Katechismus katolické církve
Varianta na více stránkách: https://katechismus.online.
Co je katechismus?
Katechismus katolické církve je oficiální soubor učení katolické církve ve víře, svátostech a morálce.
Popisuje a vysvětluje věci ohledně například:
- Kréda / modlitby Vyznání víry
- (učení o Trojici, na kterých se většina církví ~shoduje už 1700 let);
- zásady pro dobrý život, sepsané v rámci Desatera (zkráceně, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10);
- modlitby Otče náš, Zdrávas;
- svátosti
- ikonografie;
- co vlastně znamená Kristus;
- oficiální otázky a odpovědi (Kompendium).
Proč tato neoficiální stránka?
Stránka katechismus.cz ani dostupný PDF soubor mi nepřišly úplně vzhledné a funkční, tak jsem vytvořil vlastní verzi.
Kód stránek je v repozitáři na Gitlabu. Prosím, napište mi mail pokud mám ten úvod napsat jinak nebo tu najdete nějaké chyby.
Errata
- Křížové odkazy zatím chybí, budu postupně přidávat (pomalu).
- Inline křížové odkazy ne všude úplně odpovídají (k jedné větě přísluší více souvisejících tezí) nebo nejdou úplně ohraničit.
- Dodatky zatím chybí.
Other languages
A nice English version is hosted on the official Vatican website.
If there is a demand to host other language versions, such as German, under this domain (https://katechismus.online), you can create an issue in the repo and we can discuss what to do.
Apoštolská konstituce
«fidei depositvm»
k vydání
katechismu katolické církve
napsaného
po druhém ekumenickém vatikánském koncilu
Jan Pavel II., biskup
služebník Božích služebníků, na věčnou paměť
Ctihodným bratřím kardinálům, patriarchům, arcibiskupům, biskupům, kněžím, jáhnům a všem ostatním členům Božího lidu
Úvod
Uchovávat poklad víry je poslání, které Pán svěřil své Církvi a ona je plní v každé době. Druhý ekumenický vatikánský koncil, který zahájil před třiceti lety můj předchůdce Jan XXIII., blahé paměti, si vytknul za cíl svého úsilí postavit do pravého světla apoštolské a pastorální poslání Církve a přivést vyzařováním pravdy evangelia všechny lidi k tomu, aby hledali a přijali Kristovu lásku, která převyšuje všechno poznání (srov. Ef 3,19).
Jan XXIII. stanovil koncilu za hlavní úkol lépe střežit a vysvětlovat drahocenný poklad křesťanské nauky, aby se stal přístupnějším všem Kristovým věřícím a všem lidem dobré vůle. Proto neměl koncil na prvním místě odsoudit dobové omyly, nýbrž se měl především zaměřit na to, aby s klidnou vyrovnaností ukázal sílu a krásu nauky víry, „Světlo, které vzejde z tohoto koncilu,“ říkal papež, „bude pro Církev … pramenem duchovního obohacení. Když z něj načerpá novou energii, bude bez bázně hledět do budoucnosti … Je naší povinností dát se s radostí a beze strachu do práce, kterou vyžaduje naše doba, a pokračovat tak v cestě, po které Církev kráčí už téměř po dvacet století.“1
Koncilní otcové mohli s Boží pomocí za čtyři léta práce vypracovat pozoruhodný souhrn naukových výkladů a pastorálních směrnic, určených pro celou Církev. Pastýři i věřící v nich najdou orientaci pro onu „obnovu myšlení, činnosti, mravů a mravní síly, radosti a naděje, jež byla cílem koncilu.“2
Koncil i po svém skončení nepřestával inspirovat život Církve. V roce 1985 jsem mohl prohlásit: „Pro mne, který jsem měl zvláštní milost se jej zúčastnit a aktivně spolupracovat na jeho průběhu, 2. vatikánský koncil vždy byl a je, zvlášť v těchto letech mého pontifikátu, trvalým opěrným bodem každé mé pastorální akce; vědomě jsem usiloval konkrétně a věrně uplatňovat jeho směrnice na úrovni každé (místní) církve i Církve všeobecné. K tomuto prameni je třeba se neustále vracet.“3
V tomto duchu jsem 25. dubna 1985, při příležitosti dvacátého výročí skončení koncilu, svolal mimořádné shromáždění biskupské synody. Cílem tohoto shromáždění bylo ocenit milosti a duchovní plody 2. vatikánského koncilu, prohloubit jeho učení, aby se k němu lépe přilnulo a aby se přispělo k jeho poznání a uplatňování.
Při této příležitosti synodální otcové vyjádřili přání, „aby byl sestaven katechismus nebo souhrn celé katolické nauky – a to jak věrouky, tak morálky –, který by sloužil jako podklad pro katechismy nebo souhrny, které budou vypracovány v různých zemích. Výklad nauky má být podložen biblicky a liturgicky; musí být věroučně spolehlivý a zároveň přizpůsobený současnému životu křesťanů“.4 Po skončení synody jsem toto přání přijal za své, neboť jsem měl za to, že „plně odpovídá opravdové potřebě všeobecné Církve i místních církví“.5
Jak neděkovat z celého srdce Pánu v tento den, kdy můžeme předložit Církvi tento orientační text nazvaný „Katechismus katolické Církve“, který má sloužit jako návod pro katechezi obnovenou z živých pramenů víry!
Po obnově liturgie a nové kodifikaci kanonického práva latinské Církve a Kánonů východních katolických církví bude tento katechismus velmi důležitým přínosem k oné obnově celého života Církve, kterou nařídil a započal 2. vatikánský koncil.
Průběh přípravy textu a její duch
„Katechismus katolické církve“ je plodem široké spolupráce: vznikal během šesti let intenzivní práce, vedené v duchu pozorné otevřenosti a s vřelým nadšením.
V roce 1986 jsem svěřil komisi dvanácti kardinálů a biskupů, které předsedal pan kardinál Josef Ratzinger, úkol připravit návrh katechismu, o který žádali synodální otcové. Komisi v její práci pomáhala redakční skupina sedmi diecézních biskupů a teologických a katechetických odborníků.
Komise, pověřená dávat směrnice a bdít nad průběhem prací, bedlivě sledovala všechna stadia redakce devíti postupných znění. Redakční skupina vzala na sebe odpovědnost vypracovat text, provést úpravy požadované komisí a zvážit připomínky četných teologů, exegetů a katechetů a především biskupů z celého světa, aby text vylepšila. Komise byla místem plodných a obohacujících výměn názorů, zajišťujících jednotu a stejnorodost textu.
Návrh byl předmětem rozsáhlých porad všech katolických biskupů, biskupských konferencí nebo jejich synod, teologických a katechetických institutů. Návrh jako celek byl biskupy přijat velmi příznivě. Právem lze tvrdit, že tento Katechismus je plodem spolupráce celého episkopátu katolické Církve, který velkodušně přijal mou výzvu, aby vzal na sebe svou část odpovědnosti v iniciativě, která se bezprostředně týká církevního života. Tato odpověď vyvolává ve mně hluboký pocit radosti, protože účast tolika hlasů vyjadřuje to, co lze nazvat „symfonií“ víry. Vydání tohoto Katechismu tak zrcadlí kolegiální povahu episkopátu: dosvědčuje všeobecnost Církve.
Rozdělení látky
Katechismus má věrně a organicky předložit učení Písma svatého, tradice žijící v Církvi a autentického učitelského úřadu, jakož i duchovní dědictví Otců, světců a světic Církve, aby tak bylo možno lépe poznat křesťanské tajemství a oživit víru Božího lidu. Musí brát v úvahu rozvíjení nauky, které Duch svatý během staletí vnukl Církvi. Je také nutné, aby napomáhal osvěcovat světlem víry nové situace a problémy, které se v minulosti ještě neobjevily.
Katechismus bude tedy zahrnovat věci nové i staré (srov. Mt 13,52), protože víra je vždy táž a zároveň zdrojem stále nového světla.
Aby odpověděl na tento dvojí požadavek, přejímá „Katechismus katolické církve“ na jedné straně „starobylé“ tradiční uspořádání, zachované v katechismu Pia V., tak, že člení svůj obsah na čtyři části: vyznání víry; posvátná liturgie se svátostmi na čelném místě; křesťanské jednání, jehož výklad vychází z přikázání; a konečně křesťanská modlitba. Současně však je obsah Katechismu vyjádřen „novým“ způsobem, aby odpovídal na otázky naší doby.
Čtyři části Katechismu jsou navzájem spojeny: křesťanské tajemství je předmětem víry (první část); slaví se a sdílí liturgickými úkony (druhá část); je přítomno, aby osvěcovalo a podporovalo Boží děti v jejich jednání (třetí část); je základem naší modlitby, jejímž výsadním výrazem je „Otče náš“, který vyjadřuje předmět naší prosby, naší chvály, naší přímluvy (čtvrtá část).
Liturgie je sama o sobě modlitbou; vyznání víry nachází své správné místo při slavení bohoslužby. Milost, plod svátostí, je nenahraditelnou podmínkou křesťanského jednání, tak jako účast na liturgii Církve vyžaduje zase víru. Jestliže se víra nerozvíjí ve skutcích, je mrtvá (srov. Jak 2,14-16) a nemůže dávat plody věčného života.
Při četbě „Katechismu katolické církve“ lze vnímat obdivuhodnou jednotu Božího tajemství, Božího spásného plánu, stejně jako ústřední postavení Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, poslaného Otcem, který se stal člověkem v lůně nejsvětější Panny Marie působením Ducha svatého, aby byl naším Spasitelem. On, který za nás zemřel a vstal z mrtvých, je přítomen ve své Církvi, zvláště ve svátostech; je pramenem víry, vzorem jednání pro křesťana a učitelem naší modlitby.
Nauková hodnota textu
„Katechismus katolické církve“, který jsem schválil 25. června t.r. a jehož vydání nyní ze své apoštolské moci nařizuji, je výkladem víry Církve a katolické nauky, jak je dosvědčuje a osvětluje Písmo svaté, apoštolská Tradice a učitelský úřad Církve. Uznávám Katechismus za platný a oprávněný nástroj ke službě církevnímu společenství a za bezpečnou normu pro vyučování víře. Kéž slouží k obnově, k níž Duch svatý neustále volá Církev, Kristovo tělo, putující na cestě k nepomíjejícímu světlu království!
Schválení a zveřejnění „Katechismu katolické církve“ je služba, kterou chce Petrův nástupce prokázat svaté katolické Církvi, všem místním církvím, které jsou v pokoji a společenství s Apoštolským stolcem v Římě. Touto službou touží posilovat a utvrzovat víru všech učedníků Pána Ježíše (srov. Lk 22,32), jakož i upevnit svazky jednoty v téže apoštolské víře.
Žádám tedy pastýře Církve a věřící, aby přijali Katechismus v duchu společenství a aby jej pilně používali při plnění svého poslání hlásat víru a povolávat k životu podle evangelia. Tento Katechismus je jim dán, aby sloužil za spolehlivé a hodnověrné vodítko při vyučování katolické nauce a zvláště při vypracování místních katechismů. Nabízí se také všem věřícím, kteří touží prohloubit své poznání nevyčerpatelného bohatství spásy (srov. Ef 3,8). Zamýšlí podporovat ekumenické úsilí, oživované svatou touhou po jednotě všech křesťanů, tím, že vystihuje s přesností obsah a souladnou ucelenost katolické víry. „Katechismus katolické církve“ je konečně nabídnut každému člověku, který se nás ptá po důvodech naší naděje (srov. 1 Petr 3,15) a chce poznat, co věří katolická Církev.
Tento Katechismus není určen k tomu, aby nahradil místní katechismy, řádně schválené církevními autoritami, diecézními biskupy a biskupskými konferencemi, zvláště v případech, kdy dostaly schválení Apoštolského stolce. Je určen k tomu, aby povzbuzoval a pomáhal v sestavování nových místních katechismů, které budou brát v úvahu rozmanitost poměrů a kultury, ale též pečlivě uchovají jednotu víry a věrnost katolickému učení.
Závěr
Na konci tohoto dokumentu, kterým je představen „Katechismus katolické církve“, prosím nejsvětější Pannu Marii, Matku vtěleného slova a Matku Církve, aby podporovala svou mocnou přímluvou katechetickou práci celé Církve na všech úrovních v této době, kdy je Církev volána k novému evangelizačnímu úsilí. Kéž světlo pravé víry osvobodí lidstvo od nevědomosti a otroctví hříchu, aby je vedlo k jediné svobodě, hodné toho jména (srov. Jan 8,32): totiž ke svobodě života v Ježíši Kristu pod vedením Ducha svatého, zde na zemi i v nebeském království, v plnosti blaženého patření na Boha tváří v tvář (srov. 1 Kor 13,12; 2 Kor 5,6-8)!
Dáno dne 11. října 1992, o třicátém výročí zahájení 2. ekumenického vatikánského koncilu, ve čtrnáctém roce mého pontifikátu.
Jan Pavel II.
Předmluva
„OTČE… Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3). „Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy“ (1 Tim 2,3-4). „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, skrze které bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12), než jméno Ježíšovo.
Život člověka – poznávat a milovat Boha
1 Bůh, jenž je sám v sobě nekonečně dokonalý a blažený, v úradku své ryzí dobroty, ze své svobodné vůle stvořil člověka, aby mu dal účast na svém blaženém životě. Proto v každé době a na každém místě se Bůh přibližuje k člověku. Volá člověka a pomáhá mu, aby Boha hledal, poznával a miloval ze všech svých sil. Svolává všechny lidi, které hřích rozptýlil, k jednotě ve své rodině, v Církvi. Činí tak skrze svého Syna, kterého, když se čas naplnil, poslal na zem jako Vykupitele a Spasitele. V něm a jeho prostřednictvím Bůh povolává lidi, aby se v Duchu svatém stali jeho adoptivními dětmi, a tím i dědici jeho blaženého života.
2 Aby tato výzva zazněla po celé zemi, Kristus rozeslal apoštoly, které si sám zvolil, a přikázal jim, aby hlásali evangelium:
„Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,19-20). V moci a síle tohoto poslání apoštolové „vyšli a všude kázali. Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela“ (Mk 16,20).
3 Ti pak, kteří s Boží pomocí přijali Kristovo pozvání a svobodně na ně odpověděli, byli sami podníceni Kristovou láskou k tomu, aby hlásali všude na světě radostnou zvěst. Tento poklad přejatý od apoštolů střežili věrně jejich nástupci. Všichni, kdo věří v Krista, jsou povoláni, aby poklad víry předávali z pokolení na pokolení, aby víru hlásali, žili podle ní v bratrské jednotě a slavili ji v liturgii a modlitbě.6
Předávání víry – katecheze
4 Výrazem „katecheze“ se velmi brzy začaly označovat veškeré snahy vyvíjené v Církvi k tomu, aby získala další učedníky a aby pomáhala lidem uvěřit, že Ježíš je Syn Boží, aby tak skrze víru měli život v jeho jménu. Katecheze dále slouží Církvi k tomu, aby lidi v tomto pozemském životě vychovávala a učila a tím budovala Kristovo (mystické) tělo.7
5 „Katecheze je výchova dětí, mládeže a dospělých ve víře, která v sobě zahrnuje obzvláště výuku křesťanského učení, podávanou zpravidla plynulým a soustavným způsobem, aby je tak uvedla do plnosti křesťanského života.“8
6 Katecheze se člení ve vztahu k některým složkám pastoračního poslání Církve, aniž by ji bylo možno za ně zaměnit. Jsou to složky, které mají katechetický ráz, připravují katechezi anebo z ní vyplývají: první z nich je hlásání evangelia neboli misionářské kázání, s cílem vzbudit víru, dále pak hledání důvodů k víře, zkušenosti křesťanského života, slavení svátostí, začlenění do církevního společenství, apoštolské a misionářské vydávání svědectví o víře.9
7 „Katecheze je těsně spojena s celým církevním životem. Závisí na ní podstatně nejen zeměpisné rozšíření Církve a zvyšování počtu věřících, nýbrž též – mnohem více – vnitřní růst Církve, její spolupráce s Božím plánem.“10
8 Údobí obnovy Církve jsou též význačnými dobami katecheze. Vidíme, že ve velkém období církevních Otců věnují svatí biskupové katechezi důležitou část své služby. Je to doba sv. Cyrila Jeruzalémského, sv. Jana Zlatoústého, sv. Ambrože, sv. Augustina a mnoha jiných Otců, jejichž katechetická díla zůstávají příkladná.
9 Katechetická služba čerpá vždy novou sílu z koncilů. V tomto ohledu je zvlášť výrazným příkladem Tridentský koncil. Ve svých konstitucích a dekretech vyzdvihl prioritu katecheze. Stojí u kolébky Římského katechismu, jenž je podle něho pojmenován a představuje prvořadé dílo jako souhrn křesťanského učení. Koncil podnítil v Církvi skvělou organizaci katecheze a díky svatým biskupům a teologům, jako byli sv. Petr Kanisius, sv. Karel Boromejský, sv. Turibius z Mongroveja a sv. Robert Bellarmin, došlo k vydání četných katechismů.
10 Nelze se tedy divit, že za nového dynamismu po 2. vatikánském koncilu (který Papež Pavel VI. považoval za velký katechismus moderní doby) se soustředila na církevní katechezi znovu pozornost. Dokazují to: „Všeobecné katechetické direktorium“ z roku 1971, zasedání biskupské synody věnované evangelizaci (1974) a katechezi (1977) a jim odpovídající apoštolské exhortace „Evangelii nuntiandi“ (1975) a „Catechesi tradendae“ (1979). Mimořádné zasedání biskupské synody z r. 1985 žádalo, „aby byl sestaven katechismus nebo kompendium (souhrn) všeho katolického učení, a to jak věrouky, tak i morálky“.11 Svatý Otec Jan Pavel II. přijal toto přání vyjádřené biskupskou synodou a uznal, že „plně odpovídá skutečnému požadavku univerzální Církve i místních církví“.12 Přičinil se též, aby se toto přání synodálních otců uskutečnilo.
Účel tohoto katechismu a komu je určen
11 Účelem tohoto katechismu je předložit uspořádaný a souhrnný výklad podstatných a základních složek katolického učení, jak o víře, tak o morálce, a to ve světle 2. vatikánského koncilu a celkové tradice Církve. Jeho hlavními prameny jsou Písmo svaté, svatí Otcové, liturgie a učitelský úřad Církve. Katechismus je určen k tomu, aby sloužil jako „vodítko pro katechismy a kompendia, které se připravují v různých zemích“.13
12 Tento katechismus je určen zejména těm, kdo jsou za katechezi zodpovědní: na prvním místě biskupům jako učitelům víry a církevním pastýřům. Má jim být nástrojem k plnění úkolu učit Boží lid. Prostřednictvím biskupů je určen redaktorům katechismů, kněžím a katechetům. Bude však též užitečnou četbou pro všechny ostatní věřící křesťany.
Struktura tohoto katechismu
13 Rozvržení tohoto katechismu vychází z velké tradice katechismů, které usoustavňují katechezi kolem následujících čtyř pilířů: křestní vyznání víry (tzv. symbolum), svátosti víry, život podle víry (přikázání) a modlitba věřícího („Otčenáš“).
PRVNÍ ČÁST: VYZNÁNÍ VÍRY
14 Ti, kdo vírou a křtem náleží Kristu, mají svou křestní víru vyznávat před lidmi.14 Katechismus proto nejprve vykládá, v čem spočívá zjevení, jímž se Bůh obrací k člověku a daruje se mu, a v čem spočívá víra, kterou člověk Bohu odpovídá (první oddíl). Vyznání víry shrnuje dary, které Bůh dává člověku jako původce všeho dobra, jako Vykupitel a jako Posvětitel dává člověku, a člení je do „tří kapitol“ našeho křtu: víra v jediného Boha – Otce všemohoucího a Stvořitele; v Ježíše Krista, jeho Syna, našeho Pána a Spasitele; v Ducha svatého ve svaté Církvi (druhý oddíl).
DRUHÁ ČÁST: SVÁTOSTI VÍRY
15 Druhá část katechismu vykládá, jak se Boží spása, uskutečněná jednou provždy Ježíšem Kristem a Duchem svatým, zpřítomňuje v posvátných úkonech církevní liturgie (první oddíl), a to zejména v sedmi svátostech (druhý oddíl).
TŘETÍ ČÁST: ŽIVOT PODLE VÍRY
16 V třetí části katechismu se předkládá poslední cíl člověka stvořeného k Božímu obrazu, totiž blaženost a cesty k jejímu dosažení: správné a svobodné jednání s pomocí Božího zákona a Boží milosti (první oddíl); jednání, jímž se naplňuje dvojí přikázání lásky, rozvinuté v deseti Božích přikázáních (druhý oddíl).
ČTVRTÁ ČÁST: MODLITBA V ŽIVOTĚ PODLE VÍRY
17 Poslední část katechismu pojednává o smyslu a důležitosti modlitby v životě věřících (první oddíl). Je uzavřena krátkým výkladem k sedmi prosbám modlitby Páně (druhý oddíl). Jsou zde souhrnně uvedena dobra, v něž máme doufat a která nám Pán chce udělit.
Praktický návod k užití tohoto katechismu
18 Tento katechismus je pojat jako souvislý výklad celé katolické víry. Je proto nutno jej číst jako jeden celek. Četné odkazy uvnitř textu a analytický index na konci svazku umožňují pochopit každé téma ve spojitosti s celostním obsahem víry.
19 Texty z Písma svatého nejsou vždy citovány doslovně, je uveden jen příslušný odkaz (srov.) v poznámce. Pro hlubší porozumění těchto úryvků je nutno číst vlastní text. Tyto biblické odkazy jsou pracovním nástrojem pro katechezi.
20 Petitové písmo (malé) v určitých úryvcích vyznačuje poznámky historického či apologetického rázu anebo doplňující věroučné výklady.
21 Petitem jsou tištěny i citace pramenů patristických, liturgických, dokumentů učitelského úřadu nebo hagiografických. Jejich účelem je obohatit věroučný výklad. Tyto texty byly často vybrány pro přímé katechetické použití.
22 Na konci každého tématu řada krátkých textů shrnuje ve zhuštěných formulích podstatu příslušného učení. Účelem těchto souhrnů je poskytnout katechetům návrhy, jak shrnout látku do stručných vět, kterým je možno se naučit nazpaměť.
Nutné úpravy a přizpůsobení
23 Tento katechismus klade důraz na věroučný výklad. Chce totiž pomoci k prohlubování znalostí ve víře. Právě proto je zaměřen na její vyzrávání, její zakořeňování v životě a její vyzařování živém svědectví.15
24 Vzhledem ke svému účelu si tento katechismus neklade za cíl provést přizpůsobení katechetických výkladů a metod, tak jak si je vyžadují různé kultury, věky, stupně duchovní zralosti, sociální a církevní postavení těch, jimž je katecheze určena. Tato nezbytná přizpůsobení jsou vyhrazena speciálním katechismům a zejména těm, kdo se zabývají výukou věřících: Ten, kdo vyučuje, musí se „stát všem vším“ (1 Kor 9,22), aby všechny získal pro Ježíše Krista… Především si nesmí myslet, že všechny jemu svěřené duše mají stejnou úroveň, a že proto může učit a vychovávat věřící k opravdové zbožnosti jedinou a stále stejnou metodou. Musí si uvědomit, že někteří jsou v Ježíši Kristu jako právě narozené děti, jiní ve věku dospívání a opět jiní se konečně zdají opravdu dospělí… Ti, kdo jsou povoláni k službě kázání, musí při předávání tajemství víry a zásad mravnosti přizpůsobit své výrazové prostředky chápání a schopnostem svých posluchačů.16
25 Závěrem této předmluvy je vhodné připomenout následující pastorační zásadu vyjádřenou v Římském katechismu:
Veškerá podstata nauky a vyučování musí být zaměřena na lásku, která nikdy nebude mít konce. Ať se již vysvětlují pravdy víry či důvody naděje, nebo povinnosti mravního jednání, vždy a ve všem je třeba zdůraznit lásku našeho Pána, aby tak všichni pochopili, že úkon dokonalé křesťanské ctnosti má svůj původ v lásce, stejně tak jako má v ní svůj poslední cíl.17
První oddíl
„Věřím“ – „Věříme“
26 Když vyznáváme svou víru, začínáme slovem „Věřím“ nebo „Věříme“. Proto dříve, než vyložíme, co je víra Církve, jak je vyznávána v Krédu, slavena v liturgii a prožívána v praktickém zachovávání přikázání a v modlitbě, ptáme se, co to znamená „věřit“. Víra je odpověď člověka Bohu, který se zjevuje a sdílí a zároveň jej hojně ozařuje světlem při hledání posledního smyslu života. Nejprve se zaměříme na toto lidské hledání (první kapitola), pak na Boží zjevení, jímž Bůh předchází člověka (druhá kapitola), a konečně na odpověď víry (třetí kapitola).
První kapitola
Člověk je „schopen“ Boha
Touha po Bohu
27 Touha po Bohu je vepsaná do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá:
„Nejvznešenější stránka lidské důstojnosti spočívá v povolání člověka ke společenství s Bohem. Pozvání k rozhovoru, jehož se dostává od Boha člověku, začíná již samou lidskou existencí. Existuje-li člověk, je to jen proto, že ho Bůh z lásky stvořil a neustále z lásky zachovává; člověk tedy žije plně podle pravdy jen tehdy, když tuto lásku svobodně uznává a dává se svému Stvořiteli“.18
28 V průběhu dějin až po současnou dobu lidé vyjadřovali své hledání Boha ve svých náboženských představách a náboženském chování (modlitby, oběti, kulty, meditace atd.). I když v těchto výrazových formách může být mnoho nejasného, jsou tak všeobecné, že člověk může být definován jako bytost náboženská:
Bůh „stvořil z jednoho člověka celé lidské pokolení a dal mu bydlet všude na zemském povrchu. Předem stanovil časová období a položil hranice lidských sídel. A to proto, aby hledali Boha, zdali by se ho snad nějakým způsobem mohli dohmatat a nalézt ho. Vždyť od nikoho z nás není daleko. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,26-28).
29 Avšak člověk může na toto „hluboké životní spojení s Bohem“19 zapomenout, popřít je, dokonce je i výslovně odmítnout. Takové postoje mohou pocházet z různých příčin:20 ze vzpoury proti přítomnosti zla světě, z náboženské neznalosti nebo lhostejnosti, ze starostí o svět a bohatství,21 ze špatného příkladu věřících, z myšlenkových proudů nepřátelských vůči náboženství a konečně ze sklonu člověka hříšníka skrývat se ze strachu před Bohem22 a utíkat před jeho voláním.23
30 „Ať se zaraduje srdce těch, kteří hledají Hospodina“ (Ž 105,3). Jestliže člověk může na Boha zapomenout nebo ho odmítnout, Bůh přesto nepřestává volat každého člověka a hledat ho, protože chce, aby žil a našel štěstí. Avšak takové hledání vyžaduje od člověka veškeré úsilí jeho rozumového nadání a jeho dobrou vůli, „upřímné srdce“ a také svědectví druhých, kteří ho vedou při hledání Boha.
„Veliký jsi, Hospodine, a vší chvály hodný, velikost Tvá je nevýstižná a moudrost Tvá nemůže být změřena! A tebe chváliti chce člověk, tak malá část Tvého stvoření! Člověk, sténající pod břemenem smrtelnosti, sténající pod svědectvím svého hříchu, pod svědectvím, že se pyšným protivíš. A přece chváliti Tebe chce člověk, tak malá část Tvého stvoření! Ty sám povzbuzuješ člověka, aby Tě s radostí chválil, neboť stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě.“24
Cesty, které vedou k poznání Boha
31 Člověk, stvořený k Božímu obrazu, povolaný k tomu, aby Boha poznával a miloval a když ho hledá, objeví určité „cesty“, po nichž lze dojít k poznání Boha. Bývají také nazývány „důkazy Boží existence“, ne ve smyslu důkazů, které si vyžadují přírodní vědy, nýbrž ve smyslu „konvergentních (sbíhavých) a přesvědčivých závěrů“, které umožňují dosáhnout opravdové jistoty. Tyto „cesty“, jak se přiblížit Bohu, mají za východisko stvoření: hmotný svět a lidskou osobu.
32 Svět: Vyjde-li se od jeho pohybu, vzniku, nahodilosti, řádu a krásy světa, lze dospět k poznání Boha, který #je původcem a cílem vesmíru.
Svatý Pavel tvrdí o pohanech:
„Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh (sám) zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí –, to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (Řím 1,1920).25
A svatý Augustin:
„Ptej se krásy země, moře, řídkého vzduchu, který je všude; ptej se krásy nebe… ptej se všech těchto skutečností. Všechny ti odpoví: Jen si nás prohlížej a pozoruj, jak jsme krásné. Jejich krása je jako jejich vyznání (confessio). A kdo tedy stvořil tyto tak krásné, i když pomíjivé tvory, ne-li Někdo, kdo je krásný «„pulcher“» neměnným způsobem.“26
33 Člověk: svou otevřeností k pravdě a kráse, svým smyslem pro mravní dobro, svou svobodou a hlasem svého svědomí, svou touhou po nekonečnu a po štěstí se člověk ptá, zda existuje Bůh. Tím vším vnímá známky své nehmotné duše. „Zárodek věčnosti, který v sobě nosí a jejž nelze převést na pouhou hmotu“,27 jeho duše nemůže mít vlastní původ, leč v Bohu.
34 Svět i člověk dosvědčují, že nemají v sobě svůj původ, ani svůj poslední cíl, ale že mají účast na samém Bytí, které nemá ani začátek, ani konec. Tak může člověk těmito různými „cestami“ dospět k poznání existence jedné skutečnosti, která je první příčinou a konečným cílem všeho a „kterou všichni nazývají Bůh“.28
35 Člověk má schopnosti, které mu umožňují poznat, že existuje jeden osobní Bůh. Aby však mohl člověk s ním navázat důvěrný vztah, Bůh se mu chtěl zjevit a dát mu milost, aby mohl přijmout toto zjevení ve víře. Nicméně „důkazy“ Boží existence mohou disponovat k víře a pomáhat k zjištění, že víra není proti lidskému rozumu.
Poznání Boha podle Církve
36 „Svatá Církev, naše Matka, zastává a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu.“29 Bez této schopnosti by člověk nemohl přijmout Boží zjevení. Člověk má tuto schopnost, protože je stvořen „k Božímu obrazu“.30
37 Nicméně v historických podmínkách, v nichž člověk žije, naráží na mnoho obtíží, které mu znesnadňují poznání Boha pouhým světlem rozumu.
„Vždyť prostě řečeno, ačkoliv lidský rozum může jen svými přirozenými silami a svým přirozeným světlem opravdu dojít k pravému a bezpečnému poznání osobního Boha, který se ve své Prozřetelnosti ujímá péče o svět a řídí jej, jakož i k poznání přirozeného zákona, který Stvořitel vepsal do našich duší, nicméně týž rozum naráží na nemalé obtíže, jež mu znesnadňují účinné a plodné používání této své přirozené schopnosti. Vždyť pravdy, týkající se Boha a lidí absolutně převyšují řád hmatatelných věcí, a v případech, kdy se musí vtělit v činy a utvářet život, vyžadují sebeobětování a zřeknutí se sebe. Lidský duch se totiž ve snaze o dosažení takových pravd dostává do potíží pod vlivem smyslů a představivosti a také i neblahé žádostivosti pocházející z dědičného hříchu. Z toho pak vyplývá, že si lidé snadno namluví, že je falešné nebo alespoň pochybné to, co by nechtěli, aby bylo pravda.“31
38 Proto člověk potřebuje být osvícen Božím zjevením nejen o tom, co převyšuje jeho chápání, nýbrž i „o náboženských a mravních pravdách, které samy o sobě nejsou nedostupné rozumu, aby je za současného stavu lidstva mohli všichni lidé poznat bez potíží, s pevnou jistotou a bez přimíšení omylů.“32
Jak mluvit o Bohu?
39 Tím, že Církev zastává názor, že lidský rozum je schopen poznat Boha, vyjadřuje svou důvěru, že může mluvit o Bohu ke všem lidem a také se všemi lidmi. Toto přesvědčení je východiskem jejího dialogu s ostatními náboženstvími, s filozofií a vědami, a také s nevěřícími a s ateisty.
40 Protože naše poznání Boha je omezené, je stejně omezená i naše řeč o Bohu. Nemůžeme pojmenovat Boha jinak než tím, že vycházíme od tvorů a vyjadřujeme se podle našeho omezeného lidského způsobu poznání a myšlení.
41 Všichni tvorové mají určitou podobnost s Bohem, obzvláště však člověk stvořený k Božímu obrazu a podobě. Všemožné dokonalosti tvorů (jejich pravda, dobro, krása) zrcadlí tedy nekonečnou dokonalost Boha. Proto též můžeme mluvit o Bohu, vycházejíce z dokonalostí jeho tvorů, „neboť z velikosti a krásy tvorstva srovnáním lze poznat jejich Stvořitele“ (Mdr 13,5).
42 Bůh přesahuje každého tvora. Je tedy třeba očišťovat naši řeč od všeho, co je v ní omezujícího, obrazného a nedokonalého, abychom nesměšovali Boha „nevýslovného, nepochopitelného, neviditelného, nepostižitelného“33 s našimi lidskými představami. Naše lidská slova jsou vždy nedostatečná k vyjádření Božího tajemství.
43 Mluvíme-li takto o Bohu, naše řeč se vyjadřuje zajisté lidským způsobem, ale zároveň se dotýká samého Boha, aniž by ho však mohla vystihnout v jeho nekonečné jednoduchosti. Je nutno si totiž uvědomit, že „mezi Bohem a tvorem nelze postihnout nějakou podobnost, aniž by bylo nutno mezi nimi zaznamenat ještě větší nepodobnost“,34 a že „nemůžeme pochopit, jaký je Bůh, ale pouze jaký není a v jakém vztahu se k němu nacházejí jiné bytosti“.35
Souhrn
44 Člověk je svou přirozenosti i svým povoláním náboženská bytost. Protože člověk pochází od Boha a jde k Bohu, nežije plně lidským životem, neprožívá-li svobodně svůj vztah k Bohu.
45 Člověk je stvořen, aby žil ve společenství s Bohem, v němž nachází své štěstí:
„Až budu celý v Tobě, už nikdy nebudu prožívat smutek a zkoušky; můj život bude dovršen, bude-li naprosto plný Tebe.“36
46 Když člověk naslouchá poselství tvorstva a hlasu vlastního svědomí, může dosáhnout jistoty, že existuje Bůh, příčina a cíl všeho.
47 Církev učí, že jediný a pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán, může být s jistotou poznán skrze svá díla, díky přirozenému světlu lidského rozumu.37
48 Vycházíme-li z mnohostranné dokonalosti tvorů, odlesků nekonečně dokonalého Boha, můžeme o Něm opravdu mluvit, i když naše omezená mluva nevyčerpá jeho tajemství.
Druhá kapitola
Bůh přichází vstříc člověku
Boží zjevení
Bůh zjevuje „dobrotivý plán“
50 Člověk může přirozeným světlem rozumu bezpečně poznat Boha na základě jeho díla. Existuje však ještě jiný řád poznání, kterého člověk svými vlastními silami vůbec nemůže dosáhnout, totiž řád Božího zjevení.39 Ze zcela svobodného rozhodnutí se Bůh zjevuje a dává člověku tím, že mu vyjevuje své tajemství, svůj dobrotivý plán se všemi lidmi, stanovený přede všemi věky v Kristu. Plně zjevuje svůj plán tím, že posílá svého milovaného Syna Ježíše Krista, našeho Pána, a Ducha svatého.
51 „Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle (srov. Ef 1,9): že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti“ (srov. Ef 2,18; 2 Petr 1,4).40
52 Bůh, který „přebývá v nepřístupném světle“ (1 Tim 6,16), chce sdílet svůj božský život lidem, které svobodně stvořil, aby je ve svém jediném Synu přijal za adoptivní syny.41 Tím, že se Bůh zjevuje, chce, aby lidé byli schopni mu odpovědět, poznat ho a milovat ho víc, než by toho byli schopni sami od sebe.
53 Boží plán zjevení se uskutečňuje zároveň „činy i slovy, které spolu navzájem vnitřně souvisejí“42 a vzájemně se objasňují. To vyžaduje zvláštní „božskou výchovu“: Bůh se sdílí člověku postupně, po etapách jej připravuje na přijetí nadpřirozeného zjevení, jímž dává poznat sama sebe a které vrcholí v osobě a poslání vtěleného Slova, Ježíše Krista.
Svatý Irenej z Lyonu několikrát mluví o této „božské výchově“, když používá o Bohu a člověku obrazu „zvykat si jeden na druhého“:
„Boží Slovo přebývalo v člověku a stalo se Synem člověka, aby si člověk zvykl chápat Boha a Bůh aby si zvykl přebývat v člověku laskavě podle vůle Otcovy.“43
Etapy zjevení
UŽ OD POČÁTKU SE BŮH DÁVÁ POZNAT
54 „Bůh, který skrze Slovo všechno tvoří (srov. Jan 1,3) a udržuje, dává lidem ve stvořených věcech trvalé svědectví o sobě (srov. Řím 1,19-20). Protože chtěl otevřít cestu nadpřirozené spásy, zjevil kromě toho již na začátku sám sebe prarodičům.“44 Vybídl je k důvěrnému společenství se sebou samým a přitom je oděl nádhernou milostí a spravedlností.
55 Toto zjevení nebylo přerušeno hříchem našich prarodičů. Bůh je totiž „po jejich pádu v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení (srov. Gn 3,15) a neustále pečoval o lidský rod, aby dal věčný život všem, kteří hledají spásu trpělivým konáním dobrých skutků“ (srov. Řím 2,6-7).45
„A když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti. Slitovával ses nad lidmi… Častokrát jsi jim nabízel svou smlouvu.“46
SMLOUVA S NOEMEM
56 Když byla hříchem rozbita jednota lidského pokolení, Bůh se zprvu snaží zachránit lidstvo svou neustálou přítomností v jednotlivých etapách lidských dějin. Smlouva s Noemem po potopě47 vyjadřuje zásadu Božího řádu spásy (ekonomie) vůči „národům“, to znamená vůči lidem seskupeným „v různých zemích, různého jazyka a různých čeledí“ (Gn 10,5).48
57 Tento řád rozličných národů, zároveň kosmický, společenský a náboženský,49 který Boží prozřetelnost svěřila ochraně andělů,50 má za úkol omezovat pýchu padlého lidstva, které je svorné ve své zvrácenosti51 a chtělo samo vybudovat jednotu v babylonském stylu.52 Avšak následkem hříchu,53 ať už mnohobožství, nebo zbožňování národa a jeho vůdce, ohrožují neustále pohanskou zkažeností prozatímní řád spásy.
58 Smlouva s Noemem zůstává v platnosti po celý čas národů,54 až do všeobecného vyhlášení evangelia. Písmo svaté uctívá některé velké postavy „národů“, jako „spravedlivého Abela“, krále-kněze Melchizedecha,55 předobraz Krista,56 nebo spravedlivé muže „Noema, Daniela a Joba“ (Ez 14,14). Písmo svaté tak ukazuje, jakých výšin svatosti mohou dosáhnout ti, kteří žijí podle Noemovy smlouvy v očekávání, že Kristus „rozptýlené Boží děti shromáždí vjedno“ (Jan 11,52).
BŮH VYVOLIL ABRAHÁMA
59 Bůh, aby shromáždil rozptýlené lidstvo, vyvolil Abrama a povolal ho z jeho země, z jeho příbuzenstva a z domu jeho otce,57 aby z něho udělal Abraháma, to znamená „otce mnohých národů“ (Gn 17,5): „Skrze tebe dojdou požehnání všechny národy země“ (Gn 12,3 LXX).58
60 Lid vzešlý z Abraháma bude nositelem příslibu daného patriarchům, stane se vyvoleným národem59 a bude povolán připravovat na to, aby se jednoho dne všechny Boží děti shromáždily v jednotě Církve;60 tento lid bude kořenem, na který budou naroubováni pohané, kteří se stali věřícími.61
61 Patriarchové a proroci i ostatní postavy Starého zákona byli a vždy budou uctíváni ve všech liturgických tradicích Církve jako svatí.
BŮH UTVÁŘÍ SVŮJ LID IZRAEL
62 Po době patriarchů Bůh utváří Izrael jako svůj lid tím, že ho zachrání z egyptského otroctví. Uzavírá s ním úmluvu na Sinaji, a dává mu skrze Mojžíše svůj zákon, aby ho uznával a aby mu sloužil jako jedinému, živému a pravému Bohu, starostlivému otci a spravedlivému soudci, a aby očekával slíbeného Spasitele.62
63 Izrael je Boží kněžský národ,63 je nazýván „Hospodinovým jménem“ (Dt 28,10). Je to národ těch, kteří „první… poznali jméno Hospodina, našeho Boha“,64 národ „starších bratří“ v Abrahámově víře.
64 Bůh skrze proroky vychovává svůj lid v naději na spásu, v očekávání nové a věčné smlouvy určené všem lidem,65 smlouvy, která bude vepsána do srdcí.66 Proroci hlásají radikální vykoupení Božího lidu, očištění od všech jeho nevěrností,67 spásu, jež zahrne všechny národy.68 Nositeli této naděje budou především chudí a pokorní Páně.69 Svaté ženy jako Sára, Rebeka, Ráchel, Miriam, Debora, Anna, Judit a Ester si uchovaly živou naději na spásu Izraele. Avšak nejzářivější postavou je Maria.70
Ježíš Kristus – „prostředník a plnost celého zjevení“71
BŮH VYSLOVIL VŠECHNO VE SVÉM SLOVU
65 „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze prorok. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna“ (Žid 1,12). Kristus, Boží Syn, který se stal člověkem, je jedinečným, dokonalým a definitivním Slovem Otce, který v něm říká všechno, a nebude už jiné slovo než toto. Svatý Jan od Kříže po mnoha jiných to vyjadřuje skvěle v komentáři Žid 1,12:
„Vždyť poté, co nám dal svého Syna, který je jeho Slovem, Bůh nemá jiného slova, které by nám sdělil. On sám sdělil vše naráz a jednou provždy v tomto jediném Slově… Neboť to, co dříve sděloval po částech prorokům, řekl nám cele ve svém Synu, když nám dal to celé, čím je jeho Syn. Proto, kdyby se nyní chtěl někdo Boha na něco dotazovat nebo od něj žádat nějaké vidění či zjevení, nejen že by se dopouštěl pošetilosti, ale urážel by Boha tím, že neupíná svůj zrak jedině na Krista bez vyhledávání jiné věci nebo nějaké novoty.“72
NEBUDE UŽ ŽÁDNÉ JINÉ ZJEVENÍ
66 „Křesťanské dílo spásy, tedy jako nová úmluva nikdy nepomine a před slavným zjevením našeho Pána Ježíše Krista nemůžeme už očekávat nové veřejné zjevení“ (srov. 1 Tim 6,14 a Tit 2,13).73 Nicméně, i když je zjevení dokončeno, není však úplně rozvinuto; bude úkolem křesťanské víry postupně během staletí proniknout jeho celý dosah.
67 Během staletí docházelo ke zjevením, jež se nazývají „soukromá“. Některá byla uznána církevní autoritou, avšak nepatří k pokladu víry. Jejich úlohou není „vylepšovat“ nebo „doplňovat“ Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo. Za vedení učitelského úřadu Církve dovede zdravý smysl věřících rozlišit a přijímat, co je v těchto zjeveních opravdová výzva Krista nebo jeho svatých pro Církev. Křesťanská víra nemůže přijmout „zjevení“, která si dělají nárok na překonání nebo opravu zjevení, jehož naplněním je Kristus. To je případ některých mimokřesťanských náboženství a také některých novodobých sekt, které se opírají o taková „zjevení“.
Souhrn
68 Bůh se z lásky zjevil a daroval člověku. Nabízí tak definitivní a vyčerpávající odpověď na otázky člověka týkající se smyslu a cíle jeho života.
69 Bůh se zjevil člověku tím, že mu postupně činy i slovy zjevoval své tajemství.
70 Bůh se kromě svědectví, které vydává sám o sobě ve stvořených věcech, zjevil sebe i našim prarodičům. Mluvil k nim; po pádu jim přislíbil spásu74 a nabídl svou úmluvu.
71 Bůh uzavřel s Noemem věčnou úmluvu, je to úmluva mezi Bohem a všemi živými bytostmi.75 Ta bude platit, pokud bude trvat svět.
72 Bůh vyvolil Abraháma a uzavřel s ním a jeho potomstvem úmluvu. Utvořil z něho svůj lid, jemuž zjevil skrze Mojžíše svůj zákon. Tento lid připravoval skrze proroky, aby přijal spásu určenou všemu lidstvu.
73 Bůh se plně zjevil tím, že poslal svého vlastního Syna, v němž navždy ustanovil svou úmluvu. Syn je definitivním Slovem Otce, takže po něm už nebude žádné jiné zjevení.
Předávání Božího zjevení
74 Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4), tj. k poznání Ježíše Krista.76 Je proto nutné, aby Kristus byl hlásán všem národům a všem lidem, aby tak zjevení dospělo do všech končin světa:
„Bůh ve své veliké dobrotě zařídil, aby to, co zjevil ke spáse všech národů, zůstalo navždy neporušené a bylo předáváno všem pokolením.“77
Apoštolská Tradice
75 „Proto Kristus Pán, v němž je dovršeno celé zjevení svrchovaného Boha (srov. 2 Kor 1,20; 3,16-4,6), dal apoštolům příkaz, aby evangelium, které už dříve přislíbili proroci a které on sám naplnil a vlastními ústy vyhlásil, kázali jako pramen veškeré spasitelné pravdy i celého mravního řádu a sdělovali jim Boží dary.“78
KÁZÁNÍ APOŠTOLŮ…
76 Evangelium bylo předáváno podle Pánova příkazu dvěma způsoby: – ústně, prostřednictvím apoštolů, „kteří ústním kázáním, příkladem a ustanovováním řádu předávali to, co přijali z Kristových úst, ze styku s ním a z jeho skutků, i to, čemu se naučili z vnuknutí Ducha svatého“; – písemně, prostřednictvím těch apoštolů a jejich spolupracovníků, kteří „z vnuknutí téhož Ducha svatého zaznamenali poselství o spáse písemně“.79
… POKRAČUJE V APOŠTOLSKÉ POSLOUPNOSTI
77 „Aby se však v Církvi stále zachovalo evangelium celé a živé, zanechali apoštolové jako své nástupce biskupy a postoupili jim své učitelské místo.“80 Vždyť „apoštolské kázání, vyjádřené zvláštním způsobem v inspirovaných knihách, mělo být uchováno až do konce věků.“81
78 Toto živé předávání, vykonávané v Duchu svatém, se nazývá Tradicí – nakolik se liší od Písma svatého, i když je s ním úzce spojeno. Skrze toto Tradici podání „tak Církev ve svém nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a co věří“.82 „Výroky svatých Otců svědčí o oživující přítomnosti této Tradice, jejíž bohatství se přelévá do praxe a do života věřící a modlící se Církve.“83
79 Tím způsobem tedy to, co Otec sdělil o sobě skrze své Slovo v Duchu svatém, je v Církvi přítomno a působí v ní: „A tak Bůh, který kdysi promluvil, nepřestává mluvit se Snoubenkou svého milovaného Syna a Duch svatý, skrze kterého zaznívá živý hlas evangelia v Církvi a skrze ni ve světě, uvádí věřící do veškeré pravdy a působí, aby v nich Kristovo slovo přebývalo v celém svém bohatství.“84
Vztah mezi Tradicí a Písmem svatým
SPOLEČNÝ PRAMEN…
80 „Posvátná Tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a směřují k témuž cíli“.85 Jedno i druhé zpřítomňuje v Církvi tajemství Krista a činí je plodným, neboť on slíbil, že zůstane se svými „po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 28,20).
… DVA ROZDÍLNÉ ZPŮSOBY PŘEDÁVÁNÍ
81 „Písmo svaté je totiž Boží řeč písemně zaznamenaná z vnuknutím Ducha svatého“. Co se týká posvátné Tradice, ta „předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a rozšiřovali“.
APOŠTOLSKÁ TRADICE A RŮZNÉ TRADICE CÍRKEVNÍ
83 Tradice, o níž mluvíme, pochází od apoštolů a předává všechno to, co přijali z Ježíšova učení a příkladu a čemu se naučili od Ducha svatého. Vždyť první křesťanská generace ještě neměla psaný Nový zákon a sám Nový zákon dosvědčuje, jak se rozvíjela živá Tradice.
Od ní se liší „tradice“ teologické, disciplinární, liturgické či devocionální (tradice různých pobožností), které se během doby zrodily v místních církvích. Tyto tradice představují zvláštní formy, z nichž velká tradice nabývá výrazů přizpůsobených různým místům a různým dobám. Ve světle velké apoštolské Tradice mohou být tyto pozdější tradice uchovány, upraveny nebo také pod vedením učitelského úřadu Církve zrušeny.
Výklad pokladu víry
POKLAD VÍRY SVĚŘENÝ CELÉ CÍRKVI
84 „Poklad“ (1 Tim 6,20)87 víry (depositum fidei), obsažený v posvátné Tradici a v Písmu svatém, apoštolové svěřili celé Církvi. „Všechen svatý lid, sjednocený se svými pastýři, lne pevně k tomuto pokladu a setrvává ustavičně v apoštolském učení a společenství, v lámání chleba a v modlitbě; tak se při uchovávání, uskutečňování a vyznávání předané víry vytváří jedinečný soulad biskupů a věřících.“88
UČITELSKÝ ÚŘAD CÍRKVE
85 „Úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané, je svěřen pouze živému učitelskému úřadu Církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista“,89 to je biskupům ve spojení s Petrovým nástupcem, římským biskupem.
86 „Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo nábožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všechno, co předkládá k věření jako zjevené od Boha.“90
ČLÁNKY VÍRY
88 Učitelský úřad Církve využívá plnosti své moci, kterou obdržel od Krista, když definuje nějaké dogma (článek víry), to znamená, když předkládá závazným způsobem, který vyžaduje od křesťanského lidu neodvolatelný souhlas víry, pravdy obsažené v Božím zjevení nebo pravdy, které jsou s nimi nutné spojeny.
89 Články víry a náš duchovní život jsou organicky spojeny. Články víry jsou světla na cestě naší víry, osvětlují ji a dávají jí jistotu. A naopak, je-li náš život poctivý, náš rozum i naše srdce budou otevřeny k přijetí světla článků víry.92
NADPŘIROZENÝ SMYSL PRO VÍRU
91 Všichni věřící se podílejí na pochopení a předávání zjevené pravdy. Přijali pomazání Ducha svatého, který je učí95 všemu a uvádí je „do celé pravdy“ (Jan 16,13).
92 „Celek věřících… se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu, když od ‘biskupů až po poslední věřící laiky’ dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů.“96
93 „Tento smysl pro víru, probouzený a udržovaný Duchem pravdy, působí, že Boží lid – pod vedením posvátného učitelského úřadu Církve, který věrně poslouchá – nepřijímá už pouze lidské slovo, nýbrž skutečně slovo Boží (srov. 1 Sol 2,13), neúchylně lne k ‘víře jednou provždy křesťanům svěřené’ (Jud 3), proniká do ní stále hlouběji správným usuzováním a stále plněji ji uplatňuje v životě.“97
RŮST V CHÁPÁNÍ VÍRY
94 Za přispění Ducha svatého se může v životě Církve rozvíjet chápání jak skutečností, tak i slov pokladu víry: - „přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci“98; „a zvláště teologickým bádáním se snaží dosáhnout hlubokého poznání zjevené pravdy“.99 - „hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti“100; „Boží slova rostou zároveň s tím, kdo je čte“.101 - „hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charizma pravdy“.102
95 „Je tedy zřejmé, že posvátná Tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého úradku Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.“103
Souhrn
96 Apoštolové pod vedením Ducha svatého kázáním a spisy předali, co jim svěřil Kristus, všem generacím až do slavného Kristova příchodu.
97 „Posvátná Tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova“,104 v němž putující Církev jako v zrcadle nazírá na Boha, zdroj všeho svého bohatství.
98 „A tak Církev ve svém nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je co věří“.105
99 Všechen Boží lid svým nadpřirozeným smyslem pro víru nepřestává přijímat dar Božího zjevení, stále hlouběji do něho pronikat a stále plněji z něj žít.
100 Úkol autenticky vykládat Boží slovo byl svěřen pouze učitelskému úřadu Církve, papeži a biskupům, kteří jsou s ním spojeni.
Písmo Svaté
Kristus – jediné Slovo Písma svatého
101 Bůh, aby se lidem zjevil, hovořil k nim v blahosklonnosti své dobroty lidskými slovy: „Neboť slova totiž, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo lidské tělo.“106
102 Bůh ve všech slovech Písma svatého nevyslovuje nic jiného než jen jedno Slovo, své jediné Slovo, v němž se sděluje naprosto celý.107
„Uvědomte si, že je to jedno a totéž Slovo, které se rozprostírá po celém Písmu svatém, a že je to totéž Slovo, které zaznívá v ústech všech svatých spisovatelů: to Slovo, které, poněvadž bylo na počátku Bůh u Boha, nemá zapotřebí slabik, protože nepodléhá času.“108
103 Proto Církev měla vždy v úctě Boží Písmo, jako má v úctě samo Tělo Páně. Neustále totiž podává věřícím chléb života, který bere ze stolu jak Božího slova, tak Těla Kristova.109
Inspirace a pravda Písma svatého
105 Bůh je autorem Písma svatého. „Co bylo Bohem zjeveno a je v Písmu svatém obsaženo a vyjádřeno, bylo zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého. Svatá Matka Církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak i Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého, a jako takové byly Církvi předány.“113
106 Bůh inspiroval lidské autory posvátných knih. „K sepsání posvátných knih si však Bůh vybral a použil jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to, co on chtěl.“114
107 Inspirované knihy učí pravdě. „Protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí považovat za tvrzení Ducha svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmu svatém pro naši spásu.“115
108 Nicméně křesťanská víra není „náboženství knihy“. Křesťanství je náboženstvím Božího „Slova“, „ne slova psaného a němého, nýbrž Slova vtěleného a živého.“116 Aby slova nezůstávala mrtvou literou, je nezbytné, aby Kristus, věčné Slovo živého Boha, nám skrze Ducha svatého „otevřel mysl, abychom rozuměli Písmu“ (Lk 24,45).
Duch svatý, vykladatel Písma
109 „Protože však Bůh mluví v Písmu svatém prostřednictvím lidí lidským způsobem, musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh.“117
110 Abychom pochopili záměr svatopisců, je nutno brát v úvahu poměry v jejich době i jejich kulturu, „literární druhy“ tehdy užívané, způsob chápání, vyjadřování, vyprávění obvyklý v jejich době. „Jinak totiž podávají a vyjadřují pravdu texty v různém smyslu historické, jinak texty prorocké nebo básnické, ještě jinak další druhy slovního projevu.“118
111 Protože Písmo svaté je inspirované, je ještě druhá zásada správného výkladu, neméně důležitá než předchozí, bez níž by Písmo zůstalo mrtvou literou: „Písmo svaté se má číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno.“119 Druhý vatikánský koncil uvádí tři měřítka k tomu, aby byl výklad Písma shodný s Duchem, který je inspiroval:120
112 1. Bedlivě přihlížet „k obsahu a jednotě celého Písma“. Ať už jsou knihy, ze kterých se skládá, jakkoli různorodé, je přesto Písmo jedno v síle jednoty Božího plánu, v němž Ježíš Kristus je středem a srdcem, otevřeným od jeho Veliké noci.121
„Kristovým srdcem122 je označováno Písmo svaté, které dává poznat Kristovo srdce. Toto srdce bylo před utrpením zavřené, protože Písmo bylo temné. Avšak Písmo se po utrpení otevřelo, takže ti, kteří je už chápou, jsou schopni zvážit a rozeznat, jak mají být vykládána proroctví.“123
113 2. Číst Písmo v „živé Tradici celé Církve“. Podle jednoho z církevních otců, „Písmo svaté bylo napsáno dříve v srdci Církve než v hmotných prostředcích, jimiž je vytvářeno (sacra Scriptura principalius est in corde Ecclesiae quam in materialibus instrumentis scripta)“. Vždyť Církev uchovává ve své Tradici živou paměť Božího slova a Duch svatý jí poskytuje duchovní výklad Písma („… podle duchovního smyslu, jímž Duch obdařuje Církev“)124
SMYSLY PÍSMA
115 Podle starobylé tradice lze rozlišovat dva smysly Písma: literární a duchovní, který se dále dělí na alegorický, morální a anagogický. Hluboký soulad všech čtyř smyslů zaručuje zachování všeho bohatství Písma při jeho živé četbě v Církvi.
116 Literární smysl. To je smysl vyznačený slovy Písma a odhalený exegezí, která se řídí pravidly správného výkladu. „Všechny smysly (Písma svatého) mají svůj základ ve smyslu literárním.“126
117 Duchovní smysl. Protože Boží plán je jednotný, mohou sloužit jako znamení nejen text Písma, nýbrž i věci a události, o kterých mluví.
Alegorický smysl. Můžeme dosáhnout hlubšího pochopení událostí, chápeme-li jejich význam v Kristu; tak přechod Rudým mořem je znamením Kristova vítězství a také křtu.127
Morální smysl. Události vyprávěné v Písmu nás mohou vést ke správnému jednání. „Bylo to napsáno jako poučení pro nás“ (1 Kor 10,11).128
Anagogický smysl. Je stejně možné vidět věci a události v jejich věčném významu, který nás vede vzhůru (řecky: „anagoge“) k naší nebeské vlasti. Tak je Církev na zemi znamením nebeského Jeruzaléma.129
118 Jedno středověké distichon shrnuje význam čtyř smyslů:
Literární smysl učí, co se stalo, alegorický, v co věřit, morální, jak jednat a anagogický, kam směřovat.
Littera gesta docet, quid credas allegoria, Moralis quid agas, quo tendas anagogia.
119 „Je povinností exegetů přispívat podle těchto pravidel k pronikavějšímu pochopení a výkladu smyslu Písma svatého, aby na základě předběžné vědecké práce dozrál úsudek Církve. Neboť všechno z oboru výkladu Písma nakonec podléhá posouzení Církve, která plní božský příkaz a službu uchovávat a vykládat Boží slovo.“130
„Nevěřil bych evangeliu, kdyby mě k tomu nepohnula autorita katolické Církve.“131
Kánon Písma svatého
120 Apoštolská Tradice umožnila Církvi rozlišit, které spisy měly být pojaty do seznamu svatých knih.132 Tento úplný seznam se nazývá „Kánon“ Písma svatého. Zahrnuje 46 knih Starého zákona (45, považuje-li se Jeremiáš a Nářky za jediný text) a 27 knih Nového zákona:133
Pro Starý zákon: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium (nebo:1. až 5. kniha Mojžíšova), kniha Jozue, kniha Soudců, kniha Rút, dvě knihy Samuelovy, dvě knihy Královské, dvě knihy Kronik, kniha Ezdrášova, kniha Nehemiášova, kniha Tobiáš, kniha Judit, kniha Ester, dvě knihy Makabejské, kniha Job, kniha Žalmů, kniha Přísloví, kniha Kazatel, Píseň písní, kniha Moudrosti, kniha Sirachovcova, kniha proroka Izaiáše, kniha proroka Jeremiáše, kniha Žalozpěvů, kniha proroka Barucha, kniha proroka Ezechiela, kniha proroka Daniela, kniha proroka Ozeáše, kniha proroka Joela, kniha proroka Amosa, kniha proroka Abdiáše, kniha proroka Jonáše, kniha proroka Micheáše, kniha proroka Nahuma, kniha proroka Habakuka, kniha proroka Sofoniáše, kniha proroka Aggea, kniha proroka Zachariáše, kniha proroka Malachiáše.
Pro Nový zákon: Evangelium podle Matouše, Marka, Lukáše, Jana, Skutky apoštolů, Listy svatého Pavla Římanům: první a druhý list Korinťanům, Galaťanům, Efesanům, Filipanům, Kolosanům, dva listy Soluňanům (Thessaloničanům), dva listy Timotejovi, Titovi, Filemonovi, list Židům, list svatého Jakuba, dva listy svatého apoštola Petra, tři listy svatého apoštola Jana, list svatého apoštola Judy a kniha Zjevení svatého apoštola Jana.
STARÝ ZÁKON
121 Starý zákon je neodlučitelná část Písma svatého. Jeho knihy jsou inspirované Bohem a uchovávají si nepomíjející hodnotu,134 protože Stará úmluva nikdy nebyla odvolána.
122 „Plán spásy ve Starém zákoně byl zaměřen především k tomu, aby připravoval… příchod Krista, vykupitele světa.“ Knihy Starého zákona „sice obsahují též věci nedokonalé a dočasné“, vydávají však svědectví o celé božské pedagogice spásné Boží lásky. „Vyjadřují živý cit vůči Bohu, jsou v nich uloženy vznešené nauky o Bohu, spasitelná moudrost o životě člověka i podivuhodné poklady modliteb“; a konečně je v nich „ukryto tajemství naší spásy“.135
123 Křesťané si váží Starého zákona jako ryzího slova Božího. Církev vždycky rozhodně odmítala myšlenku zavrhnout Starý zákon pod záminkou, že by se ve světle Nového zákona stal už „jen přežitkem“ (marcionismus).
NOVÝ ZÁKON
124 „Boží slovo, které je Boží silou k spáse pro každého věřícího, je vynikajícím způsobem podáno a projevuje svou sílu v knihách Nového zákona.“136 Tyto knihy nám podávají definitivní pravdu Božího zjevení. Jejich ústředním námětem je Ježíš Kristus, vtělený Boží Syn, jeho skutky, jeho učení, jeho utrpení a jeho oslavení, a také počátky jeho Církve pod vedením Ducha svatého.137
125 Evangelia jsou srdcem celého Písma svatého, „neboť jsou hlavním svědectvím o životě a učení vtěleného Slova, našeho Spasitele“.138
126 Vznik evangelií je možné rozdělit do tří etap:
Ježíšův život a učení. Církev pevně trvá na tom, že čtyři evangelia, „jejichž historičnost bez váhání potvrzuje, věrně podávají to, co Boží Syn Ježíš v době svého života mezi lidmi pro jejich spásu skutečně konal a učil až do dne, kdy byl vzat do nebe“.
Ústní podání. „Apoštolové pak po nanebevstoupení Pána předali svým posluchačům to, co říkal a dělal, s plnějším porozuměním, jakého se jim, poučeným událostmi Kristova oslavení a vyučeným světlem Ducha pravdy, dostalo.“
Psaná evangelia. „Bibličtí spisovatelé sepsali čtyři evangelia tak, že něco vybrali z množství ústních nebo už i písemných tradic, něco sestavili v celek nebo vysvětlili se zřetelem na tehdejší stav církevních obcí. Přitom zachovali formu hlásání, ale vždy tak, že nám sdělují o Ježíši pravdivé a upřímné údaje.“139
127 Evangelium ve čtverém podání zaujímá v Církvi jedinečné místo; dosvědčuje to úcta, jíž je zahrnuje liturgie, a zcela zvláštní přitažlivost, která v každé době působila na světce.
„Není žádný lepší, vzácnější a úchvatnější text, než evangelium. Pozorujte a uchovávejte [v srdci] to, co Kristus, náš Pán a Mistr, učil svými slovy a vykonal svými skutky.“140 „Nade všechno mě udržuje ve chvílích vnitřní modlitby evangelium. V něm nalézám všechno, co potřebuje má ubohá duše. Odhaluji v něm stále nová světla, skrytý a tajemný smysl.“141
JEDNOTA STARÉHO A NOVÉHO ZÁKONA
128 Církev už od apoštolských dob,142 a i potom stále vyzdvihovala ve své Tradici jednotu Božího plánu v obou zákonech prostřednictvím typologie. Ta rozpoznává v Božích dílech Starého zákona předobrazy toho, co Bůh v plnosti časů dovršil v osobě svého vtěleného Syna.
129 Křesťané tedy čtou Starý zákon ve světle Krista, který zemřel a vstal z mrtvých. Typologická četba odhaluje nevyčerpatelný obsah Starého zákona. Má nám tak připomenout, že si uchovává svou specifickou hodnotu zjevení, jak to potvrdil sám náš Pán.143 Ostatně i Nový zákon je nutno číst ve světle Starého zákona. Prvotní křesťanská katechese se na něj neustále odvolává.144 Podle starobylého rčení „Nový zákon je skryt ve Starém, zatímco Starý je odhalen Novým zákonem“.145
130 Typologie vyjadřuje vzestupnou dynamičnost v naplňování Božího plánu, kdy „Bůh bude všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Například povolání patriarchů a vyjití z Egypta neztrácejí v Božím plánu svou cenu, a to proto, že v něm představují etapy určitých mezidobí.
Písmo svaté v životě Církve
131 „Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro Církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života.“146 „Věřícím křesťanům musí být dokořán otevřen přístup k Písmu svatému.“147
132 „Proto má být studium Písma svatého duší posvátné teologie. Ve slově Písma nachází zdravou výživu a svatou svěžest také služba slova, totiž pastýřské kázání, katecheze a všechna křesťanská výuka, ve které má mít liturgická homilie význačné místo.“148
Souhrn
134 „Veškerá božská Písma jsou jen jedna kniha a touto jedinou knihou je Kristus; vždyť všechna božská Písma mluví o Kristu a v něm nacházejí naplnění.“150.
136 Bůh je autorem Písma svatého v tom smyslu, že inspiruje jeho lidské autory; působí v nich a skrze ně. Tak nám dává jistotu, že jejich spisy neomylně učí spásné pravdě.152
137 Výklad inspirovaných knih Písma musí především soustředit pozornost na to, co chce Bůh prostřednictvím svatých autorů (či svatopisců) zjevit k naší spáse. „Co je dílem Ducha, nelze plně chápat leč pod vlivem Ducha.“153
138 Církev přijímá 46 knih Starého zákona a 27 knih Nového zákona jako inspirované a má je v úctě.
139 Na prvním místě jsou čtyři evangelia, protože jejich středem je Kristus.
140 Jednota obou Zákonů vyvěrá z jednoty Božího plánu a jeho zjevení: Starý zákon připravuje Nový, zatímco Nový naplňuje Starý; oba dva se navzájem osvětlují; oba dva jsou opravdové Boží Slovo.
Třetí kapitola
Člověk odpovídá Bohu
142 Svým zjevením „oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a připustil do svého společenství.“156 Přiměřenou odpovědí na toto pozvání je víra.
1. článek
Věřím
Poslušnost víry
144 Poslouchat ve víře znamená svobodně se podřídit slyšenému slovu, protože jeho pravdivost zaručuje Bůh, který je pravda sama. Vzorem této poslušnosti, jak nám ji předkládá Písmo svaté, je Abrahám. Jejím nejdokonalejším uskutečněním je Panna Maria.
ABRAHÁM – „OTEC VŠECH VĚŘÍCÍCH“
145 List Židům při oslavné chvále víry předků zvláště zdůrazňuje Abrahámovu víru: „Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde“ (Žid 11,8).159 Věřil, a proto žil v zaslíbené zemi jako cizinec a poutník.160 Také Sára věřila, a proto mohla počít syna, který jí byl zaslíben. A konečně Abrahám šel obětovat svého jediného syna, protože věřil.161
146 Abrahám tak uskutečňuje definici víry, jak ji podává list Židům: „Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme“ (Žid 11,1). „Abrahám Bohu uvěřil, a bylo mu to uznáno za spravedlnost“ (Řím 4,3).162 Díky této silné víře163 se Abrahám stal „otcem“ všech, kdo věří (Řím 4,11.18).164
147 Starý zákon přináší hojná svědectví takové víry. List Židům chválí příkladnou víru předků, kteří kvůli ní „došli uznání“ (Žid 11,2.39). Nicméně „Bůh nám přichystal něco lepšího“: milost víry v jeho Syna Ježíše, „od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 11,40; 12,2).
MARIA – „BLAHOSLAVENÁ, KTERÁ UVĚŘILA“
148 Panna Maria naplňuje poslušnost víry mnohem dokonaleji. Maria s vírou přijala zvěstování a příslib, který jí oznámil anděl Gabriel, když věřila, že „u Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37)165, a tím, že dala svůj souhlas: „Jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1,38). Alžběta ji pozdravila takto: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45). Pro tuto víru ji budou oslavovat všechna pokolení.166
„Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12)
VĚŘIT V JEDNOHO BOHA
150 Víra je především osobní přilnutí člověka k Bohu; a zároveň a neodlučně je svobodným souhlasem s celou pravdou, kterou Bůh zjevil. Křesťanská víra se liší od víry v nějakou lidskou osobu tím, že je osobním přilnutím k Bohu a souhlasem s pravdou, kterou zjevil. Je to dobré a správné naprosto se svěřit Bohu a bezvýhradně věřit tomu, co říká. Bylo by lehkomyslné a klamné mít podobnou víru v nějakého tvora.168
VĚŘIT V JEŽÍŠE KRISTA, BOŽÍHO SYNA
151 Pro křesťana je víra v Boha neoddělitelně spojena s vírou v toho, kterého Bůh poslal, „v jeho milovaného Syna“, v němž se mu zalíbilo (Mk 1,11) a o němž nám Bůh řekl, abychom ho poslouchali.169 Sám Pán řekl svým učedníkům: „Věříte v Boha, věřte i ve mne“ (Jan 14,1). Můžeme věřit v Ježíše Krista, protože on sám je Bůh, Slovo, které se stalo tělem: „Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu“ (Jan 1,18). Protože „viděl Otce“ (Jan 6,46), jen on ho zná a může ho zjevit.170
VĚŘIT V DUCHA SVATÉHO
152 Nelze věřit v Ježíše Krista, jestliže člověk nemá podíl na jeho Duchu. Právě Duch svatý zjevuje lidem, kdo je Ježíš. Vždyť „jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán““ (1 Kor 12,3). „Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží….Tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží“ (1 Kor 2,10-11). Jen Bůh úplně poznává Boha. Věříme v Ducha svatého, protože je Bůh.
Církev nepřestává vyznávat svou víru v jediného Boha, Otce, Syna a Ducha svatého.
Charakteristické rysy víry
VÍRA JE MILOST
153 Když svatý Petr vyznává, že Ježíš je „Kristus, Syn Boha živého“, Ježíš mu říká: „…nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj nebeský Otec“ (Mt 16,17).171 Víra je Boží dar, nadpřirozená ctnost, kterou vlévá Bůh. „K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milosti a vnitřní pomoc Ducha svatého; aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal „všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu“.“172
VÍRA JE LIDSKÝ ÚKON
154 Není možné věřit bez milosti a vnitřní pomoci Ducha svatého. Není ovšem méně pravdivé, řekneme-li, že věřit je ryze lidský úkon. Není totiž v rozporu ani s lidskou svobodou, ani s rozumem, věnuje-li člověk důvěru Bohu a přijme-li pravdy, které zjevil. I v mezilidských vztazích neodporuje naší důstojnosti věřit tomu, co nám druzí říkají o sobě a o svých úmyslech, a důvěřovat jejich slibům (jako např. když muž a žena uzavírají sňatek), aby se tak navázaly vzájemné vztahy. Tím méně tedy odporuje naší důstojnosti „s vírou plně podřídit svůj rozum a svou vůli Bohu, když se zjevuje“,173 a tak s ním navázat důvěrný vztah.
VÍRA A ROZUM
156 Důvodem k víře není skutečnost, že se zjevené pravdy jeví jako pravdivé a pochopitelné ve světle našeho přirozeného rozumu. Věříme „pro autoritu samého Boha, který se zjevuje; on se totiž nemůže mýlit, ani nás nemůže klamat“. „A přece, aby naše poslušné podřízení se víře odpovídalo rozumu, Bůh chtěl, aby vnitřní pomoc Ducha svatého byla doprovázena vnějšími důkazy jeho zjevení.“175 Tak i zázraky Krista i světců,176 proroctví, rozšíření a svatost Církve, její plodnost a její stálé trvání „jsou naprosto bezpečnými znameními Božího zjevení, přizpůsobenými pro chápání všech“, jsou to „důvody věrohodnosti“, které ukazují, že souhlas víry není „nějaké slepé hnutí ducha“.177
157 Víra je jistá, jistější než jakékoliv lidské poznání, protože má svůj základ ve slově samého Boha, který nemůže lhát. Zajisté se zjevené pravdy mohou jevit lidskému rozumu a zkušenosti temné, ale „jistota, kterou dává božské světlo, je větší než ta, kterou skýtá světlo přirozeného rozumu“178. „Deset tisíc potíží nevytváří jedinou pochybnost.“179
158 „Víra se snaží pochopit“180; je příznačným rysem víry, že věřící chce lépe poznat toho, v něhož uvěřil, a lépe chápat, co on zjevil; pronikavější poznání bude opět vyžadovat větší víru a stále vroucnější lásku. Milost víry otevírá „srdce“ (Ef 1,18) pro živé pochopení obsahu zjevení, to je celého Božího plánu a tajemství víry, souvislostí mezi nimi a Kristem, středem zjeveného tajemství. „Aby se i nadále prohlubovalo porozumění Božím zjevením, týž Duch svatý stále zdokonaluje víru svými dary.“181 A tak podle výroku sv. Augustina, „věřím, abych chápal, a chápu, abych lépe věřil“.182
159 Víra a věda. „I když je víra nad rozumem, nikdy nemůže být opravdový rozpor mezi vírou a rozumem. Poněvadž tentýž Bůh, který zjevuje tajemství a sděluje víru, vložil také do lidského ducha světlo rozumu; tento Bůh nemůže popřít sám sebe, ani pravda nemůže odporovat pravdě.“183 „Když se tedy provádí metodické bádání ve všech vědních oborech skutečně vědecky a podle mravních zásad, nebude nikdy ve skutečném rozporu věda s vírou, protože věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha. Kdo se snaží pokorně a vytrvale zkoumat tajemství skutečnosti, ten je, třeba i nevědomky, jakoby veden Bohem, který udržuje všechny věci a působí, že jsou to, co jsou.“184
SVOBODA VÍRY
160 Aby odpověď víry, kterou dává člověk Bohu, byla lidská, musí být dobrovolná; „nikdo nemá být nucen k přijetí víry proti své vůli. Vždyť přece úkon víry je už svou povahou dobrovolný.“185 „Bůh povolává lidi, aby mu sloužili v duchu a pravdě, takže jsou vázáni ve svědomí, ale nejsou nuceni… To se v nejvyšší míře ukázalo na Ježíši Kristu.“186 Vždyť Kristus vybízel k víře a k obrácení, ale nikoho k tomu nenutil. „Vydal svědectví pravdě, nechtěl ji však násilím vnucovat těm, kteří se proti ní stavěli. Vždyť jeho království se neprosazuje údery meče, ale uskutečňuje se svědectvím a nasloucháním pravdě a roste láskou, jíž Kristus povýšený na kříž lidi k sobě přitahuje.“187
NEZBYTNOST VÍRY
161 Věřit v Ježíše Krista a v toho, který ho poslal pro naši spásu, je nezbytné k tomu, abychom byli spaseni.188 „Protože ‘bez víry se však Bohu není možné líbit’ (Žid 11,6) a stát se jeho dětmi, nikdo bez ní nemůže být ospravedlněn a nikdo nedosáhne věčného života, jestliže v ní ‘nevytrvá až do konce’ (Mt 10,22; 24,13).“189
VYTRVALOST VE VÍŘE
162 Víra je nezasloužený dar, který Bůh zdarma dává člověku. Tento neocenitelný dar nesmíme ztratit. Svatý Pavel proto klade na srdce Timotejovi, aby „bojoval dobrý boj a měl přitom víru a dobré svědomí. Někteří lidé se ho zbavili, a proto ztroskotali ve víře“ (1 Tim 1,18-19). Abychom žili, rostli a vytrvali ve víře až do konce, musíme ji živit Božím slovem; musíme prosit Pána, aby nám v ní dával růst;190 musí se projevovat láskou (Gal 5,6), udržovat se nadějí191 a musí být zakořeněna ve víře Církve.
VÍRA – POČÁTEK VĚČNÉHO ŽIVOTA
163 Víra nám dává jako by předem zakoušet radost a světlo blaženého patření, cíl našeho putování zde na zemi. Tehdy uvidíme Boha „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12), „takového, jaký je“ (1 Jan 3,2). Víra je tedy již začátek věčného života: „Už nyní nazíráme víry jako odlesk v zrcadle, je to jako bychom již vlastnili úchvatné věci, o nichž nás víra ujišťuje, že je budeme jednoho dne zakoušet.“192
164 Nyní však „v Boha věříme, ale dosud ho nevidíme“ (2 Kor 5,7) a poznáváme Boha „jen jako v zrcadle, nejasně“ (1 Kor 13,12). Víra ozařovaná tím, v něhož věří, bývá často prožívána v temnotě. Víra může být podrobena zkoušce. Zdá se, že svět, v němž žijeme, je velmi vzdálen tomu, o čem nás ujišťuje víra; styk se zlem a utrpením, nespravedlností a smrtí odporuje radostné zvěsti; to vše pak může zviklat naši víru a stát se pro ni pokušením.
165 V těch okamžicích se musíme obracet ke svědkům víry: K Abrahámovi, který „ačkoli už nebylo naděje, …přece doufal a uvěřil“ (Řím 4,18); k Panně Marii, která se „ubírala cestou víry“,193 a dospěla až do „noci víry“,194 když se podílela na utrpení svého Syna a na noci jeho hrobu; a k mnoha jiným svědkům víry. „Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se (člověk) snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 12,1-2).
2. článek
Věříme
166 Víra je osobní úkon: je to svobodná odpověď člověka Bohu, který se mu zjevuje. Víra však není nějaký osamocený čin. Nikdo nemůže věřit sám, tak jako nikdo nemůže žít sám. Nikdo si sám nedal víru, tak jako si nikdo sám nedal život. Věřící dostal víru od druhých a má ji také druhým předávat. Naše láska k Ježíši a k lidem nás nutí mluvit s nimi o naší víře. Tak je každý věřící článkem ve velké řetězu věřících. Nemohu věřit, aniž bych se neopíral o víru druhých a svou vírou pomáhám druhým nést jejich víru.
167 „Věřím“ (apoštolské vyznání víry): to je víra Církve, kterou osobně vyznává každý věřící, zvláště při křtu. „Věříme“ (nicejsko-cařihradské vyznání víry v řeckém originále): to je víra Církve, kterou vyznávají biskupové shromáždění na koncilu nebo liturgické shromáždění věřících v běžném životě. „Věřím“: tak také Církev, naše Matka, odpovídá Bohu svou vírou a učí nás říkat „Věřím“, „Věříme“.
„Shlédni, Pane, na víru své Církve“
168 Je to především celá Církev, která věří, a tak nese, živí a podpírá mou víru. A je to především zase Církev, která vyznává všude Pána („Po celém světě vyznává tě tvá Církev,“ zpíváme v Te Deum); s ní a v ní i my jsme unášeni a vedeni, abychom vyznali „Věřím“, „Věříme“. Křtem dostáváme od Církve víru a nový život v Kristu. V římském rituálu se ten, kdo křtí, ptá katechumena: „Co žádáš od Boží Církve?“ odpověď zní: „Víru.“ „Co ti dá víra?“ „Věčný život.“
Řeč víry
170 Nevěříme v nějaké formulace, ale ve skutečnosti, které jsou těmito formulacemi vyjádřené a kterých se „dotknout“ nám umožňuje právě víra. „Úkon víry věřícího neulpívá na vyjádřeném, ale dosahuje vyjádřené skutečnosti.“196 Nicméně k těmto skutečnostem se přibližujeme pomocí formulací víry. Umožňují nám vyjadřovat a předávat víru, slavit ji ve společenství, a tak se s ní stále více ztotožňovat a hlouběji ji prožívat.
171 Církev, která je „sloupem a oporou pravdy“ (1 Tim 3,15), věrně uchovává „víru, která byla jednou (provždy) křesťanům svěřena“ (Jud 3). Církev uchovává v paměti Kristova slova a předává z generace na generaci apoštolské vyznání víry. Jako matka, která učí své děti mluvit a tím i chápat a komunikovat, i naše Matka Církev nás učí řeči víry, aby nás naučila víře rozumět a žít ji.
Jen jedna víra
172 Po celá staletí, mnoha jazyky, v mnoha kulturách, kmenech a národech Církev nepřestává vyznávat svou jedinou víru, kterou přijala od jediného Pána a předávala skrze jeden křest; ta je totiž zakořeněna v přesvědčení, že všichni mají jen jediného Boha a Otce.197 Svatý Irenej z Lyonu, svědek této víry, prohlašuje:
173 „Vždyť ačkoli je Církev rozšířena po celém světě a sahá až do všech končin země, protože dostala od apoštolů a jejich učedníků víru…, uchovává starostlivě toto hlásání a tuto víru a, jako by obývala jediný dům, věří jedním a tímž způsobem, jako by měla jednu duši a jedno srdce, a hlásá pravdy víry, učí jim a předává je jednomyslným hlasem, jako by měla jen jedna ústa.“198
174 „Vždyť i když jsou ve světě různé jazyky, obsah Tradice je jediný a týž. A nemají jinou víru nebo jinou Tradici ty církve, jež jsou v Německu, ani ty, které jsou ve Španělsku, ani ty, které jsou u Keltů (v Galii), ani ty východní, v Egyptě, v Libyi, ani ty, které jsou ve středu světa…“199 „Poselství Církve je tedy věrohodné a spolehlivé, protože ukazuje celému světu jedinou cestu spásy.“200
Souhrn
176 Víra je osobní přilnutí celého člověka k Bohu, který se zjevuje. Vyžaduje, aby člověk rozumem i vůlí přijal zjevení, které Bůh uskutečnil svými činy i svými slovy.
177 „Věřit“ se proto vztahuje ke dvěma věcem: k osobě a k pravdě; k pravdě pro důvěru, kterou má člověk k osobě, jež ji dosvědčuje.
178 Nesmíme věřit v nikoho jiného, než jen v Boha, totiž Otce, Syna a Ducha svatého.
179 Víra je nadpřirozený Boží dar. Člověk potřebuje vnitřní pomoc Ducha svatého, aby věřil.
180 „Věřit“ je lidský úkon, vědomý a dobrovolný, který plně odpovídá důstojnosti lidské osoby.
181 „Věřit“ je církevní úkon. Víra Církve předchází, rodí, udržuje a živí naši víru. Církev je Matka všech věřících. „Nikdo nemůže mít Boha Otcem, není-li jeho Matkou Církev“.202
182 „Věříme všemu, co je obsaženo v Božím slově, psaném nebo předávaném, a co Církev předkládá jako Boží zjevení“.203
183 Víra je ke spáse nezbytná. Sám Pán to tvrdí: „Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen“ (Mk 16,16).
Vyznání víry (Krédo)
| APOŠTOLSKÉ VYZNÁNÍ VÍRY | NICEJSKO-CAŘIHRADSKÉ VYZNÁNÍ VÍRY |
|---|---|
| Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. |
Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. |
| I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; |
Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. |
| jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován, umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, |
Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Pontia Piláta byl umučen a pohřben. |
| třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé. |
Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. |
| Věřím v Ducha svatého, | Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. |
| svatou Církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. |
Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou Církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. |
| Amen. | Amen. |
Druhý oddíl
Vyznání křesťanské víry | Symboly víry
185 Kdo říká „věřím“, říká: „Přijímám to, v co věříme my.“ Společenství ve víře není možné bez společné řeči víry závazné pro všechny a sjednocující všechny v témž vyznání víry.
186 Apoštolská církev již od počátku vyjadřovala a předávala svou vlastní víru v krátkých a pro všechny závazných ustálených formulích.205 Ale již velmi brzy Církev také chtěla shrnout podstatu své víry do soustavně uspořádaných výtahů, určených hlavně čekatelům na křest.
Tento souhrn víry nebyl sepsán podle lidských názorů, nýbrž z celého Písma bylo vybráno to, co je v něm nejdůležitější, a tak bylo podáno úplné učení víry. A jako sémě hořčičné obsahuje ve zcela malém zrnku mnoho větví, tak tento souhrn víry zahrnuje do několika slov celé poznání pravé zbožnosti obsažené ve Starém i Novém zákoně.206
187 Tyto souhrny víry se nazývají „vyznání víry“, protože shrnují víru, kterou vyznávají křesťané. Říká se jim také „Krédo“, podle jejich prvních slov (latinsky „credo“ = věřím). Nazývají se také „symboly víry“.
188 Řecké slovo „symbolon“ označovalo polovinu rozlomeného předmětu (např. pečeti), která byla sloužila jako poznávací znamení. Rozlomené části se přiložily k sobě, aby se tak ověřila nositelova totožnost. „Symbol víry“ je tedy znamením k zjištění totožnosti a znamením společenství věřících. Slovem „symbolon“ se později označoval soubor, sbírka nebo souhrn. „Symbol víry“ je soubor základních pravd víry. Z toho vyplývá, že tvoří první a základní opěrný bod katecheze.
189 Poprvé se „vyznání víry“ pronáší při křtu. „Symbol víry“ je především křestním symbolem. Protože se křest uděluje „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19), jsou pravdy víry, vyznávané při křtu, seřazeny podle svého vztahu ke třem osobám Nejsvětější Trojice.
190 Vyznání je tedy rozděleno na tři části: „První je věnována první božské Osobě a obdivuhodnému dílu stvoření; druhá je vyhrazena druhé božské Osobě a tajemství lidského vykoupení; třetí se zabývá třetí božskou Osobou, zdrojem a základem našeho posvěcení“.207 To jsou „tři části naší (křestní) pečeti“.208
191 „Tyto tři části jsou navzájem odlišné, i když spolu souvisejí. Podle přirovnání, kterého často užívali církevní otcové, jim říkáme články. Jako máme v našich údech určité klouby (články), které je rozlišují a člení, tak byly správně a právem ve vyznání víry označeny jako články ty pravdy, které máme věřit obzvláště a způsobem jasně vymezeným.“209 Podle starobylé tradice, dosvědčené již svatým Ambrožem, má Krédo dvanáct článků, vyjadřujíc tak symbolicky počtem apoštolů souhrn apoštolské víry.210
192 Během staletí bylo mnoho vyznání nebo symbolů víry, jež odpovídaly na potřeby různých období: symboly různých apoštolských a starobylých církví,211 symbol „Quicumque“, tak zvaný Atanášův,212 vyznání víry některých sněmů (toledského,213 lateránského,214 lyonského,215 tridentského216) nebo některých papežů, jako „Fines Damasi“217 nebo „Vyznání víry Božího lidu“ Pavla VI. (1968).
193 Žádné vyznání z jednotlivých období života Církve nemůže být považováno za překonané a zbytečné. Pomáhají nám zůstávat dnes ve styku s vírou všech věků a prohlubovat ji prostřednictvím různých souhrnů, které z ní byly vytvořeny. Mezi všemi vyznáními jsou však dvě, která zaujímají zcela zvláštní místo v životě Církve:
194 Apoštolské vyznání víry, které se tak nazývá proto, že je právem považováno za věrné shrnutí víry apoštolů. Je starobylým křestním vyznáním římské církve. Právě díky tomu se těší veliké vážnosti: „Je to vyznání, které opatruje římská církev, v níž měl svůj stolec Petr, první z apoštolů, a kam přinesl i společné vyjádření víry.“218
195 Vyznání víry nazývané nicejsko-cařihradské odvozuje svou velikou vážnost ze skutečnosti, že je plodem prvních dvou ekumenických koncilů (r.325 a r.381). Dodnes je společné všem východním i západním církvím.
196 Náš výklad víry bude postupovat podle apoštolského vyznání, které je takřka „nejstarším římským katechismem“. Tento výklad však bude doplňován stálými odkazy na nicejsko-cařihradské vyznání víry, jež je v mnoha bodech jasnější a podrobnější.
197 Přijměme vyznání své víry, která dává život, jako v den křtu, kdy byl celý náš život podřízen „pravidlu nauky“ (Řím 6,17). Modlit se s vírou „Věřím v Boha“ znamená vstupovat do společenství s Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým a také s celou Církví, jež nám víru předává a v jejímž lůně věříme:
Toto vyznání je duchovní pečeť, je to rozjímání našeho srdce a stále přítomná stráž: a je určitě poklad naší duše.219
První kapitola
„Věřím v Boha Otce“
1. článek
„Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země“
198 Naše vyznání víry začíná Bohem, protože Bůh je „První a Poslední“ (Iz 44,6), počátek a konec všeho. Krédo začíná Bohem Otcem, protože Otec je první božskou osobou Nejsvětější Trojice; naše Vyznání začíná stvořením nebe a země, protože stvoření je počátkem a základem všech Božích děl.
1. odstavec
„Věřím v Boha“
199 „Věřím v Boha“: toto první tvrzení z Vyznání víry je také nejzákladnější. Celé Vyznání mluví o Bohu, a mluví-li také o člověku a o světě, pak jen ve vztahu k Bohu. Všechny články Kréda pocházejí z prvního, právě tak jako přikázání Desatera jsou rozvinutím prvního. Ostatní články nám umožňují lépe poznávat Boha, jak se postupně zjevoval lidem. „Křesťané tedy napřed vyznávají, že věří v Boha.“220
„Věřím v jednoho Boha“
200 Těmito slovy začíná nicejsko-cařihradské vyznání. Vyznání, že Bůh je jediný, má svůj kořen v božském zjevení Staré smlouvy a je neodlučné od víry v existenci Boží a je rovněž zcela základní. Bůh je jediný, existuje pouze jeden Bůh: „Křesťanská víra věří v jednoho Boha a vyznává, že je jediný přirozeností, podstatou a bytností.“221
201 Bůh se zjevil Izraeli, svému vyvolenému (národu), jako Jediný: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je Jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4-5). Ústy proroků Bůh volá Izrael a všechny národy, aby se obrátily k němu, Jedinému: „Obraťte se ke mně a dejte se spasit, všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh a nikdo jiný!.. Řeknou: „Jen v Hospodinu je vítězství a síla“ (Iz 45,22-24).222
202 Sám Ježíš potvrzuje, že Bůh je „jediný Pán“ a že je třeba ho milovat celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.223 Současně dává na srozuměnou, že on sám je „Pán“.224 Vyznávat, že „Ježíš je Pán“, je vlastní křesťanské víře. To však nijak neodporuje víře v jediného Boha. Věřit v Ducha svatého, „Pána a Dárce života“, nevnáší do jediného Boha žádné rozdělení:
„Pevně věříme a otevřeně vyznáváme, že je jen jeden pravý Bůh, nesmírný a neměnný, nepochopitelný, všemohoucí a nevýslovný, Otec, Syn a Duch svatý: tři Osoby, avšak jediná bytnost, podstata či absolutně jednoduchá přirozenost.“225
Bůh zjevuje své jméno
203 Bůh se zjevil Izraeli, svému lidu, tím, že mu oznámil své jméno. Jméno vyjadřuje bytí, totožnost osoby a smysl jejího života. Bůh má jméno. Není nějakou bezejmennou silou. Sdělit své jméno, znamená dát se druhým poznat a v jistém smyslu se jim vydat, stát se jim přístupným a dát jim možnost důvěrnějšího poznání a osobního oslovení.
ŽIVÝ BŮH
204 Bůh se zjevoval svému lidu postupně a pod různými jmény; avšak zjevení Božího jména Mojžíšovi v „teofanii“ hořícího keře, na prahu exodu a smlouvy na Sinaji, se ukázalo jako základní zjevení Staré i Nové úmluvy.
205 Bůh volá Mojžíše ze středu keře, který hoří, ale není ohněm stravován, a říká mu: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův“ (Ex 3,6). Bůh je Bohem otců, Ten, který povolal a vedl patriarchy na jejich putováních. Je to Bůh věrný a plný slitování, který se rozpomíná na ně i na své přísliby a přichází vysvobodit jejich potomky z otroctví. On je Bohem mimo čas, který toto může a chce a který kvůli tomuto plánu použije své všemohoucnosti.
„JSEM, KTERÝ JSEM“
Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM!“. A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ Bůh dále Mojžíšovi poručil: „Řekni Izraelcům toto: Posílá mě k vám Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení“ (Ex 3,13-15).
206 Tím, že Bůh zjevil své tajemné jméno JHVH, „Jsem, který Je“ nebo „Jsem, který Jsem“ nebo také „Já jsem, který Já jsem“, říká, kdo je a jakým jménem má být nazýván. Toto božské jméno je tajemné, jako je tajemstvím sám Bůh. Je to zjevení jména a zároveň téměř odmítnutí jména; a právě tím toto označení vyjadřuje nejlépe Boha jako toho, který nekonečně přesahuje vše, co můžeme pochopit a vyslovit: je to „Bůh skrytý“ (Iz 45,15), jeho jméno je nevýslovné,226 a je to Bůh, který jde vstříc lidem.
207 Zjevením svého jména Bůh zároveň zjevuje svoji věrnost od věků do věků, platnou jak pro minulost („jsem Bůh tvých otců“, Ex 3,6), tak i pro budoucnost („já budu s tebou“, Ex 3,12). Bůh, který zjevuje své jméno jako „Já jsem“, se zjevuje jako Bůh, který je vždy zde, u svého lidu, aby ho spasil.
208 Tváří v tvář úchvatné a tajemné Boží přítomnosti člověk nahlíží, jak je nepatrný. Mojžíš si před hořícím keřem zouvá opánky a zakrývá si tvář před Boží svatostí.227 Před velebností třikrát svatého Boha Izaiáš zvolá: „Běda mně, jsem se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů.“ (Iz 6,5). Když Petr vidí božská znamení, která koná Ježíš, zvolá: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ (Lk 5,8). Protože však Bůh je svatý, může odpustit člověku, který před ním uzná, že je hříšník: „Nebudu jednat podle žáru svého hněvu…, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe“ (Oz 11,9). Také apoštol Jan říká: „Před ním uklidníme své svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“ (1 Jan 3,19-20).
209 Izraelský lid nevyslovuje Boží jméno z úcty k jeho svatosti. Při čtení Písma svatého je zjevené jméno nahrazováno božským titulem „Pán“ („Adonai“, řecky „Kyrios“). Tímto titulem bude prohlášeno Ježíšovo božství: „Ježíš je Pán“.
„BŮH PLNÝ SLITOVÁNÍ A MILOSTIVÝ“
210 Po hříchu Izraele, který se vzdálil od Boha, aby se klaněl zlatému teleti,228 Bůh vyslyší Mojžíšovy prosby a opět jde s nevěrným lidem, a tak mu projevuje svou lásku.229 Mojžíšovi, který ho prosí, aby mu dovolil spatřit svou slávu, Bůh odpovídá: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou svoje jméno Hospodin [JHVH]“ (Ex 33,1819). A Hospodin přechází kolem Mojžíše a volá: „JHVH, JHVH, Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý a nadmíru milosrdný a věrný“ (Ex 34,5-6). Mojžíš tehdy vyzná, že Hospodin je Bůh, který odpouští.230
211 Boží Jméno „Jsem“ nebo „Jest“ vyjadřuje věrnost Boha, který navzdory nevěrnosti hříchu lidí a trestu, jež si zasluhuje, „osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení“ (Ex 34,7). Bůh zjevuje, že je „nekonečně milosrdný“ (Ef 2,4), a půjde až tak daleko, že dá svého Syna. Ježíš, dávaje život, aby nás osvobodil od hříchu, zjeví, že i on má Boží jméno: „Až vyvýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já“ (Jan 8,28).
JEDINĚ BŮH JE
212 Během staletí mohla víra Izraele rozvíjet a prohlubovat bohatství, které je obsaženo ve zjevení Božího jména. Bůh je jediný, mimo něho nejsou žádní jiní bohové.231 Přesahuje svět i dějiny. Nebe i země „jsou dílo tvých rukou; ona pominou, ty však zůstáváš, to vše zetlí jak oděv,… Ty však jsi týž a bez konce jsou tvá léta“ (Ž 102,27-28). U něho „není změna ani ztemnění“ (Jak 1,17). On je, „který je“ od věků a na věky, a proto zůstává vždy věrný sám sobě a svým příslibům.
213 Zjevení nevýslovného Jména „Jsem, který jsem“ vyjadřuje tedy pravdu, že pouze Bůh je. V tomto smyslu chápal Boží jméno již překlad Septuaginty a v jejích stopách je tak chápala i tradice Církve: Bůh je plnost bytí a veškeré dokonalosti, bez počátku a bez konce. Zatímco všichni tvorové vše, čím jsou a co mají, dostali, on sám je totožný se svým bytím a sám od sebe je vším, čím je.
Bůh, „Ten, který je“, je Pravda a Láska
214 Bůh, „Ten, který je“, se zjevil Izraeli jako ten, který je „nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6). Tyto dva pojmy vyjadřují souhrnně bohatství Božího jména. Bůh ukazuje ve všech svých dílech svou laskavost, dobrotu, milost a svou lásku; ale také svou spolehlivost, stálost, věrnost a svou pravdu. „Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost“ (Ž 138,2).232 On je Pravda, protože „Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není“ (1 Jan 1,5); on je „Láska“, jak učí apoštol Jan (1 Jan 4,8).
215 „To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný“ (Ž 119,160, ekumenický překlad). „Ano, Panovníku Hospodine, ty sám jsi Bůh, tvá slova jsou pravda“ (2 Sam 7,28); a proto se Boží přísliby vždycky uskutečňují.233 Bůh je Pravda sama, jeho slova nemohou klamat. Právě proto se lze na ně spolehnout ve všem s plnou důvěrou v pravdivost a věrnost jeho slova. Hřích a pád člověka má svůj původ ve lži pokušitele, který navedl k pochybnostem o Božím slově, o jeho dobrotě a jeho věrnosti.
BŮH JE PRAVDA
217 Bůh je pravdivý, také když zjevuje sám sebe: „V jeho ústech“ je „nauka pravdy“ (Mal 2,6). Když poslal svého Syna na svět, pak kvůli tomu, aby „vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37): „Víme také, že Boží Syn přišel a dal nám rozum, abychom poznávali pravého Boha“ (1 Jan 5,20).236
218 Izrael mohl během svých dějin objevit, že byl pouze jediný důvod, proč se mu Bůh zjevil a proč ho vyvolil mezi všemi národy, aby mu patřil: Boží láska, kterou si Izrael ničím nezasloužil.237 A Izrael skrze proroky pochopil, že to bylo zase jen z lásky, když ho Bůh nikdy nepřestal zachraňovat238 a odpouštět mu jeho nevěrnost a jeho hříchy.239
BŮH JE LÁSKA
219 Láska Boha k Izraeli je přirovnávána k lásce otce k vlastnímu synovi.240 Je to mnohem mocnější láska, než jakou má matka k vlastním dětem.241 Bůh miluje svůj lid více než ženich svou nevěstu;242 tato láska přemůže i ty nejtěžší nevěrnosti;243 dospěje dokonce až tak daleko, že daruje to nejcennější: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (Jan 3,16).
220 Boží láska je „věčná“ (Iz 54,8): „I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí“ (Iz 54,10). „Věčnou láskou jsem tě miloval, proto jsem ti zachoval smilování“ (Jer 31,3).
221 Avšak svatý Jan jde ještě dál, když tvrdí: „Bůh je Láska“ (1 Jan 4,8.16): Samo bytí Boha je láska. Když pak v plnosti časů posílá svého jednorozeného Syna a Ducha lásky, zjevuje Bůh své nejhlubší tajemství;244 věčné sdílení lásky je On sám: Otec, Syn a Duch svatý, a určil nás k tomu, abychom se na něm podíleli.
Co vyplývá z víry v jediného Boha
222 Věřit v jediného Boha a milovat ho celým svým bytím má pro celý náš život nedozírné následky. To znamená:
223 Poznávat velikost a velebnost Boha: „Hle, Bůh je veliký a my to nechápeme“ (Job 36,26). Právě proto je nutno „nejprve sloužit“ Bohu.245
224 Žít v neustálém vzdávání díků: Je-li Bůh jediný, pak všechno, co jsme a co máme, pochází od něho: „Máš něco, co bys nedostal?“ (1 Kor 4,7). „Čím se odplatím Hospodinu za všechno, co mi prokázal?“ (Ž 116,12).
225 Poznávat jednotu a pravou důstojnost všech lidí: všichni byli „učiněni, aby byli obrazem a podobou Boha“ (Gn 1,26).
226 Správně užívat stvořených věcí: Víra v jediného Boha nás vede k tomu, abychom všechno, co není on, užívali natolik, natolik, nakolik nás to přibližuje k němu, a abychom se toho zříkali natolik, nakolik nás to od něho vzdaluje.246
Můj Pane a můj Bože, vezmi mi to, co mě od tebe vzdaluje. Můj Pane a můj Bože, dej mi to, co mě přivádí k tobě. Můj Pane a můj Bože, všechno mě od sebe sama, abych ti zcela patřil.247
Souhrn
228 „Slyš Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán“ (Dt 6,4; Mk 12,29). „Svrchované Bytí musí být nezbytně jediné, nemá sobě rovného… Není-li Bůh jediný, není to Bůh.“249
229 Víra v Boha nás vede k tomu, abychom se k němu obraceli jako ke svému prvopočátku a ke svému poslednímu cíli a ničemu nedávali před ním přednost a ničím jej nenahrazovali.
230 Přestože se Bůh zjevuje, zůstává nevýslovným tajemstvím: „Kdybych ho pochopil, nebyl by to Bůh.“250
231 Bůh naší víry se zjevil jako „Ten, který je“; a dal se poznat jako „Plný slitování a milostivý“ (Ex 34,6). Samo jeho Bytí je Pravda a Láska.
2. odstavec
Otec
„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“
232 Křesťané jsou křtěni „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Před tím odpovídají „věřím“ na trojí otázku, kterou se od nich žádá, aby vyznali svou víru v Otce, Syna i Ducha svatého: „Víra všech křesťanů má svůj základ v Trojici“.251
233 Křesťané jsou křtěni „ve jménu“, a nikoliv „ve jménech“ Otce i Syna i Ducha svatého;252 je totiž jen jeden Bůh, všemohoucí Otec a jeho jednorozený Syn a Duch svatý: Nejsvětější Trojice.
234 Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám o sobě. Toto tajemství je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry; je světlem, které je osvěcuje. Je to nejzákladnější a nejpodstatnější učení v „hierarchii pravd“ víry.253 „Celé dějiny spásy nejsou ničím jiným než dějinami různých cest a prostředků,kterými jediný a pravý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý, se zjevuje, smiřuje a spojuje se sebou lidi, kteří se odvracejí od hříchu.“254
235 V tomto odstavci bude krátce vyloženo, jakým způsobem bylo zjeveno tajemství Nejsvětější Trojice (I), jak Církev formulovala učení víry o tomto tajemství (II) a konečně, jak skrze božská poslání Syna a Ducha svatého Bůh Otec uskutečňuje svůj „dobrotivý plán“ stvoření, vykoupení a posvěcení (III).
236 Církevní otcové rozlišují mezi „teologií“ a „ekonomií“; prvním termínem označují tajemství vnitřního života trojjediného Boha a druhým všechna Boží díla, jimiž se zjevuje a sdílí svůj život. Skrze „ekonomii“ je nám zjevena „teologie“; ale též „teologie“ zase osvětluje celou „ekonomii“. Boží díla zjevují, kým je Bůh sám v sobě; a naopak tajemství jeho vnitřního bytí osvětluje chápání všech jeho děl. Podobně je tomu i mezi lidskými osobami. Osoba se projevuje svými činy, a čím více známe nějakou osobu, tím lépe chápeme její činy.
237 Trojice je tajemství víry v nejvlastnějším slova smyslu, jedno „z tajemství skrytých v Bohu, které nelze poznat, není-li zjeveno Bohem“.255 Bůh zanechal nepochybně stopy svého trojjediného bytí v díle stvoření a ve svém zjevení v průběhu Starého zákona. Avšak hlubina jeho bytí jako Nejsvětější Trojice je nepřístupným tajemstvím pro pouhý rozum, stejně jako pro víru Izraele před vtělením Božího Syna a sesláním Ducha svatého.
Zjevení Boha jako Trojice
OTEC ZJEVENÝ SYNEM
238 Mnohá náboženství vzývají Boha jako „Otce“. Božstvo je často považováno za „otce bohů i lidí“. Izrael nazývá Boha Otcem, protože je Stvořitelem světa.256 Avšak mnohem víc je Bůh Otcem, protože s Izraelem, svým „prvorozeným synem“ (Ex 4,22), uzavřel Smlouvu a dal mu Zákon. Bůh je také nazýván Otcem izraelského krále.257 Zvláště pak je „Otcem chudých“, sirotka a vdovy, kteří jsou pod jeho láskyplnou ochranou.258
239 Nazývá-li jazyk víry Boha jménem „Otec“, vyzdvihuje především dvě hlediska: že Bůh je prvotní zdroj všeho a transcendentní autorita a že je zároveň dobrotivý ke všem svým dětem a že se s láskou o ně stará. Tato něžná Boží starostlivost může být vyjádřena i obrazem mateřství,259 který ukazuje více, jak je Bůh přítomen ve stvoření a jak důvěrný je vztah mezi Bohem a jeho tvorem. Jazyk víry tak čerpá z lidské zkušenosti rodičů, kteří jsou pro člověka jistým způsobem první zástupci Boha. Taková zkušenost však také ukazuje, že rodiče mohou chybovat a znetvořit tvář otcovství i mateřství. Je tedy vhodné připomínat, že Bůh přesahuje lidské rozlišování na pohlaví. Není ani muž ani žena, je Bůh. Přestože je zdrojem260 a vzorem lidského otcovství a mateřství,261 přece je přesahuje: Nikdo není otcem jako Bůh.
240 Ježíš zjevil, že Bůh je „Otec“, způsobem neslýchaným: není jím jen proto, že je Stvořitelem; on je od věčnosti Otcem ve vztahu ke svému jednorozenému Synu, který pak je Synem jen ve vztahu k svému Otci: „Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit“ (Mt 11,27).
241 Proto apoštolové vyznávají Ježíše jako „Slovo“, které „bylo na počátku u Boha“, „Slovo“, jež „bylo Bůh“ (Jan 1,1), jako „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15), jako „odlesk jeho (božské) slávy a výraznou podobu jeho podstaty“ (Žid 1,3).
242 V jejich stopách, podle apoštolské tradice, Církev v roce 325 na prvním ekumenickém koncilu v Niceji vyhlásila, že Syn je „soupodstatný“ a Otcem, to znamená, že je s ním jeden Bůh. Druhý ekumenický koncil, shromážděný v roce 381 v Cařihradě, uchoval tento výraz ve své formulaci nicejského kréda a vyznal „jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem“.262
243 Před svým umučením Ježíš oznamuje, že pošle „jiného Parakléta“ (Přímluvce), Ducha svatého. Duch, který působí už od stvoření263 a který kdysi „mluvil skrze proroky“ (nicejsko-cařihradské vyznání víry), bude nyní pobývat mezi učedníky a bude v nich,264 aby je naučil všemu265 a uvedl je „do celé pravdy“ (Jan 16,13). Duch svatý je tak zjeven jako další božská Osoba ve vztahu k Ježíši a k Otci.
OTEC A SYN ZJEVOVANÍ DUCHEM
244 Věčný původ Ducha se zjevuje v jeho poslání v čase. Duch svatý byl seslán na apoštoly a na Církev jak Otcem ve jménu Syna, tak osobně Synem po návratu k Otci.266 Seslání osoby Ducha po Ježíšově oslavení267 zjevuje plnost tajemství Nejsvětější Trojice.
245 Apoštolskou víru o Duchu definoval 2. ekumenický koncil v roce 381 v Cařihradě: „Věříme v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce.“268 Tím Církev uznává Otce za „zdroj a původ veškerého božství“.269 Nicméně věčný původ Ducha svatého je spojen s věčným původem Synovým: „Duch svatý, který je třetí osobou Trojice, je Bůh, jeden a rovný Otci i Synu, téže podstaty a také téže přirozenosti… Proto se neříká, že je pouze Duchem Otce, nýbrž že je zároveň Duchem Otce i Syna.“270 Krédo cařihradského koncilu vyznává: „S Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován.“271
246 Latinská tradice vyznání víry říká, že Duch „vychází z Otce i Syna [Filioque]“. Florentský koncil v roce 1439 vysvětluje: „Duch svatý má svou podstatu a své bytí zároveň od Otce i od Syna a od věčnosti vychází z obou jako z jediného principu a jediným vydechováním… A protože všechno, co je Otcovo, kromě svého otcovství, dal sám Otec svému jednorozenému Synu, když ho zplodil, tedy i toto vycházení Ducha svatého ze Syna dostává Syn od věčnosti od Otce, který ho od věčnosti zplodil.“272
247 Výraz Filioque chybí ve Vyznání víry vyhlášeném v Cařihradě v roce 381. Avšak na základě starobylé latinské a alexandrijské tradice to již dogmaticky vyznal papež sv. Lev v roce 447,273 dříve, než Řím v roce 451 poznal a přijal během chalcedonského koncilu symbol z roku 381. Užívání tohoto znění Kréda pozvolna vstupovalo do latinské liturgie (mezi 8. a 11. stoletím). Vsunutí „Filioque“ do nicejsko-cařihradského vyznání víry, které převzala latinská liturgie, zůstává dodnes předmětem sporů s pravoslavnými církvemi.
248 Východní tradice především zdůrazňuje, že ve vztahu k Duchu je prvním původcem Otec. Když vyznává, že Duch „vychází z Otce“ (Jan 15,26), tvrdí, že Duch vychází z Otce skrze Syna.274 Západní Tradice více zdůrazňuje soupodstatné společenství Otce a Syna, když tvrdí, že Duch vychází z Otce i Syna (Filioque). Říká to „oprávněně a odůvodněně“;275 vždyť věčný řád božských osob v jejich soupodstatném společenství zahrnuje, že Otec je prvním původcem Ducha, nakolik je „počátek bez počátku“,276 ale také nakolik je Otcem jednorozeného Syna, je s ním „jediným počátkem“, z něhož vychází Duch svatý.277 Není-li toto oprávněné doplnění jednostranně zdůrazňováno, nenarušuje totožnost víry ve skutečnost téhož vyznávaného tajemství.
Svatá Trojice v učení víry
249 Zjevená pravda o Nejsvětější Trojici byla od počátku kořenem živé víry Církve, hlavně skrze křest. Nachází svůj výraz v křestním vyznání víry, formulovaném v kázání, v katechezi a modlitbě Církve. Podobné formulace se již objevují v apoštolských spisech, jako např. tento pozdrav, který přijala liturgie mše svaté: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého, ať je s vámi se všemi“ (2 Kor 13,13).278
JAK SE FORMOVALO TRINITÁRNÍ DOGMA
250 Církev se během prvních staletí snažila mnohem jasněji formulovat svou trinitární víru, ať již proto, aby prohloubila své chápání víry, nebo aby víru bránila proti bludům, které ji překrucovaly. To bylo úkolem prvních koncilů, kterým pomáhalo teologické bádání církevních Otců a které se opíraly o smysl křesťanského lidu pro víru.
251 Pro vyjádření pravdy víry o Trojici musela Církev vyvinout vlastní terminologii s pomocí pojmů filozofického původu: „podstata“, „osoba“ nebo „hypostaze“, „vztah“, atd. Tím však nepodřídila víru lidské moudrosti, ale dala nový, neobvyklý smysl těmto převzatým termínům, určeným napříště také k tomu, aby vyjadřovaly nevýslovné tajemství, které „nekonečně převyšuje všechno, co jsme v naší omezenosti schopni pochopit“.279
252 Církev používá termínu „podstata“ (substance), někdy také „bytnost“ (essence) či „přirozenost“ (natura), aby označila božské bytí v jeho jednotě; termínu „osoba“ nebo „hypostasis“, aby jmenovala Otce, Syna a Ducha svatého v jejich skutečném, vzájemném rozlišení; termínu „vztah“ (relace), aby označila skutečnost, že rozlišení mezi božskými osobami tkví v tom, v jakém poměru je každá k ostatním.
DOGMA O NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICI
253 Trojice je jedna. Nevyznáváme tři bohy, nýbrž jednoho Boha ve třech Osobách: „soupodstatnou Trojici“.280 Božské Osoby se nedělí o jediné božství, nýbrž každá z nich je úplně celý Bůh: „Otec je všechno to, co je Syn, Syn všechno to, co je Otec, Otec a Syn všechno to, co je Duch svatý, totiž jediný Bůh, podle přirozenosti.“281 „Každá ze tří Osob je onou skutečností, totiž podstatou, bytností nebo božskou přirozeností.“282
254 Božské Osoby jsou od sebe skutečně odlišné. „Bůh je jediný, ale ne osamocený“.283 „Otec“, „Syn“ a „Duch svatý“ nejsou pouhá jména, označující způsoby božského Bytí, nýbrž Osoby skutečně odlišné: „Syn není Otec, Otec není Syn a Duch svatý není Otec nebo Syn.“284 Liší se od sebe navzájem vztahy svého původu: „Je to Otec, který plodí, Syn, který je plozen, Duch svatý, který vychází.“285 Božská jednota je trojjediná.
255 Božské Osoby jsou ve vzájemném vztahu. Skutečná, vzájemná odlišnost božských Osob, protože božskou jednotu nedělí, spočívá výhradně ve vztazích, které je vzájemných vztazích: „V jménech Osob, která vyjadřují vztah, se Otec vztahuje k Synovi, Syn k Otci, Duch svatý k oběma; nicméně, mluvíme-li z hlediska vztahu o těchto třech Osobách, přece věříme v jedinou přirozenost či podstatu.“286 Vždyť v nich „je všechno jedno tam, kde není žádný protiklad vztahů.“287 „Pro tuto jednotu je Otec celý v Synovi, celý v Duchu svatém; Syn je celý v Otci, celý v Duchu svatém; Duch svatý je celý v Otci, celý v Synovi.“288
256 Svatý Řehoř Naziánský, nazývaný „Teolog“, dává cařihradským katechumenům tento souhrn trinitární víry:
„Především uchovejte mi tento vzácný poklad, pro který žiji a bojuji, s nímž chci umřít, který mi dává schopnost snášet všechna zla a pohrdat všemi rozkošemi: tím myslím vyznání víry v Otce i Syna i Ducha svatého. Dnes vám je svěřuji. V síle tohoto vyznání vás nyní ponořím do vody a z ní vás vyzvednu. Dávám vám je za společníka a ochránce pro celý život. Dávám vám jediné Božství a jedinou moc, existující jako jedno ve třech a obsahující tyto tři rozlišeným způsobem. Božství bez rozdílu v podstatě či přirozenosti, bez vyššího stupně, který by povyšoval, či nižšího stupně, který by snižoval… Je to nekonečná soupodstatnost tří Nekonečných. Každý nazíraný sám o sobě je úplně celý Bůh… a tři Osoby nazírané společně jsou Bůh… Sotva jsem začal uvažovat o jednotě, a už jsem ponořen do záře Trojice. Sotva jsem začal myslet na Trojici, a už mě zase uchvacuje jednota…“289
Boží díla a poslání Trojice
257 „O lux, beata Trinitas et principalis Unitas“ – (Ó světlá, blažená Trojice a prapůvodní Jednoto!)290 Bůh je věčná blaženost, nesmrtelný život, nezapadající světlo. Bůh je láska: Otec, Syn a Duch svatý. Bůh chce svobodně sdílet slávu svého blaženého života. Takový je plán jeho dobrotivý plán,291 který pojal „ještě před stvořením světa“, když ve svém milovaném Synu „si nás vyvolil… ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista“ (Ef 1,4-5), totiž abychom „byli ve shodě s obrazem jeho Syna“ (Řím 8,29) díky Duchu adoptivního synovství, že jsme „přijati za vlastní“ (Řím 8,15). Tento plán je „milost, kterou nám dal… před dávnými věky“ (2 Tim 1,9-10), a tryská přímo z lásky Trojice. Rozvíjí se v díle stvoření v celých dějinách spásy po pádu, v poslání Syna i v poslání Ducha svatého, které pokračuje v poslání Církve.292
258 Celá božská ekonomie (řád spásy) je společným dílem tří božských Osob. Vždyť jako má Trojice jednu a tutéž přirozenost, tak má jen jedno a totéž působení.293 „Otec, Syn a Duch svatý nejsou tři původci tvorů, nýbrž jediný původce.“294 Nicméně každá božská Osoba vykonává společné dílo podle své osobní vlastnosti. A tak Církev s odkazem na Nový zákon295 vyznává: „Jeden je totiž Bůh Otec, od něhož jsou všechny věci; jeden je Pán Ježíš Kristus, skrze něhož jsou všechny věci; jeden je Duch svatý, v němž jsou všechny věci.“296 Především božská poslání vtělení Syna a darování Ducha svatého zjevují zvláštní vlastnosti božských Osob.
259 Celá božská ekonomie, dílo společné a zároveň osobní, dává poznat jak vlastnosti božských Osob, tak jejich jedinou přirozenost. Stejně i celý křesťanský život je společenstvím s každou z božských Osob, aniž by se jakkoliv oddělovaly. Kdo vzdává chválu Otci, vzdává ji i Synu a Duchu svatému; kdo následuje Krista, pak jen proto, že ho Otec přitahuje297 a protože ho Duch vede.298
260 Posledním cílem veškeré božské ekonomie je, aby všichni tvorové vstoupili do dokonalé jednoty s Nejsvětější Trojicí.299 Ale už nyní jsme povoláni k tomu, aby v nás Nejsvětější Trojice přebývala: „Kdo mě miluje,“ říká Pán, „bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23):
„Ó můj Bože, Trojice, které se klaním, pomoz mi zcela zapomínat na sebe, abych spočinula v tobě, bez hnutí a klidně, jako by má duše byla už na věčnosti; ať už nic nedokáže narušovat můj klid ani mě vylákat z tebe, ó můj Neměnný, ale ať mě každá minuta noří víc do hlubin tvého tajemství! Utiš mou duši; vytvoř z ní své nebe, svůj oblíbený příbytek, místo svého odpočinku. Ať tě nikdy neponechám samotného, ale ať jsem tam vždy úplně se vším, co jsem, svrchovaně bdělá ve své víře, adorující a zcela se nabízející tvému tvůrčímu působení.“300
Souhrn
261 Tajemství Nejsvětější Trojice je ústřední tajemství víry a křesťanského života. Jen Bůh sám je může dát poznat tím, že se zjevuje jako Otec, Syn a Duch svatý.
262 Vtělení Božího Syna zjevuje, že Bůh je věčný Otec a že Syn je soupodstatný s Otcem, totiž že je v něm a s ním jediný Bůh.
263 Seslání Ducha svatého, kterého Otec posílá jménem Syna301 a kterého Syn posílá „od Otce“ (Jan 15,26 ), zjevuje, že je s nimi jediný Bůh. „S Otcem i Synem je uctíván a oslavován.“
264 „Duch svatý vychází hlavně z Otce jako z prvního počátku, a protože Otec ho od věčnosti dává Synu, vychází z Otce i Syna společně.“302
265 Skrze křestní milost „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ jsme povoláni k tomu, abychom měli účast na životě Nejsvětější Trojice, zde na zemi v temnotě víry a po smrti ve věčném světle.303
266 „Toto je však katolická víra, že uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě, aniž bychom směšovali osoby či rozlučovali podstatu: jiná je totiž osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha svatého; jediné je však božství, rovná sláva a stejná věčná velebnost Otce a Syna a Ducha svatého.“304
267 Jako jsou božské osoby nerozdělitelné v tom, čím jsou, tak jsou také nerozdílné v tom, co působí. Ale v jediném božském působení každá Osoba zjevuje, co je jí vlastní v Trojici, především v božských posláních vtělení Syna a daru Ducha svatého.
3. odstavec
Všemohoucí
„UČINIL VŠECHNO, CO CHTĚL“ (Ž 115,3)
268 Ze všech Božích vlastností se ve Vyznání víry uvádí jen Boží všemohoucnost: vyznávat ji má velký význam pro náš život. Věříme, že je všeobecná, protože Bůh, který všechno stvořil,305 všechno řídí a všechno může; je milující, protože Bůh je náš Otec;306 je tajemná, protože ji může poznat jen víra, neboť „se projevuje ve slabosti“ (2 Kor 12,9).307
269 Písmo svaté na mnoha místech vyznává univerzálnost Boží moci. Bůh je nazýván „Přesilným Jákobovým“ (Gn 46,24; Iz 1,24 a jinde), „Hospodinem zástupů“, „Hospodinem, udatným v boji“ (Ž 24,8-10). Může-li Bůh všechno „na nebi i na zemi“ (Ž 135,6), pak je to proto, že je stvořil. Nic mu není nemožné308 a se svým dílem nakládá podle své libosti;309 je Vládcem vesmíru a původcem jeho řádu, který mu zůstává plně podroben a k dispozici; je Pánem dějin a podle své libosti ovládá srdce a řídí události.310 „Ty vždy můžeš uplatňovat svou velkolepou moc; kdo se může protivit síle tvého ramene?“ (Mdr 11,21).
„TY VŠAK MÁŠ SLITOVÁNÍ SE VŠÍM, PROTOŽE MŮŽEŠ VŠECHNO“ (Mdr 11,23)
270 Bůh je všemohoucí Otec. Jeho otcovství a jeho moc se vzájemně osvětlují. Svou otcovskou všemohoucnost ukazuje tím, jak se stará o naše potřeby;311 tím, že nás přijímá za syny („budu vaším Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví všemohoucí Pán“: 2 Kor 6,18); a nakonec ji ukazuje svým nekonečným milosrdenstvím, neboť svrchovaným způsobem projevuje svou moc tím, že svobodně odpouští hříchy.
TAJEMSTVÍ ZDÁNLIVÉ BOŽÍ BEZMOCNOSTI
272 Víra v Boha, Otce všemohoucího, může být podrobena zkoušce, zakouší-li člověk nějaké zlo nebo musí-li trpět. Někdy se může zdát, že Bůh není přítomen či není schopen zabránit zlu. Avšak Bůh Otec zjevil svrchovaně tajemným způsobem svou všemohoucnost dobrovolným ponížením svého Syna a jeho zmrtvýchvstáním; tím přemohl zlo. Ukřižovaný Kristus je tedy „Boží moc a Boží moudrost. Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé“ (1 Kor 1,24-25). V Kristově zmrtvýchvstání a povýšení Otec rozvinul „účinnost své síly“ a ukázal „na nás, na věřích“, jak se „jeho nesmírně velká moc… projevila“ (Ef 1,19-22).
273 Jen víra se může vnitřně sjednotit s tajemnými cestami Boží všemohoucnosti. Tato víru se chlubí vlastními slabostmi, aby na sebe svolala Kristovu moc.313 Svrchovaným vzorem této víry je Panna Maria, která uvěřila, že „u Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37) a která mohla velebit Pána slovy: „učinil mi veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté“ (Lk 1,49).
274 „Není tedy nic vhodnějšího k upevnění naší víry a naší naděje než přesvědčení, vryté hluboko do našich duší, že Bohu není nic nemožného. Proto též, jakmile náš rozum bude mít jen poněkud představu o Boží všemohoucnosti, bude snadno a bez pochybování souhlasit se všemi věcmi, i s těmi největšími a nejnepochopitelnějšími, a třeba i přesahujícími běžné přírodní zákony, jež nám uloží (krédo) k věření.“314
Souhrn
275 Se spravedlivým Jobem vyznáváme: „Vím, že zmůžeš všechno, že ti není nemožný žádný záměr“ (Job 42,2).
276 Církev, věrná svědectví Písma, se často obrací ve svých modlitbách na „všemohoucího a věčného Boha“, a pevně věří, že „u Boha není nic nemožného“ (Gn 18,14; Lk 1,37; Mt 19,26).
277 Bůh ukazuje svou všemohoucnost tím, že nás odvrací od našich hříchů a obnovuje s námi své přátelství svou milostí „Bože, ty se smilováváš a nenecháváš nás bez pomoci…“315
278 Jak lze věřit, že nás Otec mohl stvořit, Syn vykoupit, Duch svatý posvětit, nevěříme-li, že Boží láska je všemohoucí?
4. odstavec
Stvořitel
279 „Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi“ (Gn 1,1). Těmito slavnostními slovy začíná Písmo svaté. Vyznání víry je přejímá a říká, že Bůh, všemohoucí Otec, je „Stvořitelem nebe i země“, „všeho viditelného i neviditelného.“ Proto budeme napřed mluvit o Stvořiteli, pak o jeho stvořitelském díle a nakonec o pádu způsobeném hříchem, z něhož nás přišel pozvednout Ježíš Kristus, Boží Syn.
280 Stvoření je základem „všech spásných Božích plánů“, „počátkem dějin spásy“,316 které vrcholí v Kristu. A naopak Kristovo tajemství je rozhodujícím světlem pro tajemství stvoření: zjevuje cíl, kvůli němuž „na počátku Bůh stvořil nebe i zemi“ (Gn 1,1): hned od počátku Bůh myslel na slávu nového stvoření v Kristu.317
281 Proto čtení velikonoční vigilie, oslavy nového stvoření v Kristu, začínají vyprávěním o stvoření; podobně v byzantské liturgii je vyprávění o stvoření vždy prvním čtením vigilií velkých svátků Páně. Podle svědectví prvokřesťanských autorů postupuje výuka katechumenů ke křtu stejným způsobem.318
Katecheze o stvoření
282 Katecheze o stvoření má zásadní význam. Týká se samých základů lidského i křesťanského života: objasňuje totiž odpověď křesťanské víry na základní otázky, které si kladli lidé všech dob: „Odkud pocházíme?“ „Kam jdeme?“ „Jaký je náš původ?“ „Jaký je náš cíl?“ „Odkud pochází a kam směřuje všechno, co existuje?“ Obě otázky, totiž o původu a o konci, jsou neoddělitelné. Jsou rozhodující pro smysl a zaměření našeho života i našeho jednání.
283 Problém původu světa a člověka je předmětem četných vědeckých bádání, která mimořádně obohatila naše vědomosti o stáří a rozměrech vesmíru, o vzniku živých forem, o objevení se člověka. Tyto objevy nás tím více vybízejí k obdivu velikosti Stvořitele, k tomu, abychom mu děkovali za všechna jeho díla a za nadání a moudrost, kterou dal vědcům a badatelům. Ti pak mohou říci se Šalomounem: „Bůh mi dal pravé poznání o tom, co je, znát složení světa sílu živlů…, neboť mě poučila Moudrost, která stvořila všechno“ (Mdr 7,17-21).
284 Velký zájem, který tato bádání vzbuzují, je silně podněcován otázkou jiného řádu, která přesahuje vlastní pole přírodních věd. Nejde jen o to, vědět, kdy a jak hmotně vznikl vesmír, ani kdy se objevil člověk, jako spíše objevit, jaký je smysl takového původu: Je-li ovládán čirou náhodou, slepým osudem, bezejmennou nutností, anebo přesažnou Bytostí, rozumnou a dobrou, která se nazývá Bůh. A pochází-li svět z Boží moudrosti a dobroty, proč existuje zlo? Odkud pochází? Kdo je za ně odpovědný? Je možné se od něho osvobodit?
285 Křesťanská víra byla už od počátku konfrontována s různými odpověďmi, jež se v otázce původu lišily od její odpovědi. Vždyť ve starobylých náboženstvích a kulturách jsou četné mýty týkající se původu světa. Jistí filozofové tvrdili, že všechno je Bůh, že svět je Bůh nebo že vznikání světa je vznikání Boha (panteismus); jiní tvrdili, že svět je nutný výron Boha, že vyvěrá z tohoto pramene a vrací se do něho; jiní zastávali názor, že existují dva věčné principy, Dobro a Zlo, Světlo a Temnota, ve stálém souboji (dualismus, manicheismus); podle jiných z těchto pojetí svět (nebo alespoň hmotný svět) je prý špatný, je výplodem úpadku, a tedy je nutno jej odmítnout nebo se nad něj povznést (gnose); jiní připouštějí, že svět učinil Bůh, ale způsobem hodináře, který ho jednou udělal a pak jej prý ponechal sobě samému (deismus); jiní opět nepřipouštějí žádný transcendentní původ světa, ale vidí v něm čirou hru hmoty, která prý existuje odvždycky (materialismus). Všechny tyto pokusy o vysvětlení dokazují, že problém původu je trvalý a všeobecný problém. Toto hledání je člověku vlastní.
286 Lidský rozum je však jistě schopen najít odpověď na problém o původu všeho. Ve skutečnosti je možno s jistotou poznat existenci Boha Stvořitele skrze jeho díla ve světle lidského rozumu,319 i když je toto poznání často zatemněno nebo zkresleno omylem. Proto víra přichází posílit a osvítit rozum ve správném chápání této pravdy: „Vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z něčeho, co zde už bylo“ (Žid 11,3).
287 Pravda o stvoření je tak důležitá pro celý lidský život, že Bůh ve své laskavosti chtěl svému lidu zjevit všechno, co je o tom nutno vědět z hlediska spásy. Kromě přirozeného poznání, které může mít o Stvořiteli každý člověk,320 Bůh postupně zjevoval Izraeli tajemství stvoření. On, který vyvolil patriarchy, který vyvedl Izraele z Egypta, a který tím, že ho vyvolil, ho stvořil a formoval,321 se zjevuje jako ten, jemuž patří všechny národy země a celý svět, jako ten, který sám „učinil nebe i zemi“ (Ž 115,15; 124,8; 134,3).
288 Zjevení o stvoření je tedy neodlučitelné od zjevení a uskutečnění úmluvy Boha, Jediného, s jeho lidem. Stvoření je zjeveno jako první krok k této úmluvě, jako první a všeobecné svědectví všemohoucí Boží lásky.322 Pravda o stvoření je také vyjadřována se stále rostoucí silou v poselství proroků,323 v modlitbě žalmů324 a liturgie a v mudroslovných úvahách325 vyvoleného lidu.
289 Mezi všemi slovy Písma svatého o stvoření zaujímají jedinečné místo první tři kapitoly knihy Genesis. Z literárního hlediska mohou mít tyto texty různé prameny. Inspirovaní autoři je umístili na začátek Písma, aby tak jejich slavnostním jazykem vyjádřila pravda o stvoření, o jeho původu a o jeho cíli v Bohu, o tom, že má řád a je dobré, o povolání člověka a konečně o dramatu hříchu a o naději na spásu. Tato slova čtená ve světle Krista, v jednotě Písma svatého a živé Tradice Církve zůstávají hlavním pramenem katecheze o tajemství „počátku“: o stvoření, o pádu a o příslibu spásy.
Stvoření – dílo Nejsvětější Trojice
290 „Na počátku stvořil Bůh nebe i zemi“ (Gn 1,1). Tato první slova Písma obsahují tři tvrzení: věčný Bůh dal počátek všemu, co existuje mimo něho. Pouze On je Stvořitel (sloveso „stvořit – v hebrejštině „bara“ – má vždy jako subjekt Boha). Všechno, co existuje (vyjádřeno rčením „nebe i země“) závisí na tom, který mu dává bytí.
291 „Na počátku bylo Slovo… to Slovo byl Bůh… Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic“ (Jan 1,1-3). Nový zákon zjevuje, že Bůh stvořil všechno skrze věčné Slovo, svého milovaného Syna. „V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi… Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. (Kristus) je dříve než všechno (ostatní) a všechno trvá v něm“ (Kol 1,16-17). Víra Církve také dosvědčuje stvořitelskou činnost Ducha svatého: on je „dárcem života“,326 „Duch Stvořitel“,327 „pramen veškerého dobra.“328
292 Stvořitelská činnost Syna a Ducha, naznačená ve Starém zákoně329 zjevená v Nové smlouvě jako nerozlučně jednotná se stvořitelskou činností Otcovou, je jasně dosvědčena v pravidle víry Církve: „Existuje jen jeden Bůh… On je Otec, je Bůh, je Stvořitel, je Původce a je Uspořadatel. Učinil všechny věci sám od sebe, totiž svým slovem a svou moudrostí“, „skrze Syna a Ducha“, kteří jsou jakoby „jeho ruce“.330 Stvoření je společné dílo Nejsvětější Trojice.
„Svět byl stvořen k Boží slávě“
293 To je základní pravda, které Písmo i Tradice učí a oslavují ji: „Svět byl stvořen ke slávě Boží.“331 Bůh stvořil všechny věci, vysvětluje svatý Bonaventura, „ne aby rozmnožil vlastní slávu, ale aby ji ukázal a sdělil“.332 Vždyť Bůh nemá jiný důvod ke stvoření než svou lásku a svou dobrotu: „Byl to klíč lásky, který otevřel jeho ruku, aby vznikli tvorové.“333 A 1. vatikánský koncil učí:
„Tento jediný pravý Bůh na počátku časů svrchovaně dobrovolným rozhodnutím ve své dobrotě a svou všemohoucí silou stvořil z ničeho zároveň jak duchové, tak tělesné tvory, ne kvůli tomu, aby zvětšil svou blaženost, ani aby dosáhl své dokonalosti, nýbrž aby ji ukázal skrze dobra, která udílí svým tvorům.“334
294 Boží sláva záleží v tom, že se uskuteční toto zjevení a toto sdílení jeho dobroty, neboť kvůli tomu byl stvořen svět. Učinit, „abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista“, byl dobrotivý plán jeho vůle, „proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti“ (Ef 1,5-6). „Vždyť slávou Boha je živý člověk a životem člověka je patření na Boha: jestliže Boží zjevení skrze stvoření zjednalo život všem bytostem, které žijí na zemi, čím více zjevení Otce skrze Slovo dá život těm, kdo vidí Boha.“335 Konečným cílem stvoření je, aby Bůh, „který je původcem všeho, byl také „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), a tak sobě zjednal slávu a nám blaženost“.336
Tajemství stvoření
BŮH TVOŘÍ S MOUDROSTÍ A LÁSKOU
295 Věříme, že Bůh stvořil svět podle své moudrosti.337 Svět není plodem žádné nutnosti, slepého osudu nebo náhody. Věříme, že svět pochází ze svobodné vůle Boha, který chtěl, aby se tvorové podíleli na jeho bytí, na jeho moudrosti a na jeho dobrotě: „Pane, stvořil jsi všechno, z tvé vůle to povstalo“ (Zj 4,11). „Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil“ (Ž 104,24). „Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory“ (Ž 145,9).
BŮH TVOŘÍ „Z NIČEHO“
296 Věříme, že ke stvoření Bůh nepotřebuje nic předem existujícího ani žádné pomoci.338 Stvoření není ani žádný nutný výron božské podstaty.339 Bůh tvoří svobodně „z ničeho“:340
„Co by na tom bylo zvláštního, kdyby Bůh vytvořil svět z nějaké předem existující hmoty? Nějaký řemeslník, když se mu dá materiál, udělá z něho, co chce. Avšak Boží moc se projevuje právě v tom, že vychází z ničeho a udělá všechno, co chce.“341
297 Víra ve stvoření „z ničeho“ je dosvědčena v Písmu jako pravda a plná příslibu a naděje. Takto povzbuzuje matka sedm synů k mučednictví:
„Nevím, jak jste vznikli v mém lůně, já jsem vám nedarovala ducha a život, ani jsem nikomu z vás nedala dohromady všechny části těla. Proto tedy Stvořitel světa, který dává vzniknout člověku při zrození a zná původ všech věcí, vám ve své milosti daruje život znovu, když teď dáváte přednost jeho zákonům před sebou samými… Prosím tě, dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo, a že lidský rod takto povstal“ (2 Mak 7,22-23.28).
298 Protože Bůh může stvořit z ničeho, může také působením Ducha svatého dát hříšníkům život duše tím, že jim stvoří čisté srdce,342 a zesnulým při vzkříšení život těla, neboť On „oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není“ (Řím 4,17). A jestliže Bůh mohl svým slovem dát zazářit z temnot světlu,343 pak také může dát světlo víry těm, kteří ho neznají.344
BŮH TVOŘÍ SVĚT USPOŘÁDANÝ A DOBRÝ
299 Jestliže Bůh stvořil svět moudře, dal stvoření i řád: „Ty jsi všechno uspořádal s mírou, počtem a vahou“ (Mdr 11,20). Stvoření učiněno skrze věčné Slovo a v něm, „obrazu neviditelného Boha“ (Kol 1,15), je určeno a zaměřeno na člověka, Boží obraz,345 který je povolán k osobnímu vztahu s Bohem. Protože náš rozum se podílí na světle božského intelektu, může chápat, co nám Bůh říká skrze své stvoření,346 i když zajisté jen s velkým úsilím a v duchu pokory a úcty před Stvořitelem a jeho dílem.347 Stvoření vzešlé z Boží dobroty, má na této dobrotě účast („A viděl Bůh, že je to dobré… velmi dobré“: Gn 1,4.10.12.18.21.31). Vždyť Bůh chtěl stvoření jako dar člověku, jako dědictví, které mu určil a svěřil. Církev při mnoha příležitostech musela hájit, že stvoření, včetně hmotného světa, je dobré.348
BŮH PŘESAHUJE STVOŘENÍ A JE V NĚM PŘÍTOMEN
300 Bůh je nekonečně větší než všechna jeho díla:349 „Svou velebností převýšil nebesa“ (Ž 8,2), „jeho velikost je nevýstižná“ (Ž 145,3). Protože však je svrchovaný a svobodný Stvořitel a první příčina všeho, co existuje, je přítomen v nejhlubším nitru svých tvorů: „V něm žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28). Podle slov svatého Augustina, on je „vyšší než to, co je ve mně nejvyšší, a hlubší než to, co je ve mně nejhlubší.“350
BŮH UCHOVÁVÁ A ŘÍDÍ STVOŘENÍ
301 Po stvoření Bůh neponechal své tvorstvo svému osudu. Nedává mu jen bytí a existenci: v každé chvíli mu uchovává bytí, dává mu schopnost jednat a vede ho k jeho cíli. Uznat tuto naprostou závislost na Stvořiteli je zdrojem moudrosti, svobody, radosti a důvěry:
„Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, Vládce, milující život“ (Mdr 11,24-26).
Bůh uskutečňuje svůj plán: Boží prozřetelnost
302 Stvoření má svou vlastní dobrotu a dokonalost, ale nevyšlo z rukou Stvořitele zcela dokončené. Je stvořeno tak, že je „na cestě“ (in statu viae) ke konečné dokonalosti, k jaké je Bůh určil; tu však má teprve dosáhnout. Úradky, kterými Bůh vede stvoření k této konečné dokonalosti, nazýváme Boží prozřetelností. „Bůh uchovává a řídí svou Prozřetelností všechno, co stvořil, „mocně se rozpíná od jednoho konce světa k druhému“ (Mdr 8,1). Vždyť „před jeho očima je všechno nahé a odkryté“ (Žid 4,13), i to, co vykonají tvorové svým svobodným jednáním.“351
303 Svědectví Písma je jednoznačné: péče Boží prozřetelnosti je konkrétní a bezprostřední; stará se o všechno od nejmenších věcí až po největší světové a dějinné události. Posvátné knihy silně zdůrazňují naprostou Boží svrchovanost nad během událostí: „Náš Bůh je v nebesích, a učinil všechno, co chtěl“ (Ž 115,3); a o Kristu se říká: „Když on otevře, nikdo nemůže zavřít, a když on zavře, nikdo nemůže otevřít“ (Zj 3,7); člověk má v srdci mnoho plánů, „jen Hospodinův úradek se však uskuteční“ (Př 19,21).
304 Tak je vidět, že Duch svatý, hlavní autor Písma svatého, často přičítá skutky Bohu, aniž by se zmiňoval o druhotných příčinách. Není to však primitivní „způsob vyjadřování“, nýbrž výrazný způsob, jak připomenout Boží prvenství a jeho absolutní svrchovanost nad dějinami a světem,352 a tak vychovávat k důvěře v něho. Modlitba žalmů je velikou školou této důvěry.353
305 Ježíš požaduje synovskou odevzdanost do Prozřetelnosti nebeského Otce, který se stará o ty nejnepatrnější potřeby svých dětí: „Nemějte si proto starost a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme?… Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,31-33).354
PROZŘETELNOST A DRUHOTNÉ PŘÍČINY
306 Bůh je svrchovaným pánem svého plánu. Avšak k jeho uskutečnění používá i spolupráce tvorů. To není známka slabosti, nýbrž velikosti a dobroty všemohoucího Boha. Vždyť Bůh nedává svým tvorům jen existenci, ale i důstojnost vlastního jednání, aby jedni byli příčinou a počátkem druhých a aby tak spolupracovali na splnění jeho plánu.
307 Bůh dává lidem také moc, aby se svobodně podíleli na jeho Prozřetelnosti tím, že jim svěřil odpovědnost „podmanit si zemi“ a panovat nad ní.355 Tím Bůh dal lidem možnost, aby byli rozumnou a svobodnou příčinou k dokončení díla stvoření tím, že budou zdokonalovat jeho soulad, k vlastnímu dobru i k dobru svých bližních. Lidé mohou často jako bezděční spolupracovníci s Boží vůlí svobodně vstoupit do Božího plánu svými skutky, svými modlitbami, ale i svým utrpením.356 Tak se pak plně stávají „spolupracovníky Boha“ (1 Kor 3,9; 1 Sol 3,2) a jeho království.357
308 Je neoddělitelnou pravdou od víry v Boha Stvořitele, že Bůh působí ve veškerém jednání svých tvorů. On je první příčina, která působí ve druhých příčinách a skrze ně: „Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit“ (Fil 2,13).358 Tato pravda nijak nezmenšuje důstojnost tvora, naopak ji zvyšuje. Vždyť tvor, učiněný Boží mocí, moudrostí a dobrotou z ničeho, nic nemůže, je-li odříznut od vlastního původu, protože „bez Stvořitele se ztrácí“;359 tím méně pak může dosáhnout svého posledního cíle bez pomoci milosti.360
PROZŘETELNOST A POHORŠENÍ ZLA
309 Jestliže Bůh, všemohoucí Otec, Stvořitel uspořádaného a dobrého světa, se stará o všechny své tvory, proč existuje zlo? Na tuto otázku, tak naléhavou jak nevyhnutelnou, tak bolestnou jako tajemnou, nemůže stačit žádná ukvapená odpověď. Křesťanská víra ve svém celku představuje odpověď na tuto otázku: Dobrota stvoření, drama hříchu, shovívavá láska Boha, který vychází vstříc člověku svými úmluvami, vykupitelským vtělením svého Syna, darem Ducha, shromážděním Církve, silou svátostí, povoláním k blaženému životu, který se předem předkládá souhlasu svobodných tvorů, ale o který se mohou též předem – a to je úděsné tajemství – připravit! V křesťanském poselství není jediný bod, který by z jistého hlediska nebyl odpovědí na problém zla.
310 Proč však Bůh nestvořil tak dokonalý svět, aby v něm nemohlo existovat žádné zlo? Bůh ve své nekonečné moci by mohl vždy stvořit něco lepšího.361 Nicméně Bůh ve své nekonečné moudrosti a dobrotě chtěl svobodně stvořit svět, který je „na cestě“ ke konečné dokonalosti. V Božím plánu toto postupné zdokonalování s sebou nese, že se objeví některé bytosti a jiné vymizí, s něčím dokonalejším přichází i něco méně dokonalého, příroda se někdy zvelebuje a jindy ničí. Tak tedy zároveň s fyzickým dobrem existuje i fyzické zlo, dokud stvoření nedosáhne své dokonalosti.362
311 Andělé a lidé, rozumní a svobodní tvorové, mají směřovat ke svému poslednímu cíli svobodným rozhodnutím a dávat mu z lásky přednost. Mohou ovšem sejít na scestí. Ve skutečnosti opravdu zhřešili. Tím vstoupilo do světa mravní zlo, a to je nezměrně horší než fyzické zlo. Bůh není příčinou mravního zla ani přímo, ani nepřímo.363 Avšak dopouští je, protože respektuje svobodu svého tvora, a dokáže z něj tajemně vytěžit dobro:
„Vždyť všemohoucí Bůh…, protože je svrchovaně dobrý, by nikdy nepřipustil, aby v jeho dílech existovalo jakékoliv zlo, kdyby nebyl dostatečně mocný a dobrý, aby ze samotného zla vytěžil dobro.“364
312 A tak časem je možno objevit, že Bůh ve své všemohoucí Prozřetelnosti může vytěžit dobro z následků zla, a to i mravního, které způsobili jeho tvorové: „A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh…“, říká Josef svým bratřím, „vy jste proti mě zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro,… aby zachoval naživu četný lid“ (Gn 45,8; 50,20).365 Z největšího mravního zla, které kdy bylo spácháno, z odmítnutí a zabití Božího Syna, což bylo způsobeno hříchem všech lidí, vytěžil Bůh přemírou své milosti366 největší dobra: oslavu Krista a naše vykoupení. Tím se však zlo nestává dobrem.
313 „Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Řím 8,28). Svědectví světců nepřestávají potvrzovat tuto pravdu:
Svatá Kateřina Sienská říká „těm, kteří se pohoršují a bouří kvůli tomu, co na ně přichází: Všechno pochází z lásky, vše je zaměřeno na spásu člověka, Bůh nedělá nic, co by nevedlo k tomuto cíli.“367 A svatý Tomáš Morus utěšuje svou dceru krátce před svou mučednickou smrtí: „Nemůže se stát nic, co Bůh nechce. Takže cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti to nejlepší.“368 A Juliána z Norwiche: „Naučila jsem se díky Boží milosti, že se musím přidržovat pevně víry a s nemenší pevností věřit, že všechno skončí dobře… Ty sama uvidíš, že všechny věci budou k dobru.“369
314 Pevně věříme, že Bůh je Pánem světa a dějin, avšak cesty jeho prozřetelnosti nám často zůstávají neznámé. Jen na konci, až skončí naše částečné poznání a budeme vidět Boha „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12), plně poznáme cesty, kterými Bůh, i přes dramata zla a hříchu, vedl své stvoření až odpočinku onoho definitivního Sabatu370 (sedmého dne) pro nějž stvořil nebesa i zemi.
5. odstavec
Nebe a země
325 Apoštolské vyznání víry hlásá, že Bůh je Stvořitel „nebe i země“ a nicejskocařihradské vyznání víry říká výslovně: Stvořitel „všeho viditelného i neviditelného.“
326 V Písmu svatém znamená výraz „nebe a země“ všechno, co existuje, celé stvoření. Poukazuje také na pouto v rámci stvoření, které zároveň spojuje a rozlišuje nebe a zemi: „Země“ je svět lidí.374 Nebe“ nebo „nebesa“ může označovat oblohu,375 ale také „místo“ vlastní Bohu, on je náš „Otec v nebesích“ (Mt 5,16),376 a proto označuje i nebe, které je eschatologickou (konečnou) slávou. A konečně se výrazem „nebe“ označuje „místo“ duchovních tvorů – andělů – kteří obklopují Boha.
327 Vyznání víry 4. lateránského koncilu tvrdí, že Bůh „na samém počátku časů stvořil z ničeho obojí řád stvoření, duchový i tělesný, to je anděly i pozemský svět; potom člověka, který se podílí na obojím, protože sestává z duše a těla“.377
Andělé
EXISTENCE ANDĚLŮ – PRAVDA VÍRY
328 Existence duchových, netělesných bytostí, které Písmo svaté obvykle nazývá anděly, je pravda víry. Svědectví Písma je tak jasné, jako jednomyslnost Tradice.
KDO JSOU?
329 Sv. Augustin o nich říká: „Anděl je název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato přirozenost, je to duch; ptáš-li se, jaký má úkol, je to anděl. Podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl.“378 Andělé jsou celým svým bytím Boží služebníci a poslové. Protože „andělé v nebi stále hledí na tvář svého Otce“ (Mt 18,10), jsou „dbalí rozkazů, poslušní na jeho slovo“ (Ž 103,20).
KRISTUS „A S NÍM VŠICHNI ANDĚLÉ“
331 Kristus je středem andělského světa. Jsou to „jeho andělé“: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním…“ (Mt 25,31). Jsou jeho, protože jsou stvořeni skrze něho a pro něho: „V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, (svět) viditelný i neviditelný: ať jsou to (andělé) při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho“ (Kol 1,16). Jsou jeho ještě více, protože z nich udělal posly svého plánu spásy: „Což nejsou všichni (andělé) jen duchové, poslaní k tomu, aby sloužili těm, kdo mají jako dědictví dostat spásu?“ (Žid 1,14).
332 Od počátku stvoření382 a po celou dobu dějin spásy, zdáli či zblízka, hlásají andělé tuto spásu a slouží při uskutečňování Božího záměru: uzavírají pozemský ráj,383 chrání Lota,384 zachraňují Hagar a její dítě,385 zachytí Abrahámovu ruku,386 skrze jejich službu je sdělován Zákon (srov. Sk 7,53), vedou Boží lid,387 ohlašují narození388 a povolání389 a pomáhají prorokům,390 abychom uvedli alespoň některé příklady. A konečně anděl Gabriel oznamuje narození Předchůdce i samotného Ježíše.391
333 Celý život vtěleného Slova od vtělení po nanebevstoupení je obklopen klaněním a službou andělů. Když Bůh uvádí svého Prvorozeného do světa, říká: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé“ (Žid 1,6). Jejich chvalozpěv při Kristově narození nepřestal znít ve chvalozpěvu Církve: „Sláva na výsostech Bohu…“ (Lk 2,14). Andělé ochraňují Ježíšovo dětství,392 obsluhují Ježíše na poušti,393 dodávají mu síly ve smrtelné úzkosti,394 i když by ho mohli zachránit z rukou nepřátel395 jako kdysi Izrael.396 Andělé také „evangelizují“ (Lk 2,10) tím, že oznamují radostnou zvěst o vtělení397 a Kristově vzkříšení.398 Při Kristově návratu, který ohlašují,399 mu budou sloužit při jeho soudu.400
ANDĚLÉ V ŽIVOTĚ CÍRKVE
335 Církev se spojuje v liturgii s anděly, aby se klaněla třikrát svatému Bohu;402 vzývá jejich pomoc (tak v „Supplices te rogamus…“ – V pokoře tě prosíme… – římského Kánonu nebo v „In Paradisum deducant te angeli…“ – Ať tě andělé doprovázejí do ráje – z pohřebních obřadů nebo také „Hymnus cherubínů“ z byzantské liturgie) a slaví zvlášť památku některých andělů (sv. Michaela, sv. Gabriela, sv. Rafaela, andělů strážných).
336 Od dětství403 až k hodině smrti404 je lidský život obklopen ochranou andělů405 a jejich přímluvou.406 „Každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu.“407 Křesťanský život má již zde na zemi má ve víře podíl na blaženém společenství andělů a lidí sjednocených v Bohu.
Viditelný svět
337 Bůh stvořil viditelný svět v celém jeho bohatství, v jeho rozmanitosti a řádu. Písmo symbolicky představuje dílo Stvořitele jako božskou „práci“ v pořadí šesti dní, která končí „odpočinkem“ sedmého dne.408 Posvátný text, týkající se stvoření, učí pravdy zjevené Bohem pro naši spásu.409 Pravdy, které umožňují „uznávat vnitřní podstatu celého stvoření, jeho hodnotu a zaměření k oslavě Boha“.410
338 Neexistuje nic, co by nevděčilo za svou existenci Bohu Stvořiteli. Svět měl svůj počátek, když byl Božím slovem učiněn z ničeho; všechny existující bytosti, celá příroda, celé lidské dějiny mají kořen v této prvotní události: je to sám tvůrčí akt, jímž vznikl svět a začal čas.411
339 Každý tvor je svým vlastním způsobem dobrý a dokonalý. O každém díle „šesti dnů“ je řečeno: „A viděl Bůh, že je to dobré.“ Patří k samému pojmu stvoření, že „všechny věci mají vlastní trvalost, pravdivost, hodnotu, vlastní zákony i uspořádání“.412 Různí tvorové, které Bůh chtěl ve svém vlastním bytí, jsou každý svým způsobem odleskem nekonečné Boží moudrosti a dobroty. Proto každý člověk, aby se vyhnul nezřízenému užívání věcí, které pohrdá Stvořitelem přináší zhoubné následky lidem i jejich prostředí, má respektovat dobrotu, jež je každému stvoření vlastní.
340 Vzájemná závislost tvorů je Boží záměr. Slunce a měsíc, cedr i malý květ, orel i vrabec: pohled na jejich nesčetné rozmanitosti a nerovnosti nám říká, že tvorové existují jen ve vzájemné závislosti, aby se navzájem doplňovali a sloužili jeden druhému.
341 Krása vesmíru. Řád a harmonie stvořeného světa vyvěrají z rozmanitosti bytostí a z jejich vzájemných vztahů. Člověk tyto vztahy postupně objevuje jako přírodní zákony. Jsou předmětem obdivu vědců. Krása stvoření je odleskem nekonečné krásy Stvořitele. Má vnukat úctu a podřízenost rozumu a vůle člověka.
342 Hierarchie tvorů je vyjádřena pořadím „šesti dnů“, které postupuje od méně dokonalého k dokonalejšímu. Bůh miluje všechny své tvory,413 o každého se stará, dokonce i o vrabce. A přece Ježíš říká: „Máte cenu větší než všichni vrabci“ (Lk 12,7); a dále: „Oč větší cenu má člověk než ovce!“ (Mt 12,12).
343 Člověk je vrcholem díla stvoření. Inspirované vyprávění to vyjadřuje tím, že jasně rozlišuje stvoření člověka od ostatních tvorů.414
344 Mezi všemi tvory existuje solidarita, protože mají všichni téhož Stvořitele a všichni jsou zaměřeni k jeho slávě:
„Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velikým leskem, vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda, která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra, matka země, která nás živí a slouží nám a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.
Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu a služte mu s velikou pokorou.“415
345 Sobota – konec díla „šesti dní“. Posvátný text říká, že „Bůh sedmého dne dokončil své dílo, které konal“, a tak „byla dokončena nebesa i země“; že sedmého dne odpočinul a „požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo“ (Gn 2,1-3). Tato inspirovaná slova jsou bohatá na spasitelná poučení:
346 Stvořením položil Bůh základ a dal zákony, které zůstávají stálé,416 o které se věřící může s důvěrou opírat a které budou pro něho znamením a zárukou toho, že Bůh zůstává neotřesitelně věrný své úmluvě.417 Člověk pak ze své strany se má věrně tohoto základu držet a respektovat zákony, které tam Stvořitel vepsal.
347 Stvoření je učiněno vzhledem k „sabatu“, tedy k úctě a klanění se Bohu. Bohoslužba (kult) je vepsána do řádu stvoření.418 „Ničemu ať se nedává před Boží službou přednost“ (Operi Dei nihil praeponatur), říká řehole sv. Benedikta, a tak naznačuje, jaký je správný řád lidských zájmů.
348 Sobota je srdcem Zákona Izraele. Zachovávat přikázání znamená správně odpovídat na moudrost a vůli Boha, jak to vyjadřuje dílo stvoření.
349 Osmý den. Pro nás však nastal nový den: totiž den Kristova zmrtvýchvstání. Sedmý den dokončuje první stvoření. Osmého dne počíná nové stvoření. Tak dílo stvoření vrcholí ve větším díle, ve vykoupení. První stvoření nalézá svůj smysl a vrchol v novém stvoření, v Kristu, jehož zář převyšuje ono první.419
Souhrn
350 Andělé jsou duchoví tvorové, kteří neustále oslavují Boha a slouží jeho spásným plánům které má vzhledem k jiným tvorům: „Andělé spolupracují na všem, co je nám k dobru.“420
351 Andělé obklopují Krista, svého Pána. Slouží mu především při naplňování jeho poslání spasit všechny lidi.
352 Církev uctívá anděly, kteří jí pomáhají na pozemské pouti a kteří chrání každou lidskou bytost.
353 Bůh chtěl rozmanitost svých tvorů, jejich vlastní dobro, jejich vzájemnou závislost a jejich řád. Všechny hmotné tvory určil k dobru lidského pokolení. Člověk a skrze něho celé stvoření je určeno k Boží slávě.
354 Respektovat zákony vepsané do stvoření a vztahy vyplývající z přirozenosti věcí je zásadou moudrosti a základem morálky.
6. odstavec
Člověk
355 „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl Božím obrazem, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27). Člověk zaujímá ve stvoření jedinečné místo: je „Božím obrazem“ (I); ve své přirozenosti spojuje svět duchový a hmotný (II); je stvořen „jako muž a žena“ (III); Bůh ho učinil svým přítelem (IV).
„K Božímu obrazu“
356 Jen člověk ze všech viditelných tvorů je „schopen poznávat a milovat svého Stvořitele“;421 „je jediným tvorem, kterého Bůh chtěl pro něho samého“;422 jen člověk je povolán, aby sdílel poznáním a láskou Boží život, k němuž byl stvořen a který je hlavním důvodem jeho důstojnosti.
„Kladu si otázku, co nebo kdo byl příčinou, žes dal člověku tak velkou důstojnost? Jistě to byla jedině tvá nesmírná láska, s níž jsi dám v sobě pohlížel na své stvoření a zamiloval sis je; vždyť jsi je stvořil z lásky a z lásky jsi mu dal bytí schopné okoušet tvé věčné dobro.“423
357 Lidský jednotlivec má osobní důstojnost, protože je Božím obrazem; člověk není jen něco, nýbrž někdo. Je schopen se poznávat, být svým pánem, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami; milostí je povolán do společenství se svým Stvořitelem, aby mu odpovídal vírou a láskou; to za něho nikdo nemůže udělat.
358 Bůh stvořil všechno pro člověka,424 avšak člověk byl stvořen, aby miloval Boha a sloužil mu a aby mu obětoval celé stvoření:
„Jaká je to tedy bytost, jež byla stvořena s takovou vážností? Je to člověk, velká, obdivuhodná a živá postava, jež má v Božích očích větší cenu než všechno ostatní stvoření: je to člověk a pro něho existuje nebe i země a moře a celé stvoření; jeho spáse přikládal Bůh takovou důležitost, že pro něho neušetřil ani svého jednorozeného Syna. Vždyť Bůh neúnavně používal všech prostředků, aby dal člověku vystoupit až k sobě a posadil si ho po své pravici.“425
359 „Je skutečností, že tajemství člověka se opravdu objasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“:426
„O dvou lidech prohlásil svatý apoštol, že dali počátek lidskému pokolení, totiž o Adamovi a o Kristovi…. První Adam, praví apoštol, byl stvořen jako lidská bytost, jež přijala život; poslední je bytostí duchovní, jež dává život. První byl stvořen tímto posledním a dostal od něho duši, aby mohl žít… Druhý Adam vtiskl svůj obraz prvnímu Adamovi, když ho formoval. A to je důvod, proč na sebe vzal jeho postavení a přijal jeho jméno; aby nedopustil zatracení toho, kterého učinil podle svého obrazu. První Adam a poslední Adam: první začal, poslední nikdy neskončí. Protože ten poslední je ve skutečnosti první, jak to sám řekl: „Já jsem První i Poslední.““427
360 Díky společnému původu tvoří lidský rod jedinou jednotu. Vždyť Bůh „stvořil z jednoho člověka celé lidské pokolení“ (Sk 17,26):428
„Úchvatná je vize, která nám dává nazírat na lidský rod v jednotě jeho původu v Bohu…; v jednotě jeho přirozenosti, složená stejně u všech z hmotného těla a duchové duše; v jednotě jeho bezprostředního cíle a jeho poslání ve světě; v jednotě jeho životního prostředí, země, jejíž plody mohou všichni lidé podle přirozeného práva užívat k udržování a rozvíjení života; v jednotě jeho nadpřirozeného cíle, samého Boha, k němuž mají všichni směřovat; v jednotě prostředků k dosažení takového cíle… v jednotě jeho vykoupení, které pro všechny zjednal Kristus.“429
Jednota duše a těla
362 Lidská osoba, stvořená k Božímu obrazu, je zároveň bytost tělesná i duchová. Biblické vyprávění vyjadřuje tuto skutečnost symbolickou řečí, když říká, že „Bůh vytvořil člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem“ (Gn 2,7). A tedy celý člověk je Bohem chtěný.
363 Výraz duše označuje v Písmu svatém často lidský život431 nebo celou lidskou osobu.432 Označuje však také to, co je v člověku nejniternější,433 co má v něm největší cenu,434 to, v čem je zvláště Božím obrazem: „duše“ znamená duchový princip v člověku.
364 Tělo člověka se podílí na důstojnosti „Božího obrazu“: je to lidské tělo, protože je oživováno duchovou duší a že celá lidská osoba je určena stát se v Kristově Těle chrámem Ducha svatého.435
„Člověk je jednota duše a těla. Jakožto tělesná bytost v sobě shrnuje prvky hmotného světa; v něm dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas k svobodnému chválení Stvořitele. Člověk proto nesmí pohrdat tělesným životem, nýbrž naopak, je povinen považovat své tělo za dobré a hodné úcty, poněvadž bylo stvořeno od Boha a posledního dne má být vzkříšeno.“436 207
365 Jednota duše a těla je tak hluboká, že je nutno považovat duši za „formu“ těla;437 to znamená, že díky duchové duši je tělo, které je složené z hmoty, lidským a živým tělem; duch a hmota nejsou v člověku dvě sloučené přirozenosti, ale jejich spojení tvoří jedinou přirozenost.
366 Církev učí, že duchová duše je bezprostředně stvořena Bohem438 – není tedy „zplozena“ rodiči – a že je nesmrtelná:439 nezaniká při smrti, ve chvíli svého oddělení od těla, a znovu se spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení.
367 Někdy se rozlišuje duše od ducha. Tak svatý Pavel prosí: „Sám Bůh… kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista“ (1 Sol 5,23). Církev učí, že takové rozlišení nezavádí v duši dvojakost (dualitu).440 „Duch“ znamená, že člověk je už od svého stvoření zaměřen ke svému nadpřirozenému cíli,441 a že jeho duše je schopna být bez vlastní zásluhy pozdvižena ke spojení s Bohem.442
„Jako muže a ženu je stvořil“
BOHEM CHTĚNÁ ROVNOST I RŮZNOST
369 Muž a žena jsou stvořeni, to znamená, že jsou chtěni Bohem: a to jak v dokonalé rovnosti jako lidské osoby, tak v jejich vlastním bytí muže a ženy. „Být mužem“, „být ženou“ je dobrá a Bohem chtěná skutečnost. Muž i žena mají nepomíjející důstojnost, kterou jim uděluje bezprostředně Bůh, jejich stvořitel.445 Muž a žena jsou, s touž důstojností, „Božím obrazem“. Svým „mužským bytím“ a „ženským bytím“ zrcadlí Stvořitelovu moudrost a dobrotu.
JEDEN PRO DRUHÉHO – „JEDNOTA VE DVOU“
371 Muž a žena, stvořeni společně, jsou Bohem chtěni jeden pro druhého. Boží slovo nám to naznačuje v různých úryvcích posvátného textu. „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou“ (Gn 2,18). Tímto lidským „protějškem“ nemůže být žádný živočich.448 Žena, kterou Bůh „utvořil“ z žebra vyňatého z muže, a kterou k němu přivede, vyvolá v muži výkřik úžasu, zvolání lásky a společenství: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla“ (Gn 2,23). Muž objevuje ženu jako druhé „já“ téhož lidství.
372 Muž a žena jsou stvořeni „jeden pro druhého“: ne že by je Bůh stvořil jen „napůl“ a „neúplné; stvořil je pro společenství osob, v němž každý může být „pomocí“ pro toho druhého, protože jsou zároveň rovnocenní jako osoby („kost z mých kostí…“) a doplňují se jako muž a žena. V manželství je Bůh spojuje tak, že vytvářejí „jedno tělo“ (Gn 2,24) a mohou předávat lidský život: „Ploďte a množte se a naplňte zemi“ (Gn 1,28). Tím, že muž a žena, jako manželé a rodiče, předávají svým dětem lidský život, spolupracují jedinečným způsobem na díle Stvořitele.449
373 Muž a žena jsou v Božím plánu povoláni, aby si jako Boží „správcové podmanili“ zemi.450 Tato svrchovanost nesmí být svévolná a destruktivně panovačná. Muž a žena jsou povoláni k tomu, aby měli účast na Boží prozřetelnosti vůči ostatním tvorům podle příkladu Stvořitele, „který miluje všechno, co je“ (Mdr 11,24). Z toho vyplývá jejich odpovědnost za svět, který jim Bůh svěřil.
Člověk v ráji
374 První člověk byl nejen stvořen dobrý, ale byl postaven do přátelství se svým Stvořitelem a do takové se sebou i s okolním tvorstvem, že to překoná jedině sláva nového stvoření v Kristu.
375 Církev, která hodnověrně vysvětluje symbolismus biblické řeči ve světle Nového zákona a Tradice, učí, že naši prarodiče byli stvořeni ve stavu „svatosti a původní spravedlnosti“.451 Milost původní svatosti byla „účastí na božském životě“.452
376 Všechny rozměry života byly posíleny vyzařováním této milosti. Pokud by byl člověk zůstával v důvěrném přátelství s Bohem, neměl ani zemřít453, ani trpět.454 Vnitřní harmonie lidské osoby, soulad mezi mužem a ženou,455 a konečně harmonie mezi prvním párem a celým stvořením vytvářelo podmínky nazývané „prvotní spravedlnost.“
377 „Vláda“ nad světem, kterou Bůh už od počátku daroval člověku, se uskutečňovala především v člověku samém jako sebeovládání. Člověk byl neporušený a spořádaný v celém svém bytí, protože nepodléhal trojí žádostivosti,456 která z něho dělá otroka smyslových rozkoší, lačnosti po majetku a sebezdůraznění proti příkazům rozumu.
378 Znamení důvěrného vztahu člověka k Bohu je dáno tím, že Bůh člověka umístnil do zahrady,457 kde žije, „aby ji obdělával a střežil“ (Gn 2,15); práce není nijak namáhavá,458 ale je to spoluprací muže a ženy s Bohem na zdokonalování viditelného stvoření.
379 Hříchem našich prarodičů byla ztracena veškerá harmonie prvotní spravedlnosti, kterou Bůh ve svém plánu pro člověka zamýšlel.
Souhrn
380 „Člověka jsi stvořil k svému obrazu a svěřil jsi mu celý svět, aby vládl nade vším tvorstvem a sloužil jedině tobě, svému Stvořiteli.“459
381 Člověk je předurčen, aby napodobil obraz Božího Syna, jenž se stal člověkem, „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15), aby Kristus byl první z mnoha bratří a sester.460
382 Člověk je „jednota duše a těla“.461 Učení víry tvrdí, že duchová a nesmrtelná duše je stvořena přímo Bohem.
7. odstavec
Pád
384 Zjevení nám dává poznat stav původní svatosti a spravedlnosti muže i ženy před hříchem. Štěstí jejich života v ráji vyplývalo z jejich přátelství s Bohem.
385 Bůh je nekonečně dobrý a všechny jeho díla jsou dobrá. Avšak nikdo se nevyhne zkušenosti s utrpením, se zlem v přírodě – které se jeví úzce vázané na omezenost, jež je vlastní tvorům – a především otázce po mravním zlu. Odkud pochází zlo? „Ptal jsem se, odkud je zlo a nedokázal jsem si dát odpověď,“ říká sv. Augustin463 a jeho trýznivé hledání najde východisko, jen když se obrátí k živému Bohu. Neboť „tajemství špatnosti“ (2 Sol 2,7) se vysvětluje jedině ve světle „náboženského tajemství“ (1 Tim 3,16). Zjevení Boží lásky v Kristu ukázala zároveň rozsah zla a přemíru milosti.464 Je třeba se zabývat otázkou původu zla a mít přitom zrak své víry upřený na toho, který jediný nad ním zvítězil.465
„Kde se rozmohl hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“
SKUTEČNOST HŘÍCHU
386 V dějinách člověka je přítomen hřích: bylo by marné snažit se to popírat nebo dávat této temné skutečnosti jiná jména. Při pokusu pochopit, co je to hřích, je nutno především uznat hluboký vztah člověka k Bohu, protože mimo tento vztah nemůže být zlo hříchu odhaleno ve své pravé podstatě jako odmítnutí Boha a vzpoura proti němu; i když hřích nadále těžce doléhá na život člověka i na dějiny.
387 Skutečnost hříchu a především hříchu prvotního, se objasní jen ve světle Božího zjevení. Bez poznání Boha, jaké nám dává, nelze jasně rozpoznat hřích. Tím se dá vysvětlit pokušení člověka chápat hřích jako chybný růst, jako psychologickou slabost, omyl, jako nevyhnutelný následek nepřiměřených společenských struktur atd. Jen ten, kdo zná Boží plán s člověkem, může pochopit, že hřích je zneužití oné svobody, kterou Bůh dává stvořeným osobám, aby ho mohly milovat a aby se mohly milovat navzájem.
PRVOTNÍ HŘÍCH – ZÁKLADNÍ PRAVDA VÍRY
388 Zjevení postupně objasňuje i skutečnost hříchu. I když Boží lid Starého zákona narážel na bolestný stav lidstva ve světle příběhu o pádu, o němž vypráví Genese, přesto nebyl schopen pochopit poslední význam tohoto příběhu, protože se zjevuje jen ve světle smrti a vzkříšení Ježíše Krista.466 Je nutno znát Krista jako pramen milosti, abychom poznali Adama jako zdroj hříchu. A Duch-Přímluvce, poslaný zmrtvýchvstalým Kristem, přišel, aby „usvědčil svět ze hříchu“ (Jan 16,8) tím, že zjevil toho, kdo je Vykupitelem z hříchu.
389 Učení o prvotním hříchu je takřka „rubem“ radostné zvěsti, že Ježíš je Spasitelem všech lidí, že všichni potřebují spásu, a že díky Kristu je spása nabídnuta všem. Církev, jež má „mysl Kristovu“,467 dobře ví, že napadá-li se zjevení o prvotním hříchu, útočí se tím i na Kristovo tajemství.
Pád andělů
JAK ČÍST VYPRÁVĚNÍ O PÁDU?
391 Za rozhodnutím našich prarodičů zvolit neposlušnost stojí svůdce, který se staví proti Bohu470 a který ze závisti uvrhne lidi do smrti.471 Písmo a církevní Tradice vidí v této bytosti padlého anděla, nazývaného satan nebo ďábel.472 Církev učí, že na počátku to byl dobrý anděl, stvořený Bohem. „satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobří, ale sami ze sebe udělali zlé.“473
392 Písmo mluví o hříchu padlých andělů.474 Tento jejich „pád“ spočívá ve svobodném rozhodnutí těchto stvořených duchů radikálně a neodvolatelně odmítnout Boha a jeho vládu. Ohlas této vzpoury nacházíme ve slovech, kterými se pokušitel obrátil na naše prarodiče: „Budete jako Bůh“ (Gn 3,5). „Ďábel hřeší od začátku“ (1 Jan 3,8), „je otec lži“ (Jan 8,44).
393 Jestliže hřích andělů nemůže být odpuštěn, pak je tomu tak pro neodvolatelný charakter, který má jejich rozhodnutí, a ne pro nedostatek nekonečného Božího milosrdenství. „Po pádu už nemají možnost litovat, tak jako už nemohou litovat lidé po smrti.“475
394 Písmo dosvědčuje neblahý vliv toho, kterého Ježíš nazývá „vrahem od počátku“ (Jan 8,44) a který se dokonce pokoušel odvrátit Ježíše od poslání, které mu svěřil Otec.476 „Syn Boží přišel proto, aby ďáblově činnosti udělal konec“ (1 Jan 3,8). Nejtěžším z těchto činů, vzhledem k následkům, bylo lživé svedení člověka k tomu, aby neposlouchal Boha.
395 Satanova moc však není neomezená. I on je pouze tvor, sice mocný, protože je čirý duch, ale přece jen tvor: nemůže zmařit budování Božího království. I když satan působí ve světě z nenávisti k Bohu a k jeho království, které je v Ježíši Kristu, a i když jeho činnost působí vážné škody – duchovního rázu a nepřímo i fyzického – každému člověku i společnosti, tuto činnost dopouští Boží prozřetelnost, která mocně a přitom nenásilně řídí dějiny člověka i světa. Boží dopuštění této ďáblovy činnosti je velké tajemství, avšak „my víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Řím 8,28).
Prvotní hřích
ZKOUŠKA SVOBODY
396 Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a zahrnul ho svým přátelstvím. Člověk, jako oduševnělý tvor, však nemůže žít toto přátelství jinak, než že se svobodně podrobí Bohu. To je smysl zákazu, který člověk dostal, aby nejedl ze stromu poznání dobrého a zlého, „protože v den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“ (Gn 2,17). „Strom poznání dobrého a zlého“ (Gn 2,17) symbolicky připomíná nepřekročitelnou hranici, kterou člověk jako tvor musí svobodně uznávat a s důvěrou respektovat. Člověk závisí na Stvořiteli, je podřízen zákonům stvoření a mravním normám, které řídí užívání svobody.
PRVNÍ HŘÍCH ČLOVĚKA
397 Člověk, pokoušený ďáblem, nechal ve svém srdci vyhasnout důvěru ke svému Stvořiteli.477 Tím, že zneužil své svobody, neuposlechl Božího příkazu. V tom spočívá první hřích člověka.478 Každý další hřích pak bude neposlušností vůči Bohu a nedostatkem důvěry v jeho dobrotu.
398 Tímto hříchem dal člověk přednost sám sobě před Bohem, a tím pohrdl Bohem: zvolil sám sebe proti Bohu, v rozporu s tím, co vyžaduje jeho stav stvořeného tvora, a tedy i jeho vlastní dobro. Člověk byl stvořen ve stavu svatosti a určen k tomu, aby byl Bohem zcela „zbožštěn“ ve slávě. Sveden ďáblem, chtěl být „jako Bůh“,479 avšak „bez Boha a před Bohem, ne podle Boha“.480
399 Písmo ukazuje dramatické následky této první neposlušnosti. Adam a Eva okamžitě ztrácejí milost prvotní svatosti.481 Mají strach z Boha,482 o němž si udělali falešnou představu jako o Bohu, který je žárlivý na své výsady.483
400 Soulad, ve kterém žili díky prvotní spravedlnosti, je zničen; vláda duchovních schopností duše nad tělem je podlomena;484 spojení muže a ženy je podrobeno napětím;485 jejich vztahy budou poznamenány žádostivostí a sklonem k panování jednoho nad druhým.486 Soulad s tvorstvem je rozbit: viditelné stvoření se člověku odcizilo a stalo se mu nepřítelem.487 Vinou člověka je stvoření „podrobeno nicotnosti“ (Řím 8,20). A konečně se uskuteční následek ohlášený pro případ neposlušnosti:488 člověk se navrátí do země, z níž byl vzat.489 Do lidských dějin vstupuje smrt.490
401 Po tomto prvním hříchu zaplavuje svět skutečný „příval“ hříchu: Kainova bratrovražda spáchaná na Ábelovi;491 všeobecná zkaženost jako následek hříchu.492 V dějinách Izraele se hřích často projevuje především jako nevěrnost Bohu úmluvy a jako přestoupení Mojžíšova zákona; i po Kristově vykoupení se hřích projevuje mezi křesťany nejrůznějším způsobem.493 Písmo i církevní tradice neustále připomínají přítomnost a všeobecnost hříchu v dějinách člověka: „Co se dovídáme z Božího zjevení, se shoduje se zkušeností. Vždyť zkoumá-li člověk své srdce, poznává, že je nakloněn i ke zlému a zapleten do mnoha špatností; to nemůže pocházet od jeho dobrého Stvořitele. Když často odmítal uznat Boha jako svůj původ, porušil tím také povinné zaměření k svému poslednímu cíli i celý řád vztahů vůči sobě, jiným lidem a všem stvořeným věcem.“494
402 Adamův hřích měl následky pro všechny lidi. Svatý Pavel o tom píše: „Celé množství se stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky“ (Řím 5,19); „Skrze jednoho člověka přišel na svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili…“ (Řím 5,12). Proti všeobecnosti hříchu a smrti staví apoštol všeobecnost spásy v Kristu: „Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život“ (Řím 5,18).
NÁSLEDKY ADAMOVA HŘÍCHU PRO LIDSTVO
403 Po vzoru svatého Pavla Církev vždy učila, že nesčetné ubohosti, jež lidi tíží, a lidskou náklonnost ke zlému a ke smrti nelze pochopit bez jejich souvislosti s Adamovou vinou a bez přihlédnutí ke skutečnosti, že Adam nám předal hřích, jímž jsme nakaženi od narození a který je „smrtí duše“.495 V důsledku této jistoty víry Církev uděluje křest na odpuštění hříchů také dětem, které se nedopustily osobních hříchů.496
404 Jak se stal Adamův hřích hříchem všech jeho potomků? Celý lidský rod je v Adamovi „jako jediné tělo jednoho člověka“.497 Pro tuto „jednotu lidského rodu“ jsou všichni lidé zasaženi Adamovým hříchem, stejně jako jsou zahrnuti do Kristovy spravedlnosti. Nicméně předávání prvotního hříchu je tajemství, jež nemůžeme plně pochopit. Ze zjevení však víme, že Adam nedostal svatost a prvotní spravedlnost jen pro sebe, nýbrž pro celou lidskou přirozenost: když Adam a Eva podlehli pokušiteli, dopustili se osobního hříchu, avšak tento hřích zasáhl lidskou přirozenost, kterou oni předávají v padlém stavu.498 Je to hřích, který bude předáván plozením, to je předáváním lidské přirozenosti zbavené prvotní svatosti a spravedlnosti, celému lidstvu. Proto je prvotní hřích nazýván „hříchem“ analogicky: jako „převzatý“ hřích, a ne hřích „spáchaný“, je to stav, a ne skutek.
405 Ačkoliv je prvotní hřích vlastní každému,499 nemá u žádného z Adamových potomků povahu osobní viny. Je to ztráta prvotní svatosti a spravedlnosti, ale lidská přirozenost není úplně zkažena: její přirozené síly jsou zraněny, je podrobena nevědomosti, utrpení a vládě smrti a je nakloněna ke hříchu (tento sklon ke zlému se nazývá žádostivost – „concupiscentia“). Křest tím, že dává Kristův život milosti, zahlazuje prvotní hřích a obrací nového člověka k Bohu; avšak následky tohoto hříchu pro přirozenost oslabenou a náchylnou ke zlu, zůstávají v člověku a vybízejí jej k duchovnímu boji.
406 Nauka Církve o předávání prvotního hříchu byla upřesněna hlavně v 5. století, zvláště pod vlivem učení sv. Augustina proti pelagianismu, a v 16. století proti v boji proti protestantské reformaci. Pelagius zastával názor, že člověk může vést mravně dobrý život přirozenou silou své svobodné vůle bez potřebné pomoci Boží milosti; omezoval tak vliv Adamovy viny na špatný příklad. První protestantští reformátoři naopak učili, že člověk byl prvotním hříchem radikálně zkažen a zbaven své svobody; ztotožňovali hřích, který dědí každý člověk, s náchylností ke zlému („concupiscentia“), která prý je nepřemožitelná. K tomu, jaký je smysl zjeveného učení o prvotním hříchu, se Církev vyslovila na 2. oranžském sněmu v roce 529500 a na tridentském koncilu v roce 1546.501
TVRDÝ BOJ
407 Učení o prvotním hříchu – úzce související s vykoupením, které uskutečnil Kristus – poskytuje obraz i jasný úsudek o situaci člověka a jeho činnosti ve světě. Hříchem prvních lidí získal ďábel nad člověkem jakousi nadvládu; člověk však přesto zůstává svobodný. Prvotní hřích má za následek „otročení pod mocí toho, kdo vládne smrtí, totiž ďábla“.502 Popírat, že člověk má poraněnou přirozenost, náchylnou ke zlu, je příčinou velkých omylů v oblasti výchovy, politiky, sociální činnosti503 a v oblasti mravní.
408 Následky prvotního hříchu a všech osobních hříchů lidí dávají světu jako celku hříšný ráz, který může být definován výrazem sv. Jana: „hřích světa“ (Jan 1,29). Tímto výrazem se také naznačuje záporný vliv, který doléhá na lidi ze společenských poměrů a struktur, jež jsou plodem lidských hříchů.504
409 Dramatická situace světa, který „má celý v moci zlý duch“ (1 Jan 5,19),505 dělá z lidského života boj:
„Celé dějiny lidstva totiž prostupuje usilovný boj proti mocnostem temnot. Ten boj se zrodil na samém počátku světa a potrvá, jak řekl Pán, až do posledního dne. Člověk, zapletený do tohoto zápolení, musí neustále zápasit, aby přilnul k dobru; a bez velké námahy a bez pomoci Boží milosti není schopen dosáhnout vnitřního sjednocení.“506
„Tys ho nenechal napospas smrti“
410 Bůh člověka po pádu neopustil. Naopak, Bůh ho volá507 a tajemným způsobem mu ohlašuje, že zlo bude přemoženo a člověk bude ze svého pádu pozvednut.508 Tento úryvek z knihy Genese byl nazván „Protoevangelium“, protože je to první zvěst o Mesiáši Vykupiteli, o boji mezi hadem a Ženou a o konečném vítězství jejího potomka.
411 Křesťanská Tradice vidí v tomto úryvku zvěst o „novém Adamovi“,509 který svou poslušností „až k smrti kříže“ (Fil 2,8) více než dostatečně odčinil Adamovu neposlušnost.510 Kromě toho četní Otcové a učitelé Církve vidí v Ženě, ohlašované v „protoevangeliu“ Kristovu matku Marii, jako „novou Evu.“ Vždyť ona jako první a jedinečným způsobem měla prospěch z vítězství nad hříchem, jež dobyl Kristus: byla totiž uchráněna před jakoukoliv skvrnou dědičného hříchu511 a během svého pozemského života se ze zvláštní Boží milosti nedopustila žádného hříchu.512
412 Ale proč Bůh prvnímu člověku nezabránil ve hříchu? Svatý Lev Veliký odpovídá: „Kristova nevýslovná milost nám dala lepší dobra než ta, která nám odňala ďáblova závist.“513 A svatý Tomáš Akvinský: „Nic nebrání tomu, aby lidská přirozenost byla určena k vyššímu cíli po hříchu. Bůh totiž dopouští existenci zla, aby z něho vytěžil větší dobro. Odtud je výrok sv. Pavla: ‘Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost’ (Řím 5,20). A zpěv Exultet: ‘Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!’“514
Souhrn
413 „Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí… ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět“ (Mdr 1,13; 2,24).
414 satan nebo ďábel a ostatní zlí duchové jsou padlí andělé, protože svobodně odmítli sloužit Bohu a jeho plánu. Jejich rozhodnutí proti Bohu je definitivní. Snaží se strhnout člověka do své vzpoury proti Bohu.
415 „Člověk byl Bohem stvořen ve stavu svatosti. Na samém počátku dějin však zneužil z návodu Zlého své svobody, povstal proti Bohu a zatoužil dosáhnout svého cíle mimo Boha.“515
416 Adam jako první člověk ztratil následkem svého hříchu prvotní svatost a spravedlnost, které dostal od Boha nejen pro sebe, nýbrž pro všechny lidské bytosti.
417 Adam a Eva předali svému potomstvu lidskou přirozenost poraněnou jejich prvním hříchem a tedy zbavenou prvotní svatosti a spravedlnosti. Tato ztráta se nazývá „prvotní hřích.“
418 Následkem prvotního hříchu je lidská přirozenost oslabená ve svých silách, podléhá nevědomosti, utrpení, vládě smrti a je nakloněna ke hříchu (tento sklon se nazývá „žádostivost“).
419 „Vyznáváme tedy s tridentským koncilem, že prvotní hřích se přenáší spolu s lidskou přirozeností nikoli napodobením, ale sdělováním života, a že je proto vlastní každému člověku.“516
420 Vítězství nad hříchem, jehož dobyl Kristus, nám dalo lepší dobra než ta, která nám odňal hřích: „Kde se rozmohl hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20).
Druhá kapitola
„Věřím v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího“
422 „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). To je radostná zvěst o „Ježíši Kristu, Synu Božím“ (Mk 1,1): Bůh navštívil svůj lid,518 splnil zaslíbení daná Abrahámovi a jeho potomstvu;519 a překonal všechna očekávání: poslal nám svého „milovaného Syna“ (Mk 1,11).
RADOSTNÁ ZVĚST: BŮH POSLAL SVÉHO SYNA
423 Věříme a vyznáváme, že Ježíš z Nazareta, rodem Žid, narozený z izraelské dcery v Betlémě v době krále Heroda Velkého a císaře Augusta, povoláním tesař, který zemřel ukřižován v Jeruzalémě, pod místodržitelem Ponciem Pilátem, za vlády císaře Tiberia, je věčný Syn Boha, který se stal člověkem a „vyšel od Boha“ (Jan 13,3), „sestoupil z nebe“ (Jan 3,13; 6,33), „přišel v těle“ (1 Jan 4,2); vždyť „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy… Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milostí za milostí“ (Jan 1,14.16).
„ZVĚSTOVAT… NEVYSTIŽITELNÉ KRISTOVO BOHATSTVÍ“ (Ef 3,8)
425 Předávání křesťanské víry je především hlásání Ježíše Krista s cílem přivést k víře v něho. První učedníci byli od počátku naplněni vroucí touhou hlásat Krista: „Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli“ (Sk 4,20). Vybízejí lidi všech dob, aby vstoupili do radosti jejich společenství s Kristem:
„O tom, co bylo na počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám. Život se zjevil, a my jsme (ho) viděli, Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme (tedy) viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto píšeme, aby naše radost byla úplná“ (1 Jan 1,1-4).
ÚSTŘEDNÍ BOD KATECHEZE: KRISTUS
426 „Ve středu katecheze nacházíme v podstatě jedinou osobu: a to Ježíše z Nazareta. Otcova jednorozeného Syna…, který pro nás trpěl a zemřel a nyní, zmrtvýchvstalý, žije navždy pro nás… Katechizovat… tedy znamená odhalovat v osobě Ježíše Krista celý Boží plán… tj. snažit se pochopit smysl Kristových skutků a slov, znamení, jež vykonal.“521 Cíl katecheze: „Uvést… do společenství… s Ježíšem Kristem: jen on nás může vést v Duchu svatém k Otcově lásce a jen on sám může dát, abychom se podíleli na životě Nejsvětější Trojice.“522
427 „Při katechezi se učí o Kristu, vtěleném Slovu a Božím Synu, a všechno ostatní se vztahuje k němu;… jen Kristus učí, zatímco každý druhý to činí jen v té míře, v jaké je jeho tlumočníkem tím, že umožňuje, aby Kristus učil jeho ústy… Každý katecheta by měl na sebe vztahovat tajemná Ježíšova slova: „Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal“ (Jan 7,16).“523
428 Ten, kdo je povolán „učit Krista“, má tedy usilovat především o ten zisk, jímž je „nesmírně cenné poznání Krista“; je třeba přijmout ztrátu všeho, „abych mohl získat Krista a byl s ním spojen“ a abych „poznal na sobě moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom,… dosáhnu i vzkříšení z mrtvých“ (Fil 3,8-11).
429 Z tohoto láskyplného poznání Krista se rodí nezadržitelná touha hlásat, „evangelizovat“, přivádět druhé k tomu, aby dali své „ano“ k víře v Ježíše Krista. Zároveň také člověk pociťuje potřebu stále lépe poznávat tuto víru. Proto uvedeme v pořadí podle vyznání víry hlavní Ježíšovy tituly: Kristus, Boží Syn, Pán (2. článek). Po nich pak Vyznání víry prohlašuje hlavní tajemství Kristova života: jeho vtělení (3. článek), pak velikonoční tajemství (4. a 5. článek) a konečně tajemství jeho oslavení (6. a 7. článek).
2. článek
„I v Ježíše Krista, syna jeho jediného, Pána našeho“
Ježíš
430 Ježíš v hebrejštině znamená: „Bůh zachraňuje.“ Anděl Gabriel říká při zvěstování nazývá jeho vlastním jménem Ježíš; toto jméno vyjadřuje zároveň jeho totožnost i jeho poslání.524 Protože pouze Bůh může odpouštět hříchy,525 je to on, kdo v Ježíši, svém věčném Synu, který se stal člověkem, „spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Tak Bůh v Ježíši opakuje celé své dějiny spásy k prospěchu lidí.
431 V dějinách spásy se Bůh nespokojil s tím, že osvobodil Izraele „z domu otroctví“ (Dt 5,6), že ho vyvedl z Egypta; spasí ho i z jeho hříchu; protože hřích je vždycky urážka Boha,526 pouze Bůh ji může odpustit.527 Proto Izrael, když si stále více uvědomuje všeobecnost hříchu, nebude moci hledat spásu jinak, než ve vzývání jména Boha Vykupitele.528
432 Ježíšovo jméno znamená, že Jméno samého Boha je přítomno v osobě jeho Syna,529 který se stal člověkem kvůli všeobecnému a definitivnímu vykoupení z hříchů. Jen Boží jméno přináší spásu,530 a napříště ho mohou všichni vzývat, neboť vtělením se spojil se všemi lidmi,531 „neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12).532
433 Jméno Boha Spasitele vzýval jen jednou za rok velekněz při smírných obřadech za hříchy Izraele, když pokropil krví oběti příkrov (tzv. slitovnici) svatostánku.533 Příkrov byl místem Boží přítomnosti.534 Když svatý Pavel říká o Ježíšovi, že „Bůh ho ustanovil jako smírnou oběť v jeho krvi“ (Řím 3,25), chce tím tvrdit, že v jeho lidství „Bůh smířil svět se sebou skrze Krista“ (2 Kor 5,19).
434 Ježíšovo zmrtvýchvstání oslavuje jméno Boha Spasitele,535 neboť právě Ježíšovo jméno plně dokazuje svrchovanou moc „Jména nad každé jiné jméno“ (Fil 2,9-10). Zlí duchové se jeho jména bojí536 a Ježíšovi učedníci v jeho jménu konají zázraky;537 vždyť Otec jim dá všechno, oč ho prosí v Ježíšově jménu.538
435 Ježíšovo jméno je středem křesťanské modlitby. Všechny liturgické modlitby končí formulí „per Dominum nostrum Jesum Christum…“ (skrze našeho Pána, Ježíše Krista…). Modlitba „Zdrávas Maria“ vrcholí slovy „a požehnaný plod života tvého, Ježíš.“ Modlitba srdce, obvyklá u východních křesťanů a nazývaná „Ježíšova modlitba“ říká: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Mnozí křesťané umírají s jediným slovem: „Ježíš“ na rtech, jako svatá Johanka z Arku.
Kristus
436 Kristus pochází z řeckého překladu hebrejského výrazu „Mesiáš“, což znamená „pomazaný.“ Stává se Ježíšovým vlastním jménem jen proto, že on dokonale plní božské poslání, které to jméno vyjadřuje. V Izraeli bývali totiž ve jménu Boha pomazáni ti, kteří mu byli zasvěceni k poslání, jež jim svěřil. Byli to králové,539 kněží540 a někdy i proroci.541 Takový měl být „par excellence“ případ Mesiáše, kterého měl Bůh poslat, aby nastolil s konečnou platností své Království.542 Mesiáš měl být pomazán Duchem Hospodina543 na krále i kněze zároveň,544 ale také na proroka.545 Ježíš splnil mesiánskou naději Izraele ve své trojí funkci kněze, proroka a krále.
437 Anděl zvěstoval pastýřům Ježíšovo narození jako narození Mesiáše slíbeného Izraeli: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán“ (Lk 2,11). Od samého počátku je tím, „kterého Otec posvětil a poslal na svět“ (Jan 10,36) počatý jako „svatý“ v Mariině panenském lůně. Bůh vyzval Josefa, aby přijal Marii, „svou manželku“, která byla těhotná, „vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého“ (Mt 1,20), aby se tak Ježíš, „nazývaný Kristus“, narodil Josefově manželce jako potomek z Davidova mesiášského rodu (Mt 1,16).546
438 Ježíšovo mesiášské posvěcení vyjevuje jeho božské poslání. „A to ostatně naznačuje samo jeho jméno, neboť Kristovým jménem se míní ten, který pomazal, ten, který byl pomazán, i samo pomazání, kterého se mu dostalo: ten, který pomazal, to je Otec; ten, který byl pomazán, to je Syn; a byl pomazán v Duchu, který je pomazání.“547 Ježíšovo věčné mesiášské posvěcení se zjevilo v době jeho pozemského života, při křtu od Jana, když ho Bůh „pomazal Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38), „aby byl zjeven izraelskému národu“ (Jan 1,31) jako jeho Mesiáš. Jeho skutky i jeho slova ho zjevují jako „svatého Božího“ (Mk 1,24; Jan 6,69; Sk 3,14).
439 Mnozí židé i někteří pohané, kteří sdíleli jejich naději, uznali, že Ježíš má základní rysy mesiášského „Davidova syna“, kterého Bůh slíbil Izraeli.548 Ježíš přijal titul Mesiáše, na který měl právo,549 avšak ne bez výhrad, protože část jeho současníků jej chápala podle pojetí příliš lidského,550 v podstatě politického.551
440 Ježíš přijal vyznání víry apoštola Petra, který ho uznával za Mesiáše, a sám pak oznamuje, že utrpení Syna člověka je už blízko.552 Tak odhalil vlastní obsah své mesiášské královské důstojnosti v transcendentní totožnosti Syna člověka, „který sestoupil z nebe“ (Jan 3,13),553 a zároveň ve svém vykupitelském poslání jako trpící Služebník: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28).554 A proto se pravý smysl jeho královské důstojnosti ukazuje jen z výše kříže.555 Teprve po vzkříšení může Petr prohlásit jeho mesiášskou královskou důstojnost před Božím lidem: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali“ (Sk 2,36).
Jednorozený Syn Boží
441 Boží Syn je ve Starém zákoně titul, který se dává andělům,556 vyvolenému národu,557 synům Izraele558 a jejich králům.559 V těchto případech znamená adoptivní synovství, jež vytváří mezi Bohem a jeho tvorem mimořádně důvěrné vztahy. Když je tedy slíbený KrálMesiáš nazýván „Božím Synem“,560 nevyplývá z toho nutně, podle literárního smyslu oněch textů, že je víc než člověk. Ti, kdo takto označovali Ježíše jako izraelského Mesiáše,561 nechtěli asi říci nic víc.562
442 Jiná věc je, když Petr vyznává, že Ježíš je „Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,16), protože Ježíš odpovídá slavnostním způsobem: „Nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj nebeský Otec“ (Mt 16,17). Podobně Pavel prohlásí o svém obrácení na cestě do Damašku: „Bůh, který mě vyvolil už v lůně mé matky a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych kázal o něm radostnou zvěst všem pohanům…“ (Gal 1,15-16). „A hned začal v synagogách kázat Ježíše, že je to Boží Syn“ (Sk 9,20). Toto bude od samého počátku563 středem apoštolské víry,564 kterou prohlásil nejdříve Petr jako základ Církve.565
443 Jestliže Petr mohl uznat, že Mesiášovo božské synovství má transcendentální povahu, pak jen proto, že to sám Ježíš jasně naznačil. Před veleradou, na otázku svých žalobců: „Ty jsi tedy Boží Syn?“, Ježíš odpověděl: „Vy správně říkáte, já jsem“ (Lk 22,70).566 Už mnohem dříve se označil za „Syna“, který zná Otce,567 který se liší od služebníků, jež Bůh dříve posílal svému lidu,568 a který je vyšší než sami andělé.569 Odlišil své synovství od synovství svých učedníků tím, že nikdy neříkal „Otče náš“,570 kromě příkazu, který jim dal: „Vy se tedy modlete takto: Otče náš“ (Mt 6,9); a zdůraznil toto rozlišení: “…k Otci svému i Otci vašemu“ (Jan 20,17).
444 Evangelia zmiňují při dvou slavnostních okamžicích – při křtu a proměnění Krista – Otcův hlas, který označuje Ježíše za svého „milovaného Syna.“571 Ježíš se sám představuje jako „jednorozený Syn Boží“ (Jan 3,16) a tímto titulem potvrzuje svou věčnou preexistenci.572 Požaduje víru „ve jméno jednorozeného Syna Božího“ (Jan 3,18). Toto křesťanské vyznání se objevuje již ve zvolání setníka tváří v tvář Ježíši na kříži: „Tento člověk byl opravdu Boží Syn“ (Mk 15,39); jedině věřící člověk může vyjádřit ve světle velikonočního tajemství plný dosah titulu „Boží Syn“.
445 Teprve po zmrtvýchvstání se ukáže Ježíšovo božské synovství v moci jeho oslaveného lidství: „duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých“ (Řím 1,4).573 Apoštolové budou moci vyznat: „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14).
Pán – Hospodin
446 V řeckém překladu starozákonních knih je nevýslovné jméno, jímž se Bůh zjevil Mojžíšovi,574 JHVH, přeloženo výrazem „Kyrios“ (Pán). Od té doby se Hospodin (Pán) stává nejčastějším jménem přímo pro označení božství Boha Izraele. V tomto hutném smyslu užívá Nový zákon titulu „Pán“ jak pro Otce, tak – a to je novinka – i pro Ježíše, který je tím uznáván za Boha.575
447 Sám Ježíš si tento titul zastřeně připisuje, když diskutuje s farizeji o smyslu 110. žalmu,576 ale i otevřeně, když se obrací ke svým apoštolům.577 Během Ježíšova veřejného života ukazovaly projevy jeho moci nad přírodou, nad nemocemi, nad zlými duchy, nad smrtí a hříchem jeho božskou svrchovanost.
448 V evangeliích se různé osoby velmi často obracejí na Ježíše oslovením „Pane“. Tento titul vyjadřuje úctu i důvěru těch, kteří přicházejí k Ježíšovi a očekávají od něho pomoc a uzdravení.578 Pod vlivem Ducha svatého znamená toto slovení znamená uznání Ježíšova božského tajemství.579 Při setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem se stává klaněním: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28). Dostává onen nádech lásky a náklonnosti, kterým se bude vyznačovat křesťanská tradice: „Pán je to!“ (Jan 21,7).
449 Tím, že první vyznání víry Církve připisují Ježíšovi božský titul Pána, vyhlašují od samého počátku,580 že moc, čest a sláva, náležející Bohu Otci, se vztahují také na Ježíše,581 protože má „božskou přirozenost“ (Fil 2,6), a že Otec tuto Ježíšovu svrchovanost ukázal tím, že ho vzkřísil z mrtvých a povýšil ho do své slávy.582
450 Hned od začátku křesťanských dějin vyhlášení Ježíšovy svrchovanosti583 znamená také uznání, že člověk nesmí absolutně podřizovat svou osobní svobodu žádné pozemské moci, ale jedině Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu: císař není „Pán“.584 „Církev věří… že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli“.585
451 Křesťanská modlitba je poznamenána titulem „Pán“, ať je to výzva k modlitbě: „Pán s vámi“, nebo závěr modlitby: „skrze našeho Pána, Ježíše Krista“, nebo také zvolání plné naděje a důvěry: „Maran atha“ (Pán přichází) či „Marana tha“ (Přijď, Pane!; 1 Kor 16,22), „Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,10).
Souhrn
452 Jméno „Ježíš“ znamená „Bůh zachraňuje.“ Dítě narozené z Panny Marie je pojmenováno „Ježíš“, „On (totiž) spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21): „Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12).
453 Jméno „Kristus“ znamená „Pomazaný“, „Mesiáš.“ Ježíš je Kristus, neboť Bůh ho „pomazal Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38). On je ten, který měl přijít,586 je „nadějí Izraele“ (Sk 28,20).
454 Jméno „Boží Syn“ znamená jedinečný a věčný vztah Ježíše Krista k Bohu, jeho Otci: on je Otcův jednorozený Syn587 a sám Bůh.588 Věřit, že Ježíš Kristus je Boží Syn je nutné k tomu, aby člověk mohl být křesťanem.589
455 Jméno „Pán“ znamená božskou svrchovanost. Vyznávat nebo vzývat Ježíše jako Pána znamená věřit v jeho božství. „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán““ (1 Kor 12,3).
3. článek
„Ježíš byl počat z Ducha svatého
a narodil se z Marie Panny“
1. odstavec
Syn Boží se stal člověkem
Proč se Slovo stalo tělem
456 V nicejsko-cařihradským vyznáním víry říkáme, že Syn Boží „pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijalo tělo z Marie Panny a stal se člověkem.“
457 Slovo se stalo tělem, aby nás spasilo tím, že nás smíří s Bohem: Bůh si nás zamiloval, „a poslal nám svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10). „Otec poslal svého Syna jako spasitele světa“ (1 Jan 4,14). Syn Boží „přišel, aby odstranil hříchy“ (1 Jan 3,5).
„Naše přirozenost byla nemocná a potřebovala uzdravení; byla padlá, potřebovala pozvednutí, byla mrtvá, potřebovala vzkříšení. Přišli jsme o vlastnictví dobra, bylo nám je třeba vrátit. Nám, ponořeným do temnot, bylo třeba přinést světlo; byli jsme v zajetí, čekali jsme na zachránce; byli jsme vězňové, čekali jsme na osvoboditele. Nebyly všechny tyto důvody závažné? Nebyly takové, aby pohnuly Boha sestoupit až do naší lidské přirozenosti, aby ji navštívil, když bylo lidstvo v tak žalostném a nešťastném stavu?“590
458 Slovo se stalo tělem, abychom tak poznali Boží lásku: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom měli život skrze něho“ (1 Jan 4,9). „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).
459 Slovo se stalo tělem, aby bylo naším vzorem svatosti: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě…“ (Mt 11,29). „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6). A Otec na hoře Proměnění přikazuje: „Toho poslouchejte“ (Mk 9,7).591 On je totiž vzorem blahoslavenství a závazným pravidlem Nového zákona: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). Tato láska v sobě zahrnuje, že člověk nabídne sebe sama v následování Ježíše.592
460 Slovo se stalo tělem, abychom měli účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4): „Vždyť to je důvod, proč se Slovo stalo člověkem, a Boží Syn synem člověka: aby se člověk stal Božím Synem tím, že vstoupí do společenství se Slovem a dostane tak božské synovství.“593 „Vždyť Boží Syn se stal člověkem, aby nás učinil Bohem.“594 „Jednorozený Boží Syn, chtěje nás učinit účastnými svého božství, vzal na sebe naši přirozenost, aby, když se stal člověkem, z lidí udělal bohy.“595
Vtělení
461 Církev přejímá výraz svatého Jana („Slovo se stalo tělem“: Jan 1,14) a nazývá „vtělením“ skutečnost, že Boží Syn vzal na sebe lidskou přirozenost, aby v ní uskutečnil naši spásu. Církev opěvuje tajemství vtělení v jednom hymnu, který uvádí svatý Pavel:
„Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoliv má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Fil 2,5-8).596
462 O tomtéž tajemství hovoří list k Židům:
„A tak Kristus, když přicházel na svět, řekl: „Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli““ (Žid 10,5-7).597
463 Víra ve skutečné vtělení Božího Syna je rozlišovacím znamením křesťanské víry: „Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel jako Mesiáš v těle, je z Boha“ (1 Jan 4,2). To je radostné přesvědčení Církve od samého počátku, když opěvuje „velké tajemství zbožnosti“: „Přišel v lidské přirozenosti“ (1 Tim 3,16).
Pravý Bůh a pravý člověk
464 Jedinečná a zcela zvláštní událost vtělení Božího Syna neznamená, že Ježíš Kristus je zčásti Bůh a zčásti člověk, ani že je v něm beztvárně smíšeno božství s lidstvím. Stal se opravdu pravým člověkem a zůstal přitom opravdu pravým Bohem, Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. Církev musela během prvních staletí hájit a objasňovat tuto pravdu víry proti bludům, které ji zkreslovaly.
