4.1.1 1. článek
Svátost křtu

#

1213 Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu („vitae spiritualis ianua“) a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k Církvi a stáváme se účastnými jejího poslání:¹⁸⁹⁶ „Křest je svátost znovuzrození skrze vodu ve slově“ (Baptismus est sacramentum regenerationis per aquam in verbo).¹⁸⁹⁷

Jak se nazývá tato svátost?

#

1214 Nazývá se křest podle hlavního obřadu, kterým se vykonává: křtít (řecky „ baptizein“) znamená „pohroužit se“, „ponořit se do vody“. „Ponoření“ do vody je symbolem pohřbení katechumena do Kristovy smrti, z níž povstává skrze vzkříšení s ním¹⁸⁹⁸ jako „nové stvoření“ (2 Kor 5,17; Gal 6,15).

#

1215 Tato svátost se také nazývá „koupelí znovuzrození a obnovení v Duchu svatém“ (Tit 3,5), protože vyjadřuje a uskutečňuje ono zrození z vody a Ducha, bez něhož „nikdo nemůže vejít do Božího království“ (Jan 3,5).

#

1216 „Toto obmytí se nazývá osvícení, protože ti, kdo dostávají toto vyučování [ katechismu], jsou v mysli osvíceni…“¹⁸⁹⁹ Pokřtěný se stal „synem světla“ (1 Sol 5,5) a „světlem“ (Ef 5,8) potom, „kdy se mu dostalo světla“ (Žid 10,32), protože ve křtu přijal Slovo, „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9):

„Křest je nejkrásnějším a nejvelkolepějším z Božích darů… Nazýváme ho darem, milostí, pomazáním, osvícením, šatem neporušitelnosti, koupelí obnovy, pečetí a vším, co je nejcennější. Dar, protože je dán těm, kteří nic nepřinášejí; milost, protože je udělován i viníkům; křest, protože hřích je pohřben do vody; pomazání, protože je svatý a královský ( takoví jsou ti, kdo jsou pomazáni); osvícení, protože je oslnivým světlem; šat, protože zakrývá naši hanbu; koupel, protože nás umývá; pečeť, protože nás chrání a je znamením Boží svrchovanosti.“¹⁹⁰⁰

Křest v ekonomii spásy

PŘEDOBRAZY KŘTU VE STARÉ SMLOUVĚ

#

1217 V obřadech velikonoční vigilie, při svěcení křestní vody, Církev připomíná slavnostním způsobem velké události dějin spásy, jež byly předobrazem tajemství křtu:

„Všemohoucí, věčný Bože, tvá neviditelná moc působí, že svátosti jsou viditelným znamením tvé milosti. Stvořil jsi vodu a při různých příležitostech jsi ukazoval, že její účinky naznačují náš křest.“¹⁹⁰¹

#

1218 Od počátku světa je voda, toto prosté a úchvatné stvoření, zdrojem života a plodnosti. Písmo svaté se na ni dívá jako na „oplodněnou“ Duchem svatým:¹⁹⁰²

„Už na počátku, když se tvůj Duch vznášel nad vodami, vložil jsi, Bože, do vody život a požehnání.“¹⁹⁰³

#

1219 Církev viděla v Noemově arše předobraz spásy skrze křest. Vždyť „jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu“ (1 Petr 3,20).

„A když jsi v přívalech potopy zničil hřích, stala se voda znamením nové spravedlnosti a nového života.“¹⁹⁰⁴

#

1220 Je-li voda z pramene symbolem života, je mořská voda symbolem smrti. Proto mohla být předobrazem tajemství kříže. Touto symbolikou vyjadřuje křest společenství s Kristovou smrtí.

#

1221 Je to především průchod Rudým mořem, znamenající opravdové osvobození Izraele z egyptského otroctví, který ohlašuje osvobození způsobené křtem:

„Když jsi převáděl svůj lid z egyptského otroctví Rudým mořem, myslel jsi na ty, kdo budou pokřtěni.“¹⁹⁰⁵

#

1222 Nakonec je předobrazem křtu přechod přes Jordán, neboť díky němu Boží lid dostává darem zemi přislíbenou Abrahámovu potomstvu; ta je obrazem věčného života. Přislíbení tohoto blaženého dědictví se naplní v Nové smlouvě.

