3. článek
Ježíš Kristus „trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest“

571 Velikonoční tajemství kříže a zmrtvýchvstání Krista je středem Radostné zvěsti, kterou mají apoštolové a po nich Církev hlásat světu. Boží plán spásy byl splněn jednou provždy1 výkupnou smrtí Ježíše Krista, Božího Syna.

572 Církev zůstává věrná „výkladu všech Písem“, který podal Ježíš jak před svou Velkou nocí, tak po ní: „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26-27.44-45). Ježíšovo utrpení nabylo svou konkrétní historickou podobu tím, že „byl zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona“ (Mk 8,31), kteří ho vydali „ pohanům“, aby se mu „posmívali, zbičovali a ukřižovali ho“ (Mt 20,19).

573 Víra se tedy může snažit zkoumat okolnosti Ježíšovy smrti, jak je věrně podávají evangelia2 a jak je osvětlují jiné historické prameny, aby tak lépe pochopila smysl vykoupení.

1. odstavec
Ježíš Kristus a Izrael

574 Již na počátku Ježíšovy veřejné činnosti, se někteří farizeové a někteří Herodovi přívrženci dohodli s kněžími a zákoníky, že ho dají usmrtit.3 Někteří zlovolní lidé podezřívali Ježíše kvůli některým skutkům,4 že je posedlý zlým duchem.5 Je obviňován z  rouhání6 a z falešného prorokování,7 tedy z náboženských zločinů, které Zákon trestal smrtí ukamenováním.8

575 Mnoho Ježíšových skutků i slov tedy patřilo ke „znamení, kterému se bude odporovat“ (Lk 2,34), a to mnohem více v očích náboženských předáků z Jeruzaléma, těch, které evangelium sv. Jana často nazývá „Židy“,9 než v očích prostého lidu (Jan 7,48-49). Jeho vztahy k farizeům jistě nebyly jenom polemické. Jsou to právě farizeové, kteří ho upozorňují na nebezpečí, jemuž se vystavuje.10 Ježíš některé z nich chválí, jako zákoníka z Mk 12,34, a vícekrát stoluje v domě farizeů.11 Ježíš potvrzuje některé nauky, které zastávala tato náboženská elita Božího lidu: vzkříšení mrtvých,12 formy zbožnosti (almužnu, modlitbu a půst),13 zvyk obracet se k Bohu jako k Otci, charakteristický pro přikázání lásky k Bohu a bližnímu.14

576 Mnohým v Izraeli se zdálo, že Ježíš jedná proti základním institucím vyvoleného národa:

  • proti poslušnosti Zákona v celé úplnosti jeho písemných předpisů a – v případě farizeů – ve výkladu ústního podání;
  • proti ústřednímu významu jeruzalémského chrámu jako svatého místa, kde přebývá Bůh výsadním způsobem;
  • proti víře v jediného Boha, jehož slávu nemůže sdílet žádný člověk.
Ježíš a zákon

577 Na začátku horského kázání, v němž Ježíš ukázal Zákon daný Bohem na Sinaji při první smlouvě ve světle nové smlouvy, vyslovil slavnostní výstrahu: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třebas i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký“ (Mt 5,17-19).

578 Ježíš, Mesiáš Izraele, a tedy největší v nebeském království, měl povinnost zachovávat Zákon tím, že jej dodrží v jeho celistvosti až do nejmenších přikázání, jak to sám řekl. A také jen on to mohl učinit dokonale.15 Židé, podle jejich doznání, nikdy nemohli zachovávat Zákon v jeho celistvosti a neporušit ani nejmenší z jeho přikázání.16 Proto při každoročním Svátku smíření prosí synové Izraele Boha o odpuštění svých přestupků proti Zákonu. Zákon totiž tvoří jeden celek a – jak připomíná sv. Jakub – „neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem“ (Jak 2,10).17

579 Tato zásada celistvosti zachovávání Zákona nejen v jeho liteře, ale i v jeho duchu, byla farizeům drahá. Tím, že ji pro Izrael postavili do popředí, dovedli mnohé Židy Ježíšovy doby ke krajní náboženské horlivosti.18 Jestliže se tato zásada neměla rozmělnit na jakousi „pokryteckou“ kazuistiku,19 nebylo jiné možnosti, než připravovat lid na neslýchaný Boží zásah, kdy jediný Spravedlivý naplní Zákon za všechny hříšníky.20

580 Tak dokonalé naplnění Zákona mohlo být jen dílem božského Zákonodárce, který se narodil jako podrobený Zákonu v osobě Syna.21 V Ježíši se Zákon už nejeví jako vyrytý do kamenných desek, nýbrž vepsaný „do srdce“ (Jer 31,33) Služebníka, který se stává „Smlouvou lidu“ (Iz 42,6) tím, že „ohlásí právo“ (Iz 42,3). Ježíš splní Zákon natolik, že bere na sebe „prokletí Zákona“ (Gal 3,13), do kterého upadli ti, kteří nezůstali věrní tomu, „co je psáno v knize Zákona“ (Gal 3,10); vždyť Kristova smrt přinesla „zadostiučinění za hříchy spáchané v době, kdy ještě platila dřívější Smlouva“ (Žid 9,15).

581 Ježíš se jevil očím Židů a jejich duchovních vůdců jako „rabbi“ (Mistr).22 Často totiž argumentoval v rámci rabínského výkladu Zákona.23 Zároveň se však Ježíš musel dostat do konfliktu s učiteli Zákona, protože se nespokojoval s tím, že by předkládal svůj výklad vedle jejich: „Učil je totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich učitelé Zákona“ (Mt 7,29). V něm se totéž Boží Slovo, které kdysi zaznělo na Sinaji, aby dalo Mojžíšovi psaný Zákon, znovu ozývá na hoře blahoslavenství.24 Zákon neruší, nýbrž jej naplňuje tím, že božským způsobem poskytuje jeho konečný výklad: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům... Ale já vám říkám“ (Mt 5,33-34). Se stejnou božskou autoritou Ježíš neuznává jistá „podání lidská“ (Mk 7,8), drahá farizeům, kteří „ruší Boží Slovo“ (Mk 7,13).

