753 V Písmu svatém nacházíme velmi mnoho obrazů a přirovnání, která úzce souvisejí; jimi zjevení mluví o nevyzpytatelném tajemství Církve. Obrazy ze Starého zákona jsou obměny základní myšlenky, totiž myšlenky „Božího lidu“. V Novém zákoně⁹ nacházejí všechny tyto obrazy nový střed tím, že se Kristus stává „Hlavou tohoto lidu“,¹⁰ a ten je tedy jeho Tělem. Okolo tohoto středu se nakupily obrazy „převzaté ze života pastýřského nebo zemědělského, ze stavby budov nebo také z rodinného života a ze zásnub“.¹¹

754 „Církev je ovčinec, jehož jedinými a nutnými dveřmi je Kristus.¹² Je též stádo, o němž Bůh předpověděl, že bude sám jeho pastýřem;¹³ jeho ovce, i když je řídí lidští pastýři, stále vede a živí sám Kristus, dobrý pastýř a nejvyšší pastýř,¹⁴ který dal za ovce svůj život.¹⁵

755 Církev je obdělávaná půda, Boží pole.¹⁶ Na tomto poli roste prastará oliva, jejímž svatým kořenem byli patriarchové a v níž docházelo a dojde ke smíření Židů a pohanů.¹⁷ Nebeský Hospodář zasadil Církev jako vybranou vinici.¹⁸ Pravý vinný kmen je Kristus, jenž dává život a plodnost větvím, totiž nám, kteří prostřednictvím Církve zůstáváme v něm a bez něhož nemůžeme nic dělat.¹⁹

756 Často je Církev nazývána také Boží stavbou.²⁰ Sám Pán se přirovnává ke kameni, který stavitelé odhodili, ale který se stal kamenem úhelným.²¹ Na tomto základě budují Církev apoštolové²² a z něho má Církev svou pevnost a soudržnost. Tato stavba je označována různými názvy: Boží dům,²³ ve kterém bydlí jeho rodina; Boží příbytek v Duchu,²⁴ „Boží stan mezi lidmi“ (Zj 21,3); ale především svatý chrám, který svatí Otcové opěvují jako chrám zbudovaný z kamenů a který liturgie právem přirovnává ke svatému městu, novému Jeruzalému. Do této stavby jsme jako živé kameny zde na zemi vestavěni také my.²⁵ Evangelista Jan nazírá toto svaté město, jak při obnově světa sestupuje z nebe od Boha, „vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,1-2).

757 Dále je Církev nazývána též „Jeruzalém pocházející shora“ a „naše matka“ (Gal 4,26).²⁶ Je popisována i jako neposkvrněná nevěsta neposkvrněného Beránka,²⁷ kterou Kristus „miloval... a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26). „Přidružil ji k sobě nezrušitelnou smlouvou a bez ustání ji živí a stará se o ni a přeje jí“ (Ef 5,29).²⁸

759 „Věčný Otec podle zcela svobodného a tajemného záměru své moudrosti a dobroty stvořil celý svět a rozhodl se povznést lidi k účasti na Božím životě“, k němuž volá všechny lidi ve svém Synu: „Stanovil, že ty, kdo věří v Krista, svolá vjedno ve svaté Církvi.“ Tato „Boží rodina“ se vytváří a postupně uskutečňuje během údobí lidských dějin podle Otcových úradků: Církev byla totiž „už od počátku světa předobrazována a podivuhodně připravována v dějinách izraelského národa a ve Starém zákoně; když se naplnil čas, byla založena a stala se zjevnou vylitím Ducha; slavně bude dovršena na konci času.“²⁹

760 „Svět byl stvořen vzhledem k Církvi“, říkávali první křesťané.³⁰ Bůh stvořil svět vzhledem k jeho účasti na božském životě; tato účast se uskutečňuje „svoláním“ lidí v  Kristu, a toto „svolání“ je Církev. Církev je cílem všech věcí;³¹ a tak i bolestné události, jako pád andělů a hřích člověka, byly Bohem dopuštěny jen jako příležitost a prostředek k  tomu, aby rozvinul veškerou svoji moc a celou nezměrnost lásku, kterou chtěl darovat světu:

„Jako je Boží vůle čin a tento čin se nazývá svět, tak jeho úmysl je spása člověka, a ta se nazývá Církev.“³²

761 Svolání Božího lidu začíná ve chvíli, kdy hřích zničil společenství lidí s Bohem a společenství mezi lidmi. Svolání Církve je, takřka, Boží reakce na chaos, který vyvolal hřích. Tato obnova jednoty se uskutečňuje skrytě v lůně všech národů: „V každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné“ (Sk 10,35).³³

762 Vzdálená příprava shromáždění Božího lidu začíná povoláním Abraháma, kterému Bůh slibuje, že se stane otcem „velikého národa“ (Gn 12,2).³⁴ Bezprostřední příprava začíná vyvolením Izraele za Boží lid.³⁵ Izrael svým vyvolením má být znamením budoucího shromáždění všech národů.³⁶ Ale už proroci obžalovávají Izrael, že porušil Úmluvu a že se choval jako prostitutka.³⁷ Ohlašují novou a věčnou úmluvu.³⁸ „Tuto novou smlouvu uzavřel Kristus.“³⁹

763 Je to úkolem Syna, uskutečnit Otcův plán spásy v plnosti časů; a to je také důvod jeho „poslání“.⁴⁰ „Ježíš začal vytvářet svou Církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž příchod Božího království, které bylo přislíbeno odpradávna v Písmu.“⁴¹ Kristus zahájil nebeské království na zemi, aby splnil Otcovu vůli. Církev je „Kristovo království již dnes tajemně přítomné.“⁴²

764 „Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a jeho přítomnosti.“⁴³ Přijmout Ježíšovo slovo znamená přijmout „samo Boží království“.⁴⁴ Zárodek a počátek království je „malé stádce“ (Lk 12,32) těch, které Ježíš přišel shromáždit kolem sebe a jimž se on sám stal pastýřem.⁴⁵ Oni vytvářejí opravdovou Ježíšovu rodinu.⁴⁶ Ty, které kolem sebe shromáždil, učil novému způsobu chování, ale také, jak se mají modlit.⁴⁷

765 Pán Ježíš dal svému společenství strukturu, která bude trvat až do úplného dovršení Království. Je to především volba Dvanácti s Petrem jako jejich hlavou.⁴⁸ Tím, že zastupují dvanáct izraelských kmenů,⁴⁹ jsou základními kameny nového Jeruzaléma.⁵⁰ Skupina Dvanácti,⁵¹ ale i ostatní učedníci,⁵² se podílejí na Kristově poslání, na jeho moci, ale též na jeho osudu.⁵³ Všemi těmito činy Kristus připravuje a buduje svou Církev.

766 Avšak Církev se zrodila hlavně z naprostého sebeobětování Krista za naši spásu; obětování, jež předjímal ustanovením Eucharistie a uskutečnil na kříži. Začátek a růst Církve „naznačuje krev a voda tryskající z otevřeného boku ukřižovaného Ježíše“;⁵⁴ „neboť z boku Krista, zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství celé Církve“.⁵⁵ Jako byla Eva utvořena ze žebra spícího Adama, tak se Církev zrodila z probodeného srdce Krista, který zemřel na kříži.⁵⁶

767 „Když bylo dokončeno dílo, které dal Otec Synovi na zemi vykonat, byl v den Letnic seslán Duch svatý, aby stále posvěcoval Církev.“⁵⁷ Tehdy „se Církev veřejně představila zástupu lidu, a kázáním začalo šíření evangelia mezi národy“.⁵⁸ Protože Církev je „povolání“ všech lidí ke spáse, je svou přirozeností misionářská, poslaná Kristem ke všem národům, aby z nich učinila učedníky.⁵⁹

768 Aby Církev mohla své poslání uskutečnit, Duch svatý „ji vybavuje a řídí různými hierarchickými a charizmatickými dary“.⁶⁰ „Tak je Církev vybavena dary svého Zakladatele, věrně zachovává jeho příkazy lásky, pokory a sebezáporu a přijímá poslání hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na zemi.“⁶¹

769 „Církev... bude dovršena teprve v nebeské slávě“,⁶² ve chvíli Kristova slavného návratu. Až do onoho dne „Církev se ubírá při svém putování v čase mezi pronásledováními ze strany světa a mezi útěchami Boha“.⁶³ Zde na zemi se cítí ve vyhnanství, daleko od Pána;⁶⁴ „touží po dovršeném Království a všemi silami doufá a přeje si spojit se ve slávě se svým Kristem“.⁶⁵ Plné uskutečnění Církve – a skrze ni i světa – ve slávě nenastane leč po mnoha zkouškách. Teprve tehdy „budou všichni spravedliví počínaje Adamem – „od spravedlivého Ábela až k poslednímu vyvolenému“ – shromážděni ve všeobecné Církvi u Otce“.⁶⁶

771 „Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez přestání udržuje svou svatou Církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny.“ Církev je zároveň:

• „společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo;
• viditelné shromáždění i duchovní společenství;
• pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary.“

Tyto rozměry „tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku“.⁶⁸

Církev „je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k  božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci, přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme.“⁶⁹

„Ó pokoro! Ó vznešenosti! Kedarský svatostánku, Boží svatyně; pozemský příbytku, nebeský královský paláci; blátivá chatrči, královský sále; smrtelné tělo, světelný chráme; smetí pro pyšné, ale nevěsto Kristova! Jsi snědá, ale krásná, jeruzalémská dcero: i když tě hyzdí námaha a bolest dlouhého vyhnanství, nicméně tě krášlí nebeská krása.“⁷⁰

772 Kristus v Církvi uskutečňuje a zjevuje své vlastní tajemství jako cíl Božího plánu: sjednotit v něm vše (Ef 1,10). Svatý Pavel nazývá manželské spojení Krista s Církví „ velkým tajemstvím“ (Ef 5,32). Církev se sama stává tajemstvím,⁷¹ protože je spojena s  Kristem jako se svým ženichem.⁷² Při kontemplaci jejího tajemství svatý Pavel píše: „Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu“ (Kol 1,27).

