2.3.2 9. článek „Věřím ve svatou církev obecnou“

2.3.2 9. článek
„Věřím ve svatou církev obecnou“

748 „Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři Církve.“ Těmito slovy začíná „Věroučná konstituce o Církvi“ 2. vatikánského koncilu. Tím koncil stanoví, že článek víry o Církvi plně závisí na článcích týkajících se Ježíše Krista. Církev nemá jiného světla, než je světlo Kristovo. Podle oblíbeného přirovnání církevních Otců se podobá měsíci, který pouze odráží sluneční světlo.

749 Článek o církvi také plně závisí na článku o Duchu svatém, který mu předchází. „Protože, když bylo vysvětleno, že Duch svatý je pramen a dárce veškeré svatosti, nyní vyznáváme, že je dárcem svatosti pro Církev.“¹²³³ Podle výroků Otců, Církev je místem, „kde kvete Duch“.¹²³⁴

750 Věřit, že Církev je „svatá“ a „katolická“ a že je „jedna“ a „apoštolská“ (jak dodává nicejsko-cařihradské vyznání víry) je neoddělitelné od víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. V apoštolském vyznání víry říkáme, že vyznáváme „svatou Církev“ (Credo… Ecclesiam, tedy nikoli „in Ecclesiam“, ne „v Církev), abychom nesměšovali Boha a jeho díla a abychom jasně připisovali Boží dobrotě všechny dary, které vložil do své Církve.¹²³⁵

1. odstavec – církev v Božím plánu

Jména a obrazy Církve

751 Slovo „církev“ (biblické pojmenování „ekklésia“, z řeckého „ek-kalein“ – „svolat“) znamená „svolání“, „shromáždění“. Označuje shromáždění lidu,¹²³⁶ obyčejně náboženského rázu. Výraz je často užíván v řeckém překladu Starého zákona, když označuje shromáždění Vyvoleného národa, které se sešlo před Bohem, především shromáždění u Sinaje, kde Izrael dostal Zákon a kde byl Bohem ustaven jako jeho svatý lid.¹²³⁷ Tím, že se první společenství těch, kteří věřili v Krista nazvalo „církev“, vyjádřilo, že se považuje za dědice onoho shromáždění. V Církvi Bůh „shromažďuje“ svůj lid ze všech končin země. Výraz „kyriaké“, z něhož vzniklo anglické „church“, německé „Kirche“ a české „církev“, znamená „ta, jež patří Pánu“.

752 V křesťanském slovníku výraz „církev“ označuje liturgické shromáždění,¹²³⁸ ale také místní společenství ¹²³⁹ nebo všeobecné společenství věřících.¹²⁴⁰ Ve skutečnosti tyto tři významy jsou nedílné. „Církev“ je lid, který Bůh shromažďuje z celého světa. Existuje v místních společenstvích a uskutečňuje se jako liturgické shromáždění, především eucharistické. Žije z Kristova slova a z jeho těla, a tak se sama stává Kristovým Tělem.

SYMBOLY CÍRKVE

753 V Písmu svatém nacházíme velmi mnoho obrazů a přirovnání, která úzce souvisejí; jimi zjevení mluví o nevyzpytatelném tajemství Církve. Obrazy ze Starého zákona jsou obměny základní myšlenky, totiž myšlenky „Božího lidu“. V Novém zákoně¹²⁴¹ nacházejí všechny tyto obrazy nový střed tím, že se Kristus stává „Hlavou tohoto lidu“,¹²⁴² a ten je tedy jeho Tělem. Okolo tohoto středu se nakupily obrazy „převzaté ze života pastýřského nebo zemědělského, ze stavby budov nebo také z rodinného života a ze zásnub“.¹²⁴³

754 „Církev je ovčinec, jehož jedinými a nutnými dveřmi je Kristus.¹²⁴⁴ Je též stádo, o němž Bůh předpověděl, že bude sám jeho pastýřem;¹²⁴⁵ jeho ovce, i když je řídí lidští pastýři, stále vede a živí sám Kristus, dobrý pastýř a nejvyšší pastýř,¹²⁴⁶ který dal za ovce svůj život.¹²⁴⁷

755 Církev je obdělávaná půda, Boží pole.¹²⁴⁸ Na tomto poli roste prastará oliva, jejímž svatým kořenem byli patriarchové a v níž docházelo a dojde ke smíření Židů a pohanů.¹²⁴⁹ Nebeský Hospodář zasadil Církev jako vybranou vinici.¹²⁵⁰ Pravý vinný kmen je Kristus, jenž dává život a plodnost větvím, totiž nám, kteří prostřednictvím Církve zůstáváme v něm a bez něhož nemůžeme nic dělat.¹²⁵¹

756 Často je Církev nazývána také Boží stavbou.¹²⁵² Sám Pán se přirovnává ke kameni, který stavitelé odhodili, ale který se stal kamenem úhelným.¹²⁵³ Na tomto základě budují Církev apoštolové ¹²⁵⁴ a z něho má Církev svou pevnost a soudržnost. Tato stavba je označována různými názvy: Boží dům,¹²⁵⁵ ve kterém bydlí jeho rodina; Boží příbytek v Duchu,¹²⁵⁶ „Boží stan mezi lidmi“ (Zj 21,3); ale především svatý chrám, který svatí Otcové opěvují jako chrám zbudovaný z kamenů a který liturgie právem přirovnává ke svatému městu, novému Jeruzalému. Do této stavby jsme jako živé kameny zde na zemi vestavěni také my.¹²⁵⁷ Evangelista Jan nazírá toto svaté město, jak při obnově světa sestupuje z nebe od Boha, „vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,1-2).

757 Dále je Církev nazývána též „Jeruzalém pocházející shora“ a „naše matka“ (Gal 4,26).¹²⁵⁸ Je popisována i jako neposkvrněná nevěsta neposkvrněného Beránka,¹²⁵⁹ kterou Kristus „miloval… a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26). „Přidružil ji k sobě nezrušitelnou smlouvou a bez ustání ji živí a stará se o ni a přeje jí“ (Ef 5,29).¹²⁶⁰

Původ, založení a poslání Církve

758 Při zkoumání tajemství Církve je dobré především uvažovat o jejím původu v plánu Nejsvětější Trojice a o jeho postupném uskutečňování v dějinách.

PLÁN, KTERÝ VZNIKL V OTCOVĚ SRDCI

759 „Věčný Otec podle zcela svobodného a tajemného záměru své moudrosti a dobroty stvořil celý svět a rozhodl se povznést lidi k účasti na Božím životě“, k němuž volá všechny lidi ve svém Synu: „Stanovil, že ty, kdo věří v Krista, svolá vjedno ve svaté Církvi.“ Tato „Boží rodina“ se vytváří a postupně uskutečňuje během údobí lidských dějin podle Otcových úradků: Církev byla totiž „už od počátku světa předobrazována a podivuhodně připravována v dějinách izraelského národa a ve Starém zákoně; když se naplnil čas, byla založena a stala se zjevnou vylitím Ducha; slavně bude dovršena na konci času.“¹²⁶¹

CÍRKEV – JEJÍ PŘEDOBRAZY OD ZAČÁTKU SVĚTA

760 „Svět byl stvořen vzhledem k Církvi“, říkávali první křesťané.¹²⁶² Bůh stvořil svět vzhledem k jeho účasti na božském životě; tato účast se uskutečňuje „svoláním“ lidí v Kristu, a toto „svolání“ je Církev. Církev je cílem všech věcí;¹²⁶³ a tak i bolestné události, jako pád andělů a hřích člověka, byly Bohem dopuštěny jen jako příležitost a prostředek k tomu, aby rozvinul veškerou svoji moc a celou nezměrnost lásku, kterou chtěl darovat světu:

„Jako je Boží vůle čin a tento čin se nazývá svět, tak jeho úmysl je spása člověka, a ta se nazývá Církev.“¹²⁶⁴

CÍRKEV – JEJÍ PŘÍPRAVA VE STARÉ ÚMLUVĚ

761 Svolání Božího lidu začíná ve chvíli, kdy hřích zničil společenství lidí s Bohem a společenství mezi lidmi. Svolání Církve je, takřka, Boží reakce na chaos, který vyvolal hřích. Tato obnova jednoty se uskutečňuje skrytě v lůně všech národů: „V každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné“ (Sk 10,35).¹²⁶⁵

762 Vzdálená příprava shromáždění Božího lidu začíná povoláním Abraháma, kterému Bůh slibuje, že se stane otcem „velikého národa“ (Gn 12,2).¹²⁶⁶ Bezprostřední příprava začíná vyvolením Izraele za Boží lid.¹²⁶⁷ Izrael svým vyvolením má být znamením budoucího shromáždění všech národů.¹²⁶⁸ Ale už proroci obžalovávají Izrael, že porušil Úmluvu a že se choval jako prostitutka.¹²⁶⁹ Ohlašují novou a věčnou úmluvu.¹²⁷⁰ „Tuto novou smlouvu uzavřel Kristus.“¹²⁷¹

CÍRKEV – USTANOVENÁ JEŽÍŠEM KRISTEM

763 Je to úkolem Syna, uskutečnit Otcův plán spásy v plnosti časů; a to je také důvod jeho „poslání“.¹²⁷² „Ježíš začal vytvářet svou Církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž příchod Božího království, které bylo přislíbeno odpradávna v Písmu.“¹²⁷³ Kristus zahájil nebeské království na zemi, aby splnil Otcovu vůli. Církev je „Kristovo království již dnes tajemně přítomné.“¹²⁷⁴

764 „Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a jeho přítomnosti.“¹²⁷⁵ Přijmout Ježíšovo slovo znamená přijmout „samo Boží království“.¹²⁷⁶ Zárodek a počátek království je „malé stádce“ (Lk 12,32) těch, které Ježíš přišel shromáždit kolem sebe a jimž se on sám stal pastýřem.¹²⁷⁷ Oni vytvářejí opravdovou Ježíšovu rodinu.¹²⁷⁸ Ty, které kolem sebe shromáždil, učil novému způsobu chování, ale také, jak se mají modlit.¹²⁷⁹

765 Pán Ježíš dal svému společenství strukturu, která bude trvat až do úplného dovršení Království. Je to především volba Dvanácti s Petrem jako jejich hlavou.¹²⁸⁰ Tím, že zastupují dvanáct izraelských kmenů,¹²⁸¹ jsou základními kameny nového Jeruzaléma.¹²⁸² Skupina Dvanácti,¹²⁸³ ale i ostatní učedníci,¹²⁸⁴ se podílejí na Kristově poslání, na jeho moci, ale též na jeho osudu.¹²⁸⁵ Všemi těmito činy Kristus připravuje a buduje svou Církev.

766 Avšak Církev se zrodila hlavně z naprostého sebeobětování Krista za naši spásu; obětování, jež předjímal ustanovením Eucharistie a uskutečnil na kříži. Začátek a růst Církve „naznačuje krev a voda tryskající z otevřeného boku ukřižovaného Ježíše“;¹²⁸⁶ „neboť z boku Krista, zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství celé Církve“.¹²⁸⁷ Jako byla Eva utvořena ze žebra spícího Adama, tak se Církev zrodila z probodeného srdce Krista, který zemřel na kříži.¹²⁸⁸

CÍRKEV – VEŘEJNĚ PŘEDSTAVENÁ DUCHEM SVATÝM

767 „Když bylo dokončeno dílo, které dal Otec Synovi na zemi vykonat, byl v den Letnic seslán Duch svatý, aby stále posvěcoval Církev.“¹²⁸⁹ Tehdy „se Církev veřejně představila zástupu lidu, a kázáním začalo šíření evangelia mezi národy“.¹²⁹⁰ Protože Církev je „povolání“ všech lidí ke spáse, je svou přirozeností misionářská, poslaná Kristem ke všem národům, aby z nich učinila učedníky.¹²⁹¹

768 Aby Církev mohla své poslání uskutečnit, Duch svatý „ji vybavuje a řídí různými hierarchickými a charizmatickými dary“.¹²⁹² „Tak je Církev vybavena dary svého Zakladatele, věrně zachovává jeho příkazy lásky, pokory a sebezáporu a přijímá poslání hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na zemi.“¹²⁹³

CÍRKEV – PLNĚ DOVRŠENÁ VE SLÁVĚ

769 „Církev… bude dovršena teprve v nebeské slávě“,¹²⁹⁴ ve chvíli Kristova slavného návratu. Až do onoho dne „Církev se ubírá při svém putování v čase mezi pronásledováními ze strany světa a mezi útěchami Boha“.¹²⁹⁵ Zde na zemi se cítí ve vyhnanství, daleko od Pána;¹²⁹⁶ „touží po dovršeném Království a všemi silami doufá a přeje si spojit se ve slávě se svým Kristem“.¹²⁹⁷ Plné uskutečnění Církve – a skrze ni i světa – ve slávě nenastane leč po mnoha zkouškách. Teprve tehdy „budou všichni spravedliví počínaje Adamem – „od spravedlivého Ábela až k poslednímu vyvolenému“ – shromážděni ve všeobecné Církvi u Otce“.¹²⁹⁸

Tajemství Církve

770 Církev je v dějinách, ale zároveň je přesahuje. Pouze „očima víry“¹²⁹⁹ lze v její viditelné skutečnosti zahlédnout zároveň duchovní skutečnost, nositelku božského života.

CÍRKEV – ZÁROVEŇ VIDITELNÁ A DUCHOVNÍ

771 „Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez přestání udržuje svou svatou Církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny.“ Církev je zároveň:

„společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo;
viditelné shromáždění i duchovní společenství;
pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary.“

Tyto rozměry „tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku“.¹³⁰⁰

Církev „je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k bož>skému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci, přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme.“¹³⁰¹

„Ó pokoro! Ó vznešenosti! Kedarský svatostánku, Boží svatyně; pozemský příbytku, nebeský královský paláci; blátivá chatrči, královský sále; smrtelné tělo, světelný chráme; smetí pro pyšné, ale nevěsto Kristova! Jsi snědá, ale krásná, jeruzalémská dcero: i když tě hyzdí námaha a bolest dlouhého vyhnanství, nicméně tě krášlí nebeská krása.“¹³⁰²

CÍRKEV – TAJEMSTVÍ SPOJENÍ LIDÍ S BOHEM

772 Kristus v Církvi uskutečňuje a zjevuje své vlastní tajemství jako cíl Božího plánu: sjednotit v něm vše (Ef 1,10). Svatý Pavel nazývá manželské spojení Krista s Církví „ velkým tajemstvím“ (Ef 5,32). Církev se sama stává tajemstvím,¹³⁰³ protože je spojena s Kristem jako se svým ženichem.¹³⁰⁴ Při kontemplaci jejího tajemství svatý Pavel píše: „Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu“ (Kol 1,27).

