3.1 První kapitola
Velikonoční tajemství v čase církve

3.1.1 1. článek
Liturgie – dílo nejsvětější trojice

Otec, zdroj a cíl liturgie
#

1077 „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném Synu“ (Ef 1,3-6).

#

1078 Žehnání je božský úkon, který dává život, jehož pramenem je Otec. Jeho požehnání je zároveň slovo i dar („bene-dictio“, „eu-logia“). U člověka tento výraz znamená klanění a odevzdání sama sebe svému Stvořiteli v díkůvzdání.

#

1079 Od počátku až do konce časů je celé Boží dílo požehnáním. Od liturgického hymnu prvního stvoření až po zpěvy o nebeském Jeruzalémě hlásají inspirovaní autoři plán spásy jako nesmírné Boží požehnání.

#

1080 Na počátku Bůh žehná živým bytostem, zvláště muži a ženě. Smlouva s Noemem a se všemi živými bytostmi obnovuje toto požehnání plodnosti, navzdory hříchu člověka, kvůli němuž je půda „zlořečená“ (prokletá). Avšak počínaje Abrahámem proniká božské požehnání do lidských dějin, které směřovaly ke smrti, aby v nich podnítilo vzestup k ži votu, k jeho zdroji: vírou „otce věřících“, který dostává požehnání, začínají dějiny spásy.

#

1081 Božská požehnání se projevují v podivuhodných událostech spásného dosahu: narození Izáka, vyjití z Egypta (pascha a exodus), darování Zaslíbené země, vyvolení Davida, přítomnost Boha v chrámě, očistné vyhnanství a návrat „malého zbytku“. Zákon, proroci a žalmy, z nichž je utkána liturgie Vyvoleného národa, připomínají tato božská požehnání a zároveň na ně odpovídají chvalozpěvy a díkůčiněním.

#

1082 Boží požehnání se plně zjevuje a sdílí v liturgii Církve: Otec je uznáván a adorován jako Zdroj a cíl všech požehnání v díle stvoření a spásy; ve svém Slově, které se pro nás vtělilo, pro nás zemřelo a vstalo z mrtvých, nás zahrnuje svým požehnáním a skrze ně vylévá do našich srdcí dar, v němž jsou všechny dary: Ducha svatého.

#

1083 Tak je pochopitelný dvojí rozměr křesťanské liturgie jako odpověď víry a lásky na „duchovní požehnání“, kterým nás obdařuje Otec. Z jedné strany Církev, spojená se svým Pánem „v Duchu svatém“ (Lk 10,21), děkuje Otci za „jeho nevýslovný dar“ (2 Kor 9,15) klaněním, chválou a díkůvzdáním. Z druhé strany Církev nepřestává až do úplného dovršení Božího plánu přinášet Otci „oběť vlastních darů“ a naléhavě prosit, aby seslal Ducha svatého na tyto dary, na Církev samu, na věřící a na celý svět k tomu, aby skrze společenství smrti a vzkříšení Krista Velekněze a mocí Ducha svatého tato božská požehnání přinášela plody života ke chvále a slávě jeho milosti (srov. Ef 1,6).

Kristovo dílo v liturgii
KRISTUS OSLAVOVANÝ…
#

1084 Kristus „sedící po pravici Otce“, odkud vylévá Ducha svatého do svého Těla, kterým je Církev, působí nyní prostřednictvím svátostí, jež sám ustanovil, aby udílel svou milost. Svátosti jsou vnímatelná znamení (slova a úkony), přístupná našemu současnému chápání. Prostřednictvím Kristova působení a Ducha svatého účinně uskutečňují milost, kterou naznačují.

#

1085 Kristus v liturgii Církve znamená a uskutečňuje hlavně své velikonoční tajemství. Během svého pozemského života Ježíš svým učením ohlašoval a svými skutky předjímal své velikonoční tajemství. Když přišla jeho hodina,1774 prožívá jedinečnou událost dějin, která nepomíjí: Ježíš umírá, je pohřben, vstává z mrtvých a sedí po pravice Otce „jednou provždy“ (Řím 6,10; Žid 7,27; 9,12). Je to skutečná událost, k níž došlo v našich dějinách, a je jedinečná: všechny ostatní události dějin se odehrají jedenkrát a pak pominou, pohlceny minulostí. Kristovo velikonoční tajemství však naopak nemůže zůstat pouze v minulosti, protože Kristus svou smrtí zničil smrt. Všechno, čím Kristus je, a všechno, co vykonal a vytrpěl pro všechny lidi, má účast na božské věčnosti, a tím přesahuje všechny časy a je v nich přítomno. Událost kříže a zmrtvýchvstání zůstává je něco, co stále zůstává a přitahuje všechno k Životu.