465 První bludy spíše popíraly Kristovo pravé lidství než jeho božství (gnostický doketismus). Už od apoštolských dob křesťanská víra trvala na opravdovém vtělení Božího Syna, „který přišel v těle“.598 Avšak ve třetím století musela Církev potvrdit proti Pavlovi ze Samosaty (na sněmu v Antiochii), že Ježíš Kristus je Boží Syn podle přirozenosti, a ne jen adoptivní. První ekumenický koncil v Niceji roku 325 vyznal ve svém krédu, že Boží Syn „je zrozený, ne stvořený, jedné podstaty [„homousios“] s Otcem“, a odsoudil Aria, který zastával názor, že „Boží Syn vzešel z ničeho“599 a že je „jiné podstaty než Otec“.600
466 Nestoriánský blud viděl v Kristu lidskou osobu spojenou s božskou osobou Božího Syna. Proti tomu svatý Cyril z Alexandrie a třetí ekumenický koncil shromážděný v Efezu v roce 431 vyznal, že „Slovo tím, že se ve své Osobě spojilo s tělem, oduševněným rozumovou duší, se stalo člověkem“.601 Kristovo lidství nemá jiný subjekt než božskou osobu Božího Syna, který je přijal za vlastní ve chvíli svého početí. Kvůli tomu efezský koncil prohlásil v roce 431, že Maria se opravdu stala Boží Matkou pro lidské početí Božího Syna ve svém lůně; „Matka Boží… ne proto, že by Boží Slovo přijalo od ní svou božskou přirozenost, nýbrž proto, že se z ní má svaté tělo, vybavené rozumovou duší, a poněvadž je s ním Slovo spojeno ve své Osobě, říká se, že se Slovo narodilo podle těla“.602
467 Monofyzité tvrdili, že lidská přirozenost jako taková přestala v Kristu existovat, protože byla přijata do božské osoby Božího Syna. Proti tomuto bludu čtvrtý ekumenický koncil v Chalcedonu v roce 541 prohlásil:
„Po vzoru svatých Otců jednomyslně učíme vyznávat jediného a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, stejně dokonalého v božství a dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, složeného z rozumové duše a těla, soupodstatného s Otcem svým božstvím a soupodstatného s námi svým lidstvím, který „sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“ (Žid 4,15), zplozeného Otcem přede všemi věky co do božství, a v těchto posledních dnech pro nás a pro naši spásu zrozeného z Panny Marie, a Matky Boží, co do lidství. Jediného a téhož Krista, Pána, jednorozeného Syna, jehož musíme rozeznávat ve dvou přirozenostech, bez směšování, beze změny, bez rozdělení, bez odloučení. Spojením přirozeností nijak není potlačena jejich rozdílnost, ale spíše jsou vlastnosti každé uchovány a spojeny v jedinou osobu a v jedinou hypostázi.“603
468 Po chalcedonském koncilu dělali někteří z Kristovy lidské přirozenosti jakýsi osobní subjekt. Proti nim pátý ekumenický koncil v Cařihradě v roce 553 prohlásil: „Je jen jedna jediná hypostáze [nebo osoba]…, totiž náš Pán, Ježíš Kristus, Jeden z Trojice.“604 A tedy všechno v Kristově lidství musí být přičítáno jeho božské Osobě jako svému vlastnímu subjektu,605 nejen zázraky, nýbrž i utrpení606 a sama smrt: „Náš Pán Ježíš Kristus, ukřižovaný ve svém těle, je pravý Bůh, Pán slávy a Jeden ze svaté Trojice.“607
„Bůh se stal člověkem; nezměněný ve svém božství přijal naše lidství,“ zpívá římská liturgie.608 A liturgie sv. Jana Zlatoústého prohlašuje a zpívá: „Ó jednorozený Synu a Slovo Boha, ty, který jsi nesmrtelný, ráčil ses vtělit pro naši spásu v lůno svaté Boží Matky a vždy Panny Marie; ty, který ses bez proměny stal člověkem a byl jsi ukřižován, ó Kriste, Bože, ty, který jsi svou smrtí přemohl smrt, ty, který jsi Jeden ze svaté Trojice, oslavovaný s Otcem a Duchem svatým, spas nás!“609
Jak je Boží Syn člověkem?
469 Církev takto vyznává, že Ježíš je neoddělitelně pravý Bůh a pravý člověk: je skutečně Božím Synem, který se stal člověkem, naším bratrem, aniž přestal být Bohem, naším Pánem:
470 Jelikož při vtělení byla tajemným spojením „lidská přirozenost přijata a nikoli „zničena““,610 byla Církev po staletí vedena k tomu, aby vyznávala plnou skutečnost jak Kristovy lidské duše s její rozumovou a volní činností, tak i jeho lidského těla. Zároveň však pokaždé musela připomínat, že Kristova lidská přirozenost náleží plně božské osobě Syna, jenž tuto přirozenost přijal. V ní vše, čím je, a vše, co koná, pochází od „Jednoho z Trojice.“ Boží Syn tedy sdílí svému lidství svůj vlastní osobní způsob existence v Trojici. Tím Kristus jak ve své duši, tak i ve svém těle vyjadřuje lidským způsobem božské jednání Trojice:611
„Boží Syn… lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z nás, ve všem nám podobný kromě hříchu.“612
KRISTOVA DUŠE A JEHO LIDSKÉ POZNÁNÍ
471 Apollinaris z Laodiceje zastával názor, že u Krista Slovo nahradilo duši nebo ducha. Proti tomuto bludu Církev prohlásila, že věčný Syn přijal také rozumovou lidskou duši.613
472 Lidská duše, kterou Boží Syn přijal, je obdařena opravdovým lidským poznáním. To tudíž nemohlo být samo ze sebe neomezené: bylo získáváno v historických podmínkách jeho existence, v prostoru a času. Proto Boží Syn mohl v okamžiku, kdy se stal člověkem, vzít na sebe to, že bude „prospívat moudrostí, věkem a oblibou“ (Lk 2,52), a dokonce i potřebu získávat znalosti po lidském způsobu na základě zkušenosti.614 To odpovídalo skutečnosti jeho dobrovolného ponížení, že „vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Fil 2,7).
473 Toto vpravdě lidské poznání Božího Syna však zároveň vyjadřovalo božský život jeho Osoby.615 „Lidská přirozenost Božího Syna, ne sama ze sebe, nýbrž díky svému spojení se Slovem, poznávala a na sobě projevovala všechno, co odpovídá Bohu.“616 Především je to důvěrné a bezprostřední poznání, jež má Boží Syn, který se stal člověkem, o svém Otci.617 Syn také projevoval ve svém lidském poznání božsky pronikavý vhled do skrytých myšlenek lidských srdcí.618
KRISTOVA LIDSKÁ VŮLE
475 Církev obdobným způsobem na šestém ekumenickém koncilu622 prohlásila, že Kristus z přirozenosti dvojí vůli a dvojí jednání, božské a lidské, nikoli protikladné, ale spolupracující, takže Slovo, které se stalo tělem, chtělo lidsky v poslušnosti Otci všechno, o čem pro naši spásu božsky rozhodlo s Otcem a s Duchem svatým.623 Kristova lidská vůle „následuje jeho vůli božskou bez zpěčování a bez odporu, nýbrž spíše v podřízenosti oné všemohoucí vůli“.624
KRISTOVO PRAVÉ TĚLO
476 Jelikož Slovo se stalo tělem přijetím pravého lidství, bylo Kristovo tělo omezené.625 Proto může být Kristova lidská podoba „vykreslena“ (Gal 3,1). Na sedmém ekumenickém koncilu Církev uznala oprávněnost toho, aby tato podoba byla zobrazována na posvátných obrazech.626
477 Církev zároveň vždy uznávala, že v Ježíšově těle „se nám zjevil neviditelné Bůh“.627 Vždyť individuální rysy Kristova těla jsou výrazem božské osoby Božího Syna. On se totiž rysy svého lidského těla přijal za své do té míry, že jejich vyobrazení na posvátném obraze může být uctíváno, neboť věřící, který uctívá Kristův obraz, „uctívá v něm osobu, jež je na něm znázorněna“.628
SRDCE VTĚLENÉHO SLOVA
478 Ježíš nás všechny a každého z nás miloval za svého života i ve své agónii a smrti a vydal se za každého z nás, „protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Miloval nás všechny svým lidským srdcem. Proto Ježíšovo božské Srdce, pro naše hříchy a k naší spáse probodené,629 „je chápáno jako zvláštní znamení a symbol… té lásky, jíž božský Vykupitel neustále miluje věčného Otce a všechny lidi bez výjimky“.630
Souhrn
479 Jednorozený Syn Otce, věčné Slovo, tj. Slovo a podstatný obraz Otce, se v čase Otcem stanoveném vtělil: aniž ztratil božskou přirozenost, přijal přirozenost lidskou.
480 Ježíš Kristus je v jednotě své božské Osoby pravý Bůh a pravý člověk; proto je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi.
481 Ježíš Kristus má dvojí přirozenosti, božskou a lidskou, ne smíšeny, nýbrž spojeny v jediné osobě Božího Syna.
482 Kristus jakožto pravý Bůh a pravý člověk, má lidský rozum a lidskou vůli, a ty jsou v dokonalé harmonii podřízeny jeho božskému rozumu a jeho božské vůli, jež má společné s Otcem a Duchem svatým.
483 Vtělení je tedy tajemstvím obdivuhodného spojení božské a lidské přirozenosti v jediné osobě Slova.
2. odstavec
„… SKRZE DUCHA SVATÉHO PŘIJAL TĚLO Z MARIE PANNY“
Skrze Ducha svatého…
484 Zvěstování Panně Marii zahajuje „plnost času“ (Gal 4,4), to je splnění příslibů a příprav. Maria je povolána, aby počala toho, v němž „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9). Boží odpověď na její „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!“ (Lk 1,34) je dána mocí Ducha: „Duch svatý sestoupí na tebe“ (Lk 1,35).
485 Poslání Ducha svatého je vždy spojeno s posláním Syna a zaměřeno na ně.631 Duch svatý, který je „Pánem a dárcem života“, je poslán posvětit lůno Panny Marie a božsky ji oplodnit, aby tak počala Syna věčného Otce v lidství vzatého z jejího lidství.
486 Protože Otcův jednorozený Syn byl počat jako člověk v lůně Panny Marie, je „Kristem“, to je pomazaný Duchem svatým632 již od počátku své lidské existence, i když se navenek se projeví postupně: pastýřům,633 mudrcům,634 Janu Křtiteli,635 učedníkům.636 Celý život Ježíše Krista bude tedy ukazovat, jak ho „Bůh pomazal Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38).
… narodil se z Marie Panny
487 Co katolická víra vyznává o Marii, pramení z toho, co vyznává o Kristu; co však učí o Marii, to opět osvětluje její víru v Krista.
MARIINO PŘEDURČENÍ
488 „Bůh poslal svého Syna“ (Gal 4,4), chtěl však svobodnou spolupráci jednoho tvora, aby mu dal tělo.637 Kvůli tomu Bůh od věčnosti vyvolil za matku svého Syna jednu izraelskou dceru, židovskou dívku z Nazareta v Galileji, „pannu zasnoubenou s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria“ (Lk 1,26-27):
„Otec milosrdenství však chtěl, aby vtělení předcházel souhlas předurčené matky, aby ta, jako kdysi žena přispěla ke smrti, žena přispěla i k životu.“638
489 Po celý Starý zákon bylo Mariino poslání připravováno posláním svatých žen. Na počátku je Eva: navzdory své neposlušnosti dostává příslib potomstva, které zvítězí nad zlým duchem,639 a také slib, že bude matkou všech živých.640 V síle tohoto přislíbení Sára počne syna i přes své stáří.641 Proti všemu lidskému očekávání Bůh volí to, co je považováno za bezmocné a slabé,642 aby ukázal, že je věrný tomu, co přislíbil: Annu, Samuelovu matku,643 Deboru, Rút, Juditu, Ester a mnohé další ženy. Maria „vyniká mezi pokornými a chudými Páně, kteří od něho s důvěrou očekávají a přijímají spásu. S ní konečně, přeslavnou dcerou Siónu, po dlouhém čekání na splnění zaslíbení přišla plnost času a uskutečňuje se nový plán spásy“.644
NEPOSKVRNĚNÉ POČETÍ
490 K tomu, aby Maria byla Matkou Spasitele, „byla od Boha obdařena dary hodnými tak velkého úkolu“.645 Anděl Gabriel ji při zvěstování zdraví jako „milostiplnou“ (Lk 1,28). Aby mohla dát svobodný souhlas své víry ke svému vyvolení, které jí bylo oznámeno, bylo třeba, aby byla cele nesena Boží milostí.
491 Církev si během staletí uvědomila, že Maria, plná Boží milosti,646 byla vykoupena už od svého početí. To hlásá dogma o Neposkvrněném Početí, které vyhlásil roku 1854 papež Pius IX.:
„Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí byla pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu.“647
492 Tento „jas jedinečné svatosti“, kterým je Maria ozdobena „od prvního okamžiku svého početí“,648 dostává zcela od Krista: „byla vykoupena vznešenějším způsobem vzhledem k zásluhám svého Syna“.649 Víc, než kteroukoliv jinou stvořenou osobu, ji Otec v Kristu „zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary“ (Ef 1,3). V něm ji „vyvolil ještě před stvořením světa“, aby byla před ním svatá a neposkvrněná v lásce (Ef 1,4).
„STAŇ SE MI PODLE TVÉHO SLOVA…“
494 Na oznámení, že mocí Ducha svatého porodí „Syna Nejvyššího“, ačkoliv nežije s mužem,651 Maria odpověděla tím, že „ochotně uvěřila“ (Řím 1,5) s jistotou, že „u Boha není nic nemožného“: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,37-38). „A tak se Maria… souhlasící s Božím slovem, stala se matkou Ježíšovou. Přijala spásnou Boží vůli celým srdcem a bez jakékoli zábrany hříchů, zasvětila se cele jako služebnice Páně osobě a dílu svého Syna a pod ním a s ním – z milosti všemohoucího Boha – sloužila tajemství vykoupení.“652
Jak praví svatý Irenej, „svou poslušností se stala příčinou spásy pro sebe i pro celé lidské pokolení.“ Proto mnozí svatí otcové ve svých kázáních s oblibou mluví podobně jako on: „Uzel, vzniklý neposlušností Evy, byl rozvázán poslušností Marie. Co zauzlila panna Eva nevěrou, to rozuzlila Panna Maria vírou.“ Ve srovnání s Evou nazývají Marii „matkou živých“ a často zdůrazňují: „Smrt přišla prostřednictvím Evy, život prostřednictvím Marie.“653
MARIINO BOŽSKÉ MATEŘSTVÍ
495 Maria, nazývaná v evangeliích „Ježíšovou Matkou“ (Jan 2,1; 19,25),654 ještě před narozením svého Syna je z vnuknutí Ducha svatého pozdravena jako „matka mého Pána“ (Lk 1,43). Vždyť Ten, kterého počala z Ducha svatého a který se stal skutečně jejím synem, není nikdo jiný než věčný Syn Otce, druhá osoba Nejsvětější Trojice. Církev vyznává, že Maria je skutečně Bohorodička [Theotokos].655
MARIINO PANENSTVÍ
496 Už od prvních věroučných formulací656 Církev vyznávala, že Ježíš byl počat v lůně Panny Marie pouze mocí Ducha svatého, a zdůrazňovala také tělesný aspekt této události: Ježíš byl počat „bez mužského semene, působením Ducha svatého“.657 V panenském početí Otcové vidí znamení, že jde opravdu o Božího Syna, který přišel v lidském těle:
Tak svatý Ignác Antiochijský (počátek 2. století) píše: „Jste… naplněni vírou v našeho Pána, který skutečně je podle těla z rodu Davidova658 a Boží Syn z vůle a moci Boží,659 který se skutečně narodil z panny…, za vlády Poncia Piláta… byl skutečně za nás přibit… skutečně trpěl, stejně jako skutečně vstal z mrtvých.“660
497 Evangelní vyprávění661 považují panenské početí za Boží dílo, které přesahuje jakékoliv chápání a jakoukoliv lidskou možnost:662 „Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého,“ říká anděl Josefovi o Marii, jeho snoubence (Mt 1,20). Církev v tom vidí splnění Božího příslibu daného prorokem Izaiášem: „Hle, panna počne a porodí Syna.“663
498 Mlčení Markova evangelia a listů Nového zákona o Mariině panenském početí působilo někdy rozpaky. Tak mohly vyvstávat pochybnosti, zda se nejedná o legendy nebo teologické konstrukce, které nechtějí vypovídat o skutečné historické události. Na to lze odpovědět: Víra v panenské početí Ježíše narazila na prudký odpor, posměch nebo nepochopení od nevěřících, židů i pohanů664: nebyla tedy nijak motivována pohanským bájeslovím nebo nějakým přizpůsobením dobovým názorům. Smysl této události je dostupný jen pohledu víry, která ji vidí v oné „vnitřní souvislosti, jež spojuje navzájem všechna tajemství“,665 v celku Kristových tajemství, od vtělení až po jeho velikonoční tajemství. O této souvislosti svědčí již svatý Ignác Antiochijský: „Kníže tohoto světa neznal Mariino panenství a její porod, stejně jako smrt Páně: tři vznešená tajemství, která se uskutečnila v Božím mlčení.“666
MARIA – „VŽDY PANNA“
499 Prohloubení víry v panenské mateřství přivedlo Církev k vyznávání skutečného a trvalého Mariina panenství667 i při porodu Božího Syna, který se stal člověkem.668 Vždyť Kristovo narození „její panenskou čistotu neporušilo, nýbrž posvětilo“.669 Liturgie Církve slaví Marii jako „Aeiparthenos“, vždy Pannu.670
500 Na to se někdy namítá, že Písmo mluví o Ježíšových bratřích a sestrách.671 Církev tato místa vždy chápala tak, že se tím neoznačují další děti Panny Marie: vždyť Jakub a Josef, „Ježíšovi příbuzní“ (Mt 13,55) jsou syny Marie, Kristovy učednice,672 která je příznačně určena jako „druhá Marie“ (Mt 28,1). Jde o Ježíšovy nejbližší příbuzné, podle způsobu vyjadřování, které nebylo ve Starém zákoně nijak neobvyklé.673
MARIINO PANENSKÉ MATEŘSTVÍ V BOŽÍM PLÁNU
502 Pohled víry může v souvislosti s celým zjevením odhalit tajemné důvody, pro které Bůh ve svém úradku spásy chtěl, aby se jeho Syn narodil z Panny. Tyto důvody se týkají jak Kristovy osoby a jeho vykupitelského poslání, tak i Mariina přijetí tohoto poslání ve prospěch všech lidí.
503 Mariino panenství ukazuje, že při vtělení měl absolutní iniciativu Bůh. Ježíšovým Otcem je pouze Bůh.676 „Lidská přirozenost, kterou přijal, jej nikdy neoddělila od Otce… skrze přirozenost Syn Otce svým božstvím, skrze přirozenost Syn Matky svým lidstvím, ale ve vlastním smyslu Boží Syn v obou svých přirozenostech.“677
504 Ježíš byl počat z Ducha svatého a narodil se z Panny Marie, protože je nový Adam,678 kterým začíná nové stvoření: „První člověk byl ze země, druhý člověk je z nebe“ (1 Kor 15,47). Kristovo lidství je od samého početí naplněno Duchem svatým, protože Bůh mu „dává Ducha v míře neomezené“ (Jan 3,34). Z této plnosti Krista, hlavy vykoupeného lidstva,679 „jsme dostali všichni… milost za milostí“ (Jan 1,16).
505 Ježíš, nový Adam, zahajuje svým panenským početím nové zrození adoptivních dětí uskutečněné vírou v Duchu svatém. „Jak se to stane?“ (Lk 1,34).680 Účast na božském životě nepochází „z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“ (Jan 1,13). Přijetí tohoto života je panenské, protože je člověku zcela darován Duchem. Snubní smysl lidského povolání ve vztahu k Bohu681 se dokonale naplňuje Mariiným panenským mateřstvím.
506 Maria je panna, protože její panenství je znamením její víry, „kterou neoslabila žádná pochybnost“, a její bezvýhradné odevzdanosti do Boží vůle.682 Svou vírou se stala matkou Spasitele: „Maria je blaženější tím, že přijala víru v Krista, než tím, že ho tělesně počala.“683 684
507 Maria je zároveň Panna i Matka, protože je obrazem a nejdokonalejším uskutečněním Církve: „Církev… sestává přijetím Božího slova také matkou: kázáním a křtem totiž rodí k novému a nesmrtelnému životu děti počaté z Ducha svatého a zrozené z Boha. A je také panna, protože neporušeně a čistě zachovává věrnost slíbenou Snoubenci.“685
Souhrn
508 Z Evina potomstva Bůh vyvolil Pannu Marii, aby byla Matkou jeho Syna. Jako „plná milosti“ je „nejvznešenějším plodem vykoupení“;686 od prvního okamžiku svého početí je zcela uchráněna poskvrny prvotního hříchu a během svého života se nedopustila žádného osobního hříchu.
509 Maria je opravdu „Matka Boží“, protože je matkou vtěleného věčného Božího Syna, který je sám Bohem.
510 Maria zůstala „pannou, když počala svého Syna, pannou, když ho porodila, pannou, když ho nosila v lůně, pannou, když ho živila mateřským mlékem, pannou navždy“:687 celým svým bytím byla „služebnicí Pána“ (Lk 1,38).
3. odstavec
Tajemství Kristova života
512 Vyznání víry mluví, pokud jde o Kristův život, jen o tajemstvích vtělení (početí a narození) a Velikonoc (utrpení, ukřižování, smrt, pohřbení, sestup do pekel, vzkříšení, nanebevstoupení). Nic se výslovně neříká o tajemstvích Ježíšova skrytého života ani o jeho veřejné činnosti, avšak články víry, týkající se Ježíšova vtělení a Velikonoc, osvětlují celý Kristův pozemský život. Všechno od samého počátku, „co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat do nebe“ (Sk 1,1-2), je třeba vidět ve světle tajemství Vánoc a Velikonoc.
513 Katecheze bude podle okolností rozvíjet celé bohatství Ježíšových tajemství. Postačí zde vyložit některé body společné všem tajemstvím Kristova života (I), potom stručně načrtnout hlavní tajemství Ježíšova skrytého (II) i veřejného (III) života.
Celý Kristův život je tajemství
514 V evangeliích nenajdeme o Ježíši mnoho věcí, které upoutávají lidskou zvědavost. Téměř vůbec se tam nemluví o jeho životě v Nazaretě ani tam není zmínka o značné části jeho veřejného života.690 To, co je v evangeliích, bylo napsáno „abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží a s vírou abyste měli život v jeho jménu“ (Jan 20,31).
515 Evangelia sepsali lidé, kteří byli mezi prvními, kdo uvěřili691 a kteří tuto víru chtěli předat druhým. Protože vírou poznali, kdo je Ježíš, mohli vidět a ukázat stopy jeho tajemství v celém jeho pozemském životě. Od plenek při jeho narození692 až po ocet jeho utrpení693 a po roušku nalezenou po jeho vzkříšení,694 je všechno v Ježíšově životě znamením jeho tajemství. Svými skutky, svými zázraky, svými slovy zjevil, že „v něm přebývá celá plnost Božství“ (Kol 2,9). Proto se jeho lidství jeví jako „svátost“, tj. jako znamení a nástroj jeho božství a spásy, kterou Ježíš přináší: co bylo na jeho pozemském životě viditelné, to přivádělo k neviditelnému tajemství jeho božského synovství a jeho vykupitelského poslání.
SPOLEČNÉ RYSY JEŽÍŠOVÝCH TAJEMSTVÍ
516 Celý Kristův život je zjevením Otce: jeho slova a jeho skutky, jeho mlčení i jeho utrpení, to, jaký byl a jak mluvil. Ježíš může říci: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9) a Otec: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk 9,35). Protože se náš Pán stal člověkem, aby plnil vůli Otce,695 i sebemenší rysy jeho tajemství ukazují „Boží lásku k nám“ (1 Jan 4,9).
517 Celý Kristův život je tajemstvím vykoupení. Vykoupení je především plodem krve prolité na kříži,696 avšak toto tajemství působí v celém Kristově životě: již v jeho vtělení, když se sám stává chudým a nás obohacuje svou chudobou;697 v jeho skrytém životě,698 když svou poslušností napravuje naši neposlušnost; v jeho slově, které očišťuje jeho posluchače;699 v uzdravování a vymítání zlých duchů, skrze které „vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci“ (Mt 8,17);700 svým zmrtvýchvstáním, jímž nás ospravedlnil.701
518 Celý Kristův život je tajemstvím opětného soustředění dějin spásy v Kristu jako Hlavě (rekapitulace). Všechno, co Ježíš dělal, říkal a trpěl, bylo zaměřeno na návrat člověka padlého hříchem k jeho původnímu povolání:
„Když se vtělil a stal se člověkem, provedl rekapitulaci dlouhých lidských dějin a v krátké době nám zjednal spásu, takže jsme v Ježíši Kristu znovu získali, co jsme ztratili v Adamovi, totiž možnost být Božím obrazem podle jeho podoby.702 Proto také Kristus prošel všemi věky života a tím vrátil všem lidem společenství s Bohem.“703
NAŠE SPOJENÍ S JEŽÍŠOVÝMI TAJEMSTVÍMI
519 Celé Kristovo bohatství „je určené každému člověku a je pro každého dobrem“.704 Kristus totiž nežil svůj život pro sebe, nýbrž pro nás, od svého vtělení „pro nás lidi a pro naši spásu“ až ke své smrti „za naše hříchy“ (1 Kor 15,3) a ke svému zmrtvýchvstání „pro naše ospravedlnění“ (Řím 4,25). I nyní je „naším přímluvcem u Otce“ (1 Jan 2,1), „je stále živ, aby se přimlouval“ za nás (Žid 7,25). Se vším, co pro nás jednou provždy prožil a vytrpěl, se navždy „stará o naše záležitosti u Boha“ (Žid 9,24).
520 V celém svém životě se Ježíš ukazuje jako náš vzor:705 je „dokonalým člověkem“,706 který nás vybízí, abychom se od něho učili a následovali ho: svým ponížením nám dal příklad k následování,707 svou modlitbou přivádí k modlitbě,708 svou chudobou nás vyzývá, abychom dobrovolně přijali strádání a pronásledování.709
521 Kristus nám tak umožňuje, abychom všechno, co on prožil, mohli prožívat v něm, a aby to on prožíval v nás. Boží Syn „se svým vtělením jistým způsobem spojil s každým člověkem“.710 Jsme povoláni, abychom s ním tvořili jeden celek; jako údům svého Těla nám dává účast na tom, co prožil pro nás ve svém těle a jako náš vzor:
„Musíme v sobě napodobovat a naplňovat Kristův život a jeho tajemství. Musíme tedy Krista často prosit, aby je on sám v nás i v celé své Církvi uskutečnil a naplnil… Boží Syn přitom chce s námi a s celou Církví svá tajemství sdílet a dokonce je rozvíjet a pokračovat v nich pokračovat jednak prostřednictvím milostí, jež nám ze své vůle dává, jednak prostřednictvím účinků, jež v nás chce těmito tajemstvími vyvolat. Takovým způsobem je v nás chce naplnit.“711
Tajemství Ježíšova dětství a skrytého života
PŘÍPRAVY
522 Příchod Božího Syna na zem je tak významná událost, že ji Bůh chtěl připravovat po staletí. Obřady a oběti, obrazy a symboly „dřívější smlouvy“ (Žid 9,15); to vše Bůh zaměřuje ke Kristu; ohlašuje ho ústy proroků, kteří vystupují v Izraeli; probouzí i jinde, v srdcích pohanů, nejasnou předtuchu tohoto příchodu.
523 Svatý Jan Křtitel je bezprostředním předchůdcem Páně,712 který byl poslán, aby mu připravil cestu.713 Jako „prorok Nejvyššího“ (Lk 1,76) převyšuje všechny ostatní proroky,714 je poslední z proroků,715 zahajuje evangelium;716 zdraví Kristův příchod už v lůně jeho matky717 a nachází potěšení v tom, že je „ženichův přítel“ (Jan 3,29), kterého pak označí za „Božího beránka…, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29). Jde před Ježíšem „v duchu a moci Eliášově“ (Lk 1,17) a vydává mu svědectví svým kázáním, svým křtem obrácení a nakonec svou mučednickou smrtí.718
524 Každoročním slavením adventní liturgie Církev aktualizuje toto očekávání Mesiáše: tím, že se věřící vžívají do této dlouhé přípravy na první Spasitelův příchod, oživují vroucí touhu po jeho druhém příchodu.719 Oslavou Předchůdcova narození a jeho mučednické smrti se Církev spojuje s jeho touhou: „On musí růst, já se však menšit“ (Jan 3,30).
TAJEMSTVÍ VÁNOC
525 Ježíš se narodil v nuzné stáji, v chudé rodině;720 prvními svědky té události byli prostí pastýři. Právě v této chudobě se projevuje nebeská sláva.721 Církev neúnavně opěvuje slávu této noci:
„Panna dnes dává život Věčnému a země poskytuje jeskyni Nedostupnému. Andělé a pastýři ho velebí a mudrci, vedení hvězdou, se mu přicházejí klanět. Ty ses pro nás narodilo, Děťátko, věčný Bože!“722
526 „Být jako děti“ ve vztahu k Bohu, to je podmínka pro vstup do království;723 proto je třeba se ponížit,724 a stát se malým, ba víc: je třeba se „narodit znovu“ (Jan 3,7), narodit se z Boha,725 abychom se stali „Božími dětmi“ (1 Jan 1,12). Vánoční tajemství se v nás naplňuje, když „jsme dotvářeni v podobu Krista“.726 Vánoce jsou tajemstvím této „podivuhodné výměny“:
„Podivuhodná záměna! Stvořitel člověka se stal jedním z nás a narodil se z Panny; přijal účast na našem lidství a nám dal účast na svém božství.“727
TAJEMSTVÍ JEŽÍŠOVA DĚTSTVÍ
527 Ježíšova obřízka osmý den po jeho narození728 je znamením jeho začlenění do Abrahámova potomstva, do národa Úmluvy, jeho podrobení se Zákonu,729 jeho oprávnění ke kultu Izraele, kterého se bude účastnit celý život. Toto znamení je předobrazem „Kristovy obřízky“, jíž je křest.730
528 Zjevení Páně [Epifanie] je vyjevením Ježíše jako Mesiáše Izraele, Božího Syna a Spasitele světa. Oslavuje spolu s Ježíšovým křtem v Jordánu a se svatbou v Káně731 i klanění, kterého se Ježíši dostává od „mudrců“, pocházejících z východu.732 V těchto „mudrcích“, kteří zastupují okolní pohanská náboženství, vidí evangelium prvotiny národů, které skrze vtělení přijímají radostnou zvěst o spáse. Příchod mudrců do Jeruzaléma, aby se poklonili židovskému králi,733 ukazuje, že v mesiášském světle Davidovy hvězdy734 hledají v Izraeli toho, který bude králem národů.735 Jejich příchod naznačuje, že pohané nemohou poznat Ježíše a klanět se mu jako Božímu Synu a Spasiteli světa, aniž se obrátí na Židy736 a aniž od nich přijmou mesiášské zaslíbení, jak je obsaženo ve Starém zákoně.737 Zjevení Páně (Epifanie) ukazuje, že „velké množství národů“ vstupuje „do rodiny patriarchů“738 a získává tím důstojnost Izraele.739
529 Obětování Ježíše v chrámě740 nám ho ukazuje jako prvorozence, který patří Pánu.741 V Simeonovi a Anně je celé očekávání Izraele, které přichází na setkání se svým Spasitelem (byzantská tradice tuto událost tak nazývá). Ježíš je tak uznán za dlouho očekávaného Mesiáše, za „světlo pohanů“ a „slávu Izraele“, ale také za „znamení, kterému se bude odporovat“. Meč bolesti, předpověděný Marii, ohlašuje tuto jinou, dokonalou a jedinečnou oběť na kříži, která dá spásu, „kterou Bůh připravil přede všemi národy“.
530 Útěk do Egypta a zavraždění neviňátek742 ukazují, jak temnoty odporují světlu: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11). Celý Kristův život bude poznamenán pronásledováním. Ti, kteří jsou jeho, je sdílejí s ním.743 Jeho návrat z Egypta744 připomíná Exodus745 a představuje Ježíše jako konečného osvoboditele.
TAJEMSTVÍ JEŽÍŠOVA SKRYTÉHO ŽIVOTA
531 Větší část svého života Ježíš sdílel úděl valné většiny lidí: každodenní život, navenek zcela obyčejný, život práce rukou, židovský náboženský život podřízený Božímu zákonu,746 život ve společenství. O celém tomto období je nám zjeveno, že Ježíš „ poslouchal“ své rodiče a že „prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“ (Lk 2,51-52).
532 Ježíšova poslušnost vůči matce a pěstounovi je dokonalým zachováváním čtvrtého přikázání. Tato poslušnost je časným obrazem jeho synovské poslušnosti vůči nebeskému Otci. Ježíšova každodenní poslušnost vůči Josefovi a Marii ohlašovala a předjímala poslušnost Zeleného čtvrtku: „ne má, ale Tvá vůle…“ (Lk 22,42). Kristova poslušnost v každodenním skrytém životě započala už dílo nápravy toho, co zničila Adamova neposlušnost.747
533 Skrytý život v Nazaretě umožňuje každému člověku, aby byl spojen s Ježíšem na těch nejobyčejnějších cestách všedního života:
Nazaretský dům je školou, v níž začínáme rozpoznávat Kristův život: je tudíž školou evangelia… Především učí tento dům mlčení. Kéž by v nás znovu ožila úcta k mlčení, které je obdivuhodným a nepostradatelným stavem mysli… Mimoto nás též učí způsobu rodinného života. Ať nám Nazaret ukáže, co je to rodina, co znamená její společenství v lásce; jak závažná a prostá je její krása, jak posvátná a nedotknutelná je její povaha… Posléze se tu učíme práci. Ty, nazaretské sídlo, domove „tesařova Syna“! Zde si především přejeme pochopit a oslavit sice přísný, leč spasitelný zákon lidské práce… Zde chceme konečně pozdravit dělníky na celém světě a ukázat jim velký vzor, našeho Pána Ježíše Krista, božského bratra.“748
534 Nalezení Ježíše v chrámě749 je jediná událost, která přerušuje mlčení evangelií o letech Ježíšova skrytého života. Ježíš zde dává nahlédnout do tajemství svého naprostého zasvěcení se poslání, jež vyplývá z jeho božského synovství: „Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49). Maria a Josef „jeho slovu nerozuměli“, ale přijali je s vírou a Maria „to všechno uchovávala ve svém srdci“ (Lk 2,51) po celá ta dlouhá léta, kdy Ježíš zůstával skryt v mlčení obyčejného života.
Tajemství Ježíšova veřejného života
JEŽÍŠŮV KŘEST
535 Počátkem750 Ježíšova veřejného života je jeho křest od Jana v řece Jordánu.751 Jan hlásal „křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy“ (Lk 3,3). Přichází zástup hříšníků, celníků a vojáků,752 farizeů, saduceů753 a nevěstek754 a dávají se od něho pokřtít. A tu se objeví Ježíš. Křtitel váhá, Ježíš naléhá: přijímá křest. V tom Duch svatý v podobě holubice sestupuje na Ježíše a „hlas z nebe“ říká: „Toto je můj milovaný Syn.“755 Tak se Ježíš ukázal („Epifanie“) jako Mesiáš Izraele a Boží Syn.
536 Při tomto křtu Ježíš přijal a zahájil své poslání trpícího Služebníka. Dává se započítat mezi hříšníky;756 už je „Boží beránek, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29); už předjímá „křest“ své krvavé smrti.757 Již přichází, „aby zcela splnil Boží vůli“ (Mt 3,15); plně se podřizuje vůli svého Otce: přijímá z lásky křest smrti na odpuštění našich hříchů.758 Na toto přijetí odpovídá Otcův hlas, kterým projevuje své zalíbení ve svém Synu.759 Duch, kterého Ježíš má v plnosti od samého početí, na něm spočine.760 Ježíš pak bude zdrojem Ducha pro všechno lidstvo. Při Ježíšově křtu „se otevřelo nebe“ (Mt 3,16), které kdysi uzavřel Adamův hřích, a vody jsou posvěceny sestoupením Ježíše a Ducha svatého jako předzvěst nového stvoření.
537 Křtem je křesťan svátostně připodobněn Ježíši, který svým křtem předjímá svou smrt a své vzkříšení; křesťan má vstoupit do tohoto tajemství pokorného ponížení a pokání, má s Ježíšem sestoupit do vody, aby spolu s ním vystoupil a znovu se narodil z vody a z Ducha, aby se v Synu stal milovaným synem Otce a „žil novým životem“ (Řím 6,4).
Křtem sestupme do hrobu společně s Kristem, abychom mohli také spolu s ním vstát z mrtvých; sestupme s ním, abychom mohli spolu s ním vystoupit; vystupme s ním, abychom mohli být v něm oslaveni.“761
Všechno, co se událo v Kristu, nám dává pochopit, že po ponoření do vody na nás z výše sestupuje Duch svatý a že se stáváme Božími dětmi, protože si nás hlas Otce osvojil.762
JEŽÍŠOVO POKUŠENÍ
538 Evangelia mluví o čase Ježíšovy samoty na poušti, ihned po křtu, který přijal od Jana: „Vyveden“ Duchem na poušť, Ježíš tam zůstává čtyřicet dní bez jídla; žije mezi dravou zvěří a andělé mu slouží.763 Na konci této doby ho satan třikrát pokouší tím, že podrobuje zkoušce jeho synovský vztah k Bohu. Ježíš odrazí tyto útoky, které jsou opakováním Adamova pokušení v ráji a pokušení Izraele na poušti, a ďábel se od něho vzdálí „až do určeného času“ (Lk 4,13).
539 Evangelisté nám odhalují spásný význam této tajemné události. Ježíš je nový Adam, který zůstal věrný, zatímco první Adam podlehl pokušení. Ježíš dokonale plní povolání Izraele: na rozdíl od těch, kteří v minulosti pokoušeli Boha na poušti během čtyřiceti let,764 Kristus se projevuje jako Boží služebník, naprosto poslušný božské vůle. Tak Ježíš vítězí nad ďáblem: „spoutal siláka“, aby mu vzal jeho kořist.765 Ježíšovo vítězství nad pokušením na poušti předjímá vítězství v utrpení, svrchovanou poslušnost jeho synovské lásky k Otci.
540 Ježíšovo pokušení ukazuje, jaké je mesiášské poslání Božího Syna v protikladu k tomu, jaké mu navrhuje satan a jaké by mu chtěli přikládat lidé.766 Proto Kristus zvítězil nad pokušitelem pro nás: „Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“ (Žid 4,15). Církev se každý rok připojuje k tajemství Ježíše na poušti čtyřicetidenní postní dobou.
„PŘIBLÍŽILO SE BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ“
541 „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangeliu““ (Mk 1,14-15). „Aby Kristus splnil Otcovu vůli, uvedl v život nebeské království na zemi.“767 A Otcova vůle je „povznést lidi k účasti na Božím životě“.768 Činí to tak, že shromažďuje lidi kolem svého Syna, Ježíše Krista. Toto shromáždění je Církev, která na zemi představuje „klíčení a počátek“ Božího království.769
542 Kristus je středem tohoto shromáždění lidí v „Boží rodině“. Svolává je k sobě svým slovem, svými „znameními“, kterými se projevuje Boží království, rozesláním svých učedníků. Příchod svého království uskuteční Kristus především velkým tajemstvím svých Velikonoc: svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním. „A já, až budu ze země vyvýšen, přitáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). „Všichni lidé jsou voláni k této jednotě s Kristem.“770
HLÁSÁNÍ BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ
543 Všichni lidé jsou povoláni vstoupit do Království. Toto mesiášské Království bylo nejprve hlásáno izraelským synům,771 a je určeno přijmout lidi ze všech národů.772 Kdo se tam chce dostat, musí přijmout Ježíšovo slovo:
„Slovo Páně se přirovnává k semeni, které se zasévá na poli: kdo je poslouchají s vírou a přiřadí se ke malému Kristovu stádu, přijali už Království. Semeno potom svou vlastní silou vzklíčí a roste až do doby žní.“773
544 Království patří chudým a maličkým, totiž těm, kteří je přijali s pokorným srdcem. Ježíš je poslán, aby „přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18).774 Prohlašuje, že je jim blaze, neboť „jejich je nebeské království“ (Mt 5,3); Otec se zalíbilo zjevit „maličkým“ to, co zůstává skryto před moudrými a rozumnými.775 Ježíš sdílí život chudých, od jeslí až po kříž; zná hlad,776 žízeň777 a nedostatek.778 Ba dokonce se ztotožňuje s chudými všeho druhu a činorodou lásku k nim klade jako podmínku pro vstup do jeho království.779
545 Ježíš zve hříšníky ke stolu království: „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17).780 Vyzývá je k obrácení, bez něhož nelze vejít do království, ale slovem i skutkem jim ukazuje bezmezné milosrdenství svého Otce k nim781 a nesmírnou „radost v nebi nad jedním hříšníkem, který se obrátí“ (Lk 15,7). Nejvyšším důkazem této lásky bude obětování vlastního života „na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).
546 Ježíš volá ke vstupu do království prostřednictvím podobenství, která jsou příznačným prvkem jeho učení.782 Jimi zve na královskou hostinu,783 ale také žádá radikální volbu: kdo chce získat království, musí „prodat“ všechno;784 slova nestačí, je třeba činů.785 Podobenství jsou pro člověka jako zrcadla: přijme slovo jako skalnatá půda nebo jako dobrá země?786 Co člověk udělá se svěřenými hřivnami?787 Skrytým jádrem podobenství je Ježíš a přítomnost království v tomto světě. Je třeba vstoupit do království, to je stát se Kristovým učedníkem, aby člověk „poznal tajemství nebeského království“ (Mt 13,11). Pro ty, „kdo jsou vně“,788 zůstává všechno hádankou.789
ZNAMENÍ BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ
547 Ježíš doprovází svá slova mnoha „mocnými činy, divy a znameními“ (Sk 2,22), které ukazují, že v něm je už království přítomno. Dosvědčují, že Ježíš je ohlašovaný Mesiáš.790
548 Znamení, která Ježíš koná, svědčí o tom, že ho poslal Otec.791 Tato znamení vyzývají lidi, aby v něj uvěřili.792 Těm, kteří se k němu obracejí s vírou, uděluje to, oč prosí.793 A tak zázraky posilují víru v toho, který koná dílo svého Otce: dosvědčují, že On je Boží Syn.794 Mohou však být důvodem k pohoršení.795 Nesměřují k ukojení zvědavosti nebo touhy po něčem kouzelném. Navzdory jeho tak zřejmým zázrakům někteří Ježíše odmítají;796 ba dokonce ho obviňují, že to dělá pomocí zlých duchů.797
549 Ježíš vykonal jasná mesiášská znamení tím, že osvobodil některé lidi od pozemského zla hladu,798 nespravedlnosti,799 nemoci a smrti;800 nicméně nepřišel odstranit všechna vezdejší zla,801 nýbrž osvobodit lidi od nejtěžšího otroctví: totiž od hříchu,802 který jim brání v jejich povolání Božích dětí a po lidské stránce je nejrůznějším způsobem zotročuje.
550 Příchod Božího království je porážkou satanova království:803 „Jestliže však vyháním zlé duchy s pomocí Božího Ducha, pak už k vám přišlo Boží království“ (Mt 12,28). Ježíšova vymítání (exorcismy) osvobozují lidi od nadvlády démonů.804 Předjímají Ježíšovo veliké vítězství nad „vládcem tohoto světa“ (Jan 12,31). Boží království bude s konečnou platností nastoleno Kristovým křížem: „Regnavit a ligno Deus“ (Bůh vládne z kříže).805
„KLÍČE KRÁLOVSTVÍ“
551 Hned na počátku svého veřejného života si Ježíš vybírá dvanáct mužů, aby byli s ním a podíleli se na jeho poslání;806 dává jim podíl na své moci a posílá je „hlásat Boží království a uzdravovat“ (Lk 9,2). Zůstávají navždy spojeni s Kristovým královstvím a on pak skrze ně vede Církev:
„A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království, sedět na trůně a soudit dvanáct izraelských kmenů“ (Lk 22,29-30).
552 Šimon Petr zaujímá ve sboru dvanácti první místo.807 Ježíš mu svěřil jedinečné poslání. Díky zjevení od Otce Petr vyznal: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Náš Pán mu tehdy řekl: „Ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou“ (Mt 16,18). Kristus, „živý kámen“ (1 Petr 2,4), zajišťuje své Církvi, postavené na Petrovi, vítězství nad mocnostmi smrti. Petr, pro víru, kterou vyznal, zůstane neotřesitelnou skálou Církve. Jeho posláním bude střežit neporušenost této víry a posilovat v ní své bratry.808
553 Ježíš udělil Petrovi zvláštní moc: „Tobě dám klíče od království nebeského: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 16,19). „Moc klíčů“ označuje autoritu, která vládne nad Božím domem, jímž je Církev. Ježíš, „dobrý pastýř“ (Jan 10,11), potvrdil toto pověření po svém zmrtvýchvstání: „Pas moje ovce“ (Jan 21,15-17). Moc „svazovat a rozvazovat“ (odmítat a přijímat) označuje pravomoc k rozhřešování hříchů, k pronášení soudů ve věcech nauky a k disciplinárním rozhodnutím v Církvi. Ježíš udělil tuto pravomoc Církvi skrze službu apoštolů,809 zvláště Petra, jemuž jedinému výslovně svěřil klíče království.
554 Ode dne, v němž Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého, Mistr „začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět… že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen“ (Mt 16,21). Petr toto oznámení odmítá,810 ostatní to vůbec nechápou.811 A do této souvislosti zapadá tajemná epizoda Ježíšova proměnění812 na vysoké hoře před třemi svědky, které si vybral: Petrem, Jakubem a Janem. Ježíšova tvář i jeho šat zazáří oslnivým světlem, objevují se Mojžíš a Eliáš a mluví „o jeho cestě, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě“ (Lk 9,31). Zastíní je oblak a hlas z nebe říká: „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk 9,35).
555 Ježíš na okamžik ukazuje svou božskou slávu a tím potvrzuje Petrovo vyznání. Zjevuje také, že k tomu, aby „vešel do své slávy“ (Lk 24,26), musí projít skrze kříž v Jeruzalémě. Mojžíš a Eliáš kdysi viděli Boží slávu na hoře; Zákon a proroci ohlašovali Mesiášovo utrpení.813 Ježíšovo utrpení je skutečně Otcova vůle: Syn jedná jako Boží služebník.814 Oblak označuje přítomnost Ducha svatého: „Zjevila se celá Trojice: Otec v hlasu, Syn v člověku, Duch v zářivém oblaku:“815
„Proměnil ses na hoře a tvoji učedníci, pokud toho byli schopni, patřili na tvou slávu, Kriste, Bože, aby pochopili, až tě uvidí ukřižovaného, že tvé utrpení je dobrovolné, a aby hlásali světu, že ty jsi opravdu vyzařování Otce.“816
556 Na prahu veřejného života: křest; na prahu Velikonoc: proměnění. Ježíšovým křtem „bylo vyhlášeno tajemství našeho prvního znovuzrození“: náš křest; proměnění „je svátost druhého znovuzrození“: naše vzkříšení.817 A již nyní se podílíme na Pánově vzkříšení skrze Ducha svatého, který působí ve svátostech Kristova Těla. Proměnění nám dává předchuť Kristova slavného příchodu, který „přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené“ (Fil 3,21). Také nám však připomíná, že „do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme“ (Sk 14,12):
„Petr to ještě nepochopil, když chtěl žít s Kristem na hoře. Toto štěstí ti, Petře, Kristus vyhradil až po smrti. Teď však ti sám říká: Sestup dolů, aby ses namáhal na zemi, abys sloužil na zemi, abys byl pohrdán, abys byl na zemi ukřižován. Život sestoupil, aby se nechal zabít; Chléb sestoupil, aby pociťoval hlad; Cesta sestoupila, aby zakoušela únavu pochodu; Pramen sestoupil, aby měl žízeň – a ty nechceš trpět?“818
JEŽÍŠ VSTUPUJE DO JERUZALÉMA
557 „Když se přibližovala doba, kdy měl být vzat ze světa vzhůru, pevně se Ježíš rozhodl jít do Jeruzaléma“ (Lk 9,51).819 Tímto rozhodnutím naznačil, že vystupuje do Jeruzaléma a je ochoten zemřít. Třikrát už předpověděl své utrpení a své vzkříšení.820 Když směřoval k Jeruzalému, řekl: „Není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém“ (Lk 13,33).
558 Ježíš připomíná umučení proroků, kteří byli v Jeruzalémě zabiti.821 Přesto nepřestává vyzývat Jeruzalém, aby se kolem něho shromáždil: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste!“ (Mt 23,37b). Když už má Jeruzalém na dohled, Ježíš pláče nad městem a ještě jednou vyjádří touhu svého srdce: „Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji! Nyní však je to tvým očím skryté“ (Lk 19,41-42).
JEŽÍŠŮV DO JERUZALÉMA VSTUPUJE JAKO MESIÁŠ
559 Jak přijme Jeruzalém svého Mesiáše? I když se Ježíš vždycky vyhýbal snahám lidu provolat ho králem,822 volí přesto čas a podrobně připravuje svůj mesiášský vstup do města „svého předka Davida“ (Lk 1,32).823 Je pozdravován jako Davidův syn, ten, který přináší spásu („Hosanna“ znamená: „Nuže, spas!“, „Dej nám spásu!“). A nyní „Král slávy“ (Ž 24,7-10) vjíždí do svého města na oslátku:824 nedobývá Siónskou dceru, obraz své Církve, ani lstí, ani násilím, nýbrž pokorou, jež vydává svědectví pravdě.825 Proto jsou toho dne poddanými jeho království děti826 a „Boží chudí“, kteří ho s jásotem pozdravují, jako ho andělé ohlašovali pastýřům.827 Jejich volání „Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu“ (Ž 118,26), přebírá Církev v „Sanctus“ eucharistické liturgie jako úvod k památce Veliké noci Páně.
560 Ježíšův vjezd do Jeruzaléma totiž ukazuje, že přichází Království, které se KrálMesiáš chystá uskutečnit Velikou nocí (paschou – přechodem) své smrti a vzkříšení. Oslavou Ježíšova vstupu do Jeruzaléma, na Květnou neděli, liturgie Církve zahajuje Svatý týden.
Souhrn
561 „Celý Kristův život byl trvalým učením: jeho mlčení, jeho zázraky, jeho skutky, jeho modlitba, jeho láska k člověku, jeho přednostní lásky k malým a chudým, bezvýhradné přijetí oběti na kříži pro spásu světa, jeho vzkříšení, to vše je uskutečněním jeho slova a naplněním zjevení.“828
562 Kristovi učedníci se mu musí připodobnit, dokud v nich nebude dotvořen.829 „Proto se zapojujeme do tajemných událostí jeho života, připodobňujeme se mu, spolu s ním umíráme a vstáváme z mrtvých – až do chvíle, kdy s ním budeme vládnout.“830
563 Ať už jako pastýři nebo mudrci, zde na zemi se nemůžeme setkat s Bohem, leč že poklekneme před betlémskými jeslemi a budeme se mu klanět, skrytému ve slabém dítěti.
564 Ježíš nám dává příklad svatosti v každodenním životě rodiny a práce svou poslušností vůči Marii a Josefovi, stejně jako svou pokornou prací během dlouhých let v Nazaretě.
565 Ježíš je od počátku svého veřejného života, ve chvíli svého křtu „Služebníkem“, který je zcela zasvěcen vykupitelskému dílu, jež se naplní ve „křtu“ jeho utrpení.
566 Pokušení na poušti ukazuje Ježíše, pokorného Mesiáše, který vítězí nad satanem svým bezvýhradným souhlasem s plánem spásy, jak to chtěl Otec.
567 Nebeské království byla na zemi zahájeno Kristem. „Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti.“831 Církev je zárodek a počátek tohoto království, jehož klíče jsou svěřeny Petrovi.
568 Ježíšovo proměnění mělo upevnit víru apoštolů před počátkem utrpení: výstup na „vysokou ho- ru“ připravuje výstup na Kalvárii. Kristus, hlava Církve, ukazuje to, co obsahuje jeho Tělo a co vyzařuje ve svátostech: „naději na věčnou spásu“ (Kol 1,27).832
569 Ježíš vystupoval do Jeruzaléma dobrovolně, přestože věděl, že tam podstoupí násilnou smrt pro odpor hříšníků.833
570 Ježíšův vjezd do Jeruzaléma ukazuje příchod království, které se Král-Mesiáš, přivítaný ve svém městě dětmi a pokornými srdcem, chystá uskutečnit „paschou“ své smrti a vzkříšení.
4. článek
Ježíš Kristus „trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest“
571 Velikonoční tajemství kříže a zmrtvýchvstání Krista je středem Radostné zvěsti, kterou mají apoštolové a po nich Církev hlásat světu. Boží plán spásy byl splněn jednou provždy834 výkupnou smrtí Ježíše Krista, Božího Syna.
572 Církev zůstává věrná „výkladu všech Písem“, který podal Ježíš jak před svou Velkou nocí, tak po ní: „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26-27.44-45). Ježíšovo utrpení nabylo svou konkrétní historickou podobu tím, že „byl zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona“ (Mk 8,31), kteří ho vydali „ pohanům“, aby se mu „posmívali, zbičovali a ukřižovali ho“ (Mt 20,19).
1. odstavec
Ježíš Kristus a Izrael
574 Již na počátku Ježíšovy veřejné činnosti, se někteří farizeové a někteří Herodovi přívrženci dohodli s kněžími a zákoníky, že ho dají usmrtit.836 Někteří zlovolní lidé podezřívali Ježíše kvůli některým skutkům,837 že je posedlý zlým duchem.838 Je obviňován z rouhání839 a z falešného prorokování,840 tedy z náboženských zločinů, které Zákon trestal smrtí ukamenováním.841
575 Mnoho Ježíšových skutků i slov tedy patřilo ke „znamení, kterému se bude odporovat“ (Lk 2,34), a to mnohem více v očích náboženských předáků z Jeruzaléma, těch, které evangelium sv. Jana často nazývá „Židy“,842 než v očích prostého lidu (Jan 7,48-49). Jeho vztahy k farizeům jistě nebyly jenom polemické. Jsou to právě farizeové, kteří ho upozorňují na nebezpečí, jemuž se vystavuje.843 Ježíš některé z nich chválí, jako zákoníka z Mk 12,34, a vícekrát stoluje v domě farizeů.844 Ježíš potvrzuje některé nauky, které zastávala tato náboženská elita Božího lidu: vzkříšení mrtvých,845 formy zbožnosti (almužnu, modlitbu a půst),846 zvyk obracet se k Bohu jako k Otci, charakteristický pro přikázání lásky k Bohu a bližnímu.847
576 Mnohým v Izraeli se zdálo, že Ježíš jedná proti základním institucím vyvoleného národa:
- proti poslušnosti Zákona v celé úplnosti jeho písemných předpisů a – v případě farizeů – ve výkladu ústního podání;
- proti ústřednímu významu jeruzalémského chrámu jako svatého místa, kde přebývá Bůh výsadním způsobem;
- proti víře v jediného Boha, jehož slávu nemůže sdílet žádný člověk.
Ježíš a zákon
577 Na začátku horského kázání, v němž Ježíš ukázal Zákon daný Bohem na Sinaji při první smlouvě ve světle nové smlouvy, vyslovil slavnostní výstrahu: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třebas i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký“ (Mt 5,17-19).
578 Ježíš, Mesiáš Izraele, a tedy největší v nebeském království, měl povinnost zachovávat Zákon tím, že jej dodrží v jeho celistvosti až do nejmenších přikázání, jak to sám řekl. A také jen on to mohl učinit dokonale.848 Židé, podle jejich doznání, nikdy nemohli zachovávat Zákon v jeho celistvosti a neporušit ani nejmenší z jeho přikázání.849 Proto při každoročním Svátku smíření prosí synové Izraele Boha o odpuštění svých přestupků proti Zákonu. Zákon totiž tvoří jeden celek a – jak připomíná sv. Jakub – „neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem“ (Jak 2,10).850
579 Tato zásada celistvosti zachovávání Zákona nejen v jeho liteře, ale i v jeho duchu, byla farizeům drahá. Tím, že ji pro Izrael postavili do popředí, dovedli mnohé Židy Ježíšovy doby ke krajní náboženské horlivosti.851 Jestliže se tato zásada neměla rozmělnit na jakousi „pokryteckou“ kazuistiku,852 nebylo jiné možnosti, než připravovat lid na neslýchaný Boží zásah, kdy jediný Spravedlivý naplní Zákon za všechny hříšníky.853
580 Tak dokonalé naplnění Zákona mohlo být jen dílem božského Zákonodárce, který se narodil jako podrobený Zákonu v osobě Syna.854 V Ježíši se Zákon už nejeví jako vyrytý do kamenných desek, nýbrž vepsaný „do srdce“ (Jer 31,33) Služebníka, který se stává „Smlouvou lidu“ (Iz 42,6) tím, že „ohlásí právo“ (Iz 42,3). Ježíš splní Zákon natolik, že bere na sebe „prokletí Zákona“ (Gal 3,13), do kterého upadli ti, kteří nezůstali věrní tomu, „co je psáno v knize Zákona“ (Gal 3,10); vždyť Kristova smrt přinesla „zadostiučinění za hříchy spáchané v době, kdy ještě platila dřívější Smlouva“ (Žid 9,15).
581 Ježíš se jevil očím Židů a jejich duchovních vůdců jako „rabbi“ (Mistr).855 Často totiž argumentoval v rámci rabínského výkladu Zákona.856 Zároveň se však Ježíš musel dostat do konfliktu s učiteli Zákona, protože se nespokojoval s tím, že by předkládal svůj výklad vedle jejich: „Učil je totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich učitelé Zákona“ (Mt 7,29). V něm se totéž Boží Slovo, které kdysi zaznělo na Sinaji, aby dalo Mojžíšovi psaný Zákon, znovu ozývá na hoře blahoslavenství.857 Zákon neruší, nýbrž jej naplňuje tím, že božským způsobem poskytuje jeho konečný výklad: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům… Ale já vám říkám“ (Mt 5,33-34). Se stejnou božskou autoritou Ježíš neuznává jistá „podání lidská“ (Mk 7,8), drahá farizeům, kteří „ruší Boží Slovo“ (Mk 7,13).
582 Ježíš jde ještě dál: naplňuje Zákon o čistotě pokrmů, tak důležitý v každodenním židovském životě, tím, že odhaluje jejich „pedagogický“ ráz858 božským výkladem: „Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí…“ Tím Ježíš prohlásil za čisté všechny pokrmy. „…Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky“ (Mk 7,18-21). Když Ježíš podal s božskou autoritou konečný výklad Zákona, došlo ke střetu s jistými učiteli Zákona, kteří jeho výklad nepřijímali, i když byl potvrzován božskými znameními, která jej doprovázela.859 To platí zvláště pro otázku soboty: Ježíš připomíná, často za použití rabínských argumentů,860 že sobotní odpočinek není porušen službou Bohu861 nebo bližnímu,862 kterou prokazuje uzdravováním.
Ježíš a chrám
583 Ježíš, jako před ním proroci, prokazoval jeruzalémskému chrámu nejhlubší úctu. Byl do něho Josefem a Marií uveden čtyřicet dní po svém narození (Lk 2,22-39). Když mu bylo dvanáct let, rozhodl se zůstat v chrámě, aby svým rodičům připomenul, že se musí starat o věci svého Otce.863 Během svého skrytého života tam putoval každý rok, alespoň o Velikonocích;864 i jeho veřejné působení se odvíjelo v rámci jeho putování do Jeruzaléma na velké židovské svátky.865
584 Ježíš chodil do chrámu jako na výsadní místo setkání s Bohem. Chrám je pro něho příbytek jeho Otce, dům modlitby, a on vzplane hněvem, když se z jeho vnějšího nádvoří stane tržiště.866 Žárlivá láska k jeho Otci ho nutí, aby vyhnal prodavače z chrámu: „ Nedělejte z domu mého Otce tržnici! Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‘Horlivost pro tvůj dům mě stravuje’“ (Jan 2,16-17). Po jeho zmrtvýchvstání si apoštolové uchovali náboženskou úctu ke chrámu.867
585 V předvečer svého utrpení však Ježíš oznamuje, že tato nádherná stavba bude zničena a že z ní nezůstane kámen na kameni.868 Ohlašuje tím jedno znamení eschatologického věku, který právě začíná jeho Velikonocemi.869 Avšak toto proroctví přednesli křiví svědkové ve zkreslené podobě při jeho výslechu před veleknězem870 a bylo mu vmeteno do tváře jako urážka, když byl přibit na kříži.871
586 Ježíš naprosto nebyl žádným nepřítelem chrámu,872 ve kterém přednesl to podstatné ze svého učení;873 chtěl platit chrámovou daň a přizval si k tomu Petra,874 kterého právě ustanovil za základ své budoucí Církve.875 Dokonce se ztotožnil s chrámem, když se označil za definitivní příbytek Boha mezi lidmi.876 Proto vydání jeho těla na smrt877 ohlašuje zničení chrámu, které zjeví vstup do nového věku dějin spásy: „Nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě“ (Jan 4,21).878
Ježíš a víra Izraele v jediného Boha a Spasitele
587 Jestliže Zákon a jeruzalémský chrám byly příležitosti, kdy se Ježíš dostal s izraelskými představiteli do sporu,879 pak skutečným „kamenem úrazu“ se pro ně stala jeho úloha při vykoupení z hříchů, které je výhradním Božím dílem.880
588 Ježíš pohoršil farizeje tím, že jedl s celníky a hříšníky881 se stejnou důvěrností jako s nimi.882 Proti těm z farizeů, „kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali“ (Lk 18,9),883 Ježíš prohlásil: „Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky“ (Lk 5,32). Šel však ještě dál, když před farizeji prohlásil, že hřích je všeobecný,884 a proto ti, kdo tvrdí, že nepotřebují spasení, zaslepují sami sebe.885
589 Ježíš vyvolal pohoršení zvláště tím, že ztotožnil svůj milosrdný přístup k hříšníkům s postojem samotného Boha k nim.886 Dokonce dal na srozuměnou, že společným stolováním s hříšníky887 je připouští k mesiášské hostině.888 Ježíš však postavil izraelské náboženské představitele před dilema především tím, že odpouštěl hříchy. Vždyť oni sami se zděšením správně tvrdili: „Kdo jiný může odpouštět hříchy, než Bůh?“889 Odpouští-li Ježíš hříchy, pak se buď rouhá, protože je člověk a dělá se rovným Bohu,890 anebo mluví pravdu, a pak jeho osoba zpřítomňuje a zjevuje Boží Jméno.891
590 Pouze božská totožnost Ježíšovy osoby může ospravedlnit tak absolutní požadavek, jako je tento: „Kdo není se mnou, je proti mně“ (Mt 12,30); právě tak, jako když říká, že „zde je víc než Jonáš… zde je víc než Šalomoun“ (Mt 12,41-42), „víc než chrám“ (Mt 12,6); když o sobě připomíná, že David nazývá Mesiáše Pánem,892 a když prohlašuje: „Dříve než byl Abrahám, já jsem“ (Jan 8,58); a také: „Já a Otec jedno jsme“ (Jan 10,30).
591 Ježíš požadoval od jeruzalémských náboženských představitelů, aby v něho uvěřili proto, že koná skutky svého Otce.893 Takový úkon víry však musí procházet přes tajemné odumření sobě samému, přes znovuzrození „shůry“ (Jan 3,7), pod vlivem Boží milosti.894 Takový požadavek obrácení tváří v tvář tak překvapivému splnění příslibů895 dává pochopit tragický omyl velerady, která usoudila, že Ježíš zasluhuje smrt, protože se rouhá.896 Její členové takto jednali z „nevědomosti“897 a zároveň pro „zatvrzelost srdce“ (Mk 3,5; Řím 11,25), z nevěry.898
Souhrn
592 Ježíš nezrušil Zákon ze Sinaje, ale naplnil ho899 tak dokonale,900 že odhalil jeho konečný smysl901 a odčinil jeho přestupování.902
593 Ježíš ctil chrám a putoval do něho o židovských svátcích; žárlivou láskou miloval tento Boží dům mezi lidmi. Chrám je předobrazem jeho tajemství. Jestliže Ježíš ohlašuje jeho zničení, pak proto, aby poukázal na vlastní smrt a na počátek nového věku dějin spásy, v nichž definitivním chrámem bude jeho tělo.
2. odstavec
Ježíš Kristus zemřel ukřižován
Ježíšův proces
ŽIDOVŠTÍ PŘEDSTAVITELÉ MAJÍ ROZDÍLNÉ NÁZORY NA JEŽÍŠE
595 Mezi jeruzalémskými náboženskými představiteli nebyli tajnými Ježíšovými učedníky905 jen farizej Nikodém906 nebo vážený Josef z Arimatie; vždyť kvůli Ježíšovi907 vznikaly rozpory už dlouhou dobu, takže v předvečer jeho utrpení může svatý Jan o nich říci, že „mnoho v něj uvěřilo“, i když dost nedokonalým způsobem (Jan 12,42). Není na tom nic překvapivého, uvědomíme-li si, že po Letnicích „také velké množství kněží přijalo víru“ (Sk 6,7) a že „někteří z farizejské strany“ se stali věřícími (Sk 15,5), takže svatý Jakub může říci Pavlovi, že „několik tisíc židů se přidalo k víře, a ti všichni jsou plní horlivosti pro Zákon“ (Sk 21,20).
596 Jeruzalémští náboženští představitelé nebyli zajedno, jak se chovat k Ježíšovi.908 Farizeové vyhrožovali vyloučením těm, kteří by ho následovali.909 Těm, kteří se obávali, že všichni v něho uvěří a že přijdou Římané a zničí jejich svaté město a jejich národ,910 velekněz Kaifáš prorocky navrhl: „Je lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ“ (Jan 11,49-50). Velerada prohlásila, že Ježíš „je hoden smrti“ (Mt 26,66) jako rouhač; protože ale ztratila právo odsuzovat k smrti,911 vydává Ježíše Římanům a obviňuje ho z politické vzpoury;912 to ho staví na stejnou úroveň s Barabášem, který byl obviněn „ze vzpoury“ (Lk 23,19). Velekněží vykonávají na Piláta nátlak i politickými výhrůžkami, jen aby odsoudil Ježíše k smrti.913
ŽIDÉ NEJSOU KOLEKTIVNĚ ODPOVĚDNI ZA JEŽÍŠOVU SMRT
597 S ohledem na dějinnou složitost „Ježíšova procesu“, jak nám jej líčí evangelijní vyprávění, a na osobní vinu hlavních představitelů procesu (Jidáš, velerada, Pilát), kterou zná jen Bůh, nelze za něj připisovat odpovědnost všem jeruzalémským Židům, navzdory křiku zmanipulovaného davu914 a kolektivním výtkám obsaženým ve výzvách k obrácení po Letnicích.915 Sám Ježíš ve svém odpuštění na kříži916 a Petr podle jeho příkladu uznali „nevědomost“ (Sk 3,17) jeruzalémských Židů a jejich předáků. Tím méně lze na základě křiku lidu: „Jeho krev ať padne na nás a na naše děti“ (Mt 27,25), který znamená jen jakousi schvalovací formuli,917 rozšiřovat odpovědnost na ostatní Židy v čase a prostoru:
Velmi dobře to Církev vyjádřila na 2. vatikánském koncilu: „Nelze přičíst všem Židům bez rozdílu, ani tehdejším, ani dnešním, co bylo spácháno při jeho mučení… Židé nesmějí být označováni ani za zavržené Bohem, ani za prokleté, jako kdyby to vysvítalo ze svatého Písma.“918
VŠICHNI HŘÍŠNÍCI JSOU PŮVODCI KRISTOVA UTRPENÍ
598 Církev v učitelském úřadu své víry a ve svědectví svých svatých nikdy nezapomněla, že „každý hříšník je příčinou a nástrojem… utrpení“ božského Vykupitele.919 Vzhledem k tomu, že naše hříchy urážejí samého Krista,920 neváhá Církev křesťanům připsat mnohem těžší odpovědnost za Ježíšovu popravu, kterou oni sami často svalovali jen a jen na Židy:
Je jasné, že mnohem větší vinu mají ti, kteří často upadají do svých hříchů. Jelikož naše viny dohnaly Ježíše k popravě na kříži, pak ti, kteří se utápějí v nepravostech, znovu křižují svými hříchy Božího Syna ve svých srdcích, nakolik v nich přebývá, a uvádějí ho v posměch.921 Je třeba přiznat, že náš vlastní zločin v tomto případě je větší než ten, kterého se dopustili Židé. Ti totiž – jak dosvědčuje svatý Pavel – by nebyli ukřižovali Ježíše, kdyby ho byli poznali jako božského krále.922 Avšak my, křesťané, ačkoliv vyznáváme, že ho známe, ve skutečnosti ho svými skutky zapíráme a vztahujeme na něj své násilnické ruce.923
A nebyli to ani zlí duchové, kteří ho ukřižovali; byls to ty s nimi, který jsi ho ukřižoval a ještě ho přibíjíš na kříž, když si libuješ v neřestech a hříších.924
Kristova výkupná smrt v Božím plánu spásy
„JEŽÍŠ BYL VYDÁN, JAK TO BŮH PŘEDEM ROZHODL“
599 Ježíšova násilná smrt nebyla plodem náhody v rámci nějaké nešťastné shody okolností. Patří k tajemství Božího plánu, jak to vysvětluje svatý Petr jeruzalémským Židům hned ve svém prvním svatodušním projevu: „On byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl“ (Sk 2,23). Tento biblický jazyk neznamená, že ti, kdo Ježíše „vydali“ (Sk 3,13), byli jen pasivními vykonavateli scénáře předem sepsaného Bohem.
600 Před Bohem jsou všechny okamžiky času přítomny ve své aktuálnosti. On tedy stanovil svůj věčný plán „předurčení“ tak, že do něj zahrne svobodnou odpověď každého člověka na svou milost: „Skutečně, v tomto městě se spolčili Herodes a Poncius Pilát s pohany a s izraelským lidem925 proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal za Mesiáše. Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí“ (Sk 4,27-28). Bůh dopustil činy, které vzešly z jejich zaslepenosti,926 aby uskutečnil svůj plán spásy.927
„ZEMŘEL ZA NAŠE HŘÍCHY PODLE PÍSMA“
601 Božský plán spásy skrze zabití Služebníka, Spravedlivého,928 byl v Písmech předem ohlášen jako tajemství všeobecného vykoupení, to je vysvobození, které zbavuje lidi otroctví hříchu.929 Svatý Pavel hlásá ve vyznání víry, o němž říká, že je „sám přijal“, že „Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy“ (1 Kor 15,3).930 Ježíšova výkupná smrt naplňuje zvláště proroctví o trpícím služebníkovi.931 Sám Ježíš ukázal smysl svého života i své smrti ve světle trpícího služebníka.932 Po zmrtvýchvstání podal tento výklad učedníkům z Emauz,933 a potom samotným apoštolům.934
BŮH S NÍM „KVŮLI NÁM JEDNAL JAKO S HŘÍŠNÍKEM“
602 Proto může svatý Petr vyslovit apoštolskou víru v Boží plán spásy takto: „Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vyhlédnut už před stvořením světa, ale objevil se teď na konci časů“ ( 1 Petr 1,18-20). Lidské hříchy spáchané po prvotním hříchu jsou trestány smrtí.935 Bůh tím, že poslal svého vlastního Syna v postavení otroka936 – v takovém stavu tedy, v jakém bylo lidstvo padlé a zasvěcené smrti kvůli hříchu937 – „s ním, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,21).
603 Ježíš nepoznal zavržení, jako kdyby sám byl zhřešil.938 Avšak ve vykupitelské lásce, která ho stále spojovala s Otcem,939 vzal na sebe naše odloučení od Boha kvůli hříchu, a to až do té míry, že mohl naším jménem říci na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34; Ž 22,2). Když ho Bůh učinil solidárním s námi hříšníky, „svého vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“ (Řím 8,32), abychom byli „s Bohem smířeni smrtí jeho Syna“ (Řím 5,10).
BŮH MÁ INICIATIVU VE VŠEOBECNÉ VYKUPITELSKÉ LÁSCE
604 Tím, že Bůh vydal svého Syna za naše hříchy, ukazuje, že jeho plán spásy, který má s námi, je plán dobrotivé lásky, která předchází jakoukoliv naši zásluhu: „V tom záleží láska: ne, že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10).940 „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky“ (Řím 5,8).
605 Tato láska nikoho nevylučuje; Ježíš to připomněl na závěr podobenství o ztracené ovci: „Stejně tak nechce náš nebeský Otec, aby zahynul jediný z těchto nepatrných“ (Mt 18,14). Prohlašuje, že „dává svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20,28); tento poslední výraz „za mnohé“ nikoho nevylučuje, neboť staví proti sobě celé lidstvo a osobu jediného Vykupitele, který se vydává proto, aby lidstvo spasil.941 Proto Církev po vzoru apoštolů942 učí, že Kristus zemřel za všechny bez výjimky: „Není, nebyl a nebude žádný člověk, pro něhož by nebyl Kristus trpěl.“943
Kristus obětoval sám sebe Otci za naše hříchy
KRISTUS SE OBĚTUJE OTCI CELÝM ŽIVOTEM
606 Boží Syn „sestoupil z nebe, ne aby konal svou vůli, ale vůli toho, který ho poslal“ (Jan 6,38). „Když přicházel na svět, řekl: „… Tady jsem, abych konal, Bože, tvou vůli…“ A touto vůlí jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy“ (Žid 10,5-10). Od první chvíle svého vtělení Syn plně přijímá ve svém vykupitelském poslání Boží plán spásy: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo“ (Jan 4,34). Ježíšova oběť „za hříchy celého světa“ (1 Jan 2,2) je výrazem jeho společenství lásky s Otcem: „Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život“ (Jan 10,17). „Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal“ (Jan 14,31).
607 Tato touha bezvýhradně se ztotožnit s plánem vykupitelské lásky svého Otce proniká celým Ježíšovým životem,944 protože jeho vykupitelské utrpení je důvodem („raison d’ être“) jeho vtělení: „Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel“ (Jan 12,27). „Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“ (Jan 18,11). A ještě na kříži, dříve než bylo všechno dokonáno,945 říká: „Žízním“ (Jan 19,28).
„BERÁNEK, KTERÝ SNÍMÁ HŘÍCHY SVĚTA“
608 Když Jan Křtitel souhlasil s tím, že udělí Ježíšovi křest jako hříšníkům,946 spatřil v Ježíšovi Božího beránka a ukázal na něho jako na toho, „který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29).947 Vyjadřuje tím, že Ježíš je trpící služebník, který se dává tiše vést na porážku948 a nese hříchy mnohých949 a současně velikonoční beránek, symbol vykoupení Izraele při první Veliké noci.950 Celý Kristův život vyjadřuje jeho poslání: „sloužit a dát svůj život jako výkupné za všechny“ (Mk 10,45).
JEŽÍŠ SE SVOBODNĚ ZTOTOŽŇUJE S VYKUPITELSKOU LÁSKOU OTCE
609 Tím, že se Ježíš sjednotil ve svém lidském srdci s Otcovou láskou k lidem, „projevil jim svou lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1), protože „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život“ (Jan 15,13). A tak se v utrpení a ve smrti stalo Ježíšovo lidství svobodným a dokonalým nástrojem jeho božské lásky, která chce, aby všichni lidé byli spaseni.951 On totiž svobodně přijal své utrpení a smrt z lásky ke svému Otci a k lidem, které Otec chce spasit: „Nikdo mi život nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe“ (Jan 10,18). Odtud svrchovaná svoboda Božího Syna, když jde dobrovolně na smrt.952
PŘI VEČEŘI JEŽÍŠ PŘEDJAL SVOBODNÉ OBĚTOVÁNÍ SVÉHO ŽIVOTA
610 Tuto svobodnou oběť sebe sama vyjadřuje Ježíš svrchovaným způsobem při večeři, kterou slavil s dvanácti apoštoly953 „v tu noc, kdy byl zrazen“ (1 Kor 11,23). V předvečer svého utrpení, když byl Ježíš ještě volný, udělal z této poslední večeře se svými apoštoly památku své dobrovolné oběti Otci954 pro spásu lidí: „To je mé tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19). „To je má krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).
AGÓNIE V GETSEMANECH
612 Kalich Nové smlouvy, který Ježíš předjímá při Poslední večeři tím, že vydává sám sebe,958 přijímá z Otcových rukou při smrtelné úzkosti v Getsemanech959 tím, že „byl poslušný až k smrti“ (Fil 2,8).960 Ježíš se modlí: „Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich!“ (Mt 26,39). Vyjadřuje tak hrůzu, kterou je smrt pro jeho lidskou přirozenost, která, stejně jako naše, je určena pro věčný život; ba víc, narozdíl od naší je naprosto nedotčena hříchem,961 který je příčinou smrti.962 Tuto přirozenost na sebe vzala božská Osoba, „Původce života“ (Sk 3,15), „Živého“ (Zj 1,17).963 Tím, že Ježíš svou lidskou vůlí přijal Otcovu vůli,964 přijímá svou smrt jako vykupitelskou, aby „na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže“ (1 Petr 2,24).
KRISTOVA SMRT JE JEDINÁ A DEFINITIVNÍ OBĚŤ
613 Kristova smrt je zároveň velikonoční obětí, která dovršuje definitivní vykoupení lidí965 skrze „Beránka, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29),966 a obětí Nové smlouvy,967 která znovu uvádí člověka do společenství s Bohem968 tím, že ho s ním smířila prostřednictvím krve „prolité za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).969
614 Tato Kristova oběť je jediná: dovršuje a převyšuje všechny oběti.970 Je to především dar samého Boha Otce, který vydává svého Syna, aby nás smířil se sebou.971 Zároveň je to oběť vtěleného Božího Syna, který dobrovolně a z lásky972 obětuje vlastní život973 svému Otci v Duchu svatém,974 aby napravil naši neposlušnost.
JEŽÍŠ NAHRAZUJE SVOU POSLUŠNOSTÍ NAŠI NEPOSLUŠNOST
615 „Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými“ (Řím 5,19). Svou poslušností až k smrti splnil Ježíš zástupnou úlohu trpícího služebníka, který „položil svůj život v oběť za vinu“ a „nesl hřích mnohých“, které „tím, že vezme na sebe jejich nepravosti, ospravedlní“.975 Ježíš napravil naše chyby a podal Otci zadostiučinění za naše hříchy.976
JEŽÍŠ DOKONÁVÁ SVOU OBĚŤ NA KŘÍŽI
616 Je to láska „až do krajnosti“ (Jan 13,1), která dodává Kristově oběti hodnotu vykoupení, odčinění, usmíření a zadostiučinění. Při oběti svého života nás všechny znal a miloval.977 „Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni“ (2 Kor 5,14). Žádný, byť sebesvětější, člověk nemohl na sebe vzít hříchy všech lidí a vydat se jako oběť za všechny. To, že v Kristu existuje božská osoba Syna, která přesahuje a zároveň i objímá všechny lidi a ustavuje ho hlavou celého lidstva, umožňuje jeho vykupitelskou oběť za všechny.
617 „Svým přesvatým utrpením na dřevě kříže nám zasloužil ospravedlnění“ (sua sanctissima passione in ligno crucis nobis justificationem meruit), učí tridentský koncil978 a zdůrazňuje jedinečnou povahu Kristovy oběti jako „příčiny věčné spásy“ (Žid 5,9). A Církev uctívá kříž zpěvem: „O crux, ave, spes unica“ (buď pozdraven, kříži, jediná naděje).979
NAŠE ÚČAST NA KRISTOVĚ OBĚTI
618 Kříž je jedinou obětí Krista, který je jediným „prostředníkem mezi Bohem a lidmi“ (1 Tim 2,5). Protože se však ve své vtělené božské osobě „jistým způsobem spojil on sám s každým člověkem“,980 dává všem lidem „možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh“.981 Kristus vyzývá své učedníky, aby vzali svůj kříž a následovali ho,982 protože on sám trpěl za nás a zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho šlépějích.983 Kristus chce totiž přidružit ke své vykupitelské oběti právě ty, kteří z ní mají prospěch jako první.984 To se splnilo ve svrchované míře na jeho Matce, která je mnohem niterněji než kdokoliv jiný spjata s tajemstvím jeho vykupitelského utrpení.985
„Není jiné schodiště k výstupu do nebe než kříž.“986
Souhrn
619 „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písma“ (1 Kor 15,3).
620 Naše spása pochází z iniciativy Boží lásky k nám, protože „on si nás zamiloval a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10). „Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou“ (2 Kor 5,19).
621 Ježíš se dobrovolně obětoval za naši spásu. Tento dar předznamenává a předem uskutečňuje během Poslední večeře: „To je moje tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19).
622 V tomto spočívá Kristovo vykoupení: „přišel… aby dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28), to je, aby miloval „své až do krajnosti“ (Jan 13,1), aby byli „vykoupeni“… „ze svého prázdného způsobu života“, jak ho „zdědili po předcích“ (1 Petr 1,18).
3. odstavec
Ježíš Kristus „byl pohřben“
624 „Ježíš měl z milosti Boží za všechny lidi podstoupit smrt“ (Žid 2,9). Bůh ve svém plánu spásy stanovil, aby jeho Syn nejen zemřel „za naše hříchy“ (1 Kor 15,3), ale také aby „zakusil smrt“, to je, aby poznal stav smrti, stav odloučení duše od těla v době od okamžiku, kdy vydechl na kříži, po okamžik, kdy byl vzkříšen. Tento stav mrtvého Krista je tajemstvím hrobu a sestoupení do pekel. Je to tajemství Bílé soboty, kdy Kristus, uložený do hrobu,989 ukazuje velké sobotní Boží odpočinutí990 po dokonání991 spásy lidí, která nastoluje mír v celém vesmíru.992
KRISTOVO TĚLO V HROBĚ
625 Kristův pobyt v hrobě je skutečným poutem mezi stavem předvelikonočního Krista, podrobeného utrpení, a jeho nynějším oslaveným stavem Zmrtvýchvstalého. Tatáž osoba „Živého“ může říci: „Byl jsem mrtev a hle, jsem živ na věky věků“ (Zj 1,18).
„Bůh [Syn] nezabránil smrti, aby oddělila duši od těla, jak tomu přirozeně dochází, ale znovu je spojil spolu vzkříšením, aby tak byl sám ve své osobě místem setkání smrti a života tím, že v sobě zastavil rozklad přirozenosti způsobený smrtí, a sám se stal příčinou spojení pro obě oddělené části.“993
626 Protože „Původce života“, který byl zabit,994 je také ten Živý, „který byl vzkříšen“,995 je třeba, aby božská osoba Božího Syna zůstala nadále spojena se svou duší i se svým tělem, oddělenými od sebe smrtí:
„Jediná Osoba nebyla rozdělena na dvě osoby tím, že se při Kristově smrti oddělila duše od těla; neboť Kristovo tělo i duše existovaly v osobě Slova od samého začátku stejným způsobem; a ve smrti, ačkoliv jedno odděleno od druhého, zůstalo obojí spojeno se stejnou a jedinou osobou Slova.“996
„NEDOPUSTÍŠ, ABY TVŮJ SVATÝ PODLEHL PORUŠENÍ“
627 Kristova smrt byla skutečnou smrtí, neboť ukončila jeho pozemskou lidskou existenci. Avšak díky spojení, které si jeho tělo zachovalo s osobou Syna, nedošlo k posmrtnému rozkladu jako u jiných, protože „božská moc uchránila Kristovo tělo od porušení“.997 O Kristu se může současně říci: „Byl vyrván ze země živých“ (Iz 53,8) i: „Mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby se tvůj svatý podlehl porušení“ (Sk 2,26-27).998 Ježíšovo vzkříšení „třetího dne“ (1 Kor 15,4; Lk 24,46)999 bylo toho důkazem, protože se předpokládalo, že rozklad začíná od čtvrtého dne.1000
„POHŘBENI S KRISTEM…“
628 Křest, jehož původním a plným znamením je ponoření, je účinným znamením toho, že křesťan sestupuje do hrobu, aby s Kristem umřel hříchu pro nový život: „Tím křestním ponořením jsme byli spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.“1001
Souhrn
629 Ježíš „měl z milosti Boží zakusit smrt za všechny“.1002 Ten, který zemřel a byl pohřben, je opravdu Boží Syn, který se stal člověkem.
5. článek
Ježíš Kristus „sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých“
631 Ježíš sestoupil do spodních oblastí země: „Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, který také vystoupil“ (Ef 4,10). Apoštolské vyznání víry v tomtéž článku víry vyznává Kristovo sestoupení do pekel i jeho zmrtvýchvstání třetího dne, protože při své Veliké noci dal vytrysknout životu z hlubin smrti:
„Ten, který se vrátil z říše zemřelých a jasně zazářil lidskému rodu: tvůj Syn, Ježíš Kristus, On s tebou žije a kraluje na věky věků. Amen.“1004
1. odstavec
Ježíš Kristus „sesoupil do pekel“
632 Častá tvrzení Nového zákona, podle nichž byl Ježíš „vzkříšen z mrtvých“ (Sk 3,15; Řím 8,11; 1 Kor 15,20), předpokládají, že před vzkříšením pobýval tam, kde se zdržovali mrtví.1005 To je první význam, který dalo apoštolské kázání Ježíšovu sestoupení do pekel: Ježíš zakusil smrt jako všichni lidé a svou duší je dostihl v místě pobytu mrtvých. Sestoupil tam však jako Spasitel a ohlašovatel radostné zvěsti duchům, kteří tam byli uvězněni.1006
633 Místo pobytu mrtvých, kam Kristus sestoupil, nazývá Písmo „peklo“, „šeól“ nebo „hades“,1007 protože ti, kteří tam jsou, jsou zbaveni patření na Boha.1008 Takový je totiž až do příchodu Vykupitele osud všech mrtvých, jak zlých, tak spravedlivých;1009 tím ale není řečeno, že jejich osud je stejný, jak to dokazuje Ježíšovo podobenství o chudáku Lazarovi, který byl vzat „do klína Abrahamova“.1010 „A právě duše těchto spravedlivých, které očekávaly Krista, osvobodil Ježíš, když sestoupil do pekel.“1011 Ježíš nesestoupil do pekel proto, aby vysvobodil zavržené,1012 ani aby zničil peklo zavržení,1013 nýbrž aby osvobodil spravedlivé, kteří ho předešli.1014
634 „Radostná zvěst byla hlásána i mrtvým…“ (1 Petr 4,6). Sestoupení do pekel je úplné naplnění evangelijní zvěsti o spáse. Je poslední fází Ježíšova mesiášského poslání; je to časově zhuštěná fáze, ale nesmírně rozsáhlá svým skutečným významem: je to rozšíření vykupitelského díla na všechny lidi všech dob a všech míst, neboť všichni, kteří jsou spaseni, se stali účastnými vykoupení.
635 Kristus tedy sestoupil do hlubiny smrti,1015 aby mrtví uslyšeli hlas Božího Syna. Ti, kteří uslyší, budou žít.1016 Ježíš, „Původce života“ (Sk 3,15) „svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla“, a tak vysvobodil „všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí“ (Žid 2,14-15). Od nynějška má vzkříšený Kristus „klíče od smrti a podsvětí“ (Zj 1,18) a před Ježíšovým jménem se skloní „každé koleno – na nebi, na zemi a i v podsvětí“ (Fil 2,10).
„Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zatřásla a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali… Jistě jde hledat praotce lidstva jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází ten, který je jejich Bůh a jejich syn, vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou… „Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem… Probuď se, spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli.““1017
Souhrn
636 Výrazem „Ježíš sestoupil do pekel“ vyznání víry prohlašuje, že Ježíš skutečně zemřel, a že svou smrtí za nás přemohl smrt a ďábla, „který má vládu nad smrti“ (Žid 2,14).
637 Mrtvý Kristus sestoupil do místa pobytu mrtvých, a to svou duší, spojenou s jeho božskou Osobou. Otevřel brány nebes spravedlivým, kteří ho předešli.
2. odstavec
Třetího dne vstal z mrtvých
638 „My vám hlásáme radostnou zvěst, že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás, když vzkřísil Ježíše“ (Sk 13,32-33). Ježíšovo zmrtvýchvstání je vrcholnou pravdou naší víry v Krista; jako ústřední pravdu ji vyznávalo a prožívalo první křesťanské společenství, jako základní ji předává Tradice; zakládá se na dokumentech Nového zákona a je hlásána jako podstatná část velikonočního tajemství spolu s křížem:
„Kristus vstal z mrtvých,
svou smrtí nad smrtí zvítězil,
mrtvým dal život.“1018
Historická i transcendentní událost
639 Tajemství Kristova vzkříšení je skutečná událost, spojená s historicky zjištěné úkazy, jak dosvědčuje Nový zákon. Již kolem roku 56 může svatý Pavel psát křesťanům do Korinta: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti“ (1 Kor 15,3-4). Apoštol zde mluví o živé tradici zmrtvýchvstání, o níž se dověděl po svém obrácení před Damaškem.1019
PRÁZDNÝ HROB
640 „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen“ (Lk 24,5-6). První skutečností, se kterou se v rámci velikonočních událostí setkáváme, je prázdný hrob. Sám o sobě není přímým důkazem. Nepřítomnost Kristova těla v hrobě by se dala vysvětlit i jinak.1020 Přesto však byl prázdný hrob pro všechny podstatným znamením. To, že jej učedníci objevili, byl první krok k uznání samé skutečnosti vzkříšení. Tak tomu bylo například u zbožných žen,1021 pak i u Petra.1022 „Učedník… kterého Ježíš miloval“ (Jan 20,2), tvrdí, že při vstupu do prázdného hrobu „viděl, že tam leží pruhy plátna“ (Jan 20,6), „viděl a uvěřil“ (Jan 20,8). To předpokládá, že podle stavu, v jakém byl prázdný hrob,1023 poznal, že nepřítomnost Ježíšova těla nemohla být lidským dílem a že se Ježíš nevrátil do po 999 zemského života, jak tomu bylo v případě Lazara.1024
ZJEVENÍ ZMRTVÝCHVSTALÉHO
641 Marie Magdalena a zbožné ženy, které šly dokončit nabalzámování Ježíšova těla,1025 jež bylo pohřbeno ve spěchu, protože na Velký pátek večer1026 začínal sobotní klid, se setkaly se Zmrtvýchvstalým jako první.1027 Tak se ženy staly prvními hlasatelkami Kristova zmrtvýchvstání i pro samotné apoštoly.1028 Jim se Ježíš ukázal potom: napřed Petrovi a potom Dvanácti.1029 Petr, který měl posilovat víru svých bratří,1030 uviděl tedy Zmrtvýchvstalého dříve než oni, a na základě jeho svědectví společenství zvolalo: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi“ (Lk 24,34).
642 Vše, co se odehrálo v těch velikonočních dnech, zavazuje každého apoštola – a zvláště Petra – aby budoval novou éru, která začala velikonočním ránem. Jako svědkové Zmrtvýchvstalého zůstávají apoštolové základními kameny při budování jeho Církve. Víra prvotního společenství věřících je založena na svědectví konkrétních lidí, křesťanům známých a většinou ještě mezi nimi žijících. Těmito svědky Kristova zmrtvýchvstání1031 je především Petr a Dvanáct, avšak nejen oni: Pavel jasně mluví o více než pěti stech osobách, kterým se Ježíš zjevil najednou, kromě toho Jakubovi a všem apoštolům.1032
643 Po takových svědectvích není možné vysvětlovat Kristovo zmrtvýchvstání mimo fyzický řád a neuznat je jako historickou skutečnost. Z faktů vyplývá, že víra učedníků byla podrobena radikální zkoušce tím, že jejich Mistr trpěl a zemřel na kříži, jak jim to sám předem oznámil.1033 Otřes vyvolaný utrpením Páně byl tak veliký, že učedníci (alespoň někteří z nich) neuvěřili hned zprávě o zmrtvýchvstání. Evangelia nám ani zdaleka nepředstavují společenství zachvácené mystickým vzrušením, nýbrž nám líčí, jak byli učedníci skleslí1034 a vystrašení.1035 Proto též nevěřili zbožným ženám vracejícím se od hrobu, a ta slova jim „připadala jako plané řeči“ (Lk 24,11).1036 Když se Ježíš na velikonoční večer zjevil jedenácti apoštolům, „káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného“ (Mk 16,14).
644 I když jsou učedníci postaveni před skutečnost zmrtvýchvstalého Krista, přesto ještě pochybují,1037 tak se jim to zdá nemožné: domnívají se, že vidí ducha.1038 „Pro samou radost tomu však pořád ještě nemohli věřit a jen se divili“ (Lk 24,41). Stejnou zkoušku pochybnosti poznal i Tomáš1039 a při posledním zjevení v Galileji, o němž píše Matouš, „někteří… pochybovali“ (Mt 28,17). Proto neobstojí domněnka, podle níž prý bylo zmrtvýchvstání „výplodem“ víry (nebo důvěřivosti) apoštolů. Právě naopak, jejich víra ve zmrtvýchvstání se zrodila – působením Boží milosti – z přímého zážitku skutečnosti vzkříšeného Krista.
STAV KRISTOVA VZKŘÍŠENÉHO LIDSTVÍ
645 Vzkříšený Kristus navazuje se svými učedníky přímé vztahy dotykem1040 a společným jídlem.1041 Tím je vyzývá, aby uznali, že není žádný přízrak,1042 ale hlavně aby si ověřili, že vzkříšené tělo, v němž se jim představuje, je totéž, které bylo umučeno a ukřižováno, neboť dosud nese stopy po utrpení.1043 Toto pravé a skutečné tělo však má zároveň nové vlastnosti oslaveného těla; není už umístěno v prostoru a čase, ale může se podle libosti zpřítomnit kde chce a kdy chce,1044 neboť jeho lidství už nemůže být zadrženo na zemi a patří už jen božské vládě Otce.1045 Proto je také vzkříšený Ježíš svrchovaně svobodný a může se zjevovat, jak chce: v podobě zahradníka1046 nebo v jiných podobách,1047 na které byli učedníci zvyklí, a to proto, aby vzbudil jejich víru1048.
646 Kristovo vzkříšení nebylo návratem k pozemskému životu, jak tomu bylo při vzkříšeních, která vykonal před Velikonocemi, při vzkříšení Jairovy dcery, mládence z Naimu, Lazara. Tyto skutky byly zázračné události, ale osoby, které byly předmětem těchto zázraků, se Ježíšovou mocí vrátily do „obyčejného“ pozemského života. A po nějakém čase znovu zemřely. Kristovo vzkříšení je podstatně odlišné. On ve svém vzkříšeném těle přechází ze stavu smrti do jiného života, mimo čas a prostor. Ježíšovo tělo je při vzkříšení naplněno mocí Ducha svatého; ve stavu své slávy se podílí na božském životě, takže svatý Pavel může o Kristu říci, že je to „člověk z nebe.“1049
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ JAKO TRANSCENDENTNÍ UDÁLOST
647 „Ó vskutku blažená noc“, zpívá velikonoční chvalozpěv (Exultet), „ta jediná směla znát čas i hodinu, kdy Kristus vstal z říše zemřelých“. Nikdo totiž nebyl očitým svědkem samotné události zmrtvýchvstání, a žádný evangelista je nepopisuje. Nikdo nemohl říci, jak proběhlo fyzicky. Tím méně byla smysly postižitelná jeho nejniternější podstata, přechod k jinému životu. I když je zmrtvýchvstání historickou událostí, zjistitelnou podle znamení prázdného hrobu a na základě skutečnosti jednotlivých setkání apoštolů se vzkříšeným Kristem, nicméně tím, jak dějiny přesahuje a překonává, zůstává ústředním předmětem víry. To je důvod, proč se vzkříšený Kristus nedává poznat světu, ale svým učedníkům,1050 „těm, kdo zároveň s ním přišli z Galileje do Jeruzaléma; ti jsou nyní před lidem jeho svědky“ (Sk 13,31).
Zmrtvýchvstání – dílo Nejsvětější Trojice
648 Kristovo vzkříšení je předmětem víry jakožto transcendentní (přesažný) zásah samého Boha do stvoření a do dějin; tři božské Osoby při něm působí společně a zároveň projevují svou vlastní originalitu. Dochází k němu zásahem moci Otce, který „vzkřísil“ (Sk 2,24) Krista, svého Syna, a tak uvádí dokonalým způsobem jeho lidství – s jeho Tělem – do Nejsvětější Trojice. Ježíš se s konečnou platností „duchem svatosti… prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých“ (Řím 1,3-4). Svatý Pavel zdůrazňuje projev Boží moci1051 jako dílo Ducha, který oživil Ježíšovo mrtvé lidství a povolal je do oslaveného stavu Pána.
649 A co se týká Syna, ten uskutečnil své vlastní vzkříšení svou božskou mocí. Ježíš oznamuje, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, zemřít a potom vstát z mrtvých (v činném významu slova).1052 Na jiném místě výslovně prohlašuje: „Dávám svůj život a zase ho přijmu nazpátek… Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout“ (Jan 10,17-18). „Věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých“ (1 Sol 4,14).
650 Otcové rozjímají o zmrtvýchvstání na základě Kristovy božské osoby, která zůstala spojena s jeho duší i s jeho tělem, vzájemně od sebe oddělených smrtí: „Jednotou božské přirozenosti, jež zůstává přítomna v každé z obou částí, se tyto části znovu spojují. A tak smrt nastává rozdělením složené lidské bytosti a vzkříšení nastává spojením obou rozdělených částí.“1053
Smysl a spásný dosah zmrtvýchvstání
651 „A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra“ (1 Kor 15,14). Vzkříšení je především potvrzením všeho, co Kristus vykonal a učil. Všechny pravdy, i ty, které jsou lidskému duchu nejméně dostupné, nacházejí své odůvodnění, jestliže Kristus svým zmrtvýchvstáním podal konečný důkaz své božské moci, jak to slíbil.
652 Kristovo vzkříšení je splněním zaslíbení Starého zákona1054 i samotného Ježíše za jeho pozemského života.1055 Výraz „ve shodě s Písmem“ (1 Kor 15,3-4 a nicejskocařihradské vyznání víry) poukazuje na to, že Kristovým vzkříšením se tyto předpovědi uskutečnily.
653 Pravda o Ježíšově božství je potvrzena jeho vzkříšením. Jednou řekl: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já“ (Jan 8,28). Vzkříšení ukřižovaného prokázalo, že je opravdu „Ten, který je“ („Já jsem“), Boží Syn a sám Bůh. Svatý Pavel mohl prohlásit k Židům, „že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na nás, když… vzkřísil Ježíše. Tak je i psáno ve druhém žalmu: ‘Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil’“ (Sk 13,32-33).1056 Kristovo vzkříšení je úzce spjato s tajemstvím vtělení Božího Syna, je jeho naplněním podle věčného Božího plánu.
654 Ve velikonočním tajemství jsou dvě hlediska: svou smrtí nás Kristus osvobozuje od hříchu, svým vzkříšením nám zjednává přístup k novému životu. Tento nový život je především ospravedlněním, které nás vrací do Boží milosti,1057 takže „jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,4). Tím životem je pak vítězství nad smrtí ze hříchu a nová účast na milosti.1058 Ta dovršuje přijetí za syny, neboť lidé se stávají Kristovými bratry, jak sám Ježíš nazývá své učedníky po svém zmrtvýchvstání: „Jděte a oznamte mým bratřím“ (Mt 28,10; Jan 20,17). Ne bratři podle přirozenosti, nýbrž na základě daru milosti; toto adoptivní synovství zjednává skutečnou účast na životě jednorozeného Syna. Tento život se plně projevil při jeho zmrtvýchvstání.
655 A konečně Kristovo zmrtvýchvstání – sám vzkříšený Kristus – je základem a zdrojem našeho budoucího vzkříšení: Kristus vstal z mrtvých „jako první z těch, kteří zesnuli… Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu“ (1 Kor 15,20-22). Než se to splní, žije vzkříšený Kristus v srdci svých věrných. V něm křesťané zakoušejí „moc budoucího věku“ (Žid 6,5) a jejich život je Kristem unášen do lůna božského života:1059 „Umřel za všechny zemřel, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých“ (2 Kor 5,15).
Souhrn
656 Předmětem víry ve vzkříšení je událost historicky dosvědčená učedníky, kteří se skutečně setkali se Zmrtvýchvstalým, a zároveň tajemně transcendentní (přesažná), poněvadž je vstupem Kristova lidství do Boží slávy.
657 Prázdný hrob a plátna na zemi samy o sobě znamenají, že Kristovo tělo Boží mocí uniklo poutům smrti a rozkladu. Je to příprava učedníků na setkání se Zmrtvýchvstalým.
6. článek
Ježíš Kristus „vstoupil na nebesa,
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího“
659 „Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici“ (Mk 16,19). Kristovo tělo bylo oslaveno hned v okamžiku jeho zmrtvýchvstání, jak to dokazují nové nadpřirozené vlastnosti, jež má jeho tělo od té doby trvale.1062 Avšak během čtyřiceti dní, kdy s učedníky důvěrně jí a pije1063 a učí je o království,1064 zůstává jeho sláva ještě zahalena vnějšími rysy obyčejného lidství.1065 Poslední Ježíšovo zjevení končí nezvratným vstupem jeho lidství do božské slávy, symbolizované oblakem1066 a nebem,1067 kde od té doby sedí po Boží pravici.1068 Později se už jen jednou, zcela výjimečně, ukáže Pavlovi jako „nedochůdčeti“ (1 Kor 15,8) v posledním zjevení, kterým Pavla ustanovuje apoštolem.1069
660 To, jak je v té době sláva Zmrtvýchvstalého zastřená, vysvítá z tajemného výroku k Marii Magdaléně: „Ještě jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: „ Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k Bohu svému a k vašemu Bohu“ (Jan 20,17). To ukazuje, jak rozdílně se projevuje sláva vzkříšeného Krista a sláva Krista povýšeného na pravici Otce. Událost nanebevstoupení, současně historická i přesažná, označuje přechod od jedné ke druhé.
661 Nanebevstoupení zůstává úzce spojeno se sestoupením z nebe, které se uskutečnilo vtělením. Pouze ten, který „vyšel od Otce“, se může k Otci navrátit: Kristus.1070 „Nikdo nevystoupil do nebe, kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka“ (Jan 3,13).1071 Lidstvo ponechané svým přirozeným silám nemá přístup do „Otcova domu“ (Jan 14,2), do Božího života a jeho blaženosti. Jedině Kristus mohl otevřít člověku tento přístup, aby nám dal naději, že i my, jeho údy, budeme spojeni v téže slávě tam, kam nás předešel on jako naše Hlava a jako Prvorozený.1072
662 „Já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). Vyzdvižení na kříž znamená a ohlašuje vyvýšení nanebevstoupení a je jeho počátkem. Ježíš Kristus, jediný kněz nové a věčné smlouvy, „nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, …ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha“ (Žid 9,24). V nebi vykonává Kristus své kněžství bez přestání, „proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“ (Žid 7,25). Jako „velekněz budoucích hodnot“ (Žid 9,11) je středem a hlavním představitelem liturgie, která oslavuje Otce na nebesích.1073
663 Kristus teď sedí po pravici Otce. „Pravicí Otce rozumíme slávu a čest božství, kde ten, který existoval jako Boží Syn přede všemi věky jako Bůh a soupodstatný s Otcem, tělesně usedl poté, co se vtělil a co bylo jeho tělo oslaveno.“1074
664 Sedět po pravici Otce znamená zahájení Mesiášovy vlády, splněné vidění proroka Daniele o Synu člověka: Od věčného Boha „byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine a jeho království nebude zničeno“ (Dan 7,14). Od této chvíle se apoštolové stali svědky jeho království, které „bude bez konce“.1075
Souhrn
665 Kristovo nanebevstoupení označuje definitivní vstup Ježíšova lidství do Boží nebeské sféry, odkud znovu přijde,1076 ale která jej zatím ukrývá před zraky lidí.1077
666 Ježíš Kristus, Hlava Církve, vstupuje před námi do slavného království Otce, abychom my, údy jeho Těla, žili v naději, že jednou s ním budeme na věky.
667 Protože Ježíš Kristus vstoupil jednou provždy do nebeské svatyně, nepřestává se za nás přimlouvat jako prostředník, který nás ujišťuje, že na nás bude stále vylévat Ducha svatého.
7. článek
„Odtud přijde soudit živé i mrtvé“
Znovu přijde ve slávě
KRISTUS JIŽ VLÁDNE PROSTŘEDNICTVÍM CÍRKVE…
668 „Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými“ (Řím 14,9). Kristovo nanebevstoupení znamená, že se svým lidstvím podílí na moci a vládě samotného Boha. Ježíš Kristus je Pán: má všechnu moc na nebi a i na zemi. Je povýšen „vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly, panstva“, protože Otec „všechno podřídil pod jeho nohy“ (Ef 1,21-22). Kristus je Pánem vesmíru1078 i dějin. V něm nacházejí dějiny člověka, ale i celé stvoření svou „rekapitulaci“ (opětovné soustředění jako v Hlavě),1079 své transcendentní (přesažné) dovršení.
669 Jako Pán je Kristus hlavou Církve, která je jeho tělem.1080 Po svém nanebevstoupení a oslavení, když takto zcela splnil své poslání, zůstává na zemi ve své Církvi. Vykoupení je zdrojem vlády, kterou Kristus v síle Ducha svatého vykonává nad Církví.1081 „Kristovo království je již dnes tajemně přítomné“ v Církvi, která je „zárodek a počátek tohoto království na zemi“.1082
670 Po nanebevstoupení vstoupil Boží plán do své konečné fáze. Jsme již „v poslední hodině“ (1 Jan 2,18).1083 „Žijeme tedy už v poslední době, obnova světa je neodvolatelně stanovena a jakýmsi reálným způsobem se v tomto věku předjímá: Církev se totiž už na zemi vyznačuje opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.“1084 Kristovo království, jež hlásá Církev,1085 již projevuje svou přítomnost zázračnými znameními.1086
… V OČEKÁVÁNÍ, ŽE MU BUDE VŠECHNO PODŘÍZENO
671 Kristovo království je už přítomno v Církvi, nicméně ještě není dovršeno příchodem Krále na zem „s velikou mocí a slávou“ (Lk 21,27).1087 Toto království je ohrožováno silami nepravosti,1088 i když tyto síly byly radikálně přemoženy Kristovou Velikou nocí. Až do chvíle, kdy mu bude všechno podrobeno,1089 „dokud [však] nenastane nové nebe a nová země, v nichž bude sídlit spravedlnost, putující Církev ve svých svátostech a institucích, jež patří k tomuto věku, má podobu tohoto pomíjejícího světa. Žije mezi tvorstvem, které dosud sténá, trpí bolest a čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě.“1090 Proto se křesťané modlí, zvláště při slavení Eucharistie,1091 aby urychlili Kristův návrat,1092 a říkají mu: „Pane, přijď“ (1 Kor 16,22; Zj 22,17.20).
672 Kristus před svým nanebevstoupením prohlásil, že ještě nenadešla chvíle slavného nastolení mesiášského království očekávaného Izraelem,1093 které mělo podle proroků1094 přinést všem lidem konečný řád spravedlnosti, lásky a pokoje. Nynější čas je, podle Pána, časem Ducha a svědectví,1095 ale také časem ještě poznamenaným „vnějšími strastmi“ (1 Kor 7,26) a zkouškou zla,1096 čehož není Církev ušetřena.1097 Je to začátek bojů posledních dnů.1098 Je to čas čekání a bdělosti.1099
KRISTŮV SLAVNÝ PŘÍCHOD, NADĚJE IZRAELE
673 Ode dne nanebevstoupení je Kristův příchod ve slávě blízký,1100 i když to není naší věcí, vědět „čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil“ (Sk 1,7).1101 Tento eschatologický příchod může nastat každým okamžikem,1102 i když je „pozdržen“ – on i konečná zkouška, která mu bude předcházet.1103
674 Příchod oslaveného Mesiáše je totiž v každé chvíli dějin pozastaven,1104 až jej uzná „všechen Izrael“ (Řím 11,26; Mt 23,39), jehož „část se zatvrdila“ (Řím 11,25) v nevěře1105 vůči Ježíšovi. Po Letnicích říká svatý Petr jeruzalémským Židům: „Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny, aby přišla od Pána ona doba útěchy a aby vám poslal Mesiáše, který byl pro vás určen, Ježíše. Nebe ho musí přijmout až do té doby, kdy bude zase všechno obnoveno, jak o tom už dávno mluvil ústy svých svatých proroků“ (Sk 3,19-21). A svatý Pavel říká podobně: „To, že byli vyloučeni, přineslo světu smíření s Bohem. Co to teprve bude znamenat, až budou znovu přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!“ (Řím 11,15). Jedině vstup „Židů v plném počtu“ (Řím 11,12) do mesiášské spásy, po vzoru plného počtu pohanů,1106 umožní Božímu lidu dosáhnout „Kristovy plnosti“ (Ef 4,13), v níž „bude Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).
POSLEDNÍ ZKOUŠKA CÍRKVE
675 Před Kristovým příchodem musí Církev projít závěrečnou zkouškou, která otřese vírou mnohých věřících.1107 Pronásledování, které provází její putování po zemi,1108 odhalí „tajemství nepravosti“ v podobě náboženského podvodu, přinášejícího lidem zdánlivé řešení jejich problémů za cenu odpadnutí od pravdy. Největším náboženským podvodem je antikristův podvod, to je falešné mesiášství, jímž člověk oslavuje sám sebe na místo Boha a jeho Mesiáše, který přišel v těle.1109
676 Tento antikristovský podvod vyvstává pokaždé, když někdo předstírá, že v průběhu dějin splní mesiášskou naději, která se může naplnit pouze mimo dějiny, a to eschatologickým ( posledním) soudem; Církev zavrhla i umírněnou podobu tohoto falšování očekávaného království, nazývanou „mileniarismus“,1110 zvláště ve formě politického, „od základu zvrhlého“ sekularizovaného mesiášství.1111
677 Církev vejde do slávy království jedině prostřednictvím těchto posledních Velikonoc, v nichž bude následovat svého Pána v jeho smrti a vzkříšení.1112 Království se tedy neuskuteční nějakým dějinným triumfem Církve,1113 cestou vzestupného pokroku, nýbrž Božím vítězstvím nad posledním řáděním zla,1114 po kterém jeho Nevěsta sestoupí z nebe.1115 Boží vítězství nad vzpourou zla bude mít podobu posledního soudu,1116 a to po závěrečném kosmickém otřesu tohoto pomíjejícího světa.1117
Soudit živé i mrtvé
678 Po prorocích1118 a Janu Křtiteli1119 ohlásil Ježíš ve svém kázání soud posledního dne. Tehdy bude odhaleno, jak se každý choval1120 a co je skryto v jeho srdci.1121 Tehdy bude odsouzena zaviněná nevěra, která si nevážila některé Bohem nabízené milosti.1122 Vztah k bližnímu odhalí, zda byla milost a božská láska přijata nebo odmítnuta.1123 V poslední den Ježíš řekne: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).
679 Kristus je Pánem věčného života. Jako Vykupiteli světa mu náleží plné právo definitivně soudit skutky i srdce lidí. Toto právo totiž „získal“ svým křížem. Také Otec „všechen soud dal Synovi“ (Jan 5,22).1124 Avšak Syn nepřišel proto, aby soudil, nýbrž aby dával spásu1125 a život, který je v něm.1126 Odmítáním milosti v nynějším životě1127 se každý již sám odsuzuje – dostane (odplatu) podle svých skutků1128 a může se odsoudit i k věčné záhubě, jestliže odmítne Ducha lásky.1129
Souhrn
680 Kristus Pán již vládne prostřednictvím Církve, ale nejsou mu ještě podrobeny všechny věci tohoto světa. Vítězství Kristova království nenastane bez posledního útoku mocností zla.
681 V den soudu, na konci světa, přijde Kristus ve slávě, aby dovršil konečné vítězství dobra nad zlem, které rostly společně v průběhu dějin jako obilí a koukol.
682 Až přijde oslavený Kristus na konci časů soudit živé i mrtvé, zjeví skryté úmysly srdcí a každému člověku odplatí podle toho, jak přijímal nebo odmítal milost.
Třetí kapitola
„Věřím v Ducha Svatého“
683 „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán.““ (1 Kor 12,3). „Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!““ (Gal 4,6). Toto poznání víry je možné pouze v Duchu svatém. Aby se člověk dostal do styku s Kristem, musí se ho nejprve dotknout Duch svatý. Přichází nám vstříc a vzbuzuje v nás víru. V síle našeho křtu, první svátosti víry, nám Duch svatý v Církvi niterně a osobně předává život, který má svůj zdroj v Otci a který nám nabízí v Synu:
„Křest nám uděluje milost nového zrození v Bohu Otci skrze jeho Syna v Duchu svatém. Vždyť ti, kteří mají Božího Ducha, jsou vedeni ke Slovu, to je k Synu; ale Syn je představuje Otci a Otec jim uděluje neporušitelnost. Proto bez Ducha není možné vidět Božího Syna, a bez Syna se nikdo nemůže přiblížit k Otci, protože poznání Otce, to je Syn, a k poznání Bo>žího Syna se dochází skrze Ducha svatého.“1130
684 Duch svatý je svou milostí první, kdo v nás probouzí naši víru a nový život, který spočívá v poznání Otce a toho, kterého poslal, Ježíše Krista.1131 Nicméně ve zjevování Osob Nejsvětější Trojice je poslední. Svatý Řehoř Naziánský, „Teolog“, vysvětluje tento postup pedagogikou Boží „shovívavosti“:
„Starý zákon jasně hlásal Otce, matněji Syna. Nový ukázal Syna a dal zahlédnout božství Ducha. Nyní má mezi námi Duch domovské právo a dává nám, abychom jej viděli mnohem jasněji. Nebylo totiž prozíravé vyhlašovat otevřeně Syna, dříve než se vyznalo Otcovo božství, a přidávat Ducha svatého jako další břemeno – řečeno trochu opovážlivým výrazem –, dříve než se vyznalo Synovo božství… Jen kráčením vpřed a postupováním „od slávy ke slávě“ se světlo Trojice zaleskne v zářivější jasnosti.“1132
685 Věřit v Ducha svatého tedy znamená vyznávat, že Duch svatý je jedna z Osob Nejsvětější Trojice, téže podstaty s Otcem i Synem, „s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován“ (nicejsko-cařihradské vyznání víry). Proto též bylo třeba se zabývat božským tajemstvím Ducha svatého v trinitární „teologii.“ Zde však nám půjde o Ducha svatého v božské „ekonomii.“
686 Duch svatý působí s Otcem i Synem od začátku až do splnění plánu naší spásy. Ale teprve v „posledních časech“, zahájených vykupitelským vtělením Syna, je Duch svatý zjevován a dáván, poznáván a přijímán jako Osoba. Tím tento božský plán dovršený v Kristu, „Prvorozeném“ a Hlavě nového stvoření, nabude konkrétnosti vylitím Ducha: Církev, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla, věčný život.
8. článek
„Věřím v Ducha Svatého“
687 „Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží“ (1 Kor 2,11). Avšak jeho Duch, který ho zjevuje, nám dává poznat jeho Slovo, jeho živé Slovo, ale sám sebe nevyslovuje. Ten, který „mluvil ústy proroků“, nám dává slyšet Otcovo Slovo, ale my jej neslyšíme. Poznáváme ho jen podle hnutí, kterým nám zjevuje Slovo a uschopňuje nás, abychom je vírou přijali. Duch pravdy, který nám odhaluje Krista, nemluví sám ze sebe.1133 Takové sebezastínění, jež je vlastní jen Bohu, vysvětluje, proč „svět nemůže přijmout“ Ducha, „poněvadž ho nevidí, ani nezná“, kdežto ti, kdo věří v Krista, ho znají, protože s nimi „zůstává“.1134
688 Církev, živé společenství v apoštolské víře, kterou předává, je tedy místem našeho poznání Ducha svatého:
- v Písmu, které inspiroval;
- v Tradici, jejímiž stále aktuálními svědky jsou církevní Otcové;
- v učitelském úřadu Církve, který doprovází svou pomocí;
- ve svátostné liturgii, v níž nás Duch svatý prostřednictvím jejích slov a jejich symbolů uvádí do společenství s Kristem;
- v modlitbě, v níž se za nás přimlouvá;
- v charizmatech a službách, jimiž je budována Církev;
- v projevech apoštolského a misionářského života;
- ve svědectví svatých, v němž Církev projevuje svou svatost a pokračuje v díle spásy.
Společné poslání Syna a Ducha
689 Ten, kterého Otec „poslal do našich srdcí, Duch jeho Syna“ (Gal 4,6), je skutečně Bůh. Je jedné podstaty s Otcem a Synem, je od nich neoddělitelný, jak ve vnitřním životě Trojice, tak ve svém daru lásky světu. Když se však víra Církve klaní svaté Trojici, dárkyni života, soupodstatné a nedílné, vyznává též různost Osob. Když Otec posílá své Slovo, posílá vždycky svůj Dech: je to společné poslání, ve kterém se Syn a Duch svatý odlišují, ale jsou neoddělitelní. Objevuje se sice Kristus, viditelný obraz neviditelného Boha, ale je to Duch svatý, který ho zjevuje.
690 Ježíš je Kristus, „pomazaný“, protože jeho pomazáním je Duch, a všechno, co se děje od vtělení, pramení z této hojnosti pomazání.1135 A konečně, když je Kristus „ oslaven“,1136 může i on od Otce poslat Ducha těm, kdo v něho věří: předává jim svou slávu,1137 to je Ducha svatého, který ho oslavuje.1138 Společné poslání se bude od té doby rozvíjet v dětech osvojených Otcem v mystickém Těle jeho Syna: posláním Ducha osvojení bude sjednocovat je s Kristem a dát jim život v Kristu:
„Pojem pomazání napovídá… že mezi Synem a Duchem není žádná vzdálenost. Jako totiž mezi povrchem těla a vrstvou oleje nezaznamenává ani rozum, ani počitek žádného prostředníka, tak je také styk Syna s Duchem bezprostřední; takže se ten, kdo vírou navazuje styk se Synem, musí nejprve dotykem setkat s olejem. Ve skutečnosti není žádná z osob bez Ducha svatého. Z toho důvodu vyznání víry, že Syn je Pán, se děje v Duchu svatém. Duch svatý totiž přichází ze všech stran vstříc těm, kdo se přibližují s vírou.“1139
Jméno, názvy a symboly Ducha svatého
VLASTNÍ JMÉNO DUCHA SVATÉHO
691 „Duch svatý“, takové je vlastní jméno toho, kterému se klaníme a kterého oslavujeme s Otcem i Synem. Církev je přijala od Pána a vyznává je při křtu svých nových dětí.1140
Výraz „duch“ překládá hebrejské slovo „ruah“, které původně znamená dech, vanutí, vánek. Právě Ježíš užívá vnímatelného obrazu větru, když chce přiblížit Nikodémovi přesažnou novost toho, který je osobně dechem Božím, božským Duchem.1141 Jinak slova „duch“ a „svatý“ jsou božské vlastnosti společné třem božským Osobám. Ale spojením obou výrazů označuje Písmo, liturgie a teologická mluva nevýslovnou Osobu Ducha svatého – bez možné záměny s ostatními případy užití výrazů „duch“ a „svatý“.
NÁZVY DUCHA SVATÉHO
692 Když Ježíš ohlašuje a slibuje příchod Ducha svatého, nazývá ho „parakletos“, doslova: „ten, který je přivolán“, „ad-vocatus“ (Jan 14,16.26; 15,26; 16,7). „Parakletos“ se obvykle překládá „utěšitel“ nebo „přímluvce“, přičemž prvním přímluvcem je Ježíš.1142 Sám Pán nazývá Ducha svatého „Duchem pravdy“ (Jan 16,13).
693 Kromě jeho vlastního jména, které se nejvíce užívá ve Skutcích apoštolů a v epištolách, nalézáme u svatého Pavla pojmenování: Duch zaslíbení,1143 Duch adoptivního synovství,1144 „Duch Kristův“ (Řím 8,9), „Duch Páně“ (2 Kor 3,17), „Duch Boží“ (Řím 8,9.14; 15,19; 1 Kor 6,11; 7,40), a u svatého Petra, „Duch slávy“ (1 Petr 4,14).
SYMBOLY DUCHA SVATÉHO
694 Voda. Symbolika vody naznačuje působení Ducha svatého při křtu, protože po vzývání Ducha svatého se stává účinným svátostným znamením nového zrození: jako jsme k našemu prvnímu zrození dorůstali v plodové vodě, tak také křestní voda skutečně znamená, že naše zrození k božskému životu je nám dáváno v Duchu svatém. Ale jako jsme „pokřtěni v jednom Duchu“, tak jsme také „napojeni jedním Duchem“ (1 Kor 12,13): Duch je tedy také osobně živá voda, vyvěrající z ukřižovaného Krista jako ze svého pramene1145 a tryskající z nás do věčného života.1146
695 Pomazání. Symbolika pomazání olejem je pro Ducha svatého tak příznačná, že se stala jeho synonymem.1147 Při uvedení do křesťanského života je svátostným znamením biřmování, které proto východní církve právem nazývají „chrismace“ (pomazání křižmem). Ale k pochopení celé síly tohoto symbolu je třeba se vrátit k pomazání Ježíše, které vykonal Duch svatý: Kristus [ hebrejsky: „Mesiáš“] znamená „Pomazaný“ od Ducha svatého. Ve Starém zákoně byli různí „pomazaní Páně“,1148 zvláště král David.1149 Avšak Ježíš je Pomazaný Páně jedinečným způsobem: lidství, jež na sebe Syn bere, je zcela „pomazáno Duchem svatým“. Ježíš je ustanoven „Kristem“ od Ducha svatého.1150 Panna Maria počne Krista působením Ducha svatého, který ho prostřednictvím anděla ohlašuje jako Krista už od narození1151 a vede Simeona do chrámu, aby viděl Hospodinova Mesiáše;1152 je to on, kdo Krista naplňuje1153 a jehož moc z Krista vychází, když ten uzdravuje a zachraňuje.1154 Je to on, kdo v posledku křísí Ježíše z mrtvých.1155 A tak, když se Ježíš stal plně „Kristem“ ve svém lidství, jež přemohlo smrt,1156 hojně vylévá Ducha svatého, dokud „svatí“ ve svém spojení s lidstvím Božího Syna nedorostou „mužné zralosti,…kdy se na nás uskuteční Kristova plnost“ (Ef 4,13): „úplného Krista“, podle výrazu svatého Augustina.
696 Oheň. Zatímco voda znamenala zrození a plodnost života dávaného v Duchu svatém, oheň symbolizuje přetvářející sílu působení Ducha svatého. Prorok Eliáš, který „povstal jako oheň“ a jehož „slovo plálo jako pochodeň“ (Sir 48,1), svou modlitbou přivolá z nebe oheň na oběť na hoře Karmel,1157 obraz ohně Ducha svatého, který proměňuje všechno, čeho se dotkne. Jan Křtitel, který jde před Pánem „v duchu a moci Eliášově“ (Lk 1,17), hlásá Krista jako toho, kdo „bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Lk 3,16), tím Duchem, o kterém Ježíš řekne: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (Lk 12,49). Ráno o Letnicích spočine Duch svatý na učednících v podobě „jazyků jako z ohně“ a naplní je sebou (Sk 2,3-4). Duchovní tradice podrží tuto symboliku ohně jako jednu z nejpůsobivějších o činnosti Ducha svatého:1158 „Nezhášejte oheň Ducha“ (1 Sol 5,19).
697 Oblak a světlo. Tyto dva symboly jsou při projevech Ducha svatého neoddělitelné. Již při Božích zjeveních ve Starém zákoně zjevuje oblak – někdy temný, jindy zářivý – živého Boha a spasitele, zahaluje přesažnost jeho slávy: Mojžíšovi na hoře Sinaj,1159 ve stanu Setkání1160 a během putování pouští;1161 Šalomounovi při posvěcení chrámu.1162 Tyto předobrazy naplňuje Kristus v Duchu svatém. Ten totiž „sestupuje na Pannu Marii a zastíní ji“, aby počala a porodila Ježíše.1163 Na hoře Proměnění on přichází v oblaku, který zahalí Ježíše, Mojžíše a Eliáše, Petra, Jakuba a Jana, a „z oblaku“ se ozývá hlas, který říká: „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk 9,34-35). Konečně tentýž Oblak zastře Ježíše pohledu učedníků v den nanebevstoupení1164 a oblak ho zjeví jako Syna člověka v jeho slávě v den jeho příchodu.1165
698 Pečeť je symbolem blízkým symbolu pomazání. Krista totiž „Bůh osvědčil svou pečetí“ (Jan 6,27), a v něm nám také Otec vtiskl svou pečeť.1166 Protože obraz pečeti [„sphragis“] označuje nesmazatelný účinek pomazání Ducha svatého ve svátostech křtu, biřmování a kněžství, byl v některých teologických tradicích použit k vyjádření nezrušitelného „znamení“, vtisknutého těmito třemi svátostmi, které nemohou být znovu uděleny.
699 Ruka. Vkládáním rukou uzdravuje Ježíš nemocné1167 a žehná malým dětem.1168 Totéž budou dělat apoštolové v jeho jménu.1169 Ba co více, vkládáním rukou apoštolů je předáván Duch svatý.1170 List Židům počítá vkládání rukou mezi „základní články“ své nauky.1171 Církev uchovala toto znamení všemohoucího vylití Ducha svatého ve svých svátostných epiklezích (modlitbách).
700 Prst. Ježíš vyhání démony „prstem Božím“ (Lk 11,20). Byl-li Boží zákon napsán na kamenných deskách „Božím prstem“ (Ex 31,18), pak „Kristův list“, svěřený péči apoštolů, je „napsán Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na jiných deskách: v lidských srdcích“ (2 Kor 3,3). Hymnus „Veni, Creator Spiritus“ vzývá Ducha svatého jako „digitus paternae dexterae“ (prst Otcovy pravice).
701 Holubice. Na konci potopy (jejíž symbolika se týká křtu) se holubice, kterou vypustil Noe, vrací a přináší v zobáčku čerstvou olivovou ratolest na znamení, že země je opět obyvatelná.1172 Když Kristus vystupuje z vody svého křtu, sestupuje na něho Duch svatý v podobě holubice a zůstává v něm.1173 Duch sestupuje a usídlí se v očištěném srdci pokřtěných. V některých kostelích je Nejsvětější svátost uchovávána v kovové schránce, která má podobu holubice (columbarium); bývá zavěšena nad oltářem. Symbol holubice označující Ducha svatého je v křesťanské ikonografii tradiční.
Duch a Boží Slovo v čase zaslíbení
702 Od počátku až do „naplnění času“ (Gal 4,4) zůstává společné poslání Slova a Otcova Ducha skryté, ale působí. Boží Duch přitom připravuje dobu Mesiáše a oba, i když ještě nejsou plně zjeveni, jsou v ní již zaslíbeni, aby byli očekáváni a přijati, až se projeví. Proto když Církev čte Starý zákon,1174 zkoumá v něm,1175 co nám chce říci o Kristu Duch, „jenž mluvil ústy proroků“.
Výrazem „proroci“ míní víra Církve v tomto případě všechny, které Duch svatý inspiroval při sepisování svatých knih, jak Starého tak Nového zákona. Židovská tradice rozlišuje Zákon (prvních pět knih nebo Pentateuch), Proroky (odpovídající našim dějepisným a prorockým knihám) a Spisy (především poučné a zvláště žalmy).1176
VE STVOŘENÍ
DUCH ZASLÍBENÍ
705 Člověk, zohyzděný hříchem a smrtí, zůstává „k obrazu Božímu“, k obrazu Syna, ale je zbaven „Boží slávy“ (Řím 3,23), a „podoby.“ Zaslíbení dané Abrahamovi zahajuje dílo spásy, na jejímž konci sám Syn vezme na sebe „obraz“1180 a obnoví ho v jeho „podobě“ s Otcem tím, že mu vrátí slávu a Ducha, „který oživuje“.
706 Proti veškeré lidské naději Bůh slibuje Abrahamovi potomka, jako plod víry a Ducha svatého.1181 V něm budou požehnány všechny národy země.1182 Tímto potomkem bude Kristus,1183 v němž vylití Ducha svatého shromáždí v jedno „rozptýlené Boží děti“ (Jan 11,52). Přísahou se již Bůh zavazuje,1184 že dá svého milovaného Syna1185 a že dá „slíbeného Ducha svatého… na vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek“ (Ef 1,13-14).1186
VE ZJEVENÍCH A V ZÁKONĚ
707 Teofanie [zjevení Boha] osvětlují cestu zaslíbení, od patriarchů k Mojžíšovi a od Jozue až po vidění, která zahajují poslání velikých proroků. Křesťanská Tradice vždycky uznávala, že v těchto teofaniích se dávalo vidět a slyšet Boží Slovo zjevené a současně „zahalené“ v oblaku Ducha svatého.
708 Tato Boží pedagogika se ukazuje zvláště v daru Zákona.1187 Litera Zákona byla dána jako „vychovatel“ k tomu, aby vedla lid ke Kristu (Gal 3,24). Nicméně neschopnost Zákona spasit člověka, zbaveného božské „podoby“, a hlubší poznání hříchu, které z něho vyplývá,1188 vzbuzují touhu po Duchu svatém. Dosvědčují to vzdechy žalmů.
V KRÁLOVSTVÍ A VE VYHNANSTVÍ
709 Zákon, toto znamení zaslíbení a smlouvy, měl řídit srdce i instituce národa, který vzešel z víry Abraháma: „Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi královstvím kněží, národem svatým“ (Ex 19,5-6).1189 Avšak po Davidovi podlehne Izrael pokušení stát se královstvím jako ostatní národy. Království pak, jak bylo zaslíbeno Davidovi,1190 bude dílem Ducha svatého a bude patřit chudým podle Ducha.
710 Nedbání Zákona a nevěrnost smlouvě vedou k smrti: přichází vyhnanství, zdánlivé zmaření zaslíbení, ve skutečnosti však tajemná věrnost Boha spasitele a počátek slíbené nápravy, ovšem podle Ducha. Bylo nutné, aby Boží lid prošel tímto očišťováním;1191 vyhnanství již vnáší do Božího plánu stín kříže a „zbytek“ chudých, který se z něho vrací, je jedním z nejprůzračnějších předobrazů Církve.
OČEKÁVÁNÍ MESIÁŠE A JEHO DUCHA
711 „Hle, já dělám věci nové“ (Iz 43,19). Začínají se rýsovat dvě prorocké linie: jedna se vztahuje na očekávání Mesiáše, druhá na ohlášení nového Ducha; obě směřují k malému „zbytku“ chudých,1192 který v naději očekává „potěšení Izraele“ a „vykoupení Jeruzaléma“ (Lk 2,25.38). Už jsme viděli, jak se na Ježíšovi vyplnila proroctví, jež se ho týkala. Zde se omezujeme na ta, v nichž vyniká více vztah mezi Mesiášem a jeho Duchem.
712 Rysy očekávaného Mesiáše začínají vyvstávat v kapitolách (sbírce proroctví) o Emmanuelovi,1193 („Izaiáš, protože viděl slávu Krista“: Jan 12,41), zvláště v Iz 11,1-2:
„Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem.“
713 Mesiášovy rysy jsou odhaleny především ve zpěvech o Hospodinovu Služebníku.1194 Tyto zpěvy ohlašují smysl Ježíšova utrpení a ukazují tak způsob, jímž vylije Ducha svatého, aby oživil velké množství: ne zvnějšku, ale tím, že převezme naši „přirozenost služebníků“.1195 Tím, že bere na sebe naši smrt, může nám předat svého Ducha života.
714 Proto Kristus zahajuje hlásání radostné zvěsti tím, že si přivlastňuje tento úryvek z Izaiáše (Lk 4,18-19):1196
„Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.“
715 Prorocké texty, které se přímo týkají seslání Ducha svatého, jsou výroky, ve kterých mluví Bůh k srdci svého lidu v jazyku zaslíbení, s důrazem na „lásku a věrnost“.1197 Podle těchto přislíbení v „posledních časech“ Duch Páně obnoví srdce lidí tím, že do nich vtiskne nový Zákon; shromáždí a usmíří rozptýlené a rozdělené národy; přetvoří prvotní stvoření a Bůh tam bude bydlet s lidmi v míru.
716 Lid „chudých“,1198 pokorní a tiší, kteří se zcela odevzdali tajemným plánům svého Boha, ti, kteří očekávají spravedlnost nikoliv lidskou, ale Mesiášovu – to je nakonec ono veliké dílo skrytého poslání Ducha svatého v čase zaslíbení k přípravě Kristova příchodu. V žalmech je vyjádřeno, jaké je jejich srdce, očištěné a osvícené Duchem. V těchto chudých Duch připravuje Pánu „ochotný lid“ (Lk 1,17).
Kristův Duch v plnosti času
JAN, PŘEDCHŮDCE, PROROK A KŘTITEL
717 „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan“ (Jan 1,6). Jan je „plný Ducha svatého už od mateřského lůna“ (Lk 1,15.41), působením samého Krista, kterého krátce předtím počala Panna Maria z Ducha svatého. Mariino „navštívení“ u Alžběty se tak stává první Hospodinovou „návštěvou jeho lidu“.1199
718 Jan je „Eliáš, který má přijít“ (Mt 17,10-13); přebývá v něm oheň Ducha a vede ho, aby „šel před“ (jako „před-chůdce“) Pánem, který přichází. V Janu Předchůdci Duch svatý zakončuje přípravu „Pánu ochotného lidu“ (Lk 1,17).
719 Jan je „víc než prorok“ (Lk 7,26). V něm Duch svatý dovršuje „promlouvání ústy proroků“. Jan uzavírá cyklus proroků zahájených Eliášem.1200 Ohlašuje, že potěšení Izraele je blízko; je hlasem přicházejícího Utěšitele (Jan 1,23).1201 Přichází „jako svědek, aby svědčil o to Světle“ (Jan 1,7),1202 jako to učiní Duch pravdy. V Janovi Duch naplňuje to, po čem se ptali proroci a po čem touží i andělé:1203 „Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým. A já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Boží Syn… Hle, beránek Boží“ (Jan 1,33-36).
„ZAPLESEJ, MILOSTÍ ZAHRNUTÁ“
721 Maria, přesvatá Boží matka, vždy Panna, korunuje poslání Syna a Ducha v plnosti času. Poprvé v plánu spásy nachází Otec příbytek, protože jej Duch připravil; tak jeho Syn a jeho Duch mohou přebývat mezi lidmi. V tomto smyslu církevní Tradice často vztahovala nejkrásnější texty o moudrosti k Marii:1205 Maria je v liturgii opěvována a představována jako „trůn moudrosti“. V ní se začínají projevovat „divy Boží“, která Duch vykoná v Kristu a v Církvi.
722 Duch svatý připravil Marii svou milostí. Bylo vhodné, aby byla „milosti plná“ matka Toho, v němž „přebývá celá plnost božství“ (Kol 2,9). Z čisté milosti byla počata bez hříchu jako bytost nejpokornější a nejschopnější přijmout nevýslovný dar Všemohoucího. Anděl Gabriel ji právem zdraví jako „Siónskou dceru“: „Raduj se.“1206 A Maria se obrací svým chvalozpěvem1207 k Otci v Duchu svatém, když v sobě nosí věčného Syna; je to díkůvzdání celého Božího lidu a tedy: Církve.
723 V Marii Duch svatý uskutečňuje Otcův dobrotivý plán. S Duchem svatým a jeho působením Panna počne a porodí Božího Syna. Její panenství se stává jedinečnou plodností mocí Ducha a víry.1208
724 V Marii Duch svatý ukazuje Otcova Syna, který se stal Synem Panny. Ona je hořícím keřem konečného Božího zjevení: naplněna Duchem svatým ukazuje Slovo v pokoře svého těla a dává je poznat chudým1209 a prvním zástupcům národů.1210
725 Konečně, skrze Marii začíná Duch svatý uvádět do společenství s Kristem lidi, kteří jsou předmětem milosrdné Boží lásky.1211 Jako první Krista vždycky přijmou pokorní: pastýři, mudrci, Simeon a Anna, novomanželé z Kány a první učedníci.
JEŽÍŠ KRISTUS
727 Celé poslání Syna a Ducha svatého v plnosti času je obsaženo v tom, že od okamžiku vtělení je Syn Pomazaným Otcovým Duchem: Ježíš je Kristus, Mesiáš.
V tomto světle se musí číst celý druhý článek vyznání víry. Celé Kristovo dílo je společné poslání Syna a Ducha svatého. Zde se jen zmíníme o tom, co se týká Ježíšova přislíbení Ducha svatého a jeho darování oslaveným Pánem.
728 Ježíš plně zjevuje Ducha svatého až tehdy, když byl sám oslaven svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Přesto však to ponenáhlu naznačuje, už když učí zástupy, tím, že zjevuje, že jeho tělo bude pokrmem pro život věčný.1213 Kromě toho naznačuje Nikodémovi,1214 Samařance1215 a těm, kteří slavili svátek stánků.1216 Se svými učedníky o tom mluví otevřeně v souvislosti s modlitbou1217 a svědectvím, které budou vydávat.1218
729 Teprve až nadejde hodina, kdy bude oslaven, slibuje Ježíš příchod Ducha svatého, protože jeho smrt a jeho vzkříšení budou naplněním přislíbení daného otcům:1219 Ducha pravdy, jiného přímluvce, dá Otec na prosbu Ježíšovu; Otec ho pošle Ježíšovým jménem; Ježíš ho pošle, až bude u Otce, protože vyšel od Otce. Duch svatý přijde, my ho poznáme, bude s námi navždy, bude s námi přebývat, všemu nás naučí a připomene nám všechno, co nám Kristu řekl, a vydá o něm svědectví; povede nás k úplné pravdě a oslaví Krista; a světu ukáže, v čem je hřích, spravedlnost a soud.
730 Konečně přichází Ježíšova hodina:1220 Ježíš odevzdává svého Ducha do Otcových rukou1221 ve chvíli, kdy svou smrtí vítězí nad smrtí, takže „vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou“ (Řím 6,4) ihned dává Ducha svatého tím, že na své učedníky „dechne“.1222 Od této hodiny se poslání Krista a Ducha stává posláním Církve: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21).1223
Duch a Církev v posledních časech
LETNICE
731 V den Letnic (po skončení sedmi velikonočních týdnů) se naplňuje Kristova Veliká noc sesláním Ducha svatého: ten se projeví, je dán a sdělen jako božská Osoba: Kristus Pán ze své plnosti štědře vylévá Ducha.1224
732 V tento den je konečně plně zjevena Nejsvětější Trojice: Od toho dne je království, hlásané Kristem, otevřeno těm, kdo v něho věří: v pokoře těla a ve víře se již podílejí na společenství Nejsvětější Trojice. Duch svatý svým příchodem, který nemá konce, uvádí svět do „posledních časů“, do doby Církve, do již zděděného, ale ne ještě dovršeného království:
„Spatřili jsme pravé Světlo, přijali jsme nebeského Ducha, našli jsme pravou víru: klaníme se nedílné Trojici, neboť ona nás spasila.“1225
DUCH SVATÝ – BOŽÍ DAR
733 „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16) a láska je první dar, jsou v ní totiž zahrnuty všechny ostatní. Tato „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5).
734 Protože jsme mrtví nebo alespoň zranění hříchem, je prvním účinkem daru lásky odpuštění našich hříchů. Je to „společenství Ducha svatého“ (2 Kor 13,13), které v Církvi navrací pokřtěným božskou podobu, kterou hříchem ztratili.
735 Duch svatý nám dává tedy „závdavek“ nebo „prvotiny“ našeho dědictví:1226 sám život Nejsvětější Trojice, který spočívá v tom, že milujeme, jako nás miloval On.1227 Tato láska1228 je principem nového života v Kristu, umožněného tím, že jsme přijali „moc Ducha svatého“ (Sk 1,8).
736 A díky této síle Ducha mohou Boží děti přinášet plody. Ten, který nás naštípil na pravý vinný kmen, dá, že budeme přinášet „ovoce Božího Ducha, [jímž] je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost“ (Gal 5,22-23). „Duch je naším životem“: čím více se zřekneme sami sebe,1229 tím více jednáme „podle Ducha“ (Gal 5,25).
„Společenství s ním nás zduchovňuje, navrací do ráje, přivádí do království nebeského k synovskému přijetí, dává nám odvahu nazývat Boha Otcem a podílet se na milosti Kristově, nazývat se dětmi světla a mít účast na věčné slávě.“1230
DUCH SVATÝ A CÍRKEV
737 Poslání Krista a Ducha svatého se naplňuje v Církvi jako Kristově těle a chrámu Ducha svatého. Toto společné poslání přidružuje nyní Kristovy následovníky k jeho společenství s Otcem v Duchu svatém: Duch připravuje lidi, předchází je svou milostí, aby je přitahoval ke Kristu. Zjevuje jim vzkříšeného Pána, připomíná jim jeho slovo, otevírá jim ducha k chápání jeho smrti a vzkříšení. Zpřítomňuje jim Kristovo tajemství, především v Eucharistii, aby je smířil a uvedl do společenství s Bohem, aby přinášeli „hojné ovoce“ (Jan 15,5.8.16).
738 Tímto způsobem se poslání Církve nepřidává k poslání Krista a Ducha svatého, ale je jeho svátostí: celým svým bytím a ve všech svých údech je poslána hlásat a dosvědčovat, zpřítomňovat a šířit tajemství společenství Nejsvětější Trojice (to bude předmětem dalšího článku):
„My všichni, kteří jsme obdrželi jediného a téhož ducha, totiž Ducha svatého, jsme spojeni navzájem, ale i s Bohem. Neboť i když je nás jednotlivě mnoho a Kristus dává každému z nás, aby v něm přebýval Duch Otce i jeho Duch, je tento Duch jediný a nedělitelný. Sjednocuje ty, kteří jsou vzájemně odlišní… a působí, že všichni se jeví v něm samém jako jedna věc. Jako moc Kristova svatého lidství působí, že všichni, v nichž je přítomna, tvoří jedno tělo; tak jediný a nedílný Boží Duch, který přebývá ve všech, vede je všechny k duchovní jednotě.“1231
739 Protože je Duch svatý Kristovým Pomazáním, je to sám Kristus, hlava těla, kdo jej vylévá do svých údů, aby je živil, uzdravoval, aby organizoval jejich vzájemné působení, aby je oživoval, posílal vydávat svědectví a zapojoval je do své oběti Otci a do svých přímluv za celý svět. Kristus sděluje svého Ducha svatého a posvětitele údům svého Těla skrze svátosti Církve (o tom bude pojednávat druhá část katechismu).
740 Tyto „divy Boží“, která Církev nabízí věřícím ve svátostech, nesou své ovoce nového života v Kristu podle Ducha (o tom bude pojednávat třetí část katechismu). 1076
741 „Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme modlit. A tu sám duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). Duch svatý, tvůrce Božích děl, je učitelem modlitby (tím se bude zabývat čtvrtá část katechismu).
Souhrn
742 „Protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče“ (Gal 4,6).
743 Od počátku až do skonání časů, když Bůh posílá svého Syna, posílá vždycky i svého Ducha: jejich poslání je společné a neoddělitelné.
744 Ducha svatý v plnosti času vykoná v Marii všechny přípravy na Kristův příchod k Božímu lidu. Působením Ducha svatého v ní dává Otec světu Emmanuele, „Bůh s námi“ (Mt 1,23).
746 Pro svou smrt a své vzkříšení je Ježíš ustanoven „Pánem a Mesiášem“ ve slávě (Sk 2,36). Ze své plnosti vylévá Ducha svatého na apoštoly a na Církev.
747 Duch svatý, kterého Kristus, hlava, vylévá do svých údů, buduje, oživuje a posvěcuje Církev, která je svátostí společenství Nejsvětější Trojice a lidí.
9. článek
„Věřím ve svatou církev obecnou“
748 „Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři Církve.“ Těmito slovy začíná „Věroučná konstituce o Církvi“ 2. vatikánského koncilu. Tím koncil stanoví, že článek víry o Církvi plně závisí na článcích týkajících se Ježíše Krista. Církev nemá jiného světla, než je světlo Kristovo. Podle oblíbeného přirovnání církevních Otců se podobá měsíci, který pouze odráží sluneční světlo.
749 Článek o církvi také plně závisí na článku o Duchu svatém, který mu předchází. „Protože, když bylo vysvětleno, že Duch svatý je pramen a dárce veškeré svatosti, nyní vyznáváme, že je dárcem svatosti pro Církev.“1233 Podle výroků Otců, Církev je místem, „kde kvete Duch“.1234
750 Věřit, že Církev je „svatá“ a „katolická“ a že je „jedna“ a „apoštolská“ (jak dodává nicejsko-cařihradské vyznání víry) je neoddělitelné od víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. V apoštolském vyznání víry říkáme, že vyznáváme „svatou Církev“ (Credo… Ecclesiam, tedy nikoli „in Ecclesiam“, ne „v Církev“), abychom nesměšovali Boha a jeho díla a abychom jasně připisovali Boží dobrotě všechny dary, které vložil do své Církve.1235
1. odstavec
církev v Božím plánu
Jména a obrazy Církve
751 Slovo „církev“ (biblické pojmenování „ekklésia“, z řeckého „ek-kalein“ – „svolat“) znamená „svolání“, „shromáždění“. Označuje shromáždění lidu,1236 obyčejně náboženského rázu. Výraz je často užíván v řeckém překladu Starého zákona, když označuje shromáždění Vyvoleného národa, které se sešlo před Bohem, především shromáždění u Sinaje, kde Izrael dostal Zákon a kde byl Bohem ustaven jako jeho svatý lid.1237 Tím, že se první společenství těch, kteří věřili v Krista nazvalo „církev“, vyjádřilo, že se považuje za dědice onoho shromáždění. V Církvi Bůh „shromažďuje“ svůj lid ze všech končin země. Výraz „kyriaké“, z něhož vzniklo anglické „church“, německé „Kirche“ a české „církev“, znamená „ta, jež patří Pánu“.
752 V křesťanském slovníku výraz „církev“ označuje liturgické shromáždění,1238 ale také místní společenství1239 nebo všeobecné společenství věřících.1240 Ve skutečnosti tyto tři významy jsou nedílné. „Církev“ je lid, který Bůh shromažďuje z celého světa. Existuje v místních společenstvích a uskutečňuje se jako liturgické shromáždění, především eucharistické. Žije z Kristova slova a z jeho těla, a tak se sama stává Kristovým Tělem.
SYMBOLY CÍRKVE
753 V Písmu svatém nacházíme velmi mnoho obrazů a přirovnání, která úzce souvisejí; jimi zjevení mluví o nevyzpytatelném tajemství Církve. Obrazy ze Starého zákona jsou obměny základní myšlenky, totiž myšlenky „Božího lidu“. V Novém zákoně1241 nacházejí všechny tyto obrazy nový střed tím, že se Kristus stává „Hlavou tohoto lidu“,1242 a ten je tedy jeho Tělem. Okolo tohoto středu se nakupily obrazy „převzaté ze života pastýřského nebo zemědělského, ze stavby budov nebo také z rodinného života a ze zásnub“.1243
754 „Církev je ovčinec, jehož jedinými a nutnými dveřmi je Kristus.1244 Je též stádo, o němž Bůh předpověděl, že bude sám jeho pastýřem;1245 jeho ovce, i když je řídí lidští pastýři, stále vede a živí sám Kristus, dobrý pastýř a nejvyšší pastýř,1246 který dal za ovce svůj život.1247
755 Církev je obdělávaná půda, Boží pole.1248 Na tomto poli roste prastará oliva, jejímž svatým kořenem byli patriarchové a v níž docházelo a dojde ke smíření Židů a pohanů.1249 Nebeský Hospodář zasadil Církev jako vybranou vinici.1250 Pravý vinný kmen je Kristus, jenž dává život a plodnost větvím, totiž nám, kteří prostřednictvím Církve zůstáváme v něm a bez něhož nemůžeme nic dělat.1251
756 Často je Církev nazývána také Boží stavbou.1252 Sám Pán se přirovnává ke kameni, který stavitelé odhodili, ale který se stal kamenem úhelným.1253 Na tomto základě budují Církev apoštolové1254 a z něho má Církev svou pevnost a soudržnost. Tato stavba je označována různými názvy: Boží dům,1255 ve kterém bydlí jeho rodina; Boží příbytek v Duchu,1256 „Boží stan mezi lidmi“ (Zj 21,3); ale především svatý chrám, který svatí Otcové opěvují jako chrám zbudovaný z kamenů a který liturgie právem přirovnává ke svatému městu, novému Jeruzalému. Do této stavby jsme jako živé kameny zde na zemi vestavěni také my.1257 Evangelista Jan nazírá toto svaté město, jak při obnově světa sestupuje z nebe od Boha, „vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,1-2).
757 Dále je Církev nazývána též „Jeruzalém pocházející shora“ a „naše matka“ (Gal 4,26).1258 Je popisována i jako neposkvrněná nevěsta neposkvrněného Beránka,1259 kterou Kristus „miloval… a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26). „Přidružil ji k sobě nezrušitelnou smlouvou a bez ustání ji živí a stará se o ni a přeje jí“ (Ef 5,29).1260
Původ, založení a poslání Církve
758 Při zkoumání tajemství Církve je dobré především uvažovat o jejím původu v plánu Nejsvětější Trojice a o jeho postupném uskutečňování v dějinách.
PLÁN, KTERÝ VZNIKL V OTCOVĚ SRDCI
759 „Věčný Otec podle zcela svobodného a tajemného záměru své moudrosti a dobroty stvořil celý svět a rozhodl se povznést lidi k účasti na Božím životě“, k němuž volá všechny lidi ve svém Synu: „Stanovil, že ty, kdo věří v Krista, svolá vjedno ve svaté Církvi.“ Tato „Boží rodina“ se vytváří a postupně uskutečňuje během údobí lidských dějin podle Otcových úradků: Církev byla totiž „už od počátku světa předobrazována a podivuhodně připravována v dějinách izraelského národa a ve Starém zákoně; když se naplnil čas, byla založena a stala se zjevnou vylitím Ducha; slavně bude dovršena na konci času.“1261
CÍRKEV – JEJÍ PŘEDOBRAZY OD ZAČÁTKU SVĚTA
760 „Svět byl stvořen vzhledem k Církvi“, říkávali první křesťané.1262 Bůh stvořil svět vzhledem k jeho účasti na božském životě; tato účast se uskutečňuje „svoláním“ lidí v Kristu, a toto „svolání“ je Církev. Církev je cílem všech věcí;1263 a tak i bolestné události, jako pád andělů a hřích člověka, byly Bohem dopuštěny jen jako příležitost a prostředek k tomu, aby rozvinul veškerou svoji moc a celou nezměrnost lásku, kterou chtěl darovat světu:
„Jako je Boží vůle čin a tento čin se nazývá svět, tak jeho úmysl je spása člověka, a ta se nazývá Církev.“1264
CÍRKEV – JEJÍ PŘÍPRAVA VE STARÉ ÚMLUVĚ
761 Svolání Božího lidu začíná ve chvíli, kdy hřích zničil společenství lidí s Bohem a společenství mezi lidmi. Svolání Církve je, takřka, Boží reakce na chaos, který vyvolal hřích. Tato obnova jednoty se uskutečňuje skrytě v lůně všech národů: „V každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné“ (Sk 10,35).1265
762 Vzdálená příprava shromáždění Božího lidu začíná povoláním Abraháma, kterému Bůh slibuje, že se stane otcem „velikého národa“ (Gn 12,2).1266 Bezprostřední příprava začíná vyvolením Izraele za Boží lid.1267 Izrael svým vyvolením má být znamením budoucího shromáždění všech národů.1268 Ale už proroci obžalovávají Izrael, že porušil Úmluvu a že se choval jako prostitutka.1269 Ohlašují novou a věčnou úmluvu.1270 „Tuto novou smlouvu uzavřel Kristus.“1271
CÍRKEV – USTANOVENÁ JEŽÍŠEM KRISTEM
763 Je to úkolem Syna, uskutečnit Otcův plán spásy v plnosti časů; a to je také důvod jeho „poslání“.1272 „Ježíš začal vytvářet svou Církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž příchod Božího království, které bylo přislíbeno odpradávna v Písmu.“1273 Kristus zahájil nebeské království na zemi, aby splnil Otcovu vůli. Církev je „Kristovo království již dnes tajemně přítomné.“1274
764 „Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a jeho přítomnosti.“1275 Přijmout Ježíšovo slovo znamená přijmout „samo Boží království“.1276 Zárodek a počátek království je „malé stádce“ (Lk 12,32) těch, které Ježíš přišel shromáždit kolem sebe a jimž se on sám stal pastýřem.1277 Oni vytvářejí opravdovou Ježíšovu rodinu.1278 Ty, které kolem sebe shromáždil, učil novému způsobu chování, ale také, jak se mají modlit.1279
765 Pán Ježíš dal svému společenství strukturu, která bude trvat až do úplného dovršení Království. Je to především volba Dvanácti s Petrem jako jejich hlavou.1280 Tím, že zastupují dvanáct izraelských kmenů,1281 jsou základními kameny nového Jeruzaléma.1282 Skupina Dvanácti,1283 ale i ostatní učedníci,1284 se podílejí na Kristově poslání, na jeho moci, ale též na jeho osudu.1285 Všemi těmito činy Kristus připravuje a buduje svou Církev.
766 Avšak Církev se zrodila hlavně z naprostého sebeobětování Krista za naši spásu; obětování, jež předjímal ustanovením Eucharistie a uskutečnil na kříži. Začátek a růst Církve „naznačuje krev a voda tryskající z otevřeného boku ukřižovaného Ježíše“;1286 „neboť z boku Krista, zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství celé Církve“.1287 Jako byla Eva utvořena ze žebra spícího Adama, tak se Církev zrodila z probodeného srdce Krista, který zemřel na kříži.1288
CÍRKEV – VEŘEJNĚ PŘEDSTAVENÁ DUCHEM SVATÝM
767 „Když bylo dokončeno dílo, které dal Otec Synovi na zemi vykonat, byl v den Letnic seslán Duch svatý, aby stále posvěcoval Církev.“1289 Tehdy „se Církev veřejně představila zástupu lidu, a kázáním začalo šíření evangelia mezi národy“.1290 Protože Církev je „povolání“ všech lidí ke spáse, je svou přirozeností misionářská, poslaná Kristem ke všem národům, aby z nich učinila učedníky.1291
768 Aby Církev mohla své poslání uskutečnit, Duch svatý „ji vybavuje a řídí různými hierarchickými a charizmatickými dary“.1292 „Tak je Církev vybavena dary svého Zakladatele, věrně zachovává jeho příkazy lásky, pokory a sebezáporu a přijímá poslání hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na zemi.“1293
CÍRKEV – PLNĚ DOVRŠENÁ VE SLÁVĚ
769 „Církev… bude dovršena teprve v nebeské slávě“,1294 ve chvíli Kristova slavného návratu. Až do onoho dne „Církev se ubírá při svém putování v čase mezi pronásledováními ze strany světa a mezi útěchami Boha“.1295 Zde na zemi se cítí ve vyhnanství, daleko od Pána;1296 „touží po dovršeném Království a všemi silami doufá a přeje si spojit se ve slávě se svým Kristem“.1297 Plné uskutečnění Církve – a skrze ni i světa – ve slávě nenastane leč po mnoha zkouškách. Teprve tehdy „budou všichni spravedliví počínaje Adamem – „od spravedlivého Ábela až k poslednímu vyvolenému“ – shromážděni ve všeobecné Církvi u Otce“.1298
Tajemství Církve
CÍRKEV – ZÁROVEŇ VIDITELNÁ A DUCHOVNÍ
771 „Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez přestání udržuje svou svatou Církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny.“ Církev je zároveň:
- „společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo;
- viditelné shromáždění i duchovní společenství;
- pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary.“
Tyto rozměry „tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku“.1300
Církev „je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k bož>skému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci, přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme.“1301
„Ó pokoro! Ó vznešenosti! Kedarský svatostánku, Boží svatyně; pozemský příbytku, nebeský královský paláci; blátivá chatrči, královský sále; smrtelné tělo, světelný chráme; smetí pro pyšné, ale nevěsto Kristova! Jsi snědá, ale krásná, jeruzalémská dcero: i když tě hyzdí námaha a bolest dlouhého vyhnanství, nicméně tě krášlí nebeská krása.“1302
CÍRKEV – TAJEMSTVÍ SPOJENÍ LIDÍ S BOHEM
772 Kristus v Církvi uskutečňuje a zjevuje své vlastní tajemství jako cíl Božího plánu: sjednotit v něm vše (Ef 1,10). Svatý Pavel nazývá manželské spojení Krista s Církví „ velkým tajemstvím“ (Ef 5,32). Církev se sama stává tajemstvím,1303 protože je spojena s Kristem jako se svým ženichem.1304 Při kontemplaci jejího tajemství svatý Pavel píše: „Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu“ (Kol 1,27).
773 Takové společenství lidí s Bohem skrze lásku, která „nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8), je v Církvi cílem, k němuž směřuje všechno, co je v ní svátostným prostředkem vázaným na tento pomíjivý svět.1305 Struktura Církve je zcela zaměřena na svatost Kristových údů. A svatost má cenu potud, pokud je zaměřena na veliké tajemství, v němž Snoubenka odpovídá darem lásky „na nevýslovný dar… Snoubence“.1306 Maria nás předchází jako „nevěsta bez poskvrny a vrásky“ (Ef 5,27) „na cestě svatosti“, která je tajemstvím Církve. Z tohoto důvodu „mariánská“ dimenze předchází dimenzi „petrovskou“.1307
CÍRKEV – VŠEOBECNÁ SVÁTOST SPÁSY
774 Řecké slovo „mysterion“ [tajemství] bylo přeloženo do latiny dvěma výrazy: „mysterium“ a „sacramentum.“ V dalším výkladu výraz „sacramentum“ vyjadřuje přiléhavěji viditelné znamení skryté skutečnosti spásy, označené výrazem „mysterium.“ V tomto smyslu je sám Kristus tajemstvím spásy: „Není jiného Božího tajemství, než Kristus.“1308 Spasitelné dílo jeho svatého a posvěcujícího lidství je svátostí spásy, která se projevuje a působí ve svátostech Církve (které východní církve také nazývají „svatá tajemství“). Sedm svátostí jsou znamení a nástroje, jimiž Duch svatý šíří milost Krista, který je Hlavou Církve, a ta je jeho tělem. Církev tedy vlastní a sděluje neviditelnou milost, jejímž je znamením. A v tomto analogickém smyslu je nazývána „svátostí“.
775 „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“1309 Být svátostí vnitřního spojení lidí s Bohem: to je první účel Církve. Protože lidské společenství má své kořeny ve spojení s Bohem, je Církev také svátostí jednoty lidského pokolení. Tato jednota v ní už začala, protože Církev shromažďuje lidi „ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků“ (Zj 7,9); zároveň je Církev „znamením a nástrojem“ plného uskutečnění této jednoty, která má teprve nastat.
776 Jako svátost je Církev Kristovým nástrojem. V jeho rukou je „nástrojem vykoupení všech“,1310 „všeobecnou svátostí spásy“,1311 skrze kterou Kristus „zjevuje a zároveň uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem“.1312 „Je viditelným projektem Boží lásky pro lidstvo“,1313 projektem, který chce, „aby celé lidstvo vytvořilo jeden Boží lid, srostlo v jedno Tělo Kristovo a bylo vybudováno v jeden chrám Ducha svatého“.1314
Souhrn
777 Biblické slovo „církev“ [ekklésia] znamená „svolání“, „shromáždění“. Označuje shromáždění těch, které Boží slovo svolává, aby utvořili Boží lid, a kteří se, živeni Kristovým tělem, sami stávají Kristovým Tělem.
778 Církev je zároveň cesta i cíl Božího plánu: předobrazena ve stvoření, připravena Starou úmluvou, založená slovy a činy Ježíše Krista, uskutečněna jeho vykupitelským křížem a jeho vzkříšením, se veřejně ukázala jako tajemství spásy vylitím Ducha svatého. Dokonale se uskuteční v nebeské slávě jako shromáždění všech vykoupených země.1315
779 Církev je zároveň viditelná i duchovní, hierarchická společnost i mystické Tělo Kristovo. Je „jedna“, vytvořená z lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen víra.
780 Církev je v tomto světě svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí.
2. odstavec
Církev – Boží lid, Kristovo tělo, Chrám Ducha Svatého
Církev – Boží lid
781 „V každé době a v každém národě je Bohu milý každý, kdo se ho bojí a jedná správně. Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho v pravdě uznával a svatě mu sloužil. Proto si vyvolil izraelský národ za svůj lid, uzavřel s ním smlouvu a postupně jej poučoval… Toto všechno však byla pouze příprava a předobraz nové a dokonalé úmluva, která měla být uzavřena v Kristu… Tuto novou smlouvu uzavřel Kristus, totiž novou úmluvu ve své krvi, a povolal ze Židů i z pohanů lid, který by ne podle těla, nýbrž v Duchu vytvořil jednotu“.1316
CHARAKTERISTICKÉ RYSY BOŽÍHO LIDU
782 Boží lid má tyto výrazné rysy, které jej jasně odlišují ode všech náboženských, národnostních, politických nebo kulturních seskupení v dějinách:
- Je to Boží lid: Bůh nepatří jako vlastnictví žádnému národu. Ale on si z těch, kteří kdysi nebyli žádným národem, získal národ: „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý“ (1 Petr 2,9).
- Člověk se stává členem tohoto lidu „zrozením shůry“, „z vody a Ducha“ (Jan 3,3- 5), to je vírou v Krista a křtem, a ne tělesným narozením.
- Hlavou tohoto lidu je Ježíš Kristus [Pomazaný, Mesiáš]: protože totéž pomazání, Duch svatý, stéká z Hlavy na Tělo, je tento lid „mesiášským lidem.“
- „Tomuto lidu přináleží důstojnost a svoboda Božích dětí, v jejichž srdci přebývá Duch svatý jako ve svém chrámu.“
- „Jeho zákonem je nové přikázání, milovat tak, jak nás miloval sám Kristus.“1317 To je „nový“ zákon Ducha svatého.1318
- Jeho posláním je být solí země a světlem světa.1319 Církev „je pro celé lidské pokolení naprosto jistým zárodkem jednoty, naděje a spásy“.
- „Jeho cílem je Boží království, které zahájil sám Bůh na zemi a které se má dále šířit, dokud je také nedokoná on sám na konci času.“1320
LID KNĚŽSKÝ, PROROCKÝ A KRÁLOVSKÝ
783 Ježíš Kristus je ten, kterého Otec pomazal Duchem svatým a kterého ustanovil „knězem, prorokem a králem.“ Celý Boží lid má na těchto třech Kristových funkcích účast a nese odpovědnost za poslání a službu, které z nich vyplývají.1321
784 Kdo vstoupil do Božího lidu vírou a křtem, stal se účastným jedinečného povolání tohoto lidu, jeho kněžského povolání: „Kristus Pán, velekněz vybraný z lidí, z nového lidu udělal „královský národ a kněze Boha, svého Otce“. Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěceni jako duchovní chrám a svaté kněžstvo.“1322
785 „Svatý Boží lid se podílí též na Kristově prorockém poslání“, a to především pro nadpřirozený smysl víry, který má celý lid, laikové i hierarchie, když „neúchylně lne k „víře jednou provždy křesťanům svěřené““,1323 prohlubuje její chápání a stává se Kristovým svědkem uprostřed tohoto světa.
786 Boží lid má konečně účast na Kristově královské funkci. Kristus vykonává svou královskou moc tím, že všechny lidi přitahuje k sobě svou smrtí a svým vzkříšením.1324 Kristus, Král a Pán celého vesmíru, se stal služebníkem všech, protože „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). Pro křesťana „kralovat“ znamená „sloužit“ Kristu,1325 především v „chudých a trpících“, v nichž Církev „vidí obraz svého chudého a trpícího Zakladatele“.1326 Boží lid uskutečňuje svou „královskou důstojnost“ tím, že žije podle svého povolání sloužit s Kristem.
„Všichni, kteří se znovuzrodili v Kristu, se skrze znamení kříže stávají králi: pomazáním Ducha svatého jsou posvěceni na kněze. Proto si všichni křesťané, kteří jsou duchovní a používají svého rozumu, mají uvědomit, že – pomineme-li zvláštní službu vlastní našemu úřadu – jsou členové tohoto královského rodu a že mají účast na kněžském úkolu. Což není královskou funkcí skutečnost, že duše ovládá své tělo a je podřízena Bohu? Což to není kněžská funkce, zasvětit Pánu čisté svědomí a obětovat mu na oltáři vlastního srdce neposkvrněné oběti naší zbožnosti?“1327
Církev – Kristovo tělo
CÍRKEV JE SPOLEČENSTVÍ S JEŽÍŠEM
787 Ježíš hned od počátku přidružil své učedníky ke svému životu;1328 zjevil jim tajemství Království;1329 dal jim účast na svém poslání, na své radosti1330 i na svém utrpení.1331 Ježíš mluví o ještě těsnějším spojení mezi sebou a těmi, kdo ho budou následovat: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás… Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“ (Jan 15,4-5). A nadto mluví o tajemném a skutečném společenství mezi svým vlastním Tělem a naším tělem: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,36).
788 Když byla učedníkům odňata Kristova viditelná přítomnost, nenechal je osiřelé.1332 Slíbil jim, že s nimi zůstane až do skonání věků,1333 poslal jim svého Ducha.1334 Společenství učedníků s Ježíšem se tím v určitém smyslu stalo ještě intenzivnější: „Když udělil svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů, vytvořil z nich tajemným způsobem své Tělo.“1335
789 Přirovnání Církve k tělu osvětluje úzký vztah mezi Církví a Kristem. Není jenom shromážděna kolem něho; je sjednocena v něm, v jeho Těle. Je třeba zvlášť podtrhnout tři aspekty Církve-Kristova Těla: jednotu všech údů mezi sebou v síle spojení s Kristem; Kristus – hlava Těla; Církev – Kristova nevěsta.
„JEDNO TĚLO“
790 Věřící, kteří odpovídají na Boží slovo a stávají se údy Kristova Těla, jsou úzce spojeni s Kristem: „v tomto těle se Kristův život rozlévá do věřících, kteří se prostřednictvím svátostí tajemně, ale skutečně sjednocují s umučeným a oslaveným Kristem“.1336 To zvláště platí o křtu, jímž jsme spojeni se smrtí a vzkříšením Krista,1337 a o Eucharistii, skrze niž „máme skutečnou účast na těle Páně a jsme povznášeni ke spojení s ním a mezi sebou“.1338
791 Jednota Těla nevylučuje rozmanitost údů: „Při budování Kristova Těla se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku Církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v Církvi.“ Jednota mystického Těla plodí a rozněcuje mezi věřícími lásku: „Proto, když něčím trpí jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy; a když se dostane cti jednomu údu, všechny se radují spolu s ním.“1339 A konečně jednota mystického Těla převyšuje jakékoliv lidské rozdělení: „… vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už tu není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,27-28).
„HLAVOU TOHOTO TĚLA JE KRISTUS“
792 Kristus „je hlavou těla, totiž Církve“ (Kol 1,18). Je počátkem stvoření i vykoupení. Vyvýšen do slávy Otce „má ve všem prvenství“ (Kol 1,18), hlavně v Církvi, a skrze ni rozšiřuje své Království na všechny věci.
793 Připojuje nás ke své Veliké noci. Všechny údy se musí snažit připodobňovat se mu, „dokud nenabudou podoby Kristovy“ (Gal 4,19). „Proto jsme přibíráni do všech tajemství jeho života… spojujeme se s jeho utrpením jako tělo s hlavou; trpíme s ním, abychom s ním byli oslaveni.“1340
794 Stará se o náš růst.1341 Abychom rostli k němu, naší Hlavě,1342 Kristus rozděluje ve svém Těle, to je v Církvi, dary a služby, kterými si navzájem pomáháme na cestě ke spáse.
795 Kristus a Církev tedy vytvářejí „Krista v celé plnosti“ [Christus totus]. Církev je jedna s Kristem. Světci měli velmi živé vědomí této jednoty:
„Radujme se a děkujme Bohu nejen za to, že jsme se stali křesťany, nýbrž že nám dal, abychom se stali samotným Kristem. Chápete, bratři, jakou milost nám Bůh udělil, když nám dal Krista jako Hlavu? Jásejte a radujte se, stali jsme se Kristem. Je-li on hlava, my jsme údy: jsme celý člověk, on a my… Kristova plnost, to je tedy hlava a údy; jaká je to Hlava? A jaké jsou to údy? Kristus a Církev.“1343
„Náš Vykupitel se ukázal jako jedna a táž osoba s Církví, kterou si vzal za vlastní.“1344 „Hlava a údy jsou takřka jedna mystická osoba.“1345
Jedna odpověď svaté Jany z Arku k jejím soudcům shrnuje víru svatých učitelů a vyjadřuje ryzí smýšlení věřícího: „Myslím, že Ježíš Kristus a Církev jsou jedno a není třeba z toho dělat problémy.“1346
CÍRKEV JE KRISTOVA NEVĚSTA
796 Jednota Krista a Církve, Hlavy a údů, zahrnuje také rozlišení obou v osobním vztahu. Tento aspekt se často se často vyjadřuje obrazem ženicha a nevěsty. Téma Krista, ženicha Církve, bylo připraveno proroky a hlásáno Janem Křtitelem.1347 Sám Pán se definoval jako „ženich“ (Mk 2,19).1348 Apoštol představuje Církev a každého věřícího, úd jeho Těla, jako nevěstu „zasnoubenou“ Kristu Pánu, aby s ním byla jeden duch.1349 Je neposkvrněnou snoubenkou neposkvrněného Beránka;1350 kterou si Kristus zamiloval a vydal sám sebe za ni, „aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26); spojil se s ní věčnou smlouvou a nepřestává se o ni starat jako o vlastní tělo.1351
„To je tedy Kristus v celé plnosti, hlava i tělo, jediný utvořený z mnohých… Ať mluví hlava nebo údy, vždy to mluví Kristus: mluví jako hlava [ex persona capitis], mluví jako tělo [ex persona corporis]. Vždyť co je psáno? „… a ze dvou se stane jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a Církve“ (Ef 5,31-32). A sám Kristus v evangeliu: „Již nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6). Vždyť jak dobře víte, ve skutečnosti to jsou dvě rozdílné osoby, ale pak v manželském spojení tvoří jednu… Vždyť jako hlava si nazývá „ženichem“, a jako tělo si říká „nevěsta“.“1352
Církev – chrám Ducha svatého
797 „Co je náš duch, to je naše duše pro naše údy, totéž je Duch svatý pro Kristovy údy, pro Kristovo Tělo, jímž je Církev.“1353 „Skutečnost, že všechny části Těla jsou spojeny jak mezi sebou, tak se svou nejvyšší Hlavou, je třeba přičítat Kristovu Duchu jako skrytému zdroji, protože přebývá celý v Hlavě, celý v Těle a celý v každém z jeho údů.“1354 Duch svatý dělá z Církve „chrám živého Boha“ (2 Kor 6,16).1355
„Církvi byl svěřen „Boží dar“… do ní bylo vloženo společenství s Kristem, to je Duch svatý, závdavek neporušitelnosti, utvrzení naší víry, žebřík, po němž vystupujeme k Bohu… Vždyť kde je Církev, tam je také Duch Boží, a kde je Duch Boží, tam je Církev a veškerá milost.1356
798 Duch svatý je „počátek každé činnosti životné a opravdu spasitelné v každém z rozmanitých údů Těla“.1357 Nejrůznějším způsobem působí při budování celého Těla v lásce:1358 skrze Boží slovo, „které má moc vzdělávat“ (Sk 20,32); skrze křest, kterým vytváří Kristovo Tělo;1359 skrze svátosti, které dávají růst údům Kristovým a uzdravují je; skrze „milost danou apoštolům“, jež mezi těmito dary zaujímá první místo;1360 skrze ctnosti, které uschopňují ke správnému jednání, a konečně skrze rozmanité zvláštní milosti (nazývané „charizmata“), kterými se věřící stávají „schopnými a pohotovými přijímat různé práce či úkoly užitečné pro obnovu a další rozvoj Církve“.1361
CHARIZMATA
799 Charizmata, ať mimořádná, nebo prostá a skromná, jsou milosti Ducha svatého, které přímo nebo nepřímo slouží užitku Církve a jsou zaměřena k jejímu budování, aby prospívala lidem a potřebám světa.
800 Charizmata má s vděčností přijímat nejen ten, kdo je dostává, nýbrž všichni členové Církve. Jsou totiž úchvatným bohatstvím milosti pro apoštolskou pohotovost a pro svatost celého Kristova Těla, pokud se ovšem jedná o dary, které opravdu pocházejí od Ducha svatého a jsou uplatňovány tak, že se plně shodují s ryzími podněty téhož Ducha, totiž s láskou, která je pravým měřítkem charizmat.1362
801 A právě v tomto smyslu je vždy nutné charizmata rozlišovat. Žádné charizma nezprošťuje povinnosti mít v úctě pastýře Církve a podřizovat se jim; pastýřům Církve „zvláště přísluší nezhášet oheň Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré“,1363 aby všechna charizmata ve své rozmanitosti a vzájemném doplňování spolupracovala ke „společnému prospěchu“ (1 Kor 12,7).1364
Souhrn
802 Ježíš Kristus „vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil nás, abychom byli jeho vlastním lidem“ (Tit 2,14).
803 „Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu“ (1 Petr 2,9).
804 Do Božího lidu se vstupuje vírou a křtem. „Všichni lidé jsou povoláni do nového Božího lidu“,1365 aby v Kristu „lidé utvořili… jednu rodinu a jediný Boží lid.“1366
805 Církev je Kristovo Tělo. Kristus, který zemřel a vstal z mrtvých, vytváří společenství věřících jako své Tělo skrze Ducha a jeho působení ve svátostech, především v Eucharistii.
806 V jednotě tohoto Těla jsou rozmanité údy a funkce. Všechny údy jsou navzájem spojeny, zvláště s trpícími, chudými a pronásledovanými údy.
807 Církev je Tělem, jehož Hlavou je Kristus: ona žije z něho, v něm a pro něho; on pak žije s ní a v ní.
808 Církev je Kristova nevěsta: on ji miloval a vydal se za ni. Obmyl ji svou krví. Udělal z ní plodnou Matku všech Božích dětí.
809 Církev je chrámem ducha svatého. Duch je jakoby duše mystického Těla, zdroj jeho života, jednoty v různorodosti a bohatství jeho darů a charizmat.
3. odstavec
Církev je jedna, svatá, všeobecná (katolická) a apoštolská
811 „Toto je jediná Kristova Církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, všeobecnou (katolickou) a apoštolskou.“1368 Tyto čtyři znaky, nedílně navzájem spojené,1369 označují podstatné rysy Církve a jejího poslání. Církev je nemá sama od sebe; je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své Církvi, aby byla jedna, svatá, všeobecná a apoštolská; on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků.
812 Jen vírou lze poznat, že tyto charakteristické rysy Církve pramení z jejího božského původu. Nicméně jejich dějinné projevy jsou znameními, jež jasně mluví k lidskému rozumu. „Církev“, připomíná 1. vatikánský koncil, „pro svou vynikající svatost,… pro svou všeobecnou jednotu, neotřesitelnou stálost, je sama sebou velkým a trvalým důvodem věrohodnosti a nezvratným důkazem svého božského poslání.“1370
Církev je jedna
„POSVÁTNÉ TAJEMSTVÍ JEDNOTY CÍRKVE“1371
813 Církev je jedna už pro svůj původ: „Nejvyšším vzorem a zdrojem tohoto tajemství je jednota v Trojici osob jednoho Boha Otce a Syna v Duchu svatém.“1372 Církev je jedna, protože je dílem jednoho zakladatele: „Vtělený Syn… smířil totiž skrze svůj kříž všechny lidi s Bohem, obnovil jednotu všech v jednom lidu a v jednom Těle.“1373 Církev je jedna svou duší: „Duch svatý, který sídlí ve věřících a naplňuje a řídí celou Církev, vytváří ono podivuhodné společenství věřících a tak hluboce všechny v Kristu spojuje, že je zdrojem jednoty Církve.“1374 Patří tedy k samotné podstatě Církve, že je jedna:
„Jak úžasné tajemství! Je jediný Otec ve vesmíru, jediný Logos vesmíru a také jediný Duch svatý, všude stejný; a také jediná panna, jež se stala matkou, a já ji rád nazývám Církev.“1375
814 Nicméně již od počátku se tato „jedna“ Církev představuje s velikou rozmanitostí, která pochází jak z různosti Božích darů, tak z různorodosti osob, které tyto dary dostávají. V jednotě Božího lidu se shromažďují rozmanité národy a kultury. Mezi členy Církve existuje různost darů, funkcí, podmínek a způsobů života; „v církevním společenství existují místní církve, které si uchovávají vlastní tradice“.1376 Velké bohatství takové rozmanitosti není na překážku jednotě Církve. Přesto však hřích a tíže jeho následků stále ohrožují dar jednoty. I apoštol musí vyzývat „… horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje“ (Ef 4,3).
815 Jaká jsou pouta jednoty? „Především „láska, neboť ona je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14). Avšak jednotu Církve v čase zajišťují také viditelná pouta společenství:
- vyznávání jediné víry přijaté od apoštolů;
- společné slavení bohoslužby, především svátostí;
- apoštolská posloupnost skrze svátost kněžství, která udržuje bratrskou svornost Boží rodiny.1377
816 „Jediná Kristova Církev…“ je ta, kterou „po svém zmrtvýchvstání náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři; jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji rozšířili a řídili… Tato Církev, jež byla ustavena a uspořádána na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické Církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“1378
Dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu objasňuje: „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je „všeobecným nástrojem spásy“, je dosažitelná plnosti všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo Tělo na zemi, k němuž se musí plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“1379
ZRANĚNÁ JEDNOTA
817 Ve skutečnosti „v této jedné a jediné Boží církvi už od samého začátku vznikaly určité roztržky, které apoštol ostře kárá a odsuzuje. V pozdějších stoletích však vznikly rozsáhlejší rozpory a nemalé společnosti se odloučily od plného společenství katolické Církve, leckdy ne bez viny lidí z obou stran“.1380 K rozštěpením, která zraňují jednotu Kristova Těla (totiž bludařství, odpad a rozkol),1381 nedochází bez hříchu lidí:
„Kde je hřích, tam je rozrůzněnost, tam jsou schizmata, tam jsou bludy, tam jsou spory. Kde však vládne ctnost, tam je jednota, tam je vzájemnost, jež působí, že všichni věřící jsou jedno srdce a jedna duše.“1382
818 Ti, kdo se dnes rodí ve společenstvích vzešlých z takových rozštěpení a dospívají v nich k víře v Krista, „nemohou být viněni z hříchu odloučení, a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou… Vírou ve křtu jsou ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťané a synové katolické církve je oprávněně uznávají za své bratry v Pánu“.1383
819 Kromě toho „některé prvky posvěcení a pravdy“1384 „mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky“.1385 Kristův duch používá těchto církví a církevních společenství jako nástrojů spásy, jejichž účinnost pochází z té plnosti milosti a pravdy, kterou Kristus dal katolické církvi. Všechna tato dobra pocházejí od Krista a vedou k němu1386 a „vybízejí ke katolické jednotě“.1387
NA CESTĚ K JEDNOTĚ
820 Jednotu Kristus udělil své Církvi od počátku. Věříme, že „trvá neztratitelně v katolické církvi, a doufáme, že bude stále více vzrůstat až do konce věků.“1388 Kristus vždy dává své Církvi dar jednoty, ale Církev se za ni musí stále modlit a usilovně ji chránit, posilovat a zdokonalovat, aby byla takovou jednotu, jakou po ní chce Kristus. Proto se sám Ježíš v hodině svého utrpení modlil a nepřestává prosit Otce za jednotu svých učedníků: „Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Touha po obnovení jednoty všech křesťanů je Kristův dar a výzva Ducha svatého.1389
821 Abychom na tuto výzvu patřičně odpověděli, je nutné:
- stálé obnovování Církve v rostoucí věrnosti svému povolání; takové obnovování je vzpruhou pro hnutí k jednotě;1390
- obrácení srdce „k čistšímu životu podle evangelia“,1391 protože právě nevěrnost údů ke Kristovu daru je příčinou rozdělení;
- společná modlitba; protože „obrácení srdce a svatost života spolu se soukromými a veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů je třeba považovat za duši celého ekumenického hnutí a právem je lze nazvat duchovním ekumenismem“;1392
- vzájemné bratrské poznávání;1393
- ekumenická výchova věřících a zvláště kněží;1394
- dialog mezi teology a setkání křesťanů různých církví a společenství;1395
- spolupráce mezi křesťany v různých oblastech služby lidem.1396
822 Starost o obnovení jednoty „je záležitostí celé Církve, věřících i pastýřů“.1397 Ale je také třeba si uvědomit, „že tento svatý záměr – znovu smířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve – přesahuje lidské síly a schopnosti“. Proto skládáme všechnu svou naději „v Kristovu modlitbu za Církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého“.1398
Církev je svatá
823 „Církev… je podle naší víry nezrušitelně svatá. Kristus totiž, Boží Syn – který je oslavován zároveň s Otcem a Duchem svatým jako „Jediný svatý“ – miloval Církev jako svoji snoubenku a obětoval se za ni, aby ji posvětil. Spojil ji se sebou jako své Tělo a vrchovatě ji obdařil darem Ducha svatého k Boží slávě.“1399 Církev je tedy „svatý Boží lid“1400 a její členové jsou nazýváni „svatí“.1401
824 Církev, sjednocená s Kristem, je jím posvěcována; sama se skrze něho a v něm stává posvěcující. Všechna činnost Církve směřuje „k posvěcení lidí a oslavě Boha v Kristu“ jako ke svému cíli.1402 Jen v Církvi je „plnost všech prostředků spásy“,1403 v ní „Boží milostí dosahujeme svatosti“.1404
825 „Církev je už totiž na zemi obdařena opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.“1405 V jejích členech je dokonalá svatost teprve předmětem snažení. „Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika velkými prostředky spásy, volá Pán – každého jeho vlastní cestou – k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec.“1406
826 Láska je duší svatosti, k níž jsou všichni povoláni: „řídí všechny prostředky posvěcení, je jejich duší a dovádí je k cíli“.1407
„Pochopila jsem, že má-li Církev tělo, složené z různých údů, nechybí jí ten nepotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že Církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy Církve v činnosti. Kdyby láska vyhasla, přestali by apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev… Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa… jedním slovem, že je věčná!“1408
827 „Kristus byl „svatý, nevinný, neposkvrněný“, nepoznal hřích a přišel jen usmířit hříchy lidu; v Církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvalou cestou pokání a obnovy.“1409 Všichni členové Církve, včetně jejích služebníků, musí uznávat, že jsou hříšníci.1410 Ve všech je až do konce časů dosud smíšen plevel hříchu s dobrým zrnem evangelia.1411 Církev tedy shromažďuje hříšníky, dotčené Kristovou spásou a nacházející se na cestě k posvěcení:
„Církev je svatá, i když má v sobě hříšníky, protože sama nemá jiný život než život milosti: její členové se posvěcují tím, že žijí z jejího života; jestliže se od jejího života odkloní, upadají do hříchů a zmatků, které znemožňují působení její svatosti. Z toho důvodu Církev trpí a dělá pokání za tyto hříchy – má však moc uzdravit z nich své děti uzdravit Kristovou krví a darem Ducha svatého.“1412
828 Svatořečením některých věřících, to je slavnostním prohlášením, že tito věřící hrdinsky uskutečňovali ctnosti a ve svém životě byli věrni Boží milosti, Církev uznává moc Ducha svatosti, který je v ní, a posiluje naději věřících tím, že jim je dává za vzor a přímluvce.1413 „V nejtěžších situacích církevních dějin vždy stáli u počátku obnovy světci.“1414 Vždyť „skrytým zdrojem a neomylnou mírou apoštolské účinnosti a misijního úsilí Církve je její svatost“.1415
Církev je katolická (všeobecná)
CO TO ZNAMENÁ „KATOLICKÁ“?
830 Slovo „katolická“ znamená „všeobecná“ ve smyslu „celosti“ nebo „úplnosti.“ Církev je katolická (všeobecná) ve dvojím smyslu.
Je katolická, protože je v ní přítomen Kristus. „Tam, kde je Kristus Ježíš, tam je katolická Církev.“1417 V ní je plnost Kristova Těla spojeného s jeho Hlavou,1418 a to zahrnuje, že od něho dostává „plnost prostředků ke spáse“,1419 jak to on chtěl: přímé a úplné vyznávání víry, úplný svátostný život a kněžství předávané svěcením v apoštolské posloupnosti. V tomto základním smyslu byla církev katolická v den Letnic1420 a bude jí vždycky až do dne druhého příchodu Páně (parusie).
831 Je katolická, protože dostala poslání od Krista pro všechny lidi:1421
„Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto, i když tento lid zůstává jeden jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha, který na počátku stvořil jedinou lidskou přirozenost a rozhodl se své rozptýlené děti nakonec shromáždit vjedno… Tento celosvětový ráz, jímž se vyznačuje Boží lid, je dar samého Pána; díky jemu katolická Církev účinně a trvale směřuje k tomu, aby celé lidstvo se všemi jeho hodnotami přivedla ke spojení s jeho hlavou, Kristem, v jednotě jeho Ducha.“1422
KAŽDÁ MÍSTNÍ (PARTIKULÁRNÍ) CÍRKEV JE „KATOLICKÁ“
832 „Kristova Církev je opravdu přítomna ve všech zákonitých místních shromážděních křesťanů, která ve spojení s jejich pastýři Nový zákon nazývá také církvemi… V nich se věřící shromažďují hlásáním Kristova evangelia a v nich se slaví tajemství večeře Páně… V těchto shromážděních, i když často bývají malá a chudá nebo žijí v rozptýlení, je přítomen Kristus, jehož mocí se sdružuje jedna svatá, katolická a apoštolská Církev.“1423
833 Místní církví, kterou je diecéze (nebo eparchie), se rozumí společenství věřících křesťanů ve společenství víry a svátostí s jejich biskupem posvěceným v apoštolské posloupnosti.1424 Tyto místní církve se „utvářejí podle vzoru všeobecné Církve“; „právě v nich a odvozeně z nich existuje jedna a jediná katolická Církev“.1425
834 Místní církve jsou plně katolické pro společenství s jednou z nich: s římskou církví, „která předsedá v lásce“.1426 „Je totiž nutné, aby se každá církev, to je věřící na každém místě, řídili podle římské církve kvůli jejímu vznešenějšímu původu.“1427 „Vždyť od příchodu vtěleného Slova k nám všechny křesťanské církve rozptýlené po všech místech považovaly a považují velkou církev, která je zde [v Římě], za jedinou oporu a základ, protože podle Spasitelova příslibu, brány pekel ji nikdy nepřemohly.“1428
835 „Musíme si však dávat pozor, abychom nechápali univerzální Církev jen jako souhrn nebo jako – lze-li použít tohoto výrazu – více méně nesourodou federaci jednotlivých zásadně mezi sebou odlišných církví. Podle přání našeho Pána to má být stále jedna a táž Církev, univerzální svým povoláním a posláním, třebaže zapouští kořeny v nejrůznějších kulturních prostředích a sociálních a lidských podmínkách, a třebaže nabývá v každé části světa jiné tvářnosti a liší se svými vnějšími projevy.“1429 Tato bohatá rozmanitost církevních oborů, liturgických obřadů, teologických a duchovních pokladů vlastních „místním církvím dokazuje katolicitu nerozdělené Církve“.1430
KDO PATŘÍ DO KATOLICKÉ CÍRKVE?
836 „Ke katolické jednotě Božího lidu… jsou povoláni všichni lidé. Různým způsobem k ní patří anebo jsou k ní zaměřeni jak věřící katolíci, tak ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé bez výjimky, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse.“1431
837 „Do církevní společnosti jsou plně začleněni, kdo mají Kristova Ducha a přijímají celé její zřízení i všechny prostředky spásy v ní ustanovené, a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem – který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů – svazky vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství. Kdo však nevytrvá v lásce, nedosáhne spásy, i kdyby byl začleněn do Církve; zůstává sice v Církvi „tělem“, ale ne „ srdcem“.“1432
838 „Církev ví, že je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce.“1433 „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou Církví, i když nedokonalém.“1434 S pravoslavnými církvemi je toto společenství tak hluboké, že „chybí jen málo k dosažené plnosti, která opravňuje ke společnému slavení Pánovy Eucharistie“.1435
CÍRKEV A NEKŘESŤANÉ
839 „Lidé, kteří dosud nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu.“1436
Vztah Církve k hebrejskému lidu. Církev, Boží lid Nové úmluvy, při zkoumání svého vlastního tajemství, odhaluje své pouto s Židy,1437 kteří „jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha“.1438 Narozdíl od jiných nekřesťanských náboženství židovská víra je již odpovědí na zjevení Boha ve Staré úmluvě. Právě Izraelité „byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi Smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus“ (Řím 9,4-5), protože „když Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné“ (Řím 11,29).
840 Ostatně, když se uvažuje o budoucnosti, Boží lid Staré úmluvy a nový Boží lid, směřují k obdobným cílům: očekávání příchodu (nebo návratu) Mesiáše. Avšak toto očekávání je na jedné straně zaměřeno na návrat Mesiáše, který zemřel, vstal z mrtvých a byl uznán za Pána a Božího Syna, na druhé straně je zaměřeno na příchod Mesiáše, jehož rysy zůstávají matné, na konci časů: je to očekávání doprovázené dramatem neznalosti anebo zneuznání Ježíše Krista.
841 Vztahy Církve k muslimům. „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“1439
842 Pouto Církve s nekřesťanskými náboženstvími je především společný původ a společný cíl lidského pokolení:
„Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. Mají také jediný poslední cíl, Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, dokud vyvolení nebudou sjednoceni ve Svatém městě.“1440
843 Církev uznává, že v jiných náboženstvích je hledání ještě „v mlhavých stopách a obrazech“ neznámého, ale blízkého Boha, „vždyť všem dává život, ducha a všechno… a chce, aby všichni lidé byli spaseni“. Proto Církev všechno „dobré a pravdivé považuje za přípravu na evangelium, za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život“.1441
844 Avšak lidé ve svém náboženském chování ukazují také své meze a chyby, které v nich znetvořují Boží obraz:
„Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli, anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas krajnímu zoufalství.“1442
845 Právě proto, aby znovu shromáždil všechny své děti, rozptýlené a zbloudilé kvůli hříchu, Otec chtěl svolat celé lidstvo v Církvi svého Syna. Církev je místo, kde lidstvo má znovu najít jednotu a spásu. Je „usmířeným světem“.1443 Je lodí, která „s napjatými plachtami Pánova kříže pod vanutím Ducha svatého bezpečně pluje v tomto světě“;1444 podle jiného obrazu, který rádi užívali církevní Otcové, je Noemovou archou, která jediná zachraňuje před potopou.1445
„MIMO CÍRKEV NENÍ SPÁSY“
846 Jak se má rozumět tomuto tvrzení, které často opakovali církevní Otcové? Je-li formulováno kladně, znamená, že každá spása pochází od Krista-hlavy skrze Církev, která je jeho Tělem:
„Posvátný sněm… na základě Písma svatého a Tradice učí, že tato putující Církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, Církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil zároveň i nutnost Církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil Církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.“1446
847 Toto tvrzení se nevztahuje na ty, kteří bez vlastní viny neznají Krista a Církev:
„Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho Církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit Boží vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí.“1447
MISIE – POŽADAVEK VŠEOBECNOSTI CÍRKVE
849 Misijní příkaz. „Církev byla poslána od Boha k národům světa, aby byla „ všeobecnou svátostí spásy“. Proto se snaží, vedena nejvnitřnějšími požadavky katolicity a poslušností k svému Zakladateli, hlásat evangelium všem lidem.“1450 „Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,19-20).
850 Původ a cíl misie. Misionářský příkaz Pána má svůj původní pramen ve věčné lásce Nejsvětější Trojice: „Putující Církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce.“1451 Konečným cílem misie není nic jiného, než aby se lidé podíleli na společenství, které existuje mezi Otcem a Synem v jejich Duchu lásky.1452
851 Proč misie? Církev odevždy odvozovala povinnost a čerpala sílu své misionářské horlivosti z Boží lásky ke všem lidem: „Kristova láska nás nutí…“ (2 Kor 5,14).1453 Bůh opravdu „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). Bůh chce spásu všech skrze poznání pravdy. Spása se nachází v pravdě. Ti, kteří poslouchají hnutí Ducha pravdy, jsou již na cestě ke spáse; avšak Církev, které byla svěřena tato pravda, musí jít vstříc jejich touze, aby jim ji přinesla. Právě proto, že Církev věří ve všeobecný plán spásy, musí být misionářská.
852 Cesty misie. „Duch svatý je opravdu hlavní osobou pro celé poslání Církve.“1454 Je to on, který vede Církev po cestách misie. Tato je „pokračováním a dějinným rozvíjením poslání samého Krista, který byl poslán hlásat radostnou zvěst chudým. Proto Církev musí jít pod vedením Ducha svatého stejnou cestou, jakou šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k smrti, nad kterou Pán zvítězil svým zmrtvýchvstáním.“1455 Tak se stává „krev mučedníků semenem křesťanů“.1456
853 Při svém putování Církev zakouší, „jak veliká vzdálenost dělí poselství, které přináší, od lidské slabosti těch, kterým bylo evangelium svěřeno“.1457 Jen když bude bez ustání dělat „pokání a obnovu“1458 a „kráčet úzkou cestou kříže“,1459 může Boží lid rozšířit Kristovo království.1460 Vždyť „ jako Kristus vykonal dílo vykoupení v chudobě a v pronásledování, tak je i Církev je povolána vydat se toutéž cestou, aby lidem zprostředkovala plody spásy“.1461
854 Církev skrze své vlastní poslání „jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu“.1462 Misionářské úsilí tedy vyžaduje trpělivost. Začíná hlásáním evangelia národům a skupinám, které ještě nevěří v Krista;1463 pokračuje vytvářením křesťanských společenství, které „jsou znameními Boží přítomnosti ve světě“,1464 a zakládáním místních církví;1465 podněcuje proces inkulturace, aby se evangelium mohlo vtělit do kultur jednotlivých národů;1466 přitom nezůstane ušetřena neúspěchů. „Pokud o lidi, skupiny a národy, Církev jen postupně s nimi přichází do styku a proniká do nich, a tak je přijímá do katolické plnosti.“1467
855 Církevní misie vyžaduje úsilí o jednotu křesťanů.1468 Vždyť také „rozdělení křesťanů brání Církvi uskutečnit plnost katolicity jí vlastní v těch synech, kteří jsou k ní sice křtem přidruženi, ale jsou odloučeni od plného společenství s ní. I pro Církev samu se tak stává obtížnějším projevovat v životní skutečnosti plnost katolicity po všech stránkách“.1469
856 Misionářská činnost zahrnuje ohleduplný dialog s těmi, kteří ještě nepřijímají evangelium.1470 Věřící mohou z tohoto dialogu vytěžit pro sebe prospěch tím, že se lépe naučí poznávat „cokoli z pravdy a milosti“ existující „vlivem tajemné Boží přítomnosti už u pohanských národů“.1471 Jestliže totiž hlásají radostnou zvěst těm, kteří ji neznají, je to kvůli tomu, aby upevňovali, doplňovali a povznášeli pravdu a dobro, které Bůh rozšířil mezi lidmi a národy, a aby je očišťovali od omylu a zla „k oslavě Boží, k zahanbení zlého ducha a ke štěstí člověka“.1472
Církev je apoštolská
857 Církev je apoštolská, protože je založena na apoštolech, a to v trojím smyslu:
- byla a zůstává vybudována na „základě apoštolů“ (Ef 2,20),1473 svědků, které s misijním posláním rozeslal sám Kristus;1474
- s pomocí Ducha, který v ní přebývá, střeží a předává učení,1475 cenný poklad, zdravá slova, která slyšela od apoštolů;1476
- až do návratu Krista je i nadále poučována, posvěcována a vedena apoštoly, díky jejich nástupcům v pastorálním poslání: biskupskému sboru, „jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem Církve“.1477
„Ty… Pastýř věčný: svůj lid nikdy neopouštíš a skrze svaté apoštoly jej ustavičně chráníš; vždyť v pastýřích, kteří podle tvé vůle vedou tvou Církev, je uprostřed nás tvůj Syn.“1478
POSLÁNÍ APOŠTOLŮ
858 Ježíš je poslán Otcem. Na začátku své veřejné činnosti „zavolal k sobě ty, které sám chtěl… A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,13-14). Od té chvíle budou jeho „poslaní“ [to je význam řeckého termínu „apostoloi“]. V nich Ježíš pokračuje ve svém poslání: „Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás“ (Jan 20,21).1479 Jejich služba je tedy pokračováním jeho poslání: „Kdo vás přijímá, mne přijímá“, říká Dvanácti (Mt 10,40).1480
859 Ježíš připojuje apoštoly k poslání, které dostal od Otce. Jako „Syn nemůže sám ze sebe konat nic“ (Jan 5,19.30), ale dostává všechno od Otce, který ho poslal, tak ti, které Ježíš posílá, nemohou bez něho dělat nic,1481 od něho dostávají příkaz k misijnímu poslání a moc je vykonat. Kristovi apoštolové tedy vědí, že Bůh je učinil „způsobilými sloužit nové smlouvě“ (2 Kor 3,6), že je učinil „Božími služebníky“ (2 Kor 6,4), „Kristovými vyslanci“ (2 Kor 5,20), „Kristovými služebníky a správci Božích tajemství“ (1 Kor 4,1).
860 V poslání apoštolů je jeden nepřenosný prvek: být vyvolenými svědky Pánova vzkříšení a základy Církve. V jejich poslání je však i jeden prvek trvalý. Kristus jim totiž slíbil, že s nimi zůstane až do skonání věků.1482 „Božské poslání, které svěřil Kristus apoštolům, bude trvat až do konce světa, neboť evangelium, které mají předávat, je pro Církev ve všech dobách zdrojem veškerého života. Proto se apoštolové v této hierarchicky uspořádané společnosti postarali o ustanovení svých nástupců.“1483
BISKUPOVÉ – NÁSTUPCI APOŠTOLŮ
861 Apoštolové „měli při své službě nejen různé pomocníky, nýbrž – aby poslání, které jim bylo svěřeno, pokračovalo i po jejich smrti – odkázali jakoby ve formě závěti svým bezprostředním spolupracovníkům úkol dobudovat a upevnit dílo, které započali. Doporučili jim, aby dbali o celé stádo, v kterém je Duch svatý ustanovil, aby pásli Boží Církev. Ustanovili tedy takové muže a navíc jim dali příkaz, aby po jejich smrti převzali službu jiní osvědčení muži“.1484
862 „Jako trvá úřad, který svěřil Pán zvlášť Petrovi, prvnímu z apoštolů, a který má přecházet na jeho nástupce, tak trvá i úřad apoštolů pověřený pasením Církve, který má stále vykonávat posvátný biskupský stav.“ Proto Církev učí, že „biskupové nastoupili z Božího ustanovení na místo apoštolů jako pastýři Církve; kdo tedy je poslouchá, poslouchá Krista, kdo však jimi pohrdá, pohrdá Kristem a tím, kdo Krista poslal“.1485
APOŠTOLÁT
863 Celá Církev je apoštolská, neboť zůstává ve společenství víry a života se svým původem, skrze nástupce svatého Petra a apoštolů. Celá Církev je apoštolská, neboť je „poslaná“ do celého světa; všichni členové Církve se podílejí na tomto poslání, i když různým způsobem. „Křesťanské povolání je svou povahou také povolání k apoštolátu.“ „Apoštolátem se nazývá“ „veškerá činnost Tajemného Těla“ zaměřená na „šíření Kristova Království všude na světě.“1486
864 „Protože Kristus, poslaný od Otce, je zdroj a počátek veškerého apoštolátu Církve, je zřejmé, že plodnost apoštolátu“, jak posvěcených služebníků, tak „laiků, závisí na jejich živém spojení s Kristem“.1487 Podle povolání, dobových požadavků, různých darů Ducha svatého, nabývá apoštolát různých forem. Avšak „duší veškerého apoštolátu“1488 zůstane vždycky láska čerpaná především z Eucharistie.
865 Církev je jedna, svatá, katolická a apoštolská ve své nejhlubší a konečné totožnosti, protože právě v ní už existuje a na konci časů se dovrší „nebeské království“, „Boží království“,1489 které přišlo v osobě Krista a které v srdci těch, kteří jsou k němu přivtěleni, tajemně roste až do svého plného projevení navenek při konečném Kristově příchodu. Tehdy všichni jím vykoupení lidé, kteří se v něm stali „svatí a bez poskvrny“ před Bohem „v lásce“ (Ef 1,4), budou shromážděni jako jediný Boží lid, „choť Beránkova“ (Zj 21,9), „svaté město“, které sestupuje „z nebe od Boha a září Boží vznešeností“ (Zj 21,10-11); má „hradby s dvanácti základními kameny a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů“ (Zj 21,14).
Souhrn
866 Církev je jedna: má jednoho Pána, vyznává jednu víru, rodí se z jednoho křtu, tvoří jen jedno Tělo, oživované jedním Duchem k jedné naději,1490 jejímž naplněním budou překonána všechna rozdělení.
867 Církev je svatá: přesvatý Bůh je jedním průvodcem; Kristus, její ženich, se za ni obětoval, aby ji posvětil; Duch svatosti ji oživuje. I když jsou v ní hříšní lidé, přesto je bez poskvrny: „ex maculatis immaculata“. Její svatost září ve svatých; v Marii už je celá svatá.
868 Církev je všeobecná (katolická): hlásá celou víru; nese v sobě a spravuje plnost prostředků ke spáse; je poslána ke všem národům; obrací se ke všem lidem; objímá všechny doby; „svou podstatou je misionářská“.1491
869 Církev je apoštolská: je zbudována na pevných základech: na „dvanácti Beránkových apoštolech“ (Zj 21,14); je nezničitelná;1492 je neomylně uchovávána v pravdě: Kristus ji řídí prostřednictvím Petra a ostatních apoštolů, přítomných v jejich nástupcích, papeži a biskupském sboru.
870 „Toto je jediná Kristova Církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, všeobecnou (katolickou) a apoštolskou… subsistuje (… uskutečňuje se) v katolické Církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním, i když i mimo její struktury existuje mnoho prvků posvěcení a pravdy.“1493
4. odstavec
Věřící - Hierarchie, laikové, zasvěcený život
871 „Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se Božím lidem, a z toho důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které Bůh svěřil Církvi, aby je plnila ve světě.“1494
872 „Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů.“1495
873 I rozdíly, které Pán stanovil mezi údy svého Těla, mají sloužit jednotě Církve a jejímu poslání. „V Církvi jsou totiž různé služby, ale jedno poslání. Apoštolům a jejich nástupcům svěřil Kristus úkol učit, posvěcovat a řídit jeho jménem a mocí. Avšak i laici, když se jim dostalo účasti na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě, plní v Církvi a ve světě svůj podíl na poslání celého Božího lidu.“1496 Konečně jak z posvěcených služebníků, tak z laiků „pocházejí křesťané, kteří uskutečňováním evangelijních rad… se svým zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají Církvi v jejím spásném poslání.“1497
Hierarchické zřízení Církve
PROČ JE CÍRKEVNÍ SLUŽBA?
