5.1.6 6. článek
Mravní svědomí

#

1776 „V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba, promlouvá k sluchu jeho srdce… Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem… Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru.“2514

Soud svědomí
#

1777 Mravní svědomí2515 je v nitru člověka a ve vhodnou chvíli mu ukládá, aby konal dobro a vyhýbal se zlu. Soudí také každou konkrétní volbu tím, že ji schvaluje, je-li dobrá, nebo ji odsuzuje, je-li špatná.2516 Dosvědčuje svrchovanost pravdy ve vztahu k nejvyššímu Dobru, jehož přitažlivost lidská osoba vnímá a jehož příkazy přijímá. Naslouchá-li moudrý člověk mravnímu svědomí, může slyšet mluvit Boha.

#

1778 Mravní svědomí je soud rozumu, kterým lidská osoba poznává mravní jakost konkrétního činu, který se chystá vykonat, který právě koná anebo vykonala. Člověk má ve všem, co říká a dělá, povinnost řídit se věrně tím, o čem ví, že je spravedlivé a správné. Člověk vnímá a poznává příkazy božského zákona prostřednictvím úsudku vlastního svědomí:

„Svědomí je zákon našeho ducha, který ho však přesahuje; zákon, který nám dává rozkazy, který ukazuje odpovědnost a povinnost, strach a naději… je posel Toho, který k nám mluví zastřeně jak v přirozeném světě, tak ve světě milosti, poučuje nás a vede. Svědomí je prvním ze všech náměstků Krista.“2517

#

1779 Pro každého je důležité být dostatečně usebraný, aby slyšel hlas svého svědomí a řídil se jím. Takové úsilí o usebranost je více než kdy jindy nezbytné proto, že život nás často uvádí do takového stavu, který nám brání v jakékoliv úvaze, zpytování nebo pohroužení se do sebe.

„Vrať se ke svému svědomí a ptej se ho… Bratři, pohružte se do sebe a ve všem, co děláte, upírejte svůj pohled na Svědka, na Boha.“2518

#

1780 Důstojnost lidské osoby zahrnuje a vyžaduje správné mravní svědomí. Mravní svědomí zahrnuje vnímání zásad mravnosti („synderesis“), jejich uplatnění v okolnostech daných prostřednictvím praktického rozlišování důvodů a dober a konečně úsudek týkající se konkrétních skutků, které se mají vykonat nebo které už byly vykonány. Pravda o mravním dobru, vyhlášená zákonem rozumu, se prakticky a konkrétně poznává rozumným úsudkem svědomí. Člověk, jehož rozhodnutí jsou v souladu s takovým úsudkem, se nazývá moudrý.

#

1781 Svědomí dovoluje vzít na sebe odpovědnost za vykonané skutky. Dopustí-li se člověk zla, správný úsudek svědomí může v něm zůstat svědkem všeobecné pravdivosti dobra a zároveň špatnosti jeho jednotlivé volby. Výrok soudu svědomí zůstává zárukou naděje a milosrdenství. Tím, že svědomí potvrzuje spáchanou vinu, vyzývá k prosbě o odpuštění, k dobru, které je třeba ještě vykonat, a ke ctnosti, kterou je třeba neustále s Boží milostí pěstovat:

„Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“ (1 Jan 3,19-20).

#

1782 Člověk má právo jednat ve svědomí a svobodě, aby osobně udělal mravní rozhodnutí. Člověk nesmí být nucen, „aby jednal proti svému svědomí. Nesmí se mu však ani zabraňovat, aby jednal podle svého svědomí, především ve věcech náboženských“.2519

Výchova svědomí
#

1783 Svědomí musí být vychováváno a mravní soud osvěcován. Dobře vychované svědomí je správné a pravdivé. Vytváří své úsudky podle rozumu, ve shodě s pravým dobrem, které chce moudrost Stvořitele. Výchova svědomí je nezbytná pro lidské bytosti vystavené záporným vlivům a pokoušené k tomu, aby dávaly přednost vlastnímu úsudku a odmítaly spolehlivé učení Církve.

#

1784 Výchova svědomí je celoživotní úkol. Už od prvních let vede dítě k poznání a praktickému uplatňování vnitřního zákona, jak jej poznává mravní svědomí. Moudrá výchova učí ctnostem; chrání před strachem nebo z něho léčí, léčí také ze sobectví a z hořkých pocitů viny a z hnutí samolibosti, která pocházejí z lidských slabostí a chyb. Výchova svědomí zaručuje svobodu a plodí pokoj v srdci.

#

1785 Při výchově svědomí je světlem pro naši cestu Boží slovo; je třeba, abychom si ho přisvojili ve víře a v modlitbě a uvedli ho do praxe. Je také nutné zpytovat své svědomí s pohledem na kříž Páně. Jsou nám oporou dary Ducha svatého, pomáhají nám svědectví a rady druhých a vede nás učení Církve.2520

Volit podle svědomí
#

1786 Je-li svědomí postaveno před mravní volbu, může dát správný soud ve shodě s rozumem a s Božím zákonem, ale i naopak mylný úsudek, kterým se od nich vzdálí.