773 Takové společenství lidí s Bohem skrze lásku, která „nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8), je v Církvi cílem, k němuž směřuje všechno, co je v ní svátostným prostředkem vázaným na tento pomíjivý svět.⁷³ Struktura Církve je zcela zaměřena na svatost Kristových údů. A svatost má cenu potud, pokud je zaměřena na veliké tajemství, v němž Snoubenka odpovídá darem lásky „na nevýslovný dar... Snoubence“.⁷⁴ Maria nás předchází jako „nevěsta bez poskvrny a vrásky“ (Ef 5,27) „na cestě svatosti“, která je tajemstvím Církve. Z tohoto důvodu „mariánská“ dimenze předchází dimenzi „petrovskou“.⁷⁵

774 Řecké slovo „mysterion“ [tajemství] bylo přeloženo do latiny dvěma výrazy: „mysterium“ a „sacramentum.“ V dalším výkladu výraz „sacramentum“ vyjadřuje přiléhavěji viditelné znamení skryté skutečnosti spásy, označené výrazem „mysterium.“ V tomto smyslu je sám Kristus tajemstvím spásy: „Není jiného Božího tajemství, než Kristus.“⁷⁶ Spasitelné dílo jeho svatého a posvěcujícího lidství je svátostí spásy, která se projevuje a působí ve svátostech Církve (které východní církve také nazývají „svatá tajemství“). Sedm svátostí jsou znamení a nástroje, jimiž Duch svatý šíří milost Krista, který je Hlavou Církve, a ta je jeho tělem. Církev tedy vlastní a sděluje neviditelnou milost, jejímž je znamením. A v tomto analogickém smyslu je nazývána „svátostí“.

775 „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s  Bohem a jednoty celého lidstva.“⁷⁷ Být svátostí vnitřního spojení lidí s Bohem: to je první účel Církve. Protože lidské společenství má své kořeny ve spojení s Bohem, je Církev také svátostí jednoty lidského pokolení. Tato jednota v ní už začala, protože Církev shromažďuje lidi „ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků“ (Zj 7,9); zároveň je Církev „znamením a nástrojem“ plného uskutečnění této jednoty, která má teprve nastat.

776 Jako svátost je Církev Kristovým nástrojem. V jeho rukou je „nástrojem vykoupení všech“,⁷⁸ „všeobecnou svátostí spásy“,⁷⁹ skrze kterou Kristus „zjevuje a zároveň uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem“.⁸⁰ „Je viditelným projektem Boží lásky pro lidstvo“,⁸¹ projektem, který chce, „aby celé lidstvo vytvořilo jeden Boží lid, srostlo v jedno Tělo Kristovo a bylo vybudováno v jeden chrám Ducha svatého“.⁸²

782 Boží lid má tyto výrazné rysy, které jej jasně odlišují ode všech náboženských, národnostních, politických nebo kulturních seskupení v dějinách:

• Je to Boží lid: Bůh nepatří jako vlastnictví žádnému národu. Ale on si z těch, kteří kdysi nebyli žádným národem, získal národ: „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý“ (1 Petr 2,9).
• Člověk se stává členem tohoto lidu „zrozením shůry“, „z vody a Ducha“ (Jan 3,3- 5), to je vírou v Krista a křtem, a ne tělesným narozením.
• Hlavou tohoto lidu je Ježíš Kristus [Pomazaný, Mesiáš]: protože totéž pomazání, Duch svatý, stéká z Hlavy na Tělo, je tento lid „mesiášským lidem.“
• „Tomuto lidu přináleží důstojnost a svoboda Božích dětí, v jejichž srdci přebývá Duch svatý jako ve svém chrámu.“
• „Jeho zákonem je nové přikázání, milovat tak, jak nás miloval sám Kristus.“⁸⁵ To je „nový“ zákon Ducha svatého.⁸⁶
• Jeho posláním je být solí země a světlem světa.⁸⁷ Církev „je pro celé lidské pokolení naprosto jistým zárodkem jednoty, naděje a spásy“.
• „Jeho cílem je Boží království, které zahájil sám Bůh na zemi a které se má dále šířit, dokud je také nedokoná on sám na konci času.“⁸⁸

783 Ježíš Kristus je ten, kterého Otec pomazal Duchem svatým a kterého ustanovil „knězem, prorokem a králem.“ Celý Boží lid má na těchto třech Kristových funkcích účast a nese odpovědnost za poslání a službu, které z nich vyplývají.⁸⁹

784 Kdo vstoupil do Božího lidu vírou a křtem, stal se účastným jedinečného povolání tohoto lidu, jeho kněžského povolání: „Kristus Pán, velekněz vybraný z lidí, z nového lidu udělal „královský národ a kněze Boha, svého Otce“. Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěceni jako duchovní chrám a svaté kněžstvo.“⁹⁰

785 „Svatý Boží lid se podílí též na Kristově prorockém poslání“, a to především pro nadpřirozený smysl víry, který má celý lid, laikové i hierarchie, když „neúchylně lne k „víře jednou provždy křesťanům svěřené““,⁹¹ prohlubuje její chápání a stává se Kristovým svědkem uprostřed tohoto světa.

786 Boží lid má konečně účast na Kristově královské funkci. Kristus vykonává svou královskou moc tím, že všechny lidi přitahuje k sobě svou smrtí a svým vzkříšením.⁹² Kristus, Král a Pán celého vesmíru, se stal služebníkem všech, protože „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). Pro křesťana „kralovat“ znamená „sloužit“ Kristu,⁹³ především v „chudých a trpících“, v nichž Církev „vidí obraz svého chudého a trpícího Zakladatele“.⁹⁴ Boží lid uskutečňuje svou „královskou důstojnost“ tím, že žije podle svého povolání sloužit s Kristem.

„Všichni, kteří se znovuzrodili v Kristu, se skrze znamení kříže stávají králi: pomazáním Ducha svatého jsou posvěceni na kněze. Proto si všichni křesťané, kteří jsou duchovní a používají svého rozumu, mají uvědomit, že – pomineme-li zvláštní službu vlastní našemu úřadu – jsou členové tohoto královského rodu a že mají účast na kněžském úkolu. Což není královskou funkcí skutečnost, že duše ovládá své tělo a je podřízena Bohu? Což to není kněžská funkce, zasvětit Pánu čisté svědomí a obětovat mu na oltáři vlastního srdce neposkvrněné oběti naší zbožnosti?“⁹⁵

787 Ježíš hned od počátku přidružil své učedníky ke svému životu;⁹⁶ zjevil jim tajemství Království;⁹⁷ dal jim účast na svém poslání, na své radosti⁹⁸ i na svém utrpení.⁹⁹ Ježíš mluví o ještě těsnějším spojení mezi sebou a těmi, kdo ho budou následovat: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás... Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“ (Jan 15,4-5). A nadto mluví o tajemném a skutečném společenství mezi svým vlastním Tělem a naším tělem: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,36).

788 Když byla učedníkům odňata Kristova viditelná přítomnost, nenechal je osiřelé.¹⁰⁰ Slíbil jim, že s nimi zůstane až do skonání věků,¹⁰¹ poslal jim svého Ducha.¹⁰² Společenství učedníků s Ježíšem se tím v určitém smyslu stalo ještě intenzivnější: „Když udělil svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů, vytvořil z nich tajemným způsobem své Tělo.“¹⁰³

789 Přirovnání Církve k tělu osvětluje úzký vztah mezi Církví a Kristem. Není jenom shromážděna kolem něho; je sjednocena v něm, v jeho Těle. Je třeba zvlášť podtrhnout tři aspekty Církve-Kristova Těla: jednotu všech údů mezi sebou v síle spojení s Kristem; Kristus – hlava Těla; Církev – Kristova nevěsta.

790 Věřící, kteří odpovídají na Boží slovo a stávají se údy Kristova Těla, jsou úzce spojeni s Kristem: „v tomto těle se Kristův život rozlévá do věřících, kteří se prostřednictvím svátostí tajemně, ale skutečně sjednocují s umučeným a oslaveným Kristem“.¹⁰⁴ To zvláště platí o křtu, jímž jsme spojeni se smrtí a vzkříšením Krista,¹⁰⁵ a o Eucharistii, skrze niž „máme skutečnou účast na těle Páně a jsme povznášeni ke spojení s ním a mezi sebou“.¹⁰⁶

791 Jednota Těla nevylučuje rozmanitost údů: „Při budování Kristova Těla se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku Církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v Církvi.“ Jednota mystického Těla plodí a rozněcuje mezi věřícími lásku: „Proto, když něčím trpí jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy; a když se dostane cti jednomu údu, všechny se radují spolu s ním.“¹⁰⁷ A konečně jednota mystického Těla převyšuje jakékoliv lidské rozdělení: „... vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už tu není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,27-28).

