430 Ježíš v hebrejštině znamená: „Bůh zachraňuje.“ Anděl Gabriel říká při zvěstování nazývá jeho vlastním jménem Ježíš; toto jméno vyjadřuje zároveň jeho totožnost i jeho poslání.¹ Protože pouze Bůh může odpouštět hříchy,² je to on, kdo v Ježíši, svém věčném Synu, který se stal člověkem, „spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Tak Bůh v Ježíši opakuje celé své dějiny spásy k prospěchu lidí.

431 V dějinách spásy se Bůh nespokojil s tím, že osvobodil Izraele „z domu otroctví“ (Dt 5,6), že ho vyvedl z Egypta; spasí ho i z jeho hříchu; protože hřích je vždycky urážka Boha,³ pouze Bůh ji může odpustit.⁴ Proto Izrael, když si stále více uvědomuje všeobecnost hříchu, nebude moci hledat spásu jinak, než ve vzývání jména Boha Vykupitele.⁵

432 Ježíšovo jméno znamená, že Jméno samého Boha je přítomno v osobě jeho Syna,⁶ který se stal člověkem kvůli všeobecnému a definitivnímu vykoupení z hříchů. Jen Boží jméno přináší spásu,⁷ a napříště ho mohou všichni vzývat, neboť vtělením se spojil se všemi lidmi,⁸ „neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12).⁹

433 Jméno Boha Spasitele vzýval jen jednou za rok velekněz při smírných obřadech za hříchy Izraele, když pokropil krví oběti příkrov (tzv. slitovnici) svatostánku.¹⁰ Příkrov byl místem Boží přítomnosti.¹¹ Když svatý Pavel říká o Ježíšovi, že „Bůh ho ustanovil jako smírnou oběť v jeho krvi“ (Řím 3,25), chce tím tvrdit, že v jeho lidství „Bůh smířil svět se sebou skrze Krista“ (2 Kor 5,19).

434 Ježíšovo zmrtvýchvstání oslavuje jméno Boha Spasitele,¹² neboť právě Ježíšovo jméno plně dokazuje svrchovanou moc „Jména nad každé jiné jméno“ (Fil 2,9-10). Zlí duchové se jeho jména bojí¹³ a Ježíšovi učedníci v jeho jménu konají zázraky;¹⁴ vždyť Otec jim dá všechno, oč ho prosí v Ježíšově jménu.¹⁵

435 Ježíšovo jméno je středem křesťanské modlitby. Všechny liturgické modlitby končí formulí „per Dominum nostrum Jesum Christum...“ (skrze našeho Pána, Ježíše Krista...). Modlitba „Zdrávas Maria“ vrcholí slovy „a požehnaný plod života tvého, Ježíš.“ Modlitba srdce, obvyklá u východních křesťanů a nazývaná „Ježíšova modlitba“ říká: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Mnozí křesťané umírají s jediným slovem: „Ježíš“ na rtech, jako svatá Johanka z Arku.

436 Kristus pochází z řeckého překladu hebrejského výrazu „Mesiáš“, což znamená „pomazaný.“ Stává se Ježíšovým vlastním jménem jen proto, že on dokonale plní božské poslání, které to jméno vyjadřuje. V Izraeli bývali totiž ve jménu Boha pomazáni ti, kteří mu byli zasvěceni k poslání, jež jim svěřil. Byli to králové,¹⁶ kněží¹⁷ a někdy i proroci.¹⁸ Takový měl být „par excellence“ případ Mesiáše, kterého měl Bůh poslat, aby nastolil s konečnou platností své Království.¹⁹ Mesiáš měl být pomazán Duchem Hospodina²⁰ na krále i kněze zároveň,²¹ ale také na proroka.²² Ježíš splnil mesiánskou naději Izraele ve své trojí funkci kněze, proroka a krále.

