6.2.5 8. článek
Osmé přikázání

„Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ (Ex 20,16).

„Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu své přísahy.“ (Mt 5,33).

#

2464 Osmé přikázání zakazuje překrucovat pravdu ve vztazích k druhým. Tato mravní norma vyvěrá z povolání svatého lidu – být svědkem svého Boha, který je pravda a chce pravdu. Porušování pravdy vyjadřuje slovy nebo skutky odmítnutí úsilí o mravní poctivost: je vážnou nevěrností vůči Bohu a v tomto smyslu podrývají základy Smlouvy.

Žít v pravdě
#

2465 Starý zákon dosvědčuje: Bůh je pramenem každé pravdy.3045 Jeho Slovo je pravda.3046 Jeho zákon je pravda. „Od pokolení do pokolení je tvá věrnost“ (Ž 119,90).3047 Protože Bůh je pravdomluvný, „věrný“ (Řím 3,4), jsou členové jeho lidu voláni k životu v pravdě.3048

#

2466 Boží pravda se zcela zjevila v Ježíši Kristu, který je „plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14). On je „světlo světa“ (Jan 8,12), On je Pravda.3049 „Každý, kdo v něho věří, nezůstává v temnotě“ (Jan 12,46). Ježíšův učedník zůstává věrný jeho slovu, aby poznal pravdu, která ho osvobodí3050 a posvětí.3051 Následovat Ježíše znamená žít v „Duchu pravdy“ (Jan 14,17), kterého Otec posílá v jeho jménu3052 a který „uvede do celé pravdy“ (Jan 16,13). Své učedníky Ježíš učí bezvýhradné lásce k pravdě: „Vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne“ (Mt 5,37).

#

2467 Člověk od přirozenosti touží po pravdě. Má povinnost ji ctít a dosvědčovat: „Všichni lidé, protože jsou osoby –… jsou v souladu se svou důstojností vlastní přirozenosti pobádáni a zároveň i mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou. Jsou též vázáni přidržet se poznané pravdy a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život.“3053

#

2468 Pravda jako správnost jednání a lidské řeči se nazývá pravdivost, upřímnost nebo přímost. Pravda neboli opravdovost je ctnost, která spočívá v tom, že se projevujeme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu svými slovy a varujeme se přitom dvojakosti, přetvářky a pokrytectví.

#

2469 „Nebylo by možné lidské soužití, kdyby si lidé navzájem nedůvěřovali, totiž kdyby si navzájem neříkali pravdu.“3054 Ctnost pravdivosti dává spravedlivě druhému, co mu patří. Pravdivost respektuje správnou rovnováhu mezi tím, co má být sděleno, a tajemstvím, jež má být zachováno: vyžaduje čestnost a diskrétnost. Kvůli spravedlnosti „má člověk druhému sdělit pravdu“.3055

#

2470 Kristův učedník přijímá „život v pravdě“, což znamená vést prostý život podle Pánova příkladu a zůstávat v jeho pravdě. „Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale přitom žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou“ (1 Jan 1,6).

„Vydat svědectví pravdě“
#

2471 Kristus před Pilátem prohlašuje, že „přišel proto na svět, aby vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37). Křesťan se nesmí stydět „veřejně vyznávat našeho Pána“ (2 Tim 1,8). V situacích, ve kterých se po křesťanu žádá, aby dosvědčil svou víru, má povinnost ji jednoznačně vyznat, jak to učinil svatý Pavel před svými soudci. Věřící si má vždycky zachovat čisté svědomí před Bohem i před lidmi (Sk 24,16).

