691 „Duch svatý“, takové je vlastní jméno toho, kterému se klaníme a kterého oslavujeme s Otcem i Synem. Církev je přijala od Pána a vyznává je při křtu svých nových dětí.⁸

Výraz „duch“ překládá hebrejské slovo „ruah“, které původně znamená dech, vanutí, vánek. Právě Ježíš užívá vnímatelného obrazu větru, když chce přiblížit Nikodémovi přesažnou novost toho, který je osobně dechem Božím, božským Duchem.⁹ Jinak slova „duch“ a „svatý“ jsou božské vlastnosti společné třem božským Osobám. Ale spojením obou výrazů označuje Písmo, liturgie a teologická mluva nevýslovnou Osobu Ducha svatého – bez možné záměny s ostatními případy užití výrazů „duch“ a „svatý“.

692 Když Ježíš ohlašuje a slibuje příchod Ducha svatého, nazývá ho „parakletos“, doslova: „ten, který je přivolán“, „ad-vocatus“ (Jan 14,16.26; 15,26; 16,7). „Parakletos“ se obvykle překládá „utěšitel“ nebo „přímluvce“, přičemž prvním přímluvcem je Ježíš.¹⁰ Sám Pán nazývá Ducha svatého „Duchem pravdy“ (Jan 16,13).

693 Kromě jeho vlastního jména, které se nejvíce užívá ve Skutcích apoštolů a v  epištolách, nalézáme u svatého Pavla pojmenování: Duch zaslíbení,¹¹ Duch adoptivního synovství,¹² „Duch Kristův“ (Řím 8,9), „Duch Páně“ (2 Kor 3,17), „Duch Boží“ (Řím 8,9.14; 15,19; 1 Kor 6,11; 7,40), a u svatého Petra, „Duch slávy“ (1 Petr 4,14).

694 Voda. Symbolika vody naznačuje působení Ducha svatého při křtu, protože po vzývání Ducha svatého se stává účinným svátostným znamením nového zrození: jako jsme k našemu prvnímu zrození dorůstali v plodové vodě, tak také křestní voda skutečně znamená, že naše zrození k božskému životu je nám dáváno v Duchu svatém. Ale jako jsme „pokřtěni v jednom Duchu“, tak jsme také „napojeni jedním Duchem“ (1 Kor 12,13): Duch je tedy také osobně živá voda, vyvěrající z ukřižovaného Krista jako ze svého pramene¹³ a tryskající z nás do věčného života.¹⁴

695 Pomazání. Symbolika pomazání olejem je pro Ducha svatého tak příznačná, že se stala jeho synonymem.¹⁵ Při uvedení do křesťanského života je svátostným znamením biřmování, které proto východní církve právem nazývají „chrismace“ (pomazání křižmem). Ale k pochopení celé síly tohoto symbolu je třeba se vrátit k pomazání Ježíše, které vykonal Duch svatý: Kristus [ hebrejsky: „Mesiáš“] znamená „Pomazaný“ od Ducha svatého. Ve Starém zákoně byli různí „pomazaní Páně“,¹⁶ zvláště král David.¹⁷ Avšak Ježíš je Pomazaný Páně jedinečným způsobem: lidství, jež na sebe Syn bere, je zcela „pomazáno Duchem svatým“. Ježíš je ustanoven „Kristem“ od Ducha svatého.¹⁸ Panna Maria počne Krista působením Ducha svatého, který ho prostřednictvím anděla ohlašuje jako Krista už od narození¹⁹ a vede Simeona do chrámu, aby viděl Hospodinova Mesiáše;²⁰ je to on, kdo Krista naplňuje²¹ a jehož moc z Krista vychází, když ten uzdravuje a zachraňuje.²² Je to on, kdo v posledku křísí Ježíše z mrtvých.²³ A tak, když se Ježíš stal plně „Kristem“ ve svém lidství, jež přemohlo smrt,²⁴ hojně vylévá Ducha svatého, dokud „svatí“ ve svém spojení s  lidstvím Božího Syna nedorostou „mužné zralosti,...kdy se na nás uskuteční Kristova plnost“ (Ef 4,13): „úplného Krista“, podle výrazu svatého Augustina.

