5.1.7 7. článek
Ctnosti

#

1803 „Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost (která si zasluhuje) chvály“ (Fil 4,8).

Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro. Dovoluje člověku nejen konat dobré skutky, nýbrž i vydávat ze sebe to nejlepší. Ctnostná osoba všemi svými smyslovými i duchovními silami směřuje k dobru, hledá je a volí v konkrétním jednání.

„Ctnostný život spočívá v tom, že se stáváme podobnými Bohu.“2526

Lidské ctnosti
#

1804 Lidské ctnosti jsou pevné postoje, ustálené sklony, trvale nabyté dokonalosti rozumu a vůle, které řídí naše skutky, vnášejí řád do našich vášní a usměrňují naše chování podle rozumu a víry. Jejich plodem je snadnost, sebeovládání a radost při úsilí o mravně dobrý život. Ctnostný člověk je ten, který svobodně koná dobro. Mravních ctností se dosahuje lidským úsilím. Jsou to plody i zárodky mravně dobrých skutků; uzpůsobují všechny mohutnosti lidské bytosti k tomu, aby vstoupila do společenství božské lásky.

ZÁKLADNÍ CTNOSTI
#

1805 Základní funkci v mravním životě mají čtyři ctnosti, které se proto nazývají „základní neboli kardinální“. Jsou to: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost. Všechny ostatní ctnosti jsou seskupeny okolo těchto základních ctností. „A když někdo miluje spravedlnost, plodem jejích námah jsou ctnosti, poněvadž ona učí mírnosti a opatrnosti, spravedlnosti i statečnosti“ (Mdr 8,7). Tyto ctnosti jsou chváleny na mnoha místech Písma pod jinými jmény.

#

1806 Moudrost je ctnost, která dává praktickému rozumu schopnost, aby v každé situaci rozeznal, co je naše pravé dobro, a zvolil přiměřené prostředky k jeho konání. Člověk „rozvážný dává pozor na své kroky“ (Př 14,15). „Ovládejte se tedy a (na věci) se dívejte střízlivě, (abyste se mohli věnovat) modlitbě“ (1 Petr 4,7). Moudrost je „správné pravidlo jednání“, píše sv. Tomáš,2527 dovolávaje se Aristotela. Moudrost se nesměšuje s bázlivostí nebo strachem, ani s dvojakostí nebo přetvářkou. Nazývá se „auriga virtutum“ – vozatajem ctností, poněvadž řídí ostatní ctnosti a dává jim pravidla i míru. Právě moudrost bezprostředně řídí úsudek svědomí. Moudrý člověk rozhodne a uspořádá své chování podle tohoto úsudku. Díky ctnosti moudrosti uplatňujeme mravní zásady v jednotlivých případech, a překonáváme pochybnosti, týkající se dobra, které máme vykonat, nebo zla, kterému se máme vyhnout.

#

1807 Spravedlnost je mravní ctnost, která se zakládá na vytrvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří. Spravedlnost vůči Bohu se nazývá „ctnost zbožnosti“. Sprave dlnost vůči lidem uzpůsobuje člověka, aby respektoval práva každého a vytvářel v lidských vztazích soulad, který podporuje přiměřenost ve vztahu k lidem a společnému dobru. Spravedlivý člověk, o němž posvátné knihy často mluví, se vyznačuje trvalou přímostí svých myšlenek a správným chováním vůči bližnímu. „Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě“ (Lv 19,15). „Vy, páni, dávejte otrokům, co se sluší a patří. Víte přece, že i vy máte Pána v nebi“ (Kol 4,1).

#

1808 Statečnost je mravní ctnost, která při obtížích zabezpečuje pevnost a vytrvalost v úsilí o dobro. Posiluje rozhodnutí odporovat pokušení a překonávat překážky mravního života. Ctnost statečnosti dává schopnost přemáhat strach, a to i strach ze smrti, a čelit zkouškám a pronásledování. Dává odvahu k tomu, aby se člověk zřekl svého života a obětoval jej při obraně spravedlivé věci. „Hospodin je má síla a statečnost“ (Ž 118,14). „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33).

#

1809 Mírnost je mravní ctnost, která zmírňuje přitažlivost rozkoší a dává člověku schopnost vyrovnaně užívat stvořená dobra. Zabezpečuje vládu vůle nad pudy a udržuje touhy v mezích počestnosti. Mírná osoba zaměřuje své smyslové tužby k dobru, uchovává si zdravou rozvážnost, nejedná podle svého „pudu“ a „nenásleduje své choutky a vášně… svého srdce“ (Sir 5,2).2528 Starý zákon často chválí mírnost: „Nedej se strhnout svými touhami, a drž na uzdě své choutky“ (Sir 18,30). V Novém zákoně je nazývána „umírněností“ nebo „střízlivostí“. Máme „v tomto nynějším věku žít rozvážně, spravedlivě a zbožně“ (Tit 2,12).

