5.1.2 2. článek
Naše povolání k blaženosti

Blahoslavenství
#

1716 Blahoslavenství jsou středem Ježíšova kázání. Jejich vyhlášení vychází z přislíbení daná vyvolenému národu už od Abraháma.

Blahoslavenství přivádějí tato přislíbení k dokonalosti tím, že je zaměřují už ne pouze na pozemské požitky, nýbrž na nebeské království:

„Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.

Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.

Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.

Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.

Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.

Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. Tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi“ (Mt 5,3-12).

#

1717 Blahoslavenství vykreslují tvář Ježíše Krista a popisují jeho lásku; vyjadřují povolání věřících majících podíl na jeho utrpení a jeho vzkříšení; osvětlují skutky a charakteristické postoje křesťanského života; jsou paradoxními přísliby, které udržují naději v protivenstvích; ohlašují požehnání a odplatu, kterých se učedníkům již ve skrytosti dostává; začínají se uskutečňovat v životě Panny a všech svatých.

Touha po štěstí
#

1718 Blahoslavenství odpovídají na vrozenou touhu člověka po štěstí. Tato touha je božského původu: Bůh ji vložil do lidského srdce, aby je přitahoval k sobě, protože jen on sám může lidskou touhu ukojit.

„Všichni jistě dychtíme po tom, abychom žili šťastně, a mezi lidmi není nikdo, kdo by nesouhlasil s tímto tvrzením, a to ještě dříve, než je plně vysloveno.“2482

„Pane, jak tě tedy mám hledat? Neboť, hledaje tebe, svého Boha, hledám vlastně život věčný. Chci tě hledat, aby byla živa má duše! Neboť jako mé tělo žije z mé duše, tak má duše žije z tebe.“2483

„Jen Bůh mě nasycuje.“2484

#

1719 Blahoslavenství odhalují cíl lidské existence, poslední cíl, k němuž směřují lidské skutky: Bůh nás volá ke své blaženosti. Toto volání se obrací na každého osobně, ale také na celou Církev, nový lid těch, kteří přijali přislíbení a žijí z něj ve víře.

Křesťanská blaženost
#

1720 Nový zákon užívá více výrazů, aby vystihl blaženost, k níž Bůh volá člověka: příchod Božího království;2485 patření na Boha: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8);2486 vstup do radosti Pána;2487 vstup do Božího odpočinutí:2488

„Tam budeme odpočívat a budeme vidět; vidět a milovat, milovat a chválit. Hle, co bude na konci, bez konce! A jaký jiný cíl máme, než dosáhnout království, které nebude mít konce?“2489

#

1721 Vždyť Bůh nás stvořil, abychom ho poznávali, sloužili mu a milovali ho, a tak dosáhli nebe. Blaženost nám dává účast na božské přirozenosti2490 a na věčném životě.2491 S ní člověk vstupuje do Kristovy slávy2492 a do radosti z trinitárního života.

#

1722 Taková blaženost přesahuje lidský rozum i pouhé lidské síly. Je plodem nezaslouženého daru Boha. Proto se nazývá nadpřirozená, stejně jako milost, která člověka disponuje ke vstupu do Boží radosti.

„Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha; ovšem v jeho velikosti a nevýslovné slávě žádný člověk nemůže vidět Boha a zůstat naživu. Otec je totiž nepostižitelný; avšak ve své lásce, ve své dobrotě k lidem a ve své všemohoucnosti jde tak daleko, že uděluje výsadu vidět Boha těm, kteří ho milují, protože… „co je nemožné u lidí, je možné u Boha“.“2493

#

1723 Slíbená blaženost nás staví před rozhodující mravní volby. Vybízí nás, abychom očistili své srdce od nízkých pudů a abychom hledali lásku k Bohu nade vše. Učí nás, že pravé štěstí není ani v bohatství nebo v blahobytu, ani v lidské slávě nebo v moci, ani v žádné lidské činnosti, jakkoliv může být užitečná, jako věda, technika, umění, ani v žádném tvoru, nýbrž pouze v Bohu, prameni veškerého dobra a veškeré lásky:

„Bohatství je veliké božstvo současnosti; všichni před ním padají na kolena, celé masy lidí mu instinktivně podléhají. Pro lid je měřítkem štěstí úspěch a úspěch je měřítkem váženosti… To vychází z přesvědčení, že kdo je bohatý, může všechno. Bohatství je tedy jednou z model naší doby, popularita druhou… Popularita, totiž to že je někdo známý, že se o něm ve světě mluví (což by se mohlo nazývat novinovým věhlasem), začala být považována za dobro samo o sobě, za svrchované dobro a také za předmět opravdového uctívání.“2494

#

1724 Desatero, horské kázání a apoštolská katecheze nám popisují cestu, která vede do nebeského Království. My po ní, posilováni milostí Ducha svatého, krok za krokem kráčíme ve svém každodenním konání. Působením Kristova slova vydáváme pomalu v Církvi ovoce k Boží oslavě.2495

Souhrn
#

1725 Blahoslavenství se opírají o přísliby dané Bohem už od Abraháma a přivádějí k dokonalosti tím, že je zaměřují na nebeské Království. Odpovídají na touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce člověka.

#

1726 Blahoslavenství nás učí, jaký je poslední cíl, k němuž nás Bůh volá: království, patření na Boha, účast na božské přirozenosti, věčný život, synovství, odpočinutí v Bohu.

#

1727 Blaženost věčného života je nezasloužený Boží dar: je to dar nadpřirozený, stejně jako milost, která k němu vede.

#

1728 Blahoslavenství nás staví před důležitá rozhodnutí, týkající pozemských dober; očišťují naše srdce, aby nás naučila milovat Boha nade vše.

#

1729 Nebeská blaženost určuje měřítka rozlišování při užívání pozemských dober v souladu s Božím zákonem.

  1. Sv. Augustin, De moribus ecclesiae catholicae, 1,3,4: PL 32, 1312.↩︎

  2. Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 10,20,29.↩︎

  3. Sv. Tomáš Akvinský, Expositio in symbolum apostolicum, 1.↩︎

  4. Srov. Mt 4,17.↩︎

  5. Srov. 1 Jan 3,2; 1 Kor 13,12.↩︎

  6. Srov. Mt 25,21.23.↩︎

  7. Srov. Žid 4,7-11.↩︎

  8. Sv. Augustin, De civitate Dei, 22, 30.↩︎

  9. Srov. 2 Petr 1,4.↩︎

  10. Srov. Jan 17,3.↩︎

  11. Srov. Řím 8,18.↩︎

  12. Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,20,5.↩︎

  13. John Henry Newman, Discourses to mixed congregations, 5, O svatosti.↩︎

  14. Srov. Mt 13,3-23.↩︎