582 Ježíš jde ještě dál: naplňuje Zákon o čistotě pokrmů, tak důležitý v každodenním židovském životě, tím, že odhaluje jejich „pedagogický“ ráz25 božským výkladem: „Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí...“ Tím Ježíš prohlásil za čisté všechny pokrmy. „...Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky“ (Mk 7,18-21). Když Ježíš podal s božskou autoritou konečný výklad Zákona, došlo ke střetu s jistými učiteli Zákona, kteří jeho výklad nepřijímali, i když byl potvrzován božskými znameními, která jej doprovázela.26 To platí zvláště pro otázku soboty: Ježíš připomíná, často za použití rabínských argumentů,27 že sobotní odpočinek není porušen službou Bohu28 nebo bližnímu,29 kterou prokazuje uzdravováním.

Ježíš a chrám

583 Ježíš, jako před ním proroci, prokazoval jeruzalémskému chrámu nejhlubší úctu. Byl do něho Josefem a Marií uveden čtyřicet dní po svém narození (Lk 2,22-39). Když mu bylo dvanáct let, rozhodl se zůstat v chrámě, aby svým rodičům připomenul, že se musí starat o věci svého Otce.30 Během svého skrytého života tam putoval každý rok, alespoň o Velikonocích;31 i jeho veřejné působení se odvíjelo v rámci jeho putování do Jeruzaléma na velké židovské svátky.32

584 Ježíš chodil do chrámu jako na výsadní místo setkání s Bohem. Chrám je pro něho příbytek jeho Otce, dům modlitby, a on vzplane hněvem, když se z jeho vnějšího nádvoří stane tržiště.33 Žárlivá láska k jeho Otci ho nutí, aby vyhnal prodavače z chrámu: „ Nedělejte z domu mého Otce tržnici! Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje'“ (Jan 2,16-17). Po jeho zmrtvýchvstání si apoštolové uchovali náboženskou úctu ke chrámu.34

585 V předvečer svého utrpení však Ježíš oznamuje, že tato nádherná stavba bude zničena a že z ní nezůstane kámen na kameni.35 Ohlašuje tím jedno znamení eschatologického věku, který právě začíná jeho Velikonocemi.36 Avšak toto proroctví přednesli křiví svědkové ve zkreslené podobě při jeho výslechu před veleknězem37 a bylo mu vmeteno do tváře jako urážka, když byl přibit na kříži.38

586 Ježíš naprosto nebyl žádným nepřítelem chrámu,39 ve kterém přednesl to podstatné ze svého učení;40 chtěl platit chrámovou daň a přizval si k tomu Petra,41 kterého právě ustanovil za základ své budoucí Církve.42 Dokonce se ztotožnil s chrámem, když se označil za definitivní příbytek Boha mezi lidmi.43 Proto vydání jeho těla na smrt44 ohlašuje zničení chrámu, které zjeví vstup do nového věku dějin spásy: „Nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě“ (Jan 4,21).45

Ježíš a víra Izraele v jediného Boha a Spasitele

587 Jestliže Zákon a jeruzalémský chrám byly příležitosti, kdy se Ježíš dostal s izraelskými představiteli do sporu,46 pak skutečným „kamenem úrazu“ se pro ně stala jeho úloha při vykoupení z hříchů, které je výhradním Božím dílem.47

588 Ježíš pohoršil farizeje tím, že jedl s celníky a hříšníky48 se stejnou důvěrností jako s nimi.49 Proti těm z farizeů, „kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali“ (Lk 18,9),50 Ježíš prohlásil: „Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky“ (Lk 5,32). Šel však ještě dál, když před farizeji prohlásil, že hřích je všeobecný,51 a proto ti, kdo tvrdí, že nepotřebují spasení, zaslepují sami sebe.52

589 Ježíš vyvolal pohoršení zvláště tím, že ztotožnil svůj milosrdný přístup k hříšníkům s postojem samotného Boha k nim.53 Dokonce dal na srozuměnou, že společným stolováním s hříšníky54 je připouští k mesiášské hostině.55 Ježíš však postavil izraelské náboženské představitele před dilema především tím, že odpouštěl hříchy. Vždyť oni sami se zděšením správně tvrdili: „Kdo jiný může odpouštět hříchy, než Bůh?“56 Odpouští-li Ježíš hříchy, pak se buď rouhá, protože je člověk a dělá se rovným Bohu,57 anebo mluví pravdu, a pak jeho osoba zpřítomňuje a zjevuje Boží Jméno.58

590 Pouze božská totožnost Ježíšovy osoby může ospravedlnit tak absolutní požadavek, jako je tento: „Kdo není se mnou, je proti mně“ (Mt 12,30); právě tak, jako když říká, že „zde je víc než Jonáš... zde je víc než Šalomoun“ (Mt 12,41-42), „víc než chrám“ (Mt 12,6); když o sobě připomíná, že David nazývá Mesiáše Pánem,59 a když prohlašuje: „Dříve než byl Abrahám, já jsem“ (Jan 8,58); a také: „Já a Otec jedno jsme“ (Jan 10,30).