#

2472 Povinnost křesťanů účastnit se života Církve je má k tomu, aby jednali jako svědkové evangelia a závazků, které z toho vyplývají. Takové svědectví je předáváním víry slovem i skutkem. Svědectví je úkonem spravedlnosti, který potvrzuje pravdu nebo ji dává poznat.3056

„Všichni věřící kdekoliv žijící jsou totiž povinni příkladem svého života i svědectvím svého slova dávat viditelně najevo nového člověka, kterého křtem oblékli, i moc Ducha svatého, který je posílil biřmováním.“3057

#

2473 Mučednictví je svrchované svědectví vydané pravdě víry; znamená svědectví, které sahá až k smrti. Mučedník vydává svědectví o zemřelém a zmrtvýchvstalém Kristu, s nímž je spojen láskou. Vydává svědectví o pravdě víry a křesťanskému učení. Podstupuje smrt skutkem statečnosti. „Dovolte, abych se stal potravou šelem. Jen tak mi bude dopřáno dosáhnout Boha.“3058

#

2474 Církev s velkou péčí sebrala vzpomínky na ty, kteří šli až do krajnosti, aby dosvědčili svou víru. Jde o akta mučedníků, která tvoří archivy pravdy psané krvavými písmeny.

„Nebudou mi k ničemu všechny půvaby země ani pozemská království; pro mne je lepší, abych zemřel, abych se spojil s Ježíšem Kristem, než abych byl králem až do končin země. Hledám toho, který za nás zemřel. Jeho chci, který pro nás vstal z mrtvých. Blíží se chvíle mého zrození…“3059

„Velebím tě, žes mě považoval za hodného tohoto dne a této hodiny, abych byl připočten mezi tvé mučedníky… Tys dodržel svůj slib, Bože věrnosti a pravdy. Za tuto milost a za všechny věci tě chválím, velebím tě, vzdávám ti slávu skrze Ježíše Krista, věčného a všemohoucího kněze, tvého přemilého Syna. Skrze něho, který žije a kraluje s Tebou a Duchem svatým, buď sláva Tobě nyní a na věky věků. Amen.“3060

Porušování pravdy
#

2475 Kristovi učedníci oblékli „člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý“ (Ef 4,24). Zanechali lži3061 a je třeba, aby odložili „všechno, co je špatné, každou neupřímnost, přetvářku, závist a všechno pomlouvání“ (1 Petr 2,1).

#

2476 Křivé svědectví a křivá přísaha. Tvrzení odporující pravdě, pronesené veřejně, nabývá zvláštní závažnosti. Je-li proneseno před soudem, stává se křivým svědectvím.3062 Je-li učiněno pod přísahou, je to křivá přísaha. Takové způsoby jednání přispívají buď k odsouzení nevinného, nebo k osvobození viníka, nebo ke zvýšení trestu uloženého obviněnému.3063 Vážně ohrožují právo a spravedlnost rozsudku vyneseného soudci.

#

2477 Respektování dobré pověsti osob činí nedovoleným každé chování a každé slovo, jež může způsobit nespravedlivou škodu.3064 Stává se vinným:

  • opovážlivým úsudkem ten, kdo, byť i mlčky, připustí jako pravdivou nějakou mravní vinu u bližního bez dostatečného důkazu;
  • nactiutrháním ten, kdo bez objektivně platného důvodu odhalí chyby a prohřešky druhým osobám, které je neznají;3065
  • pomluvou ten, kdo tvrzeními odporujícími pravdě škodí dobré pověsti druhých a dá- vá příležitost k mylným úsudkům o nich.
#

2478 Každý se má, pokud je to možné, snažit myšlenky, slova i jednání svého bližního vysvětlovat příznivě, aby se vyhnul opovážlivému úsudku. „Každý dobrý křesťan musí být ochotnější vyložit si výrok bližního v dobrém, než ho odsoudit; a nemůže-li ho dobře vyložit, ať se bližního zeptá, jak on sám tomu výroku rozumí, a rozumí-li mu špatně, ať bližního s láskou opraví; a nestačí-li to, ať hledá všechny vhodné prostředky, aby se druhý, když tomu dobře porozumí, zachránil.“3066

#

2479 Nactiutrhání a pomluva ničí dobrou pověst a čest bližního. Nuže, čest je společenské svědectví vzdávané lidské důstojnosti a každý má přirozené právo na čest svého jména, na svou dobrou pověst a na úctu. Proto nactiutrhání a pomluva urážejí ctnost spravedlnosti a lásky.