KRISTŮV KŘEST

#

1223 Všechny předobrazy Staré smlouvy nacházejí své uskutečnění v Ježíši Kristu. Ježíš začíná svoji veřejnou činnost poté, co se dal pokřtít v Jordánu svatým Janem Křtitelem,¹⁹⁰⁶ a po svém zmrtvýchvstání svěřuje apoštolům toto poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a i Ducha svatého a učte je za chovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20).¹⁹⁰⁷

#

1224 Náš Pán se u svatého Jana dobrovolně podrobil křtu, určenému hříšníkům, aby naplnil všechnu spravedlnost.¹⁹⁰⁸ Svým křtem dává Kristus najevo, že „zmařil sám sebe“.¹⁹⁰⁹ Duch, který se vznášel nad vodami prvního stvoření, sestupuje nyní na Krista jako předehra nového stvoření a Otec veřejně ukazuje Ježíše jako svého „milovaného Syna“.¹⁹¹⁰

#

1225 Svými Velikonocemi otevřel Kristus prameny křtu všem lidem. Mluvil totiž o utrpení, které měl podstoupit v Jeruzalémě, jako o „křtu“, kterým má být pokřtěn.¹⁹¹¹ Krev a voda, jež vytryskly z probodeného boku ukřižovaného Ježíše,¹⁹¹² jsou znameními křtu a Eucharistie, svátostí nového života:¹⁹¹³ od té chvíle je možno „narodit se z vody a z Ducha“, aby člověk vstoupil do nebeského království.¹⁹¹⁴

„Uvaž, kdy jsi byl pokřtěn, odkud pochází křest, ne-li z Kristova kříže, z Kristovy smrti. Celé tajemství je v tom, že trpěl za tebe. V něm jsi vykoupen, v něm jsi spasen.“¹⁹¹⁵

KŘEST V CÍRKVI

#

1226 Církev slavila a udělovala svatý křest ode dne Letnic. Svatý Petr totiž říká zástupu, který byl zasažen do srdce jeho kázáním: „Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého“ (Sk 2,38). Apoštolové a jejich spolupracovníci poskytují křest každému, kdo věří v Ježíše: židům, bohabojným, pohanům.¹⁹¹⁶ Křest je vždy spojen s vírou: „Uvěř v Pána Ježíše, a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům,“ prohlašuje svatý Pavel k žalářníkovi ve Filipech. Vy právění pokračuje: „Hned se dal pokřtít on i všichni jeho lidé“ (Sk 16,31-33).

#

1227 Podle apoštola svatého Pavla má věřící skrze křest účast na Kristově smrti, s ním je pohřben a s ním vstane z mrtvých:

„Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti? Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,3-4).¹⁹¹⁷

Pokřtění se „oblékli v Krista“ (Gal 3,27). Působením Ducha svatého je křest obmytím, které očišťuje, posvěcuje a ospravedlňuje.¹⁹¹⁸

#

1228 Křest je tedy vodní koupel, v níž „nepomíjející semeno“ Božího slova má své oživující důsledky.¹⁹¹⁹ Svatý Augustin říká o křtu: „Slovo se spojí s živlem, a vznikne svátost.“¹⁹²⁰

Jak se slaví svátost křtu?

UVEDENÍ DO KŘESŤANSKÉHO ŽIVOTA

#

1229 Stát se křesťanem, to vyžaduje už od apoštolských dob projít cestu uvedení do křesťanského života v několika úsecích. Tuto cestu lze urazit rychle nebo pozvolna. V každém případě v ní musí být některé podstatné prvky: ohlášení slova, přijetí evangelia, které vede k obrácení, vyznání víry, křest, vylití Ducha svatého, přistoupení k svatému přijímání.

#

1230 Toto uvedení do křesťanského života mělo v různých staletích rozmanité formy podle okolností. V prvních stoletích Církve bylo velmi rozvinuto uvedení do křesťanského života s dlouhým údobím katechumenátu a celou řadou přípravných obřadů, jež liturgicky rozdělovaly cestu katechumenátní přípravy, aby vyústily do slavení svátostí uvádějících do křesťanského života.

#

1231 Kde se křest dětí stal běžně rozšířenou formou slavení svátosti, se toto slavení sloučilo v jediný úkon, který zahrnuje velmi zkráceně přípravné úseky uvedení do křesťanského života. Pro tuto svou povahu vyžaduje křest dětí katechumenát, který se prodělává po křtu. Nejde jen o to, že je nezbytné poučování po křtu, nýbrž že se musí rozvíjet křestní milost spolu s růstem osoby. To je vlastní oblast katechismu.

