7.2.2 2. článek
Cesta modlitby
2663 V živé tradici modlitby každá církev podle historických, společenských a kulturních souvislostí předkládá svým věřícím jazyk modlitby: slova, nápěvy, gesta, výtvarné projevy. Učitelskému úřadu Církve3250 přísluší rozlišovat, nakolik jsou tyto cesty modlitby věrné Tradici apoštolské víry, a je to úkolem pastýřů a katechetů vysvětlovat jejich smysl, který se vždy vztahuje k Ježíši Kristu.
MODLITBA K OTCI
2664 Pro křesťanskou modlitbu není jiné cesty, než Kristus. Naše modlitba, jak společná, tak osobní, ústní nebo vnitřní, dochází až k Otci, jen když se modlíme „ve jménu“ Ježíše. Ježíšovo svaté lidství je tedy cesta, kterou nás Duch svatý učí modlit se k Bohu, našemu Otci.
MODLITBA K JEŽÍŠOVI
2665 Modlitba Církve, živená Božím slovem a slavením liturgie, nás učí modlit se k Pánu Ježíši. I když se obrací především k Otci, zahrnuje ve všech liturgických tradicích modlitební formy obracející se ke Kristu. Některé žalmy, aktualizované v modlitbě Církve, a Nový zákon nám vkládají do úst a vrývají do našich srdcí vzývání Krista z modliteb k němu: Boží Synu, Boží Slovo, Pane, Spasiteli, Beránku Boží, Králi, milovaný Synu, Synu Panny, dobrý pastýři, náš Živote, naše Světlo, naše Naděje, naše Vzkříšení, Příteli lidí…
2666 Avšak jméno, které obsahuje všechno, je to, které dostává Boží Syn při vtělení: Ježíš. Boží jméno je pro lidské rty nevyslovitelné,3251 avšak Boží slovo tím, že vzalo na sebe naše lidství, nám je dává a my ho můžeme vzývat: „Ježíš“, „JHVH přináší spásu“.3252 Ježíšovo jméno obsahuje všechno: Boha i člověka a celou ekonomii stvoření a spásy. Modlit se k „Ježíši“, to znamená, vzývat ho a volat k němu v nás. Jen jeho jméno obsahuje přítomnost, kterou označuje. Ježíš je Vzkříšený, a kdokoliv vzývá jeho jméno, přijímá Božího Syna, který ho miloval a vydal se za něho.3253
2667 Tato krajně prostá invokace víry se vyvinula v tradici modlitby v četných formách na Východě i na Západě. Nejobvyklejší formule, předávaná mnichy na Sinaji, v Sýrii a na hoře Athos, je vzývání: „Ježíši, Kriste, Boží Synu, Pane, smiluj se nad námi, hříšníky!“ Spojuje christologický hymnus z Fil 2,6-11 s prosbou celníka a těch, kteří prosili o světlo.3254 Touto modlitbou srdce souzní s lidskou bídou a milosrdenstvím jejich Spasitele.
2668 Vzývání Ježíšova svatého jména je nejprostší cestou neustálé modlitby. Když je pozorné srdce pokorně opakuje, neutápí se v záplavě slov,3255 ale uchovává Slovo a svou vytrvalostí přináší plody.3256 Je možné „v každé době“, protože to není zaměstnání vedle jiného, nýbrž jediné zaměstnání, totiž milování Boha, který oživuje a proměňuje každou činnost v Ježíši Kristu.
2669 Modlitba Církve se klaní a vzdává čest Ježíšovu Srdci, jako vzývá jeho nejsvětější Jméno. Klaní se vtělenému Slovu a jeho Srdci, které se dalo z lásky k lidem probodnout našimi hříchy. Křesťanská modlitba ráda koná křížovou cestu po stopách Spasitele. Zastavení od místodržitelského paláce na Kalvárii a k hrobu označují cestu Ježíše, který svým svatým křížem vykoupil svět.
„PŘIJĎ, DUCHU SVATÝ“
2670 „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán““ (1 Kor 12,3). Kdykoliv se začínáme modlit k Ježíši, Duch svatý nás předchází svou milostí a přitahuje na cestu modlitby. Když nás učí modlit se tím, že nám připomíná Krista, proč se nemáme modlit přímo i k němu? Proto nás Církev vybízí, abychom každý den vzývali Ducha svatého, především na počátku a na konci každého důležitého jednání.
