6.1.1 1. článek
První přikázání

„Já jsem Pán, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit“ (Ex 20,2-5).²⁷³⁵

„Je psáno: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit““ (Mt 4,10).

„Budeš se klanět Pánu, svému Bohu, a jen jemu sloužit“

#

2084 Bůh se dává poznat tím, že připomíná svou všemohoucí, blahovolnou a osvobozující činnost v dějinách toho, k němuž se obrací slovy: „Vyvedl jsem tě z egyptské země, z domu otroctví.“ První slovo obsahuje první přikázání Zákona: „Budeš se klanět Hospodinu, svému Bohu, jemu budeš sloužit… Nesmíte chodit za jinými bohy“ (Dt 6,13-14). První výzva a spravedlivý požadavek Boha je, aby ho člověk přijal a klaněl se mu.

#

2085 Jediný a pravý Bůh zjevuje především svou slávu Izraeli.²⁷³⁶ Zjevení povolání a pravdy o člověku je vázáno na zjevení Boha. Posláním člověka je ukazovat Boha tak, že jedná v souladu s tím, že je stvořený „k obrazu a podobě Boha“:

„Nikdy nebudou žádní jiní bohové, Tryphone, vůbec nikdy nebyli od samých počátků… kromě toho, který stvořil a uspořádal vesmír. Nemyslíme, že náš Bůh se liší od vašeho. Je to týž Bůh, který vyvedl vaše otce z Egypta „mocnou rukou a napřaženým ramenem“. Neklademe své naděje do nějakého jiného boha – vždyť žádní nejsou –, ale do téhož Boha, ve kterého doufáte vy, v Boha Abraháma, Izáka a Jakuba.“²⁷³⁷

#

2086 „První přikázání zahrnuje víru, naději a lásku. Neboť vyslovíme-li slovo Bůh, uznáváme tím bytost stálou a neměnnou, která zůstává stále táž, věrná a dokonale spravedlivá. Z toho vyplývá povinnost přijímat jeho slova, věřit mu a mít v něho naprostou důvěru. On je Všemohoucí, milostivý, ochotný a nakloněný dělat dobro. Kdo by v něho nekladl své naděje? Kdo by ho mohl nemilovat, když nazírá poklady jeho dobroty a něhy, kterými nás zahrnuje? Proto Bůh v Písmu začíná a neměnně končí svá přikázání formulí: „Já jsem Pán.““²⁷³⁸

VÍRA

#

2087 Náš mravní život nachází svůj pramen ve víře v Boha, který nám zjevuje svou lásku. Svatý Pavel mluví o „poslušnosti víry“ (Řím 1,5)²⁷³⁹ jako o první povinnosti. Dává nahlédnout, že počátkem a výkladem všech mravních selhání je „neznalost Boha“.²⁷⁴⁰ Naší povinností vůči Bohu je věřit v Něho a vydávat mu svědectví.

#

2088 První přikázání po nás žádá, abychom svou víru rozvážně a bděle živili a chránili a abychom odmítali všechno, co je proti ní. Proti víře lze hřešit různými způsoby: Dobrovolné pochybování o víře opomíjí nebo odmítá považovat za pravdivé, co Bůh zjevil a co Církev předkládá k věření. Nedobrovolné pochybování označuje váhání uvěřit, obtíže při překonávání námitek spojených s vírou, nebo také úzkost způsobenou její nejasností. Je-li vědomě pěstováno může vést k zaslepení ducha.

#

2089 Nevíra je nedbalost o zjevenou pravdu nebo vědomé odmítání dát jí svůj souhlas. „Bludem se nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu; odpad (apostaze) od víry je odmítnutí křesťanské víry jako celku; rozkol (schizma) je odmítnutí podřízenosti papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve papeži podřízenými.“²⁷⁴¹

NADĚJE

#

2090 Člověk nemůže plně odpovědět na božskou lásku svými vlastními silami, když se mu Bůh zjevuje a volá ho. Musí doufat, že mu Bůh dá schopnost oplácet jeho lásku a jednat podle přikázání lásky. Naděje je důvěrné očekávání Božího požehnání a blaženého patření na Boha; je také bázní urazit Boží lásku a přivolat trest.