591 Ježíš požadoval od jeruzalémských náboženských představitelů, aby v něho uvěřili proto, že koná skutky svého Otce.60 Takový úkon víry však musí procházet přes tajemné odumření sobě samému, přes znovuzrození „shůry“ (Jan 3,7), pod vlivem Boží milosti.61 Takový požadavek obrácení tváří v tvář tak překvapivému splnění příslibů62 dává pochopit tragický omyl velerady, která usoudila, že Ježíš zasluhuje smrt, protože se rouhá.63 Její členové takto jednali z „nevědomosti“64 a zároveň pro „zatvrzelost srdce“ (Mk 3,5; Řím 11,25), z nevěry.65

Souhrn

592 Ježíš nezrušil Zákon ze Sinaje, ale naplnil ho66 tak dokonale,67 že odhalil jeho konečný smysl68 a odčinil jeho přestupování.69

593 Ježíš ctil chrám a putoval do něho o židovských svátcích; žárlivou láskou miloval tento Boží dům mezi lidmi. Chrám je předobrazem jeho tajemství. Jestliže Ježíš ohlašuje jeho zničení, pak proto, aby poukázal na vlastní smrt a na počátek nového věku dějin spásy, v nichž definitivním chrámem bude jeho tělo.

594 Ježíš vykonal některé skutky, jako odpuštění hříchu, které zjevily, že je Bůh-Spasitel.70 Někteří Židé, kteří neuznávali Boha, který se stal člověkem,71 ale viděli v něm „jen člověka“, který se dělá „Bohem“ (Jan 10,33); soudili o něm proto, že se rouhá.

2. odstavec
Ježíš Kristus zemřel ukřižován

Ježíšův proces
ŽIDOVŠTÍ PŘEDSTAVITELÉ MAJÍ ROZDÍLNÉ NÁZORY NA JEŽÍŠE

595 Mezi jeruzalémskými náboženskými představiteli nebyli tajnými Ježíšovými učedníky72 jen farizej Nikodém73 nebo vážený Josef z Arimatie; vždyť kvůli Ježíšovi74 vznikaly rozpory už dlouhou dobu, takže v předvečer jeho utrpení může svatý Jan o nich říci, že „mnoho v něj uvěřilo“, i když dost nedokonalým způsobem (Jan 12,42). Není na tom nic překvapivého, uvědomíme-li si, že po Letnicích „také velké množství kněží přijalo víru“ (Sk 6,7) a že „někteří z farizejské strany“ se stali věřícími (Sk 15,5), takže svatý Jakub může říci Pavlovi, že „několik tisíc židů se přidalo k  víře, a ti všichni jsou plní horlivosti pro Zákon“ (Sk 21,20).

596 Jeruzalémští náboženští představitelé nebyli zajedno, jak se chovat k Ježíšovi.75 Farizeové vyhrožovali vyloučením těm, kteří by ho následovali.76 Těm, kteří se obávali, že všichni v něho uvěří a že přijdou Římané a zničí jejich svaté město a jejich národ,77 velekněz Kaifáš prorocky navrhl: „Je lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ“ (Jan 11,49-50). Velerada prohlásila, že Ježíš „je hoden smrti“ (Mt 26,66) jako rouhač; protože ale ztratila právo odsuzovat k smrti,78 vydává Ježíše Římanům a obviňuje ho z politické vzpoury;79 to ho staví na stejnou úroveň s Barabášem, který byl obviněn „ze vzpoury“ (Lk 23,19). Velekněží vykonávají na Piláta nátlak i politickými výhrůžkami, jen aby odsoudil Ježíše k smrti.80

ŽIDÉ NEJSOU KOLEKTIVNĚ ODPOVĚDNI ZA JEŽÍŠOVU SMRT

597 S ohledem na dějinnou složitost „Ježíšova procesu“, jak nám jej líčí evangelijní vyprávění, a na osobní vinu hlavních představitelů procesu (Jidáš, velerada, Pilát), kterou zná jen Bůh, nelze za něj připisovat odpovědnost všem jeruzalémským Židům, navzdory křiku zmanipulovaného davu81 a kolektivním výtkám obsaženým ve výzvách k obrácení po Letnicích.82 Sám Ježíš ve svém odpuštění na kříži83 a Petr podle jeho příkladu uznali „nevědomost“ (Sk 3,17) jeruzalémských Židů a jejich předáků. Tím méně lze na základě křiku lidu: „Jeho krev ať padne na nás a na naše děti“ (Mt 27,25), který znamená jen jakousi schvalovací formuli,84 rozšiřovat odpovědnost na ostatní Židy v čase a prostoru:

Velmi dobře to Církev vyjádřila na 2. vatikánském koncilu: „Nelze přičíst všem Židům bez rozdílu, ani tehdejším, ani dnešním, co bylo spácháno při jeho mučení... Židé nesmějí být označováni ani za zavržené Bohem, ani za prokleté, jako kdyby to vysvítalo ze svatého Písma.“85

VŠICHNI HŘÍŠNÍCI JSOU PŮVODCI KRISTOVA UTRPENÍ

598 Církev v učitelském úřadu své víry a ve svědectví svých svatých nikdy nezapomněla, že „každý hříšník je příčinou a nástrojem... utrpení“ božského Vykupitele.86 Vzhledem k tomu, že naše hříchy urážejí samého Krista,87 neváhá Církev křesťanům připsat mnohem těžší odpovědnost za Ježíšovu popravu, kterou oni sami často svalovali jen a jen na Židy:

Je jasné, že mnohem větší vinu mají ti, kteří často upadají do svých hříchů. Jelikož naše viny dohnaly Ježíše k popravě na kříži, pak ti, kteří se utápějí v nepravostech, znovu křižují svými hříchy Božího Syna ve svých srdcích, nakolik v nich přebývá, a uvádějí ho v posměch.88 Je třeba přiznat, že náš vlastní zločin v tomto případě je větší než ten, kterého se dopustili Židé. Ti totiž – jak dosvědčuje svatý Pavel – by nebyli ukřižovali Ježíše, kdyby ho byli poznali jako božského krále.89 Avšak my, křesťané, ačkoliv vyznáváme, že ho známe, ve skutečnosti ho svými skutky zapíráme a vztahujeme na něj své násilnické ruce.90

A nebyli to ani zlí duchové, kteří ho ukřižovali; byls to ty s nimi, který jsi ho ukřižoval a ještě ho přibíjíš na kříž, když si libuješ v neřestech a hříších.91

Kristova výkupná smrt v Božím plánu spásy
„JEŽÍŠ BYL VYDÁN, JAK TO BŮH PŘEDEM ROZHODL“

599 Ježíšova násilná smrt nebyla plodem náhody v rámci nějaké nešťastné shody okolností. Patří k tajemství Božího plánu, jak to vysvětluje svatý Petr jeruzalémským Židům hned ve svém prvním svatodušním projevu: „On byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl“ (Sk 2,23). Tento biblický jazyk neznamená, že ti, kdo Ježíše „vydali“ (Sk 3,13), byli jen pasivními vykonavateli scénáře předem sepsaného Bohem.

600 Před Bohem jsou všechny okamžiky času přítomny ve své aktuálnosti. On tedy stanovil svůj věčný plán „předurčení“ tak, že do něj zahrne svobodnou odpověď každého člověka na svou milost: „Skutečně, v tomto městě se spolčili Herodes a Poncius Pilát s pohany a s izraelským lidem92 proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal za Mesiáše. Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí“ (Sk 4,27-28). Bůh dopustil činy, které vzešly z jejich zaslepenosti,93 aby uskutečnil svůj plán spásy.94

„ZEMŘEL ZA NAŠE HŘÍCHY PODLE PÍSMA“

601 Božský plán spásy skrze zabití Služebníka, Spravedlivého,95 byl v Písmech předem ohlášen jako tajemství všeobecného vykoupení, to je vysvobození, které zbavuje lidi otroctví hříchu.96 Svatý Pavel hlásá ve vyznání víry, o němž říká, že je „sám přijal“, že „Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy“ (1 Kor 15,3).97 Ježíšova výkupná smrt naplňuje zvláště proroctví o trpícím služebníkovi.98 Sám Ježíš ukázal smysl svého života i své smrti ve světle trpícího služebníka.99 Po zmrtvýchvstání podal tento výklad učedníkům z Emauz,100 a potom samotným apoštolům.101

BŮH S NÍM „KVŮLI NÁM JEDNAL JAKO S HŘÍŠNÍKEM“

602 Proto může svatý Petr vyslovit apoštolskou víru v Boží plán spásy takto: „Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vyhlédnut už před stvořením světa, ale objevil se teď na konci časů“ ( 1 Petr 1,18-20). Lidské hříchy spáchané po prvotním hříchu jsou trestány smrtí.102 Bůh tím, že poslal svého vlastního Syna v postavení otroka103 – v takovém stavu tedy, v jakém bylo lidstvo padlé a zasvěcené smrti kvůli hříchu104 – „s ním, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,21).

603 Ježíš nepoznal zavržení, jako kdyby sám byl zhřešil.105 Avšak ve vykupitelské lásce, která ho stále spojovala s Otcem,106 vzal na sebe naše odloučení od Boha kvůli hříchu, a to až do té míry, že mohl naším jménem říci na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34; Ž 22,2). Když ho Bůh učinil solidárním s námi hříšníky, „svého vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“ (Řím 8,32), abychom byli „s Bohem smířeni smrtí jeho Syna“ (Řím 5,10).

BŮH MÁ INICIATIVU VE VŠEOBECNÉ VYKUPITELSKÉ LÁSCE

604 Tím, že Bůh vydal svého Syna za naše hříchy, ukazuje, že jeho plán spásy, který má s námi, je plán dobrotivé lásky, která předchází jakoukoliv naši zásluhu: „V tom záleží láska: ne, že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10).107 „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky“ (Řím 5,8).

605 Tato láska nikoho nevylučuje; Ježíš to připomněl na závěr podobenství o ztracené ovci: „Stejně tak nechce náš nebeský Otec, aby zahynul jediný z těchto nepatrných“ (Mt 18,14). Prohlašuje, že „dává svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20,28); tento poslední výraz „za mnohé“ nikoho nevylučuje, neboť staví proti sobě celé lidstvo a osobu jediného Vykupitele, který se vydává proto, aby lidstvo spasil.108 Proto Církev po vzoru apoštolů109 učí, že Kristus zemřel za všechny bez výjimky: „Není, nebyl a nebude žádný člověk, pro něhož by nebyl Kristus trpěl.“110

Kristus obětoval sám sebe Otci za naše hříchy
KRISTUS SE OBĚTUJE OTCI CELÝM ŽIVOTEM

606 Boží Syn „sestoupil z nebe, ne aby konal svou vůli, ale vůli toho, který ho poslal“ (Jan 6,38). „Když přicházel na svět, řekl: „... Tady jsem, abych konal, Bože, tvou vůli...“ A touto vůlí jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy“ (Žid 10,5-10). Od první chvíle svého vtělení Syn plně přijímá ve svém vykupitelském poslání Boží plán spásy: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo“ (Jan 4,34). Ježíšova oběť „za hříchy celého světa“ (1 Jan 2,2) je výrazem jeho společenství lásky s  Otcem: „Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život“ (Jan 10,17). „Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal“ (Jan 14,31).