792 Kristus „je hlavou těla, totiž Církve“ (Kol 1,18). Je počátkem stvoření i vykoupení. Vyvýšen do slávy Otce „má ve všem prvenství“ (Kol 1,18), hlavně v Církvi, a skrze ni rozšiřuje své Království na všechny věci.

793 Připojuje nás ke své Veliké noci. Všechny údy se musí snažit připodobňovat se mu, „dokud nenabudou podoby Kristovy“ (Gal 4,19). „Proto jsme přibíráni do všech tajemství jeho života... spojujeme se s jeho utrpením jako tělo s hlavou; trpíme s ním, abychom s  ním byli oslaveni.“¹⁰⁸

794 Stará se o náš růst.¹⁰⁹ Abychom rostli k němu, naší Hlavě,¹¹⁰ Kristus rozděluje ve svém Těle, to je v Církvi, dary a služby, kterými si navzájem pomáháme na cestě ke spáse.

795 Kristus a Církev tedy vytvářejí „Krista v celé plnosti“ [Christus totus]. Církev je jedna s Kristem. Světci měli velmi živé vědomí této jednoty:

„Radujme se a děkujme Bohu nejen za to, že jsme se stali křesťany, nýbrž že nám dal, abychom se stali samotným Kristem. Chápete, bratři, jakou milost nám Bůh udělil, když nám dal Krista jako Hlavu? Jásejte a radujte se, stali jsme se Kristem. Je-li on hlava, my jsme údy: jsme celý člověk, on a my... Kristova plnost, to je tedy hlava a údy; jaká je to Hlava? A jaké jsou to údy? Kristus a Církev.“¹¹¹

„Náš Vykupitel se ukázal jako jedna a táž osoba s Církví, kterou si vzal za vlastní.“¹¹² „Hlava a údy jsou takřka jedna mystická osoba.“¹¹³

Jedna odpověď svaté Jany z Arku k jejím soudcům shrnuje víru svatých učitelů a vyjadřuje ryzí smýšlení věřícího: „Myslím, že Ježíš Kristus a Církev jsou jedno a není třeba z toho dělat problémy.“¹¹⁴

796 Jednota Krista a Církve, Hlavy a údů, zahrnuje také rozlišení obou v osobním vztahu. Tento aspekt se často se často vyjadřuje obrazem ženicha a nevěsty. Téma Krista, ženicha Církve, bylo připraveno proroky a hlásáno Janem Křtitelem.¹¹⁵ Sám Pán se definoval jako „ženich“ (Mk 2,19).¹¹⁶ Apoštol představuje Církev a každého věřícího, úd jeho Těla, jako nevěstu „zasnoubenou“ Kristu Pánu, aby s ním byla jeden duch.¹¹⁷ Je neposkvrněnou snoubenkou neposkvrněného Beránka;¹¹⁸ kterou si Kristus zamiloval a vydal sám sebe za ni, „aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26); spojil se s ní věčnou smlouvou a nepřestává se o ni starat jako o vlastní tělo.¹¹⁹

„To je tedy Kristus v celé plnosti, hlava i tělo, jediný utvořený z mnohých... Ať mluví hlava nebo údy, vždy to mluví Kristus: mluví jako hlava [ex persona capitis], mluví jako tělo [ex persona corporis]. Vždyť co je psáno? „... a ze dvou se stane jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a Církve“ (Ef 5,31-32). A sám Kristus v evangeliu: „Již nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6). Vždyť jak dobře víte, ve skutečnosti to jsou dvě rozdílné osoby, ale pak v manželském spojení tvoří jednu... Vždyť jako hlava si nazývá „ženichem“, a jako tělo si říká „nevěsta“.“¹²⁰

799 Charizmata, ať mimořádná, nebo prostá a skromná, jsou milosti Ducha svatého, které přímo nebo nepřímo slouží užitku Církve a jsou zaměřena k jejímu budování, aby prospívala lidem a potřebám světa.

800 Charizmata má s vděčností přijímat nejen ten, kdo je dostává, nýbrž všichni členové Církve. Jsou totiž úchvatným bohatstvím milosti pro apoštolskou pohotovost a pro svatost celého Kristova Těla, pokud se ovšem jedná o dary, které opravdu pocházejí od Ducha svatého a jsou uplatňovány tak, že se plně shodují s ryzími podněty téhož Ducha, totiž s láskou, která je pravým měřítkem charizmat.¹³⁰

801 A právě v tomto smyslu je vždy nutné charizmata rozlišovat. Žádné charizma nezprošťuje povinnosti mít v úctě pastýře Církve a podřizovat se jim; pastýřům Církve „zvláště přísluší nezhášet oheň Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré“,¹³¹ aby všechna charizmata ve své rozmanitosti a vzájemném doplňování spolupracovala ke „společnému prospěchu“ (1 Kor 12,7).¹³²

813 Církev je jedna už pro svůj původ: „Nejvyšším vzorem a zdrojem tohoto tajemství je jednota v Trojici osob jednoho Boha Otce a Syna v Duchu svatém.“¹⁴⁰ Církev je jedna, protože je dílem jednoho zakladatele: „Vtělený Syn... smířil totiž skrze svůj kříž všechny lidi s Bohem, obnovil jednotu všech v jednom lidu a v jednom Těle.“¹⁴¹ Církev je jedna svou duší: „Duch svatý, který sídlí ve věřících a naplňuje a řídí celou Církev, vytváří ono podivuhodné společenství věřících a tak hluboce všechny v Kristu spojuje, že je zdrojem jednoty Církve.“¹⁴² Patří tedy k samotné podstatě Církve, že je jedna:

„Jak úžasné tajemství! Je jediný Otec ve vesmíru, jediný Logos vesmíru a také jediný Duch svatý, všude stejný; a také jediná panna, jež se stala matkou, a já ji rád nazývám Církev.“¹⁴³

814 Nicméně již od počátku se tato „jedna“ Církev představuje s velikou rozmanitostí, která pochází jak z různosti Božích darů, tak z různorodosti osob, které tyto dary dostávají. V jednotě Božího lidu se shromažďují rozmanité národy a kultury. Mezi členy Církve existuje různost darů, funkcí, podmínek a způsobů života; „v církevním společenství existují místní církve, které si uchovávají vlastní tradice“.¹⁴⁴ Velké bohatství takové rozmanitosti není na překážku jednotě Církve. Přesto však hřích a tíže jeho následků stále ohrožují dar jednoty. I apoštol musí vyzývat „... horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje“ (Ef 4,3).

815 Jaká jsou pouta jednoty? „Především „láska, neboť ona je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14). Avšak jednotu Církve v čase zajišťují také viditelná pouta společenství:

• vyznávání jediné víry přijaté od apoštolů;
• společné slavení bohoslužby, především svátostí;
• apoštolská posloupnost skrze svátost kněžství, která udržuje bratrskou svornost Boží rodiny.¹⁴⁵

816 „Jediná Kristova Církev...“ je ta, kterou „po svém zmrtvýchvstání náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři; jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji rozšířili a řídili... Tato Církev, jež byla ustavena a uspořádána na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické Církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s  ním.“¹⁴⁶

Dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu objasňuje: „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je „všeobecným nástrojem spásy“, je dosažitelná plnosti všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo Tělo na zemi, k němuž se musí plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“¹⁴⁷

817 Ve skutečnosti „v této jedné a jediné Boží církvi už od samého začátku vznikaly určité roztržky, které apoštol ostře kárá a odsuzuje. V pozdějších stoletích však vznikly rozsáhlejší rozpory a nemalé společnosti se odloučily od plného společenství katolické Církve, leckdy ne bez viny lidí z obou stran“.¹⁴⁸ K rozštěpením, která zraňují jednotu Kristova Těla (totiž bludařství, odpad a rozkol),¹⁴⁹ nedochází bez hříchu lidí:

„Kde je hřích, tam je rozrůzněnost, tam jsou schizmata, tam jsou bludy, tam jsou spory. Kde však vládne ctnost, tam je jednota, tam je vzájemnost, jež působí, že všichni věřící jsou jedno srdce a jedna duše.“¹⁵⁰

818 Ti, kdo se dnes rodí ve společenstvích vzešlých z takových rozštěpení a dospívají v  nich k víře v Krista, „nemohou být viněni z hříchu odloučení, a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou... Vírou ve křtu jsou ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťané a synové katolické církve je oprávněně uznávají za své bratry v Pánu“.¹⁵¹

819 Kromě toho „některé prvky posvěcení a pravdy“¹⁵² „mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky“.¹⁵³ Kristův duch používá těchto církví a církevních společenství jako nástrojů spásy, jejichž účinnost pochází z té plnosti milosti a pravdy, kterou Kristus dal katolické církvi. Všechna tato dobra pocházejí od Krista a vedou k  němu¹⁵⁴ a „vybízejí ke katolické jednotě“.¹⁵⁵