… OD DOB APOŠTOLSKÉ CÍRKVE…
#

1086 „Jako Otec poslal Krista, tak Kristus poslal apoštoly a naplnil je Duchem svatým. Měli hlásat evangelium všemu stvoření a zvěstovat, že nás Boží Syn svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním vysvobodil ze satanovy moci a od smrti a převedl do Otcova království. Hlásané dílo spásy však měli také uskutečňovat obětí a svátostmi, které jsou ohniskem všeho liturgického života.“1775

#

1087 Proto zmrtvýchvstalý Kristus uděluje apoštolům svou moc posvěcovat, když jim dává Ducha svatého;1776 tím se apoštolové stávají Kristovými svátostnými znameními: mocí samého Ducha svatého předávají tuto moc svým následovníkům. Tato „apoštolská posloupnost“ je páteří celého liturgického života Církve; je také svátostné povahy, protože je předávána prostřednictvím svátosti kněžského svěcení.

… JE PŘÍTOMNÝ V POZEMSKÉ LITURGII…
#

1088 „Aby uskutečňoval tak velké dílo“ – „rozdávání“ nebo sdílení díla spásy –, „je Kristus stále přítomen ve své Církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť „tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži“, tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v Církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se Církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).“1777

#

1089 „V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, se Kristus vždycky spojuje se svou milovanou Nevěstou Církví. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci.“1778

… JEŽ SE PODÍLÍ NA NEBESKÉ LITURGII
#

1090 „Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na nebeské liturgii. Ta se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. V pozemské liturgii zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. Očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, až se ukáže jako náš život a my se s ním ukážeme ve slávě.“1779

Duch svatý a Církev v liturgii

#

1091 Duch svatý je v liturgii vychovatelem víry Božího lidu, tvůrcem „Mistrovského Božího díla“, kterými jsou svátosti Nové smlouvy. Duch chce a působí v srdci Církve, abychom žili z života vzkříšeného Krista. Když v nás najde odpověď na víru, kterou vzbudil, nastává pravá spolupráce. Díky ní se liturgie stává společným dílem Ducha svatého a Církve.

#

1092 Při tomto svátostném rozdávání Kristova tajemství Duch svatý působí týmž způsobem jako v jiných dobách ekonomie spásy: připravuje Církev na setkání s jejím Pánem; připomíná Krista a představuje ho víře shromáždění; zpřítomňuje Kristovo tajemství svou proměňující mocí; a konečně Duch společenství spojuje Církev s životem a posláním Kristovým.

DUCH SVATÝ PŘIPRAVUJE NA PŘIJETÍ KRISTA
#

1093 Duch svatý naplňuje ve svátostné ekonomii předobrazy Staré smlouvy. Protože Kristova Církev byla „podivuhodně připravována v dějinách izraelského národa a ve „Starém zákoně“,1780 liturgie Církve uchovává jako nedílnou a nenahraditelnou část některé prvky starozákonní bohoslužby tím, že je přijímá za své:

  • hlavně čtení ze Starého zákona;
  • modlitbu žalmů;
  • a především památku spásných událostí a předobrazených skutečností, které dosáhly svého naplnění v Kristově tajemství (zaslíbení a smlouva, odchod z Egypta a velikonoční beránek, království a chrám, vyhnanství a návrat).
#

1094 Právě na této harmonii dvou zákonů1781 se rozvíjí velikonoční katecheze Pána,1782 potom i apoštolů a církevních Otců. Tato katecheze odhaluje, co zůstávalo skryto v liteře (doslovném znění) Starého zákona, totiž Kristovo tajemství. Nazývá se „typologickou“, neboť odhaluje Kristovu novost od „předobrazů“ (typů), které ho ohlašovaly skutky, slovy a symboly první smlouvy. Skrze toto nové čtení v Duchu pravdy, které vychází od Krista, se předobrazy odhalují.1783 Tak potopa a Noemova archa, stejně jako oblak a přechod přes Rudé moře, předobrazovaly spásu skrze křest,1784 voda ze skály byla předobrazem Kristových duchovních darů;1785 mana na poušti pak předobrazem Eucharistie, „pravého chleba z nebe“.1786

#

1095 Proto Církev, zvláště v adventní a postní době a především při velikonoční vigilii, znovu čte a prožívá všechny tyto velké události dějin spásy v „dnes“, tedy v přítomné chvíli své liturgie. To vše však vyžaduje, aby katecheze napomáhala věřícím otevírat se tomuto duchovnímu chápání ekonomie spásy, jak ji liturgie Církve ukazuje a dává nám ji prožívat.

