6.1.2 2. článek
Druhé přikázání
„Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha“ (Ex 20,7; Dt 5,11).
„Bylo řečeno předkům: „Nebudeš přísahat křivě…“ Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte“ (Mt 5,33-34).
Jméno Pána je svaté
2142 Druhé přikázání *předpisuje respektovat jméno Pána. Je odvozeno, stejně jako první přikázání, ze ctnosti zbožnosti a dává řád především našemu mluvení o svatých věcech.
2143 Mezi slovy zjevení má jedno zvláštní význam, je to slovo zjevující Boží jméno. Bůh je svěřuje těm, kdo v něho věří. Zjevuje se jim ve svém osobním tajemství. Dar jména náleží do řádu důvěrnosti a intimity. „Jméno Pána je svaté.“ Proto je člověk nesmí zneužívat. Má je uchovávat v paměti v tichém klanění plném lásky.2800 Nezařadí je mezi svá slova, pokud by jím nechtěl chválit, velebit a oslavovat.2801
2144 Úcta k Božímu jménu vyjadřuje uctivý postoj, jaký se sluší mít k tajemství samého Boha a k celé posvátné skutečnosti, kterou vyvolává. Smysl pro posvátno je součástí ctnosti zbožnosti.
„Pocit bázně a smysl pro posvátno jsou křesťanské city nebo ne? Nikdo o tom nemůže rozumně pochybovat. Jsou to city, kterými bychom oplývali, a to v hojné míře, kdybychom měli vidění Boží velebnosti. Jsou to city, které bychom zakoušeli, kdybychom si uvědomovali Boží přítomnost. Měli bychom je mít v takové míře, v jaké věříme, že Bůh je přítomen. Jestliže je nemáme, je to tím, že si nejsme vědomi, nevěříme, že On je přítomen.“2802
2145 Věřící má vydávat svědectví jménu Pána tím, že neohroženě vyznává svou víru.2803 Kázání a katecheze mají být proniknuty klaněním a úctou ke jménu našeho Pána Ježíše Krista.
2146 Druhé přikázání zakazuje zneužívání Božího jména, to je každé nevhodné užívání jména Boha, Ježíše Krista, Panny Marie a všech svatých.
2147 Slíbit něco jiným ve jménu Boha, to znamená dávat v sázku Boží čest, věrnost, pravdivost a autoritu. Takový slib se má dodržet jako požadavek spravedlnosti. Zpronevěřit se takovému slibu se rovná zneužití Božího jména a jistým způsobem to znamená dělat z Boha lháře.2804
2148 Rouhání se staví přímo proti druhému přikázání. Spočívá v tom, že člověk pronáší vnitřně nebo navenek nenávistná, vyčítavá, vyzývavá slova proti Bohu, že špatně mluví o Bohu, že jeho slovům chybí úcta k Bohu, že zneužívá Boží jméno. Svatý Jakub kárá ty, kteří „mluví pohrdavě proti vznešenému jménu (Krista), podle kterého byli nazváni“ (Jak 2,7). Zákaz rouhání se vztahuje i na slova proti Kristově Církvi, proti svatým a posvátným věcem. Rouhání je také uchylovat se k Božímu jménu, aby se zamaskovaly zločinecké metody, zotročování národů, mučení nebo popravování. Zneužití Božího jména ke spáchání zločinu vede k odmítání náboženství.
Rouhání odporuje úctě, kterou jsme povinni Bohu a jeho svatému jménu. Samo o sobě je těžkým hříchem.2805
2149 Kletby, do nichž je vloženo Boží jméno bez úmyslu rouhat se, jsou nedostatkem úcty k Pánu. Druhé přikázání zakazuje také užívání Božího jména k magickým účelům.
„Boží jméno je veliké tam, kde se vyslovuje s úctou, jaká přísluší jeho velikosti a jeho velebnosti. Boží jméno je svaté tam, kde se pronáší s úctou a s obavou neurazit Boha.“2806
Boží jméno brané nadarmo
2150 Druhé přikázání zakazuje křivou přísahu. Udělat slavný slib nebo přísahat znamená brát Boha za svědka toho, co se tvrdí. To znamená dovolávat se božské pravdivosti jako záruky vlastní pravdivosti. Přísaha se závazně odvolává na jméno Páně. „Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho svatém jménu přísahat“ (Dt 6,13).
2151 Odmítnout křivou přísa hu povinností vůči Bohu. Bůh jako Stvořitel a Pán je normou každé pravdy. Lidské slovo je ve shodě nebo v rozporu s Bohem, který je Pravda sama. Když je přísaha pravdivá a oprávněná, staví do pravého světla vztah lidského slova k Boží pravdě. Křivá přísaha volá Boha za svědka nějaké lži.
2152 Kdo udělá nějaký slib pod přísahou s úmyslem nedodržet ho, nebo se nedrží toho, co slíbil pod přísahou, je křivopřísežníkem. Křivá přísaha je velký nedostatek úcty k Pánu každého slova. Zavazovat se přísahou k provedení nějaké špatné věci, je proti svatosti Božího jména.