#

1232 Druhý vatikánský koncil obnovil v latinské církvi „katechumenát dospělých, rozčleněný na několik stupňů“.¹⁹²¹ Obřady jsou v Ordo initiationis christianae adultorum (1972). Koncil kromě toho dovolil „v misijních územích takové prvky zasvěcování mládeže (iniciace) – kromě těch, které jsou obsaženy v křesťanské tradici – jaké jsou u každého jednotlivého národa obvyklé, pokud mohou být přizpůsobeny křesťanskému obřadu“.¹⁹²²

#

1233 Dnes tedy ve všech latinských i východních obřadech začíná uvedení dospělých do křesťanského života jejich vstupem do katechumenátu a vrcholí ve společném slavení tří svátostí: křtu, biřmování a Eucharistie.¹⁹²³ Ve východních církvích začíná uvedení dětí do křesťanského života křtem, po němž hned následuje biřmování a Eucharistie, zatímco v římském obřadu pokračuje několika lety katecheze, aby se uzavřelo později biřmováním a Eucharistií, vyvrcholením jejich uvedení do křesťanského života.¹⁹²⁴

MYSTAGOGIE SLAVENÍ

#

1234 Význam a milost svátosti křtu se ozřejmují jasně v jeho obřadech. Jestliže věřící pozorně sledují gesta a slova tohoto obřadu, jsou zasvěcováni do bohatství, které tato svátost vyjadřuje a působí v každém nově pokřtěném.

#

1235 Znamení kříže na počátku slavnosti vyjadřuje Kristovu pečeť na tom, který mu hodlá náležet, a znamená milost vykoupení, kterou nám Kristus získal svým křížem.

#

1236 Hlásání Božího slova osvěcuje kandidáty i shromáždění zjevenou pravdou a vyvolává odpověď víry neoddělitelnou od křtu. Vždyť křest je zcela zvláštním způsobem „ svátostí víry“, protože je svátostným vstupem do života víry.

#

1237 Poněvadž křest znamená osvobození od hříchu a od jeho podněcovatele, ďábla, pronáší se nad kandidátem exorcismus (jeden nebo více). Kandidát je pomazán olejem katechumenů nebo na něho celebrant vkládá ruku a on se pak výslovně zříká satana. Po této přípravě může vyznat víru Církve, které je pak křtem „odevzdán“.¹⁹²⁵

#

1238 Křestní voda se pak posvětí modlitbou epikleze (ať už v té chvíli, nebo o velikonoční vigilii). Církev prosí Boha, aby skrze jeho Syna moc Ducha svatého sestoupila na tuto vodu, aby se tak „zrodili z vody a Ducha“ (Jan 3,5) ti, kteří jí budou pokřtěni.

#

1239 Pak následuje podstatný obřad svátosti: křest ve vlastním slova smyslu, který vyjadřuje a uskutečňuje odumření hříchu a vstup do života Nejsvětější Trojice skrze připodobnění Kristovu velikonočnímu tajemství. Křest se udílí mnohem výrazněji trojnásobným ponořením do křestní vody. Ale již od prvních dob se může udělovat tím, že se třikrát lije voda na hlavu kandidáta.

#

1240 V latinské církvi kněz při trojím lití vody říká: „N., já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Ve východních liturgiích je katechumen obrácen k východu a kněz říká: „Boží služebník N. je křtěn ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ A při vzývání každé osoby Nejsvětější Trojice kněz katechumena ponoří do vody a vytáhne.

#

1241 Pomazání svatým křižmem, vonným olejem posvěceným od biskupa, znamená dar Ducha svatého, který nově pokřtěný dostal. Stal se křesťanem, to je „pomazaným“ Ducha svatého, přivtěleným ke Kristu, který je pomazán na kněze, proroka a krále.¹⁹²⁶

#

1242 V liturgii východních církví se pomazání po křtu stává svátostí biřmování ( potvrzení). V římské liturgii toto první pomazání poukazuje na druhé pomazání svatým křižmem, které vykoná biskup: to je svátost biřmování, která takřka „potvrzuje“ a dokonává křestní pomazání.

