Třetí část / Život v Kristu
První díl / Povolání člověka: život v duchu
357. Jak je křesťanský morální život spojen s víru a svátostmi? Co vyznává symbol víry (kredo), to svátosti dávají. Vždyť jimi věřící dostávají Kristovu milost a dary Ducha svatého, které jim dávají schopnost žít nový život Božích dětí v Kristu, jehož přijali vírou.
„Poznej, ó křesťane, svou důstojnost!“ (sv. Lev Veliký).
První kapitola / Důstojnost lidské osoby
Člověk Boží obraz
358. Co je kořenem lidské důstojnosti? Důstojnost lidské osoby má svůj kořen ve stvoření k obrazu a podobě Boha. Lidská osoba, vybavená duchovní a nesmrtelnou duší, rozumem a svobodnou vůlí, je zaměřena na Boha a povolána se svou duší i se svým tělem k věčné blaženosti.
Naše povolání k blaženosti
359. Jak dosáhne člověk blaženosti? Člověk dosáhne blaženosti díky Kristově milosti, která ho činí účastným na božském životě. Kristus v evangeliu ukazuje svým cestu, která vede ke štěstí bez konce: blahoslavenství. Kristova milost působí i v každém člověku, poslouchaje své svědomí hledá a miluje pravdu a dobro a vyhýbá se zlu.
360. Proč jsou blahoslavenství důležitá pro nás? Blahoslavenství jsou středem Ježíšova kázání a přebírají a dovádějí k dokonalosti Boží přísliby, dané od Abraháma. Načrtávají samu Ježíšovu tvář, charakterizují autentický křesťanský život a odhalují člověku poslední cíl jeho jednání: věčnou blaženost.
361. Jaký vztah mají blahoslavenství s touhou člověka po štěstí? Odpovídají vrozené touze po štěstí, kterou Bůh vložil do lidského srdce, aby je přitahoval k sobě, a kterou může ukojit pouze On.
362. Co to je věčná blaženost? Je to patření na Boha ve věčném životě, v němž budeme mít plně „účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4), na Kristově slávě a budeme se těšit z trinitárního života. Blaženost přesahuje lidské schopnosti: je nadpřirozeným a nezaslouženým darem od Boha jako milost, jež k ní vede. Slíbená blaženost však nás staví před rozhodující mravní volby, tímže nás podněcuje milovat Boha nade všechno
Svoboda člověka
363. Co to je svoboda? Je to moc, kterou Bůh dal člověku, aby jednal nebo nejednal, aby dělal to nebo ono. Charakterizuje činy ve vlastním smyslu lidské. Čím více člověk koná dobro, tím více je svobodný. Svoboda dosahuje své dokonalosti, když je zaměřena k Bohu nejvyššímu Dobru a naší blaženosti. Svoboda také zahrnuje možnost volit mezi dobrem a zlem. Volba zla je zneužití svobody, a vede k zotročení hříchem.
364. Jaký je vztah mezi svobodou a odpovědností? Svoboda dělá člověka odpovědným za jeho skutky v té míře, v jaké jsou úmyslné, i když stihatelnost a odpovědnost za nějaký skutek může být zmenšena nebo zrušena kvůli nevědomosti, vytrpěnému násilí, strachu, bezuzdným citům, návykům.
365. Proč má každý člověk právo na výkon svobody? Právo na výkon svobody je vlastní každému člověku, protože je neoddělitelné od důstojnosti lidské osoby. Proto musí být takové právo vždy respektováno, zvláště na mravním a náboženském poli, a musí být uznáváno a chráněno v mezích společného dobra a spravedlivého veřejného pořádku.
366. Jaké místo má lidská svoboda v řádu spásy? Naše svoboda je oslabena následkem prvního hříchu. Následujícími hříchy byla oslabena mnohem pronikavěji. Ale Kristus „nás osvobodil, abychom zůstali svobodní“ (Gal 5,1). A s jeho milostí nás Duch svatý vede k duchovní svobodě, aby z nás učinil svobodné spolupracovníky v církvi i ve světě.
367. Jaké jsou zdroje mravnosti lidských skutků? Mravnost lidských skutků závisí na třech zdrojích: na zvoleném předmětu neboli na pravém nebo zdánlivém dobru; na úmyslu subjektu, který jedná; na to podle cíle, kvůli němuž vykoná určitý akt; na okolnostech jednání a vtom zahrnuté následky.
368. Kdy je skutek mravně dobrý? Skutek je mravně dobrý, když předpokládá, aby předmět, cíl i okolnosti byly zároveň dobre Zvolený predmet může sám zkazit čin, i když je úmysl dobrý. Není dovoleno páchat zlo, aby z něho vzešlo dobro. Špatný cíl může zkazit čin, když jeho předmět je sám o sobě dobrý. Naopak dobrý cíl nedělá dobrým nějaké jednání, jehož předmět je spatny, protože účel neospravedlňuje prostředky. Okolnosti mohou zmenšit nebo zvětšit odpovědnost toho, kdo jedná, ale nemohou změnit mravní kvalitu samých aktů, nikdy neučiní dobrým nějaký sám o sobě špatný čin.
369. Existují skutky, jež jsou vždycky nedovolené? Jsou to skutky, jejichž volba je vždy nedovolená kvůli jejich předmětu (např. rouhání, vražda, cizoložství). Jejich volba v sobě zahrnuje zvrácenost vůle, totiž mravní zlo, jež nelze ospravedlňovat odkazem na dobra, která by z nich mohla případně vyplynout.
Mravnost vášní
370. Co to jsou vášně? Vášně jsou city, emoce nebo hnutí senzibility — přirozených složek lidské psychologie – které pobádají jednat nebo nejednat podle toho, co se pociťuje nebo co si člověk představuje jako dobré nebo jako špatné. Hlavní jsou láska a nenávist, touha a strach, radost, smutek, hněv. Hlavní vášeň je lásky, vyvolaná přitažlivostí dobra. Nemiluje se nic jiného než dobro, pravé nebo zdánlivé.
371. Jsou vášně mravně dobré nebo zlé? Vášně, jako hnutí senzibility nejsou samy v sobě ani dobré ani špatné: jsou dobré, když přispívají k dobrému jednání; jsou špatné v opačném případě. Mohou být přejaty do ctností nebo se zvrátit v neřesti.
Mravní svědomí
372. Co to je mravní svědomí? Mravní svědomí, přítomné v nitru osoby, je úsudek rozumu, který ve vhodné chvíli ukládá člověku, aby konal dobro a vyhýbal se zlu. Díky jemu lidská osoba vnímá mravní kvalitu nějakého skutku, který má vykonat nebo již vykonaného, a umožňuje jí brát za něj odpovědnost. Když moudrý člověk poslouchá mravní svědomí, může slyšet hlas Boha, který k němu mluví.
373. Co zahrnuje důstojnost lidské osoby vzhledem k mravnímu svědomí? Důstojnost lidské osoby zahrnuje a vyžaduje správné mravní svědomí (které je ve shodě s tím, co je správné a dobré podle rozumu a Božího zákona). Kvůli téže lidské důstojnosti člověk nesmí být nucen jednat proti svému svědomí, ani se mu nesmí bránit jednat ve shodě s ním, především na náboženském poli.
374. Jak se vychovává mravní svědomí, aby bylo správné a spolehlivé? Správné a spolehlivé svědomí se formuje výchovou, osvojením si Božího slova a učení církve. Je posilováno dary Ducha svatého a pomáhají mu rady moudrých osob. K mravní výchově nadto hodně pomáhá modlitba a zpytování svědomí.
375. Kterými normami se musí svědomí vždycky řídit? Takové normy jsou tři všeobecnější: 1) nikdy není dovoleno páchat zlo, aby se dosáhlo dobra; 2) tak zvané Zlaté pravidlo: „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12); láska vždycky prochází respektováním bližního a jeho svědomí, i když to znamená přijmout jako dobro, co je objektivně zlo.
376. Může mravní svědomí vynášet mylné úsudky? Osoba musí vždy poslouchat jistý úsudek svého svědomí, ale může udělat také mylné závěry z příčin, jež nejsou vždy zbaveny osobní viny. Nelze však přičítat osobě zlo spáchané z nedobrovolné nebo nepřekonatelné neznalosti, i když zůstává objektivně zlem. Je tedy nutné vynasnažit se zbavit mravní svědomí jeho omylů.