820 Jednotu Kristus udělil své Církvi od počátku. Věříme, že „trvá neztratitelně v  katolické církvi, a doufáme, že bude stále více vzrůstat až do konce věků.“¹⁵⁶ Kristus vždy dává své Církvi dar jednoty, ale Církev se za ni musí stále modlit a usilovně ji chránit, posilovat a zdokonalovat, aby byla takovou jednotu, jakou po ní chce Kristus. Proto se sám Ježíš v hodině svého utrpení modlil a nepřestává prosit Otce za jednotu svých učedníků: „Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Touha po obnovení jednoty všech křesťanů je Kristův dar a výzva Ducha svatého.¹⁵⁷

821 Abychom na tuto výzvu patřičně odpověděli, je nutné:

• stálé obnovování Církve v rostoucí věrnosti svému povolání; takové obnovování je vzpruhou pro hnutí k jednotě;¹⁵⁸
• obrácení srdce „k čistšímu životu podle evangelia“,¹⁵⁹ protože právě nevěrnost údů ke Kristovu daru je příčinou rozdělení;
• společná modlitba; protože „obrácení srdce a svatost života spolu se soukromými a veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů je třeba považovat za duši celého ekumenického hnutí a právem je lze nazvat duchovním ekumenismem“;¹⁶⁰
• vzájemné bratrské poznávání;¹⁶¹
• ekumenická výchova věřících a zvláště kněží;¹⁶²
• dialog mezi teology a setkání křesťanů různých církví a společenství;¹⁶³
• spolupráce mezi křesťany v různých oblastech služby lidem.¹⁶⁴

822 Starost o obnovení jednoty „je záležitostí celé Církve, věřících i pastýřů“.¹⁶⁵ Ale je také třeba si uvědomit, „že tento svatý záměr – znovu smířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve – přesahuje lidské síly a schopnosti“. Proto skládáme všechnu svou naději „v Kristovu modlitbu za Církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého“.¹⁶⁶

830 Slovo „katolická“ znamená „všeobecná“ ve smyslu „celosti“ nebo „úplnosti.“ Církev je katolická (všeobecná) ve dvojím smyslu.

Je katolická, protože je v ní přítomen Kristus. „Tam, kde je Kristus Ježíš, tam je katolická Církev.“¹⁸⁵ V ní je plnost Kristova Těla spojeného s jeho Hlavou,¹⁸⁶ a to zahrnuje, že od něho dostává „plnost prostředků ke spáse“,¹⁸⁷ jak to on chtěl: přímé a úplné vyznávání víry, úplný svátostný život a kněžství předávané svěcením v apoštolské posloupnosti. V  tomto základním smyslu byla církev katolická v den Letnic¹⁸⁸ a bude jí vždycky až do dne druhého příchodu Páně (parusie).

831 Je katolická, protože dostala poslání od Krista pro všechny lidi:¹⁸⁹

„Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto, i když tento lid zůstává jeden jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha, který na počátku stvořil jedinou lidskou přirozenost a rozhodl se své rozptýlené děti nakonec shromáždit vjedno... Tento celosvětový ráz, jímž se vyznačuje Boží lid, je dar samého Pána; díky jemu katolická Církev účinně a trvale směřuje k tomu, aby celé lidstvo se všemi jeho hodnotami přivedla ke spojení s jeho hlavou, Kristem, v jednotě jeho Ducha.“¹⁹⁰

832 „Kristova Církev je opravdu přítomna ve všech zákonitých místních shromážděních křesťanů, která ve spojení s jejich pastýři Nový zákon nazývá také církvemi... V nich se věřící shromažďují hlásáním Kristova evangelia a v nich se slaví tajemství večeře Páně... V těchto shromážděních, i když často bývají malá a chudá nebo žijí v rozptýlení, je přítomen Kristus, jehož mocí se sdružuje jedna svatá, katolická a apoštolská Církev.“¹⁹¹

833 Místní církví, kterou je diecéze (nebo eparchie), se rozumí společenství věřících křesťanů ve společenství víry a svátostí s jejich biskupem posvěceným v apoštolské posloupnosti.¹⁹² Tyto místní církve se „utvářejí podle vzoru všeobecné Církve“; „právě v nich a odvozeně z nich existuje jedna a jediná katolická Církev“.¹⁹³

834 Místní církve jsou plně katolické pro společenství s jednou z nich: s římskou církví, „která předsedá v lásce“.¹⁹⁴ „Je totiž nutné, aby se každá církev, to je věřící na každém místě, řídili podle římské církve kvůli jejímu vznešenějšímu původu.“¹⁹⁵ „Vždyť od příchodu vtěleného Slova k nám všechny křesťanské církve rozptýlené po všech místech považovaly a považují velkou církev, která je zde [v Římě], za jedinou oporu a základ, protože podle Spasitelova příslibu, brány pekel ji nikdy nepřemohly.“¹⁹⁶

835 „Musíme si však dávat pozor, abychom nechápali univerzální Církev jen jako souhrn nebo jako – lze-li použít tohoto výrazu – více méně nesourodou federaci jednotlivých zásadně mezi sebou odlišných církví. Podle přání našeho Pána to má být stále jedna a táž Církev, univerzální svým povoláním a posláním, třebaže zapouští kořeny v nejrůznějších kulturních prostředích a sociálních a lidských podmínkách, a třebaže nabývá v každé části světa jiné tvářnosti a liší se svými vnějšími projevy.“¹⁹⁷ Tato bohatá rozmanitost církevních oborů, liturgických obřadů, teologických a duchovních pokladů vlastních „místním církvím dokazuje katolicitu nerozdělené Církve“.¹⁹⁸

836 „Ke katolické jednotě Božího lidu... jsou povoláni všichni lidé. Různým způsobem k  ní patří anebo jsou k ní zaměřeni jak věřící katolíci, tak ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé bez výjimky, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse.“¹⁹⁹

837 „Do církevní společnosti jsou plně začleněni, kdo mají Kristova Ducha a přijímají celé její zřízení i všechny prostředky spásy v ní ustanovené, a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem – který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů – svazky vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství. Kdo však nevytrvá v lásce, nedosáhne spásy, i kdyby byl začleněn do Církve; zůstává sice v Církvi „tělem“, ale ne „ srdcem“.“²⁰⁰

838 „Církev ví, že je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce.“²⁰¹ „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v  určitém společenství s katolickou Církví, i když nedokonalém.“²⁰² S pravoslavnými církvemi je toto společenství tak hluboké, že „chybí jen málo k dosažené plnosti, která opravňuje ke společnému slavení Pánovy Eucharistie“.²⁰³

839 „Lidé, kteří dosud nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu.“²⁰⁴

Vztah Církve k hebrejskému lidu. Církev, Boží lid Nové úmluvy, při zkoumání svého vlastního tajemství, odhaluje své pouto s Židy,²⁰⁵ kteří „jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha“.²⁰⁶ Narozdíl od jiných nekřesťanských náboženství židovská víra je již odpovědí na zjevení Boha ve Staré úmluvě. Právě Izraelité „byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi Smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus“ (Řím 9,4-5), protože „když Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné“ (Řím 11,29).

840 Ostatně, když se uvažuje o budoucnosti, Boží lid Staré úmluvy a nový Boží lid, směřují k  obdobným cílům: očekávání příchodu (nebo návratu) Mesiáše. Avšak toto očekávání je na jedné straně zaměřeno na návrat Mesiáše, který zemřel, vstal z mrtvých a byl uznán za Pána a Božího Syna, na druhé straně je zaměřeno na příchod Mesiáše, jehož rysy zůstávají matné, na konci časů: je to očekávání doprovázené dramatem neznalosti anebo zneuznání Ježíše Krista.

841 Vztahy Církve k muslimům. „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“²⁰⁷

842 Pouto Církve s nekřesťanskými náboženstvími je především společný původ a společný cíl lidského pokolení:

„Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. Mají také jediný poslední cíl, Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, dokud vyvolení nebudou sjednoceni ve Svatém městě.“²⁰⁸

843 Církev uznává, že v jiných náboženstvích je hledání ještě „v mlhavých stopách a obrazech“ neznámého, ale blízkého Boha, „vždyť všem dává život, ducha a všechno... a chce, aby všichni lidé byli spaseni“. Proto Církev všechno „dobré a pravdivé považuje za přípravu na evangelium, za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život“.²⁰⁹

844 Avšak lidé ve svém náboženském chování ukazují také své meze a chyby, které v  nich znetvořují Boží obraz:

„Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli, anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas krajnímu zoufalství.“²¹⁰

845 Právě proto, aby znovu shromáždil všechny své děti, rozptýlené a zbloudilé kvůli hříchu, Otec chtěl svolat celé lidstvo v Církvi svého Syna. Církev je místo, kde lidstvo má znovu najít jednotu a spásu. Je „usmířeným světem“.²¹¹ Je lodí, která „s napjatými plachtami Pánova kříže pod vanutím Ducha svatého bezpečně pluje v tomto světě“;²¹² podle jiného obrazu, který rádi užívali církevní Otcové, je Noemovou archou, která jediná zachraňuje před potopou.²¹³

846 Jak se má rozumět tomuto tvrzení, které často opakovali církevní Otcové? Je-li formulováno kladně, znamená, že každá spása pochází od Krista-hlavy skrze Církev, která je jeho Tělem:

„Posvátný sněm... na základě Písma svatého a Tradice učí, že tato putující Církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, Církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil zároveň i nutnost Církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil Církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.“²¹⁴

847 Toto tvrzení se nevztahuje na ty, kteří bez vlastní viny neznají Krista a Církev:

„Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho Církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit Boží vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí.“²¹⁵

848 „Bůh si může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze líbit,²¹⁶ přesto však připadá Církvi povinnost a zároveň svaté právo hlásat evangelium všem lidem.“²¹⁷

849 Misijní příkaz. „Církev byla poslána od Boha k národům světa, aby byla „ všeobecnou svátostí spásy“. Proto se snaží, vedena nejvnitřnějšími požadavky katolicity a poslušností k svému Zakladateli, hlásat evangelium všem lidem.“²¹⁸ „Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,19-20).

