2.2.4 5. článek
Ježíš Kristus „sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých“

#

631 Ježíš sestoupil do spodních oblastí země: „Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, který také vystoupil“ (Ef 4,10). Apoštolské vyznání víry v tomtéž článku víry vyznává Kristovo sestoupení do pekel i jeho zmrtvýchvstání třetího dne, protože při své Veliké noci dal vytrysknout životu z hlubin smrti:

„Ten, který se vrátil z říše zemřelých a jasně zazářil lidskému rodu: tvůj Syn, Ježíš Kristus, On s tebou žije a kraluje na věky věků. Amen.“1004

1. odstavec
Ježíš Kristus „sesoupil do pekel“

#

632 Častá tvrzení Nového zákona, podle nichž byl Ježíš „vzkříšen z mrtvých“ (Sk 3,15; Řím 8,11; 1 Kor 15,20), předpokládají, že před vzkříšením pobýval tam, kde se zdržovali mrtví.1005 To je první význam, který dalo apoštolské kázání Ježíšovu sestoupení do pekel: Ježíš zakusil smrt jako všichni lidé a svou duší je dostihl v místě pobytu mrtvých. Sestoupil tam však jako Spasitel a ohlašovatel radostné zvěsti duchům, kteří tam byli uvězněni.1006

#

633 Místo pobytu mrtvých, kam Kristus sestoupil, nazývá Písmo „peklo“, „šeól“ nebo „hades“,1007 protože ti, kteří tam jsou, jsou zbaveni patření na Boha.1008 Takový je totiž až do příchodu Vykupitele osud všech mrtvých, jak zlých, tak spravedlivých;1009 tím ale není řečeno, že jejich osud je stejný, jak to dokazuje Ježíšovo podobenství o chudáku Lazarovi, který byl vzat „do klína Abrahamova“.1010 „A právě duše těchto spravedlivých, které očekávaly Krista, osvobodil Ježíš, když sestoupil do pekel.“1011 Ježíš nesestoupil do pekel proto, aby vysvobodil zavržené,1012 ani aby zničil peklo zavržení,1013 nýbrž aby osvobodil spravedlivé, kteří ho předešli.1014

#

634 „Radostná zvěst byla hlásána i mrtvým…“ (1 Petr 4,6). Sestoupení do pekel je úplné naplnění evangelijní zvěsti o spáse. Je poslední fází Ježíšova mesiášského poslání; je to časově zhuštěná fáze, ale nesmírně rozsáhlá svým skutečným významem: je to rozšíření vykupitelského díla na všechny lidi všech dob a všech míst, neboť všichni, kteří jsou spaseni, se stali účastnými vykoupení.

#

635 Kristus tedy sestoupil do hlubiny smrti,1015 aby mrtví uslyšeli hlas Božího Syna. Ti, kteří uslyší, budou žít.1016 Ježíš, „Původce života“ (Sk 3,15) „svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla“, a tak vysvobodil „všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí“ (Žid 2,14-15). Od nynějška má vzkříšený Kristus „klíče od smrti a podsvětí“ (Zj 1,18) a před Ježíšovým jménem se skloní „každé koleno – na nebi, na zemi a i v podsvětí“ (Fil 2,10).

„Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zatřásla a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali… Jistě jde hledat praotce lidstva jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází ten, který je jejich Bůh a jejich syn, vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou… „Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem… Probuď se, spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli.““1017

Souhrn
#

636 Výrazem „Ježíš sestoupil do pekel“ vyznání víry prohlašuje, že Ježíš skutečně zemřel, a že svou smrtí za nás přemohl smrt a ďábla, „který má vládu nad smrti“ (Žid 2,14).

#

637 Mrtvý Kristus sestoupil do místa pobytu mrtvých, a to svou duší, spojenou s jeho božskou Osobou. Otevřel brány nebes spravedlivým, kteří ho předešli.