773 Takové společenství lidí s Bohem skrze lásku, která „nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8), je v Církvi cílem, k němuž směřuje všechno, co je v ní svátostným prostředkem vázaným na tento pomíjivý svět.¹³⁰⁵ Struktura Církve je zcela zaměřena na svatost Kristových údů. A svatost má cenu potud, pokud je zaměřena na veliké tajemství, v němž Snoubenka odpovídá darem lásky „na nevýslovný dar… Snoubence“.¹³⁰⁶ Maria nás předchází jako „nevěsta bez poskvrny a vrásky“ (Ef 5,27) „na cestě svatosti“, která je tajemstvím Církve. Z tohoto důvodu „mariánská“ dimenze předchází dimenzi „petrovskou“.¹³⁰⁷

CÍRKEV – VŠEOBECNÁ SVÁTOST SPÁSY

774 Řecké slovo „mysterion“ [tajemství] bylo přeloženo do latiny dvěma výrazy: „mysterium“ a „sacramentum.“ V dalším výkladu výraz „sacramentum“ vyjadřuje přiléhavěji viditelné znamení skryté skutečnosti spásy, označené výrazem „mysterium.“ V tomto smyslu je sám Kristus tajemstvím spásy: „Není jiného Božího tajemství, než Kristus.“¹³⁰⁸ Spasitelné dílo jeho svatého a posvěcujícího lidství je svátostí spásy, která se projevuje a působí ve svátostech Církve (které východní církve také nazývají „svatá tajemství“). Sedm svátostí jsou znamení a nástroje, jimiž Duch svatý šíří milost Krista, který je Hlavou Církve, a ta je jeho tělem. Církev tedy vlastní a sděluje neviditelnou milost, jejímž je znamením. A v tomto analogickém smyslu je nazývána „svátostí“.

775 „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“¹³⁰⁹ Být svátostí vnitřního spojení lidí s Bohem: to je první účel Církve. Protože lidské společenství má své kořeny ve spojení s Bohem, je Církev také svátostí jednoty lidského pokolení. Tato jednota v ní už začala, protože Církev shromažďuje lidi „ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků“ (Zj 7,9); zároveň je Církev „znamením a nástrojem“ plného uskutečnění této jednoty, která má teprve nastat.

776 Jako svátost je Církev Kristovým nástrojem. V jeho rukou je „nástrojem vykoupení všech“,¹³¹⁰ „všeobecnou svátostí spásy“,¹³¹¹ skrze kterou Kristus „zjevuje a zároveň uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem“.¹³¹² „Je viditelným projektem Boží lásky pro lidstvo“,¹³¹³ projektem, který chce, „aby celé lidstvo vytvořilo jeden Boží lid, srostlo v jedno Tělo Kristovo a bylo vybudováno v jeden chrám Ducha svatého“.¹³¹⁴

Souhrn

777 Biblické slovo „církev“ [ekklésia] znamená „svolání“, „shromáždění“. Označuje shromáždění těch, které Boží slovo svolává, aby utvořili Boží lid, a kteří se, živeni Kristovým tělem, sami stávají Kristovým Tělem.

778 Církev je zároveň cesta i cíl Božího plánu: předobrazena ve stvoření, připravena Starou úmluvou, založená slovy a činy Ježíše Krista, uskutečněna jeho vykupitelským křížem a jeho vzkříšením, se veřejně ukázala jako tajemství spásy vylitím Ducha svatého. Dokonale se uskuteční v nebeské slávě jako shromáždění všech vykoupených země.¹³¹⁵

779 Církev je zároveň viditelná i duchovní, hierarchická společnost i mystické Tělo Kristovo. Je „jedna“, vytvořená z lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen víra.

780 Církev je v tomto světě svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí.

2. odstavec
Církev – Boží lid, Kristovo tělo, Chrám Ducha Svatého

Církev – Boží lid

781 „V každé době a v každém národě je Bohu milý každý, kdo se ho bojí a jedná správně. Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho v pravdě uznával a svatě mu sloužil. Proto si vyvolil izraelský národ za svůj lid, uzavřel s ním smlouvu a postupně jej poučoval… Toto všechno však byla pouze příprava a předobraz nové a dokonalé úmluva, která měla být uzavřena v Kristu… Tuto novou smlouvu uzavřel Kristus, totiž novou úmluvu ve své krvi, a povolal ze Židů i z pohanů lid, který by ne podle těla, nýbrž v Duchu vytvořil jednotu“.¹³¹⁶

CHARAKTERISTICKÉ RYSY BOŽÍHO LIDU

782 Boží lid má tyto výrazné rysy, které jej jasně odlišují ode všech náboženských, národnostních, politických nebo kulturních seskupení v dějinách:

Je to Boží lid: Bůh nepatří jako vlastnictví žádnému národu. Ale on si z těch, kteří kdysi nebyli žádným národem, získal národ: „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý“ (1 Petr 2,9).
Člověk se stává členem tohoto lidu „zrozením shůry“, „z vody a Ducha“ (Jan 3,3- 5), to je vírou v Krista a křtem, a ne tělesným narozením.
Hlavou tohoto lidu je Ježíš Kristus [Pomazaný, Mesiáš]: protože totéž pomazání, Duch svatý, stéká z Hlavy na Tělo, je tento lid „mesiášským lidem.“
„Tomuto lidu přináleží důstojnost a svoboda Božích dětí, v jejichž srdci přebývá Duch svatý jako ve svém chrámu.“
„Jeho zákonem je nové přikázání, milovat tak, jak nás miloval sám Kristus.“¹³¹⁷ To je „nový“ zákon Ducha svatého.¹³¹⁸
Jeho posláním je být solí země a světlem světa.¹³¹⁹ Církev „je pro celé lidské pokolení naprosto jistým zárodkem jednoty, naděje a spásy“.
„Jeho cílem je Boží království, které zahájil sám Bůh na zemi a které se má dále šířit, dokud je také nedokoná on sám na konci času.“¹³²⁰

LID KNĚŽSKÝ, PROROCKÝ A KRÁLOVSKÝ

783 Ježíš Kristus je ten, kterého Otec pomazal Duchem svatým a kterého ustanovil „knězem, prorokem a králem.“ Celý Boží lid má na těchto třech Kristových funkcích účast a nese odpovědnost za poslání a službu, které z nich vyplývají.¹³²¹

784 Kdo vstoupil do Božího lidu vírou a křtem, stal se účastným jedinečného povolání tohoto lidu, jeho kněžského povolání: „Kristus Pán, velekněz vybraný z lidí, z nového lidu udělal „královský národ a kněze Boha, svého Otce“. Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěceni jako duchovní chrám a svaté kněžstvo.“¹³²²

785 „Svatý Boží lid se podílí též na Kristově prorockém poslání“, a to především pro nadpřirozený smysl víry, který má celý lid, laikové i hierarchie, když „neúchylně lne k „víře jednou provždy křesťanům svěřené““,¹³²³ prohlubuje její chápání a stává se Kristovým svědkem uprostřed tohoto světa.

786 Boží lid má konečně účast na Kristově královské funkci. Kristus vykonává svou královskou moc tím, že všechny lidi přitahuje k sobě svou smrtí a svým vzkříšením.¹³²⁴ Kristus, Král a Pán celého vesmíru, se stal služebníkem všech, protože „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). Pro křesťana „kralovat“ znamená „sloužit“ Kristu,¹³²⁵ především v „chudých a trpících“, v nichž Církev „vidí obraz svého chudého a trpícího Zakladatele“.¹³²⁶ Boží lid uskutečňuje svou „královskou důstojnost“ tím, že žije podle svého povolání sloužit s Kristem.

„Všichni, kteří se znovuzrodili v Kristu, se skrze znamení kříže stávají králi: pomazáním Ducha svatého jsou posvěceni na kněze. Proto si všichni křesťané, kteří jsou duchovní a používají svého rozumu, mají uvědomit, že – pomineme-li zvláštní službu vlastní našemu úřadu – jsou členové tohoto královského rodu a že mají účast na kněžském úkolu. Což není královskou funkcí skutečnost, že duše ovládá své tělo a je podřízena Bohu? Což to není kněžská funkce, zasvětit Pánu čisté svědomí a obětovat mu na oltáři vlastního srdce neposkvrněné oběti naší zbožnosti?“¹³²⁷

Církev – Kristovo tělo

CÍRKEV JE SPOLEČENSTVÍ S JEŽÍŠEM

787 Ježíš hned od počátku přidružil své učedníky ke svému životu;¹³²⁸ zjevil jim tajemství Království;¹³²⁹ dal jim účast na svém poslání, na své radosti¹³³⁰ i na svém utrpení.¹³³¹ Ježíš mluví o ještě těsnějším spojení mezi sebou a těmi, kdo ho budou následovat: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás… Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“ (Jan 15,4-5). A nadto mluví o tajemném a skutečném společenství mezi svým vlastním Tělem a naším tělem: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,36).

788 Když byla učedníkům odňata Kristova viditelná přítomnost, nenechal je osiřelé.¹³³² Slíbil jim, že s nimi zůstane až do skonání věků,¹³³³ poslal jim svého Ducha.¹³³⁴ Společenství učedníků s Ježíšem se tím v určitém smyslu stalo ještě intenzivnější: „Když udělil svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů, vytvořil z nich tajemným způsobem své Tělo.“¹³³⁵

789 Přirovnání Církve k tělu osvětluje úzký vztah mezi Církví a Kristem. Není jenom shromážděna kolem něho; je sjednocena v něm, v jeho Těle. Je třeba zvlášť podtrhnout tři aspekty Církve-Kristova Těla: jednotu všech údů mezi sebou v síle spojení s Kristem; Kristus – hlava Těla; Církev – Kristova nevěsta.

„JEDNO TĚLO“

790 Věřící, kteří odpovídají na Boží slovo a stávají se údy Kristova Těla, jsou úzce spojeni s Kristem: „v tomto těle se Kristův život rozlévá do věřících, kteří se prostřednictvím svátostí tajemně, ale skutečně sjednocují s umučeným a oslaveným Kristem“.¹³³⁶ To zvláště platí o křtu, jímž jsme spojeni se smrtí a vzkříšením Krista,¹³³⁷ a o Eucharistii, skrze niž „máme skutečnou účast na těle Páně a jsme povznášeni ke spojení s ním a mezi sebou“.¹³³⁸

791 Jednota Těla nevylučuje rozmanitost údů: „Při budování Kristova Těla se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku Církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v Církvi.“ Jednota mystického Těla plodí a rozněcuje mezi věřícími lásku: „Proto, když něčím trpí jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy; a když se dostane cti jednomu údu, všechny se radují spolu s ním.“¹³³⁹ A konečně jednota mystického Těla převyšuje jakékoliv lidské rozdělení: „… vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už tu není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,27-28).

„HLAVOU TOHOTO TĚLA JE KRISTUS“

792 Kristus „je hlavou těla, totiž Církve“ (Kol 1,18). Je počátkem stvoření i vykoupení. Vyvýšen do slávy Otce „má ve všem prvenství“ (Kol 1,18), hlavně v Církvi, a skrze ni rozšiřuje své Království na všechny věci.

793 Připojuje nás ke své Veliké noci. Všechny údy se musí snažit připodobňovat se mu, „dokud nenabudou podoby Kristovy“ (Gal 4,19). „Proto jsme přibíráni do všech tajemství jeho života… spojujeme se s jeho utrpením jako tělo s hlavou; trpíme s ním, abychom s ním byli oslaveni.“¹³⁴⁰

794 Stará se o náš růst.¹³⁴¹ Abychom rostli k němu, naší Hlavě,¹³⁴² Kristus rozděluje ve svém Těle, to je v Církvi, dary a služby, kterými si navzájem pomáháme na cestě ke spáse.