Ctnosti
377. Co to je ctnost? Je habituální a rozhodná dispozice (stálá ochota) konat dobro. „Cílem ctnostného života je stát se podobným Bohu“ (sv. Rehoř z Nisy). Existují lidské ctnosti a teologální.
378. Co to jsou lidské ctnosti? Lidské ctnosti jsou habituální a trvalé dokonalosti inteligence a vůle, které řídí naše skutky, dávají do pořádku naše vášně a zaměřují naše chování ve shodě s rozumem a vírou. Získané a posílené skrze mravně dobré a opakované skutky, jsou očišťovány a vyvýšeny Boží milostí.
379. Které jsou hlavní lidské ctnosti? Jsou to ctnosti, nazývané základní, jež slučují všechny ostatní a vytvářejí základy ctnostného života. Jsou to: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost.
380. Co to je moudrost? Moudrost disponuje rozum, aby v každé situaci rozlišoval, co je naším opravdovým dobrem, a volil náležité prostředky k jeho dosažení. Vede ostatní ctnosti, tímže jim dává pravidlo a míru.
381. Co to je spravedlnost? Spravedlnost spočívá ve stálé a pevné vůli dávat druhým, co jim patří. Spravedlnost vůči Bohu je nazývána „ctnost zbožnosti“.
382. Co to je statečnost? Statečnost zabezpečuje pevnost v obtížích a vytrvalost při hledání dobra, tímže dospěje až ke schopnosti eventuální oběti vlastního života pro spravedlivou věc.
383. Co to je mírnost? Mírnost tlumí přitažlivost rozkoší, zajišťuje vládu vůle nad pudy a činí nás schopnými vyrovnanosti při užívání stvořených dober.
384. Co to jsou teologální ctnosti? Jsou to ctnosti jejichž počátkem, důvodem a předmětem je sám Bůh. Jsou vlity člověku s posvěcující milostí a činí jej schopnými žít ve vztahu k (Nejsvětější) Trojici a tvoří základ a animují mravní jednání křesťana, tímže oživují všechny lidské ctnosti. Jsou zárukou působení Ducha svatého v mohutnostech lidské bytosti.
385. Které ctnosti jsou teologální? Teologální ctnosti jsou: víra, naděje a láska.
386. Co to je víra? Víra je teologální ctnost, kterou věříme v Boha a všemu, co nám zjevil a co církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně oddává Bohu. Proto se ten, kdo věří, snaží poznat a plnit Boží vůli, protože „víra se projevuje láskou“ (Gal 5,6).
387. Co to je naděje? Naděje je teologální ctnost, jíž toužíme a s pevnou důvěrou očekáváme, že nám Bůh dá věčný život jako naše štěstí, tímže klademe svou důvěru do Kristových příslibů a opíráme se o milost Ducha svatého, abychom si jej zasloužili a vytrvali až do konce pozemského života.
388. Co to je láska? Láska je teologální milost, kterou milujeme Boha nade všechno a svého bližního jako sebe samého z lásky k Bohu. Ježíš z ní dělá nové přikázání, plnost Zákona. Ona je „poutem dokonalosti“ (Kol 3,14), základem ostatních ctností, která oživuje inspiruje a pořádá: bez ní „nejsem nic“ a „nic mi to neprospěje“ (1 Kor 13,1-3).
389. Co to jsou dary Ducha svatého? Dary Ducha svatého jsou trvalé dispozice, aby člověk ochotně následoval Boží vnuknutí. Je jich sedm: moudrost, rozum, rada, síla, vědění, zbožnost a bázeň Boží.
390. Jaké jsou plody Ducha svatého? Plody Ducha svatého jsou dokonalosti utvářené v nás jako prvotiny věčné slávy. Tradice církve jich vypočítává dvanáct: „láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, laskavost, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota“ (Gal 5,22-23 vulg.).
Hřích
391. Co pro nás znamená přijetí Božího milosrdenství? To vyžaduje, abychom uznali své viny a litovali svých hříchů. Sám Bůh odhaluje svým slovem a svým Duchem naše hříchy, dává nám pravdu svědomí a jistotu odpuštění.
392. Co to je hřích? Hřích je „slovo, skutek nebo touha, jež jsou proti věčnému Zákonu“ (sv. Augustin). Je to urážka Boha v neposlušnosti k jeho lásce. Zraňuje přirozenost člověka a napadá lidskou solidaritu. Kristus svým utrpením plně odhaluje závažnost hříchu a přemáhá jej svým milosrdenstvím.
393. Existují různé druhy hříchů? Rozmanitost hříchů je veliká. Mohou se rozlišovat podle svých předmětů nebo podle ctností či přikázání, proti nimž se staví; mohou se týkat přímo Boha, bližního nebo nás samých. Kromě toho lze je rozlišovat na hříchy v myšlenkách, slovech, v jednání nebo opominutí.
394. Jak se rozlišuje hřích podle závažnosti? Rozlišuje se na smrtelný a všední.
395. Kdy se člověk dopustí smrtelného hříchu? Člověk se dopustí smrtelného hříchu, když je tu zároveň závažná materie, plné uvědomění si a dobře uvážený souhlas. Tento hřích v nás ničí lásku, zbavuje nás posvěcující milosti, vede nás k věčné smrti pekla, jestliže se člověk nekaje. Rádnou cestou bývá odpuštěn prostřednictvím svátostí křtu a pokání či smíření.
396. Kdy se člověk dopouští všedního hříchu? Člověk se dopouští všedního hříchu, jenž se podstatně liší od smrtelného hříchu když jde o lehkou věc, nebo i závažnou, ale bez plného uvědomění si nebo plného souhlasu. Ten neruší smlouvu s Bohem, ale oslabuje lásku; projevuje se
nezřízenou náklonností ke stvořeným dobrům; brání duši dělat pokroky ve cvičení ctností a v konání mravního dobra; zasluhuje časné očistné tresty.
397. Jak se v nás množí hřích Jeden hřích táhne za sebou druhý a jeho opakování plodí neřest.
398. Co to jsou neřesti? Neřesti jako pravý opak ctností jsou zvrácené náklonnosti, které zatemňují svědomí a naklání ke zlému. Neřesti mohou být spojeny se sedmi tzv. hl/avními hříchy: pýcha, lakomství. závist, hněv, chlípnost, nestřídmost, lenost nebo apatie.
399. Jsme také odpovědni za hříchy, které spáchali druzí? Máme tuto odpovědnost, když při nich jakýmkoliv způsobem spolupracujeme.
400. Co to jsou struktury hříchu? To jsou společenské poměry nebo instituce, jež jsou výrazem nebo důsledkem osobních hříchů.
Druhá kapitola / Lidské společenství
Osoba a společnost
401. V čem spočívá společenský rozměr člověka? Člověk má spolu s osobním povoláním k blaženosti společenský rozměr jako podstatnou složku své přirozenosti a svého povolání. Vždyť všichni lidé jsou povoláni k témuž cíli, k samému Bohu; existuje jistá podobnost mezi společenstvím božských Osob a bratrstvím, které mají lidé mezi sebou zavést v pravdě a lásce; láska k bližnímu je neodlučitelná od lásky k Bohu.
402. Jaký je vztah mezi osobou a společností? Počátkem, subjektem a cílem všech společenských institucí je a musí být osoba. Některá společenství, jako rodina a občanská společnost, nejvíce odpovídají lidské přirozenosti, protože jsou pro ně nutná. Mohou být užitečná také jiná sdružení, jak v rámci politických společenství tak na mezinárodní úrovni, jen když respektují zásadu subsidiarity.
403. Na co poukazuje zásada subsidiarity? Tento princip poukazuje na to, že nějaká společnost vyššího řádu nesmí přebírat úkol, který přísluší společnosti nižšího řádu, tímže ji zbavuje jejích pravomocí, ale spíše jí má pomáhat v případě potřeby.