2. odstavec
Třetího dne vstal z mrtvých

#

638 „My vám hlásáme radostnou zvěst, že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás, když vzkřísil Ježíše“ (Sk 13,32-33). Ježíšovo zmrtvýchvstání je vrcholnou pravdou naší víry v Krista; jako ústřední pravdu ji vyznávalo a prožívalo první křesťanské společenství, jako základní ji předává Tradice; zakládá se na dokumentech Nového zákona a je hlásána jako podstatná část velikonočního tajemství spolu s křížem:

„Kristus vstal z mrtvých,

svou smrtí nad smrtí zvítězil,

mrtvým dal život.“1018

Historická i transcendentní událost
#

639 Tajemství Kristova vzkříšení je skutečná událost, spojená s historicky zjištěné úkazy, jak dosvědčuje Nový zákon. Již kolem roku 56 může svatý Pavel psát křesťanům do Korinta: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti“ (1 Kor 15,3-4). Apoštol zde mluví o živé tradici zmrtvýchvstání, o níž se dověděl po svém obrácení před Damaškem.1019

PRÁZDNÝ HROB
#

640 „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen“ (Lk 24,5-6). První skutečností, se kterou se v rámci velikonočních událostí setkáváme, je prázdný hrob. Sám o sobě není přímým důkazem. Nepřítomnost Kristova těla v hrobě by se dala vysvětlit i jinak.1020 Přesto však byl prázdný hrob pro všechny podstatným znamením. To, že jej učedníci objevili, byl první krok k uznání samé skutečnosti vzkříšení. Tak tomu bylo například u zbožných žen,1021 pak i u Petra.1022 „Učedník… kterého Ježíš miloval“ (Jan 20,2), tvrdí, že při vstupu do prázdného hrobu „viděl, že tam leží pruhy plátna“ (Jan 20,6), „viděl a uvěřil“ (Jan 20,8). To předpokládá, že podle stavu, v jakém byl prázdný hrob,1023 poznal, že nepřítomnost Ježíšova těla nemohla být lidským dílem a že se Ježíš nevrátil do po 999 zemského života, jak tomu bylo v případě Lazara.1024

ZJEVENÍ ZMRTVÝCHVSTALÉHO
#

641 Marie Magdalena a zbožné ženy, které šly dokončit nabalzámování Ježíšova těla,1025 jež bylo pohřbeno ve spěchu, protože na Velký pátek večer1026 začínal sobotní klid, se setkaly se Zmrtvýchvstalým jako první.1027 Tak se ženy staly prvními hlasatelkami Kristova zmrtvýchvstání i pro samotné apoštoly.1028 Jim se Ježíš ukázal potom: napřed Petrovi a potom Dvanácti.1029 Petr, který měl posilovat víru svých bratří,1030 uviděl tedy Zmrtvýchvstalého dříve než oni, a na základě jeho svědectví společenství zvolalo: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi“ (Lk 24,34).

#

642 Vše, co se odehrálo v těch velikonočních dnech, zavazuje každého apoštola – a zvláště Petra – aby budoval novou éru, která začala velikonočním ránem. Jako svědkové Zmrtvýchvstalého zůstávají apoštolové základními kameny při budování jeho Církve. Víra prvotního společenství věřících je založena na svědectví konkrétních lidí, křesťanům známých a většinou ještě mezi nimi žijících. Těmito svědky Kristova zmrtvýchvstání1031 je především Petr a Dvanáct, avšak nejen oni: Pavel jasně mluví o více než pěti stech osobách, kterým se Ježíš zjevil najednou, kromě toho Jakubovi a všem apoštolům.1032

#

643 Po takových svědectvích není možné vysvětlovat Kristovo zmrtvýchvstání mimo fyzický řád a neuznat je jako historickou skutečnost. Z faktů vyplývá, že víra učedníků byla podrobena radikální zkoušce tím, že jejich Mistr trpěl a zemřel na kříži, jak jim to sám předem oznámil.1033 Otřes vyvolaný utrpením Páně byl tak veliký, že učedníci (alespoň někteří z nich) neuvěřili hned zprávě o zmrtvýchvstání. Evangelia nám ani zdaleka nepředstavují společenství zachvácené mystickým vzrušením, nýbrž nám líčí, jak byli učedníci skleslí1034 a vystrašení.1035 Proto též nevěřili zbožným ženám vracejícím se od hrobu, a ta slova jim „připadala jako plané řeči“ (Lk 24,11).1036 Když se Ježíš na velikonoční večer zjevil jedenácti apoštolům, „káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného“ (Mk 16,14).