795 Kristus a Církev tedy vytvářejí „Krista v celé plnosti“ [Christus totus]. Církev je jedna s Kristem. Světci měli velmi živé vědomí této jednoty:

„Radujme se a děkujme Bohu nejen za to, že jsme se stali křesťany, nýbrž že nám dal, abychom se stali samotným Kristem. Chápete, bratři, jakou milost nám Bůh udělil, když nám dal Krista jako Hlavu? Jásejte a radujte se, stali jsme se Kristem. Je-li on hlava, my jsme údy: jsme celý člověk, on a my… Kristova plnost, to je tedy hlava a údy; jaká je to Hlava? A jaké jsou to údy? Kristus a Církev.“¹³⁴³

„Náš Vykupitel se ukázal jako jedna a táž osoba s Církví, kterou si vzal za vlastní.“¹³⁴⁴ „Hlava a údy jsou takřka jedna mystická osoba.“¹³⁴⁵

Jedna odpověď svaté Jany z Arku k jejím soudcům shrnuje víru svatých učitelů a vyjadřuje ryzí smýšlení věřícího: „Myslím, že Ježíš Kristus a Církev jsou jedno a není třeba z toho dělat problémy.“¹³⁴⁶

CÍRKEV JE KRISTOVA NEVĚSTA

796 Jednota Krista a Církve, Hlavy a údů, zahrnuje také rozlišení obou v osobním vztahu. Tento aspekt se často se často vyjadřuje obrazem ženicha a nevěsty. Téma Krista, ženicha Církve, bylo připraveno proroky a hlásáno Janem Křtitelem.¹³⁴⁷ Sám Pán se definoval jako „ženich“ (Mk 2,19).¹³⁴⁸ Apoštol představuje Církev a každého věřícího, úd jeho Těla, jako nevěstu „zasnoubenou“ Kristu Pánu, aby s ním byla jeden duch.¹³⁴⁹ Je neposkvrněnou snoubenkou neposkvrněného Beránka;¹³⁵⁰ kterou si Kristus zamiloval a vydal sám sebe za ni, „aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26); spojil se s ní věčnou smlouvou a nepřestává se o ni starat jako o vlastní tělo.¹³⁵¹

„To je tedy Kristus v celé plnosti, hlava i tělo, jediný utvořený z mnohých… Ať mluví hlava nebo údy, vždy to mluví Kristus: mluví jako hlava [ex persona capitis], mluví jako tělo [ex persona corporis]. Vždyť co je psáno? „… a ze dvou se stane jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a Církve“ (Ef 5,31-32). A sám Kristus v evangeliu: „Již nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6). Vždyť jak dobře víte, ve skutečnosti to jsou dvě rozdílné osoby, ale pak v manželském spojení tvoří jednu… Vždyť jako hlava si nazývá „ženichem“, a jako tělo si říká „nevěsta“.“¹³⁵²

Církev – chrám Ducha svatého

797 „Co je náš duch, to je naše duše pro naše údy, totéž je Duch svatý pro Kristovy údy, pro Kristovo Tělo, jímž je Církev.“¹³⁵³ „Skutečnost, že všechny části Těla jsou spojeny jak mezi sebou, tak se svou nejvyšší Hlavou, je třeba přičítat Kristovu Duchu jako skrytému zdroji, protože přebývá celý v Hlavě, celý v Těle a celý v každém z jeho údů.“¹³⁵⁴ Duch svatý dělá z Církve „chrám živého Boha“ (2 Kor 6,16).¹³⁵⁵

„Církvi byl svěřen „Boží dar“… do ní bylo vloženo společenství s Kristem, to je Duch svatý, závdavek neporušitelnosti, utvrzení naší víry, žebřík, po němž vystupujeme k Bohu… Vždyť kde je Církev, tam je také Duch Boží, a kde je Duch Boží, tam je Církev a veškerá milost.¹³⁵⁶

798 Duch svatý je „počátek každé činnosti životné a opravdu spasitelné v každém z rozmanitých údů Těla“.¹³⁵⁷ Nejrůznějším způsobem působí při budování celého Těla v lásce:¹³⁵⁸ skrze Boží slovo, „které má moc vzdělávat“ (Sk 20,32); skrze křest, kterým vytváří Kristovo Tělo;¹³⁵⁹ skrze svátosti, které dávají růst údům Kristovým a uzdravují je; skrze „milost danou apoštolům“, jež mezi těmito dary zaujímá první místo;¹³⁶⁰ skrze ctnosti, které uschopňují ke správnému jednání, a konečně skrze rozmanité zvláštní milosti (nazývané „charizmata“), kterými se věřící stávají „schopnými a pohotovými přijímat různé práce či úkoly užitečné pro obnovu a další rozvoj Církve“.¹³⁶¹

CHARIZMATA

799 Charizmata, ať mimořádná, nebo prostá a skromná, jsou milosti Ducha svatého, které přímo nebo nepřímo slouží užitku Církve a jsou zaměřena k jejímu budování, aby prospívala lidem a potřebám světa.

800 Charizmata má s vděčností přijímat nejen ten, kdo je dostává, nýbrž všichni členové Církve. Jsou totiž úchvatným bohatstvím milosti pro apoštolskou pohotovost a pro svatost celého Kristova Těla, pokud se ovšem jedná o dary, které opravdu pocházejí od Ducha svatého a jsou uplatňovány tak, že se plně shodují s ryzími podněty téhož Ducha, totiž s láskou, která je pravým měřítkem charizmat.¹³⁶²

801 A právě v tomto smyslu je vždy nutné charizmata rozlišovat. Žádné charizma nezprošťuje povinnosti mít v úctě pastýře Církve a podřizovat se jim; pastýřům Církve „zvláště přísluší nezhášet oheň Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré“,¹³⁶³ aby všechna charizmata ve své rozmanitosti a vzájemném doplňování spolupracovala ke „společnému prospěchu“ (1 Kor 12,7).¹³⁶⁴

Souhrn

802 Ježíš Kristus „vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil nás, abychom byli jeho vlastním lidem“ (Tit 2,14).

803 „Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu“ (1 Petr 2,9).

804 Do Božího lidu se vstupuje vírou a křtem. „Všichni lidé jsou povoláni do nového Božího lidu“,¹³⁶⁵ aby v Kristu „lidé utvořili… jednu rodinu a jediný Boží lid.“¹³⁶⁶

805 Církev je Kristovo Tělo. Kristus, který zemřel a vstal z mrtvých, vytváří společenství věřících jako své Tělo skrze Ducha a jeho působení ve svátostech, především v Eucharistii.

806 V jednotě tohoto Těla jsou rozmanité údy a funkce. Všechny údy jsou navzájem spojeny, zvláště s trpícími, chudými a pronásledovanými údy.

807 Církev je Tělem, jehož Hlavou je Kristus: ona žije z něho, v něm a pro něho; on pak žije s ní a v ní.

808 Církev je Kristova nevěsta: on ji miloval a vydal se za ni. Obmyl ji svou krví. Udělal z ní plodnou Matku všech Božích dětí.

809 Církev je chrámem ducha svatého. Duch je jakoby duše mystického Těla, zdroj jeho života, jednoty v různorodosti a bohatství jeho darů a charizmat.

810 „Celá Církev se ukazuje jako „lid sjednocený působením jednoty Otce, Syna a Ducha svatého.“¹³⁶⁷

3. odstavec
Církev je jedna, svatá, všeobecná (katolická) a apoštolská

811 „Toto je jediná Kristova Církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, všeobecnou (katolickou) a apoštolskou.“¹³⁶⁸ Tyto čtyři znaky, nedílně navzájem spojené,¹³⁶⁹ označují podstatné rysy Církve a jejího poslání. Církev je nemá sama od sebe; je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své Církvi, aby byla jedna, svatá, všeobecná a apoštolská; on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků.

812 Jen vírou lze poznat, že tyto charakteristické rysy Církve pramení z jejího božského původu. Nicméně jejich dějinné projevy jsou znameními, jež jasně mluví k lidskému rozumu. „Církev“, připomíná 1. vatikánský koncil, „pro svou vynikající svatost,… pro svou všeobecnou jednotu, neotřesitelnou stálost, je sama sebou velkým a trvalým důvodem věrohodnosti a nezvratným důkazem svého božského poslání.“¹³⁷⁰

Církev je jedna

„POSVÁTNÉ TAJEMSTVÍ JEDNOTY CÍRKVE“¹³⁷¹

813 Církev je jedna už pro svůj původ: „Nejvyšším vzorem a zdrojem tohoto tajemství je jednota v Trojici osob jednoho Boha Otce a Syna v Duchu svatém.“¹³⁷² Církev je jedna, protože je dílem jednoho zakladatele: „Vtělený Syn… smířil totiž skrze svůj kříž všechny lidi s Bohem, obnovil jednotu všech v jednom lidu a v jednom Těle.“¹³⁷³ Církev je jedna svou duší: „Duch svatý, který sídlí ve věřících a naplňuje a řídí celou Církev, vytváří ono podivuhodné společenství věřících a tak hluboce všechny v Kristu spojuje, že je zdrojem jednoty Církve.“¹³⁷⁴ Patří tedy k samotné podstatě Církve, že je jedna:

„Jak úžasné tajemství! Je jediný Otec ve vesmíru, jediný Logos vesmíru a také jediný Duch svatý, všude stejný; a také jediná panna, jež se stala matkou, a já ji rád nazývám Církev.“¹³⁷⁵

814 Nicméně již od počátku se tato „jedna“ Církev představuje s velikou rozmanitostí, která pochází jak z různosti Božích darů, tak z různorodosti osob, které tyto dary dostávají. V jednotě Božího lidu se shromažďují rozmanité národy a kultury. Mezi členy Církve existuje různost darů, funkcí, podmínek a způsobů života; „v církevním společenství existují místní církve, které si uchovávají vlastní tradice“.¹³⁷⁶ Velké bohatství takové rozmanitosti není na překážku jednotě Církve. Přesto však hřích a tíže jeho následků stále ohrožují dar jednoty. I apoštol musí vyzývat „… horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje“ (Ef 4,3).

815 Jaká jsou pouta jednoty? „Především „láska, neboť ona je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14). Avšak jednotu Církve v čase zajišťují také viditelná pouta společenství:

vyznávání jediné víry přijaté od apoštolů;
společné slavení bohoslužby, především svátostí;
apoštolská posloupnost skrze svátost kněžství, která udržuje bratrskou svornost Boží rodiny.¹³⁷⁷

816 „Jediná Kristova Církev…“ je ta, kterou „po svém zmrtvýchvstání náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři; jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji rozšířili a řídili… Tato Církev, jež byla ustavena a uspořádána na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické Církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“¹³⁷⁸

Dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu objasňuje: „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je „všeobecným nástrojem spásy“, je dosažitelná plnosti všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo Tělo na zemi, k němuž se musí plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“¹³⁷⁹

ZRANĚNÁ JEDNOTA

817 Ve skutečnosti „v této jedné a jediné Boží církvi už od samého začátku vznikaly určité roztržky, které apoštol ostře kárá a odsuzuje. V pozdějších stoletích však vznikly rozsáhlejší rozpory a nemalé společnosti se odloučily od plného společenství katolické Církve, leckdy ne bez viny lidí z obou stran“.¹³⁸⁰ K rozštěpením, která zraňují jednotu Kristova Těla (totiž bludařství, odpad a rozkol),¹³⁸¹ nedochází bez hříchu lidí:

„Kde je hřích, tam je rozrůzněnost, tam jsou schizmata, tam jsou bludy, tam jsou spory. Kde však vládne ctnost, tam je jednota, tam je vzájemnost, jež působí, že všichni věřící jsou jedno srdce a jedna duše.“¹³⁸²

818 Ti, kdo se dnes rodí ve společenstvích vzešlých z takových rozštěpení a dospívají v nich k víře v Krista, „nemohou být viněni z hříchu odloučení, a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou… Vírou ve křtu jsou ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťané a synové katolické církve je oprávněně uznávají za své bratry v Pánu“.¹³⁸³

819 Kromě toho „některé prvky posvěcení a pravdy“¹³⁸⁴ „mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky“.¹³⁸⁵ Kristův duch používá těchto církví a církevních společenství jako nástrojů spásy, jejichž účinnost pochází z té plnosti milosti a pravdy, kterou Kristus dal katolické církvi. Všechna tato dobra pocházejí od Krista a vedou k němu¹³⁸⁶ a „vybízejí ke katolické jednotě“.¹³⁸⁷

NA CESTĚ K JEDNOTĚ

820 Jednotu Kristus udělil své Církvi od počátku. Věříme, že „trvá neztratitelně v katolické církvi, a doufáme, že bude stále více vzrůstat až do konce věků.“¹³⁸⁸ Kristus vždy dává své Církvi dar jednoty, ale Církev se za ni musí stále modlit a usilovně ji chránit, posilovat a zdokonalovat, aby byla takovou jednotu, jakou po ní chce Kristus. Proto se sám Ježíš v hodině svého utrpení modlil a nepřestává prosit Otce za jednotu svých učedníků: „Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Touha po obnovení jednoty všech křesťanů je Kristův dar a výzva Ducha svatého.¹³⁸⁹

821 Abychom na tuto výzvu patřičně odpověděli, je nutné:

stálé obnovování Církve v rostoucí věrnosti svému povolání; takové obnovování je vzpruhou pro hnutí k jednotě;¹³⁹⁰
obrácení srdce „k čistšímu životu podle evangelia“,¹³⁹¹ protože právě nevěrnost údů ke Kristovu daru je příčinou rozdělení;
společná modlitba; protože „obrácení srdce a svatost života spolu se soukromými a veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů je třeba považovat za duši celého ekumenického hnutí a právem je lze nazvat duchovním ekumenismem“;¹³⁹²
vzájemné bratrské poznávání;¹³⁹³
ekumenická výchova věřících a zvláště kněží;¹³⁹⁴
dialog mezi teology a setkání křesťanů různých církví a společenství;¹³⁹⁵
spolupráce mezi křesťany v různých oblastech služby lidem.¹³⁹⁶

822 Starost o obnovení jednoty „je záležitostí celé Církve, věřících i pastýřů“.¹³⁹⁷ Ale je také třeba si uvědomit, „že tento svatý záměr – znovu smířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve – přesahuje lidské síly a schopnosti“. Proto skládáme všechnu svou naději „v Kristovu modlitbu za Církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého“.¹³⁹⁸

Církev je svatá

823 „Církev… je podle naší víry nezrušitelně svatá. Kristus totiž, Boží Syn – který je oslavován zároveň s Otcem a Duchem svatým jako „Jediný svatý“ – miloval Církev jako svoji snoubenku a obětoval se za ni, aby ji posvětil. Spojil ji se sebou jako své Tělo a vrchovatě ji obdařil darem Ducha svatého k Boží slávě.“¹³⁹⁹ Církev je tedy „svatý Boží lid“¹⁴⁰⁰ a její členové jsou nazýváni „svatí“.¹⁴⁰¹

824 Církev, sjednocená s Kristem, je jím posvěcována; sama se skrze něho a v něm stává posvěcující. Všechna činnost Církve směřuje „k posvěcení lidí a oslavě Boha v Kristu“ jako ke svému cíli.¹⁴⁰² Jen v Církvi je „plnost všech prostředků spásy“,¹⁴⁰³ v ní „Boží milostí dosahujeme svatosti“.¹⁴⁰⁴

825 „Církev je už totiž na zemi obdařena opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.“¹⁴⁰⁵ V jejích členech je dokonalá svatost teprve předmětem snažení. „Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika velkými prostředky spásy, volá Pán – každého jeho vlastní cestou – k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec.“¹⁴⁰⁶