#

1096 Židovská liturgie a křesťanská liturgie. Lepší poznání víry a náboženského života židovského národa, jak se ještě dnes vyznává a žije, může napomáhat k lepšímu pochopení jistých rysů křesťanské liturgie. Pro židy i pro křesťany je Písmo svaté podstatnou částí jejich liturgií: skrze hlásání Božího slova, skrze odpověď na toto slovo, modlitbu chvály a přímluvu za živé i za mrtvé, skrze dovolávání se Božího milosrdenství. Bohoslužba slova, se svou vyhraněnou strukturou, má původ v židovské modlitbě. Denní modlitba Církve a jiné liturgické texty a formule mají v ní své odpovídající vzory, stejně jako samy formule našich nejúctyhodnějších modliteb, včetně modlitby „Otče náš“. I eucharistické modlitby jsou inspirovány vzory židovské tradice. Vztah mezi židovskou a křesťanskou liturgií, ale i rozdílnost jejich obsahu, je zvláště patrný o velkých svátcích liturgického roku, jako jsou Velikonoce. Křesťané i židé slaví Velikonoce: u židů jsou to Velikonoce dějin, zaměřené do budoucnosti; u křesťanů Velikonoce dovršené smrtí a zmrtvýchvstáním Krista, i když ještě v očekávání konečného dokonání.

#

1097 V liturgii Nové smlouvy je každý liturgický úkon, zvláště slavení Eucharistie a svátostí, setkáním Krista s Církví. Liturgické shromáždění odvozuje svou jednotu ze „společenství Ducha svatého“, který shromažďuje Boží děti v jediném Kristově Těle. Převyšuje lidskou, rasovou, kulturní a společenskou příbuznost.

#

1098 Shromáždění se má připravovat na setkání se svým Pánem, aby bylo „lidem ochotným“. Tato příprava srdcí je společným dílem Ducha svatého a shromáždění, zvláště jeho služebníků. Milost Ducha svatého se snaží vzbudit víru, obrácení srdce a plné přijetí Otcovy vůle. Toto rozpoložení je předpokladem pro přijetí jiných milostí, nabízených při samotném slavení, a pro plody nového života, které má v budoucnu přinést.

DUCH SVATÝ PŘIPOMÍNÁ KRISTOVO TAJEMSTVÍ
#

1099 Duch a Církev spolupracují na tom, aby v liturgii představili Krista a jeho dílo spásy. Liturgie je názornou připomínkou tajemství spásy, zvláště v Eucharistii a analogickým způsobem v ostatních svátostech. Duch svatý je živou pamětí Církve.1787

#

1100 Boží slovo. Duch svatý připomíná liturgickému shromáždění na prvním místě smysl událostí spásy tím, že dává život Božímu slovu, které je hlásáno, aby bylo přijato a žito:

„Mimořádný význam má při slavení liturgie Písmo svaté. Z něho jsou vybrána čtení, která se vykládají v homilii, a žalmy, které se zpívají. Z jeho inspirace a podnětů se zrodily liturgické modlitby, orace a hymny; z něho dostávají liturgické úkony a znamení svůj význam.“1788

#

1101 Duch svatý dává lektorům i posluchačům duchovní chápání Božího slova, podle toho, jak je disponováno jejich srdce. Slovy, úkony a symboly, jež vytvářejí osnovu liturgického slavení, uvádí Duch svatý věřící i služebníky do živého vztahu s Kristem, který je Slovem a Obrazem Otce, aby mohli dát proniknout ve svém životě tím, co slyší, nazírají a konají při liturgické slavnosti.

#

1102 „Slovo spásy víru v srdci nevěřících vzbuzuje a v srdci věřících živí; vírou vzniká a roste shromáždění věřících.“1789 Hlásání Božího slova není jen vyučováním: naléhá na odpověď víry, která má znamenat přisvědčení a přistoupení na smlouvu mezi Bohem a jeho lidem. A Duch svatý uděluje milost víry, posiluje ji a dává jí růst ve společenství. Liturgické shromáždění je především společenstvím víry.

#

1103 Anamnéze. Slavení liturgie se vždy vztahuje ke spasitelným zásahům Boha do dějin. „Toto zjevování se uskutečňuje činy a slovy, které navzájem vnitřně souvisejí,… slova pak hlásají tyto skutky a objasňují tajemství v nich obsažená.“1790 V liturgii slova Duch svatý „připomíná“ shromáždění vše, co pro nás Kristus vykonal. Podle povahy liturgických úkonů a obřadních tradic církví „činí liturgická slavnost připomínku“ podivuhodných Božích děl více či méně rozvinutou anamnézou. Duch svatý, který tím vzbudí paměť Církve, vyvolá pak díkůvzdání a chválu (doxologii).