#

1243 Bílý šat znamená, že pokřtěný se „oblékl do Krista“ (Gal 3,27): s Kristem vstal z mrtvých. Svíce, zažehnutá od paškálu, znamená, že Kristus nově pokřtěného osvítil. Pokřtění jsou v Kristu „světlem světa“ (Mt 5,14).¹⁹²⁷ Nově pokřtěný je nyní Boží dítě v jednorozeném Synu. Může říkat modlitbu Božích dětí: Otče náš.

#

1244 První svaté přijímání. Nově pokřtěný, který se stal Božím dítětem a byl oblečen do svatebního roucha, je připuštěn „k svatební hostině Beránkově“ a přijímá pokrm nového života, Tělo a Krev Kristovu. Východní církve uchovávají živé vědomí jednoty uvedení do křesťanského života tím, že podávají svaté přijímání všem nově pokřtěným a biřmovaným, i malým dětem, v upomínku na slova Páně: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim“ (Mk 10,14). Latinská církev dovoluje přistupovat k svatému přijímání jen těm, kteří nabyli užívání rozumu a naznačuje zaměření křtu na Eucharistii tím, že se nově pokřtěné dítě přinese před oltář k modlitbě Otče náš.

#

1245 Slavnostní požehnání uzavírá slavení křtu. Při křtu novorozeňat má důležité místo požehnání matky.

Kdo může přijmout křest?

#

1246 „K přijetí křtu je způsobilý každý člověk, a to pouze člověk dosud nepokřtěný.“¹⁹²⁸

KŘEST DOSPĚLÝCH

#

1247 Již od počátku Církve je křest dospělých běžnější tam, kde se evangelium hlásá teprve nedávno. Katechumenát (příprava na křest) zaujímá v takovém případě důležité místo. Protože je uvedením do víry a do křesťanského života, má připravit k přijetí Božího daru ve křtu, v biřmování a v Eucharistii.

#

1248 Cílem katechumenátu nebo výchovy katechumenů je, dát jim možnost, aby svou odpovědí na Boží podnět a ve spojení se společenstvím Církve dovedli ke zralosti své obrácení a svou víru. Jde o „výchovu do celého křesťanského života…“, jímž „přicházejí učedníci do styku s Kristem, svým učitelem. Katechumeni ať jsou tedy náležitě zasvěcováni do tajemství spásy a cvičením v životě podle evangelia i posvátnými obřady, konanými v časovém sledu, ať jsou uváděni do života víry, liturgie a lásky Božího lidu“.¹⁹²⁹

#

1249 Katechumeni „jsou už spojeni s Církví, patří už do Kristova domu a mnohdy už žijí životem víry, naděje a lásky“.¹⁹³⁰ „Matka Církev je zahrnuje svou láskou a svou péčí jako své.“¹⁹³¹

KŘEST DĚTÍ

#

1250 Protože se děti rodí s padlou lidskou přirozeností, poskvrněnou prvotním hříchem, mají zapotřebí, aby se znovu narodily křtem,¹⁹³² aby byly osvobozeny do moci temnot a přeneseny do království svobody Božích dětí,¹⁹³³ k níž jsou povoláni všichni lidé. Ve křtu dětí se zvláště ukazuje, jak milost spásy je naprosto nezasloužená. Církev a rodiče by tedy zbavovali dítě nedocenitelné milosti stát se Božím dítětem, kdyby mu neumožnili křest krátce po narození.¹⁹³⁴

#

1251 Křesťanští rodiče uznávají, že tato praxe také odpovídá jejich úkolu rozvíjet život, který jim Bůh svěřil.¹⁹³⁵

#

1252 Zvyk křtít děti je tradice Církve už od nepaměti. Je výslovně dosvědčena od druhého století. Nicméně je pravděpodobné, že už od počátků kázání apoštolů byly křtěny i děti,¹⁹³⁶ když přijímaly křest celé „rodiny“.¹⁹³⁷

VÍRA A KŘEST

#

1253 Křest je svátost víry.¹⁹³⁸ Víra však potřebuje společenství věřících. Každý věřící může věřit pouze ve víře Církve. Víra, která se požaduje pro křest, není dokonalá a zralá; je to počátek, který se musí rozvíjet. Katechumen nebo jeho kmotr je tázán: „Co žádáš od Boží církve?“ A on odpovídá: „Víru!“

#

1254 Víra musí po křtu růst u všech pokřtěných, jak u dětí, tak u dospělých. Proto každý rok o velikonoční vigilii Církev slaví obnovu křestních slibů. Příprava na křest přivádí jen na práh nového života. Křest je pramenem nového života v Kristu, z něhož vyvěrá veškerý křesťanský život.