826 Láska je duší svatosti, k níž jsou všichni povoláni: „řídí všechny prostředky posvěcení, je jejich duší a dovádí je k cíli“.¹⁴⁰⁷

„Pochopila jsem, že má-li Církev tělo, složené z různých údů, nechybí jí ten nepotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že Církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy Církve v činnosti. Kdyby láska vyhasla, přestali by apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev… Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa… jedním slovem, že je věčná!“¹⁴⁰⁸

827 „Kristus byl „svatý, nevinný, neposkvrněný“, nepoznal hřích a přišel jen usmířit hříchy lidu; v Církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvalou cestou pokání a obnovy.“¹⁴⁰⁹ Všichni členové Církve, včetně jejích služebníků, musí uznávat, že jsou hříšníci.¹⁴¹⁰ Ve všech je až do konce časů dosud smíšen plevel hříchu s dobrým zrnem evangelia.¹⁴¹¹ Církev tedy shromažďuje hříšníky, dotčené Kristovou spásou a nacházející se na cestě k posvěcení:

„Církev je svatá, i když má v sobě hříšníky, protože sama nemá jiný život než život milosti: její členové se posvěcují tím, že žijí z jejího života; jestliže se od jejího života odkloní, upadají do hříchů a zmatků, které znemožňují působení její svatosti. Z toho důvodu Církev trpí a dělá pokání za tyto hříchy – má však moc uzdravit z nich své děti uzdravit Kristovou krví a darem Ducha svatého.“¹⁴¹²

828 Svatořečením některých věřících, to je slavnostním prohlášením, že tito věřící hrdinsky uskutečňovali ctnosti a ve svém životě byli věrni Boží milosti, Církev uznává moc Ducha svatosti, který je v ní, a posiluje naději věřících tím, že jim je dává za vzor a přímluvce.¹⁴¹³ „V nejtěžších situacích církevních dějin vždy stáli u počátku obnovy světci.“¹⁴¹⁴ Vždyť „skrytým zdrojem a neomylnou mírou apoštolské účinnosti a misijního úsilí Církve je její svatost“.¹⁴¹⁵

829 „Církev už došla v blahoslavené Panně k dokonalosti bez poskvrny a vrásky. Věřící se však ještě snaží přemáhat hřích a růst ve svatosti. Proto pozvedají své oči k Marii“;¹⁴¹⁶ v ní už je Církev celá svatá.

Církev je katolická (všeobecná)

CO TO ZNAMENÁ „KATOLICKÁ“?

830 Slovo „katolická“ znamená „všeobecná“ ve smyslu „celosti“ nebo „úplnosti.“ Církev je katolická (všeobecná) ve dvojím smyslu.

Je katolická, protože je v ní přítomen Kristus. „Tam, kde je Kristus Ježíš, tam je katolická Církev.“¹⁴¹⁷ V ní je plnost Kristova Těla spojeného s jeho Hlavou,¹⁴¹⁸ a to zahrnuje, že od něho dostává „plnost prostředků ke spáse“,¹⁴¹⁹ jak to on chtěl: přímé a úplné vyznávání víry, úplný svátostný život a kněžství předávané svěcením v apoštolské posloupnosti. V tomto základním smyslu byla církev katolická v den Letnic¹⁴²⁰ a bude jí vždycky až do dne druhého příchodu Páně (parusie).

831 Je katolická, protože dostala poslání od Krista pro všechny lidi:¹⁴²¹

„Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto, i když tento lid zůstává jeden jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha, který na počátku stvořil jedinou lidskou přirozenost a rozhodl se své rozptýlené děti nakonec shromáždit vjedno… Tento celosvětový ráz, jímž se vyznačuje Boží lid, je dar samého Pána; díky jemu katolická Církev účinně a trvale směřuje k tomu, aby celé lidstvo se všemi jeho hodnotami přivedla ke spojení s jeho hlavou, Kristem, v jednotě jeho Ducha.“¹⁴²²

KAŽDÁ MÍSTNÍ (PARTIKULÁRNÍ) CÍRKEV JE „KATOLICKÁ“

832 „Kristova Církev je opravdu přítomna ve všech zákonitých místních shromážděních křesťanů, která ve spojení s jejich pastýři Nový zákon nazývá také církvemi… V nich se věřící shromažďují hlásáním Kristova evangelia a v nich se slaví tajemství večeře Páně… V těchto shromážděních, i když často bývají malá a chudá nebo žijí v rozptýlení, je přítomen Kristus, jehož mocí se sdružuje jedna svatá, katolická a apoštolská Církev.“¹⁴²³

833 Místní církví, kterou je diecéze (nebo eparchie), se rozumí společenství věřících křesťanů ve společenství víry a svátostí s jejich biskupem posvěceným v apoštolské posloupnosti.¹⁴²⁴ Tyto místní církve se „utvářejí podle vzoru všeobecné Církve“; „právě v nich a odvozeně z nich existuje jedna a jediná katolická Církev“.¹⁴²⁵

834 Místní církve jsou plně katolické pro společenství s jednou z nich: s římskou církví, „která předsedá v lásce“.¹⁴²⁶ „Je totiž nutné, aby se každá církev, to je věřící na každém místě, řídili podle římské církve kvůli jejímu vznešenějšímu původu.“¹⁴²⁷ „Vždyť od příchodu vtěleného Slova k nám všechny křesťanské církve rozptýlené po všech místech považovaly a považují velkou církev, která je zde [v Římě], za jedinou oporu a základ, protože podle Spasitelova příslibu, brány pekel ji nikdy nepřemohly.“¹⁴²⁸

835 „Musíme si však dávat pozor, abychom nechápali univerzální Církev jen jako souhrn nebo jako – lze-li použít tohoto výrazu – více méně nesourodou federaci jednotlivých zásadně mezi sebou odlišných církví. Podle přání našeho Pána to má být stále jedna a táž Církev, univerzální svým povoláním a posláním, třebaže zapouští kořeny v nejrůznějších kulturních prostředích a sociálních a lidských podmínkách, a třebaže nabývá v každé části světa jiné tvářnosti a liší se svými vnějšími projevy.“¹⁴²⁹ Tato bohatá rozmanitost církevních oborů, liturgických obřadů, teologických a duchovních pokladů vlastních „místním církvím dokazuje katolicitu nerozdělené Církve“.¹⁴³⁰

KDO PATŘÍ DO KATOLICKÉ CÍRKVE?

836 „Ke katolické jednotě Božího lidu… jsou povoláni všichni lidé. Různým způsobem k ní patří anebo jsou k ní zaměřeni jak věřící katolíci, tak ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé bez výjimky, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse.“¹⁴³¹

837 „Do církevní společnosti jsou plně začleněni, kdo mají Kristova Ducha a přijímají celé její zřízení i všechny prostředky spásy v ní ustanovené, a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem – který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů – svazky vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství. Kdo však nevytrvá v lásce, nedosáhne spásy, i kdyby byl začleněn do Církve; zůstává sice v Církvi „tělem“, ale ne „ srdcem“.“¹⁴³²

838 „Církev ví, že je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce.“¹⁴³³ „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou Církví, i když nedokonalém.“¹⁴³⁴ S pravoslavnými církvemi je toto společenství tak hluboké, že „chybí jen málo k dosažené plnosti, která opravňuje ke společnému slavení Pánovy Eucharistie“.¹⁴³⁵

CÍRKEV A NEKŘESŤANÉ

839 „Lidé, kteří dosud nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu.“¹⁴³⁶

Vztah Církve k hebrejskému lidu. Církev, Boží lid Nové úmluvy, při zkoumání svého vlastního tajemství, odhaluje své pouto s Židy,¹⁴³⁷ kteří „jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha“.¹⁴³⁸ Narozdíl od jiných nekřesťanských náboženství židovská víra je již odpovědí na zjevení Boha ve Staré úmluvě. Právě Izraelité „byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi Smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus“ (Řím 9,4-5), protože „když Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné“ (Řím 11,29).

840 Ostatně, když se uvažuje o budoucnosti, Boží lid Staré úmluvy a nový Boží lid, směřují k obdobným cílům: očekávání příchodu (nebo návratu) Mesiáše. Avšak toto očekávání je na jedné straně zaměřeno na návrat Mesiáše, který zemřel, vstal z mrtvých a byl uznán za Pána a Božího Syna, na druhé straně je zaměřeno na příchod Mesiáše, jehož rysy zůstávají matné, na konci časů: je to očekávání doprovázené dramatem neznalosti anebo zneuznání Ježíše Krista.

841 Vztahy Církve k muslimům. „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“¹⁴³⁹

842 Pouto Církve s nekřesťanskými náboženstvími je především společný původ a společný cíl lidského pokolení:

„Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. Mají také jediný poslední cíl, Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, dokud vyvolení nebudou sjednoceni ve Svatém městě.“¹⁴⁴⁰

843 Církev uznává, že v jiných náboženstvích je hledání ještě „v mlhavých stopách a obrazech“ neznámého, ale blízkého Boha, „vždyť všem dává život, ducha a všechno… a chce, aby všichni lidé byli spaseni“. Proto Církev všechno „dobré a pravdivé považuje za přípravu na evangelium, za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život“.¹⁴⁴¹

844 Avšak lidé ve svém náboženském chování ukazují také své meze a chyby, které v nich znetvořují Boží obraz:

„Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli, anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas krajnímu zoufalství.“¹⁴⁴²

845 Právě proto, aby znovu shromáždil všechny své děti, rozptýlené a zbloudilé kvůli hříchu, Otec chtěl svolat celé lidstvo v Církvi svého Syna. Církev je místo, kde lidstvo má znovu najít jednotu a spásu. Je „usmířeným světem“.¹⁴⁴³ Je lodí, která „s napjatými plachtami Pánova kříže pod vanutím Ducha svatého bezpečně pluje v tomto světě“;¹⁴⁴⁴ podle jiného obrazu, který rádi užívali církevní Otcové, je Noemovou archou, která jediná zachraňuje před potopou.¹⁴⁴⁵

„MIMO CÍRKEV NENÍ SPÁSY“

846 Jak se má rozumět tomuto tvrzení, které často opakovali církevní Otcové? Je-li formulováno kladně, znamená, že každá spása pochází od Krista-hlavy skrze Církev, která je jeho Tělem:

„Posvátný sněm… na základě Písma svatého a Tradice učí, že tato putující Církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, Církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil zároveň i nutnost Církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil Církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.“¹⁴⁴⁶

847 Toto tvrzení se nevztahuje na ty, kteří bez vlastní viny neznají Krista a Církev:

„Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho Církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit Boží vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí.“¹⁴⁴⁷

848 „Bůh si může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze líbit,¹⁴⁴⁸ přesto však připadá Církvi povinnost a zároveň svaté právo hlásat evangelium všem lidem.“¹⁴⁴⁹

MISIE – POŽADAVEK VŠEOBECNOSTI CÍRKVE

849 Misijní příkaz. „Církev byla poslána od Boha k národům světa, aby byla „ všeobecnou svátostí spásy“. Proto se snaží, vedena nejvnitřnějšími požadavky katolicity a poslušností k svému Zakladateli, hlásat evangelium všem lidem.“¹⁴⁵⁰ „Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,19-20).

850 Původ a cíl misie. Misionářský příkaz Pána má svůj původní pramen ve věčné lásce Nejsvětější Trojice: „Putující Církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce.“¹⁴⁵¹ Konečným cílem misie není nic jiného, než aby se lidé podíleli na společenství, které existuje mezi Otcem a Synem v jejich Duchu lásky.¹⁴⁵²

851 Proč misie? Církev odevždy odvozovala povinnost a čerpala sílu své misionářské horlivosti z Boží lásky ke všem lidem: „Kristova láska nás nutí…“ (2 Kor 5,14).¹⁴⁵³ Bůh opravdu „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). Bůh chce spásu všech skrze poznání pravdy. Spása se nachází v pravdě. Ti, kteří poslouchají hnutí Ducha pravdy, jsou již na cestě ke spáse; avšak Církev, které byla svěřena tato pravda, musí jít vstříc jejich touze, aby jim ji přinesla. Právě proto, že Církev věří ve všeobecný plán spásy, musí být misionářská.