404. Co jiného vyžaduje ryzí lidské soužití? Vyžaduje, aby se respektovala spravedlnost a správná stupnice hodnot, ale též aby se podřizovaly hmotné a pudové rozměry vnitřním a duchovním. Obzvláště kde hřích rozvrací lidské soužití, tam je nezbytné vyzývat k obrácení srdcí a k Boží milosti, aby se dosáhlo společenských změn, které jsou skutečně ke službě každé osoby a celé osoby. Láska, jež vyžaduje a činí lidi schopnými konat spravedlnost, je největší společenské přikázání.
Účast na společenském životě
405. Na čem se zakládá autorita ve společnosti? Každé lidské společenství potřebuje právoplatnou autoritu, která by zajišťovala pořádek a přispívala k uskutečňování společného dobra. Taková autorita nachází svůj základ v lidské přirozenosti, protože odpovídá řádu který stanovil Bůh.
406. Kdy je vykonávána autorita právoplatným způsobem? Autorita se vykonává právoplatným způsobem, když jedná pro společné dobro a používá k jeho dosažení mravně dovolené prostředky.
407. Co to je společné dobro? Společným dobrem se míní souhrn oněch podmínek společenského života, které dovolují skupinám a jednotlivcům plněji a rychleji dosáhnout vlastní dokonalost.
408. Co zahrnuje společné dobro? Společné dobro zahrnuje: respektování a rozvoj základních práv osoby; rozvoj duchovních a časných dober osob i společnosti; mír a bezpečnost všech.
409. Kde se výrazněji uskutečňuje společné dobro? Mnohem úplnější uskutečnění společného dobra se nachází v oněch politických společenstvích, které hájí a rozvíjejí dobro občanů a středních vrstev, aniž by zapomínala na všeobecné dobro lidské rodiny.
410. Jak se člověk podílí na uskutečňování společného dobra? Každá osoba, podle postavení a funkce, kterou zastává, podílí se na rozvíjení společného dobra, tímže zachovává spravedlivé zákony a ujímá se úseků, za něž má osobní odpovědnost, jako je starost o vlastní rodinu a úsilí ve vlastní práci. Nadto se občané mají, nakolik je to možné aktivně účastnit veřejného života.
Sociální spravedlnost
411. Jak společnost zajišťuje sociální spravedlnost? Společnost zajišťuje sociální spravedlnost, když respektuje důstojnost a práva osoby, vlastní cíl samé společnosti. Kromě toho se společnost zabývá sociální spravedlností, která je spojena se společným dobrem a výkonem autority, když uskutečňuje podmínky, jež dovolují sdružením a jednotlivcům, aby dosáhli toho, nač mají právo.
412. Na čem se zakládá rovnost všech lidí? Všichni lidé se těší stejné důstojnosti a mají stejná základní práva, protože jsou stvořeni k Božímu obrazu a vybaveni toutéž rozumovou duší, mají tutéž přirozenost a původ a jsou v Kristu jediném spasiteli povoláni k téže božské blaženosti.
413. Proč existují rozdíly mezi lidmi? Existují nespravedlivé, hospodářské a sociální rozdíly, které postihují miliony lidských bytostí; ty jsou v otevřeném rozporu s evangeliem, odporují spravedlnosti, důstojnosti osob a míru. Avšak jsou i rozdíly mezi lidmi, způsobené různými faktory, které zapadají do Božího plánu. Vždyť On chce, aby každý dostal od druhých, co potřebuje, a aby ti, kteří mají zvláštní „nadání“, se dělili s druhými. Takové rozdíly povzbuzuji a často zavazují osoby k velkodušnosti, laskavosti a sdílení dober a pobádají kultury k vzájemnému obohacení.
414. Jak se vyjadřuje lidská solidarita? Solidarita, jež vyvěrá z lidského a křesťanského bratrství, se především vyjadřuje spravedlivým rozdělováním dober, spravedlivým platem za práci a úsilím o spravedlivější společenský řád. Ctnost solidarity se také uskutečňuje sdílením duchovních dober víry, ještě důležitějších než ona hmotná
Třetí kapitola / Boží spása: Zákon a milost
Mravní zákon
415. Co to je mravní zákon? Mravní zákon je dílo božské Moudrosti. Předpisuje člověku cesty, normy chování, které vedou ke slíbené blaženosti a zakazují cesty, po nichž se vzdaluje od Boha.
416. V čem spočívá přirozený mravní zákon? Přirozený mravní zákon, vepsaný do duše každého člověka, spočívá v účasti na Boží moudrosti a dobrotě a vyjadřuje prvotní mravní smysl, který umožňuje člověku pomocí rozumu rozlišovat dobro a zlo. Je všeobecný a neměnný a klade základy povinností a základních práv osoby, jakož i lidského společenství a samého občanského zákona.
417. Vnímají všichni tento zákon? Kvůli hříchu ne všichni a ne vždycky vnímají tento přirozený zákon jasně a bezprostředně.
Proto Bůh „napsal na desky Zákona, co lidé nedokázali číst ve svých srdcích”“ (sv. Augustin).
418. Jaký je vztah mezi přirozeným zákonem a Starým zákonem? Starý zákon je první stadium zjeveného Zákona. Vyjadřuje mnoho pravd, které jsou přirozeně přístupné rozumu a tak jsou potvrzené a zaručené Umluvami spásy. Jeho mravní předpisy, které jsou shrnuty v deseti přikázáních desatera, kladou základy povolání člověka, zakazují co se protiví lásce k Bohu a bližnímu a předepisují, co je pro ni podstatné.
419. Jaké místo má Starý zákon v plánu spásy? Starý zákon nám umožňuje poznat mnoho pravd pochopitelných rozumem a označuje to, co se má nebo nemá dělat a především, jak to dělá moudrý vychovatel, připravuje a disponuje k obrácení a k přijetí evangelia. Nicméně i když je posvátný, duchovní a dobrý, je ještě nedokonalý, protože sám ze sebe nedává sílu a milost Ducha k jeho zachovávání.
420. Co je to Nový zákon nebo Zákon evangelia? Nový zákon nebo Zákon evangelia, vyhlášený a uskutečněný Kristem, je plnost a dovršení božského Zákona, přirozeného i zjeveného. Je shrnut do přikázání milovat Boha a bližního a milovat se navzájem, jako nás miloval Kristus; je to také vnitřní skutečnost člověka: milost Ducha svatého, která umožňuje takovou lásku. Je to „zákon svobody“ (Jak 1,25), protože vede k tomu, abychom jednali spontánně podněcováni láskou.
„Nový zákon je to především milost Ducha svatého, která je dána věřícím v Krista“ (sv. Tomáš Akvinský).
421. Kde se nachází Nový zákon? Nový zákon se nachází v celém životě a kázání Krista a v mravní katechezi apoštolů: Horské kázání je jeho hlavním vyjádřením.
Milost a ospravedlnění
422. Co je to ospravedlnění? Ospravedlnění je nejznamenitější dílo Boží lásky. Je to milosrdný a nezištný čin Boha, který smazává naše hříchy a činí nás spravedlivými a svatými v celém našem bytí. Dochází k tomu prostřednictvím milosti Ducha svatého, kterého nám zasloužilo Kristovo utrpení a bylo nám dáno křtem. Ospravedlnění dává počátek svobodné odpovědi člověka, to je víře v Krista a spolupráci s milostí Ducha svatého.
423. Co je to milost, jež ospravedlňuje? Milost je nezištný dar, který nám dává Bůh, aby nás učinil účastnými svého trinitárního života a schopnými jednat z lásky k němu. Nazývá se habituální, nebo posvěcující nebo zbožšťující, protože nás posvěcuje a zbožšťuje. Je nadpřirozená, protože zcela závisí na nezištné iniciativě Boha a přesahuje schopnost lidské inteligence a jejich sil. Uniká tedy naší zkušenosti.
424. Jaké další druhy milostí existují? Kromě habituální milosti jsou: časné milosti (momentální dary); svátostné milosti (vlastní každé svátosti); zvláštní milosti neboli charismata (mající za cíl obecné dobro církve), mezi nimi stavovské milosti, jež doprovázejí církevní služby a životní odpovědnosti.
425. Jaký je vztah mezi milostí a svobodou člověka? Milost předchází, připravuje a vzbuzuje svobodnou odpověď člověka. Odpovídá na hluboké touhy lidské svobody, vybízí ji, aby spolupracovala s ní a vede k její dokonalosti.