#

2091 První přikázání se týká také hříchů proti naději, jimiž jsou zoufalství a opovážlivost: Ze zoufalství člověk přestává doufat, že ho Bůh spasí, že mu pomůže, aby dosáhl spásy nebo odpuštění svých hříchů. Protiví se Boží dobrotě, jeho spravedlnosti – Pán je totiž věrný tomu, co slíbil – a jeho milosrdenství.

#

2092 Jsou dva druhy opovážlivosti. Buď člověk spoléhá na své schopnosti (v naději, že se může spasit bez pomoci shůry), nebo příliš spoléhá na Boží všemohoucnost a milosrdenství (v očekávání, že dosáhne Božího odpuštění bez obrácení a slávy bez zásluh).

LÁSKA

#

2093 Víra v Boží lásku zahrnuje výzvu a povinnost odpovědět na Boží lásku upřímnou láskou. První přikázání nám přikazuje milovat Boha nade vše a všechny tvory pro něho a kvůli němu.²⁷⁴²

#

2094 Proti lásce k Bohu lze hřešit různými způsoby: Lhostejnost nedbá o Boží lásku nebo ji odmítá vzít v úvahu; zneuznává její iniciativu a popírá její sílu. Nevděčnost opomíjí nebo odmítá uznat Boží lásku a oplácet Bohu lásku láskou. Vlažnost je váhání nebo nedbalost při odpovědi na Boží lásku; může zahrnovat odmítání odevzdat se dynamice lásky. Omrzelost nebo duchovní lenost jde až k odmítání radosti, jež pochází od Boha, a k pocitům odporu vůči Božímu dobru. Nenávist vůči Bohu se rodí z pýchy. Protiví se lásce k Bohu, jehož dobrotu popírá, a odvažuje se ho proklínat za to, že zakazuje hříchy a ukládá tresty.

„Pánu, svému Bohu, se budeš klanět“

#

2095 Božské ctnosti víry, naděje a lásky utvářejí a oživují mravní ctnosti. Láska nás tak vede k tomu, abychom dávali Bohu, co mu ve vší spravedlnosti dlužíme jako tvorové. Ctnost zbožnosti nás k takovému postoji disponuje.

KLANĚNÍ

#

2096 Klanění je hlavní úkon ctnosti zbožnosti. Klanět se Bohu znamená uznat ho jako Boha, jako Stvořitele a Spasitele, Pána všeho, co existuje, jako nekonečnou a milosrdnou Lásku. „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Lk 4,8), říká Ježíš s poukazem na Deuteronomium.²⁷⁴³

#

2097 Klanět se Bohu, to znamená uznat v úctě a naprosté podřízenosti „nicotnost tvora“, který existuje pouze skrze Boha. Klanět se Bohu znamená chválit ho a velebit tak jako Maria v Magnificat a pokořit se tím, že s vděčností vyznáváme, jak veliké věci učinil, a že jeho jméno je svaté.²⁷⁴⁴ Klanět se jedinému Bohu to osvobozuje člověka od sebelásky, od otroctví hříchu a modloslužby světa.

MODLITBA

#

2098 Úkony víry, naděje a lásky, které přikazuje první přikázání, se uskutečňují v modlitbě. Povznesení ducha k Bohu je výrazem našeho klanění se Bohu: modlitba chval, díků, přímluvy a prosby. Modlitba je nezbytnou podmínkou, abychom dokázali zachovávat Boží přikázání. „Je třeba stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1).

OBĚŤ

#

2099 Je správné přinášet Bohu oběti na znamení klanění a vděčnosti, prosby a společenství: „Každý čin vykonaný kvůli tomu, abychom přilnuli k Bohu ve svatém společenství a mohli tak být v radosti, je pravá oběť.“²⁷⁴⁵

#

2100 Aby vnější oběť byla ryzí, musí být výrazem duchovní oběti: „Mou obětí, Bože, je zkroušený duch…“ (Ž 51,19). Proroci Staré smlouvy často pranýřovali oběti konané bez vnitřní účasti²⁷⁴⁶ a oddělené od lásky k bližnímu.²⁷⁴⁷ Ježíš připomíná slova proroka Ozeáše:

„Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Mt 9,13; 12,7).²⁷⁴⁸ Jediná dokonalá oběť je ta, kterou Kristus přinesl na kříži, aby se bezvýhradně obětoval lásce Otce a za naši spásu.²⁷⁴⁹ Spojíme-li se s jeho obětí, můžeme učinit ze svého života oběť Bohu.