607 Tato touha bezvýhradně se ztotožnit s plánem vykupitelské lásky svého Otce proniká celým Ježíšovým životem,111 protože jeho vykupitelské utrpení je důvodem („raison d' être“) jeho vtělení: „Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel“ (Jan 12,27). „Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“ (Jan 18,11). A ještě na kříži, dříve než bylo všechno dokonáno,112 říká: „Žízním“ (Jan 19,28).

„BERÁNEK, KTERÝ SNÍMÁ HŘÍCHY SVĚTA“

608 Když Jan Křtitel souhlasil s tím, že udělí Ježíšovi křest jako hříšníkům,113 spatřil v  Ježíšovi Božího beránka a ukázal na něho jako na toho, „který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29).114 Vyjadřuje tím, že Ježíš je trpící služebník, který se dává tiše vést na porážku115 a nese hříchy mnohých116 a současně velikonoční beránek, symbol vykoupení Izraele při první Veliké noci.117 Celý Kristův život vyjadřuje jeho poslání: „sloužit a dát svůj život jako výkupné za všechny“ (Mk 10,45).

JEŽÍŠ SE SVOBODNĚ ZTOTOŽŇUJE S VYKUPITELSKOU LÁSKOU OTCE

609 Tím, že se Ježíš sjednotil ve svém lidském srdci s Otcovou láskou k lidem, „projevil jim svou lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1), protože „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život“ (Jan 15,13). A tak se v utrpení a ve smrti stalo Ježíšovo lidství svobodným a dokonalým nástrojem jeho božské lásky, která chce, aby všichni lidé byli spaseni.118 On totiž svobodně přijal své utrpení a smrt z lásky ke svému Otci a k lidem, které Otec chce spasit: „Nikdo mi život nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe“ (Jan 10,18). Odtud svrchovaná svoboda Božího Syna, když jde dobrovolně na smrt.119

PŘI VEČEŘI JEŽÍŠ PŘEDJAL SVOBODNÉ OBĚTOVÁNÍ SVÉHO ŽIVOTA

610 Tuto svobodnou oběť sebe sama vyjadřuje Ježíš svrchovaným způsobem při večeři, kterou slavil s dvanácti apoštoly120 „v tu noc, kdy byl zrazen“ (1 Kor 11,23). V  předvečer svého utrpení, když byl Ježíš ještě volný, udělal z této poslední večeře se svými apoštoly památku své dobrovolné oběti Otci121 pro spásu lidí: „To je mé tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19). „To je má krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).

611 Eucharistie, kterou v tomto okamžiku ustanovuje, bude „památkou“122 jeho oběti. Ježíš zahrnuje své apoštoly do své oběti a žádá je, aby ji stále zpřítomňovali.123 Tím Ježíš ustanovuje své apoštoly kněžími Nové smlouvy: „A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19).124

AGÓNIE V GETSEMANECH

612 Kalich Nové smlouvy, který Ježíš předjímá při Poslední večeři tím, že vydává sám sebe,125 přijímá z Otcových rukou při smrtelné úzkosti v Getsemanech126 tím, že „byl poslušný až k smrti“ (Fil 2,8).127 Ježíš se modlí: „Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich!“ (Mt 26,39). Vyjadřuje tak hrůzu, kterou je smrt pro jeho lidskou přirozenost, která, stejně jako naše, je určena pro věčný život; ba víc, narozdíl od naší je naprosto nedotčena hříchem,128 který je příčinou smrti.129 Tuto přirozenost na sebe vzala božská Osoba, „Původce života“ (Sk 3,15), „Živého“ (Zj 1,17).130 Tím, že Ježíš svou lidskou vůlí přijal Otcovu vůli,131 přijímá svou smrt jako vykupitelskou, aby „na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže“ (1 Petr 2,24).

KRISTOVA SMRT JE JEDINÁ A DEFINITIVNÍ OBĚŤ

613 Kristova smrt je zároveň velikonoční obětí, která dovršuje definitivní vykoupení lidí132 skrze „Beránka, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29),133 a obětí Nové smlouvy,134 která znovu uvádí člověka do společenství s Bohem135 tím, že ho s ním smířila prostřednictvím krve „prolité za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).136

614 Tato Kristova oběť je jediná: dovršuje a převyšuje všechny oběti.137 Je to především dar samého Boha Otce, který vydává svého Syna, aby nás smířil se sebou.138 Zároveň je to oběť vtěleného Božího Syna, který dobrovolně a z lásky139 obětuje vlastní život140 svému Otci v Duchu svatém,141 aby napravil naši neposlušnost.

JEŽÍŠ NAHRAZUJE SVOU POSLUŠNOSTÍ NAŠI NEPOSLUŠNOST

615 „Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými“ (Řím 5,19). Svou poslušností až k smrti splnil Ježíš zástupnou úlohu trpícího služebníka, který „položil svůj život v oběť za vinu“ a „nesl hřích mnohých“, které „tím, že vezme na sebe jejich nepravosti, ospravedlní“.142 Ježíš napravil naše chyby a podal Otci zadostiučinění za naše hříchy.143

JEŽÍŠ DOKONÁVÁ SVOU OBĚŤ NA KŘÍŽI

616 Je to láska „až do krajnosti“ (Jan 13,1), která dodává Kristově oběti hodnotu vykoupení, odčinění, usmíření a zadostiučinění. Při oběti svého života nás všechny znal a miloval.144 „Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni“ (2 Kor 5,14). Žádný, byť sebesvětější, člověk nemohl na sebe vzít hříchy všech lidí a vydat se jako oběť za všechny. To, že v Kristu existuje božská osoba Syna, která přesahuje a zároveň i objímá všechny lidi a ustavuje ho hlavou celého lidstva, umožňuje jeho vykupitelskou oběť za všechny.