852 Cesty misie. „Duch svatý je opravdu hlavní osobou pro celé poslání Církve.“¹⁴⁵⁴ Je to on, který vede Církev po cestách misie. Tato je „pokračováním a dějinným rozvíjením poslání samého Krista, který byl poslán hlásat radostnou zvěst chudým. Proto Církev musí jít pod vedením Ducha svatého stejnou cestou, jakou šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k smrti, nad kterou Pán zvítězil svým zmrtvýchvstáním.“¹⁴⁵⁵ Tak se stává „krev mučedníků semenem křesťanů“.¹⁴⁵⁶

853 Při svém putování Církev zakouší, „jak veliká vzdálenost dělí poselství, které přináší, od lidské slabosti těch, kterým bylo evangelium svěřeno“.¹⁴⁵⁷ Jen když bude bez ustání dělat „pokání a obnovu“¹⁴⁵⁸ a „kráčet úzkou cestou kříže“,¹⁴⁵⁹ může Boží lid rozšířit Kristovo království.¹⁴⁶⁰ Vždyť „ jako Kristus vykonal dílo vykoupení v chudobě a v pronásledování, tak je i Církev je povolána vydat se toutéž cestou, aby lidem zprostředkovala plody spásy“.¹⁴⁶¹

854 Církev skrze své vlastní poslání „jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu“.¹⁴⁶² Misionářské úsilí tedy vyžaduje trpělivost. Začíná hlásáním evangelia národům a skupinám, které ještě nevěří v Krista;¹⁴⁶³ pokračuje vytvářením křesťanských společenství, které „jsou znameními Boží přítomnosti ve světě“,¹⁴⁶⁴ a zakládáním místních církví;¹⁴⁶⁵ podněcuje proces inkulturace, aby se evangelium mohlo vtělit do kultur jednotlivých národů;¹⁴⁶⁶ přitom nezůstane ušetřena neúspěchů. „Pokud o lidi, skupiny a národy, Církev jen postupně s nimi přichází do styku a proniká do nich, a tak je přijímá do katolické plnosti.“¹⁴⁶⁷

855 Církevní misie vyžaduje úsilí o jednotu křesťanů.¹⁴⁶⁸ Vždyť také „rozdělení křesťanů brání Církvi uskutečnit plnost katolicity jí vlastní v těch synech, kteří jsou k ní sice křtem přidruženi, ale jsou odloučeni od plného společenství s ní. I pro Církev samu se tak stává obtížnějším projevovat v životní skutečnosti plnost katolicity po všech stránkách“.¹⁴⁶⁹

856 Misionářská činnost zahrnuje ohleduplný dialog s těmi, kteří ještě nepřijímají evangelium.¹⁴⁷⁰ Věřící mohou z tohoto dialogu vytěžit pro sebe prospěch tím, že se lépe naučí poznávat „cokoli z pravdy a milosti“ existující „vlivem tajemné Boží přítomnosti už u pohanských národů“.¹⁴⁷¹ Jestliže totiž hlásají radostnou zvěst těm, kteří ji neznají, je to kvůli tomu, aby upevňovali, doplňovali a povznášeli pravdu a dobro, které Bůh rozšířil mezi lidmi a národy, a aby je očišťovali od omylu a zla „k oslavě Boží, k zahanbení zlého ducha a ke štěstí člověka“.¹⁴⁷²

Církev je apoštolská

857 Církev je apoštolská, protože je založena na apoštolech, a to v trojím smyslu:

byla a zůstává vybudována na „základě apoštolů“ (Ef 2,20),¹⁴⁷³ svědků, které s misijním posláním rozeslal sám Kristus;¹⁴⁷⁴
s pomocí Ducha, který v ní přebývá, střeží a předává učení,¹⁴⁷⁵ cenný poklad, zdravá slova, která slyšela od apoštolů;¹⁴⁷⁶
až do návratu Krista je i nadále poučována, posvěcována a vedena apoštoly, díky jejich nástupcům v pastorálním poslání: biskupskému sboru, „jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem Církve“.¹⁴⁷⁷

„Ty… Pastýř věčný: svůj lid nikdy neopouštíš a skrze svaté apoštoly jej ustavičně chráníš; vždyť v pastýřích, kteří podle tvé vůle vedou tvou Církev, je uprostřed nás tvůj Syn.“¹⁴⁷⁸

POSLÁNÍ APOŠTOLŮ

858 Ježíš je poslán Otcem. Na začátku své veřejné činnosti „zavolal k sobě ty, které sám chtěl… A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,13-14). Od té chvíle budou jeho „poslaní“ [to je význam řeckého termínu „apostoloi“]. V nich Ježíš pokračuje ve svém poslání: „Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás“ (Jan 20,21).¹⁴⁷⁹ Jejich služba je tedy pokračováním jeho poslání: „Kdo vás přijímá, mne přijímá“, říká Dvanácti (Mt 10,40).¹⁴⁸⁰

859 Ježíš připojuje apoštoly k poslání, které dostal od Otce. Jako „Syn nemůže sám ze sebe konat nic“ (Jan 5,19.30), ale dostává všechno od Otce, který ho poslal, tak ti, které Ježíš posílá, nemohou bez něho dělat nic,¹⁴⁸¹ od něho dostávají příkaz k misijnímu poslání a moc je vykonat. Kristovi apoštolové tedy vědí, že Bůh je učinil „způsobilými sloužit nové smlouvě“ (2 Kor 3,6), že je učinil „Božími služebníky“ (2 Kor 6,4), „Kristovými vyslanci“ (2 Kor 5,20), „Kristovými služebníky a správci Božích tajemství“ (1 Kor 4,1).

860 V poslání apoštolů je jeden nepřenosný prvek: být vyvolenými svědky Pánova vzkříšení a základy Církve. V jejich poslání je však i jeden prvek trvalý. Kristus jim totiž slíbil, že s nimi zůstane až do skonání věků.¹⁴⁸² „Božské poslání, které svěřil Kristus apoštolům, bude trvat až do konce světa, neboť evangelium, které mají předávat, je pro Církev ve všech dobách zdrojem veškerého života. Proto se apoštolové v této hierarchicky uspořádané společnosti postarali o ustanovení svých nástupců.“¹⁴⁸³

BISKUPOVÉ – NÁSTUPCI APOŠTOLŮ

861 Apoštolové „měli při své službě nejen různé pomocníky, nýbrž – aby poslání, které jim bylo svěřeno, pokračovalo i po jejich smrti – odkázali jakoby ve formě závěti svým bezprostředním spolupracovníkům úkol dobudovat a upevnit dílo, které započali. Doporučili jim, aby dbali o celé stádo, v kterém je Duch svatý ustanovil, aby pásli Boží Církev. Ustanovili tedy takové muže a navíc jim dali příkaz, aby po jejich smrti převzali službu jiní osvědčení muži“.¹⁴⁸⁴

862 „Jako trvá úřad, který svěřil Pán zvlášť Petrovi, prvnímu z apoštolů, a který má přecházet na jeho nástupce, tak trvá i úřad apoštolů pověřený pasením Církve, který má stále vykonávat posvátný biskupský stav.“ Proto Církev učí, že „biskupové nastoupili z Božího ustanovení na místo apoštolů jako pastýři Církve; kdo tedy je poslouchá, poslouchá Krista, kdo však jimi pohrdá, pohrdá Kristem a tím, kdo Krista poslal“.¹⁴⁸⁵

APOŠTOLÁT

863 Celá Církev je apoštolská, neboť zůstává ve společenství víry a života se svým původem, skrze nástupce svatého Petra a apoštolů. Celá Církev je apoštolská, neboť je „poslaná“ do celého světa; všichni členové Církve se podílejí na tomto poslání, i když různým způsobem. „Křesťanské povolání je svou povahou také povolání k apoštolátu.“ „Apoštolátem se nazývá“ „veškerá činnost Tajemného Těla“ zaměřená na „šíření Kristova Království všude na světě.“¹⁴⁸⁶

864 „Protože Kristus, poslaný od Otce, je zdroj a počátek veškerého apoštolátu Církve, je zřejmé, že plodnost apoštolátu“, jak posvěcených služebníků, tak „laiků, závisí na jejich živém spojení s Kristem“.¹⁴⁸⁷ Podle povolání, dobových požadavků, různých darů Ducha svatého, nabývá apoštolát různých forem. Avšak „duší veškerého apoštolátu“¹⁴⁸⁸ zůstane vždycky láska čerpaná především z Eucharistie.

865 Církev je jedna, svatá, katolická a apoštolská ve své nejhlubší a konečné totožnosti, protože právě v ní už existuje a na konci časů se dovrší „nebeské království“, „Boží království“,¹⁴⁸⁹ které přišlo v osobě Krista a které v srdci těch, kteří jsou k němu přivtěleni, tajemně roste až do svého plného projevení navenek při konečném Kristově příchodu. Tehdy všichni jím vykoupení lidé, kteří se v něm stali „svatí a bez poskvrny“ před Bohem „v lásce“ (Ef 1,4), budou shromážděni jako jediný Boží lid, „choť Beránkova“ (Zj 21,9), „svaté město“, které sestupuje „z nebe od Boha a září Boží vznešeností“ (Zj 21,10-11); má „hradby s dvanácti základními kameny a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů“ (Zj 21,14).

Souhrn

866 Církev je jedna: má jednoho Pána, vyznává jednu víru, rodí se z jednoho křtu, tvoří jen jedno Tělo, oživované jedním Duchem k jedné naději,¹⁴⁹⁰ jejímž naplněním budou překonána všechna rozdělení.

867 Církev je svatá: přesvatý Bůh je jedním průvodcem; Kristus, její ženich, se za ni obětoval, aby ji posvětil; Duch svatosti ji oživuje. I když jsou v ní hříšní lidé, přesto je bez poskvrny: „ex maculatis immaculata“. Její svatost září ve svatých; v Marii už je celá svatá.

868 Církev je všeobecná (katolická): hlásá celou víru; nese v sobě a spravuje plnost prostředků ke spáse; je poslána ke všem národům; obrací se ke všem lidem; objímá všechny doby; „svou podstatou je misionářská“.¹⁴⁹¹

869 Církev je apoštolská: je zbudována na pevných základech: na „dvanácti Beránkových apoštolech“ (Zj 21,14); je nezničitelná;¹⁴⁹² je neomylně uchovávána v pravdě: Kristus ji řídí prostřednictvím Petra a ostatních apoštolů, přítomných v jejich nástupcích, papeži a biskupském sboru.

870 „Toto je jediná Kristova Církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, všeobecnou (katolickou) a apoštolskou… subsistuje (… uskutečňuje se) v katolické Církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním, i když i mimo její struktury existuje mnoho prvků posvěcení a pravdy.“¹⁴⁹³

4. odstavec
Věřící - Hierarchie, laikové, zasvěcený život

871 „Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se Božím lidem, a z toho důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které Bůh svěřil Církvi, aby je plnila ve světě.“¹⁴⁹⁴

872 „Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů.“¹⁴⁹⁵

873 I rozdíly, které Pán stanovil mezi údy svého Těla, mají sloužit jednotě Církve a jejímu poslání. „V Církvi jsou totiž různé služby, ale jedno poslání. Apoštolům a jejich nástupcům svěřil Kristus úkol učit, posvěcovat a řídit jeho jménem a mocí. Avšak i laici, když se jim dostalo účasti na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě, plní v Církvi a ve světě svůj podíl na poslání celého Božího lidu.“¹⁴⁹⁶ Konečně jak z posvěcených služebníků, tak z laiků „pocházejí křesťané, kteří uskutečňováním evangelijních rad… se svým zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají Církvi v jejím spásném poslání.“¹⁴⁹⁷

Hierarchické zřízení Církve

PROČ JE CÍRKEVNÍ SLUŽBA?

874 Sám Kristus je počátkem služby v Církvi. On tuto službu ustanovil, dal jí pravomoc a poslání, zaměření a cíl:

„K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své Církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého Těla. Služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby všichni, kteří patří do Božího lidu… dosáhli spásy.“¹⁴⁹⁸

875 „Jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? A jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Nikdo nemůže hlásat evangelium sám sobě, ani jednotlivec, ani společenství. „Víra je tedy z hlásání“ (Řím 10,17). Nikdo si nemůže sám dát zmocnění a poslání hlásat evangelium. Ten, koho Pán posílá, nemluví a nejedná ze své autority, nýbrž v síle autority Kristovy; nemluví ke společenství jako jeho člen, ale mluví k němu Kristovým jménem. Nikdo nemůže udělit sám sobě milost. Ta musí být dána a poskytnuta. To předpokládá, že existují služebníci milosti, které Kristus zplnomocnil a oprávnil. Od něho dostávají poslání a zplnomocnění [„posvátnou moc“] jednat „v osobě Krista, Hlavy.“ Tu službu, jejímž prostřednictvím ti, které Kristus poslal, vykonávají a dávají jako Boží dar to, co sami od sebe nemohou vykonat ani dát, církevní Tradice nazývá „svátostí“. Církevní služba je udělována skrze zvláštní svátost.

876 Se svátostnou povahou takového církevního stavu je niterně spojen jeho služebný charakter. Poněvadž služebníci zcela závisí na Kristu, který jim uděluje poslání i pravomoc, jsou opravdu „služebníci Krista“,¹⁴⁹⁹ podle příkladu toho, který pro nás dobrovolně na sebe vzal „přirozenost služebníka“ (Fil 2,7). Protože slova a milost, jejichž jsou služebníky, nepatří jim, nýbrž Kristu, a ten jim je svěřil pro druhé, stávají se dobrovolně služebníky všech.¹⁵⁰⁰

877 Stejně je svátostné povaze církevní služby vlastní, že má kolegiální charakter. Vždyť Pán Ježíš hned na počátku své veřejné činnosti ustanovil Dvanáct, kteří „byli zárodky nového Izraele a zároveň začátkem posvátné hierarchie“.¹⁵⁰¹ Byli společně vyvoleni a také jsou společně posláni; jejich bratrské spojení bude sloužit bratrskému společenství všech věřících a bude jakýmsi odleskem a svědectvím společenství božských Osob.¹⁵⁰² Proto každý biskup vykovává svou službu v rámci biskupského sboru, ve spojení s římským biskupem, nástupcem svatého Petra a hlavou sboru; kněží vykonávají svou službu v rámci diecézního kněžstva, pod vedením svého biskupa.

878 Konečně je vlastní posvátné povaze církevní služby to, že má osobní charakter. I když Kristovi služebníci působí ve společenství, přesto vždy také jednají osobně. Každý je osobně povolán: „Ty mě následuj!“ (Jan 21,22),¹⁵⁰³ aby byl ve společném poslání osobním svědkem, osobně odpovědným tomu, který uděluje poslání. Jedná „v jeho osobě“ a pro osoby: „Já tě křtím ve jménu Otce…“; „Já tě rozhřešuji…“.

879 Proto je svátostná služba v Církvi zároveň kolegiální i osobní službou, která se vykonává ve jménu Krista. To se uskutečňuje jak ve vztazích mezi biskupským sborem a jeho hlavou, nástupcem svatého Petra, tak ve vztazích mezi pastorální odpovědností biskupa za svou místní církev a péčí celého biskupského sboru o všeobecnou Církev.

BISKUPSKÝ SBOR A JEHO HLAVA, PAPEŽ

880 Kristus ustanovil Dvanáct „jako sbor nebo trvalou skupinu, které dal do čela Petra, vyvoleného z nich samých“.¹⁵⁰⁴ „Jako z rozhodnutí Pána svatý Petr a ostatní apoštolové tvoří jeden apoštolský sbor, právě tak jsou odpovídajícím způsobem mezi sebou spojeni římský biskup, Petrův nástupce, a biskupové, nástupci apoštolů.“¹⁵⁰⁵

881 Pán udělal skálu své Církve pouze ze Šimona, kterému dal jméno Petr. Jemu svěřil klíče;¹⁵⁰⁶ jeho ustanovil pastýřem celého stádce.¹⁵⁰⁷ „Je však známo, že moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena též sboru apoštolů spojenému se svou hlavou.“¹⁵⁰⁸ Tento pastýřský úřad Petra i ostatních apoštolů tvoří jeden ze základů Církve; pokračují v něm biskupové pod papežovým prvenstvím.