PŘISLÍBENÍ A SLIBY

#

2101 Při některých příležitostech je křesťan vyzýván, aby Bohu něco slíbil. Křest a biřmování, sňatek a kněžské svěcení to vždy vyžadují. Křesťan může z osobní zbožnosti přislíbit Bohu nějaký skutek, modlitbu, almužnu, pouť, atd. Věrnost tomu, co člověk slíbil Bohu, je výrazem úcty, jaká náleží Boží velebnosti a lásky k věrnému Bohu.

#

2102 „Slib, to je uvážená a svobodná přípověď, učiněná Bohu, o možném a lepším dobru, se musí splnit ze ctnosti nábožnosti.“²⁷⁵⁰ Slib je úkon zbožnosti, kterým křesťan nabízí Bohu sám sebe nebo mu slibuje nějaký dobrý skutek. Dodrží-li své sliby, dává tedy Bohu, co mu slíbil a zasvětil. Skutky apoštolů nám líčí, jak svatý Pavel dbal na to, aby dodržel, co slíbil.²⁷⁵¹

#

2103 Slibům žít podle evangelijních rad Církev přiznává hodnotu příkladu:²⁷⁵²

„Proto se Církev raduje z toho, že se v ní mezi věřícími nachází mnoho mužů i žen, kteří přesněji následují a výrazněji hlásají Spasitele v jeho zřeknutí se sebe tím, že ve svobodě Božích dětí přijímají chudobu a vzdávají se vlastní vůle; pokud jde o dokonalost, podřizují se pro Boha lidem více, než je nařízeno, aby se tak více připodobnili poslušnému Kristu.“²⁷⁵³ V jistých případech může Církev ze závažných důvodů zprostit slibů a přislíbení.²⁷⁵⁴

POVINNOST SPOLEČNOSTI VŮČI NÁBOŽENSTVÍ A PRÁVO NA NÁBOŽENSKOU SVOBODU

#

2104 „Všichni lidé… mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho Církvi a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“²⁷⁵⁵ Je to povinnost, která vyplývá ze „samé přirozenosti“ lidí.²⁷⁵⁶ Nestaví se proti „upřímné úctě“ k různým náboženstvím, která „jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi“,²⁷⁵⁷ ani proti požadavku lásky, která má křesťany k tomu, aby „laskavě, rozvážně a trpělivě jednali s lidmi žijícími v omylu nebo neznalosti víry“.²⁷⁵⁸

#

2105 Povinnost vzdávat Bohu ryzí úctu se týká jak jednotlivého člověka, tak i společnosti. Je to „tradiční katolické učení o mravní povinnosti jednotlivců i společnosti vůči pravému náboženství a jediné Církvi Kristově“.²⁷⁵⁹ Tím, že Církev bez přestání hlásá lidem evangelium, usiluje o to, aby mohli „v křesťanském duchu utvářet smýšlení a mravy, zákony a struktury společnosti“,²⁷⁶⁰ ve které žijí. Společenskou povinností křesťanů je respektovat a probouzet v každém člověku lásku k tomu, co je pravdivé a co je dobré. Tato povinnost od nich vyžaduje, aby šířili „jediné pravé náboženství“, které „je uskutečněno v katolické a apoštolské Církvi“.²⁷⁶¹ Křesťané jsou povoláni, aby byli světlem světa.²⁷⁶² Církev tím ukazuje Kristovu královskou moc nad celým stvořením a zvláště nad lidskou společností.²⁷⁶³

#

2106 „Nikdo… nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně.“²⁷⁶⁴ Toto právo má svůj základ v samé přirozenosti lidské osoby, jejíž důstojnost jí dává svobodně přilnout k božské pravdě, která přesahuje časný řád. Proto „patří i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí“.²⁷⁶⁵

#

2107 „Jestliže s ohledem na zvláštní okolnosti v některém národě dostane jedno náboženské společenství v právním řádu státu zvláštní občanské uznání, je nutné, aby bylo zároveň uznáno a zachováváno právo všech občanů a náboženských společností na náboženskou svobodu.“²⁷⁶⁶

