2.2.2 3. článek
„Ježíš byl počat z Ducha svatého
a narodil se z Marie Panny“

1. odstavec – Syn Boží se stal člověkem

Proč se Slovo stalo tělem

#

456 V nicejsko-cařihradským vyznáním víry říkáme, že Syn Boží „pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijalo tělo z Marie Panny a stal se člověkem.“

#

457 Slovo se stalo tělem, aby nás spasilo tím, že nás smíří s Bohem: Bůh si nás zamiloval, „a poslal nám svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10). „Otec poslal svého Syna jako spasitele světa“ (1 Jan 4,14). Syn Boží „přišel, aby odstranil hříchy“ (1 Jan 3,5).

„Naše přirozenost byla nemocná a potřebovala uzdravení; byla padlá, potřebovala pozvednutí, byla mrtvá, potřebovala vzkříšení. Přišli jsme o vlastnictví dobra, bylo nám je třeba vrátit. Nám, ponořeným do temnot, bylo třeba přinést světlo; byli jsme v zajetí, čekali jsme na zachránce; byli jsme vězňové, čekali jsme na osvoboditele. Nebyly všechny tyto důvody závažné? Nebyly takové, aby pohnuly Boha sestoupit až do naší lidské přirozenosti, aby ji navštívil, když bylo lidstvo v tak žalostném a nešťastném stavu?“⁵⁹⁰

#

458 Slovo se stalo tělem, abychom tak poznali Boží lásku: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom měli život skrze něho“ (1 Jan 4,9). „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).

#

459 Slovo se stalo tělem, aby bylo naším vzorem svatosti: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě…“ (Mt 11,29). „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6). A Otec na hoře Proměnění přikazuje: „Toho poslouchejte“ (Mk 9,7).⁵⁹¹ On je totiž vzorem blahoslavenství a závazným pravidlem Nového zákona: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). Tato láska v sobě zahrnuje, že člověk nabídne sebe sama v následování Ježíše.⁵⁹²

#

460 Slovo se stalo tělem, abychom měli účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4): „Vždyť to je důvod, proč se Slovo stalo člověkem, a Boží Syn synem člověka: aby se člověk stal Božím Synem tím, že vstoupí do společenství se Slovem a dostane tak božské synovství.“⁵⁹³ „Vždyť Boží Syn se stal člověkem, aby nás učinil Bohem.“⁵⁹⁴ „Jednorozený Boží Syn, chtěje nás učinit účastnými svého božství, vzal na sebe naši přirozenost, aby, když se stal člověkem, z lidí udělal bohy.“⁵⁹⁵

Vtělení

#

461 Církev přejímá výraz svatého Jana („Slovo se stalo tělem“: Jan 1,14) a nazývá „vtělením“ skutečnost, že Boží Syn vzal na sebe lidskou přirozenost, aby v ní uskutečnil naši spásu. Církev opěvuje tajemství vtělení v jednom hymnu, který uvádí svatý Pavel:

„Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoliv má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Fil 2,5-8).⁵⁹⁶

#

462 O tomtéž tajemství hovoří list k Židům:

„A tak Kristus, když přicházel na svět, řekl: „Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli““ (Žid 10,5-7).⁵⁹⁷

#

463 Víra ve skutečné vtělení Božího Syna je rozlišovacím znamením křesťanské víry: „Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel jako Mesiáš v těle, je z Boha“ (1 Jan 4,2). To je radostné přesvědčení Církve od samého počátku, když opěvuje „velké tajemství zbožnosti“: „Přišel v lidské přirozenosti“ (1 Tim 3,16).

Pravý Bůh a pravý člověk

#

464 Jedinečná a zcela zvláštní událost vtělení Božího Syna neznamená, že Ježíš Kristus je zčásti Bůh a zčásti člověk, ani že je v něm beztvárně smíšeno božství s lidstvím. Stal se opravdu pravým člověkem a zůstal přitom opravdu pravým Bohem, Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. Církev musela během prvních staletí hájit a objasňovat tuto pravdu víry proti bludům, které ji zkreslovaly.

#

465 První bludy spíše popíraly Kristovo pravé lidství než jeho božství (gnostický doketismus). Už od apoštolských dob křesťanská víra trvala na opravdovém vtělení Božího Syna, „který přišel v těle“.⁵⁹⁸ Avšak ve třetím století musela Církev potvrdit proti Pavlovi ze Samosaty (na sněmu v Antiochii), že Ježíš Kristus je Boží Syn podle přirozenosti, a ne jen adoptivní. První ekumenický koncil v Niceji roku 325 vyznal ve svém krédu, že Boží Syn „je zrozený, ne stvořený, jedné podstaty [„homousios“] s Otcem“, a odsoudil Aria, který zastával názor, že „Boží Syn vzešel z ničeho“⁵⁹⁹ a že je „jiné podstaty než Otec“.⁶⁰⁰

#

466 Nestoriánský blud viděl v Kristu lidskou osobu spojenou s božskou osobou Božího Syna. Proti tomu svatý Cyril z Alexandrie a třetí ekumenický koncil shromážděný v Efezu v roce 431 vyznal, že „Slovo tím, že se ve své Osobě spojilo s tělem, oduševněným rozumovou duší, se stalo člověkem“.⁶⁰¹ Kristovo lidství nemá jiný subjekt než božskou osobu Božího Syna, který je přijal za vlastní ve chvíli svého početí. Kvůli tomu efezský koncil prohlásil v roce 431, že Maria se opravdu stala Boží Matkou pro lidské početí Božího Syna ve svém lůně; „Matka Boží… ne proto, že by Boží Slovo přijalo od ní svou božskou přirozenost, nýbrž proto, že se z ní má svaté tělo, vybavené rozumovou duší, a poněvadž je s ním Slovo spojeno ve své Osobě, říká se, že se Slovo narodilo podle těla“.⁶⁰²

#

467 Monofyzité tvrdili, že lidská přirozenost jako taková přestala v Kristu existovat, protože byla přijata do božské osoby Božího Syna. Proti tomuto bludu čtvrtý ekumenický koncil v Chalcedonu v roce 541 prohlásil:

„Po vzoru svatých Otců jednomyslně učíme vyznávat jediného a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, stejně dokonalého v božství a dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, složeného z rozumové duše a těla, soupodstatného s Otcem svým božstvím a soupodstatného s námi svým lidstvím, který „sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“ (Žid 4,15), zplozeného Otcem přede všemi věky co do božství, a v těchto posledních dnech pro nás a pro naši spásu zrozeného z Panny Marie, a Matky Boží, co do lidství. Jediného a téhož Krista, Pána, jednorozeného Syna, jehož musíme rozeznávat ve dvou přirozenostech, bez směšování, beze změny, bez rozdělení, bez odloučení. Spojením přirozeností nijak není potlačena jejich rozdílnost, ale spíše jsou vlastnosti každé uchovány a spojeny v jedinou osobu a v jedinou hypostázi.“⁶⁰³

#

468 Po chalcedonském koncilu dělali někteří z Kristovy lidské přirozenosti jakýsi osobní subjekt. Proti nim pátý ekumenický koncil v Cařihradě v roce 553 prohlásil: „Je jen jedna jediná hypostáze [nebo osoba]…, totiž náš Pán, Ježíš Kristus, Jeden z Trojice.“⁶⁰⁴ A tedy všechno v Kristově lidství musí být přičítáno jeho božské Osobě jako svému vlastnímu subjektu,⁶⁰⁵ nejen zázraky, nýbrž i utrpení⁶⁰⁶ a sama smrt: „Náš Pán Ježíš Kristus, ukřižovaný ve svém těle, je pravý Bůh, Pán slávy a Jeden ze svaté Trojice.“⁶⁰⁷

„Bůh se stal člověkem; nezměněný ve svém božství přijal naše lidství,“ zpívá římská liturgie.⁶⁰⁸ A liturgie sv. Jana Zlatoústého prohlašuje a zpívá: „Ó jednorozený Synu a Slovo Boha, ty, který jsi nesmrtelný, ráčil ses vtělit pro naši spásu v lůno svaté Boží Matky a vždy Panny Marie; ty, který ses bez proměny stal člověkem a byl jsi ukřižován, ó Kriste, Bože, ty, který jsi svou smrtí přemohl smrt, ty, který jsi Jeden ze svaté Trojice, oslavovaný s Otcem a Duchem svatým, spas nás!“⁶⁰⁹

Jak je Boží Syn člověkem?

#

469 Církev takto vyznává, že Ježíš je neoddělitelně pravý Bůh a pravý člověk: je skutečně Božím Synem, který se stal člověkem, naším bratrem, aniž přestal být Bohem, naším Pánem:

#

470 Jelikož při vtělení byla tajemným spojením „lidská přirozenost přijata a nikoli „zničena““,⁶¹⁰ byla Církev po staletí vedena k tomu, aby vyznávala plnou skutečnost jak Kristovy lidské duše s její rozumovou a volní činností, tak i jeho lidského těla. Zároveň však pokaždé musela připomínat, že Kristova lidská přirozenost náleží plně božské osobě Syna, jenž tuto přirozenost přijal. V ní vše, čím je, a vše, co koná, pochází od „Jednoho z Trojice.“ Boží Syn tedy sdílí svému lidství svůj vlastní osobní způsob existence v Trojici. Tím Kristus jak ve své duši, tak i ve svém těle vyjadřuje lidským způsobem božské jednání Trojice:⁶¹¹

„Boží Syn… lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z nás, ve všem nám podobný kromě hříchu.“⁶¹²

KRISTOVA DUŠE A JEHO LIDSKÉ POZNÁNÍ

#

471 Apollinaris z Laodiceje zastával názor, že u Krista Slovo nahradilo duši nebo ducha. Proti tomuto bludu Církev prohlásila, že věčný Syn přijal také rozumovou lidskou duši.⁶¹³

#

472 Lidská duše, kterou Boží Syn přijal, je obdařena opravdovým lidským poznáním. To tudíž nemohlo být samo ze sebe neomezené: bylo získáváno v historických podmínkách jeho existence, v prostoru a času. Proto Boží Syn mohl v okamžiku, kdy se stal člověkem, vzít na sebe to, že bude „prospívat moudrostí, věkem a oblibou“ (Lk 2,52), a dokonce i potřebu získávat znalosti po lidském způsobu na základě zkušenosti.⁶¹⁴ To odpovídalo skutečnosti jeho dobrovolného ponížení, že „vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Fil 2,7).