426. Co to je zásluha? Zásluha je to, co dává právo na odměnu za dobrý skutek. Člověk si sám od sebe nemůže vůči Bohu nic zasloužit, neboť všechno dostal od něho. Nicméně Bůh mu dává možnost získávat zásluhy skrze lásku Krista, pramen našich zásluh před Bohem. Zásluhy dobrých skutků musí být tedy především připisovány Boží milosti a pak svobodné vůli člověka.
427. Jaká dobra si můžeme zasloužit? Pod vlivem Ducha svatého můžeme pro sebe i pro druhé zasloužit milosti užitečné k tomu, abychom se posvětili a dosáhli věčného života, jakož i časná dobra, vhodná pro nás podle Božího plánu. Nikdo si nemůže zasloužit první milost, tu, jež je u začátku našeho obrácení a ospravedlnění.
428. Jsme všichni povoláni ke křesťanské svatosti? Všichni věřící jsou povoláni ke křesťanské svatosti. Ta je plností křesťanského života a dokonalé lásky, a uskutečňuje se v důvěrném spojení s Kristem, a v něm s Nejsvětější Trojicí. Cesta křesťana ke svatosti – potom když prošel křížem – bude mít své dovršení v konečném vzkříšení spravedlivých, kdy bude Bůh všechno ve všem.
Církev, matka a učitelka
429. Jakým způsobem církev živí mravní život křesťana? Církev je společenství, kde křesťan přijímá Boží slovo a učení „Kristova zákona“ (Gal 6,2); dostává milost svátostí; spojuje se s eucharistickou obětí Krista, takže jeho mravní život je duchovním kultem; učí se svatosti podle příkladu Panny Marie a svatých.
430. Proč učitelský úřad zasahuje do mravní oblasti? Protože je úkolem učitelského úřadu hlásat víru, které je třeba věřit a kterou je nutno prakticky uplatňovat v životě. Tento úkol se vztahuje také na specifické předpisy přirozeného zákona, protože jejich zachovávánií je nutné pro spásu.
431. Jaký účel mají církevní přikázání? Pět církevních přikázání má za cíl zaručit věřícím nebytné minimum ducha modlitby, svátostného života, mravního úsilí a růstu v lásce k Bohu a bližnímu.
432. Která jsou církevní přikázání? Jsou to: 1) zúčastnit se mše svaté v neděli a v zasvěcené svátky a nepouštět se do prací nebo činností, které by mohly zabránit svěcení takových dnů; 2) aspoň jednou za rok vyznat své hříchy; 3) přijmout svátost eucharistie aspoň o velikonocích; 4) nejíst maso a zachovávat půst ve dny stanovené církví; 5) přispívat na hmotné potřeby samé církve, každý podle svých možností.
433. Proč je mravní život nezbytný pro hlásání evangelia? Protože křesťané svým životem podle Ježíše Krista přitahují lidi k víře v pravého Boha, budují církev, utvářejí svět duchem evangelia a připravují příchod Božího království.
Druhý díl / Desatero přikázání
434. „Mistře, co mám dělat, abych dosáhl věčného života?“ (Mt 19,16) Ježíš odpovídá mladíkovi, který mu klade tuhle otázku: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání“ a pak dodává „Pojď a následuj mě“ (Mt 19,16-21). Následovat Ježíše to zahrnuje zachovávání přikázání. Zákon není zrušen, ale člověk je vyzýván, aby jej znovu našel v osobě božského Mistra, který jej v sobě dokonale uskutečňuje a zjevuje jeho plný význam a dosvědčuje jeho trvalou platnost.
435. Jak Ježíš vykládá Zákon? Ježíš jej vykládá ve světle dvojího a jediného přikázání lásky, plnost Zákona: „Miluj Pána svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je jemu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci“ (Mt 22,37-40).
436. Co to znamená „Desatero“? Desatero znamená „deset slov“ (Ex 34,28); je to posvátný text, jenž shrnuje Zákon, který Bůh dal izraelskému lidu v rámci Umluvy prostřednictvím Mojžíše. Vytyčuje pro vyvolený národ a pro jednotlivého věřícího životní cestu, osvobozenou z otroctví hříchu.
437. Jaká je souvislost mezi desaterem a Úmluvou? Desatero se chápe ve světle Úmluvy, v níž se zjevuje Bůh, tímže dává poznat svou vůli. Zachováváním přikázání lid vyjadřuje, že patří Bohu a vděčně odpovídá a jeho iniciativu lásky.
438. Jakou důležitost přikládá církev desateru? Církev, věrna Písmu a Ježíšovu příkladu, přiznává desateru základní důležitost a význam. Křesťané jsou povinni je zachovávat.
439. Proč tvoří desatero organickou jednotu? Deset přikázání tvoří organický a nerozdělitelný celek: protože každé přikázání odkazuje k dalším a k celému desateru. Proto porušovat nějaké přikázání znamená přestoupit celý Zákon.
440. Proč desatero zavazuje těžce? Protože vyhlašuje závažné povinnosti člověka k Bohu a k bližnímu.
441. Je možné zachovávat desatero? Ano, protože Kristus, bez něhož nemůžeme dělat nic, nás uschopňuje zachovávat je, darem svého Ducha a své milosti.
První kapitola / „Miluj Pána svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší celou svou myslí“
První přikázání: „Já jsem Pán tvůj Bůh, nebudeš mít jiného Boha mimo mne“
442. Co naznačuje tvrzení Boha: „Já jsem Pán, tvůj Bůh“ (Ex 20,2)? Pro věřícího to znamená, aby zachovával a uskutečňoval tři teologální ctnosti a vyhýbal se hříchům, které se jim protiví. Víra věří v Boha a odmítá, co je proti ní jako například dobrovolné pochybování, nevěra, blud, odpad od víry a rozkol. Naděje s důvěrou očekává blažené patření na Boha a jeho pomoc a vyhýbá se zoufalství i domýšlivosti. Láska miluje Boha nade všechno. Je tedy třeba odmítat Ihostejnost, nevděčnost, vlažnost, omrzelost nebo duchovní netečnost, a nenávist Boha, která se rodí z pýchy.
443. Co vyžaduje přikázání: „Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Mt 4,10)? To vyžaduje klanět se Bohu jako Pánu všeho, co existuje; vzdávat mu náležitý kult jednotlivě i společně; vzývat ho projevy chvály, díků a prosby; přinášet mu oběti, především onu duchovní oběť svého života, spojenou s dokonalou obětí Krista; a plnit to, co jsem mu Sslíbil.
444. Jakým způsobem osoba uskutečňuje své právo vzdávat kult Bohu v pravdě a svobodě? Každý člověk má právo a morální povinnost hledat pravdu, zvláště v tom, co se týká Boha a jeho církve, a když ji jednou pozná, (má povinnost) ji přijmout a věrně ji uchovávat, tímže vzdává Bohu ryzí kult. Zároveň důstojnost lidské osoby vyžaduje, aby v náboženské věci nikdo nebyl nucen jednat proti svému svědomí, ani aby mu ve spravedlivých mezích veřejného pořádku nebylo bráněno, jednat podle něho soukromě nebo veřejně, individuálním nebo hromadným způsobem.
445. Co zakazuje Bůh, když nařizuje: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne!“ (Ex 20,2)?
Toto přikázání zakazuje:
- mnohobožství a modloslužbu, jež zbožšťují tvora, moc, peníze, dokonce i ďábla;
- pověru, jež je úchylkou kultu, který se má vzdávat pravému Bohu, a která se vyjadřuje také různými formami zbožštění, magie, čarodějnictví a spiritismu;
- volnomyšlenkářství, které se vyjadřuje pokoušením Boha slovy nebo skutky; zneuctěním které znesvěcuje osoby nebo posvátné věci, především eucharistii; simonií, která kupuje nebo prodává duchovní skutečnosti;
- ateizmus, který odmítá existenci Boha, tímže se často opírá o falešné pojetí lidské nezávislosti;
- agnosticismus, pro který se nemůže nic vědět o Bohu a který zahrnuje Ihostejnost a praktický ateizmus.