850 Původ a cíl misie. Misionářský příkaz Pána má svůj původní pramen ve věčné lásce Nejsvětější Trojice: „Putující Církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce.“²¹⁹ Konečným cílem misie není nic jiného, než aby se lidé podíleli na společenství, které existuje mezi Otcem a Synem v jejich Duchu lásky.²²⁰

851 Proč misie? Církev odevždy odvozovala povinnost a čerpala sílu své misionářské horlivosti z Boží lásky ke všem lidem: „Kristova láska nás nutí...“ (2 Kor 5,14).²²¹ Bůh opravdu „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). Bůh chce spásu všech skrze poznání pravdy. Spása se nachází v pravdě. Ti, kteří poslouchají hnutí Ducha pravdy, jsou již na cestě ke spáse; avšak Církev, které byla svěřena tato pravda, musí jít vstříc jejich touze, aby jim ji přinesla. Právě proto, že Církev věří ve všeobecný plán spásy, musí být misionářská.

852 Cesty misie. „Duch svatý je opravdu hlavní osobou pro celé poslání Církve.“²²² Je to on, který vede Církev po cestách misie. Tato je „pokračováním a dějinným rozvíjením poslání samého Krista, který byl poslán hlásat radostnou zvěst chudým. Proto Církev musí jít pod vedením Ducha svatého stejnou cestou, jakou šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k smrti, nad kterou Pán zvítězil svým zmrtvýchvstáním.“²²³ Tak se stává „krev mučedníků semenem křesťanů“.²²⁴

853 Při svém putování Církev zakouší, „jak veliká vzdálenost dělí poselství, které přináší, od lidské slabosti těch, kterým bylo evangelium svěřeno“.²²⁵ Jen když bude bez ustání dělat „pokání a obnovu“²²⁶ a „kráčet úzkou cestou kříže“,²²⁷ může Boží lid rozšířit Kristovo království.²²⁸ Vždyť „ jako Kristus vykonal dílo vykoupení v chudobě a v pronásledování, tak je i Církev je povolána vydat se toutéž cestou, aby lidem zprostředkovala plody spásy“.²²⁹

854 Církev skrze své vlastní poslání „jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu“.²³⁰ Misionářské úsilí tedy vyžaduje trpělivost. Začíná hlásáním evangelia národům a skupinám, které ještě nevěří v Krista;²³¹ pokračuje vytvářením křesťanských společenství, které „jsou znameními Boží přítomnosti ve světě“,²³² a zakládáním místních církví;²³³ podněcuje proces inkulturace, aby se evangelium mohlo vtělit do kultur jednotlivých národů;²³⁴ přitom nezůstane ušetřena neúspěchů. „Pokud o lidi, skupiny a národy, Církev jen postupně s nimi přichází do styku a proniká do nich, a tak je přijímá do katolické plnosti.“²³⁵

855 Církevní misie vyžaduje úsilí o jednotu křesťanů.²³⁶ Vždyť také „rozdělení křesťanů brání Církvi uskutečnit plnost katolicity jí vlastní v těch synech, kteří jsou k ní sice křtem přidruženi, ale jsou odloučeni od plného společenství s ní. I pro Církev samu se tak stává obtížnějším projevovat v životní skutečnosti plnost katolicity po všech stránkách“.²³⁷

856 Misionářská činnost zahrnuje ohleduplný dialog s těmi, kteří ještě nepřijímají evangelium.²³⁸ Věřící mohou z tohoto dialogu vytěžit pro sebe prospěch tím, že se lépe naučí poznávat „cokoli z  pravdy a milosti“ existující „vlivem tajemné Boží přítomnosti už u pohanských národů“.²³⁹ Jestliže totiž hlásají radostnou zvěst těm, kteří ji neznají, je to kvůli tomu, aby upevňovali, doplňovali a povznášeli pravdu a dobro, které Bůh rozšířil mezi lidmi a národy, a aby je očišťovali od omylu a zla „k oslavě Boží, k zahanbení zlého ducha a ke štěstí člověka“.²⁴⁰

858 Ježíš je poslán Otcem. Na začátku své veřejné činnosti „zavolal k sobě ty, které sám chtěl... A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,13-14). Od té chvíle budou jeho „poslaní“ [to je význam řeckého termínu „apostoloi“]. V  nich Ježíš pokračuje ve svém poslání: „Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás“ (Jan 20,21).²⁴⁷ Jejich služba je tedy pokračováním jeho poslání: „Kdo vás přijímá, mne přijímá“, říká Dvanácti (Mt 10,40).²⁴⁸

859 Ježíš připojuje apoštoly k poslání, které dostal od Otce. Jako „Syn nemůže sám ze sebe konat nic“ (Jan 5,19.30), ale dostává všechno od Otce, který ho poslal, tak ti, které Ježíš posílá, nemohou bez něho dělat nic,²⁴⁹ od něho dostávají příkaz k misijnímu poslání a moc je vykonat. Kristovi apoštolové tedy vědí, že Bůh je učinil „způsobilými sloužit nové smlouvě“ (2 Kor 3,6), že je učinil „Božími služebníky“ (2 Kor 6,4), „Kristovými vyslanci“ (2 Kor 5,20), „Kristovými služebníky a správci Božích tajemství“ (1 Kor 4,1).

860 V poslání apoštolů je jeden nepřenosný prvek: být vyvolenými svědky Pánova vzkříšení a základy Církve. V jejich poslání je však i jeden prvek trvalý. Kristus jim totiž slíbil, že s nimi zůstane až do skonání věků.²⁵⁰ „Božské poslání, které svěřil Kristus apoštolům, bude trvat až do konce světa, neboť evangelium, které mají předávat, je pro Církev ve všech dobách zdrojem veškerého života. Proto se apoštolové v této hierarchicky uspořádané společnosti postarali o ustanovení svých nástupců.“²⁵¹

861 Apoštolové „měli při své službě nejen různé pomocníky, nýbrž – aby poslání, které jim bylo svěřeno, pokračovalo i po jejich smrti – odkázali jakoby ve formě závěti svým bezprostředním spolupracovníkům úkol dobudovat a upevnit dílo, které započali. Doporučili jim, aby dbali o celé stádo, v kterém je Duch svatý ustanovil, aby pásli Boží Církev. Ustanovili tedy takové muže a navíc jim dali příkaz, aby po jejich smrti převzali službu jiní osvědčení muži“.²⁵²

862 „Jako trvá úřad, který svěřil Pán zvlášť Petrovi, prvnímu z apoštolů, a který má přecházet na jeho nástupce, tak trvá i úřad apoštolů pověřený pasením Církve, který má stále vykonávat posvátný biskupský stav.“ Proto Církev učí, že „biskupové nastoupili z  Božího ustanovení na místo apoštolů jako pastýři Církve; kdo tedy je poslouchá, poslouchá Krista, kdo však jimi pohrdá, pohrdá Kristem a tím, kdo Krista poslal“.²⁵³

863 Celá Církev je apoštolská, neboť zůstává ve společenství víry a života se svým původem, skrze nástupce svatého Petra a apoštolů. Celá Církev je apoštolská, neboť je „poslaná“ do celého světa; všichni členové Církve se podílejí na tomto poslání, i když různým způsobem. „Křesťanské povolání je svou povahou také povolání k apoštolátu.“ „Apoštolátem se nazývá“ „veškerá činnost Tajemného Těla“ zaměřená na „šíření Kristova Království všude na světě.“²⁵⁴

864 „Protože Kristus, poslaný od Otce, je zdroj a počátek veškerého apoštolátu Církve, je zřejmé, že plodnost apoštolátu“, jak posvěcených služebníků, tak „laiků, závisí na jejich živém spojení s Kristem“.²⁵⁵ Podle povolání, dobových požadavků, různých darů Ducha svatého, nabývá apoštolát různých forem. Avšak „duší veškerého apoštolátu“²⁵⁶ zůstane vždycky láska čerpaná především z Eucharistie.

865 Církev je jedna, svatá, katolická a apoštolská ve své nejhlubší a konečné totožnosti, protože právě v ní už existuje a na konci časů se dovrší „nebeské království“, „Boží království“,²⁵⁷ které přišlo v osobě Krista a které v srdci těch, kteří jsou k němu přivtěleni, tajemně roste až do svého plného projevení navenek při konečném Kristově příchodu. Tehdy všichni jím vykoupení lidé, kteří se v něm stali „svatí a bez poskvrny“ před Bohem „v lásce“ (Ef 1,4), budou shromážděni jako jediný Boží lid, „choť Beránkova“ (Zj 21,9), „svaté město“, které sestupuje „z nebe od Boha a září Boží vznešeností“ (Zj 21,10-11); má „hradby s dvanácti základními kameny a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů“ (Zj 21,14).