„Jestliže není třeba se klanět Duchu, jak mě může křtem zbožštit? A je-li třeba se mu klanět, nemá pak být předmětem zvláštní úcty?“3257
2671 Tradičním způsobem prosby o Ducha svatého je vzývat Otce skrze Krista našeho Pána, aby nám dal Ducha Utěšitele.3258 Ježíš zdůrazňuje tuto prosbu v jeho jménu právě ve chvíli, kdy slibuje dar Ducha pravdy.3259 Ale nejjednodušší a nejpřímější modlitba je také tradiční: „Přijď, Duchu svatý.“ Každá liturgická tradice ji rozvinula v antifonách a hymnech:
„Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky.“3260
„Nebeský králi, Duchu utěšiteli, Duchu pravdy, který jsi všude přítomen a všechno naplňuješ, poklade všeho dobra a prameni života, přijď, přebývej v nás, očisť nás a spas nás. Ty, který jsi Dobrý.“3261
2672 Duch svatý, jehož pomazání naplňuje celé naše bytí, je niterným učitelem křesťanské modlitby. Je tvůrcem živé tradice modlitby. Je bezpochyby tolik cest modlitby, kolik je těch, kteří se modlí, ale týž Duch působí ve všech a se všemi. Právě ve společenství Ducha svatého je křesťanská modlitba modlitbou Církve.
VE SPOLEČENSTVÍ SE SVATOU MATKOU BOŽÍ
2673 Duch svatý nás v modlitbě spojuje s osobou jednorozeného Syna v jeho oslaveném lidství. Skrze ně a v něm se naše synovská modlitba vstupuje v Církvi s Ježíšovou Matkou.3262
2674 „Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených… Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého Syna, kteří dosud putují po zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích.“3263 Ježíš, jediný Prostředník, je cesta naší modlitby; Maria, jeho Matka i naše Matka, je pro něho zcela průzračná: „ona ukazuje cestu“ [Hodégétria], je „znamením cesty“ podle tradiční východní i západní ikonografie.
2675 Vzhledem k této mimořádné Mariině spolupráci na působení Ducha svatého církve rozvíjely modlitbu k svaté Matce Boží tím, že ji soustřeďovaly na osobu Krista, jak se projevuje ve svých tajemstvích. V nesčetných hymnech a antifonách, jimiž se tato modlitba vyjadřuje, se obvykle střídají dva proudy: jeden „velebí“ Pána za „velké věci“, které vykonal pro svou pokornou služebnici a skrze ni pro všechny lidi;3264 druhý svěřuje Ježíšově Matce prosby a chvály Božích dětí, protože ona nyní zná lidstvo, které Syn Boží v ní přijal za své.
2676 Tento dvojí pohyb modlitby k Marii je svrchovaným způsobem vyjádřen v modlitbě Zdrávas Maria:
„Zdrávas Maria“ [raduj se, Maria]. Modlitba „Zdrávas“ začíná pozdravem anděla Gabriela. Skrze svého anděla zdraví Marii sám Bůh. Naše modlitba se odvažuje znovu užít pozdravu Marii s pohledem, jakým Bůh shlédl na svou pokornou služebnici,3265 a těšit se z radosti, kterou má z ní On.3266
„Milosti plná, Pán s Tebou.“ Obě části andělova pozdravu se vzájemně osvětlují. Maria je plná milosti, protože Pán je s ní. Milost, kterou je naplněna, je přítomnost toho, který je pramenem každé milosti. „Jásej… jeruzalémská dcero! … Hospodin… je uprostřed tebe“ (Sof 3,14.17a). Maria, do níž přichází přebývat sám Pán, je zosobněním siónské dcery, je archou úmluvy, místem, kde přebývá sláva Pána: ona je „Boží stan mezi lidmi“ (Zj 21,3). Maria „plná milosti“ se zcela dala tomu, který v ní začal přebývat a kterého ona dá světu.
„Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš.“ Po andělově pozdravu bereme za svůj i Alžbětin. Alžběta, „naplněná Duchem svatým“ (Lk 1,41), je první v dlouhé řadě generací, které budou Marii blahoslavit.3267 „Blahoslavená, která jsi uvěřila…“ (Lk 1,45); Maria je „požehnaná mezi ženami“, protože uvěřila, že se splní slovo Pána. Abraham se pro svou víru stal požehnáním pro „všechny rody země“ (Gn 12,3). Maria se stala pro svou víru Matkou všech věřících, díky jí všechny národy země dostávají toho, který je samo Boží požehnání: Ježíše, požehnaný plod jejího života.
2677 „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás….“ S Alžbětou se divíme: „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (Lk 1,43). Maria je Matka Boží a naše Matka, protože nám dává Ježíše; můžeme jí svěřovat všechny své starosti a prosby: prosí za nás, jako prosila za sebe: „Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Když se svěřujeme její prosbě, odevzdáváme se s ní do Boží vůle: „Buď vůle tvá.“
„Pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší.“ Když prosíme Marii, aby se za nás přimlouvala, uznáváme, že jsme ubozí hříšníci, a obracíme se k „Matce milosrdenství“, která je celá svatá. Svěřujeme jí „nyní“, tedy v přítomném okamžiku naší existence. A naše důvěra se rozšiřuje, abychom jí už nyní svěřili „hodinu své smrti“. Kéž je Maria při ní, jako byla při smrti svého Syna na kříži, a k éž nás v hodině našeho přechodu přijme jako naše Matka,3268 aby nás uvedla ke svému Synu, Ježíši, v nebi.
2678 Středověká zbožnost Západu vyvinula modlitbu růžence, která lidu nahrazovala modlitbu hodin. Na Východě zůstala litaniová forma Akathistu a Paraklize zůstala bližší chórovým modlitbám byzantských církví, zatímco arménská, koptská a syrská tradice dávaly přednost lidovým hymnům a chvalozpěvům ke cti Matky Boží. Avšak ve Zdrávas Maria, v theotokii, v hymnech sv. Efréma nebo svatého Řehoře z Nareku zůstává tradice modlitby v zásadě tatáž.
2679 Maria je dokonalá postava modlitby („Orant“), obraz Církve. Když se k ní modlíme, přijímáme s ní bezvýhradně Otcův plán, který posílá svého Syna, aby spasil všechny lidi. Jako milovaný učedník bereme k sobě Ježíšovu Matku,3269 která se stala Matkou všech živých. Můžeme se modlit s ní i k ní. Modlitba Církve se jakoby opírá o modlitbu Marie, s níž je spojena nadějí.3270
Souhrn
2680 Modlitba se hlavně obrací k Otci; nicméně je také zaměřena k Ježíši, především skrze vzývání jeho svatého jména: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nad námi hříšníky!“
2681 „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán““ (1 Kor 12,3). Církev nás vybízí, abychom vzývali Ducha svatého jako niterného učitele křesťanské modlitby.
2682 Pro mimořádnou spolupráci Panny Marie na působení Ducha svatého se Církev ráda modlí ve společenství s ní, aby s ní velebila velké věci, které Bůh v ní vykonal, a aby jí svěřovala prosby i chvály.
Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 10.↩︎
Srov. Ex 3,14; 33,19-23.↩︎
Srov. Mt 1,21.↩︎
Srov. Řím 10,13; Sk 2,21; 3,15-16; Gal 2,20.↩︎
Srov. Mk 10,46-52; Lk 18,13.↩︎
Srov. Mt 6,7.↩︎
Srov. Lk 8,15.↩︎
Sv. Řehoř Naziánský, Orationes theologicae, 5,28: PG 36, 165C.↩︎
Srov. Lk 11,13.↩︎
Srov. Jan 14,16-17; 15,26; 16,13.↩︎
Sekvence o Seslání Ducha svatého.↩︎
Byzantská liturgie, tropář večerních chval Seslání Ducha svatého.↩︎
Srov. Sk 1,14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 62.↩︎
Srov. Lk 1,46-55.↩︎
Srov. Lk 1,48.↩︎
Srov. Sof 3,17b.↩︎
Srov. Lk 1,48.↩︎
Srov. Jan 19,27.↩︎
Srov. Jan 19,27.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 68-69.↩︎