#

644 I když jsou učedníci postaveni před skutečnost zmrtvýchvstalého Krista, přesto ještě pochybují,1037 tak se jim to zdá nemožné: domnívají se, že vidí ducha.1038 „Pro samou radost tomu však pořád ještě nemohli věřit a jen se divili“ (Lk 24,41). Stejnou zkoušku pochybnosti poznal i Tomáš1039 a při posledním zjevení v Galileji, o němž píše Matouš, „někteří… pochybovali“ (Mt 28,17). Proto neobstojí domněnka, podle níž prý bylo zmrtvýchvstání „výplodem“ víry (nebo důvěřivosti) apoštolů. Právě naopak, jejich víra ve zmrtvýchvstání se zrodila – působením Boží milosti – z přímého zážitku skutečnosti vzkříšeného Krista.

STAV KRISTOVA VZKŘÍŠENÉHO LIDSTVÍ
#

645 Vzkříšený Kristus navazuje se svými učedníky přímé vztahy dotykem1040 a společným jídlem.1041 Tím je vyzývá, aby uznali, že není žádný přízrak,1042 ale hlavně aby si ověřili, že vzkříšené tělo, v němž se jim představuje, je totéž, které bylo umučeno a ukřižováno, neboť dosud nese stopy po utrpení.1043 Toto pravé a skutečné tělo však má zároveň nové vlastnosti oslaveného těla; není už umístěno v prostoru a čase, ale může se podle libosti zpřítomnit kde chce a kdy chce,1044 neboť jeho lidství už nemůže být zadrženo na zemi a patří už jen božské vládě Otce.1045 Proto je také vzkříšený Ježíš svrchovaně svobodný a může se zjevovat, jak chce: v podobě zahradníka1046 nebo v jiných podobách,1047 na které byli učedníci zvyklí, a to proto, aby vzbudil jejich víru1048.

#

646 Kristovo vzkříšení nebylo návratem k pozemskému životu, jak tomu bylo při vzkříšeních, která vykonal před Velikonocemi, při vzkříšení Jairovy dcery, mládence z Naimu, Lazara. Tyto skutky byly zázračné události, ale osoby, které byly předmětem těchto zázraků, se Ježíšovou mocí vrátily do „obyčejného“ pozemského života. A po nějakém čase znovu zemřely. Kristovo vzkříšení je podstatně odlišné. On ve svém vzkříšeném těle přechází ze stavu smrti do jiného života, mimo čas a prostor. Ježíšovo tělo je při vzkříšení naplněno mocí Ducha svatého; ve stavu své slávy se podílí na božském životě, takže svatý Pavel může o Kristu říci, že je to „člověk z nebe.“1049

ZMRTVÝCHVSTÁNÍ JAKO TRANSCENDENTNÍ UDÁLOST
#

647 „Ó vskutku blažená noc“, zpívá velikonoční chvalozpěv (Exultet), „ta jediná směla znát čas i hodinu, kdy Kristus vstal z říše zemřelých“. Nikdo totiž nebyl očitým svědkem samotné události zmrtvýchvstání, a žádný evangelista je nepopisuje. Nikdo nemohl říci, jak proběhlo fyzicky. Tím méně byla smysly postižitelná jeho nejniternější podstata, přechod k jinému životu. I když je zmrtvýchvstání historickou událostí, zjistitelnou podle znamení prázdného hrobu a na základě skutečnosti jednotlivých setkání apoštolů se vzkříšeným Kristem, nicméně tím, jak dějiny přesahuje a překonává, zůstává ústředním předmětem víry. To je důvod, proč se vzkříšený Kristus nedává poznat světu, ale svým učedníkům,1050 „těm, kdo zároveň s ním přišli z Galileje do Jeruzaléma; ti jsou nyní před lidem jeho svědky“ (Sk 13,31).

Zmrtvýchvstání – dílo Nejsvětější Trojice
#

648 Kristovo vzkříšení je předmětem víry jakožto transcendentní (přesažný) zásah samého Boha do stvoření a do dějin; tři božské Osoby při něm působí společně a zároveň projevují svou vlastní originalitu. Dochází k němu zásahem moci Otce, který „vzkřísil“ (Sk 2,24) Krista, svého Syna, a tak uvádí dokonalým způsobem jeho lidství – s jeho Tělem – do Nejsvětější Trojice. Ježíš se s konečnou platností „duchem svatosti… prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých“ (Řím 1,3-4). Svatý Pavel zdůrazňuje projev Boží moci1051 jako dílo Ducha, který oživil Ježíšovo mrtvé lidství a povolal je do oslaveného stavu Pána.