696 Oheň. Zatímco voda znamenala zrození a plodnost života dávaného v Duchu svatém, oheň symbolizuje přetvářející sílu působení Ducha svatého. Prorok Eliáš, který „povstal jako oheň“ a jehož „slovo plálo jako pochodeň“ (Sir 48,1), svou modlitbou přivolá z nebe oheň na oběť na hoře Karmel,²⁵ obraz ohně Ducha svatého, který proměňuje všechno, čeho se dotkne. Jan Křtitel, který jde před Pánem „v duchu a moci Eliášově“ (Lk 1,17), hlásá Krista jako toho, kdo „bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Lk 3,16), tím Duchem, o kterém Ježíš řekne: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (Lk 12,49). Ráno o Letnicích spočine Duch svatý na učednících v podobě „jazyků jako z ohně“ a naplní je sebou (Sk 2,3-4). Duchovní tradice podrží tuto symboliku ohně jako jednu z nejpůsobivějších o činnosti Ducha svatého:²⁶ „Nezhášejte oheň Ducha“ (1 Sol 5,19).

697 Oblak a světlo. Tyto dva symboly jsou při projevech Ducha svatého neoddělitelné. Již při Božích zjeveních ve Starém zákoně zjevuje oblak – někdy temný, jindy zářivý – živého Boha a spasitele, zahaluje přesažnost jeho slávy: Mojžíšovi na hoře Sinaj,²⁷ ve stanu Setkání²⁸ a během putování pouští;²⁹ Šalomounovi při posvěcení chrámu.³⁰ Tyto předobrazy naplňuje Kristus v Duchu svatém. Ten totiž „sestupuje na Pannu Marii a zastíní ji“, aby počala a porodila Ježíše.³¹ Na hoře Proměnění on přichází v oblaku, který zahalí Ježíše, Mojžíše a Eliáše, Petra, Jakuba a Jana, a „z oblaku“ se ozývá hlas, který říká: „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk 9,34-35). Konečně tentýž Oblak zastře Ježíše pohledu učedníků v den nanebevstoupení³² a oblak ho zjeví jako Syna člověka v jeho slávě v den jeho příchodu.³³

698 Pečeť je symbolem blízkým symbolu pomazání. Krista totiž „Bůh osvědčil svou pečetí“ (Jan 6,27), a v něm nám také Otec vtiskl svou pečeť.³⁴ Protože obraz pečeti [„sphragis“] označuje nesmazatelný účinek pomazání Ducha svatého ve svátostech křtu, biřmování a kněžství, byl v některých teologických tradicích použit k vyjádření nezrušitelného „znamení“, vtisknutého těmito třemi svátostmi, které nemohou být znovu uděleny.

699 Ruka. Vkládáním rukou uzdravuje Ježíš nemocné³⁵ a žehná malým dětem.³⁶ Totéž budou dělat apoštolové v jeho jménu.³⁷ Ba co více, vkládáním rukou apoštolů je předáván Duch svatý.³⁸ List Židům počítá vkládání rukou mezi „základní články“ své nauky.³⁹ Církev uchovala toto znamení všemohoucího vylití Ducha svatého ve svých svátostných epiklezích (modlitbách).

700 Prst. Ježíš vyhání démony „prstem Božím“ (Lk 11,20). Byl-li Boží zákon napsán na kamenných deskách „Božím prstem“ (Ex 31,18), pak „Kristův list“, svěřený péči apoštolů, je „napsán Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na jiných deskách: v lidských srdcích“ (2 Kor 3,3). Hymnus „Veni, Creator Spiritus“ vzývá Ducha svatého jako „digitus paternae dexterae“ (prst Otcovy pravice).

701 Holubice. Na konci potopy (jejíž symbolika se týká křtu) se holubice, kterou vypustil Noe, vrací a přináší v zobáčku čerstvou olivovou ratolest na znamení, že země je opět obyvatelná.⁴⁰ Když Kristus vystupuje z vody svého křtu, sestupuje na něho Duch svatý v podobě holubice a zůstává v něm.⁴¹ Duch sestupuje a usídlí se v očištěném srdci pokřtěných. V některých kostelích je Nejsvětější svátost uchovávána v kovové schránce, která má podobu holubice (columbarium); bývá zavěšena nad oltářem. Symbol holubice označující Ducha svatého je v křesťanské ikonografii tradiční.