874 Sám Kristus je počátkem služby v Církvi. On tuto službu ustanovil, dal jí pravomoc a poslání, zaměření a cíl:
„K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své Církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého Těla. Služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby všichni, kteří patří do Božího lidu… dosáhli spásy.“1498
875 „Jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? A jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Nikdo nemůže hlásat evangelium sám sobě, ani jednotlivec, ani společenství. „Víra je tedy z hlásání“ (Řím 10,17). Nikdo si nemůže sám dát zmocnění a poslání hlásat evangelium. Ten, koho Pán posílá, nemluví a nejedná ze své autority, nýbrž v síle autority Kristovy; nemluví ke společenství jako jeho člen, ale mluví k němu Kristovým jménem. Nikdo nemůže udělit sám sobě milost. Ta musí být dána a poskytnuta. To předpokládá, že existují služebníci milosti, které Kristus zplnomocnil a oprávnil. Od něho dostávají poslání a zplnomocnění [„posvátnou moc“] jednat „v osobě Krista, Hlavy.“ Tu službu, jejímž prostřednictvím ti, které Kristus poslal, vykonávají a dávají jako Boží dar to, co sami od sebe nemohou vykonat ani dát, církevní Tradice nazývá „svátostí“. Církevní služba je udělována skrze zvláštní svátost.
876 Se svátostnou povahou takového církevního stavu je niterně spojen jeho služebný charakter. Poněvadž služebníci zcela závisí na Kristu, který jim uděluje poslání i pravomoc, jsou opravdu „služebníci Krista“,1499 podle příkladu toho, který pro nás dobrovolně na sebe vzal „přirozenost služebníka“ (Fil 2,7). Protože slova a milost, jejichž jsou služebníky, nepatří jim, nýbrž Kristu, a ten jim je svěřil pro druhé, stávají se dobrovolně služebníky všech.1500
877 Stejně je svátostné povaze církevní služby vlastní, že má kolegiální charakter. Vždyť Pán Ježíš hned na počátku své veřejné činnosti ustanovil Dvanáct, kteří „byli zárodky nového Izraele a zároveň začátkem posvátné hierarchie“.1501 Byli společně vyvoleni a také jsou společně posláni; jejich bratrské spojení bude sloužit bratrskému společenství všech věřících a bude jakýmsi odleskem a svědectvím společenství božských Osob.1502 Proto každý biskup vykovává svou službu v rámci biskupského sboru, ve spojení s římským biskupem, nástupcem svatého Petra a hlavou sboru; kněží vykonávají svou službu v rámci diecézního kněžstva, pod vedením svého biskupa.
878 Konečně je vlastní posvátné povaze církevní služby to, že má osobní charakter. I když Kristovi služebníci působí ve společenství, přesto vždy také jednají osobně. Každý je osobně povolán: „Ty mě následuj!“ (Jan 21,22),1503 aby byl ve společném poslání osobním svědkem, osobně odpovědným tomu, který uděluje poslání. Jedná „v jeho osobě“ a pro osoby: „Já tě křtím ve jménu Otce…“; „Já tě rozhřešuji…“.
879 Proto je svátostná služba v Církvi zároveň kolegiální i osobní službou, která se vykonává ve jménu Krista. To se uskutečňuje jak ve vztazích mezi biskupským sborem a jeho hlavou, nástupcem svatého Petra, tak ve vztazích mezi pastorální odpovědností biskupa za svou místní církev a péčí celého biskupského sboru o všeobecnou Církev.
BISKUPSKÝ SBOR A JEHO HLAVA, PAPEŽ
880 Kristus ustanovil Dvanáct „jako sbor nebo trvalou skupinu, které dal do čela Petra, vyvoleného z nich samých“.1504 „Jako z rozhodnutí Pána svatý Petr a ostatní apoštolové tvoří jeden apoštolský sbor, právě tak jsou odpovídajícím způsobem mezi sebou spojeni římský biskup, Petrův nástupce, a biskupové, nástupci apoštolů.“1505
881 Pán udělal skálu své Církve pouze ze Šimona, kterému dal jméno Petr. Jemu svěřil klíče;1506 jeho ustanovil pastýřem celého stádce.1507 „Je však známo, že moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena též sboru apoštolů spojenému se svou hlavou.“1508 Tento pastýřský úřad Petra i ostatních apoštolů tvoří jeden ze základů Církve; pokračují v něm biskupové pod papežovým prvenstvím.
882 Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra, „je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících“.1509 „Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé Církve má totiž nad Církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat.“1510
883 „Biskupský sbor či těleso biskupů má však pravomoc, jen když se chápe spolu s římským biskupem, Petrovým nástupcem, jakožto hlavou apoštolského sboru.“ Jako takový je tento sbor „spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou Církví.“1511
884 „Biskupský sbor vykonává moc nad celou Církví slavnostním způsobem na obecném sněmu.“1512 „O všeobecném sněmu se dá mluvit jen tehdy, je-li Petrovým nástupcem jako takový potvrzen nebo alespoň přijat.“1513
885 „Tím, že je tento sbor složen z mnoha jedinců, vyjadřuje rozmanitost a všeobecnost Božího lidu; tím, že je sdružen pod jednou hlavou, vyjadřuje jednotu Kristova stádce.“1514
886 „Jednotliví biskupové jsou… viditelným zdrojem a základem jednoty svých partikulárních církví.“1515 Jako takoví „vykonávají svou pastýřskou správu nad částí Božího lidu, která jim byla svěřena“;1516 a v tom jim pomáhají kněží a jáhnové. Ale poněvadž jsou členy biskupského sboru, každý z nich se podílí na péči o všechny církve,1517 a vykonává ji především tím, že „dobře řídí vlastní církev jako díl všeobecné Církve“, a tak přispívá „k dobru celého tajemného Těla, které je také tělem církví“.1518 Taková péče se bude zvláště týkat chudých,1519 pronásledovaných pro víru, jakož i misionářů, kteří působí ve všech končinách země.
887 Místní církve, které jsou si blízké a mají stejnorodou kulturu, vytvářejí církevní provincie nebo větší celky nazývané patriarcháty nebo oblasti.1520 Biskupové těchto seskupení se mohou shromáždit na synodech nebo provinčních koncilech. Podobně i biskupské konference mohou dnes mnohostranně a plodně přispívat k tomu, aby „sborové smýšlení nacházelo výraz v konkrétní realizaci“.1521
ÚKOL VYUČOVAT
888 Biskupové se svými pomocníky, kněžími, „mají především povinnost hlásat všem Boží evangelium“,1522 podle příkazu Pána.1523 „Jsou zvěstovatelé víry, kteří přivádějí ke Kristu nové učedníky; jsou také autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé.“1524
889 Kristus, který je Pravda, chtěl, aby se jeho Církev podílela na jeho neomylnosti, a tak ji uchoval v čistotě víry předávané apoštoly. Skrze „nadpřirozený smysl víry“ se Boží lid „pevně drží víry“ pod vedením živého učitelského úřadu Církve.1525
890 Poslání učitelského úřadu je vázáno na definitivní povahou smlouvy, kterou Bůh uzavřel v Kristu se svým lidem; musí jej uchránit před úchylkami a ústupky a zaručit mu objektivní možnost vyznávat bez omylu ryzí víru. Pastýřský úkol učitelského úřadu je tedy zaměřen na bdělost, aby Boží lid zůstával v pravdě, která osvobozuje. Kristus vybavil pastýře pro tuto službu charizmatem neomylnosti ve věcech víry a mravů. Toto charizma se může vykonávat několikerým způsobem.
891 „Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře… Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad především na ekumenickém koncilu.“1526 Když Církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco „k věření jako zjevené od Boha“1527 a jako Kristovo učení, „jsou věřící povinni k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností“.1528 Tato neomylnost sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení.1529
892 Božská pomoc je kromě toho poskytována i nástupcům apoštolů, kteří učí ve společenství s Petrovým nástupcem, a zvláštním způsobem římskému biskupovi, pastýři celé Církve, když předkládají při řádném výkonu učitelského úřadu učení, které přispívá k lepšímu pochopení zjevení ve věcech víry a mravů, přestože nedojdou k neomylnému rozhodnutí a nevysloví se „definitivním způsobem“. Toto autentické učení mají věřící „ přijímat s úctou… a… upřímně“;1530 i když se takové přijímání liší od souhlasu víry, je nicméně jeho prodloužením.
ÚKOL POSVĚCOVAT
893 Biskup „je správcem milosti nejvyššího kněžství, především v Eucharistii, kterou obětuje nebo dává obětovat“1531 kněžími, svými spolupracovníky. Eucharistie je totiž středem života místní církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou a svou prací, službou slova a udílením svátostí. Posvěcují ji svým příkladem, tím, že si nepočínají pánovitě vůči těm, kteří jsou jim svěřeni, ale že jsou „svému stádci vzorem“ (1 Petr 5,3), aby tak „spolu se stádcem, které jim bylo svěřeno, došli do věčného života“.1532
ÚKOL ŘÍDIT
894 „Biskupové řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi radou, přesvědčováním, příkladem, ale i autoritou a posvátnou mocí.“1533 Tu však mají používat jen k tomu, aby budovali společenství v duchu služby, který je duchem jejich Mistra.1534
895 „Moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední, i když její vykonávání je nakonec řízeno nejvyšší církevní autoritou.“1535 Ale biskupové nesmějí být považováni za náměstky papeže; řádná a bezprostřední papežova autorita nad celou Církví autoritu biskupů neruší, ale naopak ji potvrzuje a hájí. Tuto autoritu je nutno vykonávat s celou Církví pod vedením papeže.
896 Dobrý Pastýř bude vzorem a „formou“ pastýřského úřadu biskupa. Biskup, vědom si vlastním slabostí, „je schopen cítit s nevědomými a bloudícími. Ať neodmítá vyslechnout své poddané, které má v péči, jako pravé syny… Věřící pak mají lnout ke svému biskupovi jako Církev k Ježíši Kristu a jako Ježíš Kristus k Otci“.1536
„Následujte všichni biskupa, jako Ježíš [následuje] Otce, a kněžstvo následujte jako apoštoly; co se týká jáhnů, mějte k nim úctu, jak k Božímu zákonu. Ať nikdo nekoná nic, co se týká Církve, bez biskupa.“1537
Věřící laikové
897 „Slovem laik se označují všichni věřící křesťané mimo členy stavu duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v Církvi; tedy věřící křesťané, kteří – když byli křtem přivtěleni ke Kristu a učiněni Božím lidem, a tak se stali svým způsobem účastnými Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského – vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu v Církvi a ve světě.“1538
POVOLÁNÍ LAIKŮ
898 „Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha… Jim tedy zvlášť připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou v těsném styku, aby se vždycky dály a rozvíjely podle Krista a sloužily ke chvále Stvořitele a Vykupitele.“1539
899 Iniciativa křesťanských laiků je zvláště nutná, když je třeba objevit a navrhnout prostředky, jimiž by požadavky křesťanského učení a života pronikly do sociálních, politických a hospodářských skutečností. Tato iniciativa je běžným prvkem života Církve:
Věřící a ještě konkrétněji laici, stojí v přední linii života Církve; jejich prostřednictvím je Církev životním principem lidské společnosti. Proto musí mít zvláště oni stále hlubší vědomí, že nejen patří k Církvi, nýbrž že jsou Církví, to jest společenstvím věřících na zemi pod vedením papeže jako společné hlavy a biskupů s ním spojených. Oni jsou Církev.“1540
900 Laici, jako všichni věřící, dostávají od Boha křtem a biřmováním pověření k apoštolátu; proto mají povinnost a právo, jednotlivě nebo společně, ve sdruženích usilovat o to, aby všichni lidé na celé zemi poznali a přijali božské poselství spásy; tato povinnost je ještě naléhavější v případech, kdy mohou lidé jen jejich prostřednictvím slyšet evangelium a poznat Krista. Činnost laiků v církevních společenstvích je tak nutná, že bez nich apoštolát pastýřů ve většině případů nemůže dosáhnout svého plného účinku.1541
ÚČAST LAIKŮ NA KRISTOVĚ KNĚŽSKÉM ÚŘADU
901 „Laici, zasvěcení Kristu a posvěcení Duchem svatým, jsou podivuhodně povoláni a vybaveni, aby se v nich rodily vždy hojnější plody Ducha. Všechny jejich skutky, modlitby a apoštolská činnost, manželský a rodinný život, každodenní práce, odpočinek duševní i tělesný, jsou-li konány v Duchu, ba i těžkosti života, jsou-li snášeny trpělivě, stávají se duchovními oběťmi Bohu milými skrze Ježíše Krista (1 Petr 2,5); jsou zbožně přinášeny Otci zároveň s obětí těla Páně při slavení Eucharistie. Takto i laici zasvěcují celý svět Bohu, když všude jednají svatě jako ctitelé Boha.“1542
902 Zvláště rodiče mají podíl na službě posvěcování „svým manželským životem v křesťanském duchu a křesťanskou výchovou dětí“.1543
903 Mají-li laici potřebné schopnosti, mohou být přijati do stálé služby lektorů a akolytů.1544 „ Jestliže to vyžaduje potřeba Církve v případě nedostatku služebníků, mohou i laici, ačkoli nejsou lektory nebo akolyty, nahrazovat podle předpisů práva některé jejich úkoly, totiž zastávat službu slova, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání.“1545
JEJICH ÚČAST NA KRISTOVĚ PROROCKÉM ÚŘADU
904 „Kristus… vykonává prorocký úřad nejenom prostřednictvím hierarchie… ale též prostřednictvím laiků; proto je ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova.“1546 „Vyučovat někoho, aby byl přiveden k víře, je úkolem každého kazatele a také každého věřícího.“1547
905 Laici plní své prorocké poslání také prostřednictvím evangelizace tím, že hlásají Krista „svědectvím života a slovem.“ Toto šíření evangelia u laiků „dostává svůj zvláštní ráz a zvláštní účinnost, protože se uskutečňuje v běžných světských podmínkách“:1548 „Takový apoštolát však nezáleží pouze ve svědectví života. Pravý apoštol hledá příležitost hlásat Krista slovy, buď nevěřícím… nebo věřícím.“1549
906 Při katechetické výchově,1550 vyučování posvátným vědám,1551 v hromadných sdělovacích prostředcích1552 mohou také spolupracovat ti z věřících laiků, kteří k tomu mají schopnosti a připraví se na to.
907 „Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům Církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu Církve; a při zachovávání neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob, mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.“1553
JEJICH ÚČAST NA KRISTOVĚ KRÁLOVSKÉM ÚŘADU
908 Kristus svou poslušností až k smrti1554 udělil svým učedníkům dar královské svobody, „aby sebezáporem a svatým životem přemáhali v sobě vládu hříchu“.1555
„Ten, kdo si podrobí vlastní tělo a ovládá svou duši, aniž zabředl do vášní, je pánem nad sebou: může být nazýván králem, protože je schopen ovládat vlastní osobu; je svobodný a nezávislý a nedá se spoutat otroctvím hříchu.“1556
909 „Laici mají, i spojenými silami, ozdravovat světské instituce a životní podmínky, svádějí-li ke hříchu, laici je mají, aby to vše bylo v souladu s požadavky spravedlnosti a spíše prospívalo, než škodilo ctnostnému životu. Tato činnost naplní mravními hodnotami kulturu i lidská díla.“1557
910 „Laikové se mohou cítit povoláni, anebo skutečně i povoláni jsou, ke spolupráci se svými pastýři ve službě církevnímu společenství. Usilují o jeho růst a životnost a přispívají k tomu nejrůznějšími službami, podle milosti a darů, kterých se jim od Pána dostalo.“1558
911 V Církvi při výkonu řídící moci „mohou podle ustanovení práva spolupracovat křesťané laici“,1559 a to svou přítomností na sněmech místní církví,1560 na diecézních sněmech,1561 v pastoračních radách;1562 účastí na pastorační péči o nějakou farnost;1563 spoluprací v ekonomických radách;1564 účastí na církevních soudech.1565
912 Věřící se mají „naučit pečlivě rozlišovat práva a povinnosti, které jim patří pro jejich příslušnost k Církvi, a ty, které jim přísluší jakožto členům lidské společnosti. Mají se snažit oboje uvést v soulad a být si přitom vědomi, že je má vést ve všech časných záležitostech vést křesťanské svědomí, protože žádná lidská činnost – ani světská – nemůže být vyňata z Boží vlády“.1566
Zasvěcený život
914 „Stav, založený na slibu evangelijních rad, nepatří sice k hierarchickému zřízení Církve, náleží však nepopiratelně k životu a svatosti Církve.“1568
EVANGELIJNÍ RADY, ZASVĚCENÝ ŽIVOT
915 Evangelijní rady ve své rozmanitosti jsou předkládány každému Kristovu učedníku. Dokonalost lásky, k níž jsou všichni věřící povoláni, ukládá těm, kteří dobrovolně přijmou povolání k zasvěcenému životu, povinnost zachovávat čistotu v celibátu pro Boží království, chudobu a poslušnost. A slib zachovávat tyto rady ve stálém životním stavu uznaném Církví charakterizuje Bohu „zasvěcený život“.1569
916 Řeholní stav tedy představuje způsob „zvláštního“ zasvěcení, které má svůj kořen ve křtu a je úplným odevzdáním se Bohu.1570 Věřící v Krista si v zasvěceném životě pod vlivem Ducha svatého umiňují následovat Krista „více zblízka“, oddat se Bohu, kterého nadevše milují, a tím, že usilují o dokonalost lásky ve službě Božímu království, stát se v Církvi znamením a hlasateli slávy budoucího světa.1571
VELKÝ STROM S MNOHA VĚTVEMI
917 „Tak se stalo, že na stromě, který se podivuhodně a bujně rozvětvil na poli Páně ze semene daného od Boha, vyrostly různé formy života v samotě a ve společenství a různé řeholní rodiny, které slouží jak k prospěchu svých členů, tak k dobru celého Kristova Těla.“1572
918 „Od počátku byli v Církvi muži i ženy, kteří se rozhodli zachováváním evangelijních rad následovat Krista svobodněji a napodobovat ho věrněji; vedli život zasvěcený Bohu každý svým způsobem. Mnozí z vnuknutí Ducha svatého žili jako poustevníci, jiní dali vznik řeholním rodinám, které ochotně přijala a schválila Církev svou autoritou.“1573
POUSTEVNICKÝ ŽIVOT
920 Poustevníci „prostřednictvím přísnějšího odloučení od světa zasvěcují svůj život chvále Boha a spáse světa tichem samoty, vytrvalými modlitbami a pokáním“,1575 aniž by vždycky veřejně slibovali zachovávání tři evangelijních rad.
921 Ukazují každému vnitřní aspekt tajemství Církve, jímž je důvěrný osobní vztah ke Kristu. Život poustevníka, skrytý očím lidí, je mlčenlivým kázáním Krista, kterému odevzdal svůj život, protože Kristus je pro něho vším. Je to zvláštní povolání, najít na poušti slávu Ukřižovaného právě v duchovním boji.
ZASVĚCENÉ PANNY
922 Již od apoštolských dob existovaly křesťanské panny, které Pán povolal, aby se mu bezvýhradně oddaly1576 s větší svobodou srdce, těla i ducha; udělaly rozhodnutí, schválené Církví, žít v panenském stavu „pro nebeské království“ (Mt 19,12).
923 Když panny veřejně „vyjádřily posvátné předsevzetí důsledněji následovat Krista a byly od diecézního biskupa podle schváleného liturgického obřadu zasvěceny Bohu, mysticky se zasnoubily Kristu, Božímu Synu, a oddaly se službě Církve“.1577 Tímto slavnostním obřadem (Consecratio virginum)1578 „se panna stává zasvěcenou osobou jako znamení přesažné lásky Církve ke Kristu, eschatologického obrazu nebeské Nevěsty a budoucího života“.1579
924 Stav panen, který „k těmto způsobům zasvěceného života přistupuje“,1580 určuje ženu, která žije ve světě (nebo řeholnici) k modlitbě, pokání, službě bratřím a apoštolské práci, podle stavu nebo příslušných darů, kterých se každé z nich dostalo.1581 Zasvěcené panny se mohou sdružovat, aby tím věrněji zachovávaly své životní rozhodnutí.1582
ŘEHOLNÍ ŽIVOT
925 Řeholní život vznikl na Východě v prvních křesťanských staletích1583 a uskutečňoval se ve společnostech Církví kanonicky zřízených;1584 liší se však od jiných forem zasvěceného života svým kultovním aspektem, veřejnými sliby zachovávání evangelijní rady, společným bratrským životem, svědectvím o Kristově spojení s Církví.1585
926 Řeholní život pramení z tajemství Církve. Je to dar, který Církev dostává od svého Pána a který ona pak nabízí jako stálý životní stav věřícímu, kterého Bůh volá k životu podle evangelijních rad. Tak může Církev jasně ukazovat Krista a zároveň se považovat za nevěstu Spasitele. Po řeholním životě se požaduje, aby ve svých rozmanitých formách vyjadřoval Boží lásku současným jazykem.
927 Všichni řeholníci, i ti, kteří byli vyňati z pravomoci místních ordinářů,1586 jsou počítáni mezi spolupracovníky diecézního biskupa v jeho pastýřském úřadě.1587 Zakládání a misionářské rozšíření Církve vyžaduje přítomnost řeholního života ve všech jeho formách už od počátků evangelizace.1588 „Dějiny potvrzují velkou zásluhu řeholní rodiny při šíření víry a při formaci nové církve od starobylých mnišských institutů a středověké řády až po kongregace současné doby.“1589
SEKULÁRNÍ SPOLEČNOSTI
928 „Sekulární společnost je společnost zasvěceného života, v níž křesťané žijící ve světě usilují o dokonalou lásku, a především zevnitř se snaží přispívat k posvěcování světa.“1590
929 Členové těchto společností se svým „životem dokonale a zcela oddaným [tomuto] posvěcování“,1591 „podílejí na evangelizační činnosti Církve“, „ve světě a jakoby z jeho středu“, v němž jejich přítomnost působí „jako kvas“.1592 Jejich svědectví křesťanského života je zaměřeno na to, aby napomáhalo „k uspořádání světských záležitostí podle Boha“ a „k oživování světa silou evangelia“. Posvátnými závazky přijímají členové sekulárních společností za své evangelijní rady a podle svého „vlastního způsobu světského života“1593 pěstují vzájemné společenství a bratrství.
SPOLEČNOSTI APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA
930 „Kromě společností zasvěceného života jsou společnosti apoštolského života, jejichž členové neskládají řeholní sliby a usilují o dosažení apoštolského cíle vlastního společnosti, vedou bratrský společný život podle vlastního způsobu života a zachováváním stanov směřují k dokonalosti lásky. V některých z těchto společností přijímají členové evangelijní rady prostřednictvím závazků určených stanovami.“1594
ZASVĚCENÍ A POSLÁNÍ: HLÁSAT KRÁLE, KTERÝ PŘICHÁZÍ
931 Zasvěcený člověk, zcela vydán Bohu, kterého nadevše miluje a kterému se odevzdal už křtem, se tak stává důvěrněji zasvěcen Boží službě a oddán dobru Církve. Stavem zasvěcení se Bohu zjevuje Církev a ukazuje, jak podivuhodně v ní působí Duch svatý. Je tedy prvním posláním těch, kteří se hlásí k evangelijním radám, žít své zasvěcení. Členové společnosti zasvěceného života však od té chvíle, kdy „se oddali službě Církvi, jsou povinni věnovat se podle povahy své společnosti zvláštním způsobem misijní čin nosti“.1595
932 V Církvi, která je jako svátost, to je znamení a nástroj Božího života, se zasvěcený život jeví jako zvláštní znamení tajemství vykoupení. Následovat a napodobovat Krista „více zblízka“, zjevovat „jasněji“ jeho sebezmaření znamená, že v srdci Kristově jsou „mnohem hlouběji“ blízko svým současníkům. Ti totiž, kteří jdou touto „úzkou“ cestou, povzbuzují vlastním příkladem své bratry a „vydávají… jasné a skvělé svědectví, že svět nemůže být přetvořen a Bohu zasvěcen bez ducha blahoslavenství“.1596
933 Kristův příchod zůstává pro všechny zasvěcené počátkem a zaměřením jejich života, ať už je jejich svědectví veřejné, jako v řeholním stavu, anebo méně zjevné či dokonce tajné:
„Boží lid nemá zde na zemi trvalý domov… řeholní stav… lépe ukazuje všem věřícím nebeské hodnoty přítomné už na tomto světě; lépe vydává svědectví o novém, věčném životě, který pro nás získal Kristus vykoupením, a lépe předem ohlašuje budoucí zmrtvýchvstání a slávu nebeského království.“1597
Souhrn
934 „Z Božího ustanovení jsou někteří z křesťanů posvátnými služebníky, které právo nazývá duchovní; ostatní se nazývají laikové. Z obou skupin věřících pocházejí křesťané, kteří uskutečňováním evangelijních rad… se zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají Církvi v jejím spásném poslání.“1598
935 Kristus posílá své apoštoly a jejich nástupce, aby hlásali víru a zakládali jeho Království. Dává jim účast na svém poslání. Dostávají od něho moc jednat v jeho osobě.
936 Pán udělal ze svatého Petra viditelný základ své Církve. Jemu svěřil klíče. Římský biskup, nástupce svatého Petra, je „hlavou sboru biskupů, zástupcem Krista a pastýřem celé Církve zde na zemi“.1599
937 Papež „má z božského ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oblasti duchovní správy“.1600
938 Biskupové, ustanovení skrze Ducha svatého, jsou nástupci apoštolů. „Jednotliví biskupové jsou viditelným zdrojem a základem jednoty ve svých partikulárních církvích.“1601
939 Biskupové za pomoci svých spolupracovníků, kněží a jáhnů, mají povinnost učit ryzí víře, slavit bohoslužby, především Eucharistii, a vést svou církev jako praví pastýři. K jejich úřadu patří také starostlivost o všechny církve, a to s papežem a pod jeho vedením.
940 Protože je vlastní laickému stavu „žít uprostřed světa a světských záležitostí, jsou laici povoláni k tomu, aby rozehříváni křesťanským duchem působili apoštolsky ve světě jako kvas.“1602
941 Laici se podílejí na Kristově kněžství: stále více s ním spojeni rozvíjejí milost křtu a biřmování ve všech rozměrech osobního, rodinného, sociálního a církevního život,a a tak uskutečňují povolání ke svatosti, jež se týká všech pokřtěných.
942 Laici jsou díky svému prorockému poslání „povoláni k tomu, aby byli za všech okolností právě uprostřed společnosti Kristovými svědky“.1603
943 Díky svému královskému poslání mají laici moc zvítězit v sobě samých i ve světě nad vládou hříchu sebezáporem a svatostí svého života.1604
944 Bohu zasvěcený život je charakterizován veřejným slibem zachovávání evangelijní rady chudoby, čistoty a poslušnosti ve stálém životním stavu, uznaném Církví.
945 Ve stavu zasvěceného život se věřící, který byl určen pro Boha již křtem a Bohu, kterého nade vše miluje, se úplně odevzdal, mnohem niterněji zasvěcuje Boží službě a oddává dobru celé Církve.
5. odstavec
Společenství svatých
946 Poté, co apoštolské vyznání víry řeklo „svatou Církev obecnou“, k tomu dodává „společenství svatých.“ Tento článek je jistým způsobem vysvětlením předchozího: „Co je Církev, ne-li shromáždění všech svatých?“1605 Společenství svatých je právě Církev.
947 „Protože všichni věřící tvoří jediné tělo, je dobro jedněch sdíleno druhými… Stejně tak je třeba věřit, že existuje sdílení dober v Církvi. Nejdůležitějším údem je však Kristus, protože je Hlava… Tím se Kristovo dobro se sdílí všem údům; dochází k tomu prostřednictvím svátostí Církve.“1606 „Jednota Ducha, jímž je Církev oživována a řízena, působí, že všechno, co Církev vlastní, je společné všem, kteří do ní patří.“1607
948 Výraz „společenství svatých“ má tedy dva úzce spjaté významy: „společenství se svatými věcmi [sancta]“ a „společenství mezi svatými osobami [sancti].“
„Sancta sanctis!“ – svaté věci svatým – ohlašuje celebrant ve většině východních liturgií při pozdvihování svatých darů před přijímáním. Věřící [sancti] jsou živeni Kristovým Tělem a Krví [ sancta], aby rostli ve společenství Ducha svatého [koinonia] a předávali je světu.
Vzájemné sdílení duchovních hodnot
949 Učedníci v prvotní jeruzalémské obci „setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42).
Společenství ve víře. Víra věřících je víra Církve přijatá od apoštolů; je to životní poklad, který se rozhojňuje sdílením.
950 Společenství svátostí. „Ovoce všech svátostí patří všem věřícím, kteří skrze tyto svátosti jsou jakoby svatými pouty svázáni a spojeni s Kristem; nejvíce se to uskutečňuje skrze křest, kterým jako branou se vstupuje do Církve. Společenství svatých znamená tu to jednotu vytvořenou svátostmi… …Výraz „společenství“ (communio) se hodí pro všechny svátosti, protože spojují s Bohem… mnohem přesněji se však vztahuje na Eucharistii, která uskutečňuje toto společenství.“1608
951 Společenství charizmat. Ve společenství Církve Duch svatý „rozdává mezi věřícími každého stavu také zvláštní milosti“ pro budování Církve.1609 A „ty projevy Ducha jsou… dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1 Kor 12,7).
952 „Měli všechno společné“ (Sk 4,32). „Opravdový křesťan nevlastní nic tak výlučně, že by to neměl považovat za společné všem, a proto má být vždy ochoten zmírnit nouzi strádajících bratří.“1610 Křesťan je správcem Pánova majetku.1611
953 Společenství lásky. Ve společenství svatých „žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě“ (Řím 14,7). „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd“ (1 Kor 12,26-27). „Láska nemyslí jen na sebe“ (1 Kor 13,5).1612 I sebemenší náš čin, vykonaný s láskou, blahodárně působí na všechny v této solidárnosti se všemi lidmi, živými i mrtvými; tato solidárnost má svůj základ ve společenství svatých. Každý hřích škodí tomuto společenství.
Společenství nebeské a pozemské Církve
954 Tři stavy Církve. „Dokud Pán nepřijde ve své slávě a všichni andělé s ním, kdy také zničí smrt a všechno mu bude podřízeno, někteří jeho učedníci putují po zemi, jiní se po smrti očišťují, další jsou slaveni a hledí „jasně na samého trojjediného Boha, jak je““:1613
„Všichni však – i když v různém stupni a různým způsobem – jsme navzájem spojeni v téže lásce k Bohu a bližnímu a zpíváme týž hymnus slávy našemu Bohu. Neboť všichni, kdo jsou Kristovi a mají jeho Ducha, srůstají v jednu Církev a v něm jsou navzájem propojeni.“1614
955 „Jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji, se nijak nepřerušuje, ba podle stálé víry Církve ještě posiluje vzájemným sdílení duchovních hodnot.“1615
956 Přímluva svatých. „Nebešťané totiž, protože jsou důvěrněji spojeni s Kristem, upevňují celou Církev ve svatosti… neustále se za nás přimlouvají u Otce a podávají mu zásluhy, které získali na zemi skrze jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi, Ježíše Krista… Jejich bratrská péče o nás nám tedy vydatně pomáhá v naší slabosti.“1616
„Neplačte. Budu vám užitečnější po své smrti a budu vám pomáhat účinněji, než za svého života.“1617
„V nebi se budu starat jen o to, abych konala dobro na zemi.“1618
957 Společenství se svatými. „Památku nebešťanů ctíme nejen pro jejich příklad, nýbrž ještě více proto, aby se jednota celé Církve posilovala v Duchu uskutečňováním bratrské lásky. Vždyť jako nás přivádí blíže ke Kristu křesťanské společenství poutníků, tak nás i společenství se svatými spojuje s Kristem. Z něj – jako ze zdroje a hlavy – pramení všechny milosti a život Božího lidu.“1619
„Kristu se klaníme, protože je Boží Syn, zatímco mučedníky právem uctíváme jakožto učedníky a napodobitele Pána pro jejich svrchovanou oddanost jejich Králi a Mistrovi; a kéž je dáno i nám, abychom se stali jejich společníky a spoluučedníky!“1620
958 Společenství se zemřelými. „Putující Církev plně uznala toto společenství celého tajemného Těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství konala památku zesnulých s velkou úctou a obětovala za ně modlitby, neboť „svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za zemřelé, aby byli vysvobozeni od hříchu“ (2 Mak 12,45).“1621 Naše modlitba jim může nejen pomáhat, ale umožnit jim, aby jejich přímluva za nás byla účinná.
Souhrn
960 Církev je „společenství svatých“: Tento výraz označuje na prvním místě „svaté věci“ [‘sancta’] a především Eucharistii, která „představuje a působí jednotu věřících, kteří tvoří jedno tělo v Kristu“.1623
961 Tento výraz také označuje společenství „svatých osob“ [‘sancti’] v Kristu, který „zemřel za všechny“, takže co každý koná nebo trpí v Kristu a pro Krista, prospívá všem.
962 „Věříme ve společenství všech věřících v Krista, těch, kteří putují po této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi. Ti všichni tvoří jedinou Církev. A věříme, že v tomto společenství je nám nápomocná milosrdná láska Boha a jeho svatých, kteří stále ochotně slyší naše modlitby.“1624
6. odstavec
Maria – Matka Kristova, Matka církve
963 Potom, co jsme hovořili o úloze Panny Marie v tajemství Krista a Ducha, je vhodné nyní uvažovat o jejím místě v tajemství Církve. „Panna Maria… je uznávána a ctěna jako pravá Matka Boha a Vykupitele… „je dokonce i matkou [Kristových] údů…, poněvadž svou láskou spolupracovala, aby se zrodili v Církvi věřící, kteří jsou údy té Hlavy“.“1625 …Maria, Matka Kristova, Matka Církve.“1626
Maria, Matka Církve
ZCELA SJEDNOCENA SE SVÝM SYNEM…
964 Mariina úloha v Církvi je neoddělitelná od jejího spojení s Kristem a přímo z něj vyplývá. „Toto spojení Matky se Synem při díle spásy je zřejmé od chvíle pozemského početí Krista až do jeho smrti.“1627 Zvlášť se to projeví v hodině jeho utrpení:
„Blahoslavená Panna se ubírala cestou víry a své spojení se Synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu, spolu se svým Jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní dar, který ona zrodila. A nakonec, když Ježíš Kristus umíral na kříži, dal ji za matku svému učedníkovi těmito slovy: „Ženo, to je tvůj syn“ (Jan 19,26-27).“1628
… I PŘI SVÉM NANEBEVZETÍ…
966 „Když konečně neposkvrněná Panna, která byla uchráněna jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako Královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému Synu, který je Pán pánů, a Vítězi nad hříchem a smrtí.“1631 Nanebevzetí svaté Panny je zvláštní účastí na vzkříšení jejího Syna a předjímá vzkříšení ostatních křesťanů:
„Ve svém mateřství jsi uchovala panenství, ve své smrti (dosl. usnutí - pozn. překl.) jsi neopustila svět, ó Matko Boží; dosáhla jsi pramene života, ty, která jsi počala živého Boha, a osvobodíš svými modlitbami naše duše od smrti.“1632
… JE NAŠÍ MATKOU V ŘÁDU MILOSTI
967 Svým naprostým souhlasem s Otcovou vůlí, se spasitelným dílem jeho Syna a s každým hnutím Ducha svatého je Panna Maria pro Církev vzorem víry a lásky. „Proto je uznávána jako vynikající a naprosto jedinečný člen Církve“1633 „a je předobraz [typus] Církve“.1634
968 Avšak její úloha vzhledem k Církvi a k celému lidstvu jde ještě dále. „Zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.“1635
969 „Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkon, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami… Proto je blahoslavená Panna vzývána v Církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice.“1636
970 „Mariina mateřská úloha vůči lidem nikterak nezastiňuje ani nezmenšuje jediné prostřednictví Kristovo, nýbrž ukazuje jeho sílu. Celý spasitelný vliv blahoslavené Panny vliv na lidi… plyne z nadbytku Kristových zásluh; opírá se o jeho prostřednictví, na němž zcela závisí a z něho čerpá svou sílu.“1637 „Žádný tvor nemůže být nikdy přirovnán k vtělenému Slovu a Vykupiteli. Avšak jako mají na Kristově kněžství rozličným způsobem účast jak posvěcení služebníci, tak věřící lid, a jako se Boží dobrota skutečně vylévá na tvorstvo různým způsobem, tak ani jediné prostřednictví Vykupitele nevylučuje, nýbrž vyvolává rozličnou spolupráci tvorů, vyplývající z účasti na jediné=m zdroji.“1638
Uctívání Svaté Panny
971 „Budou mě blahoslavit všechna pokolení“ (Lk 1,48). „Úcta Církve ke Svaté Panně je niterný prvek křesťanského kultu.“1639 „Marii… Církev právem uctívá zvláštní úctou… Už od nejstarších dob je blahoslavená Panna uctívána pod názvem „Bohorodička“ a věřící se v modlitbách utíkají pod její ochranu ve všech nebezpečích a potřebách… Tato úcta… je sice zcela jedinečná, se podstatně liší od úcty klanění, která se vzdává vtělenému Slovu stejně jako i Otci a Duchu svatému, a velmi ji podporuje“;1640 nachází svůj výraz v liturgických svátcích, zasvěcených Matce Boží,1641 a v mariánské modlitbě svatého růžence, „souhrnu celého evangelia“.1642
Maria – eschatologický obraz Církve
972 Když jsme dlouze mluvili o Církvi, o jejím původu, poslání a určení, nemůžeme toto téma lépe zakončit než tím, že obrátíme svůj zrak k Marii, abychom na ní rozjímali, co je Církev ve svém tajemství, ve svém „putování ve víře“, a čím bude po skončení své cesty ve vlasti, kde na ni čeká „ve slávě nejsvětější a nedělitelné Trojice“, „ve společenství všech svatých“1643 ta, kterou Církev uctívá jako matku svého Pána a jako svou vlastní Matku:
„Jako je matka Ježíšova, oslavená už s tělem a duší v nebi, obrazem i počátkem Církve, která se dovrší v budoucím věku, tak zde na zemi září před putujícím Božím lidem jako znamení jisté naděje a útěchy, dokud nepřijde den Páně.“1644
Souhrn
973 Tím, že vyslovila „fiat“ při Zvěstování a dala svůj souhlas k tajemství vtělení, Maria už spolupracuje na celém díle, které její Syn má vykonat. Je Matkou všude, kde on je Spasitelem a Hlavou mystického Těla.
974 Nejsvětější Panna Maria byla po skončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy, kde se již podílí na slávě vzkříšení svého Syna, předjímajíc vzkříšení všech údů jeho Těla.
10. článek
„Věřím v odpuštění hříchů“
976 Apoštolské vyznání víry váže víru v odpuštění hříchů na víru v Ducha svatého, ale také na víru v Církev a ve společenství svatých. Právě když vzkříšený Kristus dával svým apoštolům Ducha svatého, udělil jim božskou moc odpouštět hříchy: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23).
(Druhá část katechismu bude výslovně pojednávat o odpuštění hříchů skrze křest, svátost smíření a ostatní svátosti, zvláště Eucharistii. Zde tedy zde stačí krátce připomenout některé základní údaje).
Jeden křest na odpuštění hříchů
977 Náš Pán vázal odpuštění hříchů na víru a křest: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen“ (Mk 16,15-16). Křest je první a hlavní svátostí pro odpuštění hříchů, protože spojuje s Kristem, jenž „byl vydán na smrt pro naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění“ (Řím 4,25), abychom mohli „i my žít novým životem“ (Řím 6,4).
978 „Když jsme však poprvé s vyznáním víry obmyti křtem svatým, toto odpuštění je nám dáno s takovou hojností, že nezůstává k zahlazení ani prvotní vina, ani to, čeho jsme se následně dopustili dobrovolně buď přestoupením, anebo opomenutím; nic nezůstává ani z trestů k odčinění. Přitom však křestní milostí není nikdo zbaven všech slabostí přirozenosti. Právě naopak každý je nucen bojovat proti žádostivosti, která nás nepřestává podněcovat ke hříchům.“1646
979 Kdo by mohl být v tomto boji proti náklonnosti ke zlu natolik „silný a bdělý, aby se vyhnul jakémukoliv zranění“ hříchem? „Bylo-li tedy nutné, aby měla Církev moc odpouštět hříchy, bylo třeba jí svěřit klíče od nebeského království i jiným způsobem než svátostí křtu, způsobem, kterým by se mohly odpouštět hříchy každému kajícníkovi, i kdyby hřešil až do posledního dne svého života.“1647
Moc klíčů
981 Kristus po svém vzkříšení vyslal své apoštoly, aby zvěstovali „v jeho jménu… pokání, aby všem národům byly odpuštěny hříchy“ (Lk 24,47). Takovou „službu smíření“ (2 Kor 5,18) nevykonávají apoštolové a jejich nástupci pouze tím, že hlásají lidem Boží odpuštění, které ním zasloužil Kristus, a že je vyzývají k obrácení a víře, nýbrž i tím, že jim udělují odpuštění hříchů křtem a že je smiřují s Bohem a s Církví díky moci klíčů, kterou dostali od Krista:
„Církev dostala klíče nebeského království, aby v ní docházelo k odpuštění hříchů skrze Kristovu krev a působení Ducha svatého. Duše, která byla mrtva kvůli hříchům, se v této Církvi znovu zrodí, aby žila s Kristem, jehož milost nás spasila.“1650
982 Není žádná vina, byť sebetěžší, kterou by svatá Církev nemohla odpustit. „Nelze připustit, že by existoval nějaký člověk, tolik špatný a tolik zvrácený, aby mu nemohla být dána bezpečná naděje na odpuštění, jestliže opravdu lituje svého poblouznění.“1651 Kristus, který zemřel za všechny lidi, chce, aby v jeho Církvi byly vždy otevřeny brány odpuštění každému, kdo se vzdálí od hříchu.1652
983 Katecheze bude snažit probudit a pěstovat ve věřících víru v nesrovnatelnou velikost daru, který dal zmrtvýchvstalý Kristus své Církvi: poslání a moc opravdu odpouštět hříchy skrze službu apoštolů a jejich nástupců.
„Pán chce, aby jeho učedníci měli co nejrozsáhlejší pravomoc; chce, aby jeho služebníci konali jeho jménem, co on sám konal, když byl na zemi.“1653
„Kněží dostali moc, kterou Bůh neudělil ani andělům, ani archandělům. To, co kněží vykonají zde na zemi, Bůh potvrzuje tam nahoře.“1654
„Kdyby v Církvi nebylo odpuštění hříchů, nebylo by žádné naděje na věčný život a na věčné osvobození. Děkujeme Bohu, který dal své Církvi takový dar.“1655
Souhrn
984 Vyznání víry uvádí do souvislosti „odpuštění hříchů“ s vyznáním víry v Ducha svatého. Vzkříšený Kristus totiž svěřil apoštolům moc odpouštět hříchy, když jim dal Ducha svatého.
985 Křest je první a hlavní svátost odpuštění hříchů: spojuje nás s Kristem, který zemřel a vstal z mrtvých, a dává nám Ducha svatého.
986 Z Kristovy vůle Církev vlastní moc odpouštět hříchy pokřtěným a vykonává ji prostřednictvím biskupů a kněží, obyčejně ve svátosti smíření.
11. článek
„Věřím… ve vzkříšení těla“
988 Křesťanské Krédo – vyznání naší víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého a v činnost Boha Stvořitele, Spasitele a Posvětitele – vrcholí vyznáním víry ve vzkříšení mrtvých na konci časů a ve věčný život.
989 Pevně věříme a pevně doufáme, že jako Kristus opravdu vstal z mrtvých a žije navěky, tak také spravedliví po své smrti budou žít navěky se vzkříšeným Kristem, a že on je v poslední den vzkřísí.1657 Naše vzkříšení bude, stejně jako Kristovo vzkříšení, dílem Nejsvětější Trojice:
„A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás“ (Řím 8,11).1658
990 Výraz „tělo“ označuje člověka v jeho stavu slabosti a smrtelnosti.1659 „Vzkříšení těla“ znamená, že po smrti nebude žít jen nesmrtelná duše, nýbrž že i naše „smrtelná těla“ (Řím 8,11) znovu ožijí.
991 Věřit ve vzkříšení mrtvých – to byl podstatný prvek křesťanské víry už od jejich počátků. „Přesvědčením křesťanů je vzkříšení mrtvých; tím, že v ně věříme, jsme křesťané.“1660
„Jak mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení z mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení z mrtvých, nevstal ani Kristus! A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra… Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli“ (1 Kor 15,12-14.20). 364
Kristovo a naše vzkříšení
POSTUPNÉ ZJEVOVÁNÍ VZKŘÍŠENÍ
992 Vzkříšení z mrtvých zjevoval Bůh svému národu postupně. Naděje na tělesné vzkříšení mrtvých se prosadila jako vnitřní důsledek víry v Boha, Stvořitele celého člověka, duše i těla. Stvořitel nebe i země také věrně dodržuje svou smlouvu s Abrahámem a jeho potomstvem. A v tom dvojím výhledu se začne vyjadřovat víra ve vzkříšení. Makabejští mučedníci vyznávají před svou smrtí:
„Král vesmíru nás vzkřísí k životu novému a věčnému, protože jsme zemřeli za jeho Zákon“ (2 Mak 7,9). „Je radostné skonat lidskou rukou, když máme v Bohu jistou naději, že jím budeme znovu vzkříšeni“ (2 Mak 7,14).1661
993 Farizeové1662 a mnozí současníci Páně1663 doufali ve vzkříšení. Ježíš je hlásá s důrazem. Odpovídá saduceům, kteří vzkříšení popírají: „Jste na omylu, protože neznáte Písma ani Boží moc“ (Mk 12,24). Víra ve zmrtvýchvstání spočívá na víře v Boha, který „není Bohem mrtvých, ale živých!“ (Mk 12,27).
994 Ale co více! Ježíš váže víru ve zmrtvýchvstání na svou vlastní osobu: „Já jsem vzkříšení a život“ (Jan 11,25). Sám Ježíš vzkřísí v poslední den ty, kteří v něho uvěří1664 a kteří budou jíst jeho tělo a pít jeho krev.1665 Už nyní dává toto znamení a záruku tím, že některým mrtvým vrací život;1666 ohlašuje tím své vlastní vzkříšení, které však bude jiného druhu. O této jedinečné události mluví jako o „znamení Jonáše“ (Mt 12,39), o znamení chrámu:1667 ohlašuje, že vstane z mrtvých třetího dne po svém usmrcení.1668
995 Být Kristovým svědkem znamená být „svědkem jeho zmrtvýchvstání“ (Sk 1,22),1669 patřit k těm, kteří „s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání“ (Sk 10,41). Křesťanská naděje ve vzkříšení je plně poznamenána setkáními se vzkříšeným Kristem. Vstaneme z mrtvých jako on, s ním a skrze něho.
996 Hned od počátku narážela křesťanská víra ve vzkříšení na nepochopení a odpor.1670 „V žádném jiném bodě nenaráží křesťanská víra na takový odpor jako v otázce vzkříšení těla.“1671 Dost snadno se přijímá, že život lidské osoby pokračuje po smrti duchovním způsobem. Avšak věřit, že by toto tělo, jehož smrtelnost je tak zřejmá, mohlo vstát k věčnému životu?
JAK BUDOU MRTVÍ VZKŘÍŠENI?
997 Co to znamená „vzkřísit“? Při smrti, odloučení duše a těla, propadá tělo rozkladu, kdežto jeho duše jde vstříc Bohu, i když zůstává v očekávání, až bude znovu spojena se svým oslaveným tělem. Bůh ve své všemohoucnosti definitivně vrátí neporušitelný život našim tělům tím, že je spojí s našimi dušemi mocí Ježíšova zmrtvýchvstání.
998 Kdo vstane z mrtvých? Všichni lidé, kteří zemřeli: „ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,29).1672
999 Jak? Kristus vstal z mrtvých se svým vlastním tělem: „Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já!“ (Lk 24,39); on se však nevrátil do pozemského života. Týmž způsobem v něm „všichni vstanou z mrtvých se svým vlastním tělem, které nyní mají“,1673 ale toto tělo bude proměněno v oslavené tělo,1674 v „tělo zduchovnělé“ (1 Kor 15,44):
„Někdo snad řekne: A jak mohou mrtví vstát? Jaké to budou mít tělo, až přijdou? Ty bláhový člověče! Když zaséváš semeno, nezačne projevovat známky života, jestliže napřed neodumře. A zaséváš přece ne už tu budoucí rostlinu, ale jen pouhé semeno. Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá… Toto tělo porušitelné musí totiž na sebe vzít neporušitelnost, a toto tělo smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost“ (1 Kor 15,35-37.42.53).
1000 Ono „jak“ přesahuje možnosti naší představivosti a našeho rozumu; je přístupné jen ve víře. Avšak naše účast na Eucharistii nám dává již předem okoušet proměnění našeho těla Kristovým působením:
„Jako chléb, který je plodem země, není už obyčejným chlebem po tom, co na něj bylo svoláváno Boží požehnání, ale je Eucharistií, složenou ze dvou skutečností, z jedné pozemské a z druhé nebeské, tak naše těla, která přijímají Eucharistii, nejsou už pomíjející od chvíle, kdy mají v sobě zárodek vzkříšení.“1675
1001 Kdy? S konečnou platností „v poslední den“ (Jan 6,39-40.44.54; 11,24); „na konci světa“.1676 Vzkříšení z mrtvých je totiž úzce spojeno s Kristovým druhým příchodem:
„Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané…“ (1 Sol 4,16).
VZKŘÍŠENÍ S KRISTEM
1002 Je-li pravda, že nás Kristus vzkřísí „v poslední den“, je také pravda, že jsme již v jistém smyslu s Kristem vzkříšeni. Křesťanský život je, díky Duchu svatému, už nyní, na zemi, účastí na Kristově smrti a vzkříšení:
„Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých… Když jste byli s Kristem vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici“ (Kol 2,12; 3,1).
1003 Věřící, spojení s Kristem prostřednictvím křtu, se již skutečně podílejí na nebeském životě vzkříšeného Krista,1677 ale tento život je „s Kristem skrytý v Bohu“ (Kol 3,3). „ Zároveň s ním [Bůh] vzkřísil i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni“ (Ef 2,6). Protože se sytíme jeho tělem v Eucharistii, náležíme již k Tělu Kristovu. Až budeme vzkříšeni v poslední den, i my se „s ním ukážeme ve slávě“ (Kol 3,4).
1004 V očekávání onoho dne se již tělo i duše věřícího podílí na důstojnosti, že je „v Kristu“; odtud pramení požadavek úcty k vlastnímu tělu, ale i k tělu bližního, zvláště když trpí:
„Tělo je pro Pána a Pán pro tělo. A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými?… Proto už nepatříte sami sobě… Oslavujte proto Boha svým tělem“ (1 Kor 6,13-15.19-20).
Zemřít v Ježíši Kristu
SMRT
1006 „Záhada lidského údělu nejvíce vyvstává tváří v tvář smrti.“1679 Z jedné strany je tělesná smrt přirozená, avšak pro víru je ve skutečnosti „odplatou za hřích“ (Řím 6,23).1680 A pro ty, kteří umírají v Kristově milosti, je účastí na smrti Pána, aby mohli mít podíl na jeho vzkříšení.1681
1007 Smrt je ukončením pozemského života. Naše životy jsou odměřeny časem, během něhož se měníme, stárneme, a jako u všech živých bytostí na zemi smrt se jeví jako normální ukončení života. Toto hledisko smrti dodává našim životům naléhavost: pomyšlení na to, že jsme smrtelní, nám pomáhá uvědomit si, že máme jen omezený čas k usku tečnění své existence.
„Pamatuj na svého Tvůrce ve dnech svého mládí… Pak se vrátí prach do země, odkud vzešel, a duch se vrátí k Bohu, který ho dal“ (Kaz 12,1.7).
1008 Smrt je důsledkem hříchu. Učitelský úřad Církve, hodnověrný vykladatel tvrzení Písma svatého1682 a Tradice učí, že smrt vstoupila do světa pro hřích člověka.1683 Ačkoliv člověk vlastnil smrtelnou přirozenost, Bůh stanovil, že nezemře. Smrt tedy odporovala plánům Boha Stvořitele a vstoupila do světa jako následek hříchu.1684 „Tělesná smrt, které by byl člověk ušetřen, kdyby nebyl zhřešil“,1685 je tedy jeho „posledním nepřítelem“, který má být přemožen.1686
SMYSL KŘESŤANSKÉ SMRTI
1010 Díky Kristu má křesťanská smrt kladný smysl. „Pro mě život je Kristus a smrt ziskem“ (Fil 1,21). „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít“ (2 Tim 2,11). Podstatně nové je na křesťanské smrti toto: Křtem již křesťan svátostně „zemřel s Kristem“, aby žil novým životem; umíráme-li v Kristově milosti, tělesná smrt dovršuje toto „zemření s Kristem“ a zakončuje tak přivtělení k němu v jeho vykupitelském úkonu.
„Pro mne je lepší zemřít v („eis“) Ježíši Kristu, než být králem až do končin země. Hledám toho, který pro nás zemřel; chci toho, který pro nás vstal z mrtvých. Mé narození se už blíží… Nechte mě, ať přijmu čiré světlo; až tam dojdu, budu opravdu člověkem.“1689
1011 Smrtí Bůh volá člověka k sobě. Proto může křesťan zakoušet vůči smrti podobnou touhu, jakou měl svatý Pavel: „Mám touhu zemřít a být s Kristem“ (Fil 1,23); a může proměnit podle Kristova příkladu svou vlastní smrt v úkon poslušnosti a lásky k Otci.1690
„Má láska je ukřižovaná… je ve mně živá voda, která mi uvnitř našeptává a říká: „Pojď k Otci!“1691
„Chci vidět Boha, ale abych ho viděla, je třeba zemřít.“1692
„Neumírám, vcházím do života.“1693
1012 Křesťanský pohled na smrt1694 je vytříbeným způsobem vyjádřen v liturgii Církve:
„Život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje, a když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe domov věčný.“1695
1013 Smrt je konec pozemského putování člověka, času milosti a slitování, který mu Bůh dopřává, aby naplnil svůj pozemský život podle Božích záměrů a aby rozhodl o svém posledním osudu. Když skončí „jediný pozemský život“,1696 už se nevrátíme žít jiné pozemské životy. „Každý člověk umírá jen „jednou“ (Žid 9,27). Po smrti není žádné „ převtělování“ (reinkarnace).
1014 Církev nás vybízí, abychom se připravovali na hodinku své smrti („Od náhlé a nenadálé smrti, vysvoboď nás, Pane“: Litanie ke všem svatým), abychom prosili Matku Boží, aby se za nás přimlouvala „v hodinu smrti naší“ (Zdrávas Maria), a abychom se svěřovali svatému Josefovi, patronu šťastné smrti:
„Vždycky by sis měl ve skutcích i myšlenkách počínat tak, jako bys už dnes umíral. Kdybys měl čisté svědomí, nebál by ses příliš smrti. Proto by bylo lepší chránit se hříchů než utíkat před smrtí. Nejsi-li připraven dnes, jak budeš zítra?“1697
„Buď chválen, můj Pane, za naši sestru tělesnou smrt, které žádný živý člověk nemůže uniknout. Běda těm, kteří zemřou ve smrtelných hříších! Blažení jsou ti, které smrt nalezne ve tvé nejsvětější vůli, těm pak druhá smrt nijak neuškodí.“1698
Souhrn
1015 „Tělo je stěžejním bodem spásy.“1699 Věříme v Boha, který je Stvořitelem těla; věříme ve Slovo, které se stalo tělem, aby vykoupilo tělo; věříme ve vzkříšení těla, dovršení stvoření a vykoupení těla.
1016 Při smrti se duše odděluje od těla, ale při vzkříšení Bůh navrátí našemu proměněnému tělu nepomíjející život tím, že je spojí s naší duší. Jako Kristus je vzkříšen a žije navěky, tak i my všichni vstaneme z mrtvých v poslední den.
1017 „Věříme v opravdové vzkříšení toho těla, které máme nyní.“1700 Nicméně zatímco se zasévá do hrobu tělo pomíjející, vstává z mrtvých tělo nepomíjející,1701 „tělo zduchovnělé“ (1 Kor 15,44).
1018 Následkem prvotního hříchu člověk musí podstoupit „tělesnou smrt, které by byl ušetřen, kdyby nebyl zhřešil“.1702
1019 Ježíš, Boží Syn, dobrovolně za nás podstoupil smrt úkonem naprostého a svobodného podrobení se vůli Boha, našeho Otce. Svou smrtí přemohl smrt, a tak otevřel všem lidem možnost ke spáse.
12. článek
„Věřím v žiot věčný“
1020 Pro křesťana, který spojuje svou vlastní smrt s Ježíšovou, je smrt příchodem k němu a vstupem do věčného života. Když Církev nad umírajícím křesťanem naposled vyslovila odpouštějící slova Kristova rozhřešení, naposled mu udělala znamení posilujícího pomazání a dala mu Krista ve svatém přijímání (viatikum) jako pokrm na cestu, obrací se na něho s těmito dojemnými a ubezpečujícími slovy:
„Křesťanská duše, vydej se na cestu z tohoto světa ve jménu Boha, všemohoucího Otce, který tě stvořil, ve jménu Ježíše Krista, Božího Syna, který pro tebe trpěl, ve jménu Ducha svatého, který byl na tebe vylit; kéž ještě dnes dojdeš pokoje v příbytku u Boha na svatém Siónu ve společenství se svatou Bohorodičkou Pannou Marií, se svatým Josefem a se všemi anděly a svatými.“ … „Vrať se tedy k svému původci, který tě uhnětl z hlíny země. Kéž ti při odchodu z tohoto života vyjde naproti svatá Panna Maria, andělé a všichni svatí… Kéž uvidíš tváří v tvář svého Vykupitele a kéž na věky požíváš blaženého patření na Boha.“1703
Soukromý soud
1021 Smrt ukončuje život člověka, to znamená, ukončuje čas otevřený k přijetí nebo odmítnutí božské milosti projevené v Kristu.1704 Nový zákon mluví o soudu hlavně ve výhledu na konečné setkání s Kristem při jeho druhém příchodu, ale mluví také na více místech o bezprostřední odplatě, kterou po smrti dostane každý podle svých skutků a své víry. Podobenství o chudém Lazarovi1705 a Kristova slova na kříži pronesená k dobrému zločinci1706 stejně jako další texty Nového zákona1707 mluví o konečném osudu duše,1708 který může být pro každého jiný.
1022 Každý člověk hned po smrti obdrží ve své nesmrtelné duši při soukromém soudu, který hodnotí jeho život ve vztahu ke Kristu, svou věčnou odplatu: buď projde očišťováním,1709 nebo ihned vchází do nebeské blaženosti,1710 nebo je ihned navždy zavržen.1711 „Až nastane večer života, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali.“1712
Nebe
1023 Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství a kdo jsou dokonale očištěni, žijí navždy s Kristem. Jsou navždy podobni Bohu, protože ho vidí „takového, jaký je“ (1 Jan 3,2), tváří v tvář:1713
„Svou apoštolskou autoritou definujeme, že podle všeobecného Božího ustanovení duše všech svatých, kteří zemřeli před Kristovým utrpením… a všech ostatních věřících, kteří zemřeli po přijetí Kristova svatého křtu, na nichž ve chvíli smrti nebylo či nebude, jestliže zemřou v budoucnu, nic k očišťování, nebo jestliže na nich bylo nebo bude něco k očišťování, když se po smrti očistili… ještě před vzkříšením jejich těl a před posledním soudem – a to po nanebevstoupení Pána a Spasitele, Ježíše Krista – byly, jsou a budou v nebi, jsou přidruženy k nebeskému království a k nebeskému ráji s Kristem spolu se svatými anděly. A po utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista viděly a vidí božskou podstatu intuitivním nazíráním a také tváří v tvář bez prostřednictví jakéhokoliv stvoření.“1714
1024 Tento dokonalý život, toto společenství života a lásky s Nejsvětější Trojicí, s Pannou Marií, anděly a všemi blaženými se nazývá „nebe“. Nebe je konečným cílem a uskutečněním nejhlubších tužeb člověka, stav svrchovaného a konečného štěstí.
1025 Žít v nebi znamená „být s Kristem“.1715 Vyvolení žijí „v něm“, ale uchovávají si, ba nacházejí, svou pravou totožnost, své vlastní jméno:1716
„Život totiž, to je být s Kristem, protože kde je Kristus, tam je život, tam je Království.“1717
1026 Ježíš Kristus nám svou smrtí a zmrtvýchvstáním „otevřel“ nebe. Život blažených spočívá v plném vlastnění plodů vykoupení, které zjednal Kristus; ten přidružuje ke své nebeské oslavě ty, kteří v něho uvěřili a zůstali věrni jeho vůli. Nebe je blažené společenství všech, kteří jsou do něho dokonale přivtěleni ke Kristu.
1027 Toto tajemství blaženého společenství s Bohem a se všemi, kteří jsou v Kristu, překonává jakékoli chápání a jakoukoli představivost. Písmo svaté o tom mluví obrazně: Život, světlo, pokoj, svatební hostina, víno, království, dům Otce, nebeský Jeruzalém, ráj: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověku nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9).
1028 Protože Bůh je transcendentní (přesažný), nemůže být viděn, jaký je, leč že sám otevře člověku své tajemství k bezprostřednímu nazírání a že mu dá k tomu schopnost. Toto nazírání Boha v jeho nebeské slávě nazývá Církev „oblažující patření“:
„Toto bude tvá sláva a tvé štěstí: být připuštěn k patření na Boha, mít čest podílet se na radostech spásy a věčného světla spolu s Kristem, tvým Pánem a Bohem… těšit se v nebeském království spolu se spravedlivými a Božími přáteli z radostí dosažené nesmrtelnosti.“1718
Konečné očišťování neboli očistec
1030 Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti.
1031 Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem; to je něco úplně jiného, než trest zavržených. Církev formulovala nauku víry o očistci zvláště na florentském1720 a tridentském1721 sněmu. Církevní Tradice mluví, s odvoláním na některé texty Písma,1722 o očistném ohni:
„Co se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před Posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je Pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,31). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.“1723
1032 Toto učení se také opírá o modlitbu za zemřelé, o níž hovoří již Písmo svaté: „Proto dal [Juda Makabejský] přinést smírnou oběť za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy“ (2 Mak 12,46). Církev již od prvních dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště eucharistickou oběť,1724 aby, očištěni, mohli dosáhnout blaženého patření na Boha. Církev také doporučuje almužny, odpustky a kající skutky za zemřelé:
„Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Jestliže Jobovi synové byli očištěni obětí jejich otce,1725 proč bychom měli pochybovat, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby.“1726
Peklo
1033 Nemůžeme být spojeni s Bohem, jestliže se svobodně nerozhodneme milovat ho. Avšak nemůžeme milovat Boha, jestliže těžce hřešíme proti němu, proti svému bližnímu a proti sobě samým: „Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý věčný život“ (1 Jan 3,15). Náš Pán nás upozorňuje, že budeme od něho odděleni, jestliže nepřispějeme na pomoc chudým a maličkým v jejich nouzi: jsou totiž jeho bratry.1727 Zemřít ve smrtelném hříchu, aniž by byl smyt lítostí a nepřijmout milosrdnou Boží lásku, to znamená zůstat navždy odděleni od Boha v důsledku našeho svobodného rozhodnutí. A tento stav konečného sebevyloučení ze společenství s Bohem a s blaženými je označováno slovem „peklo“.
1034 Ježíš často mluví o „pekle“, o neuhasitelném ohni“,1728 vyhrazeného tomu, kdo až do konce života odmítá uvěřit a obrátit se, tam mohou zahynout jak duše, tak tělo.1729 Ježíš ohlašuje přísnými slovy, že „pošle své anděly, ti posbírají z jeho království… ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece“ (Mt 13,41-42) a že vynese rozsudek: „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně!“ (Mt 25,41).
1035 Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, „věčný oheň“.1730 Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha, neboť pouze v Bohu může mít člověk život a štěstí, pro které byl stvořen a po nichž touží. 393
1036 Výpovědi Písma svatého a nauka Církve o pekle jsou výzvou k odpovědnosti, s níž má člověk užívat své svobody se zaměřením na svůj věčný osud. Současně jsou i naléhavou výzvou k obrácení: „Vejděte těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě; a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou“ (Mt 7,13-14).
„Protože však neznáme den ani hodinu, je třeba, jak nás napomíná Pán, stále bdít, abychom si po skončení svého jediného pozemského života zasloužili přijít s ním ke svatební hostině a přidružit se k požehnaným, a ne, aby nám bylo rozkázáno jako špatným a lenivým služebníkům odejít do věčného ohně, do vnější temnoty, kde „bude pláč a skřípění zubů“.“1731
1037 Bůh nikoho předem neurčuje, že půjde do pekla;1732 to je následek svobodného odvrácení od Boha (smrtelný hřích), v němž se setrvává až do konce. V eucharistické bohoslužbě a v každodenních modlitbách věřících Církev prosí o milosrdenství Boha, který „nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na k pokání“ (2 Petr 3,9):
„Přijmi tedy milostivě, Bože, oběť svých služebníků i celé své rodiny… Dej našim dnům svůj řád a mír. Vysvoboď nás od věčné záhuby a připočti k zástupu vyvolených.“1733
Poslední soud
1038 Vzkříšení všech mrtvých, „spravedlivých i nespravedlivých“ (Sk 24,15), bude předcházet Poslednímu soudu. Bude to „hodina, kdy všichni ve hrobech uslyší… hlas [Syna člověka] a vyjdou: ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,28-29). Tehdy Kristus přijde „ve své slávě a s ním všichni andělé… a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po pravici, kozly po levici… A ti půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života“ (Mt 25,31.32.46).
1039 Před Kristem, který je Pravda, bude s konečnou platností odhalena pravda o vztahu každého člověka k Bohu.1734 Poslední soud jasně ukáže, až do nejmenších důsledků, dobro, které každý vykonal nebo opomenul vykonat během svého pozemského života:
„Všechno zlo, které špatní lidé páchají, je zaznamenáno, aniž o tom vědí. V den, kdy Bůh nebude mlčet (Ž 50,3)… se obrátí k ničemníkům a řekne jim: „Já jsem umístil na zemi své chudé pro vás. Já, jejich hlava, jsem seděl na nebi po pravici svého Otce, ale na zemi mé údy mívaly hlad. Kdybyste obdarovali mé údy, váš dar by došel až k hlavě. Když jsem umístnil své chudé na zemi, ustanovil jsem je svými poslíčky, aby donášeli vaše dobré skutky do mého pokladu: vy jste nic nevložili do mých rukou, proto také u mne nic nemáte.“1735
1040 Poslední soud nastane ve chvíli Kristova slavného návratu. Jen Otec zná jeho hodinu a den; On sám rozhodne, kdy má přijít. Skrze svého Syna Ježíše tehdy pronese své konečné slovo nad celými dějinami. Poznáme poslední smysl celého díla stvoření a celé ekonomie spásy a pochopíme obdivuhodné cesty, po kterých Boží prozřetelnost vedla každou věc k jejímu poslednímu cíli. Poslední soud ukáže, že Boží spravedlnost vítězí nad všemi nespravedlnostmi spáchanými jeho tvory a že Boží láska je silnější, než smrt.1736
1041 Poselství Posledního soudu volá k obrácení, pokud Bůh ještě lidem dává „dobu příhodnou, den spásy“ (2 Kor 6,2). Vnuká svatou Boží bázeň. Podněcuje k úsilí o spravedlnost Božího království. Hlásá „blaženou naději“ (Tit 2,13) na návrat Pána, který „přijde v onen den, aby došel slávy ve svých věřících a aby na sebe soustředil obdiv u všech, kdo víru přijali“ (2 Sol 1,10).
Naděje v nové nebe a novou zemi
1042 Na konci času dojde Boží království své plnosti. Po všeobecném soudu budou spravedliví navždy kralovat s Kristem, oslaveni na těle i na duchu, a i samotný vesmír bude obnoven:
„Církev… bude dovršena teprve v nebeské slávě, až přijde čas, kdy bude všechno obnoveno. Pak bude s lidským pokolením dokonale v Kristu obnoven celý svět, který je těsně spojen s člověkem a jeho prostřednictvím dosahuje svého cíle.“1737
1043 Tuto tajemnou obnovu, která přemění lidstvo i svět, nazývá Písmo svaté „novým nebem a novou zemí“ (2 Petr 3,13).1738 Konečně se uskutečnění Boží úmysl, „že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (Ef 1,10).
1044 V tomto novém vesmíru,1739 v nebeském Jeruzalémě, bude Bůh přebývat mezi lidmi. „Setře jim každou slzu s očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo“ (Zj 21,4).1740
1045 Co se týká člověka, bude v tomto dovršení konečně zcela uskutečněna jednota lidského pokolení, kterou chtěl Bůh již od stvoření, a ustanovil putující Církev v dějinách „ jakoby svátostí“ této jednoty.1741 Ti, kteří budou spojeni s Kristem, vytvoří společenství vykoupených, „svaté město“ Boží (Zj 21,2), „choť Beránkovu“ (Zj 21,9). Toto společenství už nebude zraňováno hříchem, necudnostmi,1742 sobectvím, které ničí nebo zraňují pozemské společenství lidí. Blažené patření, v němž se bude Bůh nevyčerpatelným způsobem otevírat vyvoleným, bude nevysychajícím pramenem věčného štěstí, míru a vzájemného sdílení.
1046 Pokud jde o vesmír, zjevení potvrzuje hluboké spojení osudu hmotného světa a člověka:
„Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť celé tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti…Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení… A víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoli už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme… vykoupení našeho těla (Řím 8,19-23).“
1047 Také viditelný vesmír je tedy určen k tomu, aby byl přeměněn, „aby i sám svět, obnovený ve svém prvotním stavu, byl už bez jakékoliv překážky ve službách spravedlivých“ tím, že se bude podílet na jejich oslavení ve vzkříšeném Ježíši Kristu.1743
1048 „Neznáme čas, kdy dospěje k svému konci země a lidstvo, ani způsob přeměny vesmíru. Tento viditelný svět zohyzděný hříchem sice pomine, ale dostává se nám poučení, že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi, ve které přebývá spravedlnost a jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji.“1744
1049 „Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit k úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo oné nové lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin nového věku. I když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, má přesto tento pokrok pro Boží království velký význam, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti.“1745
1050 „Neboť… všechny tyto dobré plody přírody i našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu zde na zemi rozmnožili, potom opět nalezneme, avšak očištěné od každé skvrny, ozářené a přetvořené, až Kristus odevzdá Otci věčné a všeobecné království.“1746 Pak bude Bůh „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), ve věčném životě: „Skutečný a pravý život je Otec, který skrze Syna vylévá v Duchu svatém své dary na všechny, nevyjímaje žádného. A z jeho milosrdenství se i nám lidem dostalo nepomíjejícího zaslíbení věčného života.“1747
Souhrn
1051 Každý člověk dostává ve své nesmrtelné duši svou věčnou odplatu hned po své smrti, při soukromém soudu, od Krista, soudce živých i mrtvých.
1052 „Věříme, že duše všech, kteří umírají v Kristově milosti… tvoří Boží lid za hranicemi smrti, která bude s konečnou platností přemožena v den vzkříšení, kdy budou tyto duše spojeny s vlastními těly.“1748
1053 „Věříme, že množství duší, shromážděné kolem Ježíše a Marie v ráji, tvoří nebeskou Církev, kde tyto duše ve věčné blaženosti vidí Boha tak, jak je, a kde v různém stupni a různým způsobem se podílejí spolu se svatými anděly na božské vládě příslušející Kristu ve slávě, přimlouvají se za nás a pomáhají nám v našich slabostech svou bratrskou péčí.“1749
1054 Ti, kteří umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti, která je nutná pro vstup do Boží radosti.
1055 Církev na základě „společenství svatých“ doporučuje zesnulé Božímu milosrdenství, přimlouvá se za ně, zvláště však za ně přináší eucharistickou oběť.
1056 Církev podle Kristova příkladu varuje věřící před „smutnou a trýznivou skutečností věčné smrti“,1750 nazývanou také „peklem“.
1057 Hlavním pekelným trestem je věčné odloučení od Boha; člověk může mít jen v Bohu život a štěstí, pro které byl stvořen a po nichž touží.
1058 Církev se modlí, aby se nikdo neztratil: „Pane, nedopusť, abych se kdy odloučil od tebe.“ Je-li pravda, že se nikdo sám nemůže spasit, je také pravda, že Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili“ (1 Tim 2,4), a že u něho „je možné všechno“ (Mt 19,26).
1059 „Svatá římská Církev věří a pevně vyznává, že v den Posledního soudu se všichni lidé objeví se svými těly před Kristovým soudem, aby vydali počet ze svých skutků.“1751
1060 Na konci časů Boží království dosáhne své plnosti. Pak budou spravedliví kralovat s Kristem na věky, oslaveni v těle i v duši, a i sám hmotný vesmír bude proměněn. Bůh pak bude „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), ve věčném životě.
„AMEN“
1061 Vyznání víry, tak jako poslední kniha Písma svatého,1752 končí hebrejským slovem amen. Často je nalézáme na konci modliteb Nového zákona. Také Církev končí své modlitby slovem amen.
1062 V hebrejštině má „amen“ stejný kořen jako slovo „věřit“. Tento kořen vyjadřuje pevnost, spolehlivost, věrnost. Chápeme tedy, proč „amen“ může vyjadřovat jak věrnost Boha vůči nám, tak naši důvěru k němu.
1063 U proroka Izaiáše nalézáme výraz „Bůh pravdy“, doslova „Bůh (slova) amen“, to je Bůh, který je věrný slibům: „Kdo si bude na zemi žehnat, bude se žehnat při věrném Bohu“ (Iz 65,16). Náš Pán užívá často výrazu „amen“,1753 někdy zdvojeně,1754 aby podtrhl věrohodnost svého učení, svou autoritu založenou na Boží pravdě.
1064 Závěrečné „amen“ v Krédu tedy přebírá a potvrzuje jeho úvodní slovo „věřím.“ Věřit znamená říci „amen“ ke slovům, k příslibům, k Božím přikázáním, znamená naprosto důvěřovat tomu, který je „amen“ nekonečné lásky a dokonalé věrnosti. Každodenní křesťanský život bude tedy „amen“ k „věřím“ vyznání víry našeho křtu:
„Vyznání víry ať je pro tebe zrcadlem. Dívej se do něho, abys viděl, zda věříš všechno, o čem prohlašuješ, že to věříš. A denně se raduj ze své víry.“1755
1065 Sám Ježíš Kristus je „amen“ (Zj 3,14). Je konečné „amen“ Otcovy lásky k nám; bere na sebe a přivádí k plnosti naše „amen“ Otci: „Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje „ano“. A proto skrze něho voláme „amen“k Boží slávě“ (2 Kor 1,20):
„Skrze něho a s ním v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože, Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého, po všechny věky věků. AMEN!“
Úvod
PROČ LITURGIE?
1066 Ve vyznání víry vyznává Církev tajemství Nejsvětější Trojice a její milostivé rozhodnutí1756 o celém stvoření: Otec dovrší „tajemství své vůle“ tím, že dá svého milovaného Syna a svého svatého Ducha pro spásu světa a pro slávu svého Jména. Toto je tajemství Kristovo,1757 zjevené a uskutečněné v dějinách podle plánu, podle moudře uspořádaného „opatření“, které svatý Pavel nazývá „tajemné rozhodnutí“1758 a jež patristická tradice bude nazývat „ekonomií vtěleného Slova“ nebo „ekonomií spásy.“
1067 „Toto dílo vykoupení lidstva a dokonalé oslavy Boha, jehož předehrou byly veliké Boží skutky na lidu Starého zákona, naplnil Kristus Pán, a to především velikonočním tajemstvím svého požehnaného utrpení, zmrtvýchvstání a slavného nanebevstoupení. Tak „svou smrtí naši smrt zničil a zmrtvýchvstáním obnovil život“. Neboť z boku Krista zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství celé Církve.“1759 Proto Církev slaví v liturgii hlavně velikonoční tajemství, skrze něž Kristus naplnil dílo naší spásy.
1068 Toto Kristovo tajemství Církev hlásá a slaví ve své liturgii, aby jím věřící žili a vydávali o něm svědectví ve světě: V liturgii, hlavně v nejsvětější eucharistické oběti, „se koná dílo našeho vykoupení“; tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé Církve.1760
CO ZNAMENÁ VÝRAZ LITURGIE?
1069 Výraz „liturgie“ znamená původně „veřejné dílo“, „služba lidu“ nebo „služba ve prospěch lidu.“ V křesťanské tradici to znamená, že Boží lid má účast na Božím „díle.“1761 Kristus, náš Vykupitel a Velekněz, skrze liturgii pokračuje ve své Církvi, s ní a skrze ni v díle našeho vykoupení.
1070 Výraz „liturgie“ je užíván v Novém zákoně nejen pro slavení bohoslužeb,1762 ale také pro hlásání evangelia1763 a pro konání skutků lásky.1764 Ve všech těchto případech jde o službu Bohu a lidem. Při slavení liturgie je Církev služebnicí a obrazem svého Pána, jediného „Liturga“ (Prostředníka),1765 protože má účast na jeho kněžském, prorockém a královském poslání (bohoslužba, hlásání, služba lásky):
„Právem se tedy liturgie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista. V liturgii jsou znamení, které lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují. Liturgie je také veškerá veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy. Proto každé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, Církve. Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost Církve titulem ani stupněm nevyrovná.“1766
LITURGIE JAKO PRAMEN ŽIVOTA
1071 Kristovo dílo, liturgie, je také činností jeho Církve. Uskutečňuje a ukazuje Církev jako viditelné znamení společenství Boha a lidí skrze Krista. Má věřící k tomu, aby se podíleli na novém životě společenství. Vyžaduje, aby „se jí věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem“.1767
MODLITBA A LITURGIE
1073 Liturgie je také účastí na Kristově modlitbě, kterou se obrací k Otci v Duchu svatém. Každá křesťanská modlitba nachází v liturgii svůj zdroj a svůj cíl. Liturgií je vnitřní člověk zakořeněn a zakotven1769 ve veliké lásce, jíž „nás Bůh miloval“ (Ef 2,4) ve svém milovaném Synu. To, co je prožíváno a zniterňováno každou modlitbou „při každé příležitosti… (jak to vnuká) Duch“ (Ef 6,18), jsou sama „podivuhodná Boží díla“.
KATECHEZE A LITURGIE
1074 „Liturgie je vrchol, k němuž směřuje činnost Církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla.“1770 Je tedy výsadním místem pro katechezi Božího lidu. „Katecheze má hluboké vnitřní spojení s celou liturgickou a svátostnou činností, protože Ježíš Kristus plně působí na přetváření lidí ve svátostech a především v Eucharistii.“1771
1075 Liturgická katecheze je zaměřena k tomu, aby uváděla do Kristova tajemství (je totiž „mystagogická“), neboť postupuje od viditelného k neviditelnému, od označujícího k tomu, co je označováno, od „svátostí“ k „tajemstvím“. Taková katecheze je záležitostí místních a oblastních katechismů. Tento katechismus, který chce sloužit celé Církvi, v rozmanitosti jejích obřadů a kultur,1772 předkládá napřed, co je základní a společné pro celou Církev v oblasti liturgie, chápané jako tajemství a jako slavení (první část); a potom sedm svátostí a svátostiny (druhá část).
První oddíl
Svátostná ekonomie
1076 V den Letnic, sesláním Ducha svatého, se Církev viditelně představila světu.1773 Dar Ducha zahajuje nový čas „rozdávání tajemství“: čas Církve, němž Kristus ukazuje, zpřítomňuje a sdílí své dílo spásy prostřednictvím liturgie své Církve, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26). V tomto čase Církve Kristus nyní žije a působí ve své Církvi a s ní novým způsobem, vlastním této nové době. Působí prostřednictvím svátostí, a to nazývá společná Tradice Východu i Západu „svátostnou ekonomií“; ta pak spočívá ve sdílení (nebo „rozdávání“) plodů Kristova velikonočního tajemství při slavení „svátostné“ liturgie Církve.
Je proto důležité vysvětlit nejprve toto „svátostné rozdávání“ (první kapitola); tím se pak jasněji ozřejmí povaha a podstatné rysy slavení liturgie (druhá kapitola).
První kapitola
Velikonoční tajemství v čase církve
1. článek
Liturgie – dílo nejsvětější trojice
Otec, zdroj a cíl liturgie
1077 „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném Synu“ (Ef 1,3-6).
1078 Žehnání je božský úkon, který dává život, jehož pramenem je Otec. Jeho požehnání je zároveň slovo i dar („bene-dictio“, „eu-logia“). U člověka tento výraz znamená klanění a odevzdání sama sebe svému Stvořiteli v díkůvzdání.
1079 Od počátku až do konce časů je celé Boží dílo požehnáním. Od liturgického hymnu prvního stvoření až po zpěvy o nebeském Jeruzalémě hlásají inspirovaní autoři plán spásy jako nesmírné Boží požehnání.
1080 Na počátku Bůh žehná živým bytostem, zvláště muži a ženě. Smlouva s Noemem a se všemi živými bytostmi obnovuje toto požehnání plodnosti, navzdory hříchu člověka, kvůli němuž je půda „zlořečená“ (prokletá). Avšak počínaje Abrahámem proniká božské požehnání do lidských dějin, které směřovaly ke smrti, aby v nich podnítilo vzestup k ži votu, k jeho zdroji: vírou „otce věřících“, který dostává požehnání, začínají dějiny spásy.
1081 Božská požehnání se projevují v podivuhodných událostech spásného dosahu: narození Izáka, vyjití z Egypta (pascha a exodus), darování Zaslíbené země, vyvolení Davida, přítomnost Boha v chrámě, očistné vyhnanství a návrat „malého zbytku“. Zákon, proroci a žalmy, z nichž je utkána liturgie Vyvoleného národa, připomínají tato božská požehnání a zároveň na ně odpovídají chvalozpěvy a díkůčiněním.
1082 Boží požehnání se plně zjevuje a sdílí v liturgii Církve: Otec je uznáván a adorován jako Zdroj a cíl všech požehnání v díle stvoření a spásy; ve svém Slově, které se pro nás vtělilo, pro nás zemřelo a vstalo z mrtvých, nás zahrnuje svým požehnáním a skrze ně vylévá do našich srdcí dar, v němž jsou všechny dary: Ducha svatého.
1083 Tak je pochopitelný dvojí rozměr křesťanské liturgie jako odpověď víry a lásky na „duchovní požehnání“, kterým nás obdařuje Otec. Z jedné strany Církev, spojená se svým Pánem „v Duchu svatém“ (Lk 10,21), děkuje Otci za „jeho nevýslovný dar“ (2 Kor 9,15) klaněním, chválou a díkůvzdáním. Z druhé strany Církev nepřestává až do úplného dovršení Božího plánu přinášet Otci „oběť vlastních darů“ a naléhavě prosit, aby seslal Ducha svatého na tyto dary, na Církev samu, na věřící a na celý svět k tomu, aby skrze společenství smrti a vzkříšení Krista Velekněze a mocí Ducha svatého tato božská požehnání přinášela plody života ke chvále a slávě jeho milosti (srov. Ef 1,6).
Kristovo dílo v liturgii
KRISTUS OSLAVOVANÝ…
1084 Kristus „sedící po pravici Otce“, odkud vylévá Ducha svatého do svého Těla, kterým je Církev, působí nyní prostřednictvím svátostí, jež sám ustanovil, aby udílel svou milost. Svátosti jsou vnímatelná znamení (slova a úkony), přístupná našemu současnému chápání. Prostřednictvím Kristova působení a Ducha svatého účinně uskutečňují milost, kterou naznačují.
1085 Kristus v liturgii Církve znamená a uskutečňuje hlavně své velikonoční tajemství. Během svého pozemského života Ježíš svým učením ohlašoval a svými skutky předjímal své velikonoční tajemství. Když přišla jeho hodina,1774 prožívá jedinečnou událost dějin, která nepomíjí: Ježíš umírá, je pohřben, vstává z mrtvých a sedí po pravice Otce „jednou provždy“ (Řím 6,10; Žid 7,27; 9,12). Je to skutečná událost, k níž došlo v našich dějinách, a je jedinečná: všechny ostatní události dějin se odehrají jedenkrát a pak pominou, pohlceny minulostí. Kristovo velikonoční tajemství však naopak nemůže zůstat pouze v minulosti, protože Kristus svou smrtí zničil smrt. Všechno, čím Kristus je, a všechno, co vykonal a vytrpěl pro všechny lidi, má účast na božské věčnosti, a tím přesahuje všechny časy a je v nich přítomno. Událost kříže a zmrtvýchvstání zůstává je něco, co stále zůstává a přitahuje všechno k Životu.
… OD DOB APOŠTOLSKÉ CÍRKVE…
1086 „Jako Otec poslal Krista, tak Kristus poslal apoštoly a naplnil je Duchem svatým. Měli hlásat evangelium všemu stvoření a zvěstovat, že nás Boží Syn svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním vysvobodil ze satanovy moci a od smrti a převedl do Otcova království. Hlásané dílo spásy však měli také uskutečňovat obětí a svátostmi, které jsou ohniskem všeho liturgického života.“1775
1087 Proto zmrtvýchvstalý Kristus uděluje apoštolům svou moc posvěcovat, když jim dává Ducha svatého;1776 tím se apoštolové stávají Kristovými svátostnými znameními: mocí samého Ducha svatého předávají tuto moc svým následovníkům. Tato „apoštolská posloupnost“ je páteří celého liturgického života Církve; je také svátostné povahy, protože je předávána prostřednictvím svátosti kněžského svěcení.
… JE PŘÍTOMNÝ V POZEMSKÉ LITURGII…
1088 „Aby uskutečňoval tak velké dílo“ – „rozdávání“ nebo sdílení díla spásy –, „je Kristus stále přítomen ve své Církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť „tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži“, tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v Církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se Církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).“1777
… JEŽ SE PODÍLÍ NA NEBESKÉ LITURGII
1090 „Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na nebeské liturgii. Ta se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. V pozemské liturgii zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. Očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, až se ukáže jako náš život a my se s ním ukážeme ve slávě.“1779
Duch svatý a Církev v liturgii
1091 Duch svatý je v liturgii vychovatelem víry Božího lidu, tvůrcem „Mistrovského Božího díla“, kterými jsou svátosti Nové smlouvy. Duch chce a působí v srdci Církve, abychom žili z života vzkříšeného Krista. Když v nás najde odpověď na víru, kterou vzbudil, nastává pravá spolupráce. Díky ní se liturgie stává společným dílem Ducha svatého a Církve.
1092 Při tomto svátostném rozdávání Kristova tajemství Duch svatý působí týmž způsobem jako v jiných dobách ekonomie spásy: připravuje Církev na setkání s jejím Pánem; připomíná Krista a představuje ho víře shromáždění; zpřítomňuje Kristovo tajemství svou proměňující mocí; a konečně Duch společenství spojuje Církev s životem a posláním Kristovým.
DUCH SVATÝ PŘIPRAVUJE NA PŘIJETÍ KRISTA
1093 Duch svatý naplňuje ve svátostné ekonomii předobrazy Staré smlouvy. Protože Kristova Církev byla „podivuhodně připravována v dějinách izraelského národa a ve „Starém zákoně“,1780 liturgie Církve uchovává jako nedílnou a nenahraditelnou část některé prvky starozákonní bohoslužby tím, že je přijímá za své:
- hlavně čtení ze Starého zákona;
- modlitbu žalmů;
- a především památku spásných událostí a předobrazených skutečností, které dosáhly svého naplnění v Kristově tajemství (zaslíbení a smlouva, odchod z Egypta a velikonoční beránek, království a chrám, vyhnanství a návrat).
1094 Právě na této harmonii dvou zákonů1781 se rozvíjí velikonoční katecheze Pána,1782 potom i apoštolů a církevních Otců. Tato katecheze odhaluje, co zůstávalo skryto v liteře (doslovném znění) Starého zákona, totiž Kristovo tajemství. Nazývá se „typologickou“, neboť odhaluje Kristovu novost od „předobrazů“ (typů), které ho ohlašovaly skutky, slovy a symboly první smlouvy. Skrze toto nové čtení v Duchu pravdy, které vychází od Krista, se předobrazy odhalují.1783 Tak potopa a Noemova archa, stejně jako oblak a přechod přes Rudé moře, předobrazovaly spásu skrze křest,1784 voda ze skály byla předobrazem Kristových duchovních darů;1785 mana na poušti pak předobrazem Eucharistie, „pravého chleba z nebe“.1786
1095 Proto Církev, zvláště v adventní a postní době a především při velikonoční vigilii, znovu čte a prožívá všechny tyto velké události dějin spásy v „dnes“, tedy v přítomné chvíli své liturgie. To vše však vyžaduje, aby katecheze napomáhala věřícím otevírat se tomuto duchovnímu chápání ekonomie spásy, jak ji liturgie Církve ukazuje a dává nám ji prožívat.
1096 Židovská liturgie a křesťanská liturgie. Lepší poznání víry a náboženského života židovského národa, jak se ještě dnes vyznává a žije, může napomáhat k lepšímu pochopení jistých rysů křesťanské liturgie. Pro židy i pro křesťany je Písmo svaté podstatnou částí jejich liturgií: skrze hlásání Božího slova, skrze odpověď na toto slovo, modlitbu chvály a přímluvu za živé i za mrtvé, skrze dovolávání se Božího milosrdenství. Bohoslužba slova, se svou vyhraněnou strukturou, má původ v židovské modlitbě. Denní modlitba Církve a jiné liturgické texty a formule mají v ní své odpovídající vzory, stejně jako samy formule našich nejúctyhodnějších modliteb, včetně modlitby „Otče náš“. I eucharistické modlitby jsou inspirovány vzory židovské tradice. Vztah mezi židovskou a křesťanskou liturgií, ale i rozdílnost jejich obsahu, je zvláště patrný o velkých svátcích liturgického roku, jako jsou Velikonoce. Křesťané i židé slaví Velikonoce: u židů jsou to Velikonoce dějin, zaměřené do budoucnosti; u křesťanů Velikonoce dovršené smrtí a zmrtvýchvstáním Krista, i když ještě v očekávání konečného dokonání.
1097 V liturgii Nové smlouvy je každý liturgický úkon, zvláště slavení Eucharistie a svátostí, setkáním Krista s Církví. Liturgické shromáždění odvozuje svou jednotu ze „společenství Ducha svatého“, který shromažďuje Boží děti v jediném Kristově Těle. Převyšuje lidskou, rasovou, kulturní a společenskou příbuznost.
1098 Shromáždění se má připravovat na setkání se svým Pánem, aby bylo „lidem ochotným“. Tato příprava srdcí je společným dílem Ducha svatého a shromáždění, zvláště jeho služebníků. Milost Ducha svatého se snaží vzbudit víru, obrácení srdce a plné přijetí Otcovy vůle. Toto rozpoložení je předpokladem pro přijetí jiných milostí, nabízených při samotném slavení, a pro plody nového života, které má v budoucnu přinést.
DUCH SVATÝ PŘIPOMÍNÁ KRISTOVO TAJEMSTVÍ
1099 Duch a Církev spolupracují na tom, aby v liturgii představili Krista a jeho dílo spásy. Liturgie je názornou připomínkou tajemství spásy, zvláště v Eucharistii a analogickým způsobem v ostatních svátostech. Duch svatý je živou pamětí Církve.1787
1100 Boží slovo. Duch svatý připomíná liturgickému shromáždění na prvním místě smysl událostí spásy tím, že dává život Božímu slovu, které je hlásáno, aby bylo přijato a žito:
„Mimořádný význam má při slavení liturgie Písmo svaté. Z něho jsou vybrána čtení, která se vykládají v homilii, a žalmy, které se zpívají. Z jeho inspirace a podnětů se zrodily liturgické modlitby, orace a hymny; z něho dostávají liturgické úkony a znamení svůj význam.“1788
1101 Duch svatý dává lektorům i posluchačům duchovní chápání Božího slova, podle toho, jak je disponováno jejich srdce. Slovy, úkony a symboly, jež vytvářejí osnovu liturgického slavení, uvádí Duch svatý věřící i služebníky do živého vztahu s Kristem, který je Slovem a Obrazem Otce, aby mohli dát proniknout ve svém životě tím, co slyší, nazírají a konají při liturgické slavnosti.
1102 „Slovo spásy víru v srdci nevěřících vzbuzuje a v srdci věřících živí; vírou vzniká a roste shromáždění věřících.“1789 Hlásání Božího slova není jen vyučováním: naléhá na odpověď víry, která má znamenat přisvědčení a přistoupení na smlouvu mezi Bohem a jeho lidem. A Duch svatý uděluje milost víry, posiluje ji a dává jí růst ve společenství. Liturgické shromáždění je především společenstvím víry.
1103 Anamnéze. Slavení liturgie se vždy vztahuje ke spasitelným zásahům Boha do dějin. „Toto zjevování se uskutečňuje činy a slovy, které navzájem vnitřně souvisejí,… slova pak hlásají tyto skutky a objasňují tajemství v nich obsažená.“1790 V liturgii slova Duch svatý „připomíná“ shromáždění vše, co pro nás Kristus vykonal. Podle povahy liturgických úkonů a obřadních tradic církví „činí liturgická slavnost připomínku“ podivuhodných Božích děl více či méně rozvinutou anamnézou. Duch svatý, který tím vzbudí paměť Církve, vyvolá pak díkůvzdání a chválu (doxologii).
DUCH SVATÝ ZPŘÍTOMŇUJE KRISTOVO TAJEMSTVÍ
1104 Křesťanská liturgie nepřipomíná pouze události, které způsobily naši spásu; ona je zpřítomňuje. Kristovo velikonoční tajemství se slaví, a ne jen opakuje; opakují se jednotlivé liturgické celebrace; v každé z nich dochází k vylití Ducha svatého, který zpřítomňuje jediné Tajemství.
1105 Epikleze („svolávání-na“) je prosba, kterou kněz naléhavě prosí Otce, aby seslal Ducha Posvětitele, aby se obětní dary staly tělem a krví Kristovou a aby věřící, až je přijmou, aby se také stali živou obětí Bohu.
1106 Epikleze je zároveň anamnézou srdcem každého slavení svátostí, zvláště však Eucharistie:
„Ptáš se, jak se chléb stane Kristovým tělem a víno… Kristovou krví? Já ti to řeknu: Duch svatý sestoupí a uskuteční to, co převyšuje každé slovo a každé pomyšlení… Může ti stačit, když víš, že k tomu dochází působením Ducha svatého týmž způsobem, jakým Pán ze Svaté Panny a působením Ducha svatého vzal na sebe tělo sám ze sebe a sám v sobě.“1791
1107 Proměňující síla Ducha svatého v liturgii urychluje příchod Království a dokonání tajemství spásy. Dává nám v očekávání a v naději skutečně předjímat plné společenství Nejsvětější Trojice. Duch, poslaný Otcem, který vyslyší epiklezi Církve, dává život těm, kteří ho přijímají, a stává se proto již od nynějška „závdavkem“ jejich dědictví.1792
SPOLEČENSTVÍ DUCHA SVATÉHO
1108 Cílem poslání Ducha svatého v každé liturgické činnosti je uvádět do společenství s Kristem a tak utvářet jeho Tělo. Duch svatý je jako míza Otcova vinného kmene, který přináší svůj plod na ratolestech.1793 V liturgii dochází k nejužší spolupráci mezi Duchem svatým a Církví. On, Duch společenství, stále zůstává v Církvi, a proto je Církev velkou svátostí božského společenství, které shromažďuje rozptýlené Boží děti. Neoddělitelným plodem Ducha v liturgii je společenství s Nejsvětější Trojicí a bratrské společenství.1794
1109 Epikleze je také prosbou, aby se plně uskutečnilo společenství shromáždění v Kristově tajemství. „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Otcova a společenství Ducha svatého“ (2 Kor 13,13) mají s námi vždycky zůstávat a přinášet plody i mimo slavení Eucharistie. Církev tedy prosí Otce, aby seslal Ducha svatého, který učiní ze života věřících živou oběť Bohu: prostřednictvím duchovní přeměny ke Kristově podobě, péčí o jednotu Církve a účastí na jejím poslání vydáváním svědectví a službou lásky.
2. článek
Velikonoční tajemství ve svátostech církve
1113 Celý liturgický život se soustřeďuje okolo eucharistické oběti a svátostí.1795 V Církvi je sedm svátostí: křest, biřmování, Eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství.1796 V tomto článku se probírá, co je společné sedmi svátostem z věroučného hlediska. Co mají společné při udělování, to bude vyloženo v druhé kapitole, zatímco tím, co je každé z nich vlastní, se bude zabývat druhá část.
Kristovy svátosti
1114 „Opírajíce se o učení svatých Písem, apoštolských Tradic a o jednomyslné smýšlení… Otců“ vyznáváme, „že všechny svátosti Nového zákona ustanovil náš Pán, Ježíš Kristus“.1797
1115 Ježíšova slova i skutky během jeho skrytého života i jeho veřejné činnosti byly již spásné. Předjímaly moc jeho velikonočního tajemství. Hlásaly a připravovaly na to, co míní darovat své Církvi, až vše dokoná. Tajemství Kristova života tvoří základy toho, co nyní Kristus rozděluje ve svátostech prostřednictvím služebníků své Církve, protože „to, co bylo na našem Spasiteli viditelné, to přešlo do jeho tajemství“.1798
Svátosti Církve
1117 Církev skrze Ducha svatého, který ji „uvádí do veškeré pravdy“, postupně rozpoznala tento poklad přijatý od Krista, a upřesnila „udílení“ svátostí stejně, jako to učinila s kánonem božských Písem a učením víry jako věrná správkyně Božích tajemství.1800 Tak byla Církev schopna během staletí rozpoznat, že mezi jejími liturgickými obřady je jich sedm, které jsou ve vlastním slova smyslu svátostmi ustanovenými Pánem.
1118 Svátosti jsou „svátostmi Církve“ ve dvojím významu: jsou „z ní“ a „pro ni.“ Jsou „z Církve“ proto, že ona je svátostí Kristovy činnosti; on v ní působí díky seslání Ducha svatého. A jsou „pro Církev“; jsou to totiž „svátosti, které vytvářejí Církev“,1801 neboť ukazují a sdílejí lidem, především v Eucharistii, tajemství společenství s Bohem, Láskou, Jedním ve třech osobách.
1119 Církev působí ve svátostech jako „kněžské společenství“, „organicky uspořádané“,1802 protože tvoří s Kristem-Hlavou „jakoby jedinou mystickou osobu“.1803 Kněžský lid se křtem a biřmováním stává způsobilý slavit liturgii; na druhé straně někteří věřící, „poznamenaní svátostí kněžství, jsou ustanoveni k tomu, aby ve jménu Kristově řídili Církev Božím slovem a milostí“.1804
1120 Služba udílená svěcením nebo služebné kněžství1805 je ve službě křestního kněžství. Zaručuje, že ve svátostech opravdu působí Kristus skrze Ducha svatého k prospěchu Církve. Poslání spásy, kterou Otec svěřil svému vtělenému Synu, je svěřeno apoštolům a jejich nástupcům; ti dostávají Ježíšova Ducha, aby působili jeho jménem a v jeho osobě.1806 Posvěcený služebník je tedy svátostné pouto, které spojuje liturgický úkon s tím, co říkali a konali apoštolové, a skrze ně s tím, co říkal a konal Kristus, zdroj a základ svátostí.
1121 Tři svátosti: křtu, biřmování a kněžství udělují kromě milosti svátostné znamení nebo „pečeť“, skrze něž se křesťan podílí na Kristově kněžství a je zařazen v Církvi do různých stavů a funkcí. Toto připodobnění Kristu a Církvi, uskutečněné Duchem, je nezničitelné;1807 zůstává v křesťanu navždy jako pozitivní dispozice pro milost, jako příslib a záruka Boží ochrany a jako povolání k bohoslužbě a ke službě Církvi. Proto tyto svátosti může člověk přijmout jen jednou.
Svátosti víry
1122 Kristus vyslal své apoštoly, aby bylo v jeho jménu „hlásáno pokání, aby všem národům… byly odpuštěny hříchy“ (Lk 24,47). „Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Poslání křtít je tedy svátostné poslání, je zahrnuto v poslání hlásat evangelium, protože svátost se připravuje Božím slovem a vírou, která znamená souhlas s tímto slovem:
„Boží lid se shromažďuje nejprve slovem Boha živého… kázání slova se vyžaduje přímo při udělování svátostí; vždyť jde o svátosti víry, která se rodí ze slova a je jím živena.“1808
1123 „Svátosti jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě; jako znamení však mají také vzdělávací význam. Víru nejen předpokládají, ale také ji slovy a věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry.“1809
1124 Víra Církve předchází víru věřícího, který je vyzýván, aby ji přijal. Když Církev slaví svátosti, vyznává víru, kterou přijala od apoštolů. Odtud starobylé rčení: „Lex orandi, lex credendi.“1810 Zákon modlitby je zákonem víry, Církev věří tak, jak se modlí. Liturgie je ustavujícím prvkem svaté a živé tradice.1811
1125 Z tohoto důvodu nemůže služebník nebo společenství libovolně měnit nebo upravovat žádný svátostný obřad. Ani nejvyšší církevní autorita nemůže měnit liturgii, jak se jí zlíbí. Může to učinit jedině v poslušnosti víry a v posvátné úctě k tajemství liturgie.
Svátosti spásy
1127 Jsou-li svátosti důstojně slaveny ve víře, udělují milost, jejímž jsou znamením.1813 Jsou účinné, protože v nich působí sám Kristus: on křtí, on působí ve svých svátostech, aby uděloval milost, jejímž znamením je svátost. Otec vždycky vyslyší modlitbu Církve svého Syna, která v epiklezi každé svátosti vyjadřuje svou víru v moc Ducha. Jako oheň proměňuje v plameny všechno, čeho se dotkne, tak Duch svatý proměňuje v božský život všechno, co je podrobeno jeho moci.
1128 Takový je význam tvrzení Církve,1814 že svátosti působí ex opere operato (prostým udělením), tedy z moci Kristova spásného díla, které bylo dokonáno jednou provždy. Z toho vyplývá, že „svátost se neuskutečňuje spravedlností člověka, který ji uděluje nebo přijímá, ale mocí Boží“.1815 Kdykoli se slaví svátost tak, jak ji zamýšlí Církev, působí v ní a skrze ni Kristova moc i moc jeho Ducha nezávisle na osobní svatosti toho, kdo ji uděluje. Plody svátostí však závisí také na duchovním rozpoložení toho, kdo je přijímá.
1129 Církev tvrdí, že svátosti Nové smlouvy jsou pro věřící nutné ke spáse.1816 „Svátostná milost“ je milost Ducha svatého, která je darována Kristem a má své charakteristické vlastnosti u každé svátosti. Duch uzdravuje a proměňuje ty, kteří svátosti přijímají, tak, že je připodobňuje Božímu Synu. Plodem svátostného života je to, že Duch synovství zbožšťuje1817 věřící tím, že je životně spojuje s jediným Synem, Spasitelem.
Svátosti věčného života
1130 Církev slaví tajemství svého Pána „dokud on nepřijde“ a dokud nebude „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 11,26; 15,28). Liturgie je od apoštolské doby přitahována ke svému konci toužebným vzdycháním Ducha v Církvi „Marana tha!“ (1 Kor 16,22). Liturgie tak sdílí Ježíšovu touhu: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka… dokud se nenaplní v Božím království“ (Lk 22,15-16). V Kristových svátostech Církev již dostává závdavek svého dědictví, má již účast na věčném životě, i když zatím ještě „očekává v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a Spasitele Ježíše Krista“ (Tit 2,13).
„Duch a nevěsta volají: „Přijď… Přijď Pane Ježíši!““ (Zj 22,17.20). Svatý Tomáš shrnuje různé rozměry svátostného znamení takto: „Svátost je znamení připomínající minulost, totiž utrpení Páně; je znamením poukazujícím na plody, které v nás působí jeho utrpení, totiž milost; je prorockým znamením, které ohlašuje předem budoucí slávu.“1818
Souhrn
1131 Svátosti jsou účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená Církvi, jimiž se nám uděluje božský život. Viditelné obřady, jimiž jsou svátosti slaveny, znamenají a zjednávají milosti, které jsou vlastní každé svátosti. Svátosti přinášejí plody v těch, kteří je přijímají s požadovanými předpoklady.
1132 Církev slaví svátosti jako kněžské společenství rozčleněné v kněžství křestní a kněžství služebné (udělované svěcením).
1133 Duch svatý připravuje ke svátostem Božím slovem a vírou, která přijímá slovo v ochotných srdcích. Tak mohou svátosti být posilou a výrazem víry.
1134 Ovoce svátostného života je povahy zároveň osobní i církevní. Z jedné strany je tímto ovocem pro každého věřícího život pro Boha v Ježíši Kristu; na druhé straně toto ovoce znamená pro Církev růst v lásce a v poslání vydávat svědectví.
Druhá kapitola
Svátostné slavení velikonočního tajemství
1135 Katecheze liturgie zahrnuje především pochopení svátostné ekonomie (první kapitola). V tomto světle se objeví novost jejího slavení. Tato kapitola se tedy bude zabývat slavením svátostí Církve. Bude vysvětleno, co je v různých liturgických tradicích společné slavení sedmi svátostí; co má každá z nich zvláštního, to bude předloženo později. Tato základní katecheze slavení svátostí odpoví na první otázky, které věřící kladou, mluví-li se o této věci:
- kdo slaví?
- jak slavit?
- kdy slavit?
- kde slavit?
1. článek
Slavení liturgie církve
Kdo slaví?
1136 Liturgie je činnost „Krista úplně celého“ (Christus totus). Ti, kdo ji slaví zde, prostřednictvím znamení, jsou již v nebeské liturgii, kde slavení je úplným společenstvím a svátkem.
CELEBRANTI NEBESKÉ LITURGIE
1137 Z jevení svatého Jana, které se čte v liturgii Církve, nám především odhaluje, že „trůn stál v nebi a na tom trůnu (Někdo)… seděl“ (Zj 4,2): „Pán“ (Iz 6,1).1819 A pak tam stojí Beránek, ten zabitý (Zj 5,6):1820 Kristus ukřižovaný a vzkříšený, jediný Velekněz pravé svatyně,1821 týž, „který obětuje a je obětován, který dává a je dáván“.1822 Konečně „řeka živé vody“, která pramení „zpod trůnu Božího a Beránkova“ (Zj 22,1), jeden z nejkrásnějších symbolů Ducha svatého.1823
1138 Na službě chvály Bohu a na naplnění jeho plánu se podílejí všichni „obnovení“ v Kristu: nebeské mocnosti,1824 všechno stvoření (čtyři živé bytosti), služebníci Staré i Nové smlouvy (čtyřiadvacet starců), nový Boží lid (sto čtyřiačtyřicet tisíc),1825 zvláště mučedníci, „kteří byli zabiti pro Boží slovo“ (Zj 6,9-11), nejsvětější Matka Boží,1826 a konečně „tak veliký zástup, že by ho nikdo nespočítal, ze všech národů, plemen a jazyků“ (Zj 7,9).
1139 Duch a Církev nám dávají možnost podílet se na této nebeské liturgii, když ve svátostech slavíme tajemství spásy.
CELEBRANTI SVÁTOSTNÉ LITURGIE
1140 Liturgii slaví celé společenství, Kristovo Tělo spojené se svou Hlavou. „Liturgické úkony nejsou soukromé úkony, nýbrž slavnostní projevy Církve. Církev je však svátost jednoty. Je to svatý lid, sjednocený a uspořádaný pod vedením biskupů. Proto tyto úkony přísluší celému tělu Církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí. Jednotlivých údů se však týkají různým způsobem podle různých stavů, úkolů a činné účasti.“1827 Proto „kdykoliv obřady svou povahou vyžadují, aby se konaly společně s přítomností a aktivní účastí věřících, je třeba zdůraznit, že takový způsob má přednost v rámci možnosti před tím, aby obřady konali jednotlivci jakoby soukromě“.1828
1141 Shromáždění, které slaví liturgii, je společenství pokřtěných, kteří „jsou svým znovuzrozením a pomazání od Ducha svatého posvěceni na duchovní dům a svaté kněžstvo, aby… přinášeli duchovní oběti“.1829 Toto „všeobecné kněžství“ je kněžství Krista, jediného Kněze, na němž se podílejí všechny jeho údy:1830
„Matka Církev si velmi přeje, aby všichni věřící byli vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie. K takové účasti je křesťanský lid jako „vyvolený lid, královské kněžstvo, svatý národ, lid patřící Bohu jako vlastnictví“1831 (1 Petr 2,9) mocí křtu oprávněn i zavázán.“1832
1142 Avšak „údy nemají všechny stejnou činnost“ (Řím 12,4). Někteří z nich jsou Bohem povolány, v Církvi a Církví, aby konaly zvláštní službu společenství. Tito služebníci jsou vybráni a posvěceni svátostí kněžství, kterou je Duch svatý uschopňuje k tomu, aby jednali v osobě Krista-Hlavy, a tak sloužili všem údům Církve.1833 Posvěcený služebník je jako „obraz“ (ikona) Krista Kněze. Služba biskupa a kněží a jáhnů ve společenství s ním se hlavně projevuje tím, že předsedá Eucharistii, protože svátost Církve se plně projevuje v Eucharistii.
1143 Aby se usnadňovala činnost všeobecného kněžství věřících, existují kromě toho jiné zvláštní služby, neposvěcené svátostí kněžství, jejichž funkce je určena biskupy podle liturgických tradic a pastorálních potřeb. „Také přisluhující, lektoři, komentátoři a členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu.“1834
1144 Tímto způsobem je při slavení svátostí celé shromáždění „liturgem“, každý podle své funkce, ale „v jednotě Ducha“, který působí ve všech. „Při liturgické slavnosti každý služebník Církve i každý věřící má v rámci své funkce konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů“.1835
Jak slavit?
ZNAMENÍ A SYMBOLY
1145 Slavení svátostí je protkáno znameními a symboly. Podle božské pedagogiky spásy má jejich význam své kořeny v díle stvoření a v lidské kultuře, upřesňuje v událostech Staré smlouvy a plně se zjevuje v Kristově osobě a díle.
1146 Znamení světa lidí. Znamení a symboly zaujímají v lidském životě důležité místo. Člověk jako bytost tělesná a zároveň duchová vyjadřuje a vnímá duchovní skutečnosti prostřednictvím hmotných znamení a symbolů. Jako bytost společenská má zapotřebí znamení a symbolů, aby mohl komunikovat s druhými prostřednictvím řeči, gest a činů. Totéž činí i ve vztahu k Bohu.
1147 Bůh hovoří k člověku skrze viditelné stvoření. Hmotný vesmír se představuje rozumu člověka, aby v něm četl stopy svého Stvořitele.1836 Světlo a noc, vítr a oheň, voda a země, strom i ovoce, mluví o Bohu a symbolizují zároveň jeho velikost i jeho blízkost.
1148 Tyto vnímatelné skutečnosti, poněvadž jsou stvořené, se mohou stát místem, na němž se projevuje Boží činnost, která posvěcuje lidi, a činnost lidí, kteří vzdávají Bohu svou poctu. Stejně je tomu se znameními a symboly společenského života lidí: omývání, mazání olejem, lámání chleba a pití z jednoho kalicha může vyjadřovat posvěcující přítomnost Boha a vděčnost člověka k jeho Stvořiteli.
1149 Velká náboženství lidstva dosvědčují, často velmi působivě, kosmický a symbolický smysl náboženských obřadů. Liturgie Církve předpokládá, přebírá a posvěcuje prvky stvoření a lidské kultury tím, že jim udílí důstojnost jako znamení milosti, nového stvoření v Ježíši Kristu.
1150 Znamení smlouvy. Vyvolený národ dostává od Boha rozpoznávací znamení a symboly, jež charakterizují jeho liturgický život: nejsou to již jen slavení kosmických cyklů a společenské úkony, nýbrž znamení Smlouvy, symboly velkých činů, které vykonal Bůh pro svůj lid. Z těchto liturgických znameními Staré smlouvy je možno připomenout obřízku, pomazání a posvěcení králů a kněží, vkládání rukou, oběti a především Velikou noc (paschu). Církev rozpoznává v těchto znameních předobraz svátostí Nové smlouvy.
1151 Znamení převzatá Kristem. Pán Ježíš při svém kázání často užívá znamení stvoření, aby usnadnil chápání tajemství Božího království.1837 Uzdravuje, anebo dodává důrazu svému kázání hmotnými znameními nebo symbolickými gesty.1838 Dává nový význam faktům a znamením Staré smlouvy, zvláště odchodu Židů z Egypta a velikonočnímu beránkovi,1839 protože on sám je smyslem všech těchto znamení.
1152 Svátostná znamení. Po Letnicích Duch svatý posvěcuje svou Církev prostřednictvím svátostných znamení. Svátosti Církve neruší celé bohatství znamení a symbolů vesmíru a společenského života, ale očišťují je a doplňují. Nadto jsou svátosti naplněním typů a předobrazů Staré smlouvy, znamenají a uskutečňují spásu, kterou zjednal Kristus, a předem zobrazují a předjímají nebeskou slávu.
SLOVA A ÚKONY
1153 Každé slavení svátosti je setkání Božích dětí se svým Otcem v Kristu a v Duchu svatém a takové setkání se projeví jako dialog – skrze úkony a slova. I když symbolické úkony jsou již samy o sobě řečí, je přesto nutné, aby Boží slovo a odpověď víry doprovázely a oživovaly tyto úkony tak, aby semeno Království přinášelo svůj plod v dobré půdě. Liturgické úkony naznačují znameními to, co vyjadřuje Boží slovo: nezaslouženou Boží iniciativu a zároveň odpověď víry jeho lidu.
1154 Bohoslužba slova je nedílnou částí svátostného slavení. K tomu, aby se živila víra věřících, mají být dobře využita znamení Božího slova: kniha slova (lekcionář nebo evangeliář), pocta, jež se jí prokazuje (průvod, okuřování, svíce), místo, odkud je hlásáno (ambon), jeho slyšitelné a srozumitelné přednášení, homilie celebranta, který navazuje na jeho hlásání, odpovědi shromáždění (hromadný souhlas, rozjímavé žalmy, litanie, vyznání víry…).
1155 Slova a úkony v liturgii patří neoddělitelně k sobě ve své funkci znamení a poučování, jsou neoddělitelné i při uskutečňování toho, co znamenají. Duch svatý nejen dává chápat Boží slovo tím, že vzbuzuje víru, ale svátostmi také uskutečňuje Boží „veledíla“ zvěstovaná slovem; on zpřítomňuje a sdílí dílo Otce, dokonané milovaným Synem.
ZPĚV A HUDBA
1156 „Církevní hudební tradice představuje nedocenitelný poklad, který vyniká nad ostatní umělecké projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie.“1840 Skládání a zpěv inspirovaných žalmů byly již úzce spojeny s liturgickými slavnostmi Staré smlouvy. Církev pokračuje v této tradici a rozvíjí ji: „Když mezi sebou mluvíte, (užívejte slov) ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu“ (Ef 5,19).1841 „Kdo zpívá, dvakrát se modlí.“1842
1157 Zpěv a hudba vykonávají svou funkci znamení tím výrazněji, čím těsněji jsou spjaty s liturgickým děním,1843 a to podle tří hlavních měřítek: výrazná krása modlitby, jednomyslná účast shromáždění v určených chvílích a slavnostní ráz obřadů. Tímto způsobem se podílejí zpěv a hudba na tom, k čemu směřují slova i liturgické úkony: k Boží oslavě a posvěcení věřících.1844
„Kolik slz jsem proléval, když jsem naslouchal melodiím tvých hymnů a písní, které sladce zaznívaly ve tvém chrámu! Mocné pohnutí: ty melodie vtékaly do mých uší a kapaly do mého srdce pravdu, vzbuzujíce v něm vroucí pocit zbožnosti. Dělaly mi dobře slzy, které vytékaly.“1845
1158 Soulad znamení (zpěvu, hudby, slov a úkonů) je zde tím výraznější a plodnější, čím více se vyjadřuje v kulturním bohatství, vlastním Božímu lidu, který slaví liturgii.1846 Proto je třeba „lidový náboženský zpěv promyšleně podporovat. Jde o to, aby při soukromých a veřejných pobožnostech i přímo při liturgických úkonech“, podle předpisů Církve, „mohly znít hlasy věřících“.1847 Nicméně „texty určené pro církevní zpěv ať jsou v souladu s katolickou naukou a ať jsou vybírány především z Písma svatého a z liturgických textů“.1848
POSVÁTNÉ OBRAZY
1159 Posvátný obraz, liturgická ikona, představuje především Krista. Nemůže představovat neviditelného a nepochopitelného Boha; vtělení Božího Syna zahájilo novou „ekonomii“ obrazů:
„Kdysi Bůh, který nemá ani tělo, ani podobu, nemohl být vůbec představován obrazem. Avšak nyní, když se dal vidět v těle a žil mezi lidmi, mohu vytvořit obraz toho, co jsem viděl z Boha… Otevřenýma očima nazíráme slávu Pána.“1849
1160 Křesťanská ikonografie přepisuje obrazem evangelní poselství, které Písmo svaté předává prostřednictvím slova. Obraz a slovo se navzájem osvětlují:
„Zkrátka řečeno, uchováváme nedotčené všechny církevní tradice nám předané ať písemně nebo ústně. Jedna z nich se týká též malířského znázornění obrazu, které souhlasí s hlásáním evangelijních událostí a slouží nám vhodně k potvrzení pravého, a ne příznačného vtělení Božího Slova a k jinému podobnému prospěchu. Neboť ty věci, které odkazují jedna na druhou, mají bezpochyby i reciproční význam.“1850
1161 Všechna znamení ve slavení liturgie se vztahují ke Kristu: stejný cíl mají i posvátné obrazy Matky Boží a svatých, protože znamenají Krista, který je v nich oslaven. Ukazují „zástup svědků“ (Žid 12,1), kteří se i nadále podílejí na spáse světa a s nimiž jsme spojeni, zvláště při slavení svátostí. To, co se prostřednictvím jejich obrazů představuje naší víře, je člověk, stvořeného „k Božímu obrazu“, konečně proměněný „k jeho podobě“,1851 a představují se dokonce i andělé, kteří jsou též obnovení v Kristu:
„Kráčejíce královskou cestou a následujíce božsky vnuknutou nauku našich svatých Otců a Tradici katolické Církve – víme totiž, že je to tradice Ducha svatého, který v ní přebývá – stanovíme se vší jistotou a pečlivostí, že jak znázornění drahocenného a životodárného kříže, tak ctihodné a svaté obrazy, ať malované nebo v mozaice či jiném vhodném materiálu, mají být vystavovány ve svatých chrámech Božích, na posvátných nádobách a rouchách, na stěnách i na deskách, v domech i na ulicích; ať už jsou to obrazy Pána Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista, nebo naší neposkvrněné Paní, svaté Matky Boží, svatých, andělů, všech svatých a spravedlivých.“1852
1162 „Krása a barva obrazů jsou podnětem pro mou modlitbu. Je to svátek pro mé oči, stejně jako pohled na krajinu pobízí mé srdce, vzdávat Bohu slávu.“1853 Nazírání svatých obrazů, spojené s rozjímáním Božího slova a zpěvem liturgických hymnů, zapadá do souladu znamení obřadů, takže se slavené tajemství vrývá do paměti srdce a projeví se pak novým životem věřících.
Kdy slavit?
LITURGICKÁ DOBA
1163 „Svatá matka Církev pokládá za svůj úkol v určité dny během roku slavit posvátnou vzpomínku na vykupitelské dílo svého božského Ženicha. Každý týden si připomíná zmrtvýchvstání Páně v den, který nazvala dnem Páně. Jednou v roce slaví zmrtvýchvstání Páně spolu s jeho svatým utrpením jako největší svátek, totiž Velikonoce. Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu… Když tak oslaví jednotlivá tajemství vykoupení, otvírá věřícím bohatství mocných činů a zásluh svého Pána, takže je neustále v jistém smyslu zpřítomňuje, aby se s nimi věřící setkávali a aby z nich čerpali spásnou milost.“1854
1164 Boží lid znal již od dob mojžíšského zákona svátky ve stanovené dny, počínaje Velikonocemi, a tak si připomínal úchvatné činy Boha spasitele, děkoval mu za ně, udržoval vzpomínku na ně a učil nové generace řídit se podle nich v životě. V čase Církve, mezi Velikonocemi Krista, jednou provždy dokonanými, a mezi jejich naplněním v Božím království, je liturgie, slavená ve stanovené dny, zcela proniknuta novostí Kristova tajemství.
1165 Když Církev slaví Kristovo tajemství, je tepem její modlitby jedno slovo: Dnes!, ohlas modlitby, které ji naučil její Pán,1855 a ozvěna výzvy Ducha svatého.1856 Toto „dnes“ živého Boha, do něhož je člověk povolán vstoupit, je „hodina“ Ježíšových Velikonoc, jež se táhne celými dějinami a je jejich stěžejním bodem:
„Život spočinul na všech bytostech a všichni byli zaliti velkým světlem; Východ východů vpadl do vesmíru a Ten, který byl dříve než „jitřenka“ a dříve než hvězdy, nesmrtelný a nesmírný, velký Kristus, září na všechny bytosti víc než slunce. Proto pro nás, kteří v něho věříme, nastává den světla, dlouhý, věčný, který už nezhasne: mystické Velikonoce.“1857
DEN PÁNĚ
1166 „Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví Církev velikonoční tajemství vždy osmý den, který se právem nazývá den Páně nebo neděle.“1858 Den Kristova vzkříšení je zároveň „první den týdne“, připomínka prvního dne stvoření, a „osmý den“, jímž Kristus po svém „odpočinku“ velké soboty zahajuje den, „který učinil Pán“, „den, který nezná západu“.1859 „Večeře Páně“ tvoří jeho střed, protože se v ní celé společenství věřících setkává se vzkříšeným Pánem, který je zve ke své hostině:1860 „Den Páně, den vzkříšení, den křesťanů, je naším dnem. Nazývá se dnem Páně právě kvůli tomu: protože v něm Pán vítězně vystoupil k Otci. Pohané jej nazývají dnem slunce: dobrá, i my jej rádi nazýváme tímto způsobem: dnes totiž vzešlo světlo světa, dnes se objevilo slunce spravedlnosti, jehož paprsky nám přinášejí spásu.“1861
1167 Neděle je v pravém smyslu dnem liturgického shromáždění, dnem, kdy se věřící shromažďují, „aby slyšeli Boží slovo a měli účast na Eucharistii. Tak slaví památku utrpení, zmrtvýchvstání a slávy Pána Ježíše a vzdávají díky Bohu, který je znovu zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista mají živou naději“:1862 „Ó Kriste, když rozjímáme o podivuhodných skutcích, které jsi vykonal v tento nedělní den svého svatého vzkříšení, říkáme: Požehnán buď nedělní den, protože v něm začalo stvoření… spása světa… obnova lidského pokolení… V něm zajásalo nebe i země a celý vesmír se naplnil světlem. Požehnán buď nedělní den, protože v něm byly otevřeny brány ráje, takže Adam a všichni, kteří z něho byli vypuzeni, tam mohou beze strachu vstoupit.“1863
LITURGICKÝ ROK
1168 Nová doba vzkříšení, počínaje od velikonočního třídení jako od svého světelného zdroje, prozařuje celý liturgický rok svým jasem. Krok za krokem, z jedné i druhé strany tohoto pramene, je rok proměňován liturgií. Je to skutečné „milostivé léto Páně“ (Lk 4,19). Ekonomie spásy je činná v průběhu času, ale po svém naplnění v Ježíšových Velikonocích a po seslání Ducha svatého závěr dějin se předem zakouší „v předchuti“ a Boží království vstupuje do naší doby.
1169 Proto Velikonoce nejsou svátkem jako ty ostatní: je to „svátek svátků“, „slavnost slavností“, stejně jako Eucharistie je svátost svátostí (velká svátost). Svatý Atanáš je nazývá „velkou nedělí“,1864 jako Svatý týden se na Východě nazývá „Velký týden“. Tajemství vzkříšení, v němž Kristus zničil smrt, proniká svou mocnou energií náš starý čas, dokud mu všechno nebude podřízeno.
1170 Na Nicejském sněmu (roku 325) se všechny církve dohodly, aby se křesťanské Velikonoce slavily v neděli, po úplňku (14. nissanu), který nastává po jarní rovnodennosti. Úprava kalendáře na Západě v roce 1582 (nazývaná „gregoriánská“ podle papeže Řehoře XIII.), způsobila odstup několika dní vzhledem k východnímu kalendáři. Západní i východní církve se dnes snaží o dohodu, aby opět slavily den Pánova vzkříšení v týž den.
1171 Liturgický rok je rozvinutí různých hledisek jediného velikonočního tajemství. To platí především o řadě svátků vztahujících se k tajemství vtělení (Zvěstování, Vánoce, Zjevení Páně), které připomínají počátky naší spásy a sdělují nám prvotiny velikonočního tajemství.
PŘIPOMÍNKA SVĚTCŮ V LITURGICKÉM ROCE
1172 „Při slavení ročního okruhu Kristových tajemství uctívá svatá Církev se zvláštní láskou blahoslavenou Bohorodičku Marii, která je nerozlučně spjata s vykupitelským dílem svého syna. V ní Církev obdivuje a chválí nejvznešenější plod vykoupení. V ní jako v čistém obraze s radostí nazírá to, čím sama touží a doufá zcela být.“1865
DENNÍ MODLITBA CÍRKVE
1174 Kristovo tajemství, jeho vtělení a jeho Velikonoce, které slavíme v Eucharistii, především v nedělním shromáždění, proniká do času každého dne a přeměňuje jej prostřednictvím Denní modlitby Církve, „posvátného officia“.1867 Toto slavení, věrné apoštolské výzvě „neustávat v modlitbách“,1868 „je sestaveno tak, aby Boží chvála posvětila celý průběh dne a noci“.1869 Tvoří „veřejnou modlitbu Církve“,1870 v níž věřící (klerici, řeholníci i laikové) vykonávají královské kněžství pokřtěných. Je-li Denní modlitba Církve slavena „formou schválenou“ Církví, „je to opravdu hlas samé Nevěsty, která promlouvá k Ženichovi, ba ještě více: je to modlitba, kterou Kristus spolu se svým Tělem přednáší Otci“.1871
1175 Denní modlitba Církve se má stát modlitbou všeho Božího lidu. V ní sám Kristus „pokračuje prostřednictvím Církve ve svém kněžském úkolu“;1872 každý se jí účastní podle úlohy, kterou zastává v Církvi, a podle okolností vlastního života: kněží, poněvadž „se věnují posvátné službě duchovní správy“, protože jsou povoláni, „aby se úplně věnovali modlitbě a službě slova“;1873 řeholníci a řeholnice podle charizmatu svého života zasvěceného Bohu;1874 všichni věřící podle svých možností. „Duchovní správcové ať se snaží o nedělích a větších svátcích konat v kostele modlitbu hlavních částí, zejména nešpor. I laikům se doporučuje, aby se modlili posvátné officium buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě“.1875
1176 Slavit Denní modlitbu Církve vyžaduje nejen úsilí o to, aby hlas byl v souladu se srdcem, které se modlí, nýbrž i postarat se o „hlubší liturgické a biblické vzdělání, hlavně pokud jde o žalmy“.1876
1177 Hymny a modlitby na způsob litanií v Denní modlitbě Církve zapojují modlitbu žalmů do církevního roku tím, že zvýrazňují symboliku denní hodiny, liturgického údobí nebo svátku, který se slaví. Kromě toho i čtení Božího slova při každé hodince (s krátkými odpověďmi a tropáře, jež po ní následují) a, při určitých hodinkách, četba Otců a duchovních učitelů, odhalují hlouběji smysl slaveného tajemství, napomáhají chápat žalmy a připravují na tichou modlitbu. Lectio divina, při níž je Boží slovo čteno a meditováno, aby se proměnilo v modlitbu, je tím pevně zasazena do slavení liturgie.
1178 Denní modlitba Církve, která tvoří jakési prodloužení slavení Eucharistie, nevylučuje, nýbrž vyžaduje jako doplnění různé pobožnosti Božího lidu, zvláště adoraci a uctívání Nejsvětější svátosti.
Kde slavit?
1179 Uctívání Boha Nové smlouvy „v duchu a pravdě“ (Jan 4,24) není vázáno na žádné výlučné místo. Celá země je svatá a je svěřena lidským dětem. Když se věřící shromáždí na jednom místě, nejdůležitější skutečnost tvoří „živé kameny“, z nichž se staví „duchovní chrám“ (1 Petr 2,4-5). Tělo vzkříšeného Krista je duchovním chrámem, z něhož vytéká pramen živé vody. Duchem svatým přivtěleni ke Kristu jsme právě my „chrám živého Boha“ (2 Kor 6,16).
1180 Když se neomezuje náboženská svoboda,1877 křesťané budují stavby určené k bohoslužbě. Takové viditelné kostely nejsou prostá místa setkání, ale znamenají a ukazují církev žijící v tom místě, přebývání Boha mezi smířenými a s Kristem spojenými lidmi.
1181 „Dům modlitby, v němž se slaví a uchovává nejsvětější Eucharistie, shromažďují se věřící a je uctíván přítomný Boží Syn, náš Spasitel, na obětním oltáři za nás obětovaný na pomoc a k útěše věřících, se má skvít čistotou a má být upravený pro modlitbu a posvátné obřady.“1878 V tomto „Božím domě“ ryzost a harmonie znamení, které jej vytvářejí, mají ukazovat Krista, který je přítomen a působí na tomto místě.1879
1182 Oltářem Nové smlouvy je kříž Páně,1880 z něhož pramení svátosti velikonočního tajemství. Na oltáři, který je středem kostela, se zpřítomňuje pod svátostnými znameními oběť kříže. Je také stolem hostiny Páně, k níž je lid Boží pozván.1881 V některých východních liturgiích je oltář také symbolem hrobu (Kristus opravdu zemřel a opravdu vstal z mrtvých).
1183 Svatostánek v kostelích má být umístěn „na velmi vznešeném místě s největší poctou“.1882 „Ušlechtilý vzhled, umístění a bezpečnost eucharistického svatostánku“1883 mají napomáhat adoraci Pána, který je skutečně přítomen v Nejsvětější svátosti oltářní.
Posvátné křižmo (myron), jehož pomazání je svátostným znamením pečeti-daru Ducha svatého, se tradičně uchovává a uctívá na bezpečném místě v kostele. Tam se může uložit i olej katechumenů a olej nemocných.
1184 Stolec (katedra) pro biskupa nebo sedadlo pro kněze „má naznačovat, že jeho úkolem je předsedat shromáždění a řídit modlitbu“.1884
Ambon: „Důstojnost Božího slova vyžaduje, aby v kostele bylo vhodné místo, z něhož se Boží slovo hlásá a k němuž se přirozeně obrací pozornost věřících.“1885
1185 Shromáždění Božího lidu má svůj počátek ve křtu; kostel tedy má mít místo pro slavení křtu (baptisterium) a napomáhat ke vzpomínce na křestní sliby (svěcená voda).
Obnova křestního života vyžaduje pokání. Kostel má tedy sloužit k projevům lítosti a k přijetí odpuštění; to vyžaduje, aby v něm bylo místo vhodné k přijetí kajícníků.
Kostel má být také prostor, který vybízí k usebranosti a k tiché modlitbě, která prodlužuje velkou modlitbu Eucharistie a dává jí proniknout do nitra.
1186 A konečně kostel má eschatologický význam. Aby člověk vstoupil do Božího domu, musí překročit práh, symbol přechodu ze světa zraněného hříchem do světa nového života, k němuž jsou povoláni všichni lidé. Viditelný kostel je symbolem otcovského domu, k němuž putuje Boží lid a kde Otec „jim setře každou slzu z očí“ (Zj 21,4). Proto je také kostel domem všech Božích dětí, otevřeným a připraveným je přijmout. 1130
Souhrn
1187 Liturgie je dílem celého Krista, Hlavy i Těla. Náš Velekněz ji slaví nepřetržitě v nebeské liturgii, s Matkou Boží, apoštoly, všemi svatými a s množstvím lidí, kteří již vstoupili do království.
1188 Při slavení liturgie je celé shromáždění „liturgem“, každý podle vlastní funkce. Křestní kněžství je kněžství celého Kristova Těla. Nicméně někteří věřící jsou posvěceni svátostí kněžství, aby představovali Krista jako hlavu tohoto Těla.
1189 Slavení liturgie užívá znamení a symbolů vztahujících se ke stvoření (světlo, voda, oheň), k lidskému životu (omývání, mazání olejem, lámání chleba), k dějinám spásy (obřady Velikonoc). Tyto vesmírné prvky, tyto lidské obřady, tato vzpomínková gesta na Boha, zařazená do světa víry a uchopená mocí Ducha svatého, se stávají nositeli spásy a posvěcení, jež vykonal Kristus.
1190 Bohoslužba slova je nedílnou součástí slavení. Význam slavení je vyjadřován Božím slovem, jež se hlásá, a horlivostí víry, která na ně odpovídá.
1191 Zpěv a hudba jsou úzce spojeny s liturgickým děním. Měřítka jejich správného užívání jsou: výrazná krása modlitby, jednomyslná účast shromáždění a posvátný ráz slavení.
1192 Posvátné obrazy v našich kostelích a v našich domech mají probouzet a živit naši víru v Kristovo tajemství. Skrze obraz Krista a jeho děl spásy se klaníme jemu samotnému. Skrze posvátné obrazy Matky Boží, andělů a svatých uctíváme osoby, které jsou na nich zobrazeny.
1193 Neděle, „den Páně“, je hlavním dnem slavení Eucharistie, protože je to den vzkříšení. Je to v pravém smyslu den liturgického shromáždění, den křesťanské rodiny, den radosti a pracovního odpočinku. Je to „základ a jádro celého liturgického roku“.1886
1194 Církev „rozvíjí v ročním okruhu celé Kristovo tajemství, a to od jeho vtělení a narození až k jeho nanebevstoupení, k Letnicím a k očekávání blaživé naděje a příchodu Páně“.1887
1195 Církev na zemi ukazuje, že je spojena s nebeskou liturgií tím, že připomíná svaté, na prvním místě Matku Boží, pak apoštoly, mučedníky a ostatní svaté, ve stanovené dny liturgického roku; oslavuje Krista, protože dovršil spásu ve svých oslavených údech; jejich příklad ji pobízí na pouti k Otci.
1196 Věřící, kteří slaví Denní modlitbu Církve, se spojují s Kristem, naším Veleknězem, prostřednictvím modlitby žalmů, rozjímání Božího slova, modlitby hymnů a požehnání, aby byli přidruženi k jeho neustálé a všeobecné modlitbě, která oslavuje Otce a vyprošuje dar Ducha svatého pro celý svět.
1197 Kristus je pravý Boží chrám, „místo, na němž přebývá jeho sláva“; i křesťané se Boží milostí stávají chrámy Ducha svatého, živými kameny, z nichž se buduje Církev.
1198 V pozemských poměrech Církev potřebuje místa, kde by se společenství mohlo shromáždit: naše viditelné kostely, svatá místa, obrazy Svatého města, nebeského Jeruzaléma, do něhož putujeme jako poutníci.
1199 V těchto kostelích slaví Církev veřejné bohoslužby k oslavě Nejsvětější Trojice, naslouchá Božímu slovu, zpívá své chvalozpěvy, modlí se, přináší oběť Krista svátostně přítomného ve shromáždění. Tyto kostely jsou kromě toho místa usebranosti a osobní modlitby.
2. článek
Liturgické odlišnosti a jednota tajemství
LITURGICKÉ TRADICE A VŠEOBECNOST CÍRKVE
1200 Boží církve, od prvotní obce v Jeruzalémě až do slavného příchodu (parusie), věrné apoštolské víře, slaví na všech místech totéž velikonoční tajemství. Tajemství slavené v liturgii je jedno, avšak formy, jimiž se slaví, jsou různé.
1201 Kristovo tajemství je tak nevyčerpatelně bohaté, že žádná liturgická tradice je nemůže beze zbytku vyjádřit. Dějiny růstu a rozvoje těchto obřadů dosvědčují, jak se obdivuhodně doplňují. Když místní církve žily tyto liturgické tradice ve vzájemném společenství víry a ve svátostech víry, vzájemně se obohacovaly a rostly ve věrnosti Tradici a poslání společnému pro celou Církev.1888
1202 Různé liturgické tradice vznikly právě proto, aby napomáhaly poslání Církve. Církve téže zeměpisné a kulturní oblasti dospěly ke slavení Kristova tajemství zvláštními projevy, příznačnými pro tamní kulturu: v tradici „pokladu víry“ (2 Tim 1,14), v liturgickém symbolismu, v uspořádání bratrského společenství, v teologickém chápání tajemství a v různých způsobech svatosti. Tímto způsobem Kristus, světlo a spása všech národů, je představen národu a kultuře skrze liturgický život jedné církve, která je k nim poslána a v nichž je zakořeněna. Církev je všeobecná: může tedy pojmout do své jednoty všechna ryzí bohatství kultur, a to tím, že je očistí.1889
1203 Liturgické tradice nebo obřady, které se nyní v Církvi užívají, jsou: latinský obřad (hlavně římský, ale také obřady některých místních církví, jako ambroziánský obřad nebo obřad některých řeholních řádů), byzantský, alexandrijský nebo koptský, syrský, arménský, maronitský a chaldejský obřad. „Posvátný sněm, věrný Tradici, prohlašuje, že svatá Matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány“.1890
LITURGIE A KULTURY
1204 Slavení liturgie má tedy odpovídat duchu a kultuře různých národů.1891 Aby tajemství Krista bylo „oznámeno všem národům, aby ho s vírou poslušně přijaly“ (Řím 16,26), musí být hlásáno, slaveno a prožíváno ve všech kulturách tak, aby jím nebyly potlačovány, nýbrž aby se jim skrze ně dostalo nového uznání a byly přivedeny k rozkvětu.1892 Právě s pomocí a prostřednictvím své vlastní lidské kultury, přijaté a proměněné Kristem, má množství Božích dětí přístup k Otci, aby ho oslavovalo v jednom jediném Duchu.
1205 „V liturgii, a obzvláště v liturgii svátostí, je jedna část neměnná, protože je božského ustanovení, jehož je Církev strážkyní, jsou však části, které se mohou měnit; a zde má Církev moc a někdy i povinnost přizpůsobit je kulturám nedávno evangelizovaných národů.“
1206 „Liturgická rozmanitost může být zdrojem obohacení, ale může také vyvolávat napětí, vzájemné nepochopení a dokonce i rozkoly. Je jasné, že rozmanitost v této oblasti nesmí škodit jednotě. Nemůže se projevovat jinak než ve věrnosti společné víře, svátostným znamením, která Církev přijala od Krista, a ve věrnosti hierarchickému společenství. Přizpůsobení kulturám vyžaduje také obrácení srdce a – je-li to nutné – rozchod se starobylými zvyky, neslučitelnými s katolickou vírou.“1893
Souhrn
1207 Je vhodné, aby se slavení liturgie snažilo nalézt vyjádření v kultuře národa, do něhož je Církev začleněna, aniž by se stalo na ní závislým. Z druhé strany sama liturgie vytváří a ztvárňuje kultury.
1208 Rozmanité liturgické tradice nebo rity, právoplatně uznané, protože vyznačují ukazují a sdělují totéž Kristovo tajemství, jsou projevem všeobecnosti Církve.
1209 Měřítko, které zaručuje jednotu v mnohotvárnosti liturgických tradic, je věrnost apoštolské Tradici, totiž společenství ve víře a ve svátostech přijatých od apoštolů, společenství, které je vyznačeno a zaručeno apoštolskou posloupností.
Druhý oddíl
Sedm svátostí církve
1210 Svátosti Nového zákona ustanovil Kristus a je jich sedm: křest, biřmování, Eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství, manželství. Sedm svátostí se týká všech úseků a všech důležitých okamžiků života křesťana: díky nim se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání. Tím dostávají určitou podobnost úseky přirozeného života a života duchovního.1894
1211 Podle této analogie budou předloženy nejprve tři svátosti uvedení do křesťanského života (první kapitola), pak svátosti uzdravení (druhá kapitola), nakonec svátosti, které slouží společenství a poslání věřících (třetí kapitola). Tento postup není jistě jediný možný; umožňuje však vidět, že svátosti tvoří organismus, v němž každá z nich má svou životní roli. V tomto organismu zaujímá Eucharistie jedinečné postavení, poněvadž je „svátost svátostí“: „ostatní jsou k ní zaměřené jako ke svému vytčenému cíli“.1895
První kapitola
Svátosti uvedení do křesťanského života
1212 Svátostmi uvedení do křesťanského života – křtem, biřmováním a Eucharistií – jsou položeny základy každého křesťanského života. „Účast na božské přirozenosti, kterou lidé dostávají darem prostřednictvím Kristovy milosti, zahrnuje určitou analogii se vznikem, rozvojem a růstem přirozeného života. Vždyť věřící, znovuzrození svatým křtem, jsou posíleni svátostí biřmování a potom jsou živeni pokrmem věčného života v Eucharistii, takže díky těmto svátostem uvedení do křesťanského života jsou schopni stále víc a stále lépe okoušet poklady božského života a rozvíjet se až k dosažení dokonalosti lásky.“1896
1. článek
Svátost křtu
1213 Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu („vitae spiritualis ianua“) a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k Církvi a stáváme se účastnými jejího poslání:1897 „Křest je svátost znovuzrození skrze vodu ve slově“ (Baptismus est sacramentum regenerationis per aquam in verbo).1898
Jak se nazývá tato svátost?
1214 Nazývá se křest podle hlavního obřadu, kterým se vykonává: křtít (řecky „ baptizein“) znamená „pohroužit se“, „ponořit se do vody“. „Ponoření“ do vody je symbolem pohřbení katechumena do Kristovy smrti, z níž povstává skrze vzkříšení s ním1899 jako „nové stvoření“ (2 Kor 5,17; Gal 6,15).
1215 Tato svátost se také nazývá „koupelí znovuzrození a obnovení v Duchu svatém“ (Tit 3,5), protože vyjadřuje a uskutečňuje ono zrození z vody a Ducha, bez něhož „nikdo nemůže vejít do Božího království“ (Jan 3,5).
1216 „Toto obmytí se nazývá osvícení, protože ti, kdo dostávají toto vyučování [ katechismu], jsou v mysli osvíceni…“1900 Pokřtěný se stal „synem světla“ (1 Sol 5,5) a „světlem“ (Ef 5,8) potom, „kdy se mu dostalo světla“ (Žid 10,32), protože ve křtu přijal Slovo, „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9):
„Křest je nejkrásnějším a nejvelkolepějším z Božích darů… Nazýváme ho darem, milostí, pomazáním, osvícením, šatem neporušitelnosti, koupelí obnovy, pečetí a vším, co je nejcennější. Dar, protože je dán těm, kteří nic nepřinášejí; milost, protože je udělován i viníkům; křest, protože hřích je pohřben do vody; pomazání, protože je svatý a královský ( takoví jsou ti, kdo jsou pomazáni); osvícení, protože je oslnivým světlem; šat, protože zakrývá naši hanbu; koupel, protože nás umývá; pečeť, protože nás chrání a je znamením Boží svrchovanosti.“1901
Křest v ekonomii spásy
PŘEDOBRAZY KŘTU VE STARÉ SMLOUVĚ
1217 V obřadech velikonoční vigilie, při svěcení křestní vody, Církev připomíná slavnostním způsobem velké události dějin spásy, jež byly předobrazem tajemství křtu:
„Všemohoucí, věčný Bože, tvá neviditelná moc působí, že svátosti jsou viditelným znamením tvé milosti. Stvořil jsi vodu a při různých příležitostech jsi ukazoval, že její účinky naznačují náš křest.“1902
1218 Od počátku světa je voda, toto prosté a úchvatné stvoření, zdrojem života a plodnosti. Písmo svaté se na ni dívá jako na „oplodněnou“ Duchem svatým:1903
„Už na počátku, když se tvůj Duch vznášel nad vodami, vložil jsi, Bože, do vody život a požehnání.“1904
1219 Církev viděla v Noemově arše předobraz spásy skrze křest. Vždyť „jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu“ (1 Petr 3,20).
„A když jsi v přívalech potopy zničil hřích, stala se voda znamením nové spravedlnosti a nového života.“1905
1220 Je-li voda z pramene symbolem života, je mořská voda symbolem smrti. Proto mohla být předobrazem tajemství kříže. Touto symbolikou vyjadřuje křest společenství s Kristovou smrtí.
1221 Je to především průchod Rudým mořem, znamenající opravdové osvobození Izraele z egyptského otroctví, který ohlašuje osvobození způsobené křtem:
„Když jsi převáděl svůj lid z egyptského otroctví Rudým mořem, myslel jsi na ty, kdo budou pokřtěni.“1906
1222 Nakonec je předobrazem křtu přechod přes Jordán, neboť díky němu Boží lid dostává darem zemi přislíbenou Abrahámovu potomstvu; ta je obrazem věčného života. Přislíbení tohoto blaženého dědictví se naplní v Nové smlouvě.
KRISTŮV KŘEST
1223 Všechny předobrazy Staré smlouvy nacházejí své uskutečnění v Ježíši Kristu. Ježíš začíná svoji veřejnou činnost poté, co se dal pokřtít v Jordánu svatým Janem Křtitelem,1907 a po svém zmrtvýchvstání svěřuje apoštolům toto poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a i Ducha svatého a učte je za chovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20).1908
1224 Náš Pán se u svatého Jana dobrovolně podrobil křtu, určenému hříšníkům, aby naplnil všechnu spravedlnost.1909 Svým křtem dává Kristus najevo, že „zmařil sám sebe“.1910 Duch, který se vznášel nad vodami prvního stvoření, sestupuje nyní na Krista jako předehra nového stvoření a Otec veřejně ukazuje Ježíše jako svého „milovaného Syna“.1911
1225 Svými Velikonocemi otevřel Kristus prameny křtu všem lidem. Mluvil totiž o utrpení, které měl podstoupit v Jeruzalémě, jako o „křtu“, kterým má být pokřtěn.1912 Krev a voda, jež vytryskly z probodeného boku ukřižovaného Ježíše,1913 jsou znameními křtu a Eucharistie, svátostí nového života:1914 od té chvíle je možno „narodit se z vody a z Ducha“, aby člověk vstoupil do nebeského království.1915
„Uvaž, kdy jsi byl pokřtěn, odkud pochází křest, ne-li z Kristova kříže, z Kristovy smrti. Celé tajemství je v tom, že trpěl za tebe. V něm jsi vykoupen, v něm jsi spasen.“1916
KŘEST V CÍRKVI
1226 Církev slavila a udělovala svatý křest ode dne Letnic. Svatý Petr totiž říká zástupu, který byl zasažen do srdce jeho kázáním: „Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého“ (Sk 2,38). Apoštolové a jejich spolupracovníci poskytují křest každému, kdo věří v Ježíše: židům, bohabojným, pohanům.1917 Křest je vždy spojen s vírou: „Uvěř v Pána Ježíše, a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům,“ prohlašuje svatý Pavel k žalářníkovi ve Filipech. Vy právění pokračuje: „Hned se dal pokřtít on i všichni jeho lidé“ (Sk 16,31-33).
1227 Podle apoštola svatého Pavla má věřící skrze křest účast na Kristově smrti, s ním je pohřben a s ním vstane z mrtvých:
„Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti? Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,3-4).1918
Pokřtění se „oblékli v Krista“ (Gal 3,27). Působením Ducha svatého je křest obmytím, které očišťuje, posvěcuje a ospravedlňuje.1919
Jak se slaví svátost křtu?
UVEDENÍ DO KŘESŤANSKÉHO ŽIVOTA
1229 Stát se křesťanem, to vyžaduje už od apoštolských dob projít cestu uvedení do křesťanského života v několika úsecích. Tuto cestu lze urazit rychle nebo pozvolna. V každém případě v ní musí být některé podstatné prvky: ohlášení slova, přijetí evangelia, které vede k obrácení, vyznání víry, křest, vylití Ducha svatého, přistoupení k svatému přijímání.
1230 Toto uvedení do křesťanského života mělo v různých staletích rozmanité formy podle okolností. V prvních stoletích Církve bylo velmi rozvinuto uvedení do křesťanského života s dlouhým údobím katechumenátu a celou řadou přípravných obřadů, jež liturgicky rozdělovaly cestu katechumenátní přípravy, aby vyústily do slavení svátostí uvádějících do křesťanského života.
1231 Kde se křest dětí stal běžně rozšířenou formou slavení svátosti, se toto slavení sloučilo v jediný úkon, který zahrnuje velmi zkráceně přípravné úseky uvedení do křesťanského života. Pro tuto svou povahu vyžaduje křest dětí katechumenát, který se prodělává po křtu. Nejde jen o to, že je nezbytné poučování po křtu, nýbrž že se musí rozvíjet křestní milost spolu s růstem osoby. To je vlastní oblast katechismu.
1232 Druhý vatikánský koncil obnovil v latinské církvi „katechumenát dospělých, rozčleněný na několik stupňů“.1922 Obřady jsou v Ordo initiationis christianae adultorum (1972). Koncil kromě toho dovolil „v misijních územích takové prvky zasvěcování mládeže (iniciace) – kromě těch, které jsou obsaženy v křesťanské tradici – jaké jsou u každého jednotlivého národa obvyklé, pokud mohou být přizpůsobeny křesťanskému obřadu“.1923
1233 Dnes tedy ve všech latinských i východních obřadech začíná uvedení dospělých do křesťanského života jejich vstupem do katechumenátu a vrcholí ve společném slavení tří svátostí: křtu, biřmování a Eucharistie.1924 Ve východních církvích začíná uvedení dětí do křesťanského života křtem, po němž hned následuje biřmování a Eucharistie, zatímco v římském obřadu pokračuje několika lety katecheze, aby se uzavřelo později biřmováním a Eucharistií, vyvrcholením jejich uvedení do křesťanského života.1925
MYSTAGOGIE SLAVENÍ
1234 Význam a milost svátosti křtu se ozřejmují jasně v jeho obřadech. Jestliže věřící pozorně sledují gesta a slova tohoto obřadu, jsou zasvěcováni do bohatství, které tato svátost vyjadřuje a působí v každém nově pokřtěném.
1235 Znamení kříže na počátku slavnosti vyjadřuje Kristovu pečeť na tom, který mu hodlá náležet, a znamená milost vykoupení, kterou nám Kristus získal svým křížem.
1236 Hlásání Božího slova osvěcuje kandidáty i shromáždění zjevenou pravdou a vyvolává odpověď víry neoddělitelnou od křtu. Vždyť křest je zcela zvláštním způsobem „ svátostí víry“, protože je svátostným vstupem do života víry.
1237 Poněvadž křest znamená osvobození od hříchu a od jeho podněcovatele, ďábla, pronáší se nad kandidátem exorcismus (jeden nebo více). Kandidát je pomazán olejem katechumenů nebo na něho celebrant vkládá ruku a on se pak výslovně zříká satana. Po této přípravě může vyznat víru Církve, které je pak křtem „odevzdán“.1926
1238 Křestní voda se pak posvětí modlitbou epikleze (ať už v té chvíli, nebo o velikonoční vigilii). Církev prosí Boha, aby skrze jeho Syna moc Ducha svatého sestoupila na tuto vodu, aby se tak „zrodili z vody a Ducha“ (Jan 3,5) ti, kteří jí budou pokřtěni.
1239 Pak následuje podstatný obřad svátosti: křest ve vlastním slova smyslu, který vyjadřuje a uskutečňuje odumření hříchu a vstup do života Nejsvětější Trojice skrze připodobnění Kristovu velikonočnímu tajemství. Křest se udílí mnohem výrazněji trojnásobným ponořením do křestní vody. Ale již od prvních dob se může udělovat tím, že se třikrát lije voda na hlavu kandidáta.
1240 V latinské církvi kněz při trojím lití vody říká: „N., já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Ve východních liturgiích je katechumen obrácen k východu a kněz říká: „Boží služebník N. je křtěn ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ A při vzývání každé osoby Nejsvětější Trojice kněz katechumena ponoří do vody a vytáhne.
1241 Pomazání svatým křižmem, vonným olejem posvěceným od biskupa, znamená dar Ducha svatého, který nově pokřtěný dostal. Stal se křesťanem, to je „pomazaným“ Ducha svatého, přivtěleným ke Kristu, který je pomazán na kněze, proroka a krále.1927
1242 V liturgii východních církví se pomazání po křtu stává svátostí biřmování ( potvrzení). V římské liturgii toto první pomazání poukazuje na druhé pomazání svatým křižmem, které vykoná biskup: to je svátost biřmování, která takřka „potvrzuje“ a dokonává křestní pomazání.
1243 Bílý šat znamená, že pokřtěný se „oblékl do Krista“ (Gal 3,27): s Kristem vstal z mrtvých. Svíce, zažehnutá od paškálu, znamená, že Kristus nově pokřtěného osvítil. Pokřtění jsou v Kristu „světlem světa“ (Mt 5,14).1928 Nově pokřtěný je nyní Boží dítě v jednorozeném Synu. Může říkat modlitbu Božích dětí: Otče náš.
1244 První svaté přijímání. Nově pokřtěný, který se stal Božím dítětem a byl oblečen do svatebního roucha, je připuštěn „k svatební hostině Beránkově“ a přijímá pokrm nového života, Tělo a Krev Kristovu. Východní církve uchovávají živé vědomí jednoty uvedení do křesťanského života tím, že podávají svaté přijímání všem nově pokřtěným a biřmovaným, i malým dětem, v upomínku na slova Páně: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim“ (Mk 10,14). Latinská církev dovoluje přistupovat k svatému přijímání jen těm, kteří nabyli užívání rozumu a naznačuje zaměření křtu na Eucharistii tím, že se nově pokřtěné dítě přinese před oltář k modlitbě Otče náš.
1245 Slavnostní požehnání uzavírá slavení křtu. Při křtu novorozeňat má důležité místo požehnání matky.
Kdo může přijmout křest?
KŘEST DOSPĚLÝCH
1247 Již od počátku Církve je křest dospělých běžnější tam, kde se evangelium hlásá teprve nedávno. Katechumenát (příprava na křest) zaujímá v takovém případě důležité místo. Protože je uvedením do víry a do křesťanského života, má připravit k přijetí Božího daru ve křtu, v biřmování a v Eucharistii.
1248 Cílem katechumenátu nebo výchovy katechumenů je, dát jim možnost, aby svou odpovědí na Boží podnět a ve spojení se společenstvím Církve dovedli ke zralosti své obrácení a svou víru. Jde o „výchovu do celého křesťanského života…“, jímž „přicházejí učedníci do styku s Kristem, svým učitelem. Katechumeni ať jsou tedy náležitě zasvěcováni do tajemství spásy a cvičením v životě podle evangelia i posvátnými obřady, konanými v časovém sledu, ať jsou uváděni do života víry, liturgie a lásky Božího lidu“.1930
KŘEST DĚTÍ
1250 Protože se děti rodí s padlou lidskou přirozeností, poskvrněnou prvotním hříchem, mají zapotřebí, aby se znovu narodily křtem,1933 aby byly osvobozeny do moci temnot a přeneseny do království svobody Božích dětí,1934 k níž jsou povoláni všichni lidé. Ve křtu dětí se zvláště ukazuje, jak milost spásy je naprosto nezasloužená. Církev a rodiče by tedy zbavovali dítě nedocenitelné milosti stát se Božím dítětem, kdyby mu neumožnili křest krátce po narození.1935
1251 Křesťanští rodiče uznávají, že tato praxe také odpovídá jejich úkolu rozvíjet život, který jim Bůh svěřil.1936
VÍRA A KŘEST
1253 Křest je svátost víry.1939 Víra však potřebuje společenství věřících. Každý věřící může věřit pouze ve víře Církve. Víra, která se požaduje pro křest, není dokonalá a zralá; je to počátek, který se musí rozvíjet. Katechumen nebo jeho kmotr je tázán: „Co žádáš od Boží církve?“ A on odpovídá: „Víru!“
1254 Víra musí po křtu růst u všech pokřtěných, jak u dětí, tak u dospělých. Proto každý rok o velikonoční vigilii Církev slaví obnovu křestních slibů. Příprava na křest přivádí jen na práh nového života. Křest je pramenem nového života v Kristu, z něhož vyvěrá veškerý křesťanský život.
1255 Aby se mohla křestní milost rozvíjet, je důležitá pomoc rodičů. Je to také úkol kmotra nebo kmotry, kteří mají být dobrými věřícími, schopnými a ochotnými být oporou nově pokřtěnému, dítěti nebo dospělému, na jeho cestě křesťanského života.1940 Jejich úkol je opravdovou církevní službou („officium“).1941 Celé společenství církve má částečnou odpovědnost za rozvoj a uchování milosti, přijaté při křtu. 1311
Kdo může křtít?
1256 Řádným služebníkem křtu je biskup a kněz, a v latinské církvi i jáhen.1942 V případě nutnosti může křtít každý, i nepokřtěný, jen když má požadovaný úmysl. Požadovaný úmysl je: chtít konat to, co koná Církev, když křtí, a užít trinitární křestní formuli. Církev spatřuje důvod pro tuto možnost ve všeobecné spásné Boží vůli1943 a v nezbytnosti křtu pro spásu.1944
Nezbytnost křtu
1257 Sám Pán tvrdí, že křest je nezbytný pro spásu.1945 Proto přikázal svým učedníkům, aby hlásali evangelium a křtili všechny národy.1946 Křest je nezbytný ke spáse pro ty, jimž bylo hlásáno evangelium a kteří měli možnost žádat o tuto svátost.1947 Církev nezná kromě křtu jiný prostředek, aby zajistila vstup do věčné blaženosti; proto se varuje toho, aby zanedbávala poslání, přijaté od Pána, dát se znovuzrodit „z vody a Ducha“ všem těm, kteří mohou být pokřtěni. Bůh spojil spásu se svátostí křtu, nicméně On sám není na své svátosti vázán.
1258 Církev byla vždy pevně přesvědčena, že ti, kteří podstoupili smrt pro víru, aniž ještě přijali křest, jsou pokřtěni svou vlastní smrtí pro Krista a s ním. Tento křest krve, stejně jako křest touhy, přináší plody křtu, i když není svátostí.
1259 Katechumenům, kteří umírají před křtem, jejich výslovná touha přijmout ho, spojená s lítostí nad vlastními hříchy a s láskou, zajišťuje spásu, kterou nemohli dostat skrze svátost.
1260 „Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jen Bůh“.1948 Každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli tak, jak ji poznává, může být spasen, i když nepoznal Kristovo evangelium a jeho Církev. Dá se předpokládat, že by tyto osoby projevily výslovnou touhu po křtu, kdyby poznaly, že je nezbytný.
1261 Co se týká dětí, které zemřely bez křtu, Církev nemůže nic jiného, než je svěřit Božímu milosrdenství, jak to také dělá při pohřebních obřadech za ně. Velké milosrdenství Boha, který chce, aby se všichni lidé spasili,1949 a Ježíšova něha k dětem, která ho pohnula ke zvolání: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim“ (Mk 10,14), nám totiž dovolují doufat, že je nějaká cesta spásy pro děti, které zemřely bez křtu. Tím naléhavější je proto výzva Církve nebránit dětem, aby přicházely ke Kristu prostřednictvím daru svatého křtu.
Milost křtu
NA ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ
1263 Křtem se odpouštějí všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích.1951 Ve znovuzrozených totiž nezůstane nic, co by jim bránilo vstoupit do Božího království, ani Adamův hřích, ani osobní hřích, ani následky hříchu, z nichž nejtěžším je odloučení od Boha.
1264 Nicméně v pokřtěném zůstávají některé časné následky hříchu, jako bolesti, nemoc, smrt nebo životní křehkosti jako charakterové slabosti atd., a také náklonnost ke hříchu, kterou Tradice nazývá žádostivost nebo v přeneseném smyslu „podněcování ke hříchu“ (fomes peccati): „Protože byla ponechána k zápasu, nemůže škodit těm, kteří jí nedají svůj souhlas a kteří jí statečně čelí s milostí Ježíše Krista. Naopak: kdo si při zápase počíná podle pravidel, bude korunován“ (srov. 2 Tim 2,5).1952
„NOVÉ STVOŘENÍ“
1265 Křest nejen že očišťuje od všech hříchů, nýbrž i dělá z nově pokřtěného ( novokřtěnce) „nové stvoření“ (2 Kor 5,17), adoptivní Boží dítě,1953 které se stalo účastným božské přirozenosti,1954 údem Kristovým,1955 jeho spoludědicem1956 a chrámem Ducha svatého.1957
1266 Nejsvětější Trojice dává pokřtěnému posvěcující milost, milost ospravedlnění, která
- mu dává schopnost věřit v Boha, doufat v něho a milovat ho božskými ctnostmi;
- mu dává schopnost žít a jednat z vnuknutí Ducha svatého prostřednictvím darů Ducha svatého;
- mu dovoluje růst v dobru prostřednictvím mravních ctností.
Tímto způsobem má celý organismus nadpřirozeného života křesťana svůj kořen ve svatém křtu.
PŘIVTĚLENI K CÍRKVI, KRISTOVU TĚLU
1267 Křtem se stáváme údy Kristova Těla. „Patříme přece k sobě všichni jako údy“ (Ef 4,25). Křest začleňuje do Církve. Z křtitelnic se rodí jediný Boží lid Nové smlouvy, který překonává všechny přirozené či lidské hranice národů, kultur, ras a pohlaví: „My všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo“ (1 Kor 12,13).
1268 Pokřtění se stali „živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem“ (1 Petr 2,5). Křtem se podílejí na Kristově kněžství, na jeho prorockém a královském poslání, jsou „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu jako vlastnictví, aby rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který je povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu“ (1 Petr 2,9). Křest dává podíl na obecném kněžství věřících.
1269 Když se stal pokřtěný údem Církve, už nepatří sám sobě,1958 nýbrž tomu, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých.1959 Proto je povolán, aby se podřídil druhým,1960 aby jim sloužil1961 ve společenství Církve1962 a aby s nimi jednal „s úctou a láskou“.1963 Jako křest sebou nese odpovědnost a povinnosti, tak má také pokřtěný svá práva v Církvi: přijímat svátosti, být živen Božím slovem a podporován jinými duchovními prostředky Církve.1964
SVÁTOSTNÉ POUTO JEDNOTY KŘESŤANŮ
1271 Křest je základem společenství všech křesťanů, i těch, kteří ještě nejsou v plném společenství s katolickou Církví: „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou Církví, i když ne dokonalém… Jsou však vírou ve křtu ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické Církve je oprávněně uznávají za bratry v Pánu.“1967 „Křest tedy vytváří svátostné pouto jednoty mezi všemi, kdo se křtem znovu narodili.“1968
NEZRUŠITELNÁ DUCHOVNÍ PEČEŤ
1272 Pokřtěný, který je křtem přivtělen ke Kristu, se mu stává podobný.1969 Křest vtiskuje křesťanovi nezrušitelné duchovní znamení (charakter) jeho příslušnosti ke Kristu. Toto znamení nesmaže žádný hřích, i když hřích zabraňuje křtu, aby přinášel ovoce spásy.1970 Křest se uděluje jednou provždy a nemůže být opakován.
1273 Věřící, začlenění křtem do Církve, přijali svátostný charakter, kterým jsou zasvěceni pro náboženskou křesťanskou bohopoctu.1971 Křestní znamení uschopňuje a zavazuje věřící, aby sloužili Bohu živou účastí na svaté liturgii Církve a aby vykonávali své křestní kněžství svědectvím svatého života a činorodou láskou.1972
1274 „Pánova pečeť“1973 je pečeť, kterou nás Duch svatý označil „pro den vykoupení“ (Ef 4,30).1974 „Křest je totiž pečetí věčného života.“1975 Věřící, který „uchránil pečeť“ až do konce, to je, který zůstal věrný požadavkům vlastního křtu, bude moci umírat „ve znamení víry“,1976 s vírou svého křtu, v očekávání blaženého patření na Boha – což je dokonání víry – a v naději na vzkříšení.
Souhrn
1275 Uvedení do křesťanského života se uskutečňuje třemi svátostmi: křtem, který je začátkem nového života; biřmováním, který jej posiluje; a Eucharistií, která živí učedníka Kristovým Tělem a Krví, aby se jednou stal druhým Kristem.
1276 „Jděte tedy, získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20).
1277 Křest je narozením k novému životu v Kristu. Podle vůle Pána je nezbytný ke spáse, jako sama Církev, do níž křest uvádí.
1278 Podstatným obřadem křtu je ponoření kandidáta do vody nebo lití vody na jeho hlavu, zatímco se pronáší vzývání Nejsvětější Trojice, to je Otce, Syna a Ducha svatého.
1279 Ovoce křtu nebo křestní milost je bohatá skutečnost, která zahrnuje: odpuštění prvotního hříchu a všech osobních hříchů; zrození k novému životu, jímž se člověk stává adoptivním synem Otce, Kristovým údem, chrámem Ducha svatého. Z téhož důvodu je pokřtěný začleněn do Církve, Kristova těla, a stává se účastným Kristova kněžství.
1280 Křest vtiskuje do duše nezrušitelné duchovní znamení, charakter, který pověřuje pokřtěného pro bohopoctu křesťanského náboženství. Pro tento charakter nemůže být křest opakován.1977
1281 Ti, kteří podstoupí smrt pro víru, katechumeni a všichni lidé, kteří pod vlivem milosti, a aniž by znali Církev, upřímně hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli, jsou spaseni, i když nepřijali křest.1978
1282 Již od nejstarších dob byl křest udělován dětem, protože je to milost a Boží dar, který nepředpokládá lidské zásluhy; děti jsou křtěny ve víře Církve. Vstup do křesťanského života otevírá přístup k pravé svobodě.
1283 Co se týká dětí zesnulých bez křtu, liturgie Církve nás vybízí důvěřovat v Boží milosrdenství a modlit se za jejich spásu.
1284 V případě nutnosti může křtít každý, s podmínkou, že míní konat to, co koná Církev, a že lije vodu na hlavu kandidáta se slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“
2. článek
Svátost biřmování
1285 Svátost biřmování tvoří se křtem a Eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jehož jednotu je nutno uchovávat. Je tedy třeba vysvětlovat věřícím, že tato svátost je potřebná k naplnění křestní milosti.1979 Vždyť „svátost biřmování“ pokřtěné „dokonaleji spojuje s Církvi a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové“.1980
Biřmování v ekonomii spásy
1286 Proroci ve Starém zákoně hlásali, že Duch Pána spočine na očekávaném Mesiáši1981 pro jeho spásné poslání.1982 Sestoupení Ducha svatého na Ježíše ve chvíli, kdy přijal křest od Jana, bylo znamením, že to je on, který má přijít, že on je Mesiášem a Božím Synem.1983 Od okamžiku, kdy byl působením Ducha svatého počat, celý jeho život i jeho poslání probíhá v naprostém společenství s Duchem svatým, kterého mu Otec dává „v míře neomezené“ (Jan 3,34).
1287 Tato plnost Ducha neměla být jen výsadou Mesiáše, ale měla být sdělena celému mesiášskému lidu.1984 Kristus vícekrát přislíbil toto vylití Ducha;1985 tento příslib uskutečnil nejprve v den Velikonoc1986 a později skvělejším způsobem v den Letnic.1987 Apoštolové, plni Ducha svatého, začali „hlásat velké skutky Boží“ (Sk 2,11) a Petr prohlásil, že toto vylití Ducha na apoštoly je znamením mesiášské doby.1988 Ti, kteří tehdy uvěřili kázání apoštolů a kteří se dali pokřtít, dostali pak „dar Ducha svatého“ (Sk 2,38).
1288 „Od té doby apoštolové, plníce Kristovu vůli, udíleli nově pokřtěným skrze vkládání rukou dar Ducha, který přivádí k plnosti křestní milost.1989 To vysvětluje, proč se v listu Židům mezi prvními prvky křesťanské výchovy připomíná nauka o křtech a také o vkládání rukou.1990 Katolická Tradice právem považuje právě toto vkládání rukou za první původ svátosti biřmování, která jakýmsi způsobem činí v Církvi milost Letnic trvalou.“1991
1289 Aby se lépe vyjádřil dar Ducha svatého, velmi brzy se přidávalo ke vkládání rukou mazání vonným olejem (křižmem). Takové pomazání vysvětluje jméno „křesťan“, jež znamená „pomazaný“ a pochází od jména samého Krista, kterého „Bůh pomazal Duchem svatým“ (Sk 10,38). Tento obřad pomazání se užívá dodnes jak na Východě, tak na Západě. Proto se tato svátost na Východě nazývá pomazání křižmem nebo myronem, což znamená „křižmo.“ Na Západě výraz biřmování naznačuje zároveň potvrzení křtu, které dokončuje uvedení do křesťanského života, a posílení křestní milosti, všechny plody Ducha svatého.
DVĚ TRADICE: VÝCHODNÍ A ZÁPADNÍ
1290 V prvních staletích se biřmování obvykle slavilo společně se křtem, a tak s ním tvořilo, podle slov sv. Cypriána, „dvojitou svátost“. Kromě jiných příčin, množení křtů dětí, a to v kterékoliv roční době, a vzrůst farností (venkovských), spojených s narůstáním diecézí do velkých rozměrů, nedovolovaly biskupovi, aby byl přítomen na všech křestních slavnostech. Proto se na Západě dávala přednost tomu, aby biskupovi bylo vyhrazeno dovést křest k naplnění, a tak dochází k časovému rozdělení obou svátostí. Východ naopak uchoval obě svátosti spojené, takže biřmování uděluje sám kněz, který křtí. Nicméně to může vykonat jen „křižmem“, které posvětil biskup.1992
1291 Zvyk dvojího pomazání posvátným křižmem po křtu, rozšířený v římské církvi, usnadnil rozvoj západní praxe: první pomazání, udělené již knězem nově pokřtěnému hned po křestním obmytí, je doplňováno druhým pomazáním, které dělá biskup každému nově pokřtěnému na čelo.1993 První pomazání posvátným křižmem, udělované knězem, zůstalo spojeno s obřadem křtu: znamená účast pokřtěného na prorockém, kněžském a královském poslání Kristově. Je-li křest udělován dospělému, je pouze jediné pomazání po křtu: totiž biřmování.
1292 Praxe východních církví podtrhuje více jednotu uvedení do křesťanského života. Praxe latinské církve zase mnohem jasněji vyjadřuje společenství nového křesťana s vlastním biskupem, ručitelem a služebníkem jednoty své Církve, jejího všeobecného a apoštolského rázu, a tím také spojení s apoštolskými počátky Kristovy Církve.
Znamení a obřad biřmování
1293 V obřadu této svátosti je třeba vzít v úvahu znamení pomazání a to, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť.
Ve starodávné biblické symbolice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti1994 a radosti,1995 očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným ( mazání atletů a zápasníků); je znamením uzdravení, protože hojí pohmožděniny a rány1996 a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle.
1294 Všechny tyto významy mazání olejem se setkávají ve svátostném životě. Pomazání olejem katechumenů před křtem znamená očištění a posílení; pomazání nemocných vyjadřuje uzdravení a útěchu. Pomazání posvátným křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení je znamením zasvěcení. Prostřednictvím biřmováním křesťané, tedy ti, kteří jsou pomazaní, mnohem více podílejí na poslání Ježíše Krista a na plnosti Ducha svatého, jímž je vrchovatě naplněn, takže celý jejich život šíří líbeznou vůni Kristovu (srov. 2 Kor 2,15).
1295 Tímto pomazáním dostává biřmovanec „označení“, pečeť Ducha svatého. Pečeť je symbolem osoby,1997 její autority1998 a jejího vlastnictví nějakého předmětu1999 – proto se vtiskovala vojákům pečeť jejich vůdce, anebo otrokům znamení jejich Pána –, ověřuje právnický úkon2000 nebo určitý dokument2001 a v určitých případech jej kryje tajemstvím.2002
1296 Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce.2003 I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal, „vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku“ (2 Kor 1,22).2004 Tato pečeť Ducha svatého znamená, že naprosto patříme Kristu, že jsme navždy k jeho službám, ale také je příslibem božské ochrany ve velké (konečné) eschatologické zkoušce.2005
SLAVNOST BIŘMOVÁNÍ
1297 Posvěcení posvátného křižma je důležitým okamžikem před slavností biřmování a v jistém slova smyslu tvoří její součást. Na Zelený čtvrtek během mše při svěcení olejů biskup světí posvátné křižmo pro celou svoji diecézi. I ve východních církvích je toto svěcení vyhrazeno patriarchovi:
Syrsko-antiochijská liturgie se takto vyjadřuje v epiklezi posvěcení posvátného křižma: „[Otče… sešli svého svatého Ducha] na nás a na tento olej před námi a posvěť jej, aby byl pro všechny, kteří jím budou pomazáni a poznamenáni: svatým křižmem (myron), kněžským křižmem, královským křižmem, pomazáním radosti, šatem světla, pláštěm spásy, duchovním darem, posvěcením duší i těl, věčným štěstím, nezrušitelnou pečetí, štítem víry a nepřemožitelným pancířem proti všem nástrahám Protivníka.“2006
1298 Když se biřmování slaví odděleně od křtu, jak tomu bývá v římském obřadu, liturgie svátosti začíná obnovou křestních slibů a vyznáním víry biřmovanců. Z toho jasně vyplývá, že biřmování navazuje na křest.2007 Je-li křtěn dospělý, dostává ihned biřmování a přijímá Tělo Páně.2008
1299 V římském obřadu biskup vztahuje ruce nad shromážděné biřmovance: gesto, které od dob apoštolů je znamením daru Ducha. Sám biskup pak vzývá vylití Ducha:
Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, tys dal ve křtu těmto svým služebníkům odpuštění hříchů a život věčný. Sešli na ně svého Ducha Utěšitele: dej jim ducha moudrosti a rozumu, ducha rady a síly, ducha poznání a lásky, a naplň je duchem bázně před tebou. Skrze Krista, našeho Pána.2009
1300 Následuje podstatný obřad svátosti. V latinském obřadu „se svátost biřmování uděluje prostřednictvím pomazání křižmem na čelo spolu s vkládáním ruky a prostřednictvím slov: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého““.2010 Ve východních církvích se pomazání křižmem koná po modlitbě epikleze na nejvýznamnějších částech těla: na čele, na očích, na nose, na uších, na rtech, na prsou, na zádech, na rukou a na nohou; každé mazání se doprovází formulí: „Pečeť daru, kterým je Duch svatý“.
Účinky biřmování
1302 Ze slavení biřmování vyplývá, že účinkem této svátosti je plné vylití Ducha svatého, jako bylo kdysi uděleno apoštolům v den Letnic.
1303 V důsledku toho biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:
- hlouběji nás zakořeňuje do Boží milosti synovství, jež nám dává právo volat: „Abba, Otče“ (Řím 8,15);
- pevněji nás spojuje s Kristem;
- rozmnožuje v nás dary Ducha svatého;
- dokonaleji nás připoutává k Církvi;2012
- poskytuje nám zvláštní sílu Ducha svatého, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové, abychom statečně vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za svůj kříž.2013
„Uvědom si, žes dostal duchovní pečeť, Ducha moudrosti a rozumu, Ducha rady a síly, Ducha poznání a zbožnosti, Ducha Boží bázně, a uchovej si to, cos dostal. Bůh Otec tě poznamenal svým znamením, Kristus Pán tě utvrdil a vložil do tvého srdce Ducha jako záruku.“2014
Kdo může přijmout tuto svátost?
1306 Svátost biřmování může a má přijmout každý pokřtěný, který ji dosud nepřijal.2018 Protože křest, biřmování a Eucharistie tvoří jednotný celek, „věřící jsou povinni přijmout tuto svátost ve vhodnou dobu“;2019 bez biřmování a Eucharistie je totiž svátost křtu jistě platná a účinná, ale uvedení do křesťanského života zůstane nedokončené.
1307 Latinská tradice označuje za výchozí bod pro přijetí biřmování „věk, kdy člověk začíná rozlišovat“. Nicméně i v nebezpečí smrti mají být biřmovány, i když ještě nedosáhly věku rozlišování.2020
1308 Mluví-li se o biřmování jako o „svátosti křesťanské dospělosti“, nesmí se tím směšovat dospělý věk víry s dospělým věkem přirozeného růstu; také se nesmí zapomínat, že milost křtu je zdarma poskytnutá a nezasloužená milost vyvolení, která nepotřebuje nějakého „schválení“, aby se stala účinnou. Připomíná to svatý Tomáš:
„Tělesný věk nepodmiňuje duši. A tedy i v chlapeckém věku může dosáhnout dokonalosti duchovního věku, o němž kniha Moudrosti (4,8) říká: „Vážené stáří nespočívá v délce života, neměří se počtem let.“ A proto mnozí, kteří v dětském věku dostali sílu Ducha svatého, velkodušně bojovali pro Krista až k prolití krve.“2021
1309 Příprava na biřmování má být zaměřena k tomu, aby vedla křesťana k důvěrnějšímu spojení s Kristem, k živější důvěrnosti s Duchem svatým, s jeho působením, s jeho dary a pobídkami, aby mohl lépe převzít apoštolskou odpovědnost křesťanského života. Proto také katecheze před biřmováním bude usilovat o to, aby probudila smysl pro příslušnost k Církvi Ježíše Krista, a to jak k všeobecné Církvi, tak k farnímu společenství. Právě na něm spočívá zvláštní odpovědnost za přípravu biřmovanců.2022
1310 Pro přijetí biřmování je nutno být ve stavu milosti. Je vhodné přistoupit ke svátosti smíření, aby byl člověk očištěn před přijetím daru Ducha svatého. Mnohem horlivější modlitba má připravovat k tomu, aby člověk přijímal sílu a milosti Ducha svatého ochotně a pohotově.2023
Kdo uděluje biřmování
1312 „Původně přisluhuje biřmováním biskup.“2025
Na Východě obyčejně kněz, který křtí, uděluje také hned biřmování při jedné a téže slavnosti. Vykonává to však posvátným křižmem posvěceným patriarchou nebo biskupem: to vyjadřuje apoštolskou jednotu Církve, jejíž svazky jsou upevňovány svátostí biřmování. V latinské církvi se tentýž řád uplatňuje při křtu dospělých, nebo v případě, kdy je připouštěn do plného společenství s Církví pokřtěný, který náleží do jiného křesťanského společenství, v němž svátost biřmování není platná.2026
1313 V latinském obřadu řádně uděluje biřmování biskup.2027 I když biskup může ze závažných důvodů dát kněžím dovolení, aby udělovali biřmování,2028 je právě kvůli významu svátosti vhodné, aby je uděloval on sám a nezapomínal, že právě z tohoto důvodu bylo udělování biřmování časově odděleno od křtu. Biskupové jsou nástupci apoštolů, oni dostali plnost svátosti kněžství. Skutečnost, že oni udělují tuto svátost, ozřejmuje, že jejím účinkem je mnohem těsnější spojení těch, kteří ji přijímají, s Církví, s jejími apoštolskými počátky a s jejím posláním vydávat svědectví Kristu.
Souhrn
1315 „Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce a oni přijali Ducha svatého“ (Sk 8,14-17).
1316 Biřmování zdokonaluje křestní milost; je svátostí, která dává Ducha svatého, aby nás hlouběji zakořenil do božského synovství, pevněji přivtělil ke Kristu, zpevnil náš svazek s Církví, aby nás mnohem pevněji připoutal k jejímu poslání a pomáhal nám vydávat svědectví o křesťanské víře slovem doprovázeným činy.
1317 Biřmování, stejně jako křest, vtiskuje do křesťanovy duše duchovní znamení, nezrušitelný charakter; proto se tato svátost může přijmout jen jedenkrát za život.
1318 Na Východě se uděluje tato svátost hned po křtu a následuje účast na Eucharistii; tato tradice podtrhuje jednotu tří svátostí uvedení do křesťanského života. V latinské církvi se tato svátost uděluje až po dosažení věku plného užívání rozumu a její slavení je obyčejně vyhrazeno biskupovi; tím se vyjadřuje, že tato svátost upevňuje církevní svazky.
1319 Kandidát biřmování (biřmovanec), který dosáhl věku užívání rozumu, má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe svůj úkol Kristova učedníka a svědka ve společenství Církve i v časných záležitostech.
1320 Podstatou obřadu biřmování je pomazání posvátným křižmem na čele pokřtěného (na Východě též na jiných částech těla), doprovázené vkládáním rukou přisluhovatele a slovy: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“ v římském obřadu, „pečeť daru, kterým je Ducha svatý“ v byzantském obřadu.
1321 Je-li biřmování slaveno odděleně od křtu, jeho spojení s ním je vyjádřeno kromě jiného obnovou křestních slibů. Slavení biřmování během eucharistické oběti přispívá ke zdůraznění jednoty svátostí uvedení do křesťanského života.
3. článek
Svátost eucharistie
1322 Svatá Eucharistie dokončuje uvedení do křesťanského života. Ti, kteří byli povýšeni k důstojnosti královského kněžství a biřmováním mnohem hlouběji připodobněni ke Kristu, se prostřednictvím Eucharistie podílejí spolu s celým společenstvím na samotné oběti Pána.
1323 „Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého Těla a své Krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované Snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, „v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy“.“2030
Eucharistie – pramen a vrchol života Církve
1324 Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“.2031 „Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou Eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější Eucharistie obsahuje celé duchovní dobro Církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb.“2032
1325 „Společenství božského života a jednota Božího lidu, které vytvářejí podstatu Církve, jsou vyjádřeny a uskutečněny Eucharistií. V ní máme jak vyvrcholení činnosti, kterou Bůh posvěcuje svět v Kristu, tak i bohopoctu, kterou lidé vzdávají Kristu a skrze něj Otci v Duchu svatém.“2033
1326 Konečně se prostřednictvím eucharistické oběti spojujeme již nyní s nebeskou liturgií a předjímáme věčný život, kdy Bůh bude všechno ve všem.2034
Jak se nazývá tato svátost?
1328 Nevyčerpatelné bohatství této svátosti se vyjadřuje různými jmény, která se jí dávají. Každé vyzdvihuje některé její rysy. Nazývá se:
Eucharistie, protože je díkůvzdáním Bohu. Výrazy „eucharistein“ (Lk 22,19; 1 Kor 11,24) a „eulogein“ (Mt 26,26; Mk 14,22) připomínají židovská požehnání, která – především bě hem jídla – velebí Boží díla: stvoření, vykoupení a posvěcení.
1329 Večeře Páně,2036 protože jde o večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky v předvečer svého utrpení a o předjímání svatební hostiny Beránka2037 v nebeském Jeruzalémě.
Lámání chleba, protože tento typický obřad židovské večeře použil Ježíš, když požehnal a rozděloval chléb jako „první u stolu“,2038 zvláště během Poslední večeře.2039 Podle tohoto gesta ho učedníci poznali po jeho zmrtvýchvstání;2040 tímto výrazem také první křesťané označovali svá eucharistická shromáždění.2041 Tím vyjádřili, že všichni, kteří přijímají jediný rozlámaný chléb, Krista, vstupují do společenství s ním a vytvářejí s ním jedno tělo.2042
Eucharistická shromáždění [synaxis], poněvadž Eucharistie se slaví ve shromážděních věřících, jež jsou viditelným výrazem Církve.2043
1330 Památka utrpení a zmrtvýchvstání Páně. Nejsvětější oběť, protože zpřítomňuje jedinou oběť Krista Spasitele a zahrnuje také oběť Církve; nebo také oběť mše svaté, „oběť chvály“ (Žid 13,15),2044 duchovní oběť,2045 oběť čistá2046 a svatá, protože je naplněním všech obětí Starého zákona a jejich překonáním. Svatá a božská liturgie, protože veškerá liturgie Církve má svůj střed a svůj nejhutnější výraz ve slavení této svátosti; a v tomtéž smyslu se také nazývá slavením svatých tajemství. Mluví se také o Nejsvětější svátosti, poněvadž je svátost svátostí. Tímto výrazem se označují eucharistické způsoby uchovávané ve svatostánku.
1331 Přijímání (communio), protože touto svátostí se spojujeme s Kristem, který nám dá vá účast na svém Těle a na své Krvi, abychom vytvořili jediné tělo;2047 kromě se hovoří o svatých věcech2048 [ta hagia; sancta] – to je původní význam výrazu „communio sanctorum“, o němž hovoří apoštolské vyznání víry – andělský chléb, nebeský chléb, lék nesmrtelnosti,2049 pokrm na cestu (viaticum)…
1332 Mše svatá jakožto protože liturgie, v níž bylo zpřítomněno tajemství spásy, končí vysláním věřících, missio („jděte ve jménu Páně“), aby plnili Boží vůli ve svém každodenním životě.
Eucharistie v ekonomii spásy
ZPŮSOBY CHLEBA A VÍNA
1333 Středem slavení Eucharistie je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého, stanou Tělem a Krví Krista. Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku až do jeho slavného příchodu to, co On vykonal v předvečer svého utrpení: „Vzal chléb…“, „vzal kalich vína…“. Způsoby chleba a vína, které se tajemně staly Tělem a Krví Krista, i nadále zůstávají znamením kladné hodnoty stvoření. Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno,2050 „plod lidské práce“, ale předtím ještě „plod země“ a „plod révy“, dary Stvořitele. V úkonu Melchizedecha, který „obětoval chléb a víno“ (Gn 14,18), vidí Církev předobraz své vlastní oběti.2051
1334 Ve Staré smlouvě byly chléb a víno přinášen v oběť mezi prvotinami země, na znamení vděčnosti Stvořiteli. Ale tyto dary dostávají také nový význam v souvislosti s Exodem (odchodem Židů z Egypta): nekvašené chleby, které Izrael pojídá každý rok o Velikonocích, připomínají spěch osvobozujícího odchodu z Egypta; vzpomínka na manu na poušti bude stále Izraeli připomínat, že žije z chleba Božího slova.2052 Každodenní chléb je konečně plodem zaslíbené země, záruka, že Bůh je věrný svým příslibům. „ Kalich požehnání“ (1 Kor 10,16) na závěr židovské velikonoční večeře přidává k slavnostní radosti vína eschatologický rozměr, totiž rozměr mesiášského očekávání obnovy Jeruzaléma. Ježíš při ustanovení své Eucharistie dal nový a definitivní význam požehnání chleba a kalicha.
1335 Zázraky rozmnožení chlebů, při nichž Pán pronesl požehnání, rozlámal chleby a rozdělil je prostřednictvím svých učedníků, aby nasytil zástup, jsou předobrazem hojnosti tohoto jediného chleba, kterým Kristova Eucharistie.2053 Znamení vody proměněné na víno v Káně2054 už ohlašuje hodinu Ježíšova oslavení. Poukazuje na slavení svatební hostiny v Království Otce, kde budou věřící pít nové víno,2055 jež se stalo Krví Kristovou.
1336 První oznámení Eucharistie vyvolalo mezi učedníky rozdělení, tak jako je pohoršilo, když jim oznámil, že musí trpět a zemřít: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ (Jan 6,60). Eucharistie a kříž jsou kamenem úrazu. Jde o totéž tajemství, které nepřestává být příležitostí k rozdělení: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,67): tato Pánova otázka znovu a znovu zaznívá v jednotlivých staletích jako výzva jeho lásky, aby každý poznal, že jen On má „slova věčného života“ (Jan 6,68) a že přijmout ve víře dar jeho Eucharistie znamená přijmout jeho samého.
USTANOVENÍ EUCHARISTIE
1337 Protože Pán miloval své, prokázal jim svou lásku až do konce. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci, a proto během večeře umyl jejich nohy a dal jim přikázání lásky.2056 Aby jim zanechal záruku této lásky, aby se nikdy nevzdálil od svých a aby je učinil je účastnými své velikonoční oběti, ustanovil Eucharistii jako připomínku své smrti a svého zmrtvýchvstání a přikázal svým apoštolům, aby ji slavili až do jeho návratu. V té chvíli je ustanovil „kněžími Nové smlouvy“.2057
1338 Tři synoptická evangelia a svatý Pavel nám předali vyprávění o ustanovení Eucharistie; u svatého Jana se zase uvádějí Ježíšova slova v synagoze v Kafarnau, která připravují ustanovení Eucharistie: Kristus o sobě říká, že je chlebem života, který sestoupil z nebe.2058
1339 Ježíš zvolil dobu Velikonoc, aby splnil to, co ohlásil v Kafarnau: dát totiž svým učedníkům své Tělo a svou Krev.
Nastal den nekvašeného chleba, kdy měl být zabit velikonoční beránek. Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: „Jděte a připravte nám velikonočního beránka, abychom ho mohli jíst!“… Odešli… a připravili velikonočního beránka. Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království“… Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!“ Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,7-20).2059
1340 Ježíš dal židovským Velikonocím jejich definitivní význam tím, že slavil Poslední večeři se svými apoštoly během velikonoční hostiny. Vždyť nová „pascha“, přechod Ježíše k Otci skrze jeho smrt a jeho zmrtvýchvstání, je předjata a slavena v Eucharistii, jež je naplněním židovské paschy, a předjímá závěrečnou paschu Církve ve slávě Království.
„TO ČIŇTE NA MOU PAMÁTKU“
1341 Když Ježíš přikazuje, aby se opakovala jeho gesta a jeho slova, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26), nežádá, aby se pouze vzpomínalo na něho a na to, co učinil. Má na mysli liturgické slavení Kristovy památky skrze apoštoly a jejich nástupce; slavení jeho života, jeho smrti, jeho zmrtvýchvstání a jeho přímluvy u Otce.
1342 Církev od počátku věrně plnila příkaz Pána. O Církvi v Jeruzalémě je řečeno:
„Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách… Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce“ (Sk 2,42.46).
1343 Křesťané se shromažďovali „k lámání chleba“ (Sk 20,7) především „první den v týdnu“, totiž v neděli, v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Od těchto dob se Eucharistie stále slaví až po naše dny, takže se s ní setkáváme v každém kostele a s toutéž základní strukturou. Zůstává středem života Církve.
Liturgické slavení Eucharistie
MŠE SVATÁ BĚHEM STALETÍ
1345 Již od druhého století máme svědectví sv. Justina mučedníka o základní linii průběhu slavení Eucharistie. Ta zůstala beze změn až do našich dnů ve všech velkých liturgických rodinách. Justin píše kolem roku 155 pohanskému císaři Antonínu Piovi ( 138161), aby mu vysvětlil, co dělají křesťané:
V den nazývaný „Den slunce“, se shromáždí na stejném místě všichni obyvatelé jak měst, tak venkova.
Čtou se paměti apoštolů nebo spisy proroků, pokud to čas dovoluje.
Potom, když lektor skončil, představený nás v promluvě napomíná a vybízí, abychom následovali tyto dobré příklady.
Pak všichni společně vstaneme a pronášíme modlitby] jak za sebe…, tak za všechny ostatní, ať jsou kdekoliv, abychom, když jsme poznali pravdu, si zasloužili být shledáni spravedlivými v našem životě a v našich skutcích a věrni přikázáním a dosáhli tak věčné spásy.
Po skončení modliteb se navzájem zdravíme políbením. Potom jsou představenému bratří přineseny chléb a kalich vína smíšeného s vodou.
On jej vezme a vzdává chválu a slávu Otci vesmíru ve jménu Syna a Ducha svatého a dlouze pronáší díkůčinění (řecky: eucharistian) za to, že jsme byli hodni dostat od něho tyto dary. Když skončil modlitbu a díkůčinění, všechen přítomný lid zvolá: „Amen.“
Po díkůčinění představeného a po odpovědi všeho lidu ti, kterým říkáme jáhnové, rozdávají každému z přítomných chléb, víno a vodu, nad nimiž byla vyřčena slova díků, a donesou je nepřítomným.2061
1346 Eucharistická liturgie se koná podle základní struktury, která se přes všechna staletí uchovala až k nám. Člení se na dvě velké části, které tvoří v základě jednotu:
- shromáždění se, bohoslužba slova se čteními, homilií a přímluvami;
- eucharistická bohoslužba s předkládáním chleba a vína, s proměňováním a s při- jímáním.
Bohoslužba slova a eucharistická bohoslužba tvoří společně „jeden a tentýž bohoslužebný úkon“;2062 stůl připravený pro nás v Eucharistii je totiž zároveň stůl Božího slova a stůl Těla Páně.2063
PRŮBĚH SLAVENÍ
1348 Všichni se shromáždí. Křesťané se scházejí na jedno místo k eucharistickému shromáždění. V jejich čele je sám Kristus, který je hlavním aktérem Eucharistie. Je veleknězem Nové smlouvy. On sám neviditelně předsedá každé eucharistické oběti. Biskup nebo kněz předsedá shromáždění právě proto, že ho zastupuje (tím, že jedná „in persona Christi capitis“), zosobňuje Krista jako Hlavu, ujímá se slova po čteních, přijímá obětní dary a pronáší eucharistickou modlitbu. Všichni se činně podílejí na slavení, každý svým způsobem: lektoři, ti, kteří přinášejí obětí dary, ti, kteří rozdávají přijímání, a všechen lid, který projevuje svou účast skrze „Amen“.
1349 Bohoslužba slova zahrnuje „spisy proroků“, to je Starý zákon, a „paměti apoštolů“, neboli jejich listy a evangelia; po homilii, jež vybízí přijmout toto slovo „jako slovo Boží, jímž skutečně je“ (1 Sol 2,13), a uskutečňovat je, následují přímluvy za všechny lidi, podle apoštolova slova: „První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všechny lidi, za krále a za všechny, kdo mají moc“ (1 Tim 2,1-2).
1350 Předložení obětních darů (offertorium): Přinášejí se někdy v průvodu, chléb a víno, které kněz bude jménem Krista obětovat v eucharistické oběti, v níž se stanou jeho Tělem a jeho Krví. Je to úkon samého Krista při Poslední večeři, „když vzal chléb a kalich“. „Jen Církev může přinášet Stvořiteli tuto čistou oběť tím, že mu s díkůvzdáním obětuje to, co pochází z jeho stvoření.“2065 Přinášení darů a jejich kladení na oltář přebírá Melchizedechův úkon a klade Stvořitelovy dary do Kristových rukou. On pak ve své oběti přivádí k dokonalosti všechny lidské pokusy přinášet oběti.
1351 Křesťané již od prvních dob přinášejí spolu s chlebem a vínem pro Eucharistii i své dary, aby je rozdělily mezi ty, kteří jsou v nouzi. Tento zvyk konat sbírku,2066 stále časový, má svůj podnět v příkladu Krista, který se stal chudým, aby nás obohatil:2067
„Majetní a ti, kdo chtějí, dobrovolně dávají, co kdo chce, a co se vybere, uloží se u představeného. Ten pak podporuje sirotky, vdovy a ty, kdo mají nouzi kvůli nemoci nebo z jiného důvodu; a také vězně a cizince, kteří žijí mezi námi: zkrátka, stará se o každého, kdo je v nouzi.“2068
1352 Anafora. Eucharistickou modlitbou, modlitbou díkůvzdání a proměňováním se dostáváme k srdci a k vrcholu bohoslužby:
V prefaci Církev vzdává díky Otci, skrze Krista v Duchu svatém, za všechna jeho díla, za stvoření, vykoupení i posvěcení. Tím se celé společenství spojuje s nepřetržitou chválou, kterou nebeská Církev, andělé a všichni svatí zpívají třikrát svatému Bohu.
1353 V epiklezi prosí Církev Otce, aby poslal svého svatého Ducha (nebo moc svého požehnání)2069 na chléb a víno, aby se jeho mocí staly Tělem a Krví Ježíše Krista, a aby ti, kdo se podílejí na Eucharistii, byli jedno tělo a jeden duch (některé liturgické tradice kladou epiklezi po anamnézi).
V pronášení slov o ustanovení účinnost Kristových slov a úkonů a moc Ducha svatého zpřítomňují svátostně jeho Tělo a Krev pod způsobami chleba a vína, jakož i jeho oběť, přinesenou na kříži jednou provždy.
1354 V anamnézi, která následuje, připomíná Církev utrpení, zmrtvýchvstání a slavný návrat Ježíše Krista; předkládá Otci oběť jeho Syna, který nás s ním smiřuje.
V přímluvách dává Církev najevo, že se Eucharistie slaví ve společenství s celou nebeskou i pozemskou Církví živých i mrtvých a ve společenství s pastýři Církve, s papežem, diecézním biskupem, s jeho kněžstvem a jeho jáhny a se všemi biskupy světa a s jejich církvemi.
1355 Při přijímání, jemuž předchází modlitba Páně a lámání chleba, dostávají věřící „ nebeský chléb“ a „kalich spásy“, Tělo a Krev Krista, který se dal „za život světa“ (Jan 6,51).
Protože nad tímto chlebem a vínem byly proneseny díky (podle tradičního vyjádření byly „proměněny“), „nazýváme tento pokrm Eucharistie a nikomu není dovoleno, aby se jí účastnil, leč tomu, kdo věří, že naše učení je pravdivé, kdo se očistil koupelí na odpuštění hříchů a k znovuzrození a kdo žije tak, jak učil Kristus“.2070
Svátostná oběť: díkůvzdání, památka, přítomnost
1356 Slaví-li křesťané Eucharistii již od počátků a formou, která se při velké rozmanitosti dob a liturgií v podstatě nezměnila, pak je to kvůli tomu, že se cítíme vázáni příkazem Pána, daným v předvečer jeho utrpení: „To čiňte na mou památku“ (1 Kor 11,24-25).
1357 Tento Pánův příkaz plníme tím, že slavíme památku jeho oběti. Tímto úkonem obětujeme Otci, co nám dal: dary stvoření, chléb a víno, které se mocí Ducha svatého a slovy Kristovými staly jeho Tělem a Krví: tímto způsobem se Kristus stal skutečně a tajemně přítomný.
1358 Musíme tedy Eucharistii považovat
- za díkůvzdání a chválu Otci,
- za památku oběti Krista a jeho Těla,
- za přítomnost Krista mocí jeho slova a jeho Ducha.
DÍKŮVZDÁNÍ A CHVÁLA OTCI
1359 Eucharistie, svátost naší spásy, kterou Kristus zjednal na kříži, je také obětí chvály a díkůvzdání za dílo stvoření. V eucharistické oběti je celé stvoření, které Bůh miluje, představeno Otci prostřednictvím Kristovy smrti a jeho zmrtvýchvstání. Církev může skrze Krista přinášet oběť chvály a díkůvzdání za všechno, co Bůh ve stvoření a v lidstvu učinil dobrého, krásného a spravedlivého.
1360 Eucharistie je obětí díků Otci, požehnání, kterým Církev vyjadřuje svou vděčnost Bohu za všechna jeho dobrodiní, za všechno, co vykonal skrze stvoření, vykoupení a posvěcení. Eucharistie znamená především díkůvzdání.
1361 Eucharistie je také obětí chvály, kterou Církev zpívá slávu Bohu jménem celého stvoření. Taková oběť chvály je možná jedině skrze Krista: on spojuje věřící se svou osobou, se svou chválou a se svou prosbou, takže oběť chvály Otci je přinášena skrze Krista a s ním, aby byla přijata v něm.
PAMÁTKA KRISTOVY OBĚTI A JEHO TĚLA, CÍRKEV
1362 Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, zpřítomnění a svátostné obětování jeho jediné oběti v liturgii Církve, která je jeho Tělem. Ve všech eucharistických modlitbách, po slovech ustanovení, nacházíme modlitbu, která se nazývá anamnéze nebo památka.
1363 Památka, podle Písma svatého, není pouze vzpomínka na minulé události, nýbrž hlásání velkolepých děl, které Bůh učinil pro lidi.2071 Liturgická oslava těchto událostí je jistým způsobem zpřítomňuje a aktualizuje. Právě tak Izrael chápe své osvobození z Egypta: kdykoliv se slaví Velikonoce, události exodu (odchodu z Egypta) se zpřítomňují ve vědomí věřících, aby s nimi srovnali svůj život.
1364 V Novém zákoně dostává památka nový význam. Když Církev slaví Eucharistii, koná památku Kristovy velikonoční oběti, a ta se zpřítomní: oběť, kterou Kristus přinesl jednou provždy na kříži, zůstává vždy časová:2072 „Kdykoli se slaví na oltáři oběť kříže, ve které je „obětován náš velikonoční beránek, Kristus“, uskutečňuje se dílo našeho vykoupení.“2073
1365 Jako památka Kristovy velikonoční oběti je Eucharistie také obětí. Obětní ráz Eucharistie se projevuje v samotných slovech ustanovení: „To je mé tělo, které se za vás vydává“ a „tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,19-20). Kristus dává v Eucharistii totéž tělo, která za nás vydal na kříž, tutéž krev, kterou prolil „za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).
1366 Eucharistie je tedy obětí, protože zpřítomňuje oběť kříže, protože je její památkou a protože přivlastňuje její ovoce:
„Kristus Bůh a náš Pán předtím, než se obětoval Bohu Otci jednou provždy svou smrtí na oltáři kříže, aby (jím) zjednal věčné vykoupení; vzhledem k tomu, že jeho kněžství nemělo vyhasnout jeho smrtí (Žid 7,24.27), při Poslední večeři, v noci, kdy byl zrazen (1 Kor 11,23), [chtěl] zanechat Církvi, své milované nevěstě, viditelnou oběť (jak vyžaduje lidská přirozenost), kterou by byla zpřítomňována ona oběť krvavá, kterou měl přinést jednou provždy na kříži a jejíž památka by se prodlužovala až do konce světa (1 Kor 11,23); spasitelná síla téže oběti by se pak vylévala na odpuštění hříchů, kterých se každodenně dopouštíme.“2074
1367 Kristova oběť a oběť Eucharistie je jedna jediná oběť: „Vždyť jde o jednu a tutéž oběť a sám Ježíš ji přináší skrze službu kněží, on, který jednoho dne obětoval na kříži sám sebe: různý je pouze způsob, jímž se oběť přináší.“ „V této božské oběti, která se koná ve mši svaté, je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus, který se obětoval jen jedenkrát krvavým způsobem na oltáři kříže.“2075
1368 Eucharistie je také obětí Církve. Církev, jež je Kristovým Tělem, má účast na oběti své Hlavy. Je s Kristem sama celá obětována. Spojuje se s jeho přímluvou u Otce za všechny lidi. V Eucharistii se stává Kristova oběť také obětí údů jeho Těla. Život věřících, jejich chvála, jejich utrpení, jejich modlitba, jejich práce jsou spojeny s Kristovou chválou a modlitbou, s jeho utrpením a prací i s jeho bezvýhradnou obětí, a tím získávají novou hodnotu. Kristova oběť, přítomná na oltáři, poskytuje všem generacím křesťanů možnost být spojeni s jeho obětí.
V katakombách je často Církev znázorňována jako modlící se žena s rozepjatými pažemi v modlitebním postoji. Jako Kristus rozepjal své ruce na kříži, tak skrze něho, s ním a v něm se Církev obětuje a prosí za všechny lidi.
1369 Celá Církve je spojena s Kristovou obětí a s jeho přímluvou. Papež, pověřený Petrovou službou v Církvi, je spojen s každým slavením Eucharistie, v níž je jmenován jako znamení a jako služebník jednoty všeobecné Církve. Místní biskup je vždy odpovědný za Eucharistii, i když jí předsedá nějaký kněz; připomíná se při ní jeho jméno, aby se vyjádřilo, že předsedá místní církvi uprostřed svého kněžstva a za přispění jáhnů. Společenství opět prosí za všechny služebníky, kteří pro ně a s ním přinášejí eucharistickou oběť.
„Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup nebo ten, koho on sám pověřil.“2076
„Služba kněží však duchovní oběť věřících dovršuje ve spojení s obětí Krista, jediného Prostředníka; tato oběť se rukama kněží jménem celé Církve přináší nekrvavě a svátostně v Eucharistii, dokud sám Pán nepřijde.“2077
1370 S Kristovou obětí se nespojují jen údy, které jsou ještě na zemi, nýbrž i ty, které už pobývají v nebeské slávě. Církev totiž přináší eucharistickou oběť ve společenství s nejsvětější Pannou Marií, kterou výslovně připomíná, stejně jako se všemi svatými a se všemi světicemi. Církev je v Eucharistii s Marií jako u paty kříže, spojená s Kristovou obětí a přímluvou.
1371 Eucharistická oběť se přináší také za zesnulé věřící, „kteří zemřeli v Kristu a nejsou ještě úplně očištěni“,2078 aby mohli vstoupit do Kristova světla a pokoje:
„Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně.“2079
„Pak [v anafoře] prosíme také za svaté otce a biskupy a vůbec za všechny, kteří zesnuli před námi, a jsme přesvědčeni, že to velmi prospívá duším, za které je přednášena prosba během svaté, tolik úžasné oběti… Přednášíme-li Bohu modlitby za zemřelé, i když hříšníky… představujeme Krista obětovaného za naše hříchy, snažíce se o to, aby Bůh, přítel lidí, se stal shovívavý k nim i k nám.“2080
1372 Svatý Augustin obdivuhodně shrnul tuto nauku, jež nás vybízí ke stále hlubší účasti na oběti našeho Spasitele, kterou slavíme v Eucharistii:
„Celá vykoupená obec, tj. shromáždění a společnost svatých, je obětována jako obecná oběť Bohu skrze velikého kněze, který obětoval také sám sebe v umučení za nás, abychom byli tělem tak veliké hlavy, přijav podobu služebníka. … To jest oběť křesťanů: „I když je nás mnoho, jsme jediným tělem v Kristu“ (Řím 12,5). Tu také hojně obětuje Církev ve svátosti obzvláštní, věřícím známé, kterou se naznačuje, že v té věci, kterou obětuje, se obětuje sama.“2081
PŘÍTOMNOST KRISTA, SKRZE MOC JEHO SLOVA A DUCHA SVATÉHO
1373 „Kristus Ježíš přece zemřel, ano, i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!“ (Řím 8,34). Je ve své Církvi přítomen mnoha způsoby:2082 ve svém slově, v modlitbě Církve, tam, „kde jsou dva nebo tři shromážděni“ v jeho „jménu“ (Mt 18,20), v chudých, nemocných, ve vězních,2083 ve svátostech, jejichž je původcem, v mešní oběti a v osobě služebníka. Ale „zejména (je přítomen) pod eucharistickými způsobami“.2084
1374 Způsob Kristovy přítomnosti pod eucharistickými způsobami je jedinečný. Díky němu stojí Eucharistie nad všemi svátostmi a je „jakýmsi vyvrcholením duchovního života a cílem, k němuž směřují všechny svátosti“.2085 V Nejsvětější svátosti oltářní je „obsaženo opravdu, skutečně a podstatně tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, s duší a božstvím, a tedy naprosto celý Kristus“.2086 „Tato přítomnost se nazývá „skutečná“ ne výlučně, jako by ostatní nebyly „skutečné“, ale je to přítomnost („par excellence“), protože je podstatná, tj., že tímto způsobem je přítomen Kristus, Bůh a člověk, naprosto celý.“2087
1375 Kristus se stává přítomný v této svátosti proměněním chleba a vína ve své Tělo a ve svou Krev. Církevní otcové vždy rozhodně vyjadřovali víru Církve v účinnost Kristových slov a působení Ducha svatého, díky nimž nastává toto proměnění. Svatý Jan Zlatoústý například tvrdí:
„Nezpůsobí to člověk, že se obětní dary stanou Kristovým Tělem a Krví, nýbrž sám Kristus, který byl za nás ukřižován. Kněz, jako Kristův zástupce, pronáší slova, ale jejich moc a milost jsou Boží. Toto je moje Tělo, říká kněz, a toto slovo proměňuje obětní dary.“2088
A svatý Ambrož o eucharistickém proměňování říká:
„Nejde o prvek vytvořený přírodou, nýbrž o podstatu způsobenou formulí proměňování, a účinnost proměňování je větší, než přírodní účinnost, protože následkem proměňování se změní přirozenost… Kristovo slovo, jež mohlo stvořit z ničeho to, co neexistovalo, nemůže snad přeměnit v jinou podstatu to, co už existuje? Dát novou přirozenost věcem není menší skutek, než ji přeměnit.“2089
1376 Tridentský koncil shrnuje katolickou víru prohlášením: „Protože Kristus, náš Vykupitel, řekl, že to, co obětoval pod způsobou chleba, je opravdu jeho Tělo, bylo v Boží Církvi vždy přesvědčení – a tento posvátný koncil to znovu prohlašuje – že konsekrací ( proměňováním) chleba a vína nastává změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho Krve. Tuto změnu tedy katolická Církev vhodně a přiléhavě nazývá přepodstatnění.“2090
1377 Kristova eucharistická přítomnost začíná ve chvíli proměňování a trvá, dokud existují eucharistické způsoby. Kristus je celý a celistvý přítomen v každé způsobě a v každé její části; proto lámání chleba nerozděluje Krista.2091
1378 Úcta k Eucharistii. V mešní liturgii vyjadřujeme svou víru ve skutečnou přítomnost Krista pod způsobami chleba a vína, mezi jiným pokleknutím nebo hlubokou úklonou na znamení klanění se Pánu. „Katolická Církev vzdává tuto bohopoctu eucharistické svátosti nejen během mše svaté, nýbrž i mimo její slavení tím, že se svrchovanou pečlivostí uchovává proměněné hostie a vystavuje je k slavnostnímu uctívání křesťanských věřících a nosí je v průvodu s radostí křesťanského lidu.“2092
1379 „Svatá zásoba“ (svatostánek) byla původně určena k tomu, aby se v ní důstojně uchovávala Eucharistie a aby mohla být donášena nemocným a nepřítomným mimo mši svatou. Tím, že Církev prohloubila víru ve skutečnou přítomnost Krista v Eucharistii, si uvědomila význam tiché adorace Pána, přítomného pod eucharistickými způsobami. Proto má být svatostánek umístěn na zvláště důstojném místě kostela a má být vybudován takovým způsobem, aby zdůrazňoval a ukazoval pravdu, že Kristus je skutečně přítomen v Nejsvětější svátosti.
1380 Je velmi případné, že Kristus chtěl zůstat přítomen pro svou Církev tímto vpravdě jedinečným způsobem. Protože se chystal své učedníky opustit ve své viditelné podobě, chtěl nám zůstavit svou svátostnou přítomnost; a protože se chystal obětovat se na kříži pro naši spásu, chtěl, abychom měli památku lásky, kterou nás miloval „až do krajnosti“ (Jan 13,1), až k darování svého života. A opravdu svou přítomností v Eucharistii zůstává tajemně mezi námi jako ten, který nás miloval a který se za nás vydal,2093 a zůstává takto pod způsobami, které vyjadřují a sdělují tuto lásku:
„Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se šli s ním setkat v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává.“2094
1381 „„Nelze vnímat smysly, že je v této svátosti přítomno pravé Tělo a pravá Krev Krista“ – říká svatý Tomáš – „nýbrž pouze vírou, která se opírá o Boží autoritu.“ Proto v komentáři k úryvku ze sv. Lukáše 22,19: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“, říká svatý Cyril: „Netaž se, zda je to pravda, ale spíše s vírou přijmi slova Spasitele: on nelže, protože on sám je pravda“.“2095
Adoro te devote, latens Deitas…
Klaním se ti vroucně, skrytý Bože náš,
jenž tu ve svátosti sebe ukrýváš:
tobě srdcem svým se zcela poddávám,
před tebou svou slabost, Bože, vyznávám.
Zrakem, hmatem, chutí tebe nevnímám
a jen sluchem svým tě jistě poznávám.
Věřím vše, co hlásal světu Kristus Pán,
v něm je základ pravdy lidstvu dán.
(Sv. Tomáš Akvinský, hymnus Adoro te devote)
Velikonoční hostina
1382 Mše svatá je zároveň a neoddělitelně památka oběti, v níž se zpřítomňuje oběť na kříži a posvátná hostina společenství Těla a Krve Páně. Avšak slavení eucharistické oběti je zcela zaměřeno na důvěrné spojení věřících s Kristem ve svatém přijímání. Jít k přijímání, to je přijmout samotného Krista, který se za nás obětoval.
1383 Oltář, kolem něhož se Církev shromažďuje ke slavení Eucharistie, představuje obě dvě hlediska téhož tajemství: obětní oltář a stůl Páně, a to tím více, že křesťanský oltář je symbolem samého Krista, který je přítomen ve shromáždění svých věřících jako oběť přinesená za naše smíření a zároveň jako nebeský pokrm, který se nám dává. „Co jiného je oltář, než obraz Kristova Těla?“ – říká svatý Ambrož,2096 a jinde: „Oltář je obrazem těla Kristova a Kristovo Tělo je na oltáři.“2097 Liturgie vyjadřuje tuto jednotu oběti a společenství mnoha modlitbami. Římská církev se například modlí ve své anafoře takto:
„V pokoře tě prosíme, všemohoucí Bože: Přikaž svému svatému andělu, ať ji přenese na tvůj nebeský oltář, před tvář tvé božské velebnosti. A nás všechny, kdo máme účast na tomto oltáři a přijmeme toto svaté Tělo a Krev tvého Syna, naplň veškerým nebeským požehnáním a milostí.“2098
„VEZMĚTE A JEZTE Z TOHO VŠICHNI“: PŘIJÍMÁNÍ
1384 Pán se k nám obrací s naléhavou výzvou, abychom ho přijímali v eucharistické svátosti: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53).
1385 Abychom odpověděli na tuto výzvu, musíme se připravit na tuto tak velikou a tak svatou chvíli. Svatý Pavel nás vybízí ke zpytování svědomí: „Kdo by tedy jedl chléb (Páně) nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a tělo (Páně) nerozlišuje (od obyčejného chleba), jí a pije si odsouzení“ (1 Kor 11,27-29). Kdo je si vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí přijmout svátost smíření dříve než přistoupí k přijímání.
1386 Tváří v tvář velikosti této svátosti věřící nemůže než pokorně a s vroucí vírou pronášet setníkovu prosbu:2099 „Domine, non sum dignus ut intres sub tectum meum: sed tantum dic verbo, et sanabitur anima mea“ (Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“).2100 V „Božské liturgii“ svatého Jana Zlatoústého se věřící modlí v tomtéž duchu:
„Ó, Boží Synu, dej mi dnes účast na tvé mystické hostině. Neprozradím tvé tajemství tvým nepřátelům, ani ti nedám Jidášův polibek, ale jako lotr po pravici ti říkám: Rozpomeň se na mne, až budeš ve svém království.“2101
1387 Aby se věřící vhodně připravili na přijetí této svátosti, zachovávají půst, předepsaný v jejich církvi.2102 Tělesný postoj (chování, šaty) má vyjadřovat úctu, slavnostní ráz a radost této chvíle, v níž se Kristus stává naším hostem.
1388 Odpovídá to samotnému významu Eucharistie, když věřící přijímají pokaždé, kdykoliv jsou na mši svaté, mají-li ovšem požadované předpoklady: „Velmi se doporučuje dokonalejší účast na mši svaté v tom smyslu, že věřící po kněžském přijímání přijímají také tělo Páně z téže oběti.“2103
1389 Církev ukládá věřícím, aby se „o nedělích a svátcích účastnili Boží liturgie“2104 a aby přijímali alespoň jednou za rok Eucharistii, pokud možno ve velikonočním období,2105 a aby byli na ni připraveni svátostí smíření. Církev však vřele doporučuje věřícím, aby přijímali Eucharistii v neděli a ve sváteční dny nebo i častěji, ano i každý den.
1390 Protože Kristus je svátostně přítomen pod každou způsobou, přijímání jen pod jednou způsobou chleba dovoluje přijmout celý plod eucharistické milosti. Z pastoračních důvodů se v latinském obřadu tento způsob přijímání právoplatně ustálil jako nejběžnější. Nicméně „plněji je vyjádřeno svátostné znamení při svatém přijímání, když se podává pod obojí způsobou, neboť v této formě dokonaleji vyniká znamení eucharistické hostiny“.2106 Toto je obvyklá forma přijímání ve východních obřadech.
PLODY PŘIJÍMÁNÍ
1391 Přijímáním vzrůstá naše spojení s Kristem. Přijímat Tělo Páně při přijímání přináší jako hlavní plod důvěrné spojení s Ježíšem Kristem. Pán totiž řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56). Život v Kristu má svůj základ v eucharistické hostině: „Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne“ (Jan 6,57).
„Když o svátcích Pána věřící přijímají Tělo Syna, zvěstují si navzájem radostnou zvěst, že je nám darován závdavek života, jako když anděl řekl Marii Magdaléně: „Kristus vstal z mrtvých!“ Opravdu již nyní život a vzkříšení jsou uděleny tomu, kdo přijímá Krista.“2107
1392 Co působí hmotný pokrm v našem tělesném životě, to podivuhodným způsobem uskutečňuje přijímání v našem duchovním životě. Přijímání Těla vzkříšeného Krista, „ Duchem svatým oživeného a oživujícího“,2108 uchovává, rozmnožuje a obnovuje milost přijatou při křtu a dává jí růst. Růst křesťanského života vyžaduje, aby byl živen eucharistickým přijímáním, chlebem našeho putování až do chvíle smrti, kdy nám bude dán jako pokrm na cestu (viatikum).
1393 Přijímání nás odděluje od hříchu. Kristovo Tělo, které přijímáme ve svatém přijímání, „se vydalo za nás“, a Krev, kterou pijeme, „byla prolita za všechny na odpuštění hříchů“. Proto nás Eucharistie nemůže spojit s Kristem, aniž by nás zároveň neočistila od spáchaných hříchů a nechránila nás proti hříchům budoucím:
„„Kdykoliv totiž jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně.“2109 Zvěstujeme-li smrt, zvěstujeme odpuštění hříchů. Jestliže pokaždé, když se prolévá jeho krev, prolévá se na odpuštění hříchů, musím ji přijímat vždycky, protože mi vždycky odpouští hříchy. Já, který hřeším, musím stále užívat léku.“2110
1394 Jako tělesný pokrm slouží k tomu, aby obnovil ztracené síly, tak Eucharistie posiluje lásku, která má v každodenním životě sklon slábnout; takto oživovaná láska zahlazuje všední hříchy.2111 Když se nám Kristus dává, oživuje naši lásku a dává nám schopnost zbavit se nezřízeného lpění na tvorech a zakořenit se v něm:
„Protože tedy Kristus za nás zemřel z lásky, pak kdykoli při mešní oběti konáme památku jeho smrti, žádáme tím o lásku skrze příchod svatého Ducha. Pokorně si vyprošujeme, abychom právě pro lásku, s níž se Kristus dal za nás ukřižovat, i my mohli tím, že přijmeme milosti Ducha svatého, považovat svět za ukřižovaný pro nás a nás ukřižované pro svět… A protože jsme obdrželi dar lásky, umírejme hříchu a žijme pro Boha.“2112
1395 Toutéž láskou, kterou v nás zažíhá, nás Eucharistie do budoucna uchovává před smrtelnými hříchy. Čím více máme účast na Kristově životě a čím více roste naše přátelství, tím nesnadněji se od něho oddělíme smrtelným hříchem. Eucharistie není zaměřena na odpuštění smrtelných hříchů. To přísluší svátosti smíření. Eucharistii je naopak vlastní být svátostí těch, kdo jsou v plném společenství Církve.
1396 Jednota mystického těla: Eucharistie utváří Církev. Ti, kdo přijímají Eucharistii, jsou mnohem úžeji spojeni s Kristem. Stejným poutem je Kristus spojuje se všemi věřícími v jednom jediném Těle: v Církvi. Přijímání obnovuje, posiluje a prohlubuje toto přivtělení k Církvi, které již bylo uskutečněno prostřednictvím křtu. Křtem jsme byli povoláni utvořit jedno jediné tělo.2113 Eucharistií se naplňuje toto povolání: „Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,16-17):
„Jste-li tělo Kristovo a jeho údy, je na oltáři Páně předkládáno vaše tajemství a vy přijímáte své tajemství. Odpovídáte: „Amen“ („Ano, tak tomu je!“) na to, co přijímáte, a touto svou odpovědí to podepisujete. Vždyť se ti říká: „Tělo Kristovo“, a ty odpovídáš: „Amen.“ Buď tedy údem Kristovým, aby tvé Amen bylo upřímné.“2114
1397 Eucharistie zavazuje ve vztahu k chudým. Abychom přijímali v pravdě Kristovo Tělo a Krev, jež byly za nás vydány, musíme poznávat Krista ve svých nejchudších bratřích:2115
„Tys pil Krev Páně a nepoznáváš svého bratra. Zneuctíváš právě tento stůl tím, že si myslíš, že není hoden podílet se na tvém pokrmu ten, který byl uznán hodným účastnit se tohoto stolu. Bůh tě zbavil všech tvých hříchů a pozval tě na tuto hostinu. A ty ses ani potom nestal milosrdnějším.“2116
1398 Eucharistie a jednota křesťanů. Před velebností této svátosti svatý Augustin zvolá:
„Ó, svátosti zbožnosti! Ó, znamení jednoty! Ó, pouto lásky!“2117 Čím bolestněji se pociťují rozdělení Církve, která zabraňují společné účasti na stolu Páně, tím naléhavější jsou modlitby k Pánu za to, aby nadešly dny úplné jednoty těch, kteří v něho věří.
1399 Východní církve, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, slaví Eucharistii s velikou láskou. „Jelikož tyto Církve, i když odloučené, mají pravé svátosti a především, vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a Eucharistii, které je s námi dosud těsně pojí.“2118 „Jisté společenství „in sacris“, ve svatých věcech“, tedy v Eucharistii, „za vhodných okolností a se souhlasem církevní autority je nejen možné, ale dokonce se doporučuje“.2119
1400 Církevní společenství vzniklá z reformace, odloučená od katolické církve, „neuchovala původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství“.2120 A z tohoto důvodu není pro katolickou církev možné vzájemné eucharistické přijímání s těmito společenstvími. Nicméně když tato společenství „při večeři Páně připomínají jeho smrt a vzkříšení, vyznávají, že je to znamení života ve společenství s Kristem, a očekávají jeho slavný příchod“.2121
1401 Naskytne-li se závažná potřeba velké naléhavosti, mohou podle úsudku diecézního biskupa katoličtí kněží udělovat svátosti (Eucharistii, smíření a pomazání nemocných) i jiným křesťanům, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví, ovšem jen když o to sami zcela dobrovolně požádají: v takových případech je nutné, aby projevili katolickou víru, pokud se týká těchto svátostí, a aby měli požadovanou dispozici.2122
Eucharistie – „zástava budoucí slávy“
1402 V jedné starobylé modlitbě Církev oslavuje tajemství Eucharistie: „Ó, svatá hostino, při níž se sytíme Kristem. Koná se památka jeho utrpení; mysl se naplňuje milostí a dává se zástava budoucí slávy“. Je-li Eucharistie památkou velikonoční oběti Pána, jestliže naší účastí na oltáři býváme naplněni „veškerým nebeským požehnáním a milostí“,2123 pak Eucharistie také předjímá nebeskou slávu.
1403 Při Poslední večeři sám Pán obrátil pozornost svých učedníků na naplnění velikonoční oběti v Božím království: „Pravím vám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy z nového plodu budu pít s vámi v Království svého Otce“ (Mt 26,29).2124 Kdykoliv Církev slaví Eucharistii, připomíná tento příslib a její pohled se obrací k „Tomu, který přichází“.2125 V modlitbě vzývá jeho příchod: „Marana tha“ (1 Kor 16,22 Vulg.), „Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,20), „Kéž přijde tvá milost a kéž pomine tento svět!“2126
1404 Církev ví, že již od nynějška Pán přichází ve své Eucharistii a že je v ní přítomný uprostřed nás. Tato přítomnost je však skrytá. A proto slavíme Eucharistii „a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista“2127 a prosíme o splnění naší naděje, „že s nimi budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu; potom už nebude pláč, protože tě uvidíme tváří v tvář, a budeme ti podobni navěky, Bože náš, a věčně tě budeme chválit, skrze našeho Pána Ježíše Krista“.2128
1405 Nemáme bezpečnější záruku a zřejmější znamení této veliké naděje, těchto „ nových nebes a nové země, kde bude mít svůj domov spravedlnost“ (2 Petr 3,13), než je právě Eucharistie. Kdykoliv se totiž slaví toto tajemství, vždy „se uskutečňuje dílo našeho vykoupení“,2129 a lámeme „tentýž chléb, který je lékem nesmrtelnosti, lékem, abychom nezemřeli, ale žili věčně v Ježíši Kristu“.2130
Druhá kapitola
Svátosti uzdravování
1420 Skrze svátosti uvedení do křesťanského života, člověk dostává Kristův nový život. Nyní, v tomto životě, jej uchováváme „v hliněné nádobě“ (2 Kor 4,7). Nyní je ještě „s Kristem skrytý v Bohu“ (Kol 3,3). Jsme ještě „ve stanu, v kterém tady na zemi bydlíme“ (2 Kor 5,1), který je podroben utrpení, nemoci a smrti. Tento nový život Božího dítěte může být oslaben, ba dokonce ztracen hříchem.
1421 Pán Ježíš Kristus, lékař našich duší i našich těl, ten, který odpustil hříchy ochrnulému a vrátil mu tělesné zdraví,2133 chtěl, aby jeho Církev pokračovala v síle Ducha svatého ve svém díle spásy a uzdravování i u svých členů. To je cílem dvou svátostí uzdravování: svátosti smíření a pomazání nemocných.
4. článek
Svátost pokání a smíření
Jak se nazývá tato svátost?
1423 Nazývá se svátost obrácení, protože svátostně uskutečňuje Ježíšovu výzvu k obrácení,2135 návrat k Otci,2136 od něhož jsme se vzdálili hříchem. Nazývá se svátost pokání, protože posvěcuje osobní i církevní proces obrácení, lítosti a zadostiučinění křesťana hříšníka.
1424 Nazývá se svátost zpovědi, protože odsouzení, vyznání hříchů před knězem, je podstatným prvkem této svátosti. V hlubokém smyslu je také „vyznáním“, uznáním a chválou svatosti Boha a jeho milosrdenství vůči hříšnému člověku.
Nazývá se svátost odpuštění, protože prostřednictvím kněžského rozhřešení Bůh uděluje kajícníkovi „odpuštění a pokoj“.2137
Nazývá se svátost smíření, protože dává hříšníkovi Boží lásku, která usmiřuje: „Smiřte se s Bohem“ (2 Kor 5,20). Ten, kdo žije z milosrdné lásky Boha, je ochoten odpovědět na Pánovu výzvu: „Jdi se napřed smířit se svým bratrem“ (Mt 5,24).
Proč svátost smíření po křtu?
1425 „Dali jste se obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Duchem našeho Boha!“ (1 Kor 6,11). Je třeba si uvědomit velikost Božího daru, který je nám dáván ve svátostech uvedení do křesťanského života, abychom pochopili, jak není hřích přípustný pro toho, kdo „se oblékl v Krista“ (Gal 3,27). Apoštol svatý Jan však také tvrdí: „Říkáme-li, hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda“ (1 Jan 1,8). A sám Pán nás učil se modlit: „Odpusť nám naše viny“ (Lk 11,4), když spojil vzájemné odpuštění našich urážek s odpuštěním našich vin, které nám Bůh udělí.
1426 Obrácením ke Kristu, novým narozením ve křtu, darem Ducha svatého, Kristovým Tělem a Krví, které jsme přijali jako pokrm, jsme se stali před ním „svatými a neposkvrněnými v lásce“ (Ef 1,4), jako je před ním „svatá a bez poskvrny“ (Ef 5,27) sama Církev, Kristova nevěsta. Nicméně nový život přijatý v uvedení do křesťanského života neodstranil křehkost a slabost lidské přirozenosti, ani náklonnost ke hříchu, kterou Tradice nazývá žádostivost; ta zůstává v pokřtěných, a oni proto při svých zkouškách v boji křesťanského života musí být podporováni Kristovou milostí.2138 Tento boj je bojem o obrácení, jehož konečným cílem je svatost a věčný život, k němuž nás Pán nepřestává volat.2139
Obrácení pokřtěných
1427 Ježíš volá k obrácení. Tato výzva je podstatným prvkem hlásání království: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Tato výzva se v kázání Církve obrací především k těm, kteří ještě neznají Krista a jeho evangelium. Křest je tedy hlavním místem prvního a základního obrácení. Skrze víru v radostnou zvěst a skrze křest se člověk zříká zla a získává spásu, to jest odpuštění všech hříchů a dar nového života.2140
1428 Kristova výzva k obrácení však zaznívá v životě křesťanů stále. Toto druhé obrácení je trvalý úkol pro celou Církev, v níž „však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvalou cestou pokání a obnovy“.2141 Toto úsilí o obrácení není pouze lidským dílem. Je to dynamismus „zkroušeného srdce“ (Ž 51,19), jež přitahuje a jímž hýbá milost,2142 aby odpovědělo na milosrdnou lásku Boha, který si nás dříve zamiloval.2143
1429 Dokazuje to obrácení svatého Petra poté, co třikrát zapřel svého Mistra. Pohled ne změrného Ježíšova milosrdenství vyvolává u Petra slzy lítosti (Lk 22,61) a po zmrtvýchvstání Páně trojí vyznání jeho lásky k Ježíšovi.2144 Druhé obrácení má také společenský rozměr. Je to vidět na výzvě Pána k celé Církvi: „Upamatuj se!.. Obrať se tedy“ (Zj 2,5.16).
O těchto dvou obráceních říká svatý Ambrož, že v Církvi „je voda a slzy: voda křtu a slzy pokání“.2145
Vnitřní pokání
1430 Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnějších skutky, „žíněné roucho a popel“, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek, kajícími úkony a skutky.2146
1431 Vnitřní pokání je radikální, nové zaměření celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod z hříchem, odvrácení od zla, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a důvěrou v pomoc jeho milosti. Toto obrácení srdce doprovází bolest a spásný smutek, který Otcové nazývají „animi cruciatus [útrapy ducha]“, „compunctio cordis [zkroušenost srdce]“.2147
1432 Lidské srdce je těžkopádné a zatvrzelé. Je třeba, aby Bůh dal člověku nové srdce.2148 Obrácení je především dílem Boží milosti; ta nám dává, abychom se ve svých srdcích k němu vrátili: „Vrať nás, Hospodine, k sobě, a my se vrátíme“ (Pláč 5,21). Bůh nám dává sílu začít znovu. Tím, že naše srdce objeví velikost Boží lásky, se zachvěje hrůzou a tíží hříchu a začíná se obávat urazit Boha hříchem a odloučit se od něho. Lidské srdce se obrátí, zahledí-li se na toho, který byl proboden našimi hříchy.2149
„Upírejme pohled na Kristovu krev a uvažujme, jak byla drahá pro Boha, jeho Otce; vždyť tím, že byla vylita za naši spásu, nabídl Bůh celému světu milost obrácení.“2150
Rozmanité způsoby pokání v křesťanském životě
1434 Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Písmo i Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby: půst, modlitbu, almužnu,2153 které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým. Vedle radikálního očištění, jaké působí křest nebo mučednictví, označují jako prostředek k odpuštění hříchů vynaložené úsilí na smíření s bližním, kající slzy, starost o spásu bližního,2154 přímluvu svatých a skutky lásky, která „přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8).
1435 Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě, a to úkony smíření, péčí o chudé, konáním spravedlnosti a práva a jejich obranou,2155 vyznáváním vin bratřím, bratrským napomínáním, revizí celého života, zpytováním svědomí, duchovním vedením, přijímáním utrpení, trpělivostí v pronásledování pro spravedlnost. Nejbezpečnější cestou pokání je vzít svůj každodenní kříž a následovat Ježíše.2156
1436 Eucharistie a pokání. Obrácení a každodenní pokání nacházejí svůj pramen a svůj pokrm v Eucharistii, protože v ní je zpřítomněna oběť Krista, který nás smířil s Bohem; jí jsou živeni a posilováni ti, kteří žijí z Kristova života; Eucharistie „je jako protilék, jímž jsme zbavováni každodenních vin a chráněni před smrtelnými hříchy“.2157
1437 Četba Písma svatého, modlitba liturgie hodin a Otčenáše, každý upřímný úkon bohopocty nebo zbožnosti v nás oživuje ducha obrácení a kajícnosti a přispívá k odpuštění našich hříchů.
1438 Doby a dny pokání během liturgického roku (postní doba, každý pátek na památku smrti Páně) jsou závažné chvíle kajícné praxe Církve.2158 Tato období jsou zvláště vhodná pro duchovní cvičení, kajícné obřady, pouti na znamení pokání, dobrovolná odříkání, jako je půst a almužna, dělení se s bratry (charitativní a misijní díla).
1439 Dynamiku obrácení a pokání Ježíš úchvatně vylíčil v podobenství „o marnotratném synu“, jehož středem je „milosrdný otec“ (Lk 15,11-24): okouzlení klamnou svobodou, opuštění otcovského domu; krajní nouze, do níž upadne syn, když rozházel svůj majetek; hluboké ponížení, když musí pást vepře, ba ještě hůře, dychtit po tom, aby se živil lusky, které požírali vepři; přemýšlení o tom, že ztratil všechno, co kdysi měl; lítost a rozhodnutí vyznat svou vinu otci; cesta zpátky; velkodušné přijetí otcem; radost otcova: to jsou některé rysy vlastní procesu obrácení. Krásný šat, prsten a slavnostní hostina jsou symboly nového života, čistého, důstojného, plného radosti, který je životem člověka, jenž se vrátil k Bohu do lůna jeho rodiny, do Církve. Jen Kristovo srdce, jež zná hlubiny lásky svého Otce, nám mohlo zjevit propast jeho milosrdenství způsobem plným veliké prostoty a krásy.
Svátost pokání a smíření
POUZE BŮH ODPOUŠTÍ HŘÍCH
1441 Pouze Bůh odpouští hříchy.2160 Protože Ježíš je Boží Syn, říká o sobě: „Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ (Mk 2,10) a vykonává tuto božskou moc: „Odpouštějí se ti hříchy!“ (Mk 2,5; Lk 7,48). Ba víc: z moci své božské autority dává tuto moc lidem,2161 aby ji vykonávali jeho jménem.
1442 Kristus chtěl, aby celá jeho Církev byla svou modlitbou, svým životem a svou činností znamením a nástrojem odpuštění a smíření, které nám získal za cenu své krve. Výkon moci rozhřešovat hříchy však svěřil apoštolské službě. Té svěřil „službu“ usmiřovat (2 Kor 5,18). Apoštol je vyslán „ve jménu Krista“ a sám Bůh skrze něho nabádá a prosí: „Smiřte se s Bohem“ (2 Kor 5,20).
SMÍŘENÍ S CÍRKVÍ
1443 Během své veřejné činnosti Ježíš nejen odpouštěl hříchy, nýbrž ukázal i účinek tohoto odpouštění: hříšníky, jimž bylo odpuštěno, znovu začlenil do společenství Božího lidu, od něhož je hřích vzdálil nebo dokonce z něho vyloučil. Jasně to dokazuje skutečnost, že Ježíš připouští hříšníky ke svému stolu; dokonce sám sedí u jejich stolu. Toto gesto vyjadřuje ohromujícím způsobem Boží odpuštění2162 a zároveň návrat do lůna Božího lidu.2163
1444 Tím, že Pán dává apoštolům podíl na své vlastní moci odpouštět hříchy, udílí jim také pravomoc smiřovat hříšníky s Církví. Tento církevní rozměr jejich služby je zejména vyjádřen slavnostními slovy, která říká Kristus Šimonu Petrovi: „Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 16,19). Tato „moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena také sboru apoštolů, spojenému se svou hlavou“.2164
1445 Slova svazovat a rozvazovat znamenají: ten, kterého vy vyloučíte ze svého společenství, bude vyloučen ze společenství s Bohem; ten, koho znovu přijmete do svého společenství, toho přijme do svého společenství také Bůh. Smíření s Církví je neodlučitelné od smíření s Bohem.
SVÁTOST ODPUŠTĚNÍ
1446 Kristus ustanovil svátost pokání pro všechny hříšné členy své Církve, především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu po křtu a ztratili tak křestní milost a zasadili ránu církevnímu společenství. Těmto nabízí svátost pokání novou možnost obrátit se a znovu získat milost ospravedlnění. Církevní Otcové mluví o této svátosti jako o „druhém břevnu po ztroskotání, zaviněném ztrátou milosti“.2165
1447 Konkrétní způsob, jakým Církev vykonávala tuto moc přijatou od Pána, prodělal během staletí mnoho změn. V prvních staletích bylo smíření křesťanů, kteří se dopustili zvláště těžkých hříchů po svém křtu (například modloslužby, vraždy nebo cizoložství), vázáno na velmi přísnou kázeň, podle níž kajícníci museli konat veřejné pokání za své hříchy, často dlouhá léta, než dosáhli smíření. Do tohoto „řádu kajícníků“ (který se týkal jen určitých těžkých hříchů) se připouštělo jen zřídka a v některých krajích pouze jedenkrát za život. Irští misionáři v sedmém století, inspirovaní mnišskou tradicí Východu, přinesli do kontinentální Evropy praxi „soukromého“ pokání, které nevyžaduje veřejné a dlouhodobé konání kajícných skutků před přijetím smíření s Církví. Svátost se od té doby provádí diskrétnějším způsobem mezi kajícníkem a knězem. Tato nová praxe předvídala možnost opakování, a tak otevírala cestu pravidelnému přijímání této svátosti. Umožňovala zahrnout do jediného slavení svátosti odpuštění těžkých i lehkých hříchů. A toto je v hrubých rysech způsob pokání, který Církev užívá dodnes.
1448 Skrze změny, které během staletí zaznamenala kázeň a slavení této svátosti, lze rozpoznat tutéž základní strukturu. Tvoří ji dva rovnoměrně podstatné prvky: na jedné straně činy člověka, který se obrací pod vlivem Ducha svatého: totiž lítost, vyznání a zadostiučinění; na druhé straně Boží působení prostřednictvím zásahu Církve. Církve, která skrze biskupa nebo své kněze uděluje jménem Ježíše Krista odpuštění a stanoví způsob zadostiučinění, prosí také za hříšníka a koná s ním pokání. Tak se hříšník uzdravuje a zapojuje do církevního společenství.
1449 Formule rozřešení užívaná v latinské Církvi vyjadřuje podstatné prvky této svátosti: Otec milosrdenství je pramenem každého odpuštění. On uskutečňuje smíření hříšníků skrze velikonoční oběť svého Syna a dar Ducha svatého, prostřednictvím modlitby a služby Církve:
„Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu Církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem.“2166
Úkony kajícníka
LÍTOST
1451 Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“.2168
1452 Vyvěrá-li z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se „dokonalá“ lítost nebo lítost z lásky [contritio]. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné.2169
1453 Lítost nazývaná „nedokonalá“ [attritio] je také Božím darem, hnutím Ducha svatého. Rodí se z úvahy o ošklivosti hříchu nebo ze strachu před věčným zavržením nebo jinými tresty, jež hrozí hříšníkovi (lítost ze strachu). Svědomí je tak pohnuto, že může začít vnitřní vývoj, který se působením milosti dovrší svátostným rozhřešením. Nedokonalá lítost sama o sobě nedosáhne sice odpuštění těžkých hříchů, ale připravuje na jeho přijetí ve svátosti pokání.2170
VYZNÁNÍ HŘÍCHŮ
1455 Vyznání hříchů (obžaloba) nás osvobozuje i z čistě lidského hlediska a usnadňuje naše smíření s ostatními. Když se člověk obžalovává, hledí do tváře hříchům, které má na svědomí; bere za ně zodpovědnost a tak se znovu otevírá Bohu a společenství Církve, aby si umožnil novou budoucnost.
1456 Podstatnou částí svátosti pokání je vyznání knězi: „Je nezbytné, aby kajícníci vypočítali ve zpovědi všechny smrtelné hříchy, kterých si jsou vědomi po pečlivém zpytování svědomí vědomi, i když se jedná o velmi skryté hříchy spáchané jen proti dvěma posledním přikázáním Desatera,2172 protože zraňují duši mnohem závažněji a jsou mnohem nebezpečnější než ty spáchané veřejně“:2173
Křesťané, kteří se snaží vyznat všechny hříchy, na které se upamatují, bez pochyby je všechny předloží Božímu milosrdenství k odpuštění. Ti naopak, kteří jednají jinak a vědomě zamlčují nějaký hřích, jednají, jako by nic nepředložili Boží dobrotě, aby jim to bylo skrze kněze odpuštěno. „Vždyť když se nemocný stydí ukázat lékaři ránu, lékař nemůže léčit, co nezná.“2174
1457 Podle církevního přikázání „každý věřící, jakmile dospěl do užívání rozumu, je povinen alespoň jednou za rok upřímně vyznat své těžké hříchy“.2175 Kdo je si vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přijímat svaté přijímání, i když má velikou lítost; nejprve musí dostat svátostné rozhřešení,2176 leda že by měl závažný důvod, proč jít k svatému přijímání, a nebylo mu možné sehnat zpovědníka.2177 Děti mají přistoupit ke svátosti pokání před prvním svatým přijímáním.2178
1458 Ačkoliv zpověď každodenních vin (všedních hříchů) není nezbytná, Církev ji přesto naléhavě doporučuje.2179 Vždyť pravidelná zpověď všedních hříchů nám napomáhá vychovávat naše svědomí, bojovat proti nezřízeným náklonnostem, dát se Kristem uzdravit a postupovat v životě Ducha. Tím, že častěji přijímáme prostřednictvím této svátosti dar Otcova milosrdenství, jsme vedeni k tomu, abychom byli milosrdní jako on:2180
„Kdo uzná své hříchy a odsoudí je, souhlasí již s Bohem. Bůh odsuzuje všechny hříchy; a odsoudíš-li je i ty, spojuješ se s Bohem. Člověk a hříšník, to jsou dvě rozdílné věci: člověk je Boží dílo, hříšník je tvé dílo, člověče. Znič, co jsi udělal ty, aby Bůh spasil, co učinil On. Když tě začne mrzet, cos vykonal, tehdy začínají tvé dobré skutky, protože jsi odsoudil své špatné skutky. Dobré skutky začínají uznáním špatných skutků. Konej pravdu a tak jdeš ke Světlu.“2181
ZADOSTIUČINĚNÍ
1459 Mnohé hříchy ubližují bližnímu. Je třeba všemožně usilovat o nápravu (například vrátit ukradené věci, očistit pověst toho, kdo byl pomluven, poskytnout satisfakci). To vyžaduje prostá spravedlnost. Avšak nadto hřích zraňuje a oslabuje samotného hříšníka, jakož i jeho vztahy k Bohu a k bližnímu. Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku.2182 Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem „zadostiučinit“ nebo „odpykat“ své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá „pokání.“
1460 Pokání, které zpovědník uloží, musí brát v úvahu osobní situací kajícníka a mít na zřeteli jeho duchovní dobro. Má, pokud možno, odpovídat závažnosti a povaze spáchaných hříchů. Může jím být modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho, sebezápory a především trpělivé přijetí kříže, který musíme nést. Taková pokání nám pomáhají připodobnit se Kristu, který sám podal smír za naše hříchy2183 jednou provždy. Umožňují nám stát se spoludědici vzkříšeného Krista, od chvíle kdy „trpíme s ním“ (Řím 8,17).2184
„Toto zadostiučinění, které konáme za své hříchy, není natolik naše, aby neexistovalo skrze Ježíše Krista: my totiž, kteří sami od sebe nemůžeme nic, můžeme všechno s pomocí toho, který nám dává sílu.2185 A proto člověk nemá nic, čím by se mohl chlubit; ale všechnu svou chloubu má klást do Krista, v němž… přinášíme zadostiučinění tím, že konáme skutky „hodné obrácení“ (Lk 3,8), které čerpají svou hodnotu z něho, jsou přednášeny Otci skrze něho a díky němu je Otec přijímá.“2186
Udělovatel této svátosti
1461 Protože Kristus svěřil svým apoštolům službu smíření,2187 pokračují biskupové, jejich nástupci, a kněží, spolupracovníci biskupů, ve výkonu této služby. Vždyť biskupové a kněží mají na základě svátosti kněžství moc odpouštět všechny hříchy „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.
1462 Odpuštění hříchů smiřuje s Bohem, ale také s Církví. Biskup, viditelná hlava místní církve, je tedy právem již od dávných dob považován za toho, kdo především má moc a službu smíření: jeho pravomoci podléhá ustanovení kajícího řádu.2188 Kněží, jeho spolupracovníci, vykonávají tuto moc tou měrou, jakou jí byli pověřeni buď od svého biskupa (popřípadě řeholního představeného), anebo od papeže, v rámci církevního práva.2189
1463 Některé zvláště těžké hříchy jsou postihovány vyobcováním, nejpřísnějším církevním trestem, který zabraňuje přijímat svátosti a vykonávat určité církevní úkony. Rozhřešení těchto hříchů může být proto podle církevního práva uděleno jen papežem, místním biskupem nebo kněžími, kteří k tomu dostali pověření.2190 V nebezpečí smrti může každý kněz, i když nemá dovolení zpovídat, rozhřešit kterýkoliv hřích2191 a jakékoliv vyobcování.
1464 Kněží mají povzbuzovat věřící, aby přistupovali ke svátosti pokání, a mají projevovat ochotu udělit tuto svátost, kdykoliv o ni křesťané odůvodněně požádají.2192
1465 Když kněz uděluje svátost pokání, plní službu dobrého pastýře, který hledá zbloudilou ovci, anebo službu dobrého Samaritána, který ošetřuje rány, či otce, který čeká na marnotratného syna a přijímá ho při jeho návratu, spravedlivého soudce, který nedělá rozdíl v osobách a jehož soud je zároveň spravedlivý a milosrdný. Zkrátka, kněz je znamením a nástrojem milosrdné Boží lásky k hříšníkovi.
1466 Zpovědník není pánem, ale služebníkem Božího odpuštění. Ten, kdo uděluje tuto svátost, se má spojit „s Kristovým úmyslem a jeho láskou“.2193 Má mít osvědčenou znalost křesťanského jednání, zkušenost s lidskými skutečnostmi, úctu a jemnocit vůči tomu, který klesl; má milovat pravdu, být věrný učitelskému úřadu Církve a trpělivě vést kajícníka k uzdravení a plné zralosti. Má se za něho modlit a konat pokání a svěřovat ho milosrdenství Pána.
1467 Kvůli choulostivosti a velikosti této služby a kvůli patřičné úctě k osobám, Církev prohlašuje, že každý kněz, když zpovídá, je pod velmi přísnými tresty zavázán zachovávat naprosté tajemství o hříších, které mu vyznali jeho kajícníci.2194 Není mu dovoleno ani mluvit o tom, co se dověděl ve zpovědi o životě kajícníků. Toto tajemství, které nepřipouští výjimky, se nazývá „svátostná pečeť“, protože to, co kajícník odhalil knězi, zůstává „svátostí“ zapečetěno.
Účinky této svátosti
1468 „Veškerá hodnota pokání spočívá v tom, že nás znovu vrací Boží milosti a poutá nás k Bohu v důvěrném a velkém přátelství.“2195 Cílem a účinkem této svátosti je tedy smíření s Bohem. Ti, kteří přijímají svátost pokání se zkroušeným srdcem a v nábožném rozpoložení, „dosáhnou pokoje a klidného svědomí spolu s velmi hlubokou útěchou ducha“.2196 Svátost smíření s Bohem totiž působí ryzí „duchovní vzkříšení“, vrací důstojnost a životní dobra Božích dětí, z nichž nejcennějším je přátelství s Bohem.2197
1469 Tato svátost nás smiřuje s Církví. Hřích narušuje nebo zpřetrhává bratrské společenství. Svátost pokání je napravuje a obnovuje. V tomto smyslu neuzdravuje pouze toho, který je navrácen do církevního společenství, nýbrž má také oživující účinek na život Církve, která trpěla pro hřích jednoho ze svých členů.2198 Hříšník, který byl znovu uveden do společenství svatých nebo v něm utvrzen, je upevňován výměnou duchovních dober mezi živými údy Kristova Těla, ať jsou ještě na své pozemské pouti nebo již v nebeské vlasti.2199
„Je třeba dodat, že z takového smíření s Bohem vyplývají, tak řečeno, i jiná usmíření, která vyhojí další roztržky způsobené hříchem: kajícník, jemuž byl odpuštěno, se smíří sám se sebou v největší hlubině svého bytí, kde opět nalezne svou vnitřní pravdu; smíří se s bratry, které nějak urazil nebo poranil; smíří se s Církví, smíří se s celým stvořením.“2200
1470 Protože hříšník se v této svátosti vydá milosrdnému soudu Boha, předjímá jistým způsobem soud, jemuž bude podroben na konci tohoto pozemského života. Vždyť právě nyní, v tomto životě, je nám nabízena příležitost volit mezi životem a smrtí, a jen cestou obrácení můžeme vstoupit do Království, z něhož nás každý hřích vylučuje.2201 Tím, že se hříšník obrátí ke Kristu prostřednictvím pokání a víry, přejde ze smrti do života „a nepodléhá soudu“ (Jan 5,24).
Odpustky
1471 Nauka a praxe odpustků je v Církvi úzce spojená s účinky svátosti pokání.
CO JSOU TO ODPUSTKY?
„Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek zásahem Církve, jež jako služebnice vykoupení autoritativně rozděluje a používá pokladu zadostiučinění Krista a svatých.“ „Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy.“2202 Odpustky mohou být přivlastněny živým nebo zesnulým.
TRESTY ZA HŘÍCH
1472 Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest“ za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest.2203
1473 Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí věčných trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích. Křesťan se má snažit přijímat tyto časné tresty za hřích jako milost tím, že trpělivě snáší utrpení a zkoušky všeho druhu a jednoho dne tím, že se klidně postaví tváří v tvář smrti; má usilovat o to, aby úplně svlékl „starého člověka“a oblékl „nového člověka“2204 prostřednictvím skutků milosrdenství a lásky, jakož i modlitbou a různými kajícími úkony.
VE SPOLEČENSTVÍ SVATÝCH
1474 Křesťan, který se snaží očišťovat od svého hříchu a posvěcovat se s pomocí Boží milosti, není osamocen. „Život jednotlivých Božích dětí je spojen v Kristu a skrze Krista obdivuhodným svazkem s životem všech ostatních bratří křesťanů v nadpřirozené jednotě Kristova mystického těla a jakoby v jedné mystické osobě.“2205
1475 Ve společenství svatých jistě existuje „mezi věřícími, kteří již dosáhli nebeské vlasti nebo kteří odpykávají své viny v očistci nebo kteří ještě putují po této zemi, trvalé pouto lásky a bohatá výměna všech dober“.2206 Při této obdivuhodné výměně svatost jednoho prospívá ostatním a zdaleka přesahuje škodu, kterou hřích jednoho mohl způsobit ostatním. Proto tedy obracet se na společenství svatých dává zkroušenému hříšníkovi možnost, aby byl rychleji a důkladněji očištěn od trestů za hřích.
1476 Tato duchovní dobra společenství svatých se také nazývají poklad Církve, který „si nelze představovat jako součet hmotných statků, nashromážděných během staletí, nýbrž jako nekonečnou a nevyčerpatelnou hodnotu, jakou mají u Otce Kristovy zásluhy a smírné skutky, jež byly obětovány, aby celé lidstvo bylo osvobozeno od hříchu a dosáhlo společenství s Otcem; a tyto zásluhy a tato zadostiučinění jeho vykoupení se nacházejí v hojnosti v Kristu, našem Vykupiteli“.2207
1477 „Stejně tak náleží k tomuto pokladu opravdu nesmírná, nesrovnatelná a stále nová cena, jakou mají u Boha modlitby a dobré skutky blahoslavené Panny Marie a všech svatých, kteří se posvětili Kristovou milostí, kráčejíce v jeho stopách, a vykonali díla příjemná Otci tak, že úsilím o svou vlastní svatost spolupracovali na spáse svých bratří v jednotě mystického Těla“.2208
ZÍSKAT ODPUSTKY OD BOHA PROSTŘEDNICTVÍM CÍRKVE
1478 Odpustky se získávají prostřednictvím Církve, která na základě moci svazovat a rozvazovat, udělené Ježíšem Kristem, zasahuje ve prospěch určitého křesťana a otevírá mu poklad zásluh Krista i svatých, aby dosáhl od Otce milosrdenství prominutí časných trestů za své hříchy. Tímto způsobem Církev nechce pouze poskytnout tomuto křesťanu pomoc, nýbrž touží ho i pobídnout ho, aby konal skutky zbožnosti, pokání a lásky.2209
1479 Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy.
Slavení svátosti pokání
1480 Svátost pokání je liturgickým úkonem jako všechny svátosti. Prvky řádného slavení jsou tyto: pozdrav a požehnání kněze, četba Božího slova, aby se osvítilo svědomí a vzbudila zkroušenost; výzva k lítosti; zpověď, kterou se vyznávají a odhalují hříchy knězi; uložení a přijetí pokání; kněžské rozhřešení; chvála s díkůvzdáním a rozloučení s požehnáním kněze.
1481 Byzantská liturgie používá více formulí rozhřešení, jež mají prosebný ráz a obdivuhodně vyjadřují tajemství odpuštění: „Bůh, který skrze proroka Natana odpustil Davidovi, když vyznal své hříchy, a Petrovi, když hořce plakal, a hříšnici, když zkrápěla slzami jeho nohy, a farizeovi a marnotratnému synovi, týž Bůh ti odpusť, skrze mne hříšníka, v tomto i onom životě; kéž tě neodsoudí, až se objevíš před jeho hrozným soudem, on, který je veleben na věky věků. Amen.“
1482 Svátost pokání se také může konat v rámci společného obřadu, při němž je společná příprava na zpověď a společné díkůčinění za přijaté odpuštění. V tomto případě je osobní vyznání hříchů a jednotlivé rozhřešení zařazeno do bohoslužby slova se čteními, homilií a zpytováním svědomí, které provádí společně, společná prosba o odpuštění, modlitba „Otče náš“ a společné díkůčinění. Takové společné slavení vyjadřuje mnohem jasněji církevní ráz pokání. Nicméně svátost pokání je vždy svou povahou liturgickým úkonem, a tedy církevním a veřejným, ať se slaví kterýmkoliv způsobem.2210
1483 V případech závažné nutnosti je možno se uchýlit ke společnému slavení svátosti smíření s všeobecnou zpovědí a všeobecným rozhřešením. Takový závažný případ může nastat, hrozí-li bezprostřední nebezpečí smrti, kdy kněží nemají dostatek času vyslechnout vyznání každého kajícníka. Závažný případ může nastat i tehdy, je-li někde velký počet kajícníků a není dost zpovědníků, aby mohli řádně vyslechnout zpovědi jednotlivců během rozumně únosného času, takže kajícníci by zůstali bez vlastní viny dlouho bez svátostné milosti a bez svatého přijímání. V takovém případě, aby bylo rozhřešení platné, věřící musí učinit předsevzetí, že v patřičné lhůtě vyznají své hříchy v osobní zpovědi.2211 Je na diecézním biskupovi, aby posoudil, zda existují podmínky vyžadované pro všeobecné rozhřešení.2212 Značný nával věřících při příležitosti velkých svátků nebo poutí nepředstavuje případ vážné nutnosti.2213
1484 „Individuální a úplná zpověď a rozhřešení zůstávají jediným řádným způsobem, jímž se věřící smiřují s Bohem a s Církví, ledaže by je od této zpovědi omlouvala fyzická nebo jiná běžně nepřekonatelná nemožnost.“2214 Má to své hluboké důvody. Kristus působí v každé svátosti. Osobně se obrací ke každému hříšníkovi: „Synu, odpouštějí se ti hříchy“ (Mk 2,5); je lékařem, který se sklání nad každým nemocným, který ho potřebuje2215 ke svému uzdravení; pozvedá ho a znovu zapojuje do bratrského společenství. Osobní zpověď je tedy nejvýraznější způsob smíření s Bohem a s Církví.
Souhrn
1485 Večer o velikonoční neděli se Pán Ježíš ukázal svým apoštolům a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23).
1486 Odpuštění hříchů, spáchaných po křtu, se uděluje prostřednictvím příslušné svátosti, nazývané svátost obrácení, svátost zpovědi, svátost pokání nebo svátost smíření.
1487 Kdo hřeší, zraňuje Boží čest a lásku, vlastní důstojnost člověka, který byl povolán k tomu, aby byl Božím dítětem, i duchovní zdraví Církve, jejímž živým kamenem má být každý křesťan.
1488 Z hlediska víry není žádné zlo horší než hřích; nic nemá zhoubnější důsledky pro samotné hříšníky, pro Církev a pro celý svět.
1489 Vrátit se do společenství s Bohem, když jsme ho ztratili hříchem, je proces, na jehož počátku je milost Boha plného milosrdenství a starostlivého o spásu lidí. Je třeba prosit o tento vzácný dar jak pro sebe, tak i pro druhé.
1490 Návrat k Bohu, nazývaný obrácení a lítost, zahrnuje bolest a odpor ke spáchaným hříchům a pevné předsevzetí v budoucnu už nehřešit. Obrácení se tedy týká minulosti i budoucnosti a žije z naděje na Boží milosrdenství.
1491 Svátost pokání se skládá ze tří úkonů kajícníka a z rozhřešení kněze. Úkony kajícníka jsou: Lítost, zpověď nebo vyznání hříchů knězi, dále předsevzetí vykonat zadostiučinění i skutky uložené za pokání.
1492 Lítost (nazývaná také zkroušenost) má být inspirována důvody vyvěrajícími z víry. Vzniká-li lítost z lásky k Bohu, říká se jí „dokonalá“; má-li základ v jiných důvodech, nazývá se „nedokonalá“.
1493 Kdo chce dosáhnout smíření s Bohem a s Církví, musí vyznat knězi všechny těžké hříchy, které ještě nevyznal a na něž si po pečlivém zpytování svědomí vzpomíná. I když zpověď všedních hříchů není sama o sobě nutná, Církev ji přesto důtklivě doporučuje.
1494 Zpovědník ukládá kajícníkovi vykonání určitých úkonů „zadostiučinění“ nebo „pokání“, aby napravil škodu způsobenou hříchem a choval se zase tak, jak se sluší na Kristova učedníka.
1495 Pouze kněží, kteří dostali od církevní autority moc rozhřešovat, mohou odpouštět hříchy ve jménu Krista.
1496 Duchovní účinky svátosti pokání jsou:
- smíření s Bohem, jímž kajícník opět nabývá milost;
- smíření s Církví;
- prominutí věčného trestu, který si člověk zasloužil smrtelnými hříchy;
- prominutí, alespoň částečné, časných trestů, následků hříchu;
- pokoj, klid svědomí a duchovní útěcha;
- vzrůst duchovní síly pro křesťanský boj.
1497 Individuální a úplná zpověď těžkých hříchů s následujícím rozhřešením zůstává jediným řádným prostředkem smíření s Bohem a s Církví.
1498 Prostřednictvím odpustků mohou věřící získávat pro sebe, ale i pro duše v očistci, prominutí časných trestů, následků hříchů.
5. článek
Pomazání nemocných
Jeho základy v ekonomii spásy
NEMOC V LIDSKÉM ŽIVOTĚ
1500 Nemoc a utrpení byly vždy jedny z nejvážnějších problémů, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt.
1501 Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolá hledání Boha a návrat k němu.
NEMOCNÝ TVÁŘÍ V TVÁŘ BOHU
1502 Člověk Starého zákona prožívá nemoc před Bohem. Před ním také prolévá slzy nad svou nemocí;2217 od něho, Pána života a smrti, si snažně vyprošuje uzdravení.2218 Nemoc se stává cestou obrácení2219 a Božím odpuštěním začíná uzdravení.2220 Izrael zakouší, že nemoc je jakýmsi tajemným způsobem spojena s hříchem a zlem, a že věrnost Bohu podle jeho Zákona navrací život: „Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji“ (Ex 15,26). Prorok nahlíží, že utrpení může mít i výkupnou hodnotu za hříchy druhého.2221 Nakonec Izaiáš ohlašuje, že dopřeje Sionu čas, kdy odpustí každou vinu a vyléčí každou nemoc.2222
KRISTUS – LÉKAŘ
1503 Kristův soucit s nemocnými a jeho četná uzdravení nemocných všeho druhu2223 jsou jasným znamením skutečnosti, že „Bůh navštívil svůj lid“ (Lk 7,16) a že Boží království je blízko. Ježíš nemá jen moc uzdravovat, nýbrž i odpouštět hříchy:2224 přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo; je lékařem, jakého nemocní potřebují.2225 Jeho soucit se všemi trpícími jde tak daleko, že se s nimi ztotožňuje: „Byl jsem nemocen a navštívili jste mě“ (Mt 25,36). Jeho přednostní láska k nemocným nepřestala během staletí zcela zvláštním způsobem podněcovat křesťany k tomu, aby pečovali o všechny, kdo trpí na těle i na duchu. Ona je zdrojem neúnavného úsilí přinášet jim úlevu v jejich trápeních.
1504 Ježíš často žádá nemocné, aby věřili.2226 K uzdravování používá znamení: sliny a vkládání rukou,2227 bláto a omývání.2228 Nemocní se snaží dotknout se ho,2229 „protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny“ (Lk 6,19). Tak se nás Kristus ve svátostech i nadále „dotýká“, aby nás uzdravoval.
1505 Kristus, pohnut tolikerým utrpením, nejen dovolil, aby se ho nemocní dotýkali, ale bere jejich trápení za své: „Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci“ (Mt 8,17).2230 Avšak neuzdravil všechny nemocné. Jeho uzdravení byla znamením příchodu Božího království. Ohlašovala mnohem radikálnější uzdravení: vítězství nad hříchem a nad smrtí skrze jeho velikonoční oběť. Kristus vzal na kříži na sebe celou tíži zla2231 a „sňal hřích světa“ (Jan 1,29); nemoc je pouze jeho důsledkem. Svým utrpením a svou smrtí na kříži dal Kristus utrpení nový smysl: od té doby nás utrpení může připodobnit Kristu a spojit s jeho vykupitelským utrpením.
„UZDRAVUJTE NEMOCNÉ…“
1506 Kristus vybízí své učedníky, aby ho následovali tím, že také sami vezmou na sebe svůj kříž.2232 Tím, že ho následují, nabývají nový způsob vidění nemoci a nemocných. Ježíš je přidružuje ke svému životu chudoby a služby. Dává jim podíl na službě soucitu a uzdravování: „Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je“ (Mk 6,12-13).
1507 Vzkříšený Pán obnovuje toto vyslání („V mém jménu… budou vkládat ruce na nemocné a uzdraví je“: Mk 16,17-18) a potvrzuje to znameními (zázraky), které Církev koná, když vzývá jeho jméno.2233 Tato znamení ukazují zvláštním způsobem, že Ježíš je opravdu „Bůh, který dává spásu“.2234
1508 Duch svatý dává některým zvláštní charizma uzdravování,2235 aby ukázal sílu milosti Zmrtvýchvstalého. Nicméně ani nejintenzivnější modlitby nedosáhnou uzdravení všech nemocí. Tak se svatý Pavel musel od Pána naučit: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (1 Kor 12,9); snášená utrpení mohou mít ten smysl, pro který „na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je Církev“ (Kol 1,24).
1509 „Uzdravujte nemocné!“ (Mt 10,8). Církev dostala tento úkol od Pána a snaží se ho uskutečňovat jak péčí, kterou poskytuje nemocným, tak přímluvnou modlitbou, kterou ji doprovází. Věří v oživující přítomnost Krista, lékaře duší i těl. Tato přítomnost zvláště působí ve svátostech a zcela mimořádně v Eucharistii, v chlebu, který dává věčný život2236 a na jehož spojení s tělesným zdravím naráží svatý Pavel.2237
1510 Apoštolská Církev zná ještě zvláštní obřad ve prospěch nemocných, dosvědčený svatým Jakubem: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,14-15). Tradice rozpoznala v tomto obřadu jednu ze sedmi svátostí Církve.2238
SVÁTOST NEMOCNÝCH
1511 Církev věří a vyznává, že mezi sedmi svátostmi existuje jedna svátost určená zvláštním způsobem k tomu, aby posilovala ty, kteří jsou postiženi nemocí: pomazání nemocných:
„Toto posvátné pomazání nemocných bylo ustanoveno jako opravdová svátost ve vlastním slova smyslu v Novém zákoně naším Pánem Ježíšem Kristem; byla sice naznačena u Marka, ale věřícím ji doporučil a uvedl ve známost Jakub, apoštol a bratr Pána.“2239
1512 V liturgické tradici jak východní, tak západní, jsou od dávných dob svědectví pomazání nemocných prováděné posvěceným olejem. Během staletí bylo pomazání nemocných udělováno stále výlučněji těm, kteří už umírali. Z toho důvodu dostalo název „Poslední pomazání“. Navzdory tomuto vývoji liturgie nikdy nepřestala prosit Pána, aby nemocný znovu nabyl zdraví, může-li to prospět jeho spáse.2240
1513 Apoštolská konstituce „Sacram unctionem infirmorum“ z 30. listopadu 1972, v duchu 2. vatikánského koncilu2241 stanovila, že v budoucnosti má být dodržováno v římském obřadu následující:
„Svátost pomazání nemocných se uděluje nemocným v nebezpečí smrti tak, že se mažou patřičně posvěceným olejem (olivovým nebo jiným rostlinným) na čele a na rukou a říká se přitom jedenkrát: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství posílí milostí Ducha svatého, ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní.““2242
Kdo přijímá a kdo uděluje tuto svátost?
V PŘÍPADĚ TĚŽKÉ NEMOCI…
1514 Pomazání nemocných „není svátostí jen pro ty, kdo se ocitli v krajním nebezpečí života. Proto je příhodná doba pro její přijetí jistě už tehdy, když věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří“.2243
1515 Jestliže nemocný, který přijal pomazání, znovu nabude zdraví, může v případě další těžké nemoci tuto svátost znovu přijmout. Během téže nemoci lze svátost opakovat, jestliže nastane zhoršení. Je vhodné přijmout pomazání nemocných před těžkým chirurgickým zákrokem. Totéž platí u starých osob, jejichž slabosti stále přibývá.
„… AŤ SI ZAVOLÁ PŘEDSTAVENÉ CÍRKEVNÍ OBCE“
1516 Pomazání nemocných mohou udělovat pouze duchovní (biskupové a kněží).2244 Je povinností pastýřů poučovat věřící o blahodárných účincích této svátosti. Věřící pak ať povzbuzují nemocné, aby se obrátili na kněze pro přijetí této svátosti. Nemocní pak ať se připraví na její přijetí v dobrém rozpoložení za pomoci jejich pastýře a celého společenství Církve, které se vybízí, aby zahrnulo nemocné zcela zvláštním způsobem svými modlitbami a svou bratrskou pozorností.
Jak se slaví tato svátost?
1517 Pomazání nemocných je, jako všechny svátosti, slavením liturgie ve společenství,2245 ať už se koná v rodině, v nemocnici nebo v kostele, pro jednoho nemocného nebo pro skupinu nemocných. Je velmi vhodné ji slavit během Eucharistie, památky velikonoční oběti Pána. Dovolují-li to okolnosti, může slavení svátosti předcházet svátost pokání a být ukončeno Eucharistií. Eucharistie jakožto svátost Kristovy velikonoční oběti, měla by být vždycky poslední svátostí pozemské pouti, „pokrmem na cestu“ (viatikum) pro „přechod“ do věčného života.
1518 Slovo a svátost tvoří jeden neoddělitelný celek. Bohoslužba slova s předcházejícím kajícím úkonem zahajuje slavení. Kristova slova a svědectví apoštolů povzbuzují víru nemocného i společenství, aby prosili Pána o sílu jeho Ducha.
1519 Slavení svátosti zahrnuje hlavně tyto prvky: „představení církevní obce“ (Jak 5,14) mlčky vkládají ruce na nemocné; modlí se nad nimi ve víře Církve:2246 je to epikleze vlastní této svátosti; pak vykonají mazání olejem, pokud možná posvěceným od biskupa. Tyto liturgické úkony naznačují, jakou milost tato svátost uděluje nemocným.
Účinky slavení této svátosti
1520 Zvláštní dar Ducha svatého. Základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Tato milost je darem Ducha svatého, který obnovuje důvěru a víru v Boha a posiluje proti pokušením zlého ducha, to je proti pokušením malomyslnosti a úzkosti před smrtí.2247 Tato podpora Pána prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle.2248 Kromě toho „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,15).2249
1521 Spojení s Kristovým utrpením. Skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Spasitele. Utrpení, následek dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spásném díle.
1522 Církevní milost. Nemocní, kteří přijímají tuto svátost a „dobrovolně se přidružují ke Kristovu utrpení a jeho smrti“ jsou tak „prospěšní Božího lidu“.2250 Slavením této svátosti ve společenství svatých se Církev přimlouvá za zlepšení stavu nemocného. A nemocný opět milostí této svátosti přispívá ze své strany k posvěcení Církve a k dobru všech lidí, pro které Církev trpí a obětuje se skrze Krista Bohu Otci.
1523 Příprava na poslední přechod. Je-li svátost nemocných udělována všem, kteří trpí těžkou nemocí nebo slabostí, tím spíše ji dostávají ti, kteří se chystají opustit tento život, proto se také nazývá „sacramentum exeuntium“.2251 Pomazání nemocných dokonává naše připodobnění se Kristově smrti a vzkříšení, započatému křtem. Doplňuje svatá pomazání, které poznamenávají celý křesťanský život; křestní pomazání, které v nás zpečetilo nový život, a biřmovací pomazání, které nás posílilo pro životní boj. Toto poslední pomazání ochraňuje konec naší pozemské existence jakoby pevnou hradbou se zřetelem na poslední boje před vstupem do Otcova domu.2252
Pokrm na cestu (viatikum), poslední svátost křesťana
1524 Církev, kromě pomazání nemocných, poskytuje těm, kteří se chystají opustit tento život, Eucharistii jako pokrm na cestu. Je-li přijata v této chvíli přechodu k Otci, má společenství Kristova Těla a Krve mimořádný význam a důležitost. Je semenem věčného života a silou vzkříšení, podle slov Páně: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). Eucharistie, svátost Krista, který zemřel a vstal z mrtvých, je v takových případech svátostí přechodu ze smrti do života, z tohoto světa k Otci.2253
1525 Jako svátosti křtu, biřmování a Eucharistie tvoří jednotu nazývanou „svátosti uvedení do křesťanského života“, tak lze říci, že svátost pokání, pomazání nemocných a Eucharistie jako „pokrm na cestu“ tvoří na konci křesťanského života „svátosti, připravující na věčnou Vlast“ nebo svátosti uzavírající pozemské putování.
Souhrn
1526 „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,14-15).
1527 Cílem svátosti pomazání nemocných je udělit zvláštní milost křesťanu, který zakouší těžkosti v důsledku těžké nemoci nebo stáří.
1528 Vhodný okamžik k přijetí svatého pomazání nadchází, když se věřící začíná dostávat do nebezpečí smrti pro nemoc nebo pro stáří.
1529 Křesťan může přijmout svaté pomazání, kdykoliv těžce onemocní, a stejně tak po prvním přijetí, kdykoliv se nemoc zhorší.
1530 Svátost pomazání nemocných mohou udělovat pouze duchovní (kněží a biskupové); při jejím udělování používají olej posvěcený biskupem nebo, v případě potřeby, tím knězem, který uděluje svátost.
1531 Podstatné při slavení této svátosti je mazání olejem na čelo a na ruce nemocného (v římském obřadu) nebo na jiné části těla (na Východě;, mazání je doprovázeno liturgickou modlitbou celebrujícího kněze, který vyprošuje zvláštní milost této svátosti.
1532 Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky:
- spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé Církve;
- útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo stáří;
- odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve svátosti pokání;
- uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše;
- přípravu na přechod do věčného života.
Třetí kapitola
Svátosti k službě společenství
1533 Křest, biřmování a Eucharistie jsou svátosti uvedení do křesťanského života. Jsou základem obecného povolání všech Kristových učedníků ke svatosti a úkolu evangelizovat svět. Tyto svátosti zprostředkují Kristovým učedníkům potřebné milosti, aby mohli žít podle Ducha v tomto životě poutníků, kteří jsou na cestě do vlasti.
1534 Dvě další svátosti, kněžství a manželství, jsou zaměřeny na spásu druhých. Přispívají-li také k osobní spáse, pak tím, že slouží druhým. Udělují zvláštní poslání v Církvi a slouží k budování Božího lidu.
1535 V těchto svátostech ti, kteří již byli posvěceni křtem a biřmováním pro obecné kněžství, mohou přijmout zvláštní posvěcení.2254 Ti, kteří přijímají svátost kněžství, jsou posvěceni, „aby ve jménu Kristově… pásli Církev Božím slovem a milostí“.2255 A „křesťanští manželé jsou k povinnostem a důstojnosti svého stavu posilováni a jakoby zasvěceni zvláštní svátostí“.2256
6. článek
Svátost kněžství
1536 Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v Církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství.
(O ustanovení a poslání apoštolské služby, viz články 874-896. Zde se pojednává pouze o svátostném způsobu, kterým je tato služba předávána.)
Proč se tato svátost nazývá „sacramentum ordinis“ (svátost stavu)?
1537 Slovo „ordo“ označovalo v římském starověku sbory ustanovené v občanském smyslu, především sbor těch, kteří vládli. „Ordinatio“ (kněžské svěcení) naznačuje zařazení do nějakého „ordo“ (stavu či sboru). V Církvi se ustanovily sbory, které Tradice, ne bez biblického základu,2257 nazývá již od prvotních dob výrazem „taxeis“ (řecky), latinsky „ordines“: tak liturgie hovoří o „ordo episcoporum“ – stavu biskupů –, o „ordo presbyterorum“ – stavu kněží –, o „ordo diaconorum“ – stavu jáhnů. I u ostatních stavů se požívá označení „ordo“: katechumenů, panen, manželů, vdov…
1538 Zařazení do některého z těchto církevních stavů se provádělo obřadem „ordinatio“, náboženským a liturgickým úkonem, který tvořilo zasvěcení, požehnání nebo svátost. Dnes je výraz „ordinatio“ vyhrazen svátostnému úkonu, který zařazuje přijímající osobu do stavu biskupů, kněží a jáhnů a který překračuje prostou volbu, označení, pověření nebo ustanovení ze strany společenství, protože uděluje dar Ducha svatého, který uschopňuje vykonávat „posvátnou moc“ (sacra potestas),2258 jež může pocházet pouze od Krista prostřednictvím Církve. „Ordinatio“ se také nazývá „consecratio“ – posvěcení –, protože jím si sám Kristus odděluje kandidáta a uvádí jej v úřad pro svou Církev. Viditelným znamením takového posvěcení je biskupovo vkládání rukou spolu se zásvětnou modlitbou.
Svátost kněžství v ekonomii spásy
KNĚŽSTVÍ VE STARÉM ZÁKONĚ
1539 Bůh ustavil vyvolený lid jako „království kněží a svatý národ“ (Ex 19,6).2259 Bůh v izraelském národě si však zvolil jeden ze dvanácti kmenů, totiž kmen Levi, který si vyhradil pro liturgickou službu;2260 sám Bůh je jeho dědičným podílem.2261 Vlastní obřad posvětil počátky kněžství Staré smlouvy.2262 V ní jsou kněží ustanoveni „jako zástupci lidí před Bohem, aby přinášeli dary a oběti za hříchy“.2263
1540 Takové kněžství bylo ustanoveno k hlásání Božího slova2264 a k obnovování společenství s Bohem prostřednictvím obětí a modlitby. Nepřinášelo však spásu, muselo znovu a znovu opakovat oběti a nemohlo přivést k definitivnímu posvěcení,2265 které měla zjednat jedině Kristova oběť.
1541 Liturgie Církve však vidí v Áronově kněžství a ve službě levitů, stejně jako v sedmdesáti „starších“,2266 předobrazy kněžské služby Nového zákona. Církev latinského obřadu to vyjadřuje v konsekrační prefaci při biskupském svěcení:
„Bože a Otče našeho Pána, Ježíše Krista… Ty jsi dal své Církvi zákony slovem své milosti. Ty jsi od počátku určil rod vzešlý z Abraháma, aby se stal lidem svatým. Ty jsi ustanovil představené a kněze, neponechal jsi svou svatyni bez služebníků…“2267
1542 Při svěcení kněží se Církev modlí:
„Svatý Otče, všemohoucí věčný Bože… Už v době starozákonní jsi ustanovil posvátné služby, když sis vyvolil Mojžíše a Árona, aby vedli a posvěcovali tvůj lid, a podřizovals jim pomocníky, aby spolupracovali na tvém díle. Když Izrael putoval pouští, dal jsi Mojžíšova ducha sedmdesáti starším, aby s jejich pomocí snáze vedl tvůj vyvolený lid. A na Áronově důstojnosti jsi dal účast i jeho synům: podle Zákona konali před tebou kněžskou službu a přinášeli ti oběti ve stánku…“2268
1543 A v konsekrační modlitbě při jáhenském svěcení Církev vyznává:
„Bože všemohoucí… ty nepřestáváš budovat svou Církev, aby vyrůstala v tvůj příbytek, …ty v ní povoláváš k šíření tvého království své služebníky, které Církev pověřuje trojím stupněm posvátné služby … podobně jako jsi ve Starém zákoně vyvolil syny Léviovy, aby konali službu při tvém svatostánku.“2269
JEDINÉ KRISTOVO KNĚŽSTVÍ
1544 Všechny předobrazy kněžství Staré smlouvy nacházejí své naplnění v Ježíši Kristu, jediném „prostředníku mezi Bohem a lidmi“ (1 Tim 2,5). Melchizedech, „kněz Boha Nejvyššího“ (Gn 14,18), je křesťanskou tradicí považován za předobraz kněžství Krista, jediného „velekněze podle řádu Melchizedechova“ (Žid 5,10; 6,20), „svatého, nevinného, neposkvrněného“ (Žid 7,26), který „jedinou obětí přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil“ (Žid 10,14), to jest jedinou obětí svého kříže.
1545 Kristova výkupná oběť je jedinečná, přinesená jednou provždy. Je však zpřítomňována v eucharistické oběti Církve. Totéž platí pro Kristovo jediné kněžství: je zpřítomňováno služebným kněžstvím, aniž je tím umenšována jedinečnost Kristova kněžství. „Vždyť jen Kristus je pravý kněz, zatímco ostatní jsou jeho služebníky.“2270
DVOJÍ ÚČAST NA JEDINÉM KRISTOVĚ KNĚŽSTVÍ
1546 Kristus, velekněz a jediný prostředník, učinil z Církve „královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (Zj 1,6).2271 Celé společenství jako takové je kněžské. Věřící vykonávají své křestní kněžství účastí na poslání Krista, kněze, proroka a krále, každý podle svého vlastního povolání. Právě svátostmi křtu a biřmování jsou věřící posvěceni, aby tvořili „…svaté kněžstvo“.2272
1547 Služebné nebo hierarchické kněžství biskupů a kněží a všeobecné kněžství všech věřících, i když „jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněžství Kristově“, přesto se podstatně liší, ačkoliv „jsou ve vzájemném vztahu“.2273 V jakém smyslu? Zatímco se všeobecné kněžství věřících uskutečňuje v rozvoji křestní mi losti, v životě víry, v naději a lásce, životě podle Ducha, služebné kněžství slouží všeobecnému kněžství, je zaměřeno na rozvoj křestní milosti všech křesťanů. Je to jeden z prostředků, jimiž Kristus pokračuje v budování a vedení Církve. Právě proto se předává zvláštní svátostí, svátostí kněžství.
V OSOBĚ KRISTA–HLAVY
1548 V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své Církvi jako Hlava svého Těla, Pastýř svého stádce, Velekněz výkupné oběti, Učitel pravdy. To vyjadřuje Církev, když říká, že silou svátosti kněžství kněz jedná „in persona Christi capitis“ – v osobě Krista-Hlavy:2274
„Je to týž kněz Ježíš Kristus, kterého služebník skutečně zastupuje. Služebník pak je v síle kněžského svěcení, které přijal, připodobněn Veleknězi, má moc působit silou samého Krista, kterého zastupuje („virtute ac persona ipsius Christi“).“2275
„Kristus je pramenem každého kněžství: vždyť kněz Starého zákona byl jeho předobrazem, zatímco kněz Nového zákona jedná v osobě Krista.“2276
1549 Skrze svátostné kněžství, zvláště biskupů a kněží, se přítomnost Krista jako Hlavy Církve stala viditelná uprostřed společenství věřících.2277 Podle krásného obratu svatého Ignáce z Antiochie biskup je typos tou Patros, je jakoby živý obraz Boha Otce.2278
1550 Tato Kristova přítomnost v knězi se nemá chápat tak, jakoby kněz byl obrněn proti veškeré lidské slabosti; vládychtivosti, omylům, či dokonce proti hříchu. Síla Ducha svatého neručí za všechny skutky kněží stejným způsobem. Zatímco ve svátostech je tato záruka dána tak, že ani hřích udělovatele nemůže zabránit účinku milosti, existuje mnoho jiných činů, v nichž jeho lidský charakter zanechává stopy, jež nejsou vždy znamením věrnosti evangeliu, a které proto mohou škodit apoštolské plodnosti Církve.
1551 Kněžství je služebné. „Tento úkol, který Pán svěřil pastýřům svého lidu, je skutečné sloužení.“2279 Kněžství je zcela zaměřeno na Krista a na lidi. Naprosto závisí na Kristu a na jeho jediném kněžství a bylo ustanoveno ve prospěch lidí a společenství Církve. Svátost kněžství uděluje „posvátnou moc“, a to právě moc Kristovu. Měřítkem pro výkon takové autority musí tedy být vzor Krista, který se z lásky stal posledním a služebníkem všech.2280 „Pán výslovně zdůraznil, že péče o jeho stádce je důkaz lásky k němu.“2281
„JMÉNEM CELÉ CÍRKVE“
1552 Služebné kněžství nemá jen úkol zastupovat Krista – Hlavu Církve před shromážděním věřících; kněz také jedná jménem celé Církve, když přednáší Bohu modlitbu Církve2282 a především, když přináší eucharistickou oběť.2283
1553 „Jménem celé Církve.“ To neznamená, že kněží jsou delegáti společenství. Modlitba a oběť Církve jsou neoddělitelné od modlitby a oběti Krista, její hlavy. Je to vždy uctívání Krista v Církvi a skrze Církev. Je to celá Církev, Kristovo tělo, která se modlí a obětuje „per ipsum, et cum ipso et in ipso“ – skrze něho a s ním a v něm – v jednotě Ducha svatého Bohu Otci. Celé Tělo, „caput et membra“ – hlava i údy – se modlí a obětuje; proto ti, kdo jsou v Těle služebníky ve vlastním slova smyslu, jsou nazýváni nejen služebníky Krista, nýbrž i služebníky Církve. Právě proto, že služebné kněžství zastupuje Krista, může zastupovat Církev.
Tři stupně svátosti kněžství
1554 „Bohem ustanovenou církevní službu vykonávají na různých stupních kněžství ti, kteří se už odedávna nazývají biskupy, kněžími a jáhny.“2284 Katolická nauka, vyjádřená v liturgii, v učitelském úřadu a ve stálé praxi Církve uznává, že existují dva různé stupně služebné účasti na Kristově kněžství: biskupství a kněžství. Jáhenství je určeno k tomu, aby jim pomáhalo a sloužilo. Proto výraz „sacerdos“ – kněz – označuje v současném způsobu vyjadřování biskupa a kněze, ale ne jáhna. Nicméně katolická nauka učí, že stupně účasti na kněžství (biskupství a kněžství) a stupeň určený ke sloužení (jáhenství), se udělují všechny tři svátostným úkonem, který se latinsky nazývá „ordinatio“, jinak svátost kněžství (sacramentum ordinis):
„Ať všichni mají úctu k jáhnům jako k samému Ježíši Kristu, k biskupovi jako k obrazu Otce a ke kněžím jako k Božímu senátu a jako ke sboru apoštolů: bez nich není Církev.“2285
BISKUPSKÉ SVĚCENÍ – PLNOST SVÁTOSTI KNĚŽSTVÍ
1555 „Mezi různými službami, které se vykonávají v Církvi hned od prvních dob, má podle svědectví ústního podání nejvýznačnější místo úřad těch, kteří jsou ustanoveni jako biskupové a v nichž jsou prostřednictvím nepřetržité posloupnosti od počátku výhonky apoštolské setby.“2286
1556 Aby splnili své vznešené poslání, „Kristus obdařil apoštoly zvláštním vylitím Ducha svatého… Také oni svým pomocníkům předali vkládáním rukou duchovní dar, který v biskupském svěcení došel až k nám“.2287
1557 2. vatikánský koncil učí, že „biskupským svěcením se uděluje plnost svátosti kněžství, která se i v liturgických zvyklostech Církve i u svatých otců nazývá nejvyšším kněžstvím a plností posvátné služby“.2288
1558 „Biskupské svěcení uděluje spolu s kněžským úřadem také úřad učitelský a pastýřský… vkládáním rukou a slovy svěcení se uděluje milost Ducha svatého a vtiskuje posvátné znamení, takže biskupové jedinečným a viditelným způsobem zaujímají místo samého Krista učitele, pastýře a velekněze“.2289 „A tak se biskupové stali skrze Ducha svatého, který jim byl dán, pravými a autentickými učiteli víry, velekněžími a pastýři.“2290
1559 „Členem biskupského sboru se někdo stává svátostným svěcením a hierarchickým společenstvím s hlavou a členy biskupského sboru.“2291 Základní rys a kolegiální povaha biskupského stavu se projevují, mimo jiné, ve starobylé praxi Církve, která pro posvěcení nového biskupa vyžaduje účast více biskupů.2292 Pro právoplatné svěcení biskupa se dnes vyžaduje zvláštní výnos římského biskupa, protože ten je svrchovaným viditelným poutem společenství místních církví v jediné Církvi a ručitelem jejich svobody.
1560 Každý biskup má, jako Kristův náměstek, pastýřský úřad v místní církvi, která mu byla svěřena, ale zároveň má společně se všemi bratry v biskupském úřadě na starosti péči o všechny církve: „Je-li každý biskup vlastním pastýřem pouhé části stádce, svěřeného jeho péči, pak jako pravoplatný nástupce apoštolů z božského ustanovení je solidárně spoluzodpovědným za apoštolské poslání Církve.“2293
SVĚCENÍ KNĚŽÍ – SPOLUPRACOVNÍKŮ BISKUPŮ
1562 „Kristus, kterého Otec posvětil a poslal na svět, poskytl prostřednictvím apoštolů účast na svém posvěcení a poslání jejich nástupcům, totiž biskupům; ti svěřili úkoly své služby v různých stupních různým jedincům v Církvi.“2295 „Služba biskupů byla v podřízeném stupni svěřena kněžím, aby byli zařazením do kněžského stavu spolupracovníky biskupského stavu v zájmu řádného plnění Kristem svěřeného apoštolského poslání.“2296
1563 „Jelikož je funkce kněží spojena s biskupským stavem, podílí se na autoritě, s níž sám Kristus své Tělo buduje, posvěcuje a řídí. Proto kněžství kněží sice předpokládá svátosti zakládající život křesťana, avšak uděluje se zvláštní svátostí. Skrze ni jsou kněží pomazáním Ducha svatého označeni zvláštním znamením a tím jsou připodobněni Kristu Knězi tak, že mohou jednat jménem Krista-Hlavy.“2297
1564 „Kněží sice nedosáhli vrcholu kněžství a ve vykonávání své moci závisí na biskupech, jsou však s ním spojeni kněžskou důstojností a mocí svátosti kněžství podle obrazu Krista, nejvyššího a věčného kněze;2298 jsou posvěceni, aby hlásali evangelium, aby se stali pastýři věřících a konali bohoslužby jako praví kněží Nového zákona.“2299
1565 Z moci svátosti kněžství se kněží podílejí na všeobecném rozsahu poslání, které Kristus svěřil apoštolům: „Duchovní dar, který kněží přijali svěcením, je neopravňuje k nějakému omezenému a úzce ohraničenému poslání, „nýbrž k nejširšímu a všeobecnému poslání spásy „až na konec země““,2300 „aby s odhodlanou myslí všude hlásali evangelium“.2301
1566 „Svůj posvátný úřad však vykonávají zejména v eucharistické bohoslužbě neboli shromáždění, kde zastupují Krista, hlásají jeho tajemství a spojují prosby věřících s obětí jejich hlavy. V mešní oběti zpřítomňují a přivlastňují až do příchodu Páně jedinou oběť Nového zákona, totiž oběť Krista obětujícího sama sebe jednou provždy Otci jako neposkvrněný obětní dar.“2302 Celé jejich služebné kněžství bere svou sílu z této jediné oběti.2303
1567 „Kněží, pečliví spolupracovníci biskupského stavu, jeho pomocníci a nástroj, povolaní sloužit Božímu lidu, tvoří se svým biskupem jediný kněžský sbor určený pro různé úkoly. V jednotlivých místních shromážděních věřícího lidu jaksi zpřítomňují biskupa, s nímž jsou důvěrně a velkodušně spojeni. Jeho povinnosti a starosti berou na sebe, pokud jim to přísluší, a v denní péči vykonávají.“2304 Kněží nemohou vykonávat svou službu jinak, než že jsou podřízeni biskupovi a setrvávají ve společenství s ním. Slib poslušnosti bis kupovi, který skládají při svěcení, a políbení biskupa na konci obřadu svěcení znamenají, že je biskup považuje za své spolupracovníky, za své syny, za své bratry a za své přátele, a že oni ho mají na oplátku milovat a poslouchat.
1568 „Všichni kněží, kteří byli svěcením včleněni do kněžského stavu, jsou mezi sebou spojeni hlubokým, svátostným bratrstvím. Zvláště pak v diecézi, jejíž službě jsou přiděleni, vytvářejí jeden kněžský sbor.“2305 Jednota kněžského sboru má svůj liturgický výraz ve zvyklosti, podle níž během obřadu svěcení vkládají ruce po biskupovi také kněží.
SVĚCENÍ JÁHNŮ – „KE SLUŽBĚ“
1569 „Na nižším stupni hierarchie jsou jáhnové, na něž jsou vkládány ruce nikoli ke kněžství, nýbrž ke službě.“2306 Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup; tím naznačuje, že jáhen je zvláštním způsobem spojen s biskupem při úkolech svého jáhenství.2307
1570 Jáhni se podílejí vlastním způsobem na Kristově poslání a milosti.2308 Svěcení jim vtiskuje znamení („charakter“), které nic nedokáže smazat a které je připodobňuje Kristu, který se stal „jáhnem“, totiž služebníkem všech.2309 Jáhnové mají mimo jiné přisluhovat biskupům a kněžím při slavení božských tajemství, především Eucharistie, rozdávat ji, být přítomni jménem Církve při uzavírání manželství a žehnat mu, hlásat evangelium a kázat, přesedat pohřebním obřadům a věnovat se různým charitativním službám.2310
1571 Po 2. vatikánském koncilu latinská církev obnovila jáhenství „jako vlastní a trvalý hierarchický stupeň“,2311 zatímco východní církve si je uchovávaly vždycky. Stálé jáhenství, které se může udělovat ženatým mužům, je důležitým obohacením pro poslání Církve. Je vskutku vhodné a užitečné, aby mužové, kteří v Církvi fakticky konají vpravdě jáhenskou službu, ať již v liturgii nebo v pastoraci, při sociálních nebo charitativních dílech, „byli posilněni a těsněji spojeni s oltářem vkládáním rukou, dochovaným už od apoštolů, aby pak plnili svou službu účinněji s pomocí svátostné milosti jáhenství.“2312 1579
Jak se uděluje svěcení?
1572 Slavnost svěcení biskupa, kněží nebo jáhnů vyžaduje pro svou důležitost v životě místní církve, aby se na ní shromáždil co největší počet věřících. Má se konat, pokud možno, v neděli a v katedrále způsobem slavnostním a přiměřeným takové okolnosti. Tři svěcení, biskupa, kněze a jáhna, mají tutéž strukturu. Jejich místo je v průběhu eucharistické liturgie.
1573 Podstatný obřad svátosti kněžství spočívá pro všechny tři stupně ve vkládání rukou biskupa na hlavu svěcence, jakož i ve specifické modlitbě svěcení, kterou se vyprošuje vylití Ducha svatého a jeho darů potřebných pro službu, pro kterou je kandidát svěcen.2313
1574 Jako u všech svátostí doprovázejí tuto slavnost některé další obřady. Tyto, i když se v různých liturgických tradicích značně mění, přece mají společné to, že vyjadřují rozmanité aspekty svátostné milosti. Tak v latinském obřadu úvodní obřady, představení a volba kandidáta svěcení, biskupova homilie, dotazování kandidáta, litanie ke všem svatým, dosvědčují, že volba kandidáta byla provedena ve shodě s praxí Církve, a uvádějí do slavnostního úkonu svěcení. Po něm následují jiné obřady, které vyjadřují a doplňují tajemství, které se naplnilo: u biskupa a kněze je to pomazání svatým křižmem, znamení zvláštního pomazání Duchem svatým, jež činí jejich službu plodnou; předání evangeliáře, prstenu, mitry a pastýřské berly biskupovi jako znamení jeho apoštolského poslání hlásat Boží slovo, jeho věrnosti Církvi, Kristově nevěstě, a jeho úkolu pást Pánovo stádo; knězi se předává patena a kalich, „oběť věřících“, neboť je povolán, aby ji přinášel Bohu; předání evangeliáře jáhnovi, který dostal poslání hlásat Kristovo evangelium.
Kdo může tuto svátost udělit?
1575 Kristus vyvolil apoštoly a dal jim účast na svém poslání a na jeho pravomoci. Vyvýšen po pravici Otce neopouští své stádce, ale ustavičně je chrání skrze svaté apoštoly a dodnes je vede pod vedením týchž pastýřů, kteří nyní pokračují v jeho díle.2314 Kristus tedy ustanovuje některé za apoštoly a jiné za pastýře.2315 Nadále působí prostřednictvím biskupů.2316
1576 Protože svátost kněžství je svátostí apoštolské služby, je vyhrazeno biskupům jako nástupcům apoštolů, aby předávali tento „duchovní dar“,2317 „výhonek apoštolské setby“.2318 Právoplatně svěcení biskupové, tj. ti, kteří jsou v linii apoštolské posloupnosti, udělují platně tři stupně svátosti kněžství.2319
Kdo může tuto svátost přijmout?
1577 „Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž [‘vir’].“2320 Pán Ježíš vyvolil muže [‘viri’], aby vytvořil sbor dvanácti apoštolů,2321 a apoštolové udělali totéž, když si vybírali spolupracovníky,2322 kteří měli po nich pokračovat v jejich poslání.2323 Sbor biskupů, s nimiž jsou kněží spojeni v kněžství, zpřítomňuje a aktualizuje sbor Dvanácti až do Kristova návratu. Církev si je vědoma závaznosti této volby, kterou vykonal sám Pán. Proto není možné svěcení žen.2324
1578 Nikdo nemá právo dostat svátost kněžství. Nikdo si totiž nemůže tento úřad přivlastnit. Člověk k němu musí povolán Bohem.2325 Kdo si myslí, že poznává znamení Božího volání k službě udělované svěcením, musí vlastní touhu pokorně podřídit autoritě Církve, neboť odpovědnost a právo povolat někoho k přijetí svěcení spadá do její pravomoci. Jako každou milost, i tuto svátost lze přijímat jen jako nezasloužený dar.
1579 Všichni posvěcení služebníci latinské církve, s výjimkou trvalých jáhnů, jsou vybíráni z věřících mužů, kteří jsou svobodní a mají úmysl zachovávat celibát „pro nebeské království“ (Mt 19,12). Jsou povoláni, aby se zasvětili Pánu a „jeho věcem“2326 s nerozděleným srdcem, a tak se zcela dávají Bohu a lidem. Celibát je znamením tohoto nového života, k jehož službě je služebník Církve posvěcen; když jej přijímá s radostným srdcem, hlásá skvělým způsobem Boží království.2327
1580 Ve východních církvích je už po staletí v platnosti kázeň rozdílná: zatímco biskupové jsou vybíráni jedině z těch, kteří žijí v celibátu, mohou být na jáhny a kněze svěceni ženatí mužové. Tato praxe je už dlouhou dobu považována za oprávněnou; tito kněží vykonávají svou plodnou službu v lůně svých společenství.2328 Z druhé strany je kněžský celibát ve východních církvích ve veliké vážnosti a četní kněží jej dobrovolně zvolili pro Boží království. Jak na Východě, tak na Západě se nemohou oženit ti, kteří už svátost kněžství přijali.
Účinky svátosti kněžství
NEZRUŠITELNÉ ZNAMENÍ
1581 Skrze zvláštní milosti Ducha svatého tato svátost připodobňuje svého nositele Kristu tak, aby sloužil jako Kristův nástroj pro jeho Církev. Kněžským svěcením je oprávněn jednat jako představitel Krista, hlavy Církve, v jeho trojím úřadu kněze, proroka a krále.
1582 Jako v případě křtu a biřmování se tato účast na Kristově úřadu se uděluje jednou provždy. Svátost kněžství také uděluje nezrušitelné duchovní znamení a nemůže být opakována ani udělena na omezený čas.2329
1583 Platně posvěcený jednotlivec může být jistě z oprávněných důvodů zproštěn závazků a funkcí spojených se svěcením nebo mu může být zakázáno, aby ji vykonával,2330 ale nikdy se nemůže znovu stát laikem ve vlastním slova smyslu,2331 protože znamení vtisknuté svěcením zůstává navždy. Povolání a poslání, které dostal v den svého svěcení, ho natrvalo poznamenávají.
1584 Nehodnost posvěceného služebníka nebrání Kristu, aby skrze něho působil,2332 protože jeho prostřednictvím jedná a působí spásu koneckonců sám Kristus. Svatý Augustin se o tom vyjadřuje s důrazem:
„Pyšný služebník patří dohromady s ďáblem; avšak kvůli tomu není znesvěcen Kristův dar; to, co skrze něho protéká, zůstává čisté: to, co jím protéká, zůstává průzračné a dospívá až k plodné zemi… Duchovní síla svátosti je totiž jako světlo: přichází čisté k těm, kteří mají být osvíceni, a není zakaleno, i když musí procházet nečistými bytostmi.“2333
MILOST DUCHA SVATÉHO
1585 Milost Ducha svatého vlastní této svátosti spočívá v připodobnění Kristu – knězi, učiteli a pastýři, jehož služebníkem je svěcenec ustanoven.
1586 Pro biskupa je to především milost síly („Tvůj Duch, který vládne a vede“: modlitba biskupského svěcení v latinském obřadu): milost vést a moudře a neohroženě hájit svou Církev jako otec a pastýř, s nezištnou láskou ke všem a s přednostní láskou k chudým, nemocným a potřebným.2334 Tato milost ho nutí, aby hlásal evangelium všem, aby byl vzorem svého stádce, aby šel před ním po cestě posvěcení tím, že se ztotožní v Eucharistii s Kristem, knězem a obětí, a aby neváhal dát život za své ovce:
„Otče, který znáš srdce, uděl tomuto služebníkovi, kterého jsi vyvolil k biskupskému úřadu, aby pásl tvé svaté stádce a bezúhonně a ke tvé cti vykonával svrchovanou kněžskou důstojnost tím, že ti bude sloužit ve dne v noci; aby činil tvou tvář neustále příznivou a aby poskytoval dary tvé svaté Církve; aby měl v síle ducha svrchovaného kněžství moc odpouštět hříchy podle tvého příkazu, aby rozděloval úkoly podle tvé vůle a každé pouto rozvazovat v síle moci, kterou jsi dal apoštolům; aby ti byl milý pro svou laskavost a pro čistotu svého srdce tím, že ti bude obětovat příjemnou vůni skrze Ježíše Krista, tvého Syna…“2335
1587 Duchovní dar udělený kněžským svěcením vyjadřuje modlitba byzantského obřadu. Když biskup vkládá ruce, říká mimo jiné:
„Pane, naplň Duchem svatým toho, kterého jsi ráčil povýšit ke kněžské důstojnosti, aby byl hoden stát bezúhonný před tvým oltářem, hlásat evangelium tvého království, konat službu tvého slova pravdy, přinášet ti dary a duchovní oběti; obnovovat tvůj lid prostřednictvím lázní znovuzrození; takže sám půjde vstříc našemu velikému Bohu a Spasiteli Ježíši Kristu, tvému jedinému Synu, v den jeho druhého příchodu a dostane od tvé nesmírné dobroty odplatu za věrné plnění své služby.“2336
1588 Co se týká jáhnů, svátostná milost jim dává potřebnou sílu, aby sloužili Božímu lidu v „diakonii“ (službě) liturgie, slova a lásky, ve společenství s biskupem a jeho kněžstvem.2337
1589 Před velikostí milosti kněžství a kněžských povinností si svatí učitelé uvědomovali, jak je naléhavá výzva k obrácení, aby celým svým životem odpovídali Tomu, jehož služebníky se stali prostřednictvím svátosti. Tak svatý Řehoř Naziánský, mladičký kněz, volá:
„Je třeba začít očišťováním sebe sama dříve, než budu očišťovat druhé; je třeba být poučen, abych mohl poučovat; je třeba stát se světlem, abych mohl osvěcovat, přiblížit se k Bohu, abych k němu přibližoval druhé; být posvěcován, abych posvěcoval, vedl za ruku a radil s rozvahou.“2338 „Vím, čími jsme služebníky, na jaké výši se nacházíme a kdo je Ten, k němuž směřujeme. Znám Boží vznešenost a lidskou slabost, ale také sílu.“2339 Kdo je to tedy kněz? Je „…obhájcem pravdy, povznáší se s anděly, oslavuje s archanděly, jeho službou stoupají obětní dary na nebeský oltář, sdílí Kristovo kněžství, vtiskuje nový tvar tvoru, obnovuje [v něm] obraz [Boha], činí z něj nové stvoření pro nadpozemský svět, a aby se vyjádřilo, co je v tom nejvznešenější, je zbožštěn a zbožšťuje“.2340
A Svatý farář arský: „Kněz pokračuje v díle vykoupení na zemi“ … „Kdyby člověk dobře pochopil, čím je kněz na zemi, nezemřel by hrůzou, ale láskou“ … „Kněžství je láska Ježíšova srdce.“2341
Souhrn
1590 Svatý Pavel říká svému žáku Timotejovi: „A proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou“ (2 Tim 1,6), a „Kdo usiluje o to, aby se stal církevním představeným, snaží se o vznešený úřad“ (1 Tim 3,1). A Titovi říkal: „Nechal jsem tě na Krétě kvůli tomu, abys uspořádal, co ještě chybí, a abys v každém městě ustanovil starší, jak jsem ti nařídil“ (Tit 1,5).
1591 Celá Církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Taková účast se nazývá „všeobecné kněžství věřících“. Na jeho základě a v jeho službách existuje jiná účast na poslání Kristově: totiž služba udělená svátostí kněžství, jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Krista uprostřed společenství.
1592 Služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí [munus docendi], konají bohoslužbu [munus liturgicum] a vedou duchovní správu [munus regendi].
1593 Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům ve třech stupních: biskupském, kněžském, jáhenském. Služby udělené svěcením jsou pro organickou strukturu Církve nenahraditelné: bez biskupa, kněží a jáhnů nelze mluvit o Církvi.2342
1594 Biskup dostává plnost svátosti kněžství, kterou se zařazuje do biskupského sboru a stává se viditelnou hlavou místní církve, která je mu svěřena. Biskupové jako nástupci apoštolů a členové sboru se podílejí na apoštolské odpovědnosti a na poslání celé Církve pod pravomocí papeže, nástupce svatého Petra.
1595 Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů; jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů; shromážděni kolem svého biskupa tvoří „kněžstvo“, které společně s ním nese odpovědnost za místní církev. Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad.
1596 Jáhni jsou služebníci posvěcení pro služebné úkoly v Církvi; nedostávají svátostné kněžství, ale svěcení jim uděluje důležité úkoly ve službě slova, v bohoslužbě, v duchovní správě a ve službách lásky; tyto úkoly mají plnit pod pastýřskou pravomocí svého biskupa.
1597 Svátost kněžství se uděluje prostřednictvím vkládání rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou se svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého, potřebné pro jeho službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení.
1598 Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě.
1599 V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem.
1600 Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům.
7. článek
Svátost manželství
Manželství v Božím plánu
1602 Písmo svaté začíná stvořením muže a ženy k Božímu obrazu a podobě2344 a končí viděním „svatby Beránkovy“ (Zj 19,7.9). Od začátku až do konce Písmo mluví o manželství a jeho „tajemství“, o jeho ustanovení a o smyslu, jaký mu dal Bůh, o jeho původu a cíli, o tom, jak se různým způsobem uskutečňovalo během celých dějin spásy, o jeho těžkostech vyplývajících z hříchu a o jeho obnovení „v Pánu“ (1 Kor 7,39), v Nové smlouvě Krista a Církve.2345
MANŽELSTVÍ V ŘÁDU STVOŘENÍ
1603 „Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil je vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou smlouvou… Sám Bůh je původcem manželství.“2346 Povolání k manželství je vepsáno do samé přirozenosti muže a ženy, jak vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidské zřízení, přes všechny změny, kterými prošlo během staletí, v různých kulturách, sociálních strukturách a v duchovních postojích. Tyto rozmanitosti nesmějí dát zapomenout na společné a trvalé rysy. I když důstojnost tohoto zřízení (instituce) nevysvítá všude se stejnou jasností,2347 existuje ve všech kulturách určitý smysl pro velikost manželského spojení, protože „šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství“.2348
1604 Bůh, který stvořil člověka pro lásku, jej také povolal k lásce; to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti. Vždyť člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha,2349 který je Láska.2350 Protože Bůh ho stvořil jako muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a nepomíjivé lásky, jakou Bůh miluje člověka. V očích Stvořitele je to dobré, velmi dobré.2351 A tato láska, které Bůh žehná, je určena k tomu, aby byla plodná a uskutečňovala se ve společném díle ochrany stvoření: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji“ (Gn 1,28).
1605 Písmo svaté tvrdí, že muž a žena jsou stvořeni jeden pro druhého: „Není dobré, aby člověk byl sám.“ Žena, „tělo z jeho těla“, jako jeho „protějšek“, jemu rovná, jemu nejbližší, mu byla dána Bohem jako „pomoc“, a představuje tak Boha, který nám přichází na pomoc.2352 „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24).2353 Sám Pán ukazuje, že to znamená nepomíjivou jednotu jejich dvou existencí, když připomíná, jaký byl „od počátku“ plán Stvořitele: „Už tedy nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6).
MANŽELSTVÍ ZA VLÁDY HŘÍCHU
1606 Každý člověk zakouší zlo kolem sebe i v sobě samém. Tato zkušenost se projevuje i ve vztazích mezi mužem a ženou. Odedávna bylo jejich spojení ohrožováno nesvorností, vládychtivostí, nevěrností, žárlivostí a spory, jež mohou dojít až k nenávisti a rozchodu. Tento nepořádek se může projevovat více či méně ostře a může být více či méně překonáván, podle kultur, dob a jednotlivců, ale zdá se, že má všeobecný ráz.
1607 Podle víry tento nepořádek, který s bolestí zjišťujeme, nevyplývá z přirozenosti muže nebo ženy, nýbrž z hříchu. První hřích, přerušení styků s Bohem, má jako první důsledek zlom v původním společenství muže a ženy. Jejich vztahy se pokřiví vzájemnými obžalobami;2354 jejich vzájemná přitažlivost, vlastní dar Stvořitele,2355 se změní ve vztahy vlády a chtivosti;2356 úchvatné povolání muže a ženy, aby byli plodní a množili se a aby si podmanili zemi,2357 je zatíženo porodními obtížemi a pracovními námahami.2358
1608 Nicméně řád stvoření zůstává, i když byl těžce narušen. Aby se rány hříchu mohly uzdravit, muž i žena mají zapotřebí pomoci milosti, kterou jim Bůh ve svém nekonečném milosrdenství nikdy neodepřel.2359 Bez této pomoci muž a žena nemohou dosáhnout spojení svých životů, pro které je Bůh stvořil „od počátku“.
MANŽELSTVÍ POD VEDENÍM ZÁKONA
1609 Bůh ve svém milosrdenství neopustil hříšného člověka. Utrpení, jež vyplývají z hříchu, „bolesti těhotenství“ (Gn 3,16), práce „v potu tváře“ (Gn 3,19) jsou také léky, které oslabují škody hříchu. Po pádu člověka napomáhá manželství překonat sklon uzavřít se do sebe, sobectví, shon po vlastní rozkoši; pomáhá otevírat se vůči druhému, vzájemně si pomáhat a dávat se.
1610 Mravní vědomí, týkající se jednoty a nerozlučitelnosti manželství, se vyvíjelo pod výchovným vedením Starého zákona. Ještě nebylo výslovně odmítnuto mnohoženství patriarchů a králů. Nicméně zákon, který dal Mojžíš, je zaměřen na ochranu ženy proti svévolné vládě ze strany muže, i když nese, podle slov Pána, stopy „tvrdosti lidského srdce“, kvůli níž Mojžíš dovolil zapudit ženu.2360
1611 Proroci viděli smlouvu Boha s Izraelem jako obraz výlučné a věrné manželské lásky2361 a připravovali svědomí vyvoleného národa, aby hlouběji chápal jedinost a nerozlučitelnost manželství.2362 Knihy Rút a Tobiáš poskytují dojemná svědectví o vysokém smyslu pro manželství, věrnost a něhu manželů. Tradice vždy viděla v Písni písní jedinečný výraz lidské lásky, čistý odlesk Boží lásky, „silné jako smrt“, kterou „neuhasí zátopy vod“ (Pís 8,6-7).
MANŽELSTVÍ V PÁNU
1612 Svatební smlouva Boha s jeho izraelským lidem připravila novou a věčnou smlouvu, v níž se Syn Boží tím, že se vtělil a obětoval vlastní život, jistým způsobem spojil s celým lidstvem, které spasil,2363 a tak připravil „svatbu Beránka“ (Zj 19,7-9).
1613 Na prahu své veřejné činnosti Ježíš vykoná svůj první zázrak na prosbu své matky během svatební hostiny.2364 Církev přikládá velkou důležitost Ježíšově přítomnosti na svatbě v Káně. Vidí v tom potvrzení, že manželství je dobré, a ohlášení, že od nynějška bude účinným znamením Kristovy přítomnosti.
1614 Ježíš ve svých kázáních jednoznačně učil, jaký je původní smysl spojení muže a ženy, jak je chtěl Stvořitel na počátku: dovolení, zapudit vlastní manželku, které dal Mojžíš, byl ústupek zdůvodněný tvrdostí jejich srdce.2365 Manželské spojení muže a ženy je nerozlučitelné: sám Bůh je uzavřel. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6).
1615 Toto jasné zdůrazňování nerozlučitelnosti manželského svazku mohlo vzbuzovat rozpaky a zdát se neuskutečnitelným požadavkem.2366 Ježíš nicméně neuložil manželům neúnosné a příliš těžké břemeno,2367 mnohem těžší než Mojžíšův zákon. Protože přišel obnovit původní řád stvoření, rozvrácený hříchem, sám dává sílu a milost žít manželství v novém duchu Božího království. Jestliže manželé následují Krista, přemáhají sami sebe, berou na sebe svůj kříž,2368 budou moci „pochopit“2369 původní smysl manželství a žít je s Kristovou pomocí. Tato milost křesťanského manželství je ovocem kříže Kristova, pramenem každého křesťanského života.
1616 To naznačuje apoštol Pavel, když říká: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval Církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26) A hned dodává: „Proto opustí člověk otce i matku a připojí se ke své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a Církve“ (Ef 5,31-32).
1617 Celý křesťanský život nese znamení manželské lásky Krista a Církve. Již křest, který uvádí do Božího lidu, je svatebním tajemstvím: je takřka svatební lázní před svatební lázní2370 před svatební hostinou, Eucharistií. Křesťanské manželství se tak stává účinným znamením, svátostí smlouvy mezi Kristem a Církví. Protože manželství mezi pokřtěnými vyjadřuje a udílí milost, je pravou svátostí Nové smlouvy.2371
PANENSTVÍ PRO KRÁLOVSTVÍ
1618 Kristus je středem každého křesťanského života. Svazek s ním zaujímá první místo před všemi ostatními svazky, rodinnými nebo společenskými.2372 Již od prvních dob Církve byli mužové a ženy, kteří se zříkali velikého dobra manželství, aby následovali „ Beránka, kamkoliv jde“ (Zj 14,4), aby se starali o věci Pána a snažili se mu zalíbit,2373 aby šli vstříc Ženichovi, který přichází.2374 Sám Kristus vyzval některé, aby ho následovali tímto způsobem života, jehož je on sám vzorem:
„Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od narození a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské Království. Kdo může pochopit, ať pochopí!“ (Mt 19,12).
1619 Panenství pro nebeské království je rozvinutí křestní milosti, je mocným znamením, že svazek s Kristem má přednost, je toužebným očekáváním jeho návratu, je znamením, které také připomíná, že i manželství je skutečností současného světa, který pomíjí.2375
::: {.k #K1620} 1620 Obojí, svátost manželství i panenství pro království Boží, pocházejí od téhož Pána. On jim dává smysl a uděluje nezbytnou milost žít je ve shodě s jeho vůlí.2376 Vážnost panenství pro království2377 a křesťanský smysl manželství jsou neoddělitelné a navzájem si pomáhají:
„Kdo očerňuje manželství, zmenšuje i slávu panenství: kdo je chválí, zvyšuje obdiv, který patří panenství… Vždyť co je krásné jen ve vztahu s ošklivým, nemůže být opravdu krásné; avšak to, co je lepší než věci, které jsou považovány za dobré, je naprosto nejkrásnější věc.“2378
Slavení manželství
1621 V latinském obřadu dva katoličtí věřící uzavírají své manželství obvykle během mše svaté, protože všechny svátosti jsou spojeny s Kristovým velikonočním tajemstvím.2379 V Eucharistii se uskutečňuje památka Nové smlouvy, kterou se Kristus navždy spojil s Církví, svou milovanou nevěstou, za níž se sám vydal.2380 Je tedy vhodné, aby novomanželé zpečetili svůj souhlas dát se jeden druhému obětí svých životů tím, že ji spojí s Kristovou obětí za Církev zpřítomněnou v eucharistické oběti a přijmou Eucharistii, aby přijímáním téhož Těla a téže Krve Krista „byli jedno tělo“ v Kristu.2381
1622 „Jako svátostný úkon posvěcení musí být svatební obřad – zabudovaný do liturgie… – sám o sobě platný, důstojný a prospěšný.“2382 Je tedy radno, aby se budoucí novomanželé připravili na slavení svého manželství tím, že přijmou svátost smíření.
1623 V latinské Církvi se obecně má za to, že si novomanželé jako služebníci Kristovi milosti navzájem udělují svátost manželství tím, že před Církví vyjádří svůj souhlas. Ve východních liturgiích služebník svátosti (nazývané „Korunovace“) je kněz nebo biskup. Ten nejprve přijme vzájemný souhlas novomanželů a pak korunuje ženicha a nevěstu na znamení manželské smlouvy.
1624 Různé liturgie mají bohatství modliteb, žehnání a epiklezí, které vyprošují od Boha milost a požehnání pro novou dvojici, zvláště pro nevěstu. V epiklezi této svátosti dostávají novomanželé Ducha svatého jako společenství lásky Krista a Církve.2383 On je pečetí jejich smlouvy, stále přístupným pramenem pro jejich lásku, silou, kterou se bude jejich věrnost obnovovat. 736
Manželský souhlas
1625 Hlavními osobami manželské smlouvy je pokřtěný muž a pokřtěná žena, svobodní k uzavření manželství, kteří dobrovolně vyjádří svůj souhlas.
„Být svobodný“, to znamená:
- nebýt vystaven donucování;
- nemít překážky na základě přirozeného nebo církevního zákona.
1626 Církev považuje vzájemný souhlas novomanželů za nezbytný prvek, kterým je manželství vytvářeno“.2384 Chybí-li souhlas, manželství neexistuje.
1627 Souhlas je „lidský úkon, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají“:2385 „ Přijímám tě za manželku“ – „Přijímám tě za manžela.“2386 Tento souhlas, který svazuje oba manžele, nachází své naplnění ve skutečnosti, kdy se stávají „jedním člověkem“.2387
1628 Souhlas musí být úkonem vůle každého z partnerů uzavírajících smlouvu, bez jakéhokoliv násilí nebo těžkého donucování zvenčí.2388 Žádná lidská moc nemůže tento souhlas nahradit.2389 Chybí-li taková svoboda, pak je manželství neplatné.
1629 Z tohoto důvodu (nebo i z jiných příčin, které manželství činí neplatným nebo působí, že vůbec nenastalo)2390 Církev může, po prověření situace příslušným církevním soudem, prohlásit „ neplatnost manželství“, totiž, že manželství nikdy neexistovalo. V tomto případě jsou smluvní strany volné a mohou znovu uzavřít manželství, pod podmínkou, že budou respektovat přirozené povinnosti vyplývající z předešlého svazku.2391
1630 Kněz (nebo jáhen), který asistuje slavení manželství, přijímá jménem Církve přijímá s novomanželů a uděluje požehnání Církve. Přítomnost služebníka Církve (a také dvou svědků) viditelně vyjadřuje, že manželství je církevní skutečnost.
1631 Z tohoto důvodu Církev obvykle vyžaduje, aby její věřící slavili manželství formou, kterou k tomu stanovila.2392 Toto rozhodnutí vysvětlují různé důvody:
- Svátostné manželství je liturgický úkon. Sluší se tedy, aby se slavilo při veřejné liturgii Církve.
- Manželství uvádí do ordo – stavu církevního, vytváří práva a povinnosti v Církvi, mezi manžely a vůči dětem.
- Protože je manželství životní stav v Církvi, je třeba, aby byla jistota o manželství (odtud povinnost mít svědky).
- Veřejný ráz souhlasu chrání „Ano“, které bylo jednou dáno, a napomáhá, aby se mu zachovala věrnost.
1632 Aby „Ano“ novomanželů bylo svobodným a odpovědným úkonem a manželská smlouva měla pevné a trvalé lidské i křesťanské základy, má zásadní důležitost příprava na manželství.
Přednostní cestou této přípravy zůstává příklad a poučování od rodičů a rodin.
Úloha pastýřů a křesťanského společenství jako „Boží rodiny“ je nezbytná pro předávání lidských a křesťanských hodnot manželství a rodiny,2393 a to tím více, že v naší době mnoho mladých lidí zakouší následky zničených rodinných krbů, které už toto uvedení dostatečně nezajišťují:
„Mladé lidi je třeba vhodně a včas poučit – a to převážně už v rodině – o důstojnosti, úloze a praxi manželské lásky, aby nabyli úcty k čistotě a mohli v příhodném věku po četně prožitém období zasnoubení vstoupit do manželství.“2394
SMÍŠENÁ MANŽELSTVÍ A ROZDÍLNOST KULTU
1633 V mnoha zemích dochází hodně často ke smíšeným manželstvím (mezi katolíkem a pokřtěným nekatolíkem). To vyžaduje mimořádnou pozornost manželů i pastýřů. Případ manželství s rozdílností kultu (mezi katolíkem a nepokřtěným) vyžaduje ještě větší opatrnost.
1634 Rozdílné vyznání manželů není nepřekonatelnou překážkou pro manželství, jestliže dokážou dát dohromady, co každý z nich přijal ve vlastním náboženském společenství, a naučit se jeden od druhého, jakým způsobem žije svou věrnost ke Kristu. Avšak nesmějí se ani podceňovat obtíže smíšených manželství. Jsou důsledkem skutečnosti, že rozdělení křesťanů není ještě překonáno. Manželé se vydávají v nebezpečí, že budou prožívat drama rozdělení křesťanů u svého vlastního rodinného krbu. Rozdílnost kultu tyto potíže ještě zvýšit. Rozpory týkající se víry, samo pojetí manželství, ale i rozdílná náboženská mentalita mohou být zdrojem napětí v manželství, především ve výchově dětí. A tu se může vynořit jedno pokušení: náboženská lhostejnost.
1635 Podle práva, které platí v latinské Církvi, je k uzavření smíšeného manželství zapotřebí výslovného dovolení církevní autority.2395 V případě rozdílnosti kultu se k platnosti manželství vyžaduje výslovný dispens od překážky.2396 Toto dovolení nebo tento dispens předpokládají, že obě strany znají a nevylučují cíle a podstatné vlastnosti manželství, stejně jako závazky týkající se křtu a výchovy dětí v katolické Církvi, které na sebe bere katolická strana.2397
1636 V mnoha krajích, díky ekumenickému dialogu, mohla zainteresovaná křesťanská společenství organizovat společnou pastoraci smíšených manželství. Jejím úkolem je pomáhat těmto dvojicím žít jejich zvláštní situaci ve světle víry. Má jim také pomáhat překonávat napětí mezi závazky manželů jednoho vůči druhému a vůči jejich církevním společenstvím. Má povzbuzovat rozvoj toho, co mají společného ve víře, a úctu k tomu, co je rozděluje.
1637 V manželstvích s „rozdílností kultu“ má katolický manžel zvláštní úkol: „nevěřící muž je totiž posvěcen skrze svou ženu a nevěřící žena je posvěcena skrze svého muže“ (1 Kor 7,14). Je to veliká radost pro křesťanského manžela a pro Církev, vede-li toto „posvěcení“ ke svobodnému obrácení druhého manžela na křesťanskou víru.2398 Upřímná manželská láska, pokorné a trpělivé uskutečňování rodinných ctností v denním životě a vytrvalá modlitba mohou připravit dosud nevěřícího manžela (manželku), aby přijal(a) milost obrácení.
Účinky svátosti manželství
MANŽELSKÉ POUTO
1639 Sám Bůh zpečeťuje souhlas, kterým se manželé sobě navzájem dávají a přijímají.2400 Z jejich smlouvy „vzniká i před společností stav podle Božího řádu pevný“.2401 Společenství manželů je zapojeno do společenství Boha s lidmi: „Opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na Boží lásce.“2402
1640 Manželské pouto tedy stanovil sám Bůh, takže platné a dokonané manželství mezi pokřtěnými nemůže být nikdy rozloučeno. Toto pouto, které pochází ze svobodného lidského činu manželů a z dokonání manželství, je už neodvolatelné a dává vznik smlouvě zaručené věrností Boha. Církev nemá moc vyslovit se proti tomuto uspořádání Boží moudrosti.2403
MILOST SVÁTOSTI MANŽELSTVÍ
1641 „Křesťanští manželé… mají v Božím lidu vlastní dar, který odpovídá jejich způsobu života a stavu.“2404 Tato milost vlastní svátosti manželství je určena ke zdokonalování manželské lásky, k posilování jejich nerozlučitelné jednoty. Touto milostí „si manželé pomáhají ke svatosti manželským životem i přiváděním dětí na svět a jejich výchovou“.2405
1642 Kristus je zdrojem této milosti. „Jako kdysi Bůh vyšel svému lidu v ústrety úmluvou lásky a věrnosti, tak nyní Spasitel lidí a Snoubenec Církve vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství.“2406 Zůstává s nimi a dává jim sílu následovat ho a brát na sebe svůj kříž, povstávat ze svých pádů, vzájemně si odpouštět, nést břemena jeden druhého,2407 „podřizovat se jeden druhému z úcty ke Kristu“ (Ef 5,21) a milovat se nadpřirozenou, něžnou a plodnou láskou. V radostech jejich lásky a jejich rodinného života jim uděluje už zde na zemi, aby předem okoušeli svatební hostinu Beránka:
„Jak mám dostatečně vylíčit štěstí onoho manželství, které Církev spojuje, oběť posiluje a požehnání pečetí, které oznamují andělé ohlašují a které uznává nebeský Otec?… Jaký je to pár: dva věřící s jednou nadějí, s jednou touhou, s jedním způsobem života, v jedné službě! Oba dva jsou dětmi téhož Otce, oba služebníky jednoho Pána; nic je nerozlučuje ani v duchu, ani v těle, naopak, jsou opravdu dva v jednom těle. Kde je jedno tělo, tam je také jeden duch.“2408
Dobra a požadavky manželské lásky
1643 „Manželská láska… zahrnuje všechny stránky lidské osoby. Týká se těla a pudů, síly citů, smyslů, touhy ducha a vůle. Je hluboce zaměřena na osobní jednotu, která společenstvím v jednom těle vede manžele k tomu, aby se stali jedno srdce a jedna duše. Vyžaduje nerozlučitelnost a věrnost v definitivním vzájemném odevzdání a je otevřena pro plození. Jedním slovem, jde o normální vlastnosti každé přirozené manželské lásky, ale přece s novým obsahovým významem, který ji nejen tříbí a upevňuje, ale povznáší ji tak vysoko, že se stává vyjádřením zvláštních křesťanských hodnot.“2409
JEDNOTA A NEROZLUČITELNOST MANŽELSTVÍ
1644 Láska manželů ze své přirozenosti vyžaduje jednotu a nerozlučitelnost jejich společenství, jež zahrnuje celý jejich život: „Už tedy nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6).2410 „Jsou povoláni stále zvětšovat svou jednotu věrností, s jakou denně plní svůj manželský slib vzájemného úplného sebeodevzdání.“2411 Toto lidské společenství je utvrzováno, očišťováno a vedeno k dokonalosti skrze společenství s Ježíšem Kristem dané ve svátosti manželství. Prohlubuje se životem společné víry a společně přijímanou Eucharistií.
VĚRNOST MANŽELSKÉ LÁSKY
1646 Manželská láska ze své přirozenosti vyžaduje od manželů neporušitelnou věrnost. Je to důsledek toho, že se manželé sobě navzájem darovali. Láska chce být definitivní. Nemůže být „až do nového uspořádání“. „Toto důvěrné sjednocení jakožto vzájemné darování dvou osob a také dobro dětí vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučitelnou jednotu.“2414
1647 Jejím nejhlubším zdůvodněním je věrnost Boha jeho smlouvě a Krista jeho Církvi. Svátost manželství opravňuje manžele, aby představovali takovou věrnost a vydávali o ní svědectví. Svátost dává nerozlučitelnosti manželství nový a hlubší význam.
1648 Může se zdát obtížné, ba dokonce nemožné, svázat se na celý život s jednou lidskou bytostí. A proto je více než kdy jindy nezbytné hlásat radostnou zvěst, že Bůh nás miluje konečnou a neodvolatelnou láskou, že manželé mají účast na této lásce, že ona je vede a podporuje a že svou věrností mohou být svědky věrné Boží lásky. Manželé, kteří často ve svízelných poměrech vydávají s Boží milostí takové svědectví, zasluhují vděčnost a podporu církevního společenství.2415
1649 Nastávají však situace, kdy se společné soužití manželů stává z nejrůznějších příčin prakticky nemožným. V takových případech Církev připouští tělesné oddělení manželů a ukončení společného bydlení. Manželé nepřestávají být před Bohem manželem a manželkou; nemají volnost uzavřít nový svazek. V této tíživé situaci by bylo nejlepším řešením smíření, je-li to možné. Křesťanské společenství je povoláno k tomu, aby těmto osobám pomáhalo žít křesťansky jejich situaci ve věrnosti svazku jejich manželství, které zůstává nerozlučitelné.2416
1650 Dnes se v mnoha zemích četní katolíci uchylují k rozluce podle občanských zákonů a uzavírají nový občanský sňatek. Církev zastává z věrnosti ke slovu Ježíše Krista („Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství“: Mk 10,11-12) názor, že nemůže uznat nový sňatek za platný, bylo-li první manželství platné. Jestliže rozloučení uzavřeli civilní sňatek, nachází se v situaci, jež objektivně odporuje Božímu zákonu. Proto nemohou – pokud tato situace trvá – přistupovat ke svatému přijímání. Z téhož důvodu nemohou vykonávat určité v Církvi zodpovědné funkce. Smíření prostřednictvím svátosti pokání může být uděleno pouze těm, kteří litovali, že porušili znamení smlouvy a věrnosti Kristu, a kteří se zavázali, že budou žít v naprosté zdrženlivosti.
1651 Kněží a celé společenství mají projevovat pozornou starostlivost o tyto křesťany, kteří žijí v takové situaci a přitom si často uchovávají víru a chtějí křesťansky vychovávat své děti, aby se necítili jakoby odděleni od Církve, na jejímž životě se mohou a mají podílet jako pokřtění:
„Mají být vybízeni k tomu, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, podporovali obec v jejich dílech blíženské lásky a v iniciativách bojujících za spravedlnost, vychovávali děti v křesťanské víře, zachovali si kajícího ducha a konali skutky pokání, a tak aby den ze dne na sebe svolávali Boží milost.“2417
OTEVŘENOST K PLODNOSTI
1652 „Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí, což je vrchol a koruna manželské lásky.“2418
„Děti jsou jistě nejvzácnější dar manželství a svým rodičům přinášejí velmi mnoho dobrého. Sám Bůh, který řekl: „Není dobré, aby byl člověk sám“ (Gn 2,18) a který „na začátku učinil lidi jako muže a ženu“ (Mt 19,4), chtěl jim dopřát nějakou zvláštní účast na svém díle stvoření, a proto muži i ženě požehnal slovy: „Ploďte a množte se“ (Gn 1,28). Proto správné pěstování manželské lásky a celý způsob rodinného života, jenž z něho vzniká – ostatní cíle manželství se tím nechtějí snižovat –, vyúsťují v pevné odhodláni manželů spolupracovat s láskou Stvořitele a Vykupitele, který skrze ně stále rozšiřuje a obohacuje svou rodinu.“2419
1653 Plodnost manželské lásky se rozšiřuje na plody mravního, duchovního i nadpřirozeného života, který rodiče předávají svým dětem výchovou. Rodiče jsou prvními a hlavními vychovateli svých dětí.2420 V tomto smyslu je základním úkolem manželství a rodiny být ve službě života.2421
1654 Manželé, kterým Bůh nedopřál, aby měli děti, přesto mohou vést smysluplný manželský život po stránce lidské i křesťanské. Jejich manželství může vyzařovat plodnost lásky, vstřícnosti a oběti.
Rodinná církev
1655 Kristus se chtěl narodit a růst v lůně Svaté rodiny Josefa a Marie. Církev není nic jiného než „Boží rodina.“ Již od prvních dob jádro Církve často tvořili ti, kteří se spolu s celou svou rodinou stali věřícími.2422 Když se obrátili, toužili po tom, aby i celá jejich rodina byla spasena.2423 Tyto rodiny, které se staly věřícími, byly ostrůvky křesťanského života v nevěřícím světě.
1656 V současné době ve světě, který je často odcizený, ba nepřátelský vůči víře, mají věřící rodiny základní důležitost jako ohniska živé a vyzařující víry. Proto 2. vatikánský koncil použil starobylého výrazu a nazval rodinu „rodinná církev“ (ecclesia domestica).2424 A v lůně rodiny „mají být rodiče slovem i příkladem prvními hlasateli víry pro své děti a v každém z nich mají podporovat jeho vlastní povolání, zvláště pozorně však duchovní povolání“.2425
1657 Otec rodiny, matka, děti, všichni členové rodiny vykonávají přednostním způsobem křestní kněžství „přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, svědectvím svého svatého života, odříkáním a činorodou láskou.“2426 Rodinný krb je tak první školou křesťanského života a „školou bohatěji rozvinutého lidství“.2427 Zde se učí, jak je práce těžká i radostná, učí se bratrské lásce, velkodušně odpouštět znovu a znovu, a především uctívat Boha prostřednictvím modlitby a oběti vlastního života.
1658 Je třeba také připomenout některé osoby, které kvůli konkrétním podmínkám, v nichž musí žít – a často aniž to chtěli – žijí ve svobodném stavu. Jde o velký počet svobodných lidí, kteří jsou zvláště blízcí Ježíšovu Srdci a zasluhují tedy lásku a šetrnou pozornost ze strany Církve a zvláště pastýřů: Mnozí z nich zůstávají bez lidské rodiny, často kvůli nuzným poměrům. Jsou mezi nimi takoví, kdo prožívají svou situaci v duchu blahoslavenství a slouží Bohu a bližnímu příkladným způsobem. Těm všem je třeba otevřít dveře rodinných krbů, „rodinných církví“ a velké rodiny, kterou je Církev. „Nikdo není na tomto světě není bez rodiny: Církev je domovem a rodinou pro všechny, zvláště pro ty, „kdo se lopotí a jsou obtíženi“ (Mt 11,28).“2428
Souhrn
1659 Svatý Pavel říká: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval Církev… Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a Církve“ (Ef 5,25.32).
1660 Manželské smlouvě, kterou muž a žena uzavírají mezi sebou důvěrné společenství života a lásky, položil základy Stvořitel a vybavil ji jejími vlastními zákony. Svou povahou je zaměřena na dobro manželů stejně jako na plození a výchovu dětí. Kristus Pán ji u pokřtěných povýšil k důstojnosti svátosti.2429
1661 Svátost manželství je znamením jednoty Krista a Církve. Dává manželům milost milovat se láskou, jakou Kristus miloval Církev; milost svátosti tak zdokonaluje lidskou lásku manželů, upevňuje jejich nerozlučitelnou jednotu a posvěcuje je na pouti k věčnému životu.2430
1662 Manželství se zakládá na souhlasu těch, kteří uzavírají manželskou smlouvu, to je na vůli se navzájem a definitivně odevzdat jeden druhému s cílem žít společenství věrné a plodné lásky.
1663 Protože manželství zařazuje manžele do veřejného životního stavu v Církvi, je třeba, aby se slavilo veřejně v rámci liturgického slavení, za přítomnosti kněze (nebo kvalifikovaného svědka Církve), svědků a shromáždění věřících.
1664 Jednota, nerozlučitelnost a otevřenost k plodnosti jsou podstatné pro manželství; polygamie (mnohoženství) je neslučitelná s jednotou manželství; rozluka odděluje, co Bůh spojil; odmítání plodnosti zbavuje manželský život „nejcennějšího daru“, dítěte.2431
1665 Nový sňatek rozloučených, dokud ještě žije pravoplatný(á) manžel(ka), porušuje Boží plán i zákon, kterému učil Kristus. Tito znovu oddaní rozloučení nejsou odloučeni od Církve, avšak nemohou přistupovat k přijímání Eucharistie. Budou žít svůj křesťanský život zvláště tím, že budou vychovávat své děti ve víře.
1666 Křesťanský rodinný krb je místem, kde se děti poprvé dovídají o víře. Proto je rodinný dům právem nazýván „rodinnou církví“, společenstvím milosti a modlitby, školou lidských ctností a křesťanské lásky.
Čtvrtá kapitola
Jiné liturgické slavnosti
8. článek
Svátostiny
CHARAKTERISTICKÉ RYSY SVÁTOSTIN
1668 Církev ustanovila svátostiny k posvěcování některých církevních služeb, některých životních stavů, nejrůznějších událostí křesťanského života, jakož i používání věcí prospěšných člověku. Podle pastorálních rozhodnutí biskupů mohou svátostiny také odpovídat na potřeby, na kulturu a na dějiny, které jsou vlastní křesťanského lidu některého kraje nebo některé doby. Tvoří je vždy nějaká modlitba, často doprovázená určitým znamením, jako je vkládání ruky, znamení kříže, pokropení svěcenou vodou (jež připomíná křest).
1669 Svátostiny se odvozují z křestního kněžství: každý pokřtěný je povolán být „požehnáním“2433 a sám žehnat.2434 Proto také laici mohou předsedat některým žehnáním;2435 čím více se některé žehnání týká církevního nebo svátostného života, tím více je předsednictví vyhrazeno posvěcenému služebníkovi.2436
1670 Svátostiny neudělují milost Ducha svatého jako svátosti; avšak prostřednictvím modlitby Církve připravují na přijetí milosti a uzpůsobují člověka ke spolupráci s ní. „Liturgie svátostí a svátostin působí, že Boží milost, která vyvěrá z velikonočního tajemství Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, posvěcuje skoro každou životní událost věřících, jsou-li dobře připraveni. Z velikonočního tajemství čerpají všechny svátosti a svátostiny svou sílu. Téměř neexistuje správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit k posvěcení člověka a k oslavě Boha.“2437
RŮZNÉ ZPŮSOBY SVÁTOSTIN
1671 Mezi svátostinami se uvádějí především žehnání (osob, stolu, předmětů, míst). Každé požehnání je chválou Boha a prosbou o jeho dary. Křesťané jsou v Kristu požehnáni Bohem Otcem „rozmanitými duchovními dary“ (Ef 1,3). Proto Církev uděluje požehnání tak, že vzývá Ježíšovo jméno a obvykle dělá svaté znamení Kristova kříže.
1672 Některá požehnání mají trvalý dosah: mají účinek zasvětit osoby Bohu a vyhradit předměty a místa pro bohoslužebné účely. Mezi těmi, jež jsou určeny osobám – nezaměňovat se svátostným svěcením – je požehnání opata nebo abatyše některého kláštera, zasvěcení panen, obřad slavných řeholních slibů a požehnání pro některé církevní služby (lektora, akolyty, katechety atd.). Jako příklad požehnání předmětů lze uvést zasvěcení nebo požehnání kostela, oltáře, svěcení svatých olejů, posvátných nádob, rouch, zvonů, atd.
1673 Když Církev veřejně a s autoritou prosí ve jménu Ježíše Krista, aby byla některá osoba nebo předmět chráněna proti vlivu zlého ducha a vymaněna z jeho poroby, mluví se o exorcismu. Ježíš jej prováděl (Mk 1,25nn); od něho také Církev má moc a úkol vymítat zlé duchy.2438 Jednoduchý exorcismus se provádí během slavení křtu. Slavný exorcismus, nazývaný „velký exorcismus“, může provádět jen kněz, a to s dovolením biskupa. Je třeba při tom postupovat prozíravě a přesně dodržovat stanovené předpisy Církve. Exorcismus je zaměřen na vymítání zlých duchů nebo vymanění z ďábelského vlivu, a to skrze duchovní pravomoc, kterou Ježíš svěřil své Církvi. Velmi odlišný je případ nemocí, především psychických, jejichž léčení náleží do oblasti lékařské vědy. Dříve než se přikročí k exorcismu, je tedy důležité se přesvědčit, zda se jedná o přítomnost zlého ducha nebo jen o nemoc.2439
LIDOVÁ ZBOŽNOST
1674 Kromě obřadů svátostí a svátostin musí katecheze brát v úvahu různé formy zbožnosti věřících a lidových pobožností. Náboženské cítění křesťanského lidu si našlo v každé době své projevy v různých formách zbožnosti, které obklopují svátostný život Církve, jako např. uctívání ostatků, návštěvy svatyň, pouti, procesí, křížová cesta, náboženské tance, růženec, medailky atd.2440
1675 Tyto projevy jsou prodloužením liturgického života Církve, ale nenahrazují jej: „Uvedené pobožnosti se mají konat se zřetelem k liturgickým dobám a v souladu s posvátnou liturgií. Z ní mají nějakým způsobem vycházet a k ní přivádět lid, neboť ona je svou povahou daleko převyšuje.“2441
1676 Je nezbytné pastorační obezřetnosti, aby se lidová zbožnost podporovala a rozvíjela a aby se podle potřeby očišťovalo a usměrňovalo náboženské cítění, které je základem takových pobožností, a aby se prohlubovalo poznání Kristova tajemství.2442 Konání pobožností je podřízeno péči a úsudku biskupů a všeobecným církevním předpisům. 426
„Lidová zbožnost je v podstatě souhrn hodnot, který odpovídá s křesťanskou moudrostí na velké existenční otázky. „Zdravé cítění“ katolického lidu má schopnost synteticky vyjádřit lidskou existenci. Tím se vysvětluje, že spojuje tvořivým způsobem věci božské a lidské, Krista a Marii, ducha a tělo, společenství a instituci, osobu a komunitu, víru a vlast, rozum a cit. Tato moudrost je výrazem křesťanským humanismem, který radikálně dosvědčuje důstojnost každého člověka jako Božího syna, vytváří základní bratrství, učí, jak se chovat k přírodě a jak chápat práci; poskytuje konečně důvody k životu v radosti a vyrovnanosti i uprostřed existenčních protivenství. Tato moudrost je také pro lid měřítkem rozlišování a evangelijního cítění, kterým samovolně chápe, kdy evangelium zaujímá v Církvi první místo a kdy je zbaveno svého obsahu a zadušeno jinými zájmy.“2443
Souhrn
1677 Svátostinami se nazývají posvátná znamení ustanovená Církví, jejichž cílem je připravit lidi na přijetí užitků svátostí a posvěcovat různé životní události.
1678 Mezi svátostinami zaujímají důležité místo žehnání. Tvoří je současně chvála Boha za jeho díla a za jeho dary a přímluva Církve, aby lidé mohli užívat Božích darů v duchu evangelia.
1679 Křesťanský život se kromě liturgie živí různými formami lidové zbožnosti, zakořeněnými v různých kulturách. Církev, i když musí bdít, aby je osvítila světlem víry, podporuje formy lidové zbožnosti, které vyjadřují evangelijní cítění, lidskou moudrost a obohacují křesťanský život.
9. článek
Křesťanský pohřeb
1680 Všechny svátosti, a hlavně ty, které uvádějí do křesťanského života, mají za svůj cíl poslední paschu (přechod) Božího dítěte, která je přes smrt uvádí do života v Království. Je to okamžik, kdy se splňuje, co vyznáváme ve víře a v naději: „Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.“2444
Poslední pascha křesťana
1681 Křesťanský smysl smrti se zjevuje ve světle velikonočního tajemství Kristovy smrti a jeho zmrtvýchvstání, v němž spočívá naše jediná naděje. Křesťan, který umírá v Kristu, opouští „domov tělesný“ a odebírá se „do domova k Pánu“ (2 Kor 5,8).
1682 Dnem smrti, na konci jeho svátostného života, začíná pro křesťana dovršení jeho znovuzrození započatého křtem, definitivní „připodobnění k obrazu Syna“ udělené pomazáním Ducha svatého a účast na hostině Království, kterou předjímala Eucharistie, i když má ještě zapotřebí dalších očišťování, aby mohl obléci svatební šat.
1683 Církev, která jako matka nosila svátostným způsobem křesťana ve svém lůně během jeho pozemského putování, ho doprovází na konci jeho pouti, aby ho předala „do rukou Otce“. Odevzdává Otci v Kristu dítě jeho milosti a v naději ukládá do země semeno těla, které vstane z mrtvých ve slávě.2445 Toto odevzdání se plně slaví při eucharistické oběti; žehnání, jež předcházejí a následují, jsou svátostiny.
Slavení pohřbu
1684 Křesťanský pohřeb neuděluje zesnulému ani svátost, ani svátostinu, protože tento zesnulý „přešel“ za hranici svátostné ekonomie. Přesto je pohřeb liturgickým obřadem Církve.2446 Služba Církve se v tomto případě zaměřuje na to, aby vyjádřila se zesnulým účinné, aby se na něm podílela obec věřících, shromážděná na pohřbu, a aby byl zvěstován věčný život.
1685 Různé obřady pohřbu vyjadřují velikonoční ráz křesťanské smrti a odpovídají na situace a tradice jednotlivých krajů, a to i volbou liturgické barvy.2447
1686 Pohřební obřady2448 římské liturgie předkládají tři druhy slavení pohřbu, odpovídající třem místům, na kterých se koná (dům, kostel, hřbitov), a důležitosti, jakou mu přikládají rodina, místní zvyky, kultura a lidová zbožnost. Tento postup je ostatně společný všem liturgickým tradicím a má čtyři hlavní části:
1687 Přivítání společenství. Pozdrav víry zahajuje obřad. Příbuzní zesnulého jsou přivítáni slovem „útěchy“ (ve smyslu Nového zákona: síla Ducha svatého v naději).2449 Společenství se shromáždí v modlitbě a očekává také „slova věčného života“. Smrt některého člena společenství (nebo výročí, sedmý nebo čtyřicátý den) je událost, která vede za obzory „tohoto světa“ a upoutávat pozornost věřících na pravou perspektivu víry ve zmrtvýchvstalého Krista.
1688 Bohoslužba slova během pohřbu vyžaduje tím pečlivější přípravu, čím je větší pravděpodobnost, že shromáždění přítomné v té chvíli může zahrnovat věřící málo navštěvující bohoslužby a přátele zesnulého, kteří nejsou křesťany. Zvlášť homilie se má vyhnout formě a stylu „pohřební chvalořeči“2450 a má osvětlit tajemství křesťanské smrti ve světle vzkříšeného Krista.
1689 Eucharistická oběť. Když se pohřeb koná v kostele, je Eucharistie srdcem velikonoční povahy křesťanské smrti.2451 Je to okamžik, kdy Církev vyjadřuje své účinné společenství se zesnulým: v přinášení oběti Kristovy smrti a vzkříšení Otci v Duchu svatém ho prosí, aby její syn byl očištěn od svých hříchů i jejich následků a aby byl připuštěn k velikonoční plnosti hostiny u stolu v Božím království.2452 Skrze takto slavenou Eucharistii se obec věřících, zvláště rodina zesnulého, učí žít ve společenství s tím který „zesnul v Pánu“ tak, že přijímá Tělo Krista, jehož je živým údem, a prosí za něho a s ním.
1690 Poslední sbohem („s Bohem“) zesnulému znamená, že Církev zesnulého „odporoučí Bohu“. Je to poslední rozloučení, při kterém křesťanské společenství „pozdraví jednoho ze svých členů, dříve než jeho tělo bude… odneseno a pohřbeno“.2453 Byzantská tradice to vyjadřuje polibkem na rozloučenou zesnulému:
Tímto závěrečným pozdravem „se zpívá k jeho odchodu z tohoto života a k jeho oddělení, ale také proto, že existuje společenství a opětné shledání. Vždyť my a mrtví nejsou vůbec odděleni jeden od druhého, protože všichni jdeme toutéž cestou a setkáme se na témže místě. Nebudeme nikdy odděleni, protože žijeme pro Krista a nyní jsme s Kristem spojeni, jdouce mu vstříc… budeme všichni shromážděni v Kristu“.2454
Úvod
1691 „Uvědom si, křesťane, svou důstojnost. Stal ses spoluúčastným na božské přirozenosti, nevracej se tedy hanebným chováním do starého ponížení. Nezapomínej, jaké hlavy a jakého těla jsi údem. Pamatuj, žes byl vyrván z moci temnot a přenesen do království Božího.“2455
1692 Vyznání víry prohlásilo velikost Božích darů, kterých se člověku dostalo stvořením a ještě více vykoupením a posvěcením. Co vyznává víra, to svátosti udělují: skrze „svátosti, které jim daly znovuzrození“, se křesťané stali „Božímu dětmi“ (Jan 1,12; 1 Jan 3,1) a ma jí „účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4). Křesťané, uznávajíce ve víře svou novou důstojnost, jsou povoláni, aby se od nynějška chovali tak, „jak to odpovídá Kristovu evangeliu“ (Fil 1,27). Svátostmi a modlitbou přijímají Kristovu milost a dary jeho Ducha, které je k tomu uschopňují.
1693 Ježíš Kristus konal vždy to, co se líbilo Otci.2456 Vždycky žil v dokonalém spojení s ním. Také jeho učedníci jsou zváni, aby žili před očima Otce, „který vidí i to, co je skryté“ (Mt 6,6), aby se stali „dokonalí, jako je dokonalý… nebeský Otec“ (Mt 5,48).
1694 Křesťané, přivtělení křtem ke Kristu,2457 jsou mrtvi hříchu, ale žijí Bohu, když jsou spojeni s Kristem Ježíšem (Řím 6,11), a tím mají účast na životě Zmrtvýchvstalého.2458 Při následování Krista a ve spojení s ním2459 mohou křesťané „jako milované děti“ následovat Božího příkladu a žít v lásce (Ef 5,1) tím, že přizpůsobí své myšlenky, svá slova a své skutky tomu „smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Fil 2,5) a že budou následovat jeho příkladu.2460
1695 „Ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha“ (1 Kor 6,11), „posvěceni“ a „povoláni do stavu svatých“ (1 Kor 1,2) se křesťané stali „chrámem Ducha svatého“.2461 Tento „Duch Syna“ je učí modlit se k Otci,2462 a protože se stal jejich životem, dává jim jednat tak,2463 aby přinášeli „ovoce Ducha“ (Gal 5,22) prostřednictvím účinné lásky. Duch svatý tím, že hojí rány hříchu, vnitřně nás obnovuje duchovním smýšlením (Ef 4,23), osvěcuje a posiluje nás, abychom žili jako „děti světla“ (Ef 5,8) „ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a podle pravdy“ (Ef 5,9).
1696 Kristova cesta „vede k životu“, opačná cesta „vede do záhuby“ (Mt 7,13).2464 Katecheze Církve se stále zabývá evangelijním podobenstvím o dvou cestách. Ukazuje totiž, jak jsou mravní rozhodnutí důležitá pro naši spásu. „Jsou dvě cesty, jedna je cesta života a druhá je cestou smrti; mezi nimi je však velký rozdíl.“2465
1697 Při katechezi je důležité naprosto jasně vysvětlit radost a požadavky Kristovy cesty.2466 Katecheze „nového života“ (Řím 6,4) v Kristu bude:
- katechezí Ducha svatého, učitele vnitřního života podle Krista, sladkého hosta a přítele, který oduševňuje, vede, opravuje a posiluje tento život;
- katechezí milosti, protože jsme byli spaseni milostí a naše skutky mohou přinášet plody pro věčný život opět skrze milost;
- katechezí blahoslavenství, protože Kristova cesta je totiž shrnuta v blahoslavenstvích, jediné cestě, která vede k věčnému štěstí, po němž touží srdce člověka;
- katechezí hříchu a odpuštění, protože člověk, neuzná-li, že je hříšník, nedokáže poznat pravdu o sobě samém, což je podmínka správného jednání, a bez nabídky odpuštění by nemohl tuto pravdu snést;
- katechezí lidských ctností, která vede k tomu, aby se člověk dal uchvátit krásou a přitažlivostí správných předpokladů pro dobro;
- katechezí křesťanských ctností víry, naděje a lásky, která se inspiruje vznešeným příkladem svatých;
- katechezí dvojího přikázání lásky rozvinutého v desateru;
- církevní katechezí, protože křesťanský život může růst, rozvíjet se a být sdílen právě v rozmanitých vzájemných výměnách „duchovních darů“ ve „společenství svatých“.
1698 První a poslední opěrný bod takové katecheze bude vždy sám Ježíš Kristus, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Jen tehdy, budou-li se křesťané na něho dívat s vírou, mohou doufat, že on sám v nich uskuteční svá přislíbení, a jen když ho budou milovat takovou láskou, jakou je miloval on, vykonají díla, která odpovídají jejich důstojnosti:
„Prosím vás, uvažujte o tom, že náš Pán Ježíš Kristus je vaše opravdová hlava a vy jste jeden z jeho údů. On je pro vás tím, čím je hlava pro údy. Všechno, co je jeho, je vaše: jeho duch, srdce, tělo, duše i všechny schopnosti a síly. Máte jich užívat, jako by byly vaše vlastní, k tomu, abyste sloužili Bohu, jej chválili, milovali a oslavovali. A vy zase jste pro něho tím, čím jsou údy pro hlavu. Proto si vroucně přeje užívat všeho, co je ve vás, ke službě a oslavě svého Otce.“2467
„Vždyť pro mě je život Kristus“ (Fil 1,21).
První oddíl
Povolání člověka: život v Bohu
1699 Život v Duchu završuje povolání člověka (první kapitola). Tvoří jej božská láska a lidská solidarita (druhá kapitola). Je udělen zdarma jako spása (třetí kapitola).
První kapitola
Důstojnost člověka
1700 Důstojnost člověka je zakořeněna ve stvoření „k obrazu a podobě Boha“ (1. článek); dosahuje svého naplnění v povolání k božské blaženosti (2. článek). Úkolem člověka je svobodně směřovat k tomuto naplnění (3. článek). Svými svobodnými skutky (4. článek) se lidská osoba přizpůsobuje nebo nepřizpůsobuje dobru, přislíbenému Bohem a dosvědčovanému mravním svědomím (5. článek). Lidští jedinci sami se ustavují a vnitřně rostou: z celého svého smyslového a duchovního života tvoří stavivo pro svůj růst (6. článek). S pomocí milosti vzrůstají ve ctnosti (7. článek), vyhýbají se hříchu a, jestliže se jej dopustili, svěřují se jako marnotratný syn2468 milosrdenství našeho nebeského Otce (8. článek). Tak dosahují dokonalosti lásky.
1. článek
Člověk jako Boží obraz
1701 „Kristus… právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání.“2469 V Kristu, který je „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15)2470, byl člověk stvořen k „obrazu a podobě“ Stvořitele. V Kristu, Vykupiteli a Spasiteli, byl Boží obraz znetvořený v člověku prvním hříchem obnoven do své původní krásy a zušlechtěn Boží milostí.2471
1702 Boží obraz je v každém člověku. Září ve společenství osob k podobenství vzájemné jednoty božských Osob (srov. druhá kapitola).
1703 Lidská osoba, obdařená „duchovou a nesmrtelnou duší“2472, je „jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého“.2473 Již od svého početí je určena pro věčnou blaženost.
1704 Lidská osoba má účast na světle a síle Božího Ducha. Svým rozumem je schopna pochopit řád věcí stanovený Stvořitelem. Svou vůlí je s to zaměřit se sama na své pravé dobro. Dosahuje své dokonalosti, když hledá a miluje pravdu a dobro.2474
1705 Z moci své duše a svých duchových mohutností rozumu a vůle je člověk obdařen svobodou, „nevšedním znamením Božího obrazu“.2475
1706 Svým rozumem člověk poznává hlas Boha, který ho „stále volá…, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu“.2476 Každý je vázán řídit se tímto zákonem, který se ozývá ve svědomí a nachází své naplnění v lásce k Bohu a bližnímu. Uskutečňování mravního života svědčí o důstojnosti osoby.
1707 Člověk „na samém počátku dějin však zneužil z návodu Zlého své svobody“.2477 Podlehl pokušení a spáchal zlo. Uchovává si touhu po dobru, avšak jeho přirozenost je zraněna dědičným hříchem. Je nakloněn ke zlému a podléhá omylu:
„Proto je člověk sám v sobě rozdělen. To je také důvod, proč se nám celý lidský život, individuální i kolektivní, jeví jako dramatický zápas mezi dobrem a zlem, mezi světlem a tmou.“2478
1708 Kristus nás svým utrpením osvobodil od satana a od hříchu. Zasloužil nám nový život v Duchu svatém. Jeho milost obnovuje, co v nás hřích pokazil.
1709 Kdo věří v Krista, stává se Božím synem. Toto přijetí za syna ho přeměňuje a dává mu schopnost následovat Kristova příkladu. Uschopňuje ho jednat správně a konat dobro. Ve spojení se svým Spasitelem dosahuje učedník dokonalosti lásky a svatosti. Mravní život, vyzrálý v milosti, ústí do věčného života v nebeské slávě.
Souhrn
1711 Lidská osoba, obdařená duchovní duší, rozumem a vůlí, je už od svého početí zaměřena k Bohu a určena k věčné blaženosti. Dosahuje své dokonalosti, když hledá a miluje pravdu a dobro.2480
1713 Člověk je vázán řídit se mravním zákonem, který ho má k tomu, „aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu“.2482 Tento zákon se ozývá v jeho svědomí.
1714 Člověk, zraněný ve své přirozenosti prvotním hříchem, podléhá omylu a je nakloněný ke zlému v užívání své svobody.
1715 Kdo věří v Krista, má nový život v Duchu svatém. Mravní život, který vyrostl a uzrál v milosti, má dojít naplnění v nebeské slávě.
2. článek
Naše povolání k blaženosti
Blahoslavenství
1716 Blahoslavenství jsou středem Ježíšova kázání. Jejich vyhlášení vychází z přislíbení daná vyvolenému národu už od Abraháma.
Blahoslavenství přivádějí tato přislíbení k dokonalosti tím, že je zaměřují už ne pouze na pozemské požitky, nýbrž na nebeské království:
„Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.
Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.
Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. Tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi“ (Mt 5,3-12).
1717 Blahoslavenství vykreslují tvář Ježíše Krista a popisují jeho lásku; vyjadřují povolání věřících majících podíl na jeho utrpení a jeho vzkříšení; osvětlují skutky a charakteristické postoje křesťanského života; jsou paradoxními přísliby, které udržují naději v protivenstvích; ohlašují požehnání a odplatu, kterých se učedníkům již ve skrytosti dostává; začínají se uskutečňovat v životě Panny a všech svatých.
Touha po štěstí
1718 Blahoslavenství odpovídají na vrozenou touhu člověka po štěstí. Tato touha je božského původu: Bůh ji vložil do lidského srdce, aby je přitahoval k sobě, protože jen on sám může lidskou touhu ukojit.
„Všichni jistě dychtíme po tom, abychom žili šťastně, a mezi lidmi není nikdo, kdo by nesouhlasil s tímto tvrzením, a to ještě dříve, než je plně vysloveno.“2483
„Pane, jak tě tedy mám hledat? Neboť, hledaje tebe, svého Boha, hledám vlastně život věčný. Chci tě hledat, aby byla živa má duše! Neboť jako mé tělo žije z mé duše, tak má duše žije z tebe.“2484
„Jen Bůh mě nasycuje.“2485
1719 Blahoslavenství odhalují cíl lidské existence, poslední cíl, k němuž směřují lidské skutky: Bůh nás volá ke své blaženosti. Toto volání se obrací na každého osobně, ale také na celou Církev, nový lid těch, kteří přijali přislíbení a žijí z něj ve víře.
Křesťanská blaženost
1720 Nový zákon užívá více výrazů, aby vystihl blaženost, k níž Bůh volá člověka: příchod Božího království;2486 patření na Boha: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8);2487 vstup do radosti Pána;2488 vstup do Božího odpočinutí:2489
„Tam budeme odpočívat a budeme vidět; vidět a milovat, milovat a chválit. Hle, co bude na konci, bez konce! A jaký jiný cíl máme, než dosáhnout království, které nebude mít konce?“2490
1721 Vždyť Bůh nás stvořil, abychom ho poznávali, sloužili mu a milovali ho, a tak dosáhli nebe. Blaženost nám dává účast na božské přirozenosti2491 a na věčném životě.2492 S ní člověk vstupuje do Kristovy slávy2493 a do radosti z trinitárního života.
1722 Taková blaženost přesahuje lidský rozum i pouhé lidské síly. Je plodem nezaslouženého daru Boha. Proto se nazývá nadpřirozená, stejně jako milost, která člověka disponuje ke vstupu do Boží radosti.
„Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha; ovšem v jeho velikosti a nevýslovné slávě žádný člověk nemůže vidět Boha a zůstat naživu. Otec je totiž nepostižitelný; avšak ve své lásce, ve své dobrotě k lidem a ve své všemohoucnosti jde tak daleko, že uděluje výsadu vidět Boha těm, kteří ho milují, protože… „co je nemožné u lidí, je možné u Boha“.“2494
1723 Slíbená blaženost nás staví před rozhodující mravní volby. Vybízí nás, abychom očistili své srdce od nízkých pudů a abychom hledali lásku k Bohu nade vše. Učí nás, že pravé štěstí není ani v bohatství nebo v blahobytu, ani v lidské slávě nebo v moci, ani v žádné lidské činnosti, jakkoliv může být užitečná, jako věda, technika, umění, ani v žádném tvoru, nýbrž pouze v Bohu, prameni veškerého dobra a veškeré lásky:
„Bohatství je veliké božstvo současnosti; všichni před ním padají na kolena, celé masy lidí mu instinktivně podléhají. Pro lid je měřítkem štěstí úspěch a úspěch je měřítkem váženosti… To vychází z přesvědčení, že kdo je bohatý, může všechno. Bohatství je tedy jednou z model naší doby, popularita druhou… Popularita, totiž to že je někdo známý, že se o něm ve světě mluví (což by se mohlo nazývat novinovým věhlasem), začala být považována za dobro samo o sobě, za svrchované dobro a také za předmět opravdového uctívání.“2495
Souhrn
1725 Blahoslavenství se opírají o přísliby dané Bohem už od Abraháma a přivádějí k dokonalosti tím, že je zaměřují na nebeské Království. Odpovídají na touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce člověka.
1726 Blahoslavenství nás učí, jaký je poslední cíl, k němuž nás Bůh volá: království, patření na Boha, účast na božské přirozenosti, věčný život, synovství, odpočinutí v Bohu.
1727 Blaženost věčného života je nezasloužený Boží dar: je to dar nadpřirozený, stejně jako milost, která k němu vede.
1728 Blahoslavenství nás staví před důležitá rozhodnutí, týkající pozemských dober; očišťují naše srdce, aby nás naučila milovat Boha nade vše.
1729 Nebeská blaženost určuje měřítka rozlišování při užívání pozemských dober v souladu s Božím zákonem.
3. článek
Lidská svoboda
1730 Bůh stvořil člověka jako rozumovou bytost a udělil mu důstojnost osoby vybavené iniciativností a schopností ovládat své skuty. „Bůh totiž chtěl „ponechat člověku možnost vlastního rozhodování“ (Sir 15,14), aby tak svého Stvořitele sám hledal a přimknutím k němu dospěl k plné a oblažující dokonalosti.“2497
„Člověk je obdařen rozumem a v tom je podobný Bohu. Je stvořen svobodný a je pánem svých skutků.“2498
Svoboda a odpovědnost
1731 Svoboda je mohutnost, zakořeněná v rozumu a ve vůli jednat nebo nejednat, udělat to či ono, a tak sama od sebe konat vědomé skutky. Díky svobodné vůli rozhoduje každý sám o sobě. Svoboda je v člověku silou umožňující růst a zrání v pravdě a dobru. Svoboda dosahuje své dokonalosti, když je zaměřena na Boha, který je naší blažeností.
1732 Dokud není svoboda definitivně zakotvena ve svém posledním dobru, kterým je Bůh, zahrnuje možnost volit mezi dobrem a zlem, a tedy růst v dokonalosti, anebo selhat a hřešit. Svoboda charakterizuje skutky ve vlastním slova smyslu lidské a stává se zdrojem chvály nebo hany, zásluhy nebo viny.
1733 Čím více člověk koná dobro, tím více se stává svobodnější. Není opravdové svobody, leč ve službě dobra a spravedlnosti. Zvolit neposlušnost a zlo je zneužitím svobody a vede k „otroctví hříchu“.2499
1734 Svoboda činí člověka odpovědným za jeho skutky v té míře, v jaké jsou dobrovolné. Pokrok ve ctnosti, poznání dobra a askeze posilují vládu vůle nad vlastními skutky.
1735 Přičitatelnost a odpovědnost za nějaké jednání může být snížena nebo dokonce potlačena neznalostí, roztržitostí, násilím, strachem, návyky, bezuzdnými vášněmi a jinými psychickými nebo sociálními činiteli.
1736 Každý přímo chtěný skutek se přičítá tomu, kdo jej koná. Tak se Pán ptá Evy (ženy) po hříchu v zahradě: „Cos to udělala?“ (Gn 3,13). Stejně i Kaina.2500 Podobně oslovuje i prorok Nátan krále Davida poté, co David spáchal cizoložství s Uriášovou manželkou a zavraždil Uriáše.2501
Nějaké jednání může být nepřímo chtěné, když je důsledkem nedbalosti vzhledem tomu, co by měl člověk znát nebo konat, např. nehoda vyvolaná neznalostí dopravních předpisů.
1737 Účinek může být tolerován, pokud ho ten, kdo jedná, nezamýšlel; např. vyčerpá-li se matka nadměrně u lůžka nemocného dítěte. Škodlivý účinek nelze přičítat za vinu, nebyl-li chtěn ani jako cíl, ani jako prostředek jednání, jako např. smrt, jež postihla toho, kdo přispěchal na pomoc nějaké osobě v nebezpečí. Aby bylo možno škodlivý účinek přičítat za vinu, je třeba, aby se dal předvídat a aby ten, kdo jedná, aby měl možnost se mu vyhnout: takovým případem je např. zabití člověka způsobené opilým řidičem.
1738 Svoboda se uplatňuje ve vztazích mezi lidskými bytostmi. Každý člověk má přirozené právo, aby byl uznáván jako svobodná a odpovědná bytost, protože je stvořen k obrazu Božímu. Právo užívat svobody je požadavek neoddělitelný od důstojnosti lidské osoby, zvláště v mravní a náboženské oblasti.2502 Toto právo musí být občansky uznáváno a chráněno v mezích obecného dobra a veřejného pořádku.2503
Lidská svoboda v ekonomii spásy
1739 Svoboda a hřích. Svoboda člověka je omezená a vystavená omylu. Člověk totiž selhal. Svobodně zhřešil. Sám se oklamal tím, že odmítl plán Boží lásky; stal se otrokem hříchu. Toto první odcizení zplodilo mnoho dalších. Dějiny lidstva od samých počátků dosvědčují neštěstí a utlačování, která se zrodila v srdci člověka jako důsledek zneužití svobody.
1740 Ohrožení svobody. Uplatňování svobody nezahrnuje právo říci nebo dělat cokoliv. Je nesprávné tvrdit, že člověk, subjekt svobody, je „jednotlivec, stačící si sám sobě a mající za cíl uspokojování vlastních zájmů a užívání pozemských dober“.2504 Ostatně podmínky hospodářského a sociálního, politického a kulturního řádu, vyžadované pro správný nakládání se svobodou, se velmi často zneuznávají a porušují. Tyto zaslepenosti a nespravedlnosti ztěžují mravní život a uvádějí jak silné, tak slabé do pokušení hřešit proti lásce. Jestliže se člověk vzdálí od mravního zákona, ohrožuje vlastní svobodu, stává se otrokem sebe sama, rozbíjí bratrství se sobě rovnými a bouří se proti Boží pravdě.
1741 Osvobození a spása. Kristus svým slavným křížem získal spásu pro všechny lidi. Vykoupil je z hříchu, kterým byli drženi v otroctví. „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus“ (Gal 5,1). V něm máme společenství s „pravdou, která osvobodí“ (Jan 8,32). Byl nám dán Duch svatý, a jak učí apoštol, „kde je duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17). Už nyní se chlubíme „svobodou… Božích dětí“ (Řím 8,21).
1742 Svoboda a milost. Kristova milost není soupeřem naší svobody, pokud ta je v souladu se smyslem pro pravdu a dobro, který Bůh vložil do lidského srdce. Naopak, jak dosvědčuje křesťanská zkušenost, zvláště v modlitbě, čím více jsme vnímaví pro podněty milosti, tím více roste naše vnitřní svoboda a jistota ve zkouškách a také při nátlaku a donucování vnějšího světa. Duch svatý nás působením milosti vychovává k duchovní svobodě, aby z nás učinil svobodné spolupracovníky na jeho díle v Církvi a ve světě.
Všemohoucí a milosrdný Bože, dej nám sílu překonávat všechno, co se staví do cesty, ať ti můžeme bez vnitřních a vnějších překážek svobodně sloužit.2505
Souhrn
1743 Bůh ponechal člověku „možnost rozhodovat“ (Sir 15,14), aby se mohl svobodně přimknout ke svému Stvořiteli a tak dosáhnout oblažující dokonalosti.2506
1744 Svoboda je moc jednat nebo nejednat a tak sám od sebe konat uvážené skutky. Dosahuje dokonalosti, když je zaměřena k Bohu, svrchovanému Dobru.
1745 Svoboda je charakteristickým znakem skutků v plném slova smyslu lidských. Činí lidskou bytost odpovědnou za činy, které dobrovolně koná. Uvážené jednání jí přísluší jako její přirozená vlastnost.
1746 Přičitatelnost a odpovědnost za jednání může být zmenšena nebo potlačena nevědomostí, násilím, strachem a jinými psychickými nebo sociálními činiteli.
1747 Právo na uplatňování svobody je požadavek neodlučitelný od lidské důstojnosti, zvláště v náboženské a mravní oblasti, avšak uplatňování svobody nezahrnuje předpokládané právo říkat nebo dělat cokoliv.
1748 „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus“ (Gal 5,1).
4. článek
Mravnost lidských skutků
1749 Svoboda dělá z člověka mravní subjekt. Když člověk jedná svobodně, je takřka otcem vlastních skutků. Lidské činy, to je skutky svobodně zvolené na základě úsudku svědomí, je možno mravně hodnotit. Jsou dobré nebo špatné.
Zdroje mravnosti
1750 Mravnost lidských činů závisí:
- na zvoleném předmětu;
- na vytčeném cíli nebo na úmyslu;
- na okolnostech jednání.
Předmět, úmysl a okolnosti představují „zdroje“ neboli ustavující prvky mravnosti lidských činů.
1751 Zvolený předmět je dobro, k němuž vůle vědomě směřuje. Je to materie (obsah) lidského činu. Zvolený předmět mravně vyhraňuje volní úkon, nakolik rozum uznává a soudí, zda se tento předmět shoduje nebo neshoduje s opravdovým dobrem. Objektivní normy mravnosti vyjadřují rozumový řád dobra a zla, který dosvědčuje svědomí.
1752 Úmysl se naproti tomu týká subjektu, který jedná. Protože úmysl je u pramene volního jednání a určuje toto jednání prostřednictvím cíle, je podstatným prvkem pro hodnocení mravního jednání. Úmysl je hnutí vůle k cíli; určuje cíl jednání. Je zaměřením na dobro, které se očekává od započatého jednání. Úmysl se neomezuje na to, aby udával směr našim jednotlivým skutkům, ale může nasměrovat rozmanité činy k témuž cíli; může orientovat celý život k poslednímu cíli. Například nějaká prokázaná služba má pomoci bližnímu, ale zároveň může být podnícena láskou k Bohu jako poslednímu cíli všech našich činů. Totéž jednání může být podníceno různými úmysly; tak například je možné prokázat nějakou službu, aby člověk získal přízeň nebo důvod k chloubě.
1753 Dobrý úmysl (například pomoci bližnímu) nedělá dobrým nebo spravedlivým nějaké chování, které je samo o sobě nesprávné (jako lež nebo pomlouvání). Cíl neospravedlňuje prostředky. Tak se nedá ospravedlnit odsouzení nevinného jako oprávněný prostředek pro záchranu národa. Naopak připojený špatný úmysl (jako je domýšlivost) dělá špatným skutek, který může být sám o sobě dobrý (jako je almužna).2507
1754 Okolnosti, včetně následků, jsou druhotné prvky mravního skutku. Zhoršují nebo zmenšují dobrotu nebo špatnost lidských skutků (například velikost krádeže). Mohou také oslabovat nebo zvětšovat odpovědnost toho, kdo jedná (například jednat ze strachu před smrtí). Okolnosti samy o sobě nemohou změnit mravní jakost samotných skutků; nemohou nějaké samo o sobě zlé jednání učinit ani dobrým, ani správným.
Dobré skutky a zlé skutky
1755 Mravně dobrý skutek zároveň předpokládá, aby byl dobrý předmět, cíl i okolnosti. Špatný cíl pokazí jednání, i když jeho předmět je sám o sobě dobrý (jako modlitba a půst, „aby je lidé viděli“: Mt 6,5).
Předmět volby může sám zkazit celé jednání. Existují konkrétní způsoby chování, jako smilstvo, jejichž volba je vždy chybná, protože zahrnují zvrácenost vůle, to je mravní zlo.
1756 Je tedy chybné soudit mravnost lidských skutků jenom podle úmyslu, který jim dává podnět, nebo jen podle okolností (prostředí, společenský nátlak, donucování nebo nutnost jednat, atd.), které tvoří jejich rámec. Jsou skutky, které samy o sobě a samy v sobě, nezávisle na okolnostech a úmyslech, jsou vždy naprosto nepřípustné vzhledem k závažnosti předmětu; takové jsou rouhání a křivá přísaha, vražda a cizoložství. Není dovoleno páchat zlo, aby z něho vzešlo nějaké dobro.
Souhrn
1757 Předmět, úmysl a okolnosti tvoří tři „zdroje“ mravnosti lidských skutků.
1758 Zvolený předmět mravně vyhraňuje úkon vůle, nakolik jej rozum poznává a posuzuje, zda je dobrý nebo špatný.
1759 „Nelze ospravedlnit špatnou činnost konanou s dobrým úmyslem.“2508 Cíl neospravedlňuje prostředky.
1760 Mravně dobrý skutek předpokládá, že je dobrý zároveň předmět, cíl i okolnosti.
1761 Jsou některé konkrétní způsoby chování, jejichž volba je vždy chybná, protože zahrnuje rozvrácenost vůle, to je mravní zlo. Není dovoleno konat zlo, aby z toho vzešlo nějaké dobro.
5. článek
Mravnost vášní
1762 Člověk se připravuje na blaženost svými svobodnými skutky: vášně nebo city, které zakouší, k tomu mohou příznivě uzpůsobovat a napomáhat.
Vášně
1763 Výraz „vášeň“ patří ke křesťanskému dědictví. City nebo vášně označují emoce nebo hnutí citů, které pobízejí jednat nebo nejednat podle toho, co člověk cítí nebo si představuje jako dobré nebo jako špatné.
1764 Vášně jsou přirozené složky lidské psychiky; zprostředkují přechod mezi smyslovým životem a životem ducha a zajišťují mezi nimi spojení. Náš Pán označuje srdce za zdroj, z něhož vychází hnutí vášní.2509
1765 Vášní je mnoho. Tou základní je láska vyvolaná přitažlivostí dobra. Láska vzbuzuje touhu po dobru, které člověk nemá, a naději dosáhnout je. Toto hnutí má svůj cíl v rozkoši a radosti z vlastnění dobra. Strach ze zla vyvolává nenávist, odpor a hrůzu z budoucího zla. Toto hnutí končí ve smutku nad přítomným zlem nebo ve hněvu, kterým se člověk proti zlu vzpírá.
Vášně a mravní život
1767 Vášně samy o sobě nejsou ani dobré, ani špatné. Dostávají mravní hodnocení podle toho, jak skutečně závisí na rozumu a vůli. Vášně se označují jako dobrovolné, „buď proto, že je řídí vůle, anebo proto, že jim vůle neodporuje“.2513 K dokonalosti mravního nebo lidského dobra patří, že jsou vášně řízeny rozumem.2514
1768 O mravnosti nebo svatosti člověka nerozhodují velké city; ty jsou nevyčerpatelnou zásobárnou obrazů a náklonností, v nichž se mravní život projevuje. Vášně jsou mravně dobré, když přispívají k dobrému jednání; v opačném případě jsou zlé. Dobrá vůle zaměřuje k dobru a k blaženosti smyslová hnutí, která přejímá; zlá vůle podléhá nezřízeným vášním a jitří je. Vzněty a city mohou být převzaty do ctností nebo zvráceny na neřesti.
1769 V křesťanském životě koná Duch svatý své dílo tím, že uvádí do pohybu celou bytost, včetně jejích bolestí, jejích strachů a jejích smutků, jak je to zřejmé ve smrtelném zápase a v utrpení Pána. V Kristu mohou lidské city dosáhnout své dokonalosti v božské lásce a blaženosti.
1770 Mravní dokonalost spočívá v tom, že člověka nepodněcuje k dobru pouze vůle, nýbrž i zalíbení, podle následujících slov žalmu: „Mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu!“ (Ž 84,3).
Souhrn
1771 Výraz „vášně“ označuje náklonnosti nebo city. Prostřednictvím svých silných vznětů (emocí) člověk tuší dobro a má v podezření zlo.
1772 Hlavní vášně jsou láska a zášť, touha a strach, radost, smutek a hněv.
1773 Vášně, chápané jako hnutí smyslovosti, nejsou ani mravně dobré, ani mravně zlé. Mravně dobré nebo mravně zlé jsou tou měrou, jakou závisí nebo nezávisí na rozumu a vůli.
1774 Vzněty (emoce) a city mohou být převzaty do ctností, nebo zvráceny na neřesti.
1775 Dokonalosti mravního dobra se dosahuje, když člověk není pobádán k dobru pouze vůle, nýbrž i „srdcem“.
6. článek
Mravní svědomí
1776 „V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba, promlouvá k sluchu jeho srdce… Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem… Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru.“2515
Soud svědomí
1777 Mravní svědomí2516 je v nitru člověka a ve vhodnou chvíli mu ukládá, aby konal dobro a vyhýbal se zlu. Soudí také každou konkrétní volbu tím, že ji schvaluje, je-li dobrá, nebo ji odsuzuje, je-li špatná.2517 Dosvědčuje svrchovanost pravdy ve vztahu k nejvyššímu Dobru, jehož přitažlivost lidská osoba vnímá a jehož příkazy přijímá. Naslouchá-li moudrý člověk mravnímu svědomí, může slyšet mluvit Boha.
1778 Mravní svědomí je soud rozumu, kterým lidská osoba poznává mravní jakost konkrétního činu, který se chystá vykonat, který právě koná anebo vykonala. Člověk má ve všem, co říká a dělá, povinnost řídit se věrně tím, o čem ví, že je spravedlivé a správné. Člověk vnímá a poznává příkazy božského zákona prostřednictvím úsudku vlastního svědomí:
„Svědomí je zákon našeho ducha, který ho však přesahuje; zákon, který nám dává rozkazy, který ukazuje odpovědnost a povinnost, strach a naději… je posel Toho, který k nám mluví zastřeně jak v přirozeném světě, tak ve světě milosti, poučuje nás a vede. Svědomí je prvním ze všech náměstků Krista.“2518
1779 Pro každého je důležité být dostatečně usebraný, aby slyšel hlas svého svědomí a řídil se jím. Takové úsilí o usebranost je více než kdy jindy nezbytné proto, že život nás často uvádí do takového stavu, který nám brání v jakékoliv úvaze, zpytování nebo pohroužení se do sebe.
„Vrať se ke svému svědomí a ptej se ho… Bratři, pohružte se do sebe a ve všem, co děláte, upírejte svůj pohled na Svědka, na Boha.“2519
1780 Důstojnost lidské osoby zahrnuje a vyžaduje správné mravní svědomí. Mravní svědomí zahrnuje vnímání zásad mravnosti („synderesis“), jejich uplatnění v okolnostech daných prostřednictvím praktického rozlišování důvodů a dober a konečně úsudek týkající se konkrétních skutků, které se mají vykonat nebo které už byly vykonány. Pravda o mravním dobru, vyhlášená zákonem rozumu, se prakticky a konkrétně poznává rozumným úsudkem svědomí. Člověk, jehož rozhodnutí jsou v souladu s takovým úsudkem, se nazývá moudrý.
1781 Svědomí dovoluje vzít na sebe odpovědnost za vykonané skutky. Dopustí-li se člověk zla, správný úsudek svědomí může v něm zůstat svědkem všeobecné pravdivosti dobra a zároveň špatnosti jeho jednotlivé volby. Výrok soudu svědomí zůstává zárukou naděje a milosrdenství. Tím, že svědomí potvrzuje spáchanou vinu, vyzývá k prosbě o odpuštění, k dobru, které je třeba ještě vykonat, a ke ctnosti, kterou je třeba neustále s Boží milostí pěstovat:
„Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“ (1 Jan 3,19-20).
Výchova svědomí
1783 Svědomí musí být vychováváno a mravní soud osvěcován. Dobře vychované svědomí je správné a pravdivé. Vytváří své úsudky podle rozumu, ve shodě s pravým dobrem, které chce moudrost Stvořitele. Výchova svědomí je nezbytná pro lidské bytosti vystavené záporným vlivům a pokoušené k tomu, aby dávaly přednost vlastnímu úsudku a odmítaly spolehlivé učení Církve.
1784 Výchova svědomí je celoživotní úkol. Už od prvních let vede dítě k poznání a praktickému uplatňování vnitřního zákona, jak jej poznává mravní svědomí. Moudrá výchova učí ctnostem; chrání před strachem nebo z něho léčí, léčí také ze sobectví a z hořkých pocitů viny a z hnutí samolibosti, která pocházejí z lidských slabostí a chyb. Výchova svědomí zaručuje svobodu a plodí pokoj v srdci.
1785 Při výchově svědomí je světlem pro naši cestu Boží slovo; je třeba, abychom si ho přisvojili ve víře a v modlitbě a uvedli ho do praxe. Je také nutné zpytovat své svědomí s pohledem na kříž Páně. Jsou nám oporou dary Ducha svatého, pomáhají nám svědectví a rady druhých a vede nás učení Církve.2521
Volit podle svědomí
1786 Je-li svědomí postaveno před mravní volbu, může dát správný soud ve shodě s rozumem a s Božím zákonem, ale i naopak mylný úsudek, kterým se od nich vzdálí.
1787 Člověk někdy musí čelit situacím, v nichž mravní úsudek není tak jistý a rozhodnutí je obtížné. Musí však vždy hledat to, co je spravedlivé a dobré, a rozeznávat Boží vůli vyjádřenou Božím zákonem.
1788 Za tím účelem se člověk snaží vykládat své zkušenosti a znamení časů za pomoci ctnosti moudrosti, rady prozíravých osob, Ducha svatého a jeho darů.
1789 Některá pravidla platí v každém případě:
- Nikdy není dovoleno konat zlo, aby z něj vzešlo nějaké dobro.
- „Zlaté pravidlo“: „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12).2522
- Láska jde vždycky cestou respektování bližního a jeho svědomí. „Když… takovým způsobem hřešíte proti bratrům a zraňujete jejich slabé svědomí, hřešíte proti Kris- tu“ (1 Kor 8,12). „V tom případě je lepší… nedělat nic takového, co působí tvému bratru pohoršení“ (Řím 14,21).
Mylný úsudek
1790 Člověk má vždy poslouchat úsudek vlastního svědomí, pokud je jistý. Kdyby člověk jednal proti takovému úsudku, sám by se odsoudil. Stává se však, že mravní svědomí je v nevědomosti a vynáší mylné úsudky o činech, které je třeba vykonat nebo které už byly vykonány.
1791 Tato nevědomost se může často přičítat osobní odpovědnosti. Dochází k tomu tehdy, „když se člověk málo stará o hledání pravdy a dobra a jeho svědomí se vlivem návyků ponenáhlu na hřích stává téměř slepým“.2523 V takových případech je osoba vinna zlem, které páchá.
1792 U kořene takových úchylek úsudku v mravním jednání může být neznalost Krista a jeho evangelia, špatné příklady druhých, zotročení vášněmi, dovolávání se špatně chápané nezávislosti svědomí, odmítání autority Církve a jejího učení, chybějící vůle k obrácení a nedostatek lásky.
1793 Je-li naopak nevědomost nepřekonatelná nebo mravní subjekt není odpovědný za mylný úsudek, zlý čin, kterého se takto smýšlející osoba dopustila, jí nemůže být přičítáno. Přesto však zůstává zlo, útrapy, nepořádek. Je tedy třeba se snažit o očistu mravního svědomí od jeho omylů.
1794 Dobré a čisté svědomí je osvěcováno upřímnou vírou. Láska totiž „vyvěrá“ zároveň „z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (1 Tim 1,5):2524
„Čím více tedy převládá správné svědomí, tím více ustupují jednotlivci a skupiny od slepé libovůle a snaží se podřídit objektivním normám.“2525
Souhrn
1795 „Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru.“2526
1796 Mravní svědomí je úsudek rozumu, kterým lidská osoba poznává mravní hodnotu konkrétního činu.
1797 Pro člověka, který spáchal zlo, zůstává výrok vlastního svědomí zárukou obrácení a naděje.
1798 Dobře vychované svědomí je správné a pravdivé. Vytváří své úsudky podle rozumu, v souladu s pravým dobrem, jak je chce moudrost Stvořitele. Každý musí používat vhodných prostředků k výchově vlastního svědomí.
1799 Tváří v tvář nějaké mravní volbě může svědomí dát jak správný úsudek v souhlasu s rozumem a Božím zákonem, tak naopak mylný úsudek, kterým se od nich vzdálí.
1800 Lidská bytost má vždy poslouchat úsudek svého svědomí, pokud je jistý.
1801 Mravní svědomí může zůstávat v nevědomosti a činit mylné úsudky. Taková nevědomost a její omyly nejsou vždy prosty viny.
1802 Boží slovo je světlem pro naše kroky. Musíme je ve víře a v modlitbě přivlastňovat a uvádět je do praxe. Takovým způsobem se vychovává mravní svědomí.
7. článek
Ctnosti
1803 „Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost (která si zasluhuje) chvály“ (Fil 4,8).
Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro. Dovoluje člověku nejen konat dobré skutky, nýbrž i vydávat ze sebe to nejlepší. Ctnostná osoba všemi svými smyslovými i duchovními silami směřuje k dobru, hledá je a volí v konkrétním jednání.
„Ctnostný život spočívá v tom, že se stáváme podobnými Bohu.“2527
Lidské ctnosti
1804 Lidské ctnosti jsou pevné postoje, ustálené sklony, trvale nabyté dokonalosti rozumu a vůle, které řídí naše skutky, vnášejí řád do našich vášní a usměrňují naše chování podle rozumu a víry. Jejich plodem je snadnost, sebeovládání a radost při úsilí o mravně dobrý život. Ctnostný člověk je ten, který svobodně koná dobro. Mravních ctností se dosahuje lidským úsilím. Jsou to plody i zárodky mravně dobrých skutků; uzpůsobují všechny mohutnosti lidské bytosti k tomu, aby vstoupila do společenství božské lásky.
ZÁKLADNÍ CTNOSTI
1805 Základní funkci v mravním životě mají čtyři ctnosti, které se proto nazývají „základní neboli kardinální“. Jsou to: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost. Všechny ostatní ctnosti jsou seskupeny okolo těchto základních ctností. „A když někdo miluje spravedlnost, plodem jejích námah jsou ctnosti, poněvadž ona učí mírnosti a opatrnosti, spravedlnosti i statečnosti“ (Mdr 8,7). Tyto ctnosti jsou chváleny na mnoha místech Písma pod jinými jmény.
1806 Moudrost je ctnost, která dává praktickému rozumu schopnost, aby v každé situaci rozeznal, co je naše pravé dobro, a zvolil přiměřené prostředky k jeho konání. Člověk „rozvážný dává pozor na své kroky“ (Př 14,15). „Ovládejte se tedy a (na věci) se dívejte střízlivě, (abyste se mohli věnovat) modlitbě“ (1 Petr 4,7). Moudrost je „správné pravidlo jednání“, píše sv. Tomáš,2528 dovolávaje se Aristotela. Moudrost se nesměšuje s bázlivostí nebo strachem, ani s dvojakostí nebo přetvářkou. Nazývá se „auriga virtutum“ – vozatajem ctností, poněvadž řídí ostatní ctnosti a dává jim pravidla i míru. Právě moudrost bezprostředně řídí úsudek svědomí. Moudrý člověk rozhodne a uspořádá své chování podle tohoto úsudku. Díky ctnosti moudrosti uplatňujeme mravní zásady v jednotlivých případech, a překonáváme pochybnosti, týkající se dobra, které máme vykonat, nebo zla, kterému se máme vyhnout.
1807 Spravedlnost je mravní ctnost, která se zakládá na vytrvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří. Spravedlnost vůči Bohu se nazývá „ctnost zbožnosti“. Sprave dlnost vůči lidem uzpůsobuje člověka, aby respektoval práva každého a vytvářel v lidských vztazích soulad, který podporuje přiměřenost ve vztahu k lidem a společnému dobru. Spravedlivý člověk, o němž posvátné knihy často mluví, se vyznačuje trvalou přímostí svých myšlenek a správným chováním vůči bližnímu. „Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě“ (Lv 19,15). „Vy, páni, dávejte otrokům, co se sluší a patří. Víte přece, že i vy máte Pána v nebi“ (Kol 4,1).
1808 Statečnost je mravní ctnost, která při obtížích zabezpečuje pevnost a vytrvalost v úsilí o dobro. Posiluje rozhodnutí odporovat pokušení a překonávat překážky mravního života. Ctnost statečnosti dává schopnost přemáhat strach, a to i strach ze smrti, a čelit zkouškám a pronásledování. Dává odvahu k tomu, aby se člověk zřekl svého života a obětoval jej při obraně spravedlivé věci. „Hospodin je má síla a statečnost“ (Ž 118,14). „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33).
1809 Mírnost je mravní ctnost, která zmírňuje přitažlivost rozkoší a dává člověku schopnost vyrovnaně užívat stvořená dobra. Zabezpečuje vládu vůle nad pudy a udržuje touhy v mezích počestnosti. Mírná osoba zaměřuje své smyslové tužby k dobru, uchovává si zdravou rozvážnost, nejedná podle svého „pudu“ a „nenásleduje své choutky a vášně… svého srdce“ (Sir 5,2).2529 Starý zákon často chválí mírnost: „Nedej se strhnout svými touhami, a drž na uzdě své choutky“ (Sir 18,30). V Novém zákoně je nazývána „umírněností“ nebo „střízlivostí“. Máme „v tomto nynějším věku žít rozvážně, spravedlivě a zbožně“ (Tit 2,12).
„Žít dobře není nic jiného než milovat Boha z celého srdce, z celé duše, celým svým jednáním. (Mírností) se mu prokazuje bezvýhradná láska, kterou nemůže zviklat žádné neštěstí (v čemž se projevuje statečnost), láska, která poslouchá jen Boha (to je spravedlnost), která bdí, aby prohlédla každou věc v obavě, že by ji mohla překvapit lstivost a lež (to je prozíravost).“2530
CTNOSTI A MILOST
1810 Lidské ctnosti, nabyté výchovou, prostřednictvím vědomých úkonů a vytrvalostí v úsilí znovu a znovu obnovovaném, jsou Boží milostí očišťovány a povznášeny. S Boží pomocí utvrzují charakter a usnadňují konání dobra. Ctnostný člověk je šťasten, že je může uplatňovat v praxi.
1811 Pro člověka zraněného hříchem není snadné uchovat mravní rovnováhu. Dar spásy, který nám udělil Kristus, nám dává nezbytnou milost, abychom neustále usilovali o ctnosti. Každý musí stále prosit o tuto milost světla a síly, přijímat svátosti, spolupracovat s Duchem svatým, jednat podle jeho nabádání, milovat dobro a vystříhat se zla.
Božské ctnosti
1812 Lidské ctnosti jsou zakořeněny v božských (teologálních) ctnostech, které uzpůsobují lidské mohutnosti pro účast na božském životě.2531 Božské ctnosti se vztahují přímo k Bohu. Uschopňují křesťany, aby žili v důvěrném vztahu k Nejsvětější Trojici. Původem, důvodem i předmětem božských ctností je trojjediný Bůh.
1813 Božské ctnosti jsou základem, duší a charakteristickým rysem mravního jednání křesťana. Pronikají a oživují všechny mravní ctnosti. Bůh je vlévá do duše věřících, aby věřící byli schopni jednat jako jeho děti a zasloužit si věčný život. Božské ctnosti jsou zárukou přítomnosti a působení Ducha svatého v mohutnostech lidské bytosti. Božské ctnosti jsou tři: víra, naděje a láska.2532
VÍRA
1814 Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám svatá Církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se „člověk svobodně odevzdává Bohu“.2533 Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. „Spravedlivý bude živ z víry“ (Řím 1,17). Živá víra „se projevuje láskou“ (Gal 5,6).
1815 Dar víry zůstává v tom, který proti ní nezhřešil.2534 Avšak „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26): není-li víra doprovázena nadějí a láskou, nespojuje věřícího plně s Kristem a nečiní z něho živý úd jeho Těla.
1816 Kristův učedník si nemá jen uchovávat víru a žít z ní, nýbrž ji má i vyznávat, vydávat o ní nebojácně svědectví a šířit ji: „Všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“2535 Služba a svědectví víry jsou nezbytné pro spásu: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi“ (Mt 10,32-33).
NADĚJE
1817 Naděje je božská ctnost, kterou toužíme po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha svatého. „Držme se pevně naděje, kterou vyznáváme, protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal!“ (Žid 10,23). „Toho (svého Ducha) na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – do stali jako dědictví vytoužený věčný život“ (Tit 3,6-7).
1818 Ctnost naděje odpovídá na touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce každého člověka; bere na sebe očekávání, která podněcují lidskou činnost; očišťuje je a zaměřuje k nebeskému království; chrání před malomyslností; je oporou ve všech chvílích opuštěnosti; rozšiřuje srdce v očekávání věčné blaženosti. Vzpruha naděje chrání před sobectvím a vede k radosti z křesťanské lásky.
1819 Křesťanská naděje přejímá a přivádí k plnosti naději Vyvoleného národa, která má svůj původ a vlastní vzor v Abrahámově naději naplněné v Izákovi podle Božích příslibů a očištěné zkouškou oběti.2536 „On přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: „Tak četné bude tvé potomstvo““ (Řím 4,18).
1820 Křesťanská naděje se rozvíjí od počátku Ježíšova kázání při vyhlášení blahoslavenství. Blahoslavenství pozvedají naši naději k nebi jako k nové zaslíbené zemi; ukazují k ní cestu zkouškami, které čekají na Ježíšovy učedníky. Avšak pro zásluhy Ježíše Krista a jeho utrpení nás Bůh uchovává v „naději“, která „neklame“ (Řím 5,5). „(V této naději) máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku (nebeské velesvatyně), kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš“ (Žid 6,19-20). Je rovněž zbraní, která nás chrání v boji o spásu: „My však… buďme… odění pancířem víry a lásky a přilbou naděje ve spásu“ (1 Sol 5,8). Dává nám zakoušet radost i ve zkoušce: „V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví“ (Řím 12,12). Naděje se projevuje a živí modlitbou, zvláště modlitbou Otče náš, která je souhrnem všeho, po čem nám dává naděje toužit.
1821 Můžeme tedy mít naději na nebeskou slávu, kterou Bůh slíbil těm, kteří ho milují2537 a konají jeho vůli.2538 Každý má za všech okolností doufat, že s Boží milostí vytrvá „až do konce“2539 a dosáhne nebeské radosti jako věčné Boží odměny za dobré skutky vykonané s Kristovou milostí. Církev se modlí v naději, aby „všichni lidé došli spásy“ (1 Tim 2,4). Dychtí po tom, aby byla spojena s Kristem, svým ženichem v nebeské slávě:
„Doufej, má duše, doufej. Neznáš dne ani hodiny. Pozorně bdi, všechno pomíjí v jediném závanu, ačkoliv tvá netrpělivost může učinit nejistým, co je jisté, a dlouhým i velmi krátký čas. Pomysli na to, že čím více budeš bojovat, tím více zakusíš lásky, kterou máš ke svému Bohu, a tím více se budeš jednoho dne těšit ze svého Miláčka, ve štěstí a ve vytržení, která nikdy nebudou mít konce.“2540
LÁSKA
1822 Láska je božská ctnost, kterou milujeme Boha nade všechno pro něho samého, a svého bližního jako sebe z lásky k Bohu.
1823 Ježíš učinil z lásky nové přikázání.2541 Protože miloval své „až do krajnosti“ (Jan 13,1), projevuje lásku, kterou dostává od Otce. Když se učedníci navzájem milují, napodobují Ježíšovu lásku, kterou od něho dostávají. Proto Ježíš říká: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9). A ještě: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12).
1824 Láska, plod Ducha a plnost zákona, zachovává přikázání Boha i jeho Syna, Ježíše Krista: „Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce“ (Jan 15,9-10).2542
1825 Ježíš umřel z lásky k nám, když jsme byli ještě „nepřáteli“ (Řím 5,10). Pán nás žádá, abychom milovali jako on, dokonce i své nepřátele,2543 abychom se stali bližním i toho nejvzdálenějšího,2544 abychom milovali děti2545 a chudé jako jeho samého.2546
Apoštol Pavel vytvořil nedostižný obraz lásky: „Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všechno vydrží“ (1 Kor 13,4-7).
1826 „Lásky však kdybych neměl, nejsem nic,“ říká ještě apoštol. A všechny výsady, služba, dokonce i ctnosti… bez lásky „nic neprospějí“ (1 Kor 13,1-4). Láska je nejdůležitější ze všech ctností. Je první božskou ctností: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska“ (1 Kor 13,13).
1827 Cvičení se ve všech ctnostech je oživováno a podněcováno láskou. Ta totiž je „svorník dokonalosti“ (Kol 3,14); je formou ctností; člení je a dává jim řád; je zdrojem i cílem jejich prožívání v křesťanské praxi. Božská ctnost lásky zaručuje a tříbí naši lidskou schopnost milovat. Povznáší ji k nadpřirozené dokonalosti božské lásky.
1828 Vede-li křesťan mravný život oživovaný láskou, dává mu to duchovní svobodu Božích dětí. Nestojí před Bohem jako nějaký otrok, plný otrockého strachu, ani jako námezdník shánějící plat, ale jako syn, který odpovídá na lásku toho, který nás „miloval dříve“ (1 Jan 4,19):
„Buď se odvrátíme od zla ze strachu před trestem a jsme v postavení otroka, nebo se dáme strhnout vyhlídkou na odměnu a jsme podobni námezdným dělníkům. Nebo posloucháme pro dobro samo a z lásky k tomu, který přikazuje, abychom poslouchali… a tehdy jsme v postavení synů.“2547
1829 Plody lásky jsou radost, pokoj a milosrdenství; láska vyžaduje velkodušnost a bratrské napomínání; je vlídností; vzbuzuje vzájemnost, projevuje se nezištností a štědrostí; je přátelstvím a společenstvím:
„Dovršením všech našich děl je láska. Tu je náš cíl; kvůli němu běžíme, běžíme k této metě; až tam dorazíme, najdeme tam odpočinutí.“2548
Dary a plody Ducha svatého
1830 Oporou mravního života křesťana jsou dary Ducha svatého. Jsou to trvalé dispozice, které příznivě uzpůsobují člověka, aby byl ochoten jednat podle hnutí Ducha svatého.
1831 Je sedm darů Ducha svatého, jsou to: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží. Ve své plnosti přísluší Kristu, Davidovu Synu.2549 Doplňují a přivádějí k dokonalosti ctnosti těch, kteří je přijímají. Činí věřící ochotnými pohotově poslechnout božských vnuknutí.
„Dobrotivý je tvůj Duch, ať mě vede rovným krajem“ (Ž 143,10).
„Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové… Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi“ (Řím 8,14.17).
1832 Plody Ducha jsou dokonalosti, které Duch svatý v nás utváří jako prvotiny věčné slávy. Tradice Církve jich vypočítává dvanáct: „láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota“ (Gal 5,22-23 Vulg.).
Souhrn
1833 Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro.
1834 Lidské ctnosti jsou ustálené sklony rozumu a vůle, které řídí naše skutky, vnášejí řád do našich vášní a usměrňují naše chování podle rozumu a víry. Mohou být seskupeny kolem čtyř základních ctností: kterými jsou: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost.
1835 Moudrost uzpůsobuje praktický rozum k tomu, aby za všech okolností rozeznával naše pravé dobro a volil přiměřené prostředky k jeho konání.
1836 Spravedlnost spočívá v trvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří.
1837 Statečnost zajišťuje rozhodnost v obtížích a vytrvalost v úsilí o dobro.
1838 Mírnost zmírňuje přitažlivost smyslových rozkoší a činí nás schopným vyrovnaně užívat stvořená dobra.
1839 Mravní ctnosti rostou výchovou, vědomými úkony a vytrvalým úsilím. Boží milost očišťuje a povznáší.
1840 Božské ctnosti příznivě uzpůsobují křesťany, aby žili v důvěrném vztahu k Nejsvětější Trojici. Původem, důvodem i předmětem božských ctností je Bůh poznávaný vírou, v něhož doufáme a kterého milujeme pro něho samého.
1841 Božské ctnosti jsou tři: víra, naděje a láska.2550 Pronikají a oživují všechny mravní ctnosti.
1842 Vírou věříme v Boha a ve všechno, co zjevil a co svatá Církev předkládá k věření.
1843 Nadějí toužíme a s pevnou důvěrou očekáváme od Boha věčný život a milosti, abychom si tento život zasloužili.
1844 Láskou milujeme Boha nade vše a svého bližního z lásky k Bohu jako sebe. Neboť láska „je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14) a je formou všech ctností.
1845 Sedm darů Ducha svatého, které dostávají křesťané, jsou: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží.
8. článek
Hřích
Milosrdenství a hřích
1846 Evangelium nám v Ježíši Kristu zjevuje milosrdenství Boha vůči hříšníkům.2551 Anděl to oznamuje Josefovi: „Dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Totéž lze říci o Eucharistii, svátosti vykoupení: „Neboť to je má krev (nové) smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).
1847 „Bůh, který nás stvořil bez nás, nechtěl nás spasit bez nás.“2552 Přijmout jeho milosrdenství od nás vyžaduje, abychom přiznali své viny. „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, (že se dopouštíme) hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý“ (1 Jan 1,8-9).
1848 Jak tvrdí svatý Pavel: „Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost.“ Aby milost vykonala své dílo, musí odhalit hřích, aby obrátila naše srdce a dala nám „ospravedlnění, které vede k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána“ (Řím 5,20-21). Jako lékař, který vyšetřuje ránu, než ji začne léčit, tak Bůh vrhá svým Slovem a svým Duchem na hřích jasné světlo.
„Obrácení vyžaduje, aby člověk byl přesvědčen, že zhřešil; zahrnuje vnitřní soud svědomí, a protože ověřuje působení Ducha pravdy v nitru člověka, stává se zároveň novým začátkem milosti a lásky: „Přijměte Ducha svatého.“ Tak v tomto osvětlení, co je hřích, objevujeme dvojí obdarování: dar pravdy svědomí a dar jistoty vykoupení. Duch pravdy je Utěšitel.“2553
Definice hříchu
1849 Hřích je provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí; je to přestupek proti pravé lásky k Bohu a bližnímu způsobený zvráceným lpěním na určitých věcech. Hřích zraňuje lidskou přirozenost a vážně narušuje lidskou solidaritu. Byl definován jako „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“.2554
1850 Hřích je urážka Boha: „Proti tobě samému jsem hřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé“ (Ž 51,6). Hřích se vzpírá Boží lásce k nám a oddaluje od ní naše srdce. Je neposlušností jako prvotní hřích, je vzpourou proti Bohu, protože člověk chce být „jako Bůh“ (Gn 3,5) tím, že zná a stanoví, co je dobré a co je zlé. Hřích je tedy „sebeláska až k pohrdání Bohem“.2555 Kvůli takovému pyšnému sebevyvyšování je hřích pravým opakem poslušnosti Ježíše, který uskutečňuje spásu.2556
1851 A právě v utrpení, v němž byl hřích přemožen Kristovým milosrdenstvím, ukáže hřích ve svrchované míře svou násilnost a svou mnohonásobnost: nevěra, vražedná zášť, odmítnutí a posměch ze strany předáků i lidu, zbabělost Piláta a krutost vojáků, Jidášova zrada, tak tíživá pro Ježíše, Petrovo zapření, opuštění od učedníků. Nicméně právě v hodině temnot a vlády knížete tohoto světa2557 se Kristova oběť skrytě stává pramenem, z něhož bude nevyčerpatelně vyvěrat odpuštění našich hříchů.
Rozmanitost našich hříchů
1852 Rozmanitost hříchů je veliká. Písmo uvádí několik seznamů hříchů. List ke Galaťanům staví skutky těla proti ovoci Ducha: „K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to (ještě jednou): lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království“ (Gal 5,19-21).2558
1853 Hříchy lze rozdělovat podle jejich předmětu, jako se to dělá u každého lidského skutku, nebo podle ctností, jejichž jsou opakem, ať už přemírou nebo nedostatkem, anebo podle přikázání, proti nimž se staví. Lze je také rozdělit podle toho, zda se týkají Boha, bližního nebo nás samých; mohou se rozlišovat duchovní a tělesné hříchy, nebo také hříchy myšlením, slovem, skutkem a opomenutím. Podle Pánova učení je kořen hříchu v srdci člověka, v jeho svobodné vůli. „Neboť ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání. To jsou věci, které člověka poskvrňují“ (Mt 15,19-20). Srdce je sídlem lásky, zdroj dobrých a čistých skutků, které jsou hříchem zraňovány.
Závažnost hříchu: smrtelný a všední hřích
1854 Je vhodné hodnotit hříchy na základě jejich závažnosti. V Tradici Církve se prosadilo rozlišování mezi smrtelným a všedním hříchem, které je nastíněno již v Písmu.2559 Zkušenost lidí toto rozlišení potvrzuje.
1855 Smrtelný hřích ničí v srdci člověka lásku těžkým porušením Božího zákona; odvrací člověka od Boha, který je jeho posledním cílem a jeho blažeností, a to tím, že dává přednost nižšímu dobru před ním.
Všední hřích ponechává lásku „naživu“, ačkoliv ji uráží a zraňuje.
1856 Protože smrtelný hřích v nás zasáhne životní zdroj, kterým je láska, vyžaduje náprava nový zásah Božího milosrdenství a obrácení srdce, které se obvykle uskutečňuje ve svátosti smíření:
„Jestliže se vůle zaměří na nějakou věc, která sama sebou odporuje lásce, jež nás směruje k poslednímu cíli, už tím se hřích stává smrtelným,… ať už je namířen proti Boží lásce, jako např. rouhání, křivá přísaha, nebo proti lásce k bližnímu, jako např. vražda, cizoložství. Když se vůle hříšníka obrátí k nějaké věci, která v sobě nese nepořádek, ale není namířena proti lásce k Bohu nebo bližnímu, je to hřích všední, jako např. prázdná slova, nevhodný smích.“2560
1857 Hřích se stává smrtelným, když při něm spolupůsobí tři podmínky: „Hříchem smrtelným je skutek, který má za předmět závažnou věc, je spáchán s plným vědomím a svobodným souhlasem.“2561
1858 Závažná věc je upřesněna deseti přikázáními podle odpovědi, kterou dal Ježíš bohatému mladíkovi: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku“ (Mk 10,19). Závažnost hříchů je větší nebo menší: vražda je závažnější než krádež. Je třeba brát v úvahu také postižené osoby: násilí páchané na rodičích je samo sebou mnohem těžší, než násilí páchané na cizím člověku.
1859 Aby hřích byl smrtelný, musí ho člověk spáchat s plným vědomím a s plným souhlasem. Při páchání smrtelného hříchu se předpokládá poznání hříšnosti skutku a vědomí, že skutek odporuje Božímu zákonu. Kromě toho se vyžaduje dostatečně svobodný souhlas, aby rozhodnutí bylo opravdu osobní. Jestliže pachatel předstírá nevědomost a tvrdost srdce,2562 nezmenšuje tím dobrovolný ráz hříchu, ale naopak jej ještě zvětšuje.
1860 Nedobrovolná nevědomost může zmírnit, ne-li zrušit odpovědnost za těžkou vinu. Předpokládá se však, že není nikdo, kdo by neznal zásady mravního zákona, které jsou vepsány do svědomí každého člověka. Hnutí smyslnosti, vášně mohou podobně oslabit dobrovolný a svobodný ráz viny; stejně jako vnější nátlak nebo patologické poruchy. Zlomyslně spáchaný hřích s vědomou volbou zla je však hřích nejtěžší.
1861 Smrtelný hřích je v radikální možnosti lidské svobody jako sama láska. Důsledkem smrtelného hříchu je ztráta lásky a posvěcující milosti, totiž stavu milosti. Není-li napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobí vyloučení z Kristova království a věčnou smrt v pekle. Naše svoboda má vskutku moc udělat definitivní nezvratná rozhodnutí. Nicméně úsudek o lidech musíme ponechat Boží spravedlnosti a milosrdenství, i když můžeme usoudit, že nějaký skutek je sám o sobě těžkým hříchem.