#

473 Toto vpravdě lidské poznání Božího Syna však zároveň vyjadřovalo božský život jeho Osoby.⁶¹⁵ „Lidská přirozenost Božího Syna, ne sama ze sebe, nýbrž díky svému spojení se Slovem, poznávala a na sobě projevovala všechno, co odpovídá Bohu.“⁶¹⁶ Především je to důvěrné a bezprostřední poznání, jež má Boží Syn, který se stal člověkem, o svém Otci.⁶¹⁷ Syn také projevoval ve svém lidském poznání božsky pronikavý vhled do skrytých myšlenek lidských srdcí.⁶¹⁸

#

474 Kristovo lidské poznání se díky svému spojení s božskou moudrostí v osobě vtěleného Slova těšilo plnosti vědění o věčných záměrech, jež Kristus přišel zjevit.⁶¹⁹ Jestliže o něčem z této oblasti uznává svou nevědomost,⁶²⁰ jinde o tom prohlašuje, že zjevit to není jeho posláním.⁶²¹

KRISTOVA LIDSKÁ VŮLE

#

475 Církev obdobným způsobem na šestém ekumenickém koncilu⁶²² prohlásila, že Kristus z přirozenosti dvojí vůli a dvojí jednání, božské a lidské, nikoli protikladné, ale spolupracující, takže Slovo, které se stalo tělem, chtělo lidsky v poslušnosti Otci všechno, o čem pro naši spásu božsky rozhodlo s Otcem a s Duchem svatým.⁶²³ Kristova lidská vůle „následuje jeho vůli božskou bez zpěčování a bez odporu, nýbrž spíše v podřízenosti oné všemohoucí vůli“.⁶²⁴

KRISTOVO PRAVÉ TĚLO

#

476 Jelikož Slovo se stalo tělem přijetím pravého lidství, bylo Kristovo tělo omezené.⁶²⁵ Proto může být Kristova lidská podoba „vykreslena“ (Gal 3,1). Na sedmém ekumenickém koncilu Církev uznala oprávněnost toho, aby tato podoba byla zobrazována na posvátných obrazech.⁶²⁶

#

477 Církev zároveň vždy uznávala, že v Ježíšově těle „se nám zjevil neviditelné Bůh“.⁶²⁷ Vždyť individuální rysy Kristova těla jsou výrazem božské osoby Božího Syna. On se totiž rysy svého lidského těla přijal za své do té míry, že jejich vyobrazení na posvátném obraze může být uctíváno, neboť věřící, který uctívá Kristův obraz, „uctívá v něm osobu, jež je na něm znázorněna“.⁶²⁸

SRDCE VTĚLENÉHO SLOVA

#

478 Ježíš nás všechny a každého z nás miloval za svého života i ve své agónii a smrti a vydal se za každého z nás, „protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Miloval nás všechny svým lidským srdcem. Proto Ježíšovo božské Srdce, pro naše hříchy a k naší spáse probodené,⁶²⁹ „je chápáno jako zvláštní znamení a symbol… té lásky, jíž božský Vykupitel neustále miluje věčného Otce a všechny lidi bez výjimky“.⁶³⁰

Souhrn

#

479 Jednorozený Syn Otce, věčné Slovo, tj. Slovo a podstatný obraz Otce, se v čase Otcem stanoveném vtělil: aniž ztratil božskou přirozenost, přijal přirozenost lidskou.

#

480 Ježíš Kristus je v jednotě své božské Osoby pravý Bůh a pravý člověk; proto je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi.

#

481 Ježíš Kristus má dvojí přirozenosti, božskou a lidskou, ne smíšeny, nýbrž spojeny v jediné osobě Božího Syna.

#

482 Kristus jakožto pravý Bůh a pravý člověk, má lidský rozum a lidskou vůli, a ty jsou v dokonalé harmonii podřízeny jeho božskému rozumu a jeho božské vůli, jež má společné s Otcem a Duchem svatým.

#

483 Vtělení je tedy tajemstvím obdivuhodného spojení božské a lidské přirozenosti v jediné osobě Slova.

2. odstavec
„… SKRZE DUCHA SVATÉHO PŘIJAL TĚLO Z MARIE PANNY“

Skrze Ducha svatého…

#

484 Zvěstování Panně Marii zahajuje „plnost času“ (Gal 4,4), to je splnění příslibů a příprav. Maria je povolána, aby počala toho, v němž „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9). Boží odpověď na její „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!“ (Lk 1,34) je dána mocí Ducha: „Duch svatý sestoupí na tebe“ (Lk 1,35).

#

485 Poslání Ducha svatého je vždy spojeno s posláním Syna a zaměřeno na ně.⁶³¹ Duch svatý, který je „Pánem a dárcem života“, je poslán posvětit lůno Panny Marie a božsky ji oplodnit, aby tak počala Syna věčného Otce v lidství vzatého z jejího lidství.

#

486 Protože Otcův jednorozený Syn byl počat jako člověk v lůně Panny Marie, je „Kristem“, to je pomazaný Duchem svatým⁶³² již od počátku své lidské existence, i když se navenek se projeví postupně: pastýřům,⁶³³ mudrcům,⁶³⁴ Janu Křtiteli,⁶³⁵ učedníkům.⁶³⁶ Celý život Ježíše Krista bude tedy ukazovat, jak ho „Bůh pomazal Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38).

… narodil se z Marie Panny

#

487 Co katolická víra vyznává o Marii, pramení z toho, co vyznává o Kristu; co však učí o Marii, to opět osvětluje její víru v Krista.

MARIINO PŘEDURČENÍ

#

488 „Bůh poslal svého Syna“ (Gal 4,4), chtěl však svobodnou spolupráci jednoho tvora, aby mu dal tělo.⁶³⁷ Kvůli tomu Bůh od věčnosti vyvolil za matku svého Syna jednu izraelskou dceru, židovskou dívku z Nazareta v Galileji, „pannu zasnoubenou s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria“ (Lk 1,26-27):

„Otec milosrdenství však chtěl, aby vtělení předcházel souhlas předurčené matky, aby ta, jako kdysi žena přispěla ke smrti, žena přispěla i k životu.“⁶³⁸

#

489 Po celý Starý zákon bylo Mariino poslání připravováno posláním svatých žen. Na počátku je Eva: navzdory své neposlušnosti dostává příslib potomstva, které zvítězí nad zlým duchem,⁶³⁹ a také slib, že bude matkou všech živých.⁶⁴⁰ V síle tohoto přislíbení Sára počne syna i přes své stáří.⁶⁴¹ Proti všemu lidskému očekávání Bůh volí to, co je považováno za bezmocné a slabé,⁶⁴² aby ukázal, že je věrný tomu, co přislíbil: Annu, Samuelovu matku,⁶⁴³ Deboru, Rút, Juditu, Ester a mnohé další ženy. Maria „vyniká mezi pokornými a chudými Páně, kteří od něho s důvěrou očekávají a přijímají spásu. S ní konečně, přeslavnou dcerou Siónu, po dlouhém čekání na splnění zaslíbení přišla plnost času a uskutečňuje se nový plán spásy“.⁶⁴⁴

NEPOSKVRNĚNÉ POČETÍ

#

490 K tomu, aby Maria byla Matkou Spasitele, „byla od Boha obdařena dary hodnými tak velkého úkolu“.⁶⁴⁵ Anděl Gabriel ji při zvěstování zdraví jako „milostiplnou“ (Lk 1,28). Aby mohla dát svobodný souhlas své víry ke svému vyvolení, které jí bylo oznámeno, bylo třeba, aby byla cele nesena Boží milostí.

#

491 Církev si během staletí uvědomila, že Maria, plná Boží milosti,⁶⁴⁶ byla vykoupena už od svého početí. To hlásá dogma o Neposkvrněném Početí, které vyhlásil roku 1854 papež Pius IX.:

„Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí byla pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu.“⁶⁴⁷

#

492 Tento „jas jedinečné svatosti“, kterým je Maria ozdobena „od prvního okamžiku svého početí“,⁶⁴⁸ dostává zcela od Krista: „byla vykoupena vznešenějším způsobem vzhledem k zásluhám svého Syna“.⁶⁴⁹ Víc, než kteroukoliv jinou stvořenou osobu, ji Otec v Kristu „zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary“ (Ef 1,3). V něm ji „vyvolil ještě před stvořením světa“, aby byla před ním svatá a neposkvrněná v lásce (Ef 1,4).

#

493 Otcové východní tradice nazývají Boží Matku „celou svatou“ [Panaghia], slaví ji jako „nedotčenou jakoukoliv poskvrnou hříchu, takřka modelovanou Duchem svatým a vytvořenou jako nové stvoření“.⁶⁵⁰ Z Boží milosti zůstala Maria po celý svůj život nedotčena jakýmkoli osobním hříchem.