703 Boží Slovo a jeho Dech jsou na počátku bytí a života každého tvora:⁴⁵

„Je vlastní Duchu svatému vládnout, posvěcovat a oživovat stvoření, protože on je Bůh soupodstatný s Otcem i Synem... Má moc nad životem, neboť jako Bůh chrání stvoření v Otci skrze Syna.“⁴⁶

704 „Co se týká člověka, Bůh (to značí i Syn a Duch svatý) ho stvořil vlastníma rukama... a do utvořeného těla vepsal svou vlastní podobu, aby tak i to, co mělo být viditelné, neslo božskou podobu.“⁴⁷

705 Člověk, zohyzděný hříchem a smrtí, zůstává „k obrazu Božímu“, k obrazu Syna, ale je zbaven „Boží slávy“ (Řím 3,23), a „podoby.“ Zaslíbení dané Abrahamovi zahajuje dílo spásy, na jejímž konci sám Syn vezme na sebe „obraz“⁴⁸ a obnoví ho v jeho „podobě“ s  Otcem tím, že mu vrátí slávu a Ducha, „který oživuje“.

706 Proti veškeré lidské naději Bůh slibuje Abrahamovi potomka, jako plod víry a Ducha svatého.⁴⁹ V něm budou požehnány všechny národy země.⁵⁰ Tímto potomkem bude Kristus,⁵¹ v němž vylití Ducha svatého shromáždí v jedno „rozptýlené Boží děti“ (Jan 11,52). Přísahou se již Bůh zavazuje,⁵² že dá svého milovaného Syna⁵³ a že dá „slíbeného Ducha svatého... na vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek“ (Ef 1,13-14).⁵⁴

707 Teofanie [zjevení Boha] osvětlují cestu zaslíbení, od patriarchů k Mojžíšovi a od Jozue až po vidění, která zahajují poslání velikých proroků. Křesťanská Tradice vždycky uznávala, že v těchto teofaniích se dávalo vidět a slyšet Boží Slovo zjevené a současně „zahalené“ v oblaku Ducha svatého.

708 Tato Boží pedagogika se ukazuje zvláště v daru Zákona.⁵⁵ Litera Zákona byla dána jako „vychovatel“ k tomu, aby vedla lid ke Kristu (Gal 3,24). Nicméně neschopnost Zákona spasit člověka, zbaveného božské „podoby“, a hlubší poznání hříchu, které z něho vyplývá,⁵⁶ vzbuzují touhu po Duchu svatém. Dosvědčují to vzdechy žalmů.

709 Zákon, toto znamení zaslíbení a smlouvy, měl řídit srdce i instituce národa, který vzešel z víry Abraháma: „Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi královstvím kněží, národem svatým“ (Ex 19,5-6).⁵⁷ Avšak po Davidovi podlehne Izrael pokušení stát se královstvím jako ostatní národy. Království pak, jak bylo zaslíbeno Davidovi,⁵⁸ bude dílem Ducha svatého a bude patřit chudým podle Ducha.

710 Nedbání Zákona a nevěrnost smlouvě vedou k smrti: přichází vyhnanství, zdánlivé zmaření zaslíbení, ve skutečnosti však tajemná věrnost Boha spasitele a počátek slíbené nápravy, ovšem podle Ducha. Bylo nutné, aby Boží lid prošel tímto očišťováním;⁵⁹ vyhnanství již vnáší do Božího plánu stín kříže a „zbytek“ chudých, který se z něho vrací, je jedním z nejprůzračnějších předobrazů Církve.

711 „Hle, já dělám věci nové“ (Iz 43,19). Začínají se rýsovat dvě prorocké linie: jedna se vztahuje na očekávání Mesiáše, druhá na ohlášení nového Ducha; obě směřují k malému „zbytku“ chudých,⁶⁰ který v naději očekává „potěšení Izraele“ a „vykoupení Jeruzaléma“ (Lk 2,25.38). Už jsme viděli, jak se na Ježíšovi vyplnila proroctví, jež se ho týkala. Zde se omezujeme na ta, v  nichž vyniká více vztah mezi Mesiášem a jeho Duchem.