1862 Člověk se dopustí lehkého hříchu, nedodrží-li v nepříliš závažné věci míru, předepsanou mravním zákonem, nebo když neuposlechne mravního zákona v závažné věci, avšak bez plného vědomí a bez svého naprostého souhlasu.
1863 Lehký hřích oslabuje lásku; projevuje nezřízenou náklonnost ke stvořeným věcem; je překážkou v pokroku duše při cvičení ve ctnostech a při konání mravního dobra; zaslu huje časné tresty. Vědomý všední hřích, který zůstal bez lítosti, nás disponuje ke spáchání smrtelného hříchu. Nicméně všední hřích nás nestaví proti Boží vůli a Božímu přátelství; neruší smlouvu s Bohem. Člověk ho může s Boží milostí napravit. „Nezbavuje posvěcující milosti, Božího přátelství, lásky, tedy ani věčné blaženosti.“2563
„Dokud člověk žije v těle, nemůže se úplně vyhnout hříchu, byť i jen lehkému. Přesto nesmíš tyto hříchy zlehčovat, i když se jim říká lehké. Považuješ je za nic, když je vážíš, ale jaká hrůza, když je počítáš! Mnoho lehkých věcí, dají-li se dohromady, tvoří jednu těžkou: mnoho kapek naplní řeku a mnoho zrnek tvoří hromadu. Jaká naděje tedy zbývá? Především jdi ke zpovědi…“2564
1864 „Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nedojde odpuštění na věky, ale bude vinen věčným hříchem“ (Mk 3,29).2565 Boží milosrdenství nezná hranic, když však je někdo vědomě odmítá prostřednictvím lítosti přijmout, odmítá odpuštění vlastních hříchů a spásu nabídnutou Duchem svatým.2566 Taková zatvrzelost může vést k definitivní nekajícnosti a k věčné záhubě.
Šíření hříchu
1865 Hřích strhává ke hříchu; opakováním týchž skutků plodí neřest. Z toho vyplývají zvrácené náklonnosti, které zatemňují svědomí a zkreslují konkrétní hodnocení dobra a zla. Takovým způsobem má hřích tendenci se šířit a upevňovat, ale nemůže zničit až do základů mravní smysl.
1866 Neřesti mohou být seřazeny souběžně se ctnostmi, jejichž jsou opakem, nebo mohou být spojeny s hlavními hříchy, které křesťanská zkušenost rozlišuje podle Jana Kassiána a svatého Řehoře Velikého.2567 Nazývají se hlavní, protože plodí jiné hříchy, jiné neřesti. Jsou to: pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost nebo zahálčivost.
1867 Katechetická tradice také připomíná, že existují „hříchy do nebe volající“. Volají k nebi: krev Ábela;2568 sodomský hřích;2569 nářek utiskovaného lidu v Egyptě;2570 nářek cizince, vdovy a sirotka;2571 nespravedlnost vůči zaměstnanci (najaté osobě).2572
1868 Hřích je osobní skutek. Kromě toho máme odpovědnost za hříchy, které spáchali jiní, když při nich spolupracujeme:
- když se na nich přímo a dobrovolně podílíme;
- když je nařídíme, když k nim radíme, když je chválíme nebo schvalujeme;
- když je neoznámíme nebo jim nezabráníme, jsme-li povinni to učinit;
- když chráníme ty, kteří páchají zlo.
1869 Tak hřích dělá z lidí spoluviníky druhých a působí, že mezi nimi vládne žádostivost, násilí a nespravedlnost. Hříchy vedou ke vzniku společenských poměrů a institucí, které jsou v protikladu k Boží dobrotě. „Struktury hříchu“ jsou výrazem a důsledkem osobních hříchů. Přivádějí své oběti k tomu, aby samy páchaly zlo. V analogickém smyslu vytvářejí „sociální hřích“.2573
Souhrn
1870 „Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství“ (Řím 11,32).
1871 Hřích je „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“.2574 Je to urážka Boha. Staví se proti Bohu neposlušností, která je protikladem Kristovy poslušnosti.
1872 Hřích je skutek proti rozumu. Zraňuje přirozenost člověka a vážně narušuje lidskou solidaritu.
1873 Kořen všech hříchů je v lidském srdci. Druhy hříchů a jejich závažnost se měří hlavně podle jejich předmětu.
1874 Spáchat smrtelný hřích znamená volit úmyslně, to je vědomě a dobrovolně, skutek, který je ve vážném protikladu k Božímu zákonu a poslednímu cíli člověka. Smrtelný hřích v nás ničí lásku, bez níž je nemožná věčná blaženost. Když hříšník tohoto hříchu nelituje, odsuzuje se k věčné smrti.
1875 Všední hřích představuje mravní nepořádek, lze ho napravit láskou, kterou v nás tento hřích nechává „naživu“.
1876 Opakování hříchů, i všedních, plodí neřesti, mezi něž jsou zahrnuty i hlavní hříchy.
Druhá kapitola
Lidské společenství
1877 Lidstvo je povoláno, aby učinilo zjevným obraz Boha a aby samo bylo přeměněno k obrazu jednorozeného Syna Otce. Toto povolání má osobní rysy, protože každý je povolán, aby vstoupil do božské blaženosti; ale zároveň se týká i lidského společenství jako celku.
1. článek
Osoba a společnost
Společenský ráz lidského povolání
1878 Všichni lidé jsou povoláni k témuž cíli, kterým je sám Bůh. Existuje jistá podobnost mezi spojením božských Osob a bratrstvím, které lidé mají mezi sebou vytvářet v pravdě a lásce.2575 Láska k bližnímu je neoddělitelná od lásky k Bohu.
1879 Lidská osoba potřebuje společenský život, který není pro člověka jen něco přidaného, nýbrž je to požadavek jeho přirozenosti. Člověk rozvíjí své možnosti stykem s ostatními, vzájemnými službami a rozhovorem s bratřími, a tak odpovídá na své povolání.2576
1880 Společnost je souhrn osob organicky spojených jednotícím principem, který každou z nich přesahuje. Společnost, jako shromáždění viditelné a zároveň duchovní, trvá v čase: je dědičkou minulosti a připravuje budoucnost. Díky ní se každý člověk stává „ dědicem“ a dostává „hřivny“, které obohacují jeho osobnost a které mají přinášet plody.2577 Právem má být každý oddán společenství, k němuž přísluší, a má si vážit představitelů pověřených starat se o obecné dobro.
1881 Každé společenství se definuje na základě svého cíle, a proto musí zachovávat svá zvláštní pravidla; přitom však „lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem i cílem všech společenských institucí“.2578
1882 Určitá společenství, jako rodina a občanská společnost, která odpovídají bezprostředněji přirozenosti člověka, jsou pro něho nutná. Aby se podporovala účast co největšího počtu osob na společenském životě, je třeba povzbuzovat vznik sdružení a institucí „s hospodářskými, kulturními, sociálními, sportovními, rekreačními, živnostenskými a politickými cíli, a to jak v rámci [národního] společenství, tak na světové úrovni“.2579 Taková „socializace“ vyjadřuje taktéž přirozený sklon lidských bytostí sdružovat se k dosažení cílů, které přesahují schopnosti jednotlivce, a rozvíjí osobní dary, zvláště ducha iniciativy a smysl pro odpovědnost, a napomáhá zajišťovat lidská práva.2580
1883 Socializace přináší také nebezpečí. Příliš pronikavý zásah státu může ohrožovat svobodu a osobní iniciativu. Církev vypracovala zásadu nazývanou „subsidiarita“. Podle této zásady „nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho“.2581
1884 Bůh si nechtěl vyhradit výkon všech mocí jen pro sebe. Přiděluje každému tvoru takovou roli, kterou je s to vykonávat podle schopností vlastních jeho přirozenosti. Tento způsob vlády má být napodobován ve společenském životě. Boží počínání při řízení světa, které svědčí o jeho velmi hluboké úctě k lidské svobodě, by mělo inspirovat moudrost těch, kteří vládnou lidským společenstvím. Mají si totiž počínat jako služebníci Boží prozřetelnosti.
1885 Zásada subsidiarity odporuje všem formám kolektivismu. Klade meze státním zásahům. Zaměřuje se na sladění vztahů mezi jednotlivci a společností. Směřuje k nastolení opravdového mezinárodního řádu.
Obrácení a společnost
1886 Společnost je nezbytná k uskutečnění lidského povolání. K dosažení tohoto cíle je nutno respektovat správnou stupnici hodnot, která by stavěla „vnitřní a duchovní stránky nad hmotné a pudové“.2582
„Na lidské soužití je nutno se dívat především jako na skutečnost duchovního řádu. Je totiž výměnou poznatků ve světle pravdy, výkonem práv a plněním povinností; úsilím o mravní dobro a společnou, ušlechtilou radostí z krásy ve všech jejích oprávněných projevech; trvalou ochotou sdílet jedni druhým to nejlepší ze sebe; společnou dychtivostí po duchovním obohacení. Takové hodnoty mají oživovat a usměrňovat kulturní činnost, hospodářský život, společenské zřízení, hnutí a politické režimy, zákonodárství a všechny jiné výrazy společenského života v jeho neustálém vývoji.“2583
1887 Zamění-li se prostředek za cíl,2584 vede to k tomu, že je hodnota cíle přisouzena tomu, co je pouze prostředkem k dosažení cíle. Tato záměna stejně jako tendence považovat osoby za pouhé prostředky k nějakému cíli vedou ke vzniku nespravedlivých struktur, které „ztěžují křesťanské chování v souladu s přikázáními božského Zákonodárce a často je prakticky znemožňují“.2585
1888 Je tedy třeba burcovat duchovní i mravní schopnosti lidí a požadovat jejich stálé vnitřní obrácení, aby bylo dosaženo společenských změn, které lidem opravdu slouží. Přednost, která se dává obrácení, však nejen nevylučuje, ale naopak ukládá povinnost postarat se o vhodnou nápravu institucí a životních podmínek, kdykoliv svádějí k hříchu, tak aby se přizpůsobily zásadám spravedlnosti a podporovaly dobro, místo aby mu překážely.2586
1889 Bez pomoci milosti by lidé neuměli „rozpoznat úzkou stezku mezi zbabělostí, která vede ke zlu, a násilím, které si sice namlouvá, že proti zlu bojuje, ve skutečnosti je však zhoršuje“.2587 Ta úzká stezka je cesta lásky k Bohu a k bližnímu. Láska je největším sociál ním přikázáním. Respektuje druhé i jejich práva. Vyžaduje, aby se jednalo spravedlivě, a jen ona nás k tomu uschopňuje. Láska je podnětnou silou života, který se dává: „Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho“ (Lk 17,33).
Souhrn
1890 Existuje jistá podobnost mezi spojením božských Osob a mezi bratrstvím, které mají lidé mezi sebou nastolit.
1891 Aby se lidská osoba rozvíjela v souladu se svou přirozeností, potřebuje společenský život. Určitá společenství, jako rodina a občanská společnost, odpovídají bezprostředněji lidské přirozenosti.
1893 Je třeba povzbuzovat širokou a dobrovolnou účast ve sdruženích a institucích.
1894 Podle zásady subsidiarity nesmí ani stát, ani větší společnosti přebírat iniciativu a zodpovědnost osob a menších nižších společenských útvarů.
1895 Společnost má usnadňovat uskutečňování ctností, a nikoli mu překážet. Je třeba, aby se k tomu podněcovala správnou stupnicí hodnot.
2. článek
Účast na společenském životě
Autorita
1897 „Soužití mezi lidskými bytostmi nemůže být uspořádané a plodné, není-li v něm právoplatná autorita, která zajišťuje pořádek a stará se dostatečným způsobem o společné dobro.“2590
„Autoritou“ nazýváme vlastnost, jejíž mocí osoby nebo instituce vyhlašují zákony, dávají lidem rozkazy a očekávají od nich, že je budou poslouchat.
1898 Každá lidská společnost potřebuje nějakou autoritu, která ji řídí.2591 Taková autorita má svůj základ v lidské přirozenosti. Je nezbytná k jednotě občanské společnosti. Jejím úkolem je všemožně zabezpečovat obecné blaho společnosti.
1899 Autorita, jakou požaduje mravní řád, pochází od Boha: „Každý se má podřídit vyšší moci, která vládne, neboť není moci, která by nepocházela od Boha. Ty, které jsou, od Boha jsou zřízeny. Když se tedy někdo staví proti (vládnoucí) moci, staví se proti řádu, který dal Bůh. Kdo se tomu vzpírá, sám na sebe svolává odsouzení“ (Řím 13,1-2).2592
1900 Povinná poslušnost všem ukládá, aby si patřičně vážili autority a prokazovali jí úctu, která ji patří, a vděčnost a přívětivost, podle zásluh, i těm osobám, které vykonávají její úřad.
Svatému papeži Klementu Římskému vděčíme za nejstarší církevní modlitbu za politické a vládní představitele2593:
„Pane, dej jim zdraví, pokoj, svornost a vytrvalost, aby mohli bez překážky vykonávat svrchovanou moc, kterou jsi jim udělil. Ty, Pane, nebeský králi věků, dáváš lidským synům slávu, čest a moc nad zemí. Proto řiď, Pane, jejich rozhodování, aby konali, co je dobré a co je ti milé; kéž tak mohou vykonávat moc, kterou jsi jim udělil, zbožně, pokojně a ušlechtile, aby byli hodni tvého milosrdenství.“2594
1901 Jestliže autorita odkazuje na řád stanovený Bohem, „je určení způsobu vlády a výběr vedoucích činitelů ponechán svobodné volbě občanů“.2595 Rozmanitost politických režimů je mravně přípustná, jen když tyto režimy přispívají k oprávněnému dobru společnosti, která je přijímá za vlastní. Režimy, jejichž povaha odporuje přirozenému zákonu, veřejnému pořádku a základním právům osob, nemohou uskutečňovat společné dobro národů, jimž se vnutily.
1902 Autorita neodvozuje svou mravní právoplatnost sama od sebe. Nemá jednat tyransky, ale má pracovat pro společné dobro jako „mravní síla, která se opírá o svobodu a o vědomí odpovědnosti za přijaté povinnosti a úkoly“.2596 „Lidské zákonodárství nabývá charakter zákona pouze v té míře, v jaké se shoduje se zdravým rozumem; z toho je zřejmé, že odvozuje svou moc z věčného zákona. V té míře, v jaké by se vzdálilo od rozumu, by se mělo prohlásit za nespravedlivé, protože by nesplňovalo pojem zákona: byl by to spíše jistý způsob násilí.“2597
1903 Autorita je vykonávána právoplatně jen tehdy, jestliže usiluje o obecné dobro dané skupiny a jestliže používá k dosažení tohoto dobra mravně dovolených prostředků. Stane-li se, že vládcové vydají nespravedlivé zákony nebo učiní opatření protivící se mravnímu řádu, nejsou taková nařízení pro svědomí závazná. „V takovém případě autorita přestává být sama sebou a zvrhává se ve zvůli.“2598
Obecné blaho
1905 V souladu se společenskou přirozeností člověka má dobro každého jednotlivce nutně vztah k obecnému blahu. Obecné blaho tedy nemůže být definováno, leč ve vztahu k lidské osobě:
„Nežijte osamoceni, uzavřeni do sebe, jako byste už byli utvrzeni ve spravedlnosti; naopak společně se, abyste hledali to, co napomáhá k blahu všech.“2600
1906 Obecným blahem se má rozumět „souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“.2601 Obecné blaho se týká života všech. Od každého jednotlivce a mnohem více od těch, kteří vykonávají vedoucí funkci (autoritu), vyžaduje rozvážnost. Obsahuje tři podstatné prvky:
1907 Na prvním místě předpokládá respektování osoby jako takové. Ve jménu obecnéhoA blaha je veřejná moc zavázána respektovat základní a nezadatelná práva lidské osoby. Společnost je povinna dovolit každému svému členu uskutečnit své vlastní povolání. Obecné blaho spočívá zvláště v podmínkách pro uplatňování přirozených svobod, které jsou nezbytné pro plný rozvoj lidského povolání: tedy v právu „na jednání podle správných příkazů svého svědomí, na ochranu soukromého života a na spravedlivou svobodu i ve věcech náboženských“.2602
1908 Na druhém místě obecné blaho vyžaduje společenský blahobyt a rozvoj skupiny samé. Rozvoj je souhrnem všech sociálních povinností. Jistě, vládní moc musí rozhodovat ve jménu obecného blaha mezi různými jednotlivými zájmy. Musí však každému zpřístupnit to, co tento jedinec potřebuje, aby mohl vést opravdu lidský život: potravu, oblečení, zdraví, práci, výchovu a kulturu, pravdivou informaci, právo založit si rodinu, atd.2603
1909 Obecné blaho zahrnuje konečně mír, to znamená stálost a bezpečnost spravedlivého řádu. Předpokládá tedy, že veřejná moc zaručuje čestnými prostředky bezpečnost společnosti i jejích členů. Ta je základem práva na oprávněnou osobní i kolektivní obranu.
1910 Jestliže každé lidské společenství je nositelem obecného blaha, které mu dovoluje být tím, za co se považuje, nachází své nejplnější uskutečnění v politickém společenství. Úkolem státu je hájit a podporovat obecné blaho občanské společnosti, občanů a jejich sdružení.
1911 Vzájemná závislost lidí se zvětšuje. Krok za krokem se rozšiřuje na celou zemi. Jednota lidské rodiny, která shromažďuje bytosti mající stejnou přirozenou důstojnost, zahrnuje celosvětové obecné blaho. To vyžaduje takovou organizaci společenství národů, aby umožňovala „starat se o uspokojování různých potřeb lidí jak v oblasti společenského života, do níž patří výživa, zdraví, výchova…, tak v některých zvláštních podmínkách, které mohou někde vzniknout…, mírnit útrapy uprchlíků… nebo i pomáhat vystěhovalcům a jejich rodinám“.2604
Odpovědnost a participace (spoluúčast)
1913 Participace je dobrovolné a velkodušné zapojení osoby do sociálního dění. Je nutné, aby se všichni – každý podle místa, které zaujímá, a úlohy, kterou zastává – podíleli na vzestupu obecného blaha. Tato povinnost je zakořeněna v důstojnosti lidské osoby.
1914 Participace se uskutečňuje především tím, že se člověk stará o ty oblasti, v nichž na sebe bere osobní zodpovědnost: skrze péči, s níž se věnuje výchově vlastní rodiny, skrze svědomitost, s níž koná svou práci, se podílí na blahu druhých i společnosti.2606
1915 Občané se mají, pokud je to možné, činně účastnit veřejného života. Způsoby takové účasti mohou být v různých zemích a v různých kulturách různé. „Zaslouží chválu, jak některé národy umožňují co největší části občanů podíl na řízení veřejných záležitostí v opravdové svobodě.“2607
1916 Participace všech na uskutečňování obecného blaha vyžaduje, jako každá mravní povinnost, neustále obnovované obrácení společenských spolučinitelů. Podvod a jiná obcházení, jimiž se někteří vyhýbají zákonným omezením a sociálním povinnostem, je třeba rozhodně odsoudit, protože jsou neslučitelné s požadavky spravedlnosti. Je třeba se podporovat instituce, které slouží ke zlepšení životních podmínek lidí.2608
1917 Je povinností těch, kteří vykonávají vládní funkce, aby upevňovali hodnoty, které budí důvěru členů skupiny a podněcují je, aby se dali do služby svým bližním. Spoluúčast na životě společnosti začíná od výchovy a vzdělání. „Právem můžeme předpokládat, že budoucnost lidstva je v rukou těch, kteří jsou schopni předat budoucím generacím důvody k životu a naději.“2609
3. článek
Sociální spravedlnost
1928 Společnost zajišťuje sociální spravedlnost, když vytváří podmínky, které umožňují sdružením i jednotlivcům dosahovat toho, nač mají právo podle své přirozenosti a svého povolání. Sociální spravedlnost je spojena s obecným blahem a výkonem vládní moci.
Respektování lidské osoby
1929 Nelze dosáhnout sociální spravedlnosti, jestliže není respektována transcendentní důstojnost člověka. Osoba je poslední cíle společnosti a společnost je k ní zaměřena. „Stvořitel nám svěřil obranu a rozvíjení důstojnosti lidské osoby; mužové a ženy jsou za všech podmínek v dějinách za tuto důstojnost přísně odpovědni a jsou jejími dlužníky.“2612
1930 Respektování lidské osoby předpokládá respektování práv, která vyvěrají z její důstojnosti jakožto tvora. Tato práva jsou starší než společnost a jsou jí uložena. Jsou základem mravní oprávněnosti každé autority: společnost, která je znevažuje nebo je odmítá uznat ve svém pozitivním zákonodárství, podrývá vlastní mravní oprávněnost.2613 Chybíli takové respektování, vládní moc se musí opírat o sílu nebo o násilí, aby si vynutila poslušnost svých poddaných. Je úkolem Církve připomínat tato práva lidem dobré vůle a rozlišovat je od protiprávních nebo falešných nároků.
1931 Respektování lidské osoby vychází z dodržování zásady: „Každý musí považovat bližního, nikoho nevyjímaje, za druhé „já“, a mít ohled především na jeho život a prostředky nutné k životu důstojnému člověka.“2614 Žádné zákonodárství není s to samo o sobě odstranit obavy, předsudky, pyšné a sobecké chování, které překážejí ve vytváření opravdu bratrské společenství. Podobná chování se překonává jen láskou, která vidí v každého člověku „bližního“, bratra.
1932 Povinnost stát se bližním druhých a činně jim sloužit se stává ještě naléhavější, když někdo v jakémkoliv ohledu trpí nouzi. „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nepatrných bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).
1933 Tutéž povinnost máme i k těm, kteří smýšlejí nebo jednají jinak než my. Kristovo učení jde tak daleko, že požaduje odpustit i urážky. Vztahuje přikázání lásky Nového zákona i na všechny nepřátele.2615 Osvobození v duchu evangelia je neslučitelné se záští k nepříteli jako k osobě, ne však s nenávistí ke zlu, které nepřítel páchá.
Rovnost a rozdíly mezi lidmi
1934 Všichni lidé, stvoření k obrazu jediného Boha a obdaření stejnou rozumovou duší, mají stejnou přirozenost a stejný původ. Vykoupení Kristovou obětí, jsou všichni povoláni k účasti na téže božské blaženosti: všichni tedy mají stejnou důstojnost.
1935 Rovnost mezi lidmi spočívá v podstatě v jejich osobní důstojnosti a v právech, která z ní vyplývají:
„Je třeba překonat a odstranit jakýkoliv druh sociální nebo kulturní diskriminace v základních právech člověka z důvodů pohlaví, rasy, barvy, společenského postavení, jazyka nebo náboženství, poněvadž odporuje Božímu záměru.“2616
1936 Když člověk přichází na svět, nemá k dispozici všechno, co potřebuje k rozvoji svého tělesného a duchovního života. Potřebuje druhé lidi. Projevují se rozdíly související s věkem, fyzickými schopnostmi, intelektuálními nebo mravními vlohami, s výhodami získanými stykem s jinými lidmi, s rozdělením bohatství.2617 „Hřivny“ nejsou rozděleny rovnoměrně.2618
1937 Takové rozdíly zapadají do plánu Boha, který chce, aby každý dostával od druhých, co potřebuje, a aby se ti, kteří mají zvláštní „hřivny“, dělili o jejich plody s těmi, kteří je potřebují. Rozdíly povzbuzují a často zavazují osoby k velkodušnosti, laskavosti a sdílení; vybízejí kultury k vzájemnému obohacování:
„Nedávám všechny ctnosti každému stejně… Většinou je rozděluji tak, že jednomu dám tu, druhému jinou… Někomu dám zvláště lásku, jinému spravedlnost, jinému pokoru a někomu živou víru… A pokud se týká časných statků, věcí nutných k lidskému životu, ty jsem rozdělil mnohem nerovnoměrněji a nechtěl jsem, aby každý vlastnil všechno, co potřebuje, aby tak lidé měli příležitost prokazovat skutky lásky jeden druhému… Chtěl jsem, aby jeden měl zapotřebí druhého a aby všichni byli mými služebníky při rozdílení milostí a darů, které dostali ode mne.“2619
1938 Existují také nespravedlivé rozdíly, které postihují milióny mužů i žen. Ty jsou v jasném rozporu s evangeliem:
„Rovná důstojnost osob vyžaduje, aby se dospělo k lidštějším a spravedlivým životním podmínkám. Přílišné hospodářské a sociální nerovnosti mezi jednotlivými členy nebo národy jedné lidské rodiny působí pohoršení a odporují sociální spravedlnosti, slušnosti, důstojnosti lidské osoby i společenskému a mezinárodnímu míru.“2620
Lidská solidarita
1939 Zásada solidarity, označovaná také jménem „přátelství“ nebo „sociální láska“, je přímým požadavkem lidského a křesťanského bratrství:2621
„Dnes je velmi rozšířený omyl zapomínat na zákon lidské solidarity a lásky, předepsaný a uložený jak původním společenstvím a rovností rozumové přirozenosti vlastní všem lidem, ať patří ke kterémukoliv národu, tak obětí, kterou přinesl Ježíš Kristus na oltáři kříže nebeskému Otci za hříšné lidstvo.“2622
1940 Solidarita se projevuje především v rozdělení majetku a odměně za práci. Předpokládá také úsilí o spravedlivější společenský řád, v němž by mohla být napětí lépe překonávána a rozpory snadněji řešeny vzájemnou dohodou.
1941 Sociálně-hospodářské problémy lze rozřešit jen za pomoci všech forem solidarity: vzájemné solidarity mezi chudými, solidarity mezi bohatými a chudými, mezi dělníky, mezi zaměstnavateli a zaměstnanci v podniku, solidarity mezi národy a mezi lidmi. Mezinárodní solidarita je požadavek mravního řádu. Na ní závisí částečně světový mír.
1942 Ctnost solidarity přesahuje oblast hmotných dober. Tím, že Církev šířila duchovní dobra víry, podporovala navíc rozvoj hmotného blahobytu, kterému často otevírala nové cesty. Tak se během staletí naplňovala slova Pána: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,33):
„Po dva tisíce let žije a mohutní v duši Církve vědomí, které pohánělo a ještě pohání až k hrdinství lásky mnichy obdělávající půdu, osvoboditele otroků, ošetřovatele nemocných a ty, kteří přinášejí víru, civilizaci, kulturu všem generacím a všem národům, aby vytvářeli takové společenské podmínky, které by všem umožňovaly život hodný člověka a křesťana.“2623
Souhrn
1943 Společnost zajišťuje společenskou spravedlnost tím, že vytváří podmínky, které umožňují sdružením a jednotlivcům dosáhnout toho, nač mají právo.
1944 Respektování lidské osoby vede k tomu, aby člověk považoval druhého za „sobě rovného“. To vyžaduje respektování základních lidských práv, která mají původ ve vnitřní důstojnosti člověka.
1945 Rovnost lidí má svůj základ v jejich osobní důstojnosti a v právech, která z ní vyplývají.
1946 Rozdíly mezi lidmi zapadají do plánu Boha, který chce, abychom se navzájem potřebovali. Mají pobízet k lásce.
1947 Stejná důstojnost lidských osob vyžaduje úsilí ke zmenšení přehnaných společenských a hospodářských nerovností.
1948 Solidarita je výrazně křesťanská ctnost. Ještě více než sdílení dober hmotných uskutečňuje sdílení dober duchovních.
Třetí kapitola
Boží spása: Zákon a milost
1949 Člověk povolaný k blaženosti, ale zraněný hříchem, má zapotřebí Boží spásy. Boží pomoc je mu poskytována v Kristu prostřednictvím zákona, který člověka řídí, a milosti, která ho posiluje:
„A tak, moji drazí, jako jste vždycky projevovali poslušnost, tak i teď pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy;… Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit (Fil 2,12-13).
1. článek
Mravní zákon
1950 Mravní zákon je dílo Boží moudrosti. Lze jej definovat v biblickém smyslu jako otcovské poučování, jako vychovatelské umění Boží. Předpisuje člověku cesty, pravidla chování, která vedou ke slíbené blaženosti; zakazuje cesty zla, které odvádějí od Boha a od jeho lásky. Je zároveň přísný ve svých přikázáních a laskavý ve svých příslibech.
1951 Zákon je pravidlo chování vydané příslušnou autoritou vzhledem k obecnému blahu. Mravní zákon předpokládá rozumný řád stanovený mezi tvory mocí, moudrostí dobrotou Stvořitele pro jejich blaho a vzhledem k jejich cíli. Každý zákon nachází svou první i poslední pravdu ve věčném zákonu. Zákon je vyhlašován a stanoven rozumem jako účast na prozřetelnosti živého Boha, Stvořitele a Vykupitele všech. „Tento řád rozumu se nazývá zákon.“2624
„Člověk se jako jediný mezi živými bytostmi může chlubit, že byl hoden dostat zákon od Boha; živočich vybavený rozumem, schopný poznávat a rozlišovat, upraví své chování tím, že bude používat své svobody a svého rozumu v ochotné poslušnosti tomu, který mu vše svěřil.“2625
1952 Způsoby, jakými se mravní zákon vyjadřuje, jsou rozmanité a všechny jsou mezi sebou navzájem sladěny: věčný zákon, zdroj všech zákonů v Bohu; přirozený zákon; zjevený zákon, který zahrnuje Starý zákon a Nový nebo evangelijní zákon; a konečně občanské a církevní zákony.
1953 Mravní zákon nachází svou plnost a svou jednotu v Kristu. Ježíš Kristus sám osobně je cesta k dokonalosti. Je cílem zákona, protože jen on učí Boží spravedlnosti a uděluje ji: „Vždyť cíl zákona je Kristus, aby (v něm) dostal ospravedlnění každý, kdo věří“ (Řím 10,4).
Přirozený mravní zákon
1954 Člověk se podílí na moudrosti a dobrotě Stvořitele, který mu uděluje schopnost ovládat své činy a schopnost zaměřovat se k pravdě a dobru. Přirozený zákon vyjadřuje původní smysl pro mravnost, který dovoluje člověku rozumem rozlišovat, co je dobré a co je zlé, pravdu a lež:
„Přirozený zákon je vepsán a vtesán do duše každého jednotlivého člověka; je totiž lidským důvodem, který ukládá jednat dobře a zakazuje hřích… Tento příkaz lidského rozumu by však nebyl s to mít sílu zákona, kdyby nebylo souhlasu a tlumočníka mnohem vyššího než rozum, jemuž se musí podřídit náš duch i naše svoboda.“2626
1955 Zákon „božský i přirozený“2627 ukazuje člověku, jakou cestou má jít, aby konal dobro a dosáhl svého cíle. Přirozený zákon ukazuje první a podstatná závazná pravidla, která řídí mravní život. Jeho opěrným bodem je touha po Bohu, prameni a soudci všeho dobra, a podřízení se mu, a také smysl pro druhého jako sobě rovného. Jeho hlavní příkazy jsou vyjádřeny v Desateru. Tento zákon se nazývá přirozený ne ve vztahu k přirozenosti nerozumných bytostí, nýbrž proto, že rozum, který jej vyhlašuje, patří výlučně k lidské přirozenosti.
„Kde jsou tedy vepsána tato pravidla, ne-li v knize onoho světla, které se nazývá Pravda? V ní je zaznamenán každý spravedlivý zákon, z ní přechází přímo do srdce člověka, který koná spravedlnost – ne že by do něj přesídlil, ale zanechává v něm svůj otisk, tak jako pečeť, která přechází z prstenu do vosku, aniž by však opustila prsten.“2628
„Přirozený zákon není nic jiného než světlo rozumu vlité do nás Bohem. Díky jemu poznáváme, co máme dělat a čemu je nutno se vyhnout. Toto světlo nebo tento zákon daroval Bůh lidským tvorům.“2629
1956 Přirozený zákon, přítomný v srdci každého člověka a zakotvený v rozumu, je všeobecný ve svých příkazech a jeho závaznost se týká všech lidí. Vyjadřuje důstojnost osoby a klade základy jejích práv a jejích základních povinností.
„Jistě existuje opravdový zákon: je to zdravý rozum; je ve shodě s přirozeností a najde se u všech lidí; je neměnný a věčný; jeho příkazy volají k povinnosti, jeho zákazy chrání před chybou. Je zločin nahradit jej opačným zákonem; je zakázáno nejednat podle, byť jen jediného, jeho nařízení; a pak, žádný nemá možnost jej zcela zrušit.“2630
1957 Zachovávání přirozeného zákona je velmi rozmanité; může vyžadovat přizpůsobení nejrůznějším životním podmínkám podle míst, dob a okolností. Nicméně přirozený zákon v různosti kultur zůstává jako pravidlo, které pojí lidi mezi sebou a ukládá jim, přes nevyhnutelné rozdíly, společné zásady.
1958 Přirozený zákon je neměnný2631 a stálý v průběhu dějinných proměn; v záplavě představ a obyčejů zůstává nezměněn a podporuje pokrok. Pravidla, která jej vyjadřují, zůstávají ve své podstatě stále platná. I když se popírají jeho zásady, přesto jej nelze zničit ani vyrvat z lidského srdce. Stále znovu povstává v životě jednotlivců i společností.
„Tvůj zákon, Pane, jistě trestá krádež, zákon vepsaný do lidských srdcí, který ani lidská zloba nemůže zničit.“2632
1959 Jako velmi dobré dílo Stvořitele poskytuje přirozený zákon pevné základy, na nichž může člověk vybudovat mravní zásady, které ho povedou při jeho rozhodování. Poskytuje také nezbytný mravní základ k vybudování lidské společnosti. Poskytuje konečně nezbytný základ pro občanský zákon, který na něj navazuje jak úvahou, která vyvozuje důsledky ze zásad přirozeného zákona, tak i dodatky pozitivního a právního rázu.
1960 Příkazy přirozeného zákona nevnímají všichni lidé jasně a bezprostředně. V současné situaci má hříšné lidstvo zapotřebí milosti a zjevení, aby mohli „všichni a bez obtíží, s pevnou jistotou a bez jakéhokoliv přimísení omylu“2633 poznat náboženské a mravní pravdy. Přirozený zákon poskytuje zjevenému zákonu a milosti půdu připravenou Bohem a v plném souladu s dílem Ducha svatého.
Starý zákon
1961 Bůh, náš Stvořitel a Pán, si vyvolil Izraele jako svůj lid a zjevil mu svůj Zákon a tak připravoval Kristův příchod. Mojžíšův zákon obsahuje mnoho pravd, které jsou pro rozum přirozeně přístupné. Ty jsou ve Smlouvě spásy prohlášeny a potvrzeny ve své pravosti.
1962 Starý zákon je prvním stupněm zjeveného zákona. Jeho mravní předpisy shrnuje Desatero Božích přikázání. Přikázání Desatera kladou základy povolání člověka, stvořeného k Božímu obrazu; zakazují, co odporuje lásce k Bohu a bližnímu, a předpisují, co je pro ni podstatné. Desatero je světlo poskytnuté svědomí každého člověka, aby mu zjevovalo Boží hlas i Boží cesty a chránilo ho proti zlu:
„Bůh napsal na desky zákona to, co lidé nedokázali číst ve svých srdcích.“2634
1963 Podle křesťanské Tradice svatý,2635 duchovní2636 a dobrý2637 Zákon je ještě nedokonalý. Jako vychovatel2638 ukazuje, co se má dělat, ale sám ze sebe nedává sílu a milost Ducha k plnění. Kvůli hříchu, který nemůže sejmout, zůstává zákonem otroctví. Podle svatého Pavla má poslání pranýřovat a ukazovat hřích, který vytváří v lidském srdci „zákon žádostivosti“.2639 Přesto zůstává tento Zákon prvním úsekem na cestě ke Království. Připravuje a disponuje vyvolený lid a každého křesťana k obrácení a k víře v Boha Spasitele. Poskytuje učení, které zůstává navždy Božím slovem.
1964 Starý zákon je přípravou na evangelium. „Zákon je proroctvím a pedagogikou budoucích skutečností.“2640 Ohlašuje dílo osvobození od hříchu, které se naplní v Kristu, a poskytuje Novému zákonu obrazy, „typy“, symboly k vyjádření života podle Ducha. Zákon je konečně doplněn učením knih moudrosti a proroky, kteří jej zaměřují na Novou smlouvu a nebeské království.
„Za vlády Starého zákona byly duše plné lásky a milosti Ducha svatého, které očekávaly především splnění duchovních a věčných příslibů. Z tohoto hlediska patřily k Novému zákonu. Naopak i v Novém zákoně jsou lidé tělesní, kteří ještě nedosáhli dokonalosti Nového zákona a které je nutno přimět k ctnostnému jednání strachem z trestu nebo příslibem časných dober. Avšak Starý zákon, i když dával přikázání lásky, nebyl s to poskytnout Ducha svatého, skrze něhož Boží láska „je nám vylita do srdce““ (Řím 5,5).2641
Nový zákon neboli evangelijní zákon
1965 Nový zákon neboli zákon evangelia je zde na zemi dokonalostí božského, přirozeného a zjeveného zákona. Je dílem Kristovým a je vyjádřen především v horském kázání; je také dílem Ducha svatého a skrze něho se stává vnitřním zákonem lásky: „S Izraelovým domem… uzavřu smlouvu novou… Svoje zákony jim vložím do mysli, do srdce jim je napíšu. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem!“ (Žid 8,8.10).2642
1966 Nový zákon je milost Ducha svatého, daná věřícím skrze víru v Krista. Působí prostřednictvím lásky, používá horského kázání Pána, aby nás učil, co se má dělat, a svátostí, aby nám uděloval milost to plnit.
„Kdo bude chtít rozjímat se zbožností a pronikavostí o kázání našeho Pána, proneseném na hoře, jak je čteme v evangeliu svatého Matouše, nepochybně v něm najde dokonalý dokument křesťanského života… Toto kázání totiž zahrnuje všechna zvláštní pravidla křesťanského jednání.“2643
1967 Evangelijní zákon „naplňuje“,2644 zjemňuje, překonává a přivádí k dokonalosti Starý zákon. V „blahoslavenstvích“ naplňuje Boží přísliby tím, že je povyšuje a zaměřuje k „nebeskému království“. Obrací se k těm, kteří jsou ochotni s vírou přijmout tuto novou naději: jsou to chudí, pokorní, zarmoucení, čistí srdcem, pronásledovaní pro Krista, a tak jim vytyčuje překvapivé cesty království.
1968 Evangelijní zákon naplňuje přikázání Zákona. Pánovo kázání na hoře vůbec neruší nebo neoslabuje mravní hodnotu příkazů Starého zákona, ale odhaluje jejich skryté možnosti a dává vyrůstat novým požadavkům: zjevuje celou jejich božskou i lidskou pravdu. Nepřidává nová, vnější přikázání, nýbrž jeho obnova jde až ke kořeni jednání, k srdci, kde člověk volí mezi čistým a nečistým,2645 kde se utváří víra, naděje a láska a s nimi ostatní ctnosti. Evangelium tak přivádí Zákon k jeho plnosti napodobováním dokonalosti nebeského Otce,2646 odpouštěním nepřátelům a modlitbou za pronásledovatele podle příkladu Boží velkomyslnosti.2647
1969 Nový zákon koná skutky zbožnosti: almužnu, modlitbu a půst a zaměřuje je k „Otci, který vidí i to, co je skryté“, a ne, aby se „ukazovali lidem“.2648 Modlitba Nového zákona je „Otče náš“.2649
1970 Evangelijní zákon zahrnuje rozhodnou volbu mezi „dvěma cestami“2650 a vyžaduje uskutečňování slov Páně v praxi;2651 to je shrnuto do „zlatého pravidla“: „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim; neboť v tom je celý Zákon i Proroci“ (Mt 7,12).2652
Celý evangelijní zákon je obsažen v „novém přikázání“ Ježíšově (Jan 13,34), abychom se navzájem milovali, jak on miloval nás.2653
1971 K Pánovu kázání na hoře je vhodné přidat morální katechezi obsaženou v učení apoštolů.2654 Tato nauka předává dále učení Pána s pravomocí apoštolů, a to zvláště ve výkladu ctností, které vyplývají z víry v Krista a které oživuje láska, hlavní dar Ducha svatého. „Láska ať je bez přetvářky… V bratrské lásce se navzájem mějte srdečně rádi…, v naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí. S věřícími se podílejte na jejich životních potřebách, ochotně poskytujte pohostinství“ (Řím 12,9-13). Tato katecheze nás učí posuzovat případy svědomí ve světle našeho vztahu ke Kristu a k Církvi.2655
1972 Nový zákon se nazývá zákonem lásky, protože ukládá jednat spíše z lásky, kterou vlévá Duch svatý, než pod tlakem strachu; zákonem milosti, protože uděluje prostřednictvím víry a svátostí sílu milosti k jednání; zákonem svobody,2656 protože nás osvobozuje od dodržování obřadních a právních předpisů Starého zákona, vede nás k tomu, abychom jednali spontánně z podnětu lásky, a konečně nám dává přejít z postavení služebníka, „protože služebník neví, co dělá jeho pán“, do postavení přátel Kristových, „protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce“ (Jan 15,15), a dokonce do postavení syna dědice.2657
1973 Nový zákon obsahuje vedle příkazů také evangelijní rady. Tradiční rozlišení mezi Božími přikázáními a evangelijními radami se zakládá na vztahu k lásce, která je dokonalostí křesťanského života. Přikázání jsou určena k tomu, aby odstraňovala, co je neslučitelné s láskou. Rady se zaměřují k odstranění toho, co by mohlo překážet lásce v jejím růstu, i když to není s ní v rozporu.2658
1974 Evangelijní rady vyjadřují živou plnost lásky, která je vždy nespokojená s tím, že nedává víc. Svědčí o jejím vzletu a povzbuzují naši duchovní ochotu. Dokonalost Nového zákona spočívá podstatně v přikázáních lásky k Bohu a k bližnímu. Rady vytyčují přímější cesty a rychlejší prostředky; mají se uskutečňovat v souladu s povoláním každého jednotlivce:
„Bůh nechce, aby všichni zachovávali všechny rady, nýbrž jen ty, které jsou pro ně vhodné, podle rozmanitosti osob, časů, příležitostí a sil, tak jak to požaduje láska; protože je to ona, která jako královna všech ctností, všech přikázání, všech rad, krátce celého zákona a veškerého jednání přiděluje všem, mužům i ženám, postavení, řád, čas a hodnotu.“2659
Souhrn
1975 Podle Písma je zákon otcovské poučování Boha, který předpisuje člověku cesty, jež vedou k přislíbené blaženosti, a zakazuje cesty zla.
1976 „Zákon je jakýsi řád rozumu vzhledem k obecnému blahu, vyhlášený tím, kdo má na starosti péči o nějaké společenství.“2660
1978 Přirozený zákon je účastí člověka, učiněného k obrazu svého Stvořitele, na Boží moudrosti a dobrotě. Vyjadřuje důstojnost lidské osoby a tvoří základ jejích práv a jejích základních povinností.
1979 Přirozený zákon je v průběhu dějin neměnný a trvalý. Normy, které jej vyjadřují, zůstávají ve své podstatě stále platné. Je nezbytným základem k vybudování mravních pravidel a k občanskému zákonu.
1980 Starý zákon je prvním stupněm zjeveného zákona. Jeho mravní předpisy jsou shrnuty v Desateru Božích přikázání.
1981 Mojžíšův zákon obsahuje mnoho pravd, které jsou přirozeně přístupné rozumu. Bůh je zjevil, protože lidé je nedokázali číst ve svém srdci.
1982 Starý zákon je přípravou na evangelium.
1983 Nový zákon je milostí Ducha svatého, přijatou skrze víru v Krista, a působí prostřednictvím lásky. Nachází svůj hlavní výraz v horském kázání našeho Pána a používá svátostí, aby nám uděloval milost.
1984 Evangelijní zákon naplňuje, překonává a přivádí k dokonalosti Starý zákon: naplňuje jeho přísliby nebeského království prostřednictvím blahoslavenství a zdokonaluje jeho přikázání tím, že napravuje kořen jednání, srdce.
1985 Nový zákon je zákonem lásky, zákonem milosti, zákonem svobody.
2. článek
Milost a ospravedlnění
Ospravedlnění
1987 Milost Ducha svatého má moc nás ospravedlnit, to je očistit nás od našich hříchů a udělit nám „ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista“ (Řím 3,22) a skrze křest:2663
„Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Kdo umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem“ (Řím 6,8-11).
1988 Mocí Ducha svatého se podílíme na utrpení Krista tím, že umíráme hříchu, a na jeho zmrtvýchvstání tím, že se rodíme k novému životu; jsme údy jeho těla, kterým je Církev,2664 ratolesti naštěpované na vinný kmen, jímž je on sám.2665
„Skrze Ducha svatého máme účast na Bohu… Tím, že se podílíme na Duchu, stáváme se účastnými božské přirozenosti… To je důvod, proč jsou zbožštěni ti, v nichž přebývá Duch.“2666
1989 Prvním dílem milosti Ducha svatého je obrácení, které působí ospravedlnění podle Ježíšova kázání na počátku evangelia: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 4,17). Pod vlivem milosti se člověk obrací k Bohu a odvrací se od hříchu a tak přijímá shůry odpuštění a spravedlnost. „Ospravedlnění… není prosté odpuštění, nýbrž také posvěcení a obnovení vnitřního člověka.“2667
1990 Ospravedlnění odděluje člověka od hříchu, který odporuje lásce k Bohu, a očišťuje srdce člověka od hříchu. Ospravedlnění navazuje na iniciativu milosrdenství Boha, který nabízí odpuštění. Odpuštění smiřuje člověka s Bohem, osvobozuje z otroctví hříchu a uzdravuje.
1991 Ospravedlnění je zároveň přijetí Boží spravedlnosti skrze víru v Ježíše Krista. Spravedlnost zde znamená přímost, bezprostřednost Boží lásky. Spolu s ospravedlněním se do našich srdcí vlévá víra, naděje a láska a je nám dána poslušnost Boží vůle.
1992 Ospravedlnění nám bylo zaslouženo utrpením Krista, který se obětoval na kříži jako živá, svatá a bohumilá oběť a jehož krev se stala nástrojem smíru za hříchy všech lidí. Ospravedlnění se uděluje křtem, svátostí víry. Uvádí nás v soulad se spravedlností Boha, který nás mocí svého milosrdenství činí vnitřně spravedlivými. Cílem ospravedlnění je oslava Boha a Krista a dar věčného života.2668
„V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu. Svědčí o tom už Zákon a Proroci. Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou (spásnou) spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru. Bůh totiž ve své shovívavosti promíjel hříchy, které byly páchány v dřívější době, aby nyní projevil svou (spásnou) spravedlnost a ukázal, že sám je spravedlivý a že ospravedlňuje toho, kdo má víru v Ježíše“ (Řím 3,21-26).
1993 Ospravedlnění navozuje spolupráci mezi Boží milostí a svobodou člověka. U člověka se projevuje souhlasem víry se slovem Boha, který ho volá k obrácení, a ve spolupráci lásky s působením Ducha svatého, který ho předchází a ochraňuje. „Když se Bůh dotýká lidského srdce osvícením Ducha svatého, člověk nezůstává naprosto netečným při přijetí tohoto vnuknutí, které může ostatně také odmítnout; nemůže se však ani bez Boží milosti svou svobodnou vůlí připravit na spravedlnost před Bohem.“2669
1994 Ospravedlnění je nejvznešenější dílo Boží lásky, jež se ukázala v Ježíši Kristu a byla udělena prostřednictvím Ducha svatého. Svatý Augustin je toho názoru, že „ospravedlnění bezbožníka je větší dílo než stvoření nebe a země“, protože „nebe a země pominou, zatímco spása a ospravedlnění vyvolených zůstávají“.2670 Domnívá se též, že ospravedlnění hříšníků překonává stvoření andělů ve spravedlnosti, protože ukazuje ještě mnohem větší milosrdenství.
1995 Duch svatý je vnitřním učitelem. Tím, že ospravedlnění dává život „vnitřnímu člověku“ (Řím 7,22; Ef 3,16), zahrnuje posvěcení celé bytosti.
„Kdysi jste dávali svoje údy do služeb nečistoty a nevázanosti, takže jste vedli život nezřízený. Teď zase dejte svoje údy do služeb spravedlnosti, abyste vedli život svatý… Nyní však jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služby Bohu. A užitek z toho je vaše posvěcení a nakonec věčný život“ (Řím 6,19.22).
Milost
1996 Naše ospravedlnění pochází z Boží milosti. Milost je přízeň, nezasloužená pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpověděli na jeho nabídku stát se Božími dětmi,2671 adoptivními syny,2672 účastnými božské přirozenosti2673 a věčného života.2674
1997 Milost je účast na životě Božím; uvádí nás do vnitřní důvěrnosti trinitárního života. Křesťan se křtem podílí na milosti Krista, který je hlavou svého Těla. Jako „adoptivní syn“ může nyní ve spojení s jednorozeným Synem nazývat Boha „Otcem“. Dostává život Ducha, který do něj vdechuje lásku a vytváří Církev.
1998 Toto povolání k věčnému životu je nadpřirozené. Zcela závisí na nezasloužené iniciativě Boha, protože jen on se může zjevit a dát sám sebe. Přesahuje schopnost rozumu a síly lidské vůle, jakož i všech tvorů.2675
1999 Kristova milost je nezasloužený dar, který nám Bůh dává ze svého života vlitého do naší duše Duchem svatým, aby ji vyléčil z hříchu a posvětil. Je to milost posvěcující nebo zbožšťující, kterou jsme dostali při křtu a která je v nás pramenem díla posvěcení.2676
„Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista“ (2 Kor 5,17-18).
2000 Milost posvěcující je stálý dar, trvalá a nadpřirozená dispozice, která zdokonaluje samu duši, aby ji učinila schopnou žít s Bohem a jednat z lásky k němu. Rozlišují se: milost habituální (stav milosti), která je trvalou dispozicí k tomu, aby člověk žil a jednal podle Božího nabádání, a aktuální (pomáhající) milosti, kterými jsou míněny projevy Boží pomoci jak na počátku obrácení, tak během díla posvěcení.
2001 Již příprava člověka na přijetí milosti je dílem milosti. Ta je pak nutná, aby probudila a udržovala naši spolupráci na ospravedlnění prostřednictvím víry a na posvěcování prostřednictvím lásky. Bůh v nás tak dovršuje to, co započal: „Začíná totiž tak, že provádí svým zásahem to, že chceme; a dovršuje tím, že spolupracuje s hnutími naší již obrácené vůle.“2677
„Jistě i my pracujeme, ale tak, že spolupracujeme s Bohem, který je činný. Jeho milosrdenství nás předešlo, abychom byli uzdraveni, a bude nás ještě sledovat, abychom po svém uzdravení zesílili; předchází nás, aby nás volal, sleduje nás, aby nás oslavil, předchází nás, abychom žili zbožně, a sleduje nás, abychom s ním žili věčně, protože je jisté, že bez něho nemůžeme dělat nic.“2678
2002 Svobodná Boží iniciativa vyžaduje svobodnou odpověď člověka; Bůh totiž stvořil člověka ke svému obrazu a dal mu se svobodou i schopnost Boha poznávat a milovat. Duše nevstupuje do společenství lásky, leč svobodně. Bůh se přímo dotýká srdce člověka a hýbe jím. Vložil do člověka touhu po pravdě a po dobru, kterou může ukojit jen on. Přísliby „věčného života“ odpovídají na tuto touhu tak, že převyšují každou naději:
„Jestliže ty jsi odpočinul sedmého dne po skončení všech velmi dobrých děl… bylo to proto, abys nám předem skrze hlas svého Písma oznámil, že i my po svých dílech, která jsou velmi dobrá, protože ty jsi nám je daroval, odpočineme také v sobotu věčného života v tobě.“2679
2003 Milost je především a hlavně darem Ducha, který nás ospravedlňuje a posvěcuje. Avšak milost zahrnuje i dary, které nám Duch uděluje, aby nás připojil ke svému dílu, aby nás uschopnil ke spolupráci na spáse druhých a na růstu Kristova těla, Církve. Svátostné milosti jsou dary vlastní různým svátostem. Jsou pak ještě i zvláštní milosti nazývané také řeckým výrazem „charizmata“, kterého užil svatý Pavel a který znamená přízeň, nezasloužený dar, dobrodiní.2680 Ať je jejich povaha jakákoliv, někdy i mimořádná jako u daru zázraků nebo jazyků, charizmata jsou zaměřena na posvěcující milost a jejich účelem je obecné blaho Církve. Jsou ve službě lásky, která buduje Církev.2681
2004 Mezi zvláštními milostmi je vhodné připomenout milosti stavu, které provázejí vykonávání povinností křesťanského života a služeb v Církvi:
„Máme rozmanité duchovní dary podle milosti, která nám byla dána. Kdo má dar mluvit z vnuknutí, ať ho užívá úměrně k vlastní víře. Kdo má dar služby, ať ho uplatňuje ve službě. Kdo má dar vyučovat, ať se věnuje vyučování, kdo dar povzbuzovat, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať to dělá velkodušně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s radostí“ (Řím 12,6-8).
2005 Protože milost patří do nadpřirozeného řádu, uniká naší zkušenosti a lze ji poznat jen vírou. Nemůžeme tedy na základě svých pocitů nebo svých skutků dovozovat, že jsme ospravedlněni a spaseni.2682 Nicméně uvažujeme-li podle slova Pána „poznáte je tedy po jejich ovoci“ (Mt 7,20) o Božích dobrodiních v našem v životě i v životě svatých, poskytuje nám to záruku, že milost v nás působí a že nás pobízí ke stále větší víře a postoji důvěryplné chudoby.
Tento postoj je velice pěkně vysvětlen názorně v odpovědi Jany z Arku na lstivý dotaz jednoho z jejích církevních soudců: Na otázku, zda ví, je-li v Boží milosti, odpovídá: „Nejsem-li v ní, kéž mne Bůh do ní uvede; jsem-li, kéž mě v ní ráčí uchovat.“2683
Zásluha
„Bože, … ukazuješ svou slávu na svých svatých. Neboť když korunuješ zásluhy, korunuješ své dary.“2684
2006 Výraz „zásluha“ označuje obyčejně patřičnou odměnu, kterou nějaké společenství nebo nějaká společnost dluží některému ze svých členů za činnost, hodnocenou jako dobrou nebo špatnou, zasluhující si odměnu nebo trest. Zásluha patří ke ctnosti spravedlnosti, v souladu se zásadou rovnosti, která je její normou.
2007 Člověk si vzhledem k Bohu v přísně právním smyslu nezaslouží nic. Mezi ním a člověkem je nezměrná nerovnost, protože my jsme dostali všechno od něho, našeho Stvořitele.
2008 Zásluha člověka u Boha vyplývá v křesťanském životě z toho, že Bůh se svobodně rozhodl nechat člověka spolupracovat na díle své milosti. Prvním je vždy otcovské jednání Boha, tím, že dává podnět, a svobodné jednání člověka v jeho spolupráci je až na druhém místě, takže zásluhy za dobré skutky je třeba přičítat v prvé řadě Bohu a teprve potom věřícímu. Zásluha člověka se ostatně vrací k Bohu, neboť jeho dobré skutky mají svůj původ v Kristu a pocházejí z předcházející a doprovázející pomoci Ducha svatého.
2009 Přijetí za syny tím, že nás skrze milost činí účastnými božské přirozenosti, nám může v důsledku daru nezasloužené Boží spravedlnosti udělit opravdovou zásluhu. Je to právo vyplývající z milosti, plné právo lásky, která z nás činí „spoludědice“ Krista a činí nás hodnými dosáhnout „slíbeného dědictví věčného života“.2685 Zásluhy našich dobrých skutků jsou dary Boží dobroty.2686 „Nejprve byla udělována milost, nyní se dává, co je dlužno… tvé zásluhy jsou vlastně jeho dary.“2687
2010 Protože v řádu milosti patří iniciativa Bohu, nikdo si nemůže zasloužit první milost, tu, která je na počátku obrácení, odpuštění a ospravedlnění. Pod vlivem Ducha svatého a lásky si potom můžeme pro sebe i pro druhé zasloužit milosti potřebné pro posvěcení a pro růst milosti a lásky, jakož i pro dosažení věčného života. I samotná časná dobra, jako je zdraví a přátelství, si můžeme zasloužit, řídíme-li se Boží moudrostí. Všechny tyto milosti a tato dobra jsou předmětem křesťanské modlitby, která se stará o milost nevyhnutelně potřebnou pro záslužné skutky.
2011 Kristova láska v nás je pramenem všech našich zásluh před Bohem. Tím, že nás milost spojuje s Kristem činnou láskou, zajišťuje nadpřirozený ráz našim skutkům a v důsledku toho jejich záslužnost před Bohem i před lidmi. Svatí si byli vždy hluboce vědomi, že jejich zásluhy byly čirou milostí.
„Po vyhnanství na zemi doufám, že se budu z Tebe radovat ve vlasti; nechci však hromadit zásluhy pro sebe: chci pracovat jen pro Tvou lásku… V pozdním večeru tohoto života se objevím před Tebou s prázdnýma rukama, protože Tě nežádám, Pane, abys počítal mé skutky. Všechny naše spravedlnosti jsou ve Tvých očích poskvrněny. Chci se však obléci do Tvé spravedlnosti a dostat od Tvé lásky, abys byl na věky můj.“2688
Křesťanská svatost
2012 „Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému… Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy“ (Řím 8,28-30).
2013 „Všichni křesťané, jakéhokoliv stavu a zařazení, jsou povoláni k plnému křesťanskému životu a k dokonalé lásce.“2689 Všichni jsou povoláni k svatosti: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48).
„Věřící ať se snaží všemi silami, které dostali podle míry Kristova daru, aby se následováním Krista a snahou se mu podobat oddali celým srdcem oslavě Boha a službě bližnímu v úplném podřízení Otcově vůli. Svatost Božího lidu tak přinese bohaté plody, jak o tom výmluvně hovoří dějiny Církve v životě tolika svatých.“2690
2014 Duchovní pokrok směřuje ke stále důvěrnějšímu spojení s Kristem. Toto spojení se nazývá „mystické“, protože se podílí na Kristově tajemství prostřednictvím svátostí „svatých tajemství“ a v Kristu na tajemství Nejsvětější Trojice. Bůh nás volá všechny k tomuto důvěrnému spojení s ním, i když jen některým jsou uděleny zvláštní milosti nebo mimořádná znamení tohoto mystického života, aby se tak stal zjevným nezasloužený dar, který dostali všichni.
2015 Cesta dokonalosti prochází křížem. Bez odříkání a bez duchovního boje není svatosti.2691 Duchovní pokrok vyžaduje askezi a umrtvování, které postupně vedou k životu v pokoji a v radosti blahoslavenství:
„Kdo stoupá, nikdy nepřestává znovu a znovu začínat; nikdy s těmi začátky neskončí. Ten, kdo stoupá, nikdy nepřestává toužit po tom, co už zná.“2692
2016 Synové svaté Církve, naší matky, právem doufají v milost vytrvání až do konce a v odměnu Boha, jejich Otce, za dobré skutky vykonané s jeho milostí ve spojení s Ježíšem.2693 Protože se věřící řídí tímtéž životním pravidlem, mají tutéž „blaženou naději“ těch, které Boží milosrdenství shromažďuje „ve svatém městě, novém Jeruzalémě“, který sestupuje z nebe, od Boha, vystrojený „jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,2).
Souhrn
2017 Milost Ducha svatého nám uděluje Boží spravedlnost. Tím, že nás Duch vírou a křtem spojuje s utrpením a zmrtvýchvstáním Krista, činí nás účastnými jeho života.
2018 Ospravedlnění jako obrácení představuje dvě hlediska. Člověk se pod vlivem milosti obrací k Bohu a odvrací se od hříchu, a tak přijímá odpuštění a spravedlnost shůry.
2019 Ospravedlnění zahrnuje odpuštění hříchů, posvěcení a obnovu vnitřního člověka.
2020 Ospravedlnění nám bylo zaslouženo Kristovým utrpením a je nám uděleno křtem. Ospravedlnění nás uvádí v soulad se spravedlností Boží, která nás činí spravedlivými. Jeho cílem je oslava Boha a Krista a dar věčného života. Je svrchovaným dílem Božího milosrdenství.
2021 Milost je pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpovídali na naše povolání stát se adoptivními dětmi. Uvádí nás do vnitřního života Nejsvětější Trojice.
2022 Boží iniciativa v díle milosti předchází, připravuje a vyvolává svobodnou odpověď člověka. Milost odpovídá na hluboké touhy lidské svobody; vybízí ji, aby s ní spolupracovala, a zdokonaluje ji.
2023 Posvěcující milost je nezasloužený dar, kterým nám Bůh dává svůj život; je vlita Duchem svatým do naší duše, aby ji uzdravila z hříchu a posvětila ji.
2024 Posvěcující milost nás činí „bohumilými“. „Charizmata“, zvláštní milosti Ducha svatého, jsou zaměřena na posvěcující milost a jejich cílem je obecné dobro Církve. Bůh působí i prostřednictvím různých aktuálních (pomáhajících) milostí, které se liší od habituální (trvalé) milosti, která je v nás stále.
2025 Před Bohem nemáme zásluhu, leda jako důsledek svobodného Božího plánu nechat člověka spolupracovat na díle své milosti. Zásluhu je na prvním místě nutno připisovat Boží milosti, na druhém místě spolupráci člověka. Zásluha člověka tím opět patří Bohu.
2026 V síle našeho adoptivního synovství nám může milost Ducha svatého udělit opravdovou zásluhu jako důsledek nezasloužené Boží spravedlnosti. Naše láska je hlavním pramenem zásluh před Bohem.
2027 Nikdo si nemůže zasloužit první milost, která je na počátku obrácení. Pod vlivem Ducha svatého si můžeme zasloužit pro sebe i pro druhé všechny milosti, potřebné k dosažení věčného života, jakož i potřebná hmotná dobra.
2028 „K plnosti křesťanského života a k dokonalosti lásky jsou povoláni všichni křesťané.“2694 „Křesťanská dokonalost má jen jedinou hranici: totiž, že je bez hranic.“2695
2029 „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“ (Mt 16,24).
3. článek
Církev, matka a učitelka
2030 Křesťan uskutečňuje své povolání v Církvi ve společenství se všemi pokřtěnými. Od Církve přijímá Boží slovo, v němž jsou obsaženy jednotlivé články učení „Kristova zákona“ (Gal 6,2). Od Církve dostává milost svátostí, které jej posilují na „cestě“. Církev mu dává příklad svatosti; její vzor a pramen poznává v nejsvětější Panně Marii; svatost poznává v ryzím svědectví těch, kteří ji žijí; objevuje ji v duchovní tradici a v dlouhých dějinách světců, kteří žili před ním a jejichž památka se v liturgii podle církevního kalendáře slaví.
2031 Mravní život je duchovní bohoslužba. Přinášíme svá těla jako „oběť živou, svatou a Bohu milou“ (Řím 12,1) v lůně Kristova Těla, které tvoříme, a ve společenství s jeho eucharistickou obětí. V liturgii a při slavení svátostí se modlitba a poučování (o pravdách víry) spojují s Kristovou milostí, aby osvěcovaly a živily křesťanský způsob jednání. Jako celý křesťanský život, tak i mravní život nachází svůj pramen a své vyvrcholení v eucharistické oběti.
Mravní život a učitelský úřad Církve
2032 Církev, „sloup a opora pravdy“ (1 Tim 3,15), „převzala od apoštolů Kristův slavnostní příkaz zvěstovat pravdu o spáse“.2696 „Je úkolem Církve „vždy a všude hlásat mravní zásady včetně těch, které se týkají společenského pořádku, a také posuzovat kteroukoli lidskou záležitost, pokud to vyžadují základní práva lidské osobnosti nebo spása duší“.2697
2033 Učitelský úřad pastýřů Církve se v oblasti morálky obvykle vykonává katechezí a kázáním za pomoci děl teologů a duchovních autorů. Takovým způsobem se pod vedením pastýřů a pod jejich dohledem přenášel z generace na generaci „poklad“ křesťanské morálky, který tvoří souhrn charakteristických pravidel, příkazů a ctností, které pramení z víry v Krista a které oživuje láska. Tato katecheze si tradičně brala za základ vedle Kréda a Otčenáše Desatero, které vyjadřuje zásady mravního života platné pro všechny lidi.
2034 Římský velekněz a biskupové jsou „autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé. Lidu sobě svěřenému kážou víru, v kterou má věřit a uplatňovat v životě“.2698 Řádný a všeobecný učitelský úřad Svatého otce a s ním spojených biskupů učí věřící pravdám, kterým mají věřit, lásce, kterou mají prokazovat, a blaženosti, v kterou mají doufat.
2035 Nejvyšší stupeň účasti na Kristově autoritě zajišťuje charizma neomylnosti. „Sahá tak daleko, jak daleko sahá poklad božského zjevení“;2699 vztahuje se také na všechny prvky nauky, včetně morálky, bez nichž uchovávat, vykládat nebo dodržovat pravdy víry vedoucí ke spáse.2700
2036 Pravomoc učitelského úřadu se vztahuje také na zvláštní příkazy přirozeného zákona, protože jejich dodržování, požadované Stvořitelem, je nutné ke spáse. Když učitelský úřad Církve připomíná příkazy přirozeného zákona, vykonává podstatnou část svého prorockého úřadu – hlásat lidem, co opravdu jsou, a připomínat jim, jací mají být před Bohem.2701
2037 Boží zákon, svěřený Církvi, je předkládán věřícím jako cesta života a pravdy. Věřící mají tedy právo2702 být vyučováni podle spásných Božích přikázání, které očišťují úsudek a skrze milost uzdravují zraněný lidský rozum. Mají povinnost zachovávat ustanovení a výnosy vydané právoplatnou církevní autoritou. I když mají taková rozhodnutí disciplinární ráz, vyžadují ochotu v lásce.
2038 K učitelské práci a k uplatňování křesťanské morálky Církev potřebuje oddanost pastýřů, vědecké znalosti teologů, přispění všech křesťanů a lidí dobré vůle. Prostřednictvím víry a uplatňováním evangelia jednotlivci zakoušejí, co je to „život v Kristu“, který je osvěcuje a činí je schopnými rozlišovat podle Božího ducha božské skutečnosti od lidských.2703 Tak může Duch svatý použít prostých, aby osvítil učené a v důstojnosti výše postavené.
2039 Úřady mají být vykonávány v duchu bratrské služby a v oddanosti Církvi, ve jménu Pána.2704 Zároveň se má svědomí každého při posuzování vlastních osobních skutků vyhnout tomu, aby zůstalo uzavřeno v mezích individuální úvahy. Má se, jak nejlépe umí, otevírat úvaze o blahu všech, jak je to vyjádřeno v mravním zákonu, přirozeném i zjeveném, a v důsledku toho i v církevním zákoně a v zaručené nauce učitelského úřadu o mravních otázkách. Není správné stavět osobní svědomí a rozum proti mravnímu zákonu a učitelskému úřadu Církve.
2040 Tak se může rozvíjet mezi křesťany ryzí synovské smýšlení vůči Církvi. Je to obvyklý rozvoj křestní milost, která nás zrodila v lůně Církve a jíž jsme se stali údy Kristova Těla. Církev nám ve své mateřské péči zprostředkovává Boží milosrdenství, které vítězí nad všemi našimi hříchy a působí především ve svátosti smíření. Jako starostlivá matka nám Církev denně prostřednictvím liturgie rozdává hojnou stravu slova a Eucharistie (našeho) Pána.
Církevní přikázání
2041 Církevní přikázání se nacházejí v této linii mravního života, která navazuje na liturgický život a z něho se také živí. Závazný charakter takových pozitivních zákonů, vyhlášených odpovědnými pastýři Církve, má zaručit věřícím nezbytné minimum ducha modlitby, mravního úsilí a růstu lásky k Bohu a bližnímu:
2042 První přikázání (účastnit se v neděli a v zasvěcené svátky celé mše svaté) požaduje od věřících, aby se zúčastnili eucharistické oběti, k níž se shromažďuje křesťanské společenství v den, který připomíná zmrtvýchvstání Páně.2705 Druhé přikázání (vyzpovídat se ze svých hříchů alespoň jednou za rok) zajišťuje přípravu na Eucharistii prostřednictvím přijetí svátosti smíření, kterou pokračuje dílo křestního obrácení a odpuštění.2706 Třetí přikázání (přijmout Tělo Páně alespoň ve velikonoční době) zaručuje minimum v přijímání Těla a Krve Páně ve spojení s velikonočními svátky, pramenem a středem křesťanské liturgie.2707
2043 Čtvrté přikázání (světit zasvěcené svátky) doplňuje zachovávání neděle účastí na hlavních liturgických svátcích ke cti tajemství Pána, Panny Marie a svatých.2708
Páté přikázání (zachovávat stanovené posty) zajišťuje prostor pro askezi a pokání, které nás připravují na liturgické svátky; přispívají k tomu, abychom dovedli získat nadvládu nad svými pudy a svobodu srdce.2709
Věřící jsou také povinni přispívat na hmotné potřeby Církve, každý podle svých možností.2710
Mravní život a svědectví misijního poslání
2044 Věrnost pokřtěných je základní podmínkou pro hlásání evangelia a pro poslání Církve ve světě. Aby poselství spásy ukázalo před lidmi sílu své pravdy a vyzařovalo ji, musí být potvrzováno svědectvím života křesťanů. „Svědectví křesťanského života a dobré skutky, konané v nadpřirozeném duchu, mají sílu přitahovat lidi k víře a k Bohu.“2711
2045 Protože křesťané jsou údy Těla, jehož hlavou je Kristus,2712 přispívají k budování Církve stálostí svého přesvědčení i svých mravů. Církev roste, rozkvétá a šíří se prostřednictvím svatosti svých věřících,2713 „dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, (kdy se na nás uskuteční) Kristova plnost“ (Ef 4,13).
Souhrn
2047 Mravní život je duchovní bohoslužba. Křesťanské jednání nachází svůj pokrm v liturgii a ve slavení svátostí.
2048 Církevní přikázání se týkají mravního i křesťanského života, který je vždy spojen s liturgií, kterou se sytí.
2049 Pastýři Církve vykonávají svůj učitelský úřad v oblasti morálky obvykle katechezí a kázáním; základem je Desatero, které vyjadřuje zásady mravního života, platné pro všechny lidi.
2050 Římský velekněz a biskupové hlásají jako autentičtí učitelé Božímu lidu víru, kterou je nutno věřit a uplatňovat ji v mravech. Je také na nich, aby se vyslovili k mravním otázkám týkajícím se přirozeného zákona a rozumu.
2051 Neomylnost učitelského úřadu pastýřů se vztahuje na všechny prvky nauky, včetně morálky, bez nichž nelze uchovat, vykládat nebo dodržovat pravdy víry vedoucí ke spáse.
Desatero přikázání
| Ex 20,2-17 | Dt 5,6-21 | Katechetická formule |
| Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. | Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. | |
| Nebudeš mít jiného boha mimo mne. | Nebudeš mít jiného boha mimo mne. |
|
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. | Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. |
|
| Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval. | Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval. | |
| Pamatuj na den odpočinku, že ti má být pravý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. | Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat … Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. |
|
| Nedudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospoin nebe i zemi, može všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. | Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn … ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodi, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. | |
| Cti svého otce a svou matku, abys byl dlouho živ n zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. | Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys dlouho byl živ a dobře se ti vedlo na emi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. |
|
| Nezabiješ. | Nezabiješ. |
|
| Nesesmilníš. | Nesesmilníš. |
|
| Nepokradeš. | Nepokradeš. |
|
| Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. | Nevydáš proti svému bližnímu falešné svědectví. |
|
| Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku nebo po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbešc po ničem, co patří tvému bližnímu. | Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. |
|
| Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. |
|
Druhý oddíl
Desatero Božích přikázání
„MISTŘE, CO MÁM DĚLAT…?“
2052 „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?“ Mladíkovi, který se na něho obrací s touto otázkou, Ježíš odpovídá tím, že mu připomíná nutnost uznat Boha jako „jedině dobrého“, jako nejvyšší dobro (par excellence) a jako zdroj všeho dobra. Pak mu Ježíš říká: „Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání.“ A vypočítává mladíkovi přikázání, která se týkají lásky k bližnímu: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, cti otce i matku a miluj svého bližního jako sám sebe.“ Nakonec Ježíš shrnuje všechna tato přikázání do kladné formulace: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 19,16-19).
2053 A k této první odpovědi hned přidává druhou: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě“ (Mt 19,21). Tato druhá odpověď však neruší první. Následování Krista zahrnuje zachovávání přikázání. Zákon není zrušen,2715 ale člověk je vyzýván, aby ho našel v osobě svého Mistra, který je jeho dokonalým naplněním. Ve třech synoptických evangeliích na Ježíšovu výzvu k bohatému mladíkovi, aby ho následoval jako učedník v poslušnosti a zachovávání přikázání, navazuje vybídka k chudobě a k čistotě.2716 Evangelijní rady jsou neoddělitelné od přikázání.
2054 Ježíš převzal deset přikázání, ale zjevil také sílu Ducha, která v jejich liteře působí. Hlásal „spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů“ (Mt 5,20) a než spravedlnost pohanů.2717 Objasnil všechny požadavky přikázání: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezabiješ!“ …Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,21-22).
2055 Když je mu položena otázka „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ (Mt 22,36), Ježíš odpovídá: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Mt 22,37.40).2718 Desatero se musí vysvětlovat ve světle tohoto dvojího a jediného přikázání lásky, plnosti Zákona.
„Vždyť přikázání „nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý“, a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska“ (Řím 13,9-10).
DESATERO V PÍSMU SVATÉM
2056 Slovo „desatero“ (dekalog) znamená doslovně „deset slov“ (Ex 34,28; Dt 4,13; 10,4). Těchto „deset slov“ zjevil Bůh svému lidu na posvátné hoře. Napsal je svým „prstem“ (Ex 31,18),2719 na rozdíl od ostatních příkazů napsaných Mojžíšem.2720 Jsou to Boží slova v jedinečném smyslu. Předává nám je kniha Exodus2721 a kniha Deuteronomium.2722 Již od Starého zákona se posvátné knihy odvolávají na „deset slov“.2723 Avšak jejich plný smysl zjevil teprve Ježíš v Novém zákoně.
2057 Celé Desatero se chápe především v souvislosti s exodem (vyjitím vyvoleného lidu z Egypta), který je velkou událostí Božího osvobození v samém středu Staré smlouvy. Ať v negativní formulaci jako zákazy, nebo v pozitivní jako příkazy (jako: cti otce svého i matku svou), stanoví „Deset slov“ podmínky života osvobozeného z otroctví hříchu. Desatero je cesta života:
„Jestliže budeš poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, která já ti dnes přikazuji, a budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš-li chodit po jeho cestách a zachováš-li jeho přikázání, budeš žít a rozmnožíš se“ (Dt 30,16).
Tato osvobozující síla dekalogu se ukáže například v přikázání o sobotním klidu, určeném i cizincům i otrokům:
„Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh, tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem“ (Dt 5,15).
2058 „Deset slov“ shrnuje a vyhlašuje Boží zákon: „Tato slova mluvil Hospodin k celému vašemu shromáždění na hoře zprostřed ohně, oblaku a mrákoty mocným hlasem a víc nepřipojil. Napsal je na dvě kamenné desky a dal je mně“ (Dt 5,22). Proto se tyto dvě desky nazývají „Svědectví“ (Ex 25,16). Obsahují totiž dodatky Smlouvy uzavřené mezi Bohem a jeho lidem. Tyto „desky svědectví“ (Ex 31,18; 32,15; 34,29) mají být uloženy do „archy“ (Ex 25,16; 40,1-2).
2059 „Deset slov“ pronesl Bůh během jednoho svého zjevení („teofanie“) („Tváří v tvář mluvil s vámi Hospodin na hoře zprostřed ohně“: Dt 5,4). Tato slova patří ke zjevení, jímž Bůh zjevuje sám sebe a svou slávu. Dar přikázání je darem Boha samého a jeho svaté vůle. Bůh se zjevuje svému lidu tím, že mu dává poznat svou vůli.
2060 Dar přikázání a Zákona je součástí Smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svými. Podle knihy Exodus lid dostává zjevení „deseti slov“ mezi předložením Smlouvy2724 a jejím uzavřením,2725 když se zavázal, že bude „poslušně dělat všechno, co mluvil Hospodin“ (Ex 24,7). Desatero nebývá nikdy předáváno, leda po připomínce Smlouvy („Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel na Chorebu Smlouvu“: Dt 5,2).
2061 Přikázání dostávají svůj plný smysl v rámci Smlouvy. Podle Písma mravní jednání člověka nabývá svého vlastního smyslu ve Smlouvě a skrze ni. První z „Deseti slov“ připomínají, že Bůh miloval svůj lid jako první.
„Člověk z trestu za hřích přišel z ráje svobody do otroctví tohoto světa, a proto první věta Desatera, to je první slova Božích přikázání, se týká svobody: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Ex 20,2; Dt 5,6).2726
2062 Vlastní přikázání jsou až na druhém místě; vyjadřují, co vše zahrnuje přináležitost k Bohu stanovená prostřednictvím Smlouvy. Mravný způsob života je odpovědí na iniciativu lásky Pána. Je to vděčnost, projev úcty k Bohu a bohoslužba díkůčinění. Je to spolupráce na plánu, který Bůh uskutečňuje v dějinách.
2063 Smlouva a dialog mezi Bohem a člověkem ještě dokládá skutečnost, že všechny příkazy jsou vyhlášeny v první osobě („Já jsem Hospodin…“) a obracejí se k jiné osobě („ty…“). Ve všech Božích přikázáních je jediné osobní zájmeno, které určuje adresáta. Bůh dává poznat svou vůli celému lidu a zároveň každému jedinci zvlášť.
„Pán přikázal milovat Boha a učil spravedlnosti k bližnímu, aby člověk nebyl ani nespravedlivý, ani nehodný Boha. Tak Bůh Desaterem připravoval člověka, aby se stal jeho přítelem a aby byl jedno srdce se svým bližním… Slova Desatera pro nás zůstávají svrchovaně platná. Vůbec nebyla zrušena; nabyla svůj plný význam a rozvoj příchodem Pána v lidském těle.“2727
DESATERO V CÍRKEVNÍ TRADICI
2064 Církevní Tradice věrná Písmu a v souladu s Ježíšovým příkladem uznala, že Desatero má základní důležitost a význam.
2065 Od doby sv. Augustina má Desatero přední místo jak v katechezi těch, kteří se připravují na křest, tak i v katechezi věřících. V patnáctém století se rozšířil zvyk vyjadřovat Desatero v rýmovaných a kladných formulacích, snadných k naučení nazpaměť. Užívají se dodnes. Církevní katechismy často vykládaly křesťanskou morálku v pořadí podle „Desatera Božích přikázání.“
2066 V průběhu dějin se rozdělení a číslování příkazů měnilo. Tento katechismus se drží rozdělení stanoveného svatým Augustinem, které se stalo v katolické Církvi tradičním. Stejné rozdělení mají i protestantská vyznání. Řečtí otcové vytvořili poněkud odlišné rozdělení, se kterým se setkáváme v pravoslavných církvích a v reformovaných společenstvích.
2067 Deset přikázání vyhlašuje požadavky lásky k Bohu a k bližnímu. První tři se vztahují hlavně na lásku k Bohu a dalších sedm na lásku k bližnímu.
„Jako jsou dvě přikázání lásky, v nichž je shrnut celý Zákon i Proroci – říkal Pán… – tak i Desatero přikázání bylo dáno na dvou deskách. Říká se totiž, že tři přikázání byla napsána na jedné a sedm na druhé desce.“2728
2068 Tridentský koncil učí, že deset přikázání zavazuje křesťany a že i ospravedlněný člověk je musí zachovávat.2729 2. vatikánský koncil to potvrzuje: „Biskupové jako nástupci apoštolů přijímají od Pána… poslání učit všechny národy a hlásat evangelium všemu tvorstvu, aby všichni lidé dosáhli spásy vírou, křtem a plněním přikázání.“2730
JEDNOTA DESATERA
2069 Desatero tvoří nedílný celek. Každé „slovo“ odkazuje ke každému dalšímu slovu i ke všem ostatním; vzájemně se podmiňují. Obě desky se vzájemně vysvětlují; vytvářejí organickou jednotu. Přestoupit jedno přikázání, znamená přestoupit všechna ostatní.2731 Nelze ctít jiné lidi, aniž by se vzdávala chvála Bohu, jejich Stvořiteli. A nebylo by možné klanět se Bohu bez lásky ke všem lidem, jeho tvorům. Desatero spojuje teologální a společenský život člověka.
DESATERO A PŘIROZENÝ ZÁKON
2070 Desatero přikázání je součástí Božího zjevení. Zároveň nás učí pravému lidství. Vyzdvihuje základní povinnosti, a tedy nepřímo základní práva, která tkví v přirozenosti lidské osoby. Desatero je přednostním vyjádřením „přirozeného zákona“.
„Už od počátku Bůh vepsal do srdce lidí příkazy přirozeného zákona. Pak se jen omezil na to, aby jim je připomenul. Tím připomenutím je Desatero.“2732
2071 I když jsou přikázání přístupná pouhému rozumu, byla zjevena. Hříšné lidstvo potřebovalo toto zjevení, aby dosáhlo plného a bezpečného poznání požadavků přirozeného zákona:
„Ve stavu hříchu bylo zapotřebí úplného výkladu přikázání Desatera, protože světlo rozumu se zatemnilo a vůle sešla na scestí.“2733
Boží přikázání poznáváme prostřednictvím Božího zjevení, které nám předkládá Církev, a hlasem mravního svědomí.
ZÁVAZNOST DESATERA
2072 Protože desatero Božích přikázání vyjadřuje základní povinnosti člověka k Bohu a k bližnímu, zjevuje ve svém základním obsahu těžké závazky. Ty jsou v podstatě neměnné a zavazují vždy a všude. Nikdo od nich nemůže zprostit. Bůh vryl deset přikázání do srdce lidské bytosti.
2073 Poslušnost vůči přikázáním zahrnuje také závazky, jejichž předmět je sám o sobě lehký. Tak páté přikázání zakazuje slovní urážku, která se však může stát těžkým hříchem jen podle okolností a úmyslu toho, kdo ji pronáší.
„BEZE MNE NEMŮŽETE DĚLAT NIC“
2074 Ježíš říká: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; neboť beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Ovocem, naznačeným těmito slovy, je svatost života oplodněného spojením s Kristem. Když věříme v Ježíše Krista, podílíme se na jeho tajemstvích a zachováváme jeho přikázání, sám Spasitel přichází, aby v nás miloval svého Otce a své bratry, našeho Otce a naše bratry. Jeho Osoba se stává díky Duchu živým a vnitřním pravidlem našeho chování: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12).
Souhrn
2075 „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?“ – „Chceš-li vejít do Života, zachovávej přikázání“ (Mt 19,16-17).
2076 Ježíš dosvědčil svým jednáním a svým kázáním trvalou platnost Desatera.
2077 Dar Desatera je udělen v rámci Smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svým lidem. Boží přikázání dostávají svůj pravý význam ve Smlouvě a jejím prostřednictvím.
2078 Církevní tradice, věrná Písmu a v souladu s Ježíšovým příkladem, uznala základní důležitost a význam Desatera.
2079 Desatero tvoří organickou jednotu, v níž každé „slovo“ nebo „přikázání“ odkazuje ke všem ostatním. Přestoupením jednoho přikázání je porušen celý zákon.2734
2080 Desatero je přednostním vyjádřením přirozeného zákona. Poznáváme je skrze Boží zjevení a lidským rozumem.
2081 Desatero přikázání vyjadřuje ve svém základním obsahu těžké závazky. Poslušnost vůči těmto přikázáním zahrnuje však také závazky, jejichž předmět je sám o sobě lehký.
2082 Co Bůh přikazuje, to činí možným svou milostí.
První kapitola
„Miluj pána, svého boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“
2083 Ježíš shrnul povinnosti člověka k Bohu těmito slovy: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ (Mt 22,37).2735 Je to bezprostřední ozvěna slavnostní výzvy: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“ (Dt 6,4).
Bůh nás miloval jako první. Láska jediného Boha se připomíná v prvním z „Deseti slov.“ Přikázání pak rozvádějí odpověď lásky; k tomu, aby ji dal Bohu, je člověk vyzván.
1. článek
První přikázání
„Já jsem Pán, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit“ (Ex 20,2-5).2736
„Je psáno: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit““ (Mt 4,10).
„Budeš se klanět Pánu, svému Bohu, a jen jemu sloužit“
2084 Bůh se dává poznat tím, že připomíná svou všemohoucí, blahovolnou a osvobozující činnost v dějinách toho, k němuž se obrací slovy: „Vyvedl jsem tě z egyptské země, z domu otroctví.“ První slovo obsahuje první přikázání Zákona: „Budeš se klanět Hospodinu, svému Bohu, jemu budeš sloužit… Nesmíte chodit za jinými bohy“ (Dt 6,13-14). První výzva a spravedlivý požadavek Boha je, aby ho člověk přijal a klaněl se mu.
2085 Jediný a pravý Bůh zjevuje především svou slávu Izraeli.2737 Zjevení povolání a pravdy o člověku je vázáno na zjevení Boha. Posláním člověka je ukazovat Boha tak, že jedná v souladu s tím, že je stvořený „k obrazu a podobě Boha“:
„Nikdy nebudou žádní jiní bohové, Tryphone, vůbec nikdy nebyli od samých počátků… kromě toho, který stvořil a uspořádal vesmír. Nemyslíme, že náš Bůh se liší od vašeho. Je to týž Bůh, který vyvedl vaše otce z Egypta „mocnou rukou a napřaženým ramenem“. Neklademe své naděje do nějakého jiného boha – vždyť žádní nejsou –, ale do téhož Boha, ve kterého doufáte vy, v Boha Abraháma, Izáka a Jakuba.“2738
2086 „První přikázání zahrnuje víru, naději a lásku. Neboť vyslovíme-li slovo Bůh, uznáváme tím bytost stálou a neměnnou, která zůstává stále táž, věrná a dokonale spravedlivá. Z toho vyplývá povinnost přijímat jeho slova, věřit mu a mít v něho naprostou důvěru. On je Všemohoucí, milostivý, ochotný a nakloněný dělat dobro. Kdo by v něho nekladl své naděje? Kdo by ho mohl nemilovat, když nazírá poklady jeho dobroty a něhy, kterými nás zahrnuje? Proto Bůh v Písmu začíná a neměnně končí svá přikázání formulí: „Já jsem Pán.““2739
VÍRA
2087 Náš mravní život nachází svůj pramen ve víře v Boha, který nám zjevuje svou lásku. Svatý Pavel mluví o „poslušnosti víry“ (Řím 1,5)2740 jako o první povinnosti. Dává nahlédnout, že počátkem a výkladem všech mravních selhání je „neznalost Boha“.2741 Naší povinností vůči Bohu je věřit v Něho a vydávat mu svědectví.
2088 První přikázání po nás žádá, abychom svou víru rozvážně a bděle živili a chránili a abychom odmítali všechno, co je proti ní. Proti víře lze hřešit různými způsoby: Dobrovolné pochybování o víře opomíjí nebo odmítá považovat za pravdivé, co Bůh zjevil a co Církev předkládá k věření. Nedobrovolné pochybování označuje váhání uvěřit, obtíže při překonávání námitek spojených s vírou, nebo také úzkost způsobenou její nejasností. Je-li vědomě pěstováno může vést k zaslepení ducha.
2089 Nevíra je nedbalost o zjevenou pravdu nebo vědomé odmítání dát jí svůj souhlas. „Bludem se nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu; odpad (apostaze) od víry je odmítnutí křesťanské víry jako celku; rozkol (schizma) je odmítnutí podřízenosti papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve papeži podřízenými.“2742
NADĚJE
2090 Člověk nemůže plně odpovědět na božskou lásku svými vlastními silami, když se mu Bůh zjevuje a volá ho. Musí doufat, že mu Bůh dá schopnost oplácet jeho lásku a jednat podle přikázání lásky. Naděje je důvěrné očekávání Božího požehnání a blaženého patření na Boha; je také bázní urazit Boží lásku a přivolat trest.
2091 První přikázání se týká také hříchů proti naději, jimiž jsou zoufalství a opovážlivost: Ze zoufalství člověk přestává doufat, že ho Bůh spasí, že mu pomůže, aby dosáhl spásy nebo odpuštění svých hříchů. Protiví se Boží dobrotě, jeho spravedlnosti – Pán je totiž věrný tomu, co slíbil – a jeho milosrdenství.
2092 Jsou dva druhy opovážlivosti. Buď člověk spoléhá na své schopnosti (v naději, že se může spasit bez pomoci shůry), nebo příliš spoléhá na Boží všemohoucnost a milosrdenství (v očekávání, že dosáhne Božího odpuštění bez obrácení a slávy bez zásluh).
LÁSKA
2093 Víra v Boží lásku zahrnuje výzvu a povinnost odpovědět na Boží lásku upřímnou láskou. První přikázání nám přikazuje milovat Boha nade vše a všechny tvory pro něho a kvůli němu.2743
2094 Proti lásce k Bohu lze hřešit různými způsoby: Lhostejnost nedbá o Boží lásku nebo ji odmítá vzít v úvahu; zneuznává její iniciativu a popírá její sílu. Nevděčnost opomíjí nebo odmítá uznat Boží lásku a oplácet Bohu lásku láskou. Vlažnost je váhání nebo nedbalost při odpovědi na Boží lásku; může zahrnovat odmítání odevzdat se dynamice lásky. Omrzelost nebo duchovní lenost jde až k odmítání radosti, jež pochází od Boha, a k pocitům odporu vůči Božímu dobru. Nenávist vůči Bohu se rodí z pýchy. Protiví se lásce k Bohu, jehož dobrotu popírá, a odvažuje se ho proklínat za to, že zakazuje hříchy a ukládá tresty.
„Pánu, svému Bohu, se budeš klanět“
2095 Božské ctnosti víry, naděje a lásky utvářejí a oživují mravní ctnosti. Láska nás tak vede k tomu, abychom dávali Bohu, co mu ve vší spravedlnosti dlužíme jako tvorové. Ctnost zbožnosti nás k takovému postoji disponuje.
KLANĚNÍ
2096 Klanění je hlavní úkon ctnosti zbožnosti. Klanět se Bohu znamená uznat ho jako Boha, jako Stvořitele a Spasitele, Pána všeho, co existuje, jako nekonečnou a milosrdnou Lásku. „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Lk 4,8), říká Ježíš s poukazem na Deuteronomium.2744
2097 Klanět se Bohu, to znamená uznat v úctě a naprosté podřízenosti „nicotnost tvora“, který existuje pouze skrze Boha. Klanět se Bohu znamená chválit ho a velebit tak jako Maria v Magnificat a pokořit se tím, že s vděčností vyznáváme, jak veliké věci učinil, a že jeho jméno je svaté.2745 Klanět se jedinému Bohu to osvobozuje člověka od sebelásky, od otroctví hříchu a modloslužby světa.
MODLITBA
2098 Úkony víry, naděje a lásky, které přikazuje první přikázání, se uskutečňují v modlitbě. Povznesení ducha k Bohu je výrazem našeho klanění se Bohu: modlitba chval, díků, přímluvy a prosby. Modlitba je nezbytnou podmínkou, abychom dokázali zachovávat Boží přikázání. „Je třeba stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1).
OBĚŤ
2099 Je správné přinášet Bohu oběti na znamení klanění a vděčnosti, prosby a společenství: „Každý čin vykonaný kvůli tomu, abychom přilnuli k Bohu ve svatém společenství a mohli tak být v radosti, je pravá oběť.“2746
2100 Aby vnější oběť byla ryzí, musí být výrazem duchovní oběti: „Mou obětí, Bože, je zkroušený duch…“ (Ž 51,19). Proroci Staré smlouvy často pranýřovali oběti konané bez vnitřní účasti2747 a oddělené od lásky k bližnímu.2748 Ježíš připomíná slova proroka Ozeáše:
„Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Mt 9,13; 12,7).2749 Jediná dokonalá oběť je ta, kterou Kristus přinesl na kříži, aby se bezvýhradně obětoval lásce Otce a za naši spásu.2750 Spojíme-li se s jeho obětí, můžeme učinit ze svého života oběť Bohu.
PŘISLÍBENÍ A SLIBY
2101 Při některých příležitostech je křesťan vyzýván, aby Bohu něco slíbil. Křest a biřmování, sňatek a kněžské svěcení to vždy vyžadují. Křesťan může z osobní zbožnosti přislíbit Bohu nějaký skutek, modlitbu, almužnu, pouť, atd. Věrnost tomu, co člověk slíbil Bohu, je výrazem úcty, jaká náleží Boží velebnosti a lásky k věrnému Bohu.
2102 „Slib, to je uvážená a svobodná přípověď, učiněná Bohu, o možném a lepším dobru, se musí splnit ze ctnosti nábožnosti.“2751 Slib je úkon zbožnosti, kterým křesťan nabízí Bohu sám sebe nebo mu slibuje nějaký dobrý skutek. Dodrží-li své sliby, dává tedy Bohu, co mu slíbil a zasvětil. Skutky apoštolů nám líčí, jak svatý Pavel dbal na to, aby dodržel, co slíbil.2752
2103 Slibům žít podle evangelijních rad Církev přiznává hodnotu příkladu:2753
„Proto se Církev raduje z toho, že se v ní mezi věřícími nachází mnoho mužů i žen, kteří přesněji následují a výrazněji hlásají Spasitele v jeho zřeknutí se sebe tím, že ve svobodě Božích dětí přijímají chudobu a vzdávají se vlastní vůle; pokud jde o dokonalost, podřizují se pro Boha lidem více, než je nařízeno, aby se tak více připodobnili poslušnému Kristu.“2754 V jistých případech může Církev ze závažných důvodů zprostit slibů a přislíbení.2755
POVINNOST SPOLEČNOSTI VŮČI NÁBOŽENSTVÍ A PRÁVO NA NÁBOŽENSKOU SVOBODU
2104 „Všichni lidé… mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho Církvi a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“2756 Je to povinnost, která vyplývá ze „samé přirozenosti“ lidí.2757 Nestaví se proti „upřímné úctě“ k různým náboženstvím, která „jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi“,2758 ani proti požadavku lásky, která má křesťany k tomu, aby „laskavě, rozvážně a trpělivě jednali s lidmi žijícími v omylu nebo neznalosti víry“.2759
2105 Povinnost vzdávat Bohu ryzí úctu se týká jak jednotlivého člověka, tak i společnosti. Je to „tradiční katolické učení o mravní povinnosti jednotlivců i společnosti vůči pravému náboženství a jediné Církvi Kristově“.2760 Tím, že Církev bez přestání hlásá lidem evangelium, usiluje o to, aby mohli „v křesťanském duchu utvářet smýšlení a mravy, zákony a struktury společnosti“,2761 ve které žijí. Společenskou povinností křesťanů je respektovat a probouzet v každém člověku lásku k tomu, co je pravdivé a co je dobré. Tato povinnost od nich vyžaduje, aby šířili „jediné pravé náboženství“, které „je uskutečněno v katolické a apoštolské Církvi“.2762 Křesťané jsou povoláni, aby byli světlem světa.2763 Církev tím ukazuje Kristovu královskou moc nad celým stvořením a zvláště nad lidskou společností.2764
2106 „Nikdo… nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně.“2765 Toto právo má svůj základ v samé přirozenosti lidské osoby, jejíž důstojnost jí dává svobodně přilnout k božské pravdě, která přesahuje časný řád. Proto „patří i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí“.2766
2107 „Jestliže s ohledem na zvláštní okolnosti v některém národě dostane jedno náboženské společenství v právním řádu státu zvláštní občanské uznání, je nutné, aby bylo zároveň uznáno a zachováváno právo všech občanů a náboženských společností na náboženskou svobodu.“2767
2108 Právo na náboženskou svobodu není ani mravní přípustnost přidržovat se omylu,2768 ani nějaké domnělé právo na blud,2769 nýbrž je to přirozené právo lidské osoby nebýt v náboženských věcech, pokud je to v oprávněných mezích, vystavena vnějšímu nátlaku ze strany politické moci. Toto přirozené právo „má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem“.2770
2109 Právo na náboženskou svobodu nemůže být samo o sobě ani neomezené,2771 ani prostě omezeno pouze „veřejným řádem“ chápaným pozitivistickým nebo naturalistickým způsobem.2772 „Oprávněné meze“, jež jsou vlastní tomuto právu, musí být určeny s politickou rozvážností pro každou společenskou situaci podle požadavků obecného blaha a schváleny občanskou vládní mocí podle „právních norem shodných s objektivním mravním řádem“.2773
„Nebudeš mít jiného boha mimo mne“
2110 První přikázání zakazuje uctívat jiné bohy, kromě jediného Pána, který se zjevil svému lidu. Zakazuje pověru a bezbožectví. Pověra představuje jistým způsobem zvrá cenné přehánění („per excessum“) náboženství; bezbožectví je neřest opačná, je to nedostatek („per defectum“) ctnosti zbožnosti.
POVĚRA
2111 Pověra je úchylka náboženského cítění a úkonů, které člověku ukládá. Může také zasahovat do kultu, který vzdáváme pravému Bohu, např. když se jistým, jinak oprávněným a nutným úkonům přikládá důležitost nějakým způsobem kouzelná. Přikládat účinnost pouze hmotné stránce modliteb nebo svátostným znamením bez ohledu na vnitřní postoje, které vyžadují, znamená upadat do pověry.2774
MODLOSLUŽBA
2112 První přikázání odsuzuje mnohobožství (polyteismus). Vyžaduje od člověka, aby nevěřil jiným bohům kromě Boha, aby neuctíval jiná božstva kromě Jediného. Písmo neustále připomíná odmítání model, které jsou „stříbro a zlato, dílo lidských rukou“; které „mají ústa, ale nemluví, mají oči, ale nevidí….“. Tyto nicotné modly činí člověka nicotným: „Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá“ (Ž 115,4-5.8).2775 Bůh naopak je „živý Bůh“ (Joz 3,10; Ž 42,3; atd.), který dává život a zasahuje do dějin.
2113 Modloslužba se netýká jen nepravých pohanských kultů. Zůstává trvalým pokušením víry. Spočívá ve zbožšťování toho, co není Bůh. Modloslužba je, když člověk uctívá tvora místo Boha a klaní se mu, ať se jedná o bůžky, nebo o démony (např. u satanismu), o moc, o rozkoš, o rasu, o předky, o stát, o peníze, atd. „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu,“ říká Ježíš (Mt 6,24). Mnoho mučedníků zemřelo, aby se neklanělo „Šelmě“,2776 a odmítli dokonce i jen předstírat, že ji uctívají. Modloslužba popírá, že jediným Pánem je Bůh; proto je neslučitelná se společenstvím s Bohem.2777
2114 Lidský život se harmonicky sjednocuje v klanění Jedinému. Přikázání klanět se pouze Pánu činí člověka jednoduchým a zachraňuje ho před bezbřehou roztříštěností. Modloslužba je perverze náboženského cítění vrozeného člověku. Modloslužebník je ten, kdo „svůj nezničitelný pojem Boha vztahuje spíše na cokoliv jiného než na Boha“.2778
VĚŠTĚNÍ A MAGIE
2115 Bůh může zjevit budoucnost svým prorokům nebo jiným světcům. Nicméně správný postoj křesťana spočívá v tom, že se, pokud jde o jeho budoucnost, odevzdá s důvěrou do rukou Prozřetelnosti, co se a vyhýbá se ve vztahu k budoucnosti každé nezdravé zvědavosti. Nepředvídavost může být nedostatkem odpovědnosti.
2116 Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: dovolávat se satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že „odhalují“ budoucnost.2779 Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu před tuch nebo věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se medií, v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a úctou spojenou s láskyplnou bázní, jakou dlužíme pouze Bohu.
2117 Všechny praktiky magie a čarodějnictví, kterými člověk zamýšlí podrobit si skryté mocnosti, aby mu sloužily, a tak dosáhnout nadpřirozenou moc nad bližním, byť by to směřovalo i k jeho uzdravení, závažně odporují ctnosti zbožnosti. Takové praktiky jsou ještě více odsouzeníhodné, jsou-li spojeny se záměrem škodit druhým nebo když se dovolávají zásahu zlých duchů. Také nošení talismanů je hodno pokárání. Věštění nebo magie se často užívá ve spiritismu. Proto Církev věřící před ním varuje. Uchylování se k tzv. přírodním léčebným metodám nesmí vést ani ke vzývání zlých mocností, ani ke zneužívání důvěřivosti druhých.
HŘÍCHY PROTI ÚCTĚ K BOHU
2118 První Boží přikázání odsuzuje hlavní hříchy proti úctě k Bohu: jednání, jímž člověk slovy nebo skutky pokouší Boha, svatokrádež a simonii (svatokupectví).
2119 Jednání, jímž je pokoušen Bůh, spočívá v tom, že se slovy nebo skutky zkouší jeho dobrota a jeho všemohoucnost. Tak chtěl satan dosáhnout, aby se Ježíš vrhl dolů z chrámu, a donutil tak Boha zasáhnout.2780 Ježíš mu čelí Božím slovem: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha“ (Dt 6,16). Vyzývavý postoj, který se projevuje v takovém pokoušení, zraňuje úctu a důvěru, jakou máme mít ke svému Stvořiteli a Pánu. Skrývá se v něm vždy pochybování o Boží lásce, prozřetelnosti a moci.2781
2120 Svatokrádež spočívá ve znesvěcování nebo nedůstojném zacházení se svátostmi či jinými liturgickými úkony, jakož i osobami, předměty a místy zasvěcenými Bohu. Svatokrádež je těžký hřích, zvláště je-li spáchána proti Eucharistii, protože tato svátost nám podstatně zpřítomňuje Tělo samého Krista.2782
2121 Svatokupectví (simonie)2783 se definuje jako kupování nebo prodávání duchovních statků. Kouzelníku Šimonovi, jenž si chtěl koupit duchovní moc, jejíž působení viděl u apoštolů, Petr odpovídá: „Ať přijde zkáza na tvoje peníze i na tebe, protože ses domníval, že Boží dar můžeš koupit za peníze“ (Sk 8,20). Tak se shodoval s Ježíšovým výrokem:
„Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8).2784 Není možné přivlastnit si duchovní dobra a zacházet s nimi jako vlastníci nebo páni, protože jejich zdroj je v Bohu. Je možné pouze je zdarma od něho dostat.
2122 „Za udělení svátosti udělovatel nic nepožaduje kromě dávek stanovených příslušným představeným; vždy dbá, aby z důvodu chudoby nebyli potřební zbaveni pomoci ze svátostí.“2785 Příslušná autorita vyměří výši těchto „dávek“ podle zásady, že křesťanský lid má přispívat na vydržování služebníků Církve. „Dělník má právo na svou obživu“ (Mt 10,10).2786
ATEISMUS
2123 „Mnoho našich současníků však toto hluboké životní spojení s Bohem vůbec nechápe nebo je výslovně odmítá, takže ateismus je nutno počítat k nejvážnějším skutečnostem naší doby.“2787
2124 Výraz ateismus označuje velmi rozmanité jevy. Jeden jeho častý způsob je praktický materialismus, který omezuje své potřeby i své snažení jen na prostor a čas. Ateistický humanismus nesprávně zastává nesprávný názor, že člověk „je sám sobě cílem, jediným strůjcem a tvůrcem své historie“.2788 Jiná forma současného ateismu slibuje osvobodit člověka prostřednictvím hospodářského a sociálního osvobození, k čemuž prý „stojí v cestě náboženství už svou povahou, neboť odvrací člověka od budování společnosti tím, že ho pozdvihuje k naději na budoucí a neskutečný život“.2789
2125 Ateismus je hříchem proti ctnosti zbožnosti, protože odmítá nebo popírá existenci Boha.2790 Odpovědnost za tuto vinu může být podstatně zmenšena úmysly nebo okolnostmi. Na zrodu a rozšíření ateismu „mohou mít nemalý podíl věřící tím, že zanedbávají náboženskou výchovu, zkresleně podávají nauku a mají nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě; o nich platí, že pravou tvář Boha a náboženství spíše zastírají, než ukazují“.2791
2126 Často má ateismus svůj základ v nesprávném pojetí lidské nezávislosti, vyhrocené až k odmítnutí jakékoliv závislosti na Bohu.2792 Ve skutečnosti „uznání Boha není v rozporu s důstojností člověka, neboť tato důstojnost má základ a dovršení právě v Bohu“.2793 Církev ví, „že její poselství je v plném souladu s nejskrytějšími tužbami lidského srdce“.2794
AGNOSTICISMUS
2127 Agnosticismus má několik podob. V některých případech agnostik nechce popírat Boha; připouští dokonce existenci jakési transcendentní bytosti, která se nemůže zjevit a o které nikdo není s to nic říci. V jiných případech se agnostik nevysloví o existenci Boha a prohlásí, že není možné ji dokázat, stejně jako není možné ji připustit nebo popřít.
2128 Agnosticismus může někdy zahrnovat jisté hledání Boha, avšak může také představovat lhostejnost, útěk před posledním problémem existence a jakousi netečnost mravního svědomí. Příliš často se agnosticismus rovná praktickému ateismu.
„Nezobrazíš si Boha“
2129 Výslovné Boží nařízení vyžadovalo zákaz jakéhokoliv zobrazení Boha lidskou rukou. Deuteronomium vysvětluje: „V den, kdy k vám Hospodin mluvil na Chorébu zprostředku ohně, jste neviděli žádnou podobu; velice se tedy střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu…“ (Dt 4,15-16). Je to naprosto transcendentní (přesažný) Bůh, který se zjevil Izraeli. „On je všechno“, ale zároveň je „větší než celé jeho tvorstvo“ (Sir 43,27-28). On samotný je „původce krásy“ (Mdr 13,3).
2130 Nicméně již ve Starém zákoně Bůh nařídil nebo dovolil udělat obrazy, které symbolicky vedly ke spáse skrze vtělené Slovo: měděný had,2795 archa Smlouvy a cherubové.2796
2131 Sedmý ekumenický koncil v Niceji (v roce 787) na základě tajemství vtěleného Slova prohlásil za oprávněné – proti obrazoborcům – uctívání obrazů: a to Krista, ale i Matky Boží, andělů a všech svatých. Tím, že se Boží Syn vtělil, zahájil novou „éru“ obrazů.
2132 Křesťanské uctívání obrazů neodporuje prvnímu přikázání, které zakazuje modly. Vždyť „úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho obraz představuje“,2797 a „kdo uctívá obraz, uctívá v něm osobu, která je na něm namalována“.2798 Čest vzdávaná posvátným obrazům je „zbožná úcta“, a nikoliv klanění, které přísluší jen Bohu.
„Kultovní úkony se neobracejí k obrazům jako takovým, nýbrž nakolik slouží ke zpodobení vtěleného Slova. A tak hnutí, které se obrací k obrazu jako obrazu, se nezastaví u něho, nýbrž směřuje ke skutečnosti, kterou představuje.“2799
Souhrn
2133 „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5).
2134 První přikázání vyzývá člověka, aby věřil v Boha, aby v něho doufal a aby ho miloval nade vše.
2135 „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět“ (Mt 4,10). Klanět se Bohu, modlit se k němu, vzdávat mu úctu, jaká mu náleží, dodržovat přísliby a sliby, které mu byly dány, to jsou úkony ctnosti zbožnosti, které vyjadřují zachovávání prvního přikázání.
2136 Povinnost vzdávat Bohu ryzí úctu má jak jednotlivý člověk, tak i společnost.
2138 Pověra je úchylka úcty, kterou vzdáváme pravému Bohu. Jejím největším výrazem je modloslužba a různé formy věštění nebo magie.
2139 Jednání, jímž je Bůh pokoušen slovy nebo skutky, svatokrádež a svatokupectví jsou jako hříchy proti úctě k Bohu zakázané prvním přikázáním.
2140 Ateismus, poněvadž odmítá nebo popírá existenci Boha, je hříchem proti prvnímu přikázání.
2141 Uctívání posvátných obrazů se zakládá na tajemství vtělení Božího Slova. Nijak neodporuje prvnímu přikázání.
2. článek
Druhé přikázání
„Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha“ (Ex 20,7; Dt 5,11).
„Bylo řečeno předkům: „Nebudeš přísahat křivě…“ Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte“ (Mt 5,33-34).
Jméno Pána je svaté
2142 Druhé přikázání předpisuje respektovat jméno Pána. Je odvozeno, stejně jako první přikázání, ze ctnosti zbožnosti a dává řád především našemu mluvení o svatých věcech.
2143 Mezi slovy zjevení má jedno zvláštní význam, je to slovo zjevující Boží jméno. Bůh je svěřuje těm, kdo v něho věří. Zjevuje se jim ve svém osobním tajemství. Dar jména náleží do řádu důvěrnosti a intimity. „Jméno Pána je svaté.“ Proto je člověk nesmí zneužívat. Má je uchovávat v paměti v tichém klanění plném lásky.2801 Nezařadí je mezi svá slova, pokud by jím nechtěl chválit, velebit a oslavovat.2802
2144 Úcta k Božímu jménu vyjadřuje uctivý postoj, jaký se sluší mít k tajemství samého Boha a k celé posvátné skutečnosti, kterou vyvolává. Smysl pro posvátno je součástí ctnosti zbožnosti.
„Pocit bázně a smysl pro posvátno jsou křesťanské city nebo ne? Nikdo o tom nemůže rozumně pochybovat. Jsou to city, kterými bychom oplývali, a to v hojné míře, kdybychom měli vidění Boží velebnosti. Jsou to city, které bychom zakoušeli, kdybychom si uvědomovali Boží přítomnost. Měli bychom je mít v takové míře, v jaké věříme, že Bůh je přítomen. Jestliže je nemáme, je to tím, že si nejsme vědomi, nevěříme, že On je přítomen.“2803
2145 Věřící má vydávat svědectví jménu Pána tím, že neohroženě vyznává svou víru.2804 Kázání a katecheze mají být proniknuty klaněním a úctou ke jménu našeho Pána Ježíše Krista.
2146 Druhé přikázání zakazuje zneužívání Božího jména, to je každé nevhodné užívání jména Boha, Ježíše Krista, Panny Marie a všech svatých.
2147 Slíbit něco jiným ve jménu Boha, to znamená dávat v sázku Boží čest, věrnost, pravdivost a autoritu. Takový slib se má dodržet jako požadavek spravedlnosti. Zpronevěřit se takovému slibu se rovná zneužití Božího jména a jistým způsobem to znamená dělat z Boha lháře.2805
2148 Rouhání se staví přímo proti druhému přikázání. Spočívá v tom, že člověk pronáší vnitřně nebo navenek nenávistná, vyčítavá, vyzývavá slova proti Bohu, že špatně mluví o Bohu, že jeho slovům chybí úcta k Bohu, že zneužívá Boží jméno. Svatý Jakub kárá ty, kteří „mluví pohrdavě proti vznešenému jménu (Krista), podle kterého byli nazváni“ (Jak 2,7). Zákaz rouhání se vztahuje i na slova proti Kristově Církvi, proti svatým a posvátným věcem. Rouhání je také uchylovat se k Božímu jménu, aby se zamaskovaly zločinecké metody, zotročování národů, mučení nebo popravování. Zneužití Božího jména ke spáchání zločinu vede k odmítání náboženství.
Rouhání odporuje úctě, kterou jsme povinni Bohu a jeho svatému jménu. Samo o sobě je těžkým hříchem.2806
2149 Kletby, do nichž je vloženo Boží jméno bez úmyslu rouhat se, jsou nedostatkem úcty k Pánu. Druhé přikázání zakazuje také užívání Božího jména k magickým účelům.
„Boží jméno je veliké tam, kde se vyslovuje s úctou, jaká přísluší jeho velikosti a jeho velebnosti. Boží jméno je svaté tam, kde se pronáší s úctou a s obavou neurazit Boha.“2807
Boží jméno brané nadarmo
2150 Druhé přikázání zakazuje křivou přísahu. Udělat slavný slib nebo přísahat znamená brát Boha za svědka toho, co se tvrdí. To znamená dovolávat se božské pravdivosti jako záruky vlastní pravdivosti. Přísaha se závazně odvolává na jméno Páně. „Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho svatém jménu přísahat“ (Dt 6,13).
2151 Odmítnout křivou přísahu povinností vůči Bohu. Bůh jako Stvořitel a Pán je normou každé pravdy. Lidské slovo je ve shodě nebo v rozporu s Bohem, který je Pravda sama. Když je přísaha pravdivá a oprávněná, staví do pravého světla vztah lidského slova k Boží pravdě. Křivá přísaha volá Boha za svědka nějaké lži.
2152 Kdo udělá nějaký slib pod přísahou s úmyslem nedodržet ho, nebo se nedrží toho, co slíbil pod přísahou, je křivopřísežníkem. Křivá přísaha je velký nedostatek úcty k Pánu každého slova. Zavazovat se přísahou k provedení nějaké špatné věci, je proti svatosti Božího jména.
2153 Ježíš vyložil druhé přikázání v horském kázání: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu své přísahy.“ Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte… Ale vaše řeč ať je ano, ano, ne, ne. Co je nadto, je ze Zlého“ (Mt 5, 3334.37).2808 Ježíš učí, že každá přísaha v sobě obsahuje vztah k Bohu a že Boží přítomnosti a jeho pravdě musí být vzdávána čest v každém slově. Rozvážnost při odvolávání se v řeči na Boha jde ruku v ruce s uctivou pozorností vůči jeho přítomnosti, dosvědčované nebo tupené každým naším tvrzením.
2154 Z učení svatého Pavla2809 církevní Tradice pochopila, že Ježíš není proti přísaze, je-li skládána ze závažného a spravedlivého důvodu (např. před soudem). „Přísaha, tj. vzývání Božího jména na svědectví pravdy, může být učiněna pouze pravdivě, uváženě a spravedlivě.“2810
2155 Svatost Božího jména vyžaduje nedovolávat se jej kvůli malichernostem a vyžaduje, aby se přísaha neskládala za takových okolností, kdy by to mohlo být vysvětlováno jako schvalování moci, která přísahu neprávem požaduje. Je-li přísaha vyžadována občanskými úřady neprávem, může být odmítnuta. Jde o případy, kdy je vyžadována k něčemu, co odporuje lidské důstojnosti nebo společenství Církve.
Křesťanské jméno
2156 Svátost křtu je udělována „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Při křtu jméno Pána posvěcuje člověka a křesťan dostává v Církvi vlastní jméno. Může to být jméno nějakého světce, to je nějakého učedníka, který žil s příkladnou věrností ke svému Pánu. Patronát světce poskytuje vzor lásky a zajišťuje jeho přímluvu. „Křestní jméno“ může také vyjadřovat nějaké křesťanské tajemství nebo křesťanskou ctnost. „Rodiče, kmotři a farář dbají, aby se nedávalo jméno, které je cizí křesťanskému smýšlení.“2811
2157 Křesťan začíná svůj den, své modlitby a své práce znamením kříže „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ Pokřtěný člověk zasvěcuje den oslavě Boha a prosí Spasitele o milost, která mu pomáhá jednat v Duchu jako dítě Otce. Znamení kříže nás posiluje v pokušeních a v těžkostech.
2158 Bůh volá každého jménem.2812 Jméno každého člověka je posvátné. Jméno je obraz osoby. Vyžaduje úctu jako znamení důstojnosti toho, kdo je nosí.
2159 Toto přijaté jméno je jméno pro věčnost. V nebeském království zazáří v plném světle tajemný a jedinečný charakter každé osoby poznamenané Božím jménem. Tomu, „kdo zvítězí… dám bílý kamínek, na tom kamínku bude vyryto nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo ho dostane“ (Zj 2,17). „Měl jsem vidění, a hle – na hoře Siónu stál Beránek a s ním bylo sto čtyřiačtyřicet tisíc těch, kdo mají na čele napsáno jeho jméno a jméno jeho Otce“ (Zj 14,1).
Souhrn
2160 „Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi“ (Ž 8,2)
2161 Druhé přikázání předpisuje úctu ke jménu Páně. Jméno Páně je svaté.
2162 Druhé přikázání zakazuje jakékoliv nevhodné užívání Božího jména. Rouhání spočívá v tom, že člověk užívá jméno Boha, Ježíše Krista, Panny Marie a svatých urážlivým způsobem.
2163 Křivá přísaha volá Boha za svědka nějaké lži. Křivopřísežnictví je těžké provinění proti Pánu, který je vždy věrný svým přislíbením.
2164 „Nepřísahat ani při Stvořiteli ani při tvorovi, leč když je to s pravdou, z nutnosti a s úctou.“2813
2165 Při křtu dostává křesťan vlastní jméno v Církvi. Rodiče kmotři a farář dbají, aby dostal křesťanské jméno. Mít za patrona nějakého svatého znamená mít v něm vzor lásky a jistého přímluvce.
2166 Křesťan začíná své modlitby i své práce znamením kříže „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“
3. článek
Třetí přikázání
„Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha: Nebudeš dělat žádnou práci…“ (Ex 20,8-10).2815
„Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!“ (Mk 2,27-28).
Sobotní den
2168 Třetí přikázání Desatera připomíná posvátnost soboty: „Sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku“ (Ex 31,15).
2169 Písmo v této souvislosti připomíná stvoření: „V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Ex 20,11).
2170 Písmo vyjevuje ve dni Páně také památku na osvobození Izraele z egyptského otroctví: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a napřaženým ramenem; proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku“ (Dt 5,15).
2171 Bůh svěřil Izraeli sobotu, aby ji zachovával na znamení věčné smlouvy.2816 Sobota je pro Pána; je svatě vyhrazena chvále Boha, jeho stvořitelského díla a jeho spásných činů ve prospěch Izraele.
2172 Boží činnost je vzorem pro lidskou činnost. Jestliže si Bůh sedmého dne „odpočinul“ (Ex 31,17), i člověk má „odpočívat“ a dovolit i druhým, především chudým, aby si mohli oddechnout (Ex 23,12). Sobota přerušuje každodenní činnost a umožňuje odpočinek. Je to den protestu proti otroctví práce a kultu peněz.2817
2173 Evangelium uvádí četné příležitosti, při kterých byl Ježíš obviňován, že porušuje zákon o sobotě. Avšak Ježíš nikdy neporušuje svatost toho dne.2818 Dává mu ze své autority pravé vysvětlení: „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27). Kristus pln soucitu považuje za správné „v sobotu jednat dobře“ spíše než zle, „život zachránit“ spíše než zničit (Mk 3,4). Sobota je den Pána milosrdenství a úcty vzdávané Bohu.2819 „Syn člověka je pánem i nad sobotou“ (Mk 2,28).
Den Páně
„Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho“ (Ž 118,24).
DEN ZMRTVÝCHVSTÁNÍ: NOVÉ STVOŘENÍ
2174 Ježíš vstal z mrtvých „prvního dne v týdnu“ (Mt 28,1; Mk 16,2; Lk 24,1; Jan 20,1). Jako „první den“ připomíná den Kristova vzkříšení první stvoření. Jako „osmý den“, který následuje po sobotě,2820 znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním. Pro křesťany se stal prvním ze všech dní, prvním ze všech svátků, den Páně (hé Kyriaké hémera, dies dominica), „neděle“:
„Shromažďujeme se v den slunce, protože je to první den, v němž Bůh vyvedl z temnoty hmotu a stvořil svět; tohoto dne také Ježíš Kristus, náš Spasitel, vstal z mrtvých.“2821
NEDĚLE – DOVRŠENÍ SOBOTY
2175 Neděle se jasně liší od soboty, po níž časově každý týden následuje, a nahrazuje pro křesťany její obřadní předpis. V Kristově Veliké noci (pascha) dovršuje duchovní náplň hebrejské soboty a ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. Vždyť kult zákona připravoval na Kristovo tajemství a to, co se v něm konalo, bylo předobrazem nějakého rysu vztahujícího se na Krista:2822
„Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne Páně, v němž je náš život posvěcen skrze milost Pána a jeho smrt.“2823
2176 Slavení neděle uskutečňuje mravní předpis přirozeně vepsaný do lidského srdce“ „vzdávat Bohu vnější, viditelnou, veřejnou a pravidelnou úctu na památku jeho všeobecného dobrodiní vůči lidem“.2824 Nedělní bohoslužba je splněním mravního přikázání Starého zákona, od nějž přebírá rytmus a ducha tím, že každý týden oslavuje Stvořitele a Vykupitele svého lidu.
NEDĚLNÍ EUCHARISTICKÁ OBĚŤ
2177 Nedělní slavení dne a Eucharistie Páně je středem života Církve. „Neděli, den Páně, v němž se slaví velikonoční událost, je nutno v celé Církvi zachovávat z apoštolské tradice jako prvotní zasvěcený svátek.“2825
„Rovněž se musí zachovávat den Narození našeho Pána Ježíše Krista, Zjevení Páně, Nanebevstoupení, svátek Těla a Krve Kristovy, Svaté Bohorodičky Marie, jejího Neposkvrněného Početí a Nanebevzetí, svatého Josefa, svatých apoštolů Petra a Pavla a Všech svatých.“2826
2178 Tento zvyk křesťanského shromáždění sahá až do počátků apoštolské doby.2827 List Židům připomíná: nezanedbávejte svá „společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale navzájem se povzbuzujte“ (Žid 10,25).
Tradice uchovává vzpomínku na stále aktuální nabádání: „Pospíšit si do kostela, přiblížit se Pánu a vyznat své hříchy, kát se v modlitbě… účastnit se svaté a božské liturgie, ukončit vlastní modlitbu a neodcházet před rozloučením… Často jsme to opakovali: tento den vám Pán dal k modlitbě a k odpočinku. Je to den, který učinil Pán. Radujme se v něm a jásejme.“2828
2179 „Farnost je určité, natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři jako jejímu vlastnímu pastýři.“2829 Je to místo, kam mohou být svoláni všichni věřící, aby slavili nedělní eucharistickou oběť. Farnost uvádí křesťanský lid do správných projevů liturgického života; shromažďuje jej při liturgickém slavení, učí Kristově spásné nauce, uvádí v život lásku Pána v dobrých a bratrských skutcích:
„Nemůžeš se modlit doma jako v kostele, kde je Boží lid shromážděn, kde se volání vznáší k Bohu jedním srdcem. Tam je něco víc, jednota smýšlení, souzvuk duší, svazek lásky, modlitby kněží.“2830
NEDĚLNÍ POVINNOST
2180 Církevní přikázání vymezuje a upřesňuje Pánův zákon: „O nedělích a dalších zasvěcených svátcích jsou věřící vázáni povinností zúčastnit se mše.“2831 „Povinnost účasti na mši splní, kdo se mše účastní, kdekoliv se koná katolickým obřadem, buď v den svátku, nebo večer předcházejícího dne.“2832
2181 Nedělní eucharistická oběť základem a stvrzením celého křesťanova jednání. Proto jsou věřící povinni účastnit se Eucharistie v zasvěcené dny, ledaže jsou z vážných důvodů omluveni (např. nemoc, péče o kojence), anebo jsou od ní svým farářem zproštěni (dispensováni).2833 Ti, kteří o tuto povinnost vědomě nedbají, dopouštějí se těžkého hříchu.
2182 Účast na společném slavení nedělní Eucharistie je svědectví příslušnosti a věrnosti Kristu a Církvi. Tímto způsobem věřící dosvědčují své společenství víry a lásky. Zároveň společně vydávají svědectví o Boží svatosti a své naději ve spásu. Vzájemně se posilují pod vedením Ducha svatého.
2183 „Jestliže z důvodu nedostatku duchovních nebo z jiného závažného důvodu není možná účast na mši, velmi se doporučuje, aby se věřící zúčastnili bohoslužby slova, jestliže se koná podle předpisů diecézního biskupa ve farním kostele nebo na jiném posvátném místě, nebo aby se věnovali po náležitou dobu modlitbě buď sami, nebo v rodině nebo ve společenství rodin.“2834
DEN MILOSTI A PRACOVNÍHO KLIDU
2184 Jako Bůh „přestal sedmý den konat veškeré své stvořitelské dílo“ (Gn 2,2) a odpočinul si, tak i život člověka má rytmus práce a odpočinku. Ustanovení dne Páně přispívá k tomu, aby byla všem dána možnost „mít také dostatek klidu a volného času k životu rodinnému, kulturnímu, společenskému a náboženskému“.2835
2185 V neděli a o jiných zasvěcených svátcích se věřící mají zdržovat těch prací nebo činností, které jsou na překážku bohopoctě a radosti, jež je vlastní dnu Páně, a zabraňují konání milosrdných skutků a nezbytnému uvolnění mysli i těla.2836 Potřeby rodiny nebo velká společenská užitečnost jsou oprávněnou omluvou od zachovávání příkazu o nedělním klidu. Věřící však budou bdít, aby oprávněné omluvy nezaváděly zvyky škodlivé náboženství, rodinnému životu a zdraví.
„Láska k pravdě hledá posvátný volný čas, potřeba lásky přijímá spravedlivou práci.“2837
2186 Sluší se, aby si křesťané mající volný čas, vzpomněli na své bratry, kteří mají tytéž potřeby a tatáž práva, a nemohou si odpočinout pro svou chudobu a nouzi. Křesťanská zbožnost zasvěcuje tradičně neděli dobrým skutkům a pokorným službám, které potřebují nemocní, zesláblí, staří. Křesťané mají světit neděli také tím, že věnují čas a pozornost pro své rodině a příbuzným, což tolik nemohou v ostatních dnech v týdnu. Neděle je vhodná doba pro zamyšlení, mlčení, studium a rozjímání prospívající růstu vnitřního a křesťanského života.
2187 Světit neděle a svátky vyžaduje společné úsilí. Každý křesťan se musí vyhnout tomu, aby bez potřeby uložil jinému něco, co by mu bránilo světit den Páně. Když zvyklosti (sport, zotavená atd.) a společenské potřeby (veřejné služby atd.) vyžadují od některých osob nedělní práci, ať se každý cítí odpovědný za to, aby si vyhradil dostatečný volný čas. Věřící se budou s mírností a láskou starat o to, aby se vyhnuli výtržnostem a násilnostem, k nimž někdy dochází při davových zábavách. Navzdory všem hospodářským tlakům bude veřejná moc dohlížet na to, aby zajistila občanům čas určený k odpočinku a k bohoslužbě. Zaměstnavatelé mají podobnou povinnost vůči svým zaměstnancům.
2188 Při respektování náboženské svobody a obecného blaha všech se křesťané mají zasazovat o to, aby neděle a zasvěcené církevní svátky byly zákonem uznány jako dny pracovního klidu. Mají dávat všem veřejný příklad modlitby, úcty a radosti a hájit své tradice jako cenný přínos k duchovnímu životu lidské společnosti. Jestliže zákonodárství země nebo jiné důvody ukládají nedělní práci, ať se přesto tento den prožívá jako den našeho osvobození, který nám dává účastnit se tohoto svátečního setkání, tohoto „shromáždění“ Církve, „obce prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi“ (Žid 12,22-23).
Druhá kapitola
„Miluj svého bližního jako sám sebe“
Ježíš řekl svým učedníkům: „Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34).
2196 Když Ježíš odpovídal na otázku, které přikázání je první, řekl: „První je toto: „Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.“ Druhé je toto: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Žádné jiné přikázání není větší než tato“ (Mk 12,29-31).
Apoštol svatý Pavel to připomíná: „Neboť kdo druhého miluje, splnil Zákon. Vždyť přikázání „nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý“, a je-li ještě nějaké jiné přikázání, všechna jsou shrnuta v tomto: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Láska bližnímu neubližuje. Naplněním Zákona je tedy láska“ (Řím 13,8-10).
4. článek
Čtvrté přikázání
„Cti otce svého i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,12).
„A poslouchal je“ (Lk 2,5).
Sám Pán Ježíš připomenul důležitost tohoto „Božího přikázání“ (Mk 7,8-13). Apoštol učí: „Děti, poslouchejte své rodiče, jak se to sluší u křesťanů, protože tak to má být. Cti svého otce i matku – to je první přikázání, při kterém se slibuje odměna: aby se ti dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi“ (Ef 6,1-3).2843
2197 Čtvrté přikázání zahajuje druhou desku Zákona. Ukazuje řád lásky. Bůh chtěl, abychom po něm ctili své rodiče, kterým vděčíme za svůj život a kteří nám předali poznání Boha. Jsme povinni ctít a respektovat všechny, kterým Bůh pro naše dobro předal svou autoritu.
2198 Toto přikázání je vyjádřeno kladným způsobem jako povinnost, kterou máme splnit. Ohlašuje následující přikázání, která se týkají zvláštní úcty k životu, k manželství, k majetku, k slovu. Je jedním ze základů sociální nauky Církve.
2199 Čtvrté přikázání se výslovně obrací k dětem v rámci jejich vztahů k otci a matce, neboť tento vztah je nejvšeobecnější. Týká se rovněž příbuzenských vztahů s členy celého rodu. Požaduje, abychom zahrnovali ctí, láskou a vděčností prarodiče a předky. Vztahuje se konečně na povinnosti žáků vůči učitelům, zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, podřízených vůči jejich nadřízeným, občanům vůči jejich vlasti, vůči těm, kdo spravují veřejné věci, a vůči vládním představitelům.
Toto přikázání zahrnuje v širším slova smyslu i povinnosti rodičů, poručníků, učitelů, veřejných i vládních představitelů, všech, kteří vykonávají nějakou pravomoc nad druhými nebo nad nějakým společenstvím osob.
2200 Zachovávání čtvrtého přikázání má svou odměnu: „Cti svého otce i svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,12).2844 Dodržování tohoto přikázání přináší spolu s duchovními plody i časné plody míru a blahobytu. Naopak přestupování tohoto přikázání působí těžké škody společenství i jednotlivým osobám.
Rodina v Božím plánu
POVAHA RODINY
2201 Manželské společenství je založeno na souhlasu manželů. Manželství a rodina jsou zaměřeny k dobru manželů a k plození a výchově dětí. Manželská láska a plození dětí vytvářejí mezi členy téže rodiny osobní vztahy a základní odpovědnosti.
2202 Muž a žena spojeni v manželství tvoří spolu se svými dětmi rodinu. Tato instituce předchází jakémukoliv uznání ze strany veřejné moci; sama si zjednává její vážnost. Rodina se bude považovat za normální vztah, podle něhož se mají hodnotit různé způsoby příbuzenství.
2203 Bůh tím, že stvořil muže a ženu, ustanovil lidskou rodinu a dal jí základní řád. Její členové jsou osoby stejné důstojnosti. Pro obecné blaho jejích členů a společnosti jsou v rodině různé odpovědnosti, práva a povinnosti.
KŘESŤANSKÁ RODINA
2204 „Křesťanská rodina je „specifickým vyjádřením a uskutečněním… církevního společenství… Proto také může a má být nazývána „domácí církví““.2845 Je společenstvím víry, naděje a lásky; v Církvi nabývá zvláštní důležitosti, jak je to zřejmé v Novém zákoně.2846
2205 Křesťanská rodina je společenstvím osob, stopou a obrazem společenství Otce a Syna v Duchu svatém. Její plodivá a výchovná činnost je odleskem stvořitelského díla Otce. Rodina je povolána, aby se podílela na modlitbě a oběti Krista. Denní modlitba a čtení Božího slova v ní posilují lásku. Křesťanská rodina působí evangelizačně a misionářsky.
Rodina a společnost
2207 Rodina je základní buňkou života společnosti. Je to přirozená společnost, v níž jsou muž i žena povoláni k tomu, aby se sobě navzájem dávali v lásce a v daru života. Autorita, stálost a prožívání vztahů v lů ně rodiny tvoří základy svobody, bezpečnosti a bratrství v rámci společnosti. Rodina je společenství, v němž se lze již od mládí naučit mravním hodnotám, začít uctívat Boha a správně užívat svobody. Rodinný život je uváděním do života společnosti.
2208 Rodina má žít takovým způsobem, aby se její členové naučili všímat si a pečovat o mladé i staré, o nemocné osoby i tělesně postižené a chudé. Mnoho rodin nemá v určitých obdobích možnost poskytnout takovou pomoc. V takových případech se musí jiné osoby, jiné rodiny a zástupně (subsidiárně) i společnost, postarat o jejich potřeby: „ Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa“ (Jak 1,27).
2209 Rodina musí být podporována a chráněna náležitými sociálními opatřeními. Kde rodiny nejsou s to plnit své úkoly, mají jiné společenské útvary povinnost jim pomáhat a podporovat rodinné zřízení. Podle zásady subsidiarity se větší společenství mají vystříhat toho, aby si neprávem přivlastňovala přednostní práva rodiny nebo aby se vměšovala do jejího života.
2210 Důležitost rodiny pro život a blahobyt společnosti2848 ukládá společnosti zvláštní od povědnosti při podporování a upevňování manželství a rodiny. „Všichni, kdo mají vliv na společnost a na společenské skupiny, musí účinně přispívat k povznesení manželství a rodiny. Uznat jejich pravou povahu, hájit ji a podporovat, chránit veřejnou mravnost a příznivě ovlivňovat hmotnou úroveň rodin.“2849
2211 Politické společenství má povinnost vážit si rodiny, pomáhat jí a zajišťovat zvláště:
- svobodu založit rodinu, mít děti a vychovávat je podle svého mravního a náboženského přesvědčení;
- ochranu stálosti manželského svazku a rodinného zřízení;
- svobodu vyznávat svou víru, předávat ji, vychovávat v ní děti a použít k tomu nutných prostředků a institucí;
- právo na soukromé vlastnictví, na svobodu podnikání, na svobodu obstarat si práci a bydlení, právo vystěhovat se;
- v souladu se zřízeními se v jednotlivých zemích právo na lékařské ošetření, na pomoc starým osobám, na rodinné přídavky;
- ochranu bezpečnosti a zdraví, zvláště s ohledem na nebezpečí, jako jsou drogy, pornografie a alkoholismus atd.;
- svobodu vytvářet sdružení s jinými rodinami a mít tak zastoupení před občanskými orgány.2850
2212 Čtvrté přikázání vnáší světlo i do jiných vztahů ve společnosti. Ve svých bratřích a ve svých sestrách vidíme děti svých rodičů; ve svých příbuzných potomky svých předků; ve svých spoluobčanech děti své vlasti; v pokřtěných děti Církve, naší Matky; v každé lidské osobě syna nebo dceru toho, který chce být nazýván „náš Otec“. Proto mají naše vztahy s bližními osobní charakter. Bližní není nějaký „jedinec“ lidské pospolitosti; je to „někdo“, kdo pro svůj známý původ zasluhuje zvláštní pozornost a úctu.
2213 Lidská společenství se skládají z osob. Jejich dobré spravování se neomezuje pouze na to, aby zaručovalo práva, plnění povinností a dodržování smluv. Spravedlivé vztahy mezi podnikateli a zaměstnanci, mezi vládními představiteli a občany předpokládají přirozenou laskavost odpovídající důstojnosti lidských osob, kterým leží na srdci spravedlnost a bratrství.
Povinnosti členů rodiny
POVINNOSTI DĚTÍ
2214 Boží otcovství je zdrojem lidského otcovství;2851 v Božím otcovství má úcta k rodičům má svůj základ. Úcta dětí, nezletilých i dospělých, k vlastnímu otci i k vlastní matce2852 pramení z přirozeného citu zrozeného z pouta, které je vzájemně spojuje. Tuto úctu vyžaduje Boží přikázání.2853
2215 Úcta dětí k rodičům (pietas filialis) je úkonem vděčnosti vůči těm, kteří je přivedli na svět a svou láskou a prací umožnili jim růst tělesný i růst v moudrosti a v milosti. „Z celého srdce cti svého otce a nikdy nezapomeň na porodní bolesti své matky. Pamatuj, že jim děkuješ za své bytí. Čím se jim můžeš odplatit za to, co ti dali?“ (Sir 7,27-28).
2216 Úcta dětí k rodičům se projevuje opravdovou ochotou a poslušností: „Dodržuj, můj synu, příkaz svého otce a nepohrdej naučením své matky… Až půjdeš, povede tě, až si lehneš, bude tě chránit, až se probudíš, bude se s tebou stýkat“ (Př 6,20-22). „Moudrý syn přijímá otcovu kázeň, kdo se pošklebuje, nedbá na domluvu“ (Př 13,1). 532
2217 Po celou dobu, v níž syn žije v domě svých rodičů, má poslouchat každé jejich žádosti, odůvodněné jeho vlastním dobrem nebo celé rodiny. „Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů“ (Kol 3,20).2854 Děti mají také poslouchat rozumných rozkazů svých vychovatelů a všech, kterým je jejich rodiče svěřili. Jsou-li však ve svědomí přesvědčeny, že je mravně špatné poslechnout daný rozkaz, ať v tom neposlechnou.
I když děti vyrostou, i nadále mají respektovat své rodiče. Předem vyplní jejich přání, budou je často žádat o radu a přijmou jejich oprávněná napomenutí. S plnoletostí přestává poslušnost dětí vůči rodičům, ale ne úcta, která jim přísluší vždycky. Ta má ve skutečnosti svůj kořen v bázni Boží, v jednom z darů Ducha svatého. 1831
2218 Čtvrté přikázání připomíná dětem, které dospěly, jejich odpovědnost vůči rodičům. Podle svých možností jim mají hmotně i mravně pomáhat v letech jejich stáří a v době nemoci, osamocení nebo nouze. Ježíš tuto povinnost vděčnosti připomíná.2855
„Neboť Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku“ (Sir 3,2-6).
„Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle… Kdo opustí otce, je jako rouhač, kdo se oboří na matku, je Pánem proklet“ (Sir 3,12-13.16).
2219 Úcta dětí k rodičům napomáhá ke shodě v celém rodinném životě; týká se také vztahů mezi sourozenci. Úcta k rodičům se odráží v celém rodinném prostředí. „Korunou starců jsou synové synů“ (Př 17,6). „Buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce“ (Ef 4,2).
2220 Křesťané jsou zvláště vděčni těm, od nichž přijali dar víry, milost křtu a život v Církvi. Mohou to být rodiče, jiní členové rodiny, prarodiče, kněží, katecheté, učitelé nebo přátelé. „V paměti mi ožívá, jak upřímná je tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké, a jak jsem přesvědčen, platí to i o tobě“ (2 Tim 1,5).
POVINNOSTI RODIČŮ
2221 Plodnost manželské lásky se neomezuje pouze na plození dětí, ale má se vztahovat i na jejich mravní výchovu a duchovní formaci. Výchova rodiči „je tak důležitá, že se dá obtížně nahradit, když chybí“.2856 Právo a povinnost vychovávat je pro rodiče prvořadé a nezcizitelné.2857
2222 Rodiče se mají dívat na své děti jako na děti Boží a respektovat je jako lidské osoby. Své děti vychovávají k dodržování Božího zákona tím, že jsou sami poslušni vůle nebeského Otce.
2223 Rodiče jsou první, kdo mají odpovědnost za výchovu svých dětí. Tuto odpovědnost dosvědčují především vytvořením domova, v němž je běžná něha, odpuštění, úcta, věrnost a nezištná služba. Rodina je zvlášť vhodným místem k výchově ke ctnostem. Tato výchova vyžaduje, aby se děti naučily odříkání, zdravému úsudku a sebeovládání, což jsou podmínky každé pravé svobody. Rodiče mají své děti učit, aby „podřizovaly hmotné a pudové hodnoty vnitřním a duchovním“.2858 Rodiče mají také velikou odpovědnost za to, aby dávali dětem dobrý příklad. Uznají-li před dětmi své chyby, budou s to lépe je vést a napravovat.
„Kdo svého syna miluje, ustavičně ho trestá… Kdo svého syna kárá, bude z něho mít prospěch“ (Sir 30,1-2).
„A vy, otcové, nedrážděte svoje děti ke hněvu, ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je z pověření Páně“ (Ef 6,4).
2224 Domov vytváří přirozené prostředí pro zasvěcování lidské bytosti do solidarity a společenských odpovědností. Rodiče mají učit své děti, aby se vyvarovaly kompromisů a podlostí, jež ohrožují lidské společnosti.
2225 Rodiče dostali z milosti svátosti manželství odpovědnost a výsadu evangelizovat své děti. Už od prvních let života je mají uvádět do tajemství víry, neboť jsou pro děti jejich „prvními hlasateli“.2859 Rodiče se mají snažit, aby se děti už od útlého věku účastnily života Církve. Způsoby života v rodině mohou rozvíjet citové sklony, které pak po celý život tvoří ryzí předpoklady a opory živé víry.
2226 Rodiče musí začít vychovávat děti k víře již od nejútlejšího věku. To se uskutečňuje již tehdy, když si členové rodiny pomáhají růst ve víře svědectvím křesťanského života podle evangelia. Rodinná katecheze předchází, doprovází a obohacuje jiné způsoby poučování ve víře. Rodiče mají poslání naučit děti modlit se a objevit v sobě povolání Božích dětí.2860 Farnost je pro křesťanskou rodinu eucharistickým společenstvím a srdcem liturgického života; je to výsadní místo katecheze dětí i rodičů.
2227 Děti pak přispívají k růstu svých rodičů ve svatosti.2861 Všichni si mají velkodušně a neúnavně navzájem odpouštět urážky, hádky, křivdy a nedostatek pozornosti, jak k tomu nabádá vzájemná láska a jak to Kristova láska vyžaduje.2862
2228 Během dětství se ohled a láska rodičů vyjadřují především v péči a pozornosti, kterou věnují výchově svých dětí, a ve starosti o jejich hmotné a duchovní potřeby. Během jejich dospívání táž úcta a táž oddanost vedou rodiče k tomu, aby děti vychovali ke správnému užívání rozumu a svobody.
2229 Rodiče, kteří jsou jako první odpovědni za výchovu dětí, mají právo zvolit pro ně školu, která odpovídá jejich přesvědčení. Toto je základní právo. Rodiče mají v rámci možností povinnost volit školy, které jim mohou nejlepším způsobem pomáhat v jejich úkolu křesťanských vychovatelů.2863 Veřejné orgány mají povinnost zaručit rodičovské právo a zajistit konkrétní podmínky k jeho uplatňování.
2230 Když děti dospějí, mají povinnost a právo zvolit si své povolání a svůj životní stav. Tuto novou odpovědnost na sebe vezmou v důvěrném vztahu ke svým rodičům, od kterých si vyžádají a rádi přijmou upozornění a rady. Rodiče se vyhnou tomu, aby nutili své děti k volbě povolání nebo k volbě manžela či manželky. Tato povinnost zdrženlivosti jim nezakazuje, ale naopak spíše ukládá, aby jim pomáhali moudrými radami, zvláště když mají v úmyslu založit rodinu.
2231 Někteří se neožení či nevdají, aby se mohli starat o své rodiče nebo o své bratry a sestry, aby se mnohem výlučněji věnovali nějakému povolání, nebo pro jiné pádné důvody. Ti mohou velkolepým způsobem přispívat k blahu lidské rodiny.
Rodina a Boží království
2232 I když jsou rodinné svazky důležité, přesto nejsou absolutní. Čím více dítě dorůstá do své zralosti a lidské a duchovní nezávislosti, tím více se mu objasňuje a sílí jeho zvláštní povolání, které pochází od Boha. Rodiče budou respektovat takové povolání a napomáhat, aby na ně jejich děti odpověděly a šly za ním. Je třeba být přesvědčen, že prvním povoláním křesťana je následovat Ježíše:2864 „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden“ (Mt 10,37).
2233 Stát se Ježíšovým učedníkem znamená přijmout pozvání patřit k Boží rodině, vést život shodný s Božím životním stylem: „Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka“ (Mt 12,50). Rodiče budou přijímat a respektovat s radostí a díkůvzdáním Pánovo volání, kterým se obrátil na jedno z jejich dětí, aby ho následovalo v panenství či panictví pro království v zasvěceném životě nebo v kněžském povolání.
Veřejná moc v občanské společnosti
2234 Čtvrté přikázání Boží nám předpisuje ctít také všechny, kteří k našemu dobru dostali od Boha autoritu ve společnosti. Osvětluje jak povinnosti toho, kdo vykonává pravomoc, tak těch, kteří z ní mají prospěch.
POVINNOSTI OBČANSKÝCH ORGÁNŮ
2235 Ti, kteří dostali úřední moc, ji mají vykonávat jako službu. „Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem“ (Mt 20,26). Vykonávání nějaké úřední moci je mravně vymezeno jejím božským původem, její rozumnou povahou a jejím specifickým předmětem. Nikdo nesmí nařídit nebo ustanovit to, co je proti důstojnosti osob a proti přirozenému zákonu.
2236 Výkon úřední moci se snaží ozřejmit správnou stupnici hodnot, aby usnadňoval výkon svobody a odpovědnosti všech. Představení ať provádějí moudře distributivní spravedlnost tím, že budou počítat s potřebami a spoluprací každého v zájmu svornosti a pokoje. Ať se postarají o to, aby nařízení a směrnice, které vydávají, neuváděly do pokušení tím, že staví proti sobě osobní zájem a zájem společenství.2865
2237 Politická moc je povinna respektovat základní práva lidské osobnosti. Ať se snaží vykonávat spravedlnost humánně a respektovat při tom práva každého jedince, především rodin a potřebných. Občanská práva mohou a musí být zaručena podle požadavků obecného blaha. Nemohou být veřejnými orgány odňata bez oprávněného a přiměřeného důvodu. Výkon politických práv je zaměřen na obecné blaho národa a lidského společenství.
POVINNOSTI OBČANŮ
2238 Ti, kteří jsou podřízeni vládní autoritě, mají své nadřízené považovat za zástupce Boha, který je ustanovil správci svých darů:2866 „Kvůli Pánu se podřizujte každému lidskému zřízení… Jednejte jako lidé svobodní, a ne jako lidé, kteří svobodou zakrývají svou špatnost, ale chovejte se jako Boží služebníci“ (1 Petr 2,13.16). Poctivá spolupráce dává občanům právo a někdy ukládá i povinnost spravedlivě protestovat proti tomu, co se zdá být škodlivé pro důstojnost osob a blaho společenství.
2239 Je povinností občana přispívat spolu s veřejnými orgány k blahu společnosti v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody. Milovat vlast a sloužit jí vyplývá z povinné vděčnosti a z řádu lásky. Podřízenost právoplatné autoritě a služba obecnému blahu vyžadují, aby občané plnili své funkce v životě politického společenství.
2240 Podřízenost autoritě a spoluzodpovědnost za obecné blaho nesou s sebou mravní požadavek platit daně, vykonávat volební právo a bránit zemi.
„Dávejte každému, co mu patří: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu uctivost, tomu uctivost, komu čest, tomu čest“ (Řím 13,7).
„Křesťané… bydlí ve své vlasti, ale jako poutníci; podílí se na veřejném životě jako občané, ale na ničem nelpí jako cizinci… Poslouchají platné zákony, ale svým životem překonávají zákony… Tak vznešené je místo, které jim Bůh vykázal, a není dovoleno z něho zběhnout!“2867
Apoštol vybízí, aby se konaly modlitby a díkůvzdání „za krále a za všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti“ (1 Tim 2,2).
2241 Bohatší národy mají podle možností přijímat cizince, který hledá bezpečí a prostředky potřebné k životu, jež nemůže najít v zemi, odkud pochází. Veřejné orgány se mají starat o to, aby bylo respektováno přirozené právo, které staví hosta pod ochranu těch, kteří ho přijmou.
Politické orgány s ohledem na obecné blaho, za něž jsou odpovědny, mohou podřídit přistěhovalecké právo různým právním podmínkám, zvláště co se týká povinností vystěhovalců vůči zemi, která je přijímá. Přistěhovalec má s vděčností respektovat hmotné a duchovní dědictví země, která jej hostí, poslouchat její zákony a přispívat na její náklady.
2242 Občan je svém svědomí vázán nejednat podle nařízení občanských orgánů, jsou-li tyto příkazy proti požadavkům mravního řádu, proti základním lidským právům nebo proti učení evangelia. Odepření poslušnosti občanským orgánům, když jejich požadavky odporují požadavkům správného svědomí, má své ospravedlnění v rozlišování mezi službou Bohu a službou politickému společenství: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt 22,21). „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29).
„Když však veřejná moc překračuje svou pravomoc a občany utlačuje, nemají odmítat, co objektivně vyžaduje obecné blaho: má jim však být dovoleno hájit svá práva i práva svých spoluobčanů proti zneužívání moci, ovšem v mezích přirozeného práva a zásad evangelia.“2868
2243 Odpor vůči útlaku politické moci může oprávněně sáhnout ke zbraním, jen když jsou splněny všechny následující podmínky: 1. v případě jistého, závažného a dlouhodobého porušování základních práv; 2. když byly vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými cestami; 3. když se tím nevyvolají ještě horší nepořádky; 4. když je oprávněná naděje na úspěch; 5. není-li možné rozumně předvídat lepší řešení.
STÁT A CÍRKEV
2244 Každá instituce je ovlivněna, alespoň implicitně, pojetím člověka a jeho určení; z toho vyplývají kritéria jejího posuzování, její stupnice hodnot a způsoby jednání. Většina společností vychází při zřizování svých institucí z určité nadřazenosti člověka nad věcmi. Pouze božsky zjevené náboženství jasně uznalo původ a cíl člověka v Bohu, Stvořiteli a Vykupiteli. Církev vybízí nositele politické moci, aby se ve svých úsudcích a rozhodnutích řídili zjevenou pravdou o Bohu a o člověku.
Společnosti, které pravdu neznají nebo ji odmítají ve jménu své nezávislosti na Bohu, jsou vedeny k tomu, aby hledaly své opěrné body a svůj cíl samy v sobě nebo aby si je vypůjčovaly od nějaké ideologie. Přitom nesnášejí, aby se hájilo objektivní měřítko dobra a zla, a osobují si nad člověkem a nad jeho osudem totalitní moc, ať už veřejně, nebo skrytě, jak to dokazují dějiny.2869
2245 Církev, která na základě svého poslání a své kompetence se nijak neztotožňuje s politickým společenstvím, je zároveň znamením a ochranou transcendentního charakteru lidské osoby. „Církev… zároveň ctí a podporuje i politickou svobodu a odpovědnost občanů.“2870
2246 K poslání Církve patří „posuzovat z hlediska mravního i ty věci, které patří do oblasti politiky, vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása duší. Přitom bude používat všech prostředků, ale jen takových, které jsou v souladu s evangeliem a dobrem všech lidí v různých dobách a situacích“.2871
Souhrn
2247 „Cti otce svého a svou matku“ (Dt 5,16; Mk 7,10).
2248 Podle čtvrtého přikázání Bůh chtěl, abychom po něm ctili své rodiče a ty, kterým předal, k našemu dobru, autoritu (pravomoc).
2249 Manželské společenství je založeno na smlouvě a vzájemném souhlasu manželů. Manželství a rodina jsou zaměřeny na blaho manželů, plození a výchovu dětí.
2250 „Šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství.“2872
2251 Děti mají své rodiče ctít, být jim vděčny, náležitě je poslouchat a pomáhat jim. Úcta dětí k rodičům podporuje soulad celého rodinného života.
2252 Rodiče jsou první odpovědni za výchovu svých dětí k víře, k modlitbě a ke všem ctnostem. Mají povinnost podle možností se postarat o hmotné a duchovní potřeby svých dětí.
2253 Rodiče mají respektovat povolání svých dětí a podporovat je. Ať si sami připomenou, že prvním povoláním křesťana je následovat Ježíše, a ať to naučí své děti.
2254 Veřejná moc je povinna respektovat základní práva lidské osoby a podmínky pro uplatňování její svobody.
2255 Povinností občanů je spolupracovat s veřejnými orgány na budování společnosti v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody.
2256 Občan je ve svědomí zavázán neplnit taková nařízení občanských orgánů, která odporují požadavkům mravního řádu. „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29).
2257 Každá společnost se při svém posuzování a jednání opírá o pojetí člověka a jeho určení. Bez světla výpovědí evangelia o Bohu a o člověku se společnosti stanou snadno totalitními.
5. článek
Páté přikázání
„Nezabiješ“ (Ex 20,13).
„Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.“ Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,21-22).
2258 „Lidský život je posvátný, protože již od počátku zahrnuje stvořitelskou činnost Boha a stále zůstává ve zvláštním vztahu ke Stvořiteli, svému jedinému cíli. Jen Bůh je Pánem života od jeho počátku až k jeho konci. Nikdo a za žádných okolností si nemůže osobovat právo přímo či nepřímo zničit nevinnou lidskou bytost.“2873
Úcta k lidskému životu
SVĚDECTVÍ BIBLICKÝCH DĚJIN
2259 Písmo ve vyprávění o tom, jak Kain zabil Ábela,2874 odhaluje, že již od počátku lidských dějin byl v člověku hněv a žádostivost jako následky prvotního hříchu. Člověk se stal nepřítelem svého bližního. Bůh prohlašuje tuto bratrovraždu za ničemnost: „Cos to učinil? Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra“ (Gn 4,10-11).
2260 Smlouva Boha a lidstva je protkána připomínkami na božský dar života a na vražedné násilí člověka:
„A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka… Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím“ (Gn 9,5-6).
Starý zákon vždy považoval krev za posvátné znamení života.2875 Tak je třeba učit v každé době.
2261 Písmo upřesňuje zákaz pátého přikázání: „Nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý“ (Ex 23,7). Svévolné zabití nevinného příkře odporuje důstojnosti lidské bytosti, „zlatému pravidlu“ a svatosti Stvořitele. Zákon, který zakazuje tuto vraždu, má všeobecnou platnost: zavazuje všechny a každého, vždy a všude.
OPRÁVNĚNÁ OBRANA
2263 Oprávněná obrana osob a společností netvoří výjimku ze zákazu usmrcení nevinného, jež znamená svévolnou vraždu. „Z osobní obrany mohou vzejít dva důsledky, prvním z nich je uchování vlastního života; zatímco druhým je zabití útočníka… Jen první je chtěné, druhé nikoliv.“2878
2264 Láska k sobě je hlavní zásadou mravnosti. Je tedy oprávněné prosazovat respektování svého práva na život. Kdo brání svůj život, není vinen vraždou, i když je donucen zasadit útočníkovi smrtelnou ránu:
„Jestliže někdo při obraně vlastního života užívá většího násilí, než je nezbytné, je jeho čin nedovolený. Jestliže však reaguje na násilí s přiměřenou umírněností, pak je obrana oprávněná… A není nutné pro spásu duše, aby se někdo zřekl oprávněné obrany, aby se vyhnul zabití druhých: protože člověk je povinen se víc starat o svůj život než o život druhých.“2879
2265 Oprávněná obrana může být nejen právo, nýbrž i závažná povinnost toho, kdo je odpovědný za život druhých, za obecné blaho rodiny nebo občanského společenství.
2266 Zachovat obecné blaho společnosti vyžaduje, aby byl útočník zneškodněn. Z tohoto důvodu tradiční učení Církve uznalo, že je odůvodněné právo a povinnost právoplatné veřejné moci ukládat tresty přiměřené závažnosti zločinu, aniž by vylučovala, v případech krajní závažnosti, trest smrti. Z podobných důvodů mají držitelé veřejné moci právo použít zbraní k odvrácení útočníka od občanského společenství svěřeného jejich odpovědnosti.
Prvním cílem trestu je napravit nepořádek způsobený vinou. Když jej viník dobrovolně přijme, může mít smírnou hodnotu. Kromě toho je cílem trestu obrana veřejného pořádku a bezpečnost osob. Konečně má trest léčebnou hodnotu: podle možností má přispívat k nápravě viníka.2880
2267 Dostačují-li nekrvavé prostředky k obraně lidských životů před útočníkem a k
ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti osob, veřejná moc se omezí na tyto
prostředky, protože lépe odpovídají konkrétním podmínkám obecného blaha a více se shodují s
důstojností lidské osoby. (zrušeno)
2267 Dlouho panoval názor, že legitimní autorita může po řádném pro cesu použít trest smrti jako odpověď přiměřenou závažnosti některých zločinů a vhodný, ačkoliv extrémní nástroj k ochraně společného dobra.
V současnosti je stále patrnější, že žádná osoba nemůže pozbýt své důstojnosti, a to ani ta, jež se dopustila skutečně těžkých zločinů. Nadto se stále intenzivněji šíří nové chápání trestní sankce uložené státní autoritou. Byly také vynalezeny účinnější způsoby věznění, jež zabezpečují patřičnou ochranu občanů, ale u trestanců nijak nevylučují možnost nápravy.
Proto církev vedena světlem evangelia učí, že „trest smrti není přípustný, protože odporuje neporušitelné důstojnosti lidské osoby“2881, a sama se zasazuje o jeho celosvětové zrušení.
VRAŽDA
2268 Páté přikázání zakazuje jako těžce hříšné přímé a úmyslné zabití. Vrah a ti, kteří úmyslně spolupracují na zabití, páchají hřích, který volá k nebi o pomstu.2882 Usmrcení nemluvněte,2883 bratrovražda, otcovražda a zabití manžela (manželky) jsou obzvláště těžké zločiny, protože porušují přirozené svazky. Eugenické důvody nebo veřejná hygiena nemohou ospravedlnit žádné zabití, i kdyby to bylo nařízeno veřejnými orgány.
2269 Páté přikázání zakazuje dělat něco se záměrem nepřímo vyvolat smrt nějaké osoby. Mravní zákon zapovídá jak vystavovat někoho smrtelnému nebezpečí bez závažného důvodu, tak odmítnout pomoc nějaké ohrožené osobě. Trpí-li lidská společnost hladomory, aniž by byla snaha jim zabránit, je to pohoršující nespravedlnost a těžká vina. Ti, kdo při obchodování používají lichvářských a vykořisťovatelských metod, které vyvolávají hlad a smrt jejich bratří, nepřímo páchají vraždu, za kterou jsou odpovědni.2884 Za nechtěnou vraždu není člověk mravně odpovědný. Avšak není omluven za těžkou vinu, jestliže bez závažných důvodů jednal tak, že způsobil smrt, i když neměl v úmyslu ji přivodit.
POTRAT
2270 Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn již od okamžiku početí. Již od první chvíle její existence mají být lidské bytosti přiznána práva osoby, mezi nimiž je nezcizitelné právo každé nevinné bytosti na život.2885
„Dříve než jsem tě vytvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského lůna, posvětil jsem tě“ (Jer 1,5).2886
„Má podstata ti nezůstala utajena, když jsem byl tvořen v skrytu, spřádán v hlubinách země“ (Ž 139,15).
2271 Již v prvním století Církev prohlásila, že každý záměrný potrat je mravní špatnost. Toto učení se nezměnilo. Zůstává neměnné. Přímý potrat, ať už chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje mravnímu zákonu:
„Nezabiješ zárodek potratem a nenecháš uhynout novorozeně.“2887
„Bůh, pán nad životem, svěřil totiž lidem vynikající úkol: udržovat život; tento úkol však mají plnit způsobem hodným člověka. Život se má tedy s největší péčí chránit už od samého početí; potrat a usmrcení nemluvněte jsou hanebné zločiny.“2888
2272 Formální spolupráce při potratu je těžký hřích. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyobcováním). „Kdo provedl a nechal si provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného“,2889 takže exkomunikace ho „postihuje již spácháním zločinu“2890 a za podmínek, které stanoví právo.2891 Církev tím nemíní zužovat pole milosrdenství. Zdůrazňuje závažnost spáchaného zločinu, nenapravitelnou škodu způsobenou nevinně zabité oběti, jeho rodičům a celé společnosti.
2273 Nezcizitelné právo každého nevinného lidského jedince na život je *konstitutivním prvkem občanské společnosti a jejího zákonodárství:
„Nezcizitelná práva osoby musí být uznávána a respektována občanskou společností a politickou mocí; tato lidská práva nezávisí na jednotlivcích, ani na rodičích, a nejsou ani nějakou koncesí společnosti a státu: patří k lidské přirozenosti a jsou vlastní každé osobě kvůli stvořitelskému činu, z něhož vyvozuje svůj původ. Mezi těmito základními právy je třeba uvést… právo na život a fyzickou neporušenost každé lidské bytosti od jejího početí do smrti.“2892
„Ve chvíli, kdy nějaký pozitivní zákon zbavuje nějakou skupinu lidských bytostí ochrany, kterou jim má občanské zákonodárství poskytnout, popírá stát rovnost všech před zákonem. Když stát nedává svou sílu do služby práv každého občana, a zvláště toho, kdo je slabší, jsou ohrožovány samy základy právního státu… Jako důsledek respektování a ochrany, které jsou poskytovány ještě nenarozenému od chvíle jeho početí, zákon má předvídat přiměřené trestní postihy za každé vědomé porušení práv nenarozeného.“2893
2274 Protože s embryem (zárodkem) se musí od samého početí zacházet jako s osobou, musí být hájeno ve své integritě (celistvosti), opatrováno, léčeno a pokud možno uzdraveno, tak jako každá jiná lidská bytost.
Prenatální diagnostika (rozpoznání nemoci před porodem) je mravně dovolená, „ respektujeli život a integritu zárodku a lidského plodu a je-li zaměřena na jeho ochranu nebo na jeho individuální uzdravení… Těžce však odporuje mravnímu zákonu, počítá-li, v závislosti na nálezu, s možností vyvolat potrat: diagnóza se nikdy nesmí rovnat rozsudku smrti“.2894
2275 „Zákroky na lidském embryu se mají považovat za dovolené pod podmínkou, že respektují život a integritu embrya, nepřinášejí pro ně neúměrná rizika, nýbrž jsou zaměřeny na jeho uzdravení, na zlepšení jeho zdravotního stavu nebo na jeho individuální přežití.“2895
„Je nemorální získávat lidská embrya určená k použití jako pohotový biologický materiál.“2896
„Některé pokusy zasahovat do chromozómového nebo genetického vlastnictví nejsou léčebné, ale směřují k produkci lidských bytostí vybraných podle pohlaví nebo jiných předem stanovených vlastností [nebo k výrobě lidských tkání a orgánů]. Tyto manipulace [klonování] odporují osobní důstojnosti lidské bytosti, její integritě a její jedinečné a neopakovatelné identitě.“2897
EUTANÁZIE
2276 Tělesně postižení a oslabení vyžadují zvláštní respekt. Nemocné nebo jakkoliv postižené osoby mají být podporovány tak, aby mohly vést, nakolik je to možné, normální život.
2277 Přímá eutanázie spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti, ať už jsou důvody a prostředky jakékoliv. Je mravně nepřijatelná.
Stejně tak nějaký zákrok nebo opomenutí, které samo od sebe nebo záměrně přivodí smrt, aby se ukončila bolest, je zabitím těžce odporujícím důstojnosti lidské osoby a úcty k živému Bohu, jejímu Stvořiteli. Mylný úsudek, do něhož člověk může v dobré vůli upadnout, nemění povahu tohoto vražedného činu, který je nutno vždy odsoudit a vyloučit.
2278 Přerušení nákladných, nebezpečných, mimořádných nebo neúměrných lékařských procedur vzhledem k očekávaným výsledkům může být oprávněné. V takovém případě je to odmítnutí léčby „za každou cenu“. Nechce se tím přivodit smrt: uzná se, že jí nelze zabránit. Rozhodnutí musí udělat pacient, jestliže je k tomu ještě způsobilý a schopný, nebo ti, kteří na to mají podle zákona právo, respektujíce vždy rozumnou vůli a oprávněné zájmy pacienta.
2279 I když se má za to, že se už blíží smrt, nelze oprávněně přerušit léčebné procedury, které se obvykle nemocné osobě poskytují. Užívání utišujících prostředků ke zmírnění bolesti umírajícího, i s rizikem, že se ukrátí jeho dny, může odpovídat lidské důstojnosti, není-li smrt chtěna ani jako cíl, ani jako prostředek, nýbrž jen předvídána a připouštěna jako nevyhnutná. Mírnící léčebné zákroky patří k výsostným projevům nezištné lásky. Z tohoto důvodu je třeba k nim vybízet.
SEBEVRAŽDA
2280 Každý je odpovědný za svůj život před Bohem, který mu jej dal. On také zůstává jeho svrchovaným pánem. Život máme přijímat s vděčností a ochraňovat jej k jeho cti a ke spáse svých duší. Jsme správci, a ne vlastníky života, který nám Bůh svěřil. Nedisponujeme jím.
2281 Sebevražda se příčí přirozenému lidskému sklonu zachovat si svůj život a udržet jej i nadále. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože nespravedlivě láme svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž mám závazky. Sebevražda je proti lásce k živému Bohu.
2282 Je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je i těžkým pohoršením. Úmyslná spolupráce na sebevraždě se příčí mravnímu zákonu. Těžké psychické poruchy, úzkost nebo nadměrný strach ze zkoušky, z utrpení nebo z mučení mohou odpovědnost sebevraha zmenšit.
2283 Nad věčnou spásou osob, které se usmrtily, se nemá zoufat. Bůh jim může dát příležitost pro spasitelnou lítost cestami, které zná jen on sám. Za osoby, které si sáhly na život, se Církev modlí.
Respektování důstojnosti osob
ÚCTA K DUŠI DRUHÉHO: POHORŠENÍ
2284 Pohoršení je postoj nebo chování, které přivádí druhé k páchání zla. Kdo pohoršuje, stává se pokušitelem svého bližního. Působí škodu ctnosti a počestnosti; může strhnout svého bratra do duchovní smrti. Pohoršení je těžkým hříchem, jestliže ten, kdo je svým jednáním nebo opomenutím vyvolává, vědomě uvádí druhé do těžkého hříchu.
2285 Pohoršení nabývá zvláštní závažnosti pro postavení těch, kteří je dávají, nebo pro slabost těch, kteří jsou mu vystaveni. Našemu Pánu to dalo podnět k tomuto zlořečení: „Kdo však jedno (dítě) z těchto nepatrných, které ve mě věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře“ (Mt 18,6).2898 Pohoršení je těžké když ti, kdo je dávají, mají podle přirozenosti nebo ze své funkce učit a vychovávat druhé. Ježíš to vytýká zákoníkům a farizeům: přirovnává je k dravým vlkům v beránčím rouchu.2899
2286 Pohoršení může být vyvoláno zákonem nebo institucemi, módou nebo veřejným míněním.
Vinni pohoršením se pak stávají ti, kteří zavádějí zákony nebo společenské struktury, které vedou k úpadku mravů a zkáze náboženského života nebo ke „společenským poměrům, které přímo či nepřímo ztěžují a prakticky znemožňují křesťanské jednání ve shodě s přikázáními“.2900 Podobně je tomu u podnikatelů, kteří vydávají předpisy, jež navádějí k podvodu, u učitelů, kteří „dráždí své žáky ke vzdoru“,2901 nebo u těch, kteří tím, že manipulují veřejné mínění, odvracejí od mravních hodnot.
2287 Kdo užívá moci, kterou má k dispozici, takovým způsobem, že nutí jednat špatně, je vinen pohoršením a je odpovědný za zlo, které přímo nebo nepřímo podporoval. „Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí!“ (Lk 17,1).
RESPEKTOVÁNÍ ZDRAVÍ
2288 Život a tělesné zdraví jsou cenné dary od Boha. Máme o ně rozumně pečovat a brát přitom v úvahu potřeby druhých a obecné blaho.
Péče o zdraví občanů vyžaduje pomoc společnosti, aby se vytvořily existenční podmínky, jež by umožnily lidem růst a dosáhnout zralosti: pokrm a oděv, obydlí, zdravotní péče, základní vzdělání, práce a sociální zajištění.
2289 Morálka sice připomíná úctu k tělesnému životu, nedělá z něj však absolutní hodnotu. Staví se proti novopohanskému pojetí, které se snaží podporovat kult těla, obětovat mu vše, zbožňovat tělesnou dokonalost a sportovní úspěch. Jednostranným výběrem silných může toto pojetí vést k převrácenosti mezilidských vztahů.
2290 Ctnost mírnosti má člověka k tomu, aby se vyhnul jakékoliv přemíře v jídle, požívání alkoholu, kouření, užívání léků. Ti, kdo ve stavu opilosti nebo pro bezuzdnou zálibu v rychlosti ohrožují na silnicích, na moři nebo při létání bezpečnost druhých i svoji, nesou za to těžkou vinu.
2291 Užívání drog působí těžké škody na zdraví a lidském životě. Ponecháme-li stranou přísně léčebné použití, je to těžký přestupek. Pokoutní výroba drog a obchod s nimi je pohoršující činnost; je to přímá spolupráce, protože podněcuje k počínání, které těžce odporuje mravnímu zákonu.
ÚCTA K OSOBĚ A VĚDECKÉ BÁDÁNÍ
2292 Vědecké, lékařské nebo psychologické pokusy s osobami nebo s lidskými skupinami mohou přispívat k uzdravení nemocných a k rozvoji veřejného zdravotnictví.
2293 Základní vědecké bádání, jakož i aplikované bádání, představuje významný projev nadvlády člověka nad stvořením. Věda a technika jsou cennými zdroji, jsou-li dávány do služby člověka a podporují-li jeho všestranný rozvoj ku prospěchu všech; nemohou však samy stanovit smysl existence a lidského pokroku. Věda a technika jsou zaměřeny na člověka, z něhož vyvozují svůj původ i rozvoj; určení svého cíle a vědomí svých mezí nacházejí tedy v osobě a v jejích mravních hodnotách.
2294 Je klamné požadovat pro vědecké bádání a jeho uplatňování mravní nestrannost. Na druhé s traně nemohou být orientační měřítka odvozena ani z prosté technické účinnosti, ani z užitečnosti, kterou může mít pro jedny na úkor druhých, ani, což je ještě horší, z převládajících ideologií. Věda a technika vyžadují, pro vlastní vnitřní význam, bezpodmínečné respektování základních měřítek mravnosti; musí být ve službě lidské osoby, jejích nezcizitelných práv, jejího ryzího a celkového dobra, ve shodě s plánem a vůlí Boha.
2295 Bádání nebo pokusy na lidské bytosti nemohou opravňovat k zákrokům, které jsou samy o sobě proti důstojnosti osob a mravnímu zákonu. Případný souhlas jednotlivců takové zákroky neospravedlňuje. Pokusy na lidské bytosti nejsou mravně oprávněné, je-li jimi vystavena nepřiměřeným či odvratitelným nebezpečím pro život nebo pro tělesnou a duševní integritu (celistvost). Pokusy na lidských bytostech nejsou v souladu s důstojností osoby, tím spíše, jsou-li prováděny bez jasného souhlasu dotyčné osoby nebo jejích blízkých, kteří jsou k tomu oprávněni.
2296 Transplantace orgánů není mravně přijatelná, jestliže dárce nebo jeho blízké, k tomu oprávněné osoby, nedali jasný souhlas. Transplantace orgánů je ve shodě s mravním zákonem a může být záslužná, jestliže tělesné a duševní škody a nebezpečí, jimž se vystavuje dárce, jsou přiměřené dobru, o které se usiluje u příjemce. Je mravně nepřípustné způsobit přímo zmrzačení nebo smrt lidské bytosti, aby se tím třeba jen oddálilo úmrtí jiných osob.
RESPEKT K TĚLESNÉ INTEGRITĚ
2297 Únosy a braní rukojmí působí hrůzovládu a hrozbami se přitom vykonává nepřípustný nátlak na oběti. Jsou to činy mravně nedovolené. Terorismus, který vyhrožuje, zraňuje a zabíjí bez rozlišování, je těžce proviněním proti spravedlnosti a lásce. Mučení, které používá tělesného nebo mravního násilí, aby se vynutilo přiznání, aby se potrestali viníci, aby se zastrašili odpůrci a aby se ukojila zášť, odporuje úctě k lidské osobě a lidské důstojnosti. Kromě případů z přísně terapeutických důvodů jsou proti mravnímu zákonu přímo zamýšlené amputace, mrzačení nebo sterilizace nevinných osob.2902
2298 V minulých dobách se právoplatné veřejné orgány běžně uchylovaly ke krutým zákrokům, aby udržely pořádek a zákon, často aniž by proti tomu církevní pastýři protestovali; ti sami ve svých vlastních soudech používali předpisů římského práva o mučení. Vedle takových politováníhodných faktů však Církev vždy učila povinnosti milosti a milosrdenství; zakázala klerikům prolévat krev. V nedávné době se stalo zřejmé, že takové kruté zákroky nebyly ani nutné pro veřejný pořádek, ani ve shodě se zákonnými právy lidské osoby. Naopak vedou k horším degradacím. Je nutno zasazovat se za jejich zrušení. Je třeba se modlit za oběti i za jejich mučitele.
ÚCTA K MRTVÝM
2299 Umírajícím se má prokazovat pozornost a péče, aby se jim pomáhalo prožívat jejich poslední chvíle důstojně a pokojně. Mají být podporováni modlitbou svých příbuzných. Ti pak ať se postarají, aby nemocní přijali ve vhodnou dobu svátosti, které připravují na setkání s živým Bohem.
2300 S těly zesnulých se má zacházet s úctou a láskou ve víře a v naději na vzkříšení. Pohřbívání mrtvých je jeden ze skutků tělesného milosrdenství;2903 vzdává čest Božím dětem, chrámům Ducha svatého.
Obrana míru
MÍR
2302 Když náš Pán připomíná přikázání „Nezabiješ“ (Mt 5,21), požaduje pokoj srdce a pranýřuje nemravnost vražedného hněvu a zášti.
Hněv je touha po pomstě. „Toužit po pomstě za zlo toho, kterého je třeba potrestat, je nedovolené“; je však chvályhodné uložit odčinění, „aby se napravily neřesti a uchovala se spravedlnost“.2905 Jestliže jde hněv až tak daleko, že člověk chce s plným vědomím zabít bližního nebo ho vážně zranit, těžce to odporuje lásce; je to smrtelný hřích. Pán říká: „Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,22).
2303 Dobrovolná nenávist odporuje lásce. Nenávist k bližnímu je hříchem, když pro něho člověk uváženě chce zlo. Zášť k bližnímu je těžkým hříchem, když někdo vědomě chce, aby bližní měl velkou škodu. „Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce…“ (Mt 5,44-45).
2304 Úcta k lidskému životu a jeho rozvoj vyžadují mír. Mír, to není pouhý neválečný stav a nemůže se omezit jen na zabezpečení rovnováhy mezi nepřátelskými silami. Míru na zemi nelze dosáhnout bez ochrany majetku osob, svobodné komunikace mezi lidskými bytostmi, respektování důstojnosti osoby a národů a trvalého pěstování bratrství. Je to „klid řádu“.2906 Je plodem spravedlnosti2907 a důsledkem lásky.2908
2305 Pozemský mír je obrazem a plodem míru Krista, mesiášského „knížete pokoje“ (Iz 9,5). Kristus svou krví na kříži „zrušil příčinu nepřátelství na svém těle“ (Ef 2,14).2909 Smířil lidi s Bohem a učinil ze své Církve znamení jednoty lidského pokolení a jeho spojení s Bohem. „On je náš pokoj“ (Ef 2,14) a prohlašuje „tvůrce pokoje za blahoslavené“ (Mt 5,9).
2306 Ti, kteří se na obranu lidských práv zříkají násilných a krvavých akcí a sahají k obranným prostředkům, které jsou dosažitelné i těm nejslabším, vydávají svědectví o lásce, pokud přitom nejsou porušována práva a povinnosti jiných lidí a společností. Právem se potvrzuje závažnost tělesných a mravních rizik, sahá-li se k násilí přinášejícímu zkázu a mrtvé.2910
VYVAROVAT SE VÁLKY
2307 Páté přikázání zakazuje svévolné zničení lidského života. Kvůli zlu a nespravedlnostem, které vyvolává každá válka, Církev naléhavě všechny vybízí, aby se modlili a zasazovali o to, aby nás Boží dobrota uchránila odvěké pohromy válek.2911
2308 Všichni občané a všichni vládní představitelé mají povinnost zasazovat se o to, aby nedošlo k válkám.
„Dokud bude hrozit nebezpečí války a nebude existovat příslušná mezinárodní autorita vybavená dostatečnými mocenskými prostředky, dotud se nebude moci upřít vládám právo na spravedlivou obranu.“2912
2309 Přísně se musí zvážit striktní podmínky, které ospravedlňují oprávněnou obranu vojenskou mocí. Takové rozhodnutí je pro svou závažnost podrobeno přísným podmínkám mravní oprávněnosti. Je třeba:
- aby škoda způsobená národu nebo společenství národů útočníkem byla trvalá, těžká a jistá;
- aby se všechny jiné prostředky, jak tomu zabránit, ukázaly neproveditelné nebo neúčinné;
- aby byly odůvodněné vyhlídky na úspěch;
- aby použití zbraní nevyvolalo mnohem těžší zla a zmatky než zlo, které je třeba odstranit. Při hodnocení této podmínky je třeba pečlivě zvážit sílu moderních ničivých prostředků.
Toto jsou tradiční prvky vypočítávané v nauce o tzv. „spravedlivé válce“.
Hodnocení takových podmínek mravní oprávněnosti přísluší prozíravému úsudku těch, kteří mají odpovědnost za obecné blaho.
2310 Veřejná moc má v tomto případě právo a povinnost uložit občanům povinnosti nutné k národní obraně.
Ti, kteří slouží vlasti ve vojsku, ať se považují za služebníky bezpečnosti a svobody národů. Když tento úkol správně plní, opravdu přispívají k obecnému blahu národa a k upevnění míru.2913
2311 Veřejná moc se má vhodně postarat o případy těch, kteří z důvodu svědomí odmítají používat zbraní; ti mají nicméně poskytnout lidskému společenství služby nějakým jiným způsobem.2914
2312 Církev i lidský rozum prohlašují, že během ozbrojených konfliktů stále platí mravní zákon. „A když už naneštěstí válka vypukne, neznamená to, že již je tím válčícím stranám všechno dovoleno.“2915
2313 Je třeba lidsky zacházet s nebojujícími, se zraněnými vojáky a se zajatci a respektovat je.
Akce vědomě odporující mezinárodnímu právu a jeho všeobecným zásadám, stejně jako nařízení, která je ukládají, jsou zločiny. Slepá poslušnost není dostatečnou omluvou těch, kteří se jim podřizují. Vyhlazení nějakého obyvatelstva, národa nebo národnostní menšiny musí tak být odsouzeno jako smrtelný hřích. Člověk je mravně povinen odporovat rozkazům, které nařizují genocidu.
2314 „Každá válečná akce, směřující bezohledně k zničení celých měst nebo rozsáhlých území i s jejich obyvateli, je zločin proti Bohu i proti člověku, který je třeba s rozhodností a bez váhání odsoudit.“2916 Rizikem moderní války je poskytování příležitosti držitelům vědeckých a zvláště atomových, biologických a chemických zbraní ke spáchání takových zločinů.
2315 Hromadění zbraní se mnohým jeví jako paradoxní způsob, jak odradit případné protivníky od války. Vidí v nich nejúčinnější prostředky k zabezpečení míru mezi národy. Proti takovému zastrašovacímu prostředku je třeba vznést přísné mravní výhrady. Závody ve zbrojení nezabezpečují mír. Příčiny války vůbec neodstraní, naopak hrozí, že je zhorší. Nesmírné výdaje na přípravu stále nových zbraní zabraňují přispět na pomoc obyvatelstvu trpícímu nouzí;2917 jsou překážkou rozvoje národů. Horečné zbrojení rozmnožuje příčiny konfliktů a zvyšuje nebezpečí, že se budou rozšiřovat.
2316 Výroba a obchod se zbraněmi se dotýkají obecného blaha národů a mezinárodního společenství. Veřejné orgány mají tedy právo a povinnost omezit je jasnými předpisy. Sledování krátkodobých osobních nebo kolektivních zájmů nemůže ospravedlnit iniciativy, které by rozdmýchávaly násilí a konflikty mezi národy a ohrožovaly mezinárodní právní řád.
2317 Nespravedlnosti, přehnané nerovnosti hospodářského nebo sociálního rázu, závist, nedůvěra a pýcha, které zhoubně řádí mezi lidmi i národy, neustále ohrožují mír a vyvolávají války. Všechno, co se koná k odstranění těchto nepořádků, přispívá k budování míru a k zažehnání války:
„Protože jsou lidé hříšní, hrozí jim nebezpečí války a bude hrozit až do Kristova příchodu; ale pokud jsou spojeni v lásce a přemáhají hřích, přemáhají i násilí, dokud se nesplní slovo: „Skují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit““ (Iz 2,4).2918
Souhrn
2318 V rukou Božích „je všechno živé; duch každého smrtelníka“ (Job 12,10).
2319 Každý lidský život, od chvíle početí až do smrti, je posvátný, protože živý a svatý Bůh chtěl lidskou osobu pro ni samu, aby byla k jeho obrazu a podobě.
2320 Zabití lidské bytosti těžce odporuje důstojnosti osoby a svatosti Stvořitele.
2321 Zákaz zabít člověka neruší právo zneškodnit nespravedlivého útočníka. Oprávněná obrana je závažnou povinností toho, kdo má odpovědnost za život druhého nebo za obecné blaho.
2322 Dítě má právo na život již od svého početí. Přímý potrat, to je chtěný jako cíl nebo jako prostředek, je „hanebnost“2919 těžce odporující mravnímu zákonu. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyobcování).
2323 Zárodek musí být chráněn v celé své integritě, opatrován, léčen a pokud možno uzdraven jako každá jiná lidská bytost, protože se s ním musí od samého početí zacházet jako s osobou.
2324 Dobrovolná eutanázie je vražda, ať jsou její způsoby a důvody jakékoliv. Těžce odporuje důstojnosti lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu Stvořiteli.
2325 Sebevražda těžce odporuje spravedlnosti, naději a lásce. Páté přikázání ji zakazuje.
2326 Pohoršení je těžkým proviněním, když ten, kdo je vyvolává svým jednáním nebo opomenutím, vědomě uvádí jiné do hříchu.
2327 Je třeba učinit všechno, co je rozumně možné, aby nedocházelo k válce, a to kvůli zlu a nespravedlnostem, která působí. Církev se modlí: „Od hladu, moru a války vysvoboď nás, Pane.“
2328 Církev i lidský rozum prohlašují, že během ozbrojených konfliktů stále platí mravní zákon. Akce vědomě odporující mezinárodnímu právu a jeho všeobecným zásadám jsou zločinem.
2330 „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9).
6. článek
Šesté přikázání
„Nesesmilníš“ (Ex 20,14; Dt 5,18).
„Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš.“ Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci (Mt 5,27-28).
„Jako muže a ženu je stvořil…“
2331 „Bůh je láska a prožívá sám v sobě tajemství osobního společenství a lásky. Když tvoří Bůh člověka podle svého obrazu obrazu… vkládá do lidské přirozenosti také mužské a ženské povolání a zároveň i schopnost a odpovědnost k lásce a společenství.“2921
„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem… jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27); „ploďte a množte se“ (Gn 1,28); „v den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží. Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam, to je člověk“ (Gn 5,1-2).
2332 Pohlavnost ovlivňuje všechny stránky lidské osoby v jednotě jejího těla a její duše. Týká se zvláště citů, schopnosti milovat a plodit a všeobecněji způsobilosti navázat vztahy společenství s druhými.
2333 Každý člověk, ať muž či žena, musí uznat a přijmout vlastní pohlavnost. Tělesné, mravní a duchovní odlišení i vzájemné doplňování je zaměřeno na dobro manželství a na rozvoj rodinného života. Harmonie dvojice i společnosti zčásti závisí na způsobu, jakým se mezi pohlavími prožívá doplňování, potřeba vzájemné pomoci a opory.
2334 „Když stvořil Bůh člověka jako „muže a ženu“, daroval stejným způsobem muži i ženě osobní důstojnost“.2922 „Člověk je osoba, a to muž a žena ve stejné míře. Oba totiž byli stvořeni k obrazu a podobě osobního Boha.“2923
2335 Každé z obou pohlaví je se stejnou důstojností, i když odlišným způsobem, obrazem Boží moci i něhy. Spojení muže a ženy v manželství je jeden způsob, jak v těle napodobit velkodušnost a plodnost Stvořitele. „Proto muž opustí svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). Z tohoto spojení pocházejí všechna lidská pokolení.2924
2336 Ježíš přišel obnovit stvoření v jeho počáteční čistotě. V horském kázání podává přesný výklad Božího plánu: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš“. Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,27-28). Člověk nesmí rozlučovat, co Bůh spojil.2925
Církevní Tradice se dívala na šesté přikázání jako na celkový souhrn lidské sexuality.
Povolání k čistotě
2337 Čistota vyjadřuje zdařile integraci pohlavnosti v člověku a tím vnitřní jednotu člověka v jeho tělesném a duchovním bytí. Pohlavnost, v níž se projevuje příslušnost člověka k hmotnému a biologickému světu, se stává osobní a opravdu lidskou, když je zapojena do vztahu osoby k osobě, ve vzájemném, naprostém a časově neomezeném sebedarování muže a ženy.
Ctnost čistoty tedy obsahuje neporušenost osoby a celistvost daru.
INTEGRITA OSOBY
2338 Čistá osoba uchovává všechny síly života a lásky, které jsou v ní, nedotčené. Taková integrita zabezpečuje jednotu osoby; vzpírá se každému chování, které by ji zraňovalo. Nepřipouští ani dvojí život, ani dvojsmyslnou řeč.2926
2339 Čistota vyžaduje, aby se člověk naučil ovládat; a to je škola lidské svobody. Alternativa je zřejmá: buď člověk poručí svým vášním a dosáhne pokoje, anebo se dá jimi zotročit a stane se nešťastným.2927 „Důstojnost člověka vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením, a ne ze slepého vnitřního popudu nebo pouze z vnějšího donucení. Této důstojnosti člověk dosahuje tím, že se osvobozuje z každého zajetí vášní, směřuje k svému cíli svobodnou volbou dobra a účinně a s vynalézavou přičinlivostí si obstarává vhodné prostředky.“2928
2340 Kdo chce zůstat věrný svým křestním slibům a odolávat pokušením, bude se starat o to, aby používal k tomu přiměřených prostředků, jako jsou: sebepoznání, asketická cvičení vhodná pro situace, do nichž se dostává, poslušnost Božích přikázání, úkony mravních ctností a věrnost v modlitbě. „Čistota nás soustředí a znovu nás přivede k oné jednotě, kterou jsme ztratili, když jsme se rozpoltili.“2929
2341 Ctnost čistoty úzce souvisí se základní ctností mírnosti, která směřuje k tomu, aby rozum ovládal vášně a choutky lidské smyslnosti.
2342 Sebeovládání je dlouhodobé dílo. Člověk si nikdy nesmí myslet, že ho dosáhl jednou provždy. Předpokládá úsilí začínat vždy znovu v každém údobí života.2930 V určitých údobích může být požadované úsilí větší, např. v těch, v nichž se vytváří osobnost, v dětství a dospívání.
2343 Čistota má své zákony růstu, který prochází úseky poznamenanými nedokonalostí a hodně často hříchem. Ctnostný a čistý člověk „je bytost, která svými četnými svobodnými rozhodnutími den ze dne sebe samu utváří. Proto člověk poznává, miluje a uvádí ve skutek mravní dobro podle stupně svého vlastního růstu“.2931
2344 Čistota představuje svrchovaně osobní úkol; zahrnuje také kulturní úsilí, protože „pokrok lidské osoby a rozvoj společnosti na sobě vzájemně závisí“.2932 Čistota předpokládá respektování osobních práv, zvláště práva na informace a výchovu, respektující mravní a duchovní stránky lidského života.
BEZVÝHRADNÉ SEBEDAROVÁNÍ
2346 Láska je formou všech ctností. Čistota se pod jejím vlivem jeví jako škola osobního dávání se. Sebeovládání je zaměřeno na dar sebe sama. Čistota vede toho, kdo ji žije, aby se stal bližnímu svědkem Boží věrnosti a něžné lásky.
2347 Ctnost čistoty rozkvétá v přátelství. Ukazuje učedníkovi, jak následovat a napodobovat toho, který si nás vyvolil za své přátele,2935 který se nám zcela daroval a dává nám účast na svém božském životě. Čistota je příslibem nesmrtelnosti. Čistota se zvláště projevuje v přátelství k bližnímu. Přátelství je velké dobro pro všechny, ať je pěstováno mezi osobami stejného nebo rozdílného pohlaví. Vede k duchovnímu společenství.
RŮZNÉ ZPŮSOBY ČISTOTY
2348 Každý pokřtěný je povolán k čistotě. Křesťan „se oblékl v Krista“ (Gal 3,27), vzor každé čistoty. Všichni věřící jsou povoláni, aby vedli čistý život podle svého zvláštního životního stavu. Při křtu se křesťan zavázal prožívat svá citová hnutí v čistotě.
2349 „Čistotou se musí vyznačovat osoby podle svých rozličných životních stavech: u některých je to panenství nebo zasvěcený celibát, jež představují vynikající způsob, jak se oddat snadněji nerozděleným srdcem Bohu; u jiných způsobem, který pro všechny určuje mravní zákon, a podle toho, zda to jsou osoby ženaté či provdané nebo svobodné.“2936 Ženaté či provdané osoby jsou povolány žít manželskou čistotu; jiné zachovávají čistotu ve zdrženlivosti.
„Existují tři způsoby ctnosti čistoty: manželský, vdovský a panenský. Nevychvalujeme žádný z nich na úkor druhých. Právě v tom je církevní kázeň bohatá.“2937
2350 Snoubenci jsou povoláni žít čistotu ve zdrženlivosti. Na tuto zkušební dobu mají pohlížet jako na čas, kdy se mají učit vzájemné úctě, cvičit se ve věrnosti a naději, že pak přijmou jeden druhého od Boha. Projevy něžnosti, vlastní manželské lásce, vyhradí pro dobu manželství. Vzájemně si budou pomáhat růst v čistotě.
PORUŠOVÁNÍ ČISTOTY
2351 Chlípnost je nezřízená touha nebo bezuzdné vyžívání se ve smyslné rozkoši. Pohlavní rozkoš je mravně nezřízená, když se vyhledává pro ni samu, mimo jejího zaměření na plození a na životní spojení.
2352 Výrazem sebeukájení (masturbace) se míní vědomé vydráždění pohlavních orgánů s cílem zakoušet pohlavní rozkoš. „Jak učitelský úřad Církve, v linii stálé Tradice, tak i mravní smysl věřících bez váhání tvrdily, že sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený.“ „Vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoli důvodů mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu (zaměření).“ Vyhledává se v něm pohlavní rozkoš mimo „pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození.“2938
K vytvoření správného úsudku o mravní odpovědnosti jednotlivců a ke správné orientaci pastorální činnosti je třeba brát v úvahu citovou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických nebo sociálních činitelů, které oslabují, ne-li přímo zmenšují mravní provinění.
2353 Smilstvo je tělesné spojení svobodného muže se svobodnou ženou, kteří neuzavřeli manželství. Závažně odporuje důstojnosti osob a lidské pohlavnosti, přirozeně zaměřené jak na dobro manželů, tak na plození a výchovu dětí. Kromě toho je to těžké pohoršení, pokud se tím mravně kazí mládež.
2354 Pornografie spočívá v tom, že se skutečné nebo předstírané pohlavní úkony odcizí intimitě partnerů, aby se záměrně ukazovaly třetím osobám. Pornografie uráží čistotu, protože znetvořuje manželský úkon, důvěrné darování jednoho manžela druhému. Těžce zraňuje důstojnost těch, kteří se k tomu propůjčí (herci, obchodníci, diváci), protože jeden se stává pro druhého předmětem nízké rozkoše a nedovoleného zisku. Jedny i druhé ponořuje do přeludu neskutečného světa. Je to těžký hřích. Občanské zákony mají výrobě a rozšiřování pornografického materiálu zabránit.
2355 Prostituce uráží důstojnost osoby, která se prodává, protože se snižuje na pohlavní rozkoš, pro kterou je využívána. Ten, kdo platí, těžce hřeší proti sobě samému: porušuje čistotu, k níž ho zavazuje křest, a poskvrňuje své tělo, chrám Ducha svatého.2939 Prostituce je metla společnosti. Běžně postihuje ženy, ale i muže, děti nebo dospívající mládež (v těchto dvou posledních případech je hřích zároveň pohoršením). Oddat se prostituci je vždy těžce hříšné, nicméně odpovědnost za vinu může být zmenšena bídou, vydíráním nebo společenským tlakem.
2356 Znásilnění je násilné vniknutí do pohlavní intimity nějaké osoby. Je potupením spravedlnosti a lásky. Znásilnění hluboce porušuje právo každého na úctu, na svobodu, na tělesnou a mravní neporušenost. Působí těžkou škodu, která může oběť poznamenat na celý život. Je to vždy vnitřně zlý skutek. Ještě těžší je znásilnění spáchané blízkými příbuznými (incest) nebo vychovateli na dětech, které jim byly svěřeny.
ČISTOTA A HOMOSEXUALITA
2357 Homosexualita označuje vztahy mezi muži nebo ženami, kteří zakoušejí pohlavní přitažlivost, výlučně nebo převážně, k osobám téhož pohlaví. Během staletí a v různých kulturách se projevuje velmi rozmanitými způsoby. Její psychický zrod zůstává z velké části nevysvětlitelný. Tradice, opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako těžkou mravní spoušť,2940 vždy prohlašovala, že „homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené“.2941 Odporují přirozenému zákonu. Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nej sou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány.
2358 Nezanedbatelný počet mužů a žen má vrozené homosexuální sklony. Ti si nevolí svůj homosexuální stav; pro většinu z nich je to zkouška. Proto mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace. Takové osoby jsou povolány naplnit Boží vůli ve svém životě, a jsou-li křesťany, spojit těžkosti, s nimiž se mohou setkat v důsledku svého stavu, s obětí Pána na kříži.
2359 Homosexuální osoby jsou povolány k čistotě. Skrze ctnosti sebeovládání, jež vychovávají k vnitřní svobodě, často skrze podporu nezištného přátelství, modlitbu a svátostnou milost mohou a mají se postupně a rozhodně přibližovat ke křesťanské dokonalosti.
Manželská láska
2360 Pohlavnost je zaměřena na manželskou lásku muže a ženy. V manželství se stává tělesná intimita manželů znamením a zárukou duchovního společenství. Manželské svazky mezi pokřtěnými jsou posvěceny svátostí.
2361 „Sexualita, při níž se muž a žena navzájem darují úkonem, který je vlastní a vyhrazený manželům, naprosto není něco čistě biologického, ale týká se nejvnitřnějšího jádra lidské osoby jako takové. Uskutečňuje se opravdu lidským způsobem jenom tenkrát, když je začleněna do lásky, s jakou se muž a žena sobě navzájem až do smrti bezvýhradně zavazují“.2942
„Tobiáš povstal ze svého lůžka a řekl Sáře: „Sestro, vstaň! Pomodleme se a vyprosme si na našem Pánu, aby nám prokázal milosrdenství a spásu.“ Vstali a počali se modlit a prosit, aby se jim dostalo spásy. Tobiáš začal slovy: „Požehnaný jsi, Bože našich otců, a požehnané tvé jméno po všechny věky a pokolení. Ať ti dobrořečí nebesa a všechno tvé stvoření po všechny věky. Ty jsi učinil Adama. Učinil jsi mu pomoc a podporu, Evu, jeho ženu. Z obou vzešlo lidské potomstvo. Ty jsi řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiňme mu pomoc jemu rovnou.“ Hle, neberu si tuhle svou sestru pro smilnění, nýbrž veden věrností. Přikaž, abych došel smilování já i ona, abychom se dožili stáří.“ A oba řekli: „Amen, amen.“ Pak se uložili k spánku té noci“ (Tob 8,4-9).
2362 „Skutky, jimiž manželé dosahují důvěrného a čistého sjednocení, jsou čestné a důstojné; jsou-li prováděny způsobem hodným člověka, vyjadřují a prohlubují vzájemné darování, jímž jeden druhého radostně a vděčně obohacuje.“2943 Sexualita je zdrojem radosti a potěšení:
„Sám Stvořitel… stanovil, aby při naprostém tělesném sebedarování manželé zakoušeli rozkoš a uspokojení jak tělesné, tak duchovní. A proto se manželé nedopouštějí ničeho zlého, když o takovou rozkoš usilují a když se jí oddávají. Přijímají to, co pro ně Stvořitel chtěl. Nicméně manželé mají umět zůstávat v mezích správné umírněnosti.“2944
2363 Spojením manželů se uskutečňuje dvojí cíl manželství: blaho samých manželů a předávání života. Tyto dva významy nebo hodnoty manželství se nemohou oddělovat, aniž by negativně ovlivňovaly duchovní život dvojice a neohrozily blaho manželství a budoucnost rodiny.
Z manželské lásky muže a ženy tak vyplývají dva požadavky: totiž požadavek věrnosti a plodnosti.
MANŽELSKÁ VĚRNOST
2364 Manželský pár vytváří „důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákony; uskutečňuje se manželskou smlouvou neboli neodvolatelným osobním souhlasem“.2945 Manželé se sobě navzájem dávají definitivně a naprosto. Nejsou už dva, nýbrž od nynějška tvoří jedno tělo. Smlouva, kterou manželé svobodně uzavřeli, jim ukládá povinnost uchovat jeho jednotu a nerozlučitelnost.2946 „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mk 10,9).2947
2365 Věrnost vyjadřuje stálost při dodržování daného slova. Bůh je věrný. Svátost manželství umožňuje muži i ženě brát účast na věrnosti Krista vůči jeho Církvi. Tomuto tajemství vydávají před světem svědectví manželskou čistotou.
Svatý Jan Zlatoústý navrhuje mladým manželům, aby ke svým manželkám hovořili takto:
„Vzal jsem tě do své náruče, miluji tě, jsi mi dražší než můj život. Vždyť nynější život je prchavý, a má nejživější touha je prožít jej s tebou tak, abych měl jistotu, že nebudeme odloučeni v životě budoucím… Kladu lásku k tobě nade vše a nic by mě netrápilo víc, než kdybych s tebou nebyl vždycky zajedno.“2948
MANŽELSKÁ PLODNOST
2366 Plodnost je dar a cíl manželství; neboť manželská láska svou přirozeností směřuje k tomu, aby byla plodná. Dítě se nepřidružuje k vzájemné lásce manželů zvenčí; pučí v samém srdci tohoto vzájemného darování, jehož je plodem a naplněním. Proto Církev, která „stojí na straně života“,2949 učí, že „každý manželský úkon musí zůstat otevřený předávání života“.2950 „Tato nauka, vícekrát vyložená učitelským úřadem Církve, je založena na nerozlučitelném spojení mezi dvěma významy manželského úkonu, které Bůh chtěl a jež člověk nesmí ze své iniciativy rozdělit: tělesné spojení a plození.“2951
2367 Manželé, povolaní předávat život, se podílí na stvořitelské moci a na otcovství Boha.2952 „Manželé vědí, že plněním úkolu dávat život a vychovávat – což je třeba považovat za jejich vlastní poslání – se stávají spolupracovníky lásky Boha Stvořitele a jakoby jejími tlumočníky. Proto mají plnit tento svůj úkol s lidskou a křesťanskou odpovědností.“2953
2368 Zvláštní hledisko této odpovědnosti se týká odpovědného rodičovství. Z pádných důvodů mohou manželé chtít zrození svých dětí oddálit. Musí si však ověřit, zda jejich přání není plodem sobectví a zda je v souladu se správnou velkodušností odpovědného rodičovství. Kromě toho uspořádají své chování podle objektivních mravních měřítek:
„Když tedy běží o to, jak uvést v soulad manželskou lásku s odpovědným sdělováním života, nezávisí mravní povaha jednání jen na upřímném úmyslu a zhodnocení pohnutek, ale musí se určovat objektivními měřítky, vzatými z přirozenosti lidské osoby a jejích činů; tato měřítka uchovávají celý smysl vzájemného darování i lidského plození v ovzduší pravé lásky. To ovšem nelze uskutečnit, nepěstuje-li se poctivě ctnost manželské čistoty.“2954
2369 „Dodrží-li se obě podstatná hlediska, spojení i plození, uchovává si manželský úkon úplně smysl vzájemné a pravé lásky a své zaměření na svrchované povolání člověka k otcovství.“2955
2370 Občasná zdrženlivost, metody odpovědného plánování rodičovství na základě sebepozorování a volba neplodných údobí2956 jsou ve shodě s objektivními měřítky mravnosti. Takové metody respektují tělo manželů, povzbuzují vzájemnou něhu a podporují výchovu k ryzí svobodě. Vnitřně špatné je naopak „každé jednání, které před manželským stykem nebo při něm nebo při rozvíjení jeho přirozených účinků má za cíl nebo prostředek zabránit početí“.2957
„Zatímco pohlavní spojení celou svou povahou vyjadřuje bezvýhradné vzájemné sebedarování manželů, stává se z něho antikoncepcí projev objektivně opačný, sebedarování neúplné. Tak přistupuje k odmítnutí otevřenosti pro život také zfalšování vnitřní pravdy manželské lásky, která je povolána k sebeodevzdání celé osoby,… Antropologický a současně mravní rozdíl mezi antikoncepcí a volbou vhodného období je spjat se dvěma vzájemně se vylučujícími představami o osobě a lidské sexualitě.“2958
2371 „Budiž všem jasno, že život lidí a úkol sdělovat ho dál se neomezuje jen na tento svět a nemůže se posuzovat a chápat jen podle jeho měřítek, nýbrž vždycky má vztah k věčnému určení člověka.“2959
2372 Stát je odpovědný za blahobyt občanů. Je oprávněné, když z tohoto důvodu dělá opatření k usměrňování přírůstku obyvatelstva. Může to dělat objektivní a taktní informací, avšak nikdy autoritářskými a donucovacími rozkazy. Nemůže oprávněně nahradit iniciativu manželů, kteří jsou prvními, kdo jsou odpovědni za plození a výchovu svých dětí.2960 Není oprávněn podporovat prostředky na usměrňování demografického růstu, které odporují mravnosti.
DAR DÍTĚTE
2373 Písmo svaté a tradiční praxe Církve vidí v početných rodinách znamení Božího požehnání a velkodušnosti rodičů.2961
2374 Utrpení manželské dvojice, která zjistí, že je neplodná, je velké. „Co mi chceš dát? – prosí Abraham Boha – Jsem stále bezdětný“ (Gn 15,2). „Dej mi syny! Nedáš-li, umřu!“ křičí Ráchel na manžela Jákoba (Gn 30,1).
2375 Bádání zaměřené na zmenšení lidské neplodnosti je třeba povzbuzovat s podmínkou, že se „dá do služby lidské osoby, jejích nezcizitelných práv a jejího pravého a celistvého blaha ve shodě s Božími záměry a s jeho vůlí“.2962
2376 Techniky, které štěpí spojení rodičů zásahem nějaké osoby cizí manželskému páru (darování spermatu nebo vaječné buňky, propůjčení dělohy), jsou těžce nečestné. Takové techniky (inseminace a umělá oplodnění od jiného dárce) porušují právo dítěte narodit se z otce a matky, které zná a kteří jsou spojeni manželstvím. Zrazují „výlučné právo manželů stát se otcem a matkou jeden prostřednictvím druhého“.2963
2377 Tyto techniky (inseminace a umělé oplodnění homologické), prováděné uvnitř manželského páru, snad nepůsobí takové škody, ale zůstávají mravně nepřijatelné. Oddělují pohlavní úkon od úkonu plození. Akt, kterým se počíná existence dětí, už není úkonem, kterým se dávají dvě osoby jedna druhé, nýbrž úkon, „který svěřuje život a totožnost embrya moci lékařů a biologů a zavádí vládu techniky nad původem o určením lidské osoby. Takový vztah nadvlády sám o sobě odporuje důstojnosti a rovnosti, jaká musí být společná rodičům i dětem““2964 „Z mravního hlediska je plození zbaveno své vlastní dokonalosti, když není chtěno jako plod manželského styku, a tedy zvláštního úkonu manželského spojení…; pouze respektování pouta, které existuje mezi významy manželského úkonu a respektováním jednoty lidské bytosti, umožňuje plození ve shodě s důstojností osoby.“2965
2378 Dítě není něco, co se rodičům dluží, ale je to dar. „Největším darem manželství je lidská osoba. Dítě nemůže být považováno za předmět vlastnictví; za něco, k čemu by vedlo uznání domnělého „práva na dítě“. V této oblasti má pouze dítě opravdová práva: „právo být plodem zvláštního úkonu manželské lásky svých rodičů a také právo být respektováno jako osoba od chvíle svého početí“.2966
2379 Evangelium ukazuje, že tělesná neplodnost není absolutním zlem. Manželé, kteří vyčerpali oprávněné lékařské zákroky, a přesto trpí neplodností, ať se spojí s křížem Pána, pramenem veškeré duchovní plodnosti. Mohou projevit svou velkodušnost tím, že přijmou za vlastní opuštěné děti anebo že budou konat významné služby ve prospěch bližních.