446. Zakazuje Boží přikázání: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho…“ (Ex 20,4) uctívání obrazů? Ve Starém zákonu toto přikázání zakazuje zobrazovat absolutně transcendentního Boha. Avšak od Vtělení Božího Syna, je křesťanské uctívání obrazů ospravedlněno (srov. 2. Nicejský koncil v roce 787), protože se zakládá na tajemství Božího Syna, který se stal člověkem a v němž se transcendentní Bůh stal viditelným. Nejedná se o adoraci obrazu, ale vzdává se úcta tomu, koho představuje: Kristus, P. Maria, andělé a svatí.
Druhé přikázání: Nevezmeš jméno Boží nadarmo
447. Jak se má v úctě svatost Božího jména? Svaté jméno Boha se ctí tím, že se vzývá, že se velebí, chválí a oslavuje. Je tedy třeba se vyhnout nevhodnému užívání Jména Boha, jako je rouhání, které je svou povahou těžkým hříchem, klení a neplnění slibů vykonaných ve jménu Boha.
448. Proč je zakázána křivá přísaha? Protože se člověk dovolává Boha, který je pravda sama, za svědka lži.
„Nepřísahat ani při Stvořiteli, ani při tvoru, leč když je to s pravdou, nutností a úctou“ (sv. Ignác z Loyoly, DC, 38).
449. Co je to křivá přísaha? Křivá přísaha je: udělat příslib pod přísahou s úmyslem nedodržet jej, nebo porušit příslib udělaný pod přísahou. Je to těžký hřích proti Bohu, který je vždy věrný svým příslibům.
Třetí přikázání: Pomni, abys den sváteční světil
450. Proč „posvětil den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Ex 20,11)? Protože v sobotu se připomíná odpočinek Boha v sedmý den stvoření, ale také osvobození Izraele z egyptského otroctví a Umluvy, kterou Hospodin uzavřel se svým lidem.
451. Jak se chová Ježíš vůči sobotě? Ježíš uznává posvátnost soboty a božskou autoritou podává její autentické vysvětlení: „Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27).
452. Z jakého důvodu křesťané nahradili sobotu nedělí? Protože neděle je dnem vzkříšení Krista. Jako „první den týdne“ (Mk 16,2), připomíná první stvoření; jako „osmý den“, který následuje po sobotě, znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním. Stala se tak pro křesťany prvním ze všech dní a ze všech svátků: dnem Páně, v kterém On svou Paschou dovršuje duchovní pravdu hebrejské soboty a ohlašuje věčný odpočinek člověka v Bohu.
453. Jak se světí neděle? Křesťané světí neděli a jiné zasvěcené svátky především účastí na eucharistické oběti Pána a zdržují se také těch činností, které brání vzdávat úctu Bohu a kalí radost vlastní dnu Páně nebo nezbytné uvolnění mysli a těla. Jsou dovolené činnosti spojené s rodinnými potřebami nebo služby velké užitečnosti pro společenství, jen když nevytvářejí návyky, které by ohrožovaly svěcení neděle, rodinný život a zdraví.
454. Proč je důležité, aby se neděle občansky uznávala jako sváteční den? Aby byla všem dána možnost: dostatečně užívat odpočinku a volného času, který jim umožní pěstovat náboženský, rodinný, kulturní a společenský život; mít k dispozici dobu vhodnou k meditaci, uvažování, mlčení a studiu; věnovat se dobrým skutkům zvláště ve prospěch nemocných a starých osob.
Druhá kapitola / „Miluj bližního svého jako sebe samého“
Čtvrté přikázání: Cti svého otce a svou matku
455. Co přikazuje čtvrté přikázání? Přikazuje ctít naše rodiče a vážit si těch, které Bůh k našemu dobru vybavil svou autoritou.
456. Jaká je povaha rodiny v Božím plánu? Muž a žena spojení v manželství vytvářejí spolu s dětmi rodinu. Bůh ustanovil rodinu a vybavil ji jejím základním zřízením. Manželství a rodina jsou zaměřeny na dobro manželů a na plození a výchovu dětí. Mezi členy téže rodiny se navazují primární vztahy a odpovědnosti. V Kristu se rodina stává domácí církví, protože je společenstvím víry, naděje a lásky.
457. Jaké místo zaujímá rodina ve společnosti? Rodina je prvotní buňkou lidské společností a předchází jakékoliv uznání ze strany veřejné autority. Rodinné zásady a hodnoty tvoří základ společenského života. Rodinný život je uvedení do života společnosti.
458. Jaké povinnosti má společnost vůči rodině? Společnost má povinnost podporovat a upevňovat manželství a rodinu a také respektovat zásadu subsidiarity. Veřejná moc musí respektovat, chránit a podporovat pravou povahu manželství a rodiny, veřejnou mravnost, práva rodičů a domácí blahobyt.
459. Jaké povinnosti mají děti k rodičům? Děti mají mít ke svým rodičům úctu (synovskou lásku), vděčnost, opravdovou ochotu a poslušnost a tak přispívat také svými dobrými vztahy k bratřím a sestrám k růstu harmonie a svatosti celého rodinného života. Kdyby se rodiče ocitli v nouzi, kdyby onemocněli nebo zestárli, musí jim dospělé děti poskytovat hmotnou i morální pomoc.
460. Jaké povinnosti mají rodiče vůči dětem? Rodiče, podílející se na božském otcovství, jsou první odpovědní za výchovu svých dětí a také jsou pro ně první hlasatelé víry. Mají povinnost milovat a respektovat děti jako osoby i jako Boží děti a postarat se, nakolik je možné, o jejich hmotné a duchovní potřeby, tímže jim pomáhají při volbě školy, povolání a životního stavu. Zvláště mají povinnost vychovat je ke křesťanské víře.
461. Jak rodiče vychovávají své děti ke křesťanské víře? Hlavně příkladem, rodinnou modlitbou, katechezí a účastí na církevním životě.
462. Jsou rodinné svazky absolutním dobrem? Rodinné svazky, i když jsou důležité, nejsou absolutní, protože prvním povoláním křesťana je následovat Krista a milovat ho: „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden“ (Mt 10,37). Rodiče mají s radostí podporovat své děti, aby následovali Ježíše v každém životním stavu, i v zasvěceném životě nebo v kněžské službě.
463. Jak má být vykonávána autorita v různých oblastech občanské společnosti? Má být vykonávána jako služba, tímže respektuje základní lidská práva, správnou stupnici hodnot, zákony, distribuční spravedlnost a princip subsidiarity. Každý při výkonu autority má hledat zájmy společnosti a ne svoje zájmy a má se inspirovat při svých rozhodnutích pravdami o Bohu, člověku a o světě.
464. Jaké povinnosti mají občané vůči občanským představitelům? Ti, kdo jsou podřízeni autoritám, mají považovat své představené za zástupce Boha, tímže jim nabídnou poctivou spolupráci, aby veřejný a společenský život dobře fungoval. To zahrnuje lásku a službu vlasti, právo a povinnost volit, odvádění daní podle vlastních možností, obranu země a právo na konstruktivní kritiku.
465. Kdy nesmí občan poslechnout občanské představitele? Občan nesmí ve svědomí poslechnout, když zákony občanských představitelů odporují požadavkům mravního řádu: „Je třeba více poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29).
Páté přikázání: Nezabiješ
466. Proč se má respektovat lidský život? Protože je posvátný, neboť od počátku zahrnuje stvořitelskou činnost Boha, je a vždycky zůstává ve zvláštním vztahuje Stvořiteli, svému jedinému cíli. Nikomu tedy není dovoleno přímo ničit nevinnou lidskou bytost, protože to závažně odporuje důstojnosti osoby a svatosti Stvořitele. „Nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý“ (Ex 23,7).
467. Proč není oprávněná obrana osob a společnosti proti této absolutní normě? Protože oprávněnou obranou e uskutečňuje volba bránit se a zhodnocuje se právo na vlastní život i druhého a ne volba zabíjet. Oprávněná obrana může být také závažnou povinností pro toho, kdo má odpovědnost za život druhého. Vždyť kdo se brání, uskutečňuje právo na život, vlastní i druhého. Nicméně obrana nesmí užít většího násilí, než je nutné.
468. K čemu slouží trest? Trest, uložený právoplatnou veřejnou autoritou, má za cíl napravit nepořádek, který napáchala vina, hájit veřejný pořádek a bezpečnost osob, přispět k napravení viníka.