882 Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra, „je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících“.¹⁵⁰⁹ „Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé Církve má totiž nad Církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat.“¹⁵¹⁰

883 „Biskupský sbor či těleso biskupů má však pravomoc, jen když se chápe spolu s římským biskupem, Petrovým nástupcem, jakožto hlavou apoštolského sboru.“ Jako takový je tento sbor „spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou Církví.“¹⁵¹¹

884 „Biskupský sbor vykonává moc nad celou Církví slavnostním způsobem na obecném sněmu.“¹⁵¹² „O všeobecném sněmu se dá mluvit jen tehdy, je-li Petrovým nástupcem jako takový potvrzen nebo alespoň přijat.“¹⁵¹³

885 „Tím, že je tento sbor složen z mnoha jedinců, vyjadřuje rozmanitost a všeobecnost Božího lidu; tím, že je sdružen pod jednou hlavou, vyjadřuje jednotu Kristova stádce.“¹⁵¹⁴

886 „Jednotliví biskupové jsou… viditelným zdrojem a základem jednoty svých partikulárních církví.“¹⁵¹⁵ Jako takoví „vykonávají svou pastýřskou správu nad částí Božího lidu, která jim byla svěřena“;¹⁵¹⁶ a v tom jim pomáhají kněží a jáhnové. Ale poněvadž jsou členy biskupského sboru, každý z nich se podílí na péči o všechny církve,¹⁵¹⁷ a vykonává ji především tím, že „dobře řídí vlastní církev jako díl všeobecné Církve“, a tak přispívá „k dobru celého tajemného Těla, které je také tělem církví“.¹⁵¹⁸ Taková péče se bude zvláště týkat chudých,¹⁵¹⁹ pronásledovaných pro víru, jakož i misionářů, kteří působí ve všech končinách země.

887 Místní církve, které jsou si blízké a mají stejnorodou kulturu, vytvářejí církevní provincie nebo větší celky nazývané patriarcháty nebo oblasti.¹⁵²⁰ Biskupové těchto seskupení se mohou shromáždit na synodech nebo provinčních koncilech. Podobně i biskupské konference mohou dnes mnohostranně a plodně přispívat k tomu, aby „sborové smýšlení nacházelo výraz v konkrétní realizaci“.¹⁵²¹

ÚKOL VYUČOVAT

888 Biskupové se svými pomocníky, kněžími, „mají především povinnost hlásat všem Boží evangelium“,¹⁵²² podle příkazu Pána.¹⁵²³ „Jsou zvěstovatelé víry, kteří přivádějí ke Kristu nové učedníky; jsou také autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé.“¹⁵²⁴

889 Kristus, který je Pravda, chtěl, aby se jeho Církev podílela na jeho neomylnosti, a tak ji uchoval v čistotě víry předávané apoštoly. Skrze „nadpřirozený smysl víry“ se Boží lid „pevně drží víry“ pod vedením živého učitelského úřadu Církve.¹⁵²⁵

890 Poslání učitelského úřadu je vázáno na definitivní povahou smlouvy, kterou Bůh uzavřel v Kristu se svým lidem; musí jej uchránit před úchylkami a ústupky a zaručit mu objektivní možnost vyznávat bez omylu ryzí víru. Pastýřský úkol učitelského úřadu je tedy zaměřen na bdělost, aby Boží lid zůstával v pravdě, která osvobozuje. Kristus vybavil pastýře pro tuto službu charizmatem neomylnosti ve věcech víry a mravů. Toto charizma se může vykonávat několikerým způsobem.

891 „Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře… Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad především na ekumenickém koncilu.“¹⁵²⁶ Když Církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco „k věření jako zjevené od Boha“¹⁵²⁷ a jako Kristovo učení, „jsou věřící povinni k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností“.¹⁵²⁸ Tato neomylnost sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení.¹⁵²⁹

892 Božská pomoc je kromě toho poskytována i nástupcům apoštolů, kteří učí ve společenství s Petrovým nástupcem, a zvláštním způsobem římskému biskupovi, pastýři celé Církve, když předkládají při řádném výkonu učitelského úřadu učení, které přispívá k lepšímu pochopení zjevení ve věcech víry a mravů, přestože nedojdou k neomylnému rozhodnutí a nevysloví se „definitivním způsobem“. Toto autentické učení mají věřící „ přijímat s úctou… a… upřímně“;¹⁵³⁰ i když se takové přijímání liší od souhlasu víry, je nicméně jeho prodloužením.

ÚKOL POSVĚCOVAT

893 Biskup „je správcem milosti nejvyššího kněžství, především v Eucharistii, kterou obětuje nebo dává obětovat“¹⁵³¹ kněžími, svými spolupracovníky. Eucharistie je totiž středem života místní církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou a svou prací, službou slova a udílením svátostí. Posvěcují ji svým příkladem, tím, že si nepočínají pánovitě vůči těm, kteří jsou jim svěřeni, ale že jsou „svému stádci vzorem“ (1 Petr 5,3), aby tak „spolu se stádcem, které jim bylo svěřeno, došli do věčného života“.¹⁵³²

ÚKOL ŘÍDIT

894 „Biskupové řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi radou, přesvědčováním, příkladem, ale i autoritou a posvátnou mocí.“¹⁵³³ Tu však mají používat jen k tomu, aby budovali společenství v duchu služby, který je duchem jejich Mistra.¹⁵³⁴

895 „Moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední, i když její vykonávání je nakonec řízeno nejvyšší církevní autoritou.“¹⁵³⁵ Ale biskupové nesmějí být považováni za náměstky papeže; řádná a bezprostřední papežova autorita nad celou Církví autoritu biskupů neruší, ale naopak ji potvrzuje a hájí. Tuto autoritu je nutno vykonávat s celou Církví pod vedením papeže.

896 Dobrý Pastýř bude vzorem a „formou“ pastýřského úřadu biskupa. Biskup, vědom si vlastním slabostí, „je schopen cítit s nevědomými a bloudícími. Ať neodmítá vyslechnout své poddané, které má v péči, jako pravé syny… Věřící pak mají lnout ke svému biskupovi jako Církev k Ježíši Kristu a jako Ježíš Kristus k Otci“.¹⁵³⁶

„Následujte všichni biskupa, jako Ježíš [následuje] Otce, a kněžstvo následujte jako apoštoly; co se týká jáhnů, mějte k nim úctu, jak k Božímu zákonu. Ať nikdo nekoná nic, co se týká Církve, bez biskupa.“¹⁵³⁷

Věřící laikové

897 „Slovem laik se označují všichni věřící křesťané mimo členy stavu duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v Církvi; tedy věřící křesťané, kteří – když byli křtem přivtěleni ke Kristu a učiněni Božím lidem, a tak se stali svým způsobem účastnými Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského – vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu v Církvi a ve světě.“¹⁵³⁸

POVOLÁNÍ LAIKŮ

898 „Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha… Jim tedy zvlášť připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou v těsném styku, aby se vždycky dály a rozvíjely podle Krista a sloužily ke chvále Stvořitele a Vykupitele.“¹⁵³⁹

899 Iniciativa křesťanských laiků je zvláště nutná, když je třeba objevit a navrhnout prostředky, jimiž by požadavky křesťanského učení a života pronikly do sociálních, politických a hospodářských skutečností. Tato iniciativa je běžným prvkem života Církve:

Věřící a ještě konkrétněji laici, stojí v přední linii života Církve; jejich prostřednictvím je Církev životním principem lidské společnosti. Proto musí mít zvláště oni stále hlubší vědomí, že nejen patří k Církvi, nýbrž že jsou Církví, to jest společenstvím věřících na zemi pod vedením papeže jako společné hlavy a biskupů s ním spojených. Oni jsou Církev.“¹⁵⁴⁰

900 Laici, jako všichni věřící, dostávají od Boha křtem a biřmováním pověření k apoštolátu; proto mají povinnost a právo, jednotlivě nebo společně, ve sdruženích usilovat o to, aby všichni lidé na celé zemi poznali a přijali božské poselství spásy; tato povinnost je ještě naléhavější v případech, kdy mohou lidé jen jejich prostřednictvím slyšet evangelium a poznat Krista. Činnost laiků v církevních společenstvích je tak nutná, že bez nich apoštolát pastýřů ve většině případů nemůže dosáhnout svého plného účinku.¹⁵⁴¹

ÚČAST LAIKŮ NA KRISTOVĚ KNĚŽSKÉM ÚŘADU

901 „Laici, zasvěcení Kristu a posvěcení Duchem svatým, jsou podivuhodně povoláni a vybaveni, aby se v nich rodily vždy hojnější plody Ducha. Všechny jejich skutky, modlitby a apoštolská činnost, manželský a rodinný život, každodenní práce, odpočinek duševní i tělesný, jsou-li konány v Duchu, ba i těžkosti života, jsou-li snášeny trpělivě, stávají se duchovními oběťmi Bohu milými skrze Ježíše Krista (1 Petr 2,5); jsou zbožně přinášeny Otci zároveň s obětí těla Páně při slavení Eucharistie. Takto i laici zasvěcují celý svět Bohu, když všude jednají svatě jako ctitelé Boha.“¹⁵⁴²

902 Zvláště rodiče mají podíl na službě posvěcování „svým manželským životem v křesťanském duchu a křesťanskou výchovou dětí“.¹⁵⁴³

903 Mají-li laici potřebné schopnosti, mohou být přijati do stálé služby lektorů a akolytů.¹⁵⁴⁴ „ Jestliže to vyžaduje potřeba Církve v případě nedostatku služebníků, mohou i laici, ačkoli nejsou lektory nebo akolyty, nahrazovat podle předpisů práva některé jejich úkoly, totiž zastávat službu slova, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání.“¹⁵⁴⁵

JEJICH ÚČAST NA KRISTOVĚ PROROCKÉM ÚŘADU

904 „Kristus… vykonává prorocký úřad nejenom prostřednictvím hierarchie… ale též prostřednictvím laiků; proto je ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova.“¹⁵⁴⁶ „Vyučovat někoho, aby byl přiveden k víře, je úkolem každého kazatele a také každého věřícího.“¹⁵⁴⁷

905 Laici plní své prorocké poslání také prostřednictvím evangelizace tím, že hlásají Krista „svědectvím života a slovem.“ Toto šíření evangelia u laiků „dostává svůj zvláštní ráz a zvláštní účinnost, protože se uskutečňuje v běžných světských podmínkách“:¹⁵⁴⁸ „Takový apoštolát však nezáleží pouze ve svědectví života. Pravý apoštol hledá příležitost hlásat Krista slovy, buď nevěřícím… nebo věřícím.“¹⁵⁴⁹

906 Při katechetické výchově,¹⁵⁵⁰ vyučování posvátným vědám,¹⁵⁵¹ v hromadných sdělovacích prostředcích¹⁵⁵² mohou také spolupracovat ti z věřících laiků, kteří k tomu mají schopnosti a připraví se na to.

907 „Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům Církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu Církve; a při zachovávání neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob, mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.“¹⁵⁵³

JEJICH ÚČAST NA KRISTOVĚ KRÁLOVSKÉM ÚŘADU

908 Kristus svou poslušností až k smrti¹⁵⁵⁴ udělil svým učedníkům dar královské svobody, „aby sebezáporem a svatým životem přemáhali v sobě vládu hříchu“.¹⁵⁵⁵

„Ten, kdo si podrobí vlastní tělo a ovládá svou duši, aniž zabředl do vášní, je pánem nad sebou: může být nazýván králem, protože je schopen ovládat vlastní osobu; je svobodný a nezávislý a nedá se spoutat otroctvím hříchu.“¹⁵⁵⁶

909 „Laici mají, i spojenými silami, ozdravovat světské instituce a životní podmínky, svádějí-li ke hříchu, laici je mají, aby to vše bylo v souladu s požadavky spravedlnosti a spíše prospívalo, než škodilo ctnostnému životu. Tato činnost naplní mravními hodnotami kulturu i lidská díla.“¹⁵⁵⁷

910 „Laikové se mohou cítit povoláni, anebo skutečně i povoláni jsou, ke spolupráci se svými pastýři ve službě církevnímu společenství. Usilují o jeho růst a životnost a přispívají k tomu nejrůznějšími službami, podle milosti a darů, kterých se jim od Pána dostalo.“¹⁵⁵⁸

911 V Církvi při výkonu řídící moci „mohou podle ustanovení práva spolupracovat křesťané laici“,¹⁵⁵⁹ a to svou přítomností na sněmech místní církví,¹⁵⁶⁰ na diecézních sněmech,¹⁵⁶¹ v pastoračních radách;¹⁵⁶² účastí na pastorační péči o nějakou farnost;¹⁵⁶³ spoluprací v ekonomických radách;¹⁵⁶⁴ účastí na církevních soudech.¹⁵⁶⁵

912 Věřící se mají „naučit pečlivě rozlišovat práva a povinnosti, které jim patří pro jejich příslušnost k Církvi, a ty, které jim přísluší jakožto členům lidské společnosti. Mají se snažit oboje uvést v soulad a být si přitom vědomi, že je má vést ve všech časných záležitostech vést křesťanské svědomí, protože žádná lidská činnost – ani světská – nemůže být vyňata z Boží vlády“.¹⁵⁶⁶

913 „Tak je každý laik vlivem přijatých darů svědkem a zároveň živým nástrojem poslání Církve v takové míře, v jaké jim „chtěl Kristus ty dary dát“ (Ef 4,7).“¹⁵⁶⁷

Zasvěcený život

914 „Stav, založený na slibu evangelijních rad, nepatří sice k hierarchickému zřízení Církve, náleží však nepopiratelně k životu a svatosti Církve.“¹⁵⁶⁸