Porušování důstojnosti manželství
2380 Cizoložství. Toto slovo označuje manželskou nevěrnost. Když dva partneři, z nichž je alespoň jeden sezdaný, mají mezi sebou pohlavní styk, i třeba náhodný, dopouštějí se cizoložství. Kristus odsuzuje cizoložství spáchané i prostou žádostivostí.2967 Šesté přikázání a Nový zákon cizoložství naprosto zakazují.2968 Proroci pranýřují jeho těžkou hříšnost, vidí v něm symbol hříchu modloslužby.2969
2381 Cizoložství je křivda. Kdo je spáchá, nedodržuje přijaté závazky. Zraňuje ono znamení smlouvy, kterým je manželský svazek, pošlapává práva druhého manžela a zasazuje ránu instituci manželství tím, že porušuje smlouvu, která je jejím základem. Ohrožuje blaho lidského pokolení a dětí, které potřebují stálý svazek rodičů.
ROZLUKA
2382 Pán Ježíš trval na prvotním úmyslu Stvořitele, který chtěl, aby manželství bylo nerozlučitelné.2970 Ruší ústupky, které se vloudily do Starého zákona.2971 Manželství mezi pokřtěnými, „uznané a dokonané, nemůže být rozloučeno žádnou lidskou mocí a ze žádného důvodu s výjimkou smrti“.2972
2383 Odloučení manželů při trvání manželského svazku může být v jistých případech oprávněné, jak je uvádí kanonické právo.2973
Jestliže občanský rozvod je jediným možným způsobem, jak zajistit určitá oprávněná práva, jako je péče o děti nebo ochrana majetku, je možné se s tím smířit, a není to pak nějaká mravní vina.
2384 Rozluka je těžké provinění proti přirozenému zákonu. Osobuje si právo zrušit smlouvu, kterou manželé svobodně uzavřeli s tím, že budou žít jeden s druhým až do smrti. Rozluka porušuje Smlouvu spásy, jejímž znamením je svátostné manželství. Uzavření nového sňatku, i když je uznáván občanským zákonem, zvětšuje závažnost porušení; manžel nebo manželka, kteří znovu uzavřeli sňatek, žijí tak ve stavu veřejného a trvalého cizoložství:
„Jestliže se manžel po odloučení od vlastní manželky spojí s jinou ženou, je sám cizoložníkem, protože dává takové ženě páchat cizoložství; a žena, která s ním bydlí, je cizoložnice, protože k sobě přivábila manžela jiné.“2974
2385 Nemravná povaha rozluky vyplývá i z nepořádku, který vnáší do rodiny a do společnosti. Takový nepořádek působí vážné škody: manželovi (manželce), který byl opuštěn(a); dětem, zraněným odloučením rodičů a často jimi navzájem přetahovaným; společnosti, pro kterou je svými nakažlivými účinky opravdovou sociální ranou.
2386 Může se stát, že jeden z manželů je nevinnou obětí rozluky dokonané podle občanského zákona; ten se pak neprohřešuje proti mravnímu příkazu. Je totiž značný rozdíl mezi manželem, který se upřímně snažil zůstat věrný svátosti manželství, a přesto je nespravedlivě opuštěn, a mezi tím, který svým těžkým proviněním zničí kanonicky platné manželství.2975
JINÁ PORUŠOVÁNÍ DŮSTOJNOSTI MANŽELSTVÍ
2387 Lze chápat drama člověka, který touží přijmout evangelium a shledá, že je povinen zapudit jednu nebo více žen, s nimiž po léta žil manželským životem. Nicméně mnohoženství je v rozporu s mravním zákonem. Radikálně odporuje manželskému společenství; „přímo totiž popírá Boží plán, jaký byl zjeven na počátku. Neboť odporuje stejné osobní důstojnosti muže a ženy, kteří se v manželství darují jeden druhému s láskou, jež je úplná, a tím samým jediná a výlučná“.2976 Křesťan, který předtím žil v mnohoženství, má kvůli spravedlnosti závažnou povinnost respektovat závazky, které na sebe vzal vůči oněm ženám, které byly jeho manželkami, a vůči svým dětem.
2388 Krvesmilstvo spočívá v intimních vztazích mezi rodinnými příslušníky nebo příbuznými v takovém stupni, který je překážkou manželství mezi nimi.2977 Svatý Pavel pranýřuje toto mimořádně těžké provinění: „Proslýchá se, že je u vás nemravnost… že totiž někdo žije s manželkou vlastního otce… Ve jménu našeho Pána Ježíše… ať je ten člověk vydán satanovi, aby tak tělo bylo důkladně ztrestáno…“ (1 Kor 5,1.4-5). Krvesmilstvo kazí rodinné vztahy a naznačuje úpadek do zvířeckosti.
2389 Ke krvesmilství je možno připojit pohlavní zneužívání páchané dospělými na dětech nebo dospívajících svěřených jejich ochraně. V takovém případě je provinění zároveň pohoršlivým útokem na tělesnou i mravní integritu mladých, kteří tím zůstanou poznamenáni na celý život, a taktéž je to těžké porušení výchovné odpovědnosti.
2390 Když muž a žena odmítají dát právní a veřejnou formu svazku, který zahrnuje pohlavní intimnosti, jde o volnou lásku.
Výraz „volná láska“ je klamný: jaký smysl může mít spojení lásky, v němž se osoby navzájem k ničemu nezavazují a projevují tak nedostatek důvěry k druhému, k sobě samému nebo k budoucnosti?
Výraz „volná láska“ pokrývá rozmanité situace: konkubinát (nemanželské soužití), odmítání manželství jako takového, neschopnost dlouhodobě se zavázat.2978 Všechny tyto situace jsou urážkou manželství; ničí samotnou ideu rodiny; oslabují smysl pro věrnost. Odporují mravnímu zákonu: pohlavní styk má své výlučné místo v manželství; mimo ně je to vždy těžký hřích a připravuje člověka o možnost přijímat svátosti.
2391 V současné době si mnozí lidé, mají-li v úmyslu oženit se nebo vdát, dělají nárok na jakési „právo na zkoušku“. Ať jsou úmysly těch, kteří se oddávají předčasným pohlavním stykům, sebepevnější, takové styky „neumožňují zabezpečit ve své upřímnosti a věrnosti meziosobní vztah mezi mužem a ženou a zvláště chránit jej před rozmary a vrtochy“.2979 Tělesné spojení je mravně oprávněné pouze tehdy, když muž a žena vytvoří definitivní společenství života. Lidská láska nepřipouští „zkoušku“. Vyžaduje, aby se osoby sobě dávaly navzájem bezvýhradně a definitivně.2980
Souhrn
2393 Když Bůh stvořil lidskou bytost jako muže a ženu, dává jednomu i druhému stejným způsobem osobní důstojnost. Každý, muž i žena, má uznat a přijmout vlastní pohlavní totožnost.
2394 Kristus je vzorem čistoty. Každý pokřtěný je povolán, aby vedl čistý život podle vlastního životního stavu.
2395 Čistota znamená integraci sexuality v osobě. Vyžaduje, aby se člověk naučil ovládat.
2396 Mezi hříchy, které odporují čistotě, je třeba uvést sebeukájení, smilstvo, pornografii a homosexuální úkony.
2397 Svobodně uzavřená smlouva mezi manžely zahrnuje věrnou lásku. Ta ukládá povinnost uchovat nerozlučitelnost jejich manželství.
2398 Plodnost je dobro, dar, cíl manželství. Tím, že manželé dávají život, se podílejí na Božím otcovství.
2399 Regulace početí představuje jeden z rysů odpovědného otcovství a mateřství. Dobré úmysly manželů neospravedlňují používání prostředků mravně nepřijatelných (např. přímá sterilizace nebo antikoncepce).
2400 Cizoložství a rozluka, mnohoženství a volná láska jsou těžkými urážkami důstojnosti manželství.
7. článek
Sedmé přikázání
Nepokradeš (Ex 20,15; Dt 5,19; Mt 19,18).
2401 Sedmé přikázání zakazuje brát nebo si neprávem ponechávat majetek bližního a jakýmkoliv způsobem působit škody na jeho majetku. Předpisuje spravedlnost a lásku ve správě pozemských statků a plodů lidské práce. S ohledem na obecné blaho požaduje, aby se respektovalo všeobecné urče ní statků a právo na soukromé vlastnictví. Křesťanský život usiluje zaměřovat statky tohoto světa k Bohu a k bratrské lásce.
Všeobecné určení pozemských statků a soukromé vlastnictví majetku
2402 Na počátku Bůh svěřil zemi a její zdroje společné správě lidstva, aby o ně pečovalo, svou prací ji ovládalo a těšilo se z jejích plodů.[^3227-140] Dobra stvoření jsou určena všemu lidskému pokolení. Nicméně země je rozdělena mezi lidi, aby byla zaručena bezpečnost jejich života, který je vystaven strádání a ohrožován násilím. Nabývání majetku je oprávněné, aby se zajistila svoboda a důstojnost osob, aby každý mohl uspokojit své základní potřeby a potřeby těch, za které nese odpovědnost. Majetek má umožňovat, aby se mezi lidmi projevila přirozená solidarita.
2403 Právo na soukromé vlastnictví, získané prací nebo přijaté od jiných jako dědictví nebo dar, neruší původní darování země celému lidstvu. Všeobecné určení pozemských statků zůstane prvotní, i když rozvoj obecného blaha vyžaduje respektování soukromého vlastnictví, práva na ně a na jeho užívání.
2404 „Člověk, který užívá stvořených statků, se musí na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i k prospěchu druhých.“2982 Vlastnictví majetku dělá z toho, komu patří, správce Prozřetelnosti, který se má snažit, aby přinášel užitek a aby se dělil o plody majetku s druhými, na prvním místě s členy své rodiny.
2405 Výrobní statky – hmotné či nehmotné – jako pozemky nebo továrny, odborné znalosti nebo umění, vyžadují péči těch, kdo je vlastní, aby jejich výnosy prospívaly co největšímu počtu osob. Vlastníci užitkových a spotřebních statků jich mají užívat s umírněností a jejich nejlepší část vyhradit hostům, nemocným a chudým.
Úcta k osobám a jejich majetku
2407 Respektování lidské důstojnosti v hospodářských věcech vyžaduje praktické uplatňování ctnosti mírnosti, aby se krotilo lpění na věcech tohoto světa; a ctnosti spravedlnosti, aby bylo bližnímu dáváno to, co mu náleží; rovněž pak uskutečňování vzájemné lidské solidarity, a to podle zlatého pravidla a velkomyslnosti Pána, který „ačkoli bohatý, stal se pro nás chudým“, abychom „zbohatli z jeho chudoby“ (2 Kor 8,9).
RESPEKTOVÁNÍ MAJETKU DRUHÝCH
2408 Sedmé přikázání zakazuje krádež, to je uchvácení cizího majetku proti odůvodněné vůli vlastníka. Není to krádež, dá-li se souhlas vlastníka předpokládat, nebo je-li odmítnutí proti zdravému rozumu a všeobecnému určení statků. To je případ naléhavé a zřejmé nutnosti, v níž jediným prostředkem je uspokojit bezprostřední a základní potřeby ( potrava, přístřeší, oděv…), je mít k dispozici a užívat cizí majetek.2984
2409 Každý způsob odnětí a nespravedlivého přivlastnění si cizího majetku, i když to neodporuje ustanovením občanského zákona, je proti sedmému přikázání. Stejně tak vědomě si ponechávat vypůjčené nebo nalezené předměty; dopouštět se obchodního podvodu;2985 platit nespravedlivé mzdy;2986 zvyšovat ceny a spekulovat přitom s nevědomostí nebo nouzí druhých.2987
Rovněž jsou mravně nedovolené tyto skutky: spekulace, kterou se působí, aby se uměle měnilo hodnocení majetku vzhledem s úmyslem těžit z toho na úkor druhých; korupce, jež ovlivňuje úsudek těch, kteří mají učinit rozhodnutí na základě práva; přivlastnění a soukromé užívání společenských zařízení nějakého podniku; špatně provedené práce; daňový podvod; falšování šeků a faktur; přehnané výdaje; mrhání. Úmyslně poškozovat soukromé nebo veřejné vlastnictví odporuje mravnímu zákonu a vyžaduje náhradu.
2410 Sliby se mají dodržovat a dohody zachovávat tou měrou, jakou je závazek mravně spravedlivý. Značná část hospodářského a společenského života závisí na hodnotě dohod (smluv) mezi fyzickými nebo právními osobami. Je to případ smluv obchodních, prodejních nebo nákupních, nájemních nebo pracovních smluv. Každá smlouva má být uzavírána a uplatňována s dobrým úmyslem.
2411 Smlouvy podléhají směnné (komutativní) spravedlnosti, která upravuje výměny mezi osobami při plném respektování jejich práv. Směnná spravedlnost přísně zavazuje; požaduje zachování vlastnických práv, zaplacení dluhů a splnění svobodně přijatých závazků. Bez směnné spravedlnosti je nemožná jakákoliv jiná forma spravedlnosti.
Je třeba rozlišovat směnnou spravedlnost a zákonnou spravedlnost, která se týká toho, co občan právem dluží společenství, a distributivní spravedlnost, která stanoví, co dluží společenství občanům podle jejich výkonu a jejich potřeb.
2412 Směnná spravedlnost vyžaduje odčinění spáchané nespravedlnosti, tj. navrátit vlastníkovi to, oč byl okraden.
Ježíš chválí Zachea pro jeho předsevzetí: „Jestliže jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně“ (Lk 19,8). Ti, kteří si přímo či nepřímo přivlastnili cizí majetek, jsou vázáni jej vrátit nebo, jestliže ta věc už neexistuje, vrátit odpovídající hodnotu v naturáliích nebo v penězích, jakož i nahradit plody a zisky, které by z ní vlastník právoplatně vytěžil. Stejným způsobem mají povinnost navrátit (věci) podle své odpovědnosti a získaného prospěchu všichni, kteří se nějakým způsobem podíleli na krádeži anebo kteří jí využili, protože o ní věděli; např. ti, kteří ji přikázali, podporovali nebo přechovávali kradené věci.
2413 Hazardní hry (karty, atd.) nebo sázky samy o sobě neodporují spravedlnosti. Stávají se mravně nepřijatelné, když někoho zbavují toho, co potřebuje, aby mohl krýt potřeby své nebo druhých. Herní vášeň se může stát těžkým otroctvím. Podvádět při sázkách nebo hrát falešně je těžký hřích, ledaže způsobená škoda je tak lehká, že ji ten, komu byla způsobena, nemůže rozumně považovat za značnou.
2414 Sedmé přikázání zakazuje skutky nebo akce, které z jakéhokoliv důvodu, sobeckého nebo ideologického, obchodního nebo totalitního, vedou k zotročení lidských bytostí, k zneuznání jejich osobní důstojnosti, k jejich kupování, prodávání a vyměňování, jako by to bylo zboží. Udělat z lidí násilím užitkovou hodnotu nebo výdělečný zdroj je hřích proti jejich důstojnosti a jejich základním právům. Svatý Pavel přikázal křesťanskému pánu, aby přijal svého křesťanského otroka „ne už jako otroka, ale… jako drahého bratra…“ (Flm 16).
RESPEKTOVÁNÍ NEPORUŠENOSTI (INTEGRITY) STVOŘENÍ
2415 Sedmé přikázání vyžaduje respektování neporušenosti stvoření. Zvířata, jakož i rostliny a neživé věci, jsou přirozeně určeny k obecnému blahu minulého, současného i budoucího lidstva.2988 Užívání nerostných, rostlinných a živočišných zdrojů vesmíru nelze oddělovat od mravních požadavků. Vláda nad neživými věcmi a nad jinými živými bytostmi, kterou dal Stvořitel člověku, není absolutní; musí být uvedena v soulad s péčí o kvalitu života bližního, včetně budoucích generací; vyžaduje náboženskou úctu k neporušenosti stvoření.2989
2416 Zvířata jsou Boží tvorové. Bůh je zahrnuje svou starostlivou péčí.2990 Chválí ho a velebí ho už jen tím, že existují.2991 I lidé mají k nim být laskaví. Měli by si vzpomenout, s jakou něžností zacházeli se zvířaty svatí, jako sv. František z Assisi nebo sv. Filip Neri.
2417 Bůh odevzdal zvířata do správy tomu, kterého stvořil ke svému obrazu.2992 Je tedy oprávněné používat zvířat k zajištění výživy nebo k výrobě oděvů. Mohou být ochočována, aby pomáhala člověku v jeho pracích i v jeho zábavách. Lékařské a vědecké pokusy na zvířatech jsou mravně přijatelné, zůstávají-li v rozumných mezích, protože přispívají k léčení nebo k záchraně lidských životů.
2418 Odporuje lidské důstojnosti nechávat zvířata zbytečně trpět a bezohledně nakládat s jejich životem. Stejně tak je nedůstojné člověka utrácet pro zvířata sumy peněz, které by měly být přednostně určeny ke zmírnění lidské bídy. Zvířata je možno mít rád, ale nemají být předmětem takové lásky, jaká náleží jen lidem.
Sociální nauka Církve
2419 „Křesťanské zjevení… nás přivádí k hlubšímu pochopení zákonů společenského života.“2993 Církev dostává z evangelia plné zjevení pravdy o člověku. Když plní své poslání hlásat evangelium, dosvědčuje člověku jménem Krista jeho důstojnost a jeho povolání k meziosobnímu společenství; učí ho požadavkům spravedlnosti a míru, které jsou ve shodě s Boží moudrostí.
2420 Církev posuzuje z mravního hlediska hospodářské a společenské záležitosti, „ vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása duší“.2994 V řádu morálky má jiné poslání než politická moc: Církev se zajímá o časné stránky obecného blaha, nakolik jsou zaměřeny na svrchované Dobro, náš poslední cíl. Snaží se oživovat správné postoje ve vztahu k pozemským statkům a ve společensko-hospodářských vztazích.
2421 Sociální nauka Církve se vyvinula v devatenáctém století, v době, kdy bylo evangelium konfrontováno s moderní průmyslovou společností, s jejími novými strukturami, ve výrobě spotřebního zboží, jejím novým pojetím společnosti, státu a autority, jejími novými formami práce a vlastnictví. Rozvoj církevní nauky v hospodářských a společenských záležitostech dosvědčuje trvalou hodnotu učení Církve a zároveň pravý smysl její vždy živé a činorodé Tradice.2995
2422 Sociální učení Církve tvoří naukový celek učení Církve, který se rozvětvuje tou mírou, v jaké Církev podává výklad událostí v průběhu dějin ve světle celkového pojetí slova zjeveného Ježíšem Kristem a za přispění Ducha svatého.2996 Toto učení se stává tím přijatelnější pro lidi dobré vůle, čím více projevuje svou účinnost v jednání věřících.
2423 Sociální nauka Církve předkládá zásady uvažování; formuluje měřítka pro posuzování, nabízí směrnice pro činnost: Každý systém, jehož společenské vztahy by byly zcela určovány hospodářskými činiteli, je proti přirozenosti lidské osoby a jejího jednání.2997
2424 Teorie, která dělá ze zisku výlučné pravidlo a poslední cíl hospodářské činnosti, je mravně nepřijatelná. Bezuzdná touha po penězích nemůže nepřinést své zvrácené důsledky. Je jednou z příčin četných konfliktů, které narušují sociální pořádek.2998
Systém, který obětuje „základní práva jednotlivých osob a skupin kolektivní organizaci výroby“, odporuje důstojnosti člověka.2999 Všechno, co snižuje osoby na pouhé nástroje zisku, zotročuje člověka, vede ke zbožňování peněz a přispívá k šíření ateismu. „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (Mt 6,24; Lk 16,13).
2425 Církev v moderním věku odmítla totalitní a bezbožecké ideologie spojené s „komunismem“ nebo „socialismem“. Z druhé strany také zavrhla v praxi „kapitalismu“ individualismus a svrchovaný primát tržního zákona nad lidskou prací.3000 Řízení hospodářství pouze prostřednictvím centrálního plánování převrací společenské svazky v jejich základech; řízení prostřednictvím pouhého tržního zákona porušuje sociální spravedlnost, protože „existuje mnoho lidských potřeb, které nemají přístup na trh“.3001 Je nutné dávat přednost rozumnému usměrňování obchodu a hospodářského podnikání podle správné stupnice hodnot a vzhledem k obecnému blahu.
Hospodářská činnost a sociální spravedlnost
2426 Rozvoj hospodářské činnosti a zvýšení výroby jsou zaměřeny na uspokojení potřeb lidských bytostí. Hospodářský život nehledí jen na to, aby vzrůstala výroba zboží a aby se zvyšoval zisk nebo moc; je především zaměřena na službu osobám, na službu celému člověku a na službu celému lidskému společenství. Hospodářské podnikání, provozované podle svých vlastních metod, musí probíhat v rámci mravního řádu, v duchu sociální spravedlnosti, aby odpovídalo Božímu záměru s člověkem.3002
2427 Lidská práce pochází přímo od osob stvořených k Božímu obrazu a povolaných k tomu, aby pokračovaly společně a pro druhé v díle stvoření tím, že si podrobí zemi.3003 Práce je tedy povinnost: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2 Sol 3,10).3004 Práce oslavuje dary Stvořitele a přijaté vlohy. Může být také výkupná. Tím, že člověk snáší tíživou námahu3005 práce ve spojení s Ježíšem, nazaretským řemeslníkem a ukřižovaným na Kalvárii, v jistém smyslu spolupracuje s Božím Synem na díle vykoupení. Projevuje se jako Kristův učedník tím, že nese každodenní kříž v činnosti, k jejímuž vykonávání je povolán.3006 Práce může být prostředkem k posvěcení a k pronikání pozemských skutečností Kristovým duchem.
2428 V práci člověk uplatňuje a realizuje část svých schopností vepsaných do své přirozenosti. Hlavní hodnota práce se týká člověka samého, který je jejím autorem i adresátem. Práce je pro člověka, a ne člověk pro práci.3007 Každý má mít možnost těžit z práce prostředky na vydržování vlastního života i svých rodinných příslušníků a sloužit lidskému společenství.
2429 Každý má právo na hospodářské podnikání; každý má právem používat svých vloh k tomu, aby přispěl k rozmnožení statků, z nichž by měli prospěch všichni, a aby mohl sklízet z vlastního úsilí spravedlivé plody. Musí dbát o to, aby se řídil směrnicemi vydanými právoplatnou autoritou ve prospěch ke společnému dobru.3008
2430 Hospodářský život vyvolává rozmanité a často protichůdné zájmy; tím se i vysvětluje, že se vynořují pro něj příznačné konflikty.3009 Je třeba usilovat o urovnání takových konfliktů vyjednáváním, respektujícím práva a povinnosti každého společenského partnera: vedoucích podniků, představitelů dělníků, jako jsou např. odborové organizace, a případně veřejné moci.
2431 Odpovědnost státu. Hospodářská činnost, zvláště v tržním hospodářství, „se nemůže odehrávat v institucionálním, právním a politickém vakuu. Naopak předpokládá jistotu ohledně individuální svobody a vlastnictví, jakož i stabilní měnu a výkonné veřejné služby. Hlavním úkolem státu proto je, zaručovat tuto jistotu, aby se ten, kdo pracuje, mohl těšit z plodů své práce, a tudíž se cítil zavázán provést ji dobře a poctivě… Úkolem státu je kontrolovat a řídit dodržování lidských práv na hospodářské oblasti. Prvořadou odpovědnost v této oblasti však nenese stát, nýbrž jednotlivé skupiny a sdružení, na něž se společnost dělí“.3010
2432 Lidé odpovědní za vedení podniků mají vůči společnosti hospodářskou a ekologickou odpovědnost za své jednání.3011 Jsou povinni přihlížet k dobru osob, a ne pouze ke zvyšování zisků. Ty však jsou nutné. Umožňují uskutečňovat investice, které zabezpečují budoucnost podniků a zaměstnanost.
2433 Přístup k práci a k povolání musí být otevřen pro všechny, bez nespravedlivé diskriminace: mužům i ženám, zdravým i tělesně postiženým, vlastním občanům i přistěhovalcům.3012 Společnost má podle okolností pomáhat občanům nacházet práci a zaměstnání.3013
2434 Spravedlivá mzda je oprávněný plod práce. Upírat ji anebo zadržovat může představovat velkou nespravedlnost.3014 Při stanovení přiměřené odměny se mají brát v úvahu jak potřeby, tak výkon každého jednotlivce. „Práce má být odměňována tak, aby se jednotlivci a jeho rodině dala možnost vést slušný život po stránce hmotné, společenské, kulturní a duchovní, s přihlédnutím k úkolům a k výkonnosti každého pracujícího i ke stavu podniku a k obecnému blahu.“3015 K mravnímu ospravedlnění výše mzdy nestačí pouhá dohoda stran.
2435 Stávka je oprávněná, když se jeví jako nevyhnutný nebo víceméně nezbytný prostředek k dosažení přiměřeného užitku. Stává se mravně nepřijatelnou, je-li doprovázena násilnostmi nebo vytyčí-li se při ní cíle, které nesouvisejí přímo s pracovními podmínkami nebo odporují obecnému blahu.
2436 Je nespravedlivé neplatit ústavům sociálního pojištění příspěvky stanovené právoplatnou autoritou.
Být bez práce kvůli nezaměstnanosti je pro toho, kdo je tím postižen, téměř vždy urážkou jeho důstojnosti a ohrožením životní rovnováhy. Kromě škody, kterou je osobně postižen, z toho vyplývají četná nebezpečí pro jeho rodinu.3016
Spravedlnost a solidarita mezi národy
2437 Nerovnost zdrojů a hospodářských prostředků je na mezinárodní úrovni taková, že vytváří opravdovou „propast“ mezi národy.3017 Na jedné straně jsou ti, kteří vlastní a rozmnožují prostředky rozvoje, a na druhé straně jsou ti, kteří hromadí dluhy.
2438 Různé příčiny náboženské, politické, hospodářské a finanční povahy dávají „ sociální otázce… světový rozměr“.3018 Je nutná solidarita mezi národy, jejichž politiky jsou již navzájem závislé. A stává se ještě nezbytnější, když jde o to zastavit „zvrhlé mechanismy“, které překážejí rozvoji méně pokročilých národů.3019 Protiprávní, ne-li lichvářské finanční systémy,3020 nespravedlivé obchodní vztahy mezi národy, závody ve zbrojení je třeba nahradit společné úsilí, jímž by se mobilizovaly zdroje k cílům mravního, kulturního a hospodářského rozvoje. „Je třeba nově definovat priority a hodnotové stupnice.“3021
2439 Bohaté národy mají velkou mravní odpovědnost vůči těm národům, které si samy nemohou zajistit prostředky vlastního rozvoje nebo jim v tom bylo zabráněno následkem tragických dějinných událostí. Jde o povinnost solidarity a lásky; a také o povinnou spravedlnost, jestliže blahobyt bohatých národů pochází ze zdrojů, které nebyly spravedlivě placeny.
2440 Přímá pomoc je přiměřenou odpovědí na bezprostřední mimořádné potřeby, způsobené například přírodními pohromami, epidemiemi atd. Nestačí však napravit těžké škody vzešlé z ubohých poměrů ani trvale uspokojovat lidské potřeby. Je třeba též reformovat mezinárodní hospodářské a finanční instituce, aby mohly lépe podporovat spravedlivé vztahy k méně vyvinutým zemím.3022 Je nutno podporovat úsilí chudých zemí, které usilují o svůj rozvoj a o své osvobození.3023 Tyto zásady je třeba uplatňovat zcela zvláštním způsobem v oblasti zemědělské práce. Zemědělci, zvláště ve třetím světě, tvoří převážnou část širokých vrstev chudých.
2441 Základem každého úplného rozvoje lidské společnosti je růst smyslu pro Boha a poznání sebe. Tehdy rozvoj rozmnožuje hmotné statky a dává je do služby člověka a jeho svobody. Omezuje bídu a hospodářské vykořisťování. Posiluje úctu ke kulturní svébytnosti a otevřenosti k transcendentnu (nadpřirozenu).3024
2442 Není věcí církevních pastýřů zasahovat přímo do politických záležitostí a do uspořádání společenského života. Tento úkol patří k povolání věřících laiků, kteří jednají z vlastního podnětu společně se všemi svými spoluobčany. Sociální činnost může zahrnovat množství konkrétních cest; má mít ovšem vždy za cíl obecné blaho a má být v souladu s evangelijním poselstvím a s učením Církve. Je záležitostí věřících laiků, aby „s křesťanskou horlivostí oživovali časné skutečnosti a ukazovali v nich, že jsou svědky a tvůrci pokoje a spravedlnosti“.3025
Láska k chudým
2443 Bůh žehná těm, kteří pomáhají chudým a kárá ty, kteří se o ně nezajímají: „Tomu, kdo tě prosí, dej, a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej“ (Mt 5,42). „ Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8). Ježíš pozná své vyvolené právě podle toho, kolik vykonali pro chudé.3026 Když se „chudým hlásá radostná zvěst“ (Mt 11,5),3027 je to znamení Kristovy přítomnosti.
2444 Láska Církve k chudým „patří k jejím pevným tradicím“.3028 Inspiruje se evangeliem blahoslavenství,3029 Ježíšovou chudobou3030 a jeho laskavostí k chudým.3031 Láska k chudým je pro křesťana také jedním z motivů povinnosti pracovat, aby „mohl konat dobro a pomáhat těm, kdo trpí v nouzi“ (Ef 4,28). Taková láska k chudým se netýká jen hmotné chudoby, nýbrž i četných forem kulturní a náboženské chudoby.3032
2445 Láska k chudým je neslučitelná s bezuzdnou láskou k bohatství a jeho sobeckému užívání:
„Nuže tedy, vy boháči, plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny. Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život – a on se vám nebrání“ (Jak 5,1-6).
2446 Svatý Jan Zlatoústý to důrazně připomíná: „Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“3033 „Musí být především plněny požadavky spravedlnosti, aby se jako dary lásky nenabízely věci, které mají být poskytnuty s titulu spravedlnosti.“3034
„Dáváme-li chudým nezbytné věci, nedáváme jim nějaký osobní dar, ale vracíme jim, co je jejich. Plníme spíše povinnost spravedlnosti než skutek lásky.“3035
2447 Skutky milosrdenství jsou činy lásky, kterými pomáháme svému bližnímu v jeho tělesných nebo duchovních potřebách.3036 Učit, radit, těšit, posilovat – to jsou skutky duchovního milosrdenství, stejně jako odpouštět a trpělivě vše snášet. Skutky tělesného milosrdenství spočívají obzvláště v tom, že dáváme najíst tomu, kdo má hlad, že hostíme toho, kdo nemá střechu nad hlavou, že odíváme toho, kdo nemá co na sebe, že navštěvujeme nemocné a vězněné, že pohřbíváme zesnulé.3037 Dávat almužnu chudým3038 je mezi těmito skutky jedno z hlavních svědectví bratrské lásky: je to také úkon spravedlnosti, který se líbí Bohu:3039
„Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně“ (Lk 3,11). „Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté“ (Lk 11,41). „Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je (jim) to platné?“ (Jak 2,15-16).3040
2448 Ve svých rozmanitých formách – hmotná bída, nespravedlivý útlak, tělesné a duševní nemoci a konečně smrt – je lidská bída zřejmým znamením vrozeného stavu slabosti, v němž se člověk nachází po prvotním hříchu, a potřeby spásy. Právě proto přitáhla soucit Krista Spasitele, který ji chtěl vzít na sebe a ztotožnit se s nejmenšími mezi bratry. „A také proto jsou utlačovaní předmětem přednostní lásky Církve, která od počátku navzdory nevěrnosti mnoha svých členů nepřestávala usilovat o to, aby jim ulehčila, aby je bránila a osvobodila. Dělala to nesčetnými dobročinnými díly, která budou vždy a všude nezbytná.“3041
2449 Již ve Starém zákoně je celá řada různých právních opatření („milostivé léto“, zákaz půjčovat peníze na úrok a zadržovat zástavu, povinnost dávat desátek, platit mzdu nádeníkům každý den, právo paběrkovat a sbírat klásky) ve shodě s výzvou Deuteronomia: „Potřebný ze země nevymizí, proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utiskovanému a potřebnému bratru“ (Dt 15,11). Ježíš přijímá toto slovo za své: „Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte“ (Jan 12,8). Tím neruší rozhorlená slova dávných proroků: kupují „nuzáky za stříbro, ubožáka za pár opánků…“ (Am 8,6), ale vybízí nás, abychom poznali, že je přítomen v chudých, kteří jsou jeho bratry.3042
Svatá Růžena z Limy, když ji jednoho dne její matka kárala, že přijímá do domu chudé a nemocné, jí bez váhání řekla: „Když sloužíme chudým a nemocným, sloužíme Ježíšovi. Nesmíme dopustit, aby chyběla pomoc našemu bližnímu, protože Ježíšovi sloužíme ve svých bratřích.“3043
8. článek
Osmé přikázání
„Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ (Ex 20,16).
„Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu své přísahy.“ (Mt 5,33).
2464 Osmé přikázání zakazuje překrucovat pravdu ve vztazích k druhým. Tato mravní norma vyvěrá z povolání svatého lidu – být svědkem svého Boha, který je pravda a chce pravdu. Porušování pravdy vyjadřuje slovy nebo skutky odmítnutí úsilí o mravní poctivost: je vážnou nevěrností vůči Bohu a v tomto smyslu podrývají základy Smlouvy.
Žít v pravdě
2465 Starý zákon dosvědčuje: Bůh je pramenem každé pravdy.3046 Jeho Slovo je pravda.3047 Jeho zákon je pravda. „Od pokolení do pokolení je tvá věrnost“ (Ž 119,90).3048 Protože Bůh je pravdomluvný, „věrný“ (Řím 3,4), jsou členové jeho lidu voláni k životu v pravdě.3049
2466 Boží pravda se zcela zjevila v Ježíši Kristu, který je „plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14). On je „světlo světa“ (Jan 8,12), On je Pravda.3050 „Každý, kdo v něho věří, nezůstává v temnotě“ (Jan 12,46). Ježíšův učedník zůstává věrný jeho slovu, aby poznal pravdu, která ho osvobodí3051 a posvětí.3052 Následovat Ježíše znamená žít v „Duchu pravdy“ (Jan 14,17), kterého Otec posílá v jeho jménu3053 a který „uvede do celé pravdy“ (Jan 16,13). Své učedníky Ježíš učí bezvýhradné lásce k pravdě: „Vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne“ (Mt 5,37).
2467 Člověk od přirozenosti touží po pravdě. Má povinnost ji ctít a dosvědčovat: „Všichni lidé, protože jsou osoby –… jsou v souladu se svou důstojností vlastní přirozenosti pobádáni a zároveň i mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou. Jsou též vázáni přidržet se poznané pravdy a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život.“3054
2468 Pravda jako správnost jednání a lidské řeči se nazývá pravdivost, upřímnost nebo přímost. Pravda neboli opravdovost je ctnost, která spočívá v tom, že se projevujeme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu svými slovy a varujeme se přitom dvojakosti, přetvářky a pokrytectví.
2469 „Nebylo by možné lidské soužití, kdyby si lidé navzájem nedůvěřovali, totiž kdyby si navzájem neříkali pravdu.“3055 Ctnost pravdivosti dává spravedlivě druhému, co mu patří. Pravdivost respektuje správnou rovnováhu mezi tím, co má být sděleno, a tajemstvím, jež má být zachováno: vyžaduje čestnost a diskrétnost. Kvůli spravedlnosti „má člověk druhému sdělit pravdu“.3056
2470 Kristův učedník přijímá „život v pravdě“, což znamená vést prostý život podle Pánova příkladu a zůstávat v jeho pravdě. „Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale přitom žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou“ (1 Jan 1,6).
„Vydat svědectví pravdě“
2471 Kristus před Pilátem prohlašuje, že „přišel proto na svět, aby vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37). Křesťan se nesmí stydět „veřejně vyznávat našeho Pána“ (2 Tim 1,8). V situacích, ve kterých se po křesťanu žádá, aby dosvědčil svou víru, má povinnost ji jednoznačně vyznat, jak to učinil svatý Pavel před svými soudci. Věřící si má vždycky zachovat čisté svědomí před Bohem i před lidmi (Sk 24,16).
2472 Povinnost křesťanů účastnit se života Církve je má k tomu, aby jednali jako svědkové evangelia a závazků, které z toho vyplývají. Takové svědectví je předáváním víry slovem i skutkem. Svědectví je úkonem spravedlnosti, který potvrzuje pravdu nebo ji dává poznat.3057
„Všichni věřící kdekoliv žijící jsou totiž povinni příkladem svého života i svědectvím svého slova dávat viditelně najevo nového člověka, kterého křtem oblékli, i moc Ducha svatého, který je posílil biřmováním.“3058
2473 Mučednictví je svrchované svědectví vydané pravdě víry; znamená svědectví, které sahá až k smrti. Mučedník vydává svědectví o zemřelém a zmrtvýchvstalém Kristu, s nímž je spojen láskou. Vydává svědectví o pravdě víry a křesťanskému učení. Podstupuje smrt skutkem statečnosti. „Dovolte, abych se stal potravou šelem. Jen tak mi bude dopřáno dosáhnout Boha.“3059
2474 Církev s velkou péčí sebrala vzpomínky na ty, kteří šli až do krajnosti, aby dosvědčili svou víru. Jde o akta mučedníků, která tvoří archivy pravdy psané krvavými písmeny.
„Nebudou mi k ničemu všechny půvaby země ani pozemská království; pro mne je lepší, abych zemřel, abych se spojil s Ježíšem Kristem, než abych byl králem až do končin země. Hledám toho, který za nás zemřel. Jeho chci, který pro nás vstal z mrtvých. Blíží se chvíle mého zrození…“3060
„Velebím tě, žes mě považoval za hodného tohoto dne a této hodiny, abych byl připočten mezi tvé mučedníky… Tys dodržel svůj slib, Bože věrnosti a pravdy. Za tuto milost a za všechny věci tě chválím, velebím tě, vzdávám ti slávu skrze Ježíše Krista, věčného a všemohoucího kněze, tvého přemilého Syna. Skrze něho, který žije a kraluje s Tebou a Duchem svatým, buď sláva Tobě nyní a na věky věků. Amen.“3061
Porušování pravdy
2475 Kristovi učedníci oblékli „člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý“ (Ef 4,24). Zanechali lži3062 a je třeba, aby odložili „všechno, co je špatné, každou neupřímnost, přetvářku, závist a všechno pomlouvání“ (1 Petr 2,1).
2476 Křivé svědectví a křivá přísaha. Tvrzení odporující pravdě, pronesené veřejně, nabývá zvláštní závažnosti. Je-li proneseno před soudem, stává se křivým svědectvím.3063 Je-li učiněno pod přísahou, je to křivá přísaha. Takové způsoby jednání přispívají buď k odsouzení nevinného, nebo k osvobození viníka, nebo ke zvýšení trestu uloženého obviněnému.3064 Vážně ohrožují právo a spravedlnost rozsudku vyneseného soudci.
2477 Respektování dobré pověsti osob činí nedovoleným každé chování a každé slovo, jež může způsobit nespravedlivou škodu.3065 Stává se vinným:
- opovážlivým úsudkem ten, kdo, byť i mlčky, připustí jako pravdivou nějakou mravní vinu u bližního bez dostatečného důkazu;
- nactiutrháním ten, kdo bez objektivně platného důvodu odhalí chyby a prohřešky druhým osobám, které je neznají;3066
- pomluvou ten, kdo tvrzeními odporujícími pravdě škodí dobré pověsti druhých a dá- vá příležitost k mylným úsudkům o nich.
2478 Každý se má, pokud je to možné, snažit myšlenky, slova i jednání svého bližního vysvětlovat příznivě, aby se vyhnul opovážlivému úsudku. „Každý dobrý křesťan musí být ochotnější vyložit si výrok bližního v dobrém, než ho odsoudit; a nemůže-li ho dobře vyložit, ať se bližního zeptá, jak on sám tomu výroku rozumí, a rozumí-li mu špatně, ať bližního s láskou opraví; a nestačí-li to, ať hledá všechny vhodné prostředky, aby se druhý, když tomu dobře porozumí, zachránil.“3067
2479 Nactiutrhání a pomluva ničí dobrou pověst a čest bližního. Nuže, čest je společenské svědectví vzdávané lidské důstojnosti a každý má přirozené právo na čest svého jména, na svou dobrou pověst a na úctu. Proto nactiutrhání a pomluva urážejí ctnost spravedlnosti a lásky.
2480 Je třeba se vyhnout jakémukoliv slovu nebo chování, které lichocením, pochlebnictvím nebo přitakáváním druhé povzbuzuje nebo utvrzuje v jejich špatných skutcích a v jejich zvráceném chování. Lichocení je těžké provinění, podporuje-li neřesti nebo těžké hříchy. Touha být užitečným nebo přátelství neospravedlňují dvojakost v řeči. Lichocení je všední hřích, když se rodí z touhy být milý, vyhnout se nějakému zlu, čelit nějaké nutnosti, dosáhnout dovolených výhod.
2481 Chvastounství nebo vychloubání je proviněním proti pravdě. To platí také pro ironii, která se snaží znevážit někoho tím, že zlovolně zkresluje některý rys jeho chování.
2482 „Lež spočívá v tom, že člověk říká nepravdu s úmyslem oklamat.“3068 Pán pranýřuje lež jakožto dílo satana: „Váš otec je ďábel… není v něm pravda. Když mluví lež, mluví z toho, co je mu vlastní, protože je lhář a otec lži“ (Jan 8,44).
2483 Lež je nejotevřenější urážka pravdy. Lhát to znamená mluvit nebo jednat proti pravdě, aby byl uveden do omylu ten, kdo má právo ji znát. Lež tím, že narušuje základní vztah člověka k pravdě a bližnímu, znehodnocuje zároveň konstitutivní vztah člověka a jeho slova k Bohu.
2484 Závažnost lži se měří podle povahy pravdy, kterou zkresluje, podle okolností, úmyslů lháře, podle škod způsobených těm, kteří jsou jejími oběťmi. Lež sama o sobě je pouze všedním hříchem, stává se však smrtelným, když těžce poškozuje ctnost spravedlnosti a lásky.
2485 Lež je nutno odsuzovat pro její povahu. Je znevážením slova, jehož funkcí je sdě lovat jiným poznanou pravdu. Vědomý úmysl uvést bližního do omylu tvrzeními odporujícími pravdě je prohřešek proti spravedlnosti a lásce. Provinění je větší, když úmysl oklamat je spojen s nebezpečím, že bude mít pro ty, kteří jsou odvráceni od pravdy, zhoubné následky.
2486 Lež (protože je porušením ctnosti pravdivosti) je skutečným násilím spáchaným na bližním. Zasahuje ho v jeho schopnosti poznávat, což je podmínkou každého úsudku a každého rozhodnutí. Má v sobě zárodek duchovní rozpolcenosti a všeho zla, které z ní pochází. Lež je škodlivá pro každou společnost; podrývá důvěru mezi lidmi a zpřetrhává tkáň společenských vztahů.
2487 Každé provinění spáchané proti spravedlnosti a pravdě ukládá povinnost odčinění, i když bylo viníkovi odpuštěno. Není-li možné odčinit urážku veřejně, je třeba tak učinit v soukromí. Není-li možné odškodnit toho, kdo škodu utrpěl, přímo, je mu třeba dát zadostiučinění ve jménu lásky morálně. Tato povinnost odčinění se týká i prohřešků proti dobré pověsti druhého. Mravní a leckdy hmotná náhrada má být přiměřená škodě, která byla způsobena. Je to povinnost svědomí.
Úcta k pravdě
2488 Právo na sdělení pravdy není bezpodmínečné. Každý má přizpůsobit svůj život evangelijnímu přikázání bratrské lásky. To vyžaduje, aby se v konkrétních situacích zvážilo, zda je vhodné či ne odhalit pravdu tomu, kdo se na ni táže.
2489 Láska a úcta k pravdě mají poradit odpověď na každou žádost o informaci nebo sdělení. Dobro a bezpečnost druhého, respektování soukromého života, obecné blaho jsou dostatečné důvody, aby se zamlčelo to, co nemá být známo, anebo aby se použilo šetrného způsobu řeči. Povinnost vyvarovat se pohoršení často vyžaduje přísnou diskrétnost. Nikdo není povinen vyjevit pravdu tomu, kdo nemá právo ji znát.3069
2490 Zpovědní tajemství je posvátné a nesmí být pod žádnou záminkou porušeno. „ Svátostné zpovědní tajemství je neporušitelné; proto nesmí zpovědník nic vyzradit na kajícníka ani slovem, ani žádným jiným způsobem a z žádného důvodu.“3070
2491 Služební tajemství – kterým jsou vázáni například politikové, vojáci, lékaři, právníci – nebo důvěrná sdělení, učiněná pod pečetí tajemství, mají být uchovávána, kromě výjimečných případů, v nichž by dodržení tajemství mělo tomu, kdo je svěřuje, komu bylo svěřeno nebo třetím osobám způsobit velmi těžké škody, kterým lze zabránit pouze rozšířením pravdy. Soukromé informace, škodlivé druhým, nemají být rozšiřovány bez závažného a přiměřeného důvodu, i když nebyly svěřeny pod pečetí tajemství.
2492 Každý má dodržovat spravedlivou zdrženlivost ohledně soukromého života jiných osob. Odpovědní vedoucí hromadných sdělovacích prostředků mají dodržovat správnou rovnováhu mezi požadavky obecného blaha a respektování práv jednotlivců. Zveřejňování informací ze soukromého života osob angažovaných v politické nebo veřejné činnosti je nutno odsoudit potud, pokud porušuje soukromí a svobodu těchto osob.
Užívání hromadných sdělovacích prostředků
2493 V současné společnosti mají hromadné sdělovací prostředky zvlášť důležitou úlohu v informovanosti, kulturním rozvoji a ve výchově. Tato úloha vzrůstá vzhledem důsledkem technickému pokroku, rozsahu a rozmanitosti vysílaných zpráv, vlivu na veřejné mínění.
2494 Informace hromadných sdělovacích prostředků slouží obecnému blahu.3071 Společnost má právo na informaci zakládající se na pravdě, na svobodě, spravedlnosti a solidaritě:
„Správné uplatňování tohoto práva však vyžaduje, aby sdělování mělo vždy pravdivý obsah a aby při zachování spravedlnosti a lásky bylo úplné. Kromě toho jeho forma musí být mravně nezávadná, to znamená, že při šíření zpráv musí dbát mravních norem a i důstojnosti člověka.“3072
2495 „Je nutné, aby všichni členové společnosti plnili i v této oblasti své závazky vůči spravedlnosti a lásce a snažili se vytvářet a rozšiřovat správné veřejné mínění také pomocí těchto prostředků.“3073 Solidarita se jeví jako důsledek pravdivého a spravedlivého sdělování informací, volného proudění myšlenek, které mají napomáhat k poznání a respektování druhých.
2496 Prostředky společenského sdělování (zvláště hromadné sdělovací prostředky) mohou zavinit jistou pasivitu u svých uživatelů, takže se z nich stanou málo bdělí spotřebitelé zpráv nebo podívaných. Ve vztahu k hromadným sdělovacím prostředkům si jejich uživatelé mají uložit umírněnost a kázeň. Mají povinnost vypěstovat si jasné a správné svědomí, aby dokázali snáze odolávat špatným vlivům.
2497 Odpovědní představitelé tisku mají při šíření informací právě z titulu svého povolání povinnost sloužit pravdě a neporušovat lásku. Se stejnou péčí aˇusilují, aby respektovali povahu faktů a meze kritického posuzování osob. Musí se vyvarovat toho, aby neupadli do utrhačnosti. :::
2498 „Veřejná moc má… zvláštní povinnosti se zřetelem k obecnému blahu… má úkol bránit a zabezpečovat v rámci své kompetence pravdivou a spravedlivou svobodu informací“… „ Vydáváním zákonů a jejich bedlivým prováděním“ se má veřejná moc postarat, „aby ze zneužívání těchto prostředků nevznikaly vážné škody pro veřejnou mravnost a společenský pokrok“.3074 Veřejná moc má potrestat porušení práv každého člověka na dobrou pověst a na tajemství soukromého života. Včas a poctivě má podávat informace týkající se obecných záležitostí nebo dávající odpověď na oprávněné zneklidnění obyvatelstva. Ničím nelze ospravedlnit, když hromadné sdělovací prostředky šíří falešné informace za účelem manipulace veřejného mínění. Takovými zásahy se nesmí napadat svoboda jednotlivců a skupin.
2499 Morálka pranýřuje metlu totalitních států, které systematicky falšují pravdu, vykonávají pomocí sdělovacích prostředků politickou nadvládu nad veřejným míněním, „manipulují“ obžalované i svědky při veřejných procesech a myslí si, že upevní svůj despotismus tím, že udusí a potlačí všechno, co považují za „názorové zločiny“.
Pravda, krása a posvátné umění
2500 Konání dobra je doprovázeno nezaslouženou duchovní radostí a mravní krásou. Stejně tak je pravda spojena s radostí a jasem duchovní krásy. Pravda je krásná sama od sebe. Pravda slova je racionální vyjádření poznání stvořené i nestvořené skutečnosti a člověk obdařený rozumem ji potřebuje. Pravda však může nacházet také jiné doplňující formy lidského vyjádření, především tehdy, když jde o to vyvolat, co je v ní nevyslovitelné: hlubiny lidského srdce, povznesení duše, tajemství Boha. Ještě předtím, než se Bůh zjevil člověku prostřednictvím slov pravdy, zjevil se mu všeobecnou řečí stvoření, dílem svého slova a své moudrosti: řád a soulad vesmíru, který dokáže objevit jak dítě, tak vědec, velikost a krása tvorů dávají analogicky poznat Tvůrce,3075 „vždyť je stvořil sám Původce krásy“ (Mdr 13,3).
„Moudrost je výdech Boží moci, čirý výron slávy Všemohoucího, protože nic poskvrněného se do ní nedostane, neboť je odlesk věčného světla, neposkvrněné zrcadlo Boží činnosti a obraz jeho dobroty“ (Mdr 7,25-26). „Ona je totiž krásnější nad slunce a nad všechna seskupení hvězd, srovnána se světlem vítězí nad ním, neboť po světle následuje noc, ale zlo nic nezmůže proti moudrosti“ (Mdr 7,29-30). „Zamiloval jsem se do její krásy“ (Mdr 8,2).
2501 Člověk „stvořený k Božímu obrazu“ (Gn 1,26) vyjadřuje pravdu svého vztahu k Bohu Stvořiteli také prostřednictvím krásy svých uměleckých děl. Umění je totiž vpravdě lidský způsob výrazu. Přesahuje snahu uspokojit životní potřeby, společnou všem živým tvorům, je spontánní hojností vnitřního bohatství lidské bytosti. Umění, plod nadání, darovaného Stvořitelem, a lidského úsilí, je formou praktické moudrosti, která spojuje poznání a dovednost3076 k tomu, aby pravdě nějaké skutečnosti dala formu vyjádřenou v řeči přístupné zraku nebo sluchu. Tím zahrnuje umění určitou podobnost s činností Boha ve stvoření, a to v té míře, v jaké se inspiruje pravdou a láskou k tvorům. Umění, jako každá jiná lidská činnost, nemá v sobě svůj absolutní cíl, ale je zaměřeno k poslednímu cíli člověka, kterým je také zušlechťováno.3077
2502 Posvátné umění je pravdivé a krásné, když svou formou odpovídá svému vlastnímu poslání: ve víře a v klanění odhalovat a oslavovat transcendentní tajemství Boha, svrchovanou neviditelnou krásu pravdy a lásky, která se zjevila v Kristu, „odlesku božské slávy a výrazné podobě jeho podstaty“ (Žid 1,3), v němž „přebývá celá plnost božství“ (Kol 2,9); odhalovat a oslavovat duchovní krásu, která se zrcadlí v nejsvětější Panně, Matce Boží, v andělech a svatých. Pravé posvátné umění vede člověka ke klanění, k modlitbě a k lásce Boha Stvořitele a Spasitele, jenž je Svatý a Posvětitel.
2503 Proto mají biskupové pečovat, osobně nebo skrze své zástupce, o to, aby podporovali posvátné umění, starobylé i moderní, ve všech jeho formách. Se stejnou horlivostí se mají snažit vymýtit z liturgie a bohoslužebných budov všechno, co není ve shodě s pravdou víry a ryzí krásou posvátného umění.3078
Souhrn
2504 „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ (Ex 20,16). Kristovi učedníci oblékli „nového člověka, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý“ (Ef 4,24).
2505 Pravda neboli pravdivost je ctnost, která spočívá v tom, že se projevujeme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu svými slovy a varujeme se přitom dvojakosti, přetvářky a pokrytectví.
2506 Křesťan se nesmí stydět „vyznávat našeho Pána“ (2 Tim 1,8) skutky i slovy. Mučednictví je nejvznešenější svědectví vydané pravdě víry.
2507 Úcta k dobrému jménu a cti osob zakazuje každé nactiutrhačné nebo pomlouvačné chování či slovo.
2508 Lež spočívá v tom, že člověk říká nepravdu s úmyslem oklamat bližního, který má právo na pravdu.
2509 Provinění spáchané proti pravdě vyžaduje odčinění.
2510 „Zlaté pravidlo“ pomáhá v konkrétních situacích rozlišit, zda je či není vhodné sdělit pravdu tomu, kdo se na ni ptá.
2511 „Svátostné zpovědní tajemství je neporušitelné.“3079 Služební tajemství je nutno dodržovat. Důvěrná sdělení, která mohou druhým škodit, se nesmí rozšiřovat.
2512 Společnost má právo na informaci zakládající se na pravdě, svobodě, spravedlnosti. Je vhodné ukládat si při užívání hromadných sdělovacích prostředků umírněnost a kázeň.
2513 Krásná umění, ale především posvátné umění, „jsou svou povahou zaměřena k nekonečné Boží kráse, která má alespoň nějak zračit v dílech lidských. Jsou tím spíše zasvěcena rozmnožování Boží chvály a slávy, když si nekladou jiný cíl, než co nejvíce přispět k pozvednutí lidských myslí k Bohu“.3080.
9. článek
Deváté přikázání
„Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu“ (Ex 20,17).
„Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,28).
2514 Svatý Jan rozlišuje tři druhy nezřízené touhy nebo žádostivosti: žádostivost těla, žádostivost očí a pýcha života.3081 Podle katolické katechetické tradice deváté přikázání zakazuje žádostivost tělesnou; desáté žádostivost majetku druhého.
2515 „Žádostivost“ může etymologicky označovat každý silný projev lidské touhy. Křesťanská teologie dala tomuto slovu vyhraněný význam smyslového hnutí, které se vzpírá příkazům lidského rozumu. Svatý Pavel ji ztotožňuje se vzpourou „těla proti duchu“.3082 Je důsledkem neposlušnosti prvotního hříchu.3083 Vnáší nepořádek do mravních sil člověka, a i když není sama o sobě hříchem, vzbuzuje v člověku ochotu k tomu, aby se dopustil hříchu.3084
2516 Již proto, že se člověk skládá z ducha a těla, existuje v něm jisté napětí, probíhá v něm jistý boj mezi náklonnostmi „ducha“ a „těla“. Tento konflikt patří však k dědictví hříchu, je jeho důsledkem a zároveň i potvrzením. Je součástí každodenní zkušenosti duchovního boje.
Apoštolovi nejde o to znevažovat nebo odsuzovat tělo, které s duchovou duší vytváří přirozenost člověka a jeho osobnost jako výraz subjektu; zaměřuje se však na skutky, nebo spíše na ustálené dispozice – na ctnosti a neřesti – mravně dobré nebo špatné, které jsou plodem podřízení (v prvním případě) nebo odporu (v druhém případě) vzhledem ke spásnému působení Ducha svatého. Proto apoštol píše: „Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!“ (Gal 5,25).3085
Očištění srdce
2517 Srdce je sídlem mravní osobnosti: „Neboť ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství…“ (Mt 15,19). Boj proti tělesné žádostivosti vyžaduje očišťování srdce a cvičení v umírněnosti:
„Uchovávej se v prostotě a nevinnosti a budeš jako děti, které neznají zlo, jež pustoší lidský život.“3086
2518 Šesté blahoslavenství hlásá: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8). Slovy „čistého srdce“ jsou označováni ti, kteří uvedli v soulad svůj rozum a svou vůli s požadavky Boží svatosti, především ve třech oblastech: v lásce,3087 v čistotě neboli sexuální počestnosti,3088 v lásce k pravdě a v pravověrnosti ve víře.3089 Mezi čistotou srdce, těla a víry existuje souvislost:
Věřící mají věřit v články Vyznání víry, „aby věříce, poslouchali Boha, poslouchajíce, žili počestně; žijíce počestně, očišťovali svá srdce a očišťujíce svá srdce, chápali, co věří“.3090
2519 Těm, kdo mají „čisté srdce“, je přislíbeno, že uvidí Boha tváří v tvář a že mu budou podobni.3091 Čistota srdce předchází patření na Boha. Již nyní nám dovoluje vidět věci v Božím světle, přijímat druhého jako „bližního“; dovoluje nám vnímat lidské tělo, své i bližního, jako chrám Ducha svatého, projev božské krásy.
Boj o čistotu
2520 Křest uděluje tomu, kdo jej přijímá, milost očištění ode všech hříchů. Avšak pokřtěný musí pokračovat v boji proti žádostivosti těla a nezřízeným touhám. S Boží milostí dosáhne čistoty srdce:
- skrze ctnost a dar čistoty, protože čistota umožňuje milovat celým a nerozděleným srdcem;
- skrze čistý úmysl, který spočívá ve stálém zaměření na pravý cíl člověka: pokřtěný se snaží prostým okem hledat a konat ve všem Boží vůli;3092
- skrze čistý pohled, vnější i vnitřní; skrze ukázněné city a obrazotvornost, odmítáním jakéhokoliv zalíbení v nečistých myšlenkách, které vedou k tomu, že se člověk vzdaluje od cesty Božích přikázání: „Pohled vzněcuje pošetilce k vášni“ (Mdr 15,5);
- skrze modlitbu:
„Myslel jsem, že zdrženlivost je dílem vlastní síly; byl jsem si vědom, že ji nemám, jsa tak zpozdilý, že jsem ani nevěděl, že stojí psáno, že „ji dostanu jenom jako dar Boží“ (Mdr 8,21). Zajisté bys mně dal tu milost, kdybych byl lkáním svého srdce klepal na dveře tvých uší a s nezlomnou důvěrou všechnu svou starost složil na tebe.“3093
2521 Čistota vyžaduje stud. Ten patří podstatně k umírněnosti. Stud chrání intimitu osoby. Stud odmítá odhalit to, co má zůstat skryto. Je zaměřen na čistotu, jejíž křehkost dosvědčuje. Řídí pohledy a gesta ve shodě s důstojností osob a jejich spojení.
2522 Stud hájí tajemství osob a jejich lásky. Nabádá k trpělivosti a umírněnosti při milostném styku; vyžaduje, aby muž a žena vzájemně respektovali podmínky vzájemného darování a konečného závazku. Stud je skromnost. Vnuká slušnou volbu oděvu. Zachovává mlčení nebo zdrženlivost tam, kde by se rýsovalo nebezpečí nezdravé zvědavosti. Stává se tak diskrétností.
2523 Neexistuje pouze stud citů, ale i těla. Vzpírá se například proti vystavování lidského těla k zvědavému prohlížení v jistých reklamách vzbuzujících chorobnou zvědavost nebo proti snaze některých sdělovacích prostředků, zacházet příliš daleko při odhalování intimních věcí. Stud určuje životní styl, který umožňuje odolávat navádění módy a nátlaku převládajících ideologií.
2524 Vnější projevy studu se mění od jedné kultury ke druhé. Všude se ale jeví jako předtucha duchovní důstojnosti vlastní člověku. Rodí se s probuzením svědomí subjektu. Učit děti a dospívající studu, to znamená probouzet v nich úctu k lidské osobě.
2525 Křesťanská čistota vyžaduje očištění společenského prostředí. Vyžaduje od hromadných sdělovacích prostředků takový způsob informování, který dbá na úctu a zdrženlivost. Čistota srdce osvobozuje od rozšířeného erotismu a vylučuje podívané, které p odporují chorobnou zvědavost a vytváření iluzí.
2526 Tak zvaná uvolněnost mravů má základ v mylném pojetí lidské svobody. K vybudování svobody je třeba nejprve se nechat vychovávat mravním zákonem. Je nutno žádat ty, kdo jsou odpovědni za výchovu, aby mládež učili úctě k pravdě, k vnitřním hodnotám a k mravní a duchovní důstojnosti člověka.
2527 „Kristova radostná zvěst nepřetržitě obnovuje život a kulturu kleslého člověka a tepe a odstraňuje omyly a zlořády, které vyplývají ze stále hrozícího pokušení k hříchu. Neustále očišťuje a povznáší mravy národů. Duševní přednosti a vlohy kteréhokoliv národa nebo období vnitřně oplodňuje, upevňuje, doplňuje a v Kristu obnovuje.“3094
Souhrn
2528 „Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,28).
2529 Deváté přikázání varuje před nezřízenou touhou neboli tělesnou žádostivostí.
2530 Boj proti tělesné žádostivosti se vede očišťováním srdce a cvičením v umírněnosti.
2531 Čistota srdce nám dá vidět Boha: již nyní nám umožňuje vidět všechno ve světle Božím.
2532 Očišťování srdce vyžaduje modlitbu, zachovávání čistoty, čistý úmysl a čistý pohled.
2533 Čistota srdce vyžaduje stud, který spočívá v trpělivostí, skromností a diskrétností. Stud chrání intimitu osoby.
10. článek
Desáté přikázání
„Nebudeš dychtit… po ničem, co patří tvému bližnímu“ (Ex 20,17). „Nebudeš toužit po domu svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu (D“t 5,21).
„Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21).
2534 Desáté přikázání zdvojuje a doplňuje deváté, které se týká tělesné žádostivosti. Desáté zakazuje chtivost majetku druhého, která je kořenem krádeže, loupeže a podvodu zakáz aných sedmým přikázáním. „Žádost očí“ (1 Jan 2,16) vede k násilí a nespravedlnosti zakázaných pátým přikázáním.3095 Chtivost, stejně jako smilstvo, pramení z modloslužby, která je zakázána prvními třemi přikázáními Zákona.3096 Desáté přikázání se týká úmyslů srdce a spolu s devátým shrnuje všechna přikázání Zákona.
Nezřízenost žádostivostí
2535 Smyslová žádostivost nás vede k tomu, abychom toužili po příjemných věcech, které nemáme. Má-li člověk hlad, chce se najíst, je-li mu zima, chce se ohřát. Taková přání jsou sama o sobě dobrá, ale často nezůstanou v mezích rozumu a pudí nás, abychom neprávem dychtili po tom, na co nemáme právo a co nám nepatří, co náleží druhým.
2536 Desáté přikázání zakazuje nenasytnost a touhu přivlastňovat neomezeně si pozemské statky; zakazuje nezřízenou žádostivost, vzniklou z bezuzdné záliby v bohatství a s ním spojené moci. Zakazuje také touhu spáchat nespravedlnost, kterou by byl poškozen pozemský majetek bližního:
„Když nám Zákon říká „nebudeš dychtit“, užívá těchto slov v tom smyslu, abychom mírnili naši dychtivost po věcech druhého. Žízeň žádostivosti po cizím majetku je totiž nezměrná a nekonečná, nikdy se neukojí, jak je psáno: „Kdo miluje peníze, nenasytí se jimi““ (Kaz 5,9).3097
2537 Toto přikázání nepřestupuje člověk, který touží dosáhnout věcí, jež patří bližnímu, pokud k tomu dochází spravedlivými prostředky. Tradiční katecheze poukazuje realisticky na „ty, kteří musí víc bojovat proti hříšným žádostem“, a které je tedy „třeba s větší naléhavostí vybízet, aby dodržovali toto přikázání“:
„Jsou obchodníci a velkododavatelé, kteří si přejí nedostatek zboží a drahotu a těžce nesou, že vedle nich jsou i druzí, kteří prodávají a kupují, a to proto, aby sami mohli prodávat dráže a kupovat levněji;… lékaři, kteří si přejí nemoci; právníci toužící po případech a četných důležitých procesech…“3098
2538 Desáté přikázání vyžaduje, aby se z lidského srdce vyhostila závist. Když prorok Nátan chtěl vzbudit v králi Davidovi lítost, vyprávěl mu příběh o chudákovi, který měl jen jednu ovečku, jež byla pro něho jako dcera, a o bohatci, který navzdory tomu, že měl mnoho dobytka, záviděl tomu chudákovi a nakonec mu jeho ovečku ukradl.3099 Závist může vést k nejhorším zločinům.3100 Ďáblovou závistí vešla do světa smrt.3101
„Vedeme mezi sebou válku a je to závist, která ozbrojuje jedny proti druhým… Jestliže všichni tak zavile ničí Kristovo Tělo, kam to dospěje? Pracujeme tím na jeho vysílení… Říkáme si, že jsme údy jednoho a téhož Těla, a požíráme se, jako by to činily šelmy.“3102
2539 Závist je jedna z hlavních neřestí. Spočívá ve smutku, který člověk zakouší z majetku druhého, a v nezřízené touze přivlastnit si jej, byť i neoprávněně. Závist se stává těžkým hříchem, přeje-li bližnímu velké zlo.
Svatý Augustin viděl v závisti pravý „ďábelský hřích“.3103 „Ze závisti se rodí zášť, nactiutrhání, pomluva, radost nad neštěstím bližního a nelibost z jeho štěstí.“3104
2540 Závist představuje jeden z druhů smutku, a tedy odmítnutí lásky; pokřtěný bude bojovat proti závisti prokazováním laskavosti. Závist má svou příčinu často v pýše; pokřtěný se má proto naučit, jak žít v pokoře.
„Chtěli byste vidět, jak je Bůh skrze vás oslavován? Dobrá, radujte se z pokroku svého bratra, a tím bude Bůh vámi oslavován. Potom se bude říkat: „Bůh buď pochválen“, tím, že jeho služebník dosáhl vítězství nad nenávistí, protože dokázal učinit ze zásluh druhého důvod své radosti.“3105
Touhy Ducha
2541 Řád zákona a milosti odvrací lidské srdce od žádostivosti a od závisti: dává mu zakoušet touhu po svrchovaném Dobru; poučuje je o vůli Ducha svatého, který nasycuje lidské srdce. Bůh příslibů vždycky varoval člověka před svody toho, co se od prvních počátku zdá, „že je dobré k jídlu, lákavé pro oči, a co slibuje vševědoucnost“ (Gn 3,6).
2542 Zákon daný Izraeli nikdy nestačil ospravedlnit ty, kteří mu byli podrobeni; naopak, stal se nástrojem „žádostivosti“.3106 Fakt, že se chtění a skutky neshodují,3107 naznačuje konflikt mezi Božím zákonem, který je „zákonem mé mysli“, a jiným zákonem, „který ze mě dělá zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech“ (Řím 7,23).
2543 „V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu. Svědčí o tom už Zákon a Proroci. Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří“ (Řím 3,21-22). Od té doby věřící v Krista „ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi“ (Gal 5,24); dávají se vést Duchem3108 a jednají podle přání Ducha.3109
Chudoba srdce
2544 Ježíš žádá od svých učedníků, aby mu dávali přednost přede vším a přede všemi, a nabízí jim, aby se „zřekli všeho co mají“ (Lk 14,33) pro něho a pro evangelium.3110 Krátce před svým utrpením jim dal za příklad chudou vdovu z Jeruzaléma, která ve své nouzi dala všechno, co měla na živobytí.3111 Příkaz odpoutat se od bohatství je závazný pro vstup do nebeského království.
2545 Všichni věřící mají proto dbát na to, „aby správně ovládali své sklony, aby jim užívání pozemských věcí a přilnutí k majetku proti duchu evangelijní chudoby nebránilo postupovat k dokonalé lásce“.3112
2546 „Blahoslavení chudí v duchu“ (Mt 5,3). Blahoslavenství odhalují řád štěstí a milosti, krásy a pokoje. Ježíš velebí radost chudých, jimž už patří Království:3113 Věčné Slovo nazývá „chudobou ducha“ dobrovolnou pokoru lidského ducha a jeho sebezápor; a apoštol nám dává za příklad chudobu Boha, když říká: „Stal se pro vás chudým“ (2 Kor 8,9).3114
2547 Ježíš naříká nad bohatými, že nalézají své potěšení v hojnosti majetku (Lk 6,24). „Pyšný usiluje o pozemskou moc, chudý v duchu hledá nebeské království.“3115 Odevzdanost do prozřetelnosti nebeského Otce osvobozuje od obavy ze zítřka.3116 Důvěra v Boha disponuje pro blahoslavenství chudých. Oni budou vidět Boha.
„Chci vidět Boha“
2548 Touha po opravdovém štěstí osvobozuje člověka od nezřízeného lpění na statcích tohoto světa, aby dosáhla svého naplnění v patření na Boha a v Boží blaženosti. „Příslib, že budeme vidět Boha, přesahuje jakékoliv štěstí. V Písmu „vidět“ je tolik co „vlastnit“. Kdo vidí Boha, dosáhl všeho dobra, na které je možno pomyslet.“3117
2549 Svatý lid musí za pomoci milosti, která přichází shůry, ještě bojovat, aby dosáhl statků, která Bůh slibuje. Aby křesťané vlastnili a viděli Boha, umrtvují své žádostivosti a s Boží milostí vítězí nad svody rozkoše a moci.
2550 Na této cestě k dokonalosti volají Duch a nevěsta toho, kdo jim naslouchá, k plnému společenství s Bohem:3118
„Tam bude pravá sláva, kdy nikdo nebude chválen omylem nebo lichocením; opravdová čest, která nebude odmítnuta nikomu, kdo si ji zasluhuje, a nebude přiznána nikomu, kdo jí není hoden; ostatně žádný z nehodných si na ni ani nebude dělat nárok, protože tam bude připuštěn pouze ten, kdo je hoden. Tam bude opravdový pokoj, kde se nikdo nebude trápit, ani ho nebudou trápit druzí. Odměnou ctnosti bude sám Bůh, ten, který dává ctnost a který slíbil dát za ni sám sebe jako odměnu, nad níž nemůže být nic lepšího a nic většího… „Budu vám Bohem a vy budete mým lidem“ (Lv 26,12)… To je též smysl apoštolových slov: „Aby Bůh byl všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). On bude cílem našich tužeb, on, kterého budeme bez konce nazírat, bez nasycení milovat, bez únavy chválit. Tento dar, tato láska, tato činnost bude jistě, jako věčný život, společná všem.“3119
Souhrn
2551 „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21).
2552 Desáté přikázání zakazuje bezuzdnou žádostivost pocházející z nezřízené dychtivosti po bohatství a jeho moci.
2553 Závist je smutek, který člověk zakouší z majetku druhého, a nezřízená touha přivlastnit si jej. Je to jedna z hlavních neřestí.
2554 Pokřtěný přemáhá závist laskavostí, pokorou a odevzdaností do Boží prozřetelnosti.
2555 Křesťané „ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi“ (Gal 5,24); jsou vedeni Duchem a jednají podle jeho přání.
2556 Odpoutanost od bohatství je nezbytná, aby člověk vstoupil do nebeského království. „ Blahoslavení chudí v duchu.“
První oddíl
Modlitba v životě křesťana
2558 „Tajemství víry je veliké.“ Církev je vyznává v apoštolském vyznání víry (první část) a slaví je ve svátostné liturgii (druhá část), aby život věřících byl ve shodě s Kristem v Duchu svatém, ke slávě Boha Otce (třetí část). Toto tajemství vyžaduje, aby v ně věřící věřili, aby je slavili, aby žili v důvěrném a osobním vztahu k živému a pravému Bohu. Takovým vztahem je modlitba.
Co je modlitba?
„Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti.“3121
MODLITBA JAKO BOŽÍ DAR
2559 „Modlitba je povznesení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o vhodná dobra.“3122 Odkud ve své modlitbě vycházíme? Z výšin své pýchy a své vůle, nebo „z hlubin“ (Ž 130,1) pokorného a zkroušeného srdce? Vždyť jen ten, kdo se ponižuje, bude povýšen.3123 Pokora je základem modlitby. „Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26). Pokora je nezbytná dispozice k obdržení nezaslouženého daru modlitby: „Člověk je Boží žebrák.“3124
2560 „Kdybys znala Boží dar“ (Jan 4,10). Úchvatnost modlitby se odhalí právě tam, u pramenů, kam chodíme hledat pro sebe vodu: tam se Kristus přichází setkat s každou lidskou bytostí; sám nás nejprve hledá a prosí, abychom mu dali napít. Ježíš má žízeň, jeho prosba vyvěrá z hlubin Boha, který po nás touží. Ať to víme nebo ne, modlitba je setkání Boží žízně s naší žízní. Bůh žízní, abychom my měli žízeň po něm.3125
2561 „Spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu“ (Jan 4,10). Naše prosebná modlitba je paradoxní odpovědí; odpovědí na nářek živého Boha: „Mne, pramen vody živé, opustili a kopali si cisterny, cisterny rozpukané“ (Jer 2,13). Je odpovědí víry na nezasloužený příslib spásy,3126 odpovědí lásky na žízeň jednorozeného Syna.3127
MODLITBA JAKO SMLOUVA
2562 Odkud pochází modlitba člověka? Ať je způsob modlitby jakýkoliv (gesta a slova), modlí se celý člověk. Avšak když chtějí Písma označit místo, odkud vyvěrá modlitba, hovoří někdy o duši nebo o duchu a nejčastěji o srdci (více než tisíckrát). Je to srdce, které se modlí. Je-li daleko od Boha, pak je vyslovení modlitby marné.
2563 Srdce je příbytek, kde jsem, kde bydlím (podle semitského nebo biblického způsobu vyjádření: kam „sestupuji“). Je to náš skrytý střed, nepostižitelný naším rozumem nebo naším bližním; jen Boží Duch jej může probádat a poznat. Je to místo rozhodování, které je v největších hlubinách našich psychických sklonů. Je to místo pravdy, kde volíme život, nebo smrt. Je to místo setkání, protože podle Božího obrazu žijeme ve vztahu: je to místo smlouvy.
2564 Křesťanská modlitba je vztahem smlouvy mezi Bohem a člověkem v Kristu. Je to činnost Boha a člověka; vyvěrá z Ducha svatého a z nás, je zcela zaměřená k Otci ve spojení s lidskou vůlí Božího Syna, který se stal člověkem.
MODLITBA JAKO SPOLEČENSTVÍ
2565 V nové smlouvě je modlitba živým vztahem Božích dětí k jejich nekonečně dobrému Otci, k jeho Synu Ježíši Kristu a k Duchu svatému. Milost království je „spojení celé Nejsvětější Trojice s celým duchem člověka“.3128 Život modlitby tedy znamená být stále v přítomnosti třikrát svatého Boha a ve společenství s ním. Takové společenství je možné vždycky, protože křtem jsme se stali účastnými stejného bytí s Kristem.3129 Modlitba je křesťanská, nakolik je společenstvím s Kristem a nakolik se šíří v Církvi, jež je jeho Tělem. A má dimenze Kristovy lásky.3130
První kapitola
Zjevení modlitby
Všeobecné povolání k modlitbě
2566 Člověk hledá Boha. Skrze stvoření Bůh vyvolává každé bytí z ničeho k existenci. Člověk, „ověnčen slávou a důstojností“ (Ž 8,6), je po andělích schopen poznat, že jméno Pána „je podivuhodné… po celé zemi“ (Ž 8,2). Člověk zůstává stvořen k obrazu svého Stvořitele, přestože hříchem ztratil podobnost s Bohem. Uchovává si touhu po tom, jenž jej volá k existenci. O tomto bytostném lidském hledání svědčí všechna náboženství.3131
2567 Bůh volá člověka jako první. Ať už člověk zapomene na svého Stvořitele, nebo se skrývá daleko od jeho Tváře, ať už se honí za svými modlami, anebo obviňuje božství, že ho opustilo, živý a pravý Bůh volá neúnavně každého člověka k tajemnému setkání v modlitbě. Tento krok lásky věrného Boha je v modlitbě vždy první; krok člověka je vždy odpovědí. Postupně, jak se Bůh zjevuje a jak zjevuje člověka jemu samému, jeví se modlitba jako vzájemné volání, drama smlouvy. Prostřednictvím slov a skutků zachvacuje toto drama srdce. Odhaluje se v průběhu celých dějin spásy.
1. článek
Ve starém zákoně
2568 Zjevení modlitby ve Starém zákoně je vepsáno mezi pád a pozvednutí člověka, mezi bolestnou otázku Boha k jeho prvním dětem – „Kde jsi?… Cos to učinil?“ (Gn 3,9.13) – a odpověď jednorozeného Syna při jeho příchodu na svět: „Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli“ (Žid 10,5-7). Tím je modlitba spojena s lidskými dějinami, je to vztah k Bohu v dějinných událostech.
STVOŘENÍ – ZDROJ MODLITBY
2569 Modlitba se živí především tím, že vychází ze skutečností stvoření. Prvních devět kapitol Geneze líčí tento vztah k Bohu jako Ábelovu oběť prvotin ze stáda,3132 jako Enochovo vzývání jména Hospodinova,3133 jako chození s Bohem.3134 Noemova oběť se líbí Bohu, který mu žehná a skrze něho žehná celému stvoření,3135 protože Noemovo srdce je spravedlivé a bezúhonné: on také chodí s Bohem.3136 Tuto vlastnost modlitby prožívá množství spravedlivých ve všech náboženstvích.
Bůh ve své nepomíjející smlouvě s živými bytostmi3137 stále lidi volá, aby se k němu modlili. Modlitba je zjevována ve Starém zákoně zejména od dob našeho otce Abraháma.
PŘISLÍBENÍ A MODLITBA VÍRY
2570 Jakmile ho Bůh zavolá, Abrahám se vydává na cestu, „jak mu Hospodin přikázal“ (Gn 12,4): jeho srdce je zcela „poddáno slovu“, poslouchá. Pro modlitbu je podstatné naslouchání srdce, které se rozhoduje podle Boha: slova slouží k naslouchání. Avšak Abrahámova modlitba je vyjádřena především činy: je to člověk mlčení, na každé zastávce staví oltář Pánu. Teprve později nacházíme jeho první modlitby vyjádřené slovy: zastřený nářek, připomínající Bohu jeho přísliby, které se, jak se zdá, neuskutečňují.3138 Tak se od počátku objevuje jeden z rysů dramatu modlitby: zkouška víry v Boží věrnost.
2571 Protože praotec Abrahám uvěřil v Boha,3139 chodil v jeho přítomnosti ve smlouvě s ním,3140 je ochoten přijmout ve svém stanu tajemného Hosta: je to úchvatné pohostinství v Mamre, je to jako by předehra k zvěstování pravého zaslíbeného Syna.3141 Od té doby, co Bůh zasvětil Abraháma do svého úradku, se jeho srdce přidává k Pánovu soucitu s lidmi a odvažuje se za ně se smělou důvěrou přimlouvat.3142
2572 Jako poslední očištění jeho víry bylo na něm požadováno, aby, „třebaže dostal zaslíbení“ (Žid 11,17), obětoval syna, kterého mu Bůh dal. Jeho víra neochabuje: „Bůh sám si vyhlédne beránka k zápalné oběti“ (Gn 22,8); přitom uvažuje, že: „Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé“ (Žid 11,19). Tak je otec věřících připodobněn Otci, který neušetří svého Syna, ale vydá ho za nás všechny.3143 Modlitba obnovuje v člověku podobnost s Bohem a činí ho účastným na moci Boží lásky, která dává spásu mnohým.3144
2573 Bůh obnovuje své zaslíbení Jakubovi, předkovi dvanácti izraelských kmenů.3145 Jakub ještě před setkáním s bratrem Ezauem bojuje celou noc s tajemnou osobou, která mu odmítá prozradit své jméno, ale požehná mu před východem slunce, než ho opustí. Duchovní tradice Církve viděla v tomto vyprávění symbol modlitby jako boje víry a vítězství vytrvalosti.3146
MOJŽÍŠ A MODLITBA PROSTŘEDNÍKA
2574 Když se začne uskutečňovat zaslíbení (pascha, exodus – vyjití, dar Zákona a uzavření smlouvy), je Mojžíšova modlitba úchvatným obrazem přímluvné modlitby, který dosáhne naplnění v jediném „prostředníku mezi Bohem a lidmi, člověku Ježíši Kristu“ (1 Tim 2,5).
2575 I zde má iniciativu Bůh. Volá na Mojžíše z hořícího keře.3147 Tato událost zůstane jedním z prvopočátečních předobrazů modlitby v duchovní židovské i křesťanské duchovní tradici. Vždyť jestliže „Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův“ volá svého služebníka Mojžíše, pak proto, že je Bohem živým, který chce, aby lidé žili. Zjevuje se, aby je spasil, ale nikoliv sám nebo proti jejich vůli: povolává Mojžíše, aby ho poslal a dal mu účast na svém soucitu a na svém díle spásy. Vypadá to, jako by byla v tomto poslání snažná božská prosba; a Mojžíš po dlouhé debatě přizpůsobí svou vůli tomu, co chce Bůh Spasitel. Avšak v tom rozhovoru, ve kterém se Pán svěřuje, se Mojžíš i učí modlit: vyhýbá se, namítá, především ale klade otázky. A právě jako odpověď na jeho dotazování mu Pán svěří své nevýslovné Jméno, které se zjeví v jeho velkých činech.
2576 Takže, „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem“ (Ex 33,11). Mojžíšova modlitba je typickou rozjímavou modlitbou, díky níž je Boží služebník věrný svému poslání. Mojžíš se často a dlouho „zdržuje“ v rozmluvě s Pánem, vystupuje na horu, aby mu naslouchal a aby ho naléhavě prosil, a pak sestupuje k lidu, aby mu sděloval slova jeho Boha a aby ho vedl. „Má trvalé místo v mém domě. S ním mluvím tváří v tvář, ve viděních“ (Nm 12,7-8); vždyť „Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi“ (Nm 12,3).
2577 V tomto důvěrném vztahu k věrnému Bohu, „plnému slitování a nejvýš milosrdnému“,3148 čerpal Mojžíš sílu a houževnatost své přímluvy. Neprosí za sebe, ale za lid, který si Bůh získal. Mojžíš se přimlouvá již během boje s Amalečany,3149 nebo aby dosáhl uzdravení Mirjam.3150 Ale především po odpadlictví lidu, když ho svou přímluvou brání před Bohem (Ž 106,23), se modlí, aby zachránil lid.3151 Pohnutky jeho modlitby (přímluva je také tajemný boj) budou podněcovat odvahu velkých mužů modlitby židovského národa, jakož i Církve: Bůh je láska, tedy je spravedlivý a věrný; nemůže si protiřečit, musí si vzpomenout na své obdivuhodné činy; je v sázce jeho sláva, nemůže opustit tento lid, který nese jeho Jméno.
DAVID A MODLITBA KRÁLE
2578 Modlitba Božího lidu se bude rozvíjet ve stínu Božího stánku, to je archy úmluvy a později chrámu. Především vůdcové lidu, pastýři a proroci jej budou učit modlit se. Samuel jako dítě se musel naučit od své matky Anny, jak „stát před Pánem“,3152 a od kněze Eliho, jak naslouchat Božímu slovu: „Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá“ (1 Sam 3, 910). Později i on sám pozná cenu i tíži přímluvy: „Jsem daleko od toho, abych proti Hospodinu hřešil a přestal se za vás modlit. I nadále vás budu vyučovat dobré a přímé cestě“ (1 Sam 12,23).
2579 David je v pravém slova smyslu král „podle Božího srdce“, pastýř, který se modlí za svůj lid a jeho jménem, ten, jehož podrobení se Boží vůli, chvála a lítost budou vzorem modlitby pro lid. On je pomazaný Boží, jeho modlitba je věrným přilnutím k Božímu zaslíbení,3153 důvěrou, plnou lásky a radosti, v toho, který jediný je Král a Pán. David, inspirovaný Duchem svatým, je v žalmech prvním prorokem židovské i křesťanské modlitby. Modlitba Krista, pravého Mesiáše a Davidova syna, zjeví a naplní smysl této modlitby.
2580 Jeruzalémský chrám, dům modlitby, který chtěl David zbudovat, bude dílem jeho syna Šalomouna. Modlitba posvěcení chrámu3154 se opírá o Boží zaslíbení, o jeho smlouvu, o účinnou přítomnost jeho Jména uprostřed jeho lidu a o připomínku velkolepých činů exodu. Král přitom zvedá své ruce k nebi a prosí Hospodina za sebe, za všechen lid, za budoucí generace, za odpuštění hříchů a za jejich každodenní potřeby, aby všechny národy věděly, že Hospodin je jediný Bůh a že mu zcela patří srdce jeho lidu.
ELIÁŠ, PROROCI A OBRÁCENÍ SRDCE
2581 Chrám měl být pro Boží lid místem výchovy k modlitbě: pouti, svátky, oběti, večerní oběť, kadidlo, „předkladné chleby“, všechna tato znamení svatosti a slávy Boha, nejvyššího a zcela blízkého, byly výzvy a cesty modlitby. Obřadnost často strhávala lid k příliš vnějškové bohoslužbě. Byla proto nutná výchova k víře a k obrácení srdce. Toto bylo poslání proroků před vyhnanstvím i po něm.
2582 Eliáš je otcem proroků, „pokolení těch, kteří hledají Boha, kteří hledají jeho tvář“.3155 Jeho jméno, „Hospodin je můj Bůh“, ohlašuje volání lidu jako odpověď na Eliášovu modlitbu na hoře Karmel.3156 Apoštol Jakub odkazuje na Eliáše, když nás vybízí k modlitbě: „Mnoho zmůže a velmi je účinná modlitba spravedlivého“ (Jak 5,16b).
2583 Když se Eliáš během svého útočiště u potoka Kerítu naučil milosrdenství, učí vdovu ze Sarepty víře v Boží slovo a tu víru pak potvrdí svou naléhavou modlitbou: Bůh vrátí k životu vdovina syna.3157
Při oběti na hoře Karmel, při rozhodující zkoušce víry Božího lidu, na Eliášovu prosbu Hospodinův oheň stráví celopal ve chvíli, kdy se přináší večerní oběť. Eliášova slova: „Odpověz mi, Hospodine, odpověz mi,…“ (1 Král 18,37) přejímají východní liturgie v eucharistické epiklezi.3158
Nakonec, když pokračoval v cestě a vydal se do pouště k místu, kde se živý a pravý Bůh zjevil svému lidu, vstupuje Eliáš, stejně jako Mojžíš, „do jeskyně“, až „přejde“ tajemná přítomnost Boha.3159 Avšak bude to teprve na hoře Proměnění, kdy se zjeví ten, jehož Tvá ř hledají.3160 Na tváři ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista se zrcadlí poznání Boží slávy.3161
ŽALMY, MODLITBA SHROMÁŽDĚNÍ
2585 Od Davida až do příchodu Mesiáše obsahují svaté knihy modlitební texty, které dosvědčují, jak se stále více prohlubovala modlitba za sebe i za druhé.3163 Žalmy byly postupně sebrány do sbírky pěti knih: Žalmy (nebo „chvály“), mistrovské dílo modlitby Starého zákona.
2586 Žalmy živí a vyjadřují modlitbu Božího lidu jako shromáždění o velkých svátcích v Jeruzalémě a každou sobotu v synagogách. Tato modlitba je zároveň osobní i společná; týká se těch, kteří se modlí, i všech ostatních lidí; modlitba stoupá ze Svaté země a z obcí v diaspoře, ale objímá celé stvoření; připomíná spásné události minulosti a sahá až k naplnění dějin; slaví památku Božích zaslíbení, která se už uskutečnila, a očekává Mesiáše, který je definitivně splní. Žalmy, pronášené v modlitbě a naplněné v Kristu, zůstávají podstatné pro modlitbu jeho Církve.3164
2587 Žaltář je kniha, v níž se Boží slovo stává modlitbou člověka. V jiných knihách Starého zákona „slova hlásají díla“ (Boha pro lidi) a „objasňují tajemství v nich obsažené“.3165 V žaltáři, když žalmista zpívá pro Boha, vyjadřují slova Boží jeho spásná díla. Tentýž Duch inspiruje Boží dílo a odpověď člověka a Kristus oboje navzájem spojí. V něm nás žalmy nepřestávají učit se modlit.
2588 Rozmanité výrazové formy modlitby žalmů se rodí při chrámové bohoslužbě i v srdci člověka. Ať jde o hymnus, modlitbu nářků nebo díkůvzdání, prosbu jednotlivce nebo celého společenství, o královský nebo poutní zpěv, o rozjímání plném moudrosti, jsou žalmy zrcadlem Božích činů v dějinách jeho lidu i zrcadlem lidských situací, které prožíval žalmista. Některý žalm může zrcadlit minulou událost, ale je tak střízlivý, že se jej vskutku mohou modlit lidé všech stavů a všech dob.
2589 V žalmech lze rozeznat stálé rysy, jako je: prostota a spontánnost modlitby; touha po samém Bohu skrze všechno a se vším, co je v jeho stvoření dobré; svízelná situace věřícího, který ve své přednostní lásce k Pánu je vystaven davu nepřátel a pokušením; a v očekávání toho, co udělá věrný Bůh, jistota o jeho lásce a odevzdanost do jeho vůle. Modlitba žalmů je vždy proniknuta chválou, a proto titul sbírky plně odpovídá tomu, co nám předává: „Chvály.“ Vzhledem k tomu, že je sestavená pro bohoslužbu shromáždění, dává nám zaslechnout výzvu k modlitbě, na kterou zpěvem odpovídá: „Aleluja!“, „Chvalte Pána!“
„Co je půvabnější než žalm? Krásně o tom mluví sám David, který říká: „Chvalte Hospodina, protože žalm je dobrý: Ať zní našemu Bohu příjemné a krásné chválení.“ A skutečně, v žalmech je všechno: dobrořečení lidu, a Boží chvála vzdávaná shromážděním i hold veškerenstva; v žalmech promlouvá vesmír; zaznívá hlas Církve, zní v nich zpěvem vyznání víry…“3166
Souhrn
2591 Bůh neúnavně volá každého člověka k tajemnému setkání se sebou samým. Modlitba doprovází celé dějiny spásy jako vzájemné volání mezi Bohem a člověkem.
2592 Modlitba Abraháma a Jakuba se jeví jako boj víry vedený v důvěře v Boží věrnost a v jistotě vítězství, které je slíbeno těm, kdo vytrvají.
2593 Mojžíšova modlitba je odpovědí na iniciativu živého Boha k záchraně jeho lidu. Je předobrazem přímluvné modlitby jediného prostředníka, Ježíše Krista.
2594 Modlitba Božího lidu se rozvíjí ve stínu Božího stánku, archy úmluvy a chrámu, pod vedením pastýřů, hlavně krále Davida a proroků.
2595 Proroci volají k obrácení srdce, a zatímco dychtivě hledají Boží tvář, jako Eliáš, přimlouvají se za lid.
2596 Žalmy jsou mistrovským dílem modlitby Starého zákona. Mají dvě neoddělitelné složky: osobní a společnou. Tím, že připomínají Boží zaslíbení, která se již uskutečnila, a doufají v příchod Mesiáše, vztahují se na všechny dimenze dějin.
2597 Žalmy, pronášené v modlitbě a naplněné v Kristu, jsou podstatným a trvalým prvkem modlitby jeho Církve. Žalmy jsou vhodné pro lidi všech stavů a všech dob.
2. článek
V plnosti času
2598 Drama modlitby se nám plně zjevuje ve Slově, které se stalo tělem a přebývá mezi námi. Snažit se pochopit jeho modlitbu prostřednictvím toho, co nám o ní v evangeliu říkají jeho svědkové, znamená přiblížit se k svatému Pánu Ježíši jako k hořícímu keři: nejprve nazírat, jak se modlí, pak naslouchat, jak nás učí modlit se, abychom nakonec poznali, jak vyslýchá naši modlitbu.
JEŽÍŠ SE MODLÍ
2599 Boží Syn, který se stal synem Panny, se naučil modlit podle svého lidského srdce. Učí se tomu od své Matky, která uchovávala a rozjímala ve svém srdci o „všech velkých věcech“, které vykonal Všemohoucí.3168 Učí se tomu ve slovech a rytmech modlitby svého lidu, v nazaretské synagoze a ve chrámu. Avšak jeho modlitba vyvěrá z jiného, skrytějšího pramene, jak to dává vytušit již ve věku dvanácti let: „Musím být v tom, co je mého Otce“ (Lk 2,49). Zde se začíná zjevovat novost modlitby v plnosti času: dětinná modlitba, kterou Otec očekával od svých dětí, začíná být konečně prožívána samým jednorozeným Synem v jeho lidství, s lidmi a pro lidi.
2600 Evangelium podle svatého Lukáše podtrhuje působení Ducha svatého a smysl pro modlitbu v Kristově poslání. Ježíš se před rozhodujícími chvílemi svého poslání modlí: než o něm Otec při jeho křtu3169 a při jeho proměnění3170 vydá svědectví a předtím, než svým utrpením uskuteční plán Otcovy lásky.3171 Modlí se také před rozhodujícími chvílemi, kterými začíná poslání jeho apoštolů: před volbou a povoláním Dvanácti,3172 před Petrovým vyznáním, že „Ježíš je Boží Mesiáš“,3173 a konečně se modlí, aby víra hlavy apoštolů neselhala v pokušení.3174 Ježíšova modlitba před spásnými činy, které po něm Otec žádá, je pokorné a důvěryplné přilnutí jeho lidské vůle k láskyplné vůli Otce.
2601 „Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když skončil, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se““ (Lk 11,1). Není to především z pohledu na modlícího se Mistra, že se v Kristově učedníkovi rodí touha po modlitbě? Může se jí tedy naučit od Učitele modlitby. A právě tím, že budou nazírat Syna a naslouchat mu, se děti naučí modlit se k Otci.
2602 Ježíš se často uchyluje do ústraní, do samoty, na horu, nejraději v noci, aby se modlil.3175 Uvádí lidi do své modlitby, protože ve svém vtělení na sebe plně vzal také lidstvo, a je obětuje Otci tím, že obětuje sama sebe. On, Slovo, „které se stalo tělem“, se podílí ve své lidské modlitbě na všem, co prožívají „jeho bratři“ (Žid 2,12); má soucit s jejich slabostmi a chce je od nich osvobodit.3176 Právě proto ho Otec poslal. Jeho slova a jeho skutky se tedy jeví jako viditelný projev jeho modlitby „ve skrytosti“.
2603 Evangelisté nám uchovali v plném znění dvě Ježíšovy modlitby z doby jeho veřejné činnosti. Každá začíná díkůvzdáním. V první3177 Ježíš vyznává Otce, uznává a velebí ho, že skryl tajemství Božího království před těmi, kteří se považují za učené, a že je zjevil „maličkým“ (chudí z blahoslavenství). Jeho jásavé: „Ano, Otče!“ vyjadřuje hloubku jeho srdce a jeho přilnutí k tomu, co se Otci „zalíbilo“, jako ozvěna ke „staň se“ jeho Matky ve chvíli početí a jako předehra k tomu druhému, které řekne svému Otci během svého smrtelného zápasu. Celá Ježíšova modlitba spočívá v tomto láskyplném přilnutí jeho lidského srdce k „tajemství… vůle“ Otce (Ef 1,9).
2604 Druhou modlitbu zaznamenává svatý Jan3178 před Lazarovým vzkříšením. Předchází mu díkůvzdání: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel“, to znamená, že Otec vždy vyslyší Ježíšovu prosbu. A Ježíš hned dodává: „Věděl jsem sice, že mě vždycky vyslyšíš“, což znamená, že Ježíš prosí vytrvale. Tak nám Ježíšova modlitba uvedená díkůvzdáním zjevuje, jak prosit: dříve než je dar udělen, se Ježíš sjednocuje s tím, který dává a který dává sám sebe ve svých darech. Dárce je mnohem cennější než udělený dar; je „Pokladem“, a právě v něm je srdce jeho Syna; dar je udělován jako „přídavek“.3179
Ježíšova „velekněžská modlitba“3180 zaujímá v uskutečňování spásy jedinečné místo. O ní se bude rozjímat v závěrečné části prvního oddílu. Zjevuje totiž stále aktuální modlitbu našeho Velekněze a zároveň obsahuje to, co nás on učí v modlitbě Otče náš, která bude vyložena v druhém oddílu.
2605 Když nadejde hodina, v níž Ježíš dovrší plán Otcovy lásky, dává nahlédnout do nezbadatelné hloubky své synovské modlitby, a to nejen předtím, než se dobrovolně vydá („Otče… ne má vůle ať se stane, ale tvá“ (Lk 22,42)), nýbrž i ve svých posledních slovech na kříži, v nichž modlitba a sebeobětování splývají vjedno: modlit se a dávat se: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34); „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43); „Ženo, to je tvůj syn“ … „To je tvá matka“ (Jan 19,26-27); „Žízním“ (Jan 19,28); „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34);3181 „Dokonáno je!“ (Jan 19,30); „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ (Lk 23,46); až po onen „mocný hlas“, s nímž umírá, když vydechl naposled.3182
2606 Do tohoto výkřiku vtěleného Slova se slévají úzkosti lidstva všech dob podrobeného hříchu a smrti, všechny naléhavé prosby a přímluvy dějin spásy. A hle, Otec je přijímá a proti veškeré naději je vyslyší tím, že vzkřísí svého Syna. Tak se naplňuje a dokonává drama modlitby v uskutečňování plánu stvoření a spásy. Žaltář nám nabízí klíč v Kristu. Otec říká v „Dnešku“ zmrtvýchvstání: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě, a dám ti v majetek národy, do vlastnictví končiny země“ (Ž 2,7-8).3183
List Židům dramatickým způsobem vyjadřuje, jak Ježíšova modlitba dosahuje vítězství spásy: „V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoliv to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají“ (Žid 5,7-9).
JEŽÍŠ UČÍ MODLIT SE
2607 Když se Ježíš modlí, už tím nás učí modlit se. Božskou cestou naší modlitby je Ježíšova modlitba k Otci. Avšak evangelium nám poskytuje Ježíšovo výslovné učení o modlitbě. Jako vychovatel se nás ujímá tam, kde jsme, a postupně nás vede k Otci. Když se Ježíš obrací k zástupům, které jdou za ním, vychází z toho, co již znají z modlitby podle Staré smlouvy, a otevírá je novosti království, které přichází. Pak jim odhaluje tuto novost v podobenstvích. A konečně bude ke svým učedníkům, kteří mají být vychovateli modlitby v jeho Církvi, otevřeně mluvit o Otci a o Duchu svatém.
2608 Již v horském kázání Ježíš zdůrazňuje obrácení srdce: smířit se s bratrem dřív, než člověk přinese oběť na oltář,3184 mít lásku k nepřátelům a modlit se za pronásledovatele,3185 modlit se k Otci „ve skrytosti“ (Mt 6,6), neplýtvat slovy,3186 odpouštět z hloubi srdce v modlitbě,3187 mít čisté srdce a hledat nebeské království.3188 Takové obrácení je zcela zaměřeno k Otci: je synovské.
2609 Když se srdce rozhodne takto se obrátit, naučí se modlit ve víře. Víra je synovské přilnutí k Bohu bez ohledu na to, co cítíme nebo chápeme. Stala se možnou, protože milovaný Syn nám otevírá přístup k Otci. Může nás žádat, abychom „hledali“ a „tloukli“, protože on sám je cesta i dveře.3189
2610 Jako Ježíš prosí Otce a vzdává mu díky dříve, než dostane jeho dary, tak i nás učí této synovské smělosti: „Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, jste už dostali“ (Mk 11,24). Taková je síla modlitby: „Všechno je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9,23), vírou, která nepochybuje.3190 Jak byl Ježíš zarmoucen „nevěrou“ (Mk 6,6) učedníků a „malověrností“ (Mt 8,26) svých krajanů, tak stojí v údivu nad opravdu velkou vírou římského setníka3191 a kananejské ženy.3192
2611 Modlitba víry nespočívá jen v tom říkat „Pane, Pane“, ale v nasměrování srdce tak, aby konalo vůli Otce (Mk 7,21). Ježíš vybízí své učedníky, aby vnášeli do modlitby tuto starost o spolupráci na Božím plánu.3193
2612 V Ježíšovi „je Boží království velmi blízko“; on volá k obrácení a k víře, ale také k bdělosti. V modlitbě učedník bdí a vyhlíží toho, který je a který přichází, v památce prvního příchodu v pokoře těla a v naději na jeho druhého příchodu ve slávě.3194 Modlitba učedníků ve společenství s jejich Mistrem je boj, a právě tím, že bdí na modlitbách, neupadnou do pokušení.3195
2613 Tři zvlášť důležitá podobenství o modlitbě nám uchoval svatý Lukáš:
První „o neodbytném příteli“3196 vybízí k modlitbě konané s naléhavostí: „Tlučte a bude vám otevřeno.“ Tomu, kdo se takto modlí, nebeský Otec „dá všechno, co potřebuje“, a hlavně Ducha svatého, v němž jsou všechny dary.
Druhé o „neodbytné vdově“3197 je zaměřeno na jednu z vlastností modlitby: je třeba se stále modlit, neochabovat, mít trpělivost víry. „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“
Třetí podobenství „o farizeovi a celníkovi“3198 se týká pokory srdce, které se modlí: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným.“ Církev si tuto modlitbu: „Kyrie eleison!“ neustále osvojuje.
2614 Když Ježíš otevřeně svěřuje svým učedníkům tajemství modlitby k Otci, odhaluje jim, jaká bude muset být jejich modlitba, a také naše, až se vrátí k Otci ve svém oslaveném lidství. Co je nyní nové, je to, že je třeba prosit v jeho jménu.3199 Víra v něho uvádí učedníky do poznání Otce, protože Ježíš je „Cesta, Pravda a Život“ (Jan 14,6). Víra nese své ovoce v lásce: zachovávat jeho slovo, jeho přikázání, zůstávat s ním v Otci, který nás v něm miluje tak, že v nás přebývá. V této nové smlouvě je jistota, že naše prosby budou vyslyšeny, založena na Ježíšově modlitbě.3200
2615 A navíc, je-li naše modlitba spojena s Ježíšovou, Otec nám dá „jiného Přímluvce“, aby byl „s námi navždy: Ducha pravdy“ (Jan 14,16-17). Tato novost modlitby a jejích podmínek se ukáže v řeči na rozloučenou.3201 Křesťanská modlitba je v Duchu svatém společenstvím lásky s Otcem, nejen skrze Krista, nýbrž i v něm: „Dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste, a dostanete, aby se vaše radost byla naplnila“ (Jan 16,24).
JEŽÍŠ VYSLÝCHÁ MODLITBU
2616 Modlitba k Ježíšovi je jím už vyslyšena během jeho veřejné činnosti, a to prostřednictvím znamení (zázraků), která předjímají moc jeho smrti a jeho zmrtvýchvstání: Ježíš vyslýchá modlitbu víry, vyjádřenou slovy,3202 nebo v mlčení.3203 Naléhavá prosba slepců „ Synu Davidův, smiluj se nad námi“ (Mt 9,27), „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou“ (Mk 10,47) přešla do tradice „Ježíšovy modlitby“: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou hříšným!“ Ať se jedná o uzdravení z nemoci, nebo o odpuštění hříchů, Ježíš na modlitbu, která ho s vírou vzývá, vždy odpovídá: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila.“
Svatý Augustin obdivuhodně shrnuje tři rozměry Ježíšovy modlitby: „On se za nás modlí jako náš kněz, modlí se za nás jako naše hlava; My se modlíme k němu jako k svému Bohu. Poznávejme tedy naše hlasy v něm i jeho hlas v nás.“3204
MODLITBA PANNY MARIE
2617 Mariina modlitba nám byla zjevena na úsvitu plnosti časů. Před vtělením Božího Syna a před vylitím Ducha svatého její modlitba jedinečným způsobem spolupracuje na dobrotivém plánu Otce: ve chvíli zvěstování na početí Krista3205 a o Letnicích na zrodu Církve, Kristova těla.3206 Ve víře jeho pokorné služebnice se Božímu daru dostává přijetí, na které čekal už počátku časů. Ta, kterou Všemohoucí „naplnil milostí“, odpovídá obětí celé své bytosti: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“ Fiat (staň se) je křesťanská modlitba: cele patřit jemu, protože on cele patří nám.
2618 Evangelium nám ukazuje, jak se Maria s vírou modlí a přimlouvá: v Káně3207 Ježíšova matka prosí svého Syna za potřeby pro svatební hostinu, která je znamením jiné hostiny, totiž svatby Beránka, který na prosbu své Nevěsty Církve obětuje své Tělo a svou Krev. A je to právě v hodině Nové smlouvy u paty kříže,3208 kdy je Maria vyslyšena jako Žena, nová Eva, pravá „Matka živých“.
2619 A proto Mariin chvalozpěv3209 (latinský „Magnificat“, byzantské „Megalinario“) je zároveň zpěvem Matky Boží i Církve, zpěvem Sionské dcery a nového Božího lidu, zpěvem díkůvzdání za plnost milostí udělených v díle spásy, zpěvem „chudých“, jejichž naděje je dovršena splněním zaslíbení daných „našim otcům, Abrahámovi a jeho potomstvu na věky“.
Souhrn
2620 Dokonalým vzorem modlitby v Novém zákoně je Ježíšova synovská modlitba. Ježíšova modlitba, konaná často v samotě, v mlčení, zahrnuje plné přilnutí lásky k vůli Otcově až po kříž a naprostou důvěru, že bude vyslyšena.
2621 Ježíš při svém vyučování vychovává své učedníky k tomu, aby se modlili s čistým srdcem, s živou a vytrvalou vírou, se synovskou smělostí. Vyzývá je k bdělosti a vybízí je, aby se obraceli se svými prosbami k Bohu v jeho jménu. Ježíš Kristus sám vyslyší prosby, které jsou k němu vysílány.
2622 Modlitba Panny Marie, v jejím „Fiat“ (staň se) a v jejím Magnificat (chvalozpěvu), se vyznačuje velkodušnou obětí celé její bytosti ve víře.
3. článek
V čase církve
2623 V den Letnic sestoupil Duch zaslíbení na učedníky, kteří „všichni byli společně pohromadě“ (Sk 2,1), aby ho očekávali a „jednomyslně setrvávali v modlitbách,“ (Sk 1,14). Duch, který učí Církev a připomíná jí všechno, co Ježíš řekl,3210 ji také vychovává k životu modlitby.
2624 V první jeruzalémské obci věřící „setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42). Toto pořadí je typické pro modlitbu Církve: má základ v apoštolské víře, osvědčuje se láskou a je živena Eucharistií.
2625 Jsou to především ty modlitby, které sice věřící slyší nebo čtou v Písmu, avšak aktualizují je. Platí to zejména o žalmech, které se již naplnily v Kristu.3211 Duch svatý, který tímto způsobem připomíná modlící se Církvi Krista, ji také uvádí do celé pravdy a vzbuzuje nové formulace, která budou vyjadřovat tajemství Krista, jež působí v životě, ve svátostech a v poslání jeho Církve. Tyto nové formulace se pak rozvíjejí ve velkých liturgických a duchovních tradicích. Způsoby modlitby, jaké jsou vyjádřeny v kanonických apoštolských spisech, zůstávají pro křesťanskou modlitbu směrodatné.
Velebení a klanění
2626 Velebení vyjadřuje základní směr křesťanské modlitby: je to setkání Boha s člověkem; v něm se Boží dar a jeho přijetí člověkem volají jeden po druhém a spojují se. Modlitba velebení je odpověď člověka na Boží dary: protože Bůh dává požehnání, srdce člověka zase může velebit toho, který je zdrojem všeho požehnání.
2627 Tento pohyb vyjadřují dva základní směry: někdy velebení stoupá, neseno Duchem svatým skrze Krista k Otci (velebíme ho, protože nám požehnal);3212 někdy vyprošuje naše modlitba milost Ducha svatého, která skrze Krista sestupuje od Otce (On nám žehná).3213
2628 Klanění je základní postoj člověka, který uznává, že je tvorem před svým Stvořitelem. Velebí velikost Pána,3214 který nás stvořil, a všemocnost Spasitele, který nás osvobozuje od zlého. Duch „padá na tvář“ před „Králem slávy“ (Ž 24,9.10) a uctivě mlčí před Bohem „vždy větším než my“.3215 Klanět se třikrát svatému Bohu a svrchovaně láskyhodnému Bohu nás naplňuje pokorou a dodává jistotu našim prosbám.
Prosebná modlitba
2629 Slovní zásoba vyjadřující prosbu má v Novém zákoně množství odstínů: žádat, vymáhat, naléhavě volat, vzývat, křičet, ba dokonce „zápasit v modlitbě“.3216 Ale nejobvyklejším a také nejspontánnějším výrazem je slovo prosba: právě prosebnou modlitbou vyjadřujeme, že jsme si vědomi svého vztahu k Bohu: jako tvorové nejsme zdrojem své existence, ani pány nad protivenstvími, ani svým posledním cílem, jsme však také hříšníci a jako křesťané víme, že se odvracíme od Otce. Prosba je už návrat k němu.
2630 Téměř neznámy jsou v Novém zákoně modlitby nářků, zatímco jsou časté ve Starém zákoně. Ve vzkříšeném Kristu se prosba Církve už opírá o naději, i když ještě čekáme a musíme každý den usilovat o obrácení. Z docela jiné hlubiny vyvěrá křesťanská prosba, kterou svatý Pavel nazývá sténání: toho stvoření, které v porodních bolestech „sténá a trpí“ (Řím 8,22), ale také naše sténání, když očekáváme „vykoupení našeho těla“, neboť „naše spása je předmětem naděje“ (Řím 8,23-24); a jsou to konečně „vzdechy, které nelze vyjádřit“, samého Ducha svatého, který „nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26).
2631 Prosba o odpuštění je první podnět k prosebné modlitbě.3217 Je předpokladem spravedlivé a čisté modlitby. Důvěrná pokora nás navrací do světla společenství s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem a do společenství s druhými:3218 tehdy „dostáváme od něho všechno, zač prosíme“ (1 Jan 3,22). Prosba o odpuštění předchází jak eucharistické liturgii, tak i osobní modlitbě.
2632 Středem křesťanské prosby je touha po Božím království, které podle Ježíšova učení přichází, a jeho hledání.3219 Prosby jsou odstupňovány: nejprve se prosí o Království, pak o to, co je nutné k jeho přijetí a k spolupráci na jeho příchodu. Tato spolupráce na poslání Krista i Ducha svatého, které je nyní posláním Církve, je předmětem modlitby společenství apoštolů.3220 Modlitba sv. Pavla, apoštola v pravém slova smyslu, nám ukazuje, jak musí božská péče o všechny církve pronikat křesťanskou modlitbu.3221 Prostřednictvím modlitby pracuje každý pokřtěný na příchodu Božího království.
2633 Když se člověk takto podílí na spásné Boží lásce, lze pochopit, že se všechny potřeby mohou stát předmětem prosby. Kristus, který vzal na sebe všechno, aby všechno vykoupil, je oslaven prosbami, s nimiž se v jeho jménu obracíme k Otci.3222 Právě na základě tohoto ujištění nás apoštolové Jakub3223 a Pavel vyzývají, abychom se modlili za všech okolností.3224
Přímluvná modlitba
2634 Přímluva je prosebná modlitba, která nás více připodobňuje Ježíšově modlitbě. On je jediný přímluvce u Otce za všechny lidi, zvláště za hříšníky.3225 „Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“ (Žid 7,25). Sám Duch svatý „se za nás přimlouvá“ a jeho přímluva „za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,26-27).
2635 Přimlouvat se, žádat o něco ve prospěch druhého, je od dob Abraháma vlastní srdci, které je v souladu s Božím milosrdenstvím. V čase Církve se křesťanská přímluva podílí na přímluvě Kristově: je výrazem společenství svatých. Kdo se modlí, nehledá v přímluvě to, co slouží jen jeho „vlastnímu prospěchu, ale i prospěchu druhých“ (Fil 2,4), ba dokonce se modlí i za ty, kteří mu ubližují.3226
2636 První křesťanské obce hluboce prožívaly tento způsob sdílení.3227 Apoštol Pavel je tak činí účastnými své služby evangeliu,3228 ale také se za ně přimlouvá.3229 Přímluva křesťanů nezná hranic: „…za všechny lidi… za všechny, kdo mají moc“ (1 Tim 2,1), za ty, kteří pronásledují,3230 za spásu těch, kteří odmítají evangelium.3231
Modlitba díkůvzdání
2637 Vzdávání díků charakterizuje modlitbu Církve, která slavením Eucharistie ukazuje a stává se stále víc tím, co je. Vždyť Kristus v díle spásy osvobozuje stvoření od hříchu a smrti, aby je znovu posvětil a přivedl nazpět k Otci, k jeho slávě. Díkůvzdání údů Těla se podílí na díkůvzdání Hlavy.
2638 Stejně jako předmětem prosebné modlitby se může každá událost a každá potřeba stát i důvodem k díkůvzdání. Listy svatého Pavla často začínají a končí díkůvzdáním a vždy je tam přítomen Pán Ježíš. „Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh po vás chce v Kristu Ježíši“ (1 Sol 5,18). „Buďte vytrvalí v modlitbě, buďte při ní bdělí a vděční“ (Kol 4,2).
Modlitba chvály
2639 Chvála je způsob modlitby, která bezprostředněji uznává, že Bůh je Bůh! Opěvuje ho pro něho samého, oslavuje ho, protože on je, bez ohledu na to, co koná. Je to podíl na blahoslavenství čistých srdcí, která milují Boha ve víře, dříve než ho spatří ve slávě. Skrze chválu se Duch spojuje s naším duchem, aby dosvědčoval, že jsme Boží děti,3232 vydává svědectví jednorozenému Synu, v němž jsme byli přijati za syny a skrze něhož oslavujeme Otce. Chvála zahrnuje ostatní způsoby modlitby a pozvedá je tomu, který je jejich pramenem i cílem: „jeden Bůh, Otec, od něhož pochází všechno, a pro nějž jsme tu i my“ (1 Kor 8,6).
2640 Svatý Lukáš ve svém evangeliu často zaznamenává úžas a chválu nad podivuhodnými činy Krista; podtrhuje je také při zásazích Ducha svatého, které jsou popsány ve Skutcích apoštolů: život jeruzalémské obce,3233 uzdravení chromého, vykonané Petrem a Janem,3234 jásot zástupu, který za to Boha velebí,3235 radost pohanů z pisidské Antiochie, „kteří velebili slovo Páně“ (Sk 13,48).
2641 „Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu“ (Ef 5,19).3236 Jako inspirovaní pisatelé Nového zákona, tak i první křesťanská společenství pročítají znovu knihu Žalmů a opěvují jimi Kristovo tajemství. V nové síle Ducha skládají tak chvalozpěvy a duchovní písně, inspirujíce se přitom neslýchanou událostí, kterou Bůh uskutečnil ve svém Synu: je to jeho vtělení, jeho smrt vítězící nad smrtí, jeho vzkříšení, jeho nanebevstoupení na Boží pravici.3237 Z těchto „divů“ uskutečňování celého díla spásy stoupá doxologie, chvála Bohu.3238
2642 Zjevení toho, „co se má brzo stát“ – Apokalypsa (kniha Zjevení) – se opírá o chvalozpěvy nebeské liturgie,3239 ale též o přímluvu „svědků“ (mučedníků: Zj 6,10). Proroci a svatí, všichni, kteří byli na zemi zabiti pro své svědectví vydané Kristu,3240 nesmírný zástup těch, kteří přišli z velkého protivenství, nás předešli do království, zpívají chvály na oslavu toho, který sedí na trůnu, a Beránka.3241 Ve společenství s nimi i pozemská Církev ve víře a ve zkouškách zpívá tyto chvalozpěvy. Víra v prosbách i přímluvách doufá proti veškeré naději a vzdává díky „Otci světel“, od něhož „sestupuje každý dokonalý dar“ (Jak 1,17). Víra je tak čirou chválou.
Souhrn
2644 Duch svatý, který učí Církev a připomíná jí všechno, co Ježíš řekl, ji také vychovává k životu modlitby tím, že v ní povzbuzuje projevy, které se obnovují v rámci trvalých forem: velebení, prosby, přímluvy, vzdávání díků a chvály.
2645 Lidské srdce může velebit toho, který je pramenem veškerého požehnání, protože Bůh mu žehná.
2646 Předmětem prosebné modlitby je odpuštění, hledání Božího království, jakož i každá opravdová potřeba.
2647 Přímluvná modlitba spočívá v prosbě ve prospěch druhého. Nezná hranic a zahrnuje i nepřátele.
2648 Každá radost a každé utrpení, každá událost a každá potřeba může být pohnutkou pro díkůvzdání, které tím, že se podílí na Kristově díkůvzdání, má naplňovat celý život: „Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu“ (1 Sol 5,18).
2649 Zcela nezištná modlitba chvály se soustřeďuje na Boha; opěvuje ho pro něho samého, oslavuje ho, protože je, bez ohledu na to, co koná.
Druhá kapitola
Tradice modlitby
2650 Modlitba se neomezuje na spontánní projev vnitřního hnutí: aby se člověk modlil, musí chtít. Nestačí jen znát, co zjevuje o modlitbě Písmo: je třeba se naučit modlit. Skrze živé předávání (posvátná Tradice) Duch svatý učí modlitbě Boží děti v Církvi, která věří a která se modlí.3243
2651 Tradice křesťanské modlitby je jeden ze způsobů růstu tradice víry, zvláště prostřednictvím kontemplace a studia věřících, kteří uchovávají ve svém srdci události a slova celého díla spásy, a skrze hluboké proniknutí duchovních skutečností, jež zakoušejí.3244
1. článek
U pramenů modlitby
2652 Duch svatý je „živá voda“, která v modlícím se srdci „tryská do života věčného“ (Jan 4,14). On nás učí, abychom ji čerpali ze samého pramene: z Krista. V křesťanském životě jsou prameny, kde nás Kristus očekává, aby nás napojil Duchem svatým.
BOŽÍ SLOVO
2653 Církev „naléhavě a důrazně vybízí všechny věřící…, aby častým čtením Písma svatého získali „nesmírně cenné poznání Ježíše Krista“… Četba Písma svatého má být provázena modlitbou, aby se stala rozhovorem mezi Bohem a člověkem. Neboť „jeho oslovujeme, když se modlíme; jemu nasloucháme, když čteme božské výroky“.3245
LITURGIE CÍRKVE
2655 Poslání Krista a Ducha svatého, jež ve svátostné liturgii Církve hlásá, zpřítomňuje a sděluje tajemství spásy, pokračuje v srdci, které se modlí. Otcové duchovního života někdy přirovnávají srdce k oltáři. Modlitba zniterňuje a vstřebává liturgii během jejího slavení i po něm. I když je modlitba prožívaná „ve skrytosti“ (Mt 6,6) je vždy modlitbou Církve a společenstvím s Nejsvětější Trojicí.3247
BOŽSKÉ CTNOSTI
2656 Do modlitby se vstupuje tak, jako se vstupuje do liturgie: těsnou bránou víry. Hledáme Pánovu tvář skrze znamení jeho přítomnosti a toužíme po ní, chceme naslouchat jeho slovu a uchovávat je.
2657 Duch svatý, který nás učí slavit liturgii v očekávání Kristova návratu, nás vychovává, abychom se modlili v naději. Naopak modlitba Církve i osobní modlitba v nás živí naději. Obzvláště žalmy s jejich konkrétním a bohatým jazykem nás učí upínat svou naději k Bohu: „Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil, vyslyšel mé volání“ (Ž 40,2). „A Bůh, dárce naděje, ať vás naplní samou radostí i pokojem ve víře, abyste prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha svatého“ (Řím 15,13).
2658 „Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Modlitba utvářená liturgickým životem čerpá všechno z lásky, kterou jsme v Kristu milováni, a jež nám dává schopnost odpovídat na ni láskou, jakou on nás miloval. Láska je pramenem modlitby; kdo z ní čerpá, dotýká se vrcholu modlitby:
„Miluji tě, můj Bože, a má jediná touha je milovat tě až do posledního dechu. Miluji tě, můj Bože, nekonečně láskyhodný, a raději bych zemřel s láskou k tobě, než abych žil bez lásky k tobě. Miluji tě, Pane, a jediná milost, o kterou tě prosím, je, abych tě miloval věčně… Můj Bože, nemůže-li můj jazyk každou chvíli opakovat, že tě miluji, kéž alespoň mé srdce ti to opakuje při každém nadechnutí.“3248
„DNES“
2659 Učíme se modlit v určitých chvílích, když nasloucháme slovu Páně a když se účastníme jeho velikonočního tajemství; ale je to v každé chvíli, v každodenních událostech, kdy je nám dáván Duch, aby dal vytrysknout modlitbě. Ježíšovo učení o modlitbě k našemu Otci je v téže linii jako učení o Boží prozřetelnosti:3249 čas je v rukou Otce; setkáváme se s ním v přítomnosti: ne včera, ani zítra, ale dnes: „Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: „Nezatvrzujte svá srdce““ (Ž 95,8).
2660 Modlit se ve všedních událostech každého dne a každého okamžiku, to je jedno z tajemství nebeského království, zjeveného „maličkým“, Kristovým služebníkům, chudým (z) blahoslavenství. Je dobré a spravedlivé, modlit se, aby příchod království spravedlnosti a míru ovlivňoval běh dějin, ale je stejně důležité „proniknout“ modlitbou obyčejné všední situace. Všechny způsoby modlitby mohou být oním kvasem, k němuž Pán přirovnává království.3250
2. článek
Cesta modlitby
2663 V živé tradici modlitby každá církev podle historických, společenských a kulturních souvislostí předkládá svým věřícím jazyk modlitby: slova, nápěvy, gesta, výtvarné projevy. Učitelskému úřadu Církve3251 přísluší rozlišovat, nakolik jsou tyto cesty modlitby věrné Tradici apoštolské víry, a je to úkolem pastýřů a katechetů vysvětlovat jejich smysl, který se vždy vztahuje k Ježíši Kristu.
MODLITBA K OTCI
2664 Pro křesťanskou modlitbu není jiné cesty, než Kristus. Naše modlitba, jak společná, tak osobní, ústní nebo vnitřní, dochází až k Otci, jen když se modlíme „ve jménu“ Ježíše. Ježíšovo svaté lidství je tedy cesta, kterou nás Duch svatý učí modlit se k Bohu, našemu Otci.
MODLITBA K JEŽÍŠOVI
2665 Modlitba Církve, živená Božím slovem a slavením liturgie, nás učí modlit se k Pánu Ježíši. I když se obrací především k Otci, zahrnuje ve všech liturgických tradicích modlitební formy obracející se ke Kristu. Některé žalmy, aktualizované v modlitbě Církve, a Nový zákon nám vkládají do úst a vrývají do našich srdcí vzývání Krista z modliteb k němu: Boží Synu, Boží Slovo, Pane, Spasiteli, Beránku Boží, Králi, milovaný Synu, Synu Panny, dobrý pastýři, náš Živote, naše Světlo, naše Naděje, naše Vzkříšení, Příteli lidí…
2666 Avšak jméno, které obsahuje všechno, je to, které dostává Boží Syn při vtělení: Ježíš. Boží jméno je pro lidské rty nevyslovitelné,3252 avšak Boží slovo tím, že vzalo na sebe naše lidství, nám je dává a my ho můžeme vzývat: „Ježíš“, „JHVH přináší spásu“.3253 Ježíšovo jméno obsahuje všechno: Boha i člověka a celou ekonomii stvoření a spásy. Modlit se k „Ježíši“, to znamená, vzývat ho a volat k němu v nás. Jen jeho jméno obsahuje přítomnost, kterou označuje. Ježíš je Vzkříšený, a kdokoliv vzývá jeho jméno, přijímá Božího Syna, který ho miloval a vydal se za něho.3254
2667 Tato krajně prostá invokace víry se vyvinula v tradici modlitby v četných formách na Východě i na Západě. Nejobvyklejší formule, předávaná mnichy na Sinaji, v Sýrii a na hoře Athos, je vzývání: „Ježíši, Kriste, Boží Synu, Pane, smiluj se nad námi, hříšníky!“ Spojuje christologický hymnus z Fil 2,6-11 s prosbou celníka a těch, kteří prosili o světlo.3255 Touto modlitbou srdce souzní s lidskou bídou a milosrdenstvím jejich Spasitele.
2668 Vzývání Ježíšova svatého jména je nejprostší cestou neustálé modlitby. Když je pozorné srdce pokorně opakuje, neutápí se v záplavě slov,3256 ale uchovává Slovo a svou vytrvalostí přináší plody.3257 Je možné „v každé době“, protože to není zaměstnání vedle jiného, nýbrž jediné zaměstnání, totiž milování Boha, který oživuje a proměňuje každou činnost v Ježíši Kristu.
2669 Modlitba Církve se klaní a vzdává čest Ježíšovu Srdci, jako vzývá jeho nejsvětější Jméno. Klaní se vtělenému Slovu a jeho Srdci, které se dalo z lásky k lidem probodnout našimi hříchy. Křesťanská modlitba ráda koná křížovou cestu po stopách Spasitele. Zastavení od místodržitelského paláce na Kalvárii a k hrobu označují cestu Ježíše, který svým svatým křížem vykoupil svět.
„PŘIJĎ, DUCHU SVATÝ“
2670 „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán““ (1 Kor 12,3). Kdykoliv se začínáme modlit k Ježíši, Duch svatý nás předchází svou milostí a přitahuje na cestu modlitby. Když nás učí modlit se tím, že nám připomíná Krista, proč se nemáme modlit přímo i k němu? Proto nás Církev vybízí, abychom každý den vzývali Ducha svatého, především na počátku a na konci každého důležitého jednání.
„Jestliže není třeba se klanět Duchu, jak mě může křtem zbožštit? A je-li třeba se mu klanět, nemá pak být předmětem zvláštní úcty?“3258
2671 Tradičním způsobem prosby o Ducha svatého je vzývat Otce skrze Krista našeho Pána, aby nám dal Ducha Utěšitele.3259 Ježíš zdůrazňuje tuto prosbu v jeho jménu právě ve chvíli, kdy slibuje dar Ducha pravdy.3260 Ale nejjednodušší a nejpřímější modlitba je také tradiční: „Přijď, Duchu svatý.“ Každá liturgická tradice ji rozvinula v antifonách a hymnech:
„Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky.“3261
„Nebeský králi, Duchu utěšiteli, Duchu pravdy, který jsi všude přítomen a všechno naplňuješ, poklade všeho dobra a prameni života, přijď, přebývej v nás, očisť nás a spas nás. Ty, který jsi Dobrý.“3262
2672 Duch svatý, jehož pomazání naplňuje celé naše bytí, je niterným učitelem křesťanské modlitby. Je tvůrcem živé tradice modlitby. Je bezpochyby tolik cest modlitby, kolik je těch, kteří se modlí, ale týž Duch působí ve všech a se všemi. Právě ve společenství Ducha svatého je křesťanská modlitba modlitbou Církve.
VE SPOLEČENSTVÍ SE SVATOU MATKOU BOŽÍ
2673 Duch svatý nás v modlitbě spojuje s osobou jednorozeného Syna v jeho oslaveném lidství. Skrze ně a v něm se naše synovská modlitba vstupuje v Církvi s Ježíšovou Matkou.3263
2674 „Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených… Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého Syna, kteří dosud putují po zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích.“3264 Ježíš, jediný Prostředník, je cesta naší modlitby; Maria, jeho Matka i naše Matka, je pro něho zcela průzračná: „ona ukazuje cestu“ [Hodégétria], je „znamením cesty“ podle tradiční východní i západní ikonografie.
2675 Vzhledem k této mimořádné Mariině spolupráci na působení Ducha svatého církve rozvíjely modlitbu k svaté Matce Boží tím, že ji soustřeďovaly na osobu Krista, jak se projevuje ve svých tajemstvích. V nesčetných hymnech a antifonách, jimiž se tato modlitba vyjadřuje, se obvykle střídají dva proudy: jeden „velebí“ Pána za „velké věci“, které vykonal pro svou pokornou služebnici a skrze ni pro všechny lidi;3265 druhý svěřuje Ježíšově Matce prosby a chvály Božích dětí, protože ona nyní zná lidstvo, které Syn Boží v ní přijal za své.
2676 Tento dvojí pohyb modlitby k Marii je svrchovaným způsobem vyjádřen v modlitbě Zdrávas Maria:
„Zdrávas Maria“ [raduj se, Maria]. Modlitba „Zdrávas“ začíná pozdravem anděla Gabriela. Skrze svého anděla zdraví Marii sám Bůh. Naše modlitba se odvažuje znovu užít pozdravu Marii s pohledem, jakým Bůh shlédl na svou pokornou služebnici,3266 a těšit se z radosti, kterou má z ní On.3267
„Milosti plná, Pán s Tebou.“ Obě části andělova pozdravu se vzájemně osvětlují. Maria je plná milosti, protože Pán je s ní. Milost, kterou je naplněna, je přítomnost toho, který je pramenem každé milosti. „Jásej… jeruzalémská dcero! … Hospodin… je uprostřed tebe“ (Sof 3,14.17a). Maria, do níž přichází přebývat sám Pán, je zosobněním siónské dcery, je archou úmluvy, místem, kde přebývá sláva Pána: ona je „Boží stan mezi lidmi“ (Zj 21,3). Maria „plná milosti“ se zcela dala tomu, který v ní začal přebývat a kterého ona dá světu.
„Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš.“ Po andělově pozdravu bereme za svůj i Alžbětin. Alžběta, „naplněná Duchem svatým“ (Lk 1,41), je první v dlouhé řadě generací, které budou Marii blahoslavit.3268 „Blahoslavená, která jsi uvěřila…“ (Lk 1,45); Maria je „požehnaná mezi ženami“, protože uvěřila, že se splní slovo Pána. Abraham se pro svou víru stal požehnáním pro „všechny rody země“ (Gn 12,3). Maria se stala pro svou víru Matkou všech věřících, díky jí všechny národy země dostávají toho, který je samo Boží požehnání: Ježíše, požehnaný plod jejího života.
2677 „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás….“ S Alžbětou se divíme: „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (Lk 1,43). Maria je Matka Boží a naše Matka, protože nám dává Ježíše; můžeme jí svěřovat všechny své starosti a prosby: prosí za nás, jako prosila za sebe: „Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Když se svěřujeme její prosbě, odevzdáváme se s ní do Boží vůle: „Buď vůle tvá.“
„Pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší.“ Když prosíme Marii, aby se za nás přimlouvala, uznáváme, že jsme ubozí hříšníci, a obracíme se k „Matce milosrdenství“, která je celá svatá. Svěřujeme jí „nyní“, tedy v přítomném okamžiku naší existence. A naše důvěra se rozšiřuje, abychom jí už nyní svěřili „hodinu své smrti“. Kéž je Maria při ní, jako byla při smrti svého Syna na kříži, a k éž nás v hodině našeho přechodu přijme jako naše Matka,3269 aby nás uvedla ke svému Synu, Ježíši, v nebi.
2678 Středověká zbožnost Západu vyvinula modlitbu růžence, která lidu nahrazovala modlitbu hodin. Na Východě zůstala litaniová forma Akathistu a Paraklize zůstala bližší chórovým modlitbám byzantských církví, zatímco arménská, koptská a syrská tradice dávaly přednost lidovým hymnům a chvalozpěvům ke cti Matky Boží. Avšak ve Zdrávas Maria, v theotokii, v hymnech sv. Efréma nebo svatého Řehoře z Nareku zůstává tradice modlitby v zásadě tatáž.
2679 Maria je dokonalá postava modlitby („Orant“), obraz Církve. Když se k ní modlíme, přijímáme s ní bezvýhradně Otcův plán, který posílá svého Syna, aby spasil všechny lidi. Jako milovaný učedník bereme k sobě Ježíšovu Matku,3270 která se stala Matkou všech živých. Můžeme se modlit s ní i k ní. Modlitba Církve se jakoby opírá o modlitbu Marie, s níž je spojena nadějí.3271
Souhrn
2680 Modlitba se hlavně obrací k Otci; nicméně je také zaměřena k Ježíši, především skrze vzývání jeho svatého jména: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nad námi hříšníky!“
2681 „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán““ (1 Kor 12,3). Církev nás vybízí, abychom vzývali Ducha svatého jako niterného učitele křesťanské modlitby.
2682 Pro mimořádnou spolupráci Panny Marie na působení Ducha svatého se Církev ráda modlí ve společenství s ní, aby s ní velebila velké věci, které Bůh v ní vykonal, a aby jí svěřovala prosby i chvály.
3. článek
Duchovní vůdcové modlitby
CELÝ ZÁSTUP SVĚDKŮ
2683 Svědkové, kteří nás předešli do království,3272 zvláště ti, které Církev uznává jako „svaté“, se podílejí na živé tradici modlitby příkladem svého života, předáváním svých spisů a svou dnešní modlitbou. Patří na Boha, chválí ho a nepřestávají se ujímat těch, které zanechali na zemi. Tím, že vstoupili do „radosti“ svého Pána, byli ustanoveni „nad mnohými“.3273 Jejich přímluva je nejvyšší službou, jakou prokazují Božímu plánu. Můžeme a máme je prosit, aby se přimlouvali za nás i za celý svět.
2684 Během dějin církví se ve společenství svatých vyvinuly různé spirituality. Osobní charizma nějakého svědka lásky Boha k lidem se mohlo předávat jako Eliášův „duch“ Elizeovi3274 a Janu Křtiteli3275, aby měli na tomto duchu podíl i učedníci.3276 Určitá spiritualita je také soutokem jiných liturgických a teologických proudů a dosvědčuje inkulturaci (zakořenění) víry v určitém lidském prostředí a v jeho dějinách. Křesťanské spirituality se podílejí na živé tradici modlitby a jsou nezbytnými vůdci věřících. Ve své bohaté rozmanitosti jsou odleskem jediného a čistého světla Ducha svatého.
„Duch je opravdu místem svatých a svatý je pro Ducha obzvláště vhodným příbytkem, protože svatý se oddává tomu, aby přebýval s Bohem, a je nazýván jeho chrámem.“3277
SLUŽEBNÍCI MODLITBY
2685 Křesťanská rodina je prvním místem výchovy k modlitbě. Založena na svátosti manželství, je „domácí církví“, kde se Boží děti učí modlit se „jako Církev“ a dlít na modlitbách. Zvláště pro malé děti je každodenní rodinná modlitba prvním svědectvím živé paměti Církve, trpělivě probouzené Duchem svatým.
2686 Také ti, kteří mají účast na svátostném kněžství, jsou odpovědni za výchovu svých bratří a sester v Kristu k modlitbě. Služebníci dobrého Pastýře jsou posvěceni, aby přiváděli Boží lid k živým pramenům modlitby, jimiž jsou: Boží slovo, liturgie, život podle božských ctností, Boží přítomnost v konkrétních situacích.3278
2687 Četní řeholníci zasvětili celý svůj život modlitbě. Od dob mnichů v egyptské poušti věnují poustevníci, řeholníci a řeholnice svůj život chvále Boha a přímluvě za jeho lid. Bez modlitby nemůže zasvěcený život obstát ani se šířit; je to jeden z živých pramenů kontemplace a duchovního života Církve.
2688 Katecheze dětí, mládeže i dospělých je zaměřena na to, aby rozjímali o Božím slově v osobní modlitbě, aktualizovali je v liturgické modlitbě a vždy je hluboce prožívali, aby přinášelo své plody v novém životě. Katecheze je také dobou, ve které lze posoudit a vychovávat lidovou zbožnost.3279 Naučit se základní modlitby nazpaměť poskytuje nezbytnou oporu pro život modlitby; je však důležité vést k tomu, aby se prožíval jejich smysl.3280
2689 Modlitební skupiny, stejně jako „školy modlitby“, jsou dnes jedním ze znamení a jedním z podnětů obnovy modlitby v Církvi za předpokladu, že se čerpá z ryzích pramenů křesťanské modlitby. Péče o společenství je znamením pravé modlitby v Církvi.
2690 Duch svatý dává některým věřícím dary moudrosti, víry a rozlišování s ohledem na obecné dobro, kterým je modlitba (duchovní vedení). Muži a ženy, kterým se takových darů dostalo, jsou opravdoví služebníci živé tradice modlitby:
Proto duše, která chce postupovat v dokonalosti, musí podle rady svatého Jana od Kříže „pozorně hledět, do jakých rukou se svěřuje, protože jaký bude učitel, takový bude učedník, a jaký bude otec, takový bude syn“. A ještě: „Je nutné, aby duchovní vůdce byl nejen učený a rozvážný, ale i zkušený… Proto, jestliže (duchovní vůdce) nemá zkušenost s tím, co je čistá a opravdová duchovnost, nikdy nedokáže do ní uvést duše, když je Bůh k ní volá, ba vůbec je nepochopí.“3281
MÍSTA VHODNÁ PRO MODLITBU
2691 Kostel, dům Boží, je vlastní místo liturgické modlitby farního společenství. Je to také přednostní místo pro adoraci (klanění) Krista skutečně přítomného v Nejsvětější svátosti. Volba vhodného místa není pro opravdovost modlitby lhostejná:
- pro osobní modlitbu může být tímto místem „modlitební koutek“ s Písmem svatým a obrazy, aby byl člověk „ve skrytu“ v přítomnosti svého Otce.3282 V křesťanské rodině taková malá oratoř (modlitebna) napomáhá společné modlitbě;
- v krajích, kde jsou kláštery, je posláním těchto komunit umožnit věřícím účast na chórové modlitbě a umožňovat jim nezbytnou samotu pro intenzivnější osobní modlitbu;3283
- pouti oživují vědomí naší pozemské cesty do nebe. Bývají tradičně dobrou příležitostí k obnově modlitby. Svatyně jsou pro poutníky, kteří hledají své živé prameny, mimořádnými místy k prožívání křesťanských způsobů modlitby „v Církvi“.
Souhrn
2692 Církev putující po této zemi je ve své modlitbě spojena s modlitbou svatých, od nichž žádá přímluvu.
2693 Různé křesťanské spirituality se podílejí na živé tradici modlitby a jsou cennými vůdci duchovního života.
2694 Křesťanská rodina je prvním místem výchovy k modlitbě.
2695 Pomoc v modlitbě poskytují v Církvi: ti, kteří mají účast na svátostném kněžství, osoby zasvěcené Bohu, katecheze, modlitební skupiny, „duchovní vedení“.
2696 Nejvhodnějšími místy k modlitbě jsou: osobní nebo rodinná oratoř (modlitebna), kláštery, svatyně na poutních místech, a především kostel, který je vlastním místem liturgické modlitby pro farní společenství a výsadním místem eucharistického klanění (adorace).
Třetí kapitola
Život modlitby
2697 Modlitba je životem nového srdce. Musí nás oživovat v každé chvíli. My ale zapomínáme na toho, kdo je náš Život a naše Všechno. Proto otcové duchovního života, v tradici Deuteronomia a proroků, zdůrazňují modlitbu jako „vzpomínku na Boha“, časté probuzení „paměti srdce“: „Je třeba si vzpomenout na Boha častěji, než se dýchá.“3284 Člověk se ale, i když chce, nemůže modlit „neustále“, nemodlí-li se s pevnou vůlí v určitou dobu; je to čas vyhrazený pro intenzivní a déle trvající křesťanskou modlitbu.
2698 Církevní Tradice předkládá věřícím rytmy modlitby, jež mají živit trvalou modlitbu. Některé jsou každodenní: ranní a večerní modlitba, modlitba před jídlem a po jídle, Denní modlitba Církve. Neděle, jejímž středem je Eucharistie, se světí především modlitbou. Roční liturgický okruh a jeho velké svátky představují základní rytmy života modlitby křesťanů.
2699 Pán vede každého člověka po cestách a způsoby, jaké se mu líbí. Každý věřící pak odpovídá podle rozhodnutí svého srdce a osobních projevů své modlitby. Nicméně křesťanská Tradice uchovala tři hlavní výrazové formy života modlitby: ústní modlitbu, rozjímání, vnitřní modlitbu. Mají všechny tři společný základní rys: „usebranost srdce“. Taková bdělost, která uchovává Boží slovo a setrvává v Boží přítomnosti, dělá z těchto tří forem intenzivní chvíle života modlitby.
1. článek
Způsoby modlitby
Ústní modlitba
2700 Bůh mluví k člověku svým slovem. A právě slovy pronášenými v duchu anebo nahlas naše modlitba nabývá konkrétní formy. Ale nejdůležitější věcí při tom je, aby srdce bylo sjednoceno s tím, k němuž mluvíme. „Vyslyšení naší modlitby nezávisí na množství slov, nýbrž na horlivosti našich duší.“3285
2701 Ústní modlitba je nezbytnou složkou křesťanského života. Učedníky, přitahované tichou modlitbou svého Mistra, Ježíš učí ústní modlitbě: „Otč e náš“. Ježíš se nemodlil pouze liturgické modlitby synagogy; evangelia nám jej ukazují, jak hlasitě pronáší osobní modlitbu, od jásavého velebení Otce3286 až po prosbu v getsemanské úzkosti.3287
2702 Potřeba zapojit do vnitřní modlitby smysly odpovídá požadavku lidské přirozenosti. Jsme tělo a duch, proto cítíme potřebu projevit své city navenek. Musíme se modlit celým svou bytostí, abychom dodali své prosbě co největší sílu.
2703 Tato potřeba odpovídá také Božímu požadavku. Bůh hledá ty, kteří ho budou uctívat v Duchu a v pravdě, tudíž živou modlitbou, která vychází z hlubin duše. Chce také vnější výraz, kterým se k vnitřní modlitbě připojuje i tělo, aby modlitba vzdávala Bohu za vše dokonalou čest, na kterou má právo.
2704 Protože ústní modlitba je vnější, a tak plně lidská, v pravém slova smyslu modlitbou zástupů. Ale ani ta nejvnitřnější modlitba nesmí zanedbávat modlitbu ústní. Modlitba se stává vnitřní tou měrou, jakou si uvědomujeme toho, „k němuž mluvíme“.3288 Tehdy se ústní modlitba stává první formou kontemplativní (nazíravé) modlitby.
Rozjímání
2705 Rozjímání (meditace) je především hledání. Duch se snaží pochopit, proč a jak vést křesťanský život, aby přilnul a kladně odpověděl k tomu, co Pán žádá. Vyžaduje to pozornost, kterou je obtížné ukáznit. Obyčejně si člověk pomáhá nějakou knihou a křesťané jich mají sdostatek: Písmo svaté, zvláště evangelium, svaté obrazy, liturgické texty příslušného dne nebo údobí, spisy duchovních Otců, základní díla spirituality, velká kniha stvoření a dějin, které jsou stránkou Božího „dneška“.
2706 Rozjímat o tom, co se čte, znamená přivlastnit si čtené tím, že je konfrontujeme se sebou. Tu se otevírá jiná kniha, totiž kniha života. Přechází se od myšlenek ke skutečnosti. Podle toho, jak mnoho pokory a víry člověk má, objevuje v ní hnutí, která hýbají srdcem a která může rozlišovat. Jde o to, konat pravdu, aby člověk došel ke světlu: „ Pane, co chceš, abych učinil?“
2707 Metody rozjímání jsou tak různé, jak různí jsou duchovní učitelé. Křesťan má pravidelně rozjímat, jinak se podobá prvním třem půdám z podobenství o rozsévači.3289 Avšak metoda je pouze průvodce; důležité je postupovat s Duchem svatým po jediné cestě modlitby, kterou je Ježíš Kristus.
2708 Rozjímání uvádí v činnost myšlení, představivost, city a touhu. Toto probuzení ducha je nutné, abychom prohloubili pravdy víry, podnítili obrácení srdce a posílili vůli následovat Krista. Křesťanská modlitba se přednostně zaměřuje na rozjímání „tajemství Krista“, jak při „lectio divina“ (božské čtení), tak při růženci. Tento způsob uvažování v modlitbě má velkou hodnotu, ale křesťanská modlitba má směřovat mnohem dál: k poznání lásky Pána Ježíše, ke spojení s ním.
Vnitřní modlitba
2709 Co to je vnitřní modlitba? Svatá Terezie odpovídá: „Vnitřní modlitba, podle mého názoru, není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, v němž člověk důvěrně hovoří mezi čtyřma očima s tím Bohem, o němž ví, že je jím milován.“3290 Vnitřní modlitba hledá „lásku mého srdce“ (Pís 1,7).3291 Je to Ježíš a v něm Otec. On je hledán, protože touha je vždy začátkem lásky, a je hledán v čisté víře, v té víře, která nám dává narodit se z něho a žít v něm. I ve vnitřní modlitbě může člověk rozjímat, ale pohled je obrácen k Pánu.
2710 Volba doby a trvání modlitby závisí na rozhodné vůli odhalující tajemství srdce. Člověk se nemodlí jen proto, že má čas: udělá si čas, aby tu byl pro Pána. Činí tak s pevným rozhodnutím nevzít mu ho zase zpět, ať se dostaví jakékoli zkoušky nebo vyprahlost. Nedá se vždy rozjímat; vždy je však možné se ponořit do vnitřní modlitby, nezávisle na zdravotním stavu, na pracovních podmínkách nebo pocitech. Srdce je místem hledání a setkání, v chudobě a ve víře.
2711 Vstup do vnitřní modlitby je podobný vstupu do eucharistické bohoslužby: „usebrat“ srdce, soustředit celé naše bytí pod působení Ducha svatého, přebývat v příbytku Pána, jímž jsme my, vzbudit víru, abychom vstoupili do přítomnosti toho, který nás očekává, odložit naše masky a obrátit srdce k Pánu, který nás miluje, abychom se mu odevzdali jako oběť, kterou je třeba očistit a přeměnit.
2712 Vnitřní modlitba je modlitbou Božího dítěte, hříšníka, jemuž bylo odpuštěno a který se otevírá k přijetí lásky, jakou je milován, a který na ni chce odpovědět tím, že ještě více miluje.3292 Avšak ví, že láska, kterou odpovídá, je ta, kterou Duch vylévá do jeho srdce; vždyť všechno je milost od Boha. Vnitřní modlitba je pokorná a prostá odevzdanost do láskyplné vůle Otcovy ve stále hlubším spojení s jeho milovaným Synem.
2713 Tak je vnitřní modlitba nejjednodušším výrazem tajemství modlitby. Vnitřní modlitba je dar, milost. Nelze ji přijmout jinak, leč v pokoře a chudobě. Vnitřní modlitba je vztah smlouvy uzavřené Bohem v hloubi našeho bytí.3293 Vnitřní modlitba je společenství: v něm Nejsvětější Trojice přizpůsobuje člověka, Boží obraz, „ke své podobě“.
2714 Vnitřní modlitba je také v pravém slova smyslu silný okamžik modlitby. Během vnitřní modlitby v nás Otec mocně posiluje svým Duchem vnitřního člověka, aby Kristus přebýval v našich srdcích skrze víru a abychom byli zakořeněni a zakotveni v lásce.3294
2715 Kontemplace (nazírání) je pohled víry upřený na Krista. „Já se dívám na něho a on se dívá na mne,“ říkával svému svatému farářovi venkovan z Arsu o své modlitbě před svatostánkem. Tato pozornost k němu je zřeknutím se vlastního „já“. Jeho pohled očišťuje srdce. Světlo Ježíšova pohledu osvětluje zrak našeho srdce; učí nás vidět všechno ve světle jeho pravdy a jeho soucitu se všemi lidmi. Kontemplace upírá svůj pohled také na tajemství Kristova života. Tímto způsobem vede k „vnitřnímu poznání Pána“, aby ho člověk více miloval a lépe následoval.3295
2716 Vnitřní modlitba je naslouchání Božímu slovu. Toto naslouchání není nikterak pasivní, ztotožňuje se s poslušností víry, s bezvýhradným přijetím služebníka a s láskyplným přilnutím dítěte. Podílí se na „ano“ Syna, který se stal služebníkem, a na „fiat“ jeho pokorné služebnice.
2717 Vnitřní modlitba je ticho, „symbol budoucího světa“3296 či „mlčící láska“.3297 Ve vnitřní modlitbě slova nejsou řeči, ale něco jako ratolesti, které živí oheň lásky. A v tomto tichu, nesnesitelném pro „vnějškového“ člověka, nám Otec vyslovuje své vtělené Slovo, jež trpělo, zemřelo a vstalo z mrtvých, a synovský Duch nám dává účast na Ježíšově modlitbě.
2718 Vnitřní modlitba je spojení s Kristovou modlitbou v té míře, v jaké nám dává podílet se na jeho tajemství. Kristovo tajemství slaví Církev v Eucharistii a Duch svatý je dává prožívat ve vnitřní modlitbě, aby se projevilo účinnou láskou.
2719 Vnitřní modlitba je společenstvím lásky. Přináší Život pro mnohé v té míře, v jaké souhlasí přebývat v temné noci víry. Velikonoční noc vzkříšení prochází skrze noc smrtelné úzkosti a hrobu. Toto jsou tři silné okamžiky Ježíšovy hodiny, kterou jeho Duch (a ne tělo, které je slabé) dává prožívat ve vnitřní modlitbě. Je nutno chtít „jedinou hodinu bdít“ s ním (Mt 26,40-41).
2. článek
Boj o modlitbu
2725 Modlitba je darem milosti a rozhodná odpověď z naší strany. Vždy předpokládá úsilí. Velcí mužové modlitby Starého zákona před Kristem, stejně jako Matka Boží a s ní světci, nás učí, že modlitba je boj. Proti komu? Proti nám samým, proti prohnanosti pokušitele, který dělá vše, aby člověka od modlitby, od spojení s Bohem, odvrátil. Člověk se modlí jak žije, protože žije, jak se modlí. Jestliže nechce denně jednat podle Kristova Ducha, nemůže se ani denně modlit v jeho jménu. „Duchovní boj“ křesťanova nového života je neoddělitelný od boje o modlitbu.
Námitky proti modlitbě
2726 V boji o modlitbu musíme čelit, v sobě i kolem sebe, mylnému pojetí modlitby. Někteří v ní vidí psychologický proces, jiní úsilí o soustředění, aby se dosáhlo prázdnoty v mysli. Leckdo ji omezuje na obřadní zvyky nebo slova. V podvědomí mnoha křesťanů je modlitba činností neslučitelnou se vším, co mají na práci: nemají na ni čas. Ti, kteří hledají Boha prostřednictvím modlitby, rychle malomyslní, protože nevědí, že modlitba pochází také od Ducha svatého, a ne pouze od nich.
2727 Musíme také čelit některým způsobům myšlení „tohoto světa“; nejsme-li bdělí, zjednají si k nám přístup názory, jako např.: pravda je prý jen to, co se dá ověřit rozumem a vědou (modlit se je však tajemství, které překračuje naše vědomí i podvědomí); hodnotu má jen výroba a výkonnost (modlitba je neproduktivní, a tedy neužitečná); smyslnost a pohodlí jako měřítka pravdy, dobra a krásy (modlitba naopak jako „láska ke Kráse“ [filokalia] je zaujata slávou živého a pravého Boha); jako reakce na horečnou činnost je modlitba představována jako útěk před světem (křesťanská modlitba však není odchodem z dějin ani rozchodem se životem).
2728 Konečně náš boj musí čelit tomu, co zakoušíme jako své neúspěchy v modlitbě: malomyslnost nad naší vyprahlostí; smutek nad tím, že nedáváme Pánu všechno, protože máme „mnoho majetku“,3298 zklamání z toho, že jsme nebyli vyslyšeni podle své vůle, naše zraněná pýcha, která se vzpírá připustit, že jsme nehodní hříšníci; přecitlivělost, že nejsme hodni se modlit atd. Závěr je vždycky stejný: Proč se modlit? Abychom překonali tyto překážky, je nutno bojovat o pokoru, důvěru a vytrvalost.
Pokorná bdělost srdce
TVÁŘÍ V TVÁŘ PŘEKÁŽKÁM V MODLITBĚ
2729 Obvyklou obtíží naší modlitby je roztržitost. Při ústní modlitbě se může vztahovat na slova a na jejic h smysl; může se však, mnohem hlouběji, týkat Boha, k němuž se modlíme v ústní modlitbě (liturgické nebo osobní), v rozjímání a vnitřní modlitbě. Honit se za roztržitostmi, to by pak znamenalo padnout do jejich pasti, zatímco se stačí vrátit do svého srdce: roztržitost nám odhaluje to, na čem lpíme, a toto pokorné uvědomění před Pánem musí vyburcovat naši přednostní lásku k němu tím, že mu rozhodně nabídneme své srdce, aby je očistil. Tu je vlastní bojiště: ve volbě Pána, kterému chci sloužit.3299
2730 V kladném smyslu záleží boj proti našemu vlastnickému a tyranskému „já“ v bdělosti, střízlivosti srdce. Když Ježíš zdůrazňuje bdělost, vždy se vztahuje k němu, k jeho příchodu v poslední den a ke každému přítomnému dni. Ženich přichází o půlnoci; světlo, které nesmí zhasnout, je světlo víry: „Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá: Hospodine, hledám tvou tvář“ (Ž 27,8).
2731 Jinou obtíží, zvláště u těch, kteří se chtějí upřímně modlit, je vyprahlost. Je součástí vnitřní modlitby, když se srdce cítí jakoby odloučeno od Boha a bez záliby v duchovních myšlenkách, vzpomínkách a citech. Jsou to chvíle čisté víry, která zůstává s Ježíšem ve smrtelné úzkosti a v hrobě. „Jestliže pšeničné zrno… odumře, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24). Je-li vyprahlost zaviněna tím, že víra nemá kořen, protože slovo padlo na skálu, a víra tudíž nemohla zapustit kořeny, je třeba bojovat o obrácení.3300
TVÁŘÍ V TVÁŘ POKUŠENÍM V MODLITBĚ
2732 Nejčastější a také nejskrytější pokušení je náš nedostatek víry. Neprojevuje se nějakou otevřenou nevěrou, ale spíše tím, že dáváme v praxi přednost nějaké jiné činnosti. Sotva se začneme modlit, napadne nás tisíc prací a starostí, které se zdají naléhavé a vnucují se jako přednostní. Je to opět chvíle pravdy, v níž se ukazuje, čemu dává srdce přednost. Někdy se uchylujeme k Pánu jako k poslednímu útočišti: ale věříme tomu opravdu? Někdy si bereme Pána za spojence, ale v srdci je ještě domýšlivost. Náš nedostatek víry nám v každém případě dává najevo, že ještě nemáme pokorné srdce: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5).
2733 Jiné pokušení, jemuž otevírá dveře domýšlivost, je omrzelost. Tímto termínem otcové duchovního života míní jeden druh skleslosti, zaviněné ochabnutím v askezi, snížením bdělosti, a tím nedostatečným střežením srdce. „Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé“ (Mt 26,41). Z čím větší výšky člověk spadne, tím víc se pohmoždí. Opakem domýšlivosti je bolestná malomyslnost. Kdo je pokorný, nediví své ubohosti: vede ho k větší důvěře, pevnosti ve vytrvalosti.
Dětinná důvěra
2734 Dětinná důvěra prochází zkouškou a osvědčuje se v utrpení.3301 Hlavní obtíž se týká prosebné modlitby za sebe nebo přímluvy za druhé. Někteří se dokonce přestanou modlit, protože si myslí, že jejich prosba nebyla vyslyšena. Tu se kladou dvě otázky: Proč si myslíme, že naše modlitba nebyla vyslyšena? Jak je naše modlitba vyslyšena, jak je „účinná“?
PROČ SI STĚŽOVAT, ŽE JSME NEBYLI VYSLYŠENI?
2735 Jedno zjištění by nás především mělo překvapit. Když chválíme Boha nebo když mu všeobecně vzdáváme díky za jeho dobrodiní, vůbec se nestaráme, zda je mu naše modlitba milá. Výsledek své prosby ale naopak vyžadujeme vidět. Jaký obraz Boha tedy je pohnutkou k naší modlitbě? Je to užitečný prostředek, nebo je to Otec našeho Pána, Ježíše Krista?
2736 Jsme přesvědčeni, že „ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26)? Prosíme Boha o „vhodná dobra“? Náš Otec ví, co potřebujeme, dřív než ho o to prosíme,3302 ale čeká na naši prosbu, protože důstojnost jeho dětí je v jejich svobodě. Je tedy třeba modlit se v jeho Duchu svobody, abychom mohli opravdu poznat jeho přání.3303
2737 „Žádáte, ale nemáte; … prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše“ (Jak 4,2-3).3304 Prosíme-li se srdcem rozděleným, nevěrným,3305 Bůh nás nemůže vyslyšet, protože chce naše dobro, náš život. „Myslíte, že nadarmo stojí v Písmu: Duch, který v nás přebývá, má nás až k žárlivosti rád?“ (Jak 4,5). Náš Bůh je na nás „žárlivý“, a to je znamení, že jeho láska je opravdová. Buďme zajedno s touhou jeho Ducha a budeme vyslyšeni:
„Ať tě nemrzí, že hned nedostáváš od Boha to, oč prosíš; za tvou vytrvalost, že zůstáváš s ním v modlitbě, ti chce dát mnohem víc.“3306 „On chce, aby se v modlitbě osvědčilo naše přání, a my se tak stali schopní přijmout to, co je nám ochoten dát.“3307
JAKÝM ZPŮSOBEM JE NAŠE MODLITBA ÚČINNÁ?
2738 Zjevení modlitby v ekonomii spásy nás učí, že víra se opírá o působení Boha v dějinách. Dětinnou důvěru podnítilo jednání Boha jako takové v utrpení a vzkříšení jeho Syna. Křesťanská modlitba je spolupráce s prozřetelností Boha na jeho plánu lásky k lidem.
2739 U svatého Pavla je tato důvěra odvážná,3308 má svůj základ v modlitbě Ducha v nás a ve věrné lásce Otce, který nám dal svého Syna.3309 Přeměna srdce, které se modlí, je první odpovědí na naši prosbu.
2740 Ježíšova modlitba činí z křesťanské modlitby účinnou prosbu. On je jejím vzorem, modlí se v nás a s námi. Protože srdce Syna nehledá nic jiného než to, co se líbí Otci, jak by mohlo srdce adoptovaných dětí přilnout spíše k darům než k Dárci?
2741 Ježíš také prosí za nás, místo nás a v náš prospěch. Všechny naše prosby byly jednou provždy shrnuty do jeho výkřiku na kříži a vyslyšeny Otcem v jeho vzkříšení, a proto se nepřestává za nás u Otce přimlouvat.3310 Je-li naše modlitba v dětinné důvěře i odvaze rozhodně spojena s Ježíšovou, dosáhneme všeho, oč prosíme v jeho jménu; a ještě mnohem víc než tu či onu věc: samého Ducha svatého, který zahrnuje všechny dary.
Vytrvat v lásce
2742 „Bez přestání se modlete“ (1 Sol 5,17). „Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista“ (Ef 5,20). „Při každé příležitosti proste a modlete se, jak to vnuká Duch. Buďte v tom velmi bdělí a vytrvale se modlete za všechny křesťany“ (Ef 6,18). „Nebylo nám přikázáno stále pracovat, bdít a postit se, kdežto stálá modlitba je pro nás zákonem.“3311 Taková neúnavná horlivost může vyvěrat jen z lásky. Boj modlitby proti naší těžkopádnosti a lenosti je bojem pokorné, důvěřující a vytrvalé lásky. Tato láska otevírá naše srdce pro tři zřejmé, zářivé a oživující skutečnosti víry:
2743 Je vždy možné modlit se; křesťanův čas je časem vzkříšeného Krista, který je s námi „po všechny dny“ (Mt 28,20), ať jsou jakkoliv bouřlivé.3312 Náš čas je v Božích rukou:
„Modlit se často a horlivě je možné i na tržišti nebo během procházky o samotě. Je to možné i ve vašem obchodu, ať už kupujete, nebo prodáváte, nebo také při vaření.“3313
2744 Modlit se – to je životní nutnost. Důkaz z opaku je neméně přesvědčivý: nedáme-li se vést Duchem, upadáme do otroctví hříchu.3314 Jak může být Duch svatý „naším Životem“, je-li naše srdce daleko od něho?
„Nic není tak cenné jako modlitba; ona totiž dělá možným to, co je nemožné, snadným, co je nesnadné. Není možné, aby upadl do hříchu člověk, který se modlí.“3315
„Kdo se modlí, jistě se spasí; kdo se nemodlí, jistě se zahubí.“3316
2745 Modlitba a křesťanský život jsou neodlučitelné, protože jde o jednu a tutéž lásku, o totéž odříkání, které pramení z lásky. Totéž dětinné a láskyplné přizpůsobení Otcovu plánu lásky. Totéž proměňující spojení v Duchu svatém, který nás stále víc připodobňuje Ježíši Kristu. Táž láska pro všechny lidi, láska, kterou miloval Ježíš: „Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“ (Jan 15,16-17).
„Neustále se modlí ten, kdo svou modlitbu spojuje se skutky a skutky s modlitbou. Jenom tak můžeme pokládat zásadu neustálé modlitby za uskutečnitelnou.“3317
Ježíšova velekněžská modlitba
2746 Když přišla jeho hodina, Ježíš se modlí k Otci.3318 Jeho modlitba, nejdelší, jakou nám evangelium zaznamenává, objímá celé dílo stvoření a spásy, jakož i jeho smrt a jeho vzkříšení. Modlitba Ježíšovy hodiny zůstane vždy jeho, tak jako jeho pascha, která se udála „jednou provždy“, zůstane přítomna v liturgii jeho Církve.
2747 Křesťanská Tradice ji právem nazývá Ježíšovou „kněžskou modlitbou“. Je to modlitba našeho Velekněze, je neoddělitelná od jeho oběti, od jeho „přechodu“ [paschy] k Otci, kde je zcela „zasvěcen“ Otci.3319
2748 V této velikonoční obětní modlitbě všechno „je přivedeno k jednotě“ v něm:3320 Bůh i svět, Slovo i tělo, věčný život i čas, láska, která se vydává, a hřích, který ji zrazuje, přítomní učedníci i ti, kteří pro jejich slovo uvěří v něho, zmaření sebe sama i sláva. Je to modlitba jednoty.
2749 Ježíš zcela dokončil dílo Otce a jeho modlitba, stejně jako jeho oběť, sahá až do konce časů. Modlitba jeho hodiny naplňuje poslední časy a přivádí je k jejich dovršení. Ježíš, Syn, jemuž Otec dal všechno, se zcela odevzdal Otci a zároveň se vyjadřuje se svrchovanou svobodou3321 pro moc, kterou mu Otec dal nad každou lidskou bytostí. Syn, který se stal služebníkem, je Pán, Pantokrator (Vševládný). Náš Velekněz, který se za nás modlí, je také ten, který se modlí i v nás; je to Bůh, který nás vyslyší.
2750 Pronikneme-li do svatého jména Pána Ježíše, můžeme si vnitřně osvojit modlitbu, které nás učí: „Otče náš“. Jeho „velekněžská modlitba“ vzbuzuje v nitru velké prosby Otčenáše: starost o jméno Otce,3322 vášnivou horlivost o jeho království (slávu),3323 splnění Otcovy vůle, jeho plánu spásy3324 a osvobození od zlého.3325
Souhrn
2752 Modlitba předpokládá úsilí a boj se sebou samým a proti úkladům pokušitele. Boj, jímž je modlitba, je neoddělitelný od „duchovního boje“, je nutný, aby si člověk navykl jednat podle Kristova Ducha: člověk se modlí, jak žije, protože žije, jak se modlí.
2753 V boji o modlitbu musíme čelit mylnému pojetí modlitby, různým sklonům naší povahy a zkušenostem s našimi neúspěchy. Na tato pokušení, která vzbuzují pochybnosti o užitečnosti, ba dokonce o možnosti modlitby, je třeba odpovídat pokorou, důvěrou a vytrvalostí.
2754 Největším nebezpečím při modlitbě je roztržitost a vyprahlost. Lék lze najít ve víře, v obrácení a bdělosti srdce.
2755 Modlitbu ohrožují dvě častá pokušení: nedostatek víry a omrzelost, jež je jedním druhem skleslosti zaviněné ochabnutím v askezi, a vedoucí k malomyslnosti.
2756 Dětinná důvěra prochází zkouškou, když máme pocit, že nejsme vždy vyslyšeni. Evangelium nás vybízí, abychom se ptali sami sebe, je-li naše modlitba ve shodě s přáním Ducha.
2757 „Bez přestání se modlete“ (1 Sol 5,17). Modlit se je možné vždycky, a je to dokonce životní nutnost. Modlitbu a křesťanský život od sebe nelze odloučit.
Druhý oddíl
Modlitba Páně „Otče náš“
2759 „Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jak i Jan naučil své učedníky““ (Lk 11,1). A jako odpověď na tuto prosbu Pán svěřuje svým učedníkům a své Církvi základní křes ťanskou modlitbu. Svatý Lukáš uvádí její krátký text (pět proseb),3328 svatý Matouš uvádí širší versi (sedm proseb).3329 Liturgická Tradice Církve vždy užívala text svatého Matouše:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
2760 Při používání v liturgii byla modlitba Páně velmi záhy ukončována doxologií. V Didaché (Učení dvanácti apoštolů) najdeme: „Neboť tvá je moc a sláva na věky.“3330 Apoštolské konstituce přidávají na počátku doxologie: „království“3331 a tato formule je užívána v ekumenické modlitbě. Byzantská tradice přidává po „sláva“: „Otče, Synu a Duchu svatý.“ Římský misál rozvíjí poslední prosbu3332 ve výslovné perspektivě „očekávání v blažené naději“ (Tit 2,13) a příchodu našeho Pána Ježíše Krista; následuje zvolání shromážděných, anebo opakování doxologie apoštolských konstitucí.
1. článek
Shrnutí celého evangelia
Ve středu Písma
2762 Poté, co svatý Augustin ukázal, jak jsou žalmy hlavním potravou křesťanské modlitby a jak se sbíhají v prosbách Otčenáše, dochází k závěru:
„Projděte všechny modlitby, které jsou v Písmu; myslím, že v nich nelze najít něco, co by nebylo obsaženo v modlitbě Páně.“3335
2763 Celé Písmo (Zákon, Proroci i Žalmy) se naplnilo v Kristu.3336 Evangelium je touto „radostnou zvěstí“. Jeho první hlásání shrnul svatý Matouš v horském kázání.3337 Modlitba Otčenáš je tedy středem tohoto hlásání. A právě v této souvislosti se vysvětluje každá prosba modlitby, kterou nám Pán zanechal:
„Modlitba Otčenáš je nejdokonalejší ze všech modliteb… V modlitbě Páně nejen prosíme o všechny věci, po kterých můžeme poctivě toužit, nýbrž i v pořadí, v němž máme po nich toužit: takže tato modlitba učí nejen prosit, nýbrž i řídí všechny naše náklonnosti.“3338
2764 Horské kázání je nauka života, modlitba Páně je způsob modlitby, ale v obou dává Duch Pána novou tvářnost našim touhám, těmto vnitřním hnutím, která povzbuzují náš život. Ježíš nás svými slovy učí novému životu a vychovává nás, abychom o něj modlitbou prosili. Na upřímnosti naší modlitby bude záviset, jak opravdový bude náš život v něm.
„Modlitba Páně“
2765 Tradiční výraz „modlitba Páně“ znamená, že modlitbě „Otče náš“ nás naučil a dal nám ji Pán Ježíš. Tato modlitba, která pochází od Ježíše, je opravdu jedinečná: je „Pána“. Z jedné strany nám totiž jednorozený Syn slovy této modlitby dává slova, která dal Otec jemu:3339 je učitelem naší modlitby. Na druhé straně vtělené Slovo zná ve svém lidském srdci potřeby svých bratří a svých sester a zjevuje nám je: je vzorem naší modlitby.
2766 Ježíš nám však nezanechává nějakou formuli k mechanickému opakování.3340 Jako u kterékoliv ústní modlitby učí Duch svatý Boží děti modlit se k Otci prostřednictvím Božího slova. Ježíš nám nedává jen slova naší dětinné modlitby: dává nám zároveň Ducha, skrze něhož se ta slova v nás stávají „duchem a životem“ (Jan 6,63). A co víc: důkazem a možností naší dětinné modlitby je, že Otec „nám poslal do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!““ (Gal 4,6). Protože naše modlitba tlumočí naše touhy Bohu, je to opět „Bůh, který zkoumá srdce“, Otec, který „ví, co Duch žádá, a jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,27). Modlitba k našemu Otci se začleňuje do tajemného poslání Syna a Ducha svatého.
Modlitba Církve
2767 Od svého počátku dostává a prožívá Církev tento nedělitelný dar slov Páně a Ducha svatého. Duch svatý dává slovům Páně v srdcích věřících život. První obce se modlí modlitbu Páně „třikrát denně“3341 místo „osmnácti dobrořečení“ užívaných v židovské zbožnosti.
2768 Podle apoštolské tradice je modlitba Páně svou podstatou zakořeněna v liturgické modlitbě:
„Pán nás učí společně se modlit za všechny naše bratry. Vždyť neříká Otče „můj“, jenž jsi na nebesích, ale Otče „náš“, aby naše modlitba stoupala z jediného srdce za celé tělo Církve.“3342
Ve všech liturgických tradicích je modlitba Páně podstatnou částí velkých hodinek posvátného officia (Denní modlitby Církve). Její církevní ráz je však zřejmý především ve třech svátostech uvedení do křesťanského života.
2769 Při křtu a při biřmování předání [„traditio“] modlitby Páně značí znovuzrození pro božský život. Protože křesťanská modlitba znamená hovořit s Bohem slovem samého Boha, ti, kterým se „dostalo nového života… živým a neproměnným Božím slovem“ (1 Petr 1,23), se naučí vzývat svého Otce jediným slovem, které on vždy vyslyší. Nyní už tak mohou činit, protože pečeť pomazání Ducha svatého je nezničitelně vtisknuta do jejich srdce, na jejich uši, na jejich rty, na jejich život Božích dětí. Proto je většina patristických komentářů k Otčenáši určena katechumenům a nově pokřtěným. Když se Církev modlí modlitbu Páně, je to vždy lid „znovuzrozených“, který se modlí a dosahuje milosrdenství.3343
2770 V eucharistické liturgii se modlitba Páně jeví jako modlitba celé Církve. Tam se zjevuje její plný smysl a její účinnost. Umístěna mezi anaforu (eucharistickou modlitbu) a liturgii přijímání, shrnuje na jedné straně shrnuje všechny prosby a přímluvy vyjádřené v průběhu rozvíjející se epikleze, a na druhé straně klepe na dveře hostiny Božího království, kterou svátostné přijímání má předjímat.
2771 V Eucharistii modlitba Páně ukazuje také eschatologický ráz svých proseb. Je typickou modlitbou „posledních časů“, časů spásy, které začaly sesláním Ducha svatého a které skončí návratem Pána. Prosby Otčenáše, na rozdíl od proseb Staré smlouvy, mají svůj základ v tajemství spásy, které se již uskutečnilo jednou provždy v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu.
2772 Z této neotřesitelné jistoty víry vyvěrá naděje, která mluví z každé ze sedmi proseb. Vyjadřují sténání současné doby, tohoto času trpělivosti a očekávání, v němž „není ještě zřejmé, čím budeme“ (1 Jan 3,2).3344 Eucharistie a Otčenáš jsou zaměřeny k příchodu Pána, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26).
Souhrn
2773 Jako odpověď na prosbu svých učedníků („Pane, nauč nás modlit se“: Lk 11,1) jim Ježíš odevzdává základní křesťanskou modlitbu „Otče náš.“
2774 „Modlitba Páně je opravdu shrnutím celého evangelia“,3345 „nejdokonalejší z modliteb“.3346 Je středem Písma.
2775 Nazývá se „modlitba Páně“, protože pochází od Pána Ježíše, učitele a vzoru naší modlitby.
2776 Modlitba Páně je v pravém slova smyslu modlitbou Církve. Je podstatnou částí velkých hodinek posvátného officia (Denní modlitby Církve) a svátostí uvedení do křesťanského života: křtu, biřmování a Eucharistie. Zařazena do eucharistické oběti, ukazuje „eschatologický“ ráz svých proseb, v naději v Pána, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26).
2. článek
„Otče náš, jenž jsi na nebesích“
„Odvážit se přiblížit s plnou důvěrou“
2777 V římské liturgii je eucharistické společenství vybízeno, aby se modlilo Otče náš s dětinnou důvěrou; východní liturgie užívají a rozvíjejí podobné výrazy: „Odvažovat se s naprostou jistotou“, „Učiň nás hodnými“. U hořícího keře bylo řečeno Mojžíšovi: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky“ (Ex 3,5). Pou ze Ježíš mohl překročit práh božské svatosti: on nás také uvádí před tvář Otce, když „dokonal očištění od hříchů“: „Hle, tady jsem já i moje děti, které mi dal Bůh“ (Žid 2,13):
„Vědomí, jaké máme o svém otrockém stavu, by nám dalo propadnout se pod zem, naše pozemské bytí by se proměnilo v prach, kdyby nás autorita samotného našeho Otce a Ducha jeho Syna nepobízela, abychom se odvážili zvolat: „Abba, Otče“ (Řím 8,15)… Kdy by se slabost nějakého smrtelníka odvážila nazývat Boha svým Otcem, ne-li jen tehdy, když je nitro člověka oživováno mocí shůry?“3347
„Otče!“
2779 Dříve než přijmeme tento počáteční vzlet modlitby Páně za svůj, měli bychom pokorně očistit své srdce od jistých falešných obrazů „tohoto světa“. Pokora nám dá uznat, že „Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit“, totiž „maličkým“ (Mt 11,25-27). Očištění srdce se týká obrazů otce a matky, jaké se utvořily v naší osobní a kulturní historii a které ovlivňují náš vztah k Bohu. Bůh, náš Otec, přesahuje kategorie stvořeného světa. Kdo v této oblasti používá o Bohu nebo proti němu své vlastní představy, vytváří si tím modly, které buď uctívá, nebo boří. Modlit se k Otci znamená vstoupit do jeho tajemství, takového, jaké je a jak nám ho Syn zjevil:
„Výraz Bůh-Otec nikdy nikomu nebyl zjeven. Když se sám Mojžíš ptal Boha, kdo je, slyšel jiné jméno. Nám toto jméno bylo zjeveno v Synovi: protože toto jméno zahrnuje nové jméno Otce.“3349
2780 Můžeme vzývat Boha jako „Otce“, protože nám to zjevil jeho Syn, který se stal člověkem, a protože nám ho dává poznat jeho Duch. Co člověk nemůže pojmout ani andělské mocnosti vytušit, totiž osobní vztah Syna k Otci,3350 to právě Duch Syna sděluje nám, a my věříme, že Ježíš je Kristus a že jsme zrozeni z Boha.3351
2781 Když se modlíme k Otci, jsme ve společenství s ním a s jeho Synem Ježíšem Kristem.3352 Tehdy ho poznáváme a se stále novým úžasem ho uznáváme. První slovo modlitby Páně je spíše klaněním a velebením než úpěnlivou prosbou. Toto je totiž Boží sláva: abychom ho uznali jako „Otce“, jako pravého Boha. Děkujeme mu, že nám zjevil své jméno, že nás obdaroval vírou v něho a že v nás přebývá.
2782 Můžeme se klanět Otci, protože nám dal znovu se zrodit k jeho životu tím, že nás přijal za své děti ve svém jednorozeném Synu: křtem nás začleňuje do Těla svého Krista, Pomazaného, a pomazáním svého Ducha, který se vylévá z hlavy do údů, i z nás činí „pomazané“.
„Ve skutečnosti Bůh, který nás předurčil k přijetí za syny, nás uzpůsobil pro oslavené tělo Krista. Když jste se tedy stali účastni Krista, jste právem nazýváni „pomazaní“.“3353
„Nový člověk, který se prostřednictvím milosti znovu zrodil a byl navrácen Bohu, říká především „Otče“, protože se stal synem.“3354
2783 Prostřednictvím modlitby Páně je nám tak zjeveno, kdo vlastně jsme, současně s tím, že se nám dostává zjevení Otce.3355
„Ach, člověče, neodvažoval ses pozvednout svou tvář k nebi, klopils své oči k zemi a najednou jsi dostal Kristovu milost: byly ti odpuštěny všechny tvé hříchy. Z ničemného služebníka ses stal dobrým synem… Pozvedni tedy své oči k Otci…, který tě vykoupil skrze Syna, a řekni: „Otče náš…“ Ale nedělej si nárok na nějakou výsadu. Jen pro Krista je Otcem zvláštním způsobem, pro nás všechny je všeobecným Otcem, protože jen jeho zrodil, nás však stvořil. Říkej také ty skrze milost: „Otče náš“, abys zasluhoval být jeho synem.“3356
2784 Tento nezasloužený dar přijetí za děti od nás vyžaduje trvalé úsilí o obrácení a nový život. Modlitba Otčenáše v nás má rozvíjet dvě základní dispozice:
Toužit a chtít, abychom se mu podobali. Jsme stvořeni k jeho obrazu, milostí nám byla vrácena podobnost s ním a my na to máme odpovědět.
„Když nazýváme Boha „naším Otcem“, je třeba, abychom si vzpomněli, že se máme chovat jako Boží děti.“3357
„Nemůžete nazývat svého Otce Bohem veškeré dobroty, jestliže zůstává vaše srdce kruté a nelidské; v takovém případě totiž už nemáte v sobě znamení dobroty nebeského Otce.“3358
„Je nezbytné bez přestání nazírat krásu Otce a napojit jí duši.“3359
2785 Srdce pokorné a plné důvěry nám dá být „jako děti“ (Mt 18,3): vždyť Otec se zjevuje „maličkým“ (Mt 11,25).
„Pohled samotného Boha je velký oheň lásky. Duše se tehdy noří do lásky a pozvedá se v ní a jedná s Bohem jako s vlastním Otcem s mimořádně něžnou zbožností.“3360
„Otče náš: toto jméno v nás vzbuzuje zároveň lásku, horlivost v modlitbě… a také naději, že dostaneme, oč právě prosíme… Vždyť co může Bůh odepřít prosbě svých dětí, když jim už předem udělil, aby byly jeho dětmi?“3361
Otče „náš“
2786 Oslovení Otče „náš“ se týká Boha. Zájmenem „náš“ nevyjadřujeme vlastnění, nýbrž úplně nový vztah k Bohu.
2787 Když říkáme Otče „náš“, uznáváme nejprve, že všechna jeho zaslíbení lásky, ohlašovaná proroky, se naplnila v nové a věčné smlouvě, v jeho Kristu: my jsme se stali „jeho“ lidem a on je „naším“ Bohem. Tento nový vztah je nezasloužený dar vzájemné sounáležitosti. Láskou a věrností3362 máme odpovídat na „milost“ a „pravdu“, které jsme dostali v Ježíši Kristu (Jan 1,17).
2788 Protože modlitba Páně je modlitbou jeho lidu v „posledních časech“, toto „náš“ vyjadřuje také jistotu naší naděje na poslední Boží zaslíbení: v novém Jeruzalémě řekne Bůh vítězi: „Já budu jeho Bohem a on bude mým synem“ (Zj 21,7).
2789 Při modlitbě Otče „náš“ se obracíme osobně k Otci našeho Pána Ježíše Krista. Nerozdělujeme božství, protože Otec je jeho „zdrojem a původem“, nýbrž vyznáváme tím, že Syn je jím věčně plozen a že z něho vychází Duch svatý. Ani nesměšujeme osoby, protože vyznáváme, že naše společenství je s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem v jejich jediném Duchu svatém. Nejsvětější Trojice je soupodstatná a nerozdílná. Když se modlíme k Otci, klaníme se mu a oslavujeme ho se Synem a Duchem svatým.
2790 Výraz „náš“ gramaticky označuje nějakou skutečnost společnou více osobám. Je pouze jeden Bůh a je uznáván za Otce těmi, které On skrze víru v jeho jednorozeného Syna znovu zrodil prostřednictvím vody a Ducha svatého.3363 Toto nové společenství Boha a lidí je církev: spojená s jediným Synem, který se stal „prvním z mnoha bratří“ (Řím 8,29), je ve společenství s jedním a týmž Otcem v jednom a témž Duchu svatém.3364 Při modlitbě Otče „náš“ se každý pokřtěný modlí v tomto společenství: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32).
2791 Proto navzdory rozdělení křesťanů modlitba k „našemu“ Otci zůstává společným majetkem a naléhavou výzvou pro všechny pokřtěné. Ve společenství s Kristem se mají skrze víru a křest podílet na Ježíšově modlitbě za jednotu jeho učedníků.3365
2792 Konečně, modlíme-li se „Otče náš“ v pravdě, vycházíme z individualismu, protože nás osvobozuje láska, kterou přijímáme. Slovo „náš“ na počátku modlitby Páně, stejně jako slovo „my“ posledních čtyř proseb, nikoho nevylučuje. Aby bylo to, co říkáme, pravdivé,3366 musí být překonána naše rozdělení a naše protiklady.
2793 Pokřtění se nemohou modlit k „našemu“ Otci, aniž by mu předkládali všechny, za které on vydal svého milovaného Syna. Boží láska je bez hranic, i naše modlitba má být taková.3367 Modlitba Otčenáše nás otevírá rozměrům jeho lásky, která se ukázala v Kristu: modlíme se se všemi a za všechny lidi, kteří ho ještě neznají, „aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno“.3368 Tato božská péče o všechny lidi a o celé stvoření oduševňovala všechny velké muže a ženy modlitby; má vést naši modlitbu k velkodušné lásce, když se odvažujeme říkat „Otče náš“.
„Jenž jsi na nebesích“
2794 Tento biblický výraz neznamená místo [„prostor“], nýbrž způsob existence; ne jak je Bůh vzdálen, nýbrž jak je vznešený. Náš Otec není „jinde“ – je „za hranicí všeho“, co můžeme z jeho svatosti chápat. Právě proto, že třikrát svatý, je velmi blízko pokornému a zkroušenému srdci:
„Právem se rozumí slovům „Otče náš, jenž jsi na nebesích“ tak, že se týkají srdce spravedlivých, kde Bůh přebývá jako ve svém chrámu. Proto ten, kdo se modlí, bude toužit, aby v něm přebýval ten, jehož vzývá.“3369
„„Nebesa“ by mohli být také ti, kdo v sobě nosí obraz nebe, u nichž Bůh přebývá a prochází se.“3370
2795 Symbol nebes nás odkazuje na tajemství smlouvy, které prožíváme, když se modlíme Otčenáš. On je v nebesích: to je jeho příbytek; otcovský dům je tedy naše „vlast“. Hřích nás totiž uvrhl do vyhnanství ze země smlouvy3371 a právě obrácení srdce3372 nám dává vrátit se k Otci, k nebi. Je to Kristus, v němž se nebe a země smířily,3373 protože sám Syn „sestoupil z nebe“ a na nebesa se vracíme společně s ním skrze jeho kříž, jeho vzkříšení a jeho nanebevstoupení.3374
2796 Když se Církev modlí „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, vyznává, že jsme Boží lid, kterému již Bůh v Kristu Ježíši „vykázal místo v nebi“ (Ef 2,6), lid „s Kristem skrytý v Bohu“ (Kol 3,3), zatímco zároveň v současném stavu „vzdycháme plni touhy po tom, abychom si mohli vzít na sebe ještě jako šat i svůj příbytek z nebe“ (2 Kor 5,2).3375
„Křesťané jsou v těle, ale nežijí podle těla. Tráví svůj život na zemi, ale jsou občany nebes.“3376
3. článek
Sedm proseb
2803 Poté, co nás Duch Božího dětství uvedl do přítomnosti Boha, našeho Otce, abychom se mu klaněli, abychom ho milovali a velebili, dává z našeho srdce vystupovat sedmeru proseb, sedmeru velebení. První tři se více vztahují k Bohu a zaměřují nás ke slávě Otce; poslední čtyři, jako cesty k němu, předkládají jeho milosti naši bídu. „Propastná tůně na tůni volá“ (Ž 42,8).
2804 První skupina proseb nás přivádí k němu pro něho samého: tvé jméno, tvé království, tvá vůle. Lásce je vlastní myslet především na toho, koho miluje. V žádné z těchto proseb se neuvádíme jménem, ale jsme strháváni „vroucí touhou“ a „úzkostí“ samého milovaného Syna pro slávu jeho Otce:3378 „Posvěť se… Přijď… Buď…“, tyto tři prosby byly již vyslyšeny v oběti Krista Spasitele, ale nyní se opakují v naději na konečné naplnění, poněvadž Bůh ještě není všechno ve všem.3379
2805 Druhá skupina proseb se odvíjí jako některé eucharistické epikleze: předkládáme v nich naše očekávání a přitahuje pohled Otce milosrdenství. Vystupují od nás a týkají se nás už nyní, v tomto světě: „dej nám… odpusť nám… neuveď nás… zbav nás…“. Čtvrtá a pátá prosba se týkají našeho života jako takového, ať už jeho hmotného udržování, či jeho uzdravení z hříchu; poslední dvě se týkají našeho boje o vítězství Života, samotného boje modlitby.
2806 Prvními třemi prosbami jsme utvrzováni ve víře, naplňováni nadějí a zapalováni láskou. Protože jsme tvorové a ještě hříšníci, musíme prosit také za sebe: za „nás“, kteří podléháme mezím světa a dějin a které nabízíme lásce bez mezí. Vždyť náš Otec uskutečňuje svůj plán spásy pro nás a pro celý svět skrze jméno svého Krista a prostřednictvím království svého svatého Ducha.
„Posvěť se jméno tvé“
2807 Výraz „posvětit“ není zde míněn ani tolik ve smyslu příčinném (jen Bůh posvěcuje, činí svatým), ale především ve smyslu hodnotícím: uznat něco za svaté a svatě s tím nakládat. Proto je tato invokace (vzývání) při klanění často chápána jako chvála a díkučinění.3380 Ježíš nás učí této prosbě jako optativu, projevu přání. Je to prosba, touha a očekávání, o něž se zasazují Bůh i člověk. Už od první prosby Otčenáše jsme ponořeni do vnitřního tajemství jeho božství a do dramatu spásy našeho lidství. Prosba, aby jeho jméno bylo posvěceno, nás zapojuje do jeho záměru, jeho milosrdného „rozhodnutí“, jímž si předsevzal, „abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce“.3381
2808 V rozhodujících chvílích své ekonomie spásy Bůh zjevuje své jméno, ale zjevuje ho tím, že své dílo dovršuje. To se však uskutečňuje pro nás a v nás, jen když je skrze nás a v nás posvěcováno jeho jméno.
2809 Boží svatost je nepřístupný střed jeho věčného tajemství. Co se z ní projevilo ve stvoření a v dějinách, to Písmo nazývá slávou, vyzařováním jeho velebnosti.3382 Bůh člověka korunuje „slávou“ (Ž 8,6), ale když člověk zhřešil, je zbaven „Boží slávy“ (Řím 3,23). Od té doby Bůh projevuje svou svatost tím, že zjevuje a oznamuje své jméno, aby obnovil člověka, který by se „podobal svému Stvořiteli“ (Kol 3,10).
2810 V zaslíbení daném Abrahámovi a v přísaze, která je doprovází,3383 se Bůh osobně zavazuje, ale neodhaluje své jméno. Začíná je zjevovat3384 Mojžíšovi a oznamuje ho před očima všeho lidu, když jej zachránil před Egypťany: slavně se vyvýšil.3385 Po smlouvě na Sinaji je tento lid „jeho“ a má být „svatým národem“ (nebo „zasvěceným“; v hebrejštině je pro oba významy stejný výraz),3386 protože uprostřed něho přebývá Boží jméno.
2811 Avšak navzdory svatému zákonu, který mu svatý Bůh (srov. Lv 19,2) dává a nepřestává dávat, a přestože Pán „pro své jméno“ projevuje trpělivost, lid se vzdaluje od Svatého Izraele a znesvěcuje jeho jméno mezi národy.3387 Proto spravedliví Staré smlouvy, chudí, kteří se vrátili z vyhnanství, a proroci hořeli vášní pro toto Jméno.
2812 Konečně jméno svatého Boha je nám zjeveno a darováno v Ježíšovi, v těle, jako Spasitel:3388 zjevené tím, čím je, jeho Slovem a jeho Obětí.3389 To je jádro jeho velekněžské modlitby: „Otče svatý… pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19). Protože Ježíš sám „posvěcuje“ své jméno,3390 zjevuje nám jméno Otce.3391 Když dovršil svou paschu (přechod, Velikonoce), Otec mu dává „Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno… a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán“ (Fil 2,9-11).
2813 Vodou křtu jsme byli „obmyti… posvěceni… ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha“ (1 Kor 6,11). Během celého našeho života nás náš Otec volá „k posvěcení“ (1 Sol 4,7), a protože „od něho pochází to, že jsme spojeni s Kristem Ježíšem“, kterého nám „Bůh poslal jako dárce… posvěcení“ (1 Kor 1,30), je záležitostí jeho slávy a našeho života, aby jeho jméno bylo posvěcováno v nás a skrze nás. Proto je první prosba tak naléhavá.
„Kdo by mohl posvěcovat Boha, když je to on, kdo posvěcuje? Avšak povzbuzujíce se slovy: „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, jsem svatý“ (Lv 20,26), prosíme, abychom, když jsme byli posvěcení křtem, vytrvali v tom, čím jsme začali být. A prosíme o to každý den, protože se každý den dáváme svádět zlem, a proto se musíme očišťovat od svých hříchů posvěcováním, které neustále začíná… Uchylujeme se tedy k modlitbě, aby v nás tato svatost zůstala.“3392
2814 Na našem životě a zároveň na naší modlitbě závisí, zda je jeho jméno posvěcováno mezi národy:
„Prosíme Boha, aby posvěcoval své jméno, protože svatostí spasí a posvětí celé stvoření… Jde o jméno, které dává spásu ztracenému světu, avšak prosíme, aby toto jeho jméno bylo v nás posvěcováno naším životem. Vždyť žijeme-li dobře, Boží jméno je velebeno, žijeme-li špatně, Boží jméno je zahrnováno rouháním, jak říká apoštol: „Vždyť vaší vinou se o Bohu mluví mezi pohany rouhavě“ (Řím 2,24).3393 My se tedy modlíme, abychom si zasloužili být svatí, jako je svaté jméno našeho Boha.“3394
„Když říkáme „Posvěť se jméno tvé“, prosíme, aby bylo posvěcováno v nás, kteří jsme v něm, ale i ve druhých, kteří se ještě neotevřeli Boží milosti; abychom byli zajedno s přikázáním, které nám ukládá modlit se za všechny, dokonce i za nepřátele. Právě proto neříkáme výslovně: Posvěť se tvé jméno „v nás“, protože prosíme, aby bylo posvěcováno ve všech lidech.“3395
2815 Tato první prosba, která obsahuje všechny ostatní, je jako následujících šest proseb vyslyšena skrze Kristovu modlitbu. Modlitba k našemu Otci je naší modlitbou, jestliže ji konáme „ve jménu“ Ježíše.3396 Ježíš ve své velekněžské modlitbě prosí: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal“ (Jan 17,11).
„Přijď království tvé“
2816 V Novém zákoně lze slovo „basileia“ překládat jako královská hodnost (abstraktní výraz), království (konkrétní výraz) nebo kralování (výraz zachycující činnost). Boží království existovalo dříve než my; přiblížilo se ve vtěleném Slovu, je hlásáno celým evangeliem, přišlo v Kristově smrti a vzkříšení. Od Poslední večeře přichází Boží království v Eucharistii; je mezi námi. Boží království přijde ve slávě, až je Kristus odevzdá svému Otci.
„Je též možné, že Boží království znamená osobně Krista, na něhož se každý den obracíme se svými touhami, jehož příchod dychtíme uspíšit svým očekáváním. Jako je naším vzkříšením, neboť v něm vstaneme z mrtvých, tak může také být Božím královstvím, neboť v něm budeme kralovat.“3397
2817 Touto prosbou je „Marana tha“, volání Ducha a Nevěsty: „Přijď, Pane Ježíši.“
„I kdyby nám tato modlitba neuložila povinnost prosit o příchod království, museli bychom sami od sebe vyrazit tento výkřik a spěchat obejmout naši naději. Duše mučedníků pod oltářem vzývají Pána a volají velikým hlasem: „Pane svatý a věrný, kdy konečně vykonáš soud a potrestáš obyvatele země?“ (Zj 6,10). Jim se totiž musí dostat spravedlnosti na konci časů. Pane, urychli tedy příchod svého království!“3398
2818 V modlitbě Páně jde hlavně o konečný příchod Božího království s Kristovým návratem.3399 Tato touha však neodvrací Církev od jejího poslání na tomto světě, ba naopak, více ji zavazuje. Vždyť po Letnicích je příchod Božího království dílem Pánova Ducha, který „dále koná ve světě jeho dílo, všechno naplňuje a posvěcuje“.3400
2819 „Boží království… spočívá ve spravedlnosti, pokoji a radosti, jaké dává Duch svatý“ (Řím 14,17). Poslední časy, v nichž žijeme, jsou dobou vylití Ducha svatého. Proto nastal rozhodující boj mezi „tělem“ a Duchem.3401
„Jen čisté srdce může říkat bez nejmenšího rozechvění: „Přijď království tvé.“ Je třeba projít Pavlovou školou, abychom řekli: „Hřích už dál nesmí vládnout v našem smrtelném těle“ (Řím 6,12). Ten, kdo se uchovává čistý v jednání, v myšlenkách a ve slovech, může říci Bohu: „Přijď tvé království!““3402
2820 Křesťané, vedeni Duchem svatým, musí rozlišovat mezi růstem Božího království a pokrokem kultury a společnosti, do níž jsou postaveni. Toto rozlišování není vydělováním se, protože povolání člověka k věčnému životu jeho úkol používat sil a prostředků, které dostal od Stvořitele, k zasazování se o spravedlnost a mír na tomto světě, nepotlačuje, ale ještě jej umocňuje.3403
„Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“
2822 To je vůle našeho Otce, „aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). „Je shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul“ (2 Petr 3,9).3406 Jeho přikázání, které shrnuje všechna ostatní a ukazuje nám celou jeho vůli, zní: „Milujte se navzájem: jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34).3407
2823 „Seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil… že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který vše působí podle rozhodnutí své vůle“ (Ef 1,9-11). Vroucně prosíme, aby se uskutečnil tento milostivý úradek na zemi, jako se již uskutečnil na nebi.
2824 Otcova vůle byla dokonale a jednou provždy splněna v Kristu a skrze jeho lidskou vůli. Ježíš při svém příchodu na svět řekl: „Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli“ (Žid 10,7; Ž 40,7). Jen Ježíš může tvrdit: „Já stále konám to, co se mu líbí“ (Jan 8,29). Při modlitbě ve svém smrtelném zápasu bezvýhradně souhlasí s vůlí Otce: „Avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá“ (Lk 22,42).3408 Proto se Ježíš „obětoval za naše hříchy… jak to chtěl Bůh, náš Otec“ (Gal 1,4). „A touto vůlí jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy“ (Žid 10,10).
2825 Ježíš, „ačkoliv to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti“ (Žid 5,8); tím spíše tak musíme činit my, tvorové a hříšníci, kteří jsme v něm byli přijati za syny. Prosíme našeho Otce, abychom spojili svou vůli s vůlí jeho Syna a tak splnili, co chce On, totiž jeho plán spásy pro život světa. Nejsme toho sice sami ze sebe schopni, ale spojeni s Ježíšem a s mocí Ducha svatého mu můžeme odevzdat svou vůli a rozhodnout se, že budeme volit vždy to, co vždy zvolil jeho Syn: dělat to, co se líbí Otci.3409
„Jestliže přilneme ke Kristu, můžeme se s ním stát jedním duchem, a tak splnit jeho vůli; tak se bude dokonale plnit jak na zemi, tak i na nebi.“3410
„Pohleďte, jak nás Ježíš Kristus učí, abychom byli pokorní, tím, že nám ukazuje, že naše ctnost nezávisí jen na našem úsilí, nýbrž i na Boží milosti. Přikazuje každému věřícímu, který se modlí, aby to dělal univerzálně, to je za celý svět. Vždyť neříká „buď vůle tvá“ ve mně nebo ve vás, nýbrž „na zemi, na celé zemi“, aby ze země byl odstraněn blud, vládla na ní pravda, byla zničena neřest, znovu rozkvétala ctnost a země aby nebyla jiná než nebe.“3411
2826 Prostřednictvím modlitby můžeme „rozeznat, co je vůle Boží“ (Řím 12,2),3412 a dosáhnout „vytrvalosti“, abychom ji „vykonali“.3413 Ježíš nás učí, že do nebeského království se nevstupuje slovy, nýbrž tím, že člověk činí „vůli jeho nebeského Otce“ (Mt 7,21).
2827 Kdo plní vůli Boha, tomu on naslouchá.3414 Takovou má moc modlitba Církve ve jménu jejího Pána, především v Eucharistii; ta je přímluvným společenstvím s nejsvětější Matkou Boží3415 a se všemi svatými, kteří byli „milí“ Bohu, protože nechtěli nic jiného než jeho vůli. „Aniž bychom se prohřešili proti pravdě, můžeme dát slovům „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ tento význam: buď vůle tvá v Církvi, jako v našem Pánu, Ježíši Kristu, buď v Nevěstě, která mu byla zasnoubena, jako v Ženichovi, který splnil Otcovu vůli.“3416
„Chléb náš vezdejší dej nám dnes“
2828 „Dej nám.“ Krásná je důvěra, s jakou děti všechno očekávají od svého Otce. On „dává vycházet svému slunci svítit pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým“ (Mt 5,45) a všem živým dává „obživu v pravý čas“ (Ž 104,27). Ježíš nás učí této prosbě, která ve skutečnosti oslavuje našeho Otce, protože uznává, jak je nade vše dobrý.
2829 „Dej nám“ je také výrazem smlouvy: my jsme jeho a on je náš, pro nás. Slovo „náš“ ho však uznává také jako Otce všech lidí, a proto jej prosíme za všechny v solidaritě s jejich potřebami a s jejich utrpením.
2830 „Náš chléb.“ Otec, který nám dává život, nám nemůže nedávat potravu nezbytnou pro život, všechna „náležitá“ dobra, hmotná i duchovní. V horském kázání Ježíš zdůrazňuje tuto dětinnou důvěru, která spolupracuje s prozřetelností našeho Otce.3417 Nenavádí nás k pasivitě,3418 ale chce nás zbavit všeho shonu a všech starostí. Taková je dětinná odevzdanost Božích dětí.
„Těm, kteří hledají Boží království a jeho spravedlnost, slibuje, že jim všechno ostatní přidá. Ve skutečnosti všechno patří Bohu a nic nechybí člověku, který vlastní Boha, jestliže on sám nechybí Bohu.“3419
2831 Skutečnost, že existují lidé, kteří mají hlad pro nedostatek chleba, odhaluje jinou hlubinu této prosby. Drama hladu ve světě volá křesťany, kteří se modlí v pravdě, k účinné odpovědnosti vůči jejich bratřím, jak v osobním jednání, tak v solidaritě s lidskou rodinou. Tato prosba modlitby Páně nemůže být oddělována od podobenství o chudém Lazarovi3420 a posledním soudu.3421
2832 Jako kvas v těstě, tak musí novost království „prokvasit“ zemi Kristovým Duchem.3422 To se musí projevit obnovením spravedlnosti v osobních, společenských, hospodářských a mezinárodních vztazích, nikdy se nesmí zapomínat, že spravedlivé struktury neexistují bez lidí, kteří chtějí být spravedliví.
2833 Jde o „náš“ chléb, „jeden“ pro „mnohé“. Chudoba blahoslavenství je ctností, která nás učí dělit se: vyzývá k tomu, aby se hmotná i duchovní dobra sdílela a rozdělovala ne z donucení, nýbrž z lásky, aby přebytek jedněch léčil nouzi druhých.3423
2834 „Modli se a pracuj.“3424 „Máme se modlit, jako by všechno záviselo na Bohu, a jednat, jako by všechno záviselo na nás.“3425 I když jsme vykonali svou práci, pokrm zůstává darem našeho Otce; je správné prosit ho o něj a děkovat mu. Toto je smysl požehnání stolu (modlitby před jídlem a po něm) v křesťanské rodině.
2835 Tato prosba a odpovědnost, ke které zavazuje, platí i pro jiný hlad, jímž lidé trpí: „Člověk nežije pouze chlebem, ale… vším, co vychází z Hospodinových úst“ (Dt 8,3),3426 jeho slovem a jeho dechem. Křesťané mají mobilizovat všechno své úsilí, „aby hlásali evangelium chudým“. Na zemi je hlad, „ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení Hospodinova slova“ (Am 8,11). Proto se specificky křesťanský smysl této čtvrté prosby týká chleba života: Božího slova, které se přijímá ve víře, Těla Kristova, které se přijímá v Eucharistii.3427
2836 „Dnes“ je také výrazem důvěry. Učí nás tomu Pán,3428 to nemohla vymyslet naše domýšlivost. Protože se jedná především o jeho slovo a tělo jeho Syna, není toto „dnes“ jen z našeho smrtelného času: je to „dnes“ Boha: „Přijímáš-li chléb každý den, je pro tebe každý den toto „dnes.“ Je-li dnes Kristus tvůj, každý den pro tebe vstává z mrtvých. Jak? „Ty jsi můj syn. Já jsem tě dnes zplodil“ (Ž 2,7). Dnes je, když Kristus vstává z mrtvých.“3429
2837 „Vezdejší“ (tohoto dne, každodenní). Toto slovo, „epiousios“, je užito v Novém zákoně pouze na tomto místě. Ve smyslu časového určení je to určité pedagogické opakování slova „dnes“,3430 aby v nás upevňovalo „bezvýhradnou“ důvěru. V kvalitativním slova smyslu znamená „nezbytné pro život“, a v širším slova smyslu „každé dobro“, jež dostačuje k tomu, aby se člověk uživil.3431 Vzato doslovně [épiousios: „nadpodstatný“] označuje toto slovo přímo chléb života, Kristovo Tělo, „lék nesmrtelnosti“,3432 bez něhož nemáme v sobě život.3433 Konečně, je zřejmý jeho nebeský smysl, je-li spojeno s předešlým: „Tento den“ je den Páně, den královské hostiny, předjímané v Eucharistii, která je již okoušením království, které přichází. Proto se sluší, aby se eucharistická oběť slavila „každý den“.