DUCH SVATÝ ZPŘÍTOMŇUJE KRISTOVO TAJEMSTVÍ
#

1104 Křesťanská liturgie nepřipomíná pouze události, které způsobily naši spásu; ona je zpřítomňuje. Kristovo velikonoční tajemství se slaví, a ne jen opakuje; opakují se jednotlivé liturgické celebrace; v každé z nich dochází k vylití Ducha svatého, který zpřítomňuje jediné Tajemství.

#

1105 Epikleze („svolávání-na“) je prosba, kterou kněz naléhavě prosí Otce, aby seslal Ducha Posvětitele, aby se obětní dary staly tělem a krví Kristovou a aby věřící, až je přijmou, aby se také stali živou obětí Bohu.

#

1106 Epikleze je zároveň anamnézou srdcem každého slavení svátostí, zvláště však Eucharistie:

„Ptáš se, jak se chléb stane Kristovým tělem a víno… Kristovou krví? Já ti to řeknu: Duch svatý sestoupí a uskuteční to, co převyšuje každé slovo a každé pomyšlení… Může ti stačit, když víš, že k tomu dochází působením Ducha svatého týmž způsobem, jakým Pán ze Svaté Panny a působením Ducha svatého vzal na sebe tělo sám ze sebe a sám v sobě.“1791

#

1107 Proměňující síla Ducha svatého v liturgii urychluje příchod Království a dokonání tajemství spásy. Dává nám v očekávání a v naději skutečně předjímat plné společenství Nejsvětější Trojice. Duch, poslaný Otcem, který vyslyší epiklezi Církve, dává život těm, kteří ho přijímají, a stává se proto již od nynějška „závdavkem“ jejich dědictví.1792

SPOLEČENSTVÍ DUCHA SVATÉHO
#

1108 Cílem poslání Ducha svatého v každé liturgické činnosti je uvádět do společenství s Kristem a tak utvářet jeho Tělo. Duch svatý je jako míza Otcova vinného kmene, který přináší svůj plod na ratolestech.1793 V liturgii dochází k nejužší spolupráci mezi Duchem svatým a Církví. On, Duch společenství, stále zůstává v Církvi, a proto je Církev velkou svátostí božského společenství, které shromažďuje rozptýlené Boží děti. Neoddělitelným plodem Ducha v liturgii je společenství s Nejsvětější Trojicí a bratrské společenství.1794

#

1109 Epikleze je také prosbou, aby se plně uskutečnilo společenství shromáždění v Kristově tajemství. „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Otcova a společenství Ducha svatého“ (2 Kor 13,13) mají s námi vždycky zůstávat a přinášet plody i mimo slavení Eucharistie. Církev tedy prosí Otce, aby seslal Ducha svatého, který učiní ze života věřících živou oběť Bohu: prostřednictvím duchovní přeměny ke Kristově podobě, péčí o jednotu Církve a účastí na jejím poslání vydáváním svědectví a službou lásky.

Souhrn
#

1110 Církev v liturgii chválí Boha Otce a klaní se mu jako zdroji všeho požehnání stvoření a spásy, kterým nás zahrnul ve svém Synu, aby nám dal Ducha synovství.

#

1111 Kristovo dílo v liturgii je svátostné, protože jeho tajemství spásy je v ní zpřítomněno mocí jeho Ducha svatého; protože jeho tělo, jímž je Církev, je jako svátost (znamení a nástroj), v níž Duch svatý rozděluje tajemství spásy; protože liturgickými úkony se Církev putující v čase již podílí na nebeské liturgii tím, že ji okouší.

#

1112 Posláním Ducha svatého v liturgii Církve je připravovat shromáždění na setkání s Kristem; připomínat a ukazovat Krista víře shromáždění; zpřítomňovat a aktualizovat, tedy přibližovat novému chápání, Kristovo spásné dílo svou proměňující mocí a přispět, aby dar společenství přinášel v Církvi plody.

  1. Srov. Jan 13,1; 17,1.↩︎

  2. Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 6.↩︎

  3. Srov. Jan 20,21-23.↩︎

  4. Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 7.↩︎

  5. Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 7.↩︎

  6. Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 7; srov. také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 50.↩︎

  7. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 2.↩︎

  8. Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 14-16.↩︎

  9. Srov. Lk 24,13-49.↩︎

  10. Srov. 2 Kor 3,14-16.↩︎

  11. Srov. 1 Petr 3,21.↩︎

  12. Srov. 1 Kor 10,1-6.↩︎

  13. Srov. Jan 6,32.↩︎

  14. Srov. Jan 14,26.↩︎

  15. Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 24.↩︎

  16. Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 4.↩︎

  17. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 2.↩︎

  18. Sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 4.13: PG 94, 1142A.↩︎

  19. Srov. Ef 1,14; 2 Kor 1,22.↩︎

  20. Srov. Jan 15,1-17; Gal 5,22.↩︎

  21. Srov. 1 Jan 1,3-7.↩︎