4.1.2 2. článek
Svátost biřmování

#

1285 Svátost biřmování tvoří se křtem a Eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jehož jednotu je nutno uchovávat. Je tedy třeba vysvětlovat věřícím, že tato svátost je potřebná k naplnění křestní milosti.1978 Vždyť „svátost biřmování“ pokřtěné „dokonaleji spojuje s Církvi a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové“.1979

Biřmování v ekonomii spásy
#

1286 Proroci ve Starém zákoně hlásali, že Duch Pána spočine na očekávaném Mesiáši1980 pro jeho spásné poslání.1981 Sestoupení Ducha svatého na Ježíše ve chvíli, kdy přijal křest od Jana, bylo znamením, že to je on, který má přijít, že on je Mesiášem a Božím Synem.1982 Od okamžiku, kdy byl působením Ducha svatého počat, celý jeho život i jeho poslání probíhá v naprostém společenství s Duchem svatým, kterého mu Otec dává „v míře neomezené“ (Jan 3,34).

#

1287 Tato plnost Ducha neměla být jen výsadou Mesiáše, ale měla být sdělena celému mesiášskému lidu.1983 Kristus vícekrát přislíbil toto vylití Ducha;1984 tento příslib uskutečnil nejprve v den Velikonoc1985 a později skvělejším způsobem v den Letnic.1986 Apoštolové, plni Ducha svatého, začali „hlásat velké skutky Boží“ (Sk 2,11) a Petr prohlásil, že toto vylití Ducha na apoštoly je znamením mesiášské doby.1987 Ti, kteří tehdy uvěřili kázání apoštolů a kteří se dali pokřtít, dostali pak „dar Ducha svatého“ (Sk 2,38).

#

1288 „Od té doby apoštolové, plníce Kristovu vůli, udíleli nově pokřtěným skrze vkládání rukou dar Ducha, který přivádí k plnosti křestní milost.1988 To vysvětluje, proč se v listu Židům mezi prvními prvky křesťanské výchovy připomíná nauka o křtech a také o vkládání rukou.1989 Katolická Tradice právem považuje právě toto vkládání rukou za první původ svátosti biřmování, která jakýmsi způsobem činí v Církvi milost Letnic trvalou.“1990

#

1289 Aby se lépe vyjádřil dar Ducha svatého, velmi brzy se přidávalo ke vkládání rukou mazání vonným olejem (křižmem). Takové pomazání vysvětluje jméno „křesťan“, jež znamená „pomazaný“ a pochází od jména samého Krista, kterého „Bůh pomazal Duchem svatým“ (Sk 10,38). Tento obřad pomazání se užívá dodnes jak na Východě, tak na Západě. Proto se tato svátost na Východě nazývá pomazání křižmem nebo myronem, což znamená „křižmo.“ Na Západě výraz biřmování naznačuje zároveň potvrzení křtu, které dokončuje uvedení do křesťanského života, a posílení křestní milosti, všechny plody Ducha svatého.

DVĚ TRADICE: VÝCHODNÍ A ZÁPADNÍ
#

1290 V prvních staletích se biřmování obvykle slavilo společně se křtem, a tak s ním tvořilo, podle slov sv. Cypriána, „dvojitou svátost“. Kromě jiných příčin, množení křtů dětí, a to v kterékoliv roční době, a vzrůst farností (venkovských), spojených s narůstáním diecézí do velkých rozměrů, nedovolovaly biskupovi, aby byl přítomen na všech křestních slavnostech. Proto se na Západě dávala přednost tomu, aby biskupovi bylo vyhrazeno dovést křest k naplnění, a tak dochází k časovému rozdělení obou svátostí. Východ naopak uchoval obě svátosti spojené, takže biřmování uděluje sám kněz, který křtí. Nicméně to může vykonat jen „křižmem“, které posvětil biskup.1991

#

1291 Zvyk dvojího pomazání posvátným křižmem po křtu, rozšířený v římské církvi, usnadnil rozvoj západní praxe: první pomazání, udělené již knězem nově pokřtěnému hned po křestním obmytí, je doplňováno druhým pomazáním, které dělá biskup každému nově pokřtěnému na čelo.1992 První pomazání posvátným křižmem, udělované knězem, zůstalo spojeno s obřadem křtu: znamená účast pokřtěného na prorockém, kněžském a královském poslání Kristově. Je-li křest udělován dospělému, je pouze jediné pomazání po křtu: totiž biřmování.