„STAŇ SE MI PODLE TVÉHO SLOVA…“

#

494 Na oznámení, že mocí Ducha svatého porodí „Syna Nejvyššího“, ačkoliv nežije s mužem,⁶⁵¹ Maria odpověděla tím, že „ochotně uvěřila“ (Řím 1,5) s jistotou, že „u Boha není nic nemožného“: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,37-38). „A tak se Maria… souhlasící s Božím slovem, stala se matkou Ježíšovou. Přijala spásnou Boží vůli celým srdcem a bez jakékoli zábrany hříchů, zasvětila se cele jako služebnice Páně osobě a dílu svého Syna a pod ním a s ním – z milosti všemohoucího Boha – sloužila tajemství vykoupení.“⁶⁵²

Jak praví svatý Irenej, „svou poslušností se stala příčinou spásy pro sebe i pro celé lidské pokolení.“ Proto mnozí svatí otcové ve svých kázáních s oblibou mluví podobně jako on: „Uzel, vzniklý neposlušností Evy, byl rozvázán poslušností Marie. Co zauzlila panna Eva nevěrou, to rozuzlila Panna Maria vírou.“ Ve srovnání s Evou nazývají Marii „matkou živých“ a často zdůrazňují: „Smrt přišla prostřednictvím Evy, život prostřednictvím Marie.“⁶⁵³

MARIINO BOŽSKÉ MATEŘSTVÍ

#

495 Maria, nazývaná v evangeliích „Ježíšovou Matkou“ (Jan 2,1; 19,25),⁶⁵⁴ ještě před narozením svého Syna je z vnuknutí Ducha svatého pozdravena jako „matka mého Pána“ (Lk 1,43). Vždyť Ten, kterého počala z Ducha svatého a který se stal skutečně jejím synem, není nikdo jiný než věčný Syn Otce, druhá osoba Nejsvětější Trojice. Církev vyznává, že Maria je skutečně Bohorodička [Theotokos].⁶⁵⁵

MARIINO PANENSTVÍ

#

496 Už od prvních věroučných formulací⁶⁵⁶ Církev vyznávala, že Ježíš byl počat v lůně Panny Marie pouze mocí Ducha svatého, a zdůrazňovala také tělesný aspekt této události: Ježíš byl počat „bez mužského semene, působením Ducha svatého“.⁶⁵⁷ V panenském početí Otcové vidí znamení, že jde opravdu o Božího Syna, který přišel v lidském těle:

Tak svatý Ignác Antiochijský (počátek 2. století) píše: „Jste… naplněni vírou v našeho Pána, který skutečně je podle těla z rodu Davidova⁶⁵⁸ a Boží Syn z vůle a moci Boží,⁶⁵⁹ který se skutečně narodil z panny…, za vlády Poncia Piláta… byl skutečně za nás přibit… skutečně trpěl, stejně jako skutečně vstal z mrtvých.“⁶⁶⁰

#

497 Evangelní vyprávění⁶⁶¹ považují panenské početí za Boží dílo, které přesahuje jakékoliv chápání a jakoukoliv lidskou možnost:⁶⁶² „Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého,“ říká anděl Josefovi o Marii, jeho snoubence (Mt 1,20). Církev v tom vidí splnění Božího příslibu daného prorokem Izaiášem: „Hle, panna počne a porodí Syna.“⁶⁶³

#

498 Mlčení Markova evangelia a listů Nového zákona o Mariině panenském početí působilo někdy rozpaky. Tak mohly vyvstávat pochybnosti, zda se nejedná o legendy nebo teologické konstrukce, které nechtějí vypovídat o skutečné historické události. Na to lze odpovědět: Víra v panenské početí Ježíše narazila na prudký odpor, posměch nebo nepochopení od nevěřících, židů i pohanů⁶⁶⁴: nebyla tedy nijak motivována pohanským bájeslovím nebo nějakým přizpůsobením dobovým názorům. Smysl této události je dostupný jen pohledu víry, která ji vidí v oné „vnitřní souvislosti, jež spojuje navzájem všechna tajemství“,⁶⁶⁵ v celku Kristových tajemství, od vtělení až po jeho velikonoční tajemství. O této souvislosti svědčí již svatý Ignác Antiochijský: „Kníže tohoto světa neznal Mariino panenství a její porod, stejně jako smrt Páně: tři vznešená tajemství, která se uskutečnila v Božím mlčení.“⁶⁶⁶

MARIA – „VŽDY PANNA“

#

499 Prohloubení víry v panenské mateřství přivedlo Církev k vyznávání skutečného a trvalého Mariina panenství⁶⁶⁷ i při porodu Božího Syna, který se stal člověkem.⁶⁶⁸ Vždyť Kristovo narození „její panenskou čistotu neporušilo, nýbrž posvětilo“.⁶⁶⁹ Liturgie Církve slaví Marii jako „Aeiparthenos“, vždy Pannu.⁶⁷⁰

#

500 Na to se někdy namítá, že Písmo mluví o Ježíšových bratřích a sestrách.⁶⁷¹ Církev tato místa vždy chápala tak, že se tím neoznačují další děti Panny Marie: vždyť Jakub a Josef, „Ježíšovi příbuzní“ (Mt 13,55) jsou syny Marie, Kristovy učednice,⁶⁷² která je příznačně určena jako „druhá Marie“ (Mt 28,1). Jde o Ježíšovy nejbližší příbuzné, podle způsobu vyjadřování, které nebylo ve Starém zákoně nijak neobvyklé.⁶⁷³

#

501 Ježíš je jediným Mariiným Synem. Avšak Mariino duchovní mateřství⁶⁷⁴ se vztahuje na všechny lidi, které on přišel spasit: „Zrodila Syna, kterého Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří“ (Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž zrození a vychovávání ona spolupracuje svou mateřskou láskou.“⁶⁷⁵

MARIINO PANENSKÉ MATEŘSTVÍ V BOŽÍM PLÁNU

#

502 Pohled víry může v souvislosti s celým zjevením odhalit tajemné důvody, pro které Bůh ve svém úradku spásy chtěl, aby se jeho Syn narodil z Panny. Tyto důvody se týkají jak Kristovy osoby a jeho vykupitelského poslání, tak i Mariina přijetí tohoto poslání ve prospěch všech lidí.

#

503 Mariino panenství ukazuje, že při vtělení měl absolutní iniciativu Bůh. Ježíšovým Otcem je pouze Bůh.⁶⁷⁶ „Lidská přirozenost, kterou přijal, jej nikdy neoddělila od Otce… skrze přirozenost Syn Otce svým božstvím, skrze přirozenost Syn Matky svým lidstvím, ale ve vlastním smyslu Boží Syn v obou svých přirozenostech.“⁶⁷⁷

#

504 Ježíš byl počat z Ducha svatého a narodil se z Panny Marie, protože je nový Adam,⁶⁷⁸ kterým začíná nové stvoření: „První člověk byl ze země, druhý člověk je z nebe“ (1 Kor 15,47). Kristovo lidství je od samého početí naplněno Duchem svatým, protože Bůh mu „dává Ducha v míře neomezené“ (Jan 3,34). Z této plnosti Krista, hlavy vykoupeného lidstva,⁶⁷⁹ „jsme dostali všichni… milost za milostí“ (Jan 1,16).

#

505 Ježíš, nový Adam, zahajuje svým panenským početím nové zrození adoptivních dětí uskutečněné vírou v Duchu svatém. „Jak se to stane?“ (Lk 1,34).⁶⁸⁰ Účast na božském životě nepochází „z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“ (Jan 1,13). Přijetí tohoto života je panenské, protože je člověku zcela darován Duchem. Snubní smysl lidského povolání ve vztahu k Bohu⁶⁸¹ se dokonale naplňuje Mariiným panenským mateřstvím.

#

506 Maria je panna, protože její panenství je znamením její víry, „kterou neoslabila žádná pochybnost“, a její bezvýhradné odevzdanosti do Boží vůle.⁶⁸² Svou vírou se stala matkou Spasitele: „Maria je blaženější tím, že přijala víru v Krista, než tím, že ho tělesně počala.“^{683 684}

#

507 Maria je zároveň Panna i Matka, protože je obrazem a nejdokonalejším uskutečněním Církve: „Církev… sestává přijetím Božího slova také matkou: kázáním a křtem totiž rodí k novému a nesmrtelnému životu děti počaté z Ducha svatého a zrozené z Boha. A je také panna, protože neporušeně a čistě zachovává věrnost slíbenou Snoubenci.“⁶⁸⁵

Souhrn

#

508 Z Evina potomstva Bůh vyvolil Pannu Marii, aby byla Matkou jeho Syna. Jako „plná milosti“ je „nejvznešenějším plodem vykoupení“;⁶⁸⁶ od prvního okamžiku svého početí je zcela uchráněna poskvrny prvotního hříchu a během svého života se nedopustila žádného osobního hříchu.

#

509 Maria je opravdu „Matka Boží“, protože je matkou vtěleného věčného Božího Syna, který je sám Bohem.

#

510 Maria zůstala „pannou, když počala svého Syna, pannou, když ho porodila, pannou, když ho nosila v lůně, pannou, když ho živila mateřským mlékem, pannou navždy“:⁶⁸⁷ celým svým bytím byla „služebnicí Pána“ (Lk 1,38).

#

511 Panna Maria „ze svobodné víry a poslušnosti spolupracovala na lidské spáse“.⁶⁸⁸ Vyslovila své „fiat“ „jménem celého lidského rodu“⁶⁸⁹: svou poslušností se stala novou Evou, matkou živých.

3. odstavec
Tajemství Kristova života

#

512 Vyznání víry mluví, pokud jde o Kristův život, jen o tajemstvích vtělení (početí a narození) a Velikonoc (utrpení, ukřižování, smrt, pohřbení, sestup do pekel, vzkříšení, nanebevstoupení). Nic se výslovně neříká o tajemstvích Ježíšova skrytého života ani o jeho veřejné činnosti, avšak články víry, týkající se Ježíšova vtělení a Velikonoc, osvětlují celý Kristův pozemský život. Všechno od samého počátku, „co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat do nebe“ (Sk 1,1-2), je třeba vidět ve světle tajemství Vánoc a Velikonoc.