„Žít dobře není nic jiného než milovat Boha z celého srdce, z celé duše, celým svým jednáním. (Mírností) se mu prokazuje bezvýhradná láska, kterou nemůže zviklat žádné neštěstí (v čemž se projevuje statečnost), láska, která poslouchá jen Boha (to je spravedlnost), která bdí, aby prohlédla každou věc v obavě, že by ji mohla překvapit lstivost a lež (to je prozíravost).“2529

CTNOSTI A MILOST
#

1810 Lidské ctnosti, nabyté výchovou, prostřednictvím vědomých úkonů a vytrvalostí v úsilí znovu a znovu obnovovaném, jsou Boží milostí očišťovány a povznášeny. S Boží pomocí utvrzují charakter a usnadňují konání dobra. Ctnostný člověk je šťasten, že je může uplatňovat v praxi.

#

1811 Pro člověka zraněného hříchem není snadné uchovat mravní rovnováhu. Dar spásy, který nám udělil Kristus, nám dává nezbytnou milost, abychom neustále usilovali o ctnosti. Každý musí stále prosit o tuto milost světla a síly, přijímat svátosti, spolupracovat s Duchem svatým, jednat podle jeho nabádání, milovat dobro a vystříhat se zla.

II. Božské ctnosti
#

1812 Lidské ctnosti jsou zakořeněny v božských (teologálních) ctnostech, které uzpůsobují lidské mohutnosti pro účast na božském životě.2530 Božské ctnosti se vztahují přímo k Bohu. Uschopňují křesťany, aby žili v důvěrném vztahu k Nejsvětější Trojici. Původem, důvodem i předmětem božských ctností je trojjediný Bůh.

#

1813 Božské ctnosti jsou základem, duší a charakteristickým rysem mravního jednání křesťana. Pronikají a oživují všechny mravní ctnosti. Bůh je vlévá do duše věřících, aby věřící byli schopni jednat jako jeho děti a zasloužit si věčný život. Božské ctnosti jsou zárukou přítomnosti a působení Ducha svatého v mohutnostech lidské bytosti. Božské ctnosti jsou tři: víra, naděje a láska.2531

VÍRA
#

1814 Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám svatá Církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se „člověk svobodně odevzdává Bohu“.2532 Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. „Spravedlivý bude živ z víry“ (Řím 1,17). Živá víra „se projevuje láskou“ (Gal 5,6).

#

1815 Dar víry zůstává v tom, který proti ní nezhřešil.2533 Avšak „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26): není-li víra doprovázena nadějí a láskou, nespojuje věřícího plně s Kristem a nečiní z něho živý úd jeho Těla.

#

1816 Kristův učedník si nemá jen uchovávat víru a žít z ní, nýbrž ji má i vyznávat, vydávat o ní nebojácně svědectví a šířit ji: „Všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“2534 Služba a svědectví víry jsou nezbytné pro spásu: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi“ (Mt 10,32-33).

NADĚJE
#

1817 Naděje je božská ctnost, kterou toužíme po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha svatého. „Držme se pevně naděje, kterou vyznáváme, protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal!“ (Žid 10,23). „Toho (svého Ducha) na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – do stali jako dědictví vytoužený věčný život“ (Tit 3,6-7).

#

1818 Ctnost naděje odpovídá na touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce každého člověka; bere na sebe očekávání, která podněcují lidskou činnost; očišťuje je a zaměřuje k nebeskému království; chrání před malomyslností; je oporou ve všech chvílích opuštěnosti; rozšiřuje srdce v očekávání věčné blaženosti. Vzpruha naděje chrání před sobectvím a vede k radosti z křesťanské lásky.

#

1819 Křesťanská naděje přejímá a přivádí k plnosti naději Vyvoleného národa, která má svůj původ a vlastní vzor v Abrahámově naději naplněné v Izákovi podle Božích příslibů a očištěné zkouškou oběti.2535 „On přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: „Tak četné bude tvé potomstvo““ (Řím 4,18).