#

1255 Aby se mohla křestní milost rozvíjet, je důležitá pomoc rodičů. Je to také úkol kmotra nebo kmotry, kteří mají být dobrými věřícími, schopnými a ochotnými být oporou nově pokřtěnému, dítěti nebo dospělému, na jeho cestě křesťanského života.¹⁹³⁹ Jejich úkol je opravdovou církevní službou („officium“).¹⁹⁴⁰ Celé společenství církve má částečnou odpovědnost za rozvoj a uchování milosti, přijaté při křtu. 1311

Kdo může křtít?

#

1256 Řádným služebníkem křtu je biskup a kněz, a v latinské církvi i jáhen.¹⁹⁴¹ V případě nutnosti může křtít každý, i nepokřtěný, jen když má požadovaný úmysl. Požadovaný úmysl je: chtít konat to, co koná Církev, když křtí, a užít trinitární křestní formuli. Církev spatřuje důvod pro tuto možnost ve všeobecné spásné Boží vůli¹⁹⁴² a v nezbytnosti křtu pro spásu.¹⁹⁴³

Nezbytnost křtu

#

1257 Sám Pán tvrdí, že křest je nezbytný pro spásu.¹⁹⁴⁴ Proto přikázal svým učedníkům, aby hlásali evangelium a křtili všechny národy.¹⁹⁴⁵ Křest je nezbytný ke spáse pro ty, jimž bylo hlásáno evangelium a kteří měli možnost žádat o tuto svátost.¹⁹⁴⁶ Církev nezná kromě křtu jiný prostředek, aby zajistila vstup do věčné blaženosti; proto se varuje toho, aby zanedbávala poslání, přijaté od Pána, dát se znovuzrodit „z vody a Ducha“ všem těm, kteří mohou být pokřtěni. Bůh spojil spásu se svátostí křtu, nicméně On sám není na své svátosti vázán.

#

1258 Církev byla vždy pevně přesvědčena, že ti, kteří podstoupili smrt pro víru, aniž ještě přijali křest, jsou pokřtěni svou vlastní smrtí pro Krista a s ním. Tento křest krve, stejně jako křest touhy, přináší plody křtu, i když není svátostí.

#

1259 Katechumenům, kteří umírají před křtem, jejich výslovná touha přijmout ho, spojená s lítostí nad vlastními hříchy a s láskou, zajišťuje spásu, kterou nemohli dostat skrze svátost.

#

1260 „Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jen Bůh“.¹⁹⁴⁷ Každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli tak, jak ji poznává, může být spasen, i když nepoznal Kristovo evangelium a jeho Církev. Dá se předpokládat, že by tyto osoby projevily výslovnou touhu po křtu, kdyby poznaly, že je nezbytný.

#

1261 Co se týká dětí, které zemřely bez křtu, Církev nemůže nic jiného, než je svěřit Božímu milosrdenství, jak to také dělá při pohřebních obřadech za ně. Velké milosrdenství Boha, který chce, aby se všichni lidé spasili,¹⁹⁴⁸ a Ježíšova něha k dětem, která ho pohnula ke zvolání: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim“ (Mk 10,14), nám totiž dovolují doufat, že je nějaká cesta spásy pro děti, které zemřely bez křtu. Tím naléhavější je proto výzva Církve nebránit dětem, aby přicházely ke Kristu prostřednictvím daru svatého křtu.

Milost křtu

#

1262 Vnímatelné prvky svátostného obřadu vyjadřují různé účinky, které křest působí. Ponoření do vody připomíná symbolismus smrti a očištění, ale také znovuzrození a obnovu. Dva hlavní účinky jsou tedy očištění od hříchů a znovuzrození v Duchu svatém.¹⁹⁴⁹

NA ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ

#

1263 Křtem se odpouštějí všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích.¹⁹⁵⁰ Ve znovuzrozených totiž nezůstane nic, co by jim bránilo vstoupit do Božího království, ani Adamův hřích, ani osobní hřích, ani následky hříchu, z nichž nejtěžším je odloučení od Boha.