712 Rysy očekávaného Mesiáše začínají vyvstávat v kapitolách (sbírce proroctví) o Emmanuelovi,⁶¹ („Izaiáš, protože viděl slávu Krista“: Jan 12,41), zvláště v Iz 11,1-2:

„Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem.“

713 Mesiášovy rysy jsou odhaleny především ve zpěvech o Hospodinovu Služebníku.⁶² Tyto zpěvy ohlašují smysl Ježíšova utrpení a ukazují tak způsob, jímž vylije Ducha svatého, aby oživil velké množství: ne zvnějšku, ale tím, že převezme naši „přirozenost služebníků“.⁶³ Tím, že bere na sebe naši smrt, může nám předat svého Ducha života.

714 Proto Kristus zahajuje hlásání radostné zvěsti tím, že si přivlastňuje tento úryvek z  Izaiáše (Lk 4,18-19):⁶⁴

„Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.“

715 Prorocké texty, které se přímo týkají seslání Ducha svatého, jsou výroky, ve kterých mluví Bůh k srdci svého lidu v jazyku zaslíbení, s důrazem na „lásku a věrnost“.⁶⁵ Podle těchto přislíbení v „posledních časech“ Duch Páně obnoví srdce lidí tím, že do nich vtiskne nový Zákon; shromáždí a usmíří rozptýlené a rozdělené národy; přetvoří prvotní stvoření a Bůh tam bude bydlet s lidmi v míru.

716 Lid „chudých“,⁶⁶ pokorní a tiší, kteří se zcela odevzdali tajemným plánům svého Boha, ti, kteří očekávají spravedlnost nikoliv lidskou, ale Mesiášovu – to je nakonec ono veliké dílo skrytého poslání Ducha svatého v čase zaslíbení k přípravě Kristova příchodu. V žalmech je vyjádřeno, jaké je jejich srdce, očištěné a osvícené Duchem. V těchto chudých Duch připravuje Pánu „ochotný lid“ (Lk 1,17).

717 „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan“ (Jan 1,6). Jan je „plný Ducha svatého už od mateřského lůna“ (Lk 1,15.41), působením samého Krista, kterého krátce předtím počala Panna Maria z Ducha svatého. Mariino „navštívení“ u Alžběty se tak stává první Hospodinovou „návštěvou jeho lidu“.⁶⁷

718 Jan je „Eliáš, který má přijít“ (Mt 17,10-13); přebývá v něm oheň Ducha a vede ho, aby „šel před“ (jako „před-chůdce“) Pánem, který přichází. V Janu Předchůdci Duch svatý zakončuje přípravu „Pánu ochotného lidu“ (Lk 1,17).

719 Jan je „víc než prorok“ (Lk 7,26). V něm Duch svatý dovršuje „promlouvání ústy proroků“. Jan uzavírá cyklus proroků zahájených Eliášem.⁶⁸ Ohlašuje, že potěšení Izraele je blízko; je hlasem přicházejícího Utěšitele (Jan 1,23).⁶⁹ Přichází „jako svědek, aby svědčil o to Světle“ (Jan 1,7),⁷⁰ jako to učiní Duch pravdy. V Janovi Duch naplňuje to, po čem se ptali proroci a po čem touží i andělé:⁷¹ „Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým. A já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Boží Syn... Hle, beránek Boží“ (Jan 1,33-36).

720 Janem Křtitelem Duch svatý zahajuje to, co uskuteční s Kristem a v Kristu, a to předobrazem: navrátí člověku božskou „podobu“. Janův křest byl k obrácení, křest vodou a Duchem bude novým zrozením.⁷²

721 Maria, přesvatá Boží matka, vždy Panna, korunuje poslání Syna a Ducha v plnosti času. Poprvé v plánu spásy nachází Otec příbytek, protože jej Duch připravil; tak jeho Syn a jeho Duch mohou přebývat mezi lidmi. V tomto smyslu církevní Tradice často vztahovala nejkrásnější texty o moudrosti k Marii:⁷³ Maria je v liturgii opěvována a představována jako „trůn moudrosti“. V ní se začínají projevovat „divy Boží“, která Duch vykoná v  Kristu a v Církvi.

722 Duch svatý připravil Marii svou milostí. Bylo vhodné, aby byla „milosti plná“ matka Toho, v němž „přebývá celá plnost božství“ (Kol 2,9). Z čisté milosti byla počata bez hříchu jako bytost nejpokornější a nejschopnější přijmout nevýslovný dar Všemohoucího. Anděl Gabriel ji právem zdraví jako „Siónskou dceru“: „Raduj se.“⁷⁴ A Maria se obrací svým chvalozpěvem⁷⁵ k Otci v Duchu svatém, když v sobě nosí věčného Syna; je to díkůvzdání celého Božího lidu a tedy: Církve.