#

1820 Křesťanská naděje se rozvíjí od počátku Ježíšova kázání při vyhlášení blahoslavenství. Blahoslavenství pozvedají naši naději k nebi jako k nové zaslíbené zemi; ukazují k ní cestu zkouškami, které čekají na Ježíšovy učedníky. Avšak pro zásluhy Ježíše Krista a jeho utrpení nás Bůh uchovává v „naději“, která „neklame“ (Řím 5,5). „(V této naději) máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku (nebeské velesvatyně), kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš“ (Žid 6,19-20). Je rovněž zbraní, která nás chrání v boji o spásu: „My však… buďme… odění pancířem víry a lásky a přilbou naděje ve spásu“ (1 Sol 5,8). Dává nám zakoušet radost i ve zkoušce: „V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví“ (Řím 12,12). Naděje se projevuje a živí modlitbou, zvláště modlitbou Otče náš, která je souhrnem všeho, po čem nám dává naděje toužit.

#

1821 Můžeme tedy mít naději na nebeskou slávu, kterou Bůh slíbil těm, kteří ho milují2536 a konají jeho vůli.2537 Každý má za všech okolností doufat, že s Boží milostí vytrvá „až do konce“2538 a dosáhne nebeské radosti jako věčné Boží odměny za dobré skutky vykonané s Kristovou milostí. Církev se modlí v naději, aby „všichni lidé došli spásy“ (1 Tim 2,4). Dychtí po tom, aby byla spojena s Kristem, svým ženichem v nebeské slávě:

„Doufej, má duše, doufej. Neznáš dne ani hodiny. Pozorně bdi, všechno pomíjí v jediném závanu, ačkoliv tvá netrpělivost může učinit nejistým, co je jisté, a dlouhým i velmi krátký čas. Pomysli na to, že čím více budeš bojovat, tím více zakusíš lásky, kterou máš ke svému Bohu, a tím více se budeš jednoho dne těšit ze svého Miláčka, ve štěstí a ve vytržení, která nikdy nebudou mít konce.“2539

LÁSKA
#

1822 Láska je božská ctnost, kterou milujeme Boha nade všechno pro něho samého, a svého bližního jako sebe z lásky k Bohu.

#

1823 Ježíš učinil z lásky nové přikázání.2540 Protože miloval své „až do krajnosti“ (Jan 13,1), projevuje lásku, kterou dostává od Otce. Když se učedníci navzájem milují, napodobují Ježíšovu lásku, kterou od něho dostávají. Proto Ježíš říká: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9). A ještě: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12).

#

1824 Láska, plod Ducha a plnost zákona, zachovává přikázání Boha i jeho Syna, Ježíše Krista: „Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce“ (Jan 15,9-10).2541

#

1825 Ježíš umřel z lásky k nám, když jsme byli ještě „nepřáteli“ (Řím 5,10). Pán nás žádá, abychom milovali jako on, dokonce i své nepřátele,2542 abychom se stali bližním i toho nejvzdálenějšího,2543 abychom milovali děti2544 a chudé jako jeho samého.2545

Apoštol Pavel vytvořil nedostižný obraz lásky: „Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všechno vydrží“ (1 Kor 13,4-7).

#

1826 „Lásky však kdybych neměl, nejsem nic,“ říká ještě apoštol. A všechny výsady, služba, dokonce i ctnosti… bez lásky „nic neprospějí“ (1 Kor 13,1-4). Láska je nejdůležitější ze všech ctností. Je první božskou ctností: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska“ (1 Kor 13,13).

#

1827 Cvičení se ve všech ctnostech je oživováno a podněcováno láskou. Ta totiž je „svorník dokonalosti“ (Kol 3,14); je formou ctností; člení je a dává jim řád; je zdrojem i cílem jejich prožívání v křesťanské praxi. Božská ctnost lásky zaručuje a tříbí naši lidskou schopnost milovat. Povznáší ji k nadpřirozené dokonalosti božské lásky.

#

1828 Vede-li křesťan mravný život oživovaný láskou, dává mu to duchovní svobodu Božích dětí. Nestojí před Bohem jako nějaký otrok, plný otrockého strachu, ani jako námezdník shánějící plat, ale jako syn, který odpovídá na lásku toho, který nás „miloval dříve“ (1 Jan 4,19):

„Buď se odvrátíme od zla ze strachu před trestem a jsme v postavení otroka, nebo se dáme strhnout vyhlídkou na odměnu a jsme podobni námezdným dělníkům. Nebo posloucháme pro dobro samo a z lásky k tomu, který přikazuje, abychom poslouchali… a tehdy jsme v postavení synů.“2546

#

1829 Plody lásky jsou radost, pokoj a milosrdenství; láska vyžaduje velkodušnost a bratrské napomínání; je vlídností; vzbuzuje vzájemnost, projevuje se nezištností a štědrostí; je přátelstvím a společenstvím:

„Dovršením všech našich děl je láska. Tu je náš cíl; kvůli němu běžíme, běžíme k této metě; až tam dorazíme, najdeme tam odpočinutí.“2547

Dary a plody Ducha svatého
#

1830 Oporou mravního života křesťana jsou dary Ducha svatého. Jsou to trvalé dispozice, které příznivě uzpůsobují člověka, aby byl ochoten jednat podle hnutí Ducha svatého.