617 „Svým přesvatým utrpením na dřevě kříže nám zasloužil ospravedlnění“ (sua sanctissima passione in ligno crucis nobis justificationem meruit), učí tridentský koncil145 a zdůrazňuje jedinečnou povahu Kristovy oběti jako „příčiny věčné spásy“ (Žid 5,9). A Církev uctívá kříž zpěvem: „O crux, ave, spes unica“ (buď pozdraven, kříži, jediná naděje).146

NAŠE ÚČAST NA KRISTOVĚ OBĚTI

618 Kříž je jedinou obětí Krista, který je jediným „prostředníkem mezi Bohem a lidmi“ (1 Tim 2,5). Protože se však ve své vtělené božské osobě „jistým způsobem spojil on sám s  každým člověkem“,147 dává všem lidem „možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh“.148 Kristus vyzývá své učedníky, aby vzali svůj kříž a následovali ho,149 protože on sám trpěl za nás a zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho šlépějích.150 Kristus chce totiž přidružit ke své vykupitelské oběti právě ty, kteří z ní mají prospěch jako první.151 To se splnilo ve svrchované míře na jeho Matce, která je mnohem niterněji než kdokoliv jiný spjata s tajemstvím jeho vykupitelského utrpení.152

„Není jiné schodiště k výstupu do nebe než kříž.“153

Souhrn

619 „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písma“ (1 Kor 15,3).

620 Naše spása pochází z iniciativy Boží lásky k nám, protože „on si nás zamiloval a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10). „Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou“ (2 Kor 5,19).

621 Ježíš se dobrovolně obětoval za naši spásu. Tento dar předznamenává a předem uskutečňuje během Poslední večeře: „To je moje tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19).

622 V tomto spočívá Kristovo vykoupení: „přišel... aby dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28), to je, aby miloval „své až do krajnosti“ (Jan 13,1), aby byli „vykoupeni“... „ze svého prázdného způsobu života“, jak ho „zdědili po předcích“ (1 Petr 1,18).

623 Poslušností své lásky k Otci „až k smrti na kříži“ (Fil 2,8) splnil Ježíš své smírné poslání154 trpícího Služebníka, který ospravedlní mnohé tím, že vezme na sebe jejich nepravost.155

3. odstavec
Ježíš Kristus „byl pohřben“

624 „Ježíš měl z milosti Boží za všechny lidi podstoupit smrt“ (Žid 2,9). Bůh ve svém plánu spásy stanovil, aby jeho Syn nejen zemřel „za naše hříchy“ (1 Kor 15,3), ale také aby „zakusil smrt“, to je, aby poznal stav smrti, stav odloučení duše od těla v době od okamžiku, kdy vydechl na kříži, po okamžik, kdy byl vzkříšen. Tento stav mrtvého Krista je tajemstvím hrobu a sestoupení do pekel. Je to tajemství Bílé soboty, kdy Kristus, uložený do hrobu,156 ukazuje velké sobotní Boží odpočinutí157 po dokonání158 spásy lidí, která nastoluje mír v celém vesmíru.159

KRISTOVO TĚLO V HROBĚ

625 Kristův pobyt v hrobě je skutečným poutem mezi stavem předvelikonočního Krista, podrobeného utrpení, a jeho nynějším oslaveným stavem Zmrtvýchvstalého. Tatáž osoba „Živého“ může říci: „Byl jsem mrtev a hle, jsem živ na věky věků“ (Zj 1,18).

„Bůh [Syn] nezabránil smrti, aby oddělila duši od těla, jak tomu přirozeně dochází, ale znovu je spojil spolu vzkříšením, aby tak byl sám ve své osobě místem setkání smrti a života tím, že v sobě zastavil rozklad přirozenosti způsobený smrtí, a sám se stal příčinou spojení pro obě oddělené části.“160

626 Protože „Původce života“, který byl zabit,161 je také ten Živý, „který byl vzkříšen“,162 je třeba, aby božská osoba Božího Syna zůstala nadále spojena se svou duší i se svým tělem, oddělenými od sebe smrtí:

„Jediná Osoba nebyla rozdělena na dvě osoby tím, že se při Kristově smrti oddělila duše od těla; neboť Kristovo tělo i duše existovaly v osobě Slova od samého začátku stejným způsobem; a ve smrti, ačkoliv jedno odděleno od druhého, zůstalo obojí spojeno se stejnou a jedinou osobou Slova.“163

„NEDOPUSTÍŠ, ABY TVŮJ SVATÝ PODLEHL PORUŠENÍ“

627 Kristova smrt byla skutečnou smrtí, neboť ukončila jeho pozemskou lidskou existenci. Avšak díky spojení, které si jeho tělo zachovalo s osobou Syna, nedošlo k  posmrtnému rozkladu jako u jiných, protože „božská moc uchránila Kristovo tělo od porušení“.164 O Kristu se může současně říci: „Byl vyrván ze země živých“ (Iz 53,8) i: „Mé tělo bydlí v  bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby se tvůj svatý podlehl porušení“ (Sk 2,26-27).165 Ježíšovo vzkříšení „třetího dne“ (1 Kor 15,4; Lk 24,46)166 bylo toho důkazem, protože se předpokládalo, že rozklad začíná od čtvrtého dne.167

„POHŘBENI S KRISTEM...“

628 Křest, jehož původním a plným znamením je ponoření, je účinným znamením toho, že křesťan sestupuje do hrobu, aby s Kristem umřel hříchu pro nový život: „Tím křestním ponořením jsme byli spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.“168

Souhrn

629 Ježíš „měl z milosti Boží zakusit smrt za všechny“.169 Ten, který zemřel a byl pohřben, je opravdu Boží Syn, který se stal člověkem.