„Eucharistie je naším každodenním chlebem… Vlastní silou tohoto božského pokrmu je, že vytváří jednotu: spojuje nás s Tělem Kristovým a činí z nás jeho údy, abychom se stali tím, co přijímáme… ale také ve čtení, která posloucháte denně v kostele, v hymnech, které se zpívají a které zpíváte, je tento chléb. To vše je nezbytné pro naše pozemské putování.“3434
„Nebeský Otec nás vybízí, abychom prosili jako nebeské děti o nebeský chléb.3435 Kristus „sám je chléb zasetý do Panny, vykvašený v těle, prohnětený utrpením, upečený v peci hrobu, uchovávaný v Církvi, přinášený na oltáře, poskytovaný každý den věřícím jako nebeský pokrm“.“3436
„Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“
2838 Tato prosba je překvapující. Kdyby ji tvořila jen první část věty – „Odpusť nám naše viny“ – mohla by být implicitně zahrnuta do tří prvních proseb modlitby Páně, protože Kristova oběť je „na odpuštění hříchů“. Avšak podle druhé části věty bude naše prosba vyslyšena jen tehdy, jestliže jsme my napřed odpověděli na jeden požadavek. Naše prosba se obrací do budoucnosti, naše odpověď jí musela předcházet; spojuje je jedno slovo: „jako“.
„ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY…“
2839 Začali jsme se modlit k našemu Otci s odvážnou důvěrou. V prosbě o posvěcení jeho jména jsme jej prosili, abychom byli stále víc posvěcováni. Avšak, ačkoliv jsme oděni křestním šatem, nepřestáváme hřešit a vzdalovat se od Boha. Nyní se k němu vracíme touto novou prosbou jako marnotratný syn3437 a vyznáváme před ním, že jsme hříšníci, jako to učinil celník.3438 Naše prosba začíná „vyznáním“, kterým zároveň vyznáváme svou ubohost i jeho milosrdenství. Naše naděje je jistá, protože v jeho Synu „máme vykoupení a odpuštění hříchů“ (Kol 1,14; Ef 1,7). Účinné a nepochybné znamení jeho odpuštění nacházíme ve svátostech jeho Církve.3439
2840 Je hrozné, že tento proud milosrdenství proniknout do našeho srdce proniknout, jestliže jsme neodpustili tomu, kdo nás urazil. Láska, jako Kristovo tělo, je nerozdělitelná: nemůžeme milovat Boha, kterého nevidíme, jestliže nemilujeme bratra nebo sestru, které vidíme.3440 Odmítneme-li odpustit našim bratřím a sestrám, naše srdce se uzavře a jeho tvrdost je učiní nepropustným pro milosrdnou lásku Otce; vyznáním hříchů se naše srdce však otevírá jeho milosti.
„… JAKO I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM“
2842 Toto „jako“ není v Ježíšově učení jediné: „Buďte dokonalí „jako“ je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). „Buďte milosrdní „jako“ je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36); „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: „jak“ jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34). Není možné zachovávat Pánovo přikázání, jedná-li se pouze o vnější napodobování božského vzoru. Jde však o živou, „z hlubin srdce“ pramenící účast na svatosti, na milosrdenství, na lásce našeho Boha. Pouze Duch, který je naším životem,3442 může způsobit, abychom měli totéž smýšlení, jako měl Kristus Ježíš.3443 Jednota odpuštění se tak stává možnou, když si navzájem „odpouštíme, „jako“ Bůh odpustil nám v Kristu“ (Ef 4,32).
2843 Tak se Pánova slova o odpuštění, tato láska, která miluje až do krajnosti, stávají životem.3444 Podobenství o nemilosrdném služebníku, jímž vrcholí Pánovo učení o církevním společenství,3445 končí těmito slovy: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ Vždyť právě tam, „v hlubině srdce“, se všechno svazuje a rozvazuje. Není v naší moci necítit více urážku a zapomenout na ni; avšak srdce, které se nabídne Duchu svatému, promění ránu v soucit a očistí paměť tím, že přemění urážku na přímluvu.
2844 Křesťanská modlitba jde až k odpuštění nepřátelům.3446 Proměňuje učedníka tím, že ho připodobňuje jeho Mistru. Odpuštění je vyvrcholení křesťanské modlitby; člověk nemůže přijmout dar modlitby, leč že jeho srdce je v souladu s božským soucitem. Odpuštění také svědčí o tom, že láska je v našem světě mocnější než hřích. Mučedníci minulých staletí i současní vydávají toto svědectví o Ježíšovi. Odpuštění je základní podmínkou smíření3447 Božích dětí s jejich Otcem a lidí navzájem.3448
2845 Toto svou podstatou božské odpuštění nemá hranici ani míru.3449 Jde-li o urážky (o „hříchy“ podle Lk 11,4 nebo o „viny“ podle Mt 6,12), jsme ve skutečnosti vždy dlužníci: „Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku“ (Řím 13,8). Společenství Nejsvětější Trojice je pramenem a měřítkem pravdy každého vztahu.3450 Prožíváme to v modlitbě, zvláště v Eucharistii:3451 1441
„Bůh nepřijímá oběť těch, kteří rozdmýchávají rozdělení; říká jim, aby nechali oběť na oltáři a nejprve se šli smířit se svými bratry. Bůh chce, abychom ho usmiřovali modlitbami, které stoupají ze srdcí naplněných pokojem. Co nejvíce Boha zavazuje je náš pokoj, naše svornost, jednota celého lidu věřících v Otci, v Synu a v Duchu svatém.“3452
„Neuveď nás v pokušení“
2846 Tato prosba jde ke kořenu předešlé, protože naše hříchy jsou plodem souhlasu s pokušením. Prosíme našeho Otce, aby nás do něho „neuváděl“. Přeložit jedním slovem řecký výraz je obtížné: znamená „nepřipustit vstup do“,3453 „nenechat podlehnout pokušení“. „(Jako) je nemožné, aby byl Bůh pokoušen ke zlému: (tak ani) on sám nikoho nepokouší“ (Jak 1,13); naopak chce nás od pokušení osvobodit. Prosíme ho, ať nepřipustí, že bychom se vydali cestou, která vede ke hříchu. Svádíme boj „mezi tělem a Duchem“. Tato prosba naléhavě prosí o Ducha rozlišování a síly.
2847 Duch svatý nás vede k rozlišování mezi zkouškou, nutnou k růstu vnitřního člověka,3454 aby se prokázala „osvědčenost“ (Řím 5,3-5) v ctnosti, a mezi pokušením, které vede ke hříchu a ke smrti.3455 Je také třeba rozlišovat mezi „pokušením“ a „svolením“ k pokušení. Rozlišování konečně odhaluje prolhanost pokušení: zdá se, že to, co nám nabízí, je „dobré, lákavé pro oči a žádoucí“ (Gn 3,6), zatímco ve skutečnosti je jeho plodem smrt.
„Bůh nechce člověka nutit k dobru: chce svobodné bytosti… Pokušení je k něčemu užitečné. Nikdo kromě Boha neví, co naše duše od Boha dostala; dokonce ani my si to neuvědomujeme. Pokušení to odhaluje, aby nás učilo poznávat se, a tak na vlastní oči objevit svou ubohost, a aby nás přinutilo děkovat za všechno dobré, co nám pokušení odhalilo.“3456
2848 „Nevejít do pokušení“, to zahrnuje rozhodnutí srdce: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce… Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Mt 6,21.24). „Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!“ (Gal 5,25). V tomto „souhlasu“ daném Duchu svatému nám Otec dává sílu. „Zkoušky, které na vás přišly, jsou úměrné lidským silám. A Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet“ (1 Kor 10,13).
2849 Takový boj a takové vítězství jsou možné jen v modlitbě. Právě modlitbou Ježíš vítězil nad pokušitelem hned od počátku3457 a v posledním boji své smrtelné úzkosti.3458 Kris
tus nás v této prosbě Otčenáše zapojuje do svého boje a do svého smrtelného zápasu. Ve spojení se svou bdělostí nás naléhavě vyzývá k bdělosti srdce.3459 Bdělost je „ochrana srdce“ a Ježíš prosí Otce, aby nás zachoval v jeho jménu.3460 Duch svatý se snaží tuto bdělost v nás stále probouzet.3461 Tato prosba nabývá svého dramatického významu ve vztahu ke konečnému pokušení našeho pozemského boje; naléhavě prosí o vytrvání až do konce. „Hle, přicházím jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí“ (Zj 16,15).
„Ale zbav nás od zlého“
2850 Poslední prosba Otčenáše je také v Ježíšově modlitbě: „Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od zlého“ (Jan 17,15). Týká se každého z nás osobně; ale jsme to vždycky „my“, kdo se modlíme ve společenství celé Církve za osvobození celé lidské rodiny. Modlitba Páně nás neustále otevírá rozměrům ekonomie spásy. Naše vzájemná zapletenost do hříchu a smrti se stává solidaritou v Kristově Těle, ve „společenství svatých“.3462
2851 Zlo v této prosbě není něco abstraktního; naopak označuje osobu satana, zhoubce, anděla, který se protiví Bohu. „Ďábel“ [„dia-bolos“] je ten, který „chce překážet“ Božímu úradku a jeho „dílu spásy“ dovršenému Kristem.
2852 „Vrah od počátku“, „lhář a otec lži“ (Jan 8,44), „satan, svůdce celé země“ (Zj 12,9) je ten, skrze něhož přišel na svět hřích a smrt a po jehož konečné porážce bude celý vesmír osvobozen „z hříchu a smrti“.3463 „Víme, že žádný, kdo se narodil z Boha, nežije ve hříchu, neboť Syn Boží ho chrání a zlý duch na něho nevloží ruku. Víme, že jsme z Boha, ale celý svět má v moci zlý duch“ (1 Jan 5,18-19).
„Pán, který smazal hřích a odpustil vaše viny, je s to chránit vás a střežit proti nástrahám ďábla, který proti vám bojuje, aby vás nepřekvapil nepřítel, který obyčejně zplodí vinu. Kdo se však svěří Bohu, ten se nebojí ďábla. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?““ (Řím 8,31).3464
2853 Vítězství nad „vládcem světa“ (Jan 14,30) bylo dosaženo jednou provždy v hodině, v níž se Ježíš dobrovolně vydal na smrt, aby nám dal svůj život. To je soud nad tímto světem a vládce tohoto světa je „vypuzen ven“ (Jan 12,31).3465 „Začal pronásledovat Ženu“,3466 ale nemá nad ní žádnou moc: nová Eva, „plná milosti“ Ducha svatého, je osvobozena od hříchu a od porušení smrti (neposkvrněné početí a nanebevzetí Matky Boží, Marie vždy panny). „Tu se had na Ženu rozlítil a odešel, aby vedl válku proti ostatním z jejího potomstva“ (Zj 12,17). A proto Duch a Církev prosí: „Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,17.20): jeho příchod nás totiž osvobodí od zlého.
2854 Když prosíme, abychom byli osvobozeni od zlého, modlíme se zároveň o to, abychom byli zbaveni všeho současného, minulého i budoucího zla, jehož je ďábel původcem a podněcovatelem. V této poslední prosbě Církev přednáší Otci všechnu bídu světa. Církev zároveň s osvobozením od všeho zla, jež doléhá na lidstvo, naléhavě prosí o cenný dar míru a o milost vytrvalého čekání na Kristův návrat. Když se takto modlí, předjímá v pokoře víry sjednocení všech a všeho (rekapitulaci) v tom, který má „klíče od smrti a podsvětí“ (Zj 1,18), „ten, který je, a který byl a který přijde, Vševládný“ (Zj 1,8):3467
„Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír. Smiluj se nad námi a pomoz nám: Ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista.“3468
Závěrečná doxologie
2855 Závěrečná doxologie „neboť tvé je království i moc i sláva“ přejímá a znovu do sebe uzavírá první tři prosby Otčenáše: oslavu jeho jména, příchod jeho království a moc jeho spásné vůle. Avšak toto opakování má nyní formu klanění a díkůvzdání jako v nebeské liturgii.3469 Vládce tohoto světa si tyto tři tituly království, moci a slávy lživě přivlastňoval;3470 Kristus Pán je navrátí svému Otci a našemu Otci, až mu odevzdá království, když bude definitivně dovrší tajemství spásy a Bůh bude všechno ve všem.3471
Souhrn
2857 V modlitbě „Otče náš“ je předmětem prvních tří proseb Otcova sláva, posvěcování jeho jména, příchod Království a plnění jeho božské vůle. Čtyři další prosby mu přednášejí naše přání týkající se našeho života: abychom měli dost pokrmu, byli uzdraveni z hříchu, a vztahují se na náš boj za vítězství dobra nad zlem.
2858 Když prosíme: „Posvěť se jméno tvé“, vstupujeme do Božího úradku. Jeho jméno, které bylo nejdříve zjeveno Mojžíšovi a pak v Ježíšovi, má být posvěcováno skrze nás a v nás, jakož i v každém národě a v každém člověku.
2859 Druhou prosbou má Církev na mysli hlavně návrat k Otci a konečný příchod Božího království. Prosí také za růst Božího království v „dnešku“ našeho života.
2860 Ve třetí prosbě se modlíme k našemu Otci, aby sjednotil naši vůli s vůlí svého Syna, aby se v životě světa dokonal jeho plán spásy.
2861 Čtvrtou prosbou „Dej nám“ vyjadřujeme ve společenství s našimi bratry dětinnou důvěru k našemu nebeskému Otci. „Chléb náš“ označuje pozemský pokrm, nutný k životu nás všech, ale znamená také chléb života: „Boží slovo a Kristovo tělo.“ Dostáváme jej v „dnes“ od Boha jako nenahraditelný (nad)podstatný pokrm hostiny v Božím království, kterou předjímá Eucharistie.
2862 Pátá prosba úpěnlivě prosí o Boží milosrdenství za naše urážky; milosrdenství však nemůže proniknout do našeho srdce, jestliže jsme nedokázali odpustit podle Kristova příkladu a s jeho pomocí svým nepřátelům.
2863 Když říkáme „Neuveď nás v pokušení“, prosíme Boha, aby nepřipustil, abychom se vydali cestou, která vede ke hříchu. Tato prosba naléhavě prosí o Ducha rozlišování a síly a pokorně žádá o milost bdělosti a vytrvání až do konce.
2864 V poslední prosbě „Ale zbav nás od zlého“ křesťan spolu s Církví prosí Boha, aby zjevil vítězství, kterého již dosáhl Kristus nad „vládcem tohoto světa“, nad satanem, andělem, který se osobně staví na odpor proti Bohu a jeho plánu spásy.
2865 Závěrečným „Amen“ vyjadřujeme své „fiat“ k sedmi prosbám: „Tak se staň.“
Kompendium
První část / Vyznání víry
První díl / „Věřím - věříme“
1. Jaký je Boží plán pro člověka? Bůh je nekonečně dokonalý a blažený sám v sobě, z čiré dobroty svobodně stvořil člověka, aby ho učinil účastným svého blaženého života. V plnosti časů poslal Bůh Otec svého Syna jako vykupitele a spasitele lidí, kteří upadli do hříchu, a povolal je do své církve a učinil je adoptovanými syny působením Ducha svatého a dědici své věčné blaženosti.
První kapitola / Člověk je „schopný“ Boha
„Ty jsi veliký, Pane, a hodný vší chvály… Učinil jsi nás pro sebe a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě“ (sv. Augustin).
2. Proč je v člověku touha po Bohu? Sám Bůh při stvoření člověka ke svému obrazu vepsal do jeho srdce touhu vidět ho. I když tuto touhu nebere na vědomí, Bůh nepřestává přitahovat člověka k sobě, aby žil a nacházel v Něm onu plnost pravdy a štěstí, po němž touží bez pózy. Od přirozenosti a skrze povolání je tedy člověk náboženská bytost schopná vstoupit do společenství s Bohem. Toto intimní a vitální spojení s Bohem dodává člověku jeho základní důstojnost,
3. Jak lze poznat Boha pouhým světlem rozumu? Člověk vycházeje od stvoření, to je od světa a lidské osoby, může pouhým rozumem s jistotou poznat Boha jako původce a cíl vesmíru a jako svrchované dobro, pravdu a nekonečnou krásu.
4. Stačí pouhé světlo rozumu k poznání tajemství Boha? Člověk při poznávání Boha pouhým světlem rozumu naráží na mnohé obtíže. Kromě toho sám nemůže vstoupit do nitra (intimnosti) božského tajemství. Proto ho Bůh chtěl osvítit svým Zjevením, nejen o pravdách, které přesahují lidské chápání, nýbrž i o náboženských a mravních pravdách, které, i když jsou samy o sobě přístupné rozumu, mohou být tak poznávány všemi bez obtíží, s pevnou jistotou a bez příměsi omylu.
5. Jak je možné mluvit o Bohu? O Bohu je možné mluvit ke všem a se všemi, tímže se začne od úchvatného řádu vesmíru a od dokonalostí člověka a všech tvorů, kteří jsou odleskem, i když jen omezeným, nekonečné Boží dokonalosti. Nicméně je třeba stále očišťovat naši řeč od toho, co má obrazného a hmotného, dobře vědouce, že nelze nikdy plně vyjádřit nekonečné tajemství Boha.
Druhá kapitola / Bůh přichází člověku vstříc Boží zjevení
6. Co Bůh zjevuje člověku? Bůh se ve své dobrotě a moudrosti zjevuje člověku. Událostmi a slovy mu zjevuje Sám sebe a svůj plán dobrotivosti, který od věčnosti předem stanovil v Kristu ve prospěch lidstva. Tento plán spočívá v tom, aby všichni lidé skrze milost Ducha svatého měli účast na božském životě jako jeho adoptivní synové v jeho jediném Synu.
7. Které jsou první etapy Božího zjevení? Již od počátku se Bůh ukazuje prarodičům, Adamovi a Evě, a zve je do intimního společenství se Sebou. Po jejich pádu nepřeruší své zjevení a slibuje spásu pro celé jejich potomstvo. Po potopě, uzavírá s Noemem smlouvu pokoje, která zahrnuje všechny živé bytosti.
8. Které jsou další etapy Božího zjevení? Bůh vyvolí Abrama a povolá ho z jeho země, aby z něho učinil „otce množství národů“ (Gen 17,5) a slibuje mu, že v něm požehná „všem národům země“ (Gen 12,3). Abrahamovo potomstvo bude nositelem Božích příslibů daných patriarchům.
Bůh vytváří Izrael, jako svůj vyvolený lid, zachraňuje ho z egyptského otroctví, uzavírá s ním Smlouvu na Sinaji a prostřednictvím Mojžíše mu dává svůj Zákon. Proroci hlásají radikální vykoupení lidu a spásu, která zahrne všechny národy v jediné nové a věčné Smlouvě. Z izraelského lidu, z rodu krále Davida se zrodí Mesiáš: Ježíš.
9. Která je plná a poslední etapa Božího zjevení? Je to ta, kterou uskutečnil ve svém vtěleném Slovu, v Ježíš Kristu, prostředníku a plnosti Zjevení. On, jsa Jednorozený Boží Syn, je dokonalým a definitivním Slovem Otce. Vysláním Syna a darem Ducha svatého je zjevení plně dovršeno, i když víra církve bude muset během staletí postupně vyhmátnout celý jeho dosah.
„Od chvíle, kdy nám Bůh dal svého Syna, který je jeho jediným a definitivním Slovem, Bůh nám řekl všechno najednou tímto Svým jediným Slovem, a nemůá nic víc co říci“ (sv. Jan z Kříže).
10. Jakou hodnotu mají soukromá zjevení? I když nepatří k pokladu víry, mohou nám pomáhat žít samu víru, jen když uchovají své přesné zaměření na Krista. Učitelský úřad církve, jemuž přísluší rozlišení takových soukromých zjevení, tedy nemůže přijmout ony, které si dělají nárok na to, že překonávají nebo opravují definitivní zjevení, jímž je Kristus.
Předávání Božího zjevení
11. Proč a jakým způsobem se má předávat Boží zjevení? Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4), totiž Ježíše Krista. Proto je nutné, aby byl Kristus hlásán všem lidem podle samého jeho příkazu: „Jděte, získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19). Právě to se uskutečňuje apoštolskou tradicí.
12. Co to je apoštolská tradice? Apoštolská tradice je předávání Kristova poselství, které se provádí od počátku křesťanství kázáním, svědectvím a institucemi, kultem a inspirovanými spisy. Apoštolové předali svým nástupcům, biskupům a skrze ně všem generacím až po naše časy, co přijali od Krista a čemu se naučili od Ducha svatého.
13. Jakými způsoby se uskutečňuje apoštolská tradice? Apoštolská tradice se uskutečňuje dvěma způsoby: živým předáváním Božího slova (řečeno také prostě - tradicí), a Písmem svatým, jež je týmž hlásáním spásy, ovšem napsaným.
14. Jaký vztah existuje mezi tradicí a Písmem svatým? Tradice a Písmo svaté jsou navzájem úzce spojeny a spojité. Obě dvě v církvi zpřítomňují a činí plodným Kristovo tajemství a vyvěrají z téhož božského pramene: vytvářejí jediný posvátný poklad víry, z něhož církev čerpá svou jistotu o všech zjevených pravdách.
15. Komu je svěřen poklad víry? Poklad víry svěřili apoštolové celé církvi. Celý Boží lid, svým nadpřirozeným smyslem víry, opírajícím se o Ducha svatého a vedeným učitelským úřadem církve, přijímá Boží zjevení, stále více je chápe a uplatňuje v životě.
16. Komu přísluší autenticky vykládat poklad víry? Autentický výklad tohoto pokladu spadá do pravomoci pouze živému učitelskému úřadu církve a to Petrovu nástupci, římskému biskupovi a biskupům, kteří jsou s ním ve společenství. Učitelskému úřadu, který se těší z jistého daru pravdy, přísluší také definovat dogmata (pravdy víry), jež jsou formulacemi pravd obsažených v Božím zjevení. Tato autorita se vztahuje také na pravdy nutně spojené se Zjevením.
17. Jaký vztah existuje mezi tradicí, Písmem a učitelským úřadem? Jsou mezi sebou tak úzce spojeny, že žádný z nich neexistuje bez druhých. Společně pak účinně přispívají, každý svým způsobem pod vlivem Ducha svatého ke spáse duší.
Písmo svaté
18. Proč Písmo svaté učí pravdě? Protože je sám Bůh autorem Písma svatého: proto se říká, že je inspirovaná a učí bez omylu oněm pravdám, které jsou nutné k naší spáse. Duch svatý totiž inspiroval lidské autory, kteří napsali to čemu nás chtěl naučit. Nicméně křesťanská víra není „náboženstvím Knihy“, nýbrž Božího Slova, jež není „napsaným a němým slovem, nýbrž vtělené a živé Slovo*“ (sv. Bernard z Clairvaux).
19. Jak číst Písmo svaté? Písmo svaté se musí číst a vysvětlovat s pomocí Ducha svatého a pod vedením učitelského úřadu církve, podle tří měřítek: 1) pozornost k obsahu a jednotě celého Písma, 2) čtení „Písma v živé tradici církve, 3) respektování analogie víry, to je harmonické soudržnosti pravd víry mezi sebou.
20. Co to je kánon Písem? Kánon Písem je úplný seznam posvátných spisů, jež apoštolská tradice dala církvi rozlišit. Tento kánon zahrnuje 46 spisů Starého zákona a 27 spisů Nového zákona.
21. Jakou důležitost má pro křesťany Starý zákon? Křesťané si váží Starého zákona jako pravého Božího slova: všechny jeho spisy jsou božsky inspirované, uchovávají si trvalou hodnotu. Vydávají svědectví o božské pedagogice spásonosné lásky Boha. Byla především napsány, aby připravovali příchod Krista, Spasitele světa.
22. Jakou důležitost má pro křesťany Nový zákon? Nový zákon, jehož ústředním předmětem je Ježíš Kristus, nám předává definitivní pravdu Božího Zjevení. V něm čtyři evangelia Matouše, Marka, Lukáše a Jana, jsouce hlavním svědectvím o životě a učení Ježíše, tvoří srdce všech Písem a tudíž zaujímají jedinečné místo v církvi.
23. Jaká jednota existuje mezi Starým a Novým zákonem? Písmo je jedno, jako jedinečné je Božím slovem, jedinečným spásonosným plánem Boha, jedna je také božská inspirace obou Zákonů. Starý zákon připravuje Nový a Nový je naplněním Starého: oba se navzájem osvětlují.
24. Jakou funkci má Písmo svaté v životě církve? Písmo svaté je oporou života církve a dodává jí sílu. Je pro její děti stálostí víry, pokrmem a pramenem duchovního života. Je duší teologie a pastorálního kázání. Zalmista říká: ono je „světlem pro mé nohy, osvěcuje moji stezku“ (Z 119,105). Církev proto vybízí k časté četbě Písma svatého, protože „kdo nezná Písma, ten nezná Krista“ (sv. Jeroným).
Třetí kapitola / Odpověď člověka Bohu
Věřím
25. Jak odpovídá člověk Bohu, který se zjevuje? Člověk posilován božskou milostí odpovídá poslušností víry, to znamená svěřit se Bohu a přijmout jeho Pravdu, protože ji zaručuje On, jenž je Pravda sama.
26. Kteří jsou v Písmu svatém hlavní svědkové poslušnosti víry? Je v něm mnoho vzorů, zvláště pak dva:
Abram, který byl vystaven zkoušce víry, „uvěřil Bohu“ (Řím 4,3) a vždy poslechl na jeho volání, a proto se stal „otcem všech, kdo věří“ (Řím 4,11.18).
Panna Maria, jež uskutečnila nejdokonalejším způsobem poslušnost víry během celého svého života: „Fiat mihi secundum Verbum tuum - Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38).
27. Co to pro člověka znamená věřit v Boha? To znamená přilnout k samému Bohu a svěřit se mu a souhlasit se všemi pravdami, které zjevil, protože Bůh je Pravda. To znamená věřit v jednoho Boha ve třech osobách: Otce, Syna a Ducha svatého.
28. Jaké jsou charakteristické rysy víry? Víra je nezaslouzeny Boží dar, dosažitelný pro ty, kteří o ni pokorně prosí, je to nadpřirozená ctnost, nutná, abychom byli spaseni. Úkon víry je lidský úkon, totiž akt lidské inteligence, z popudu vůle, kterou hýbá Bůh, svobodně dává vlastní souhlas božské pravdě. Víra je krome toho bezpečná, protože má základ v B02|m slově, je účinná „projevuje se láskou“ (Gal 5,6) neustále roste díky naslouchání Božímu slovu a modlitbě. Už nyní nám dává předem okoušet nebeskou radost.
29. Proč nejsou rozpory mezi vírou a vědou? I když víra převyšuje rozum, nikdy nemůže být rozpor mezi vírou a vědou, protože obě pocházejí od Boha. Sám Bůh totiž dává člověku jak světlo rozumu tak světlo víry.
„Věř, abys chápal, chápej, abys věřil“ (sv. Augustin).
My věříme
30. Proč je víra je osobním aktem a zároveň církevním? Víra je osobní akt, nakolik je svobodnou odpovědí člověka Bohu, který se zjevuje. Avšak je také církevním aktem, který se vyjadřuje vyznáním: „my věříme“. Je to církev, která věří: ona tak s pomocí Ducha svatého předchází, plodí a živí víru jednotlivého křesťana. Proto je církev matkou a učitelkou.
„Nemůže mít Boha Otcem ten, kdo nemá církev za matku“ (sv. Cyprián).
31. Pro jsou důležité formule víry? Formule víry jsou důležité, protože umožňují vyjádřit, asimilovat, slavit a spolu s druhými sdílet pravdy víry, tímže užívají společnou řeč.
32. Jakým způsobem je víra církve jedna jediná? Církev, i když ji tvoří osoby lišící se jazykem a kulturou, vyznává jednohlasně, jedinou víru, přijatou od jednoho Pána a předanou jedinou apoštolskou tradicí. Vyznává jednoho Boha - Otce, Syna a Ducha svatého - ukazuje jednu jedinou cestu ke spáse. Proto věříme, jedním srdcem a jednou myslí, co je obsaženo v psaném nebo předaném Božím slově, a co církev předkládá jako božsky zjevené.
Druhý díl / Vyznání křesťanské víry
CREDO
Apoštolské vyznání víry
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen.
Nicejsko-cařihradské vyznání víry
Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.
První kapitola / Věřím v Boha Otce
Symboly víry
33. Co to jsou symboly víry? Jsou to krátké a členité formulace, nazývané také „vyznání víry“, nebo „Credo“ jimiž církev už od počátku souhrnně vyjadřovala a směrodatnou a běžnou řečí předávala svou víru všem věřícím.
34. Který je nejstarší symbol víry? Jsou to křestní symboly: protože se křest uděluje „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19), tam vyznávané pravdy víry ve tři Osoby Nejsvětější Trojice jsou rozčleněné podle vztahu ke třem Osobám Nejsvětější Trojice.
35. Které jsou nejdůležitější symboly víry? Nejdůležitější jsou: Symbol apoštolů (apoštolské vyznání víry), který je starobylým křestním symbolem římské církve a
Nicejsko-cařihradský symbol, který je plodem prvních dvou ekumenických koncilů, v Niceji (325) v Cařihradu (381) a je dosud společný velkým církvím Východu i Západu.
„Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země“
36. Proč vyznání víry začíná: „Věřím v jednoho Boha“? Protože tvrzení „Věřím v Boha“ je nejdůležitější, je pramenem všech ostatních pravd o člověku a o světě a o celém životě každého člověka, který v něho věří.
37. Proč vyznáváme jednoho jediného Boha? Protože On se zjevil izraelskému lidu jako Jediný, když řekl: „Slyš, Izraeli, Hospodin je jediný!“ (Dt 6,4) „Já jsem Bůh a jiného už není“ (Iz 45,22). Sám Ježíš to potvrdil: Bůh je „jediný Pán“ (Mk 12,29). Vyznávat, že Ježíš a Duch svatý je také Bůh a Pán, nezavádí vůbec žádné rozdělení do Jednoho Boha.
38. Jakým jménem se Bůh zjevuje? Bůh se zjevuje jako živý Bůh, „Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův“ (Ex 3,6). Samému Mojžíšovi Bůh zjevuje své tajemné jméno: „Já jsem Ten, který Jsem (YHWH). Nevýslovné jméno Boha bylo ji ve Starém zákoně nahrazováno slovem Pán. Tak v Novém zákoně Ježíš, nazývaný Pán, se jeví jako pravý Bůh.
39. Pouze Bůh „je“? Zatímco tvorové dostali do Boha, všechno, co jsou a co mají, pouze Bůh je sám v sobě plnost bytí a každé dokonalosti. On je „Ten, který je“, bez začátku a bez konce. Ježíš zjevuje, že také On má božské Jméno „Já jsem“ (Jan 8,28).
40. Proč je důležité zjevení Božího jména? Zjevením svého jména dává Bůh poznat bohatství svého nevýslovného tajemství: On jediný je, odvždy a navždycky, Ten který přesahuje svět a dějiny. On učinil nebe i zemi. Je to věrný Bůh, vždy blízko svému lidu, aby ho zachránil. Je svatý „par excellence“ (po výtce), „bohatý milosrdenstvím (Ef 2,4). vždycky ochotný odpouštět. Je to duchovní, transcendentní, všemohoucí, věčné, osobní dokonalé Bytí. Je pravda a láska.
„Bůh je nekonečně dokonalé bytí, a to je Nejsvětější Trojice“ (sv. Toribio de Mongrovejo)
41. V jakém smyslu je Bůh pravda? Bůh je Pravda sama a jako takový se neklame a nemůže klamat. On „je světlo a tma v něm vůbec není“ (1 Jan 1,5). Věčný Syn Boha, vtělená Moudrost, byl poslán na svět, „aby vydal svědectví Pravdě“ (Jan 18,37).
42. Jakým způsobem Bůh zjevuje, že je láska?
Bůh se zjevuje Izraeli jako Ten, který má silnější lásku než nějaká matka ke svým dětem, než ženich ke své nevěstě. On sám v sobě „je láska“ (1 Jan 4,8.16), který se bezvýhradně a nezištně dává, který „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (Jan 3,16), aby se svět spasil skrze něho. Tímže poslal svého Syna a seslal Ducha svatého, Bůh zjevuje, že je sám věčné sdílení lásky.
43. Co vyžaduje víra v jediného Boha?
Věřit v Boha Jediného vyžaduje: uznat jeho velikost a velebnost; žít ve stálém díkuvzdání; vždycky mu důvěřovat i v protivenstvích; uznávat jednotu a důstojnost všech lidí; správně užívat věcí, které stvořil;
44. Jaké je ústřední tajemství víry a křesťanského života?
Ústředním tajemstvím víry a křesťanského života je tajemství Nejsvětější Trojice. Křesťané jsou křtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
45. Může pouhý lidský rozum poznat tajemství Nejsvětější Trojice? Bůh zanechal nějakou stopu svého trinitárního Bytí ve stvoření a ve Starém zákonu, avšak intimnost jeho Bytí, jako Svaté Trojice tvoří nepřístupné tajemství pro pouhý lidský rozum a také pro víru Izraele, před vtělením Božího Syna a sesláním Ducha svatého. Toto tajemství zjevil Ježíš Kristus a je pramenem všech ostatních tajemství víry.
46. Co nám Ježíš Kristus zjevuje z tajemství Otce? Ježíš Kristus nám zjevuje, že Bůh je „Otec“, nejen jako Stvořitel vesmíru a člověka, nýbrž především protože od věčnosti plodí ve svém lůně Syna, který je jeho Slovem „odleskem jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty“ (Žid 1,3).
47. Kdo je Duch svatý, jehož nám zjevil Ježíš Kristus? Je to třetí Osoba Nejsvětější Trojice. Je Bůh, jeden a rovný Otci i Synu. „Vychází z Otce“ (Jan 15,26), který je počátek bez počátku, je prapůvodem celého trinitárního života. A vychází také ze Syna (Filiogue) skrze věčný dar, který Otec dává Synu. Duch svatý, seslaný Otcem a vtěleným Synem, uvádí církev „do poznání celé pravdy“ (Jan 16,13).
48. Jak církev vyjadřuje svou trinitární víru? Církev vyjadřuje svou trinitární víru tímže vyznává, že je jeden Bůh ve třech osobách: Otec, Syn a Duch svatý. Tři božské osoby jsou jeden jediný Bůh, protože každá z nich je totožná s plností jediné a nerozdílné božské přirozenosti. Božské Osoby jsou mezi sebou skutečně odlišné, skrze vztahy, jež je dávají do souvislosti jedna s druhou: Otec plodí Syna, Syn je plozen Otcem, Duch svatý vychází od Otce i Syna.
49. Jak působí božské Osoby? Božské Osoby jsou neoddělitelné ve své jedinečné podstatě a jsou také neoddělitelné ve svém působení: Trojice má jediné a totožné konání. Avšak v jediném božském působení každá Osoba je přítomna, podle způsobu, který je jí vlastní v Trojicí.
„Ó můj Bože, Trojice, které se klaním… uklidni mou duši: učiň z ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinutí. Kéž tě nikdy nenechám samu, nýbrž ať jsem tam, se vším, co jsem, celá bdělá ve své víře, celá adorující, celá obětovaná tvé stvořitelské činnosti“ (blah. Alžběta od Nejsv. Trojice).
50. Co to znamená, že je Bůh všemohoucí? Bůh se zjevil jako „Silný a Mocný“ (Ž 24,8-10), ten, pro něhož není „nic nemožné“ (Lk 1,37). Jeho všemohoucnost je všeobecná, tajemná a projevuje se ve stvoření světa z ničeho a člověka pro lásku, ale především ve Vtělení a Zmrtvýchvstání svého Syna a v tom, že nám dává přijetí za syny a že nám odpouští hříchy. Proto se církev často obrací svou modlitbou „k všemohoucímu a věčnému Bohu“ (,Omnipotens aeterne Deus…“).
51. Proč je důležité tvrdit, že: „Na počátku stvořil Bůh nebe i zemi“ (Gen 1,1)? Protože stvoření je základem všech Božích plánů spásy, ukazuje všemohoucí a moudrou lásku Boha; je prvním krokem ke Smlouvě jediného Boha s jeho lidem; je počátkem dějin spásy, jež vrcholí v Kristu; je to první odpověď na základní otázky člověka po vlastním původu a vlastním cíli.
52. Kdo stvořil svět? Otec, Syn a Duch svatý jsou jediným a nerozdělitelným počátkem stvoření, i když dílo stvoření se zvláště připisuje Bohu Otci.
53. Proč Bůh stvořil svět? Svět byl stvořen k slávě Boha, který chtěl ukázat a sdělit svou dobrotu a krásu. Konečným cílem stvoření však je, aby Bůh mohl být „všechno ve všem*“ (1 Kor 15,28), pro svou slávu a pro naše štěstí.
„Slávou Boha je živý člověk a život člověka je patření a Boha” (sv. Irenej)
54. Jak Bůh stvořil vesmír? Bůh svobodně stvořil svět s moudrostí a láskou. Svět tedy není produktem nutnosti, slepého osudu nebo náhody. Bůh tvoří „z ničeho“ (ex nihilo), uspořádaný a dobrý svět, který On nekonečným způsobem přesahuje. Bůh uchovává stvoření v bytí a řídí je, tímže mu dává schopnost jednat a tímže je vede k jeho naplnění skrze svého Syna a Ducha Stvořitele.
55. V čem spočívá Boží prozřetelnost? Ta spočívá v dispozici, kterou Bůh vede své tvory ke konečné dokonalosti, k níž je povolal, Bůh je svrchovaným autorem svého plánu, ale k jeho uskutečnění používá také spolupráce svých tvorů. Zároveň dává svým tvorům důstojnost, aby sami jednali a byly příčinou jedni druhých.
56. Jak spolupracuje člověk s Boží prozřetelností? Bůh respektuje svobodu člověku a daruje mu a žádá od něj, aby spolupracoval svou činností, svými modlitbami, ale také svým utrpením, tímže v něm vzbuzuje „to, že chce, i to, že pak jedná, aby se mu mohl líbit“ (Fil 2,13).
57. Je-li Bůh všemohoucí a prozřetelný, proč tedy existuje zlo? Na tuto jak bolestnou tak tajemnou otázku, může dát odpověď pouze celek křesťanské víry. Bůh není žádným způsobem, ani přímo ani nepřímo, příčinou zla. Osvěcuje tajemství zla ve svém Synu, Ježíši Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, aby přemohl velké mravní zlo, jímž je hřích lidí a které je kořenem jiných zel, aby přemohl zlo.
58. Proč Bůh dopouští zlo? Víra nám dává jistotu, že Bůh by nedopustil zlo, kdyby z téhož zla nezískal dobro. Bůh to úchvatně uskutečnil při smrti a zmrtvýchvstání Krista: vždyť z největšího mravního zla, zabití jeho Syna, získal největší dobra, oslavu Krista a naše vykoupení.
Nebe a země
59. Co stvořil Bůh? Písmo svaté říká: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gen 1,1). Církev ve vyznání víry prohlašuje, že Bůh je stvořitelem všech věcí viditelných i neviditelných, všech bytostí duchovních i hmotných, to je andělů a viditelného světa, a zvláště člověka.
60. Kdo to jsou andělé? Andělé jsou osobní tvorové, čistě duchovní, netělesné bytosti, neviditelné a nesmrtelné, vybavené inteligencí a vůlí. Tímže bez přestání patří na Boha tváří v tvář, ho oslavují a slouží jeho plánům jako poslové při plnění poslání spásy pro všechny lidi.
61. Jakým způsobem má církev užitek z pomoci andělů? Církev se v liturgii přidružuje k andělům, aby se klaněla Bohu, prosí o jejich přispění a slaví liturgickou památku některých z nich.
„Každý věřící má po svém boku anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu”“ (sv. Basil Veliký).
62. Co učí Písmo svaté o stvoření viditelného světa? Vyprávěním o „šesti dnech“ stvoření nám Písmo svaté dává poznat hodnotu toho, co bylo stvořeno, a jeho zaměření k Boží chvále a službě člověku. Každá věc má svou existenci od Boha, od něhož dostává vlastní dobrotu a dokonalost, vlastní zákony a své místo ve vesmíru.
63. Jaké místo má ve stvoření člověk? Člověk je vrcholem viditelného stvoření, protože je stvořen k obrazu a podobě Boha.
64. Jaký typ spojení existuje mezi stvořenými věcmi? Mezi tvory existuje vzájemná závislost a hierarchie, které chtěl Bůh. Zároveň existuje jednota a solidarita tvorů, protože všichni mají téhož Stvořitele, jsou jím milovány a jsou zaměřeny k jeho slávě. Respektovat zákony, vepsané do stvoření a vztahy vyplývající z přirozenosti věcí, je tedy principem moudrosti a základem mravnosti.
65. Jaký je vztah mezi dílem stvoření a vykoupení? Dílo stvoření vrcholí v ještě větším dílu vykoupení. Vždyť právě toto dává počátek novému stvoření, v němž všechno najde svůj plný smysl a své dovršení.
Člověk
66. V jakém smyslu je člověk stvořen „k Božímu obrazu“? Člověk je k Božímu obrazu v tom smyslu, že je schopen poznávat a svobodně milovat svého Stvořitele. Je jediným tvorem, kterého chtěl Bůh pro něho samého a kterého povolal, aby s ním sdílel jeho božský život v poznání a lásce.
Člověk, protože je Božím obrazem, má důstojnost osoby: není něco nýbrž někdo; je schopen poznávat se, svobodně se dávat a vstoupit do společenství s Bohem a s ostatními osobami.
67. Proč Bůh stvořil člověka? Bůh stvořil celého člověka, avšak člověk byl stvořen aby poznával Boha, sloužil Mu a miloval Ho, aby Mu věnoval v tomto světě celé stvoření jako díkuvzdání a aby byl vyvýšen k životu s Bohem v nebi. Pouze v tajemství vtěleného Slova nachází pravé světlo tajemství člověka, jenž je předurčen reprodukovat obraz vtěleného Božího Syna, který je dokonalým „obrazem neviditelného Boha*“ (Kol 1,15).
68. Proč lidé vytvářejí jednotu? Všichni lidé tvoří jednotu lidského pokolení, protože mají společný původ od Boha. Bůh totiž „stvořil z jednoho člověka celé lidské pokolení“ (Sk 17,26). Všichni pak mají jediného Spasitele a jsou povoláni mít podíl na věčné blaženosti Boha.
69. Jak duše a tělo vytvářejí v člověku jednotu? Lidská osoba je bytost zároveň tělesná a duchovní. Duch a hmota vytvářejí v člověku jedinou přirozenost. Tato jednota je tak radikální, že díky duchovní duši se tělo, které je hmotné, stává lidským a žijícím tělem a má podíl na důstojnosti Božího obrazu.
70. Kdo dává člověku duši? Lidská duše nepochází od rodičů, nýbrž je přímo stvořena Bohem a je nesmrtelná. Když umírá tělo, ona nezhyne, spojí se znovu s tělem ve chvíli konečného vzkříšení.
71. Jaký vztah vložil Bůh mezi muže a ženu? Muž a žena byli stvořeni Bohem ve stejné důstojnosti jako lidské osoby a zároveň se vzájemně doplňují jako muž a žena. Bůh je chtěl jednoho pro druhého, pro osobní společenství. Zároveň jsou povoláni k tomu, aby předávali lidský život, tímže v manželství vytvoří „jedno tělo“ (Gen 24) a ovládali zemi jako „správcové“ Boha.
72. Jaký byl původní stav člověka podle Božího plánu? Když Bůh stvořil muže a ženu, daroval jim zvláštní účast na svém božském životě ve svatosti a spravedlnosti. V Božím
plánu by člověk neměl ani trpět ani zemřít. Kromě toho v člověku vládla dokonalá harmonie v něm samém, mezi tvorem a Stvořitelem, mezi mužem a ženou, mezi prvním párem a celým stvořením.
Pád
73. Jak se chápe skutečnost hříchu? V dějinách člověka je přítomen hřích. Tato skutečnost se plně objasní pouze ve světle Božího zjevení a především ve světle Krista Spasitele všech, který rozhojňuje milost právě tam, kde se hojně vyskytuje hřích.
74. Co to je pád andělů? Tímto výrazem se označuje skutečnost, že satan a ostatní démoni, o nichž hovoří Písmo svaté i tradice církve, se z andělů, kteří byli Bohem stvoření dobří, změnili na zlé, protože svobodným a neodvolatelným rozhodnutím odmítli Boha a jeho království a tak dali vzniknout peklu pokoušejí připojit člověka ke své vzpouře proti Bohu, avšak Bůh potvrzuje v Kristu své jisté vítězství nad Zlým duchem.
75. V čem spočívá první hřích člověka? Člověk pokoušený ďáblem nechal vyhasnout ve svém srdci důvěru ke svému Stvořiteli a tímže ho neuposlechl, chtěl se stát „jako Bůh“ bez Boha a ne podle Boha (Gen 3,5). Tak Adam a Eva ihned ztratili pro sebe a pro všechny lidské bytosti prvotní milost svatosti a spravedlnosti.
76. Co je prvotní hřích? Prvotní hřích, v němž se všichni lidé rodí, je stav ztráty prvotní svatosti a spravedlnosti. Je to „převzatý“ hřích, nikoliv „spáchaný“; je to stav narození a ne osobní akt. Kvůli jednotě původu všech lidí se předává na Adamovy potomky s lidskou přirozeností, „ne napodobováním, nýbrž šířením“. Toto předávání zůstává tajemstvím, které plně nedokážeme pochopit.
77. Jaké následky vyvolává prvotní hřích? Následkem prvotního hříchu není lidská přirozenost zcela zkažená, nýbrž zraněná ve svých silách, je podrobena nevědomosti, utrpení, moci smrti a je nakloněná ke hříchu. Tato náklonnost se nazývá žádostivost.
78. Co pak nastává po prvním hříchu? Po prvním hříchu byl svět zaplaven hříchy, ale Bůh člověka neponechal moci smrti, nýbrž naopak mu tajemným způsobem předpověděl - v „protoevangeliu“ (Gen 3,15) - že zlo bude přemoženo a že člověk bude pozdvižen z pádu. To je první hlásání Mesiáše Vykupitele. Proto bude pád dokonce nazýván šťastná vina, „protože si zasloužil mít takového a tak velkého Vykupitele“ (liturgie velikonoční vigilie).
Druhá kapitola / Věřím v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího
79. Jaká je Radostná zvěst pro člověka? Je to zvěst, že Ježíš Kristus, „Syn Boha živého“ (Mt 16,1), zemřel a vstal z mrtvých. V době Heroda Velikého a císaře Augusta, Bůh splnil přísliby učiněné Abrahámovi a jeho potomstvu, tímže poslal „svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsem byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5).
80. Jak se šíří tato Radostná zvěst? První učedníci již od počátku měli vroucí touhu hlásat Krista, aby přivedli lid k víře v Něho. Také dnes se z láskyplného poznání Krista rodí touha hlásat evangelium a učit katechismu to znamená odhalit v jeho Osobě celý plán Boha a uvést lidstvo do společenství s ním.
„A v Ježíše Krista, jeho jediného Syna, našeho Pána“
81. Co znamená jméno „Ježíš“? Jméno „Ježíš“, dané andělem při Zvěstování, znamená „Bůh je spása“. Vyjadřuje jeho totožnost a jeho poslání, „ protože on spasí svůj lid od jeho hříchů“ (Mt 1,21). Petr tvrdí, že „pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12).
82. Proč se Ježíš nazývá „Kristus“? „Kristus“ v řečtině, „Mesiáš“ v hebrejštině, znamená „pomazaný“. Ježíš je Kristus, protože byl posvěcen Bohem, pomazán Duchem svatým pro vykupitelské poslání. Je Mesiášem, na kterého čekal Izrael, poslaný na svět Otcem. Ježíš přijal titul Mesiáše, avšak upřesnil jeho smysl: „ten který sestoupil z nebe“ (Jan 3,13), ukřižovaný a pak zmrtvýchvstalý, On je trpící služebník „který dává život jako výkupné za všechny“ (Mt 20, 28). Od jména Kristus pochází jméno křesťané.
83. V jakém smyslu je Ježíš „jednorozený Boží Syn“? On je jím v jedinečném a dokonalém smyslu. Ve chvíli křtu a proměnění (na hoře) Otcův hlas označuje Ježíše za svého „milovaného Syna“. Když se sám Ježíš představuje jako Syn, který „zná Otce“ (Mt 11,27), tvrdí, že má jedinečný a věčný vztah k Bohu svému Otci. On je „jednorozený Boží Syn“ (1 Jan 2,23), druhá Osoba Trojice. Je to střed apoštolské kázání: apoštolové „viděli jeho slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn*“ (Jan 1,14).
84. Co znamená titul „Pán“? V bibli tento titul obvykle označuje svrchovaného Boha. Ježíš si jej připisuje a zjevuje svou božskou svrchovanost skrze svou moc nad přírodou, nad démony, nad hříchem a především svým zmrtvýchvstáním. První křesťanská vyznání prohlašují, že moc, čest a sláva vzdávaná Bohu Otci patří také Ježíšovi: Bůh „mu dal Jméno, nad každé jiné jméno“ (Fil 2,11). On je Pánem světa a dějin, jediný, jemuž má člověk zcela podřídit svou osobní svobodu.**
„Ježíš Kristus byl počat působením Ducha svatého a narodil se z Panny Marie“
85. Proč se Boží Syn stal člověkem? Boží Syn se vtělil v lůně Panny Marie působením Ducha svatého: pro nás lidi a pro naši spásu, neboli pro smíření nás hříšníků s Bohem; aby nám dal poznat svou nekonečnou lásku; aby byl naším vzorem svatosti; aby nás učinil „účastnými své božské přirozenosti“ (1 Petr 1,4).
86. Co znamená slovo „Vtělení“? Církev nazývá „Vtělením“ tajemství obdivuhodné spojení božské a lidské přirozenosti v jediné božské Osobě Slova. Aby Boží Syn uskutečnil naši spásu, stal se „tělem“ (Jan 1,14) a tak se stal opravdu člověkem. Víra ve Vtělení je rozlišujícím znamením křesťanské víry.
87. Jakým způsobem je Ježíš Kristus pravý Bůh a pravý člověk? Ježíš je neoddělitelně pravý Bůh a pravý člověk v jednotě své božské Osoby. On, Boží Syn, který je „zplozený, ne stvořený, téže podstaty s Otcem*“, se stal pravým člověkem, naším bratrem, aniž by tím přestal být Bohem, naším Pánem.
88. Čemu učí v tomto ohledu Chalcedonský koncil (roku 451)? Chalcedonský koncil učí a vyznává „jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, jenž je dokonalý ve svém božství a dokonalý ve svém lidství, pravý Bůh a pravý člověk, složený z rozumné duše a těla, soupodstatný s Otcem skrze božství, soupodstatný s námi skrze lidství, „ve všem nám podobný, kromě hříchu“ (Žid 4,15); zplozený Otcem před věky podle božství a v těchto posledních časech se pro nás a pro naši spásu narodil z Panny Marie a Matky Boží podle lidství“.
89. Jak církev vyjadřuje tajemství Vtělení? Vyjadřuje to tak, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk s dvěma přirozenostmi, božskou a lidskou, jež nejsou smíšeny, nýbrž spojeny v Osobě Slova. Proto všechno v Ježíšově lidství - zázraky, utrpení, smrt“ - se musí připisovat jeho božské Osobě, která jedná skrze přijatou lidskou přirozenost.
„Jednorozený Synu a Slovo Boha, tys nesmrtelný, pro naši spásu ses ráčil vtělit do lůna svaté Matky Boží a vždy Panny Marie; Ty ses bez proměny stal člověkem a byls ukřižován; ó Kriste, Bože, tys svou smrtí přemohl smrt. Tys Jeden z Nejsvětější Trojice, oslavovaný s Otcem a Duchem svatým, spasiž nás!” (Byzantská liturgie sv. Jana Zlatoústého).
90. Měl Boží Syn, který se stal člověkem, duši s lidskou inteligencí? Boží Syn přijal tělo oživené lidskou rozumovou duší. Svou lidskou inteligencí se Ježíš naučil mnoha věcem prostřednictvím zkušenosti. Avšak i jako člověk měl Boží Syn také intimní a bezprostřední poznání Boha, svého Otce. Pronikal stejně do skrytých myšlenek lidí a plně poznával věčné plány, které přišel zjevit.
91. Jak se shodují dvě vůle vtěleného Slova? Ježíš má božskou i lidskou vůli. Boží Syn za svého pozemského života lidsky chtěl, co božsky rozhodl s Otcem a Duchem svatým pro naši spásu. Kristova lidská vůle bez odporu a bez zdráhání koná božskou vůli, nebo lépe je jí podřízena.
92. Měl Kristus pravé lidské tělo? Kristus vzal na sebe opravdu lidské tělo, skrze něž se neviditelný Bůh stal viditelným. Z tohoto důvodu může být lidská tvář Krista zobrazována a uctívána ve svatých obrazech.
93. Co představuje Ježíšovo Srdce? Ježíš nás poznal a miloval lidským srdcem. Jeho Srdce, probodené pro naši spásu, je symbolem oné nekonečné lásky, kterou miluje Otce i každého člověka.
94. „Počat působením Ducha svatého…“ Co znamená tento výraz? To znamená, že Panna Maria počala věčného Syna ve svém lůně, působením Ducha svatého a bez spolupráce nějakého muže? „Duch svatý sestoupí na tebe“ (Lk 1,35), jí řekl anděl při Zvěstování.
95. „…narodil se z Panny Marie“: proč je Maria opravdu Matka Boží? Maria je opravdu Matka Boží, protože je Matkou Ježíše (Jan 2,1; 19,25). Vždyť ten, který byl počat působením Ducha svatého a který se stal opravdu jejím synem, je věčným Synem Boha Otce. Je to sám Bůh.
96. Co to znamená „Neposkvrněné Početí“? Od věčnosti Bůh vyvolil Marii bez zásluh, aby byla Matkou jeho Syna. Aby splnila takové poslání byla počata neposkvrněná. To znamená, že skrze Boží milost a pro předvídané zásluhy Ježíše Krista Maria byla uchráněna prvotního hříchu již od svého početí.
97. Jak spolupracuje Maria na božském plánu spásy? Z Boží milosti Maria zůstala uchráněna jakéhokoliv osobního hříchu během své existence. Je „plná milosti“ (Lk 1,28), „celá Svatá“. A když jí anděl oznamuje, že má porodit „Syna Nejvyššího“ (Lk 1,32), dává svobodně svůj souhlas „v
poslušnosti víry“ (Řím 1,5). Maria se zcela nabízí osobě a dílu svého Syna Ježíše, tímže z celé duše přijímá božskou vůli spásy.
98. Co znamená panenské početí Ježíše? To znamená, že Ježíš byl počat v lůně Panny pouhou mocí Ducha svatého, bez zásahu muže. On je Synem nebeského Otce podle božské přirozenosti a Mariiným synem podle lidské přirozenosti, ale vlastně Božím Synem ve dvou přirozenostech, neboť je v něm jediná Osoba, totiž božská.
99. V jakém smyslu je Maria „vždycky pannou“? V tom smyslu, že „zůstala pannou při početí svého Syna, pannou při porodu, Panna těhotná, Panna matka, Panna věčná“ (sv. Augustin). A tedy, když evangelia hovoří o „Ježíšových bratrech a sestrách“, jedná se o nejbližší Ježíšovi příbuzné, podle výrazu, který používá Písmo svaté.
100. V jakém smyslu je Mariino duchovní mateřství všeobecné? Maria má jediného Syna, Ježíše, ale v něm se její duchovní mateřství rozšiřuje na všechny lidi, které On přišel spasit. Poslušná po boku nového Adama, Ježíše Krista je nová Eva, pravá matka živých, která s mateřskou láskou spolupracuje na jejich zrození a na jejich výchově v řádu milosti. Maria, Panna a Matka, je obrazem církve a jejím dokonalým uskutečněním.
101. V jakém smyslu je celý Kristův život tajemství? Celý Kristův život je událostí zjevení. Co je viditelné na pozemském životě Ježíše, vede k jeho neviditelnému Tajemství, především k tajemství jeho božského synovství: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14,19). Kromě toho, i když nám spása přichází především z Kříže a ze Zmrtvýchvstání, celý život Krista je tajemstvím spásy, protože všechno, co Ježíš učinil, řekl a trpěl, mělo za cíl spasit padlého člověka a uvést ho do jeho prvotního povolání Božího dítěte.
102. Jaké byly přípravy na Ježíšova tajemství? Je to především dlouhá naděje mnoha staletí, kterou znovu prožíváme v adventní době. Bůh, kromě temného očekávání, které vložil do srdce pohanů, prlprawl pnchod svého Syna prostřednictvím Starobylé Umluvy až k Janu Křtitelovi, ktery je posledním a největším z proroků.
103. Co učí evangelium o tajemstvích Ježíšova narození a dětství? O vánocích se nebeská sláva ukazuje ve slabosti dítěte, Obřezání Ježíše (Lk 2,21), je znamením jeho příslušnosti k hebrejskému lidu a předobrazem našeho křtu. Zjevení Páně - Král-Mesiáš Izraele, Boží Syn se ukázal pohanům. Při jeho Obětování ve chrámu, celé očekávání Izraele přichází v Simeonovi a Anně k setkání se svým Spasitelem.
Útěk do Egypta a vraždění neviňátek (Mt 2,13n) ohlašuje, že celý Kristův život bude ve znamení pronásledování; jeho návrat z Egypta připomíná Exodus a představuje Ježíše jako nového Mojžíše: On je pravý a definitivní osvoboditel.
104. Čemu nás učí skrytý život Ježíše v Nazaretu? Během svého skrytého života v Nazaretu Ježíš zůstává v mlčení obyčejného života. Umožňuje nám tak být s ním ve společenství, ve svatosti všedního života, který utváří modlitba, prostota, práce a rodinná láska. Jeho podřízenost Marii a Josefovi, jeho údajnému otci, je obrazem jeho synovské poslušnosti Otci. Maria a Josef svou vírou přijímají Ježíšovo tajemství, i když je vždy plně nechápou.
105. Proč se Ježíš přijímá od Jana „křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy?“ (Lk 3,3)? Aby zahájil svůj veřejný život přijetím křtu od Jana a předjímal „křestť“ své smrti, přijímá takto, aby byl zařazen mezi hříšníky, i když je bez hříchu, On „Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29). Otec prohlašuje, že je jeho „milovaný Syn“ (Mt 3,17) a Duch sestupuje na něho. Ježíšův křest je předobrazem našeho křtu.
106. Co odhalují Ježíšova pokušení na poušti? Ježíšova pokušení na poušti rekapitulují (krátce opakují) Adamovo pokušení i ona, jimž byl vystaven na poušti Izrael. Satan pokouší Ježíše v jeho synovské poslušnosti k poslání které mu svěřil Otec. Kristus, nový Adam, a jeho vítězství ohlašuje ono vítězství jeho utrpení, svrchovanou poslušnost jeho synovské lásky. Církev se připojuje k tomuto tajemství zvláště v liturgické postní době.
107. Kdo je vybídnut, aby se podílel na Božím království, které Ježíš hlásal a uskutečnil? Ježíš vybízí všechny lidi, aby se podíleli na Božím království. I nejhorší hříšník je povolán, aby se obrátil a přijal nekonečné milosrdenství Otce. Již zde na zemi patří Království těm, kteří je přijmou pokorným srdcem. A jim jsou také zjevena jeho tajemství.
108. Proč Ježíš ukazuje Království prostřednictvím znamení a zázraků? Ježíš doprovází své slovo znameními a zázraky, aby dosvědčil, že království je přítomno v něm v Mesiáši. I když uzdravuje některé osoby nepřišel, aby na zemi odstranil všechna zla, nýbrž především, aby nás osvobodil z otroctví hříchu. Vymítání démonů ohlašuje, že jeho kříž zvítězí nad „knížetem tohoto světa“ (Jan 12,31).
109. Jakou autoritu v království dává Ježíš svým apoštolům? Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, budoucích svědků svého zmrtvýchvstání a činí je účastnými na svém poslání a na své autoritě, aby učili, odpouštěli hříchy, budovali a spravovali církev. V tomto sboru dostává Petr „klíče království“ (Mt 16,19), zaujímá první místo s posláním střežit víru v její neporušenosti a utvrzovat své bratry.
110. Jaký je smysl Proměnění (na hoře)? V Proměnění se zjeví především Trojice: „Otec v hlasu, Syn v člověku, Duch v zářivém oblaku“ (sv. Tomáš Akvinský). Tímže Ježíš hovoří s Mojžíšem a Eliášem o své „smrti“ (Lk 9,31), ukazuje, že jeho sláva prochází křížem a dává předem zakoušet své zmrtvýchvstání a svůj slavný příchod, „který přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené“ (Fil 3,21).
„Ty ses proměnil na hoře, a tvoji učedníci, jak jen byli schopni, kontemplovali Tvou slávu, Kriste Bože, aby, až Tě uvidí ukřižovaného, pochopili, že Tvé utrpení bylo dobrovolné, a aby hlásali světu, že Ty opravdu vyzařuješ Otce” (Byzantská liturgie).
111. Jak probíhal mesiášský vstup do Jeruzaléma? V určenou dobu se Ježíš rozhodne vystoupit do Jeruzaléma, aby podstoupil své utrpení, aby zemřel a vstal z mrtvých. Jako král Mesiáš, který zjevně ukazuje příchod království, vstoupí do svého Města na oslu. Je přijat dětmi, jejichž volání je použito v eucharistickém Sanctus: „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosanna (spas nás)“ (Mt 21,9). Církevní liturgie zahajuje Svatý týden slavením tohoto vstupu do Jeruzaléma.
„Ježíš Kristus trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben“
112. Jak je důležité Ježíšovo velikonoční tajemství? Ježíšovo velikonoční tajemství, jež zahrnuje jeho utrpení, kříž, zmrtvýchvstání a oslavení, je středem křesťanské víry, protože se jednou provždy naplnil spásonosný plán Boha výkupnou smrti jeho Syna, Ježíše Krista.
113. Z čeho byl Ježíš obžalován, že byl odsouzen na smrt? Někteří izraelští předáci obvinili Ježíše, že jedná proti Zákonu, proti jeruzalémskému chrámu a zvláště proti víře v jediného Boha, protože se prohlašoval za Božího Syna. Proto ho předali Pilátovi, aby ho odsoudil na smrt.
114. Jak se Ježíš choval vůči Zákonu Izraele? Ježíš nezrušil Zákon daný Bohem Mojžíšovi na hoře Sinaj, ale dovedl jej k naplnění, tímže mu dal definitivní výklad. On je božský Zákonodárce, který zcela plní tento Zákon. Nadto je věrný Služebník přináší svou smírnou smrtí jedinou oběť, která je s to vykoupit všechny „viny spáchané v době, kdy ještě platila dřívější smlouva“ (Zid 9,15).
115. Jaký byl Ježíšův postoj ke chrámu v Jeruzalémě? Ježíš byl obviněn z nepřátelství vůči chrámu. A přesto ho ctil jako „dům svého Otce“ (Jan 2,16) a tam dával důležitou část svého učení. Ale také předpověděl jeho zničení, ve vztahu ke své smrti, a sám se představil jako konečný příbytek Boha uprostřed lidí.
116. Stavěl se Ježíš proti víře Izraele v jediného Boha a spasitele? Ježíš se nikdy nestavěl proti víře v jediného Boha, ani když konal božské dílo par excellence, které splňovalo mesiášské přísliby a zjevovalo, že je rovný Bohu: odpuštění hříchů. Ježíšův požadavek, aby v něho uvěřili a obrátili se, umožňuje pochopit tragické neporozumění velerady, která usoudila, že Ježíš je hoden smrti jako rouhač.
117. Kdo je odpovědný za Ježíšovu smrt? Ježíšovo utrpení a jeho smrt nemohou být kladeny za vinu ani všem tehdy žijícím Židům, ani jiným Židům, kteří po tom přišli v čase a prostoru. Vždyť každý hříšník, to je každý člověk, je skutečně příčinou a nástrojem utrpení Vykupitele, a mnohem závažněji jsou vinni ti, především křesťané, kteří často znovu upadají do hříchu nebo si libují v neřestech.
118. Proč je Kristova smrt součástí Božího plánu? Aby smířil se sebou všechny lidi propadlé kvůli hříchu smrti, Bůh se ujal láskyplné iniciativy poslat svého Syna, aby podstoupil smrt za hříšníky. Ježíšova smrt byla ohlašována ve Starém zákoně jako oběť trpícího Služebníka a došlo k ní „podle Písem“.
119. Jakým způsobem se Kristus sám obětoval Otci? Celý Kristův život je svobodná nabídka Otci, aby splnil jeho plán spásy. On dává „svůj život jako výkupné za všechny“ (Mk 10,45) a nabízí se jako „smírná oběť za hříchy“ (1 Jan 4,10), nebo-li jeho oběť dosáhne božské přízně pro celé lidstvo. Jeho utrpení a jeho smrt jasně ukazují, jak je jeho lidství svobodným a dokonalým nástrojem jeho božské lásky, která chce, aby se všichni lidé spasili.
120. Jak se Ježíšova oběť vyjadřuje při Poslední večeři? Při Poslední večeři s apoštoly v předvečer utrpení Ježíš předjímá, to je naznačuje a předem uskutečňuje svobodnou oběť sebe samého: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“, „toto je má krev, která se za vás vylévá…“ (Lk 22,19-20). Ustanovuje zároveň eucharistii jako „památku“ (1 Kor 11,25) své oběti a své apoštoly jako kněze Nové Umluvy.
121. K čemu dochází v agonii v Getsemanské zahradě? Navzdory hrůze, kterou vyvolává smrt v přesvatém lidství „Původce života“ (Sk 3,15), lidská vůle Božího Syna přijímá vůli Otce: aby nás zachránil přijímá, že ponese naše hříchy na svém těle, „tímže bude poslušný až k smrti“ (Fil 2,8).
122. Jaké jsou účinky Kristovy oběti na kříži? Ježíš svobodně nabídl svůj život na smírnou oběť, to je napravil naše viny naprostou poslušností své lásky až k smrti. Tato „láska až do krajnosti“ (Jan 13,1) Božího Syna smiřuje Otce s celým lidstvem. Velikonoční oběť Krista tedy vykupuje všechny lidi jedinečným a definitivním způsobem a otevírá jim společenství s Bohem.
123. Proč Ježíš vyzývá své učedníky, aby vzali svůj kříž? Tímže Ježíš vyzývá své učedníky, aby „vzali svůj kříž a následovali ho“ (Mt 16,24), chce tajemně přidružit k vykupitelské oběti právě ty, kteří jsou prvními uživateli jeho plodů.
124. Co se stalo s Kristovým tělem po jeho smrti? Kristus zažil pravou smrt a opravdové pohřbení, ale božská moc uchovala jeho tělo od porušení.
„Ježíš Kristus sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých“
125. Co to je „předpeklí“, do něhož Ježíš sestoupil? „Předpeklí“ - odlišné od pekla zavržení - to byl stav těch, spravedlivých i špatných, kteří zemřeli před Kristem. Ježíš, když se jeho duše spojila s božskou Osobou, dospěl do „pekel“ spravedlivých, kteří čekali na svého Vykupitele, aby konečně mohli dosáhnout patření na Boha. Když svou smrtí přemohl smrt a ďábla, který „má vládu nad smrtí“ (Žid 2,14), osvobodil spravedlivé, kteří čekali na Vykupitele a otevřel jim brány nebe.
126. Jaké místo zaujímá v naší víře Kristovo vzkříšení? Ježíšovo zmrtvýchvstání je vrcholná pravda naší víry v Krista a představuje, s křížem, podstatnou část velikonočního tajemství.
127. Jaká „znamení“ dosvědčují Ježíšovo vzkříšení? Kromě podstatného znamení, jímž je prázdný hrob, Ježíšovo zmrtvýchvstání je dosvědčeno ženami, které se jako první setkaly s Ježíšem a zvěstovaly to apoštolům. Ježíš se pak „zjevil Petrovi, potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou“ (1 Kor 15,5-6) a ještě jiným. Apoštolové si nemohli vymyslet zmrtvýchvstání, protože se jim to zdálo nemožné, a Ježíš je káral pro jejich „nevíru“.
128. Proč je Zmrtvýchvstání zároveň transcendentní událostí? I když je zmrtvýchvstání historicky dosvědčená událost, ověřitelná a dosvědčená znameními a svědectvími, jako vstup Kristova lidství do Boží slávy přesahuje a překonává dějiny jako tajemství víry. Z tohoto důvodu se vzkříšený Kristus neukázal světu, nýbrž svým učedníkům a učinil z nich své svědky před lidem.
129. Jaký je stav Ježíšova vzkříšeného lidství? Ježíšovo zmrtvýchvstání nebyl návrat do pozemského života. Jeho vzkříšené tělo, je to, které bylo ukřižováno, a má na sobě ještě znamení jeho Utrpení, ale už je účastno božského života s vlastnostmi oslaveného těla. Proto je zmrtvýchvstalý Kristus svrchovaně svobodný zjevit se svým učedníkům jak a kde chce a v různých podobách.
130. Jakým způsobem je zmrtvýchvstání dílem Nejsvětější Trojice? Kristovo vzkříšení je dílem transcendentního Boha. Tři Osoby jednají společně podle toho, co je jim vlastní: Otec projevuje svou moc; Syn „znovu přijímá“ život, který svobodně obětoval (Jan 10,17), tímže spojí svou duši se svým tělem, které Duch svatý oživí a oslaví.
131. Jaký má Zmrtvýchvstání smysl a spásonosný dosah? Zmrtvýchvstání je naplněním Vtělení. Dokazuje božství Krista, potvrzuje všechno, co konal a učil, a uskutečňuje božské přísliby v náš prospěch. Kromě toho, Zmrtvýchvstalý, vítěz nad hříchem a smrtí, je principem našeho ospravedlnění a vzkříšení: již nyní nám zjednává milost přijetí za syny, jež je skutečnou účastí na jeho životě jednorozeného Syna; později při slavném příchodu na konci časů vzkřísí z mrtvých naše tělo.
„Ježíš vstoupil na nebesa, sedí po pravici Otce všemohoucího“
132. Co představuje Nanebevstoupení? Po čtyřiceti dnech, kdy se ukazoval apoštolům pod rysy běžného lidství, které zakrývají jeho slávu Zmrtvýchvstalého, Kristus vystupuje na nebesa a sedí po pravici Otce. On je Pán, který již vládne se svým lidstvím ve věčné slávě Božího
Syna a neustále se za nás přimlouvá u Otce. Posílá nám svého Ducha a dává nám naději, že k němu jednoho dne přijdeme, když nám připravil místo.
„Odtud přijde soudit živé i mrtvé“
133. Jak vládne Pán Ježíš nyní? Pán vesmíru a dějin, Hlava své církve, oslavený Kristus zůstává tajemně na zemi, kde už jeho království začalo v církvi jako zárodek a počátek. Jednoho dne se vrátí ve slávě, ale ten čas neznáme. Proto žijeme v bdělosti a prosíme: „Přijď, Pane“ (Zj 22,20).
134. Jak se uskuteční Pánův návrat ve slávě? Po poslední kosmické katastrofé tohoto světa, který pomíjí, Kristův slavný příchod potvrdí konečné vítězství Boha v parusii a posledním soudu. Tak se vyplní Boží království.
135. Jak bude Kristus soudit živé i mrtvé? Kristus bude soudit mocí, kterou získal jako Vykupitel světa, jenž přišel zachránit lidi. Budou odhalena tajemství srdcí ale i chování každého vůči Bohu i k bližnímu. Každý člověk bude naplněn životem nebo odsouzen navěky podle svých skutků. Tak se uskuteční „Kristova plnost“ (Ef 4,13), v níž „Bůh bude všechno ve všem*“ (1 Kor 15,28).
Třetí kapitola / Věřím v Ducha svatého
136. Co chce říci církev, když vyznává: Věřím v Ducha svatého? Věřit v Ducha svatého, to znamená vyznávat, že On je třetí Osoba Nejsvětější Trojice“, „který je s Otcem i Synem zároveň uctíván a oslavován“. Duch svatý byl „poslán do našich srdcí“ (Gal 4,6), abychom přijali nový život Božích dětí.
137. Co znamená „spojené poslání Syna a Ducha“? V nerozdílné Trojici Syn a Duch jsou odlišní ale nerozdělitelní: od počátku do konce časů totiž, když Bůh posílá svého Syna, posílá také svého Ducha, který nás připojuje ke Kristu ve víře, abychom jako adoptivní děti nazývali Boha „ Otcem“. Duch je neviditelný, ale poznáváme ho skrze jeho působení, když nám zjevuje Slovo a když působí v církvi.
138. Jak se nazývá Duch svatý? „Duch svatý“ je vlastní jméno třetí Osoby Nejsvětější Trojice. Ježíš ho také nazývá: Duch Utěšitel (Přímluvce, Zastánce) a Duch pravdy. Nový zákon ho také nazývá: Duch Krista, Pána, Boha, Duch slávy, příslibu.
139. Jakými symboly se Duch svatý představuje? Je jich mnoho: živá voda, která vyvěrá z probodeného Kristova srdce a napájí pokřtěné; pomazání olejem, jež je svátostným znamením biřmování; oheň, který proměňuje vše, čeho se dotkne; mrak, temný nebo zářivý, v němž se zjevuje božská sláva; vkládání rukou, jímž se uděluje Duch, holubice, která sestupuje na Krista a zůstává nad ním při křtu.
140. Co to znamená, že Duch „mluvil skrze proroky“? Výrazem proroci se míní ti, kteří byli inspirovaní Duchem svatým, aby mluvili jménem Boha. Duch přivádí proroctví Starého zákona k naplnění v Kristu, jehož tajemství odhaluje v Novém zákoně.
141. Co koná Duch svatý v Janu Křtiteli? Duch naplňuje Jana Křtitele, posledního z proroků, který je pod jeho působením poslán, „aby připravil Pánu ochotný lid“ (Lk 1,17) a hlásal příchod Krista, Božího Syna: toho, na něhož viděl sestupovat Ducha a na něm zůstávat, „toho, který křtí Duchem svatým“ (Jan 1,33).
142. Jaké je dílo Ducha v Marii? Duch svatý v Marii přivádí k naplnění očekávání a přípravu Starého zákona na příchod Krista. Jedinečným způsobem ji naplňuje milostí a učiní její panenství plodným, aby porodila vtěleného Božího Syna. Udělá z ní Matku „úplného Krista“, to je Ježíše Hlavy a Církve jeho těla. Maria je přítomna mezi Dvanácti v den Letnic, když Duch zahajuje „poslední časy“, tímže veřejně ukáže církev.
143. Jaký je vztah mezi Duchem a Ježíšem Kristem v jeho pozemském poslání? Boží Syn byl pomazáním Ducha posvěcen na Mesiáše ve svém lidství již od Vtělení. Zjevuje ho svým učením a plní příslib daný Otcům; sdílí (komunikuje) jej rodící se církvi, když po svém Zmrtvýchvstání dýchne na apoštoly (Jan 20,22).
144. Co se stane v den Letnic? Padesát dní po zmrtvýchvstání, v den Letnic oslavený Ježíš Kristus vyleje Ducha v hojnosti a jasně ho ukazuje jako božskou Osobu, takže Nejsvětější Trojice je plně zjevena. Poslání Krista a Ducha se stává posláním církve vyslané, aby hlásala a šířila tajemství trinitárního společenství.
„Viděli jsme pravé Světlo, přijali jsme nebeského Ducha, našli jsme pravou víru: klanějme se nerozdílné Trojici, protože nás spasila“ (Byzantská liturgie, tropar svatodušních nešpor).
145. Co působí Duch v církvi? Duch buduje, oživuje a posvěcuje církev: Duch lásky znovu dává pokřtěným božskou podobnost, ztracenou následkem hříchu, a dává jim žít v Kristu sám život Svaté Trojice. Posílá je kázat a organizuje je v jejich vzájemných funkcích, aby všichni přinášeli „plody Ducha“ (Gal 5,22).
146. Jak působí Kristus a jeho Duch v srdci věřících? Kristus sdílí svého Ducha údům svého Těla, a Boží milost, která přináší své plody nového života v Kristu, podle Ducha. Konečně Duch svatý je učitel modlitby.
„Věřím ve svatou církev obecnou“
Církev v Božím plánu
147. Co znamená výraz církev? Označuje lid, který Bůh svolává a shromažďuje ze všech končin země, aby ustavil shromáždění těch, kteří se skrze víru a křest stávají Božími dětmi, údy Krista a chrámem Ducha svatého.
148. Jsou jiná jména a obrazy, jimiž bible označuje církev? V Písmu svatém nacházíme mnoho obrazů, jimiž se ozřejmují doplňující aspekty tajemství Církve. Starý zákon dává přednost obrazům spojeným s Božím lidem; Nový zákon těm, jež jsou spojeny v Kristem jako Hlavou lidu, který je jeho Tělem, a pak vzatým z pastýřského života (ovčinec, stádce, ovce), z venkovského (pole, oliva, vinice, vinný kmen), ze sídelního života (budova, kámen, příbytek, chrám) a z lidského (nevěsta, matka, rodina).
149. Jaký je počátek a dovršení církve? Církev nachází počátek a dovršení ve věčném plánu Boha. Byla připravena ve Staré Úmluvě vyvolením Izraele, znamením budoucího sjednocení všech národů. Byla založena slovy a činy Ježíše Krista, byla uskutečněna především prostřednictvím jeho výkupné smrti a jeho zmrtvýchvstání. Pak byla zjevena jako tajemství spásy skrze vylití Ducha svatého o Letnicích. Bude mít své dovršení na konci časů jak nebeské shromáždění všech vykoupených.
150. Jaké je poslání církve? Posláním církve je hlásat a zbudovat ve všech národech Boží království zahájené Ježíšem Kristem. Je zde na zemi zárodkem a počátkem tohoto spásonosného království.
151. V jakém smyslu je církev tajemství? Církev je tajemstvím, protože v její viditelné skutečnosti je přítomna duchovní, božská skutečnost, kterou lze zahlédnout jen očima víry.
152. Co to znamená, že církev je svátostí spásy? Znamená to, že je účinným znamením a nástrojem smíření a společenství lidí s Bohem i jednoty celého lidského pokolení.
Církev: Boží lid, Kristovo tělo, chrám Ducha
153. Proč je církev Božím lidem? Církev je Božím lidem, protože se Mu líbilo posvětit a spasit lidi, ne každého zvlášť, nýbrž tímže je ustavil jako jediný lid, shromážděný jednotou Otce a Syna a Ducha svatého.
154. Jako jsou charakteristické rysy Božího lidu? Původcem tohoto lidu, jehož se člověk stává členem prostřednictvím víry v Krista a křtem, je Bůh Otec, hlavou Ježíš Kristus, stavem důstojnost a svoboda Božích dětí, zákonem přikázání lásky, posláním být solí země a světlem světa, cílem Boží království, které již začalo na zemi.
155. V jakém smyslu má Boží lid účast na třech funkcích Krista: Kněze, Proroka a Krále? Boží lid se podílí na kněžském úřadu Krista, protože pokřtění bývají posvěcováni Duchem svatým, aby přinášeli duchovní oběti; podílí se na jeho prorockém úřadu, protože nadpřirozeným smyslem víry k ní neomylně přilne, prohlubuje ji a vydává o ní svědectví; podílí se na jeho královském úřadu službou, tímže napodobuje Krista, krále vesmíru, který se stal služebníkem všech, především chudých a trpících.
156. Jakým způsobem je církev Kristovým tělem? Skrze Ducha svatého Kristus, který zemřel a vstal z mrtvých, intimně v sobě spojuje své věřící a vytváří z nich své tělo. Takovým způsobem věřící v Krista, protože se Ho pevně drží, zvláště v eucharistii, jsou mezi sebou spojeni v lásce a vytvářejí jediné tělo, církev, jejíž jednota se uskutečňuje v rozmanitosti údů a funkcí.
157. Kdo je hlavou tohoto těla? Kristus „je Hlavou těla, to je církve“ (Kol 1, 18). Církev žije z něho, v něm a pro něho. Kristus a církev tvoří „celého Krista“ (sv. Augustin); „Hlava a údy jsou takřka jedna jediná mystická osoba“ (sv. Tomáš Akvinský).
158. Proč je církev také nazývána nevěstou Krista? Sám Pán se definoval jako „Ženich“ (Mk 2,19), který miloval svou církev a spojil se s ní Věčnou úmluvou. Vydal sám sebe za ni, aby ji očistil svou krví a „posvětil“ (Ef 5,26), je plodnou matkou všech Božích dětí. Zatímco výraz „tělo“ ozřejmuje jednotu „hlavy“ s údy, výraz „ženich“ vyzdvihuje odlišnost dvou v osobním vztahu.
159. Proč je církev nazývána chrámem Ducha svatého? Protože Duch svatý sídlí v těle, jímž je církev v její Hlavě a v jejích údech; kromě toho buduje církev v lásce Božím slovem, svátostmi, ctnostmi a charismaty.
„Co je náš duch, neboli naše duše pro naše údy, totéž je Duch svatý pro Kristovy údy, pro Kristovo tělo, jímž je církev (sv. Augustin).
160. Co jsou charismata? Charismata jsou zvláštní dary Ducha svatého udělované jednotlivcům k dobru lidí, pro potřeby světa a zvláště pro budování církve, jejímž učitelskému úřadu podléhá jejích rozlišení.
Církev je jedna, svatá, obecná a apoštolská
161. Proč je církev jedna? Církev je jedna, protože má za zdroj a vzor jednotu jediného Boha v Trojici božských osob: jejím zakladatelem je Ježíš Kristus, který obnovuje jednotu všech národů v jediném těle; její duší je Duch svatý, který spojuje všechny věřící ve společenství v Kristu. Má jednu jedinou víru, jediný svátostný život, jedinou apoštolskou posloupnost, jednu naději a tutéž lásku.
162. Kde existuje tato jediná Kristova církev? Jediná Kristova církev, jako společnost ustavená a organizovaná ve světě, existuje (subsitit in) v katolické církvi, již řídí Petrův nástupce a biskupové, kteří jsou s ním ve společenství. Pouze skrze ni lze obdržet plnost prostředků spásy, protože Pán svěřil všechna dobra Nové úmluvy pouze apoštolskému sboru, jehož hlavou je Petr.
163. Jak se dívat na nekatolické křesťany? V církvích a v církevních společenstvích, které se oddělily od plného společenství s katolickou církví, se nachaZ| mnoho prvků posvěcení a pravdy. Všechna tato dobra pocházejí od Krista a pobádají ke katolické jednotě. Členové těchto církví a společenství jsou ve křtu přivtěleni ke Kristu: my je proto uznáváme za bratry.
164. Jak se zasazovat za jednotu křesťanů? Touha znovu zřídit jednotu všech křesťanů je darem Krista a apelem Ducha. Týká se celé církve a uskutečňuje se obrácením srdce, modlitbou, vzájemným bratrským poznáváním, teologickým dialogem.
165. V jakém smyslu je církev svatá? Církev je svatá, protože jejím původcem je nejsvětější Bůh; Kristus vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a učinil ji posvěcující; Duch svatý ji oživuje láskou. V ní se nachází plnost prostředků spásy. Svatost je povolání a cíl pro každého jejího člena a cíl veškeré její činnosti. Církev zahrnuje do svého nitra Pannu Marii a četné svaté, jako vzory a přímluvce. Svatost církve je pramenem posvěcení jejích dětí, kteří zde na zemi uznávají, že jsou všichni hříšníci, kteří mají stále zapotřebí obrácení a očišťování.
166. Proč se církev nazývá katolická? Církev je katolická, to je všeobecná, protože je v ní přítomen Kristus: „Kde je Ježíš Kristus, tam je katolická církev“ (sv. Ignác z Antiochie). Hlásá celou a neporušenou víru, přináší a uděluje plnost prostředků spásy; je poslána ke všem národům všech dob a všech kultur.
167. Je i místní církev katolická? Každá místní církev je katolická (a to diecéze a eparchie) vytvořená společenstvím křesťanů, kteří jsou ve společenství víry a svátostí se svým biskupem, posvěceným v apoštolské posloupnosti a spojeným s římskou církví, která „předsedá v lásce“ (sv. Ignác z Antiochie).
168. Kdo patří do katolické církve? Všichni lidé různým způsobem patří nebo jsou zaměřeni na katolickou jednotu Božího lidu. Plně je začleněn do katolické církve ten, kdo má Kristova Ducha a je s ní spojen pouty vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství. Pokřtění, kteří plně neuskutečňují tuto katolickou jednotu, jsou v jistém, i když nedokonalém společenství katolické církve.
169. Jaký je vztah katolické církve k hebrejskému lidu? Katolická církev rozeznává svůj vztah k hebrejskému lidu ve faktu, že Bůh vyvolil tento lid přede všemi, aby přijal jeho Slovo. Hebrejskému lidu patří „přijetí za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus“ (Řím 9,5). Na rozdíl od jiných nekřesťanských náboženství hebrejská víra je již odpovědí na zjevení Boha ve Staré Umluvě.
170. Jaké je spojení katolické církve s nekřesťanskými náboženstvími? Pouto přátelství je dáno společným původem a cílem lidského pokolení. Katolická církev uznává, že to, co je dobré a pravdivé v jiných náboženstvích, pochází od Boha, je paprskem jeho pravdy a může to připravovat k přijetí evangelia a pobádat k jednotě lidstva v Kristově církvi.
171. Co znamená tvrzení: „Mimo církev není spásy“? To znamená, že každá spása pochází od Krista-Hlavy skrze církev, která je jeho tělem. Proto nemohou být spaseni ti, kteří, znajíce církev jako založenou Kristem a nutnou ke spáse, do ní nevstoupí a nevytrvají v ní. Zároveň díky Kristu a jeho církvi mohou dosáhnout věčné spásy ti, kteří bez své viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, ale upřímně hledají Boha a plní pod vlivem milostí jeho vůli, poznávanou skrze příkazy svědomí.
172. Proč musí církev hlásat evangelium celému světu? Protože Kristus přikázal: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Tento misionářský příkaz Pána má svůj pramen ve věčné lásce Boha, který poslal svého Syna a svého Ducha, protože „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli poznání pravdy“ (1 Tim 2,4).
173. Jakým způsobem je církev misionářská? Církev vedená Duchem svatým pokračuje během dějin v poslání samého Krista. Křesťané tedy mají všem svobodně hlásat Radostnou zvěst, kterou přinesl Kristus, tímže ho následují na jeho cestě ochotni také obětovat se až k mučednictví.
174. Proč je církev apoštolská? Církev je apoštolská svým původem, tímže je zbudována na „základě apoštolů“ (Ef 2,20); svým učením, které totožné s učením apoštolů; svou strukturou, protože byla zbudována, posvěcena a řízena apoštoly až do návratu Krista, a to díky jejich nástupcům biskupům ve společenství s Petrovým nástupcem.
175. V čem spočívá poslání apoštolů? Slovo apoštol znamená poslaný. Ježíš, poslaný Otcem, povolal k sobě dvanáct ze svých učedníků, ustanovil je za apoštoly a učinil z nich vybrané svědky svého vzkříšení a základy své církve. Dal jim příkaz, aby pokračovali v jeho poslání slovy: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21) a slíbil jim, že s nimi bude až do konce světa.
176. Co to je apoštolská posloupnost? Apoštolská posloupnost je předávání poslání a moci apoštolů jejich nástupcům, biskupům, prostřednictvím svátosti
(biskupského) svěcení. Díky tomuto předávání církev zůstává ve společenství víry a života se svým původem, zatímco během století organizuje pro šíření Kristova království na zemi celý svůj apoštolát.
Věřící: hierarchie, laikové, zasvěcený život
177. Kdo to jsou věřící? Věřící jsou ti, kteří jsou začleněni do Krista křtem, a stali se Božím lidem. Stali se jím vlastním způsobem účastnými kněžského, prorockého a královského poslání Krista, jsou povoláni uskutečňovat poslání, které Bůh svěřil církvi. Mezi nimi existuje pravá rovnost v jejich důstojnosti Božích dětí.
178. Jak je utvořen Boží lid? V církvi jsou skrze božské ustanovení posvěcení služebníci, kteří dostali svátost kněžství a tvoří církevní hierarchii. Ostatní jsou nazývání laikové. Z obou pak pocházejí věřící, kteří se zasvěcují zvláštním způsobem Bohu sliby evangelijních rad: čistoty v celibátu, chudoby a poslušnosti.
179. Proč Kristus ustanovil církevní hierarchii? Kristus ustanovil církevní hierarchii s posláním, aby pásla jeho lid jeho jménem. Tvoří ji posvěcení služebníci: biskupové, kněží a jáhnové. Na základě svátosti (kněžského a biskupského) svěcení biskupové a kněží jednají jménem Krista a jako Kristus Hlava; jáhnové slouží Božímu lidu v diakonii (službě) slova, liturgie a lásky.
180. Jak se uskutečňuje kolegiální ráz církevní služby? Podle příkladu dvanácti apoštolů, které Kristus vyvolil a společně poslal, jednota členů církevní hierarchie je ve službě společenství všech věřících. Každý biskup vykonává svou službu, jako člen biskupského sboru, ve společenství s papežem, tímže se s ním podílí na starosti o všeobecnou církev. Kněží vykonávají svou službu v kněžstvu místní církve ve společenství s biskupem a pod jeho vedením.
181. Proč má církevní služba také osobní ráz? Služba církevní hierarchie má osobní charakter, protože v síle svátosti (kněžského či biskupského) svěcení je každý odpovědný Kristu, který ho osobně povolal o udělil mu poslání.
182. Jaké je poslání papeže? Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra je stálý a viditelný princip a základ jednoty církve. Je náměstkem Krista, hlavou biskupského sboru a pastýřem celé církve, nad níž má z božského ustanovení plnou, bezprostřední a všeobecnou moc.
183. Jaký má úkol biskupský sbor? Biskupský sbor, ve společenství s papežem a nikdy bez něho, vykonává v církvi svrchovanou a plnou moc.
184. Jak biskupové provádějí své poslání učit? Biskupové ve společenství s papežem mají povinnost všem hlásat evangelium věrně a s autoritou jako autentičtí svědkové apoštolské víry, vybavení autoritou Krista. Boží lid nadpřirozeným smyslem víry neomylně přilne k víře pod vedením živého učitelského úřadu církve.
185. Kdy se uvádí ve skutek neomylnost učitelského úřadu církve? Neomylnost se uskutečňuje, když římský velekněz v síle své autority nejvyššího pastýře církve, nebo biskupský sbor ve společenství s papežem, zvláště když je shromážděn na ekumenickém koncilu, prohlásí definitivním aktem nějaké učení, týkající se víry nebo morálky. Věřící musí přijmout takové definice poslušností víry.
186. Jak vykonávají biskupové službu posvěcovat? Biskupové posvěcují církev, tímže udílejí Kristovu milost službou slova a svátostí, zvláště eucharistie, a také svou modlitbou, svým příkladem a svou prací.
187. Jak biskupové vykonávají svou vládní funkci? Každý biskup, jako člen biskupského sboru, nese kolegiálně starost o všechny místní církve a o celou církev s jinými biskupy spojenými s papežem. Biskup, jemuž je svěřena některá místní církev jí vládne autoritou vlastní, řádné a bezprostřední posvátné moci, vykonávané ve jménu Krista, dobrého Pastýře, ve společenství s celou církví a pod vedením Petrova nástupce.
188. Jaké je povolání věřících laiků? Laičtí věřící mají jako své vlastní povolání hledat Boží království, tímže osvětlují a uspořádávají časné věci podle Boha. Uvádějí ve skutek povolání ke svatosti a apoštolátu, adresované všem pokřtěným.
189. Jak se podílejí laičtí věřící na kněžském poslání Krista? Podílejí se na něm tím, že přinášejí - jako duchovní oběť „příjemnou Bohu skrze Ježíše Krista“ (1 Petr 2,5) - především v eucharistii – vlastní život se všemi skutky, modlitbami a apoštolskými iniciativami, rodinný život a každodenní práci životní obtíže snášené s trpělivosti i tělesné a duševní zábavy. Tak také laici oddaní Kristu a posvěcení Duchem svatým, obětují Bohu sám svět.
190. Jak se podílejí na prorockém poslání? Podílejí se na něm tím, že stále více přijímají ve víře Kristovo slovo a hlásají je světu svědectvím života a slovem, evangelizační činností a katechezí. Tato evangelizační činnost nabývá zvláštní účinnosti tím, že je prováděna v obvyklých světských podmínkách.
191. Jak se podílejí na královském poslání? Laici se podílejí na Kristově královské funkci tím, že dostali moc zvítězit nad hříchem v sobě i ve světě, odříkáním se a svatostí svého života. Vykonávají různé služby ve společenství a prosycují mravní hodnotou časné aktivity člověka a společenské instituce.
192. Co to je zasvěcený život? Je to životní stav, uznaný církví. Je to svobodná odpověď na zvláštní Kristovo volání, kterou se zasvěcení zcela oddávají Bohu a usilují o dokonalost lásky pod vlivem Ducha svatého. Takové zasvěcení se vyznačuje uplatňováním evangelních rad.
193. Co poskytuje zasvěcený život poslání církve? Zasvěcený život se podílí na poslání církve plnou oddaností Kristu a bratřím tím, že vydává svědectví o naději nebeského království.
Věřím ve společenství svatých
194. Co znamená výraz společenství svatých? Tento výraz poukazuje především na společnou účast všech členů církve na svatých věcech (sancta): víra, svátosti, zvláště eucharistie, charismata a jiné duchovní dary. Kořenem společenství je láska, která „nemyslí jen na sebe“ (1 Kor 13,5), ale pobádá věřícího, aby „dal všechno ke společnému užitku“ (Sk 4,32), i vlastní majetek ke službě chudším.
195. A co ještě znamená výraz společenství svatých? Tento výraz také označuje společenství svatých osob (sancti), to je těch, kteří jsou skrze milost spojeni s Kristem, jenž zemřel a vstal z mrtvých. Někteří jsou poutníci na zemi; jiní, kteří už odešli z tohoto života, a očišťují se také za pomoci našich modliteb; a konečně jiní, kteří se už těší z Boží slávy a přimlouvají se za nás. Ti všichni společně tvoří v Kristu jedinou rodinu, církev, ke chvále a slávě Trojice.
Maria, Matka Krista a Matka církve
196. V jakém smyslu je blahoslavená Panna Maria Matkou církve? Blahoslavená Panna Maria je Matka církve v řádu milosti, protože zrodila Ježíše, Božího Syna, Hlavu těla, jímž je církev. Ježíš, umírající na kříži, ji označil jako matku učedníkovi těmito slovy: „Ženo, hle tvůj syn“ (Jan 19,26-27).
197. Jak Panna Maria pomáhá církvi? Po nanebevstoupení svého Syna Panna Maria pomáhá svými modlitbami počínající církvi. Také po svém nanebevzetí i nadále se přimlouvá za své děti a pro všechny je vzorem víry a lásky a vykonává svůj spásonosný vliv, který vyvěrá z bezmezné hojnosti Kristových zásluh. Věřící v ní vidí obraz a předjímání zmrtvýchvstání, jež na ně čeká, a vzývají ji jako přímluvkyni, pomocnici, zachránkyni a prostřednici.
198. Jaký druh úcty se vzdává Svaté Panně? Je to zvláštní kult, ale podstatně se liší od kultu adorace, vzdávaného pouze Nejsvětější Trojici. Tento speciální kult úcty nachází zvláštní výraz v liturgických svátcích věnovaných Matce Boží a v mariánské modlitbě, jako je svatý růženec stručný souhrn celého evangelia.
199. Jakým způsobem je Maria eschatologickým obrazem církve? Když církev hledí na Marii, celou svatou a již oslavenou na těle i na duši, kontempluje v ní to, k čemu je sama povolána, aby byla na zemi a čím bude v nebeské vlasti.
„Věřím v odpuštění hříchů“
200. Jak se odpouštějí hříchy? První a hlavní svátostí k odpuštění hříchů je křest. Pro hříchy spáchané po křtu Kristus ustanovil svátost smíření nebo pokání, kterou je pokřtěný smiřován s Bohem a s církví.
201. Proč má církev moc odpouštět hříchy? Církev má poslání i moc odpouštět hříchy, protože jí to udělil sám Kristus. „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23).
„Věřím ve vzkříšení těla“
202. Co označuje výraz tělo, a jaká je jeho důležitost? Výraz tělo označuje člověka v jeho stavu slabosti a smrtelnosti. „Tělo je základem spásy“ (Tertullián). Vždyť věříme v Boha, Stvořitele těla; věříme ve Slovo, jež se stalo tělem, aby vykoupilo tělo; věříme ve vzkříšení těla, dovršení stvoření a vykoupení těla.
203. Co znamená „vzkříšení těla“? To znamená, že konečný stav člověka nebude pouze duchovní duše oddělená od těla, nýbrž že se jednoho dne i naše smrtelná těla vrátí k životu.
204. Jaký je vztah mezi zmrtvýchvstáním Krista a naším? Jako Kristus opravdu vstal z mrtvých a žije navždy, tak také On sám vzkřísí v poslední den všechny s tělem, jež nepodléhá zkáze: „ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,29).
205. Co se stane s naším tělem a duší po smrti? Smrtí dochází k oddělení duše od těla, tělo propadá zkáze, zatímco duše, která je nesmrtelná, jde vstříc Božímu soudu a čeká na opětné spojení s tělem, až vstane proměněné při příchodu Pána. Pochopit jak dojde ke zmrtvýchvstání překonává možnosti naší obrazivosti a našeho rozumu.
206. Co to znamená umřít v Ježíši Kristu? To znamená umřít v Boží milosti, bez smrtelného hříchu v duši. Věřící v Krista podle Jeho příkladu, může tak přeměnit svou smrt v akt poslušnosti a lásky k Otci. „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít“ (2 Tim 2,11).
„Věřím ve věčný život“
207. Co to je věčný život? Věčný život je onen (život), který začne hned po smrti. Nebude mít konce. U každého bude předcházet zvláštní soud, vykonaný Kristem, soudcem živých i mrtvých, a bude potvrzen posledním soudem.
208. Co to je zvláštní soud? Je to soud bezprostřední odměny, kterou každý hned po své smrti dostává od Boha ve své nesmrtelné duši, podle své víry a svých skutků. Touto odměnou je vstup do nebeské blaženosti, bezprostředně nebo po náležitém očištění, nebo věčné zavržení v pekle.
209. A co se míní výrazem „nebe“? Výrazem „nebe“ se míní stav nejvyššího a konečného štěstí. Ti, kdo umírají v Boží milosti a nemají zapotřebí dalšího očišťování jsou shromážděni kolem Ježíše a Marie, andělů a svatých. Vytvářejí tak nebeskou církev, kde vidí Boha „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12), žijí ve společenství lásky s Nejsvětější Trojicí a přimlouvají se za nás.
„Život ve své samé skutečnosti a pravdě je Otec, který skrze Syna v Duchu svatém, vylévá na nás jako pramen své nebeské dary. A pro svou dobrotu opravdu slibuje i nám lidem božské dary věčného života” (sv. Cyril Jeruzalémský).
210. Co to je očistec? Očistec je stav těch, kteří umírají v Božím přátelství, ale, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, mají ještě zapotřebí očišťování, než vstoupí do nebeské blaženosti.
211. A jak my můžeme pomáhat očišťování duší v očistci? V síle obcování svatých věřící ještě putující na zemi mohou pomáhat duším v očistci, tímže za ně obětují modlitby, zvláště eucharistickou oběť, ale také almužny, odpustky a kající skutky.
212. V čem spočívá peklo? Spočívá ve věčném zavržení těch, kteří svobodným rozhodnutím umírají ve smrtelném hříchu. Hlavním trestem pekla je věčné oddělení od Boha, v němž jedině má člověk život a štěstí, pro něž byl stvořen a po nichž dychtí. Kristus vyjadřuje tuto skutečnost slovy: „Pryč ode mne, zlořečení, do věčného ohně“ (Mt 25,41).
213. Jak se srovnává existence pekla s nekonečnou dobrotou Boha? I když Bůh „chce, aby se všichni dali na pokání“ (2 Petr 3,9), přesto respektuje jeho rozhodnutí, protože stvořil člověka svobodného a odpovědného. A proto se sám člověk zcela nezávisle vylučuje ze společenství s Bohem ve chvíli své smrti, tvrdošíjně Ipí na smrtelném hříchu, tímže odmítá milosrdnou lásku Boha.
214. V čem bude spočívat poslední soud? Poslední soud (všeobecný) bude spočívat v rozsudku blaženého života nebo věčného zavržení, které Pán Ježíš, až se vrátí jako soudce živých a mrtvých, vynese nad „spravedlivými i nespravedlivými“ (Sk 24,15), kteří budou všichni před ním shromážděni. Po tomto posledním soudu vzkříšené tělo se bude podílet na odměně, kterou duše dostala při zvláštním soudu.
215. A kdy nastane tento soud? Tento soud nastane na konci světa, jehož den a hodinu zná pouze Bůh.
216. Co to je „naděje na nová nebesa a novou zemi“? Po posledním soudu, sám vesmír osvobozený od otroctví porušení bude se podílet na Kristově slávě, tím že slavnostně zahájí „nová nebesa a novou zemi“ (2 Petr 3,13). Tak bude dosaženo plnosti Božího království, definitivní uskutečnění spásonosného plánu Boha „sjednotit v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (Ef 1,10). Bůh pak bude „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), ve věčném životě.
„Amen“
217. Co znamená Amen, jímž končí naše vyznání víry? Hebrejské slovo Amen, jímž také končí poslední kniha Písma svatého, některé modlitby Nového zákona i liturgické modlitby církve, znamená naše důvěryplné a bezvýhradné „Ano“ k tomu, co jsme vyznali, že věříme, zcela se spoléhajíce na toho, který je definitivní „Amen“ (Zj 3,14): Kristus Pán.
Druhá část / Slavení křesťanského tajemství
První díl / Svátostná ekonomie
218. Co to je liturgie? Liturgie je slavení Kristova tajemství a zvláště jeho velikonočního tajemství. V ní se prostřednictvím kněžského úřadu Ježíše Krista, znameními ukazuje a uskutečňuje posvěcení lidí a mystické tělo Krista, to je hlava a údy, koná veřejný kult vzdávaný Bohu.
219. Jaké místo zaujímá liturgie v životě církve? Liturgie posvátná akce po výtce vytváří vrchol, k němuž směřuje činnost církve a zároveň je pramenem, z něhož vyvěrá její životní síla. Skrze liturgii Kristus s ní a skrze ni pokračuje ve svém díle našeho vykoupení.
220. V čem spočívá svátostná ekonomie? Svátostná ekonomie spočívá v komunikaci (sdílení) plodů Kristova vykoupení prostřednictvím slavení svátostí církve a zvláště eucharistie, „dokud nepřijde“ (1 Kor 11,26).
První kapitola / Velikonoční tajemství v době církve
Liturgie – dílo Nejsvětější Trojice
221. Jakým způsobem je Otec pramenem a cílem liturgie? V liturgii nás Otec naplňuje svým požehnáním ve vtěleném Synu. který pro nás zemřel a vstal z mrtvých, a vylévá do našich srdcí Ducha svatého. Zároveň církev velebí Otce klaněním, chválou, díkuvzdáním a snažně prosí o dar jeho Syna a vylití Ducha svatého.
222. Jak působí v liturgii Kristus? Vzkříšený a oslavený Kristus v církevní liturgii znamená a hlavně uskutečňuje své velikonoční tajemství. Tímže dal apoštolům Ducha svatého, udělil jim a jejich nástupcům moc uskutečňovat dílo spásy skrze eucharistickou oběť a svátosti, v nichž on sám působí, aby uděloval svou milost věřícím všech dob a v celém světě.
223. Jak působí Duch svatý v liturgii vůči církvi? V liturgii se uskutečňuje nejtěsnější spolupráce Ducha svatého s církví. Duch svatý připravuje církev na setkání s jejím
Pánem, připomíná a ukazuje Krista víře shromáždění; zpřítomňuje a aktualizuje Kristovo tajemství; spojuje církev s životem a posláním Krista a dává jí, aby v ní přinášel plody dar společenství.
Velikonoční tajemství ve svátostech církve
224. Co to jsou svátosti a které to jsou? Svátosti jsou vnímatelná a účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená církvi, skrze něž se nám uděluje božský život. Je jich sedm: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, (kněžské) svěcení a manželství.
225. Jaký vztah mají svátosti ke Kristu? Tajemství Kristova života jsou základem toho, co Kristus nyní prostřednictvím služebníků své církve rozdává ve svátostech.
„Co bylo viditelné na našem Spasiteli, přešlo do jeho svátostí“ (sv. Lev Veliký).
226. Jaké je spojení mezi svátostmi a církví? Kristus svěřil svátosti své církvi. Jsou „církve“ ve dvojím významu: jsou „z ní“, protože jsou úkonem církve, jež je svátostí Kristovy činnosti; a jsou „pro ni“, v tom smyslu, že budují církev.
227. Co to je svátostný charakter? Je to duchovní pečeť, udělená svátostmi křtu, biřmování a kněžského svěcení. Je to příslib a záruka božské ochrany.V síle této pečeti je křesťan připodobněn Kristu a různým způsobem se podílí na jeho kněžství. Náleží k církvi podle různých stavů a funkcí. Je tedy zasvěcen božskému kultu a službě církve. Protože je charakter nezničitelný, svátosti, jež jej vtiskují, se přijímají jen jednou za život.
228. Jaký vztah mají svátosti k víře? Svátosti nejenže víru předpokládají, nýbrž ji slovy a obřadnými prvky živí, posilují a vyjadřují. Odtud pochází starobylé úsloví: „Lex orandi, lex credendi“, totiž že církev věří tak, jak se modlí.
229. Proč jsou svátosti účinné? Svátosti jsou účinné ex opere operato, (už tím, že se koná svátostný úkon) protože v nich působí Kristus, jenž udílí totiž milost, kterou znamenají, nezávisle na osobní svatosti služebníka. Nicméně plody svátostí závisejí také na dispozicích toho, kdo je přijímá.
230. Z jakého důvodu jsou svátosti nutné pro spásu? Pro věřící v Krista jsou svátosti nutné pro spásu, i když nejsou uděleny všechny jednotlivému věřícímu, protože udělují svátostné milosti, odpuštění hříchů, přijetí za Boží děti, připodobnění Kristu Pánu a příslušnost do církve.
231. Co to je svátostná milost? Svátostná milost je milost Ducha svatého, vlastní každé svátosti. Tato milost pomáhá věřícímu na jeho cestě ke svatosti, a stejně tak pomáhá církvi, aby rostla v lásce a vydávala svědectví.
232. Jaký je vztah mezi svátostmi a věčným životem? Ve svátostech církev již dostává záruku věčného života, i když nadále „očekává v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Ježíše Krista“ (Tit 2,13).
Druhá kapitola / Svátostné slavení velikonočního tajemství
Slavit církevní liturgii
Kdo slaví?
233. Kdo koná v liturgii? Liturgii koná „celý Kristus“ („Christus Totus”) Hlava i Tělo. Jako velekněz celebruje se svým Tělem, jímž je nebeská i pozemská církev.
234. Kdo koná nebeskou liturgii? Nebeskou liturgii konají andělé, svatí Staré i Nové Úmluvy, zvláště Matka Boží, apoštolové, mučedníci a „nesmírné množství, které by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků (Zj 7,9). Když slavíme ve svátostech tajemství spásy, účastníme se této nebeské liturgie.
235. Jakým způsobem slaví liturgii církev na zemi? Církev na zemi slaví liturgii jako kněžský lid, v němž každý dělá úkony podle své funkce v jednotě Ducha svatého: pokřtění přinášejí sebe v duchovní oběť; posvěcení služebníci celebrují podle svěcení, které dostali ke službě všech členů církve; biskupové a kněží jménem Krista-Hlavy (in persona Christi).
Jak slavit?
236. Jak se slaví liturgie? Liturgická slavnost je utkána ze znamení a symbolů, jejichž význam je zakořeněn ve stvoření a v lidských kulturách, upřesňuje se událostmi Staré Umluvy a plně se zjevuje v Osobě a díle Krista.
237. Odkud pocházejí svátostná znamení? Některá pocházejí ze stvoření (světlo, voda, oheň, chléb, víno, olej), jiná ze společenského života (umývání, pomazání, lámání chleba); další pak s dějin spásy Staré Umluvy (obřady Paschy, oběti, vkládání rukou, zasvěcování). Tato znamení, z nichž některá jsou směrodatná a neměnná, přijatá Kristem, se stávají nositeli působení spásy a posvěcení.
238. Jaká souvislost existuje mezi úkony a slovy při slavení svátostí? Při slavení svátostí jsou úkony a slova úzce spojeny. Vždyť i když jsou symbolické úkony již samy sebou řečí, přesto je nutné, aby Boží slovo a odpověď víry doprovázely a oživovaly tyto úkony. Jsou také neoddělitelné, jako znamení a učení, slova a liturgické úkony, protože uskutečňují, co naznačují.
239. Za jakých podmínek má ve slavení liturgie svou funkci zpěv a hudba? Protože zpěv a hudba jsou úzce spojeny s liturgickou akcí a proto musejí respektovat následující měřítka: shoda textů, přednostně vzatých z Písma a z liturgických pramenů, s katolickým učením; vyjádření krásy modlitby; kvalita hudby; účast shromáždění kulturní bohatství Božího lidu a posvátný a slavnostní ráz slavení liturgie. „Kdo zpívá, dvakrát se modlí“ (sv. Augustin).
240. Jaký mají účel posvátné obrazy? Obraz Krista je liturgická ikona per excellence (po výtce). Ostatní, které představují Madonu a svaté znamenají a osla vují Krista, který je v nich oslaven. Hlásají totéž evangelijní poselství, jež předává Písmo svaté pomocí slov a napomáhají vzbuzovat a živit víru věřících.
Kdy slavit?
241. Co je středem liturgické doby? Středem liturgické doby je neděle, základ a jádro celého liturgického roku, který má svůj vrchol v každoroční slavnosti Paschy (velikonoc), svátku všech svátků.
242. Jakou funkci má liturgický rok? Liturgickým rokem církev zpřítomňuje celé tajemství Krista, od vtělení až po jeho slavný návrat. V určitých dnech církev se zvláštní láskou uctívá blahoslavenou Marii, Matku Boží a koná také připomínku svatých, kteří žili pro Krista, s ním trpěli a s ním jsou oslaveni.
243. Co to je liturgie hodin? Liturgie hodin je veřejná a společná modlitba církve, je to modlitba Krista s jeho tělem, církví. Jejím prostřednictvím tajemství Krista, které slavíme v eucharistii, posvěcuje a přeměňuje čas každého dne. Tvoří ji hlavně žalmy a jiné biblické texty a také spisy Otců a duchovních učitelů.
Kde slavit?
244. Potřebuje církev místa pro slavení liturgie? Kult „v duchu a v pravdě“ (Jan 4, 24) v Nové Úmluvě není vázán na nějaké výlučné místo, protože Kristus je pravý chrám Boha, skrze něhož se také křesťané a celá církev stávají působením Ducha svatého, chrámem živého Boha. Nicméně Boží lid, ve své pozemské situaci, potřebuje místa, kde by se mohlo společenství shromáždit ke slavení liturgie.
245. Co to jsou posvátné budovy? Jsou to Boží domy a symboly církve, která žije na onom místě, jakož i nebeského příbytku. Jsou to místa modlitby, v nichž církev slaví především eucharistii a klaní se Kristu, skutečně přítomnému ve svatostánku.
246. Která místa uvnitř kostela jsou privilegovaná? Jsou to: oltář, svatostánek, schránka posvátného křižma, stolec (katedra) biskupa nebo kněze, ambon, křestní pramen, zpovědnice.
Liturgické rozdíly a jednota tajemství
247. Proč je jediné Kristovo tajemství slaveno v církvi podle různých liturgických tradic? Protože nesmírné bohatství Kristova tajemství nemůže vyčerpat jediná liturgická tradice. Už od počátku tedy toto bohatství našlo v různých národech a kulturách výrazy charakterizované úchvatnou rozmanitostí a komplementaritou (vztahem doplňkovost i - úžasně se doplňují).
248. Které měřítko zaručuje jednotu v rozmanitosti? Je to věrnost apoštolské tradici, to je společenství víry a svátostí přijatých od apoštolů, společenství, které je označeno a zaručováno apoštolskou posloupností. Církev je katolická: může tedy do své jednoty integrovat (zahrnout) všechna opravdová bohatství kultur.
249. Je v liturgii všechno neměnné? V liturgii a zvláště v liturgii svátostí je jedna část neměnná, protože je „z božského ustanovení“, které církev věrně střeží. Existují však části podléhající změně; církev má moc a někdy i povinnost přizpůsobit je kulturám různých národů.
Druhý díl / Sedm svátostí církve
250. Jak se rozlišuje sedm svátostí? Sedm svátostí se rozlišují na svátosti uvedení do křesťanské víry: křest, biřmování a eucharistie, svátosti uzdravení: pokání (smíření) a pomazání nemocných; svátosti služby společenství: kněžské svěcení a manželství. Týkají se důležitých chvil křesťanského života. Všechny svátosti jsou zaměřeny na eucharistii „jako a svůj specifický cíl“ (sv. Tomáš Akvinský).
První kapitola / Svátosti uvedení do křesťanského života
251. Jak se provádí uvedení do křesťanského života? Provádí se skrze tři svátosti, jimiž se kladou základy křesťanského života: věřící, znovuzrození ve křtu, jsou posíleni biřmováním a jsou živeni eucharistií.
Svátost křtu
252. Jak se nazývá první svátost uvedení do křesťanského života? Nazývá se především křest kvůli ústřednímu obřadu, jímž se slaví: „pokřtít“ znamená „ponořit“ do vody. Pokřtěný je ponořen do smrti Krista a s ním povstává, jako „nové stvoření“ (2 Kor 5,17). Nazývá se také „koupel znovuzrození a obnovení Duchem svatým“ (Tit 3,5) a „osvícení“ protože pokřtěný se stává „synem světla“ (Ef 5,8).
253. Jak je křest předobrazen ve Starém zákoně? Ve Starém zákoně nacházíme různá předobrazení křtu: vodu, pramen života a smrti, Noemovu archu, která zachraňuje prostřednictvím vody; přechod Rudým mořem, který osvobozuje Izrael z egyptského otroctví; přechod Jordánem, který uvádí Izrael do zaslíbené země, obrazu věčného života.
254. Kdo přivádí k naplnění tyto předobrazy? Ježíš Kristus, který se dává na počátku svého veřejného života pokřtít Janem Křtitelem v Jordánu; na kříži z jeho probodeného boku vytryskne krev a voda, znamení křtu a eucharistie, a po vzkříšení svěřuje apoštolům toto poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19-20).
255. Od kdy církev uděluje křest a komu? Ode dne Letnic církev uděluje křest každému, kdo věří v Ježíše.
256. Co je podstatnou částí obřadu křtu? Podstatný obřad této svátosti se slaví trojnásobným ponořením do křestní vody nebo litím vody na hlavu, zatím vzývá jméno Otce i Syna i Ducha svatého.
257. Kdo může přijmout křest? Každá ještě nepokřtěná osoba je schopna přijmout křest.
258. Proč církev křtí děti? Protože, tímže se narodily s dědičným hříchem, mají zapotřebí být osvobozeni z moci zlého ducha a být přeneseny do království svobody Božích dětí.
259. Co se požaduje od křtěnce? Od každého křtěnce se požaduje vyznání víry, vyjádřené osobně, jde-li o dospělého člověka, nebo od rodičů a církve, jedná-li se o dítě. Také kmotr a kmotřenka a celé církevní společenství mají část odpovědnosti při přípravě křtu (katechumenát), ale i při rozvoji víry a křestní milosti.
260. Kdo může křtít? Řádnými služebníky (vysluhovateli) křtu jsou biskupové a kněží, v latinské církvi také jáhnové. V případě nutnosti může křtít každý, jen když má úmysl udělat to, co koná církev: vylévá vodu na hlavu kandidáta a pronáší trinitární křestní formuli: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.
261. Je křest nutný pro spásu? Křest je nutný ke spáse pro ty, kterým bylo hlásáno evangelium a kteří mají možnost požádat o tuto svátost.
262. Může se člověk spasit bez křtu? Protože Kristus zemřel pro spásu všech lidí, mohou se spasit bez křtu ti, kteří umírají pro víru (křest krve), katechumeni a všichni, kdo z podnětu milosti, aniž znají Krista a církev, upřímně hledají Boha a usilují plnit jeho vůli (křest touhy). Co se týká dětí zemřelých bez křtu, liturgie církve je svěřuje Božímu milosrdenství.
263. Jaké jsou účinky křtu? Křest odpouští dědičný hřích, všechny osobní hříchy a tresty za hříchy; prostřednictvím posvěcující milosti dává se podílet na trinitárním božském životě, skrze milost ospravedlnění přivtělí ke Kristu a začlení do jeho církve; dává se podílet na Kristově kněžství a je základem společenství všech křesťanů, uděluje teologální ctnosti, dary Ducha svatého.
Pokřtěný patří navždy Kristu: byl navždy poznamenán nezrušitelnou pečetí Krista (charakterem).
264. Jaký význam nabývá křesťanské jméno přijaté při křtu? Jméno je důležité, protože Bůh zná každého jménem, to je v jeho jedinečnosti. Křesťan dostává Při křtu své jméno v církvi, přednostně nějakého světce, aby tak poskytoval pokřtěnému vzor svatosti a zabezpečoval mu svou přímluvu u Boha.
Svátost biřmování
265. Jaké místo má svátost biřmování v božském plánu spásy? Ve Starém zákonu proroci ohlašovali, že očekávaný Mesiáš i celý mesiášský lid dostane Ducha Páně. Celý život a poslání Ježíše se odehrávají v naprostém společenství s Duchem svatým. Apoštolové dostávají Ducha svatého o Letnicích a hlásají „velká Boží díla“ (Sk 2,11). Předávají nově pokřtěným dar téhož Ducha vkládáním rukou. Během staletí církev i nadále žila z Ducha a předávala ho svým dětem.
266. Proč se nazývá pomazání nebo biřmování? Nazývá se pomazání (ve východních církvích pomazání Svatým Myronem), protože jeho podstatným obřadem je pomazání. Nazývá se biřmování, jež je zčeštěné latinské slovo „confirmatione“, protože posiluje křest a upevňuje křestní milost.
267. Co je podstatným obřadem biřmování? Podstatným obřadem biřmování je pomazání posvátným křižmem (olej smíšený s balzámem, posvěcený biskupem) doprovázené vkládáním rukou ze strany služebníka (vysluhovatele), který pronáší svátostná slova vlastní obřadu. Na Západě se toto pomazání dělá na čele pokřtěného se slovy: „Přijmi pečeť Ducha svatého, který je ti dáván darem“. Na Východě se pomazání provádí i na jiných částech těla s formulí: „Pečeť daru Ducha svatého“.
268. Jaký má účinek biřmování? Účinek biřmování je zvláštní vylití Ducha svatého jako bylo ono o Letnicích. Takové vylití vtiskuje do suše nezničitelný charakter a přispívá ke vzrůstu křestní milosti; zakořeňuje nás hlouběji do božského synovství; pevněji nás spojuje s Kristem a jeho církví, posiluje v nás dary Ducha svatého; dává nám zvláštní sílu vydávat svědectví křesťanské víře.
269. Kdo může přijmout tuto svátost? Jen jednou ji má a může a má přijmout již pokřtěný, který má být ve stavu milosti, aby ji přijal účinně.
270. Kdo je služebníkem (vysluhovatelem) biřmování? Původním služebníkem je biskup. Ukazuje se tak spojení biřmovance s církví v jejím apoštolském rozměru. Když udělu je tuto svátost kněz - jak je tomu běžně na Východě a ve zvláštních případech na Západě - spojení s biskupem a s církví je vyjádřeno knězem, spolupracovníkem biskupa a posvátným křižmem, posvěceným samým biskupem.
Svátost eucharistie
271. Co to je eucharistie? Je to oběť Těla a Krve Pána Ježíše, kterou ustanovil, aby během staletí až do jeho návratu zpřítomňovala oběť Kříže, a svěřil tak své církvi památku své smrti a vzkříšení. Je znamením jednoty, poutem lásky, velikonoční hostinou, při niž se přijímá Kristus, duše je naplněna milostí a dává se záruka věčného života.
272. Kdy Ježíš Kristus ustanovil eucharistii? Ustanovil ji na Zelený čtvrtek, „v noci, kdy byl zrazen“ (1 Kor 11,23), když slavil se svými apoštoly Poslední večeři.
273. Jak ji ustanovil? Ježíš shromáždil své apoštoly ve večeřadle, vzal do svých rukou chléb, rozlámal jej a dával jim ho se slovy: „Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo, které se za vás vydává“ (srov. Mt 26,26; 1 Kor 11,24). Pak vzal do svých rukou kalich vína a řekl jim: „Vezměte a pijte z toho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku“ (srov. Mk 14,24; 1 Kor 11,25).
274. Co reprezentuje eucharistie v životě církve? Ona je pramenem a vyvrcholením celého církevního života. V eucharistii vrcholí posvěcující činnost Boha vůči nám a náš kult vůči Němu. Zahrnuje všechno duchovní dobro církve: samého Krista, naši Paschu. Eucharistie vyjadřuje a vytváří společenství božského života a jednotu Božího lidu. Prostřednictvím slavení eucharistie se již připojujeme k nebeské liturgii a předjímáme věčný život.
275. Jak je nazývána tato svátost? Nezbadatelné bohatství této svátosti se vyjadřuje různými názvy, jež připomínají její zvláštní aspekty. Nejobvyklejší jsou: eucharistie, mše svatá, večeře Páně, lámání chleba, slavení eucharistie, památka utrpení, smrti a vzkříšení Pána, svatá oběť, svatá a božská liturgie, svatá tajemství, nejsvětější Svátost, svaté přijímání.
276. Jaké místo zaujímá eucharistie v božském plánu spásy? Ve Staré Úmluvě byla eucharistie předpověděna především velikonoční večeří, kterou Židé každý rok slavili s nekvašeným chlebem na připomínku náhlého osvobozujícího odchodu z Egypta. Ježíš ve svém učení ji ohlašuje a ustanovuje ji, když slaví se svými apoštoly Poslední večeři během velikonoční hostiny. Církev věrna příkazu Pána: „To čiňte na mou památku!“ (1 Kor 11,24) vždy slavila eucharistii, především v neděli, v den Ježíšova vzkříšení.
277. Jak probíhá slavení eucharistie? Má dvě velké části, které tvoří jediný obřadní úkon: bohoslužbu Slova, která zahrnuje hlásání Božího slova a naslouchání mu (Božímu slovu); eucharistická liturgie, která zahrnuje obětování, eucharistickou modlitbu (anaforu), v níž jsou slova proměňování, a přijímání.
278. Kdo je služebníkem slavení eucharistie? Právoplatně svěcený kněz (či biskup), který jedná v osobě Krista Hlavy a jménem církve.
279. Které jsou podstatné a nutné prvky, aby se realizovala eucharistie? Je to obilný chléb a hroznové víno.
280. V jakém smyslu je eucharistie památkou Kristovy oběti? Eucharistie je památka v tom smyslu, že aktualizuje a zpřítomňuje účinným způsobem oběť, kterou Kristus přinesl Otci, jednou pro vždy na kříži ve prospěch lidstva. Obětní charakter eucharistie se ukazuje v samých slovech ustanovení: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“ a „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás vylévá“ (Lk 22,19-20). Oběť na kříži a oběť eucharistie jsou jedinou obětí. Totožná je oběť i obětující, odlišný je pouze způsob přinášení oběti: krvavý na kříži, nekrvavý v eucharistii.
281. Jakým způsobem se církev podílí na eucharistické oběti? V eucharistii se Kristova oběť stává také obětí údů jeho Těla. Život věřících, jejich chvála, jejich utrpení, jejich modlitba, jejich práce jsou spojeny s Kristovými. Poněvadž je eucharistie oběť, je také přinášena za všechny věřící, živé i zesnulé, na smír za hříchy všech lidí a k dosažení duchovních i časných dobrodiní od Boha. Také nebeská církev je spojena v Kristově oběti.
282. Jak Je Ježíš přítomen v eucharistii? Ježíš Kristus je v eucharistii přítomen jedinečným a nesrovnatelným způsobem. Je totiž přítomen opravdu, skutečně, podstatně: se svým Tělem a svou Krví, se svou duší a se svým božstvím. Je v ní tedy přítomen svátostným způsobem a to pod eucharistickými způsobami chleba a vína, úplně celý Kristus, Bůh a člověk.
283. Co to znamená transsubstanciace? Transsubstanciace znamená proměnu celé podstaty chleba v podstatu Kristova Těla a celé podstaty vína v podstatu jeho Krve. K této proměně dochází při eucharistické modlitbě prostřednictvím účinnosti Kristova slova a působením Ducha svatého. Nicméně vnímatelné charakteristiky chleba a vína, to je „eucharistické způsoby“, zůstávají nezměněné.
284. Lámání chleba rozděluje Krista? Lámání chleba Krista nerozděluje. On je přítomen celý a celistvý v každé eucharistické způsobě a v každé její části.
285. Jak dlouho trvá eucharistická přítomnost Krista? Eucharistická přítomnost Krista trvá, dokud existují eucharistické způsoby.
286. Jaký druh kultu náleží eucharistické svátosti? Přísluší ji kult latrie, to je klanění, vyhrazeného pouze Bohu, jak během eucharistické oběti, tak mimo ni. Církev totiž uchovává s největší pečlivostí proměněné hostie, nosí je nemocnýma a osobám, jež se nemohou účastnit mše svaté, vystavuje ji ke slavné adoraci věřících, nosí ji v procesí a vybízí k časté návštěvě a adoraci Nejsvětější svátosti, uchovávané ve svatostánku.
287. Proč je eucharistie velikonoční hostinou? Eucharistie je velikonoční hostinou, poněvadž Kristus tím, že svátostně realizoval svou Paschu, nám dává své Tělo a svou Krev, nabízené jako pokrm a nápoj a ve své oběti nás spojuje se sebou a navzájem.
288. Co znamená oltář? Oltář je symbolem samého Krista, přítomného jako přinesená oběť (oltář-oběť kříže) a jako nebeský pokrm, který se nám dává (oltář - eucharistický stůl).
289. Kdy církev ukládá účast na mši svaté? Církev ukládá věřícím povinnost účastnit se mše svaté každou neděli a zasvěcené svátky, a doporučuje účastnit se jí také jiné dny.
290. Kdy se má přistupovat ke sv. přijímání? Církev doporučuje věřícím, kteří se účastní mše svaté, aby také přijali svaté přijímání, jsou-li patřičně disponováni; stanoví však povinnost aspoň ve velikonoční době.
291. Co se požaduje k přijetí svatého přijímání? Aby někdo přijal svaté přijímání, musí být plně začleněn do katolické církve a být ve stavu milosti, to znamená, že není si vědom smrtelného hříchu. Kdo si je vědom, že spáchal těžký hřích, musí přijmout svátost smíření před přistoupením k přijímání. Důležitý je duch usebranosti a modlitby, zachovávání postu předepsaného církví a chování těla (gesta a oděv), na znamená úcty ke Kristu.
292. Jaké jsou plody svatého přijímání? Svatým přijímáním roste naše spojení s Kristem a jeho církví, uchovává a obnovuje život milosti přijaté při křtu a biřmování a dává nám růst v lásce k bližnímu. Tímže nás upevňuje v lásce, smazává všední hříchy a chrání nás do budoucnosti před smrtelnými hříchy.
293. Kdy je možno podávat svaté přijímání jiným křesťanům? Katoličtí služebníci dovoleně podávají svaté přijímání členům Východních církví, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, když o to oni samovolně požádají a jsou dobře disponováni. Členům jiných církevních společenství katoličtí služebníci podávají dovoleně svaté přijímání, když o to samovolně žádají ze závažných důvodů, když jsou dobře disponováni a projevují katolickou víru ohledně svátosti.
294. Proč je eucharistie „zárukou budoucí slávy“? Protože eucharistie nás zahrnuje veškerou milostí a požehnáním nebe, posiluje nás pro putovaní tímto životem a dává nám toužit po věčném životě, tímže nás již spojuje s Kristem, který vystoupil na pravici Otce, s církví v nebi, s nejblahoslavenější Pannou a všemi svatými.
V eucharistii lámeme „jediný chléb, který je lékem nesmrtelnosti, protijedem, abychom nezemřeli, ale navždy žili v Ježíši Kristu“ (sv. Ignác z Antiochie).
Druhá kapitola / Svátosti uzdravení
295. Proč Kristus ustanovil svátost pokání a pomazání nemocných? Kristus, lékař duše a těla, je ustanovil, protože nový život, který nám dal ve svátostech uvedení do křesťanského života, se může oslabit nebo dokonce hříchem ztratit. Proto Kristus chtěl, aby jeho církev pokračovala v jeho díle uzdravování a spásy prostřednictvím těchto dvou svátostí uzdravování.
Svátost pokání nebo smíření
296. Jak se nazývá tato svátost? Nazývá se svátost obrácení, pokání, smíření, odpuštění, vyznání, obrácení.
297. Proč existuje svátost smíření po křtu? Protože nový život v milosti, přijaté při křtu, nepotlačil slabost lidské přirozenosti, ani náklonnost ke hříchu (totiž žádostivost), Kristus ustanovil tuto svátost k obrácení pokřtěných, kteří se hříchem od něho oddálili.
298. Kdy byla ustanovena tato svátost? Zmrtvýchvstalý Pán ustanovil tuto svátost, když se na velikonoce večer ukázal svým apoštolům a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan
299. Mají pokřtění zapotřebí se obrátit? Kristova výzva k obrácení stále zaznívá v životě pokřtěných. Obrácení je stálý úkol pro celou církev, která je svatá a zahrnuje ve svém klíně hříšníky.
300. Co to je vnitřní pokání? Je to dynamismus „zkroušeného srdce“ (Ž 51,19), jímž hýbe božská milost, aby odpovědělo na milosrdnou lásku Boha. Zahrnuje upřímnou lítost a odmítnutí spáchaných hříchů, pevné předsevzetí v budoucnosti už nehřešit a důvěru v Boží pomoc. Živí se nadějí na božské milosrdenství.
301. Jakým způsobem se koná pokání v křesťanském životě? Pokání se koná mnoha různým,i formami, zvláště postem, modlitbou, a almužnou. Avšak existují jiné formy pokání, které mohou být vykonané ve všedním životě křesťana zvláště v postní době a v kajícím dnu - v pátek.
302. Které jsou podstatné prvky svátosti smíření? Jsou dva: skutky vykonané člověkem, který se obrátí pod vlivem Ducha svatého, a rozhřešení kněze, který jménem Krista uděluje odpuštění a stanoví způsob zadostiučinění.
303. Které jsou skutky kajícníka? Jsou to: pečlivé zpytování svědomí; zkroušenost (nebo lítost), jež je dokonalá, je-li zdůvodněna láskou k Bohu a po níž následuje předsevzetí už více nehřešit; vyznání - kajícník vyznává před knězem všechny hříchy; zadostiučinění, neboli vykonání určitých úkonů pokání, které zpovědník kajícníkovi ukládá, aby napravil škodu způsobenou hříchem.
304. Které hříchy je třeba vyznat? Je třeba vyznat všechny těžké hříchy, dosud nevyznané, na které si vzpomíná po pečlivém zpytování svědomí. Vyznání těžkých hříchů je jediný normální způsob, jak dostat odpuštění.
305. Kdy je třeba vyznat těžké hříchy? Každý člověk, když dosáhl věku užívání rozumu, je povinen vyznat své těžké hříchy aspoň jednou za rok a v každém případě dříve než přijme svaté přijímání.
306. Proč mohou být předmětem svátostné zpovědi také všední hříchy? Vyznání všedních hříchů církev velmi doporučuje, i když není nezbytně nutné, protože nám napomáhá vychovávat si správné svědomí a bojovat proti špatným náklonnostem, abychom se dali uzdravit Kristem a abychom postupovali v životě Ducha.
307. Kdo je služebníkem této svátosti? Kristus svěřil službu smíření svým apoštolům, jejich nástupcům biskupům a jejich spolupracovníkům, kněžím, kteří se tedy stávají nástroji Božího milosrdenství a spravedlnosti. Ti vykonávají moc odpouštět hříchy „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého”.
308. Komu je vyhrazeno rozhřešení některých hříchů? Rozhřešení některých hříchů zvláště těžkých (potrestaných exkomunikací) je vyhrazeno Svatému stolci nebo místnímu biskupovi nebo knězi, který jimi byl pověřen, i když každý kněz může rozhřešit od jakéhokoliv hříchu nebo exkomunikace toho, kdo je v nebezpečí smrti.
309. Je zpovědník zavázán tajemstvím? Protože tato služba a respektování osob je tak delikátní a veliké, každý zpovědník bez výjimky je zavázán pod velmi přísnými tresty, dodržovat svátostnou pečeť, to je naprosté tajemství ohledně hříchů, které se dověděl při zpovědi.
310. Jaké jsou účinky této svátosti? Účinky svátosti pokání jsou: smíření s Bohem a tedy odpuštění hříchů; smíření s církví; znovunabytí stavu milosti, byl li ztracen; odpuštění věčného trestu, který si zasluhovaly smrtelné hříchy a aspoň zčásti časné tresty, jež jsou následky hříchu; pokoj a klidné svědomím, i útěchu ducha; růst duchovních sil pro křesťanský boj.
311. Může se tato svátost v některých případech slavit společným vyznáním a rozhřešením? V případech závažné nutnosti (jako v nebezpečí bezprostřední smrti), lze se uchýlit ke společnému slavení smíření se všeobecným vyznáním a hromadným rozhřešením, při respektování církevních norem a s předsevzetím v patřičné době osobně vyznat těžké hříchy.
312. Co to jsou odpustky? Odpustky jsou odpuštění časných trestů před Bohem, které si člověk zasloužil za hříchy již odpuštěné jako vina. Věřící je získává za určitých podmínek pro sebe i pro druhé, prostřednictvím služby církve, která jako vykonavatelka vykoupení rozdává poklad zásluh Krista a svatých.
Svátost pomazání nemocných
313. Jak je prožívána nemoc ve Starém zákoně? Ve Starém zákoně člověk v nemoci zakouší své meze a zároveň tuší, že nemoc je tajemným způsobem spojena s hříchem. Proroci domysleli, že mohla mít také výkupnou hodnotu za hříchy vlastní i druhých. Tak byla nemoc prožívána před Bohem, od něhož si vyprošuje uzdravení.
314. Jaký význam má Kristův soucit s nemocnými? Kristův soucit s nemocnými a jeho četná uzdravení chorých, jsou jasným znamením, že s Ním přišlo Boží království a tedy vítězství nad hříchem, utrpením a smrtí. Svým utrpením a smrtí dává nový smysl utrpení, jež se může stát prostředkem očištění a spásy pro nás samé i pro druhé, je-li spojeno s jeho utrpením.
315. Jak se chová církev k nemocným? Protože církev dostala od Pána příkaz: „Uzdravujte nemocné“ (Mt 10,8), snaží se jej plnit péčí o nemocné, doprovázenou přímluvnými modlitbami. Především ale má zvláštní svátost pro nemocné, ustanovenou samým Kristem; dosvědčuje ji svatý Jakub: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně“ (Jak 5,14-15).
316. Kdo může přijmout svátost pomazání nemocných? Přijímá je věřící, který se nemocí nebo stářím začíná dostávat do nebezpečí smrti. Tentýž věřící ji může také přijmout vícekrát, když dochází ke zhoršení nemoci nebo když na něj přijde jiná těžká nemoc. Udělení této svátosti má pokud možná předcházet osobní zpověď nemocného.
317. Kdo uděluje tuto svátost? Tuto svátost mohou udělovat pouze kněží (biskupové nebo kněží).
318. Jak se slaví tato svátost? Podstatné při této svátosti je pomazání olejem, posvěceným pokud možná od biskupa, na čele a na rukou nemocného (v římském obřadu nebo také na jiných částech těla v jiných obřadech) a modlitba kněze, který naléhavě prosí o zvláštní milost této svátosti.
319. Jaké účinky má tato svátosti? Uděluje zvláštní milost, která mnohem intimněji spojuje nemocného s Kristovým utrpením,k jeho dobru a k dobru celé církve, tímže mu dává posilu, pokoj, i odvahu a také, je-li nutné, i odpuštění hříchů, jestliže se nemocný nemohl vyzpovídat. Tato svátost někdy umožňuje, chce-li Bůh, také znovunabytí tělesného zdraví. V každém případě připravuje toto pomazání nemocného a přechod do Otcova domu.
320. Co to je „viatikum“? (v latině a italštině = jídlo nebo peníze na cestu)
To je eucharistie, kterou přijímají ti, kteří se chystají opustit pozemský život. Přijatá ve chvíli přechodu z tohoto světa k Otci, společenství Těla a Krve Krista, který zemřel a vstal z mrtvých, je semenem věčného života a mocí vzkříšení.
Třetí kapitola / Svátosti ve službě společenství a poslání
321. Které jsou svátosti ve službě společenství a poslání? Dvě svátosti, svěcení kněží a manželství, udělují speciální milost pro zvláštní poslání v církvi vzhledem na budování Božího lidu. Přispívají zvláště církevnímu společenství a spáse druhých.
Svátost kněžského svěcení
322. Co to je svátost kněžského svěcení? Je to svátost, díky níž se i nadále v církvi vykoná až do konce časů poslání, jež Kristus svěřil apoštolům.
323. Proč se nazývá svátost kněžského svěcení? Kněžství označuje církevní sbor, do něhož se vstupuje prostřednictvím zvláštního svěcení, které skrze zvláštní dar Ducha svatého, umožňuje vykonávat posvátnou moc ke službě Božího lidu.
324. Jaké místo zaujímá svátost kněžského svěcení v božském plánu spásy? Ve Starobylé Úmluvě jsou předobrazy takové svátosti: služba levitů, jakož i Áronovo kněžství a ustanovení sedmdesáti „starších“ (Nm 11,25). Tyto předobrazy nacházejí své naplnění v Ježíši Kristu, který svou obětí na kříži je „jediným… prostředníkem mezi Bohem a lidmi“ (1 Tim 2,5), „velekněz podle řádu Melchizedecha“ (Zid 5,10). Jediné Kristovo kněžství je zpřítomněno ve služebném kněžství.
„Pouze Kristus je pravý kněz, ostatní jsou jeho služebníci” (sv. Tomáš Akvinský).
325. Kolik stupňů má služebné kněžství? Je složeno ze tří stupňů, nenahraditelných pro organickou strukturu církve: biskupství, kněžství, jáhenství.
326. Jaký účinek má biskupské svěcení? Biskupské svěcení uděluje zvláštním vylitím Ducha svatého plnost svátosti kněžství, dělá z biskupa právoplatného nástupce apoštolů a zařazuje ho do biskupského sboru, tímže sdílí s papežem a ostatními biskupy starost o celou církev a uděluje mu úřad učit, posvěcovat a vládnout.
327. Jaká je služební povinnost biskupa místní církve, jež mu byla svěřena? Biskup, jemuž byla svěřena místní církev, je viditelným principem a základem jednoty této církve, v níž plní jako Kristův náměstek pastýřský úřad za pomoci svých kněží a jáhnů.
328. Jaké má účinky kněžské svěcení? Pomazání Ducha vtiskuje knězi duchovní nezničitelný charakter, připodobňuje ho Kristu knězi a činí ho schopným jednat jménem Krista Hlavy. Protože je spolupracovníkem biskupa, je posvěcen, aby hlásal evangelium, aby slavil božský kult, především eucharistii, z níž jeho služba čerpá sílu, a aby byl pastýřem věřících.
329. Jak kněz vykonává svou službu? I když je posvěcen pro všeobecné poslání, vykonává je v místní církvi, ve svátostném bratrství s jinými kněžími, kteří vytvářejí „kněžstvo“, a kteří ve společenství s biskupem a v závislosti na něm nesou odpovědnost za místní církev.
330. Jaké účinky má jáhenské svěcení? Jáhen, připodobněn Kristu, služebníku všech, je posvěcen pro službu církve kterou vykonává pod autoritou svého biskupa, co se týká služby slova, božského kultu, pastorálního vedení a lásky.
331. Jak se slaví svátost kněžství? U každého ze tří stupňů se svátost kněžství uděluje vkládáním rukou na hlavu svěcence ze strany biskupa, který pronáší slavnostní světící modlitbu. Tou biskup naléhavě prosí Boha, aby zvláště na svěcence vylil Ducha svatého a jeho dary vzhledem ke službě.
332. Kdo může udělovat tuto svátost? Přísluší platně svěceným biskupům jako nástupcům apoštolů, aby udělovali tři stupně svátosti kněžství.
333. Kdo může přijmout tuto svátost? Platně ji může přijmout pouze pokřtěný, mužského pohlaví: církev se cítí vázána touto volbou kterou učinil sám Pán. Nikdo nemůže vyžadovat přijetí této svátosti, ale musí být církevní autoritou považován za vhodného ke službě.
334. Je požadován celibát od toho, kdo přijímá svátost kněžství? Pro biskupské svěcení je vždy požadován celibát. Pro kněžství jsou v latinské církvi normálně voleni věřící mužové, kteří žijí v celibátu a jsou ochotni jej věrně zachovávat „pro Boží království“ (Mt 19,12); Ve východních církvích není dovoleno oženit se po přijetí kněžského svěcení. Trvalými jáhny se mohou stát také již ženatí mužové.
335. Jaké účinky má svátost kněžství? Tato svátost uděluje zvláštní vylití Ducha svatého, které svěcence připodobňuje Kristu v jeho trojí funkci kněze, proroka a krále, podle příslušných stupňů svátosti. Kněžské svěcení vtiskuje nezničitelný duchovni charakter; proto nemůže být opakována ani udělena na omezenou dobu.
336. S jakou autoritou se vykonává služebné kněžství? Posvěcení kněží při výkonu posvátné služby nemluví a nejednají z vlastní autority ani z pověření nebo zmocnění společenství, nýbrž v osobě Krista Hlavy a jménem církve. Proto se služebné kněžství podstatně liší, a to ne pouze stupněm, od všeobecného kněžství věřících, k jejich službě je Kristus ustanovil.
Svátost manželství
337. Jaký je Boží plán s mužem a ženou? Bůh, jenž je láska a stvořil člověka pro lásku, ho povolal k tomu, aby miloval. Když stvořil muže a ženu, povolal je v manželství k intimnímu společenství života a vzájemné lásky, „tak, aby už nebyli dva, ale jedno tělo“ (Mt 19,6). Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi“ (Gen 1,28).
338. K jakým cílům Bůh ustanovil manželství? Manželské spojení muže a ženy, založené a uspořádané vlastními zákony Stvořitele, je svou přirozeností zaměřeno na společenství a dobro manželů a plození a výchovu dětí. Manželské spojení podle prvotního božského plánu je nerozlučitelné: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6).
339. Jakým způsobem ohrožuje manželství hřích? Kvůli prvotnímu hříchu, který vyvolal také porušení prvotního společenství muže a ženy, darovaného Stvořitelem, je manželské spojení velmi často napadáno nesvorností a nevěrností. Nicméně Bůh ve svém nekonečném milosrdenství dává muži a ženě svou milost, aby uskutečňovali spojení svých životů podle původního božského plánu.
340. Co učí Starý zákon o manželství? Bůh pomáhá svému lidu, především pedagogikou Zákona a proroků, aby uzrávalo vědomí, že manželství je jediné a nerozlučitelné. Svatební smlouva Boha s Izraelem připravuje a předobrazuje novou Smlouvu, dovršenou Božím Synem, Ježíšem Kristem s jeho nevěstou církví.
341. Co nového dal manželství Kristus? Ježíš Kristus nejenom obnovuje prvotní řád, jaký chtěl Bůh, nýbrž dává milost, žít manželství v nové důstojnosti svátosti, která je znamením jeho manželské lásky k církvi: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev“ (Ef 5,25).
342. Je manželství povinné pro všechny? Manželství není povinné pro všechny. Bůh povolává některé muže a ženy, aby následovali Pána Ježíše v životě panenství nebo celibátu pro Boží království, tímže se svobodně zříkají velkého dobra manželství, aby se starali o věci Pána a snažili se Mu líbit, stávajíce se znamením, absolutního primátu Kristovy lásky a vroucího očekávání jeho slavného příchodu.
343. Jak se slaví svátost manželství? Protože manželství ustanovuje manžele do veřejného stavu života církve, je její liturgické slavení veřejné za přítomnosti kněze (nebo kvalifikovaného svědka církve) a dalších svědků.
344. Co to je manželský souhlas? Manželský souhlas je vůle, vyjádřená jedním mužem a jednou ženou, vzájemně a definitivně se sobě dát, aby žili svazek věrné a plodné lásky. Protože souhlas vytváří manželství, je nezbytný a nenahraditelný. Aby souhlas učinil manželství platným, musí být jeho předmětem manželství, a musí to být lidský akt, vědomý a svobodný, nevynucený násilím nebo nátlakem.
345. Co se požaduje, je-li jeden z manželů nekatolík? Aby byla smíšená manželství (mezi katolíkem a pokřtěným nekatolíkem) dovolená, vyžaduje se dovolení církevní autority. Aby byla platná manželství z s rozdílným kultem (mezi katolíkem a nepokřtěným), mají zapotřebí dispense. V každém případě je podstatné, aby manželé nevylučovali přijetí cílů a podstatných vlastností manželství a aby katolický manžel (manželka) potvrdil, že druhý (druhá) zná závazky, uchovat víru a zajistit křest a katolickou výchovu dětí.
346. Jaké má účinky svátost manželství? Svátost manželství vytváří mezi manželi trvalé a výlučné pouto. Sám Bůh pečetí souhlas manželů. Proto uzavřené a dokonané manželství mezi pokřtěnými nemůže být nikdy rozloučeno. Kromě toho tato svátost uděluje manželům nezbytnou milost, aby dosáhli svatosti v manželském životě a k odpovědnému přijetí dětí a jejich výchově.
347. Které hříchy jsou těžce proti svátosti manželství? Jsou to: cizoložství; polygamie, neboť odporuje stejné důstojnosti mezi mužem a ženou, a jedinečnosti a výlučnosti manželské lásky; odmítnutí plodnosti, které zbavuje manželský život jeho nejcennějšího daru: dětí; a rozvod, který se prohřešuje proti nerozlučitelnosti.
348. Kdy církev připouští tělesné oddělení manželů? Církev připouští tělesné oddělení manželů, když se jejich společné bývání stalo ze závažných důvodů prakticky nemožné; i když si přeje jejich smíření. Avšak nejsou svobodni uzavřít nové manželství, leda že by jejich manželství bylo prohlášeno za neplatné; za takové je prohlásí církevní autorita.
349. Jaký je postoj církve k rozvedeným, kteří znovu uzavřeli sňatek? Církev, věrna Pánu, nemůže uznat manželství rozvedených, kteří uzavřeli další civilní sňatek. „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství“ (Mk 10,11-12). Vůči nim církev uskutečňuje postoj jemnocitné péče, tímže je vybízí, aby žili podle víry a vychovávali děti v křesťanské víře. Nemohou však dostat svátostné rozhřešení, ani přistupovat k přijímání eucharistie, ani vykonávat určité církevní odpovědnosti, dokud trvá situace objektivně odporující Božímu zákonu.
350. Proč se křesťanská rodina také nazývá „domácí církev“? Protože rodina ukazuje a uskutečňuje rodinou a komunitní povahu církve. Každý člen, podle své role, vykonává křestní kněžství a přispívá k tomu, aby udělal z rodiny komunitu milosti a modlitby, školu lidských a křesťanských ctností a místo prvního hlásání víry dětem.
Čtvrtá kapitola / Jiné liturgické slavnosti
Svátostiny
351. Co to jsou svátostiny? Jsou to posvátná znamení ustanovená církví, jimiž bývají posvěcovány různé životní okolnosti. Zahrnují modlitbu, vždy doprovázenou znamením kříže a jinými znameními. Mezi svátostinami zaujímají důležité místo požehnání, která jsou chválou Boha a modlitbou za obdržení jeho darů, posvěcení osob a zasvěcení věcí Božímu kultu.
352. Co to je exorcismus? Mluví se o exorcismu, když církev svou autoritou žádá ve jménu Ježíše, aby nějaká osoba nebo předmět byl chráněn proti vlivu zlého ducha a byl vyňat z jeho nadvlády. Provádí se řádnou formou při křestním obřadu. Slavný exorcismus, zvaný velký exorcismus může vykonat pouze kněz, kterého biskup pověřil.
Křesťanské pohřební obřady
354. Jaký vztah existuje mezi svátostmi a smrtí křesťana? Křesťan, který umírá v Kristu, dospívá na konci své pozemské existence k dovršení nového života, který začal křtem, byl posílen pomazáním Ducha svatého a živen eucharistii, předjímáním nebeské hostiny. Smysl smrti křesťana se ukazuje ve světle smrti a vzkříšení Krista, naší jediné naděje; křesťan, který umírá v Ježíši Kristu jde „přebývat u Pána“ (2 Kor 5,8).
355. Co vyjadřují pohřební obřady? Pohřební obřady, i když se konají v rozmanitých ritech odpovídajících situaci a tradicím jednotlivých krajin, vyjadřují velikonoční charakter křesťanské smrti v naději na vzkříšení a smysl společenství se zesnulým zvláště prostřednictvím modlitby za očištění jeho duše.
356. Které jsou hlavní části pohřebních obřadů? Pohřební obřady mají obvykle čtyři hlavní části: přijetí zesnulého ze strany společenství slovy útěchy a naděje, bohoslužba slova, eucharistická oběť a rozloučení, v němž je duše zesnulého svěřována Bohu, prameni věčného života, zatímco jeho tělo je pohřbíváno v očekávání vzkříšení.
Třetí část / Život v Kristu
První díl / Povolání člověka: život v duchu
357. Jak je křesťanský morální život spojen s víru a svátostmi? Co vyznává symbol víry (kredo), to svátosti dávají. Vždyť jimi věřící dostávají Kristovu milost a dary Ducha svatého, které jim dávají schopnost žít nový život Božích dětí v Kristu, jehož přijali vírou.
„Poznej, ó křesťane, svou důstojnost!“ (sv. Lev Veliký).
První kapitola / Důstojnost lidské osoby
Člověk Boží obraz
358. Co je kořenem lidské důstojnosti? Důstojnost lidské osoby má svůj kořen ve stvoření k obrazu a podobě Boha. Lidská osoba, vybavená duchovní a nesmrtelnou duší, rozumem a svobodnou vůlí, je zaměřena na Boha a povolána se svou duší i se svým tělem k věčné blaženosti.
Naše povolání k blaženosti
359. Jak dosáhne člověk blaženosti? Člověk dosáhne blaženosti díky Kristově milosti, která ho činí účastným na božském životě. Kristus v evangeliu ukazuje svým cestu, která vede ke štěstí bez konce: blahoslavenství. Kristova milost působí i v každém člověku, poslouchaje své svědomí hledá a miluje pravdu a dobro a vyhýbá se zlu.
360. Proč jsou blahoslavenství důležitá pro nás? Blahoslavenství jsou středem Ježíšova kázání a přebírají a dovádějí k dokonalosti Boží přísliby, dané od Abraháma. Načrtávají samu Ježíšovu tvář, charakterizují autentický křesťanský život a odhalují člověku poslední cíl jeho jednání: věčnou blaženost.
361. Jaký vztah mají blahoslavenství s touhou člověka po štěstí? Odpovídají vrozené touze po štěstí, kterou Bůh vložil do lidského srdce, aby je přitahoval k sobě, a kterou může ukojit pouze On.
362. Co to je věčná blaženost? Je to patření na Boha ve věčném životě, v němž budeme mít plně „účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4), na Kristově slávě a budeme se těšit z trinitárního života. Blaženost přesahuje lidské schopnosti: je nadpřirozeným a nezaslouženým darem od Boha jako milost, jež k ní vede. Slíbená blaženost však nás staví před rozhodující mravní volby, tímže nás podněcuje milovat Boha nade všechno
Svoboda člověka
363. Co to je svoboda? Je to moc, kterou Bůh dal člověku, aby jednal nebo nejednal, aby dělal to nebo ono. Charakterizuje činy ve vlastním smyslu lidské. Čím více člověk koná dobro, tím více je svobodný. Svoboda dosahuje své dokonalosti, když je zaměřena k Bohu nejvyššímu Dobru a naší blaženosti. Svoboda také zahrnuje možnost volit mezi dobrem a zlem. Volba zla je zneužití svobody, a vede k zotročení hříchem.
364. Jaký je vztah mezi svobodou a odpovědností? Svoboda dělá člověka odpovědným za jeho skutky v té míře, v jaké jsou úmyslné, i když stihatelnost a odpovědnost za nějaký skutek může být zmenšena nebo zrušena kvůli nevědomosti, vytrpěnému násilí, strachu, bezuzdným citům, návykům.
365. Proč má každý člověk právo na výkon svobody? Právo na výkon svobody je vlastní každému člověku, protože je neoddělitelné od důstojnosti lidské osoby. Proto musí být takové právo vždy respektováno, zvláště na mravním a náboženském poli, a musí být uznáváno a chráněno v mezích společného dobra a spravedlivého veřejného pořádku.
366. Jaké místo má lidská svoboda v řádu spásy? Naše svoboda je oslabena následkem prvního hříchu. Následujícími hříchy byla oslabena mnohem pronikavěji. Ale Kristus „nás osvobodil, abychom zůstali svobodní“ (Gal 5,1). A s jeho milostí nás Duch svatý vede k duchovní svobodě, aby z nás učinil svobodné spolupracovníky v církvi i ve světě.
367. Jaké jsou zdroje mravnosti lidských skutků? Mravnost lidských skutků závisí na třech zdrojích: na zvoleném předmětu neboli na pravém nebo zdánlivém dobru; na úmyslu subjektu, který jedná; na to podle cíle, kvůli němuž vykoná určitý akt; na okolnostech jednání a vtom zahrnuté následky.
368. Kdy je skutek mravně dobrý? Skutek je mravně dobrý, když předpokládá, aby předmět, cíl i okolnosti byly zároveň dobre Zvolený predmet může sám zkazit čin, i když je úmysl dobrý. Není dovoleno páchat zlo, aby z něho vzešlo dobro. Špatný cíl může zkazit čin, když jeho předmět je sám o sobě dobrý. Naopak dobrý cíl nedělá dobrým nějaké jednání, jehož předmět je spatny, protože účel neospravedlňuje prostředky. Okolnosti mohou zmenšit nebo zvětšit odpovědnost toho, kdo jedná, ale nemohou změnit mravní kvalitu samých aktů, nikdy neučiní dobrým nějaký sám o sobě špatný čin.
369. Existují skutky, jež jsou vždycky nedovolené? Jsou to skutky, jejichž volba je vždy nedovolená kvůli jejich předmětu (např. rouhání, vražda, cizoložství). Jejich volba v sobě zahrnuje zvrácenost vůle, totiž mravní zlo, jež nelze ospravedlňovat odkazem na dobra, která by z nich mohla případně vyplynout.
Mravnost vášní
370. Co to jsou vášně? Vášně jsou city, emoce nebo hnutí senzibility – přirozených složek lidské psychologie – které pobádají jednat nebo nejednat podle toho, co se pociťuje nebo co si člověk představuje jako dobré nebo jako špatné. Hlavní jsou láska a nenávist, touha a strach, radost, smutek, hněv. Hlavní vášeň je lásky, vyvolaná přitažlivostí dobra. Nemiluje se nic jiného než dobro, pravé nebo zdánlivé.
371. Jsou vášně mravně dobré nebo zlé? Vášně, jako hnutí senzibility nejsou samy v sobě ani dobré ani špatné: jsou dobré, když přispívají k dobrému jednání; jsou špatné v opačném případě. Mohou být přejaty do ctností nebo se zvrátit v neřesti.
Mravní svědomí
372. Co to je mravní svědomí? Mravní svědomí, přítomné v nitru osoby, je úsudek rozumu, který ve vhodné chvíli ukládá člověku, aby konal dobro a vyhýbal se zlu. Díky jemu lidská osoba vnímá mravní kvalitu nějakého skutku, který má vykonat nebo již vykonaného, a umožňuje jí brát za něj odpovědnost. Když moudrý člověk poslouchá mravní svědomí, může slyšet hlas Boha, který k němu mluví.
373. Co zahrnuje důstojnost lidské osoby vzhledem k mravnímu svědomí? Důstojnost lidské osoby zahrnuje a vyžaduje správné mravní svědomí (které je ve shodě s tím, co je správné a dobré podle rozumu a Božího zákona). Kvůli téže lidské důstojnosti člověk nesmí být nucen jednat proti svému svědomí, ani se mu nesmí bránit jednat ve shodě s ním, především na náboženském poli.
374. Jak se vychovává mravní svědomí, aby bylo správné a spolehlivé? Správné a spolehlivé svědomí se formuje výchovou, osvojením si Božího slova a učení církve. Je posilováno dary Ducha svatého a pomáhají mu rady moudrých osob. K mravní výchově nadto hodně pomáhá modlitba a zpytování svědomí.
375. Kterými normami se musí svědomí vždycky řídit? Takové normy jsou tři všeobecnější: 1) nikdy není dovoleno páchat zlo, aby se dosáhlo dobra; 2) tak zvané Zlaté pravidlo: „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12); láska vždycky prochází respektováním bližního a jeho svědomí, i když to znamená přijmout jako dobro, co je objektivně zlo.
376. Může mravní svědomí vynášet mylné úsudky? Osoba musí vždy poslouchat jistý úsudek svého svědomí, ale může udělat také mylné závěry z příčin, jež nejsou vždy zbaveny osobní viny. Nelze však přičítat osobě zlo spáchané z nedobrovolné nebo nepřekonatelné neznalosti, i když zůstává objektivně zlem. Je tedy nutné vynasnažit se zbavit mravní svědomí jeho omylů.
Ctnosti
377. Co to je ctnost? Je habituální a rozhodná dispozice (stálá ochota) konat dobro. „Cílem ctnostného života je stát se podobným Bohu“ (sv. Rehoř z Nisy). Existují lidské ctnosti a teologální.
378. Co to jsou lidské ctnosti? Lidské ctnosti jsou habituální a trvalé dokonalosti inteligence a vůle, které řídí naše skutky, dávají do pořádku naše vášně a zaměřují naše chování ve shodě s rozumem a vírou. Získané a posílené skrze mravně dobré a opakované skutky, jsou očišťovány a vyvýšeny Boží milostí.
379. Které jsou hlavní lidské ctnosti? Jsou to ctnosti, nazývané základní, jež slučují všechny ostatní a vytvářejí základy ctnostného života. Jsou to: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost.
380. Co to je moudrost? Moudrost disponuje rozum, aby v každé situaci rozlišoval, co je naším opravdovým dobrem, a volil náležité prostředky k jeho dosažení. Vede ostatní ctnosti, tímže jim dává pravidlo a míru.
381. Co to je spravedlnost? Spravedlnost spočívá ve stálé a pevné vůli dávat druhým, co jim patří. Spravedlnost vůči Bohu je nazývána „ctnost zbožnosti“.
382. Co to je statečnost? Statečnost zabezpečuje pevnost v obtížích a vytrvalost při hledání dobra, tímže dospěje až ke schopnosti eventuální oběti vlastního života pro spravedlivou věc.
383. Co to je mírnost? Mírnost tlumí přitažlivost rozkoší, zajišťuje vládu vůle nad pudy a činí nás schopnými vyrovnanosti při užívání stvořených dober.
384. Co to jsou teologální ctnosti? Jsou to ctnosti jejichž počátkem, důvodem a předmětem je sám Bůh. Jsou vlity člověku s posvěcující milostí a činí jej schopnými žít ve vztahu k (Nejsvětější) Trojici a tvoří základ a animují mravní jednání křesťana, tímže oživují všechny lidské ctnosti. Jsou zárukou působení Ducha svatého v mohutnostech lidské bytosti.
385. Které ctnosti jsou teologální? Teologální ctnosti jsou: víra, naděje a láska.
386. Co to je víra? Víra je teologální ctnost, kterou věříme v Boha a všemu, co nám zjevil a co církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně oddává Bohu. Proto se ten, kdo věří, snaží poznat a plnit Boží vůli, protože „víra se projevuje láskou“ (Gal 5,6).
387. Co to je naděje? Naděje je teologální ctnost, jíž toužíme a s pevnou důvěrou očekáváme, že nám Bůh dá věčný život jako naše štěstí, tímže klademe svou důvěru do Kristových příslibů a opíráme se o milost Ducha svatého, abychom si jej zasloužili a vytrvali až do konce pozemského života.
388. Co to je láska? Láska je teologální milost, kterou milujeme Boha nade všechno a svého bližního jako sebe samého z lásky k Bohu. Ježíš z ní dělá nové přikázání, plnost Zákona. Ona je „poutem dokonalosti“ (Kol 3,14), základem ostatních ctností, která oživuje inspiruje a pořádá: bez ní „nejsem nic“ a „nic mi to neprospěje“ (1 Kor 13,1-3).
389. Co to jsou dary Ducha svatého? Dary Ducha svatého jsou trvalé dispozice, aby člověk ochotně následoval Boží vnuknutí. Je jich sedm: moudrost, rozum, rada, síla, vědění, zbožnost a bázeň Boží.
390. Jaké jsou plody Ducha svatého? Plody Ducha svatého jsou dokonalosti utvářené v nás jako prvotiny věčné slávy. Tradice církve jich vypočítává dvanáct: „láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, laskavost, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota“ (Gal 5,22-23 vulg.).
Hřích
391. Co pro nás znamená přijetí Božího milosrdenství? To vyžaduje, abychom uznali své viny a litovali svých hříchů. Sám Bůh odhaluje svým slovem a svým Duchem naše hříchy, dává nám pravdu svědomí a jistotu odpuštění.
392. Co to je hřích? Hřích je „slovo, skutek nebo touha, jež jsou proti věčnému Zákonu“ (sv. Augustin). Je to urážka Boha v neposlušnosti k jeho lásce. Zraňuje přirozenost člověka a napadá lidskou solidaritu. Kristus svým utrpením plně odhaluje závažnost hříchu a přemáhá jej svým milosrdenstvím.
393. Existují různé druhy hříchů? Rozmanitost hříchů je veliká. Mohou se rozlišovat podle svých předmětů nebo podle ctností či přikázání, proti nimž se staví; mohou se týkat přímo Boha, bližního nebo nás samých. Kromě toho lze je rozlišovat na hříchy v myšlenkách, slovech, v jednání nebo opominutí.
394. Jak se rozlišuje hřích podle závažnosti? Rozlišuje se na smrtelný a všední.
395. Kdy se člověk dopustí smrtelného hříchu? Člověk se dopustí smrtelného hříchu, když je tu zároveň závažná materie, plné uvědomění si a dobře uvážený souhlas. Tento hřích v nás ničí lásku, zbavuje nás posvěcující milosti, vede nás k věčné smrti pekla, jestliže se člověk nekaje. Rádnou cestou bývá odpuštěn prostřednictvím svátostí křtu a pokání či smíření.
396. Kdy se člověk dopouští všedního hříchu? Člověk se dopouští všedního hříchu, jenž se podstatně liší od smrtelného hříchu když jde o lehkou věc, nebo i závažnou, ale bez plného uvědomění si nebo plného souhlasu. Ten neruší smlouvu s Bohem, ale oslabuje lásku; projevuje se
nezřízenou náklonností ke stvořeným dobrům; brání duši dělat pokroky ve cvičení ctností a v konání mravního dobra; zasluhuje časné očistné tresty.
397. Jak se v nás množí hřích Jeden hřích táhne za sebou druhý a jeho opakování plodí neřest.
398. Co to jsou neřesti? Neřesti jako pravý opak ctností jsou zvrácené náklonnosti, které zatemňují svědomí a naklání ke zlému. Neřesti mohou být spojeny se sedmi tzv. hl/avními hříchy: pýcha, lakomství. závist, hněv, chlípnost, nestřídmost, lenost nebo apatie.
399. Jsme také odpovědni za hříchy, které spáchali druzí? Máme tuto odpovědnost, když při nich jakýmkoliv způsobem spolupracujeme.
400. Co to jsou struktury hříchu? To jsou společenské poměry nebo instituce, jež jsou výrazem nebo důsledkem osobních hříchů.
Druhá kapitola / Lidské společenství
Osoba a společnost
401. V čem spočívá společenský rozměr člověka? Člověk má spolu s osobním povoláním k blaženosti společenský rozměr jako podstatnou složku své přirozenosti a svého povolání. Vždyť všichni lidé jsou povoláni k témuž cíli, k samému Bohu; existuje jistá podobnost mezi společenstvím božských Osob a bratrstvím, které mají lidé mezi sebou zavést v pravdě a lásce; láska k bližnímu je neodlučitelná od lásky k Bohu.
402. Jaký je vztah mezi osobou a společností? Počátkem, subjektem a cílem všech společenských institucí je a musí být osoba. Některá společenství, jako rodina a občanská společnost, nejvíce odpovídají lidské přirozenosti, protože jsou pro ně nutná. Mohou být užitečná také jiná sdružení, jak v rámci politických společenství tak na mezinárodní úrovni, jen když respektují zásadu subsidiarity.
403. Na co poukazuje zásada subsidiarity? Tento princip poukazuje na to, že nějaká společnost vyššího řádu nesmí přebírat úkol, který přísluší společnosti nižšího řádu, tímže ji zbavuje jejích pravomocí, ale spíše jí má pomáhat v případě potřeby.
404. Co jiného vyžaduje ryzí lidské soužití? Vyžaduje, aby se respektovala spravedlnost a správná stupnice hodnot, ale též aby se podřizovaly hmotné a pudové rozměry vnitřním a duchovním. Obzvláště kde hřích rozvrací lidské soužití, tam je nezbytné vyzývat k obrácení srdcí a k Boží milosti, aby se dosáhlo společenských změn, které jsou skutečně ke službě každé osoby a celé osoby. Láska, jež vyžaduje a činí lidi schopnými konat spravedlnost, je největší společenské přikázání.
Účast na společenském životě
405. Na čem se zakládá autorita ve společnosti? Každé lidské společenství potřebuje právoplatnou autoritu, která by zajišťovala pořádek a přispívala k uskutečňování společného dobra. Taková autorita nachází svůj základ v lidské přirozenosti, protože odpovídá řádu který stanovil Bůh.
406. Kdy je vykonávána autorita právoplatným způsobem? Autorita se vykonává právoplatným způsobem, když jedná pro společné dobro a používá k jeho dosažení mravně dovolené prostředky.
407. Co to je společné dobro? Společným dobrem se míní souhrn oněch podmínek společenského života, které dovolují skupinám a jednotlivcům plněji a rychleji dosáhnout vlastní dokonalost.
408. Co zahrnuje společné dobro? Společné dobro zahrnuje: respektování a rozvoj základních práv osoby; rozvoj duchovních a časných dober osob i společnosti; mír a bezpečnost všech.
409. Kde se výrazněji uskutečňuje společné dobro? Mnohem úplnější uskutečnění společného dobra se nachází v oněch politických společenstvích, které hájí a rozvíjejí dobro občanů a středních vrstev, aniž by zapomínala na všeobecné dobro lidské rodiny.
410. Jak se člověk podílí na uskutečňování společného dobra? Každá osoba, podle postavení a funkce, kterou zastává, podílí se na rozvíjení společného dobra, tímže zachovává spravedlivé zákony a ujímá se úseků, za něž má osobní odpovědnost, jako je starost o vlastní rodinu a úsilí ve vlastní práci. Nadto se občané mají, nakolik je to možné aktivně účastnit veřejného života.
Sociální spravedlnost
411. Jak společnost zajišťuje sociální spravedlnost? Společnost zajišťuje sociální spravedlnost, když respektuje důstojnost a práva osoby, vlastní cíl samé společnosti. Kromě toho se společnost zabývá sociální spravedlností, která je spojena se společným dobrem a výkonem autority, když uskutečňuje podmínky, jež dovolují sdružením a jednotlivcům, aby dosáhli toho, nač mají právo.
412. Na čem se zakládá rovnost všech lidí? Všichni lidé se těší stejné důstojnosti a mají stejná základní práva, protože jsou stvořeni k Božímu obrazu a vybaveni toutéž rozumovou duší, mají tutéž přirozenost a původ a jsou v Kristu jediném spasiteli povoláni k téže božské blaženosti.
413. Proč existují rozdíly mezi lidmi? Existují nespravedlivé, hospodářské a sociální rozdíly, které postihují miliony lidských bytostí; ty jsou v otevřeném rozporu s evangeliem, odporují spravedlnosti, důstojnosti osob a míru. Avšak jsou i rozdíly mezi lidmi, způsobené různými faktory, které zapadají do Božího plánu. Vždyť On chce, aby každý dostal od druhých, co potřebuje, a aby ti, kteří mají zvláštní „nadání“, se dělili s druhými. Takové rozdíly povzbuzuji a často zavazují osoby k velkodušnosti, laskavosti a sdílení dober a pobádají kultury k vzájemnému obohacení.
414. Jak se vyjadřuje lidská solidarita? Solidarita, jež vyvěrá z lidského a křesťanského bratrství, se především vyjadřuje spravedlivým rozdělováním dober, spravedlivým platem za práci a úsilím o spravedlivější společenský řád. Ctnost solidarity se také uskutečňuje sdílením duchovních dober víry, ještě důležitějších než ona hmotná
Třetí kapitola / Boží spása: Zákon a milost
Mravní zákon
415. Co to je mravní zákon? Mravní zákon je dílo božské Moudrosti. Předpisuje člověku cesty, normy chování, které vedou ke slíbené blaženosti a zakazují cesty, po nichž se vzdaluje od Boha.
416. V čem spočívá přirozený mravní zákon? Přirozený mravní zákon, vepsaný do duše každého člověka, spočívá v účasti na Boží moudrosti a dobrotě a vyjadřuje prvotní mravní smysl, který umožňuje člověku pomocí rozumu rozlišovat dobro a zlo. Je všeobecný a neměnný a klade základy povinností a základních práv osoby, jakož i lidského společenství a samého občanského zákona.
417. Vnímají všichni tento zákon? Kvůli hříchu ne všichni a ne vždycky vnímají tento přirozený zákon jasně a bezprostředně.
Proto Bůh „napsal na desky Zákona, co lidé nedokázali číst ve svých srdcích”“ (sv. Augustin).
418. Jaký je vztah mezi přirozeným zákonem a Starým zákonem? Starý zákon je první stadium zjeveného Zákona. Vyjadřuje mnoho pravd, které jsou přirozeně přístupné rozumu a tak jsou potvrzené a zaručené Umluvami spásy. Jeho mravní předpisy, které jsou shrnuty v deseti přikázáních desatera, kladou základy povolání člověka, zakazují co se protiví lásce k Bohu a bližnímu a předepisují, co je pro ni podstatné.
419. Jaké místo má Starý zákon v plánu spásy? Starý zákon nám umožňuje poznat mnoho pravd pochopitelných rozumem a označuje to, co se má nebo nemá dělat a především, jak to dělá moudrý vychovatel, připravuje a disponuje k obrácení a k přijetí evangelia. Nicméně i když je posvátný, duchovní a dobrý, je ještě nedokonalý, protože sám ze sebe nedává sílu a milost Ducha k jeho zachovávání.
420. Co je to Nový zákon nebo Zákon evangelia? Nový zákon nebo Zákon evangelia, vyhlášený a uskutečněný Kristem, je plnost a dovršení božského Zákona, přirozeného i zjeveného. Je shrnut do přikázání milovat Boha a bližního a milovat se navzájem, jako nás miloval Kristus; je to také vnitřní skutečnost člověka: milost Ducha svatého, která umožňuje takovou lásku. Je to „zákon svobody“ (Jak 1,25), protože vede k tomu, abychom jednali spontánně podněcováni láskou.
„Nový zákon je to především milost Ducha svatého, která je dána věřícím v Krista“ (sv. Tomáš Akvinský).
421. Kde se nachází Nový zákon? Nový zákon se nachází v celém životě a kázání Krista a v mravní katechezi apoštolů: Horské kázání je jeho hlavním vyjádřením.
Milost a ospravedlnění
422. Co je to ospravedlnění? Ospravedlnění je nejznamenitější dílo Boží lásky. Je to milosrdný a nezištný čin Boha, který smazává naše hříchy a činí nás spravedlivými a svatými v celém našem bytí. Dochází k tomu prostřednictvím milosti Ducha svatého, kterého nám zasloužilo Kristovo utrpení a bylo nám dáno křtem. Ospravedlnění dává počátek svobodné odpovědi člověka, to je víře v Krista a spolupráci s milostí Ducha svatého.
423. Co je to milost, jež ospravedlňuje? Milost je nezištný dar, který nám dává Bůh, aby nás učinil účastnými svého trinitárního života a schopnými jednat z lásky k němu. Nazývá se habituální, nebo posvěcující nebo zbožšťující, protože nás posvěcuje a zbožšťuje. Je nadpřirozená, protože zcela závisí na nezištné iniciativě Boha a přesahuje schopnost lidské inteligence a jejich sil. Uniká tedy naší zkušenosti.
424. Jaké další druhy milostí existují? Kromě habituální milosti jsou: časné milosti (momentální dary); svátostné milosti (vlastní každé svátosti); zvláštní milosti neboli charismata (mající za cíl obecné dobro církve), mezi nimi stavovské milosti, jež doprovázejí církevní služby a životní odpovědnosti.
425. Jaký je vztah mezi milostí a svobodou člověka? Milost předchází, připravuje a vzbuzuje svobodnou odpověď člověka. Odpovídá na hluboké touhy lidské svobody, vybízí ji, aby spolupracovala s ní a vede k její dokonalosti.
426. Co to je zásluha? Zásluha je to, co dává právo na odměnu za dobrý skutek. Člověk si sám od sebe nemůže vůči Bohu nic zasloužit, neboť všechno dostal od něho. Nicméně Bůh mu dává možnost získávat zásluhy skrze lásku Krista, pramen našich zásluh před Bohem. Zásluhy dobrých skutků musí být tedy především připisovány Boží milosti a pak svobodné vůli člověka.
427. Jaká dobra si můžeme zasloužit? Pod vlivem Ducha svatého můžeme pro sebe i pro druhé zasloužit milosti užitečné k tomu, abychom se posvětili a dosáhli věčného života, jakož i časná dobra, vhodná pro nás podle Božího plánu. Nikdo si nemůže zasloužit první milost, tu, jež je u začátku našeho obrácení a ospravedlnění.
428. Jsme všichni povoláni ke křesťanské svatosti? Všichni věřící jsou povoláni ke křesťanské svatosti. Ta je plností křesťanského života a dokonalé lásky, a uskutečňuje se v důvěrném spojení s Kristem, a v něm s Nejsvětější Trojicí. Cesta křesťana ke svatosti – potom když prošel křížem – bude mít své dovršení v konečném vzkříšení spravedlivých, kdy bude Bůh všechno ve všem.
Církev, matka a učitelka
429. Jakým způsobem církev živí mravní život křesťana? Církev je společenství, kde křesťan přijímá Boží slovo a učení „Kristova zákona“ (Gal 6,2); dostává milost svátostí; spojuje se s eucharistickou obětí Krista, takže jeho mravní život je duchovním kultem; učí se svatosti podle příkladu Panny Marie a svatých.
430. Proč učitelský úřad zasahuje do mravní oblasti? Protože je úkolem učitelského úřadu hlásat víru, které je třeba věřit a kterou je nutno prakticky uplatňovat v životě. Tento úkol se vztahuje také na specifické předpisy přirozeného zákona, protože jejich zachovávánií je nutné pro spásu.
431. Jaký účel mají církevní přikázání? Pět církevních přikázání má za cíl zaručit věřícím nebytné minimum ducha modlitby, svátostného života, mravního úsilí a růstu v lásce k Bohu a bližnímu.
432. Která jsou církevní přikázání? Jsou to: 1) zúčastnit se mše svaté v neděli a v zasvěcené svátky a nepouštět se do prací nebo činností, které by mohly zabránit svěcení takových dnů; 2) aspoň jednou za rok vyznat své hříchy; 3) přijmout svátost eucharistie aspoň o velikonocích; 4) nejíst maso a zachovávat půst ve dny stanovené církví; 5) přispívat na hmotné potřeby samé církve, každý podle svých možností.
433. Proč je mravní život nezbytný pro hlásání evangelia? Protože křesťané svým životem podle Ježíše Krista přitahují lidi k víře v pravého Boha, budují církev, utvářejí svět duchem evangelia a připravují příchod Božího království.
Druhý díl / Desatero přikázání
TODO: crosslink na Desatero
434. „Mistře, co mám dělat, abych dosáhl věčného života?“ (Mt 19,16) Ježíš odpovídá mladíkovi, který mu klade tuhle otázku: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání“ a pak dodává „Pojď a následuj mě“ (Mt 19,16-21). Následovat Ježíše to zahrnuje zachovávání přikázání. Zákon není zrušen, ale člověk je vyzýván, aby jej znovu našel v osobě božského Mistra, který jej v sobě dokonale uskutečňuje a zjevuje jeho plný význam a dosvědčuje jeho trvalou platnost.
435. Jak Ježíš vykládá Zákon? Ježíš jej vykládá ve světle dvojího a jediného přikázání lásky, plnost Zákona: „Miluj Pána svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je jemu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci“ (Mt 22,37-40).
436. Co to znamená „Desatero“? Desatero znamená „deset slov“ (Ex 34,28); je to posvátný text, jenž shrnuje Zákon, který Bůh dal izraelskému lidu v rámci Umluvy prostřednictvím Mojžíše. Vytyčuje pro vyvolený národ a pro jednotlivého věřícího životní cestu, osvobozenou z otroctví hříchu.
437. Jaká je souvislost mezi desaterem a Úmluvou? Desatero se chápe ve světle Úmluvy, v níž se zjevuje Bůh, tímže dává poznat svou vůli. Zachováváním přikázání lid vyjadřuje, že patří Bohu a vděčně odpovídá a jeho iniciativu lásky.
438. Jakou důležitost přikládá církev desateru? Církev, věrna Písmu a Ježíšovu příkladu, přiznává desateru základní důležitost a význam. Křesťané jsou povinni je zachovávat.
439. Proč tvoří desatero organickou jednotu? Deset přikázání tvoří organický a nerozdělitelný celek: protože každé přikázání odkazuje k dalším a k celému desateru. Proto porušovat nějaké přikázání znamená přestoupit celý Zákon.
440. Proč desatero zavazuje těžce? Protože vyhlašuje závažné povinnosti člověka k Bohu a k bližnímu.
441. Je možné zachovávat desatero? Ano, protože Kristus, bez něhož nemůžeme dělat nic, nás uschopňuje zachovávat je, darem svého Ducha a své milosti.
První kapitola / „Miluj Pána svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší celou svou myslí“
První přikázání: „Já jsem Pán tvůj Bůh, nebudeš mít jiného Boha mimo mne“
442. Co naznačuje tvrzení Boha: „Já jsem Pán, tvůj Bůh“ (Ex 20,2)? Pro věřícího to znamená, aby zachovával a uskutečňoval tři teologální ctnosti a vyhýbal se hříchům, které se jim protiví. Víra věří v Boha a odmítá, co je proti ní jako například dobrovolné pochybování, nevěra, blud, odpad od víry a rozkol. Naděje s důvěrou očekává blažené patření na Boha a jeho pomoc a vyhýbá se zoufalství i domýšlivosti. Láska miluje Boha nade všechno. Je tedy třeba odmítat Ihostejnost, nevděčnost, vlažnost, omrzelost nebo duchovní netečnost, a nenávist Boha, která se rodí z pýchy.
443. Co vyžaduje přikázání: „Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Mt 4,10)? To vyžaduje klanět se Bohu jako Pánu všeho, co existuje; vzdávat mu náležitý kult jednotlivě i společně; vzývat ho projevy chvály, díků a prosby; přinášet mu oběti, především onu duchovní oběť svého života, spojenou s dokonalou obětí Krista; a plnit to, co jsem mu Sslíbil.
444. Jakým způsobem osoba uskutečňuje své právo vzdávat kult Bohu v pravdě a svobodě? Každý člověk má právo a morální povinnost hledat pravdu, zvláště v tom, co se týká Boha a jeho církve, a když ji jednou pozná, (má povinnost) ji přijmout a věrně ji uchovávat, tímže vzdává Bohu ryzí kult. Zároveň důstojnost lidské osoby vyžaduje, aby v náboženské věci nikdo nebyl nucen jednat proti svému svědomí, ani aby mu ve spravedlivých mezích veřejného pořádku nebylo bráněno, jednat podle něho soukromě nebo veřejně, individuálním nebo hromadným způsobem.
445. Co zakazuje Bůh, když nařizuje: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne!“ (Ex 20,2)?
Toto přikázání zakazuje:
- mnohobožství a modloslužbu, jež zbožšťují tvora, moc, peníze, dokonce i ďábla;
- pověru, jež je úchylkou kultu, který se má vzdávat pravému Bohu, a která se vyjadřuje také různými formami zbožštění, magie, čarodějnictví a spiritismu;
- volnomyšlenkářství, které se vyjadřuje pokoušením Boha slovy nebo skutky; zneuctěním které znesvěcuje osoby nebo posvátné věci, především eucharistii; simonií, která kupuje nebo prodává duchovní skutečnosti;
- ateizmus, který odmítá existenci Boha, tímže se často opírá o falešné pojetí lidské nezávislosti;
- agnosticismus, pro který se nemůže nic vědět o Bohu a který zahrnuje Ihostejnost a praktický ateizmus.
446. Zakazuje Boží přikázání: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho…“ (Ex 20,4) uctívání obrazů? Ve Starém zákonu toto přikázání zakazuje zobrazovat absolutně transcendentního Boha. Avšak od Vtělení Božího Syna, je křesťanské uctívání obrazů ospravedlněno (srov. 2. Nicejský koncil v roce 787), protože se zakládá na tajemství Božího Syna, který se stal člověkem a v němž se transcendentní Bůh stal viditelným. Nejedná se o adoraci obrazu, ale vzdává se úcta tomu, koho představuje: Kristus, P. Maria, andělé a svatí.
Druhé přikázání: Nevezmeš jméno Boží nadarmo
447. Jak se má v úctě svatost Božího jména? Svaté jméno Boha se ctí tím, že se vzývá, že se velebí, chválí a oslavuje. Je tedy třeba se vyhnout nevhodnému užívání Jména Boha, jako je rouhání, které je svou povahou těžkým hříchem, klení a neplnění slibů vykonaných ve jménu Boha.
448. Proč je zakázána křivá přísaha? Protože se člověk dovolává Boha, který je pravda sama, za svědka lži.
„Nepřísahat ani při Stvořiteli, ani při tvoru, leč když je to s pravdou, nutností a úctou“ (sv. Ignác z Loyoly, DC, 38).
449. Co je to křivá přísaha? Křivá přísaha je: udělat příslib pod přísahou s úmyslem nedodržet jej, nebo porušit příslib udělaný pod přísahou. Je to těžký hřích proti Bohu, který je vždy věrný svým příslibům.
Třetí přikázání: Pomni, abys den sváteční světil
450. Proč „posvětil den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Ex 20,11)? Protože v sobotu se připomíná odpočinek Boha v sedmý den stvoření, ale také osvobození Izraele z egyptského otroctví a Umluvy, kterou Hospodin uzavřel se svým lidem.
451. Jak se chová Ježíš vůči sobotě? Ježíš uznává posvátnost soboty a božskou autoritou podává její autentické vysvětlení: „Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27).
452. Z jakého důvodu křesťané nahradili sobotu nedělí? Protože neděle je dnem vzkříšení Krista. Jako „první den týdne“ (Mk 16,2), připomíná první stvoření; jako „osmý den“, který následuje po sobotě, znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním. Stala se tak pro křesťany prvním ze všech dní a ze všech svátků: dnem Páně, v kterém On svou Paschou dovršuje duchovní pravdu hebrejské soboty a ohlašuje věčný odpočinek člověka v Bohu.
453. Jak se světí neděle? Křesťané světí neděli a jiné zasvěcené svátky především účastí na eucharistické oběti Pána a zdržují se také těch činností, které brání vzdávat úctu Bohu a kalí radost vlastní dnu Páně nebo nezbytné uvolnění mysli a těla. Jsou dovolené činnosti spojené s rodinnými potřebami nebo služby velké užitečnosti pro společenství, jen když nevytvářejí návyky, které by ohrožovaly svěcení neděle, rodinný život a zdraví.
454. Proč je důležité, aby se neděle občansky uznávala jako sváteční den? Aby byla všem dána možnost: dostatečně užívat odpočinku a volného času, který jim umožní pěstovat náboženský, rodinný, kulturní a společenský život; mít k dispozici dobu vhodnou k meditaci, uvažování, mlčení a studiu; věnovat se dobrým skutkům zvláště ve prospěch nemocných a starých osob.
Druhá kapitola / „Miluj bližního svého jako sebe samého“
Čtvrté přikázání: Cti svého otce a svou matku
455. Co přikazuje čtvrté přikázání? Přikazuje ctít naše rodiče a vážit si těch, které Bůh k našemu dobru vybavil svou autoritou.
456. Jaká je povaha rodiny v Božím plánu? Muž a žena spojení v manželství vytvářejí spolu s dětmi rodinu. Bůh ustanovil rodinu a vybavil ji jejím základním zřízením. Manželství a rodina jsou zaměřeny na dobro manželů a na plození a výchovu dětí. Mezi členy téže rodiny se navazují primární vztahy a odpovědnosti. V Kristu se rodina stává domácí církví, protože je společenstvím víry, naděje a lásky.
457. Jaké místo zaujímá rodina ve společnosti? Rodina je prvotní buňkou lidské společností a předchází jakékoliv uznání ze strany veřejné autority. Rodinné zásady a hodnoty tvoří základ společenského života. Rodinný život je uvedení do života společnosti.
458. Jaké povinnosti má společnost vůči rodině? Společnost má povinnost podporovat a upevňovat manželství a rodinu a také respektovat zásadu subsidiarity. Veřejná moc musí respektovat, chránit a podporovat pravou povahu manželství a rodiny, veřejnou mravnost, práva rodičů a domácí blahobyt.
459. Jaké povinnosti mají děti k rodičům? Děti mají mít ke svým rodičům úctu (synovskou lásku), vděčnost, opravdovou ochotu a poslušnost a tak přispívat také svými dobrými vztahy k bratřím a sestrám k růstu harmonie a svatosti celého rodinného života. Kdyby se rodiče ocitli v nouzi, kdyby onemocněli nebo zestárli, musí jim dospělé děti poskytovat hmotnou i morální pomoc.
460. Jaké povinnosti mají rodiče vůči dětem? Rodiče, podílející se na božském otcovství, jsou první odpovědní za výchovu svých dětí a také jsou pro ně první hlasatelé víry. Mají povinnost milovat a respektovat děti jako osoby i jako Boží děti a postarat se, nakolik je možné, o jejich hmotné a duchovní potřeby, tímže jim pomáhají při volbě školy, povolání a životního stavu. Zvláště mají povinnost vychovat je ke křesťanské víře.
461. Jak rodiče vychovávají své děti ke křesťanské víře? Hlavně příkladem, rodinnou modlitbou, katechezí a účastí na církevním životě.
462. Jsou rodinné svazky absolutním dobrem? Rodinné svazky, i když jsou důležité, nejsou absolutní, protože prvním povoláním křesťana je následovat Krista a milovat ho: „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden“ (Mt 10,37). Rodiče mají s radostí podporovat své děti, aby následovali Ježíše v každém životním stavu, i v zasvěceném životě nebo v kněžské službě.
463. Jak má být vykonávána autorita v různých oblastech občanské společnosti? Má být vykonávána jako služba, tímže respektuje základní lidská práva, správnou stupnici hodnot, zákony, distribuční spravedlnost a princip subsidiarity. Každý při výkonu autority má hledat zájmy společnosti a ne svoje zájmy a má se inspirovat při svých rozhodnutích pravdami o Bohu, člověku a o světě.
464. Jaké povinnosti mají občané vůči občanským představitelům? Ti, kdo jsou podřízeni autoritám, mají považovat své představené za zástupce Boha, tímže jim nabídnou poctivou spolupráci, aby veřejný a společenský život dobře fungoval. To zahrnuje lásku a službu vlasti, právo a povinnost volit, odvádění daní podle vlastních možností, obranu země a právo na konstruktivní kritiku.
465. Kdy nesmí občan poslechnout občanské představitele? Občan nesmí ve svědomí poslechnout, když zákony občanských představitelů odporují požadavkům mravního řádu: „Je třeba více poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29).
Páté přikázání: Nezabiješ
466. Proč se má respektovat lidský život? Protože je posvátný, neboť od počátku zahrnuje stvořitelskou činnost Boha, je a vždycky zůstává ve zvláštním vztahuje Stvořiteli, svému jedinému cíli. Nikomu tedy není dovoleno přímo ničit nevinnou lidskou bytost, protože to závažně odporuje důstojnosti osoby a svatosti Stvořitele. „Nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý“ (Ex 23,7).
467. Proč není oprávněná obrana osob a společnosti proti této absolutní normě? Protože oprávněnou obranou e uskutečňuje volba bránit se a zhodnocuje se právo na vlastní život i druhého a ne volba zabíjet. Oprávněná obrana může být také závažnou povinností pro toho, kdo má odpovědnost za život druhého. Vždyť kdo se brání, uskutečňuje právo na život, vlastní i druhého. Nicméně obrana nesmí užít většího násilí, než je nutné.
468. K čemu slouží trest? Trest, uložený právoplatnou veřejnou autoritou, má za cíl napravit nepořádek, který napáchala vina, hájit veřejný pořádek a bezpečnost osob, přispět k napravení viníka.
469. Jaký trest je možno uložit? Trest musí být přiměřený závažnosti zločinu. Dnes, kdy stát má možnosti potlačovat zločin tak, že viníka učiní neškodným, případy absolutní nutnosti trestu smrti „jsou již velmi vzácné, ne-li prakticky neexistující“ (Evangelium vitae). Jsou-li nekrvavé prostředky dostačující, úřední moc se omezí na tyto prostředky, protože ty lépe odpovídají konkrétním podmínkám obecného dobra, více odpovídají důstojnosti osoby a viníkovi definitivně neodnímají možnost morálně se obrodit.
470. Co zakazuje páté přikázání?
Páté přikázání zakazuje jako těžce se protivící mravnímu zákonu:
- přímou a úmyslnou vraždu člověka, ale i spolupráci na ní;
- přímé ukončení těhotenství, chtěné jako cíl nebo prostředek, ale také spolupráci na něm, pod trestem exkomunikace: lidská bytost musí být absolutním způsobem hájena ve své integritě již od svého početí;
- přímou eutanázii, kterou se aktivně ukončuje život tělesně postižených osob nebo nemocných nebo umírajících;
- sebevražda i záměrná spolupráce na ní, neboť to těžce uráží spravedlivou lásku k Bohu, k sobě a k bližnímu: co se týká odpovědnosti, sebevrah ji může zvětšit, dá-li pohoršení, ale mohou ji zmenšit zvláštní psychické potíže nebo těžký strach.
471. Jaké lékařské procedury jsou dovoleny, když je smrt považována za bezprostřední? Léčebné kúry, které má mít nemocná osoba, se nesmí oprávněně přerušit. Je oprávněné použití utišujících prostředků, nezaměřených na smrt, a zřeknutí se „terapeutické úpornosti“, to je použití nepřiměřených lékařských procedur a bez rozumné naděje na kladný výsledek.
472. Proč musí společnost chránit každé embryo? Nezcizitelné právo na život každého lidského jednotlivce, již od jeho početí, je základním prvkem občanské společnosti a jejího zákonodárství. Nedá-li stát svou moc do služby práv všech a zvláště nejslabších, mezi nimi ještě nenarozených, jsou tím ohroženy samy základy právního státu.
473. Jak se lze vyhnout pohoršení? Pohoršení, které spočívá v tom, že se druzí přivedou ke konání zla, se lze vyhnout tím, že se respektuje duše i tělo osoby. Uvádí-li se jiní k tomu, aby těžce hřešili, páchá se těžká vina.
474. Jakou povinnost máme vůči tělu? Musím rozumně pečovat o tělesné zdraví, své i druhého, přesto se ale vyhýbáme kultu těla a jakémukoliv druhu přehánění. Kromě toho je třeba se vyhýbat užívaní drog, jež způsobují velmi těžké následky na zdraví a na lidském životě a také zneužívání jídla alkoholických nápojů, tabáku a léků.
475. Kdy jsou morálně dovolené vědecké, lékařské nebo psychologické experimenty na osobách nebo skupinách lidí? Jsou morálně oprávněné, jsou-li ke službě integrálnímu dobru osoby a společnosti, bez nadměrných rizik pro život, tělesnou a psychickou integritu subjektů, dostatečně informovaných a souhlasících.
476. Jsou dovolené transplantace a darování orgánů před i po smrti? Transplantace orgánů je morálně přijatelná se souhlasem dárce a bez nadměrných rizik pro něho. Pro ušlechtilý akt darování orgánů po smrti, musí být náležitě zjištěna skutečná smrt dárce.
477. Jaké praktiky jsou proti respektování tělesné integrity lidské osoby? Jsou to: únosy osob, terorismus, mučení, násilí, přímá sterilizace. Amputace, zkomolení nějaké osoby je morálně dovolené pouze pro nezbytné terapeutické účely téže osoby.
478. Jak je třeba pečovat o umírající? Umírající mají právo důstojně prožívat své poslední okamžiky pozemského života, především podporováni modlitbou a svátostmi, jež připravují na setkání s živým Bohem.
479. A jak se má zacházet s těly zesnulých? S těly zesnulých se má zacházet s úctou a láskou. Jejich kremace je dovolena, je-li prováděna bez zpochybňování víry ve vzkříšení těl.
480. Co požaduje Pán od každé osoby ohledně míru? Pán, který hlásá „blahoslavení tvůrcové pokoje“ (Mt 5,9), žádá pokoj srdce a pranýřuje nemravnost hněvu, který je touhou po pomstě za způsobené zlo, i nenávist, která vede k tomu, že se dychtí po tom, aby bližního postihlo nějaké zlo. Tato zla, jsou-li vědomá a souhlasí-li se s nimi v závažných věcech, se mohou stát těžkými hříchy proti lásce.
481. Co to je mír ve světě? Mír ve svět, který se požaduje pro respektování a rozvoj lidského života, není prostě doba bez války nebo rovnováha protichůdných sil, nýbrž je to „klid řádu“ (sv. Augustin) „plod spravedlnosti“ (Iz 32,17) a účinek lásky. Pozemský mír je obrazem a plodem Kristova pokoje.
482. Co vyžaduje mír ve světě? Vyžaduje spravedlivé rozdělení a ochranu dober osob, svobodnou komunikaci mezi lidskými bytostmi, respektování důstojnosti osob a národů, trvalou praxi spravedlnosti a bratrství.
483. Kdy je morálně dovoleno užít vojenskou moc? Užití vojenské moci je morálně ospravedlnitelné, jsou-li zároveň přítomny následující podmínky: jistota trvalé a těžké způsobené škody; neúčinnost jakékoliv jiné pokojné alternativy; oprávněné možnosti úspěchu; vyloučení horších následků, vezme-li se v úvahu současná síla ničivých prostředků.
484. Kdo má v případě hrozby války přísně vyhodnotit takové podmínky? To je věcí moudrého posouzení vládních představitelů, kteří mají také právo uložit občanům povinnost národní obrany, při zachování osobního práva na odmítnutí z důvodů svědomí, které je třeba uskutečnit jinou formou služby lidskému společenství.
485. Co požaduje mravní zákon za války? Mravní zákon platí stále, i za války. Vyžaduje, aby se jednalo lidsky s nebojujícími, s raněnými vojáky a vězni. Akce záměrně odporující právu národů a dispozicím, které je ukládá, jsou zločiny, které nemůže omluvit slepá poslušnost. Musí se odsoudit masové ničení, vyhlazování národa nebo etnické menšiny, což jsou velmi těžké hříchy: je to mravní povinnost odporovat rozkazům toho, kdo je nařídil.
486. Co je třeba udělat, aby se předešlo válce? Musí se udělat všechno, co je rozumně možné, aby se jakkoliv předešlo válce, když jsou známa zla a nespravedlnosti, jež vyvolává. Zvláště je třeba předejít hromadění a obchodu se zbraněmi, které není náležitě pod kontrolou veřejných mocí; hospodářským nebo společenským nespravedlnostem, etnickým a náboženským diskriminacím; závisti, nedůvěře, pýše a duchu msty. Kolik se udělá pro to, aby se vyloučily tyto a jiné nepořádky, tolik se napomáhá budování míru a předcházení válce.
Šesté přikázání: Nesesmilníš
487. Jaký úkol má lidská osoba vůči vlastní pohlavní totožnosti? Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, mající stejnou osobní důstojnost a vepsal do nich povolání lásky a společenství. Je věcí každého přijmout vlastní pohlavní totožnost, tímže uzná její důležitost, specifičnost a doplňkovost.
488. Co to je čistota? Čistota je kladná integrace pohlavnosti do osoby. Pohlavnost se stává opravdu lidská když je spravedlivě integrována ve vztahu mezi osobami. Čistota je mravní ctnost, Boží dar, milost a plod Ducha.
489. Co zahrnuje ctnost čistoty? Ta zahrnuje získání sebeovládání, jako výraz lidské svobody zaměřené a darování sebe sama. K tomu je nutná celistvá a trvalá výchova, která se postupně provádí v údobích růstu.
490. Jaké prostředky napomáhají žít čistotu? Je k dispozici mnoho prostředků: Boží milost, pomoc svátostí, modlitba, sebepoznání, provádění askeze přizpůsobené různým situacím, cvičení v mravních ctnostech a zvláště ctnosti umírněnosti, která se zaměřuje na to, aby rozum vedl vášně.
491. Jakým způsobem jsou všichni povoláni žít čistotu? Všichni podle vzoru Kristovy čistoty jsou povoláni vést čistý život podle svého životního stavu: jedni, žijíce v zasvěceném panenství nebo celibátu, vynikajícím způsobu snadněji se oddat Bohu s nerozděleným srdcem; jiní, jsou-li ženatí
492. Které jsou hlavní hříchy proti čistotě? Jsou to hříchy těžce odporující čistotě: každý podle povahy svého objektu: cizoložství, masturbace, smilstvo, pornografie, prostituce, znásilnění, homosexuální akty. Tyto hříchy jsou výrazem neřesti chlípnosti. Jsou-li spáchány na nezletilých, jsou ještě těžším útokem proti jejich tělesné a mravní integritě.
493. Proč šesté přikázání, ačkoliv říká „nezcizoložíš“, zakazuje všechny hříchy proti čistotě? Ačkoliv v biblickém textu Desatera stojí „nezcizoložíš“ (Ex 20,14), tradice církve se řídí celkově mravním učením Starého a Nového zákona a šesté přikázání pro ni zahrnuje všechny hříchy proti čistotě.
494. Jaké úkoly mají občanské autority vůči čistotě? Ty musí, protože mají povinnost podporovat respektování důstojnosti osoby, přispívat k vytváření prostředí příznivého čistotě také tím, že náležitými zákony zabrání šíření shora uvedených velkých urážek čistoty, především aby chránili nezletilé a slabší.
495. Jaká jsou dobra manželské lásky, k níž je zaměřena sexualita? Dobra manželská lásky, jež je pro pokřtěné posvěcena svátostí manželství: jednotu, věrnost, nerozlučnost a otevřenost k plodnosti.
496. Jaký význam má manželský úkon? Manželský úkon má dvojí význam: spojující (vzájemné darování se manželů) a plodivý (otevřenost k předávání života). Nikdo nesmí přerušit nerozdělitelné spojení, které Bůh chtěl mezi oběma významy manželského úkonu tím, že by vyloučil jeden nebo druhý.
497. Kdy je morální regulování porodnosti? Regulování porodnosti, které je jedním z aspektů odpovědného otcovství a mateřství, je objektivně shodná s mravností, když ji provádějí manželé bez vnějšího donucování, ne ze sobectví, nýbrž z vážných důvodů a metodami odpovídajícími objektivním měřítkům mravnosti a to periodickou zdrženlivostí a využitím neplodných údobí.
498. Jaké jsou nemorální prostředky pro regulování porodnosti? Je vnitřně špatná každá akce - jako např. sterilizace nebo antikoncepce - která před manželským úkonem nebo při jeho provádění nebo při rozvoji jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo prostředek zabránit oplodnění.
499. Proč je nemravná inseminace i umělé oplodnění? Jsou nemravné, protože oddělují plození od aktu, kterým se manželé sobě vzájemně dávají a tak nastolují vládu techniky nad počátkem a určením lidské osoby. Nadto inseminace a hetetologické oplození sahající k technikám, které zahrnují osobu mimo manželskou dvojici porušují právo dítěte narodit se z otce a matky, které zná, spojené mezi sebou v manželství a mající výlučné právo stát se rodiči pouze jeden skrze druhého.
500. Jak je třeba se dívat na dítě? Dítě je Božím darem, největším darem manželství. Neexistuje právo mít děti („dítě za každou cenu“). Existuje však právo dítěte aby bylo plodem manželského úkonu jeho rodičů a také právo, aby bylo respektováno jako osoba od chvíle početí.
501. Co mohou dělat manželé, když nemají děti? Když jim nebyl udělen dar dítěte, mohou manželé, když už vyčerpali oprávněné zásahy lékařství, projevit svou velkodušnost prostřednictvím svěření do péče nebo adoptováním, anebo vykonávat významné služby ve prospěch bližního. Uskutečňují tak cennou duchovní plodnost.
502. Co uráží důstojnost manželství? Je to: cizoložství, rozvod, mnohoženství, incest (krvesmilstvo), volná „láska“ (soužití, konkubinát) pohlavní styk před manželstvím nebo mimo ně.
Sedmé přikázání: Nepokradeš
503. Co vyhlašuje sedmé přikázání? Vyhlašuje určení, všeobecné rozdělení, soukromé vlastnění osob a respektování jejich majetku a celistvosti stvoření. Církev také nachází v tomto přikázání základy svého sociálního učení, jež zahrnuje správné jednání v hospodářské činnosti a ve společenském a politickém životě, právo na lidskou práci i povinnost, spravedlnost a solidaritu mezi národy, lásku k chudým.
504. Za jakých podmínek existuje právo na soukromé vlastnictví? Právo na soukromé vlastnictví za předpokladu, že byl získán nebo přijat spravedlivým způsobem a když zůstává první všeobecné určení jmění k uspokojení základních potřeb všech lidí.
505. Jaký je cíl soukromého vlastnictví? Cílem soukromého vlastnictví je zaručit svobodu a důstojnost osob, tímže jim pomáhá ukojit základní osobní potřeby těch, za které někdo má odpovědnost, a také jiných, kteří žijí v nouzi.
506. Co předpisuje sedmé přikázání? Sedmé přikázání předpisuje respektovat jmění druhých prostřednictvím uplatňování spravedlnosti a lásky, umírněnosti a solidarity. Zvláště vyžaduje: respektovat učiněné sliby a uzavřené smlouvy; napravit spáchanou křivdu a navrátit neprávem nabytý majetek; respektovat i/ntegritu stvoření rozumným a umírněným užíváním nerostných, rostlinných a živočišných zdrojů, které jsou ve světě, se zvláštní pozorností vůči druhům, které jsou ohroženy vyhlazením.
507. Jak se má člověk chovat ke zvířatům? Člověk se má chovat laskavě ke zvířatům jako k Božím tvorům, tímže se vyhne jak přehnané lásce k nim tak bezohledného využívání, především k vědeckým experimentům, konaným za rozumnými hranicemi a s neužitečným utrpením pro samá zvířata.
508. Co zakazuje sedmé přikázání? Sedmé přikázání zakazuje především krádež, které je přisvojením si jmění druhého proti rozumné vůli vlastníka. Dochází k tomu také placení nespravedlivé mzdy; spekulováním s hodnotou jmění kvůli zisku na úkor druhých; falšováním šeků nebo faktur. Zakazuje kromě toho páchat daňové nebo obchodní podvody, vědomě poškozovat soukromé nebo veřejné vlastnictví. Zakazuje lichvářství, korupci, soukromé zneužívání společenského jmění, zaviněně špatně provedené práce a mrhání.