469. Jaký trest je možno uložit? Trest musí být přiměřený závažnosti zločinu. Dnes, kdy stát má možnosti potlačovat zločin tak, že viníka učiní neškodným, případy absolutní nutnosti trestu smrti „jsou již velmi vzácné, ne-li prakticky neexistující“ (Evangelium vitae). Jsou-li nekrvavé prostředky dostačující, úřední moc se omezí na tyto prostředky, protože ty lépe odpovídají konkrétním podmínkám obecného dobra, více odpovídají důstojnosti osoby a viníkovi definitivně neodnímají možnost morálně se obrodit.
470. Co zakazuje páté přikázání?
Páté přikázání zakazuje jako těžce se protivící mravnímu zákonu:
- přímou a úmyslnou vraždu člověka, ale i spolupráci na ní;
- přímé ukončení těhotenství, chtěné jako cíl nebo prostředek, ale také spolupráci na něm, pod trestem exkomunikace: lidská bytost musí být absolutním způsobem hájena ve své integritě již od svého početí;
- přímou eutanázii, kterou se aktivně ukončuje život tělesně postižených osob nebo nemocných nebo umírajících;
- sebevražda i záměrná spolupráce na ní, neboť to těžce uráží spravedlivou lásku k Bohu, k sobě a k bližnímu: co se týká odpovědnosti, sebevrah ji může zvětšit, dá-li pohoršení, ale mohou ji zmenšit zvláštní psychické potíže nebo těžký strach.
471. Jaké lékařské procedury jsou dovoleny, když je smrt považována za bezprostřední? Léčebné kúry, které má mít nemocná osoba, se nesmí oprávněně přerušit. Je oprávněné použití utišujících prostředků, nezaměřených na smrt, a zřeknutí se „terapeutické úpornosti“, to je použití nepřiměřených lékařských procedur a bez rozumné naděje na kladný výsledek.
472. Proč musí společnost chránit každé embryo? Nezcizitelné právo na život každého lidského jednotlivce, již od jeho početí, je základním prvkem občanské společnosti a jejího zákonodárství. Nedá-li stát svou moc do služby práv všech a zvláště nejslabších, mezi nimi ještě nenarozených, jsou tím ohroženy samy základy právního státu.
473. Jak se lze vyhnout pohoršení? Pohoršení, které spočívá v tom, že se druzí přivedou ke konání zla, se lze vyhnout tím, že se respektuje duše i tělo osoby. Uvádí-li se jiní k tomu, aby těžce hřešili, páchá se těžká vina.
474. Jakou povinnost máme vůči tělu? Musím rozumně pečovat o tělesné zdraví, své i druhého, přesto se ale vyhýbáme kultu těla a jakémukoliv druhu přehánění. Kromě toho je třeba se vyhýbat užívaní drog, jež způsobují velmi těžké následky na zdraví a na lidském životě a také zneužívání jídla alkoholických nápojů, tabáku a léků.
475. Kdy jsou morálně dovolené vědecké, lékařské nebo psychologické experimenty na osobách nebo skupinách lidí? Jsou morálně oprávněné, jsou-li ke službě integrálnímu dobru osoby a společnosti, bez nadměrných rizik pro život, tělesnou a psychickou integritu subjektů, dostatečně informovaných a souhlasících.
476. Jsou dovolené transplantace a darování orgánů před i po smrti? Transplantace orgánů je morálně přijatelná se souhlasem dárce a bez nadměrných rizik pro něho. Pro ušlechtilý akt darování orgánů po smrti, musí být náležitě zjištěna skutečná smrt dárce.
477. Jaké praktiky jsou proti respektování tělesné integrity lidské osoby? Jsou to: únosy osob, terorismus, mučení, násilí, přímá sterilizace. Amputace, zkomolení nějaké osoby je morálně dovolené pouze pro nezbytné terapeutické účely téže osoby.
478. Jak je třeba pečovat o umírající? Umírající mají právo důstojně prožívat své poslední okamžiky pozemského života, především podporováni modlitbou a svátostmi, jež připravují na setkání s živým Bohem.
479. A jak se má zacházet s těly zesnulých? S těly zesnulých se má zacházet s úctou a láskou. Jejich kremace je dovolena, je-li prováděna bez zpochybňování víry ve vzkříšení těl.
480. Co požaduje Pán od každé osoby ohledně míru? Pán, který hlásá „blahoslavení tvůrcové pokoje“ (Mt 5,9), žádá pokoj srdce a pranýřuje nemravnost hněvu, který je touhou po pomstě za způsobené zlo, i nenávist, která vede k tomu, že se dychtí po tom, aby bližního postihlo nějaké zlo. Tato zla, jsou-li vědomá a souhlasí-li se s nimi v závažných věcech, se mohou stát těžkými hříchy proti lásce.
481. Co to je mír ve světě? Mír ve svět, který se požaduje pro respektování a rozvoj lidského života, není prostě doba bez války nebo rovnováha protichůdných sil, nýbrž je to „klid řádu“ (sv. Augustin) „plod spravedlnosti“ (Iz 32,17) a účinek lásky. Pozemský mír je obrazem a plodem Kristova pokoje.
482. Co vyžaduje mír ve světě? Vyžaduje spravedlivé rozdělení a ochranu dober osob, svobodnou komunikaci mezi lidskými bytostmi, respektování důstojnosti osob a národů, trvalou praxi spravedlnosti a bratrství.
483. Kdy je morálně dovoleno užít vojenskou moc? Užití vojenské moci je morálně ospravedlnitelné, jsou-li zároveň přítomny následující podmínky: jistota trvalé a těžké způsobené škody; neúčinnost jakékoliv jiné pokojné alternativy; oprávněné možnosti úspěchu; vyloučení horších následků, vezme-li se v úvahu současná síla ničivých prostředků.
484. Kdo má v případě hrozby války přísně vyhodnotit takové podmínky? To je věcí moudrého posouzení vládních představitelů, kteří mají také právo uložit občanům povinnost národní obrany, při zachování osobního práva na odmítnutí z důvodů svědomí, které je třeba uskutečnit jinou formou služby lidskému společenství.
485. Co požaduje mravní zákon za války? Mravní zákon platí stále, i za války. Vyžaduje, aby se jednalo lidsky s nebojujícími, s raněnými vojáky a vězni. Akce záměrně odporující právu národů a dispozicím, které je ukládá, jsou zločiny, které nemůže omluvit slepá poslušnost. Musí se odsoudit masové ničení, vyhlazování národa nebo etnické menšiny, což jsou velmi těžké hříchy: je to mravní povinnost odporovat rozkazům toho, kdo je nařídil.
486. Co je třeba udělat, aby se předešlo válce? Musí se udělat všechno, co je rozumně možné, aby se jakkoliv předešlo válce, když jsou známa zla a nespravedlnosti, jež vyvolává. Zvláště je třeba předejít hromadění a obchodu se zbraněmi, které není náležitě pod kontrolou veřejných mocí; hospodářským nebo společenským nespravedlnostem, etnickým a náboženským diskriminacím; závisti, nedůvěře, pýše a duchu msty. Kolik se udělá pro to, aby se vyloučily tyto a jiné nepořádky, tolik se napomáhá budování míru a předcházení válce.
Šesté přikázání: Nesesmilníš
487. Jaký úkol má lidská osoba vůči vlastní pohlavní totožnosti? Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, mající stejnou osobní důstojnost a vepsal do nich povolání lásky a společenství. Je věcí každého přijmout vlastní pohlavní totožnost, tímže uzná její důležitost, specifičnost a doplňkovost.
488. Co to je čistota? Čistota je kladná integrace pohlavnosti do osoby. Pohlavnost se stává opravdu lidská když je spravedlivě integrována ve vztahu mezi osobami. Čistota je mravní ctnost, Boží dar, milost a plod Ducha.
489. Co zahrnuje ctnost čistoty? Ta zahrnuje získání sebeovládání, jako výraz lidské svobody zaměřené a darování sebe sama. K tomu je nutná celistvá a trvalá výchova, která se postupně provádí v údobích růstu.
490. Jaké prostředky napomáhají žít čistotu? Je k dispozici mnoho prostředků: Boží milost, pomoc svátostí, modlitba, sebepoznání, provádění askeze přizpůsobené různým situacím, cvičení v mravních ctnostech a zvláště ctnosti umírněnosti, která se zaměřuje na to, aby rozum vedl vášně.