874 Sám Kristus je počátkem služby v Církvi. On tuto službu ustanovil, dal jí pravomoc a poslání, zaměření a cíl:

„K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své Církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého Těla. Služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby všichni, kteří patří do Božího lidu... dosáhli spásy.“²⁶⁶

875 „Jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? A jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Nikdo nemůže hlásat evangelium sám sobě, ani jednotlivec, ani společenství. „Víra je tedy z  hlásání“ (Řím 10,17). Nikdo si nemůže sám dát zmocnění a poslání hlásat evangelium. Ten, koho Pán posílá, nemluví a nejedná ze své autority, nýbrž v síle autority Kristovy; nemluví ke společenství jako jeho člen, ale mluví k němu Kristovým jménem. Nikdo nemůže udělit sám sobě milost. Ta musí být dána a poskytnuta. To předpokládá, že existují služebníci milosti, které Kristus zplnomocnil a oprávnil. Od něho dostávají poslání a zplnomocnění [„posvátnou moc“] jednat „v osobě Krista, Hlavy.“ Tu službu, jejímž prostřednictvím ti, které Kristus poslal, vykonávají a dávají jako Boží dar to, co sami od sebe nemohou vykonat ani dát, církevní Tradice nazývá „svátostí“. Církevní služba je udělována skrze zvláštní svátost.

876 Se svátostnou povahou takového církevního stavu je niterně spojen jeho služebný charakter. Poněvadž služebníci zcela závisí na Kristu, který jim uděluje poslání i pravomoc, jsou opravdu „služebníci Krista“,²⁶⁷ podle příkladu toho, který pro nás dobrovolně na sebe vzal „přirozenost služebníka“ (Fil 2,7). Protože slova a milost, jejichž jsou služebníky, nepatří jim, nýbrž Kristu, a ten jim je svěřil pro druhé, stávají se dobrovolně služebníky všech.²⁶⁸

877 Stejně je svátostné povaze církevní služby vlastní, že má kolegiální charakter. Vždyť Pán Ježíš hned na počátku své veřejné činnosti ustanovil Dvanáct, kteří „byli zárodky nového Izraele a zároveň začátkem posvátné hierarchie“.²⁶⁹ Byli společně vyvoleni a také jsou společně posláni; jejich bratrské spojení bude sloužit bratrskému společenství všech věřících a bude jakýmsi odleskem a svědectvím společenství božských Osob.²⁷⁰ Proto každý biskup vykovává svou službu v rámci biskupského sboru, ve spojení s římským biskupem, nástupcem svatého Petra a hlavou sboru; kněží vykonávají svou službu v rámci diecézního kněžstva, pod vedením svého biskupa.

878 Konečně je vlastní posvátné povaze církevní služby to, že má osobní charakter. I když Kristovi služebníci působí ve společenství, přesto vždy také jednají osobně. Každý je osobně povolán: „Ty mě následuj!“ (Jan 21,22),²⁷¹ aby byl ve společném poslání osobním svědkem, osobně odpovědným tomu, který uděluje poslání. Jedná „v jeho osobě“ a pro osoby: „Já tě křtím ve jménu Otce...“; „Já tě rozhřešuji...“.

879 Proto je svátostná služba v Církvi zároveň kolegiální i osobní službou, která se vykonává ve jménu Krista. To se uskutečňuje jak ve vztazích mezi biskupským sborem a jeho hlavou, nástupcem svatého Petra, tak ve vztazích mezi pastorální odpovědností biskupa za svou místní církev a péčí celého biskupského sboru o všeobecnou Církev.

880 Kristus ustanovil Dvanáct „jako sbor nebo trvalou skupinu, které dal do čela Petra, vyvoleného z nich samých“.²⁷² „Jako z rozhodnutí Pána svatý Petr a ostatní apoštolové tvoří jeden apoštolský sbor, právě tak jsou odpovídajícím způsobem mezi sebou spojeni římský biskup, Petrův nástupce, a biskupové, nástupci apoštolů.“²⁷³

881 Pán udělal skálu své Církve pouze ze Šimona, kterému dal jméno Petr. Jemu svěřil klíče;²⁷⁴ jeho ustanovil pastýřem celého stádce.²⁷⁵ „Je však známo, že moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena též sboru apoštolů spojenému se svou hlavou.“²⁷⁶ Tento pastýřský úřad Petra i ostatních apoštolů tvoří jeden ze základů Církve; pokračují v něm biskupové pod papežovým prvenstvím.

882 Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra, „je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících“.²⁷⁷ „Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé Církve má totiž nad Církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat.“²⁷⁸

883 „Biskupský sbor či těleso biskupů má však pravomoc, jen když se chápe spolu s  římským biskupem, Petrovým nástupcem, jakožto hlavou apoštolského sboru.“ Jako takový je tento sbor „spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou Církví.“²⁷⁹

884 „Biskupský sbor vykonává moc nad celou Církví slavnostním způsobem na obecném sněmu.“²⁸⁰ „O všeobecném sněmu se dá mluvit jen tehdy, je-li Petrovým nástupcem jako takový potvrzen nebo alespoň přijat.“²⁸¹

885 „Tím, že je tento sbor složen z mnoha jedinců, vyjadřuje rozmanitost a všeobecnost Božího lidu; tím, že je sdružen pod jednou hlavou, vyjadřuje jednotu Kristova stádce.“²⁸²

886 „Jednotliví biskupové jsou... viditelným zdrojem a základem jednoty svých partikulárních církví.“²⁸³ Jako takoví „vykonávají svou pastýřskou správu nad částí Božího lidu, která jim byla svěřena“;²⁸⁴ a v tom jim pomáhají kněží a jáhnové. Ale poněvadž jsou členy biskupského sboru, každý z nich se podílí na péči o všechny církve,²⁸⁵ a vykonává ji především tím, že „dobře řídí vlastní církev jako díl všeobecné Církve“, a tak přispívá „k dobru celého tajemného Těla, které je také tělem církví“.²⁸⁶ Taková péče se bude zvláště týkat chudých,²⁸⁷ pronásledovaných pro víru, jakož i misionářů, kteří působí ve všech končinách země.

887 Místní církve, které jsou si blízké a mají stejnorodou kulturu, vytvářejí církevní provincie nebo větší celky nazývané patriarcháty nebo oblasti.²⁸⁸ Biskupové těchto seskupení se mohou shromáždit na synodech nebo provinčních koncilech. Podobně i biskupské konference mohou dnes mnohostranně a plodně přispívat k tomu, aby „sborové smýšlení nacházelo výraz v konkrétní realizaci“.²⁸⁹

888 Biskupové se svými pomocníky, kněžími, „mají především povinnost hlásat všem Boží evangelium“,²⁹⁰ podle příkazu Pána.²⁹¹ „Jsou zvěstovatelé víry, kteří přivádějí ke Kristu nové učedníky; jsou také autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé.“²⁹²

889 Kristus, který je Pravda, chtěl, aby se jeho Církev podílela na jeho neomylnosti, a tak ji uchoval v čistotě víry předávané apoštoly. Skrze „nadpřirozený smysl víry“ se Boží lid „pevně drží víry“ pod vedením živého učitelského úřadu Církve.²⁹³

890 Poslání učitelského úřadu je vázáno na definitivní povahou smlouvy, kterou Bůh uzavřel v Kristu se svým lidem; musí jej uchránit před úchylkami a ústupky a zaručit mu objektivní možnost vyznávat bez omylu ryzí víru. Pastýřský úkol učitelského úřadu je tedy zaměřen na bdělost, aby Boží lid zůstával v pravdě, která osvobozuje. Kristus vybavil pastýře pro tuto službu charizmatem neomylnosti ve věcech víry a mravů. Toto charizma se může vykonávat několikerým způsobem.

891 „Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře... Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad především na ekumenickém koncilu.“²⁹⁴ Když Církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco „k věření jako zjevené od Boha“²⁹⁵ a jako Kristovo učení, „jsou věřící povinni k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností“.²⁹⁶ Tato neomylnost sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení.²⁹⁷

892 Božská pomoc je kromě toho poskytována i nástupcům apoštolů, kteří učí ve společenství s Petrovým nástupcem, a zvláštním způsobem římskému biskupovi, pastýři celé Církve, když předkládají při řádném výkonu učitelského úřadu učení, které přispívá k  lepšímu pochopení zjevení ve věcech víry a mravů, přestože nedojdou k neomylnému rozhodnutí a nevysloví se „definitivním způsobem“. Toto autentické učení mají věřící „ přijímat s úctou... a... upřímně“;²⁹⁸ i když se takové přijímání liší od souhlasu víry, je nicméně jeho prodloužením.

893 Biskup „je správcem milosti nejvyššího kněžství, především v Eucharistii, kterou obětuje nebo dává obětovat“²⁹⁹ kněžími, svými spolupracovníky. Eucharistie je totiž středem života místní církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou a svou prací, službou slova a udílením svátostí. Posvěcují ji svým příkladem, tím, že si nepočínají pánovitě vůči těm, kteří jsou jim svěřeni, ale že jsou „svému stádci vzorem“ (1 Petr 5,3), aby tak „spolu se stádcem, které jim bylo svěřeno, došli do věčného života“.³⁰⁰

894 „Biskupové řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi radou, přesvědčováním, příkladem, ale i autoritou a posvátnou mocí.“³⁰¹ Tu však mají používat jen k  tomu, aby budovali společenství v duchu služby, který je duchem jejich Mistra.³⁰²

895 „Moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední, i když její vykonávání je nakonec řízeno nejvyšší církevní autoritou.“³⁰³ Ale biskupové nesmějí být považováni za náměstky papeže; řádná a bezprostřední papežova autorita nad celou Církví autoritu biskupů neruší, ale naopak ji potvrzuje a hájí. Tuto autoritu je nutno vykonávat s celou Církví pod vedením papeže.