#

2108 Právo na náboženskou svobodu není ani mravní přípustnost přidržovat se omylu,²⁷⁶⁷ ani nějaké domnělé právo na blud,²⁷⁶⁸ nýbrž je to přirozené právo lidské osoby nebýt v náboženských věcech, pokud je to v oprávněných mezích, vystavena vnějšímu nátlaku ze strany politické moci. Toto přirozené právo „má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem“.²⁷⁶⁹

#

2109 Právo na náboženskou svobodu nemůže být samo o sobě ani neomezené,²⁷⁷⁰ ani prostě omezeno pouze „veřejným řádem“ chápaným pozitivistickým nebo naturalistickým způsobem.²⁷⁷¹ „Oprávněné meze“, jež jsou vlastní tomuto právu, musí být určeny s politickou rozvážností pro každou společenskou situaci podle požadavků obecného blaha a schváleny občanskou vládní mocí podle „právních norem shodných s objektivním mravním řádem“.²⁷⁷²

„Nebudeš mít jiného boha mimo mne“

#

2110 První přikázání zakazuje uctívat jiné bohy, kromě jediného Pána, který se zjevil svému lidu. Zakazuje pověru a bezbožectví. Pověra představuje jistým způsobem zvrá cenné přehánění („per excessum“) náboženství; bezbožectví je neřest opačná, je to nedostatek („per defectum“) ctnosti zbožnosti.

POVĚRA

#

2111 Pověra je úchylka náboženského cítění a úkonů, které člověku ukládá. Může také zasahovat do kultu, který vzdáváme pravému Bohu, např. když se jistým, jinak oprávněným a nutným úkonům přikládá důležitost nějakým způsobem kouzelná. Přikládat účinnost pouze hmotné stránce modliteb nebo svátostným znamením bez ohledu na vnitřní postoje, které vyžadují, znamená upadat do pověry.²⁷⁷³

MODLOSLUŽBA

#

2112 První přikázání odsuzuje mnohobožství (polyteismus). Vyžaduje od člověka, aby nevěřil jiným bohům kromě Boha, aby neuctíval jiná božstva kromě Jediného. Písmo neustále připomíná odmítání model, které jsou „stříbro a zlato, dílo lidských rukou“; které „mají ústa, ale nemluví, mají oči, ale nevidí….“. Tyto nicotné modly činí člověka nicotným: „Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá“ (Ž 115,4-5.8).²⁷⁷⁴ Bůh naopak je „živý Bůh“ (Joz 3,10; Ž 42,3; atd.), který dává život a zasahuje do dějin.

#

2113 Modloslužba se netýká jen nepravých pohanských kultů. Zůstává trvalým pokušením víry. Spočívá ve zbožšťování toho, co není Bůh. Modloslužba je, když člověk uctívá tvora místo Boha a klaní se mu, ať se jedná o bůžky, nebo o démony (např. u satanismu), o moc, o rozkoš, o rasu, o předky, o stát, o peníze, atd. „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu,“ říká Ježíš (Mt 6,24). Mnoho mučedníků zemřelo, aby se neklanělo „Šelmě“,²⁷⁷⁵ a odmítli dokonce i jen předstírat, že ji uctívají. Modloslužba popírá, že jediným Pánem je Bůh; proto je neslučitelná se společenstvím s Bohem.²⁷⁷⁶

#

2114 Lidský život se harmonicky sjednocuje v klanění Jedinému. Přikázání klanět se pouze Pánu činí člověka jednoduchým a zachraňuje ho před bezbřehou roztříštěností. Modloslužba je perverze náboženského cítění vrozeného člověku. Modloslužebník je ten, kdo „svůj nezničitelný pojem Boha vztahuje spíše na cokoliv jiného než na Boha“.²⁷⁷⁷

VĚŠTĚNÍ A MAGIE

#

2115 Bůh může zjevit budoucnost svým prorokům nebo jiným světcům. Nicméně správný postoj křesťana spočívá v tom, že se, pokud jde o jeho budoucnost, odevzdá s důvěrou do rukou Prozřetelnosti, co se a vyhýbá se ve vztahu k budoucnosti každé nezdravé zvědavosti. Nepředvídavost může být nedostatkem odpovědnosti.

#

2116 Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: dovolávat se satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že „odhalují“ budoucnost.²⁷⁷⁸ Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu před tuch nebo věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se medií, v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a úctou spojenou s láskyplnou bázní, jakou dlužíme pouze Bohu.