491. Jakým způsobem jsou všichni povoláni žít čistotu? Všichni podle vzoru Kristovy čistoty jsou povoláni vést čistý život podle svého životního stavu: jedni, žijíce v zasvěceném panenství nebo celibátu, vynikajícím způsobu snadněji se oddat Bohu s nerozděleným srdcem; jiní, jsou-li ženatí
492. Které jsou hlavní hříchy proti čistotě? Jsou to hříchy těžce odporující čistotě: každý podle povahy svého objektu: cizoložství, masturbace, smilstvo, pornografie, prostituce, znásilnění, homosexuální akty. Tyto hříchy jsou výrazem neřesti chlípnosti. Jsou-li spáchány na nezletilých, jsou ještě těžším útokem proti jejich tělesné a mravní integritě.
493. Proč šesté přikázání, ačkoliv říká „nezcizoložíš“, zakazuje všechny hříchy proti čistotě? Ačkoliv v biblickém textu Desatera stojí „nezcizoložíš“ (Ex 20,14), tradice církve se řídí celkově mravním učením Starého a Nového zákona a šesté přikázání pro ni zahrnuje všechny hříchy proti čistotě.
494. Jaké úkoly mají občanské autority vůči čistotě? Ty musí, protože mají povinnost podporovat respektování důstojnosti osoby, přispívat k vytváření prostředí příznivého čistotě také tím, že náležitými zákony zabrání šíření shora uvedených velkých urážek čistoty, především aby chránili nezletilé a slabší.
495. Jaká jsou dobra manželské lásky, k níž je zaměřena sexualita? Dobra manželská lásky, jež je pro pokřtěné posvěcena svátostí manželství: jednotu, věrnost, nerozlučnost a otevřenost k plodnosti.
496. Jaký význam má manželský úkon? Manželský úkon má dvojí význam: spojující (vzájemné darování se manželů) a plodivý (otevřenost k předávání života). Nikdo nesmí přerušit nerozdělitelné spojení, které Bůh chtěl mezi oběma významy manželského úkonu tím, že by vyloučil jeden nebo druhý.
497. Kdy je morální regulování porodnosti? Regulování porodnosti, které je jedním z aspektů odpovědného otcovství a mateřství, je objektivně shodná s mravností, když ji provádějí manželé bez vnějšího donucování, ne ze sobectví, nýbrž z vážných důvodů a metodami odpovídajícími objektivním měřítkům mravnosti a to periodickou zdrženlivostí a využitím neplodných údobí.
498. Jaké jsou nemorální prostředky pro regulování porodnosti? Je vnitřně špatná každá akce - jako např. sterilizace nebo antikoncepce - která před manželským úkonem nebo při jeho provádění nebo při rozvoji jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo prostředek zabránit oplodnění.
499. Proč je nemravná inseminace i umělé oplodnění? Jsou nemravné, protože oddělují plození od aktu, kterým se manželé sobě vzájemně dávají a tak nastolují vládu techniky nad počátkem a určením lidské osoby. Nadto inseminace a hetetologické oplození sahající k technikám, které zahrnují osobu mimo manželskou dvojici porušují právo dítěte narodit se z otce a matky, které zná, spojené mezi sebou v manželství a mající výlučné právo stát se rodiči pouze jeden skrze druhého.
500. Jak je třeba se dívat na dítě? Dítě je Božím darem, největším darem manželství. Neexistuje právo mít děti („dítě za každou cenu“). Existuje však právo dítěte aby bylo plodem manželského úkonu jeho rodičů a také právo, aby bylo respektováno jako osoba od chvíle početí.
501. Co mohou dělat manželé, když nemají děti? Když jim nebyl udělen dar dítěte, mohou manželé, když už vyčerpali oprávněné zásahy lékařství, projevit svou velkodušnost prostřednictvím svěření do péče nebo adoptováním, anebo vykonávat významné služby ve prospěch bližního. Uskutečňují tak cennou duchovní plodnost.
502. Co uráží důstojnost manželství? Je to: cizoložství, rozvod, mnohoženství, incest (krvesmilstvo), volná „láska“ (soužití, konkubinát) pohlavní styk před manželstvím nebo mimo ně.
Sedmé přikázání: Nepokradeš
503. Co vyhlašuje sedmé přikázání? Vyhlašuje určení, všeobecné rozdělení, soukromé vlastnění osob a respektování jejich majetku a celistvosti stvoření. Církev také nachází v tomto přikázání základy svého sociálního učení, jež zahrnuje správné jednání v hospodářské činnosti a ve společenském a politickém životě, právo na lidskou práci i povinnost, spravedlnost a solidaritu mezi národy, lásku k chudým.
504. Za jakých podmínek existuje právo na soukromé vlastnictví? Právo na soukromé vlastnictví za předpokladu, že byl získán nebo přijat spravedlivým způsobem a když zůstává první všeobecné určení jmění k uspokojení základních potřeb všech lidí.
505. Jaký je cíl soukromého vlastnictví? Cílem soukromého vlastnictví je zaručit svobodu a důstojnost osob, tímže jim pomáhá ukojit základní osobní potřeby těch, za které někdo má odpovědnost, a také jiných, kteří žijí v nouzi.
506. Co předpisuje sedmé přikázání? Sedmé přikázání předpisuje respektovat jmění druhých prostřednictvím uplatňování spravedlnosti a lásky, umírněnosti a solidarity. Zvláště vyžaduje: respektovat učiněné sliby a uzavřené smlouvy; napravit spáchanou křivdu a navrátit neprávem nabytý majetek; respektovat i/ntegritu stvoření rozumným a umírněným užíváním nerostných, rostlinných a živočišných zdrojů, které jsou ve světě, se zvláštní pozorností vůči druhům, které jsou ohroženy vyhlazením.
507. Jak se má člověk chovat ke zvířatům? Člověk se má chovat laskavě ke zvířatům jako k Božím tvorům, tímže se vyhne jak přehnané lásce k nim tak bezohledného využívání, především k vědeckým experimentům, konaným za rozumnými hranicemi a s neužitečným utrpením pro samá zvířata.
508. Co zakazuje sedmé přikázání? Sedmé přikázání zakazuje především krádež, které je přisvojením si jmění druhého proti rozumné vůli vlastníka. Dochází k tomu také placení nespravedlivé mzdy; spekulováním s hodnotou jmění kvůli zisku na úkor druhých; falšováním šeků nebo faktur. Zakazuje kromě toho páchat daňové nebo obchodní podvody, vědomě poškozovat soukromé nebo veřejné vlastnictví. Zakazuje lichvářství, korupci, soukromé zneužívání společenského jmění, zaviněně špatně provedené práce a mrhání.
509. Jaký je obsah sociálního učení církve? Sociální učení církve, jako organický rozvoj pravd evangelia o důstojnosti lidské osoby a o jeho sociální dimenzi, obsahuje zásady pro uvažování, formuluje měřítka pro úsudek, poskytuje normy a směrnice pro akci.
510. Kdy církev zasahuje v sociální věci? Církev zasahuje tím, že dává mravní úsudek v ekonomických nebo sociálních otázkách, když to vyžadují základní práva osoby společné dobro nebo spása duší.
511. Jaký má probíhat společenský a hospodářský život? Má probíhat podle vlastních metod v rámci mravního řádu ke službě člověku v jeho celistvosti a celého lidského společenství při respektování sociální spravedlnosti. Má mít člověka za autora, střed a cíl.
512. Co se staví proti sociálnímu učení církve? Proti sociálnímu učení církve se staví hospodářské a společenské systémy, které obětují základní práva osob nebo které dělají ze zisku výlučné pravidlo či svůj poslední cíl. Kvůli tomu církev odmítá ideologie, v moderní době spojené s „komunismem“ nebo s ateistickými a totalitními formami „socialismu“. Kromě toho ve skutečnosti odmítá „kapitalismus“, individualismus a absolutní primát trhu nad lidskou prací.
