1200 Boží církve, od prvotní obce v Jeruzalémě až do slavného příchodu (parusie), věrné apoštolské víře, slaví na všech místech totéž velikonoční tajemství. Tajemství slavené v  liturgii je jedno, avšak formy, jimiž se slaví, jsou různé.

1201 Kristovo tajemství je tak nevyčerpatelně bohaté, že žádná liturgická tradice je nemůže beze zbytku vyjádřit. Dějiny růstu a rozvoje těchto obřadů dosvědčují, jak se obdivuhodně doplňují. Když místní církve žily tyto liturgické tradice ve vzájemném společenství víry a ve svátostech víry, vzájemně se obohacovaly a rostly ve věrnosti Tradici a poslání společnému pro celou Církev.¹

1202 Různé liturgické tradice vznikly právě proto, aby napomáhaly poslání Církve. Církve téže zeměpisné a kulturní oblasti dospěly ke slavení Kristova tajemství zvláštními projevy, příznačnými pro tamní kulturu: v tradici „pokladu víry“ (2 Tim 1,14), v liturgickém symbolismu, v uspořádání bratrského společenství, v teologickém chápání tajemství a v různých způsobech svatosti. Tímto způsobem Kristus, světlo a spása všech národů, je představen národu a kultuře skrze liturgický život jedné církve, která je k nim poslána a v  nichž je zakořeněna. Církev je všeobecná: může tedy pojmout do své jednoty všechna ryzí bohatství kultur, a to tím, že je očistí.²

1203 Liturgické tradice nebo obřady, které se nyní v Církvi užívají, jsou: latinský obřad (hlavně římský, ale také obřady některých místních církví, jako ambroziánský obřad nebo obřad některých řeholních řádů), byzantský, alexandrijský nebo koptský, syrský, arménský, maronitský a chaldejský obřad. „Posvátný sněm, věrný Tradici, prohlašuje, že svatá Matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány“.³

1204 Slavení liturgie má tedy odpovídat duchu a kultuře různých národů.⁴ Aby tajemství Krista bylo „oznámeno všem národům, aby ho s vírou poslušně přijaly“ (Řím 16,26), musí být hlásáno, slaveno a prožíváno ve všech kulturách tak, aby jím nebyly potlačovány, nýbrž aby se jim skrze ně dostalo nového uznání a byly přivedeny k rozkvětu.⁵ Právě s  pomocí a prostřednictvím své vlastní lidské kultury, přijaté a proměněné Kristem, má množství Božích dětí přístup k Otci, aby ho oslavovalo v jednom jediném Duchu.

1205 „V liturgii, a obzvláště v liturgii svátostí, je jedna část neměnná, protože je božského ustanovení, jehož je Církev strážkyní, jsou však části, které se mohou měnit; a zde má Církev moc a někdy i povinnost přizpůsobit je kulturám nedávno evangelizovaných národů.“

1206 „Liturgická rozmanitost může být zdrojem obohacení, ale může také vyvolávat napětí, vzájemné nepochopení a dokonce i rozkoly. Je jasné, že rozmanitost v této oblasti nesmí škodit jednotě. Nemůže se projevovat jinak než ve věrnosti společné víře, svátostným znamením, která Církev přijala od Krista, a ve věrnosti hierarchickému společenství. Přizpůsobení kulturám vyžaduje také obrácení srdce a – je-li to nutné – rozchod se starobylými zvyky, neslučitelnými s katolickou vírou.“⁶