5.1.4 4. článek
Mravnost lidských skutků
1749 Svoboda dělá z člověka mravní subjekt. Když člověk jedná svobodně, je takřka otcem vlastních skutků. Lidské činy, to je skutky svobodně zvolené na základě úsudku svědomí, je možno mravně hodnotit. Jsou dobré nebo špatné.
Zdroje mravnosti
1750 Mravnost lidských činů závisí:
- na zvoleném předmětu;
- na vytčeném cíli nebo na úmyslu;
- na okolnostech jednání.
Předmět, úmysl a okolnosti představují „zdroje“ neboli ustavující prvky mravnosti lidských činů.
1751 Zvolený předmět je dobro, k němuž vůle vědomě směřuje. Je to materie (obsah) lidského činu. Zvolený předmět mravně vyhraňuje volní úkon, nakolik rozum uznává a soudí, zda se tento předmět shoduje nebo neshoduje s opravdovým dobrem. Objektivní normy mravnosti vyjadřují rozumový řád dobra a zla, který dosvědčuje svědomí.
1752 Úmysl se naproti tomu týká subjektu, který jedná. Protože úmysl je u pramene volního jednání a určuje toto jednání prostřednictvím cíle, je podstatným prvkem pro hodnocení mravního jednání. Úmysl je hnutí vůle k cíli; určuje cíl jednání. Je zaměřením na dobro, které se očekává od započatého jednání. Úmysl se neomezuje na to, aby udával směr našim jednotlivým skutkům, ale může nasměrovat rozmanité činy k témuž cíli; může orientovat celý život k poslednímu cíli. Například nějaká prokázaná služba má pomoci bližnímu, ale zároveň může být podnícena láskou k Bohu jako poslednímu cíli všech našich činů. Totéž jednání může být podníceno různými úmysly; tak například je možné prokázat nějakou službu, aby člověk získal přízeň nebo důvod k chloubě.
1753 Dobrý úmysl (například pomoci bližnímu) nedělá dobrým nebo spravedlivým nějaké chování, které je samo o sobě nesprávné (jako lež nebo pomlouvání). Cíl neospravedlňuje prostředky. Tak se nedá ospravedlnit odsouzení nevinného jako oprávněný prostředek pro záchranu národa. Naopak připojený špatný úmysl (jako je domýšlivost) dělá špatným skutek, který může být sám o sobě dobrý (jako je almužna).2506
1754 Okolnosti, včetně následků, jsou druhotné prvky mravního skutku. Zhoršují nebo zmenšují dobrotu nebo špatnost lidských skutků (například velikost krádeže). Mohou také oslabovat nebo zvětšovat odpovědnost toho, kdo jedná (například jednat ze strachu před smrtí). Okolnosti samy o sobě nemohou změnit mravní jakost samotných skutků; nemohou nějaké samo o sobě zlé jednání učinit ani dobrým, ani správným.
Dobré skutky a zlé skutky
1755 Mravně dobrý skutek zároveň předpokládá, aby byl dobrý předmět, cíl i okolnosti. Špatný cíl pokazí jednání, i když jeho předmět je sám o sobě dobrý (jako modlitba a půst, „aby je lidé viděli“: Mt 6,5).
Předmět volby může sám zkazit celé jednání. Existují konkrétní způsoby chování, jako smilstvo, jejichž volba je vždy chybná, protože zahrnují zvrácenost vůle, to je mravní zlo.
1756 Je tedy chybné soudit mravnost lidských skutků jenom podle úmyslu, který jim dává podnět, nebo jen podle okolností (prostředí, společenský nátlak, donucování nebo nutnost jednat, atd.), které tvoří jejich rámec. Jsou skutky, které samy o sobě a samy v sobě, nezávisle na okolnostech a úmyslech, jsou vždy naprosto nepřípustné vzhledem k závažnosti předmětu; takové jsou rouhání a křivá přísaha, vražda a cizoložství. Není dovoleno páchat zlo, aby z něho vzešlo nějaké dobro.
Souhrn
1757 Předmět, úmysl a okolnosti tvoří tři „zdroje“ mravnosti lidských skutků.
1758 Zvolený předmět mravně vyhraňuje úkon vůle, nakolik jej rozum poznává a posuzuje, zda je dobrý nebo špatný.
1759 „Nelze ospravedlnit špatnou činnost konanou s dobrým úmyslem.“2507 Cíl neospravedlňuje prostředky.
1760 Mravně dobrý skutek předpokládá, že je dobrý zároveň předmět, cíl i okolnosti.
1761 Jsou některé konkrétní způsoby chování, jejichž volba je vždy chybná, protože zahrnuje rozvrácenost vůle, to je mravní zlo. Není dovoleno konat zlo, aby z toho vzešlo nějaké dobro.