#

1264 Nicméně v pokřtěném zůstávají některé časné následky hříchu, jako bolesti, nemoc, smrt nebo životní křehkosti jako charakterové slabosti atd., a také náklonnost ke hříchu, kterou Tradice nazývá žádostivost nebo v přeneseném smyslu „podněcování ke hříchu“ (fomes peccati): „Protože byla ponechána k zápasu, nemůže škodit těm, kteří jí nedají svůj souhlas a kteří jí statečně čelí s milostí Ježíše Krista. Naopak: kdo si při zápase počíná podle pravidel, bude korunován“ (srov. 2 Tim 2,5).¹⁹⁵¹

„NOVÉ STVOŘENÍ“

#

1265 Křest nejen že očišťuje od všech hříchů, nýbrž i dělá z nově pokřtěného ( novokřtěnce) „nové stvoření“ (2 Kor 5,17), adoptivní Boží dítě,¹⁹⁵² které se stalo účastným božské přirozenosti,¹⁹⁵³ údem Kristovým,¹⁹⁵⁴ jeho spoludědicem¹⁹⁵⁵ a chrámem Ducha svatého.¹⁹⁵⁶

#

1266 Nejsvětější Trojice dává pokřtěnému posvěcující milost, milost ospravedlnění, která

• mu dává schopnost věřit v Boha, doufat v něho a milovat ho božskými ctnostmi;
• mu dává schopnost žít a jednat z vnuknutí Ducha svatého prostřednictvím darů Ducha svatého;
• mu dovoluje růst v dobru prostřednictvím mravních ctností.

Tímto způsobem má celý organismus nadpřirozeného života křesťana svůj kořen ve svatém křtu.

PŘIVTĚLENI K CÍRKVI, KRISTOVU TĚLU

#

1267 Křtem se stáváme údy Kristova Těla. „Patříme přece k sobě všichni jako údy“ (Ef 4,25). Křest začleňuje do Církve. Z křtitelnic se rodí jediný Boží lid Nové smlouvy, který překonává všechny přirozené či lidské hranice národů, kultur, ras a pohlaví: „My všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo“ (1 Kor 12,13).

#

1268 Pokřtění se stali „živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem“ (1 Petr 2,5). Křtem se podílejí na Kristově kněžství, na jeho prorockém a královském poslání, jsou „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu jako vlastnictví, aby rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který je povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu“ (1 Petr 2,9). Křest dává podíl na obecném kněžství věřících.

#

1269 Když se stal pokřtěný údem Církve, už nepatří sám sobě,¹⁹⁵⁷ nýbrž tomu, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých.¹⁹⁵⁸ Proto je povolán, aby se podřídil druhým,¹⁹⁵⁹ aby jim sloužil¹⁹⁶⁰ ve společenství Církve¹⁹⁶¹ a aby s nimi jednal „s úctou a láskou“.¹⁹⁶² Jako křest sebou nese odpovědnost a povinnosti, tak má také pokřtěný svá práva v Církvi: přijímat svátosti, být živen Božím slovem a podporován jinými duchovními prostředky Církve.¹⁹⁶³

#

1270 „Když se znovuzrozením stali Božími dětmi, mají závazek vyznávat před lidmi víru, kterou dostali od Boha prostřednictvím Církve“,¹⁹⁶⁴ a účastnit se apoštolské a misijní činnosti Božího lidu.¹⁹⁶⁵

SVÁTOSTNÉ POUTO JEDNOTY KŘESŤANŮ

#

1271 Křest je základem společenství všech křesťanů, i těch, kteří ještě nejsou v plném společenství s katolickou Církví: „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou Církví, i když ne dokonalém… Jsou však vírou ve křtu ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické Církve je oprávněně uznávají za bratry v Pánu.“¹⁹⁶⁶ „Křest tedy vytváří svátostné pouto jednoty mezi všemi, kdo se křtem znovu narodili.“¹⁹⁶⁷

NEZRUŠITELNÁ DUCHOVNÍ PEČEŤ

#

1272 Pokřtěný, který je křtem přivtělen ke Kristu, se mu stává podobný.¹⁹⁶⁸ Křest vtiskuje křesťanovi nezrušitelné duchovní znamení (charakter) jeho příslušnosti ke Kristu. Toto znamení nesmaže žádný hřích, i když hřích zabraňuje křtu, aby přinášel ovoce spásy.¹⁹⁶⁹ Křest se uděluje jednou provždy a nemůže být opakován.