#

1292 Praxe východních církví podtrhuje více jednotu uvedení do křesťanského života. Praxe latinské církve zase mnohem jasněji vyjadřuje společenství nového křesťana s vlastním biskupem, ručitelem a služebníkem jednoty své Církve, jejího všeobecného a apoštolského rázu, a tím také spojení s apoštolskými počátky Kristovy Církve.

Znamení a obřad biřmování
#

1293 V obřadu této svátosti je třeba vzít v úvahu znamení pomazání a to, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť.

Ve starodávné biblické symbolice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti1993 a radosti,1994 očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným ( mazání atletů a zápasníků); je znamením uzdravení, protože hojí pohmožděniny a rány1995 a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle.

#

1294 Všechny tyto významy mazání olejem se setkávají ve svátostném životě. Pomazání olejem katechumenů před křtem znamená očištění a posílení; pomazání nemocných vyjadřuje uzdravení a útěchu. Pomazání posvátným křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení je znamením zasvěcení. Prostřednictvím biřmováním křesťané, tedy ti, kteří jsou pomazaní, mnohem více podílejí na poslání Ježíše Krista a na plnosti Ducha svatého, jímž je vrchovatě naplněn, takže celý jejich život šíří líbeznou vůni Kristovu (srov. 2 Kor 2,15).

#

1295 Tímto pomazáním dostává biřmovanec „označení“, pečeť Ducha svatého. Pečeť je symbolem osoby,1996 její autority1997 a jejího vlastnictví nějakého předmětu1998 – proto se vtiskovala vojákům pečeť jejich vůdce, anebo otrokům znamení jejich Pána –, ověřuje právnický úkon1999 nebo určitý dokument2000 a v určitých případech jej kryje tajemstvím.2001

#

1296 Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce.2002 I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal, „vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku“ (2 Kor 1,22).2003 Tato pečeť Ducha svatého znamená, že naprosto patříme Kristu, že jsme navždy k jeho službám, ale také je příslibem božské ochrany ve velké (konečné) eschatologické zkoušce.2004

SLAVNOST BIŘMOVÁNÍ
#

1297 Posvěcení posvátného křižma je důležitým okamžikem před slavností biřmování a v jistém slova smyslu tvoří její součást. Na Zelený čtvrtek během mše při svěcení olejů biskup světí posvátné křižmo pro celou svoji diecézi. I ve východních církvích je toto svěcení vyhrazeno patriarchovi:

Syrsko-antiochijská liturgie se takto vyjadřuje v epiklezi posvěcení posvátného křižma: „[Otče… sešli svého svatého Ducha] na nás a na tento olej před námi a posvěť jej, aby byl pro všechny, kteří jím budou pomazáni a poznamenáni: svatým křižmem (myron), kněžským křižmem, královským křižmem, pomazáním radosti, šatem světla, pláštěm spásy, duchovním darem, posvěcením duší i těl, věčným štěstím, nezrušitelnou pečetí, štítem víry a nepřemožitelným pancířem proti všem nástrahám Protivníka.“2005

#

1298 Když se biřmování slaví odděleně od křtu, jak tomu bývá v římském obřadu, liturgie svátosti začíná obnovou křestních slibů a vyznáním víry biřmovanců. Z toho jasně vyplývá, že biřmování navazuje na křest.2006 Je-li křtěn dospělý, dostává ihned biřmování a přijímá Tělo Páně.2007

#

1299 V římském obřadu biskup vztahuje ruce nad shromážděné biřmovance: gesto, které od dob apoštolů je znamením daru Ducha. Sám biskup pak vzývá vylití Ducha:

Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, tys dal ve křtu těmto svým služebníkům odpuštění hříchů a život věčný. Sešli na ně svého Ducha Utěšitele: dej jim ducha moudrosti a rozumu, ducha rady a síly, ducha poznání a lásky, a naplň je duchem bázně před tebou. Skrze Krista, našeho Pána.2008

#

1300 Následuje podstatný obřad svátosti. V latinském obřadu „se svátost biřmování uděluje prostřednictvím pomazání křižmem na čelo spolu s vkládáním ruky a prostřednictvím slov: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého““.2009 Ve východních církvích se pomazání křižmem koná po modlitbě epikleze na nejvýznamnějších částech těla: na čele, na očích, na nose, na uších, na rtech, na prsou, na zádech, na rukou a na nohou; každé mazání se doprovází formulí: „Pečeť daru, kterým je Duch svatý“.

#

1301 Políbení pokoje, kterým končí obřad svátosti, znamená a vyjadřuje církevní společenství s biskupem a se všemi věřícími.2010

Účinky biřmování
#

1302 Ze slavení biřmování vyplývá, že účinkem této svátosti je plné vylití Ducha svatého, jako bylo kdysi uděleno apoštolům v den Letnic.

#

1303 V důsledku toho biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:

  • hlouběji nás zakořeňuje do Boží milosti synovství, jež nám dává právo volat: „Abba, Otče“ (Řím 8,15);
  • pevněji nás spojuje s Kristem;
  • rozmnožuje v nás dary Ducha svatého;
  • dokonaleji nás připoutává k Církvi;2011
  • poskytuje nám zvláštní sílu Ducha svatého, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové, abychom statečně vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za svůj kříž.2012

„Uvědom si, žes dostal duchovní pečeť, Ducha moudrosti a rozumu, Ducha rady a síly, Ducha poznání a zbožnosti, Ducha Boží bázně, a uchovej si to, cos dostal. Bůh Otec tě poznamenal svým znamením, Kristus Pán tě utvrdil a vložil do tvého srdce Ducha jako záruku.“2013

#

1304 Biřmování – stejně jako křest, jehož je naplněním – se uděluje pouze jedenkrát. Vtiskuje totiž do duše nezrušitelné duchovní znamení, „charakter“;2014 ten pak je znamením, že Ježíš Kristus vtiskl křesťanovi pečeť svého Ducha a přitom ho oděl shůry, aby byl jeho svědkem.2015

#

1305 Tento „charakter“ zdokonaluje obecné kněžství věřících, přijaté při křtu, a „ biřmovanec dostává moc veřejně vyznávat křesťanskou víru, téměř jako z úředního pověření (quasi ex officio)“.2016

Kdo může přijmout tuto svátost?
#

1306 Svátost biřmování může a má přijmout každý pokřtěný, který ji dosud nepřijal.2017 Protože křest, biřmování a Eucharistie tvoří jednotný celek, „věřící jsou povinni přijmout tuto svátost ve vhodnou dobu“;2018 bez biřmování a Eucharistie je totiž svátost křtu jistě platná a účinná, ale uvedení do křesťanského života zůstane nedokončené.

#

1307 Latinská tradice označuje za výchozí bod pro přijetí biřmování „věk, kdy člověk začíná rozlišovat“. Nicméně i v nebezpečí smrti mají být biřmovány, i když ještě nedosáhly věku rozlišování.2019

#

1308 Mluví-li se o biřmování jako o „svátosti křesťanské dospělosti“, nesmí se tím směšovat dospělý věk víry s dospělým věkem přirozeného růstu; také se nesmí zapomínat, že milost křtu je zdarma poskytnutá a nezasloužená milost vyvolení, která nepotřebuje nějakého „schválení“, aby se stala účinnou. Připomíná to svatý Tomáš:

„Tělesný věk nepodmiňuje duši. A tedy i v chlapeckém věku může dosáhnout dokonalosti duchovního věku, o němž kniha Moudrosti (4,8) říká: „Vážené stáří nespočívá v délce života, neměří se počtem let.“ A proto mnozí, kteří v dětském věku dostali sílu Ducha svatého, velkodušně bojovali pro Krista až k prolití krve.“2020