2153 Ježíš vyložil druhé přikázání v horském kázání: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu své přísahy.“ Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte… Ale vaše řeč ať je ano, ano, ne, ne. Co je nadto, je ze Zlého“ (Mt 5, 3334.37).2807 Ježíš učí, že každá přísaha v sobě obsahuje vztah k Bohu a že Boží přítomnosti a jeho pravdě musí být vzdávána čest v každém slově. Rozvážnost při odvolávání se v řeči na Boha jde ruku v ruce s uctivou pozorností vůči jeho přítomnosti, dosvědčované nebo tupené každým naším tvrzením.
2154 Z učení svatého Pavla2808 církevní Tradice pochopila, že Ježíš není proti přísaze, je-li skládána ze závažného a spravedlivého důvodu (např. před soudem). „Přísaha, tj. vzývání Božího jména na svědectví pravdy, může být učiněna pouze pravdivě, uváženě a spravedlivě.“2809
2155 Svatost Božího jména vyžaduje nedovolávat se jej kvůli malichernostem a vyžaduje, aby se přísaha neskládala za takových okolností, kdy by to mohlo být vysvětlováno jako schvalování moci, která přísahu neprávem požaduje. Je-li přísaha vyžadována občanskými úřady neprávem, může být odmítnuta. Jde o případy, kdy je vyžadována k něčemu, co odporuje lidské důstojnosti nebo společenství Církve.
Křesťanské jméno
2156 Svátost křtu je udělována „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Při křtu jméno Pána posvěcuje člověka a křesťan dostává v Církvi vlastní jméno. Může to být jméno nějakého světce, to je nějakého učedníka, který žil s příkladnou věrností ke svému Pánu. Patronát světce poskytuje vzor lásky a zajišťuje jeho přímluvu. „Křestní jméno“ může také vyjadřovat nějaké křesťanské tajemství nebo křesťanskou ctnost. „Rodiče, kmotři a farář dbají, aby se nedávalo jméno, které je cizí křesťanskému smýšlení.“2810
2157 Křesťan začíná svůj den, své modlitby a své práce znamením kříže „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ Pokřtěný člověk zasvěcuje den oslavě Boha a prosí Spasitele o milost, která mu pomáhá jednat v Duchu jako dítě Otce. Znamení kříže nás posiluje v pokušeních a v těžkostech.
2158 Bůh volá každého jménem.2811 Jméno každého člověka je posvátné. Jméno je obraz osoby. Vyžaduje úctu jako znamení důstojnosti toho, kdo je nosí.
2159 Toto přijaté jméno je jméno pro věčnost. V nebeském království zazáří v plném světle tajemný a jedinečný charakter každé osoby poznamenané Božím jménem. Tomu, „kdo zvítězí… dám bílý kamínek, na tom kamínku bude vyryto nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo ho dostane“ (Zj 2,17). „Měl jsem vidění, a hle – na hoře Siónu stál Beránek a s ním bylo sto čtyřiačtyřicet tisíc těch, kdo mají na čele napsáno jeho jméno a jméno jeho Otce“ (Zj 14,1).
Souhrn
2160 „Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi“ (Ž 8,2)
2161 Druhé přikázání předpisuje úctu ke jménu Páně. Jméno Páně je svaté.
2162 Druhé přikázání zakazuje jakékoliv nevhodné užívání Božího jména. Rouhání spočívá v tom, že člověk užívá jméno Boha, Ježíše Krista, Panny Marie a svatých urážlivým způsobem.
2163 Křivá přísaha volá Boha za svědka nějaké lži. Křivopřísežnictví je těžké provinění proti Pánu, který je vždy věrný svým přislíbením.
2164 „Nepřísahat ani při Stvořiteli ani při tvorovi, leč když je to s pravdou, z nutnosti a s úctou.“2812
2165 Při křtu dostává křesťan vlastní jméno v Církvi. Rodiče kmotři a farář dbají, aby dostal křesťanské jméno. Mít za patrona nějakého svatého znamená mít v něm vzor lásky a jistého přímluvce.
2166 Křesťan začíná své modlitby i své práce znamením kříže „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“
Srov. Zach 2,17.↩︎
Srov. Ž 29,2; 96,2; 113,1-2.↩︎
John Henry Newman, Parochial and plain sermones, 5,2, pp. 21-22.↩︎
Srov. Mt 10,32; 1 Tim 6,12.↩︎
Srov. 1 Jan 1,10.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1369.↩︎
Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 2,45,19: PL 34, 1278.↩︎
Srov. Jak 5,12.↩︎
Srov. 2 Kor 1,23; Gal 1,20.↩︎
CIC, Kánon 1199,1.↩︎
CIC, Kánon 855.↩︎
Srov. Iz 43,1; Jan 10,3.↩︎
Sv. Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, 38.↩︎
Srov. Iz 43,1.↩︎