#

1273 Věřící, začlenění křtem do Církve, přijali svátostný charakter, kterým jsou zasvěceni pro náboženskou křesťanskou bohopoctu.¹⁹⁷⁰ Křestní znamení uschopňuje a zavazuje věřící, aby sloužili Bohu živou účastí na svaté liturgii Církve a aby vykonávali své křestní kněžství svědectvím svatého života a činorodou láskou.¹⁹⁷¹

#

1274 „Pánova pečeť“¹⁹⁷² je pečeť, kterou nás Duch svatý označil „pro den vykoupení“ (Ef 4,30).¹⁹⁷³ „Křest je totiž pečetí věčného života.“¹⁹⁷⁴ Věřící, který „uchránil pečeť“ až do konce, to je, který zůstal věrný požadavkům vlastního křtu, bude moci umírat „ve znamení víry“,¹⁹⁷⁵ s vírou svého křtu, v očekávání blaženého patření na Boha – což je dokonání víry – a v naději na vzkříšení.

Souhrn

#

1275 Uvedení do křesťanského života se uskutečňuje třemi svátostmi: křtem, který je začátkem nového života; biřmováním, který jej posiluje; a Eucharistií, která živí učedníka Kristovým Tělem a Krví, aby se jednou stal druhým Kristem.

#

1276 „Jděte tedy, získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20).

#

1277 Křest je narozením k novému životu v Kristu. Podle vůle Pána je nezbytný ke spáse, jako sama Církev, do níž křest uvádí.

#

1278 Podstatným obřadem křtu je ponoření kandidáta do vody nebo lití vody na jeho hlavu, zatímco se pronáší vzývání Nejsvětější Trojice, to je Otce, Syna a Ducha svatého.

#

1279 Ovoce křtu nebo křestní milost je bohatá skutečnost, která zahrnuje: odpuštění prvotního hříchu a všech osobních hříchů; zrození k novému životu, jímž se člověk stává adoptivním synem Otce, Kristovým údem, chrámem Ducha svatého. Z téhož důvodu je pokřtěný začleněn do Církve, Kristova těla, a stává se účastným Kristova kněžství.

#

1280 Křest vtiskuje do duše nezrušitelné duchovní znamení, charakter, který pověřuje pokřtěného pro bohopoctu křesťanského náboženství. Pro tento charakter nemůže být křest opakován.¹⁹⁷⁶

#

1281 Ti, kteří podstoupí smrt pro víru, katechumeni a všichni lidé, kteří pod vlivem milosti, a aniž by znali Církev, upřímně hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli, jsou spaseni, i když nepřijali křest.¹⁹⁷⁷

#

1282 Již od nejstarších dob byl křest udělován dětem, protože je to milost a Boží dar, který nepředpokládá lidské zásluhy; děti jsou křtěny ve víře Církve. Vstup do křesťanského života otevírá přístup k pravé svobodě.

#

1283 Co se týká dětí zesnulých bez křtu, liturgie Církve nás vybízí důvěřovat v Boží milosrdenství a modlit se za jejich spásu.

#

1284 V případě nutnosti může křtít každý, s podmínkou, že míní konat to, co koná Církev, a že lije vodu na hlavu kandidáta se slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

---

1896. Srov. Florentský koncil: DS 1314; CIC, Kánon 204,1; Kánon 849; CCEO, kán. 675,1.↩︎

1897. Římský katechismus, 2,2,5.↩︎

1898. Srov. Řím 6,3-4; Kol 2,12.↩︎

1899. Sv. Justin, Apologiae, 1, 61, 12.↩︎

1900. Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 40, 3-4: PG 36, 361C.↩︎

1901. Římský misál, velikonoční vigilie: svěcení křstní vody.↩︎

1902. Srov. Gn 1,2.↩︎

1903. Římský misál, velikonoční vigilie: svěcení křstní vody.↩︎

1904. Římský misál, velikonoční vigilie: svěcení křstní vody.↩︎

1905. Římský misál, velikonoční vigilie: svěcení křstní vody.↩︎

1906. Srov. Mt 3,13.↩︎

1907. Srov. Mt 16,15-16.↩︎

1908. Srov. Mt 3,15.↩︎

1909. Srov. Fil 2,7.↩︎

1910. Srov. Mt 3,16-17.↩︎

1911. Srov. Mk 10,38; Lk 12,10.↩︎

1912. Srov. Jan 19,34.↩︎

1913. Srov. 1 Jan 5,6-8.↩︎

1914. Srov. Jan 3,5.↩︎

1915. Sv. Ambrož, De sacramentis, 2,6: PL 16, 425C.↩︎

1916. Srov. Sk 2,41; 8,12-13; 10,48; 16,15.↩︎

1917. Srov. Kol 2,12.↩︎

1918. Srov. 1 Kor 6,11; 12,13.↩︎

1919. Srov. 1 Petr 1,23; Ef 5,26.↩︎

1920. „Accedit verbum ad elementum, et fit Sacramentum“, sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 80,3.↩︎