#

2117 Všechny praktiky magie a čarodějnictví, kterými člověk zamýšlí podrobit si skryté mocnosti, aby mu sloužily, a tak dosáhnout nadpřirozenou moc nad bližním, byť by to směřovalo i k jeho uzdravení, závažně odporují ctnosti zbožnosti. Takové praktiky jsou ještě více odsouzeníhodné, jsou-li spojeny se záměrem škodit druhým nebo když se dovolávají zásahu zlých duchů. Také nošení talismanů je hodno pokárání. Věštění nebo magie se často užívá ve spiritismu. Proto Církev věřící před ním varuje. Uchylování se k tzv. přírodním léčebným metodám nesmí vést ani ke vzývání zlých mocností, ani ke zneužívání důvěřivosti druhých.

HŘÍCHY PROTI ÚCTĚ K BOHU

#

2118 První Boží přikázání odsuzuje hlavní hříchy proti úctě k Bohu: jednání, jímž člověk slovy nebo skutky pokouší Boha, svatokrádež a simonii (svatokupectví).

#

2119 Jednání, jímž je pokoušen Bůh, spočívá v tom, že se slovy nebo skutky zkouší jeho dobrota a jeho všemohoucnost. Tak chtěl satan dosáhnout, aby se Ježíš vrhl dolů z chrámu, a donutil tak Boha zasáhnout.²⁷⁷⁹ Ježíš mu čelí Božím slovem: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha“ (Dt 6,16). Vyzývavý postoj, který se projevuje v takovém pokoušení, zraňuje úctu a důvěru, jakou máme mít ke svému Stvořiteli a Pánu. Skrývá se v něm vždy pochybování o Boží lásce, prozřetelnosti a moci.²⁷⁸⁰

#

2120 Svatokrádež spočívá ve znesvěcování nebo nedůstojném zacházení se svátostmi či jinými liturgickými úkony, jakož i osobami, předměty a místy zasvěcenými Bohu. Svatokrádež je těžký hřích, zvláště je-li spáchána proti Eucharistii, protože tato svátost nám podstatně zpřítomňuje Tělo samého Krista.²⁷⁸¹

#

2121 Svatokupectví (simonie)²⁷⁸² se definuje jako kupování nebo prodávání duchovních statků. Kouzelníku Šimonovi, jenž si chtěl koupit duchovní moc, jejíž působení viděl u apoštolů, Petr odpovídá: „Ať přijde zkáza na tvoje peníze i na tebe, protože ses domníval, že Boží dar můžeš koupit za peníze“ (Sk 8,20). Tak se shodoval s Ježíšovým výrokem:

„Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8).²⁷⁸³ Není možné přivlastnit si duchovní dobra a zacházet s nimi jako vlastníci nebo páni, protože jejich zdroj je v Bohu. Je možné pouze je zdarma od něho dostat.

#

2122 „Za udělení svátosti udělovatel nic nepožaduje kromě dávek stanovených příslušným představeným; vždy dbá, aby z důvodu chudoby nebyli potřební zbaveni pomoci ze svátostí.“²⁷⁸⁴ Příslušná autorita vyměří výši těchto „dávek“ podle zásady, že křesťanský lid má přispívat na vydržování služebníků Církve. „Dělník má právo na svou obživu“ (Mt 10,10).²⁷⁸⁵

ATEISMUS

#

2123 „Mnoho našich současníků však toto hluboké životní spojení s Bohem vůbec nechápe nebo je výslovně odmítá, takže ateismus je nutno počítat k nejvážnějším skutečnostem naší doby.“²⁷⁸⁶

#

2124 Výraz ateismus označuje velmi rozmanité jevy. Jeden jeho častý způsob je praktický materialismus, který omezuje své potřeby i své snažení jen na prostor a čas. Ateistický humanismus nesprávně zastává nesprávný názor, že člověk „je sám sobě cílem, jediným strůjcem a tvůrcem své historie“.²⁷⁸⁷ Jiná forma současného ateismu slibuje osvobodit člověka prostřednictvím hospodářského a sociálního osvobození, k čemuž prý „stojí v cestě náboženství už svou povahou, neboť odvrací člověka od budování společnosti tím, že ho pozdvihuje k naději na budoucí a neskutečný život“.²⁷⁸⁸