#

2480 Je třeba se vyhnout jakémukoliv slovu nebo chování, které lichocením, pochlebnictvím nebo přitakáváním druhé povzbuzuje nebo utvrzuje v jejich špatných skutcích a v jejich zvráceném chování. Lichocení je těžké provinění, podporuje-li neřesti nebo těžké hříchy. Touha být užitečným nebo přátelství neospravedlňují dvojakost v řeči. Lichocení je všední hřích, když se rodí z touhy být milý, vyhnout se nějakému zlu, čelit nějaké nutnosti, dosáhnout dovolených výhod.

#

2481 Chvastounství nebo vychloubání je proviněním proti pravdě. To platí také pro ironii, která se snaží znevážit někoho tím, že zlovolně zkresluje některý rys jeho chování.

#

2482 „Lež spočívá v tom, že člověk říká nepravdu s úmyslem oklamat.“3067 Pán pranýřuje lež jakožto dílo satana: „Váš otec je ďábel… není v něm pravda. Když mluví lež, mluví z toho, co je mu vlastní, protože je lhář a otec lži“ (Jan 8,44).

#

2483 Lež je nejotevřenější urážka pravdy. Lhát to znamená mluvit nebo jednat proti pravdě, aby byl uveden do omylu ten, kdo má právo ji znát. Lež tím, že narušuje základní vztah člověka k pravdě a bližnímu, znehodnocuje zároveň konstitutivní vztah člověka a jeho slova k Bohu.

#

2484 Závažnost lži se měří podle povahy pravdy, kterou zkresluje, podle okolností, úmyslů lháře, podle škod způsobených těm, kteří jsou jejími oběťmi. Lež sama o sobě je pouze všedním hříchem, stává se však smrtelným, když těžce poškozuje ctnost spravedlnosti a lásky.

#

2485 Lež je nutno odsuzovat pro její povahu. Je znevážením slova, jehož funkcí je sdě lovat jiným poznanou pravdu. Vědomý úmysl uvést bližního do omylu tvrzeními odporujícími pravdě je prohřešek proti spravedlnosti a lásce. Provinění je větší, když úmysl oklamat je spojen s nebezpečím, že bude mít pro ty, kteří jsou odvráceni od pravdy, zhoubné následky.

#

2486 Lež (protože je porušením ctnosti pravdivosti) je skutečným násilím spáchaným na bližním. Zasahuje ho v jeho schopnosti poznávat, což je podmínkou každého úsudku a každého rozhodnutí. Má v sobě zárodek duchovní rozpolcenosti a všeho zla, které z ní pochází. Lež je škodlivá pro každou společnost; podrývá důvěru mezi lidmi a zpřetrhává tkáň společenských vztahů.

#

2487 Každé provinění spáchané proti spravedlnosti a pravdě ukládá povinnost odčinění, i když bylo viníkovi odpuštěno. Není-li možné odčinit urážku veřejně, je třeba tak učinit v soukromí. Není-li možné odškodnit toho, kdo škodu utrpěl, přímo, je mu třeba dát zadostiučinění ve jménu lásky morálně. Tato povinnost odčinění se týká i prohřešků proti dobré pověsti druhého. Mravní a leckdy hmotná náhrada má být přiměřená škodě, která byla způsobena. Je to povinnost svědomí.

Úcta k pravdě
#

2488 Právo na sdělení pravdy není bezpodmínečné. Každý má přizpůsobit svůj život evangelijnímu přikázání bratrské lásky. To vyžaduje, aby se v konkrétních situacích zvážilo, zda je vhodné či ne odhalit pravdu tomu, kdo se na ni táže.

#

2489 Láska a úcta k pravdě mají poradit odpověď na každou žádost o informaci nebo sdělení. Dobro a bezpečnost druhého, respektování soukromého života, obecné blaho jsou dostatečné důvody, aby se zamlčelo to, co nemá být známo, anebo aby se použilo šetrného způsobu řeči. Povinnost vyvarovat se pohoršení často vyžaduje přísnou diskrétnost. Nikdo není povinen vyjevit pravdu tomu, kdo nemá právo ji znát.3068