1921. Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 64.↩︎

1922. Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 64; srov. 37-40.↩︎

1923. Srov. 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 14; CIC, Kánon 851; 865; 866.↩︎

1924. Srov. CIC, Kánon 851, 2°; 868.↩︎

1925. Srov. Řím 6,17.↩︎

1926. Srov. Římský rituál, Křestní obřady (Křest dětí), 62.↩︎

1927. Srov. Fil 2,15.↩︎

1928. CIC, Kánon 864; CCEO, kán. 679.↩︎

1929. Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 14; srov. Římský rituál, Uvedení dospělých do křesťanského života, 19 a↩︎

1930. Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 14.↩︎

1931. Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 14; CIC, Kánon 206; 788,3.↩︎

1932. Srov. Tridentský koncil: DS 1514.↩︎

1933. Srov. Kol 1,12-14.↩︎

1934. Srov. CIC, Kánon 867; CCEO, kán. 681; 686,1.↩︎

1935. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11; 41; také 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 48; CIC, Kánon 868.↩︎

1936. Srov. Kongregace pro nauku víry, Pastoralis actio: AAS 72 (1980), 1137-1156.↩︎

1937. Srov. Sk 16,15.33; 18,8; 1 Kor 1,16.↩︎

1938. Srov. Mt 16,16.↩︎

1939. Srov. CIC, Kánon 872-874.↩︎

1940. Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 67.↩︎

1941. Srov. CIC, Kánon 861,1; CCEO, kán. 677,1.↩︎

1942. Srov. 1 Tim 2,4.↩︎

1943. Srov. Mk 16,16; Florentský koncil: DS 1315; Mikuláš I., odpověď Ad consulta vestra: DS 646; CIC, Kánon 861,2.↩︎

1944. Srov. Jan 3,5.↩︎

1945. Srov. Mt 28,19-20; Tridentský koncil: DS 1618; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 14; také 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 5.↩︎

1946. Srov. Mk 16,16.↩︎

1947. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 22; srov. také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 16; také 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 7.↩︎

1948. Srov. 1 Tim 2,4.↩︎

1949. Srov. Sk 2,38; Jan 3,5.↩︎

1950. Srov. Florentský koncil: DS 1316.↩︎

1951. Tridentský koncil: DS 1515.↩︎

1952. Srov. Gal 4,5-7.↩︎

1953. Srov. 2 Petr 1,4.↩︎

1954. Srov. 1 Kor 6,15; 12,27.↩︎

1955. Srov. Řím 8,17.↩︎

1956. Srov. 1 Kor 6,19.↩︎

1957. Srov. 1 Kor 6,19.↩︎

1958. Srov. 2 Kor 5,15.↩︎

1959. Srov. Ef 5,21; 1 Kor 16,15-16.↩︎

1960. Srov. Jan 13,12-15.↩︎

1961. Srov. Žid 13,17.↩︎

1962. Srov. 1 Sol 5,12-13.↩︎

1963. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 37; CIC, Kánon 208-223; CCEO, kán. 675,2.↩︎

1964. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 17; také 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 7; 23.↩︎

1965. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎

1966. Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 3.↩︎

1967. Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 22.↩︎

1968. Srov. Řím 8,29.↩︎

1969. Srov. Tridentský koncil: DS 1609-1619.↩︎

1970. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎

1971. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.↩︎

1972. „Dominicus charakter“: sv. Augustin, Epistulae, 98, 5: PL 33, 362.↩︎

1973. Srov. Ef 1,13-14; 2 Kor 1,21-22.↩︎

1974. Sv. Irenej z Lyonu, Demonstratio apostolica, 3.↩︎

1975. Římský misál, Římský kánon.↩︎

1976. Srov. Tridentský koncil: DS 1609 a 1624.↩︎

1977. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 16.↩︎