#

1309 Příprava na biřmování má být zaměřena k tomu, aby vedla křesťana k důvěrnějšímu spojení s Kristem, k živější důvěrnosti s Duchem svatým, s jeho působením, s jeho dary a pobídkami, aby mohl lépe převzít apoštolskou odpovědnost křesťanského života. Proto také katecheze před biřmováním bude usilovat o to, aby probudila smysl pro příslušnost k Církvi Ježíše Krista, a to jak k všeobecné Církvi, tak k farnímu společenství. Právě na něm spočívá zvláštní odpovědnost za přípravu biřmovanců.2021

#

1310 Pro přijetí biřmování je nutno být ve stavu milosti. Je vhodné přistoupit ke svátosti smíření, aby byl člověk očištěn před přijetím daru Ducha svatého. Mnohem horlivější modlitba má připravovat k tomu, aby člověk přijímal sílu a milosti Ducha svatého ochotně a pohotově.2022

#

1311 Je vhodné, aby si kandidáti pro biřmování, tak jako pro křest, našli duchovní pomoc kmotra nebo kmotry. Doporučuje se, aby to byla táž osoba, která byla vybraná pro křest, aby se lépe zdůraznila jednota obou svátostí.2023

Kdo uděluje biřmování
#

1312 „Původně přisluhuje biřmováním biskup.“2024

Na Východě obyčejně kněz, který křtí, uděluje také hned biřmování při jedné a téže slavnosti. Vykonává to však posvátným křižmem posvěceným patriarchou nebo biskupem: to vyjadřuje apoštolskou jednotu Církve, jejíž svazky jsou upevňovány svátostí biřmování. V latinské církvi se tentýž řád uplatňuje při křtu dospělých, nebo v případě, kdy je připouštěn do plného společenství s Církví pokřtěný, který náleží do jiného křesťanského společenství, v němž svátost biřmování není platná.2025

#

1313 V latinském obřadu řádně uděluje biřmování biskup.2026 I když biskup může ze závažných důvodů dát kněžím dovolení, aby udělovali biřmování,2027 je právě kvůli významu svátosti vhodné, aby je uděloval on sám a nezapomínal, že právě z tohoto důvodu bylo udělování biřmování časově odděleno od křtu. Biskupové jsou nástupci apoštolů, oni dostali plnost svátosti kněžství. Skutečnost, že oni udělují tuto svátost, ozřejmuje, že jejím účinkem je mnohem těsnější spojení těch, kteří ji přijímají, s Církví, s jejími apoštolskými počátky a s jejím posláním vydávat svědectví Kristu.

#

1314 Je-li křesťan v nebezpečí smrti, má mu udělit biřmování kterýkoliv kněz.2028 Církev totiž chce, aby žádné z jejích dětí, i těch nejmenších, neodešlo z tohoto světa, aniž by bylo zdokonaleno skrze Ducha svatého darem plnosti Kristovy.

Souhrn
#

1315 „Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce a oni přijali Ducha svatého“ (Sk 8,14-17).

#

1316 Biřmování zdokonaluje křestní milost; je svátostí, která dává Ducha svatého, aby nás hlouběji zakořenil do božského synovství, pevněji přivtělil ke Kristu, zpevnil náš svazek s Církví, aby nás mnohem pevněji připoutal k jejímu poslání a pomáhal nám vydávat svědectví o křesťanské víře slovem doprovázeným činy.

#

1317 Biřmování, stejně jako křest, vtiskuje do křesťanovy duše duchovní znamení, nezrušitelný charakter; proto se tato svátost může přijmout jen jedenkrát za život.

#

1318 Na Východě se uděluje tato svátost hned po křtu a následuje účast na Eucharistii; tato tradice podtrhuje jednotu tří svátostí uvedení do křesťanského života. V latinské církvi se tato svátost uděluje až po dosažení věku plného užívání rozumu a její slavení je obyčejně vyhrazeno biskupovi; tím se vyjadřuje, že tato svátost upevňuje církevní svazky.