EVANGELIJNÍ RADY, ZASVĚCENÝ ŽIVOT

915 Evangelijní rady ve své rozmanitosti jsou předkládány každému Kristovu učedníku. Dokonalost lásky, k níž jsou všichni věřící povoláni, ukládá těm, kteří dobrovolně přijmou povolání k zasvěcenému životu, povinnost zachovávat čistotu v celibátu pro Boží království, chudobu a poslušnost. A slib zachovávat tyto rady ve stálém životním stavu uznaném Církví charakterizuje Bohu „zasvěcený život“.¹⁵⁶⁹

916 Řeholní stav tedy představuje způsob „zvláštního“ zasvěcení, které má svůj kořen ve křtu a je úplným odevzdáním se Bohu.¹⁵⁷⁰ Věřící v Krista si v zasvěceném životě pod vlivem Ducha svatého umiňují následovat Krista „více zblízka“, oddat se Bohu, kterého nadevše milují, a tím, že usilují o dokonalost lásky ve službě Božímu království, stát se v Církvi znamením a hlasateli slávy budoucího světa.¹⁵⁷¹

VELKÝ STROM S MNOHA VĚTVEMI

917 „Tak se stalo, že na stromě, který se podivuhodně a bujně rozvětvil na poli Páně ze semene daného od Boha, vyrostly různé formy života v samotě a ve společenství a různé řeholní rodiny, které slouží jak k prospěchu svých členů, tak k dobru celého Kristova Těla.“¹⁵⁷²

918 „Od počátku byli v Církvi muži i ženy, kteří se rozhodli zachováváním evangelijních rad následovat Krista svobodněji a napodobovat ho věrněji; vedli život zasvěcený Bohu každý svým způsobem. Mnozí z vnuknutí Ducha svatého žili jako poustevníci, jiní dali vznik řeholním rodinám, které ochotně přijala a schválila Církev svou autoritou.“¹⁵⁷³

919 Biskupové se budou vždy snažit rozpoznávat nové dary zasvěceného života, které Duch svatý svěřuje své Církvi; schválení nových forem zasvěceného života je vyhrazeno Apoštolskému Stolci.¹⁵⁷⁴

POUSTEVNICKÝ ŽIVOT

920 Poustevníci „prostřednictvím přísnějšího odloučení od světa zasvěcují svůj život chvále Boha a spáse světa tichem samoty, vytrvalými modlitbami a pokáním“,¹⁵⁷⁵ aniž by vždycky veřejně slibovali zachovávání tři evangelijních rad.

921 Ukazují každému vnitřní aspekt tajemství Církve, jímž je důvěrný osobní vztah ke Kristu. Život poustevníka, skrytý očím lidí, je mlčenlivým kázáním Krista, kterému odevzdal svůj život, protože Kristus je pro něho vším. Je to zvláštní povolání, najít na poušti slávu Ukřižovaného právě v duchovním boji.

ZASVĚCENÉ PANNY

922 Již od apoštolských dob existovaly křesťanské panny, které Pán povolal, aby se mu bezvýhradně oddaly¹⁵⁷⁶ s větší svobodou srdce, těla i ducha; udělaly rozhodnutí, schválené Církví, žít v panenském stavu „pro nebeské království“ (Mt 19,12).

923 Když panny veřejně „vyjádřily posvátné předsevzetí důsledněji následovat Krista a byly od diecézního biskupa podle schváleného liturgického obřadu zasvěceny Bohu, mysticky se zasnoubily Kristu, Božímu Synu, a oddaly se službě Církve“.¹⁵⁷⁷ Tímto slavnostním obřadem (Consecratio virginum)¹⁵⁷⁸ „se panna stává zasvěcenou osobou jako znamení přesažné lásky Církve ke Kristu, eschatologického obrazu nebeské Nevěsty a budoucího života“.¹⁵⁷⁹

924 Stav panen, který „k těmto způsobům zasvěceného života přistupuje“,¹⁵⁸⁰ určuje ženu, která žije ve světě (nebo řeholnici) k modlitbě, pokání, službě bratřím a apoštolské práci, podle stavu nebo příslušných darů, kterých se každé z nich dostalo.¹⁵⁸¹ Zasvěcené panny se mohou sdružovat, aby tím věrněji zachovávaly své životní rozhodnutí.¹⁵⁸²

ŘEHOLNÍ ŽIVOT

925 Řeholní život vznikl na Východě v prvních křesťanských staletích¹⁵⁸³ a uskutečňoval se ve společnostech Církví kanonicky zřízených;¹⁵⁸⁴ liší se však od jiných forem zasvěceného života svým kultovním aspektem, veřejnými sliby zachovávání evangelijní rady, společným bratrským životem, svědectvím o Kristově spojení s Církví.¹⁵⁸⁵

926 Řeholní život pramení z tajemství Církve. Je to dar, který Církev dostává od svého Pána a který ona pak nabízí jako stálý životní stav věřícímu, kterého Bůh volá k životu podle evangelijních rad. Tak může Církev jasně ukazovat Krista a zároveň se považovat za nevěstu Spasitele. Po řeholním životě se požaduje, aby ve svých rozmanitých formách vyjadřoval Boží lásku současným jazykem.

927 Všichni řeholníci, i ti, kteří byli vyňati z pravomoci místních ordinářů,¹⁵⁸⁶ jsou počítáni mezi spolupracovníky diecézního biskupa v jeho pastýřském úřadě.¹⁵⁸⁷ Zakládání a misionářské rozšíření Církve vyžaduje přítomnost řeholního života ve všech jeho formách už od počátků evangelizace.¹⁵⁸⁸ „Dějiny potvrzují velkou zásluhu řeholní rodiny při šíření víry a při formaci nové církve od starobylých mnišských institutů a středověké řády až po kongregace současné doby.“¹⁵⁸⁹

SEKULÁRNÍ SPOLEČNOSTI

928 „Sekulární společnost je společnost zasvěceného života, v níž křesťané žijící ve světě usilují o dokonalou lásku, a především zevnitř se snaží přispívat k posvěcování světa.“¹⁵⁹⁰

929 Členové těchto společností se svým „životem dokonale a zcela oddaným [tomuto] posvěcování“,¹⁵⁹¹ „podílejí na evangelizační činnosti Církve“, „ve světě a jakoby z jeho středu“, v němž jejich přítomnost působí „jako kvas“.¹⁵⁹² Jejich svědectví křesťanského života je zaměřeno na to, aby napomáhalo „k uspořádání světských záležitostí podle Boha“ a „k oživování světa silou evangelia“. Posvátnými závazky přijímají členové sekulárních společností za své evangelijní rady a podle svého „vlastního způsobu světského života“¹⁵⁹³ pěstují vzájemné společenství a bratrství.

SPOLEČNOSTI APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA

930 „Kromě společností zasvěceného života jsou společnosti apoštolského života, jejichž členové neskládají řeholní sliby a usilují o dosažení apoštolského cíle vlastního společnosti, vedou bratrský společný život podle vlastního způsobu života a zachováváním stanov směřují k dokonalosti lásky. V některých z těchto společností přijímají členové evangelijní rady prostřednictvím závazků určených stanovami.“¹⁵⁹⁴

ZASVĚCENÍ A POSLÁNÍ: HLÁSAT KRÁLE, KTERÝ PŘICHÁZÍ

931 Zasvěcený člověk, zcela vydán Bohu, kterého nadevše miluje a kterému se odevzdal už křtem, se tak stává důvěrněji zasvěcen Boží službě a oddán dobru Církve. Stavem zasvěcení se Bohu zjevuje Církev a ukazuje, jak podivuhodně v ní působí Duch svatý. Je tedy prvním posláním těch, kteří se hlásí k evangelijním radám, žít své zasvěcení. Členové společnosti zasvěceného života však od té chvíle, kdy „se oddali službě Církvi, jsou povinni věnovat se podle povahy své společnosti zvláštním způsobem misijní čin nosti“.¹⁵⁹⁵

932 V Církvi, která je jako svátost, to je znamení a nástroj Božího života, se zasvěcený život jeví jako zvláštní znamení tajemství vykoupení. Následovat a napodobovat Krista „více zblízka“, zjevovat „jasněji“ jeho sebezmaření znamená, že v srdci Kristově jsou „mnohem hlouběji“ blízko svým současníkům. Ti totiž, kteří jdou touto „úzkou“ cestou, povzbuzují vlastním příkladem své bratry a „vydávají… jasné a skvělé svědectví, že svět nemůže být přetvořen a Bohu zasvěcen bez ducha blahoslavenství“.¹⁵⁹⁶

933 Kristův příchod zůstává pro všechny zasvěcené počátkem a zaměřením jejich života, ať už je jejich svědectví veřejné, jako v řeholním stavu, anebo méně zjevné či dokonce tajné:

„Boží lid nemá zde na zemi trvalý domov… řeholní stav… lépe ukazuje všem věřícím nebes>ké hodnoty přítomné už na tomto světě; lépe vydává svědectví o novém, věčném životě, který pro nás získal Kristus vykoupením, a lépe předem ohlašuje budoucí zmrtvýchvstání a slávu nebeského království.“¹⁵⁹⁷

Souhrn

934 „Z Božího ustanovení jsou někteří z křesťanů posvátnými služebníky, které právo nazývá duchovní; ostatní se nazývají laikové. Z obou skupin věřících pocházejí křesťané, kteří uskutečňováním evangelijních rad… se zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají Církvi v jejím spásném poslání.“¹⁵⁹⁸

935 Kristus posílá své apoštoly a jejich nástupce, aby hlásali víru a zakládali jeho Království. Dává jim účast na svém poslání. Dostávají od něho moc jednat v jeho osobě.

936 Pán udělal ze svatého Petra viditelný základ své Církve. Jemu svěřil klíče. Římský biskup, nástupce svatého Petra, je „hlavou sboru biskupů, zástupcem Krista a pastýřem celé Církve zde na zemi“.¹⁵⁹⁹

937 Papež „má z božského ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oblasti duchovní správy“.¹⁶⁰⁰

938 Biskupové, ustanovení skrze Ducha svatého, jsou nástupci apoštolů. „Jednotliví biskupové jsou viditelným zdrojem a základem jednoty ve svých partikulárních církvích.“¹⁶⁰¹

939 Biskupové za pomoci svých spolupracovníků, kněží a jáhnů, mají povinnost učit ryzí víře, slavit bohoslužby, především Eucharistii, a vést svou církev jako praví pastýři. K jejich úřadu patří také starostlivost o všechny církve, a to s papežem a pod jeho vedením.

940 Protože je vlastní laickému stavu „žít uprostřed světa a světských záležitostí, jsou laici povoláni k tomu, aby rozehříváni křesťanským duchem působili apoštolsky ve světě jako kvas.“¹⁶⁰²

941 Laici se podílejí na Kristově kněžství: stále více s ním spojeni rozvíjejí milost křtu a biřmování ve všech rozměrech osobního, rodinného, sociálního a církevního život,a a tak uskutečňují povolání ke svatosti, jež se týká všech pokřtěných.

942 Laici jsou díky svému prorockému poslání „povoláni k tomu, aby byli za všech okolností právě uprostřed společnosti Kristovými svědky“.¹⁶⁰³

943 Díky svému královskému poslání mají laici moc zvítězit v sobě samých i ve světě nad vládou hříchu sebezáporem a svatostí svého života.¹⁶⁰⁴

944 Bohu zasvěcený život je charakterizován veřejným slibem zachovávání evangelijní rady chudoby, čistoty a poslušnosti ve stálém životním stavu, uznaném Církví.

945 Ve stavu zasvěceného život se věřící, který byl určen pro Boha již křtem a Bohu, kterého nade vše miluje, se úplně odevzdal, mnohem niterněji zasvěcuje Boží službě a oddává dobru celé Církve.

5. odstavec
Společenství svatých

946 Poté, co apoštolské vyznání víry řeklo „svatou Církev obecnou“, k tomu dodává „společenství svatých.“ Tento článek je jistým způsobem vysvětlením předchozího: „Co je Církev, ne-li shromáždění všech svatých?“¹⁶⁰⁵ Společenství svatých je právě Církev.

947 „Protože všichni věřící tvoří jediné tělo, je dobro jedněch sdíleno druhými… Stejně tak je třeba věřit, že existuje sdílení dober v Církvi. Nejdůležitějším údem je však Kristus, protože je Hlava… Tím se Kristovo dobro se sdílí všem údům; dochází k tomu prostřednictvím svátostí Církve.“¹⁶⁰⁶ „Jednota Ducha, jímž je Církev oživována a řízena, působí, že všechno, co Církev vlastní, je společné všem, kteří do ní patří.“¹⁶⁰⁷

948 Výraz „společenství svatých“ má tedy dva úzce spjaté významy: „společenství se svatými věcmi [sancta]“ a „společenství mezi svatými osobami [sancti].“

„Sancta sanctis!“ – svaté věci svatým – ohlašuje celebrant ve většině východních liturgií při pozdvihování svatých darů před přijímáním. Věřící [sancti] jsou živeni Kristovým Tělem a Krví [ sancta], aby rostli ve společenství Ducha svatého [koinonia] a předávali je světu.

Vzájemné sdílení duchovních hodnot

949 Učedníci v prvotní jeruzalémské obci „setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42).

Společenství ve víře. Víra věřících je víra Církve přijatá od apoštolů; je to životní poklad, který se rozhojňuje sdílením.

950 Společenství svátostí. „Ovoce všech svátostí patří všem věřícím, kteří skrze tyto svátosti jsou jakoby svatými pouty svázáni a spojeni s Kristem; nejvíce se to uskutečňuje skrze křest, kterým jako branou se vstupuje do Církve. Společenství svatých znamená tu to jednotu vytvořenou svátostmi… …Výraz „společenství“ (communio) se hodí pro všechny svátosti, protože spojují s Bohem… mnohem přesněji se však vztahuje na Eucharistii, která uskutečňuje toto společenství.“¹⁶⁰⁸

951 Společenství charizmat. Ve společenství Církve Duch svatý „rozdává mezi věřícími každého stavu také zvláštní milosti“ pro budování Církve.¹⁶⁰⁹ A „ty projevy Ducha jsou… dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1 Kor 12,7).