#

1831 Je sedm darů Ducha svatého, jsou to: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží. Ve své plnosti přísluší Kristu, Davidovu Synu.2548 Doplňují a přivádějí k dokonalosti ctnosti těch, kteří je přijímají. Činí věřící ochotnými pohotově poslechnout božských vnuknutí.

„Dobrotivý je tvůj Duch, ať mě vede rovným krajem“ (Ž 143,10).

„Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové… Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi“ (Řím 8,14.17).

#

1832 Plody Ducha jsou dokonalosti, které Duch svatý v nás utváří jako prvotiny věčné slávy. Tradice Církve jich vypočítává dvanáct: „láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota“ (Gal 5,22-23 Vulg.).

Souhrn
#

1833 Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro.

#

1834 Lidské ctnosti jsou ustálené sklony rozumu a vůle, které řídí naše skutky, vnášejí řád do našich vášní a usměrňují naše chování podle rozumu a víry. Mohou být seskupeny kolem čtyř základních ctností: kterými jsou: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost.

#

1835 Moudrost uzpůsobuje praktický rozum k tomu, aby za všech okolností rozeznával naše pravé dobro a volil přiměřené prostředky k jeho konání.

#

1836 Spravedlnost spočívá v trvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří.

#

1837 Statečnost zajišťuje rozhodnost v obtížích a vytrvalost v úsilí o dobro.

#

1838 Mírnost zmírňuje přitažlivost smyslových rozkoší a činí nás schopným vyrovnaně užívat stvořená dobra.

#

1839 Mravní ctnosti rostou výchovou, vědomými úkony a vytrvalým úsilím. Boží milost očišťuje a povznáší.

#

1840 Božské ctnosti příznivě uzpůsobují křesťany, aby žili v důvěrném vztahu k Nejsvětější Trojici. Původem, důvodem i předmětem božských ctností je Bůh poznávaný vírou, v něhož doufáme a kterého milujeme pro něho samého.

#

1841 Božské ctnosti jsou tři: víra, naděje a láska.2549 Pronikají a oživují všechny mravní ctnosti.

#

1842 Vírou věříme v Boha a ve všechno, co zjevil a co svatá Církev předkládá k věření.

#

1843 Nadějí toužíme a s pevnou důvěrou očekáváme od Boha věčný život a milosti, abychom si tento život zasloužili.

#

1844 Láskou milujeme Boha nade vše a svého bližního z lásky k Bohu jako sebe. Neboť láska „je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14) a je formou všech ctností.

#

1845 Sedm darů Ducha svatého, které dostávají křesťané, jsou: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží.

  1. Sv. Řehoř z Nyssy, Orationes de beatitudinibus, 1: PG 44, 1200D.↩︎

  2. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 47,2.↩︎

  3. Srov. Sir 37,27-31.↩︎

  4. Sv. Augustin, De moribus ecclesiae catholicae, 1,25,46: PL 32, 1330-1331.↩︎

  5. Srov. 2 Petr 1,4.↩︎

  6. Srov. 1 Kor 13,13.↩︎

  7. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 5.↩︎

  8. Srov. Tridentský koncil: DS 1545.↩︎

  9. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 42; srov. 2. vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 14.↩︎

  10. Srov. Gn 17,4-8; 22,1-18.↩︎

  11. Srov. Řím 8,28-30.↩︎

  12. Srov. Mt 7,21.↩︎

  13. Srov. Mt 10,22; srov. Tridentský koncil: DS 1541.↩︎

  14. Sv. Terezie od Ježíše, Exclamaciones del alma a Dios(Výkřiky duše k Bohu), 15,3.↩︎

  15. Srov. Jan 13,34.↩︎

  16. Srov. Mt 22,40; Řím 13,8-10.↩︎

  17. Srov. Mt 5,44.↩︎

  18. Srov. Lk 10,27-37.↩︎

  19. Srov. Mk 9,37.↩︎

  20. Srov. Mt 25,40.45.↩︎

  21. Sv. Basil z Cesareje, Regulae fusius tractatae, prol. 3: PG 31, 896B.↩︎

  22. Sv. Augustin, In epistulam Johannis ad Parthos tractatus, 10,4.↩︎

  23. Srov. Iz 11,1-2.↩︎

  24. Srov. 1 Kor 13,13.↩︎