896 Dobrý Pastýř bude vzorem a „formou“ pastýřského úřadu biskupa. Biskup, vědom si vlastním slabostí, „je schopen cítit s nevědomými a bloudícími. Ať neodmítá vyslechnout své poddané, které má v péči, jako pravé syny... Věřící pak mají lnout ke svému biskupovi jako Církev k Ježíši Kristu a jako Ježíš Kristus k Otci“.³⁰⁴

„Následujte všichni biskupa, jako Ježíš [následuje] Otce, a kněžstvo následujte jako apoštoly; co se týká jáhnů, mějte k nim úctu, jak k Božímu zákonu. Ať nikdo nekoná nic, co se týká Církve, bez biskupa.“³⁰⁵

898 „Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha... Jim tedy zvlášť připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou v těsném styku, aby se vždycky dály a rozvíjely podle Krista a sloužily ke chvále Stvořitele a Vykupitele.“³⁰⁷

899 Iniciativa křesťanských laiků je zvláště nutná, když je třeba objevit a navrhnout prostředky, jimiž by požadavky křesťanského učení a života pronikly do sociálních, politických a hospodářských skutečností. Tato iniciativa je běžným prvkem života Církve:

Věřící a ještě konkrétněji laici, stojí v přední linii života Církve; jejich prostřednictvím je Církev životním principem lidské společnosti. Proto musí mít zvláště oni stále hlubší vědomí, že nejen patří k Církvi, nýbrž že jsou Církví, to jest společenstvím věřících na zemi pod vedením papeže jako společné hlavy a biskupů s ním spojených. Oni jsou Církev.“³⁰⁸

900 Laici, jako všichni věřící, dostávají od Boha křtem a biřmováním pověření k  apoštolátu; proto mají povinnost a právo, jednotlivě nebo společně, ve sdruženích usilovat o to, aby všichni lidé na celé zemi poznali a přijali božské poselství spásy; tato povinnost je ještě naléhavější v případech, kdy mohou lidé jen jejich prostřednictvím slyšet evangelium a poznat Krista. Činnost laiků v církevních společenstvích je tak nutná, že bez nich apoštolát pastýřů ve většině případů nemůže dosáhnout svého plného účinku.³⁰⁹

901 „Laici, zasvěcení Kristu a posvěcení Duchem svatým, jsou podivuhodně povoláni a vybaveni, aby se v nich rodily vždy hojnější plody Ducha. Všechny jejich skutky, modlitby a apoštolská činnost, manželský a rodinný život, každodenní práce, odpočinek duševní i tělesný, jsou-li konány v Duchu, ba i těžkosti života, jsou-li snášeny trpělivě, stávají se duchovními oběťmi Bohu milými skrze Ježíše Krista (1 Petr 2,5); jsou zbožně přinášeny Otci zároveň s obětí těla Páně při slavení Eucharistie. Takto i laici zasvěcují celý svět Bohu, když všude jednají svatě jako ctitelé Boha.“³¹⁰

902 Zvláště rodiče mají podíl na službě posvěcování „svým manželským životem v křesťanském duchu a křesťanskou výchovou dětí“.³¹¹

903 Mají-li laici potřebné schopnosti, mohou být přijati do stálé služby lektorů a akolytů.³¹² „ Jestliže to vyžaduje potřeba Církve v případě nedostatku služebníků, mohou i laici, ačkoli nejsou lektory nebo akolyty, nahrazovat podle předpisů práva některé jejich úkoly, totiž zastávat službu slova, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání.“³¹³

904 „Kristus... vykonává prorocký úřad nejenom prostřednictvím hierarchie... ale též prostřednictvím laiků; proto je ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova.“³¹⁴ „Vyučovat někoho, aby byl přiveden k víře, je úkolem každého kazatele a také každého věřícího.“³¹⁵

905 Laici plní své prorocké poslání také prostřednictvím evangelizace tím, že hlásají Krista „svědectvím života a slovem.“ Toto šíření evangelia u laiků „dostává svůj zvláštní ráz a zvláštní účinnost, protože se uskutečňuje v běžných světských podmínkách“:³¹⁶ „Takový apoštolát však nezáleží pouze ve svědectví života. Pravý apoštol hledá příležitost hlásat Krista slovy, buď nevěřícím... nebo věřícím.“³¹⁷

906 Při katechetické výchově,³¹⁸ vyučování posvátným vědám,³¹⁹ v hromadných sdělovacích prostředcích³²⁰ mohou také spolupracovat ti z věřících laiků, kteří k tomu mají schopnosti a připraví se na to.

907 „Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům Církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu Církve; a při zachovávání neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob, mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.“³²¹

908 Kristus svou poslušností až k smrti³²² udělil svým učedníkům dar královské svobody, „aby sebezáporem a svatým životem přemáhali v sobě vládu hříchu“.³²³

„Ten, kdo si podrobí vlastní tělo a ovládá svou duši, aniž zabředl do vášní, je pánem nad sebou: může být nazýván králem, protože je schopen ovládat vlastní osobu; je svobodný a nezávislý a nedá se spoutat otroctvím hříchu.“³²⁴

909 „Laici mají, i spojenými silami, ozdravovat světské instituce a životní podmínky, svádějí-li ke hříchu, laici je mají, aby to vše bylo v souladu s požadavky spravedlnosti a spíše prospívalo, než škodilo ctnostnému životu. Tato činnost naplní mravními hodnotami kulturu i lidská díla.“³²⁵

910 „Laikové se mohou cítit povoláni, anebo skutečně i povoláni jsou, ke spolupráci se svými pastýři ve službě církevnímu společenství. Usilují o jeho růst a životnost a přispívají k tomu nejrůznějšími službami, podle milosti a darů, kterých se jim od Pána dostalo.“³²⁶

911 V Církvi při výkonu řídící moci „mohou podle ustanovení práva spolupracovat křesťané laici“,³²⁷ a to svou přítomností na sněmech místní církví,³²⁸ na diecézních sněmech,³²⁹ v  pastoračních radách;³³⁰ účastí na pastorační péči o nějakou farnost;³³¹ spoluprací v ekonomických radách;³³² účastí na církevních soudech.³³³

912 Věřící se mají „naučit pečlivě rozlišovat práva a povinnosti, které jim patří pro jejich příslušnost k Církvi, a ty, které jim přísluší jakožto členům lidské společnosti. Mají se snažit oboje uvést v soulad a být si přitom vědomi, že je má vést ve všech časných záležitostech vést křesťanské svědomí, protože žádná lidská činnost – ani světská – nemůže být vyňata z Boží vlády“.³³⁴

913 „Tak je každý laik vlivem přijatých darů svědkem a zároveň živým nástrojem poslání Církve v takové míře, v jaké jim „chtěl Kristus ty dary dát“ (Ef 4,7).“³³⁵

915 Evangelijní rady ve své rozmanitosti jsou předkládány každému Kristovu učedníku. Dokonalost lásky, k níž jsou všichni věřící povoláni, ukládá těm, kteří dobrovolně přijmou povolání k zasvěcenému životu, povinnost zachovávat čistotu v celibátu pro Boží království, chudobu a poslušnost. A slib zachovávat tyto rady ve stálém životním stavu uznaném Církví charakterizuje Bohu „zasvěcený život“.³³⁷

916 Řeholní stav tedy představuje způsob „zvláštního“ zasvěcení, které má svůj kořen ve křtu a je úplným odevzdáním se Bohu.³³⁸ Věřící v Krista si v zasvěceném životě pod vlivem Ducha svatého umiňují následovat Krista „více zblízka“, oddat se Bohu, kterého nadevše milují, a tím, že usilují o dokonalost lásky ve službě Božímu království, stát se v  Církvi znamením a hlasateli slávy budoucího světa.³³⁹

917 „Tak se stalo, že na stromě, který se podivuhodně a bujně rozvětvil na poli Páně ze semene daného od Boha, vyrostly různé formy života v samotě a ve společenství a různé řeholní rodiny, které slouží jak k prospěchu svých členů, tak k dobru celého Kristova Těla.“³⁴⁰

918 „Od počátku byli v Církvi muži i ženy, kteří se rozhodli zachováváním evangelijních rad následovat Krista svobodněji a napodobovat ho věrněji; vedli život zasvěcený Bohu každý svým způsobem. Mnozí z vnuknutí Ducha svatého žili jako poustevníci, jiní dali vznik řeholním rodinám, které ochotně přijala a schválila Církev svou autoritou.“³⁴¹

919 Biskupové se budou vždy snažit rozpoznávat nové dary zasvěceného života, které Duch svatý svěřuje své Církvi; schválení nových forem zasvěceného života je vyhrazeno Apoštolskému Stolci.³⁴²

920 Poustevníci „prostřednictvím přísnějšího odloučení od světa zasvěcují svůj život chvále Boha a spáse světa tichem samoty, vytrvalými modlitbami a pokáním“,³⁴³ aniž by vždycky veřejně slibovali zachovávání tři evangelijních rad.