630 Během Kristova pobytu v hrobě zůstávala jeho božská Osoba spojena jak s jeho duší, tak s  jeho tělem, které však byly mezi sebou odděleny smrtí. A právě proto mrtvé Kristovo tělo nepoznalo porušení.170

  1. Srov. Žid 9,26.↩︎

  2. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 19.↩︎

  3. Srov. Mk 3,6.↩︎

  4. Vymítání zlých duchů, srov. Mt 12,24; odpouštění hříchů, srov. Mk 2,7; uzdravování v sobotu, srov. Mk 3,1-6; jeho zvláštní výklad obřadů očišťování, které nařizoval Zákon, srov. Mk 7,14-23; přátelství s celníky a veřejnými hříšníky, srov. Mk 2,14-17.↩︎

  5. Srov. Mk 3,22; Jan 8,48; 10,20.↩︎

  6. Srov. Mk 2,7; Jan 5,18; 10,33.↩︎

  7. Srov. Jan 7,12; 7,52.↩︎

  8. Srov. Jan 8,59; 10,31.↩︎

  9. Srov. Jan 1,19; 2,18; 5,10; 7,13; 9,22; 18,12; 19,38; 20,19.↩︎

  10. Srov. Lk 13,31.↩︎

  11. Srov. Lk 7,36; 14,1.↩︎

  12. Srov. Mt 22,23-34; Lk 20,39.↩︎

  13. Srov. Mt 6,2-18.↩︎

  14. Srov. Mk 12,28-34.↩︎

  15. Srov. Jan 8,46.↩︎

  16. Srov. Jan 7,19; Sk 13,38-41; 15,10.↩︎

  17. Srov. Gal 3,10; 5,3.↩︎

  18. Srov. Řím 10,2.↩︎

  19. Srov. Mt 15,3-7; Lk 11,39-54.↩︎

  20. Srov. Iz 53,11; Žid 9,15.↩︎

  21. Srov. Gal 4,4.↩︎

  22. Srov. Jan 11,28; 3,2; Mt 22,23-24.34-36.↩︎

  23. Srov. Mt 12,5; 9,12; Mk 2,23-27; Lk 6,6-9; Jan 7,22-23.↩︎

  24. Srov. Mt 5,1.↩︎

  25. Srov. Gal 3,24.↩︎

  26. Srov. Jan 5,36; 10,25.37-38; 12,37.↩︎

  27. Srov. Mk 2,25; Jan 7,22-24.↩︎

  28. Srov. Mt 12,5; Nm 28,9.↩︎

  29. Srov. Lk 13,15-16; 14,3-4.↩︎

  30. Srov. Lk 2,46-49.↩︎

  31. Srov. Lk 2,41.↩︎

  32. Srov. Jan 2,13-14; 5,1.14; 7,1.10.14; 8,2; 10,22-23.↩︎

  33. Srov. Mt 21,13.↩︎

  34. Srov. Sk 2,46; 3,1; 5,20.21; atd.↩︎

  35. Srov. Mt 24,1-2.↩︎

  36. Srov. Mt 24,3; Lk 13,35.↩︎

  37. Srov. Mk 14,57-58.↩︎

  38. Srov. Mt 27,39-40.↩︎

  39. Srov. Mt 8,4; 23,21; Lk 17,14; Jan 4,22.↩︎

  40. Srov. Jan 18,20.↩︎

  41. Srov. Mt 17,24-27.↩︎

  42. Srov. Mt 16,18.↩︎

  43. Srov. Jan 2,21; Mt 12,6.↩︎

  44. Srov. Jan 2,18-22.↩︎

  45. Srov. Jan 4,23-34; Mt 27,51; Žid 9,11; Sk 21,22.↩︎

  46. Srov. Lk 2,34.↩︎

  47. Srov. Lk 20,17-18; Ž 118,22.↩︎

  48. Srov. Lk 5,30.↩︎

  49. Srov. Lk 7,36; 11,37; 14,1.↩︎

  50. Srov. Jan 7,49; 9,34.↩︎

  51. Srov. Jan 8,33-36.↩︎

  52. Srov. Jan 9,40-41.↩︎

  53. Srov. Mt 9,13; Oz 6,6.↩︎

  54. Srov. Lk 15,1-2.↩︎

  55. Srov. Lk 15,23-32.↩︎

  56. Srov. Mk 2,7.↩︎

  57. Srov. Jan 5,18; 10,33.↩︎

  58. Srov. Jan 17,6.26.↩︎

  59. Srov. Mt 12,36.37.↩︎

  60. Srov. Jan 10,36-38.↩︎

  61. Srov. Jan 6,44.↩︎

  62. Srov. Iz 53,1.↩︎

  63. Srov. Mk 3,6; Mt 26,64-66.↩︎

  64. Srov. Lk 23,34; Sk 3,17-18.↩︎

  65. Srov. Řím 11,20.↩︎

  66. Srov. Mt 5,17-19.↩︎

  67. Srov. Jan 8,46.↩︎

  68. Srov. Mt 5,33nn.↩︎

  69. Srov. Žid 9,15.↩︎

  70. Srov. Jan 5,16-18.↩︎

  71. Srov. Jan 1,14.↩︎

  72. Srov. Jan 19,38-39.↩︎

  73. Srov. Jan 7,50.↩︎

  74. Srov. Jan 9,16-17; 10,19-21.↩︎

  75. Srov. Jan 9,16; 10,19.↩︎

  76. Srov. Jan 9,22.↩︎

  77. Srov. Jan 11,48.↩︎

  78. Srov. Jan 18,31.↩︎

  79. Srov. Lk 23,2.↩︎

  80. Srov. Jan 19,12.15.21.↩︎

  81. Srov. Mk 15,11.↩︎

  82. Srov. Sk 2,23.36; 3,13-14; 4,10; 5,30; 7,52; 10,39; 13,27-28; 1 Sol 2,14-15.↩︎