513. Jaký význam má práce pro člověka? Práce je pro člověka je povinnost i právo, skrze kterou spolupracuje s Bohem stvořitelem. Vždyť pracuje-li člověk s nasazením a kompetencí uskutečňuje schopnosti vepsané do své přirozenosti, oslavuje dary Stvořitele a přijaté talenty, živí sebe i příslušníky své rodiny, slouží lidskému společenství. Kromě toho práce může být s Boží pomocí prostředkem posvěcení a spolupráce s Kristem na spáse ostatních.
514. Na jaký druh práce má právo každá osoba? Přístup k jisté a čestné práci musí být otevřen všem bez nespravedlivé diskriminace při respektování práva každého na svobodnou hospodářskou iniciativu, a na slušný plat.
515. Jakou odpovědnost má stát ohledně práce? Úkolem státu je podporovat zaměstnanost, zaručovat svobody jednotlivců a vlastnictví, kromě pevné měny a účinných veřejných služeb; bdít nad uplatňováním lidských práv v hospodářském sektoru. Podle poměrů má společnost pomáhat občanům najít práci.
516. Jaké povinnosti mají odpovědní vedoucí podniků? Odpovědní vedoucí podniků mají hospodářskou a ekologickou odpovědnost za své operace. Musí brát v úvahu dobro osob a ne pouze zvyšování zisků, i když ty jsou nutné pro zajištění investic, budoucnosti podniků, zaměstnanost a dobrý chod ekonomického života.
517. Jaké povinnosti mají dělníci? Musí svědomitě, kompetentně a oddaně konat svou práci, a snažit se řešit případné spory dialogem. Sáhnout k nenásilné stávce je mravně oprávněné, když se jeví jako nezbytný nástroj, vzhledem k přiměřenému prospěchu a berouce v úvahu společné dobro.
518. Jak se uskutečňuje spravedlnost a solidarita mezi národy? Na mezinárodní úrovni musí všechny národy a instituce pracovat v solidaritě a subsidiaritě, s cílem odstranit nebo aspoň zmenšit bídu, nerovnost zdrojů a hospodářských prostředků, ekonomických a sociálních křivd, vykořisťování osob, hromadění dluhů chudých zemí, zvrácených mechanismů, které brání v rozvoji méně rozvinutým zemím.
519. Jakým způsobem se křesťané podílejí na politickém a společenském životě? Laičtí věřící přímo zasahují do politického a sociálního života, tímže oživují křesťanským duchem časné skutečnosti a jako ryzí svědkové evangelia a tvůrcové pokoje a spravedlnosti, spolupracují se všemi.
520. K čemu inspiruje láska k chudým? Láska k chudým se inspiruje evangeliem blahoslavenství, Ježíšovým příkladem a jeho stálou pozorností k chudým. Ježíš řekl: „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Láska k chudým se uskutečňuje prostřednictvím nasazení proti hmotné chudobě a také proti četným formám kulturní, mravní a náboženské chudoby. Skutky milosrdenství, duchovní i tělesné, četné dobročinné instituce vzniklé během staletí, jsou konkrétním svědectvím přednostní lásky k chudým, která charakterizuje Ježíšovy učedníky.
Osmé přikázání: Nepromluvíš křivého svědectví
521. Jakou povinnost má člověk k pravdě? Každá osoba je povolána k upřímnosti a opravdovosti v jednání a v řeči. Každý má povinnost hledat pravdu a přijmout ji, tímže uspořádá celý svůj život podle požadavků pravdy. V Ježíši Kristu se Boží pravda zjevila úplně: on je Pravda. Kdo ho následuje, žije v Duchu pravdy, varuje se licoměrnosti, předstírání a pokrytectví.
522. Jak se vydává svědectví pravdě? Křesťan musí vydávat svědectví evangelijní pravdě, ve všech oblastech své veřejné i soukromé činnosti, také, je-li nutné, obětí svého života. Mučednictví je svrchované svědectví vydané pravdě víry.
523. Co zakazuje osmé přikázání?
Osmé přikázání zakazuje:
- falešné svědectví, křivou přísahu, lež, jejíž závažnost se měří pravdou, kterou pokřivuje, podle okolností, podle úmyslů lháře, podle škod způsobených obětem;
- neuvážený úsudek, pomluvu, nactiutrhání, jež zmenšují nebo ničí dobrou pověst a čest, na kterou má právo každá osoba;
- lichotky, pochlebování, zdvořilůstky, především zaměřené na těžké hříchy nebo na dosažení nedovolených výhod.
Spáchané provinění proti pravdě vyžaduje napravení, jestliže druhým způsobilo škodu.
524. Co žádá osmé přikázání? Osmé přikázání vyžaduje respektování pravdy doprovázené rozlišováním lásky: v komunikaci a informaci: ty musí hodnotit osobní a společné dobro, obranu soukromého života, nebezpečí pohoršení; respektováním profesionálních tajemství, které je třeba vždy dodržet kromě toho, jsou-li závažné a přiměřené důvody. Tak se stejně požaduje respektování důvěrných sdělení pod pečetí tajemství.
525. Jak se mají užívat prostředky sociální komunikace? Mediální informace má být ve službě společného dobra a ve svém obsahu musí být pravdivá, a integrální při zachování spravedlnosti a lásky. Musí se kromě toho vyjadřovat čestným a vhodným způsobem, tímže úzkostlivě respektuje mravní zákony, legitimní práva a důstojnost člověka.
526. Je vztah mezi pravdou a krásou a posvátným uměním? Pravda je sama sebou krásná. Zahrnuje v sobě jas duchovní krásy. Existuje mnoho výrazových způsobů pravdy, zvláště v uměleckých dílech. Jsou plodem talentu, daného Bohem a lidského úsilí. Posvátné umění, aby bylo pravdivé a krásné, musí vyvolávat a oslavovat tajemství Boha, který se zjevil v Kristu a vést k adoraci a lásce Boha Stvořitele a Spasitele, svrchované Krásy, Pravdy a Lásky.
Deváté přikázání: Nepožádáš manželku svého bližního
527. Co požaduje deváté přikázání? Deváté přikázaní požaduje přemáhat tělesnou žádostivost v myšlenkách i touhách Boj proti takové žádostivosti prochází očišťováním srdce a praktikováním ctnosti umírněnosti.
528. Co zakazuje deváté přikázání? Deváté přikázání zakazuje zabývat se myšlenkami a touhami, jež se týkají skutků zakázaných šestým přikázáním.
529. Jak se dosáhne čistota srdce? Pokřtěný s Boží milostí a tímže bojuje pro nezřízeným náklonnostem, dosáhne čistoty srdce prostřednictvím ctnosti a daru čistoty, čistým úmyslem, průzračností vnějšího i vnitřního pohledu, ukázněností citů a představivosti a modlitbou.
530. Jaké jsou požadavky čistoty? Čistota vyžaduje stud, který chrání intimitu osob a vyjadřuje jemnost čistoty, usměrňuje pohledy a gesta v souladu s důstojností osob a s jejich sdílením. Osvobozuje od rozšířeného erotismu a udržuje člověka daleko ode všeho, co rozdmychává morbidní zvědavost. Vyžaduje také očištění společenského prostředí, skrze stálý boj proti nevázaným mravům, založeným na mylném pojmu lidské svobody.
Desáté přikázání: Nepožádáš jeho majetek
531. Co vyžaduje a co zakazuje desáté přikázání? Toto přikázání, jež doplňuje předešlé, vyžaduje vnitřní postoj respektování majetku druhého a zakazuje /akomství a bezuzdnou žádostivost majetku druhého a závist, která spočívá ve smutku, který zakouší člověk před majetkem druhého a nezřízené touze zmocnit se jej.
532. Co žádá Ježíš, když vyžaduje chudobu srdce? Od svých učedníků Ježíš požaduje, aby mu dávali přednost přede všemi a před vším. Nelpění na bohatství – podle ducha evangelijní chudoby – a odevzdanost do Boží prozřetelnosti, která nás zbavuje obav ze zítřka, připravuji blahoslavenství „chudých v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3).
533. Jaká je největší touha člověka? Největší touha člověka je vidět Boha. Tak volá celé jeho bytí: „Chci vidět Boha!“ Člověk uskuteční své opravdové a plné štěstí v patření a blaženosti toho, který ho stvořil z lásky a přitahuje ho k sobě do nekonečné Lásky.
„Kdo vidí Boha, dosáhl všechna dobra, která lze pojmout”“ (sv. Řehoř z Nyssy).