#

649 A co se týká Syna, ten uskutečnil své vlastní vzkříšení svou božskou mocí. Ježíš oznamuje, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, zemřít a potom vstát z mrtvých (v činném významu slova).1052 Na jiném místě výslovně prohlašuje: „Dávám svůj život a zase ho přijmu nazpátek… Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout“ (Jan 10,17-18). „Věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých“ (1 Sol 4,14).

#

650 Otcové rozjímají o zmrtvýchvstání na základě Kristovy božské osoby, která zůstala spojena s jeho duší i s jeho tělem, vzájemně od sebe oddělených smrtí: „Jednotou božské přirozenosti, jež zůstává přítomna v každé z obou částí, se tyto části znovu spojují. A tak smrt nastává rozdělením složené lidské bytosti a vzkříšení nastává spojením obou rozdělených částí.“1053

Smysl a spásný dosah zmrtvýchvstání
#

651 „A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra“ (1 Kor 15,14). Vzkříšení je především potvrzením všeho, co Kristus vykonal a učil. Všechny pravdy, i ty, které jsou lidskému duchu nejméně dostupné, nacházejí své odůvodnění, jestliže Kristus svým zmrtvýchvstáním podal konečný důkaz své božské moci, jak to slíbil.

#

652 Kristovo vzkříšení je splněním zaslíbení Starého zákona1054 i samotného Ježíše za jeho pozemského života.1055 Výraz „ve shodě s Písmem“ (1 Kor 15,3-4 a nicejskocařihradské vyznání víry) poukazuje na to, že Kristovým vzkříšením se tyto předpovědi uskutečnily.

#

653 Pravda o Ježíšově božství je potvrzena jeho vzkříšením. Jednou řekl: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já“ (Jan 8,28). Vzkříšení ukřižovaného prokázalo, že je opravdu „Ten, který je“ („Já jsem“), Boží Syn a sám Bůh. Svatý Pavel mohl prohlásit k Židům, „že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na nás, když… vzkřísil Ježíše. Tak je i psáno ve druhém žalmu: ‘Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil’“ (Sk 13,32-33).1056 Kristovo vzkříšení je úzce spjato s tajemstvím vtělení Božího Syna, je jeho naplněním podle věčného Božího plánu.

#

654 Ve velikonočním tajemství jsou dvě hlediska: svou smrtí nás Kristus osvobozuje od hříchu, svým vzkříšením nám zjednává přístup k novému životu. Tento nový život je především ospravedlněním, které nás vrací do Boží milosti,1057 takže „jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,4). Tím životem je pak vítězství nad smrtí ze hříchu a nová účast na milosti.1058 Ta dovršuje přijetí za syny, neboť lidé se stávají Kristovými bratry, jak sám Ježíš nazývá své učedníky po svém zmrtvýchvstání: „Jděte a oznamte mým bratřím“ (Mt 28,10; Jan 20,17). Ne bratři podle přirozenosti, nýbrž na základě daru milosti; toto adoptivní synovství zjednává skutečnou účast na životě jednorozeného Syna. Tento život se plně projevil při jeho zmrtvýchvstání.

#

655 A konečně Kristovo zmrtvýchvstání – sám vzkříšený Kristus – je základem a zdrojem našeho budoucího vzkříšení: Kristus vstal z mrtvých „jako první z těch, kteří zesnuli… Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu“ (1 Kor 15,20-22). Než se to splní, žije vzkříšený Kristus v srdci svých věrných. V něm křesťané zakoušejí „moc budoucího věku“ (Žid 6,5) a jejich život je Kristem unášen do lůna božského života:1059 „Umřel za všechny zemřel, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých“ (2 Kor 5,15).

Souhrn
#

656 Předmětem víry ve vzkříšení je událost historicky dosvědčená učedníky, kteří se skutečně setkali se Zmrtvýchvstalým, a zároveň tajemně transcendentní (přesažná), poněvadž je vstupem Kristova lidství do Boží slávy.

#

657 Prázdný hrob a plátna na zemi samy o sobě znamenají, že Kristovo tělo Boží mocí uniklo poutům smrti a rozkladu. Je to příprava učedníků na setkání se Zmrtvýchvstalým.