437 Anděl zvěstoval pastýřům Ježíšovo narození jako narození Mesiáše slíbeného Izraeli: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán“ (Lk 2,11). Od samého počátku je tím, „kterého Otec posvětil a poslal na svět“ (Jan 10,36) počatý jako „svatý“ v Mariině panenském lůně. Bůh vyzval Josefa, aby přijal Marii, „svou manželku“, která byla těhotná, „vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého“ (Mt 1,20), aby se tak Ježíš, „nazývaný Kristus“, narodil Josefově manželce jako potomek z Davidova mesiášského rodu (Mt 1,16).²³

438 Ježíšovo mesiášské posvěcení vyjevuje jeho božské poslání. „A to ostatně naznačuje samo jeho jméno, neboť Kristovým jménem se míní ten, který pomazal, ten, který byl pomazán, i samo pomazání, kterého se mu dostalo: ten, který pomazal, to je Otec; ten, který byl pomazán, to je Syn; a byl pomazán v Duchu, který je pomazání.“²⁴ Ježíšovo věčné mesiášské posvěcení se zjevilo v době jeho pozemského života, při křtu od Jana, když ho Bůh „pomazal Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38), „aby byl zjeven izraelskému národu“ (Jan 1,31) jako jeho Mesiáš. Jeho skutky i jeho slova ho zjevují jako „svatého Božího“ (Mk 1,24; Jan 6,69; Sk 3,14).

439 Mnozí židé i někteří pohané, kteří sdíleli jejich naději, uznali, že Ježíš má základní rysy mesiášského „Davidova syna“, kterého Bůh slíbil Izraeli.²⁵ Ježíš přijal titul Mesiáše, na který měl právo,²⁶ avšak ne bez výhrad, protože část jeho současníků jej chápala podle pojetí příliš lidského,²⁷ v podstatě politického.²⁸

440 Ježíš přijal vyznání víry apoštola Petra, který ho uznával za Mesiáše, a sám pak oznamuje, že utrpení Syna člověka je už blízko.²⁹ Tak odhalil vlastní obsah své mesiášské královské důstojnosti v transcendentní totožnosti Syna člověka, „který sestoupil z nebe“ (Jan 3,13),³⁰ a zároveň ve svém vykupitelském poslání jako trpící Služebník: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28).³¹ A proto se pravý smysl jeho královské důstojnosti ukazuje jen z  výše kříže.³² Teprve po vzkříšení může Petr prohlásit jeho mesiášskou královskou důstojnost před Božím lidem: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali“ (Sk 2,36).

441 Boží Syn je ve Starém zákoně titul, který se dává andělům,³³ vyvolenému národu,³⁴ synům Izraele³⁵ a jejich králům.³⁶ V těchto případech znamená adoptivní synovství, jež vytváří mezi Bohem a jeho tvorem mimořádně důvěrné vztahy. Když je tedy slíbený KrálMesiáš nazýván „Božím Synem“,³⁷ nevyplývá z toho nutně, podle literárního smyslu oněch textů, že je víc než člověk. Ti, kdo takto označovali Ježíše jako izraelského Mesiáše,³⁸ nechtěli asi říci nic víc.³⁹

442 Jiná věc je, když Petr vyznává, že Ježíš je „Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,16), protože Ježíš odpovídá slavnostním způsobem: „Nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj nebeský Otec“ (Mt 16,17). Podobně Pavel prohlásí o svém obrácení na cestě do Damašku: „Bůh, který mě vyvolil už v lůně mé matky a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych kázal o něm radostnou zvěst všem pohanům...“ (Gal 1,15-16). „A hned začal v synagogách kázat Ježíše, že je to Boží Syn“ (Sk 9,20). Toto bude od samého počátku⁴⁰ středem apoštolské víry,⁴¹ kterou prohlásil nejdříve Petr jako základ Církve.⁴²

443 Jestliže Petr mohl uznat, že Mesiášovo božské synovství má transcendentální povahu, pak jen proto, že to sám Ježíš jasně naznačil. Před veleradou, na otázku svých žalobců: „Ty jsi tedy Boží Syn?“, Ježíš odpověděl: „Vy správně říkáte, já jsem“ (Lk 22,70).⁴³ Už mnohem dříve se označil za „Syna“, který zná Otce,⁴⁴ který se liší od služebníků, jež Bůh dříve posílal svému lidu,⁴⁵ a který je vyšší než sami andělé.⁴⁶ Odlišil své synovství od synovství svých učedníků tím, že nikdy neříkal „Otče náš“,⁴⁷ kromě příkazu, který jim dal: „Vy se tedy modlete takto: Otče náš“ (Mt 6,9); a zdůraznil toto rozlišení: “...k Otci svému i Otci vašemu“ (Jan 20,17).

