5.2.1 1. článek
Osoba a společnost

Společenský ráz lidského povolání
#

1878 Všichni lidé jsou povoláni k témuž cíli, kterým je sám Bůh. Existuje jistá podobnost mezi spojením božských Osob a bratrstvím, které lidé mají mezi sebou vytvářet v pravdě a lásce.2574 Láska k bližnímu je neoddělitelná od lásky k Bohu.

#

1879 Lidská osoba potřebuje společenský život, který není pro člověka jen něco přidaného, nýbrž je to požadavek jeho přirozenosti. Člověk rozvíjí své možnosti stykem s ostatními, vzájemnými službami a rozhovorem s bratřími, a tak odpovídá na své povolání.2575

#

1880 Společnost je souhrn osob organicky spojených jednotícím principem, který každou z nich přesahuje. Společnost, jako shromáždění viditelné a zároveň duchovní, trvá v čase: je dědičkou minulosti a připravuje budoucnost. Díky ní se každý člověk stává „ dědicem“ a dostává „hřivny“, které obohacují jeho osobnost a které mají přinášet plody.2576 Právem má být každý oddán společenství, k němuž přísluší, a má si vážit představitelů pověřených starat se o obecné dobro.

#

1881 Každé společenství se definuje na základě svého cíle, a proto musí zachovávat svá zvláštní pravidla; přitom však „lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem i cílem všech společenských institucí“.2577

#

1882 Určitá společenství, jako rodina a občanská společnost, která odpovídají bezprostředněji přirozenosti člověka, jsou pro něho nutná. Aby se podporovala účast co největšího počtu osob na společenském životě, je třeba povzbuzovat vznik sdružení a institucí „s hospodářskými, kulturními, sociálními, sportovními, rekreačními, živnostenskými a politickými cíli, a to jak v rámci [národního] společenství, tak na světové úrovni“.2578 Taková „socializace“ vyjadřuje taktéž přirozený sklon lidských bytostí sdružovat se k dosažení cílů, které přesahují schopnosti jednotlivce, a rozvíjí osobní dary, zvláště ducha iniciativy a smysl pro odpovědnost, a napomáhá zajišťovat lidská práva.2579

#

1883 Socializace přináší také nebezpečí. Příliš pronikavý zásah státu může ohrožovat svobodu a osobní iniciativu. Církev vypracovala zásadu nazývanou „subsidiarita“. Podle této zásady „nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho“.2580

#

1884 Bůh si nechtěl vyhradit výkon všech mocí jen pro sebe. Přiděluje každému tvoru takovou roli, kterou je s to vykonávat podle schopností vlastních jeho přirozenosti. Tento způsob vlády má být napodobován ve společenském životě. Boží počínání při řízení světa, které svědčí o jeho velmi hluboké úctě k lidské svobodě, by mělo inspirovat moudrost těch, kteří vládnou lidským společenstvím. Mají si totiž počínat jako služebníci Boží prozřetelnosti.

#

1885 Zásada subsidiarity odporuje všem formám kolektivismu. Klade meze státním zásahům. Zaměřuje se na sladění vztahů mezi jednotlivci a společností. Směřuje k nastolení opravdového mezinárodního řádu.

Obrácení a společnost
#

1886 Společnost je nezbytná k uskutečnění lidského povolání. K dosažení tohoto cíle je nutno respektovat správnou stupnici hodnot, která by stavěla „vnitřní a duchovní stránky nad hmotné a pudové“.2581

„Na lidské soužití je nutno se dívat především jako na skutečnost duchovního řádu. Je totiž výměnou poznatků ve světle pravdy, výkonem práv a plněním povinností; úsilím o mravní dobro a společnou, ušlechtilou radostí z krásy ve všech jejích oprávněných projevech; trvalou ochotou sdílet jedni druhým to nejlepší ze sebe; společnou dychtivostí po duchovním obohacení. Takové hodnoty mají oživovat a usměrňovat kulturní činnost, hospodářský život, společenské zřízení, hnutí a politické režimy, zákonodárství a všechny jiné výrazy společenského života v jeho neustálém vývoji.“2582

#

1887 Zamění-li se prostředek za cíl,2583 vede to k tomu, že je hodnota cíle přisouzena tomu, co je pouze prostředkem k dosažení cíle. Tato záměna stejně jako tendence považovat osoby za pouhé prostředky k nějakému cíli vedou ke vzniku nespravedlivých struktur, které „ztěžují křesťanské chování v souladu s přikázáními božského Zákonodárce a často je prakticky znemožňují“.2584

#

1888 Je tedy třeba burcovat duchovní i mravní schopnosti lidí a požadovat jejich stálé vnitřní obrácení, aby bylo dosaženo společenských změn, které lidem opravdu slouží. Přednost, která se dává obrácení, však nejen nevylučuje, ale naopak ukládá povinnost postarat se o vhodnou nápravu institucí a životních podmínek, kdykoliv svádějí k hříchu, tak aby se přizpůsobily zásadám spravedlnosti a podporovaly dobro, místo aby mu překážely.2585

#

1889 Bez pomoci milosti by lidé neuměli „rozpoznat úzkou stezku mezi zbabělostí, která vede ke zlu, a násilím, které si sice namlouvá, že proti zlu bojuje, ve skutečnosti je však zhoršuje“.2586 Ta úzká stezka je cesta lásky k Bohu a k bližnímu. Láska je největším sociál ním přikázáním. Respektuje druhé i jejich práva. Vyžaduje, aby se jednalo spravedlivě, a jen ona nás k tomu uschopňuje. Láska je podnětnou silou života, který se dává: „Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho“ (Lk 17,33).

Souhrn
#

1890 Existuje jistá podobnost mezi spojením božských Osob a mezi bratrstvím, které mají lidé mezi sebou nastolit.

#

1891 Aby se lidská osoba rozvíjela v souladu se svou přirozeností, potřebuje společenský život. Určitá společenství, jako rodina a občanská společnost, odpovídají bezprostředněji lidské přirozenosti.

#

1892 „Lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem i cílem všech společenských institucí.“2587

#

1893 Je třeba povzbuzovat širokou a dobrovolnou účast ve sdruženích a institucích.

#

1894 Podle zásady subsidiarity nesmí ani stát, ani větší společnosti přebírat iniciativu a zodpovědnost osob a menších nižších společenských útvarů.

#

1895 Společnost má usnadňovat uskutečňování ctností, a nikoli mu překážet. Je třeba, aby se k tomu podněcovala správnou stupnicí hodnot.

#

1896 Tam, kde hřích převrací společenské ovzduší, je třeba burcovat k obrácení srdcí a k přijetí Boží milosti. Láska pobízí ke správným reformám. Otázky společenského života se nedají řešit bez evangelia.2588

  1. Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 24.↩︎

  2. Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 25.↩︎

  3. Srov. Lk 19,13.15.↩︎

  4. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 25.↩︎

  5. bl. Jan XXIII., encyklika Mater et magistra, 60.↩︎

  6. Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 25; Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 12.↩︎

  7. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 48; srov. Pius XI., encyklika Quadragesimo anno.↩︎

  8. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 36.↩︎

  9. bl. Jan XXIII., encyklika Pacem in terris, 35.↩︎

  10. Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 41.↩︎

  11. Pius XII., promluva 1. června 1941.↩︎

  12. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 36.↩︎

  13. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 25.↩︎

  14. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 25.↩︎

  15. Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 3.↩︎