#

2125 Ateismus je hříchem proti ctnosti zbožnosti, protože odmítá nebo popírá existenci Boha.²⁷⁸⁹ Odpovědnost za tuto vinu může být podstatně zmenšena úmysly nebo okolnostmi. Na zrodu a rozšíření ateismu „mohou mít nemalý podíl věřící tím, že zanedbávají náboženskou výchovu, zkresleně podávají nauku a mají nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě; o nich platí, že pravou tvář Boha a náboženství spíše zastírají, než ukazují“.²⁷⁹⁰

#

2126 Často má ateismus svůj základ v nesprávném pojetí lidské nezávislosti, vyhrocené až k odmítnutí jakékoliv závislosti na Bohu.²⁷⁹¹ Ve skutečnosti „uznání Boha není v rozporu s důstojností člověka, neboť tato důstojnost má základ a dovršení právě v Bohu“.²⁷⁹² Církev ví, „že její poselství je v plném souladu s nejskrytějšími tužbami lidského srdce“.²⁷⁹³

AGNOSTICISMUS

#

2127 Agnosticismus má několik podob. V některých případech agnostik nechce popírat Boha; připouští dokonce existenci jakési transcendentní bytosti, která se nemůže zjevit a o které nikdo není s to nic říci. V jiných případech se agnostik nevysloví o existenci Boha a prohlásí, že není možné ji dokázat, stejně jako není možné ji připustit nebo popřít.

#

2128 Agnosticismus může někdy zahrnovat jisté hledání Boha, avšak může také představovat lhostejnost, útěk před posledním problémem existence a jakousi netečnost mravního svědomí. Příliš často se agnosticismus rovná praktickému ateismu.

„Nezobrazíš si Boha“

#

2129 Výslovné Boží nařízení vyžadovalo zákaz jakéhokoliv zobrazení Boha lidskou rukou. Deuteronomium vysvětluje: „V den, kdy k vám Hospodin mluvil na Chorébu zprostředku ohně, jste neviděli žádnou podobu; velice se tedy střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu…“ (Dt 4,15-16). Je to naprosto transcendentní (přesažný) Bůh, který se zjevil Izraeli. „On je všechno“, ale zároveň je „větší než celé jeho tvorstvo“ (Sir 43,27-28). On samotný je „původce krásy“ (Mdr 13,3).

#

2130 Nicméně již ve Starém zákoně Bůh nařídil nebo dovolil udělat obrazy, které symbolicky vedly ke spáse skrze vtělené Slovo: měděný had,²⁷⁹⁴ archa Smlouvy a cherubové.²⁷⁹⁵

#

2131 Sedmý ekumenický koncil v Niceji (v roce 787) na základě tajemství vtěleného Slova prohlásil za oprávněné – proti obrazoborcům – uctívání obrazů: a to Krista, ale i Matky Boží, andělů a všech svatých. Tím, že se Boží Syn vtělil, zahájil novou „éru“ obrazů.

#

2132 Křesťanské uctívání obrazů neodporuje prvnímu přikázání, které zakazuje modly. Vždyť „úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho obraz představuje“,²⁷⁹⁶ a „kdo uctívá obraz, uctívá v něm osobu, která je na něm namalována“.²⁷⁹⁷ Čest vzdávaná posvátným obrazům je „zbožná úcta“, a nikoliv klanění, které přísluší jen Bohu.

„Kultovní úkony se neobracejí k obrazům jako takovým, nýbrž nakolik slouží ke zpodobení vtěleného Slova. A tak hnutí, které se obrací k obrazu jako obrazu, se nezastaví u něho, nýbrž směřuje ke skutečnosti, kterou představuje.“²⁷⁹⁸

Souhrn

#

2133 „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5).

#

2134 První přikázání vyzývá člověka, aby věřil v Boha, aby v něho doufal a aby ho miloval nade vše.

#

2135 „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět“ (Mt 4,10). Klanět se Bohu, modlit se k němu, vzdávat mu úctu, jaká mu náleží, dodržovat přísliby a sliby, které mu byly dány, to jsou úkony ctnosti zbožnosti, které vyjadřují zachovávání prvního přikázání.

#

2136 Povinnost vzdávat Bohu ryzí úctu má jak jednotlivý člověk, tak i společnost.

#

2137 Člověk „si přeje, aby mohl svobodně vyznávat náboženství soukromě i veřejně“.²⁷⁹⁹

#

2138 Pověra je úchylka úcty, kterou vzdáváme pravému Bohu. Jejím největším výrazem je modloslužba a různé formy věštění nebo magie.