#

513 Katecheze bude podle okolností rozvíjet celé bohatství Ježíšových tajemství. Postačí zde vyložit některé body společné všem tajemstvím Kristova života (I), potom stručně načrtnout hlavní tajemství Ježíšova skrytého (II) i veřejného (III) života.

Celý Kristův život je tajemství

#

514 V evangeliích nenajdeme o Ježíši mnoho věcí, které upoutávají lidskou zvědavost. Téměř vůbec se tam nemluví o jeho životě v Nazaretě ani tam není zmínka o značné části jeho veřejného života.⁶⁹⁰ To, co je v evangeliích, bylo napsáno „abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží a s vírou abyste měli život v jeho jménu“ (Jan 20,31).

#

515 Evangelia sepsali lidé, kteří byli mezi prvními, kdo uvěřili⁶⁹¹ a kteří tuto víru chtěli předat druhým. Protože vírou poznali, kdo je Ježíš, mohli vidět a ukázat stopy jeho tajemství v celém jeho pozemském životě. Od plenek při jeho narození⁶⁹² až po ocet jeho utrpení⁶⁹³ a po roušku nalezenou po jeho vzkříšení,⁶⁹⁴ je všechno v Ježíšově životě znamením jeho tajemství. Svými skutky, svými zázraky, svými slovy zjevil, že „v něm přebývá celá plnost Božství“ (Kol 2,9). Proto se jeho lidství jeví jako „svátost“, tj. jako znamení a nástroj jeho božství a spásy, kterou Ježíš přináší: co bylo na jeho pozemském životě viditelné, to přivádělo k neviditelnému tajemství jeho božského synovství a jeho vykupitelského poslání.

SPOLEČNÉ RYSY JEŽÍŠOVÝCH TAJEMSTVÍ

#

516 Celý Kristův život je zjevením Otce: jeho slova a jeho skutky, jeho mlčení i jeho utrpení, to, jaký byl a jak mluvil. Ježíš může říci: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9) a Otec: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk 9,35). Protože se náš Pán stal člověkem, aby plnil vůli Otce,⁶⁹⁵ i sebemenší rysy jeho tajemství ukazují „Boží lásku k nám“ (1 Jan 4,9).

#

517 Celý Kristův život je tajemstvím vykoupení. Vykoupení je především plodem krve prolité na kříži,⁶⁹⁶ avšak toto tajemství působí v celém Kristově životě: již v jeho vtělení, když se sám stává chudým a nás obohacuje svou chudobou;⁶⁹⁷ v jeho skrytém životě,⁶⁹⁸ když svou poslušností napravuje naši neposlušnost; v jeho slově, které očišťuje jeho posluchače;⁶⁹⁹ v uzdravování a vymítání zlých duchů, skrze které „vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci“ (Mt 8,17);⁷⁰⁰ svým zmrtvýchvstáním, jímž nás ospravedlnil.⁷⁰¹

#

518 Celý Kristův život je tajemstvím opětného soustředění dějin spásy v Kristu jako Hlavě (rekapitulace). Všechno, co Ježíš dělal, říkal a trpěl, bylo zaměřeno na návrat člověka padlého hříchem k jeho původnímu povolání:

„Když se vtělil a stal se člověkem, provedl rekapitulaci dlouhých lidských dějin a v krátké době nám zjednal spásu, takže jsme v Ježíši Kristu znovu získali, co jsme ztratili v Adamovi, totiž možnost být Božím obrazem podle jeho podoby.⁷⁰² Proto také Kristus prošel všemi věky života a tím vrátil všem lidem společenství s Bohem.“⁷⁰³

NAŠE SPOJENÍ S JEŽÍŠOVÝMI TAJEMSTVÍMI

#

519 Celé Kristovo bohatství „je určené každému člověku a je pro každého dobrem“.⁷⁰⁴ Kristus totiž nežil svůj život pro sebe, nýbrž pro nás, od svého vtělení „pro nás lidi a pro naši spásu“ až ke své smrti „za naše hříchy“ (1 Kor 15,3) a ke svému zmrtvýchvstání „pro naše ospravedlnění“ (Řím 4,25). I nyní je „naším přímluvcem u Otce“ (1 Jan 2,1), „je stále živ, aby se přimlouval“ za nás (Žid 7,25). Se vším, co pro nás jednou provždy prožil a vytrpěl, se navždy „stará o naše záležitosti u Boha“ (Žid 9,24).

#

520 V celém svém životě se Ježíš ukazuje jako náš vzor:⁷⁰⁵ je „dokonalým člověkem“,⁷⁰⁶ který nás vybízí, abychom se od něho učili a následovali ho: svým ponížením nám dal příklad k následování,⁷⁰⁷ svou modlitbou přivádí k modlitbě,⁷⁰⁸ svou chudobou nás vyzývá, abychom dobrovolně přijali strádání a pronásledování.⁷⁰⁹

#

521 Kristus nám tak umožňuje, abychom všechno, co on prožil, mohli prožívat v něm, a aby to on prožíval v nás. Boží Syn „se svým vtělením jistým způsobem spojil s každým člověkem“.⁷¹⁰ Jsme povoláni, abychom s ním tvořili jeden celek; jako údům svého Těla nám dává účast na tom, co prožil pro nás ve svém těle a jako náš vzor:

„Musíme v sobě napodobovat a naplňovat Kristův život a jeho tajemství. Musíme tedy Krista často prosit, aby je on sám v nás i v celé své Církvi uskutečnil a naplnil… Boží Syn přitom chce s námi a s celou Církví svá tajemství sdílet a dokonce je rozvíjet a pokračovat v nich pokračovat jednak prostřednictvím milostí, jež nám ze své vůle dává, jednak prostřednictvím účinků, jež v nás chce těmito tajemstvími vyvolat. Takovým způsobem je v nás chce naplnit.“⁷¹¹

Tajemství Ježíšova dětství a skrytého života

PŘÍPRAVY

#

522 Příchod Božího Syna na zem je tak významná událost, že ji Bůh chtěl připravovat po staletí. Obřady a oběti, obrazy a symboly „dřívější smlouvy“ (Žid 9,15); to vše Bůh zaměřuje ke Kristu; ohlašuje ho ústy proroků, kteří vystupují v Izraeli; probouzí i jinde, v srdcích pohanů, nejasnou předtuchu tohoto příchodu.

#

523 Svatý Jan Křtitel je bezprostředním předchůdcem Páně,⁷¹² který byl poslán, aby mu připravil cestu.⁷¹³ Jako „prorok Nejvyššího“ (Lk 1,76) převyšuje všechny ostatní proroky,⁷¹⁴ je poslední z proroků,⁷¹⁵ zahajuje evangelium;⁷¹⁶ zdraví Kristův příchod už v lůně jeho matky⁷¹⁷ a nachází potěšení v tom, že je „ženichův přítel“ (Jan 3,29), kterého pak označí za „Božího beránka…, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29). Jde před Ježíšem „v duchu a moci Eliášově“ (Lk 1,17) a vydává mu svědectví svým kázáním, svým křtem obrácení a nakonec svou mučednickou smrtí.⁷¹⁸

#

524 Každoročním slavením adventní liturgie Církev aktualizuje toto očekávání Mesiáše: tím, že se věřící vžívají do této dlouhé přípravy na první Spasitelův příchod, oživují vroucí touhu po jeho druhém příchodu.⁷¹⁹ Oslavou Předchůdcova narození a jeho mučednické smrti se Církev spojuje s jeho touhou: „On musí růst, já se však menšit“ (Jan 3,30).

TAJEMSTVÍ VÁNOC

#

525 Ježíš se narodil v nuzné stáji, v chudé rodině;⁷²⁰ prvními svědky té události byli prostí pastýři. Právě v této chudobě se projevuje nebeská sláva.⁷²¹ Církev neúnavně opěvuje slávu této noci:

„Panna dnes dává život Věčnému a země poskytuje jeskyni Nedostupnému. Andělé a pastýři ho velebí a mudrci, vedení hvězdou, se mu přicházejí klanět. Ty ses pro nás narodilo, Děťátko, věčný Bože!“⁷²²

#

526 „Být jako děti“ ve vztahu k Bohu, to je podmínka pro vstup do království;⁷²³ proto je třeba se ponížit,⁷²⁴ a stát se malým, ba víc: je třeba se „narodit znovu“ (Jan 3,7), narodit se z Boha,⁷²⁵ abychom se stali „Božími dětmi“ (1 Jan 1,12). Vánoční tajemství se v nás naplňuje, když „jsme dotvářeni v podobu Krista“.⁷²⁶ Vánoce jsou tajemstvím této „podivuhodné výměny“:

„Podivuhodná záměna! Stvořitel člověka se stal jedním z nás a narodil se z Panny; přijal účast na našem lidství a nám dal účast na svém božství.“⁷²⁷

TAJEMSTVÍ JEŽÍŠOVA DĚTSTVÍ

#

527 Ježíšova obřízka osmý den po jeho narození⁷²⁸ je znamením jeho začlenění do Abrahámova potomstva, do národa Úmluvy, jeho podrobení se Zákonu,⁷²⁹ jeho oprávnění ke kultu Izraele, kterého se bude účastnit celý život. Toto znamení je předobrazem „Kristovy obřízky“, jíž je křest.⁷³⁰

#

528 Zjevení Páně [Epifanie] je vyjevením Ježíše jako Mesiáše Izraele, Božího Syna a Spasitele světa. Oslavuje spolu s Ježíšovým křtem v Jordánu a se svatbou v Káně⁷³¹ i klanění, kterého se Ježíši dostává od „mudrců“, pocházejících z východu.⁷³² V těchto „mudrcích“, kteří zastupují okolní pohanská náboženství, vidí evangelium prvotiny národů, které skrze vtělení přijímají radostnou zvěst o spáse. Příchod mudrců do Jeruzaléma, aby se poklonili židovskému králi,⁷³³ ukazuje, že v mesiášském světle Davidovy hvězdy⁷³⁴ hledají v Izraeli toho, který bude králem národů.⁷³⁵ Jejich příchod naznačuje, že pohané nemohou poznat Ježíše a klanět se mu jako Božímu Synu a Spasiteli světa, aniž se obrátí na Židy⁷³⁶ a aniž od nich přijmou mesiášské zaslíbení, jak je obsaženo ve Starém zákoně.⁷³⁷ Zjevení Páně (Epifanie) ukazuje, že „velké množství národů“ vstupuje „do rodiny patriarchů“⁷³⁸ a získává tím důstojnost Izraele.⁷³⁹

#

529 Obětování Ježíše v chrámě⁷⁴⁰ nám ho ukazuje jako prvorozence, který patří Pánu.⁷⁴¹ V Simeonovi a Anně je celé očekávání Izraele, které přichází na setkání se svým Spasitelem (byzantská tradice tuto událost tak nazývá). Ježíš je tak uznán za dlouho očekávaného Mesiáše, za „světlo pohanů“ a „slávu Izraele“, ale také za „znamení, kterému se bude odporovat“. Meč bolesti, předpověděný Marii, ohlašuje tuto jinou, dokonalou a jedinečnou oběť na kříži, která dá spásu, „kterou Bůh připravil přede všemi národy“.