#

2490 Zpovědní tajemství je posvátné a nesmí být pod žádnou záminkou porušeno. „ Svátostné zpovědní tajemství je neporušitelné; proto nesmí zpovědník nic vyzradit na kajícníka ani slovem, ani žádným jiným způsobem a z žádného důvodu.“3069

#

2491 Služební tajemství – kterým jsou vázáni například politikové, vojáci, lékaři, právníci – nebo důvěrná sdělení, učiněná pod pečetí tajemství, mají být uchovávána, kromě výjimečných případů, v nichž by dodržení tajemství mělo tomu, kdo je svěřuje, komu bylo svěřeno nebo třetím osobám způsobit velmi těžké škody, kterým lze zabránit pouze rozšířením pravdy. Soukromé informace, škodlivé druhým, nemají být rozšiřovány bez závažného a přiměřeného důvodu, i když nebyly svěřeny pod pečetí tajemství.

#

2492 Každý má dodržovat spravedlivou zdrženlivost ohledně soukromého života jiných osob. Odpovědní vedoucí hromadných sdělovacích prostředků mají dodržovat správnou rovnováhu mezi požadavky obecného blaha a respektování práv jednotlivců. Zveřejňování informací ze soukromého života osob angažovaných v politické nebo veřejné činnosti je nutno odsoudit potud, pokud porušuje soukromí a svobodu těchto osob.

Užívání hromadných sdělovacích prostředků
#

2493 V současné společnosti mají hromadné sdělovací prostředky zvlášť důležitou úlohu v informovanosti, kulturním rozvoji a ve výchově. Tato úloha vzrůstá vzhledem důsledkem technickému pokroku, rozsahu a rozmanitosti vysílaných zpráv, vlivu na veřejné mínění.

#

2494 Informace hromadných sdělovacích prostředků slouží obecnému blahu.3070 Společnost má právo na informaci zakládající se na pravdě, na svobodě, spravedlnosti a solidaritě:

„Správné uplatňování tohoto práva však vyžaduje, aby sdělování mělo vždy pravdivý obsah a aby při zachování spravedlnosti a lásky bylo úplné. Kromě toho jeho forma musí být mravně nezávadná, to znamená, že při šíření zpráv musí dbát mravních norem a i důstojnosti člověka.“3071

#

2495 „Je nutné, aby všichni členové společnosti plnili i v této oblasti své závazky vůči spravedlnosti a lásce a snažili se vytvářet a rozšiřovat správné veřejné mínění také pomocí těchto prostředků.“3072 Solidarita se jeví jako důsledek pravdivého a spravedlivého sdělování informací, volného proudění myšlenek, které mají napomáhat k poznání a respektování druhých.

#

2496 Prostředky společenského sdělování (zvláště hromadné sdělovací prostředky) mohou zavinit jistou pasivitu u svých uživatelů, takže se z nich stanou málo bdělí spotřebitelé zpráv nebo podívaných. Ve vztahu k hromadným sdělovacím prostředkům si jejich uživatelé mají uložit umírněnost a kázeň. Mají povinnost vypěstovat si jasné a správné svědomí, aby dokázali snáze odolávat špatným vlivům.

#

2497 Odpovědní představitelé tisku mají při šíření informací právě z titulu svého povolání povinnost sloužit pravdě a neporušovat lásku. Se stejnou péčí aˇusilují, aby respektovali povahu faktů a meze kritického posuzování osob. Musí se vyvarovat toho, aby neupadli do utrhačnosti. :::

#

2498 „Veřejná moc má… zvláštní povinnosti se zřetelem k obecnému blahu… má úkol bránit a zabezpečovat v rámci své kompetence pravdivou a spravedlivou svobodu informací“… „ Vydáváním zákonů a jejich bedlivým prováděním“ se má veřejná moc postarat, „aby ze zneužívání těchto prostředků nevznikaly vážné škody pro veřejnou mravnost a společenský pokrok“.3073 Veřejná moc má potrestat porušení práv každého člověka na dobrou pověst a na tajemství soukromého života. Včas a poctivě má podávat informace týkající se obecných záležitostí nebo dávající odpověď na oprávněné zneklidnění obyvatelstva. Ničím nelze ospravedlnit, když hromadné sdělovací prostředky šíří falešné informace za účelem manipulace veřejného mínění. Takovými zásahy se nesmí napadat svoboda jednotlivců a skupin.