  83. Srov. Lk 23,34.↩︎

  84. Srov. Sk 5,28; 18,6.↩︎

  85. Druhý vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 4.↩︎

  86. Srov. Římský katechismus, 1,5,11; srov. Žid 12,3.↩︎

  87. Srov. Mt 25,45; Sk 9,4-5.↩︎

  88. Srov. Žid 6,6.↩︎

  89. Srov. 1 Kor 2,8.↩︎

  90. Srov. Římský katechismus, 1,5,11.↩︎

  91. Srov. sv. František z Assisi, Admonitio, 5,3.↩︎

  92. Srov. Ž 2,1-2.↩︎

  93. Srov. Mt 26,54; Jan 18,36; 19,11.↩︎

  94. Srov. Sk 3,17-18.↩︎

  95. Srov. Iz 53,11; Sk 3,14.↩︎

  96. Srov. Iz 53,11-12; Jan 8,34-36.↩︎

  97. Srov. Sk 3,18; 7,52; 13,29; 26,22-23.↩︎

  98. Srov. Iz 53,7-8; Sk 8,32-35.↩︎

  99. Srov. Mt 20,28.↩︎

  100. Srov. Lk 24,25-27.↩︎

  101. Srov. Lk 24,44-45.↩︎

  102. Srov. Řím 5,12; 1 Kor 15,56.↩︎

  103. Srov. Fil 2,7.↩︎

  104. Srov. Řím 8,3.↩︎

  105. Srov. Jan 8,46.↩︎

  106. Srov. Jan 8,29.↩︎

  107. Srov. Jan 4,19.↩︎

  108. Srov. Řím 5,18-19.↩︎

  109. Srov. 2 Kor 5,15; 1 Jan 2,2.↩︎

  110. Koncil v Quierzy (853): DS 624.↩︎

  111. Srov. Lk 12,50; 22,15; Mt 16,21-23.↩︎

  112. Srov. Jan 19,30.↩︎

  113. Srov. Lk 3,21; Mt 3,14-15.↩︎

  114. Srov. Jan 1,36.↩︎

  115. Srov. Iz 53,7; Jer 11,19.↩︎

  116. Srov. Iz 53,12.↩︎

  117. Srov. Ex 12,3-14; a také Jan 19,36; 1 Kor 5,7.↩︎

  118. Srov. Žid 2,10.17-18; 4,15; 5,7-9.↩︎

  119. Srov. Jan 18,4-6; Mt 26,53.↩︎

  120. Srov. Mt 26,20.↩︎

  121. Srov. 1 Kor 5,7.↩︎

  122. Srov. 1 Kor 11,25↩︎

  123. Srov. Lk 22,19.↩︎

  124. Srov. tridentský koncil: DS 1752; 1764.↩︎

  125. Srov. Lk 22,20.↩︎

  126. Srov. Mt 26,42.↩︎

  127. Srov. Žid 5,7-8.↩︎

  128. Srov. Žid 4,15.↩︎

  129. Srov. Řím 5,12.↩︎

  130. Srov. Jan 1,4; 5,26.↩︎

  131. Srov. Mt 26,42.↩︎

  132. Srov. 1 Kor 5,7; Jan 8,34-36.↩︎

  133. Srov. 1 Petr 1,19.↩︎

  134. Srov. 1 Kor 11,25.↩︎

  135. Srov. Ex 24,8.↩︎

  136. Srov. Lv 16,15-16.↩︎

  137. Srov. Žid 10,10.↩︎

  138. Srov. 1 Jan 4,10.↩︎

  139. Srov. Jan 15,13.↩︎

  140. Srov. Jan 10,17-18.↩︎

  141. Srov. Žid 9,14.↩︎

  142. Srov. Iz 53,10-12.↩︎

  143. Srov. tridentský koncil: DS 1529.↩︎

  144. Srov. Gal 2,20; Ef 5,2.25.↩︎

  145. DS 1529.↩︎

  146. Hymnus „Vexilla Regis“.↩︎

  147. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.↩︎

  148. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.↩︎

  149. Srov. Mt 16,24.↩︎

  150. Srov. 1 Petr 2,21.↩︎

  151. Srov. Mk 10,39; Jan 21,18-19; Kol 1,24.↩︎

  152. Srov. Lk 2,35.↩︎

  153. Sv. Růžena z Limy; srov. P.Hansen, Vita mortalis, Lovaň 1668.↩︎

  154. Srov. Iz 53,10.↩︎

  155. Srov. Iz 53,11; Řím 5,19.↩︎

  156. Srov. Jan 19,42.↩︎

  157. Srov. Žid 4,4-9.↩︎

  158. Srov. Jan 19,30.↩︎

  159. Srov. Kol 1,18-20.↩︎

  160. Sv. Řehoř z Nyssy, Oratio catechetica, 16: PG 45, 52B.↩︎

  161. Srov. Sk 3,15.↩︎

  162. Srov. Lk 24,5-6.↩︎

  163. Sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 3,27: PG 94, 1098A.↩︎

  164. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 51, 3.↩︎

  165. Srov. Ž 16,9-10.↩︎

  166. Srov. Mt 12,40; Jon 2,1; Oz 6,2.↩︎

  167. Srov. Jan 11,39.↩︎

  168. Srov. Kol 2,12; Ef 5,26.↩︎

  169. Srov. Žid 2,9.↩︎

  170. Srov. Sk 13,37.↩︎