#

530 Útěk do Egypta a zavraždění neviňátek⁷⁴² ukazují, jak temnoty odporují světlu: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11). Celý Kristův život bude poznamenán pronásledováním. Ti, kteří jsou jeho, je sdílejí s ním.⁷⁴³ Jeho návrat z Egypta⁷⁴⁴ připomíná Exodus⁷⁴⁵ a představuje Ježíše jako konečného osvoboditele.

TAJEMSTVÍ JEŽÍŠOVA SKRYTÉHO ŽIVOTA

#

531 Větší část svého života Ježíš sdílel úděl valné většiny lidí: každodenní život, navenek zcela obyčejný, život práce rukou, židovský náboženský život podřízený Božímu zákonu,⁷⁴⁶ život ve společenství. O celém tomto období je nám zjeveno, že Ježíš „ poslouchal“ své rodiče a že „prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“ (Lk 2,51-52).

#

532 Ježíšova poslušnost vůči matce a pěstounovi je dokonalým zachováváním čtvrtého přikázání. Tato poslušnost je časným obrazem jeho synovské poslušnosti vůči nebeskému Otci. Ježíšova každodenní poslušnost vůči Josefovi a Marii ohlašovala a předjímala poslušnost Zeleného čtvrtku: „ne má, ale Tvá vůle…“ (Lk 22,42). Kristova poslušnost v každodenním skrytém životě započala už dílo nápravy toho, co zničila Adamova neposlušnost.⁷⁴⁷

#

533 Skrytý život v Nazaretě umožňuje každému člověku, aby byl spojen s Ježíšem na těch nejobyčejnějších cestách všedního života:

Nazaretský dům je školou, v níž začínáme rozpoznávat Kristův život: je tudíž školou evangelia… Především učí tento dům mlčení. Kéž by v nás znovu ožila úcta k mlčení, které je obdivuhodným a nepostradatelným stavem mysli… Mimoto nás též učí způsobu rodinného života. Ať nám Nazaret ukáže, co je to rodina, co znamená její společenství v lásce; jak závažná a prostá je její krása, jak posvátná a nedotknutelná je její povaha… Posléze se tu učíme práci. Ty, nazaretské sídlo, domove „tesařova Syna“! Zde si především přejeme pochopit a oslavit sice přísný, leč spasitelný zákon lidské práce… Zde chceme konečně pozdravit dělníky na celém světě a ukázat jim velký vzor, našeho Pána Ježíše Krista, božského bratra.“⁷⁴⁸

#

534 Nalezení Ježíše v chrámě⁷⁴⁹ je jediná událost, která přerušuje mlčení evangelií o letech Ježíšova skrytého života. Ježíš zde dává nahlédnout do tajemství svého naprostého zasvěcení se poslání, jež vyplývá z jeho božského synovství: „Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49). Maria a Josef „jeho slovu nerozuměli“, ale přijali je s vírou a Maria „to všechno uchovávala ve svém srdci“ (Lk 2,51) po celá ta dlouhá léta, kdy Ježíš zůstával skryt v mlčení obyčejného života.

Tajemství Ježíšova veřejného života

JEŽÍŠŮV KŘEST

#

535 Počátkem⁷⁵⁰ Ježíšova veřejného života je jeho křest od Jana v řece Jordánu.⁷⁵¹ Jan hlásal „křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy“ (Lk 3,3). Přichází zástup hříšníků, celníků a vojáků,⁷⁵² farizeů, saduceů⁷⁵³ a nevěstek⁷⁵⁴ a dávají se od něho pokřtít. A tu se objeví Ježíš. Křtitel váhá, Ježíš naléhá: přijímá křest. V tom Duch svatý v podobě holubice sestupuje na Ježíše a „hlas z nebe“ říká: „Toto je můj milovaný Syn.“⁷⁵⁵ Tak se Ježíš ukázal („Epifanie“) jako Mesiáš Izraele a Boží Syn.

#

536 Při tomto křtu Ježíš přijal a zahájil své poslání trpícího Služebníka. Dává se započítat mezi hříšníky;⁷⁵⁶ už je „Boží beránek, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29); už předjímá „křest“ své krvavé smrti.⁷⁵⁷ Již přichází, „aby zcela splnil Boží vůli“ (Mt 3,15); plně se podřizuje vůli svého Otce: přijímá z lásky křest smrti na odpuštění našich hříchů.⁷⁵⁸ Na toto přijetí odpovídá Otcův hlas, kterým projevuje své zalíbení ve svém Synu.⁷⁵⁹ Duch, kterého Ježíš má v plnosti od samého početí, na něm spočine.⁷⁶⁰ Ježíš pak bude zdrojem Ducha pro všechno lidstvo. Při Ježíšově křtu „se otevřelo nebe“ (Mt 3,16), které kdysi uzavřel Adamův hřích, a vody jsou posvěceny sestoupením Ježíše a Ducha svatého jako předzvěst nového stvoření.

#

537 Křtem je křesťan svátostně připodobněn Ježíši, který svým křtem předjímá svou smrt a své vzkříšení; křesťan má vstoupit do tohoto tajemství pokorného ponížení a pokání, má s Ježíšem sestoupit do vody, aby spolu s ním vystoupil a znovu se narodil z vody a z Ducha, aby se v Synu stal milovaným synem Otce a „žil novým životem“ (Řím 6,4).

Křtem sestupme do hrobu společně s Kristem, abychom mohli také spolu s ním vstát z mrtvých; sestupme s ním, abychom mohli spolu s ním vystoupit; vystupme s ním, abychom mohli být v něm oslaveni.“⁷⁶¹

Všechno, co se událo v Kristu, nám dává pochopit, že po ponoření do vody na nás z výše sestupuje Duch svatý a že se stáváme Božími dětmi, protože si nás hlas Otce osvojil.⁷⁶²

JEŽÍŠOVO POKUŠENÍ

#

538 Evangelia mluví o čase Ježíšovy samoty na poušti, ihned po křtu, který přijal od Jana: „Vyveden“ Duchem na poušť, Ježíš tam zůstává čtyřicet dní bez jídla; žije mezi dravou zvěří a andělé mu slouží.⁷⁶³ Na konci této doby ho satan třikrát pokouší tím, že podrobuje zkoušce jeho synovský vztah k Bohu. Ježíš odrazí tyto útoky, které jsou opakováním Adamova pokušení v ráji a pokušení Izraele na poušti, a ďábel se od něho vzdálí „až do určeného času“ (Lk 4,13).

#

539 Evangelisté nám odhalují spásný význam této tajemné události. Ježíš je nový Adam, který zůstal věrný, zatímco první Adam podlehl pokušení. Ježíš dokonale plní povolání Izraele: na rozdíl od těch, kteří v minulosti pokoušeli Boha na poušti během čtyřiceti let,⁷⁶⁴ Kristus se projevuje jako Boží služebník, naprosto poslušný božské vůle. Tak Ježíš vítězí nad ďáblem: „spoutal siláka“, aby mu vzal jeho kořist.⁷⁶⁵ Ježíšovo vítězství nad pokušením na poušti předjímá vítězství v utrpení, svrchovanou poslušnost jeho synovské lásky k Otci.

#

540 Ježíšovo pokušení ukazuje, jaké je mesiášské poslání Božího Syna v protikladu k tomu, jaké mu navrhuje satan a jaké by mu chtěli přikládat lidé.⁷⁶⁶ Proto Kristus zvítězil nad pokušitelem pro nás: „Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“ (Žid 4,15). Církev se každý rok připojuje k tajemství Ježíše na poušti čtyřicetidenní postní dobou.