921 Ukazují každému vnitřní aspekt tajemství Církve, jímž je důvěrný osobní vztah ke Kristu. Život poustevníka, skrytý očím lidí, je mlčenlivým kázáním Krista, kterému odevzdal svůj život, protože Kristus je pro něho vším. Je to zvláštní povolání, najít na poušti slávu Ukřižovaného právě v duchovním boji.

922 Již od apoštolských dob existovaly křesťanské panny, které Pán povolal, aby se mu bezvýhradně oddaly³⁴⁴ s větší svobodou srdce, těla i ducha; udělaly rozhodnutí, schválené Církví, žít v panenském stavu „pro nebeské království“ (Mt 19,12).

923 Když panny veřejně „vyjádřily posvátné předsevzetí důsledněji následovat Krista a byly od diecézního biskupa podle schváleného liturgického obřadu zasvěceny Bohu, mysticky se zasnoubily Kristu, Božímu Synu, a oddaly se službě Církve“.³⁴⁵ Tímto slavnostním obřadem (Consecratio virginum)³⁴⁶ „se panna stává zasvěcenou osobou jako znamení přesažné lásky Církve ke Kristu, eschatologického obrazu nebeské Nevěsty a budoucího života“.³⁴⁷

924 Stav panen, který „k těmto způsobům zasvěceného života přistupuje“,³⁴⁸ určuje ženu, která žije ve světě (nebo řeholnici) k modlitbě, pokání, službě bratřím a apoštolské práci, podle stavu nebo příslušných darů, kterých se každé z nich dostalo.³⁴⁹ Zasvěcené panny se mohou sdružovat, aby tím věrněji zachovávaly své životní rozhodnutí.³⁵⁰

925 Řeholní život vznikl na Východě v prvních křesťanských staletích³⁵¹ a uskutečňoval se ve společnostech Církví kanonicky zřízených;³⁵² liší se však od jiných forem zasvěceného života svým kultovním aspektem, veřejnými sliby zachovávání evangelijní rady, společným bratrským životem, svědectvím o Kristově spojení s Církví.³⁵³

926 Řeholní život pramení z tajemství Církve. Je to dar, který Církev dostává od svého Pána a který ona pak nabízí jako stálý životní stav věřícímu, kterého Bůh volá k životu podle evangelijních rad. Tak může Církev jasně ukazovat Krista a zároveň se považovat za nevěstu Spasitele. Po řeholním životě se požaduje, aby ve svých rozmanitých formách vyjadřoval Boží lásku současným jazykem.

927 Všichni řeholníci, i ti, kteří byli vyňati z pravomoci místních ordinářů,³⁵⁴ jsou počítáni mezi spolupracovníky diecézního biskupa v jeho pastýřském úřadě.³⁵⁵ Zakládání a misionářské rozšíření Církve vyžaduje přítomnost řeholního života ve všech jeho formách už od počátků evangelizace.³⁵⁶ „Dějiny potvrzují velkou zásluhu řeholní rodiny při šíření víry a při formaci nové církve od starobylých mnišských institutů a středověké řády až po kongregace současné doby.“³⁵⁷

928 „Sekulární společnost je společnost zasvěceného života, v níž křesťané žijící ve světě usilují o dokonalou lásku, a především zevnitř se snaží přispívat k posvěcování světa.“³⁵⁸

929 Členové těchto společností se svým „životem dokonale a zcela oddaným [tomuto] posvěcování“,³⁵⁹ „podílejí na evangelizační činnosti Církve“, „ve světě a jakoby z jeho středu“, v němž jejich přítomnost působí „jako kvas“.³⁶⁰ Jejich svědectví křesťanského života je zaměřeno na to, aby napomáhalo „k uspořádání světských záležitostí podle Boha“ a „k oživování světa silou evangelia“. Posvátnými závazky přijímají členové sekulárních společností za své evangelijní rady a podle svého „vlastního způsobu světského života“³⁶¹ pěstují vzájemné společenství a bratrství.

930 „Kromě společností zasvěceného života jsou společnosti apoštolského života, jejichž členové neskládají řeholní sliby a usilují o dosažení apoštolského cíle vlastního společnosti, vedou bratrský společný život podle vlastního způsobu života a zachováváním stanov směřují k dokonalosti lásky. V některých z těchto společností přijímají členové evangelijní rady prostřednictvím závazků určených stanovami.“³⁶²

931 Zasvěcený člověk, zcela vydán Bohu, kterého nadevše miluje a kterému se odevzdal už křtem, se tak stává důvěrněji zasvěcen Boží službě a oddán dobru Církve. Stavem zasvěcení se Bohu zjevuje Církev a ukazuje, jak podivuhodně v ní působí Duch svatý. Je tedy prvním posláním těch, kteří se hlásí k evangelijním radám, žít své zasvěcení. Členové společnosti zasvěceného života však od té chvíle, kdy „se oddali službě Církvi, jsou povinni věnovat se podle povahy své společnosti zvláštním způsobem misijní čin nosti“.³⁶³

932 V Církvi, která je jako svátost, to je znamení a nástroj Božího života, se zasvěcený život jeví jako zvláštní znamení tajemství vykoupení. Následovat a napodobovat Krista „více zblízka“, zjevovat „jasněji“ jeho sebezmaření znamená, že v srdci Kristově jsou „mnohem hlouběji“ blízko svým současníkům. Ti totiž, kteří jdou touto „úzkou“ cestou, povzbuzují vlastním příkladem své bratry a „vydávají... jasné a skvělé svědectví, že svět nemůže být přetvořen a Bohu zasvěcen bez ducha blahoslavenství“.³⁶⁴

933 Kristův příchod zůstává pro všechny zasvěcené počátkem a zaměřením jejich života, ať už je jejich svědectví veřejné, jako v řeholním stavu, anebo méně zjevné či dokonce tajné:

„Boží lid nemá zde na zemi trvalý domov... řeholní stav... lépe ukazuje všem věřícím nebeské hodnoty přítomné už na tomto světě; lépe vydává svědectví o novém, věčném životě, který pro nás získal Kristus vykoupením, a lépe předem ohlašuje budoucí zmrtvýchvstání a slávu nebeského království.“³⁶⁵

964 Mariina úloha v Církvi je neoddělitelná od jejího spojení s Kristem a přímo z něj vyplývá. „Toto spojení Matky se Synem při díle spásy je zřejmé od chvíle pozemského početí Krista až do jeho smrti.“³⁹⁵ Zvlášť se to projeví v hodině jeho utrpení:

„Blahoslavená Panna se ubírala cestou víry a své spojení se Synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu, spolu se svým Jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní dar, který ona zrodila. A nakonec, když Ježíš Kristus umíral na kříži, dal ji za matku svému učedníkovi těmito slovy: „Ženo, to je tvůj syn“ (Jan 19,26-27).“³⁹⁶

965 Po nanebevstoupení svého Syna Maria „svými modlitbami pomáhala prvotní Církvi“.³⁹⁷ Spolu s apoštoly a několika ženami vidíme „také Marii svými modlitbami vyprošující dar Ducha svatého, který ji zastínil už při zvěstování“.³⁹⁸

966 „Když konečně neposkvrněná Panna, která byla uchráněna jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako Královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému Synu, který je Pán pánů, a Vítězi nad hříchem a smrtí.“³⁹⁹ Nanebevzetí svaté Panny je zvláštní účastí na vzkříšení jejího Syna a předjímá vzkříšení ostatních křesťanů:

„Ve svém mateřství jsi uchovala panenství, ve své smrti (dosl. usnutí - pozn. překl.) jsi neopustila svět, ó Matko Boží; dosáhla jsi pramene života, ty, která jsi počala živého Boha, a osvobodíš svými modlitbami naše duše od smrti.“⁴⁰⁰

967 Svým naprostým souhlasem s Otcovou vůlí, se spasitelným dílem jeho Syna a s  každým hnutím Ducha svatého je Panna Maria pro Církev vzorem víry a lásky. „Proto je uznávána jako vynikající a naprosto jedinečný člen Církve“⁴⁰¹ „a je předobraz [typus] Církve“.⁴⁰²

968 Avšak její úloha vzhledem k Církvi a k celému lidstvu jde ještě dále. „Zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.“⁴⁰³

969 „Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkon, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami... Proto je blahoslavená Panna vzývána v Církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice.“⁴⁰⁴

970 „Mariina mateřská úloha vůči lidem nikterak nezastiňuje ani nezmenšuje jediné prostřednictví Kristovo, nýbrž ukazuje jeho sílu. Celý spasitelný vliv blahoslavené Panny vliv na lidi... plyne z  nadbytku Kristových zásluh; opírá se o jeho prostřednictví, na němž zcela závisí a z něho čerpá svou sílu.“⁴⁰⁵ „Žádný tvor nemůže být nikdy přirovnán k vtělenému Slovu a Vykupiteli. Avšak jako mají na Kristově kněžství rozličným způsobem účast jak posvěcení služebníci, tak věřící lid, a jako se Boží dobrota skutečně vylévá na tvorstvo různým způsobem, tak ani jediné prostřednictví Vykupitele nevylučuje, nýbrž vyvolává rozličnou spolupráci tvorů, vyplývající z účasti na jediné=m zdroji.“⁴⁰⁶