#

2499 Morálka pranýřuje metlu totalitních států, které systematicky falšují pravdu, vykonávají pomocí sdělovacích prostředků politickou nadvládu nad veřejným míněním, „manipulují“ obžalované i svědky při veřejných procesech a myslí si, že upevní svůj despotismus tím, že udusí a potlačí všechno, co považují za „názorové zločiny“.

Pravda, krása a posvátné umění
#

2500 Konání dobra je doprovázeno nezaslouženou duchovní radostí a mravní krásou. Stejně tak je pravda spojena s radostí a jasem duchovní krásy. Pravda je krásná sama od sebe. Pravda slova je racionální vyjádření poznání stvořené i nestvořené skutečnosti a člověk obdařený rozumem ji potřebuje. Pravda však může nacházet také jiné doplňující formy lidského vyjádření, především tehdy, když jde o to vyvolat, co je v ní nevyslovitelné: hlubiny lidského srdce, povznesení duše, tajemství Boha. Ještě předtím, než se Bůh zjevil člověku prostřednictvím slov pravdy, zjevil se mu všeobecnou řečí stvoření, dílem svého slova a své moudrosti: řád a soulad vesmíru, který dokáže objevit jak dítě, tak vědec, velikost a krása tvorů dávají analogicky poznat Tvůrce,3074 „vždyť je stvořil sám Původce krásy“ (Mdr 13,3).

„Moudrost je výdech Boží moci, čirý výron slávy Všemohoucího, protože nic poskvrněného se do ní nedostane, neboť je odlesk věčného světla, neposkvrněné zrcadlo Boží činnosti a obraz jeho dobroty“ (Mdr 7,25-26). „Ona je totiž krásnější nad slunce a nad všechna seskupení hvězd, srovnána se světlem vítězí nad ním, neboť po světle následuje noc, ale zlo nic nezmůže proti moudrosti“ (Mdr 7,29-30). „Zamiloval jsem se do její krásy“ (Mdr 8,2).

#

2501 Člověk „stvořený k Božímu obrazu“ (Gn 1,26) vyjadřuje pravdu svého vztahu k Bohu Stvořiteli také prostřednictvím krásy svých uměleckých děl. Umění je totiž vpravdě lidský způsob výrazu. Přesahuje snahu uspokojit životní potřeby, společnou všem živým tvorům, je spontánní hojností vnitřního bohatství lidské bytosti. Umění, plod nadání, darovaného Stvořitelem, a lidského úsilí, je formou praktické moudrosti, která spojuje poznání a dovednost3075 k tomu, aby pravdě nějaké skutečnosti dala formu vyjádřenou v řeči přístupné zraku nebo sluchu. Tím zahrnuje umění určitou podobnost s činností Boha ve stvoření, a to v té míře, v jaké se inspiruje pravdou a láskou k tvorům. Umění, jako každá jiná lidská činnost, nemá v sobě svůj absolutní cíl, ale je zaměřeno k poslednímu cíli člověka, kterým je také zušlechťováno.3076

#

2502 Posvátné umění je pravdivé a krásné, když svou formou odpovídá svému vlastnímu poslání: ve víře a v klanění odhalovat a oslavovat transcendentní tajemství Boha, svrchovanou neviditelnou krásu pravdy a lásky, která se zjevila v Kristu, „odlesku božské slávy a výrazné podobě jeho podstaty“ (Žid 1,3), v němž „přebývá celá plnost božství“ (Kol 2,9); odhalovat a oslavovat duchovní krásu, která se zrcadlí v nejsvětější Panně, Matce Boží, v andělech a svatých. Pravé posvátné umění vede člověka ke klanění, k modlitbě a k lásce Boha Stvořitele a Spasitele, jenž je Svatý a Posvětitel.