„PŘIBLÍŽILO SE BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ“

#

541 „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangeliu““ (Mk 1,14-15). „Aby Kristus splnil Otcovu vůli, uvedl v život nebeské království na zemi.“⁷⁶⁷ A Otcova vůle je „povznést lidi k účasti na Božím životě“.⁷⁶⁸ Činí to tak, že shromažďuje lidi kolem svého Syna, Ježíše Krista. Toto shromáždění je Církev, která na zemi představuje „klíčení a počátek“ Božího království.⁷⁶⁹

#

542 Kristus je středem tohoto shromáždění lidí v „Boží rodině“. Svolává je k sobě svým slovem, svými „znameními“, kterými se projevuje Boží království, rozesláním svých učedníků. Příchod svého království uskuteční Kristus především velkým tajemstvím svých Velikonoc: svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním. „A já, až budu ze země vyvýšen, přitáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). „Všichni lidé jsou voláni k této jednotě s Kristem.“⁷⁷⁰

HLÁSÁNÍ BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ

#

543 Všichni lidé jsou povoláni vstoupit do Království. Toto mesiášské Království bylo nejprve hlásáno izraelským synům,⁷⁷¹ a je určeno přijmout lidi ze všech národů.⁷⁷² Kdo se tam chce dostat, musí přijmout Ježíšovo slovo:

„Slovo Páně se přirovnává k semeni, které se zasévá na poli: kdo je poslouchají s vírou a přiřadí se ke malému Kristovu stádu, přijali už Království. Semeno potom svou vlastní silou vzklíčí a roste až do doby žní.“⁷⁷³

#

544 Království patří chudým a maličkým, totiž těm, kteří je přijali s pokorným srdcem. Ježíš je poslán, aby „přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18).⁷⁷⁴ Prohlašuje, že je jim blaze, neboť „jejich je nebeské království“ (Mt 5,3); Otec se zalíbilo zjevit „maličkým“ to, co zůstává skryto před moudrými a rozumnými.⁷⁷⁵ Ježíš sdílí život chudých, od jeslí až po kříž; zná hlad,⁷⁷⁶ žízeň⁷⁷⁷ a nedostatek.⁷⁷⁸ Ba dokonce se ztotožňuje s chudými všeho druhu a činorodou lásku k nim klade jako podmínku pro vstup do jeho království.⁷⁷⁹

#

545 Ježíš zve hříšníky ke stolu království: „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17).⁷⁸⁰ Vyzývá je k obrácení, bez něhož nelze vejít do království, ale slovem i skutkem jim ukazuje bezmezné milosrdenství svého Otce k nim⁷⁸¹ a nesmírnou „radost v nebi nad jedním hříšníkem, který se obrátí“ (Lk 15,7). Nejvyšším důkazem této lásky bude obětování vlastního života „na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).

#

546 Ježíš volá ke vstupu do království prostřednictvím podobenství, která jsou příznačným prvkem jeho učení.⁷⁸² Jimi zve na královskou hostinu,⁷⁸³ ale také žádá radikální volbu: kdo chce získat království, musí „prodat“ všechno;⁷⁸⁴ slova nestačí, je třeba činů.⁷⁸⁵ Podobenství jsou pro člověka jako zrcadla: přijme slovo jako skalnatá půda nebo jako dobrá země?⁷⁸⁶ Co člověk udělá se svěřenými hřivnami?⁷⁸⁷ Skrytým jádrem podobenství je Ježíš a přítomnost království v tomto světě. Je třeba vstoupit do království, to je stát se Kristovým učedníkem, aby člověk „poznal tajemství nebeského království“ (Mt 13,11). Pro ty, „kdo jsou vně“,⁷⁸⁸ zůstává všechno hádankou.⁷⁸⁹

ZNAMENÍ BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ

#

547 Ježíš doprovází svá slova mnoha „mocnými činy, divy a znameními“ (Sk 2,22), které ukazují, že v něm je už království přítomno. Dosvědčují, že Ježíš je ohlašovaný Mesiáš.⁷⁹⁰

#

548 Znamení, která Ježíš koná, svědčí o tom, že ho poslal Otec.⁷⁹¹ Tato znamení vyzývají lidi, aby v něj uvěřili.⁷⁹² Těm, kteří se k němu obracejí s vírou, uděluje to, oč prosí.⁷⁹³ A tak zázraky posilují víru v toho, který koná dílo svého Otce: dosvědčují, že On je Boží Syn.⁷⁹⁴ Mohou však být důvodem k pohoršení.⁷⁹⁵ Nesměřují k ukojení zvědavosti nebo touhy po něčem kouzelném. Navzdory jeho tak zřejmým zázrakům někteří Ježíše odmítají;⁷⁹⁶ ba dokonce ho obviňují, že to dělá pomocí zlých duchů.⁷⁹⁷

#

549 Ježíš vykonal jasná mesiášská znamení tím, že osvobodil některé lidi od pozemského zla hladu,⁷⁹⁸ nespravedlnosti,⁷⁹⁹ nemoci a smrti;⁸⁰⁰ nicméně nepřišel odstranit všechna vezdejší zla,⁸⁰¹ nýbrž osvobodit lidi od nejtěžšího otroctví: totiž od hříchu,⁸⁰² který jim brání v jejich povolání Božích dětí a po lidské stránce je nejrůznějším způsobem zotročuje.

#

550 Příchod Božího království je porážkou satanova království:⁸⁰³ „Jestliže však vyháním zlé duchy s pomocí Božího Ducha, pak už k vám přišlo Boží království“ (Mt 12,28). Ježíšova vymítání (exorcismy) osvobozují lidi od nadvlády démonů.⁸⁰⁴ Předjímají Ježíšovo veliké vítězství nad „vládcem tohoto světa“ (Jan 12,31). Boží království bude s konečnou platností nastoleno Kristovým křížem: „Regnavit a ligno Deus“ (Bůh vládne z kříže).⁸⁰⁵

„KLÍČE KRÁLOVSTVÍ“

#

551 Hned na počátku svého veřejného života si Ježíš vybírá dvanáct mužů, aby byli s ním a podíleli se na jeho poslání;⁸⁰⁶ dává jim podíl na své moci a posílá je „hlásat Boží království a uzdravovat“ (Lk 9,2). Zůstávají navždy spojeni s Kristovým královstvím a on pak skrze ně vede Církev:

„A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království, sedět na trůně a soudit dvanáct izraelských kmenů“ (Lk 22,29-30).

#

552 Šimon Petr zaujímá ve sboru dvanácti první místo.⁸⁰⁷ Ježíš mu svěřil jedinečné poslání. Díky zjevení od Otce Petr vyznal: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Náš Pán mu tehdy řekl: „Ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou“ (Mt 16,18). Kristus, „živý kámen“ (1 Petr 2,4), zajišťuje své Církvi, postavené na Petrovi, vítězství nad mocnostmi smrti. Petr, pro víru, kterou vyznal, zůstane neotřesitelnou skálou Církve. Jeho posláním bude střežit neporušenost této víry a posilovat v ní své bratry.⁸⁰⁸

#

553 Ježíš udělil Petrovi zvláštní moc: „Tobě dám klíče od království nebeského: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 16,19). „Moc klíčů“ označuje autoritu, která vládne nad Božím domem, jímž je Církev. Ježíš, „dobrý pastýř“ (Jan 10,11), potvrdil toto pověření po svém zmrtvýchvstání: „Pas moje ovce“ (Jan 21,15-17). Moc „svazovat a rozvazovat“ (odmítat a přijímat) označuje pravomoc k rozhřešování hříchů, k pronášení soudů ve věcech nauky a k disciplinárním rozhodnutím v Církvi. Ježíš udělil tuto pravomoc Církvi skrze službu apoštolů,⁸⁰⁹ zvláště Petra, jemuž jedinému výslovně svěřil klíče království.

#

554 Ode dne, v němž Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého, Mistr „začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět… že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen“ (Mt 16,21). Petr toto oznámení odmítá,⁸¹⁰ ostatní to vůbec nechápou.⁸¹¹ A do této souvislosti zapadá tajemná epizoda Ježíšova proměnění⁸¹² na vysoké hoře před třemi svědky, které si vybral: Petrem, Jakubem a Janem. Ježíšova tvář i jeho šat zazáří oslnivým světlem, objevují se Mojžíš a Eliáš a mluví „o jeho cestě, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě“ (Lk 9,31). Zastíní je oblak a hlas z nebe říká: „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk 9,35).

#

555 Ježíš na okamžik ukazuje svou božskou slávu a tím potvrzuje Petrovo vyznání. Zjevuje také, že k tomu, aby „vešel do své slávy“ (Lk 24,26), musí projít skrze kříž v Jeruzalémě. Mojžíš a Eliáš kdysi viděli Boží slávu na hoře; Zákon a proroci ohlašovali Mesiášovo utrpení.⁸¹³ Ježíšovo utrpení je skutečně Otcova vůle: Syn jedná jako Boží služebník.⁸¹⁴ Oblak označuje přítomnost Ducha svatého: „Zjevila se celá Trojice: Otec v hlasu, Syn v člověku, Duch v zářivém oblaku:“⁸¹⁵

„Proměnil ses na hoře a tvoji učedníci, pokud toho byli schopni, patřili na tvou slávu, Kriste, Bože, aby pochopili, až tě uvidí ukřižovaného, že tvé utrpení je dobrovolné, a aby hlásali světu, že ty jsi opravdu vyzařování Otce.“⁸¹⁶

#

556 Na prahu veřejného života: křest; na prahu Velikonoc: proměnění. Ježíšovým křtem „bylo vyhlášeno tajemství našeho prvního znovuzrození“: náš křest; proměnění „je svátost druhého znovuzrození“: naše vzkříšení.⁸¹⁷ A již nyní se podílíme na Pánově vzkříšení skrze Ducha svatého, který působí ve svátostech Kristova Těla. Proměnění nám dává předchuť Kristova slavného příchodu, který „přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené“ (Fil 3,21). Také nám však připomíná, že „do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme“ (Sk 14,12):

„Petr to ještě nepochopil, když chtěl žít s Kristem na hoře. Toto štěstí ti, Petře, Kristus vyhradil až po smrti. Teď však ti sám říká: Sestup dolů, aby ses namáhal na zemi, abys sloužil na zemi, abys byl pohrdán, abys byl na zemi ukřižován. Život sestoupil, aby se nechal zabít; Chléb sestoupil, aby pociťoval hlad; Cesta sestoupila, aby zakoušela únavu pochodu; Pramen sestoupil, aby měl žízeň – a ty nechceš trpět?“⁸¹⁸

JEŽÍŠ VSTUPUJE DO JERUZALÉMA

#

557 „Když se přibližovala doba, kdy měl být vzat ze světa vzhůru, pevně se Ježíš rozhodl jít do Jeruzaléma“ (Lk 9,51).⁸¹⁹ Tímto rozhodnutím naznačil, že vystupuje do Jeruzaléma a je ochoten zemřít. Třikrát už předpověděl své utrpení a své vzkříšení.⁸²⁰ Když směřoval k Jeruzalému, řekl: „Není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém“ (Lk 13,33).