#

1319 Kandidát biřmování (biřmovanec), který dosáhl věku užívání rozumu, má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe svůj úkol Kristova učedníka a svědka ve společenství Církve i v časných záležitostech.

#

1320 Podstatou obřadu biřmování je pomazání posvátným křižmem na čele pokřtěného (na Východě též na jiných částech těla), doprovázené vkládáním rukou přisluhovatele a slovy: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“ v římském obřadu, „pečeť daru, kterým je Ducha svatý“ v byzantském obřadu.

#

1321 Je-li biřmování slaveno odděleně od křtu, jeho spojení s ním je vyjádřeno kromě jiného obnovou křestních slibů. Slavení biřmování během eucharistické oběti přispívá ke zdůraznění jednoty svátostí uvedení do křesťanského života.

  1. Srov. Římský ponifikál, Obřady biřmování, Úvod, 1.↩︎

  2. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11; srov. Římský ponifikál, Obřady biřmování, Úvod, 2.↩︎

  3. Srov. Iz 11,2.↩︎

  4. Srov. Lk 4,16-22; Iz 61,1.↩︎

  5. Srov. Mt 3,13-17; Jan 1,33-34.↩︎

  6. Srov. Ez 36,25-27; Joel 3,1-2.↩︎

  7. Srov. Lk 12,12; Jan 3,5-8; 7,37-39; 16,7-15; Sk 1,8.↩︎

  8. Srov. Jan 20,22.↩︎

  9. Srov. Sk 2,1-4.↩︎

  10. Srov. Sk 2,17-18.↩︎

  11. Srov. Sk 8,15-17; 19,5-6.↩︎

  12. Srov. Žid 6,2.↩︎

  13. Pavel VI., Apoštolská konstituce Divinae consortium naturae.↩︎

  14. Srov. CCEO, kán. 695,1; 696,1.↩︎

  15. Srov. sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 21.↩︎

  16. Srov. Dt 11,14 a další.↩︎

  17. Srov. Ž 23,5; 104,15.↩︎

  18. Srov. Iz 1,6; Lk 10,34.↩︎

  19. Srov. Gn 38,18; Pís 8,6.↩︎

  20. Srov. Gn 41,42.↩︎

  21. Srov. Dt 32,34.↩︎

  22. Srov. 1 Král 21,8.↩︎

  23. Srov. Jer 32,10.↩︎

  24. Srov. Iz 29,11.↩︎

  25. Srov. Jan 6,27.↩︎

  26. Srov. Ef 1,13; 4,30.↩︎

  27. Srov. Zj 7,2-3; 9,4; Ez 9,4-6.↩︎

  28. Syrsko-antiochijská liturgie, Epikleze svěcení posvátného křižma.↩︎

  29. Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 71.↩︎

  30. Srov. CIC, Kánon 866.↩︎

  31. Římský pontifikál, Obřady biřmování, 25.↩︎

  32. Pavel Vi., Apoštolská konstituce Divinae consortium naturae.↩︎

  33. Srov. sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 21.↩︎

  34. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎

  35. Srov. Florentský koncil: DS 1319; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11; 12.↩︎

  36. Sv. Ambrož, De mysteriis, 7,42: PL 16, 402-403.↩︎

  37. Srov. Tridentský koncil: DS 1609.↩︎

  38. Srov. Lk 24,48-49.↩︎

  39. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 72, 5, ad 2.↩︎

  40. Srov. CIC, Kánon 889,1.↩︎

  41. CIC, Kánon 890.↩︎

  42. Srov. CIC, Kánon 891; 883,3.↩︎

  43. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 72, 8, ad 2.↩︎

  44. Srov. Římský pontifikál, Obřady biřmování, Úvod, 3.↩︎

  45. Srov. Sk 1,14.↩︎

  46. Srov. Římský pontifikál, Obřady biřmování, Úvod, 5,6; CIC, Kánon 893,1-2.↩︎

  47. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 26.↩︎

  48. Srov. CIC, Kánon 883,2.↩︎

  49. CIC, Kánon 882.↩︎

  50. CIC, Kánon 884,2.↩︎

  51. CIC, Kánon 883,3.↩︎