723 V Marii Duch svatý uskutečňuje Otcův dobrotivý plán. S Duchem svatým a jeho působením Panna počne a porodí Božího Syna. Její panenství se stává jedinečnou plodností mocí Ducha a víry.⁷⁶

724 V Marii Duch svatý ukazuje Otcova Syna, který se stal Synem Panny. Ona je hořícím keřem konečného Božího zjevení: naplněna Duchem svatým ukazuje Slovo v pokoře svého těla a dává je poznat chudým⁷⁷ a prvním zástupcům národů.⁷⁸

725 Konečně, skrze Marii začíná Duch svatý uvádět do společenství s Kristem lidi, kteří jsou předmětem milosrdné Boží lásky.⁷⁹ Jako první Krista vždycky přijmou pokorní: pastýři, mudrci, Simeon a Anna, novomanželé z Kány a první učedníci.

726 Na konci tohoto poslání Ducha se Maria stává „Ženou“, novou Evou, „matkou živých“, Matkou „úplného Krista“.⁸⁰ Proto je spolu s apoštoly, kteří „jednomyslně setrvávali v modlitbách“ (Sk 1,14), na úsvitu „posledních časů“, které Duch zahajuje ráno o Letnicích zjevným vystoupením Církve.

727 Celé poslání Syna a Ducha svatého v plnosti času je obsaženo v tom, že od okamžiku vtělení je Syn Pomazaným Otcovým Duchem: Ježíš je Kristus, Mesiáš.

V tomto světle se musí číst celý druhý článek vyznání víry. Celé Kristovo dílo je společné poslání Syna a Ducha svatého. Zde se jen zmíníme o tom, co se týká Ježíšova přislíbení Ducha svatého a jeho darování oslaveným Pánem.

728 Ježíš plně zjevuje Ducha svatého až tehdy, když byl sám oslaven svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Přesto však to ponenáhlu naznačuje, už když učí zástupy, tím, že zjevuje, že jeho tělo bude pokrmem pro život věčný.⁸¹ Kromě toho naznačuje Nikodémovi,⁸² Samařance⁸³ a těm, kteří slavili svátek stánků.⁸⁴ Se svými učedníky o tom mluví otevřeně v souvislosti s modlitbou⁸⁵ a svědectvím, které budou vydávat.⁸⁶

729 Teprve až nadejde hodina, kdy bude oslaven, slibuje Ježíš příchod Ducha svatého, protože jeho smrt a jeho vzkříšení budou naplněním přislíbení daného otcům:⁸⁷ Ducha pravdy, jiného přímluvce, dá Otec na prosbu Ježíšovu; Otec ho pošle Ježíšovým jménem; Ježíš ho pošle, až bude u Otce, protože vyšel od Otce. Duch svatý přijde, my ho poznáme, bude s námi navždy, bude s námi přebývat, všemu nás naučí a připomene nám všechno, co nám Kristu řekl, a vydá o něm svědectví; povede nás k úplné pravdě a oslaví Krista; a světu ukáže, v čem je hřích, spravedlnost a soud.

730 Konečně přichází Ježíšova hodina:⁸⁸ Ježíš odevzdává svého Ducha do Otcových rukou⁸⁹ ve chvíli, kdy svou smrtí vítězí nad smrtí, takže „vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou“ (Řím 6,4) ihned dává Ducha svatého tím, že na své učedníky „dechne“.⁹⁰ Od této hodiny se poslání Krista a Ducha stává posláním Církve: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21).⁹¹

731 V den Letnic (po skončení sedmi velikonočních týdnů) se naplňuje Kristova Veliká noc sesláním Ducha svatého: ten se projeví, je dán a sdělen jako božská Osoba: Kristus Pán ze své plnosti štědře vylévá Ducha.⁹²

732 V tento den je konečně plně zjevena Nejsvětější Trojice: Od toho dne je království, hlásané Kristem, otevřeno těm, kdo v něho věří: v pokoře těla a ve víře se již podílejí na společenství Nejsvětější Trojice. Duch svatý svým příchodem, který nemá konce, uvádí svět do „posledních časů“, do doby Církve, do již zděděného, ale ne ještě dovršeného království:

„Spatřili jsme pravé Světlo, přijali jsme nebeského Ducha, našli jsme pravou víru: klaníme se nedílné Trojici, neboť ona nás spasila.“⁹³

733 „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16) a láska je první dar, jsou v ní totiž zahrnuty všechny ostatní. Tato „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5).