#

2139 Jednání, jímž je Bůh pokoušen slovy nebo skutky, svatokrádež a svatokupectví jsou jako hříchy proti úctě k Bohu zakázané prvním přikázáním.

#

2140 Ateismus, poněvadž odmítá nebo popírá existenci Boha, je hříchem proti prvnímu přikázání.

#

2141 Uctívání posvátných obrazů se zakládá na tajemství vtělení Božího Slova. Nijak neodporuje prvnímu přikázání.

---

2735. Srov. Dt 5,6-9.↩︎

2736. Srov. Ex 19,16-25; 24,15-18.↩︎

2737. Sv. Justin, Dialogus cum Tryphone Judaeo, 11,1.↩︎

2738. Římský katechismus, 3,2,4.↩︎

2739. Srov. Řím 16,26.↩︎

2740. Srov. Řím 1,18-32.↩︎

2741. CIC, Kánon 751.↩︎

2742. Srov. Dt 6,4-5.↩︎

2743. Srov. Dt 6,13.↩︎

2744. Srov. Lk 1,46-49.↩︎

2745. Sv. Augustin, De civitate Dei, 10,6.↩︎

2746. Srov. Am 5,21-25.↩︎

2747. Srov. Iz 1,10-20.↩︎

2748. Srov. Oz 6,6.↩︎

2749. Srov. Žid 9,13-14.↩︎

2750. CIC, Kánon 1191,1.↩︎

2751. Srov. Sk 18,18; 21,23-24.↩︎

2752. Srov. CIC, Kánon 654.↩︎

2753. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 42.↩︎

2754. Srov. CIC, Kánon 692; 1196-1197.↩︎

2755. Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 1.↩︎

2756. Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 2.↩︎

2757. Druhý vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 2.↩︎

2758. Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 14.↩︎

2759. Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 1.↩︎

2760. Druhý vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem), 13.↩︎

2761. Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 1.↩︎

2762. Srov. 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem), 13.↩︎

2763. Srov. Lev XIII., encyklika Immortale Dei; Pius XI., encyklika Quas primas.↩︎

2764. Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 2.↩︎

2765. Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 2.↩︎

2766. Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 6.↩︎

2767. Srov. Lev XIII., encyklika Libertas praestantissimum.↩︎

2768. Srov. Pius XII., projev 6. prosince 1953.↩︎

2769. Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 2.↩︎

2770. Srov. Pius VI., Breve Quod aliquatulum.↩︎

2771. Srov. bl. Pius IX., encyklika Quanta cura.↩︎

2772. Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 7.↩︎

2773. Srov. Mt 23,16-22.↩︎

2774. Srov. Iz 44,9-20; Jer 10,1-16; Dan 14,1-30; Bar 6; Mdr 13,1-15,19.↩︎

2775. Srov. Zj 13-14.↩︎

2776. Srov. Gal 5,20; Ef 5,5.↩︎

2777. Origenes, Contra Celsum, 2,40.↩︎

2778. Srov. Dt 18,10; Jer 29,8.↩︎

2779. Srov. Lk 4,9.↩︎

2780. Srov. 1 Kor 10,9; Ex 17,2-7; Ž 95,9.↩︎

2781. Srov. CIC, Kánon 1367; 1376.↩︎

2782. Srov. Sk 8,9-24.↩︎

2783. Srov. Iz 55,1.↩︎

2784. CIC, Kánon 848.↩︎

2785. Srov. Lk 10,7; 1 Kor 9,5-18; 1 Tim 5,17-18.↩︎

2786. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 19.↩︎

2787. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 20.↩︎

2788. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 20.↩︎

2789. Srov. Řím 1,18.↩︎

2790. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 19.↩︎

2791. Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 20.↩︎

2792. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 21.↩︎

2793. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 21.↩︎

2794. Srov. Num 21,4-9; Mdr 16,5-14; Jan 3,14-15.↩︎

2795. Srov. Ex 25,10-22; 1 Král 6,23-28; 7,23-26.↩︎

2796. Sv. Basil z Cesareje, Liber de Spiritu Sancto, 18,45: PG 32, 149C.↩︎

2797. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 81, 3, ad 3.↩︎

2798. Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 15.↩︎