#

1787 Člověk někdy musí čelit situacím, v nichž mravní úsudek není tak jistý a rozhodnutí je obtížné. Musí však vždy hledat to, co je spravedlivé a dobré, a rozeznávat Boží vůli vyjádřenou Božím zákonem.

#

1788 Za tím účelem se člověk snaží vykládat své zkušenosti a znamení časů za pomoci ctnosti moudrosti, rady prozíravých osob, Ducha svatého a jeho darů.

#

1789 Některá pravidla platí v každém případě:

  • Nikdy není dovoleno konat zlo, aby z něj vzešlo nějaké dobro.
  • „Zlaté pravidlo“: „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12).2521
  • Láska jde vždycky cestou respektování bližního a jeho svědomí. „Když… takovým způsobem hřešíte proti bratrům a zraňujete jejich slabé svědomí, hřešíte proti Kris- tu“ (1 Kor 8,12). „V tom případě je lepší… nedělat nic takového, co působí tvému bratru pohoršení“ (Řím 14,21).
Mylný úsudek
#

1790 Člověk má vždy poslouchat úsudek vlastního svědomí, pokud je jistý. Kdyby člověk jednal proti takovému úsudku, sám by se odsoudil. Stává se však, že mravní svědomí je v nevědomosti a vynáší mylné úsudky o činech, které je třeba vykonat nebo které už byly vykonány.

#

1791 Tato nevědomost se může často přičítat osobní odpovědnosti. Dochází k tomu tehdy, „když se člověk málo stará o hledání pravdy a dobra a jeho svědomí se vlivem návyků ponenáhlu na hřích stává téměř slepým“.2522 V takových případech je osoba vinna zlem, které páchá.

#

1792 U kořene takových úchylek úsudku v mravním jednání může být neznalost Krista a jeho evangelia, špatné příklady druhých, zotročení vášněmi, dovolávání se špatně chápané nezávislosti svědomí, odmítání autority Církve a jejího učení, chybějící vůle k obrácení a nedostatek lásky.

#

1793 Je-li naopak nevědomost nepřekonatelná nebo mravní subjekt není odpovědný za mylný úsudek, zlý čin, kterého se takto smýšlející osoba dopustila, jí nemůže být přičítáno. Přesto však zůstává zlo, útrapy, nepořádek. Je tedy třeba se snažit o očistu mravního svědomí od jeho omylů.

#

1794 Dobré a čisté svědomí je osvěcováno upřímnou vírou. Láska totiž „vyvěrá“ zároveň „z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (1 Tim 1,5):2523

„Čím více tedy převládá správné svědomí, tím více ustupují jednotlivci a skupiny od slepé libovůle a snaží se podřídit objektivním normám.“2524

Souhrn
#

1795 „Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru.“2525

#

1796 Mravní svědomí je úsudek rozumu, kterým lidská osoba poznává mravní hodnotu konkrétního činu.

#

1797 Pro člověka, který spáchal zlo, zůstává výrok vlastního svědomí zárukou obrácení a naděje.

#

1798 Dobře vychované svědomí je správné a pravdivé. Vytváří své úsudky podle rozumu, v souladu s pravým dobrem, jak je chce moudrost Stvořitele. Každý musí používat vhodných prostředků k výchově vlastního svědomí.

#

1799 Tváří v tvář nějaké mravní volbě může svědomí dát jak správný úsudek v souhlasu s rozumem a Božím zákonem, tak naopak mylný úsudek, kterým se od nich vzdálí.

#

1800 Lidská bytost má vždy poslouchat úsudek svého svědomí, pokud je jistý.

#

1801 Mravní svědomí může zůstávat v nevědomosti a činit mylné úsudky. Taková nevědomost a její omyly nejsou vždy prosty viny.

#

1802 Boží slovo je světlem pro naše kroky. Musíme je ve víře a v modlitbě přivlastňovat a uvádět je do praxe. Takovým způsobem se vychovává mravní svědomí.

  1. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 16.↩︎

  2. Srov. Řím 2,14-16.↩︎

  3. Srov. Řím 1,32.↩︎

  4. John Henry Newman, List do Norfolku, 5.↩︎

  5. Sv. Augustin, In epistulam Johannis ad Parthos tractatus, 8,9.↩︎

  6. Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 3.↩︎

  7. Srov. 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 14.↩︎

  8. Srov. Lk 6,31; Tob 4,15.↩︎

  9. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 16.↩︎

  10. Srov. 1 Tim 3,9; 2 Tim 1,3; 1 Petr 3,21; Sk 24,16.↩︎

  11. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 16.↩︎

  12. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 16.↩︎