734 Protože jsme mrtví nebo alespoň zranění hříchem, je prvním účinkem daru lásky odpuštění našich hříchů. Je to „společenství Ducha svatého“ (2 Kor 13,13), které v Církvi navrací pokřtěným božskou podobu, kterou hříchem ztratili.

735 Duch svatý nám dává tedy „závdavek“ nebo „prvotiny“ našeho dědictví:⁹⁴ sám život Nejsvětější Trojice, který spočívá v tom, že milujeme, jako nás miloval On.⁹⁵ Tato láska⁹⁶ je principem nového života v Kristu, umožněného tím, že jsme přijali „moc Ducha svatého“ (Sk 1,8).

736 A díky této síle Ducha mohou Boží děti přinášet plody. Ten, který nás naštípil na pravý vinný kmen, dá, že budeme přinášet „ovoce Božího Ducha, [jímž] je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost“ (Gal 5,22-23). „Duch je naším životem“: čím více se zřekneme sami sebe,⁹⁷ tím více jednáme „podle Ducha“ (Gal 5,25).

„Společenství s ním nás zduchovňuje, navrací do ráje, přivádí do království nebeského k synovskému přijetí, dává nám odvahu nazývat Boha Otcem a podílet se na milosti Kristově, nazývat se dětmi světla a mít účast na věčné slávě.“⁹⁸

737 Poslání Krista a Ducha svatého se naplňuje v Církvi jako Kristově těle a chrámu Ducha svatého. Toto společné poslání přidružuje nyní Kristovy následovníky k jeho společenství s Otcem v Duchu svatém: Duch připravuje lidi, předchází je svou milostí, aby je přitahoval ke Kristu. Zjevuje jim vzkříšeného Pána, připomíná jim jeho slovo, otevírá jim ducha k chápání jeho smrti a vzkříšení. Zpřítomňuje jim Kristovo tajemství, především v  Eucharistii, aby je smířil a uvedl do společenství s Bohem, aby přinášeli „hojné ovoce“ (Jan 15,5.8.16).

738 Tímto způsobem se poslání Církve nepřidává k poslání Krista a Ducha svatého, ale je jeho svátostí: celým svým bytím a ve všech svých údech je poslána hlásat a dosvědčovat, zpřítomňovat a šířit tajemství společenství Nejsvětější Trojice (to bude předmětem dalšího článku):

„My všichni, kteří jsme obdrželi jediného a téhož ducha, totiž Ducha svatého, jsme spojeni navzájem, ale i s Bohem. Neboť i když je nás jednotlivě mnoho a Kristus dává každému z  nás, aby v něm přebýval Duch Otce i jeho Duch, je tento Duch jediný a nedělitelný. Sjednocuje ty, kteří jsou vzájemně odlišní... a působí, že všichni se jeví v něm samém jako jedna věc. Jako moc Kristova svatého lidství působí, že všichni, v nichž je přítomna, tvoří jedno tělo; tak jediný a nedílný Boží Duch, který přebývá ve všech, vede je všechny k duchovní jednotě.“⁹⁹

739 Protože je Duch svatý Kristovým Pomazáním, je to sám Kristus, hlava těla, kdo jej vylévá do svých údů, aby je živil, uzdravoval, aby organizoval jejich vzájemné působení, aby je oživoval, posílal vydávat svědectví a zapojoval je do své oběti Otci a do svých přímluv za celý svět. Kristus sděluje svého Ducha svatého a posvětitele údům svého Těla skrze svátosti Církve (o tom bude pojednávat druhá část katechismu).

740 Tyto „divy Boží“, která Církev nabízí věřícím ve svátostech, nesou své ovoce nového života v Kristu podle Ducha (o tom bude pojednávat třetí část katechismu). 1076

741 „Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme modlit. A tu sám duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). Duch svatý, tvůrce Božích děl, je učitelem modlitby (tím se bude zabývat čtvrtá část katechismu).