#

558 Ježíš připomíná umučení proroků, kteří byli v Jeruzalémě zabiti.⁸²¹ Přesto nepřestává vyzývat Jeruzalém, aby se kolem něho shromáždil: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste!“ (Mt 23,37b). Když už má Jeruzalém na dohled, Ježíš pláče nad městem a ještě jednou vyjádří touhu svého srdce: „Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji! Nyní však je to tvým očím skryté“ (Lk 19,41-42).

JEŽÍŠŮV DO JERUZALÉMA VSTUPUJE JAKO MESIÁŠ

#

559 Jak přijme Jeruzalém svého Mesiáše? I když se Ježíš vždycky vyhýbal snahám lidu provolat ho králem,⁸²² volí přesto čas a podrobně připravuje svůj mesiášský vstup do města „svého předka Davida“ (Lk 1,32).⁸²³ Je pozdravován jako Davidův syn, ten, který přináší spásu („Hosanna“ znamená: „Nuže, spas!“, „Dej nám spásu!“). A nyní „Král slávy“ (Ž 24,7-10) vjíždí do svého města na oslátku:⁸²⁴ nedobývá Siónskou dceru, obraz své Církve, ani lstí, ani násilím, nýbrž pokorou, jež vydává svědectví pravdě.⁸²⁵ Proto jsou toho dne poddanými jeho království děti⁸²⁶ a „Boží chudí“, kteří ho s jásotem pozdravují, jako ho andělé ohlašovali pastýřům.⁸²⁷ Jejich volání „Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu“ (Ž 118,26), přebírá Církev v „Sanctus“ eucharistické liturgie jako úvod k památce Veliké noci Páně.

#

560 Ježíšův vjezd do Jeruzaléma totiž ukazuje, že přichází Království, které se KrálMesiáš chystá uskutečnit Velikou nocí (paschou – přechodem) své smrti a vzkříšení. Oslavou Ježíšova vstupu do Jeruzaléma, na Květnou neděli, liturgie Církve zahajuje Svatý týden.

Souhrn

#

561 „Celý Kristův život byl trvalým učením: jeho mlčení, jeho zázraky, jeho skutky, jeho modlitba, jeho láska k člověku, jeho přednostní lásky k malým a chudým, bezvýhradné přijetí oběti na kříži pro spásu světa, jeho vzkříšení, to vše je uskutečněním jeho slova a naplněním zjevení.“⁸²⁸

#

562 Kristovi učedníci se mu musí připodobnit, dokud v nich nebude dotvořen.⁸²⁹ „Proto se zapojujeme do tajemných událostí jeho života, připodobňujeme se mu, spolu s ním umíráme a vstáváme z mrtvých – až do chvíle, kdy s ním budeme vládnout.“⁸³⁰

#

563 Ať už jako pastýři nebo mudrci, zde na zemi se nemůžeme setkat s Bohem, leč že poklekneme před betlémskými jeslemi a budeme se mu klanět, skrytému ve slabém dítěti.

#

564 Ježíš nám dává příklad svatosti v každodenním životě rodiny a práce svou poslušností vůči Marii a Josefovi, stejně jako svou pokornou prací během dlouhých let v Nazaretě.

#

565 Ježíš je od počátku svého veřejného života, ve chvíli svého křtu „Služebníkem“, který je zcela zasvěcen vykupitelskému dílu, jež se naplní ve „křtu“ jeho utrpení.

#

566 Pokušení na poušti ukazuje Ježíše, pokorného Mesiáše, který vítězí nad satanem svým bezvýhradným souhlasem s plánem spásy, jak to chtěl Otec.

#

567 Nebeské království byla na zemi zahájeno Kristem. „Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti.“⁸³¹ Církev je zárodek a počátek tohoto království, jehož klíče jsou svěřeny Petrovi.

#

568 Ježíšovo proměnění mělo upevnit víru apoštolů před počátkem utrpení: výstup na „vysokou ho- ru“ připravuje výstup na Kalvárii. Kristus, hlava Církve, ukazuje to, co obsahuje jeho Tělo a co vyzařuje ve svátostech: „naději na věčnou spásu“ (Kol 1,27).⁸³²

#

569 Ježíš vystupoval do Jeruzaléma dobrovolně, přestože věděl, že tam podstoupí násilnou smrt pro odpor hříšníků.⁸³³

#

570 Ježíšův vjezd do Jeruzaléma ukazuje příchod království, které se Král-Mesiáš, přivítaný ve svém městě dětmi a pokornými srdcem, chystá uskutečnit „paschou“ své smrti a vzkříšení.

---

590. Sv. Řehoř z Nyssy, Oratio catechetica, 15: PG 45, 48B.↩︎

591. Srov. Dt 6,4-5.↩︎

592. Srov. Mk 8,34.↩︎

593. Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,19,1.↩︎

594. Sv. Atanáš, De incarnatione, 54,3: PG 25, 192B.↩︎

595. „Unigenitus Dei filius, suae divinitatis volens nos esse participes, naturam nostram assumpsit, ut homines deos faceret factus homo“, sv. Tomáš Akvinský, Opusculum 57 in festo Corporis Christi, 1.↩︎

596. Srov. Denní modlitba Církve, kantikum, I. nešpory v neděli.↩︎

597. Žid 10,5-7; cituje i Ž 40,7-9 (LXX).↩︎

598. Srov. 1 Jan 4,2-3; 1 Jan 7.↩︎

599. První nicejský koncil: DS 130.↩︎

600. První nicejský koncil: DS 126.↩︎

601. Efezský koncil: DS 250.↩︎

602. Efezský koncil: DS 251.↩︎

603. Chalcedonský koncil: DS 301-302.↩︎

604. Druhý cařihradský koncil: DS 424.↩︎

605. Srov. už koncil v Efezu: DS 255.↩︎

606. Srov. Druhý cařihradský koncil: DS 424.↩︎

607. Druhý cařihradský koncil: DS 432.↩︎

608. Denní modlitba Církve, antifona k Zachariášovu kantiku, ranní chvály 1. ledna; srov. sv. Lev Veliký, Sermones, 21,2-3: PL 54, 192A.↩︎

609. Byzantská liturgie, Tropář „O monogenis“.↩︎

610. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.↩︎

611. Srov. Jan 14,9-10.↩︎

612. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.↩︎

613. Srov. Damas I., Dopis východním biskupům: DS 149.↩︎

614. Srov. Mk 6,38; 8,27; Jan 11,34 atd.↩︎

615. Srov. sv. Řehoř Veliký, dopis Sicut aqua: DS 475.↩︎

616. Sv. Maxim Vyznavač, Questiones et dubia, 66: PG 90, 840A.↩︎

617. Srov. Mk 14,36; Mt 11,27; Jan 1,18; 8,55 atd.↩︎

618. Srov. Mk 2,8; Jan 2,25; 6,61 atd.↩︎

619. Srov. Mk 8,31; 9,31; 10,33-34; 14,18-20.26-30.↩︎

620. Srov. Mk 13,32.↩︎

621. Srov. Sk 1,7.↩︎

622. Třetí cařihradský koncil (681).↩︎

623. Srov. 3. cařihradský koncil (681): DS 556-559.↩︎

624. Třetí cařihradský koncil (681): DS 556.↩︎

625. Srov. lateránský koncil (649): DS 504.↩︎

626. Druhý nicejský koncil (787): DS 600-603.↩︎

627. Římský misál, Preface 2. o Narození Páně.↩︎

628. Druhý nicejský koncil (787): DS 601.↩︎

629. Srov. Jan 19,34.↩︎

630. Pius XII., encyklika Haurietis aquas: DS 3924; srov. také encyklika Mystici corporis: DS 3812.↩︎

631. Srov. Jan 16,14-15.↩︎

632. Srov. Mt 1,20; Lk 1,35.↩︎

633. Srov. Lk 2,8-20.↩︎

634. Srov. Mt 2,1-12.↩︎

635. Srov. Jan 1,31-34.↩︎

636. Srov. Jan 2,11.↩︎

637. Srov. Žid 10,5.↩︎

638. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 55.↩︎

639. Srov. Gn 3,15.↩︎

640. Srov. Gn 3,20.↩︎

641. Srov. Gn 18,10-14; 21,1-2.↩︎

642. Srov. 1 Kor 1,27.↩︎

643. Srov. 1 Sam 1.↩︎

644. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 55.↩︎

645. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 56.↩︎

646. Srov. Lk 1,28.↩︎

647. Pius IX., bula Ineffabilis Deus: DS 2803.↩︎

648. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 56.↩︎

649. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 53.↩︎

650. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 56.↩︎

651. Srov. Lk 1,28-37.↩︎

652. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 56.↩︎

653. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 56; srov. sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,22,4.↩︎

654. Srov. Mt 13,55.↩︎

655. Srov. efenzský koncil: DS 251.↩︎

656. Srov. DS 10-64.↩︎

657. Lateránský koncil (649): DS 503.↩︎

658. Srov. Řím 1,3.↩︎

659. Srov. Jan 1,13.↩︎

660. Sv. Ignác Antiocijský, List Smyrňanům, 1-2.↩︎

661. Srov. Mt 1,18-25; Lk 1,26-38.↩︎

662. Srov. Lk 1,34.↩︎

663. Iz 7,14; podle řeckého překladu Mt 1,23.↩︎

664. Srov. sv. Justin, Dialogos cum tryphone Judaeo, 99,7; Origenes, Contra Celsum, 1,32.69; atd.↩︎

665. První vatikánský koncil: DS 3016.↩︎

666. Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Ephesios, 19,1; srov. 1 Kor 2,8.↩︎

