668 „Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými“ (Řím 14,9). Kristovo nanebevstoupení znamená, že se svým lidstvím podílí na moci a vládě samotného Boha. Ježíš Kristus je Pán: má všechnu moc na nebi a i na zemi. Je povýšen „vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly, panstva“, protože Otec „všechno podřídil pod jeho nohy“ (Ef 1,21-22). Kristus je Pánem vesmíru¹ i dějin. V něm nacházejí dějiny člověka, ale i celé stvoření svou „rekapitulaci“ (opětovné soustředění jako v Hlavě),² své transcendentní (přesažné) dovršení.

669 Jako Pán je Kristus hlavou Církve, která je jeho tělem.³ Po svém nanebevstoupení a oslavení, když takto zcela splnil své poslání, zůstává na zemi ve své Církvi. Vykoupení je zdrojem vlády, kterou Kristus v síle Ducha svatého vykonává nad Církví.⁴ „Kristovo království je již dnes tajemně přítomné“ v Církvi, která je „zárodek a počátek tohoto království na zemi“.⁵

670 Po nanebevstoupení vstoupil Boží plán do své konečné fáze. Jsme již „v poslední hodině“ (1 Jan 2,18).⁶ „Žijeme tedy už v poslední době, obnova světa je neodvolatelně stanovena a jakýmsi reálným způsobem se v tomto věku předjímá: Církev se totiž už na zemi vyznačuje opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.“⁷ Kristovo království, jež hlásá Církev,⁸ již projevuje svou přítomnost zázračnými znameními.⁹

671 Kristovo království je už přítomno v Církvi, nicméně ještě není dovršeno příchodem Krále na zem „s velikou mocí a slávou“ (Lk 21,27).¹⁰ Toto království je ohrožováno silami nepravosti,¹¹ i když tyto síly byly radikálně přemoženy Kristovou Velikou nocí. Až do chvíle, kdy mu bude všechno podrobeno,¹² „dokud [však] nenastane nové nebe a nová země, v nichž bude sídlit spravedlnost, putující Církev ve svých svátostech a institucích, jež patří k tomuto věku, má podobu tohoto pomíjejícího světa. Žije mezi tvorstvem, které dosud sténá, trpí bolest a čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě.“¹³ Proto se křesťané modlí, zvláště při slavení Eucharistie,¹⁴ aby urychlili Kristův návrat,¹⁵ a říkají mu: „Pane, přijď“ (1 Kor 16,22; Zj 22,17.20).

672 Kristus před svým nanebevstoupením prohlásil, že ještě nenadešla chvíle slavného nastolení mesiášského království očekávaného Izraelem,¹⁶ které mělo podle proroků¹⁷ přinést všem lidem konečný řád spravedlnosti, lásky a pokoje. Nynější čas je, podle Pána, časem Ducha a svědectví,¹⁸ ale také časem ještě poznamenaným „vnějšími strastmi“ (1 Kor 7,26) a zkouškou zla,¹⁹ čehož není Církev ušetřena.²⁰ Je to začátek bojů posledních dnů.²¹ Je to čas čekání a bdělosti.²²

673 Ode dne nanebevstoupení je Kristův příchod ve slávě blízký,²³ i když to není naší věcí, vědět „čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil“ (Sk 1,7).²⁴ Tento eschatologický příchod může nastat každým okamžikem,²⁵ i když je „pozdržen“ – on i konečná zkouška, která mu bude předcházet.²⁶

674 Příchod oslaveného Mesiáše je totiž v každé chvíli dějin pozastaven,²⁷ až jej uzná „všechen Izrael“ (Řím 11,26; Mt 23,39), jehož „část se zatvrdila“ (Řím 11,25) v nevěře²⁸ vůči Ježíšovi. Po Letnicích říká svatý Petr jeruzalémským Židům: „Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny, aby přišla od Pána ona doba útěchy a aby vám poslal Mesiáše, který byl pro vás určen, Ježíše. Nebe ho musí přijmout až do té doby, kdy bude zase všechno obnoveno, jak o tom už dávno mluvil ústy svých svatých proroků“ (Sk 3,19-21). A svatý Pavel říká podobně: „To, že byli vyloučeni, přineslo světu smíření s Bohem. Co to teprve bude znamenat, až budou znovu přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!“ (Řím 11,15). Jedině vstup „Židů v plném počtu“ (Řím 11,12) do mesiášské spásy, po vzoru plného počtu pohanů,²⁹ umožní Božímu lidu dosáhnout „Kristovy plnosti“ (Ef 4,13), v níž „bude Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).

675 Před Kristovým příchodem musí Církev projít závěrečnou zkouškou, která otřese vírou mnohých věřících.³⁰ Pronásledování, které provází její putování po zemi,³¹ odhalí „tajemství nepravosti“ v podobě náboženského podvodu, přinášejícího lidem zdánlivé řešení jejich problémů za cenu odpadnutí od pravdy. Největším náboženským podvodem je antikristův podvod, to je falešné mesiášství, jímž člověk oslavuje sám sebe na místo Boha a jeho Mesiáše, který přišel v těle.³²

676 Tento antikristovský podvod vyvstává pokaždé, když někdo předstírá, že v průběhu dějin splní mesiášskou naději, která se může naplnit pouze mimo dějiny, a to eschatologickým (posledním) soudem; Církev zavrhla i umírněnou podobu tohoto falšování očekávaného království, nazývanou „mileniarismus“,³³ zvláště ve formě politického, „od základu zvrhlého“ sekularizovaného mesiášství.³⁴

677 Církev vejde do slávy království jedině prostřednictvím těchto posledních Velikonoc, v nichž bude následovat svého Pána v jeho smrti a vzkříšení.³⁵ Království se tedy neuskuteční nějakým dějinným triumfem Církve,³⁶ cestou vzestupného pokroku, nýbrž Božím vítězstvím nad posledním řáděním zla,³⁷ po kterém jeho Nevěsta sestoupí z nebe.³⁸ Boží vítězství nad vzpourou zla bude mít podobu posledního soudu,³⁹ a to po závěrečném kosmickém otřesu tohoto pomíjejícího světa.⁴⁰