#

658 Kristus, „prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých“ (Kol 1,18), je základem našeho vlastního vzkříšení, a to již nyní ospravedlněním naší duše,1060 později oživením našeho těla.1061

  1. Římský misál, Velikonoční vigilie, velikonoční chvalozpěv Exultet.↩︎

  2. Srov. Žid 13,20.↩︎

  3. Srov. 1 Petr 3,18-19.↩︎

  4. Srov. Fil 2,10; Sk 2,24; Zj 1,18; Ef 4,9.↩︎

  5. Srov. Ž 6,6; 88,11-13.↩︎

  6. Srov. Ž 89,49; 1 Sam 28,19; Ez 32,17-32.↩︎

  7. Srov. Lk 16,22-26.↩︎

  8. Římský katechismus, 1,6,3.↩︎

  9. Srov. římský koncil (745): DS 587.↩︎

  10. Srov. Bendekt XII., spis Cum dudum: DS 1011; Klement VI., dopis Super quibusdam: DS 1077.↩︎

  11. Srov. 4. toledský koncil (625): DS 485; srov. také Mt 27,52-53.↩︎

  12. Srov. Mt 12,40; Řím 10,7; Ef 4,9.↩︎

  13. Srov. Jan 5,25.↩︎

  14. Ze starobylé „Homilie na Velkou a svatou sobotu“: PG 43, 440A.452C; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení na Bílou sobotu.↩︎

  15. Byzantská liturgie, velikonoční tropář.↩︎

  16. Srov. Sk 9,3-18.↩︎

  17. Srov. Jan 20,13; Mt 28,11-15.↩︎

  18. Srov. Lk 24,3.22-23.↩︎

  19. Srov. Lk 24,12.↩︎

  20. Srov. Jan 20,5-7.↩︎

  21. Srov. Jan 11,44.↩︎

  22. Srov. Mk 16,1; Lk 24,1.↩︎

  23. Srov. Jan 19,31.42.↩︎

  24. Srov. Mt 28,9-10; Jan 20,11-18.↩︎

  25. Srov. Lk 24,9-10.↩︎

  26. Srov. 1 Kor 15,5.↩︎

  27. Srov. Lk 22,31-32.↩︎

  28. Srov. Sk 1,22.↩︎

  29. Srov. 1 Kor 15,4-8.↩︎

  30. Srov. Lk 22,31-32.↩︎

  31. „Celí smutní“: Lk 24,17.↩︎

  32. Srov. Jan 20,19.↩︎

  33. Srov. Mk 16,11.13.↩︎

  34. Srov. Lk 24,38.↩︎

  35. Srov. Lk 24,39.↩︎

  36. Srov. Jan 20,24-27.↩︎

  37. Srov. Lk 24,39; Jan 20,27.↩︎

  38. Srov. Lk 24,30.41-43; Jan 21,9.13-15.↩︎

  39. Srov. Lk 24,39.↩︎

  40. Srov. Lk 24,40; Jan 20,20.27.↩︎

  41. Srov. Mt 28,9.16-17; Lk 24,15.36; Jan 20,14.19.26; 21,4.↩︎

  42. Srov. Jan 20,17.↩︎

  43. Srov. Jan 20,14-15.↩︎

  44. Srov. Mk 16,12.↩︎

  45. Srov. Jan 20,14.16; 21,4.7.↩︎

  46. Srov. 1 Kor 15,35-50.↩︎

  47. Srov. Jan 14,22.↩︎

  48. Srov. Řím 6,4; 2 Kor 13,4; Fil 3,10; Ef 1,19-22; Žid 7,16.↩︎

  49. Srov. Mk 8,31; 9,9-31; 10,34.↩︎

  50. Srov. sv. Řehoř z Nyssy, In Christi resurrectionem, 1: PG 46, 617B; srov. také „Statuta Ecclesiae Antiqua“: DS 325; Anastasius II., dopis In prolixitate epistolae: DS 359; Hormisdas, dopis Inter ea quae: DS 369; 11. toledský koncil: DS 539.↩︎

  51. Srov. Lk 24,26-27.44-48.↩︎

  52. Srov. Mt 28,6; Mk 16,7; Lk 24,6-7.↩︎

  53. Srov. Ž 2,7.↩︎

  54. Srov. Řím 4,25.↩︎

  55. Srov. Ef 2,4-5; 1 Petr 1,3.↩︎

  56. Srov. Kol 3,1-3.↩︎

  57. Srov. Řím 6,4.↩︎

  58. Srov. Řím 8,11.↩︎