667. Srov. 2. cařihradský koncil: DS 427.↩︎

668. Srov. sv. Lev Veliký, dopis Lectis dilectionis tuae: DS 291; Pelagius I., dopis Humani generis: DS 442; lateránský koncil (649): DS 503; 16. toledský koncil: DS 571; Pius IV., konstituce Cum quorumdam hominum: DS 1880.↩︎

669. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 57.↩︎

670. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 52.↩︎

671. Srov. Mk 3,31-35; 6,3; 1 Kor 9,5; Gal 1,19.↩︎

672. Srov. Mt 27,56.↩︎

673. Srov. Gn 13,8; 14,16; 29,15 atd.↩︎

674. Srov. Jan 19,26-27; Sk 12,17.↩︎

675. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 63.↩︎

676. Srov. Lk 2,48-49.↩︎

677. Koncil ve Friuli (796): DS 619.↩︎

678. Srov. 1 Kor 15,45.↩︎

679. Srov. Kol 1,18.↩︎

680. Srov. Jan 3,9.↩︎

681. Srov. 2 Kor 11,2.↩︎

682. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 63 a 1 Kor 7,34-35.↩︎

683. Sv. Augustin, De sancta virginitate, 3: PL 40, 398.↩︎

684. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 63.↩︎

685. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 64.↩︎

686. Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 103.↩︎

687. Sv. Augustin, Sermones, 186,1: PL 38, 999.↩︎

688. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 56.↩︎

689. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III,30,1.↩︎

690. Srov. Jan 20,30.↩︎

691. Srov. Mk 1,1; Jan 21,24.↩︎

692. Srov. Lk 2,7.↩︎

693. Srov. Mt 27,48.↩︎

694. Srov. Jan 20,7.↩︎

695. Srov. Žid 10,5-7.↩︎

696. Srov. Ef 1,7; Kol 1,13-14; 1 Petr 1,18-19.↩︎

697. Srov. 2 Kor 8,9.↩︎

698. Srov. Lk 2,51.↩︎

699. Srov. Jan 15,3.↩︎

700. Srov. Iz 53,4.↩︎

701. Srov. Řím 4,25.↩︎

702. Srov. sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,18,1.↩︎

703. Srov. sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,18,7; srov. 2,22,4.↩︎

704. Jan Pavel II., encyklika Redemptor hominis, 11.↩︎

705. Srov. Řím 15,5; Fil 2,5.↩︎

706. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 38.↩︎

707. Srov. Jan 13,15.↩︎

708. Srov. Lk 11,1.↩︎

709. Srov. Mt 5,11-12.↩︎

710. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22.↩︎

711. Sv. Jan Eudes, Tractatus de regno Iesu: srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení v pátek 33. týdne.↩︎

712. Srov. Sk 13,24.↩︎

713. Srov. Mt 3,3.↩︎

714. Srov. Lk 7,26.↩︎

715. Srov. Mt 11,13.↩︎

716. Srov. Sk 1,22; Lk 16,16.↩︎

717. Srov. Lk 1,41.↩︎

718. Srov. Mk 6,17-29.↩︎

719. Srov. Zj 22,17.↩︎

720. Srov. Lk 2,6-7.↩︎

721. Srov. Lk 2,8-20.↩︎

722. Kontakion Romana Melodika.↩︎

723. Srov. Mt 18,3-4.↩︎

724. Srov. Mt 23,12.↩︎

725. Srov. Jan 1,13.↩︎

726. Srov. Gal 4,19.↩︎

727. Denní modlitba Církve, 1. antifona II. nešpor v oktávu Narození Páně.↩︎

728. Srov. Lk 2,21.↩︎

729. Srov. Gal 4,4.↩︎

730. Srov. Kol 2,11-13.↩︎

731. Srov. Denní modlitba Církve, antifona ke kantiku Panny Marie, II. nešpory Zjevení Páně.↩︎

732. Srov. Mt 2,1.↩︎

733. Srov. Mt 2,2.↩︎

734. Srov. Nm 24,17; Zj 22,16.↩︎

735. Srov. Nm 24,17-19.↩︎

736. Srov. Jan 4,22.↩︎

737. Srov. Mt 2,4-6.↩︎

738. Sv. Lev Veliký, Sermones, 23: PL 54, 224B; Denní modlitba Církve, 2. čtení o Zjevení Páně.↩︎

739. Srov. Římský misál, Velikonoční vigilie, modlitba po třetím čtení.↩︎

740. Srov. Lk 2,22-39.↩︎

741. Srov. Ex 13,12-13.↩︎

742. Srov. Mt 2,13-18.↩︎

743. Srov. Jan 15,20.↩︎

744. Srov. Mt 2,15.↩︎

745. Srov. Oz 11,1.↩︎

746. Srov. Gal 4,4.↩︎

747. Srov. Řím 5,19.↩︎

748. Pavel VI., promluva 5. ledna 1964 v Nazaretě; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení o svátku Svaté Rodiny.↩︎

749. Srov. Lk 2,41-52.↩︎

750. Srov. Lk 3,23.↩︎

751. Srov. Sk 1,22.↩︎

752. Srov. Lk 3,10-14.↩︎

753. Srov. Mt 3,7.↩︎

754. Srov. Mt 21,32.↩︎

755. Srov. Mt 3,13-17.↩︎

756. Srov. Iz 53,12.↩︎

757. Srov. Mk 10,38; Lk 12,50.↩︎

758. Srov. Mt 26,39.↩︎

759. Srov. Lk 3,22; Iz 42,1.↩︎

760. Srov. Jan 1,32-33; srov. Iz 11,2.↩︎

761. Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 40,9: PG 36, 369B.↩︎

762. Sv. Hilarius, In evangekium Matthaei, 2: PL 9, 927.↩︎

763. Srov. Mk 1,12-13.↩︎

764. Srov. Ž 95,10.↩︎

765. Srov. Mk 3,27.↩︎

766. Srov. Mt 16,21-23.↩︎

767. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 5.↩︎

768. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 2.↩︎

769. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 5.↩︎

770. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 3.↩︎

771. Srov. Mt 10,5-7.↩︎

772. Srov. Mt 8,11; 28,19.↩︎

773. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 5.↩︎

774. Srov. Lk 7,22.↩︎

775. Srov. Mt 11,25.↩︎

776. Srov. Mk 2,23-26; Mt 21,18.↩︎

777. Srov. Jan 4,6-7; 19,28.↩︎

778. Srov. Lk 9,58.↩︎

779. Srov. Mt 25,31-46.↩︎

780. Srov. 1 Tim 1,15.↩︎

781. Srov. Lk 15,11-32.↩︎

782. Srov. Mk 4,33-34.↩︎

783. Srov. Mt 22,1-14.↩︎

784. Srov. Mt 13,44-45.↩︎

785. Srov. Mt 21,28-32.↩︎

786. Srov. Mt 13,3-9.↩︎

787. Srov. Mt 25,14-30.↩︎

788. Srov. Mk 4,11.↩︎

789. Srov. Mt 13,10-15.↩︎

790. Srov. Lk 7,18-23.↩︎

791. Srov. Jan 5,36; 10,25.↩︎

792. Srov. Jan 10,38.↩︎

793. Srov. Mk 5,25-34; 10,52 atd.↩︎

794. Srov. Jan 10,31-38.↩︎

795. Srov. Mt 11,6.↩︎

796. Srov. Jan 11,47-48.↩︎

797. Srov. Mk 3,22.↩︎

798. Srov. Jan 6,5-15.↩︎

799. Srov. Lk 19,8.↩︎

800. Srov. Mt 11,5.↩︎

801. Srov. Lk 12,13-14; Jan 18,36.↩︎

802. Srov. Jan 8,34-36.↩︎

803. Srov. Mt 12,26.↩︎

804. Srov. Lk 8,26-39.↩︎

805. Hymnus „Vexilla Regis“.↩︎

806. Srov. Mk 3,13-19.↩︎

807. Srov. Mk 3,16; Lk 24,34; 1 Kor 15,5.↩︎

808. Srov. Lk 22,32.↩︎

809. Srov. Mt 18,18.↩︎

810. Srov. Mt 16,22-23.↩︎

811. Srov. Mt 17,23; Lk 9,45.↩︎

812. Srov. Mt 17,1-8; 2 Petr 1,16-18.↩︎

813. Srov. Lk 24,27.↩︎

814. Srov. Iz 42,1.↩︎

815. „Tota Trinitas apparuit: Pater in voce; Filius in homine, Spiritus in nube clara“, sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III,45,4 ad 2.↩︎

816. Byzantská liturgie, Kontakion svátku Proměnění.↩︎

817. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III,45,4 ad 2.↩︎

818. Sv. Augustin, Sermones, 78,6: PL 38, 492-493.↩︎

819. Srov. Jan 13,1.↩︎

820. Srov. Mk 8,31-33; 9,31-32; 10,32-34.↩︎

821. Srov. Mt 23,37a.↩︎

822. Srov. Jan 6,15.↩︎

823. Srov. Mt 21,1-11.↩︎

824. Srov. Zach 9,9.↩︎

825. Srov. Jan 18,37.↩︎

826. Srov. Mt 21,15-16; Ž 8,3.↩︎

827. Srov. Lk 19,38; 2,14.↩︎

828. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Catechesi tradendae, 9.↩︎

829. Srov. Gal 4,19.↩︎

830. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 7.↩︎

831. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 5.↩︎

832. Sv. Lev Veliký, Sermones, 51,3: PL 54, 310 C.↩︎

833. Srov. Žid 12,3.↩︎