509. Jaký je obsah sociálního učení církve? Sociální učení církve, jako organický rozvoj pravd evangelia o důstojnosti lidské osoby a o jeho sociální dimenzi, obsahuje zásady pro uvažování, formuluje měřítka pro úsudek, poskytuje normy a směrnice pro akci.
510. Kdy církev zasahuje v sociální věci? Církev zasahuje tím, že dává mravní úsudek v ekonomických nebo sociálních otázkách, když to vyžadují základní práva osoby společné dobro nebo spása duší.
511. Jaký má probíhat společenský a hospodářský život? Má probíhat podle vlastních metod v rámci mravního řádu ke službě člověku v jeho celistvosti a celého lidského společenství při respektování sociální spravedlnosti. Má mít člověka za autora, střed a cíl.
512. Co se staví proti sociálnímu učení církve? Proti sociálnímu učení církve se staví hospodářské a společenské systémy, které obětují základní práva osob nebo které dělají ze zisku výlučné pravidlo či svůj poslední cíl. Kvůli tomu církev odmítá ideologie, v moderní době spojené s „komunismem“ nebo s ateistickými a totalitními formami „socialismu“. Kromě toho ve skutečnosti odmítá „kapitalismus“, individualismus a absolutní primát trhu nad lidskou prací.
513. Jaký význam má práce pro člověka? Práce je pro člověka je povinnost i právo, skrze kterou spolupracuje s Bohem stvořitelem. Vždyť pracuje-li člověk s nasazením a kompetencí uskutečňuje schopnosti vepsané do své přirozenosti, oslavuje dary Stvořitele a přijaté talenty, živí sebe i příslušníky své rodiny, slouží lidskému společenství. Kromě toho práce může být s Boží pomocí prostředkem posvěcení a spolupráce s Kristem na spáse ostatních.
514. Na jaký druh práce má právo každá osoba? Přístup k jisté a čestné práci musí být otevřen všem bez nespravedlivé diskriminace při respektování práva každého na svobodnou hospodářskou iniciativu, a na slušný plat.
515. Jakou odpovědnost má stát ohledně práce? Úkolem státu je podporovat zaměstnanost, zaručovat svobody jednotlivců a vlastnictví, kromě pevné měny a účinných veřejných služeb; bdít nad uplatňováním lidských práv v hospodářském sektoru. Podle poměrů má společnost pomáhat občanům najít práci.
516. Jaké povinnosti mají odpovědní vedoucí podniků? Odpovědní vedoucí podniků mají hospodářskou a ekologickou odpovědnost za své operace. Musí brát v úvahu dobro osob a ne pouze zvyšování zisků, i když ty jsou nutné pro zajištění investic, budoucnosti podniků, zaměstnanost a dobrý chod ekonomického života.
517. Jaké povinnosti mají dělníci? Musí svědomitě, kompetentně a oddaně konat svou práci, a snažit se řešit případné spory dialogem. Sáhnout k nenásilné stávce je mravně oprávněné, když se jeví jako nezbytný nástroj, vzhledem k přiměřenému prospěchu a berouce v úvahu společné dobro.
518. Jak se uskutečňuje spravedlnost a solidarita mezi národy? Na mezinárodní úrovni musí všechny národy a instituce pracovat v solidaritě a subsidiaritě, s cílem odstranit nebo aspoň zmenšit bídu, nerovnost zdrojů a hospodářských prostředků, ekonomických a sociálních křivd, vykořisťování osob, hromadění dluhů chudých zemí, zvrácených mechanismů, které brání v rozvoji méně rozvinutým zemím.
519. Jakým způsobem se křesťané podílejí na politickém a společenském životě? Laičtí věřící přímo zasahují do politického a sociálního života, tímže oživují křesťanským duchem časné skutečnosti a jako ryzí svědkové evangelia a tvůrcové pokoje a spravedlnosti, spolupracují se všemi.
520. K čemu inspiruje láska k chudým? Láska k chudým se inspiruje evangeliem blahoslavenství, Ježíšovým příkladem a jeho stálou pozorností k chudým. Ježíš řekl: „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Láska k chudým se uskutečňuje prostřednictvím nasazení proti hmotné chudobě a také proti četným formám kulturní, mravní a náboženské chudoby. Skutky milosrdenství, duchovní i tělesné, četné dobročinné instituce vzniklé během staletí, jsou konkrétním svědectvím přednostní lásky k chudým, která charakterizuje Ježíšovy učedníky.
Osmé přikázání: Nepromluvíš křivého svědectví
521. Jakou povinnost má člověk k pravdě? Každá osoba je povolána k upřímnosti a opravdovosti v jednání a v řeči. Každý má povinnost hledat pravdu a přijmout ji, tímže uspořádá celý svůj život podle požadavků pravdy. V Ježíši Kristu se Boží pravda zjevila úplně: on je Pravda. Kdo ho následuje, žije v Duchu pravdy, varuje se licoměrnosti, předstírání a pokrytectví.
522. Jak se vydává svědectví pravdě? Křesťan musí vydávat svědectví evangelijní pravdě, ve všech oblastech své veřejné i soukromé činnosti, také, je-li nutné, obětí svého života. Mučednictví je svrchované svědectví vydané pravdě víry.
523. Co zakazuje osmé přikázání?
Osmé přikázání zakazuje:
- falešné svědectví, křivou přísahu, lež, jejíž závažnost se měří pravdou, kterou pokřivuje, podle okolností, podle úmyslů lháře, podle škod způsobených obětem;
- neuvážený úsudek, pomluvu, nactiutrhání, jež zmenšují nebo ničí dobrou pověst a čest, na kterou má právo každá osoba;
- lichotky, pochlebování, zdvořilůstky, především zaměřené na těžké hříchy nebo na dosažení nedovolených výhod.
Spáchané provinění proti pravdě vyžaduje napravení, jestliže druhým způsobilo škodu.
524. Co žádá osmé přikázání? Osmé přikázání vyžaduje respektování pravdy doprovázené rozlišováním lásky: v komunikaci a informaci: ty musí hodnotit osobní a společné dobro, obranu soukromého života, nebezpečí pohoršení; respektováním profesionálních tajemství, které je třeba vždy dodržet kromě toho, jsou-li závažné a přiměřené důvody. Tak se stejně požaduje respektování důvěrných sdělení pod pečetí tajemství.
525. Jak se mají užívat prostředky sociální komunikace? Mediální informace má být ve službě společného dobra a ve svém obsahu musí být pravdivá, a integrální při zachování spravedlnosti a lásky. Musí se kromě toho vyjadřovat čestným a vhodným způsobem, tímže úzkostlivě respektuje mravní zákony, legitimní práva a důstojnost člověka.
526. Je vztah mezi pravdou a krásou a posvátným uměním? Pravda je sama sebou krásná. Zahrnuje v sobě jas duchovní krásy. Existuje mnoho výrazových způsobů pravdy, zvláště v uměleckých dílech. Jsou plodem talentu, daného Bohem a lidského úsilí. Posvátné umění, aby bylo pravdivé a krásné, musí vyvolávat a oslavovat tajemství Boha, který se zjevil v Kristu a vést k adoraci a lásce Boha Stvořitele a Spasitele, svrchované Krásy, Pravdy a Lásky.
Deváté přikázání: Nepožádáš manželku svého bližního
527. Co požaduje deváté přikázání? Deváté přikázaní požaduje přemáhat tělesnou žádostivost v myšlenkách i touhách Boj proti takové žádostivosti prochází očišťováním srdce a praktikováním ctnosti umírněnosti.
528. Co zakazuje deváté přikázání? Deváté přikázání zakazuje zabývat se myšlenkami a touhami, jež se týkají skutků zakázaných šestým přikázáním.
529. Jak se dosáhne čistota srdce? Pokřtěný s Boží milostí a tímže bojuje pro nezřízeným náklonnostem, dosáhne čistoty srdce prostřednictvím ctnosti a daru čistoty, čistým úmyslem, průzračností vnějšího i vnitřního pohledu, ukázněností citů a představivosti a modlitbou.
530. Jaké jsou požadavky čistoty? Čistota vyžaduje stud, který chrání intimitu osob a vyjadřuje jemnost čistoty, usměrňuje pohledy a gesta v souladu s důstojností osob a s jejich sdílením. Osvobozuje od rozšířeného erotismu a udržuje člověka daleko ode všeho, co rozdmychává morbidní zvědavost. Vyžaduje také očištění společenského prostředí, skrze stálý boj proti nevázaným mravům, založeným na mylném pojmu lidské svobody.
Desáté přikázání: Nepožádáš jeho majetek
531. Co vyžaduje a co zakazuje desáté přikázání? Toto přikázání, jež doplňuje předešlé, vyžaduje vnitřní postoj respektování majetku druhého a zakazuje /akomství a bezuzdnou žádostivost majetku druhého a závist, která spočívá ve smutku, který zakouší člověk před majetkem druhého a nezřízené touze zmocnit se jej.
532. Co žádá Ježíš, když vyžaduje chudobu srdce? Od svých učedníků Ježíš požaduje, aby mu dávali přednost přede všemi a před vším. Nelpění na bohatství – podle ducha evangelijní chudoby – a odevzdanost do Boží prozřetelnosti, která nás zbavuje obav ze zítřka, připravuji blahoslavenství „chudých v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3).
533. Jaká je největší touha člověka? Největší touha člověka je vidět Boha. Tak volá celé jeho bytí: „Chci vidět Boha!“ Člověk uskuteční své opravdové a plné štěstí v patření a blaženosti toho, který ho stvořil z lásky a přitahuje ho k sobě do nekonečné Lásky.
„Kdo vidí Boha, dosáhl všechna dobra, která lze pojmout”“ (sv. Řehoř z Nyssy).
Čtvrtá část / Křesťanská modlitba
První díl / Modlitba v křesťanském životě
534. Co to je modlitba? Modlitba duše je povznesení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o dobra shodná s jeho vůlí. Je vždy darem Boha, který přichází, aby se setkal s člověkem. Křesťanská modlitba je osobním a živým vztahem Božích dětí k jejich nekonečně dobrému Otci, k jeho Synu Ježíši Kristu a k Duchu svatému, který přebývá v jejich srdcích.
První kapitola / Zjevení modlitby
535. Proč existuje všeobecné povolání k modlitbě? Protože Bůh volá stvořením každé bytí z ničeho a také po pádu je člověk i nadále schopen poznávat svého Stvořitele, tímže uchovává touhu po tom, který ho povolal k existenci. Všechna náboženství a zvláště celé dějiny spásy dosvědčují, že člověk tuto touhu člověka po Bohu, ale Bůh jako první neustále přitahuje každou osobu k tajemnému setkání v modlitbě.
Zjevení modlitby ve Starém zákonu
536. V čem je Abrahám vzorem modlitby? Abrahám je vzorem modlitby, protože chodí v přítomnosti Boha, naslouchá mu a poslouchá ho. Jeho modlitba je boj víry, protože nadále věří v Boží věrnost i ve chvílích zkoušky. Nadto, protože pohostinně přijal Pána, který mu svěřuje svůj plán, Abrahám se odvažuje prosit za hříšníky s odvážnou důvěrou.
537. Jak se modlil Mojžíš? Mojžíšova modlitba je typická kontemplativní modlitba: Bůh volá Mojžíše z hořícího keře, často a dlouze s ním hovoří „tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem“ (Ex 33,11). Z tohoto důvěrného vztahu k Bohu Mojžíš čerpá sílu houževnatě se přimlouvat za lid: jeho modlitba je předobrazem přímluvy jediného prostředníka Ježíše Krista.
538. Jaké vztahy k modlitbě má ve Starém zákonu Chrám a král? Ve stínu Božího příbytku - Archa úmluvy, pak Chrám - se rozvíjí modlitba Božího lidu pod vedením jeho pastýřů. Mezi nimi je David králem „podle srdce Boha“ pastýř, který se modlí za svůj lid. Jeho modlitba je vzorem pro modlitbu lidu, protože je přilnutím k božskému příslibu a důvěře, naplněného láskou k Tomu, který je jediný Král a Pán.
539. Jakou úlohu má modlitba v poslání proroků? Proroci čerpají z modlitby světlo a sílu, aby vybízeli lid k víře a obrácení srdce. Vstupují do velmi důvěrného vztahu k Bohu a přimlouvají se za bratry, jimž hlásají, co viděli a slyšeli od Hospodina. Eliáš je otcem proroků to je těch, kteří hledají Boží tvář. Na hoře Karmel dosáhne návratu lidu k víře díky zásahu Boha, kterého prosí takto: „Odpověz mi, Hospodine, odpověz mi!“ (1 Král 18,37).
540. Jakou důležitost mají žalmy v modlitbě? Žalmy jsou vrcholem modlitby Starého zákona: Boží slovo se stává modlitbou člověka. Tato modlitba, neoddělitelně osobní i společná, inspirovaná Duchem svatým, opěvuje Boží divy ve stvoření a v dějinách spásy. Kristus se modlil žalmy a plně je uskutečnil. Proto zůstávají podstatným a trvalým prvkem modlitby církve, vhodným pro lidi všech stavů a v každé době.
Modlitba je plně zjevena v Ježíšovi
541. Od koho se Ježíš naučil modlit? Ježíš, se podle svého lidského srdce naučil modlit od své Matky a z hebrejské tradice. Avšak jeho modlitba vyvěrá z mnohem skrytějšího pramene, protože je věčný Syn Otce, který se ve svém lidství obrací k svému Otci dokonalou synovskou modlitbou.
542. Kdy se Ježíš modlil? Evangelium často ukazuje Ježíše, jak se modlí. Vidíme, jak se uchyluje do samoty, také v noci. Modlí se před rozhodujícími chvílemi svého poslání, nebo poslání apoštolů. Vždyť celý jeho život je modlitba, protože je v trvalém společenství lásky k Otci.
543. Jak se modlil Ježíš ve svém utrpení? Ježíšova modlitba během smrtelného zápasu v Getsemanské zahradě a jeho poslední slova na kříži odhalují hloubku jeho synovské modlitby. Ježíš dovádí ke splnění plán Otcovy lásky a bere na sebe všechny úzkosti lidstva, všechny otázky a přímluvy dějin spásy. Přednáší je Otci, který je přijímá a vyslyší nade všechnu naději, tímže vzkřísí Ježíše z mrtvých.
544. Jak nás Ježíš učí modlit se? Ježíš nás učí modlit se nejen modlitbou Otče náš, nýbrž i tehdy, když se modlí. Tímto způsobem kromě obsahu nám ukazuje předpoklady opravdové modlitby: čistotu srdce, které hledá Království a odpouští nepřátelům; odvážnou a synovskou důvěru, která jde daleko za to, co pociťujeme a chápeme; bdělost, která chrání učedníka před pokušením.
545. Proč je naše modlitba účinná? Naše modlitba je účinná, protože je spojena s vírou a s Ježíšovou modlitbou. V Něm se křesťanská modlitba stává společenstvím lásky s Otcem. V takové případě můžeme přednášet naše prosby Bohu a být vyslyšeni: „Proste a dostanete, aby se vaše radost naplnila“ (Jan 16,24).
546. Jak se modlila Panna Maria? Mariina modlitba je charakterizována její vírou a velkodušnou obětí celého jejího bytí Bohu. Ježíšova Matka je také nová Eva, „Matka živých“, prosí Ježíše, svého Syna za potřeby lidí.
547. Existuje v evangeliu nějaká Mariina modlitba? Kromě Mariiny prosby v Káně Galilejské, nám evangelium předává Magnificat (Lk 1,46-55), který je chvalozpěvem Matky Boží a církve, radostný dík, který vystupuje ze srdce chudých, protože jejich naděje se uskutečnila naplněním božských přislíbení.
Modlitba v době církve
548. Jak se modlila prvotní křesťanská obec v Jeruzalémě? Na počátku Skutků apoštolů stojí napsáno, že v první jeruzalémské komunitě, vychované Duchem svatým k životu modlitby, věřící „setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42).
549. Jak zasahuje Duch svatý do modlitby církve? Duch svatý, niterný učitel křesťanské modlitby, vychovává církev k životu modlitby a dává stále hlouběji vstupovat do kontemplace nezbadatelného tajemství Krista. Způsoby modlitby, které jsou vyjádřeny v apoštolských a kanonických spisech, zůstanou směrodatné pro křesťanskou modlitbu.
550. Které jsou podstatné formy křesťanské modlitby? Jsou to velebení a adorace, prosebná a přímluvná modlitba, vzdávání díků a chvály. Eucharistie obsahuje a vyjadřuje všechny způsoby modlitby.
551. Co to je dobrořečení? Dobrořečení je odpověď člověka na Boží dary: dobrořečíme Všemohoucímu, který nám žehná a zahrnuje nás svými dary.
552. Jak lze definovat adoraci? Adorace je klanění člověka, který uznává, že je tvor před svým třikrát svatým Stvořitelem.
553. Jaké jsou různé formy prosebné modlitby? Může to být prosba o odpuštění nebo také pokorná a důvěryplná prosba ze všechny naše potřeby jak duchovní tak tělesné. Avšak první skutečností, po níž máme toužit, je příchod Království.
554. V čem spočívá přímluva? Přímluva spočívá v tom, že prosíme o něco ve prospěch někoho druhého. Připodobňuje nás a spojuje s modlitbou Ježíše, který se u Otce přimlouvá za všechny lidi, zvláště za hříšníky. Přímluva se má vztahovat i na nepřátele.
555. Kdy se vzdávají Bohu díky? Církev vzdává Bohu díky neustále, především slavením eucharistie, v níž nám Kristus dává účast na svém díkučinění Otci. Každá událost se tedy pro křesťana stává důvodem k díkučinění.
556. Co to je modlitba chvály? Chvála je způsob modlitby, v níž se mnohem bezprostředněji uznává, že Bůh je Bohem. Je naprosto nezištná: opěvuje Boha pro něho samého a vzdává mu slávu protože je.
Druhá kapitola / Tradice modlitby
557. Jak důležitá je tradice ve vztahu k modlitbě? V církvi učí Duch svatý Boží děti modlit se prostřednictvím živé tradice. Vždyť modlitba se neomezuje na spontánní projev vnitřního popudu, nýbrž zahrnuje kontemplaci, studium a pochopení duchovních skutečností, které se zakoušejí.
K pramenům modlitby
558. Jaké jsou prameny křesťanské modlitby? Jsou to: Boží slovo, jež nám dává „nesmírně cenné poznání“ Krista (Fil 3,8); /iturgie církve, jež hlásá, aktualizuje a sdílí tajemství spásy; teologální ctnosti, každodenní situace, protože v nich se můžeme setkat s Bohem.
„Miluji Tě, Pane, a prosím Tě o jedinou milost, abych Tě věčně miloval. Můj Bože, nemůže-li můj jazyk každou chvíli opakovat, že Tě miluji, chci, aby Ti to opakovalo mé srdce při každém výdechu“ (sv. Jan Maria Vianney).
Cesta modlitby
559. Existují v církvi různé cesty modlitby? V životě církve existují četné cesty modlitby, spojené s rozmanitými historickými, společenskými a kulturními souvislostmi. Je to věcí učitelského úřadu rozlišit, zda jsou věrné apoštolské tradici a pastýřů a katechetů vysvětlit smysl, který je vždy zaměřen na Ježíše Krista.
560. Jaká je cesta naší modlitby? Cestou naší modlitby je Kristus, protože se jí obracíme k Bohu našemu Otci, ale dospěje až k němu pouze jestliže se aspoň zahrnutě modlíme ve jménu Ježíše. Jeho lidství je totiž jediná cesta, kterou nás Duch svatý učí modlit se k našemu Otci. Proto liturgické modlitby končí formulí „skrze našeho Pána Ježíše Krista“.
561. Jakou má úlohu v modlitbě Duch svatý? Protože Duch svatý je niterným Učitelem křesťanské modlitby a „my ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26), církev nás vybízí, abychom ho vzývali a naléhavě prosili při každé příležitosti: „Přijď, Duchu svatý!“
562. V čem je křesťanská modlitba mariánská? Církev se ráda modlí k Marii a s Marií, dokonalou Orantkou (modlící se ženou) pro její zvláštní spolupráci s působením Duch svatého, aby s NÍ velebila a vzývala Pána. Maria nám totiž „ukazuje cestu, kterou je Její Syn, jediný Prostředník.
563. Jak se církev modlí k Marii? Především „Zdrávas Maria“, touto modlitbou církev prosí o přímluvu Panny. Další mariánské modlitby jsou růženec, Akathystois, Paraclisis, hymny a chvalozpěvy různých křesťanských tradic.
Vůdcové pro modlitbu
564. Jakým způsobem jsou světci vůdcové pro modlitbu? Svatí jsou našimi vzory modlitby a také je prosíme, aby se přimlouvali u Nejsvětější Trojice za nás a za celý svět. Jejich přímluva je nejvyšší služba, kterou prokazují Božímu plánu. Ve společenství svatých se během dějin církve vyvinuly různé druhy spirituality, které učí žít a praktikovat modlitbu.
565. Kdo může vychovávat k modlitbě? Křesťanská rodina je prvním krbem výchovy k modlitbě. Zvláště se doporučuje každodenní rodinná modlitba, protože je prvním svědectvím modlitby církve. Katecheze, modlitební skupiny, „duchovní vedení“ jsou školou a pomocí pro modlitbu.
566. Jaká místa jsou vhodná pro modlitbu? Modlit se to je možné všude, ale volba vhodného místa napomáhá modlitbě. Kostel je vlastní místo liturgické modlitby a eucharistické adorace, „modlitební koutek“ doma, klášter, svatyně.
Třetí kapitola / Život modlitby
567. Které jsou tři hlavní chvíle vhodnější pro modlitbu? Všechny chvíle jsou vhodné pro modlitbu, ale církev předkládá věřícím rytmy, které mají živit trvalou modlitbu: ranní a večerní modlitbu, před jídlem a po jídle, liturgii hodin, nedělní eucharistii, svatý růženec, svátky liturgického roku.
„Je nutné vzpomínat si na Boha častěji než se dýchá“ (sv. Řehoř Naziánský).
568. Jaké jsou výrazy života modlitby? Křesťanská tradice uchovala tři způsoby, jak vyjádřit a žít modlitbu: ústní modlitba, rozjímání a kontemplativní modlitba. Jejich společným rysem je usebranost srdce.
Výrazy modlitby
569. Jak lze charakterizovat ústní modlitbu? Ústní modlitba připojuje tělo k vnitřní modlitbě srdce. I ta nejvnitřnější modlitba se nemůže obejít bez ústní modlitby. Každopádně musí vždy vyvěrat z osobní víry. Ježíš nám dal v modlitbě Otče náš dokonalou formuli ústní modlitby.
570. Co to je rozjímání? Rozjímání je modlitební uvažování často na základě Božího slova v bibli. Uvádí do činnosti myšlení, představivost, emoce, touhu, aby prohlubovalo naši víru, obrátilo naše srdce a posílilo naši vůli následovat Krista. Je to přípravná etapa ke spojení s Pánem v lásce.
571. Co to je kontemplativní modlitba? Kontemplativní modlitba je prostý pohled na Boha v mlčení a lásce. Je to Boží dar, chvíle víry, během níž orant (modlící se osoba) hledá Krista, oddává se láskyplné vůli Otce a usebírá své bytí pod vlivem Ducha svatého. Svatá Terezie z Avily ji definuje důvěrný vztah přátelství, „v němž často člověk mezi čtyřma očima hovoří s Bohem, o němž ví, že je jím milován“.
Zápas modlitby
572. Proč je modlitba zápasem? Modlitba je darem milosti, ale vždycky předpokládá rozhodnou odpověď z naší strany, protože kdo se modlí bojuje proti sobě, prostředí a především proti Pokušiteli, který dělá všechno, aby ho odvrátil od modlitby. Zápas v modlitbě je neoddělitelný od pokroku v duchovním životě. Člověk se modlí, jak žije, protože žije, jak se modlí.
573. Jaké jsou námitky proti modlitbě? Kromě nesprávných pojetí mnozí si myslí, že nemají čas na modlitbu nebo že je zbytečné se modlit. Ti, kdo se modlí mohou zmalomyslnět tváří v tvář těžkostem a zdánlivým neúspěchům. K překonání těchto překážek je nutná pokora, důvěra a vytrvalost.
574. Jaké jsou obtíže modlitby? Roztržitost je obvyklá obtíž naší modlitby. Odvádí pozornost od Boha a může také odhalit, na čem Ipíme. Naše srdce se tedy musí pokorně vrátit k Pánu. Modlitba je často ohrožována vyprahlostí, jejíž překonání umožňuje ve víře přilnout k Pánu také bez pociťovaného zakoušení. Omrzelost je jedna forma duchovní lenosti, způsobená zeslabením bdělosti a nedostatečnou bdělostí srdce.
575. Jak máme posilovat svou synovskou důvěru? Synovská důvěra je vystavována zkoušce, když si myslíme, že jsme nebyli vyslyšeni. Musíme se ptát, zda je Bůh pro nás Otec, jehož vůli se snažíme plnit, nebo pouhý prostředek, abychom dosáhli toho, co chceme? Spojí-li se naše modlitba s Ježíšovou, víme, že On nám dá mnohem více než je ten či onen dar: dostáváme Ducha svatého, který proměňuje naše srdce.
576. Je možné modlit se v každé chvíli? Modlit se je vždycky možné, protože čas křesťana je časem vzkříšeného Krista, který „zůstává s námi po všechny dny“ (Mt 28,20). Modlitba a křesťanský život jsou proto neoddělitelné.
„Je možné i na trhu nebo během osamělé procházky konat častou a vroucí modlitbu. Je to možné i ve vaší prodejně, ať už kupujete nebo prodáváte nebo také když vaříte“ (sv. Jan Zlatoústý).
577. Co to je modlitba Ježíšovy Hodiny? Nazývá se Ježíšova „velekněžská modlitba“ při Poslední večeři. Ježíš, Velekněz Nové úmluvy, se obrací ke svému Otci, když nadešla hodina jeho „přechodu“ (jeho Paschy) k Němu, hodina jeho oběti.
Druhý díl / Modlitba Páně: „Otče náš“
Otče náš
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
578. Jaký je původ modlitby Otče náš? Ježíš nás naučil tuto nenahraditelnou, křesťanskou modlitbu, Otče náš, jednoho dne, když ho jeden učedník viděl, jak se modlí, a požádal ho: „Nauč nás modlit se“ (Lk 11,1). Liturgická tradice církve vždy používala text sv. Matouše (Mt 6,9-13).
„Souhrn celého evangelia“
579. Jaké je místo modlitby Otče náš v Písmu svatém? Otče náš je „souhrn celého evangelia“ (Tertullián), „nejdokonalejší modlitba“ (sv. Tomáš Akvinský). Je umístněn v ohnisku Horského kázání (Mt 5-7) a znovu zachycuje ve formě modlitby podstatný obsah evangelia.
580. Proč je nazýván „modlitbou Páně“? Otče náš se nazývá „modlitbou Pán씓, protože jí nás naučil sám Pán Ježíš.
581. Jaké místo zaujímá Otče náš v modlitbě církve? Je to modlitba církve „par excellence“ (po výtce). Otče náš je „předán“ při křtu a biřmování, aby se dalo najevo nové zrození k božskému životu Božích dětí. Eucharistie odhaluje jeho plný smysl, protože jeho prosby, mající již od nynějška základ v tajemství spásy, budou plně vyslyšeny při příchodu Pána. Otče náš je doplňující část liturgie hodin.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích“
582. Proč se můžeme „odvážit přiblížit se k Otci s plnou důvěrou“? Protože Ježíš, náš Vykupitel, nás uvádí před tvář Otce, a jeho Duch z nás dělá syny. Tak se můžeme modlit Otče náš s prostou a synovskou důvěrou, s radostnou jistotou a pokornou smělostí, s jistotou, že jsme milováni a vyslyšeni.
583. Jak je to možné vzývat Boha jako „Otce“? Můžeme vzývat „Otce“, protože Boží Syn se stal člověkem a zjevil nám Ho a jeho Duch nám Ho dal poznat. Vzývání Otce nám dává vstoupit do jeho tajemství se stále novým úžasem a vzbuzuje v nás touhu, abychom jednali jako synové. Modlitbou Páně si tedy uvědomujeme, že jsme synové Otce v Synu.
584. Proč říkáme Otče „náš“? „Náš“ vyjadřuje zcela nový vztah k Bohu. Protože je Otcem „našeho“ Pána Ježíše Krista, klaníme se Mu a oslavujeme Ho se Synem a Duchem. Jsme v Kristu „jeho“ lid a on je „naším“ Bohem, nyní i navěky. Říkáme totiž Otče „náš“, protože Kristova církev je společenství velkého množství bratří, kteří mají „jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32).
585. S jakým duchem společenství a poslání prosíme Boha „našeho“ Otce? Protože modlit se k „našemu“ Otci je společné dobro pokřtěných, ti pociťují naléhavou výzvu, aby se podíleli na Ježíšově modlitbě za jednotu jeho učedníků. Modlit se „Otče náš“, to konečně znamená, modlit se za všechny lidi a za celé lidstvo, aby všichni poznali jediného a pravého Boha a byli spojeni v jedno.
586. Co znamená výraz, „jenž jsi na nebesích“? Tento biblický výraz neoznačuje místo, nýbrž způsob bytí: Bůh je za hranicemi všeho a nade vším. Označuje velebnost, svatost Boha a také jeho přítomnost v srdci spravedlivých. Nebe nebo dům Otce, je pravá vlast, do níž směřujeme v naději, zatímco jsme ještě na zemi. Již v ní žijeme „skrytí s Kristem v Bohu“ (Kol 3,3).
Sedm proseb
587. Jak je složena modlitba Páně? Obsahuje sedm proseb k Bohu Otci. První tři, více teologální, nás vedou k Němu, pro jeho slávu: je to totiž věcí lásky myslet především na toho, kdo nás miluje. Doporučuji, oč máme zvláště prosit: posvěcení jeho Jména, příchod jeho Království a plnění jeho Vůle. Poslední čtyři přednášejí Otci milosrdenství naši nouzi a naše očekávání. Prosí ho, aby nás živil, aby nám odpustil, aby nás posiloval v pokušení a osvobodil od Zlého.
588. První prosba: „Posvěť se jméno tvé“ je chvála? Světit jméno Boha je především chvála, která uznává, že Bůh je Svatý. Vždyť Bůh zjevil své svaté Jméno Mojžíšovi a chtěl, aby mu byl lid zasvěcen jako svatý národ, v němž přebývá.
589. Jak je posvěceno jméno Boha v nás a ve světě? Posvěcovat jméno Boha, který chce, abychom byli „před ním svatí a neposkvrnění v lásce“ (Ef 1,4) je toužit, aby křestní zasvěcení oživovalo celý náš život. Nadto to znamená prosit naším životem a modlitbou, aby každý člověk poznával a dobrořečil jménu Boha.
590. Oč prosí církev, když se modlí: „Přijď království Tvé“? Církev snažně prosí o konečný příchod Božího království skrze příchod Krista ve slávě. Avšak církev také prosí, aby Boží království rostlo už nyní skrze posvěcování lidí v Duchu a díky jejich nasazení ve službě spravedlnosti a pokoje podle blahoslavenství. Tato prosba je volání Ducha a Nevěsty: „Přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20).
591. Proč máme prosit: „Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“? Je vůlí Otce, aby „se všichni lidé spasili“ (1 Tim 2,3). Kvůli tomu Ježíš přišel: dokonale splnil spásonosnou vůli Otce. My prosíme Boha Otce, aby spojil naši vůli s vůlí svého Syna, podle příkladu nejsvětější Panny Marie a svatých. Prosíme, aby se jeho láskyplný plán plně uskutečnil na zemi jako již v nebi. Pomocí modlitby můžeme „rozeznat, co je Boží vůle“ (Řím 12,2) a dosáhnout „vytrvalosti konat ji“ (Žid 10,36).
592. Jaký je prvotní smysl prosby: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“? Když prosíme se synovskou odevzdaností Božích dětí o každodenní nutnou potravu, abychom se všichni uživili, uznáváme, jak je Bůh náš Otec dobrý daleko víc než jakékoliv dobro. Prosíme také o milost, abychom dokázali jednat tak, aby spravedlnost a sdílení (dober, majetku) umožnilo, že hojnost u jedněch vyrovná nouzi druhých.
593. Jaký je smysl prosby: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“? Protože „člověk nežije pouze z chleba, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4), tato prosba se týká stejně hladu po Božím slově i po Kristově těle, které přijímáme v eucharistii, jakož i hladu po Duchu svatém. Prosíme ho s naprostou důvěrou pro dnešek, Boží dnes, a to je nám dáváno především v eucharistii, jež předjímá hostinu v království, které přijde.
594. Proč říkáme: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“? Prosíme-li Boha Otce, aby nám odpustil, uznáváme, že jsme před ním hříšníci. Ale zároveň vyznáváme jeho milosrdenství, protože v jeho Synu a skrze svátosti „dostáváme vykoupení a odpuštění hříchů“ (Kol 1,14). Naše prosba však bude vyslyšena pouze pod podmínkou, že jsme my nejprve odpustili.
595. Jak je možné odpuštění? Milosrdenství proniká do našeho srdce jen tehdy, umíme-li odpustit i svým nepřátelům. A tedy i když se to člověku zdá nemožné splnit tento požadavek, srdce, jež se nabídne Duchu svatému, může jako Kristus milovat až do krajnosti, přeměnit zranění na soucit, přeměnit urážku na přímluvu. Odpuštění se podílí na Božím milosrdenství a je vrcholem křesťanské modlitby.
596. Co to znamená: „Neuveď nás do pokušení“? Prosíme Boha Otce, aby nás nenechal samotné a na pospas pokušení. Prosíme Ducha, abychom uměli rozlišovat mezi zkouškou, která dává růst v dobru, a pokušením, jež vede ke hříchu a ke smrti, a na druhé straně mezi být pokoušeni a souhlasit s pokušením. Tato prosba nás spojuje s Ježíšem, který přemohl pokušení svou modlitbou. Ta pobízí milost bdělosti a vytrvání až do konce.
597. Proč končíme prosbou: „ale zbav nás od Zlého“? Zlo označuje osobu satana, který se staví proti Bohu; on je „svůdce celé země“ (Zj 12,9). Vítězství nad ďáblem již dosáhl Kristus. Ale my prosíme, aby osvobodil lidskou rodinu od satana a jeho skutků. Prosíme také o cenný dar míru a o milost vytrvalého očekávání Kristova příchodu, který nás definitivně osvobodí od Zlého ducha.
598. Co znamená závěrečné Amen?
„Pak na konci modlitby řekni: Amen, a tím Amen, které znamená „Ať je tak! či Staň se“ podpisuješ všechno, co obsahuje modlitba, které nás naučil Bůh“ (sv. Cyril Jeruzalémský).
Jan XXIII., Úvodní promluva při zahájení 2. vatikánského koncilu, 11. října 1962: AAS 54 (1962), str. 788-791↩︎
Pavel VI., Závěrečná promluva při ukončení 2. vatikánského koncilu, 8. prosince 1965: AAS 58 (1966):, str. 7-8↩︎
Jan Pavel II., Proslov 25. ledna 1985: L ´Osservatore Romano, 27. ledna 1985↩︎
Závěrečná zpráva mimořádné biskupské synody, 7. prosince 1985, II, B, a, n. 4: Enchiridion Vaticanum, vol. 9, str. 1758, n. 1797↩︎
Jan Pavel II., Závěrečný projev na mimořádné biskupské synodě, 7. prosince 1985, n. 6: AAS 78 (1986), str. 435↩︎
Srov. Sk 2,42.↩︎
srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradendae, 1;2.↩︎
Tamtéž, 18.↩︎
Tamtéž, 18.↩︎
Tamtéž, 13.↩︎
Biskupská synoda 1985, Závěrečná zpráva II B a 4.↩︎
Jan Pavel II., Promluva k synodálním otcům, 7. prosince 1985.↩︎
Biskupská synoda 1985, Závěrečná zpráva II B a 4.↩︎
Srov. Mt 10,32; Řím 10,9↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolské exhortace Catechesi tradendae, 20-22; 25.↩︎
Římský katechismus, předmluva 11.↩︎
Římský katechismus, 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS 19,1.↩︎
Tamtéž.↩︎
Srov. tamtéž, 19–21.↩︎
Srov. Mt 13,22.↩︎
Srov. Gn 3,8–10.↩︎
Srov. Jon 1,3.↩︎
Srov. Sk 14,15-17; 17,27-28.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 241,2: PL 38, 1134.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS 18,1; srov. 14,2.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I,2,3.↩︎
První vatikánský koncil: DS 3004, srov. 3026; 2. vatikánský koncil, DV 6.↩︎
Srov. Gn 1,26.↩︎
Pius XII., encyklika Humani generis: DS 3875.↩︎
Tamtéž, 3876; srov. 1 vatikánský koncil: DS 3005; 2. vatikánský koncil, DV 6; sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I,1,1.↩︎
Liturgie sv. Jana Zlatoústého, anafora.↩︎
Šestý lateránský koncil: DS 806.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa contra gentiles, 1,30.↩︎
Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 10,28,39.↩︎
Srov. 1. vatikánský koncil: DS 3026.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS 36.↩︎
Srov. 1. vatikánský koncil: DS 3015↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 2.↩︎
Srov. Ef 1,4-5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 2.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,20,2; srov. též 3,17,1; 4,12,4; 4,21,3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 3.↩︎
Tamtéž.↩︎
Římský misál, IV. eucharistická modlitba.↩︎
Srov. Gn 9,9.↩︎
Srov. Gn 10,20-31.↩︎
Srov. Sk 17,26-27.↩︎
Srov. Dt 4,19; Dt (LXX) 32,8.↩︎
Srov. Mdr 10,5.↩︎
Srov. Gn 11,4-6.↩︎
Srov. Řím 1,18-25.↩︎
Srov. Lk 21,24.↩︎
Srov. Gn 14,18.↩︎
Srov. Žid 7,3.↩︎
Srov. Gn 12,1.↩︎
Srov. Gal 3,8.↩︎
Srov. Řím 11,28.↩︎
Srov. Jan 11,52; 10,16.↩︎
Srov. Řím 11,17-18,24.↩︎
Srov. DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 3.↩︎
Srov. Ex 19,6.↩︎
Římský misál, 6. přímluva na Velký pátek.↩︎
Srov. Iz 2,2-4.↩︎
Srov. Jer 31,31-34; Žid 10,16.↩︎
Srov. Ez 36.↩︎
Srov. Iz 49,5-6; 53,11.↩︎
Srov. Sof 2,3.↩︎
Srov. Lk 1,38↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 2.↩︎
Sv. Jan od Kříže, Subida del monte Carmelo (Výstup na horu Karmel), 2,22; srov. Denní modlitba Církve, 2.čtení v pondělí druhého týdne adventního.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 4.↩︎
Srov. Gn 3,15.↩︎
Srov. Gn 9,16.↩︎
Srov. Jan 14,6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 9.↩︎
Srov. 2 Tim 1,12-14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 10.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 20.↩︎
Srov. Jan 8,31-32.↩︎
Srov. 1. vatikánský koncil: DS 3016: „nextus mysteriorum“; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 25.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 11.↩︎
Srov. 1 Jan 2,20.27.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 12.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 12.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 62,7; srov. 44,2; DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 23-24; UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 8.↩︎
„Divina eloquia cum legente crescunt“, sv. Řehoř Veliký, Homilia in Ezechielem, 1,7,8; PL 76, 843D.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 10,3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 10,3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 10,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 13.↩︎
Srov. Žid 1,1-3.↩︎
Sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 103,4,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 24.↩︎
Srov. 1 Sol 2,13.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 11.↩︎
Sv. Bernard z Clairvaux, Homilia super missus est, 4,11: PL 183, 86B.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 12,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 12,3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 12,5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 12,5.↩︎
Srov. Lk 24,25-27.44-46↩︎
Srov. Ž 22,15.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Expositio in Psalmos, 21,11.↩︎
„… secundum spiritualem sensum quem Spiritus donat Ecclesiae“, Origenes, Homiliae in Leviticum, 5,5.↩︎
Srov. Řím 12,6.↩︎
„Omnes sensus (scilicet sacrae Scripturae) fundentur super litteralem“, sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I,1,10, ad. 1.↩︎
Srov. 1 Kor 10,2.↩︎
Srov. Žid 3,1-4,11.↩︎
Srov. Zj 21,1-22,5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 12,5.↩︎
„Ego vero Evangelio non crederem, nisi me catholicae Ecclesiae commoveret auctoritas“, sv. Augustin, Contra epistulam Manichaei quam vocant fundamenti, 5,6; PL 42, 176.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 8,3.↩︎
Srov. Decretum Damasi: DS 179; florentský koncil (1442): DS 179: 1334-1336; tridentský koncil: DS 179: 1501-1504.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 15.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 17.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 18.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 19.↩︎
Sv. Cesarie Mladší, A sainte Richilde et sainte Radegonde: Sources crétiennes, 345, 480.↩︎
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, Autobiografické spisy, A, 83v.↩︎
Srov. 1 Kor 10,6.11; Žid 10,1; 1 Petr 3,21.↩︎
Srov. Mk 12,29-31.↩︎
Srov. 1 Kor 5,6-8; 10,1-11.↩︎
„Novum in Vetere latet et in Novo Vetus patet“, sv. Augustin, Quaestiones in Heptateuchum, 2,73; PL 34, 623; srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 16.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 22.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 24.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 25.↩︎
„Omnis Scriptura divina unus liber est, et ille unus liber Christus est, quia omnis Scriptura divina de Christo loquitur, et omnis Scriptura divina in Christo impletur“, Hugo od sv. Viktora, De arca Noe, 2,8; PL 176, 642C.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 24.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 11.↩︎
Origenes, Homiliae in Exodum, 4,5.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 21.↩︎
Srov. Iz 50,4.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 2.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 5.↩︎
Srov. Řím 1,5; 16,26.↩︎
Srov. Gn 12,1-4.↩︎
Srov. Gn 23,4.↩︎
Srov. Žid 11,17.↩︎
Srov. Gn 15,6.↩︎
Srov. Řím 4,20.↩︎
Srov. Gn 15,5.↩︎
Srov. Gn 18,14.↩︎
Srov. Lk 1,48.↩︎
Srov. Lk 2,35.↩︎
Srov. Jer 17,5-6; Ž 40,5; 146,3-4.↩︎
Srov. Mk 9,7.↩︎
Srov. Mt 11,27.↩︎
Srov. Gal 1,15; Mt 11,25.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 5.↩︎
První vatikánský koncil: DS 3008.↩︎
„Credere est actus intellectus assentientis veritati divinae ex imperio voluntatis a Deo motae per gratiam“, sv. Tomáš Akvinský, Summa thelogiae, II-II,2,9; srov. 1. vatikánský koncil: DS 3010.↩︎
Srov. 1. vatikánský koncil: DS 3009.↩︎
Srov. Mk 16,20; Žid 2,4.↩︎
První vatikánský koncil: DS 3008-3010.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa thelogiae, II-II, 171, 5, ad 3.↩︎
John Henry Newman, Apologia pro vita sua.↩︎
Sv. Anselm z Aosty, Proslogion, proem: PL 153, 225A.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 5.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 43,7,9: PL 38, 258.↩︎
První vatikánský koncil: DS 3017.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 36,2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae) 10; srov. CIC, kán. 748,2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae) 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae) 11.↩︎
Srov. Mk 16,16; Jan 3,36; 6,40 apod.↩︎
První vatikánský koncil: DS 3012; srov. tridentský koncil: DS 1532.↩︎
Srov. Mk 9,24; Lk 17,5; 22,32.↩︎
Srov. Řím 15,13.↩︎
Sv. Basil z Cesareje, Liber de Spiritu Sancto, 15,36; PG 32; 132; srov. sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 4,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 58.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Redemptoris Mater, 18.↩︎
Faustus z Riez, De Spiritu Sancto, 1,2: CSEL 21, 104.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 1, 2, ad 2.↩︎
Srov. Ef 4,4-6.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 1,10,1-2.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 1,10,1-2.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 5,20,1.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,24,1.↩︎
Sv. Cyprián Kartaginský, De catholicae unitate Ecclesiae: PL 4, 503A.↩︎
Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 20.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Compendium theologiae, 1, 2.↩︎
Srov. Řím 10,9; 1 Kor 15,3-5.↩︎
Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses illuminandorum, 5,12: PG 33,521-524.↩︎
Římský katechismus, 1,1,3.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Demonstratio apostolica, 100.↩︎
Římský katechismus, 1,1,5.↩︎
Srov. sv. Ambrož, Explanatio Symboli, 8: PL 17, 1158D.↩︎
Srov. DS 1-64.↩︎
Srov. DS 75-76.↩︎
Jedenáctý toledský koncil (675): DS 525-541.↩︎
Čtvrtý lateránský koncil (1215): DS 800-802.↩︎
Druhý lyonský koncil (1274): DS 851-861.↩︎
Pius IV., bula Iniunctum nobis: DS 1862-1870.↩︎
Srov. DS 71-72.↩︎
Sv. Ambrož, Explanatio Symboli, 7: PL 17, 1158D.↩︎
Sv. Ambrož, Explanatio Symboli, 1: PL 17, 1155C.↩︎
Římský katechismus, 1,2,6.↩︎
Římský katechismus, 1,2,2.↩︎
Srov. Fil 2,10-11.↩︎
Srov. Mk 12,29-30.↩︎
Srov. Mk 12,35-37.↩︎
Čtvrtý lateránský koncil (1215): DS 800.↩︎
Srov. Sd 13,18.↩︎
Srov. Ex 3,5-6.↩︎
Srov. Ex 32.↩︎
Srov. Ex 33,12-17.↩︎
Srov. Ex 34,9.↩︎
Srov. Iz 44,6.↩︎
Srov. Ž 85,11.↩︎
Srov. Dt 7,9.↩︎
Srov. Mdr 13,1-9.↩︎
Srov. Mdr 7,17-21.↩︎
Srov. Jan 17,3.↩︎
Srov. Dt 4,37; 7,8; 10,15.↩︎
Srov. Iz 43,1-7.↩︎
Srov. Oz 2.↩︎
Srov. Oz 11,1.↩︎
Srov. Iz 49,14-15.↩︎
Srov. Iz 62,4-5.↩︎
Srov. Ez 16; Oz 11.↩︎
Srov. 1 Kor 2,7-16; Ef 3,9-12.↩︎
Sv. Jana z Arku, Dictum (Rčení)↩︎
Srov. Mt 5,29-30; 16,24; 19,23-24.↩︎
Sv. Mikuláš z Flüe, modlitba.↩︎
Sv. Terezie od Ježíše, Poesías (Básně), 30.↩︎
Tertulián, Adversus Marcionem, 1,3.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 52,6,16; PL 38, 360.↩︎
„Fides omnium christianorum in Trinitate consistit“, sv. Cesarius z Arles, Expositio symboli (sermo 9): CCL 103, 48.↩︎
Vyznání víry papeže Vigilia r.552: DS 415.↩︎
Kongregace pro klérus, Directorium catecheticum generale, 43.↩︎
Kongregace pro klérus, Directorium catecheticum generale, 43.↩︎
První vatikánský koncil: DS 3015.↩︎
Srov. Dt 32,6; Mal 2,10.↩︎
Srov. 2 Sam 7,14.↩︎
Srov. Ž 68,6.↩︎
Srov. Iz 66,13; Ž 131,2.↩︎
Srov. Ef 3,14; Iz 49,15.↩︎
Srov. Ž 27,10.↩︎
DS 150.↩︎
Srov. Gn 1,2.↩︎
Srov. Jan 14,17.↩︎
Srov. Jan 14,26.↩︎
Srov. Jan 14,26; 15,26; 16,14.↩︎
Srov. Jan 7,39.↩︎
DS 150.↩︎
Šestý toledský koncil (638): DS 490.↩︎
Jedenáctý toledský koncil (657): DS 527.↩︎
DS 150.↩︎
Florentský koncil (1439): DS 1300-1301.↩︎
Srov. sv. Lev Veliký, List Quam laudabiliter: DS 284.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes)↩︎
Druhý Florentský koncil (1439): DS 1302.↩︎
Florentský koncil (1442): DS 1331.↩︎
Srov. 2. lyonský koncil (1247): DS 850.↩︎
Srov. 1 Kor 12,4-6; Ef 4,4-6.↩︎
Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 2.↩︎
Druhý cařihradský koncil (553): DS 421.↩︎
Jedenáctý toledský koncil (675): DS 530.↩︎
Čtvrtý lateránský koncil (1215): DS 804.↩︎
Fides Damasi: DS 71.↩︎
Jedenáctý toledský koncil (675): DS 530.↩︎
Čtvrtý lateránský koncil (1215): DS 804.↩︎
Jedenáctý toledský koncil (675): DS 528.↩︎
Florentský koncil (1442): DS 1330.↩︎
Florentský koncil (1442): DS 1331.↩︎
Sv Řehoř Naziánský, Orationes, 40,41: PG 36, 417.↩︎
Denní modlitba Církve římského breviáře: hymnus „O lux beata Trinitas“ k 2. nedělním nešporám 2. týdne žaltáře v liturgickém mezidobí.↩︎
Srov. Ef 1,9.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 2-9.↩︎
Srov. 2. cařihradský koncil (553): DS 421.↩︎
Florentský koncil (1442): DS 1331.↩︎
Srov. 1 Kor 8,6.↩︎
Druhý cařihradský koncil (553): DS 421.↩︎
Srov. Jan 6,44.↩︎
Srov. Řím 8,14.↩︎
Srov. Jan 17,21-23.↩︎
Bl. Alžběta od Nejsvětější Trojice, modlitba.↩︎
Srov. Jan 14,26.↩︎
Sv. Augustin, De Trinitate, 15,26,47.↩︎
Srov. Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 9.↩︎
„Fides autem catholica haec est, ut unum Deum in Trinitate, et Trinitatem in unitate veneremur, neque confundentes personas, neque substantiam separantes: alia enim est persona Patris, alia Filii, alia Spiritus Sancti; sed Patris et Filii et Spiritus Sancti est una divinitas aequalis gloria, coaeterna maiestas“, Vyznání víry „Quicumque“: DS 75.↩︎
Srov. Gn 1,1; Jan 1,3.↩︎
Srov. Mt 6,9.↩︎
Srov. 1 Kor 1,18.↩︎
Srov. Jer 32,17; Lk 1,37.↩︎
Srov. Jer 27,5.↩︎
Srov. est 4,17b; Př 21,1; Tob 13,2.↩︎
Srov. Mt 6,32.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I,25,5, ad 1.↩︎
Srov. 2 Kor 12,9; Fil 4,13.↩︎
Římský katechismus, 1,2,13.↩︎
Římský misál, vstupní modlitba 26. neděle v mezidobí.↩︎
Kongregace pro klérus, Directorium catecheticum generale, 51.↩︎
Srov. Řím 8,18-23.↩︎
Srov. Heteria, Peregrinatio ad loca sancta, 46: PL 1, 1047; sv. Augustin, De catechizandis rudibus, 3,5.↩︎
Srov. 1. vatikánský koncil: DS 3026.↩︎
Srov. Sk 17,24-29; Řím 1,19-20.↩︎
Srov. Iz 43,1.↩︎
Srov. Gn 15,5; Jer 33,19-26.↩︎
Srov. Iz 44,24.↩︎
Srov. Ž 104.↩︎
Srov. Př 8,22-31.↩︎
Nicejsko-cařihradské vyznání víry.↩︎
Denní modlitba církve, hymnus „Veni Creator Spiritus“.↩︎
Byzantská liturgie, tropář svatodušních nešpor.↩︎
Srov. Ž 33,6; 104,30; Gn 1,2-3.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 2,30,9 a 4,20,1.↩︎
První vatikánský koncil: DS 3025.↩︎
„Non propter gloriam augendam, sed propter gloriam manifestandam et propter gloriam suam communicandam“, sv. Bonaventura, In libros sententiarum, 2,1,2,2,1.↩︎
„Aperta manu clave amoris creaturae prodierunt“, sv. Tomáš Akvinský, In libros sententiarum, 2, prol.↩︎
První vatikánský koncil: DS 3002.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,20,7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 2.↩︎
Srov. Mdr 9,9.↩︎
První vatikánský kocil: DS 3022.↩︎
Srov. 1. vatikánský kocil: DS 3023-3024.↩︎
Čtvrtý lateránský koncil: DS 800; 1. vatikánský kocil: DS 3025.↩︎
Sv. Teofil z Antiochie, Ad Autolycum, 2,4; PG 6, 1052↩︎
Srov. Ž 51,12.↩︎
Srov. Gn 1,3.↩︎
Srov. 2 Kor 4,6.↩︎
Srov. Gn 1,26.↩︎
Srov. Ž 19,2-5.↩︎
Srov. Job 42,3.↩︎
Sv. Lev Veliký, List Quam laudabiliter: DS 286; 1. synoda v Braga: DS 455-463; 4. lateránský koncil: DS 800; florentský koncil (1442): DS 1333; 1. vatikánský koncil: DS 3002.↩︎
Srov. Sir 43,28.↩︎
„Superior summo meo et interior intimo meo“, sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 3,6,11.↩︎
První vatikánský koncil: DS 3003.↩︎
Srov. Iz 10,5-15; 45,5-7; Dt 32,39; Sir 11,14.↩︎
Srov. Ž 22; 32; 35; 103; 138; a další.↩︎
Srov. Mt 10,29-31.↩︎
Srov. Gn 1,26-28.↩︎
Srov. Kol 1,24.↩︎
Srov. Kol 4,11.↩︎
Srov. 1 Kor 12,6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 36.↩︎
Srov. Mt 19,26; Jan 15,5; Fil 4,13.↩︎
Srov. sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I,25,6.↩︎
Srov. sv. Tomáš Akvinský, Summa contra gentiles, 3,71.↩︎
Srov. sv. Augustin, De libero arbitrio, 1,1,1: PL 32, 1221-1223; sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II,79,1.↩︎
Sv. Augustin, Enchiridion de fide, spe et caritate, 11,3.↩︎
Srov. Tob 2,12-18 Vulg.↩︎
Srov. Řím 5,20.↩︎
Sv. Kateřina Sienská, Dialogi, 4,138.↩︎
Sv. Tomáš Morus, Dopis Markéty Roperové adresovaný Alici Alingtonové o rozhovoru s otcem ve vězení; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení na 22. červen.↩︎
Juliána z Norwiche, Revelation of Divine Love (Zjevení božské lásky), 32.↩︎
Srov. Gn 2,2.↩︎
Srov. Kongregace pro katolickou výchovu, dekret z 27. července 1914; Theses approbatae philosophiae tomisticae: DS 3624.↩︎
Srov. Mt 6,26-34.↩︎
Srov. Ž 55,23.↩︎
Srov. Ž 115,16.↩︎
Srov. Ž 19,2.↩︎
Srov. Ž 115,16.↩︎
Čtvrtý lateránský koncil: DS 800; srov. 1. vatikánský koncil: DS 3002 a Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 8.↩︎
„Angelus officii nomen est, non naturae. Quaeris nomen huius naturae, spiritus est; quaeris officium, angelus est: ex eo quod est, spiritus est, ex eo quod agit, angelus“, sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 103,1,15.↩︎
Srov. Pius XII., encyklika Humani generis: DS 3891.↩︎
Srov. Lk 20,36.↩︎
Srov. Dan 10,9-12.↩︎
Srov. Job 38,7.↩︎
Srov. Gn 3,24.↩︎
Srov. Gn 19.↩︎
Srov. Gn 21,17.↩︎
Srov. Gn 22,11.↩︎
Srov. Ex 23,20-23.↩︎
Srov. Sd 13.↩︎
Srov. Sd 6,11-24; Iz 6,6.↩︎
Srov. 1 Král 19,5.↩︎
Srov. Lk 1,11.26.↩︎
Srov. Mt 1,20; 2,13.19.↩︎
Srov. Mk 1,12; Mt 4,11.↩︎
Srov. Lk 22,43.↩︎
Srov. Mt 26,53.↩︎
Srov. 2 Mak 10,29-30; 11,8.↩︎
Srov. Lk 2,8-14.↩︎
Srov. Mk 16,5-7.↩︎
Srov. Sk 1,10-11.↩︎
Srov. Mt 13,41; 24,31; Lk 12,8-9.↩︎
Srov. Sk 5,18-20; 8,26-29; 10,3-8; 12,6-11; 27,23-25.↩︎
Římský misál, „Sanctus“.↩︎
Srov. Mt 18,10.↩︎
Srov. Lk 16,22.↩︎
Srov. Ž 34,8; 91,10-13.↩︎
Srov. Job 33,23-24; Zach 1,12; Tob 12,12.↩︎
Sv. Basil z Caesareje, Adversus Eunomium, 3,1: PG 29, 656B.↩︎
Srov. Gn 1,1-2,4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 36.↩︎
Srov. sv. Augustin, De Genesi contra Manichaeos, 1,2,4: PL 35, 175.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 36.↩︎
Srov. Ž 145,9.↩︎
Srov. Gn 1,26.↩︎
Sv. František z Assisi, Píseň bratra slunce.↩︎
Srov. Žid 4,3-4.↩︎
Srov. Jer 31,35-37; 33,19-26.↩︎
Srov. Gn 1,14.↩︎
Srov. Římský misál, neděle Zmrtvýchvstání Páně, velikonoční vigilie: modlitba po prvním čtení.↩︎
„Ad omnia bona nostra cooperantur angeli“, sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I,144,3, ad 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 12.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 24.↩︎
Sv. Kateřina Sienská, Dialogi, 4,13; Denní modlitba Církve, 2. čtení, 19. neděle v mezidobí.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 12; 24; 39.↩︎
Sv. Jan Zlotoústý, Sermones in Genesim, 2,1: PG 54, 587D-588A.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.↩︎
Sv. Petr Chryzolog, Sermones, 117: PL 52, 520B; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení, sobota 29. týdne v mezidobí.↩︎
Srov. Tob 8,6.↩︎
Pius XII., encyklika Summi Pontificatus, srov. 2. vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate, 1.↩︎
Pius XII., encyklika Summi Pontificatus, srov. 2. vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate, 1.↩︎
Srov. Mt 16,25-26; Jan 15,13.↩︎
Srov. Sk 2,41.↩︎
Srov. Mt 16,38; Jan 12,27.↩︎
Srov. Mt 10,28; 2 Mak 6,30.↩︎
Srov. 1 Kor 6,19-30; 15,44-45.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 14.↩︎
Srov. 2. viennský koncil (1312): DS 902.↩︎
Srov. Pius XII., encyklika Humani generis: DS 3896; Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 8.↩︎
Srov. 5. lateránský koncil (1513): DS 1440.↩︎
Čtvrtý cařihradský koncil (870): DS 657.↩︎
První vatikánský koncil: DS 3005; srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.↩︎
Srov. Pius XII., encyklika Humani generis: DS 3891.↩︎
Srov. Jer 31,53.↩︎
Srov. Dt 6,5; 29,3; Iz 29,13; Ez 36,26; Mt 6,21; Lk 8,15; Řím 5,5.↩︎
Srov. Gn 2,7.22.↩︎
Srov. Iz 49,14-15; 66,13; Ž 131,2-3.↩︎
Srov. Oz 11,1-4; Jer 3,4-19.↩︎
Srov. Gn 2,19-20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 50.↩︎
Srov. Gn 1,28.↩︎
Tridentský koncil: DS 1511.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 2.↩︎
Srov. Gn 2,17; 3,19.↩︎
Srov. Gn 3,16.↩︎
Srov. Gn 2,25.↩︎
Srov. 1 Jan 2,16.↩︎
Srov. Gn 2,8.↩︎
Srov. Gn 3,17-19.↩︎
Římský misál, IV. euchariztická modlitba.↩︎
Srov. Ef 1,3-6; Řím 8,29.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 12.↩︎
„Quaerebam unde malum et non erat exitus“, sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 7,7,11.↩︎
Srov. Řím 5,20.↩︎
Srov. Lk 11,21-22; Jan 16,11; 1 Jan 3,8.↩︎
Srov. Řím 5,12-21.↩︎
Srov. 1 Kor 2,16.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 13.↩︎
Srov. tridentský koncil: DS 1513; Pius XII., Humani generis: DS 3897; Pavel VI., projev 11. července 1966.↩︎
Srov. Gn 3,1-5.↩︎
Srov. Mdr 2,24.↩︎
Srov. Jan 8,44; Sk 12,9.↩︎
„Diabolus enim et alii daemones a Deo quidem natura creati sunt boni, sed ipsi per se facti sunt mali“, 4. lateránský koncil (1215): DS 800.↩︎
Srov. 2 Petr 2,4.↩︎
Sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 2,4: PG 94, 877C.↩︎
Srov. Mt 4,1-11.↩︎
Srov. Gn 3,1-11.↩︎
Srov. Řím 5,19.↩︎
Srov. Gn 3,5.↩︎
Sv. Maxim Vyznavač, Ambiguorum liber: PG 91, 1156C.↩︎
Srov. Řím 3,23.↩︎
Srov. Gn 3,9-10.↩︎
Srov. Gn 3,5.↩︎
Srov. Gn 3,7.↩︎
Srov. Gn 3,11-13.↩︎
Srov. Gn 3,16.↩︎
Srov. Gn 3,17.19.↩︎
Srov. Gn 2,17.↩︎
Srov. Gn 3,19.↩︎
Srov. Řím 5,12.↩︎
Srov. Gn 4,3-15.↩︎
Srov. Gn 6,5.12; Řím 1,18-32.↩︎
Srov. 1 Kor 1-6; Sk 2-3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 13.↩︎
Srov. tridentský koncil: DS 1512.↩︎
Srov. tridentský koncil: DS 1514.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Quaestiones disputatae de malo, 4,1.↩︎
Srov. tridentský koncil: DS 1511-1512.↩︎
Srov. tridentský koncil: DS 1513.↩︎
Srov. 2. oranžský koncil: DS 371-372.↩︎
Srov. tridentský koncil: DS 1510-1516.↩︎
Tridentský koncil: DS 1511; srov. Žid 2,14.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 25.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 16.↩︎
Srov. 1 Petr 5,8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 37.↩︎
Srov. Gn 3,9.↩︎
Srov. Gn 3,15.↩︎
Srov. 1 Kor 15,21-22.45.↩︎
Srov. Řím 5,19-20.↩︎
Srov. Pius IX., bula Ineffabilis Deus: DS 2803.↩︎
Srov. tridentský koncil: DS 1573.↩︎
Sv. Lev Veliký, Sermones, 73,4: PL 54, 396.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III,1,3, ad 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 13.↩︎
Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 16.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 2.↩︎
Srov. Lk 1,68.↩︎
Srov. Lk 1,55.↩︎
Srov. Mt 16,18; sv. Lev Veliký, Sermones, 4,3: PL 54, 151; 51,1: PL 54, 309B; 62,2: PL 54, 350C-351A; 83,3: PL 54, 432A.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradendae, 5.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradendae, 5.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradendae, 6.↩︎
Srov. Lk 1,31.↩︎
Srov. Mk 2,7.↩︎
Srov. Ž 51,6.↩︎
Srov. Ž 51,12.↩︎
Srov. Ž 79,9.↩︎
Srov. Sk 5,41; 3 Jan 7.↩︎
Srov. Jan 3,18; Sk 2,21.↩︎
Srov. Řím 10,6-13.↩︎
Srov. Sk 9,14; Jak 2,7.↩︎
Srov. Lv 16,15-16; Sir 50,20; Žid 9,7.↩︎
Srov. Ex 25,22; Lv 16,2; Nm 7,89; Žid 9,5.↩︎
Srov. Jan 12,28.↩︎
Srov. Sk 16,16-18; 19,13-16.↩︎
Srov. Mk 16,17.↩︎
Srov. Jan 15,16.↩︎
Srov. 1 Sam 9,16; 10,1; 16,1.12-13; 1 Král 1,39.↩︎
Srov. Ex 29,7; Lv 8,12.↩︎
Srov. 1 Král 19,16.↩︎
Srov. Ž 2,2; Sk 4,26-27.↩︎
Srov. Iz 11,2.↩︎
Srov. Zach 4,14; 6,13.↩︎
Srov. Iz 61,1; Lk 4,16-21.↩︎
Srov. Řím 1,3; 2 Tim 2,8; Sk 22,16.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,18,3.↩︎
Srov. Mt 2,2; 9,27; 12,23; 15,22; 20,30; 20,9.15.↩︎
Srov. Jan 4,25-26; 11,27.↩︎
Srov. Mt 22,41-46.↩︎
Srov. Jan 6,15; Lk 24,21.↩︎
Srov. Mt 16,16-23.↩︎
Srov. Jan 6,62; Dan 7,13.↩︎
Srov. Iz 53,10-12.↩︎
Srov. Jan 19,19-22; Lk 23,39-43.↩︎
Srov. Dt (LXX) 32,8; Job 1,6.↩︎
Srov. Ex 4,22; Oz 11,1; Jer 3,19; Sir 36,11; Mdr 18,13.↩︎
Srov. Dt 14,1; Oz 2,1.↩︎
Srov. 2 Sam 7,14; Ž 82,6.↩︎
Srov. 1 Kron 17,13; Ž 2,7.↩︎
Srov. Mt 27,54.↩︎
Srov. Lk 23,47.↩︎
Srov. 1 Sol 1,10.↩︎
Srov. Jan 20,31.↩︎
Srov. Mt 16,18.↩︎
Srov. Mt 26,64; Mk 14,61.↩︎
Srov. Mt 11,27; 21,37-38.↩︎
Srov. Mt 21,34-36.↩︎
Srov. Mt 24,36.↩︎
Srov. Mt 5,48; 6,8; 7,21; Lk 11,13.↩︎
Srov. Mt 3,17; 17,5.↩︎
Srov. Jan 10,36.↩︎
Srov. Sk 13,33.↩︎
Srov. Ex 3,14.↩︎
Srov. 1 Kor 2,8.↩︎
Srov. Mt 22,41-46; srov. také Sk 2,34-36; Žid 1,13.↩︎
Srov. Jan 13,13.↩︎
Srov. Mt 8,2; 14,30; 15,22 a jiné.↩︎
Srov. Lk 1,43; 2,11.↩︎
Srov. Sk 2,34-36.↩︎
Srov. Řím 9,5; Tit 2,13; Sk 5,13.↩︎
Srov. Řím 10,9; 1 Kor 12,3; Fil 2,9-11.↩︎
Srov. Zj 11,15.↩︎
Srov. Mk 12,17; Sk 5,29.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 10; srov 45.↩︎
Srov. Lk 7,19.↩︎
Srov. Jan 1,14.18; 3,16.18.↩︎
Srov. Jan 1,1.↩︎
Srov. Sk 8,37; 1 Jan 2,23.↩︎
Sv. Řehoř z Nyssy, Oratio catechetica, 15: PG 45, 48B.↩︎
Srov. Dt 6,4-5.↩︎
Srov. Mk 8,34.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,19,1.↩︎
Sv. Atanáš, De incarnatione, 54,3: PG 25, 192B.↩︎
„Unigenitus Dei filius, suae divinitatis volens nos esse participes, naturam nostram assumpsit, ut homines deos faceret factus homo“, sv. Tomáš Akvinský, Opusculum 57 in festo Corporis Christi, 1.↩︎
Srov. Denní modlitba Církve, kantikum, I. nešpory v neděli.↩︎
Žid 10,5-7; cituje i Ž 40,7-9 (LXX).↩︎
Srov. 1 Jan 4,2-3; 1 Jan 7.↩︎
První nicejský koncil: DS 130.↩︎
První nicejský koncil: DS 126.↩︎
Efezský koncil: DS 250.↩︎
Efezský koncil: DS 251.↩︎
Chalcedonský koncil: DS 301-302.↩︎
Druhý cařihradský koncil: DS 424.↩︎
Srov. už koncil v Efezu: DS 255.↩︎
Srov. Druhý cařihradský koncil: DS 424.↩︎
Druhý cařihradský koncil: DS 432.↩︎
Denní modlitba Církve, antifona k Zachariášovu kantiku, ranní chvály 1. ledna; srov. sv. Lev Veliký, Sermones, 21,2-3: PL 54, 192A.↩︎
Byzantská liturgie, Tropář „O monogenis“.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.↩︎
Srov. Jan 14,9-10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.↩︎
Srov. Damas I., Dopis východním biskupům: DS 149.↩︎
Srov. Mk 6,38; 8,27; Jan 11,34 atd.↩︎
Srov. sv. Řehoř Veliký, dopis Sicut aqua: DS 475.↩︎
Sv. Maxim Vyznavač, Questiones et dubia, 66: PG 90, 840A.↩︎
Srov. Mk 14,36; Mt 11,27; Jan 1,18; 8,55 atd.↩︎
Srov. Mk 2,8; Jan 2,25; 6,61 atd.↩︎
Srov. Mk 8,31; 9,31; 10,33-34; 14,18-20.26-30.↩︎
Srov. Mk 13,32.↩︎
Srov. Sk 1,7.↩︎
Třetí cařihradský koncil (681).↩︎
Srov. 3. cařihradský koncil (681): DS 556-559.↩︎
Třetí cařihradský koncil (681): DS 556.↩︎
Srov. lateránský koncil (649): DS 504.↩︎
Druhý nicejský koncil (787): DS 600-603.↩︎
Římský misál, Preface 2. o Narození Páně.↩︎
Druhý nicejský koncil (787): DS 601.↩︎
Srov. Jan 19,34.↩︎
Pius XII., encyklika Haurietis aquas: DS 3924; srov. také encyklika Mystici corporis: DS 3812.↩︎
Srov. Jan 16,14-15.↩︎
Srov. Mt 1,20; Lk 1,35.↩︎
Srov. Lk 2,8-20.↩︎
Srov. Mt 2,1-12.↩︎
Srov. Jan 1,31-34.↩︎
Srov. Jan 2,11.↩︎
Srov. Žid 10,5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 55.↩︎
Srov. Gn 3,15.↩︎
Srov. Gn 3,20.↩︎
Srov. Gn 18,10-14; 21,1-2.↩︎
Srov. 1 Kor 1,27.↩︎
Srov. 1 Sam 1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 55.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 56.↩︎
Srov. Lk 1,28.↩︎
Pius IX., bula Ineffabilis Deus: DS 2803.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 56.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 53.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 56.↩︎
Srov. Lk 1,28-37.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 56.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 56; srov. sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,22,4.↩︎
Srov. Mt 13,55.↩︎
Srov. efenzský koncil: DS 251.↩︎
Srov. DS 10-64.↩︎
Lateránský koncil (649): DS 503.↩︎
Srov. Řím 1,3.↩︎
Srov. Jan 1,13.↩︎
Sv. Ignác Antiocijský, List Smyrňanům, 1-2.↩︎
Srov. Mt 1,18-25; Lk 1,26-38.↩︎
Srov. Lk 1,34.↩︎
Iz 7,14; podle řeckého překladu Mt 1,23.↩︎
Srov. sv. Justin, Dialogos cum tryphone Judaeo, 99,7; Origenes, Contra Celsum, 1,32.69; atd.↩︎
První vatikánský koncil: DS 3016.↩︎
Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Ephesios, 19,1; srov. 1 Kor 2,8.↩︎
Srov. 2. cařihradský koncil: DS 427.↩︎
Srov. sv. Lev Veliký, dopis Lectis dilectionis tuae: DS 291; Pelagius I., dopis Humani generis: DS 442; lateránský koncil (649): DS 503; 16. toledský koncil: DS 571; Pius IV., konstituce Cum quorumdam hominum: DS 1880.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 57.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 52.↩︎
Srov. Mk 3,31-35; 6,3; 1 Kor 9,5; Gal 1,19.↩︎
Srov. Mt 27,56.↩︎
Srov. Gn 13,8; 14,16; 29,15 atd.↩︎
Srov. Jan 19,26-27; Sk 12,17.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 63.↩︎
Srov. Lk 2,48-49.↩︎
Koncil ve Friuli (796): DS 619.↩︎
Srov. 1 Kor 15,45.↩︎
Srov. Kol 1,18.↩︎
Srov. Jan 3,9.↩︎
Srov. 2 Kor 11,2.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 63 a 1 Kor 7,34-35.↩︎
Sv. Augustin, De sancta virginitate, 3: PL 40, 398.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 63.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 64.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 103.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 186,1: PL 38, 999.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 56.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III,30,1.↩︎
Srov. Jan 20,30.↩︎
Srov. Mk 1,1; Jan 21,24.↩︎
Srov. Lk 2,7.↩︎
Srov. Mt 27,48.↩︎
Srov. Jan 20,7.↩︎
Srov. Žid 10,5-7.↩︎
Srov. Ef 1,7; Kol 1,13-14; 1 Petr 1,18-19.↩︎
Srov. 2 Kor 8,9.↩︎
Srov. Lk 2,51.↩︎
Srov. Jan 15,3.↩︎
Srov. Iz 53,4.↩︎
Srov. Řím 4,25.↩︎
Srov. sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,18,1.↩︎
Srov. sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,18,7; srov. 2,22,4.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Redemptor hominis, 11.↩︎
Srov. Řím 15,5; Fil 2,5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 38.↩︎
Srov. Jan 13,15.↩︎
Srov. Lk 11,1.↩︎
Srov. Mt 5,11-12.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.↩︎
Sv. Jan Eudes, Tractatus de regno Iesu: srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení v pátek 33. týdne.↩︎
Srov. Sk 13,24.↩︎
Srov. Mt 3,3.↩︎
Srov. Lk 7,26.↩︎
Srov. Mt 11,13.↩︎
Srov. Sk 1,22; Lk 16,16.↩︎
Srov. Lk 1,41.↩︎
Srov. Mk 6,17-29.↩︎
Srov. Zj 22,17.↩︎
Srov. Lk 2,6-7.↩︎
Srov. Lk 2,8-20.↩︎
Kontakion Romana Melodika.↩︎
Srov. Mt 18,3-4.↩︎
Srov. Mt 23,12.↩︎
Srov. Jan 1,13.↩︎
Srov. Gal 4,19.↩︎
Denní modlitba Církve, 1. antifona II. nešpor v oktávu Narození Páně.↩︎
Srov. Lk 2,21.↩︎
Srov. Gal 4,4.↩︎
Srov. Kol 2,11-13.↩︎
Srov. Denní modlitba Církve, antifona ke kantiku Panny Marie, II. nešpory Zjevení Páně.↩︎
Srov. Mt 2,1.↩︎
Srov. Mt 2,2.↩︎
Srov. Nm 24,17; Zj 22,16.↩︎
Srov. Nm 24,17-19.↩︎
Srov. Jan 4,22.↩︎
Srov. Mt 2,4-6.↩︎
Sv. Lev Veliký, Sermones, 23: PL 54, 224B; Denní modlitba Církve, 2. čtení o Zjevení Páně.↩︎
Srov. Římský misál, Velikonoční vigilie, modlitba po třetím čtení.↩︎
Srov. Lk 2,22-39.↩︎
Srov. Ex 13,12-13.↩︎
Srov. Mt 2,13-18.↩︎
Srov. Jan 15,20.↩︎
Srov. Mt 2,15.↩︎
Srov. Oz 11,1.↩︎
Srov. Gal 4,4.↩︎
Srov. Řím 5,19.↩︎
Pavel VI., promluva 5. ledna 1964 v Nazaretě; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení o svátku Svaté Rodiny.↩︎
Srov. Lk 2,41-52.↩︎
Srov. Lk 3,23.↩︎
Srov. Sk 1,22.↩︎
Srov. Lk 3,10-14.↩︎
Srov. Mt 3,7.↩︎
Srov. Mt 21,32.↩︎
Srov. Mt 3,13-17.↩︎
Srov. Iz 53,12.↩︎
Srov. Mk 10,38; Lk 12,50.↩︎
Srov. Mt 26,39.↩︎
Srov. Lk 3,22; Iz 42,1.↩︎
Srov. Jan 1,32-33; srov. Iz 11,2.↩︎
Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 40,9: PG 36, 369B.↩︎
Sv. Hilarius, In evangekium Matthaei, 2: PL 9, 927.↩︎
Srov. Mk 1,12-13.↩︎
Srov. Ž 95,10.↩︎
Srov. Mk 3,27.↩︎
Srov. Mt 16,21-23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 2.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 3.↩︎
Srov. Mt 10,5-7.↩︎
Srov. Mt 8,11; 28,19.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 5.↩︎
Srov. Lk 7,22.↩︎
Srov. Mt 11,25.↩︎
Srov. Mk 2,23-26; Mt 21,18.↩︎
Srov. Jan 4,6-7; 19,28.↩︎
Srov. Lk 9,58.↩︎
Srov. Mt 25,31-46.↩︎
Srov. 1 Tim 1,15.↩︎
Srov. Lk 15,11-32.↩︎
Srov. Mk 4,33-34.↩︎
Srov. Mt 22,1-14.↩︎
Srov. Mt 13,44-45.↩︎
Srov. Mt 21,28-32.↩︎
Srov. Mt 13,3-9.↩︎
Srov. Mt 25,14-30.↩︎
Srov. Mk 4,11.↩︎
Srov. Mt 13,10-15.↩︎
Srov. Lk 7,18-23.↩︎
Srov. Jan 5,36; 10,25.↩︎
Srov. Jan 10,38.↩︎
Srov. Mk 5,25-34; 10,52 atd.↩︎
Srov. Jan 10,31-38.↩︎
Srov. Mt 11,6.↩︎
Srov. Jan 11,47-48.↩︎
Srov. Mk 3,22.↩︎
Srov. Jan 6,5-15.↩︎
Srov. Lk 19,8.↩︎
Srov. Mt 11,5.↩︎
Srov. Lk 12,13-14; Jan 18,36.↩︎
Srov. Jan 8,34-36.↩︎
Srov. Mt 12,26.↩︎
Srov. Lk 8,26-39.↩︎
Hymnus „Vexilla Regis“.↩︎
Srov. Mk 3,13-19.↩︎
Srov. Mk 3,16; Lk 24,34; 1 Kor 15,5.↩︎
Srov. Lk 22,32.↩︎
Srov. Mt 18,18.↩︎
Srov. Mt 16,22-23.↩︎
Srov. Mt 17,23; Lk 9,45.↩︎
Srov. Mt 17,1-8; 2 Petr 1,16-18.↩︎
Srov. Lk 24,27.↩︎
Srov. Iz 42,1.↩︎
„Tota Trinitas apparuit: Pater in voce; Filius in homine, Spiritus in nube clara“, sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III,45,4 ad 2.↩︎
Byzantská liturgie, Kontakion svátku Proměnění.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III,45,4 ad 2.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 78,6: PL 38, 492-493.↩︎
Srov. Jan 13,1.↩︎
Srov. Mk 8,31-33; 9,31-32; 10,32-34.↩︎
Srov. Mt 23,37a.↩︎
Srov. Jan 6,15.↩︎
Srov. Mt 21,1-11.↩︎
Srov. Zach 9,9.↩︎
Srov. Jan 18,37.↩︎
Srov. Mt 21,15-16; Ž 8,3.↩︎
Srov. Lk 19,38; 2,14.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradendae, 9.↩︎
Srov. Gal 4,19.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 5.↩︎
Sv. Lev Veliký, Sermones, 51,3: PL 54, 310 C.↩︎
Srov. Žid 12,3.↩︎
Srov. Žid 9,26.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 19.↩︎
Srov. Mk 3,6.↩︎
Vymítání zlých duchů, srov. Mt 12,24; odpouštění hříchů, srov. Mk 2,7; uzdravování v sobotu, srov. Mk 3,1-6; jeho zvláštní výklad obřadů očišťování, které nařizoval Zákon, srov. Mk 7,14-23; přátelství s celníky a veřejnými hříšníky, srov. Mk 2,14-17.↩︎
Srov. Mk 3,22; Jan 8,48; 10,20.↩︎
Srov. Mk 2,7; Jan 5,18; 10,33.↩︎
Srov. Jan 7,12; 7,52.↩︎
Srov. Jan 8,59; 10,31.↩︎
Srov. Jan 1,19; 2,18; 5,10; 7,13; 9,22; 18,12; 19,38; 20,19.↩︎
Srov. Lk 13,31.↩︎
Srov. Lk 7,36; 14,1.↩︎
Srov. Mt 22,23-34; Lk 20,39.↩︎
Srov. Mt 6,2-18.↩︎
Srov. Mk 12,28-34.↩︎
Srov. Jan 8,46.↩︎
Srov. Jan 7,19; Sk 13,38-41; 15,10.↩︎
Srov. Gal 3,10; 5,3.↩︎
Srov. Řím 10,2.↩︎
Srov. Mt 15,3-7; Lk 11,39-54.↩︎
Srov. Iz 53,11; Žid 9,15.↩︎
Srov. Gal 4,4.↩︎
Srov. Jan 11,28; 3,2; Mt 22,23-24.34-36.↩︎
Srov. Mt 12,5; 9,12; Mk 2,23-27; Lk 6,6-9; Jan 7,22-23.↩︎
Srov. Mt 5,1.↩︎
Srov. Gal 3,24.↩︎
Srov. Jan 5,36; 10,25.37-38; 12,37.↩︎
Srov. Mk 2,25; Jan 7,22-24.↩︎
Srov. Mt 12,5; Nm 28,9.↩︎
Srov. Lk 13,15-16; 14,3-4.↩︎
Srov. Lk 2,46-49.↩︎
Srov. Lk 2,41.↩︎
Srov. Jan 2,13-14; 5,1.14; 7,1.10.14; 8,2; 10,22-23.↩︎
Srov. Mt 21,13.↩︎
Srov. Sk 2,46; 3,1; 5,20.21; atd.↩︎
Srov. Mt 24,1-2.↩︎
Srov. Mt 24,3; Lk 13,35.↩︎
Srov. Mk 14,57-58.↩︎
Srov. Mt 27,39-40.↩︎
Srov. Mt 8,4; 23,21; Lk 17,14; Jan 4,22.↩︎
Srov. Jan 18,20.↩︎
Srov. Mt 17,24-27.↩︎
Srov. Mt 16,18.↩︎
Srov. Jan 2,21; Mt 12,6.↩︎
Srov. Jan 2,18-22.↩︎
Srov. Jan 4,23-34; Mt 27,51; Žid 9,11; Sk 21,22.↩︎
Srov. Lk 2,34.↩︎
Srov. Lk 20,17-18; Ž 118,22.↩︎
Srov. Lk 5,30.↩︎
Srov. Lk 7,36; 11,37; 14,1.↩︎
Srov. Jan 7,49; 9,34.↩︎
Srov. Jan 8,33-36.↩︎
Srov. Jan 9,40-41.↩︎
Srov. Mt 9,13; Oz 6,6.↩︎
Srov. Lk 15,1-2.↩︎
Srov. Lk 15,23-32.↩︎
Srov. Mk 2,7.↩︎
Srov. Jan 5,18; 10,33.↩︎
Srov. Jan 17,6.26.↩︎
Srov. Mt 12,36.37.↩︎
Srov. Jan 10,36-38.↩︎
Srov. Jan 6,44.↩︎
Srov. Iz 53,1.↩︎
Srov. Mk 3,6; Mt 26,64-66.↩︎
Srov. Lk 23,34; Sk 3,17-18.↩︎
Srov. Řím 11,20.↩︎
Srov. Mt 5,17-19.↩︎
Srov. Jan 8,46.↩︎
Srov. Mt 5,33nn.↩︎
Srov. Žid 9,15.↩︎
Srov. Jan 5,16-18.↩︎
Srov. Jan 1,14.↩︎
Srov. Jan 19,38-39.↩︎
Srov. Jan 7,50.↩︎
Srov. Jan 9,16-17; 10,19-21.↩︎
Srov. Jan 9,16; 10,19.↩︎
Srov. Jan 9,22.↩︎
Srov. Jan 11,48.↩︎
Srov. Jan 18,31.↩︎
Srov. Lk 23,2.↩︎
Srov. Jan 19,12.15.21.↩︎
Srov. Mk 15,11.↩︎
Srov. Sk 2,23.36; 3,13-14; 4,10; 5,30; 7,52; 10,39; 13,27-28; 1 Sol 2,14-15.↩︎
Srov. Lk 23,34.↩︎
Srov. Sk 5,28; 18,6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 4.↩︎
Srov. Římský katechismus, 1,5,11; srov. Žid 12,3.↩︎
Srov. Mt 25,45; Sk 9,4-5.↩︎
Srov. Žid 6,6.↩︎
Srov. 1 Kor 2,8.↩︎
Srov. Římský katechismus, 1,5,11.↩︎
Srov. sv. František z Assisi, Admonitio, 5,3.↩︎
Srov. Ž 2,1-2.↩︎
Srov. Mt 26,54; Jan 18,36; 19,11.↩︎
Srov. Sk 3,17-18.↩︎
Srov. Iz 53,11; Sk 3,14.↩︎
Srov. Iz 53,11-12; Jan 8,34-36.↩︎
Srov. Sk 3,18; 7,52; 13,29; 26,22-23.↩︎
Srov. Iz 53,7-8; Sk 8,32-35.↩︎
Srov. Mt 20,28.↩︎
Srov. Lk 24,25-27.↩︎
Srov. Lk 24,44-45.↩︎
Srov. Řím 5,12; 1 Kor 15,56.↩︎
Srov. Fil 2,7.↩︎
Srov. Řím 8,3.↩︎
Srov. Jan 8,46.↩︎
Srov. Jan 8,29.↩︎
Srov. Jan 4,19.↩︎
Srov. Řím 5,18-19.↩︎
Srov. 2 Kor 5,15; 1 Jan 2,2.↩︎
Koncil v Quierzy (853): DS 624.↩︎
Srov. Lk 12,50; 22,15; Mt 16,21-23.↩︎
Srov. Jan 19,30.↩︎
Srov. Lk 3,21; Mt 3,14-15.↩︎
Srov. Jan 1,36.↩︎
Srov. Iz 53,7; Jer 11,19.↩︎
Srov. Iz 53,12.↩︎
Srov. Ex 12,3-14; a také Jan 19,36; 1 Kor 5,7.↩︎
Srov. Žid 2,10.17-18; 4,15; 5,7-9.↩︎
Srov. Jan 18,4-6; Mt 26,53.↩︎
Srov. Mt 26,20.↩︎
Srov. 1 Kor 5,7.↩︎
Srov. 1 Kor 11,25↩︎
Srov. Lk 22,19.↩︎
Srov. tridentský koncil: DS 1752; 1764.↩︎
Srov. Lk 22,20.↩︎
Srov. Mt 26,42.↩︎
Srov. Žid 5,7-8.↩︎
Srov. Žid 4,15.↩︎
Srov. Řím 5,12.↩︎
Srov. Jan 1,4; 5,26.↩︎
Srov. Mt 26,42.↩︎
Srov. 1 Kor 5,7; Jan 8,34-36.↩︎
Srov. 1 Petr 1,19.↩︎
Srov. 1 Kor 11,25.↩︎
Srov. Ex 24,8.↩︎
Srov. Lv 16,15-16.↩︎
Srov. Žid 10,10.↩︎
Srov. 1 Jan 4,10.↩︎
Srov. Jan 15,13.↩︎
Srov. Jan 10,17-18.↩︎
Srov. Žid 9,14.↩︎
Srov. Iz 53,10-12.↩︎
Srov. tridentský koncil: DS 1529.↩︎
Srov. Gal 2,20; Ef 5,2.25.↩︎
DS 1529.↩︎
Hymnus „Vexilla Regis“.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.↩︎
Srov. Mt 16,24.↩︎
Srov. 1 Petr 2,21.↩︎
Srov. Mk 10,39; Jan 21,18-19; Kol 1,24.↩︎
Srov. Lk 2,35.↩︎
Sv. Růžena z Limy; srov. P.Hansen, Vita mortalis, Lovaň 1668.↩︎
Srov. Iz 53,10.↩︎
Srov. Iz 53,11; Řím 5,19.↩︎
Srov. Jan 19,42.↩︎
Srov. Žid 4,4-9.↩︎
Srov. Jan 19,30.↩︎
Srov. Kol 1,18-20.↩︎
Sv. Řehoř z Nyssy, Oratio catechetica, 16: PG 45, 52B.↩︎
Srov. Sk 3,15.↩︎
Srov. Lk 24,5-6.↩︎
Sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 3,27: PG 94, 1098A.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 51, 3.↩︎
Srov. Ž 16,9-10.↩︎
Srov. Mt 12,40; Jon 2,1; Oz 6,2.↩︎
Srov. Jan 11,39.↩︎
Srov. Kol 2,12; Ef 5,26.↩︎
Srov. Žid 2,9.↩︎
Srov. Sk 13,37.↩︎
Římský misál, Velikonoční vigilie, velikonoční chvalozpěv Exultet.↩︎
Srov. Žid 13,20.↩︎
Srov. 1 Petr 3,18-19.↩︎
Srov. Fil 2,10; Sk 2,24; Zj 1,18; Ef 4,9.↩︎
Srov. Ž 6,6; 88,11-13.↩︎
Srov. Ž 89,49; 1 Sam 28,19; Ez 32,17-32.↩︎
Srov. Lk 16,22-26.↩︎
Římský katechismus, 1,6,3.↩︎
Srov. římský koncil (745): DS 587.↩︎
Srov. Bendekt XII., spis Cum dudum: DS 1011; Klement VI., dopis Super quibusdam: DS 1077.↩︎
Srov. 4. toledský koncil (625): DS 485; srov. také Mt 27,52-53.↩︎
Srov. Mt 12,40; Řím 10,7; Ef 4,9.↩︎
Srov. Jan 5,25.↩︎
Ze starobylé „Homilie na Velkou a svatou sobotu“: PG 43, 440A.452C; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení na Bílou sobotu.↩︎
Byzantská liturgie, velikonoční tropář.↩︎
Srov. Sk 9,3-18.↩︎
Srov. Jan 20,13; Mt 28,11-15.↩︎
Srov. Lk 24,3.22-23.↩︎
Srov. Lk 24,12.↩︎
Srov. Jan 20,5-7.↩︎
Srov. Jan 11,44.↩︎
Srov. Mk 16,1; Lk 24,1.↩︎
Srov. Jan 19,31.42.↩︎
Srov. Mt 28,9-10; Jan 20,11-18.↩︎
Srov. Lk 24,9-10.↩︎
Srov. 1 Kor 15,5.↩︎
Srov. Lk 22,31-32.↩︎
Srov. Sk 1,22.↩︎
Srov. 1 Kor 15,4-8.↩︎
Srov. Lk 22,31-32.↩︎
„Celí smutní“: Lk 24,17.↩︎
Srov. Jan 20,19.↩︎
Srov. Mk 16,11.13.↩︎
Srov. Lk 24,38.↩︎
Srov. Lk 24,39.↩︎
Srov. Jan 20,24-27.↩︎
Srov. Lk 24,39; Jan 20,27.↩︎
Srov. Lk 24,30.41-43; Jan 21,9.13-15.↩︎
Srov. Lk 24,39.↩︎
Srov. Lk 24,40; Jan 20,20.27.↩︎
Srov. Mt 28,9.16-17; Lk 24,15.36; Jan 20,14.19.26; 21,4.↩︎
Srov. Jan 20,17.↩︎
Srov. Jan 20,14-15.↩︎
Srov. Mk 16,12.↩︎
Srov. Jan 20,14.16; 21,4.7.↩︎
Srov. 1 Kor 15,35-50.↩︎
Srov. Jan 14,22.↩︎
Srov. Řím 6,4; 2 Kor 13,4; Fil 3,10; Ef 1,19-22; Žid 7,16.↩︎
Srov. Mk 8,31; 9,9-31; 10,34.↩︎
Srov. sv. Řehoř z Nyssy, In Christi resurrectionem, 1: PG 46, 617B; srov. také „Statuta Ecclesiae Antiqua“: DS 325; Anastasius II., dopis In prolixitate epistolae: DS 359; Hormisdas, dopis Inter ea quae: DS 369; 11. toledský koncil: DS 539.↩︎
Srov. Lk 24,26-27.44-48.↩︎
Srov. Mt 28,6; Mk 16,7; Lk 24,6-7.↩︎
Srov. Ž 2,7.↩︎
Srov. Řím 4,25.↩︎
Srov. Ef 2,4-5; 1 Petr 1,3.↩︎
Srov. Kol 3,1-3.↩︎
Srov. Řím 6,4.↩︎
Srov. Řím 8,11.↩︎
Srov. Lk 24,31; Jan 20,19.26.↩︎
Srov. Sk 10,41.↩︎
Srov. Sk 1,3.↩︎
Srov. Mk 16,12; Lk 24,15; Jan 20,14n; 21,4.↩︎
Srov. Sk 1,9; srov. také Lk 9,34-35; Ex 13,22.↩︎
Srov. Lk 24,51.↩︎
Srov. Mk 16,19; Sk 2,33; 7,56; srov. také Ž 110,1.↩︎
Srov. 1 Kor 9,1; Gal 1,16.↩︎
Srov. Jan 16,28.↩︎
Srov. Ef 4,8-10.↩︎
Srov. Římský misál, Preface 1. o Nanebevstoupení Páně.↩︎
Srov. Zj 4,6-11.↩︎
Sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 4,2,2: PG 94, 1104D.↩︎
Srov. Nicejsko-cařihradské vyznání víry.↩︎
Srov. Sk 1,11.↩︎
Srov. Kol 3,3.↩︎
Srov. Ef 4,10; 1 Kor 15,24.27-28.↩︎
Srov. Ef 1,10.↩︎
Srov. Ef 1,22.↩︎
Srov. Ef 4,11-13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 3; 5.↩︎
Srov. 1 Petr 4,7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 48.↩︎
Srov. Mk 16,17-18.↩︎
Srov. Mk 16,20.↩︎
Srov. Mt 25,31.↩︎
Srov. 2 Sol 2,7.↩︎
Srov. 1 Kor 15,28.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 48.↩︎
Srov. 1 Kor 11,26.↩︎
Srov. 2 Petr 3,11-12.↩︎
Srov. Sk 1,6-7.↩︎
Srov. Iz 11,1-9.↩︎
Srov. Sk 1,8.↩︎
Srov. Ef 5,16.↩︎
Srov. 1 Petr 4,17.↩︎
Srov. 1 Jan 2,18; 4,3; 1 Tim 4,1.↩︎
Srov. Mt 25,1-13; Mk 13,33-37.↩︎
Srov. Sk 22,20.↩︎
Srov. Mk 13,32.↩︎
Srov. Mt 24,44; 1 Sol 5,2.↩︎
Srov. 2 Sol 2,3-12.↩︎
Srov. Řím 11,31.↩︎
Srov. Řím 11,20.↩︎
Srov. Řím 11,25; Lk 21,24.↩︎
Srov. Lk 18,8; Mt 24,12.↩︎
Srov. Lk 21,12; Jan 15,19-20.↩︎
Srov. 2 Sol 2,4-12; 1 Sol 5,2-3; 2 Jan 7; 1 Jan 2,18.22.↩︎
Srov. Kongregace pro nauku víry, dekret z 19. července 1944 De Millenarismo: DS 3839.↩︎
Srov. Pius XI., encyklika Divini Redemptoris, která odsuzuje „falešný mysticismus“ tohoto „padělku vykoupení pokorných“; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 5.; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 20-21.↩︎
Srov. Zj 19,1-9.↩︎
Srov. Zj 13,8.↩︎
Srov. Zj 20,7-10.↩︎
Srov. Zj 21,2-4.↩︎
Srov. Zj 20,12.↩︎
Srov. 2 Petr 3,12-13.↩︎
Srov. Dan 7,10; Joel 3-4; Mal 3,19.↩︎
Srov. Mt 3,7-12.↩︎
Srov. Mk 12,38-40.↩︎
Srov. Lk 12,1-3; Jan 3,20-21; Řím 2,16; 1 Kor 4,5.↩︎
Srov. Mt 11,20-24; 12,41-42.↩︎
Srov. Mt 5,22; 7,1-5.↩︎
Srov. Jan 5,27; Mt 25,31; Sk 10,42; 17,31; 2 Tim 4,1.↩︎
Srov. Jan 3,17.↩︎
Srov. Jan 5,26.↩︎
Srov. Jan 3,18; 12,48.↩︎
Srov. 1 Kor 3,12-15.↩︎
Srov. Mt 12,32; Žid 6,4-6; 10,26-31.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Demonstratio apostolica, 7.↩︎
Srov. Jan 17,3.↩︎
Sv. Řehoř Naziánský, Orationes theologicae, 5,26: PG 36, 161C.↩︎
Srov. Jan 16,13.↩︎
Srov. Jan 14,17.↩︎
Srov. Jan 3,34.↩︎
Srov. Jan 7,39.↩︎
Srov. Jan 17,22.↩︎
Srov. Jan 16,14.↩︎
Sv. Řehoř z Nyssy, De Spirituz Sancto, 3,1: PG 45, 1321A-B.↩︎
Srov. Mt 28,19.↩︎
Srov. Jan 3,5-8.↩︎
Srov. 1 Jan 2,1.↩︎
Srov. Gal 3,14; Ef 1,13.↩︎
Srov. Řím 8,15; Gal 4,6.↩︎
Srov. Jan 19,34; 1 Jan 5,8.↩︎
Srov. Jan 4,10-14; 7,38; Ex 17,1-6; Iz 55,1; Zach 14,8; 1 Kor 10,4; Zj 21,6; 22,17.↩︎
Srov. 1 Jan 2,20.27; 2 Kor 1,21.↩︎
Ex 30,22-32.↩︎
Srov. 1 Sam 16,13.↩︎
Srov. Lk 4,18-19; Iz 61,1.↩︎
Srov. Lk 2,11.↩︎
Srov. Lk 2,26-27.↩︎
Srov. Lk 4,1.↩︎
Srov. Lk 6,19; 8,46.↩︎
Srov. Řím 1,4; 8,11.↩︎
Srov. Sk 2,36.↩︎
Srov. 1 Král 18,38-39.↩︎
Srov. sv. Jan od Kříže, Plamen lásky žhavé.↩︎
Srov. Ex 24,15-18.↩︎
Srov. Ex 33,9-10.↩︎
Srov. Ex 40,36-38; 1 Kor 10,1-2.↩︎
Srov. 1 Král 8,10-12.↩︎
Srov. Lk 1,35.↩︎
Srov. Sk 1,9.↩︎
Srov. Lk 21,27.↩︎
Srov. 2 Kor 1,22; Ef 1,13; 4,30.↩︎
Srov. Mk 6,5; 8,23.↩︎
Srov. Mk 10,16.↩︎
Srov. Mk 16,18; Sk 5,12; 14,3.↩︎
Srov. Sk 8,17-19; 13,3; 19,6.↩︎
Srov. Žid 6,2.↩︎
Srov. Gn 8,8-12.↩︎
Srov. Mt 3,16-18.↩︎
Srov. 2 Kor 3,14.↩︎
Srov. Jan 5,39.46.↩︎
Srov. Lk 24,44.↩︎
Srov. Ž 33,6; 104,30; Gn 1,2; 2,7; Kaz 3,20-21; Ez 37,10.↩︎
Byzantská liturgie, tropář matutina nedělí druhého modu.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Demonstratio apostolica, 11.↩︎
Srov. Jan 1,14; Fil 2,7.↩︎
Srov. Gn 18,1-15; Lk 1,26-38.54-55; Jan 1,12-13; Řím 4,16-21.↩︎
Srov. Gn 12,3.↩︎
Srov. Gal 3,16.↩︎
Srov. Lk 1,73.↩︎
Srov. Gn 22,17-19; Řím 8,32; Jan 3,16.↩︎
Srov. Gal 3,14.↩︎
Srov. Ex 19-20; Dt 1-11; 29-30.↩︎
Srov. Řím 3,20.↩︎
Srov. 1 Petr 2,9.↩︎
Srov. 2 Sam 7; Ž 89; Lk 1,32-33.↩︎
Srov. Lk 24,26.↩︎
Srov. Sof 2,3.↩︎
Srov. Iz 6,12.↩︎
Iz 42,1-9; srov. Mt 12,18-21; Jan 1,32-34; pak Iz 49,1-6; srov. Mt 3,17; Lk 2,32; nakonec Iz 50,4-10 a 52,13-53,12.↩︎
Srov. Fil 2,7.↩︎
Srov. Iz 61,1-2.↩︎
Srov. Ez 11,19; 36,25-28; 37,1-14; Jer 31,31-34; a Jl 3,1-5; o slovech proroka Joela prohlásí sv. Petr ráno o Letnicích, že se splnila: srov. Sk 2,17-21.↩︎
Srov. Sof 2,3; Ž 22,27; 34,3; Iz 49,13; 61,1 atd.↩︎
Srov. Lk 1,68.↩︎
Srov. Mt 11,13-14.↩︎
Srov. Iz 40,1-3.↩︎
Srov. Jan 15,26; 5,33.↩︎
Srov. 1 Petr 1,10-12.↩︎
Srov. Jan 3,5.↩︎
Př 8,1-9,6; Sir 24.↩︎
Srov. Sof 3,14; Zach 2,14.↩︎
Srov. Lk 1,46-55.↩︎
Srov. Lk 1,26-38; Řím 4,18-21; Gal 4,26-28.↩︎
Srov. Lk 1,15-19.↩︎
Srov. Mt 2,11.↩︎
Srov. Lk 2,14.↩︎
Srov. Jan 19,25-27.↩︎
Srov. Jan 6,27.51.62-63.↩︎
Srov. Jan 3,5-8.↩︎
Srov. Jan 4,10.14.23-24.↩︎
Srov. Jan 7,37-39.↩︎
Srov. Lk 11,13.↩︎
Srov. Mt 10,19-20.↩︎
Srov. Jan 14,16-17.26; 15,26; 16,7-15; 17,26.↩︎
Srov. Jan 13,1; 17,1.↩︎
Srov. Lk 23,46; Jan 19,30.↩︎
Srov. Jan 20,22.↩︎
Srov. Mt 28,19; Lk 24,47-48; Sk 1,8.↩︎
Srov. Sk 2,33-36.↩︎
Srov. Byzantská liturgie, tropář svatodušních nešpor, převzato do eucharistických modliteb po svatém přijímání.↩︎
Srov. Řím 8,23; Kor 1,21.↩︎
Srov. 1 Jan 4,11-12.↩︎
Srov. slova o lásce v 1 Kor 13.↩︎
Srov. Mt 16,24-26.↩︎
Srov. sv. Basil z Cesareje, Liber de Spiritu Sancto, 15, 36: PG 32, 132.↩︎
Sv. Cyril Alexandrijský, Commentarius in Joannem, 12: PG 74, 560-561.↩︎
Srov. Ž 2,6-7.↩︎
Římský katechismus, 1,10,1.↩︎
Sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 35.↩︎
Srov. Římský katechismus, 1,10,22.↩︎
Srov. Sk 19,39.↩︎
Srov. Ex 19.↩︎
Srov. 1 Kor 11,18; 14,19.28.34.35.↩︎
Srov. 1 Kor 1,2; 16,1.↩︎
Srov. 1 Kor 15,9; Gal 1,13; Fil 3,6.↩︎
Srov. Ef 1,22; Kol 1,18.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 6.↩︎
Srov. Jan 10,1-10.↩︎
Srov. Iz 40,11; Ez 34,11nn.↩︎
Srov. Jan 10,11; 1 Petr 5,4.↩︎
Srov. Jan 10,11-15.↩︎
Srov. 1 Kor 3,9.↩︎
Srov. Řím 11,13-26.↩︎
Srov. Mt 21,33-43; Iz 5,1nn.↩︎
Srov. Jan 15,1-5.↩︎
Srov. 1 Kor 3,9.↩︎
Srov. Mt 21,42-44; Sk 4,11; 1 Petr 2,7; Ž 118,22.↩︎
Srov. 1 Kor 3,11.↩︎
Srov. 1 Tim 3,15.↩︎
Srov. Ef 2,19-22.↩︎
Srov. 1 Petr 2,5.↩︎
Srov. Zj 12,17.↩︎
Srov. Zj 19,7; 21,2.9; 22,17.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 2.↩︎
Srov. Hermas, Visiones pastoris, 2,4,1; srov. Aristides, Apologia, 16,6; sv. Justin, Apologia, 2,7.↩︎
Srov. sv. Epifanus, Panarion seu adverses LXXX haereses, 1,1,4: PG 41, 181C.↩︎
Klement Alexandrijský, Paedagogus, 1,6.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 9; 13; 16.↩︎
Srov. Gn 15,5-6.↩︎
Srov. Ex 19,5-6; Dt 7,6.↩︎
Srov. Iz 2,2-5; Mich 4,1-4.↩︎
Srov. Oz 1; Iz 1,2-4; Jer 2; a další.↩︎
Srov. Jer 31,31-34; Iz 55,3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 9.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 3; podobně AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 5.↩︎
Srov. Mt 10,16; 26,31; Jan 10,1-21.↩︎
Srov. Mt 12,49.↩︎
Srov. Mt 5-6.↩︎
Srov. Mk 3,14-15.↩︎
Srov. Mt 19,28; Lk 22,30.↩︎
Srov. Zj 21,12-14.↩︎
Srov. Mk 6,7.↩︎
Srov. Lk 10,1-2.↩︎
Srov. Mt 10,25; Jan 15,20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 5.↩︎
Srov. sv. Ambrož, Expositio Evangelii secundum Lucam, 2, 85-89: PL 1583-1586.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 4.↩︎
Srov. Mt 28,19-20; 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 2; 5-6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 4.↩︎
Sv. Augustin, De civitate Dei, 18, 51; srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 8.↩︎
Srov. 2 Kor 5,6; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 2.↩︎
Římský katechismus, 1, 10, 20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 2.↩︎
Sv. Bernard z Clairvaux, In Canticum sermones, 27, 14: PL 183, 920D.↩︎
Srov. Ef 3,9-11.↩︎
Srov. Ef 5,25-27.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 48.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Mulieris dignitatem, 27.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Mulieris dignitatem, 27.↩︎
„Non est enimaliud Dei mysterium, nisi Christus“, sv. Augustin, Epistulae, 187, 11, 34: PL 33, 845.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 48.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 45.↩︎
Pavel VI., projev 22. června 1973.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 7; srov. také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 17.↩︎
Srov. Zj 14,4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 9.↩︎
Srov. Jan 13,34.↩︎
Srov. Řím 8,2; Gal 5,25.↩︎
Srov. Mt 5,13-16.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 9.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptor hominis, 18-21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 12.↩︎
Srov. Jan 12,32.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 36.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 8.↩︎
Sv. Lev Veliký, Sermones, 4, 1: PL 54, 149.↩︎
Srov. Mk 1,16-20; 3,13-19.↩︎
Srov. Mt 13,10-17.↩︎
Srov. Lk 10,17-20.↩︎
Srov. Lk 22,28-30.↩︎
Srov. Jan 14,18.↩︎
Srov. Mt 28,20.↩︎
Srov. Jan 20,22; Sk 2,23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 7.↩︎
Srov. Řím 6,4-5; 1 Kor 12,13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 7.↩︎
Srov. Kol 2,19.↩︎
Srov. Ef 4,11-16.↩︎
Sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 21,8.↩︎
„Redemptor noster unam se personam cum sancta Ecclesia, quam assumpsit, exhibuit.“ – sv. Řehoř Veliký, Moralia in Job, praef., 1,6,4: PL 75, 525A.↩︎
„Caput et membra, quasi una persona mystica“, sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 48, 2, ad 1.↩︎
Sv. Jana z Arku, In Actes du procès.↩︎
Srov. Jan 3,29.↩︎
Srov. Mt 22,1-14; 25,1-13.↩︎
Srov. 1 Kor 6,15-17; 2 Kor 11,2.↩︎
Srov. Zj 22,17; Ef 1,4; 5,27.↩︎
Srov. Ef 5,29.↩︎
Sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 74,4.↩︎
„Quod est spiritus noster, id est anima nostra, ad membra nostra, hoc est Spiritus Sanctus ad membra Christi, ad corpus Christi, quod est Ecclesia“, sv. Augustin, Sermones, 267, 4: PL 38, 1231D.↩︎
Pius XII., encyklika Mystici Corporis: DS 3808.↩︎
Srov. 1 Kor 3,16; Ef 2,21.↩︎
Sv. irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,24,1.↩︎
Pius XII., encyklika Mystici Corporis: DS 3808.↩︎
Srov. Ef 4,16.↩︎
Srov. 1 Kor 12,13.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 12; srov. též 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 3.↩︎
Srov. 1 Kor 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 12.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 12; Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Christifideles laici, 24.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 8.↩︎
Srov. Kongregace pro nauku víry, Dopis anglickým biskupům ze dne 16. září 1864: DS 2888.↩︎
První vatikánský koncil: DS 3013.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 78.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 2.↩︎
Klement Alexandrijský, Paedagogus, 1,6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3.↩︎
Srov. CIC, Kánon 751.↩︎
„Ubi peccata sunt, ibi est multitudo, ibi schismata, ibi haereses, ibi discussiones. Ubi autem virtus, ibi singularitas, ibi unio, ex quo omnium credentium erat cor unum et anima una“, Origenes, Homiliae in Ezechielem, 9,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3; srov. také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 15. 257↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 1.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 8.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 9.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 10.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 4; 9; 11.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 12.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 24.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 39.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 12.↩︎
Srov. Sk 9,13; 1 Kor 6,1; 16,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 48.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 48.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 42.↩︎
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, Autobiografie, B 3v.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 8; srov. také 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3; 6.↩︎
Srov. 1 Jan 1,8-10.↩︎
Srov. Mt 13,24-30.↩︎
Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 19.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 40; 48-51.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Christifideles laici, 16.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Christifideles laici, 17.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 65.↩︎
Sv. Ignác z Antiochie, Epistula ad Smyrnaeos, 8,2.↩︎
Srov. Ef 1,22-23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 4.↩︎
Srov. Mt 28,19.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 26.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 11; CIC, Kánon 368-369.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 23.↩︎
Sv. Ignác z Antiochie, Epistula ad Romanos, 1,1.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,3,2: srov. 1. vatikánský koncil: DS 3057.↩︎
Sv. Maxim Vyznavač, Opuscula theologica et polemica: PG 91, 137-140.↩︎
Pavel VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 62.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 15.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3.↩︎
Pavel VI., proslov ze 14. prosince 1975; srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 13-18.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 16.↩︎
Druhý vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 4.↩︎
Římský misál, Velký pátek, 6. přímluvná modlitba.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 16; srov. také 2. vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 16; srov. také 2. vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 2; Pavel VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 53.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 16.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 96,7,9: PL 38, 588.↩︎
„Pleno dominicae crucis velo Sancti Spiritus flatu in hoc bene navigat mundo“, sv. Ambrož, De virginitate, 18, 188: PL 16, 297B.↩︎
Srov. 1 Petr 3,20-21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 14; srov. Kongregace pro nauku víry, dopis bostonskému arcibiskupovi z 8. srpna 1949: DS 3866-3872.↩︎
Srov. Žid 11,6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 2.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 23.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 6; Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 11.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 5.↩︎
Tertulián, Apologeticus, 50.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 43.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 8; srov. 15.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 1.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 12-20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 40.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 42-47.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 15.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 48-49.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 52-54.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 6.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 50.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 4.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 55.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 9.↩︎
Srov. Zj 21,14.↩︎
Srov. Mt 28,16-20; Sk 1,8; 1 Kor 9,1; 15,7-8; Gal 1,1; atd.↩︎
Srov. Sk 2,42.↩︎
Srov. 2 Tim 1,13-14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 5.↩︎
Římský misál, preface 1. o apoštolech.↩︎
Srov. Jan 13,20; 17,18.↩︎
Srov. Lk 10,16.↩︎
Srov. Jan 15,5.↩︎
Srov. Mt 28,20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 20; srov. sv. Klement Římský, Epistula ad Corinthios, 42; 44.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 2.↩︎
Srov. Jan 15,5; 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 3.↩︎
Srov. Zj 19,6.↩︎
Srov. Ef 4,3-5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 2.↩︎
Srov. Mt 16,18.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 31.↩︎
CIC, Kánon 204,1; srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 31.↩︎
CIC, Kánon 208; srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 32.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 2.↩︎
CIC, Kánon 207,2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 18.↩︎
Srov. Řím 1,1.↩︎
Srov. 1 Kor 9,19.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 5.↩︎
Srov. Jan 17,21-23.↩︎
Srov. Mt 4,19.21; Jan 1,43.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 19.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 19; srov. CIC, Kánon 330.↩︎
Srov. Mt 16,18-19.↩︎
Srov. Jan 21,15-17.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22; srov. také 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22; srov. CIC, Kánon 336.↩︎
CIC, Kánon 337,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23.↩︎
Srov. Gal 2,10.↩︎
Srov. Kánon apoštolů, 34.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 4.↩︎
Srov. Mk 16,15.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 25.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 12; také 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 25; srov. 1. vatikánský koncil: DS 3074.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 25.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 25.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 25.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 26.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 26.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 27.↩︎
Srov. Lk 22,26-27.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 27.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 27.↩︎
Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Smyrnaeos, 8,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 31.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 31.↩︎
Pius XII., projev 20. února 1946: citováno Janem Pavlem II., Apoštolská exortace Christifideles laici, 9.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 33.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 34; srov. 10.↩︎
CIC, Kánon 835,4.↩︎
Srov. CIC, Kánon 230,1.↩︎
CIC, Kánon 230,3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 35.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 71, 4, ad 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 35.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 6; srov. také 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 15.↩︎
Srov. CIC, Kánon 774; 776; 780.↩︎
Srov. CIC, Kánon 229.↩︎
Srov. CIC, Kánon 823,1.↩︎
CIC, Kánon 212,3.↩︎
Srov. Fil 2,8-9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 36.↩︎
Sv. Ambrož, Expositio Psalmi CXVIII, 14, 30: PL 15, 1403A.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 36.↩︎
Pavel VI., encyklika Evangelii nuntiandi, 73.↩︎
Srov. CIC, Kánon 129,2.↩︎
Srov. CIC, Kánon 443,4.↩︎
Srov. CIC, Kánon 463,1.2.↩︎
Srov. CIC, Kánon 511; 536.↩︎
Srov. CIC, Kánon 517,2.↩︎
Srov. CIC, Kánon 492,1; 536.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1421,2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 36.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 33.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 44.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 42-43; také 2. vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 1.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 5.↩︎
Srov. CIC, Kánon 573.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 43.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 1.↩︎
Srov. CIC, Kánon 605.↩︎
CIC, Kánon 603,1.↩︎
Srov. 1 Kor 7,34-36.↩︎
CIC, Kánon 604,1.↩︎
Zasvěcení panen.↩︎
Římský pontifikál, Zasvěcení panen, Úvod, 1.↩︎
CIC, Kánon 604,1.↩︎
Římský pontifikál, Zasvěcení panen, Úvod, 2.↩︎
Srov. CIC, Kánon 604,2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 15.↩︎
Srov. CIC, Kánon 573.↩︎
Srov. CIC, Kánon 607.↩︎
CIC, Kánon 591.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 33-35.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 18; 40.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 69.↩︎
CIC, Kánon 710.↩︎
Pius XII., Apoštolská konstituce Provida Mater.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 11.↩︎
Srov. CIC, Kánon 713,2.↩︎
CIC, Kánon 731,1.2.↩︎
CIC, Kánon 783; srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 69.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 31.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 44.↩︎
CIC, Kánon 207,1.2.↩︎
CIC, Kánon 331.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 2↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 43,4.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 36.↩︎
Niketos, Explanatio symboli, 10: PL 52, 871B.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Expositio in symbolum apostolicum, 10.↩︎
Římský katechismus, 1, 10, 24.↩︎
Římský katechismus, 1, 10, 24.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 12.↩︎
Římský katechismus, 1, 10, 27.↩︎
Srov. Lk 16,1-3.↩︎
Srov. 1 Kor 10,24.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 49.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 49.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 49.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 49.↩︎
Umírající sv. Dominik svým bratřím; srov. Jordán Saský, Libellus de principiis Ordinis praedicatorum, 93.↩︎
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, Novissima verba.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 50.↩︎
Sv. Polykarp ze Smyrny, Martyrium Polycarpi, 17.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 50.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 51.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 3.↩︎
Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 30.↩︎
Sv. Augustin, De sancta virginitate, 6: PL 40, 399, cit. na 2. vatikánském koncilu, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 53.↩︎
Pavel VI., projev z 21. listopadu 1964.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 57.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 58.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 69.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 59.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 59; srov. prohlášení dogmatu o nanebevzetí nejsvětější Panny Marie papežem Piem XII. v roce 1950: DS 3903.↩︎
Byzantská liturgie, tropář slavnosti Nanebevzetí (15.srpna).↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 53.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 63.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 61.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 62.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 60.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 62.↩︎
Pavel VI., Apoštolské exhortace Marialis cultus, 56.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 66.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 103.↩︎
Srov. Pavel VI., Apoštolské exhortace Marialis cultus, 42.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 69.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 68.↩︎
Pavel VI., Vyznání Božího lidu, 15.↩︎
Římský katechismus, 1, 11, 3.↩︎
Římský katechismus, 1, 11, 4.↩︎
Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 39,17: PG 36, 356A.↩︎
Tridentský koncil: DS 1672.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 214,11: PL 38, 1071-1072.↩︎
Římský katechismus, 1, 11, 5.↩︎
Srov. Mt 18,21-22.↩︎
Sv. Ambrož, De poenitentia, 1,34: PL 16, 477A..↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, De sacerdotio, 3,5: PG 48, 643A.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 213,8: PL 38, 1064.↩︎
Římský katechismus, 1, 11, 6.↩︎
Srov. Jan 6,39-40.↩︎
Srov. 1 Sol 4,14; 1 Kor 6,14; 2 Kor 4,14; Fil 3,10-11.↩︎
Srov. Gn 6,3; Ž 56,5; Iz 40,6.↩︎
„Fiducia christianorum resurrectio mortuorum; illam credentes, sumus“, Tertulián, De resurrectione carnis, 1,1.↩︎
Srov. 2 Mak 7,29; Dan 12,1-13.↩︎
Srov. Sk 23,6.↩︎
Srov. Jan 11,24.↩︎
Srov. Jan 5,24-25; 6,40.↩︎
Srov. Jan 6,54.↩︎
Srov. Mk 5,21-42; Lk 7,11-17; Jan 11.↩︎
Srov. Jan 2,19-22.↩︎
Srov. Mt 10,34.↩︎
Srov. Sk 4,33.↩︎
Srov. Sk 17,32; 1 Kor 15,12-13.↩︎
Sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 88, 2, 5.↩︎
Srov. Dan 12,2.↩︎
Čtvrtý lateránský koncil: DS 801.↩︎
Srov. Fil 3,21.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4, 18, 4-5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 48.↩︎
Srov. Fil 3,20.↩︎
Srov. Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 28.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 18.↩︎
Srov. Gn 2,17.↩︎
Srov. Řím 6,3-9; Fil 3,10-11.↩︎
Srov. Gn 2,17; 3,3; 3,19; Mdr 1,13; Řím 5,12; 6,23.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1511.↩︎
Srov. Mdr 2,23-24.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 18.↩︎
Srov. 1 Kor 15,26.↩︎
Srov. Mk 14,33-34; Žid 5,7-8.↩︎
Srov. Řím 5,19-21.↩︎
Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Romanos, 6, 1-2.↩︎
Srov. Lk 23,46.↩︎
Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Romanos, 7,2.↩︎
Sv. Terezie od Ježíše, Libro de la vida (Vlastní životopis), 1.↩︎
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, Novissima verba.↩︎
Srov. 1 Sol 4,13-14.↩︎
Římský misál, preface 1. za zemřelé.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 48.↩︎
Tomáš Kempenský, Následování Krista, 1,23,1.↩︎
Sv. František z Assisi, Píseň bratra slunce.↩︎
Tertulián, De resurrectione carnis, 8,2.↩︎
Druhý lyonský koncil: DS 854.↩︎
Srov. 1 Kor 15,42.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 18.↩︎
Římský misál, Odporučení umírajícího Bohu, 146 (modlitby).↩︎
Srov. 1 Tim 1,9-10.↩︎
Srov. Lk 16,22.↩︎
Srov. Lk 23,43.↩︎
Srov. 2 Kor 5,8; Fil 1,23; Žid 9,27; 12,13.↩︎
Srov. Mt 16,26.↩︎
Srov. 2. lyonský koncil: DS 857-858; 2. florentský koncil: DS 1304-1306; Tridentský koncil: DS 1820.↩︎
Srov. Benedikt XII., konstituce Benedictus Deus: DS 1000-1001; Jan XXII., bula Ne super his: DS 990.↩︎
Srov. Benedikt XII., konstituce Benedictus Deus: DS 1002.↩︎
Srov. sv. Jan od Kříže, Dichos de luz y amor (Slova světla a lásky), 64.↩︎
Srov. 1 Kor 13,12; Zj 22,4.↩︎
Benedikt XII., konstituce Benedictus Deus: DS 1000; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 49.↩︎
Srov. Jan 14,3; Fil 1,23; 1 Sol 4,17.↩︎
Srov. Zj 2,17.↩︎
„Vita est enim esse cum Christo; ideo ubi Christus, ibi vita, ibi regnum“, sv. Ambrož, Expositio Evangelii secundum Lucam, 10, 121: PL 15, 1834 A.↩︎
Sv. Cyprián z Kartága, Epistulae, 56, 10, 1: PL 4, 357 B.↩︎
Srov. Mt 25,21.23.↩︎
Srov. DS 1304.↩︎
Srov. DS 1820; 1580.↩︎
Srov. např. 1 Kor 3,15; 1 Petr 1,7.↩︎
Srov. sv. Řehoř Veliký, Dialogi, 4, 39.↩︎
Srov. 2. lyonský koncil: DS 856.↩︎
Srov. Job 1,5.↩︎
Srov. sv. Jan Zlatoústý, Homiliae in primam ad Corinthios, 41,5: PG 61, 594-595.↩︎
Srov. Mt 25,31-46.↩︎
Srov. Mt 5,22.29; 13,42.50; Mk 9,43-48.↩︎
Srov. Mt 10,28.↩︎
Srov. vyznání „Quicumque“: DS 76; synoda v Cařihradu: DS 409.411; 4. lateránský koncil: DS 801; 2. lyonský koncil: DS 858; Benedikt XII., konstituce Benedictus Deus: DS 1002; Florentský koncil (1441): DS 1351; Tridentský koncil: DS 1575; Pavel VI., Vyznání Božího lidu, 12.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 48.↩︎
Srov. 2. oranžský koncil: DS 397; Tridentský koncil: DS 1567.↩︎
Římský misál, římský kánon.↩︎
Srov. Jan 12,49.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 18,4,4: PL 38, 130-131.↩︎
Srov. Pís 8,6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 48.↩︎
Srov. Zj 21,1.↩︎
Srov. Zj 21,5.↩︎
Srov. Zj 21,27.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 1.↩︎
Srov. Zj 21,27.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 5, 32, 1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 39,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 39,2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 39,3; srov. také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 2.↩︎
Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses illuminandorum, 18,29: PG 33, 1049; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení ve čtvrtek 17. týdne liturgického mezidobí.↩︎
Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 28.↩︎
Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 29.↩︎
Kongregace pro klérus, Directorium catecheticum generale, 69.↩︎
Druhý lyonský koncil: DS 859; srov. Tidentský koncil: DS 1549.↩︎
Srov. Zj 22,21.↩︎
Srov. Mt 6,2.5.16.↩︎
Srov. Jan 5,19.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 58, 11, 13: PL 38, 399.↩︎
Srov. Ef 1,9.↩︎
Srov. Ef 3,4.↩︎
Srov. Ef 3,9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 2.↩︎
Srov. Jan 17,4.↩︎
Srov. Sk 13,2; Lk 1,23.↩︎
Srov. Řím 15,16; Fil 2,14-17.30.↩︎
Srov. Řím 15,27; 2 Kor 9,12; Fil 2,25.↩︎
Srov. Žid 8,2.6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 9.↩︎
Srov. Ef 3,16-17.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 10.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradendae, 23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 3-4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 6; také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 2.↩︎
Srov. Jan 13,1; 17,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 6.↩︎
Srov. Jan 20,21-23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 7; srov. také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 50.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 2.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 14-16.↩︎
Srov. Lk 24,13-49.↩︎
Srov. 2 Kor 3,14-16.↩︎
Srov. 1 Petr 3,21.↩︎
Srov. 1 Kor 10,1-6.↩︎
Srov. Jan 6,32.↩︎
Srov. Jan 14,26.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 24.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 2.↩︎
Sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 4.13: PG 94, 1142A.↩︎
Srov. Ef 1,14; 2 Kor 1,22.↩︎
Srov. Jan 15,1-17; Gal 5,22.↩︎
Srov. 1 Jan 1,3-7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 6.↩︎
Srov. 2. lyonský koncil: DS 860; Florentský koncil: DS 1310; Tridentský koncil: DS 1601.↩︎
Tridentský koncil: DS 1600-1601.↩︎
Sv. Řehoř Veliký, Sermones, 74, 2: PL 54, 398A.↩︎
Srov. Lk 5,17; 6,19; 8,46.↩︎
Srov. Mt 13,52; 1 Kor 4,1.↩︎
Sv. Augustin, De civitate Dei, 22,17; srov. sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III,64,2, ad 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
Pius XII., encyklika Mystici Corporis.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.↩︎
Srov. Jan 20,21-23; Lk 24,47; Mt 28,18-20.↩︎
Tridentský koncil: DS 1609.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 59.↩︎
Anebo: Legem credendi lex statuat supplicandi“, podle Prospera Akvitánského, Epistulae, 217 (V. století): PL 45, 1031.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 2 a 15.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1605 a 1606.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1608.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 68, 8.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1604.↩︎
Srov. 2 Petr 1,4.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 60, 3.↩︎
Srov. Ez 1,26-28.↩︎
Srov. Jan 1,29.↩︎
Srov. Žid 4,14-15; 10,19-21; atd.↩︎
Liturgie sv. Jana Zlatoústého, anafora.↩︎
Srov. Jan 4,10-14; Zj 21,6.↩︎
Srov. Zj 4-5; Iz 6,2-3.↩︎
Srov. Zj 7,1-8; 14,1.↩︎
Žena: srov. Zj 12; Nevěsta Beránkova: srov. Zj 21,9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 26.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 27.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10; 34; také 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.↩︎
Srov. 1 Petr 2,4-5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 14.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2 a 15.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 29.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 28.↩︎
Srov. Mdr 13,1; Řím 1,19-20; Sk 14,17.↩︎
Srov. Lk 8,10.↩︎
Srov. Jan 9,6; Mk 7,33-35; 8,22-25.↩︎
Srov. Lk 9,31; 22,7-20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 112.↩︎
Srov. Kol 3,16-17.↩︎
Srov. sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 72,1.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 112.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 112.↩︎
Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 9,6,14.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 119.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 118.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 121.↩︎
Sv. Jan Damašský, De sacris imaginibus orationes, 1,16: PG 96, 1245A.↩︎
Druhý nicejský koncil: Concilliorum oecumenicorum decreta, 111.↩︎
Srov. Řím 8,29; 1 Jan 3,2.↩︎
Druhý nicejský koncil: DS 600.↩︎
Sv. Jan Damašský, De sacris imaginibus orationes, 1,27: PG 94, 1268B.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 102.↩︎
Srov. Mt 6,11.↩︎
Srov. Žid 3,7-4,11; Ž 95,7.↩︎
Sv. Hippolit Římský, De paschate, 1-2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 106.↩︎
Byzantská liturgie.↩︎
Srov. Jan 21,12; Lk 24,30.↩︎
Sv. Jeroným, In die dominica Paschae homilia: CCL 78, 550, 52.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 106.↩︎
Fanqith, Syrsko-antiochijské officium, svazek 6, první letní část, str. 193 b.↩︎
Sv. Atanáš Alexandrijský, Epistula festivalis, 329: PG 26, 1366A..↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 103.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 104; srov. tamtéž, 108 a 111.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 83-101.↩︎
Srov. 1 Sol 5,17; Ef 6,18.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 84.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 98.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 84.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 83.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 86; také 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a ži1378 votě kněží Presbyterorum ordinis), 5.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 98.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 100.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 90.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae) 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 5; srov. také 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 122-127.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 7.↩︎
Srov. Žid 13,10.↩︎
Srov. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 259.↩︎
Pavel VI., encyklika Mysterium fidei.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 128.↩︎
Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 271.↩︎
Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 272.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 106.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 102.↩︎
Srov. Pavel VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 63-64.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23; také 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 4.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 37-40.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradandae, 53.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Vicesimus quintus annus, 16; srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 21.↩︎
Srov. sv. Tomáš Akvinský, Summa thelogiae, III, 65, 1.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa thelogiae, III, 65, 3.↩︎
Pavel VI., Apoštolská konstituce Divinae consortium naturae: AAS 63 (1971), 57-664. Srov. Římský rituál, Uvedení do křesťanského života, Všeobecný úvod, 1-2.↩︎
Srov. Florentský koncil: DS 1314; CIC, Kánon 204,1; Kánon 849; CCEO, kán. 675,1.↩︎
Římský katechismus, 2,2,5.↩︎
Srov. Řím 6,3-4; Kol 2,12.↩︎
Sv. Justin, Apologiae, 1, 61, 12.↩︎
Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 40, 3-4: PG 36, 361C.↩︎
Římský misál, velikonoční vigilie: svěcení křstní vody.↩︎
Srov. Gn 1,2.↩︎
Římský misál, velikonoční vigilie: svěcení křstní vody.↩︎
Římský misál, velikonoční vigilie: svěcení křstní vody.↩︎
Římský misál, velikonoční vigilie: svěcení křstní vody.↩︎
Srov. Mt 3,13.↩︎
Srov. Mt 16,15-16.↩︎
Srov. Mt 3,15.↩︎
Srov. Fil 2,7.↩︎
Srov. Mt 3,16-17.↩︎
Srov. Mk 10,38; Lk 12,10.↩︎
Srov. Jan 19,34.↩︎
Srov. 1 Jan 5,6-8.↩︎
Srov. Jan 3,5.↩︎
Sv. Ambrož, De sacramentis, 2,6: PL 16, 425C.↩︎
Srov. Sk 2,41; 8,12-13; 10,48; 16,15.↩︎
Srov. Kol 2,12.↩︎
Srov. 1 Kor 6,11; 12,13.↩︎
Srov. 1 Petr 1,23; Ef 5,26.↩︎
„Accedit verbum ad elementum, et fit Sacramentum“, sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 80,3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 64.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 64; srov. 37-40.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 14; CIC, Kánon 851; 865; 866.↩︎
Srov. CIC, Kánon 851, 2°; 868.↩︎
Srov. Řím 6,17.↩︎
Srov. Římský rituál, Křestní obřady (Křest dětí), 62.↩︎
Srov. Fil 2,15.↩︎
CIC, Kánon 864; CCEO, kán. 679.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 14; srov. Římský rituál, Uvedení dospělých do křesťanského života, 19 a↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 14; CIC, Kánon 206; 788,3.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1514.↩︎
Srov. Kol 1,12-14.↩︎
Srov. CIC, Kánon 867; CCEO, kán. 681; 686,1.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11; 41; také 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 48; CIC, Kánon 868.↩︎
Srov. Kongregace pro nauku víry, Pastoralis actio: AAS 72 (1980), 1137-1156.↩︎
Srov. Sk 16,15.33; 18,8; 1 Kor 1,16.↩︎
Srov. Mt 16,16.↩︎
Srov. CIC, Kánon 872-874.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 67.↩︎
Srov. CIC, Kánon 861,1; CCEO, kán. 677,1.↩︎
Srov. 1 Tim 2,4.↩︎
Srov. Mk 16,16; Florentský koncil: DS 1315; Mikuláš I., odpověď Ad consulta vestra: DS 646; CIC, Kánon 861,2.↩︎
Srov. Jan 3,5.↩︎
Srov. Mt 28,19-20; Tridentský koncil: DS 1618; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 14; také 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 5.↩︎
Srov. Mk 16,16.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22; srov. také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 16; také 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 7.↩︎
Srov. 1 Tim 2,4.↩︎
Srov. Sk 2,38; Jan 3,5.↩︎
Srov. Florentský koncil: DS 1316.↩︎
Tridentský koncil: DS 1515.↩︎
Srov. Gal 4,5-7.↩︎
Srov. 2 Petr 1,4.↩︎
Srov. 1 Kor 6,15; 12,27.↩︎
Srov. Řím 8,17.↩︎
Srov. 1 Kor 6,19.↩︎
Srov. 1 Kor 6,19.↩︎
Srov. 2 Kor 5,15.↩︎
Srov. Ef 5,21; 1 Kor 16,15-16.↩︎
Srov. Jan 13,12-15.↩︎
Srov. Žid 13,17.↩︎
Srov. 1 Sol 5,12-13.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 37; CIC, Kánon 208-223; CCEO, kán. 675,2.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 17; také 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 7; 23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 22.↩︎
Srov. Řím 8,29.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1609-1619.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.↩︎
„Dominicus charakter“: sv. Augustin, Epistulae, 98, 5: PL 33, 362.↩︎
Srov. Ef 1,13-14; 2 Kor 1,21-22.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Demonstratio apostolica, 3.↩︎
Římský misál, Římský kánon.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1609 a 1624.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 16.↩︎
Srov. Římský ponifikál, Obřady biřmování, Úvod, 1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11; srov. Římský ponifikál, Obřady biřmování, Úvod, 2.↩︎
Srov. Iz 11,2.↩︎
Srov. Lk 4,16-22; Iz 61,1.↩︎
Srov. Mt 3,13-17; Jan 1,33-34.↩︎
Srov. Ez 36,25-27; Joel 3,1-2.↩︎
Srov. Lk 12,12; Jan 3,5-8; 7,37-39; 16,7-15; Sk 1,8.↩︎
Srov. Jan 20,22.↩︎
Srov. Sk 2,1-4.↩︎
Srov. Sk 2,17-18.↩︎
Srov. Sk 8,15-17; 19,5-6.↩︎
Srov. Žid 6,2.↩︎
Pavel VI., Apoštolská konstituce Divinae consortium naturae.↩︎
Srov. CCEO, kán. 695,1; 696,1.↩︎
Srov. sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 21.↩︎
Srov. Dt 11,14 a další.↩︎
Srov. Ž 23,5; 104,15.↩︎
Srov. Iz 1,6; Lk 10,34.↩︎
Srov. Gn 38,18; Pís 8,6.↩︎
Srov. Gn 41,42.↩︎
Srov. Dt 32,34.↩︎
Srov. 1 Král 21,8.↩︎
Srov. Jer 32,10.↩︎
Srov. Iz 29,11.↩︎
Srov. Jan 6,27.↩︎
Srov. Ef 1,13; 4,30.↩︎
Srov. Zj 7,2-3; 9,4; Ez 9,4-6.↩︎
Syrsko-antiochijská liturgie, Epikleze svěcení posvátného křižma.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 71.↩︎
Srov. CIC, Kánon 866.↩︎
Římský pontifikál, Obřady biřmování, 25.↩︎
Pavel Vi., Apoštolská konstituce Divinae consortium naturae.↩︎
Srov. sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
Srov. Florentský koncil: DS 1319; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11; 12.↩︎
Sv. Ambrož, De mysteriis, 7,42: PL 16, 402-403.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1609.↩︎
Srov. Lk 24,48-49.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 72, 5, ad 2.↩︎
Srov. CIC, Kánon 889,1.↩︎
CIC, Kánon 890.↩︎
Srov. CIC, Kánon 891; 883,3.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 72, 8, ad 2.↩︎
Srov. Římský pontifikál, Obřady biřmování, Úvod, 3.↩︎
Srov. Sk 1,14.↩︎
Srov. Římský pontifikál, Obřady biřmování, Úvod, 5,6; CIC, Kánon 893,1-2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 26.↩︎
Srov. CIC, Kánon 883,2.↩︎
CIC, Kánon 882.↩︎
CIC, Kánon 884,2.↩︎
CIC, Kánon 883,3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 47.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 5.↩︎
Kongregace pro posvátné obřady, Instr. Eucharisticum mysterium, 6: AAS 59 (1967), 539-573.↩︎
Srov. 1 Kor 15,28.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,18,5.↩︎
Srov. 1 Kor 11,20.↩︎
Srov. Zj 19,9.↩︎
Srov. Mt 14,19; 15,36; Mk 8,6.19.↩︎
Srov. Mt 26,26; 1 Kor 11,24.↩︎
Srov. Lk 24,13-35.↩︎
Srov. Sk 2,42.46; 20,7.11.↩︎
Srov. 1 Kor 10,16-17.↩︎
Srov. 1 Kor 11,17-34.↩︎
Srov. Ž 116,13.17.↩︎
Srov. 1 Petr 2,5.↩︎
Srov. Mal 1,11.↩︎
Srov. 1 Kor 10, 16-17.↩︎
Constitutiones Apostolorum, 8,12,13; Didaché, 9,5; 10,6.↩︎
Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Ephesios, 20,2.↩︎
Srov. Ž 104,13-15.↩︎
Srov. Římský misál, Římský kánon: „Supra quae“.↩︎
Srov. Dt 8,3.↩︎
Srov. Mt 14,13-21; 15,32-39.↩︎
Srov. Jan 2,11.↩︎
Srov. Mk 14,25.↩︎
Srov. Jan 13,1-17.↩︎
Tridentský koncil: DS 1740.↩︎
Srov. Jan 6.↩︎
Srov. Mt 26,17-29; Mk 14,12-25; 1 Kor 11,23-26.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes), 1.↩︎
Sv. Justin, Apologiae, 1, 65 [a 67].↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 56.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 21.↩︎
Srov. Lk 24,30.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,18,4; srov. Mal 1,11.↩︎
Srov. 1 Kor 16,1.↩︎
Srov. 2 Kor 8,9.↩︎
Sv. Justin, Apologiae, 1,67,6.↩︎
Srov. Římský misál, Římský kánon.↩︎
Sv. Justin, Apologiae, 1,66,1-2.↩︎
Srov. Ex 13,3.↩︎
Srov. Žid 7,25-27.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 3.↩︎
Tridentský koncil: DS 1740.↩︎
Tridentský koncil: DS 1743.↩︎
Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Smyrnaeos, 8,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.↩︎
Tridentský koncil: DS 1743.↩︎
Svatá Monika před svou smrtí adresovala tato slova sv. Augustinovi a jeho bratrovi; srov. sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 9,11,27; viz Denní modlitba Církve, 2. čtení 27. srpna.↩︎
Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses mystagogicae, 5,9,10: PG 33, 1116B-1117A.↩︎
Sv. Augustin, De civitate Dei, 10,6.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 48.↩︎
Srov. Mt 25,31-46.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 7.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 73, 3.↩︎
Tridentský koncil: DS 1651.↩︎
Pavel VI., encyklika Mysterium fidei.↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, De proditione Judae, 1,6: PG 49, 380C.↩︎
Sv. Ambrož, De mysteriis, 9.50.52: PL 16, 405-406.↩︎
Tridentský koncil: DS 1642.↩︎
Tridentský koncil: DS 1641.↩︎
Pavel Vi., encyklika Mysterium fidei.↩︎
Srov. Gal 2,20.↩︎
Jan Pavel II., list Dominicae cenae, 3.↩︎
Pavel VI., encyklika Mysterium fidei, která cituje sv. Tomáše Akvinského, Summa theologiae, III, 75, 1; srov. sv. Cyril Alexandrijský, Commentarius in Lucam, 22,19: PG 72, 921B.↩︎
Sv. Ambrož, De sacramentis, 5,7: PL 16, 447C.↩︎
Sv. Ambrož, De sacramentis, 4,7: PL 16, 437D.↩︎
Římský misál, Římský kánon: „Supplices te rogamus“.↩︎
Srov. Mt 8,8.↩︎
Římský misál, Obřad přijímání.↩︎
Liturgie sv. Jana Zlatoústého, Příprava na přijámání.↩︎
Srov. CIC, Kánon 919.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 55.↩︎
Druhý vatikánský koncil, OE (Dekret o katolických východních církvích Orientalium ecclesiarum), 15.↩︎
Srov. CIC, Kánon 920.↩︎
Všeobecní pokyny k Římskému misálu, 240.↩︎
Fanqith, Syrsko-antiochijské officium, svazek I, mezidobí, 237a-b.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 5.↩︎
_1 Kor 11,26. ↩︎
Sv. Ambrož, De sacramentis, 4,28: PL 16, 446A.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1638.↩︎
Sv. Fulgencius z Ruspe, Contra gesta Fabiani, 28,16-19: CCL 19A, 813-814; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení pondělí 28. týdne v liturgickém mezidobí.↩︎
Srov. 1 Kor 12,13.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 272: PL 38, 1247.↩︎
Srov. Mt 25,40.↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, Homiliae in primam ad Corinthios, 27,4: PG 61, 220-230.↩︎
„Ó sacramentum pietatis! O signum unitatis! O vinculum caritatis!“, sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 26,6,13; srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 47.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 15.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 15; srov. CIC, Kánon 884,3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 22.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 22.↩︎
Srov. CIC, Kánon 884,4.↩︎
Římský misál, Římský kánon: „Supplices te rogamus“.↩︎
Srov. Lk 22,18; Mk 14,25.↩︎
Srov. Zj 1,4.↩︎
Didaché, 10,6.↩︎
„expectantes beatam spem et adventum Salvatoris nostri Jesu Christi“, Římský misál, embolismus po Otče náš; srov. Tit 2,13.↩︎
Římský misál, III. eucharistická modlitba: modlitba ve mších za zemřelé.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 3.↩︎
Sv. Ignác Intiochijský, Epistula ad Ephesios, 20,2.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1640; 1651.↩︎
Pavel VI., encyklika Mysterium fidei.↩︎
Srov. Mk 2,1-12.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
Srov. Mk 1,15.↩︎
Srov. Lk 15,18.↩︎
Římský rituál, Obřady pokání, formule absoluce, 46.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1515.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1545; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 40.↩︎
Srov. Sk 2,38↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 8.↩︎
Srov. Jan 6,44; 12,32.↩︎
Srov. 1 Jan 4,10.↩︎
Srov. Jan 21,15-17.↩︎
Sv. Ambrož, Epistulae, 41,12: PL 16, 1116B.↩︎
Srov. Joel 2,12-13; Iz 1,16-17; Mt 6,1-6.16-18.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1676-1678; Římský katechismus, 2,5,4.↩︎
Srov. Ez 36,26-27.↩︎
Srov. Jan 19,37; Zach 12,10.↩︎
Sv. Klement Římský, Epistula ad Corinthios, 7,4.↩︎
Srov. Jan 15,26.↩︎
Srov. Sk 2,36-38; srov. Jan Pavel II., encyklika Dominum et Vivificantem, 27-48.↩︎
Srov. Tob 12,8; Mt 6,1-18.↩︎
Srov. Jud 5,20.↩︎
Srov. Am 5,24; Iz 1,17.↩︎
Srov. Lk 9,23.↩︎
Tridentský koncil: DS 1638.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 109-110; CIC, Kánon 1249-1253; CCEO, kán. 880-883.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
Srov. Mk 2,7.↩︎
Srov. Jan 20,21-23.↩︎
Srov. Lk 15.↩︎
Srov. Lk 19,9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22.↩︎
Tertulián, De paenitentia, 4,,; srov. Tridentský koncil: DS 1542.↩︎
Římský rituál, Obřady pokání, formule absoluce, 46.↩︎
Římský katechismus, 2,5,21; srov. Tridentský koncil: DS 1673.↩︎
Tridentský koncil: DS 1673.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1677.↩︎
Tridentský koncil: DS 1678; 1705.↩︎
Srov. Řím 12-15; 1 Kor 12-13; Gal 5; Ef 4-6.↩︎
Srov. Ex 20,17; Mt 5,28.↩︎
Tridentský koncil: DS 1680.↩︎
Tridentský koncil: DS 1680; srov. sv. Jeroným, Commentarii in Ecclesiasten, 10,11: PL 23, 1096.↩︎
CIC, Kánon 989; srov. Tridentský koncil: DS 1683; 1708.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1647; 1661.↩︎
Srov. CIC, Kánon 916; CCEO, kán. 711.↩︎
Srov. CIC, Kánon 914.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1680; CIC, Kánon 988,2.↩︎
Srov. Lk 6,36.↩︎
Sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 12,13.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1712.↩︎
Srov. Řím 3,25; 1 Jan 2,1-2.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1690.↩︎
Srov. Fil 4,13.↩︎
Tridentský koncil: DS 1691.↩︎
Srov. Jan 20,23; 2 Kor 5,18.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 26.↩︎
Srov. CIC, Kánon 844; 967-969; 972; CCEO, kán. 722,3-4.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1331; 1354-1357; CCEO, kán. 1431; 1434; 1420.↩︎
Srov. CIC, Kánon 976; CCEO, kán. 725.↩︎
Srov. CIC, Kánon 986; CCEO, kán. 735; 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 13.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1388,1; CCEO, kán. 1456.↩︎
Římský katechismus, 2,5,18.↩︎
Tridentský koncil: DS 1674.↩︎
Srov. Lk 15,32.↩︎
Srov. 1 Kor 12,26.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 48-50.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Reconcilliatio et paenitentia, 31.↩︎
Srov. 1 Kor 5,11; Gal 5,19-21; Zj 22,15.↩︎
Pavel Vi., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina, Normae 1-3: AAS 59 (1967), 5-24.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1712-1713; 1820.↩︎
Srov. Ef 4,24.↩︎
Pavel Vi., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina, 5.↩︎
Pavel Vi., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina, 5.↩︎
Pavel Vi., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina, 5.↩︎
Pavel Vi., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina, 5.↩︎
Srov. Pavel Vi., Apoštolská konstituce Indulgentiarum doctrina, 8; Tridentský koncil: DS 1835.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 26-27.↩︎
Srov. CIC, Kánon 962,1.↩︎
Srov. CIC, Kánon 962,2.↩︎
CIC, Kánon 961,1.↩︎
Římský rituál, Obřady pokání, 31.↩︎
Srov. Mk 2,17.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
Srov. Ž 38.↩︎
Srov. Ž 6,3; Iz 38.↩︎
Srov. Ž 38,5; 39,9.12.↩︎
Srov. Ž 32,5; 107,20; Mk 2,5-12.↩︎
Srov. Iz 53,11.↩︎
Srov. Iz 33,24.↩︎
Srov. Mt 4,24.↩︎
Srov. Mk 2,5-12.↩︎
Srov. Mk 2,17.↩︎
Srov. Mk 5,34.36; 9,23.↩︎
Srov. Mk 7,32-36; 8,22-25.↩︎
Srov. Jan 9,6n.↩︎
Srov. Mk 1,41; 3,10; 6,56.↩︎
Srov. Iz 53,4.↩︎
Srov. Iz 53,4-6.↩︎
Srov. Mt 10,38.↩︎
Srov. Sk 9,34; 14,3.↩︎
Srov. Mt 1,21; Sk 4,12.↩︎
Srov. 1 Kor 12,9.28.30.↩︎
Srov. Jan 6,54.58.↩︎
Srov. 1 Kor 11,30.↩︎
Srov. Inocenc I., list Si instituta ecclesiastica: DS 216; Florentský koncil: DS 1324-1325; Tridentský koncil: DS 1695-1696; 1716-1717.↩︎
Tridentský koncil: DS 1695; srov. Mk 6,13; Jak 5,14-15.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1696.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 73.↩︎
Pavel Vi., Apoštolská konstituce Sacrum unctionem infirmorum; srov. CIC, Kánon 847,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 73; srov. CIC, Kánon 1004,1; 1005; 1007; CCEO, kán. 738.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1697; 1719; CIC, Kánon 1003; CCEO, kán. 739,1.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 27.↩︎
Srov. Jak 5,15.↩︎
Srov. Žid 2,15.↩︎
Srov. Florentský koncil: DS 1325.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1717.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
„In exitu vitae constituti“, Tridentský koncil: DS 1698.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1694.↩︎
Srov. Jan 13,1.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 48.↩︎
Srov. Žid 5,6; 7,11; Ž 110,4.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.↩︎
Srov. Iz 61,6.↩︎
Srov. Nm 1,48-53.↩︎
Srov. Joz 13,33.↩︎
Srov. Ex 29,1-30; Lv 8.↩︎
Srov. Žid 5,1.↩︎
Srov. Mal 2,7-9.↩︎
Srov. Žid 5,3; 7,27; 10,1-4.↩︎
Srov. Nm 11,24-25.↩︎
Římský pontifikál, Svěcení biskupů, kněží a jáhnů, 47.↩︎
Římský pontifikál, Svěcení biskupů, kněží a jáhnů, 131.↩︎
Římský pontifikál, Svěcení biskupů, kněží a jáhnů, 207.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, In ad Hebraeos, 7,4.↩︎
Srov. Zj 5,9-19; 1 Petr 2,5.9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10; 28; také 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 33; 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 11; 2.↩︎
Pius XII., encyklika Mediator Dei.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 22, 4.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.↩︎
Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Trallianos, 3,1; srov. Epistula ad Magnesios, 6,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 24.↩︎
Srov. Mk 10,43-45; 1 Petr 5,3.↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, De sacerdotio, 2,4: PG 48, 635D; srov. Jan 21,15-17.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 33.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.↩︎
Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Trallianos, 3,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ), 2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22.↩︎
Pius XII., encyklika Fidei donum; srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23; také 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 4; 36; 37; 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes), 5; 6; 38.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 41; také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 26.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.↩︎
Srov. Žid 5,1-10; 7,24;9,11-28.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, OT (Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius), 20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 29; srov. také 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 15.↩︎
Srov. sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 8.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 41; také 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem), 16.↩︎
Srov. Mk 10,45; Lk 22,27; sv. Polykarp ze Smyrny, Epistula ad Philippenses, 5,2.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 29; také 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 35,4; 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes), 16.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 29.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes), 16.↩︎
Srov. Pius XII., Apoštolská konstituce Sacramentum ordinis: DS 3858.↩︎
Srov. Římský misál, preface o apoštolech I.↩︎
Srov. Ef 4,11.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 20.↩︎
Srov. Inocenc III., list Eius exemplo: DS 794; 4. lateránský koncil: DS 802; CIC, Kánon 1012; CCEO, kán. 744; 747.↩︎
CIC, Kánon 1024.↩︎
Srov. Mk 3,14-19; Lk 6,12-16.↩︎
Srov. 1 Tim 3,1-13; 2 Tim 1,6; Tit 1,5-9.↩︎
Sv. Klement Římský, Epistula ad Corinthios, 42,4; 44,3.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Mulieris dignitatem, 26-27; Kongregace pro nauku víry, prohlášení Inter insigniores: AAS 69 (1977), 98-116.↩︎
Srov. Žid 5,4.↩︎
Srov. 1 Kor 7,32.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 16.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 16.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1767; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21; 28; 29; také 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.↩︎
Srov. CIC, Kánon 290-293; Kánon 1336, 1,3°.5°; Kánon 1338,2.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1774.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1612; Kostnický koncil: DS 1154.↩︎
Sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 5,15.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 13 a 16.↩︎
Sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 3.↩︎
Z byzantské liturgie, Euchologion.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 29.↩︎
Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 2,71: PG 35, 480B.↩︎
Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 2,74: PG 46, 481B.↩︎
Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 2,73: PG 35, 481A.↩︎
B. Nodet, Jean-Maria Vianney, Curé d´Ars, 100.↩︎
Srov. sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Trallianos, 3,1.↩︎
CIC, Kánon 1055,1.↩︎
Srov. Gn 1,26-27.↩︎
Srov. Ef 5,31-32.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 47.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 47.↩︎
Srov. Gn 1,27.↩︎
Srov. 1 Jan 4,8.16.↩︎
Srov. Gn 1,31.↩︎
Srov. Ž 121,2.↩︎
Srov. Gn 2,18-25.↩︎
Srov. Gn 3,12.↩︎
Srov. Gn 2,22.↩︎
Srov. Gn 3,16b.↩︎
Srov. Gn 1,28.↩︎
Srov. Gn 3,16-19.↩︎
Srov. Gn 3,21.↩︎
Srov. Mt 19,8; Dt 24,1.↩︎
Srov. Oz 1-3; Iz 54; 62; Jer 2-3; 31; Ez 16; 23.↩︎
Srov. Mal 2,13-17.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 22.↩︎
Srov. Jan 2,1-11.↩︎
Srov. Mt 19,8.↩︎
Srov. Mt 19,10.↩︎
Srov. Mt 11,29-30.↩︎
Srov. Mk 8,34.↩︎
Srov. Mt 19,11.↩︎
Srov. Ef 5,26-27.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1800; CIC, Kánon 1055,2.↩︎
Srov. Lk 14,26; Mk 10,28-31.↩︎
Srov. 1 Kor 7,32.↩︎
Srov. Mt 25,6.↩︎
Srov. Mk 12,25; 1 Kor 7,31.↩︎
Srov. Mt 19,3-12.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 42; také 2. vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 12; 2. vatikánský koncil, OT (Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius), 10.↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, De virginitate, 10,1: PG 48, 540A; srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 16.↩︎
Srov. také 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 61.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 6.↩︎
Srov. 1 Kor 10,17.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 67.↩︎
Srov. Ef 5,32.↩︎
CIC, Kánon 1057,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48; srov. CIC, Kánon 1057,2.↩︎
Římský rituál, Svatební obřady.↩︎
Srov. Gn 2,24; Mk 10,8; Ef 5,31.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1103.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1057,1.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1095-1107.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1071.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1813-1813; CIC, Kánon 1108.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1063.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 49.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1124.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1086.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1125.↩︎
Srov. 1 Kor 7,16.↩︎
CIC, Kánon 1134.↩︎
Srov. Mk 10,9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1141.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11; srov. tamtéž, 41.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48.↩︎
Srov. Gal 6,2.↩︎
Tertulián, Ad uxorem, 2,9; srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 13.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 13.↩︎
Srov. Gn 2,24.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 19.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 49.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 19.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 20.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 83; CIC, Kánon 1151-1155.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 84.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 50.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GE (Prohlášení o křesťanské výchově Gravissimum educationis), 3.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 28.↩︎
Srov. Sk 18,8.↩︎
Srov. Sk 16,31 a 11,14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11; srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 52.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 85.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 48; CIC, Kánon 1055,1.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1799.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 50.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 60; srov. CIC, Kánon 1166; CCEO, kán. 867.↩︎
Srov. Gn 12,2.↩︎
Srov. Lk 6,28; Řím 12,14; 1 Petr 3,9.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 79; CIC, Kánon 1168.↩︎
Biskupové, kněží a jáhni; srov. Římský rituál, Benedikcionál, 16; 18.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 61.↩︎
Srov. Mk 3,15; 6,7.13; 16,17.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1172.↩︎
Srov. 2. nicejský koncil: DS 601; 693; Tridentský koncil: DS 1822.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 13.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradandae, 54.↩︎
Dokument z Puebly [1979] 448; srov. Pavel VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 48.↩︎
Nicejsko-cařihradské vyznání víry.↩︎
Srov. 1 Kor 15,42-44.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 81-82.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 81.↩︎
Římský rituál, Pohřební obřady.↩︎
Srov. 1 Sol 4,18.↩︎
Římský rituál, Pohřební obřady, 41.↩︎
Srov. Římský rituál, Pohřební obřady, 1.↩︎
Srov. Římský rituál, Pohřební obřady, 56.↩︎
Římský rituál, Pohřební obřady, 10.↩︎
Sv. Simeon Tesalonický, De ordine sepulturae: PG 155, 685B.↩︎
Sv. Lev Veliký, Sermones, 21,2-3; PL 54, 192A; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení o slavnosti Narození Páně.↩︎
Srov. Jan 8,29.↩︎
Srov. Řím 6,5.↩︎
Srov. Kol 2,12.↩︎
Srov. Jan 15,5.↩︎
Srov. Jan 13,12-16.↩︎
Srov. 1 Kor 6,19.↩︎
Srov. Gal 4,6.↩︎
Srov. Gal 5,25.↩︎
Srov. Dt 30,15-20.↩︎
Didaché, 1,1.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradendae, 29.↩︎
Sv. Jan Eudes, Tractatus de admirabili corde Iesu, 1,5; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení 19.srpna.↩︎
Srov. Lk 15,11-31.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 22.↩︎
Srov. 2 Kor 4,4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 22.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 24.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 15.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 17.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 16.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 22.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 15.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 17.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 16.↩︎
Sv. Augustin, De moribus ecclesiae catholicae, 1,3,4: PL 32, 1312.↩︎
Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 10,20,29.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Expositio in symbolum apostolicum, 1.↩︎
Srov. Mt 4,17.↩︎
Srov. 1 Jan 3,2; 1 Kor 13,12.↩︎
Srov. Mt 25,21.23.↩︎
Srov. Žid 4,7-11.↩︎
Sv. Augustin, De civitate Dei, 22, 30.↩︎
Srov. 2 Petr 1,4.↩︎
Srov. Jan 17,3.↩︎
Srov. Řím 8,18.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,20,5.↩︎
John Henry Newman, Discourses to mixed congregations, 5, O svatosti.↩︎
Srov. Mt 13,3-23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 17.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,4,3.↩︎
Srov. Řím 6,17.↩︎
Srov. Gn 4,10.↩︎
Srov. 2 Sam 12,7-15.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 7.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instrukce Libertatis consistentia, 13: AAS 79 (1987), 554-599.↩︎
Římský misál, vstupní modlitba 32. neděle v mezidobí.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 17.↩︎
Srov. Mt 6,2-4.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Collationes in decem praeceptis, 6.↩︎
Srov. Mk 7,21.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 26,4.↩︎
Srov. sv. Augustin, De Trinitate, 8,3,4.↩︎
Sv. Augustin, De civitate Dei, 14,7.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 24,1.↩︎
Srov. sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 24,3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 16.↩︎
Srov. Řím 2,14-16.↩︎
Srov. Řím 1,32.↩︎
John Henry Newman, List do Norfolku, 5.↩︎
Sv. Augustin, In epistulam Johannis ad Parthos tractatus, 8,9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 3.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 14.↩︎
Srov. Lk 6,31; Tob 4,15.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 16.↩︎
Srov. 1 Tim 3,9; 2 Tim 1,3; 1 Petr 3,21; Sk 24,16.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 16.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 16.↩︎
Sv. Řehoř z Nyssy, Orationes de beatitudinibus, 1: PG 44, 1200D.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 47,2.↩︎
Srov. Sir 37,27-31.↩︎
Sv. Augustin, De moribus ecclesiae catholicae, 1,25,46: PL 32, 1330-1331.↩︎
Srov. 2 Petr 1,4.↩︎
Srov. 1 Kor 13,13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 5.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1545.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 42; srov. 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 14.↩︎
Srov. Gn 17,4-8; 22,1-18.↩︎
Srov. Řím 8,28-30.↩︎
Srov. Mt 7,21.↩︎
Srov. Mt 10,22; srov. Tridentský koncil: DS 1541.↩︎
Sv. Terezie od Ježíše, Exclamaciones del alma a Dios(Výkřiky duše k Bohu), 15,3.↩︎
Srov. Jan 13,34.↩︎
Srov. Mt 22,40; Řím 13,8-10.↩︎
Srov. Mt 5,44.↩︎
Srov. Lk 10,27-37.↩︎
Srov. Mk 9,37.↩︎
Srov. Mt 25,40.45.↩︎
Sv. Basil z Cesareje, Regulae fusius tractatae, prol. 3: PG 31, 896B.↩︎
Sv. Augustin, In epistulam Johannis ad Parthos tractatus, 10,4.↩︎
Srov. Iz 11,1-2.↩︎
Srov. 1 Kor 13,13.↩︎
Srov. Lk 15.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 169,11,13: PL 38, 923.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Dominum et Vivificantem, 31.↩︎
Sv. Augustin, Contra Faustum manichaeum, 22,27: PL 42, 418; sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 71,6.↩︎
Sv. Augustin, De civitate Dei, 14,28.↩︎
Srov. Fil 2,6-9.↩︎
Srov. Jan 14,30.↩︎
Srov. Řím 1,28-32; 1 Kor 6,9-10; Ef 5,3-5; Kol 3,5-8; 1 Tim 1,9-10; 2 Tim 3,2-5.↩︎
Srov. 1 Jan 5,16-17.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 88,2.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 17.↩︎
Srov. Mk 3,5-6; Lk 16,19-31.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 17.↩︎
Sv. Augustin, In epistulam Johannis ad Parthos tractatus, 1,6.↩︎
Srov. Mt 12,32; Lk 12,10.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Dominum et Vivificantem, 46.↩︎
Srov. sv. Řehoř Veliký, Moralia in Job, 31,45: PL 76, 621A.↩︎
Srov. Gn 4,10.↩︎
Srov. Gn 18,20; 19,13.↩︎
Srov. Ex 3,7-10.↩︎
Srov. Ex 22,20-22.↩︎
Srov. Dt 24,14-15; Jak 5,4.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 16.↩︎
Sv. Augustin, Contra Faustum manichaeum, 22,27: PL 42, 418; sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 71,6.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 24.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 25.↩︎
Srov. Lk 19,13.15.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 25.↩︎
bl. Jan XXIII., encyklika Mater et magistra, 60.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 25; Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 12.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 48; srov. Pius XI., encyklika Quadragesimo anno.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 36.↩︎
bl. Jan XXIII., encyklika Pacem in terris, 35.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 41.↩︎
Pius XII., promluva 1. června 1941.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 36.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 25.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 25.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 3.↩︎
bl. Jan XXIII., encyklika Pacem in terris, 46.↩︎
Srov. Lev XIII., encyklika Immortale Dei; také encyklika Diuturnum illud.↩︎
Srov. 1 Petr 2,13-17.↩︎
Srov. 1 Tim 2,1-2.↩︎
Sv. Klement Římský, Epistula ad Corinthios, 61,1-2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 74.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 74.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 93, 3, ad 2.↩︎
bl. Jan XXIII., encyklika Pacem in terris, 51.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 44.↩︎
List Barnabášův, 4,10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26; srov. 74.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 84.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 43.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 31.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 30.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 31.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 74.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 47.↩︎
Srov. bl. Jan XXIII., encyklika Pacem in terris, 65.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 27.↩︎
Srov. Mt 5,43-44.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 29.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 29.↩︎
Srov. Mt 25,14-30; Lk 19,11-27.↩︎
Sv. Kateřina Sienská, Dialogi, 1,7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 29.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 38-40; také encyklika Centesimus annus, 10.↩︎
Pius XII., encyklika Summi pontificatus.↩︎
Pius XII., promluva 1. června 1941.↩︎
Lev XIII., encyklika Libertas praestantissimum; cituje sv. Tomáše Akvinského, Summa theologiae, I-II, 90,1.↩︎
Tertulián, Adversus Marcionem, 2,4.↩︎
Lev XIII., encyklika Libertas praestantissimum.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 89.↩︎
Sv. Augustin, De Trinitate, 14,15,21.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Collationes in decem praceptis, 1.↩︎
Cicero, De re publica (O státu), 3,22,33.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 10.↩︎
Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 2,4,9.↩︎
Pius XII., encyklika Humani generis: DS 3876.↩︎
Sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 57,1.↩︎
Srov. Řím 7,12.↩︎
Srov. Řím 7,14.↩︎
Srov. Řím 7,16.↩︎
Srov. Gal 3,24.↩︎
Srov. Řím 7.↩︎
Sv. Irenej, Adversus haereses, 4,15,1.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 107, 1 ad 2.↩︎
Srov. Jer 31,31-34.↩︎
Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 1,1: PL 34, 1229-1231.↩︎
Srov. Mt 5,17-19.↩︎
Srov. Mt 15,18-19.↩︎
Srov. Mt 5,48.↩︎
Srov. Mt 5,44.↩︎
Srov. Mt 6,1-6; 16-18.↩︎
Srov. Mt 6,9-13.↩︎
Srov. Mt 7,13-14.↩︎
Srov. Mt 7,21-27.↩︎
Srov. Lk 6,31.↩︎
Srov. Jan 15,12.↩︎
Srov. Řím 12-15; 1 Kor 12-13; Kol 3-4; Ef 4-5; atd.↩︎
Srov. Řím 14; 1 Kor 5-10.↩︎
Srov. Jak 1,25; 2,12.↩︎
Srov. Gal 4,1-7.21-31; Řím 8,15.↩︎
Srov. sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 184, 3.↩︎
Sv. František Saleský, Traité de l´amour de Dieu (Traktát o Boží lásce), 8,6.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 90,4.↩︎
Srov. Řím 10,4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 42.↩︎
Srov. Řím 6,3-4.↩︎
Srov. 1 Kor 12.↩︎
Srov. Jan 15,1-4.↩︎
Sv. Atanáš, Epistulae ad Serapionem, 1,24: PG 26, 585B.↩︎
Tridentský koncil: DS 1528.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1529.↩︎
Tridentský koncil: DS 1525.↩︎
Sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 72,3.↩︎
Srov. Jan 1,12-18.↩︎
Srov. Řím 8,14-17.↩︎
Srov. 2 Petr 1,3-4.↩︎
Srov. Jan 17,3.↩︎
Srov. 1 Kor 2,7-9.↩︎
Srov. Jan 4,14; 7,38-39.↩︎
Sv. Augustin, De gratia et libero arbitrio, 17: PL 44, 901.↩︎
Sv. Augustin, De natura et gratia, 31: PL 44, 264.↩︎
Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 13,36,51.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 12.↩︎
Srov. 1 Kor 12.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1533-1534.↩︎
Sv. Jana z Arku, Akta procesu.↩︎
Římský misál, preface o svatých I, kde se cituje sv. Augustin, „doktor milosti“; srov. Enarratio in Osalmos, 102,7.↩︎
Tridentský koncil: DS 1546.↩︎
Tridentský koncil: DS 1548.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 298, 4-5: PL 38, 1367.↩︎
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, Úkon milosrdné lásky.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 40.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 40.↩︎
Srov. 2 Tim 4.↩︎
Sv. Řehoř z Nyssy, Homiliae in Canticum, 8: PG 44, 941C.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1576.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 40.↩︎
Sv. Řehoř z Nyssy, De vita Mosis: PG 44, 300D.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 17.↩︎
CIC, Kánon 747.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 25.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 25.↩︎
Srov. Kongregace pro nauku víry, Mysterium ecclesiae, 3: AAS 65 (1973), 396-408.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 14.↩︎
Srov. CIC, Kánon 213.↩︎
Srov. 1 Kor 2,10-15.↩︎
Srov. Řím 12,8.11.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1246-1248; CCEO, kán. 881,1.2.4.↩︎
Srov. CIC, Kánon 989; CCEO, kán. 719.↩︎
Srov. CIC, Kánon 920; CCEO, kán. 708; 881,3.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1246; CCEO, kán. 881,1.4; 880,3.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1249-1251; CCEO, kán. 882.↩︎
Srov. CIC, Kánon 222.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem), 6.↩︎
Srov. Ef 1,22.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 39.↩︎
Římský misál, preface na slavnost Krista Krále.↩︎
Srov. Mt 5,17.↩︎
Srov. Mt 19,6-12.21.23-29.↩︎
Mt 5,46-47.↩︎
Srov. Dt 6,5; Lv 19,18.↩︎
Srov. Dt 5,22.↩︎
Srov. Dt 31,9.24.↩︎
Srov. Ex 20,1-17.↩︎
Srov. Dt 5,6-22.↩︎
Srov. Oz 4,2; Jer 7,9; Ez 18,5-9.↩︎
Srov. Ex 19.↩︎
Srov. Ex 24.↩︎
Origenes, Homilie in Exodum, 8,1.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4, 16, 3-4.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 33,2,2: PL 38, 208.↩︎
Srov. tridentský koncil: DS 1569-1570.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 24.↩︎
Srov. Jak 2,10-11.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,5,1.↩︎
Sv. Bonaventura, In libros sententiarum, 4,37,1,3.↩︎
Srov. Jak 2,10-11.↩︎
Srov. Lk 10,27: „… celou svou silou“.↩︎
Srov. Dt 5,6-9.↩︎
Srov. Ex 19,16-25; 24,15-18.↩︎
Sv. Justin, Dialogus cum Tryphone Judaeo, 11,1.↩︎
Římský katechismus, 3,2,4.↩︎
Srov. Řím 16,26.↩︎
Srov. Řím 1,18-32.↩︎
CIC, Kánon 751.↩︎
Srov. Dt 6,4-5.↩︎
Srov. Dt 6,13.↩︎
Srov. Lk 1,46-49.↩︎
Sv. Augustin, De civitate Dei, 10,6.↩︎
Srov. Am 5,21-25.↩︎
Srov. Iz 1,10-20.↩︎
Srov. Oz 6,6.↩︎
Srov. Žid 9,13-14.↩︎
CIC, Kánon 1191,1.↩︎
Srov. Sk 18,18; 21,23-24.↩︎
Srov. CIC, Kánon 654.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 42.↩︎
Srov. CIC, Kánon 692; 1196-1197.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem), 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 1.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem), 13.↩︎
Srov. Lev XIII., encyklika Immortale Dei; Pius XI., encyklika Quas primas.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 6.↩︎
Srov. Lev XIII., encyklika Libertas praestantissimum.↩︎
Srov. Pius XII., projev 6. prosince 1953.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 2.↩︎
Srov. Pius VI., Breve Quod aliquatulum.↩︎
Srov. bl. Pius IX., encyklika Quanta cura.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 7.↩︎
Srov. Mt 23,16-22.↩︎
Srov. Iz 44,9-20; Jer 10,1-16; Dan 14,1-30; Bar 6; Mdr 13,1-15,19.↩︎
Srov. Zj 13-14.↩︎
Srov. Gal 5,20; Ef 5,5.↩︎
Origenes, Contra Celsum, 2,40.↩︎
Srov. Dt 18,10; Jer 29,8.↩︎
Srov. Lk 4,9.↩︎
Srov. 1 Kor 10,9; Ex 17,2-7; Ž 95,9.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1367; 1376.↩︎
Srov. Sk 8,9-24.↩︎
Srov. Iz 55,1.↩︎
CIC, Kánon 848.↩︎
Srov. Lk 10,7; 1 Kor 9,5-18; 1 Tim 5,17-18.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 19.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 20.↩︎
Srov. Řím 1,18.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 19.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 21.↩︎
Srov. Num 21,4-9; Mdr 16,5-14; Jan 3,14-15.↩︎
Srov. Ex 25,10-22; 1 Král 6,23-28; 7,23-26.↩︎
Sv. Basil z Cesareje, Liber de Spiritu Sancto, 18,45: PG 32, 149C.↩︎
- nicejský koncil: DS 601; srov. Tridentský koncil: DS 1821-1825; 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 126; také LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 67.
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 81, 3, ad 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 15.↩︎
Srov. Zach 2,17.↩︎
Srov. Ž 29,2; 96,2; 113,1-2.↩︎
John Henry Newman, Parochial and plain sermones, 5,2, pp. 21-22.↩︎
Srov. Mt 10,32; 1 Tim 6,12.↩︎
Srov. 1 Jan 1,10.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1369.↩︎
Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 2,45,19: PL 34, 1278.↩︎
Srov. Jak 5,12.↩︎
Srov. 2 Kor 1,23; Gal 1,20.↩︎
CIC, Kánon 1199,1.↩︎
CIC, Kánon 855.↩︎
Srov. Iz 43,1; Jan 10,3.↩︎
Sv. Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, 38.↩︎
Srov. Iz 43,1.↩︎
Srov. Dt 5,12-15.↩︎
Srov. Ex 31,16.↩︎
Srov. Neh 13,15-22; 2 Kron 26,21.↩︎
Srov. Mk 1,21; Jan 9,16.↩︎
Srov. Mt 12,5; Jan 7,23.↩︎
Srov. Mk 16,1; Mt 28,1.↩︎
Sv. Justin, Apologie, 1,67.↩︎
Srov. 1 Kor 10,11.↩︎
Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Magnesios, 9,1.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 122,4.↩︎
CIC, Kánon 1246,1.↩︎
CIC, Kánon 1246,1.↩︎
Srov. Sk 2,42-46; 1 Kor 11,17.↩︎
Anonymní autor, Sermo de die dominica: PG 86/1, 416C, 421C.↩︎
CIC, Kánon 515,1.↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, De incomprehensibili Dei natura seu contra Anomaeos, 3,6: PG 48, 725D.↩︎
CIC, Kánon 1247.↩︎
CIC, Kánon 1248,1.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1245.↩︎
CIC, Kánon 1248,2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 67.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1247.↩︎
Sv. Augustin, De civitate Dei, 19,19.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 106.↩︎
CIC, Kánon 1246,1.↩︎
CIC, Kánon 1247.↩︎
CIC, Kánon 1247.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 67.↩︎
Srov. Dt 5,16.↩︎
Srov. Dt 5,16.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 21; srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),↩︎
Srov. Ef 5,21-6,4; Kol 3,18-21; 1 Petr 3,1-7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 52.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 47.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 52.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 46.↩︎
Srov. Ef 3,14.↩︎
Srov. Př 1,8; Tob 4,3-4.↩︎
Srov. Ex 20,12.↩︎
Srov. Ef 6,1.↩︎
Srov. Mk 7,10-12.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GE (Prohlášení o křesťanské výchově Gravissimum educationis), 3.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 36.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 36.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 48.↩︎
Srov. Mt 18,21-22; Lk 17,4.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GE (Prohlášení o křesťanské výchově Gravissimum educationis), 6.↩︎
Srov. Mt 16,25.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 25.↩︎
Srov. Řím 13,1-2.↩︎
Dopis Diognetovi, 5, 5.10; 6,10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 74.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 45; 46.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 76.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 76.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 47.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, intr. 5: AAS 80 (1988), 70-102.↩︎
Srov. Gn 4,8-12.↩︎
Srov. Lv 17,14.↩︎
Srov. Mt 5,22-39. ^3225-35]: Srov. Mt 5,44.↩︎
Srov. Mt 26,52.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 64,7.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 64,7.↩︎
Srov. Lk 23,40-43.↩︎
František, Proslov k účastníkům setkání pořádaného Papežskou radou pro novou evangelizaci (dne 11. října 2017), in L´Osservatore Romano 13. října 2017, s. 5.↩︎
Srov. Gn 4,10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 51.↩︎
Srov. Am 8,4-10.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, I,1.↩︎
Srov. Job 10,8-12; Ž 22,10-11.↩︎
Didaché, 2; srov. List Barnabášův, 19,5; List Diognetovi, 5,5; Tertulián, Apologeticus, 9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 51.↩︎
CIC, Kánon 1398.↩︎
CIC, Kánon 1314.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1323-1324.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, III.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, III.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, I, 2.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, I, 3.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, I, 5.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, I, 6.↩︎
Srov. 1 Kor 8,10-13.↩︎
Srov. Mt 7,15.↩︎
Pius XII., projev 1. června 1941.↩︎
Srov. Ef 6,4; Kol 3,21.↩︎
Srov. Pius XI., encyklika Casti connubii: DS 3722.↩︎
Srov. Tob 1,16-18.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1176,3.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 158, 1, ad 3.↩︎
Sv. Augustin, De civitate Dei, 19,13.↩︎
Srov. Iz 32,17.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 78.↩︎
Srov. Kol 1,20-22.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 78.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 81.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 79.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 79.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 79.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 79.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 80.↩︎
Srov. Pavel VI., encyklika Populorum progressio, 53.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 78.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 27.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 81.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 81.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 22; srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 49.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolský list Mulieris dignitatem, 6.↩︎
Srov. Gn 4,1-2.25-26; 5,1.↩︎
Srov. Mt 19,6.↩︎
Srov. Mt 5,37.↩︎
Srov. Sir 1,22.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 17.↩︎
Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 10,29,40.↩︎
Srov. Tit 2,1-6.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 34.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 29.↩︎
Srov. Gal 5,22.↩︎
Srov. 1 Jan 3,3.↩︎
Srov. Jan 15,15.↩︎
Kongregace pro nauku víry, prohl. Persona humana, 11: AAS 68 (1976), 77-96.↩︎
Sv. Ambrož, De viduis, 23: PL 153, 225A.↩︎
Kongregace pro nauku víry, prohl. Persona humana, 9.↩︎
Srov. 1 Kor 6,15-20.↩︎
Srov. Gn 19,1-20; Řím 1,24-27; 1 Kor 6,10; 1 Tim 1,10.↩︎
Kongregace pro nauku víry, prohl. Persona humana, 8.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 49.↩︎
Pius XII., promluva 29. října 1951.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 48.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1056.↩︎
Srov. Mt 19,1-12; 1 Kor 7,10-11.↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, Homiliae in ad Ephesios, 20,8: PG 62, 146-147.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 30.↩︎
Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 11.↩︎
Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 12; srov. Pius XI., encyklika Casti connubii.↩︎
Srov. Ef 3,14; Mt 23,9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 50.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 51.↩︎
Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 12.↩︎
Srov. Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 16.↩︎
Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 14.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 32.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 51.↩︎
Srov. Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 23; také encyklika Populorum progressio, 37.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 50.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, úvod, 2.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, úvod, 2,1.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, úvod, 2,5.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, úvod, 2,4.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, úvod, 2,8.↩︎
Srov. Mt 5,27-28.↩︎
Srov. Mt 5,32; Mk 10,11; 1 Kor 6,9-10.↩︎
Srov. Oz 2,7; Jer 5,7; 13,27.↩︎
Srov. Mt 5,31-32; 19,3-9; Mk 10,9; Lk 16,18; 1 Kor 7,10-11.↩︎
Srov. Mt 19,7-9.↩︎
CIC, Kánon 1141.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1151-1155.↩︎
Sv. Basil z Cesareje, Moralia, reg. 73: PG 31, 849D-853B.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 84.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 19; srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 47.↩︎
Srov. Lv 18,7-20.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 81.↩︎
Kongregace pro nauku víry, prohl. Persona humana, 7.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 80.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 69.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 71; Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei cocialis, 42; také encyklika Centesimus annus, 40; 48.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 61.↩︎
Srov. Dt 25,13-16.↩︎
Srov. Dt 24,14-15; Jak 5,4.↩︎
Srov. Am 8,4-6.↩︎
Srov. Gn 1,28-31.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 37-38.↩︎
Srov. Mt 6,26.↩︎
Srov. Dan 3,57-58.↩︎
Srov. Gn 2,19-20; 9,1-4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 76.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 3.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 1; 41.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 24.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 76; Jan Pavel II., encyklika Laborem exercens, 7; také encyklika Centesimus annus, 35.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 65.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 10; 13; 44.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 34.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 64.↩︎
Srov. Gn 1,28; 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 34; Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 34.↩︎
Srov. 1 Sol 4,11.↩︎
Srov. Gn 3,14-19.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Laborem exercens, 27.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Laborem exercens, 6.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 32; 34.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Laborem exercens, 11.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 48.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 37.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Laborem exercens, 19; 22-23.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 48.↩︎
Srov. Lv 19,13; Dt 24,14-15; Jak 5,4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 67.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Laborem exercens, 18.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 14.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 9.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 17; též 45.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 35.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 28.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 16.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 26.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 32; také encyklika Centesimus annus, 51.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 47; srov. též 42.↩︎
Srov. Mt 25,31-36.↩︎
Srov. Lk 4,18.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 57.↩︎
Srov. Lk 6,20-22.↩︎
Srov. Mt 8,20.↩︎
Srov. Mk 12,41-44.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 57.↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, In Lazarunm, 1,6: PG 48, 992D.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem), 8.↩︎
Sv. Řehoř Veliký, Regula pastoralis, 3,21.↩︎
Srov. Iz 58,6-7; Žid 13,3.↩︎
Srov. Mt 25,31-46.↩︎
Srov. Tob 4,5-11; Sir 17,22.↩︎
Srov. Mt 6,2-4.↩︎
Srov. 1 Jan 3,17.↩︎
Kongregace pro nauku víry, instrukce Libertatis consistentia, 68.↩︎
Srov. Mt 25,40.↩︎
P.Hansen, Vita mirabilis, Louvain 1668.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 29.↩︎
Srov. Lk 17,19-31.↩︎
Srov. Př 8,7; 2 Sam 7,28.↩︎
Srov. Ž 119,142.↩︎
Srov. Lk 1,50.↩︎
Srov. Ž 119,30.↩︎
Srov. Jan 14,6.↩︎
Srov. Jan 8,32.↩︎
Srov. Jan 17,17.↩︎
Srov. Jan 14,26.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 2.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 109, 3, ad 1.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 109, 3.↩︎
Srov. Mt 18,16.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes), 11.↩︎
Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Romanos, 4,1.↩︎
Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Romanos, 6,1-2.↩︎
Sv. Polykarp, Martyrium Polycarpi, 14,2-3.↩︎
Srov. Ef 4,25.↩︎
Srov. Př 19,9.↩︎
Srov. Př 18,5.↩︎
Srov. CIC, Kánon 220.↩︎
Srov. Sir 21,28.↩︎
Sv. Ignác z Loyoly, Duchovní cvičen, 22.↩︎
Sv. Augustin, De mendacio, 4,5: PL 40, 491.↩︎
Srov. Sir 27,16; Př 25,9-10.↩︎
CIC, Kánon 983,1.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, IM (Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica), 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, IM (Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica), 5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, IM (Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica), 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, IM (Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica), 12.↩︎
Srov. Mdr 13,5.↩︎
Srov. Mdr 7,16-17.↩︎
Srov. Pius XII., promluva 25. prosince 1955 a promluva 3. září 1950.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 122-127.↩︎
CIC, Kánon 983,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 122.↩︎
Srov. 1 Jan 2,16.↩︎
Srov. Gal 5,16.17.24; Ef 2,3.↩︎
Srov. Gn 3,11.↩︎
Srov. Tridentský koncil: DS 1515.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Dominum et Vivificantem, 55.↩︎
Hermas, Mandata pastoris, 2,1.↩︎
Srov. 1 Tim 4,3-9; 2 Tim 2,22.↩︎
Srov. 1 Sol 4,7; Kol 3,5; Ef 4,19.↩︎
Srov. Tit 1,15; 1 Tim 1,3-4; 2 Tim 2,23-26.↩︎
Sv. Augustin, De fide et symbolo, 10,25: PL 40, 196.↩︎
Srov. 1 Kor 13,12; 1 Jan 3,2.↩︎
Srov. Řím 12,2; Kol 1,10.↩︎
Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 6,11,20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 58.↩︎
Srov. Mich 2,2.↩︎
Srov. Mdr 14,12.↩︎
Římský katechismus, 3,37.↩︎
Římský katechismus, 3,37.↩︎
Srov. 2 Sam 12,1-4.↩︎
Srov. Gn 4,3-7; 1 Král 21,1-29.↩︎
Srov. Mdr 2,24.↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, Homiliae in secundam ad Corinthios, 28,3-4: PG 61, 594-595.↩︎
Sv. Augustin, De catechizandis rudibus, 4,8.↩︎
Sv. Řehoř Veliký, Moralia in Job, 31,45: PL 76, 621.↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, Homilia in ad Romanos, 7,3: PG 60, 445.↩︎
Srov. Řím 7,7.↩︎
Srov. Řím 7,15.↩︎
Srov. Řím 8,14.↩︎
Srov. Řím 8,27.↩︎
Srov. Mk 8,35.↩︎
Srov. Lk 21,4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 42.↩︎
Srov. Lk 6,20.↩︎
Sv. Řehoř z Nyssy, Orationes de beatitudinibus, 1: PG 44, 1200D.↩︎
Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 1,1,3: PL 34, 1232.↩︎
Srov. Mt 6,25-34.↩︎
Sv. Řehoř z Nyssy, Orationes de beatitudinibus, 1: PG 44, 1200D.↩︎
Srov. Zj 22,17.↩︎
Sv. Augustin, De civitate Dei, 22,30.↩︎
Srov. Jan 4,14.↩︎
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, Autobiografické spisy, C 25r.↩︎
Sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 3,24: PG 94, 381.↩︎
Srov. Lk 18,9-14.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 56,6,9: PL 38, 381.↩︎
Srov. sv. Augustin, De diversis quaestionibus octoginta tribus, 64,4: PL 40, 56.↩︎
Srov. Jan 7,37-39; Iz 12,3; 51,1.↩︎
Srov. Jan 19,28; Zach 12,10; 13,1.↩︎
Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 16,9: PG 35, 954C.↩︎
Srov. Řím 6,5.↩︎
Srov. Ef 3,18-21.↩︎
Srov. Sk 17,27.↩︎
Srov. Gn 4,4.↩︎
Srov. Gn 4,26.↩︎
Srov. Gn 5,24.↩︎
Srov. Gn 8,20-9,17.↩︎
Srov. Gn 6,9.↩︎
Srov. Gn 9,8-16.↩︎
Srov. Gn 15,2-3.↩︎
Srov. Gn 15,6.↩︎
Srov. Gn 17,1-2.↩︎
Srov. Gn 18,1-15; Lk 1,26-38.↩︎
Srov. Gn 18,16-33.↩︎
Srov. Řím 8,32.↩︎
Srov. Řím 4,16-21.↩︎
Srov. Gn 28,10-22.↩︎
Srov. Gn 32,25-31; Lk 18,1-8.↩︎
Srov. Ex 3,1-10.↩︎
Srov. Ex 34,6.↩︎
Srov. Ex 17,8-13.↩︎
Srov. Nm 12,13-14.↩︎
Srov. Ex 32,1-34,9.↩︎
Srov. 1 Sam 1,9-18.↩︎
Srov. 2 Sam 7,18-29.↩︎
Srov. 1 Král 8,10-61.↩︎
Srov. Ž 24,6.↩︎
Srov. 1 Král 18,39.↩︎
Srov. 1 Král 17,7-24.↩︎
Srov. 1 Král 18,20-39.↩︎
Srov. 1 Král 19,1-14; Ex 33,19-23.↩︎
Srov. Lk 9,28-36.↩︎
Srov. 2 Kor 4,6.↩︎
Srov. Am 7,2.5; Iz 6,5.8.11; Jer 1,6; 15,15-18; 20,7-18.↩︎
Srov. Ezd 9,6-15; Neh 1,4-11; Jon 2,3-10; Tob 3,11-16; Jud 9,2-14.↩︎
Srov. Denní modlitba Církve, Všeobecné pokyny, 100-109.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 2.↩︎
Sv. Ambrož, Enarrationes in Psalmos, 1,9: PL 14, 924; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení v sobotu 10. týdne v mezidobí.↩︎
Sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 3,24: PG 94, 1089D.↩︎
Srov. Lk 1,49; 2,19; 2,51.↩︎
Srov. Lk 3,21.↩︎
Srov. Lk 9,28.↩︎
Srov. Lk 22,41-44.↩︎
Srov. Lk 6,12.↩︎
Srov. Lk 9,18-20.↩︎
Srov. Lk 22,32.↩︎
Srov. Mk 1,35; 6,46; Lk 5,16.↩︎
Srov. Žid 2,15; 4,15.↩︎
Srov. Mt 11,25-27 a Lk 10,21-22.↩︎
Srov. Jan 11,41-42.↩︎
Srov. Mt 6,21.33.↩︎
Srov. Jan 17.↩︎
Srov. Ž 22,2.↩︎
Srov. Mk 15,37; Jan 19,30b.↩︎
Srov. Sk 13,33.↩︎
Srov. Mt 5,23-24.↩︎
Srov. Mt 5,44-45.↩︎
Srov. Mt 6,7.↩︎
Srov. Mt 6,14-15.↩︎
Srov. Mt 6,21.25.33.↩︎
Srov. Mt 7,7-11.13-14.↩︎
Srov. Mt 21,21.↩︎
Srov. Mt 8,10.↩︎
Srov. Mt 15,28.↩︎
Srov. Mt 9,38; Lk 10,2; Jan 4,34.↩︎
Srov. Mk 13; Lk 21,34-36.↩︎
Srov. Lk 22,40.46.↩︎
Srov. Lk 11,5-13.↩︎
Srov. Lk 18,1-8.↩︎
Srov. Lk 18,9-14.↩︎
Srov. Jan 14,13.↩︎
Srov. Jan 14,13-14.↩︎
Srov. Jan 14,23-26; 15,7.16; 16,13-15; 16,23-27.↩︎
Malomocný: srov. Mk 1,40-41; Jairus: srov. Mk 5,36; Kananejka: srov. Mk 7,29; kající se zločinec na kříži: srov. Lk 23,39-43.↩︎
Ti, kteří přinesli ochrnulého: srov. Mk 2,5; žena trpící krvotokem, která se dotýká jeho šatů: srov. Mk 5,28; slzy a drahocenný olej kajícnice: srov. Lk 7,37-38.↩︎
Sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 85,1; srov. Denní modlitba Církve, Všeobecné pokyny, 7.↩︎
Srov. Lk 1,38.↩︎
Srov. Sk 1,14.↩︎
Srov. Jan 2,1-12.↩︎
Srov. Jan 19,25-27.↩︎
Srov. Lk 1,46-55.↩︎
Srov. Jan 14,26.↩︎
Srov. Lk 24,27.44.↩︎
Srov. Ef 1,3-14; 2 Kor 1,3-7; 1 Petr 1,3-9.↩︎
Srov. 2 Kor 13,13; Řím 15,5.6-13; Ef 6,23-24.↩︎
Srov. Ž 95,1-6.↩︎
Srov. sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 62,16.↩︎
Srov. Řím 15,30; Kol 4,12.↩︎
Srov. prosba celníka: „smiluj se nade mnou hříšným“: Lk 18,13.↩︎
Srov. 1 Jan 1,7-2,2.↩︎
Srov. Mt 6,10.33; Lk 11,2.13.↩︎
Srov. Sk 6,6; 13,3.↩︎
Srov. Řím 10,1; Ef 1,16-23; Fil 1,9-11; Kol 1,3-6; 4,3-4.12.↩︎
Srov. Jan 14,13.↩︎
Srov. Jak 1,5-8.↩︎
Srov. Ef 5,20; Fil 4,6-7; Kol 3,16-17; 1 Sol 5,17-18.↩︎
Srov. Řím 8,34; 1 Tim 2,5-8; 1 Jan 2,1.↩︎
Srov. Štěpán, který se modlí za své vrahy jako Ježíš: srov. Sk 7,60; Lk 23,28.34.↩︎
Srov. Sk 12,5; 20,36; 21,5; 2 Kor 9,14.↩︎
Srov. Ef 6,18-20; Kol 4,3-4; 1 Sol 5,25.↩︎
Srov. Fil 1,3-4; Kol 1,3; 2 Sol 1,11.↩︎
Srov. Řím 12,14.↩︎
Srov. řím 10,1.↩︎
Srov. Řím 8,16.↩︎
Srov. Sk 2,47.↩︎
Srov. Sk 3,9.↩︎
Srov. Sk 4,21.↩︎
Srov. Kol 3,16.↩︎
Srov. Fil 2,6-11; Kol 1,15-20; Ef 5,14; 1 Tim 3,16; 6,15-16; 2 Tim 2,11-13.↩︎
Srov. Řím 16,25-27; Ef 1,3-14; 3,20-21; Jud 24-25.↩︎
Srov. Zj 4,8-11; 5,9-14; 7,10-12.↩︎
Srov. Zj 18,24.↩︎
Srov. Zj 19,1-18.↩︎
Srov. Mal 1,11.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 8.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 25; srov. sv. Ambrož, De officiis ministrorum: PL 16, 50A.↩︎
Guigo, Scala claustralium: PL 184, 476C.↩︎
Srov. Denní modlitba Církve, Všeobecné pokyny, 9.↩︎
Sv. Jan Maria Vianney, Modlitba.↩︎
Srov. Mt 6,11.34.↩︎
Srov. Lk 13,20-21.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 10.↩︎
Srov. Ex 3,14; 33,19-23.↩︎
Srov. Mt 1,21.↩︎
Srov. Řím 10,13; Sk 2,21; 3,15-16; Gal 2,20.↩︎
Srov. Mk 10,46-52; Lk 18,13.↩︎
Srov. Mt 6,7.↩︎
Srov. Lk 8,15.↩︎
Sv. Řehoř Naziánský, Orationes theologicae, 5,28: PG 36, 165C.↩︎
Srov. Lk 11,13.↩︎
Srov. Jan 14,16-17; 15,26; 16,13.↩︎
Sekvence o Seslání Ducha svatého.↩︎
Byzantská liturgie, tropář večerních chval Seslání Ducha svatého.↩︎
Srov. Sk 1,14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 62.↩︎
Srov. Lk 1,46-55.↩︎
Srov. Lk 1,48.↩︎
Srov. Sof 3,17b.↩︎
Srov. Lk 1,48.↩︎
Srov. Jan 19,27.↩︎
Srov. Jan 19,27.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 68-69.↩︎
Srov. Žid 12,1.↩︎
Srov. Mt 25,21.↩︎
Srov. 2 Král 2,9.↩︎
Srov. Lk 1,17.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 2.↩︎
Sv. Basil z Cesareje, Liberis de Spiritu sancto, 26,62: PG 32, 184A..↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 4-6.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradendae, 54.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradendae, 55.↩︎
Sv. Jan od Kříže, Llama de amor viva (Plamen lásky žhavé), 3. kapitola.↩︎
Srov. Mt 6,6.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 7.↩︎
Sv. Řehoř Naziánský, Orationes theologicae, 1,4: PG 36, 16B.↩︎
Sv. jan Zlatoústý, Eclogae ex diversis homoliis, 2: PG 63, 583A.↩︎
Srov. Mt 11,25-26.↩︎
Srov. Mk 14,36.↩︎
Sv. Terezie od Ježíše, Camino de perfectcion (Cesta k dokonalosti), 26.↩︎
Srov. Mk 4,4-7.15-19.↩︎
Sv. Terezie od Ježíše, Vlastní životopis, 8.↩︎
Srov. Pís 3,1-4.↩︎
Srov. Lk 7,36-50; 19,1-10.↩︎
Srov. Jer 31,33.↩︎
Srov. Ef 3,16-17.↩︎
Srov. sv. Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, 104.↩︎
Sv. Izák Ninivský, Tractatus mystici, edice Bedjan, 66.↩︎
Sv. Jan od Kříže, Dichos de luz y amor (Slova světla a lásky), 2,53.↩︎
Srov. Mk 10,22.↩︎
Srov. Mt 6,21.24.↩︎
Srov. Lk 8,6.13.↩︎
Srov. Řím 5,3-5.↩︎
Srov. Mt 6,8.↩︎
Srov. Řím 8,27.↩︎
Srov. celý kontext: Jak 4,1-10; 1,5-8; 5,16.↩︎
Srov. Jak 4,4.↩︎
Evagrius Ponticus, De oratione, 34: PG 79, 1173.↩︎
Sv. Augustin, Epistulae, 130,8,17: PL 33, 500.↩︎
Srov. Řím 10,12-13.↩︎
Srov. Řím 8,26-39.↩︎
Srov. Žid 5,7; 7,25; 9,24.↩︎
Evagrius Ponticus, Capita practica ad Anatolium, 49: PG 40, 1245C.↩︎
Srov. Lk 8,24.↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, Eclogae ex diversis homiliis, 2: PG 63, 585A..↩︎
Srov. Gal 5,16-25.↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, Sermones de Anna, 4,5: PG 54, 666.↩︎
Sv. Alfons z Liguori, Del gran mezzo della preghiera (Stupně modlitby).↩︎
Origenes, De oratione, 12.↩︎
Srov. Jan 17.↩︎
Srov. Jan 17,11.13.19.↩︎
Srov. Ef 1,10.↩︎
Srov. Jan 17,11.13.19.24.↩︎
Srov. Jan 17,6.11.12.26.↩︎
Srov. Jan 17,1.5.10.22-26.↩︎
Srov. Jan 17,2.4.6.9.11.12.24.↩︎
Srov. Jan 17,15.↩︎
Srov. Jan 17,3.6-10.25.↩︎
Srov. Jan 17.↩︎
Srov. Lk 11,2-4.↩︎
Srov. Mt 6,9-13.↩︎
Didaché, 8,2.↩︎
Apoštolská konstituce, 7,24,1.↩︎
Srov. Embolismus↩︎
Tertulián, De oratione, 1.↩︎
Tertulián, De oratione, 10.↩︎
Sv. Augustin, Epistulae, 130,12,22: PL 33, 502.↩︎
Srov. Lk 24,44.↩︎
Srov. Mt 5-7.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 83,9.↩︎
Srov. Jan 17,7.↩︎
Srov. Mt 6,7; 1 Král 18,26-29.↩︎
Srov. Didaché, 8,3.↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, Homilia in Matthaeum, 19,4: PG 57, 278D.↩︎
Srov. 1 Petr 2,1-10.↩︎
Srov. Kol 3,4.↩︎
Tertulián, De oratione, 1.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 83,9.↩︎
Sv. Petr Chryzolog, Sermones, 71: PL 52, 401CD.↩︎
Srov. Ef 3,12; Žid 3,6; 4,6; 10,19; 1 Jan 2,28; 3,21; 5,14.↩︎
Tertulián, De oratione, 3.↩︎
Srov. Jan 1,1.↩︎
Srov. 1 Jan 5,1.↩︎
Srov. 1 Jan 1,3.↩︎
Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses mystagogicae, 3,1: PG 33, 1088A.↩︎
Sv. Cyprián Kartaginský, De oratione dominica, 9: PL 4, 525A..↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 22.↩︎
Sv. Ambrož, De sacramentis, 5,19: PL 16, 540C.↩︎
Sv. Cyprián Kartaginský, Deoratione dominica, 11: PL 4, 526B.↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, Homilia in illud „Angusta est porta“ et de oratione Domini: PG 51, 44B.↩︎
Sv. Řehoř z Nyssy, Homiliae in orationem dominicam, 2: PG 44, 1148B.↩︎
Sv. Jan Kassián, Collationes, 9,18: PL 49, 788C.↩︎
Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 2,4,16: PL 34, 1276.↩︎
Srov. Oz 2,21-22; 6,1-6.↩︎
Srov. 1 Jan 5,1; Jan 3,5.↩︎
Srov. Ef 4,4-6.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 8; 22.↩︎
Srov. Mt 5,23-24; ,14-16.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 5.↩︎
Jan 11,52.↩︎
Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 2,5,17: PL 34, 1277.↩︎
Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses mistagogicae, 5,11: PG 33, 1117B.↩︎
Srov. Gn 3.↩︎
Srov. Jer 3,19-4,1a; Lk 15,18.21.↩︎
Srov. Iz 45,8; Ž 85,12.↩︎
Srov. Jan 12,32; 14,2-3; 16,28; 20,17; Ef 4,9-10; Žid 1,3; 2,13.↩︎
Srov. Fil 3,20; Žid 13,14.↩︎
List Diognetovi, 5,8-9.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 22.↩︎
Srov. Lk 22,14; 12,50.↩︎
Srov. 1 Kor 15,28.↩︎
Srov. Ž 111,9; Lk 1,49.↩︎
Srov. Ef 1,4.9.↩︎
Srov. Ž 8; Iz 6,3.↩︎
Srov. Žid 6,13.↩︎
Srov. Ex 3,14.↩︎
Srov. Ex 15,1.↩︎
Srov. Ex 19,5-6.↩︎
Srov. Ez 20; 36.↩︎
Srov. Mt 1,21; Lk 1,31.↩︎
Srov. Jan 8,28; 17,8; 17,17-19.↩︎
Srov. Ez 20,39; 36,20-21.↩︎
Srov. Jan 17,6.↩︎
Sv. Cyprián Kartaginský, De oratione dominica, 12: PL 4, 526A-527A.↩︎
Srov. Ez 36,20-22.↩︎
Sv. Petr Chryzolog, Sermones, 71: PL 52, 402A.↩︎
Tertulián, De oratione, 3.↩︎
Srov. Jan 14,13; 15,16; 16,23-24.26.↩︎
Sv. Cyprián Kartaginský, De oratione dominica, 13: PL 4, 527C-528A.↩︎
Tertulián, De oratione, 5.↩︎
Srov. Tit 2,13.↩︎
Římský misál, IV. eucharistická modlitba.↩︎
Srov. Gal 5,16-25.↩︎
Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses mystagogicae, 5,13: PG 33, 1120A.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 22; 32; 39; 45; Pavel VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 31.↩︎
Srov. Jan 17,17-20.↩︎
Srov. Mt 5,13-16; 6,24; 7,12-13.↩︎
Srov. Mt 18,14.↩︎
Srov. 1 Jan 3; 4; Lk 10,25-37.↩︎
Srov. Jan 4,34; 5,30; 6,38.↩︎
Srov. Jan 8,29.↩︎
Origenes, De oratione, 26.↩︎
Sv. Jan Zlatoústý, Homilia in Matthaeum, 19,5: PG 57, 280 B.↩︎
Srov. Ef 5,17.↩︎
Srov. Žid 10,36.↩︎
Srov. Jan 9,31; 1 Jan 5,14.↩︎
Srov. Lk 1,38.49.↩︎
Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 2,6,24: PL 34, 1279.↩︎
Srov. Mt 6,25-34.↩︎
Srov. 2 Sol 3,6-13.↩︎
Sv. Cyprián Kartaginský, De oratione dominica, 21: PL 4, 534A.↩︎
Srov. Lk 16,19-31.↩︎
Srov. Mt 25,31-46.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem), 5.↩︎
Srov. 2 Kor 8,1-15.↩︎
Srov. sv. Benedikt, Řehole, 20; 48.↩︎
Výrok sv. Ignáce z Loyoly, citát z E.Bianco, Dizionario di pensieri citabili, Toronto 1990, 26.↩︎
Srov. Mt 4,4.↩︎
Srov. Jan 6,26-58.↩︎
Srov. Mt 6,34; Ex 16,19.↩︎
Sv. Ambrož, De sacramentis, 5,26: PL 16, 453A.↩︎
Srov. Ex 16,19-21.↩︎
Srov. 1 Tim 6,8.↩︎
Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Ephesios, 20,2: PG 5, 661.↩︎
Srov. Jan 6,53-56.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 57,7,7: PL 38, 389.↩︎
Srov. Jan 6,51.↩︎
Sv. Petr Chryzolog, Sermones, 71: PL 52, 402D.↩︎
Srov. Lk 15,11-32.↩︎
Srov. Lk 18,13.↩︎
Srov. Mt 26,28; Jan 20,23.↩︎
Srov. 1 Jan 4,20.↩︎
Srov. Mt 6,14-15; 5,23-24; Mk 11,25.↩︎
Srov. Gal 5,25.↩︎
Srov. Fil 2,1.5.↩︎
Srov. Jan 13,1.↩︎
Srov. Mt 18,23-35.↩︎
Srov. Mt 5,43-44.↩︎
Srov. 2 Kor 5,18-21.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Dives in misericordia (Podivuhodný v milosrdenství), 14.↩︎
Srov. Mt 18,21-22; Lk 17,3-4.↩︎
Srov. 1 Jan 3,19-24.↩︎
Srov. Mt 5,23-24.↩︎
Srov. sv. Cyprián Kartaginský, De oratione dominica, 23: PL 4, 535C-536A.↩︎
Srov. Mt 26,41.↩︎
Srov. Lk 8,13-15; Sk 14,22; 2 Tim 3,12.↩︎
Srov. Jak 1,14-15.↩︎
Origenes, De oratione, 29.↩︎
Srov. Mt 4,1-11.↩︎
Srov. Mt 26,36-44.↩︎
Srov. Mk 13,9.23.33-37; 14,38; Lk 12,35-40.↩︎
Srov. Jan 17,11.↩︎
Srov. 1 Kor 16,13; Kol 4,2; 1 Sol 5,6; 1 Petr 5,8.↩︎
Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 16.↩︎
Římský misál, IV. eucharistická modlitba.↩︎
Sv. Ambrož, De sacramentis, 5,30: PL 16, 454AB.↩︎
Srov. Zj 12,10.↩︎
Srov. Zj 12,13-16.↩︎
Srov. Zj 1,4.↩︎
Římský misál, Embolismus↩︎
Srov. Zj 1,6; 4,11; 5,13.↩︎
Srov. Lk 4,5-6.↩︎
Srov. 1 Kor 15,24-28.↩︎
Srov. Lk 1,38.↩︎
Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses mystagogicae, 5,18: PG 33, 1124A.↩︎