#

2503 Proto mají biskupové pečovat, osobně nebo skrze své zástupce, o to, aby podporovali posvátné umění, starobylé i moderní, ve všech jeho formách. Se stejnou horlivostí se mají snažit vymýtit z liturgie a bohoslužebných budov všechno, co není ve shodě s pravdou víry a ryzí krásou posvátného umění.3077

Souhrn
#

2504 „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ (Ex 20,16). Kristovi učedníci oblékli „nového člověka, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý“ (Ef 4,24).

#

2505 Pravda neboli pravdivost je ctnost, která spočívá v tom, že se projevujeme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu svými slovy a varujeme se přitom dvojakosti, přetvářky a pokrytectví.

#

2506 Křesťan se nesmí stydět „vyznávat našeho Pána“ (2 Tim 1,8) skutky i slovy. Mučednictví je nejvznešenější svědectví vydané pravdě víry.

#

2507 Úcta k dobrému jménu a cti osob zakazuje každé nactiutrhačné nebo pomlouvačné chování či slovo.

#

2508 Lež spočívá v tom, že člověk říká nepravdu s úmyslem oklamat bližního, který má právo na pravdu.

#

2509 Provinění spáchané proti pravdě vyžaduje odčinění.

#

2510 „Zlaté pravidlo“ pomáhá v konkrétních situacích rozlišit, zda je či není vhodné sdělit pravdu tomu, kdo se na ni ptá.

#

2511 „Svátostné zpovědní tajemství je neporušitelné.“3078 Služební tajemství je nutno dodržovat. Důvěrná sdělení, která mohou druhým škodit, se nesmí rozšiřovat.

#

2512 Společnost má právo na informaci zakládající se na pravdě, svobodě, spravedlnosti. Je vhodné ukládat si při užívání hromadných sdělovacích prostředků umírněnost a kázeň.

#

2513 Krásná umění, ale především posvátné umění, „jsou svou povahou zaměřena k nekonečné Boží kráse, která má alespoň nějak zračit v dílech lidských. Jsou tím spíše zasvěcena rozmnožování Boží chvály a slávy, když si nekladou jiný cíl, než co nejvíce přispět k pozvednutí lidských myslí k Bohu“.3079.

  1. Srov. Př 8,7; 2 Sam 7,28.↩︎

  2. Srov. Ž 119,142.↩︎

  3. Srov. Lk 1,50.↩︎

  4. Srov. Ž 119,30.↩︎

  5. Srov. Jan 14,6.↩︎

  6. Srov. Jan 8,32.↩︎

  7. Srov. Jan 17,17.↩︎

  8. Srov. Jan 14,26.↩︎

  9. Druhý vatikánský koncil, DH (Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae), 2.↩︎

  10. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 109, 3, ad 1.↩︎

  11. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 109, 3.↩︎

  12. Srov. Mt 18,16.↩︎

  13. Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes), 11.↩︎

  14. Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Romanos, 4,1.↩︎

  15. Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Romanos, 6,1-2.↩︎

  16. Sv. Polykarp, Martyrium Polycarpi, 14,2-3.↩︎

  17. Srov. Ef 4,25.↩︎

  18. Srov. Př 19,9.↩︎

  19. Srov. Př 18,5.↩︎

  20. Srov. CIC, Kánon 220.↩︎

  21. Srov. Sir 21,28.↩︎

  22. Sv. Ignác z Loyoly, Duchovní cvičen, 22.↩︎

  23. Sv. Augustin, De mendacio, 4,5: PL 40, 491.↩︎

  24. Srov. Sir 27,16; Př 25,9-10.↩︎

  25. CIC, Kánon 983,1.↩︎

  26. Srov. 2. vatikánský koncil, IM (Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica), 11.↩︎

  27. Druhý vatikánský koncil, IM (Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica), 5.↩︎

  28. Druhý vatikánský koncil, IM (Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica), 8.↩︎

  29. Druhý vatikánský koncil, IM (Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica), 12.↩︎

  30. Srov. Mdr 13,5.↩︎

  31. Srov. Mdr 7,16-17.↩︎

  32. Srov. Pius XII., promluva 25. prosince 1955 a promluva 3. září 1950.↩︎

  33. Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 122-127.↩︎

  34. CIC, Kánon 983,1.↩︎

  35. Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 122.↩︎