444 Evangelia zmiňují při dvou slavnostních okamžicích – při křtu a proměnění Krista – Otcův hlas, který označuje Ježíše za svého „milovaného Syna.“⁴⁸ Ježíš se sám představuje jako „jednorozený Syn Boží“ (Jan 3,16) a tímto titulem potvrzuje svou věčnou preexistenci.⁴⁹ Požaduje víru „ve jméno jednorozeného Syna Božího“ (Jan 3,18). Toto křesťanské vyznání se objevuje již ve zvolání setníka tváří v tvář Ježíši na kříži: „Tento člověk byl opravdu Boží Syn“ (Mk 15,39); jedině věřící člověk může vyjádřit ve světle velikonočního tajemství plný dosah titulu „Boží Syn“.

445 Teprve po zmrtvýchvstání se ukáže Ježíšovo božské synovství v moci jeho oslaveného lidství: „duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých“ (Řím 1,4).⁵⁰ Apoštolové budou moci vyznat: „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14).

446 V řeckém překladu starozákonních knih je nevýslovné jméno, jímž se Bůh zjevil Mojžíšovi,⁵¹ JHVH, přeloženo výrazem „Kyrios“ (Pán). Od té doby se Hospodin (Pán) stává nejčastějším jménem přímo pro označení božství Boha Izraele. V tomto hutném smyslu užívá Nový zákon titulu „Pán“ jak pro Otce, tak – a to je novinka – i pro Ježíše, který je tím uznáván za Boha.⁵²

447 Sám Ježíš si tento titul zastřeně připisuje, když diskutuje s farizeji o smyslu 110. žalmu,⁵³ ale i otevřeně, když se obrací ke svým apoštolům.⁵⁴ Během Ježíšova veřejného života ukazovaly projevy jeho moci nad přírodou, nad nemocemi, nad zlými duchy, nad smrtí a hříchem jeho božskou svrchovanost.

448 V evangeliích se různé osoby velmi často obracejí na Ježíše oslovením „Pane“. Tento titul vyjadřuje úctu i důvěru těch, kteří přicházejí k Ježíšovi a očekávají od něho pomoc a uzdravení.⁵⁵ Pod vlivem Ducha svatého znamená toto slovení znamená uznání Ježíšova božského tajemství.⁵⁶ Při setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem se stává klaněním: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28). Dostává onen nádech lásky a náklonnosti, kterým se bude vyznačovat křesťanská tradice: „Pán je to!“ (Jan 21,7).

449 Tím, že první vyznání víry Církve připisují Ježíšovi božský titul Pána, vyhlašují od samého počátku,⁵⁷ že moc, čest a sláva, náležející Bohu Otci, se vztahují také na Ježíše,⁵⁸ protože má „božskou přirozenost“ (Fil 2,6), a že Otec tuto Ježíšovu svrchovanost ukázal tím, že ho vzkřísil z mrtvých a povýšil ho do své slávy.⁵⁹

450 Hned od začátku křesťanských dějin vyhlášení Ježíšovy svrchovanosti⁶⁰ znamená také uznání, že člověk nesmí absolutně podřizovat svou osobní svobodu žádné pozemské moci, ale jedině Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu: císař není „Pán“.⁶¹ „Církev věří... že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli“.⁶²

451 Křesťanská modlitba je poznamenána titulem „Pán“, ať je to výzva k modlitbě: „Pán s vámi“, nebo závěr modlitby: „skrze našeho Pána, Ježíše Krista“, nebo také zvolání plné naděje a důvěry: „Maran atha“ (Pán přichází) či „Marana tha“ (Přijď, Pane!; 1 Kor 16,22), „Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,10).