423 Věříme a vyznáváme, že Ježíš z Nazareta, rodem Žid, narozený z izraelské dcery v  Betlémě v době krále Heroda Velkého a císaře Augusta, povoláním tesař, který zemřel ukřižován v Jeruzalémě, pod místodržitelem Ponciem Pilátem, za vlády císaře Tiberia, je věčný Syn Boha, který se stal člověkem a „vyšel od Boha“ (Jan 13,3), „sestoupil z nebe“ (Jan 3,13; 6,33), „přišel v těle“ (1 Jan 4,2); vždyť „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy... Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milostí za milostí“ (Jan 1,14.16).

424 Pod vlivem milosti Ducha svatého a přitahováni Otcem věříme a vyznáváme o Ježíši: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,16). Na skále této víry, kterou vyznal Petr, Kristus založil svou Církev.³

425 Předávání křesťanské víry je především hlásání Ježíše Krista s cílem přivést k víře v něho. První učedníci byli od počátku naplněni vroucí touhou hlásat Krista: „Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli“ (Sk 4,20). Vybízejí lidi všech dob, aby vstoupili do radosti jejich společenství s Kristem:

„O tom, co bylo na počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám. Život se zjevil, a my jsme (ho) viděli, Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme (tedy) viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto píšeme, aby naše radost byla úplná“ (1 Jan 1,1-4).

426 „Ve středu katecheze nacházíme v podstatě jedinou osobu: a to Ježíše z Nazareta. Otcova jednorozeného Syna..., který pro nás trpěl a zemřel a nyní, zmrtvýchvstalý, žije navždy pro nás... Katechizovat... tedy znamená odhalovat v osobě Ježíše Krista celý Boží plán... tj. snažit se pochopit smysl Kristových skutků a slov, znamení, jež vykonal.“⁴ Cíl katecheze: „Uvést... do společenství... s Ježíšem Kristem: jen on nás může vést v Duchu svatém k Otcově lásce a jen on sám může dát, abychom se podíleli na životě Nejsvětější Trojice.“⁵

427 „Při katechezi se učí o Kristu, vtěleném Slovu a Božím Synu, a všechno ostatní se vztahuje k němu;... jen Kristus učí, zatímco každý druhý to činí jen v té míře, v jaké je jeho tlumočníkem tím, že umožňuje, aby Kristus učil jeho ústy... Každý katecheta by měl na sebe vztahovat tajemná Ježíšova slova: „Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal“ (Jan 7,16).“⁶

428 Ten, kdo je povolán „učit Krista“, má tedy usilovat především o ten zisk, jímž je „nesmírně cenné poznání Krista“; je třeba přijmout ztrátu všeho, „abych mohl získat Krista a byl s ním spojen“ a abych „poznal na sobě moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom,... dosáhnu i vzkříšení z mrtvých“ (Fil 3,8-11).

429 Z tohoto láskyplného poznání Krista se rodí nezadržitelná touha hlásat, „evangelizovat“, přivádět druhé k tomu, aby dali své „ano“ k víře v Ježíše Krista. Zároveň také člověk pociťuje potřebu stále lépe poznávat tuto víru. Proto uvedeme v pořadí podle vyznání víry hlavní Ježíšovy tituly: Kristus, Boží Syn, Pán (2. článek). Po nich pak Vyznání víry prohlašuje hlavní tajemství Kristova života: jeho vtělení (3. článek), pak velikonoční tajemství (4. a 5. článek) a konečně tajemství jeho oslavení (6. a 7. článek).