952 „Měli všechno společné“ (Sk 4,32). „Opravdový křesťan nevlastní nic tak výlučně, že by to neměl považovat za společné všem, a proto má být vždy ochoten zmírnit nouzi strádajících bratří.“¹⁶¹⁰ Křesťan je správcem Pánova majetku.¹⁶¹¹

953 Společenství lásky. Ve společenství svatých „žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě“ (Řím 14,7). „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd“ (1 Kor 12,26-27). „Láska nemyslí jen na sebe“ (1 Kor 13,5).¹⁶¹² I sebemenší náš čin, vykonaný s láskou, blahodárně působí na všechny v této solidárnosti se všemi lidmi, živými i mrtvými; tato solidárnost má svůj základ ve společenství svatých. Každý hřích škodí tomuto společenství.

Společenství nebeské a pozemské Církve

954 Tři stavy Církve. „Dokud Pán nepřijde ve své slávě a všichni andělé s ním, kdy také zničí smrt a všechno mu bude podřízeno, někteří jeho učedníci putují po zemi, jiní se po smrti očišťují, další jsou slaveni a hledí „jasně na samého trojjediného Boha, jak je““:¹⁶¹³

„Všichni však – i když v různém stupni a různým způsobem – jsme navzájem spojeni v téže lásce k Bohu a bližnímu a zpíváme týž hymnus slávy našemu Bohu. Neboť všichni, kdo jsou Kristovi a mají jeho Ducha, srůstají v jednu Církev a v něm jsou navzájem propojeni.“¹⁶¹⁴

955 „Jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji, se nijak nepřerušuje, ba podle stálé víry Církve ještě posiluje vzájemným sdílení duchovních hodnot.“¹⁶¹⁵

956 Přímluva svatých. „Nebešťané totiž, protože jsou důvěrněji spojeni s Kristem, upevňují celou Církev ve svatosti… neustále se za nás přimlouvají u Otce a podávají mu zásluhy, které získali na zemi skrze jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi, Ježíše Krista… Jejich bratrská péče o nás nám tedy vydatně pomáhá v naší slabosti.“¹⁶¹⁶

„Neplačte. Budu vám užitečnější po své smrti a budu vám pomáhat účinněji, než za svého života.“¹⁶¹⁷

„V nebi se budu starat jen o to, abych konala dobro na zemi.“¹⁶¹⁸

957 Společenství se svatými. „Památku nebešťanů ctíme nejen pro jejich příklad, nýbrž ještě více proto, aby se jednota celé Církve posilovala v Duchu uskutečňováním bratrské lásky. Vždyť jako nás přivádí blíže ke Kristu křesťanské společenství poutníků, tak nás i společenství se svatými spojuje s Kristem. Z něj – jako ze zdroje a hlavy – pramení všechny milosti a život Božího lidu.“¹⁶¹⁹

„Kristu se klaníme, protože je Boží Syn, zatímco mučedníky právem uctíváme jakožto učedníky a napodobitele Pána pro jejich svrchovanou oddanost jejich Králi a Mistrovi; a kéž je dáno i nám, abychom se stali jejich společníky a spoluučedníky!“¹⁶²⁰

958 Společenství se zemřelými. „Putující Církev plně uznala toto společenství celého tajemného Těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství konala památku zesnulých s velkou úctou a obětovala za ně modlitby, neboť „svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za zemřelé, aby byli vysvobozeni od hříchu“ (2 Mak 12,45).“¹⁶²¹ Naše modlitba jim může nejen pomáhat, ale umožnit jim, aby jejich přímluva za nás byla účinná.

959 … v jedné Boží rodině. My všichni totiž, „jsme Boží děti a tvoříme jedinou rodinu v Kristu, odpovídáme nejhlubšímu povolání Církve a už předem máme podíl na liturgii dovršené slávy, když se máme vzájemně rádi a společně chválíme Nejsvětější Trojici“.¹⁶²²

Souhrn

960 Církev je „společenství svatých“: Tento výraz označuje na prvním místě „svaté věci“ [‘sancta’] a především Eucharistii, která „představuje a působí jednotu věřících, kteří tvoří jedno tělo v Kristu“.¹⁶²³

961 Tento výraz také označuje společenství „svatých osob“ [‘sancti’] v Kristu, který „zemřel za všechny“, takže co každý koná nebo trpí v Kristu a pro Krista, prospívá všem.

962 „Věříme ve společenství všech věřících v Krista, těch, kteří putují po této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi. Ti všichni tvoří jedinou Církev. A věříme, že v tomto společenství je nám nápomocná milosrdná láska Boha a jeho svatých, kteří stále ochotně slyší naše modlitby.“¹⁶²⁴

6. odstavec
Maria – Matka Kristova, Matka církve

963 Potom, co jsme hovořili o úloze Panny Marie v tajemství Krista a Ducha, je vhodné nyní uvažovat o jejím místě v tajemství Církve. „Panna Maria… je uznávána a ctěna jako pravá Matka Boha a Vykupitele… „je dokonce i matkou [Kristových] údů…, poněvadž svou láskou spolupracovala, aby se zrodili v Církvi věřící, kteří jsou údy té Hlavy“.“¹⁶²⁵ …Maria, Matka Kristova, Matka Církve.“¹⁶²⁶

Maria, Matka Církve

ZCELA SJEDNOCENA SE SVÝM SYNEM…

964 Mariina úloha v Církvi je neoddělitelná od jejího spojení s Kristem a přímo z něj vyplývá. „Toto spojení Matky se Synem při díle spásy je zřejmé od chvíle pozemského početí Krista až do jeho smrti.“¹⁶²⁷ Zvlášť se to projeví v hodině jeho utrpení:

„Blahoslavená Panna se ubírala cestou víry a své spojení se Synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu, spolu se svým Jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní dar, který ona zrodila. A nakonec, když Ježíš Kristus umíral na kříži, dal ji za matku svému učedníkovi těmito slovy: „Ženo, to je tvůj syn“ (Jan 19,26-27).“¹⁶²⁸

965 Po nanebevstoupení svého Syna Maria „svými modlitbami pomáhala prvotní Církvi“.¹⁶²⁹ Spolu s apoštoly a několika ženami vidíme „také Marii svými modlitbami vyprošující dar Ducha svatého, který ji zastínil už při zvěstování“.¹⁶³⁰

… I PŘI SVÉM NANEBEVZETÍ…

966 „Když konečně neposkvrněná Panna, která byla uchráněna jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako Královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému Synu, který je Pán pánů, a Vítězi nad hříchem a smrtí.“¹⁶³¹ Nanebevzetí svaté Panny je zvláštní účastí na vzkříšení jejího Syna a předjímá vzkříšení ostatních křesťanů:

„Ve svém mateřství jsi uchovala panenství, ve své smrti (dosl. usnutí - pozn. překl.) jsi neopustila svět, ó Matko Boží; dosáhla jsi pramene života, ty, která jsi počala živého Boha, a osvobodíš svými modlitbami naše duše od smrti.“¹⁶³²

… JE NAŠÍ MATKOU V ŘÁDU MILOSTI

967 Svým naprostým souhlasem s Otcovou vůlí, se spasitelným dílem jeho Syna a s každým hnutím Ducha svatého je Panna Maria pro Církev vzorem víry a lásky. „Proto je uznávána jako vynikající a naprosto jedinečný člen Církve“¹⁶³³ „a je předobraz [typus] Církve“.¹⁶³⁴

968 Avšak její úloha vzhledem k Církvi a k celému lidstvu jde ještě dále. „Zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší. Proto se stala naší matkou v řádu milosti.“¹⁶³⁵

969 „Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkon, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami… Proto je blahoslavená Panna vzývána v Církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice.“¹⁶³⁶

970 „Mariina mateřská úloha vůči lidem nikterak nezastiňuje ani nezmenšuje jediné prostřednictví Kristovo, nýbrž ukazuje jeho sílu. Celý spasitelný vliv blahoslavené Panny vliv na lidi… plyne z nadbytku Kristových zásluh; opírá se o jeho prostřednictví, na němž zcela závisí a z něho čerpá svou sílu.“¹⁶³⁷ „Žádný tvor nemůže být nikdy přirovnán k vtělenému Slovu a Vykupiteli. Avšak jako mají na Kristově kněžství rozličným způsobem účast jak posvěcení služebníci, tak věřící lid, a jako se Boží dobrota skutečně vylévá na tvorstvo různým způsobem, tak ani jediné prostřednictví Vykupitele nevylučuje, nýbrž vyvolává rozličnou spolupráci tvorů, vyplývající z účasti na jediné=m zdroji.“¹⁶³⁸

Uctívání Svaté Panny

971 „Budou mě blahoslavit všechna pokolení“ (Lk 1,48). „Úcta Církve ke Svaté Panně je niterný prvek křesťanského kultu.“¹⁶³⁹ „Marii… Církev právem uctívá zvláštní úctou… Už od nejstarších dob je blahoslavená Panna uctívána pod názvem „Bohorodička“ a věřící se v modlitbách utíkají pod její ochranu ve všech nebezpečích a potřebách… Tato úcta… je sice zcela jedinečná, se podstatně liší od úcty klanění, která se vzdává vtělenému Slovu stejně jako i Otci a Duchu svatému, a velmi ji podporuje“;¹⁶⁴⁰ nachází svůj výraz v liturgických svátcích, zasvěcených Matce Boží,¹⁶⁴¹ a v mariánské modlitbě svatého růžence, „souhrnu celého evangelia“.¹⁶⁴²

Maria – eschatologický obraz Církve

972 Když jsme dlouze mluvili o Církvi, o jejím původu, poslání a určení, nemůžeme toto téma lépe zakončit než tím, že obrátíme svůj zrak k Marii, abychom na ní rozjímali, co je Církev ve svém tajemství, ve svém „putování ve víře“, a čím bude po skončení své cesty ve vlasti, kde na ni čeká „ve slávě nejsvětější a nedělitelné Trojice“, „ve společenství všech svatých“¹⁶⁴³ ta, kterou Církev uctívá jako matku svého Pána a jako svou vlastní Matku:

„Jako je matka Ježíšova, oslavená už s tělem a duší v nebi, obrazem i počátkem Církve, která se dovrší v budoucím věku, tak zde na zemi září před putujícím Božím lidem jako znamení jisté naděje a útěchy, dokud nepřijde den Páně.“¹⁶⁴⁴

Souhrn

973 Tím, že vyslovila „fiat“ při Zvěstování a dala svůj souhlas k tajemství vtělení, Maria už spolupracuje na celém díle, které její Syn má vykonat. Je Matkou všude, kde on je Spasitelem a Hlavou mystického Těla.

974 Nejsvětější Panna Maria byla po skončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy, kde se již podílí na slávě vzkříšení svého Syna, předjímajíc vzkříšení všech údů jeho Těla.

975 „Věříme, že nejsvětější Matka Boží, nová Eva, Matka Církve, i nadále v nebi koná svou mateřskou službu pro Kristovy údy.“¹⁶⁴⁵

Římský katechismus, 1,10,1.↩︎
Sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 35.↩︎
Srov. Římský katechismus, 1,10,22.↩︎
Srov. Sk 19,39.↩︎
Srov. Ex 19.↩︎
Srov. 1 Kor 11,18; 14,19.28.34.35.↩︎
Srov. 1 Kor 1,2; 16,1.↩︎
Srov. 1 Kor 15,9; Gal 1,13; Fil 3,6.↩︎
Srov. Ef 1,22; Kol 1,18.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 6.↩︎
Srov. Jan 10,1-10.↩︎
Srov. Iz 40,11; Ez 34,11nn.↩︎
Srov. Jan 10,11; 1 Petr 5,4.↩︎
Srov. Jan 10,11-15.↩︎
Srov. 1 Kor 3,9.↩︎
Srov. Řím 11,13-26.↩︎
Srov. Mt 21,33-43; Iz 5,1nn.↩︎
Srov. Jan 15,1-5.↩︎
Srov. 1 Kor 3,9.↩︎
Srov. Mt 21,42-44; Sk 4,11; 1 Petr 2,7; Ž 118,22.↩︎
Srov. 1 Kor 3,11.↩︎
Srov. 1 Tim 3,15.↩︎
Srov. Ef 2,19-22.↩︎
Srov. 1 Petr 2,5.↩︎
Srov. Zj 12,17.↩︎
Srov. Zj 19,7; 21,2.9; 22,17.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 2.↩︎
Srov. Hermas, Visiones pastoris, 2,4,1; srov. Aristides, Apologia, 16,6; sv. Justin, Apologia, 2,7.↩︎
Srov. sv. Epifanus, Panarion seu adverses LXXX haereses, 1,1,4: PG 41, 181C.↩︎
Klement Alexandrijský, Paedagogus, 1,6.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 9; 13; 16.↩︎
Srov. Gn 15,5-6.↩︎
Srov. Ex 19,5-6; Dt 7,6.↩︎
Srov. Iz 2,2-5; Mich 4,1-4.↩︎
Srov. Oz 1; Iz 1,2-4; Jer 2; a další.↩︎
Srov. Jer 31,31-34; Iz 55,3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 9.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 3; podobně AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 5.↩︎
Srov. Mt 10,16; 26,31; Jan 10,1-21.↩︎
Srov. Mt 12,49.↩︎
Srov. Mt 5-6.↩︎
Srov. Mk 3,14-15.↩︎
Srov. Mt 19,28; Lk 22,30.↩︎
Srov. Zj 21,12-14.↩︎
Srov. Mk 6,7.↩︎
Srov. Lk 10,1-2.↩︎
Srov. Mt 10,25; Jan 15,20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 5.↩︎
Srov. sv. Ambrož, Expositio Evangelii secundum Lucam, 2, 85-89: PL 1583-1586.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 4.↩︎
Srov. Mt 28,19-20; 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 2; 5-6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 4.↩︎
Sv. Augustin, De civitate Dei, 18, 51; srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 8.↩︎
Srov. 2 Kor 5,6; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 2.↩︎
Římský katechismus, 1, 10, 20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 2.↩︎
Sv. Bernard z Clairvaux, In Canticum sermones, 27, 14: PL 183, 920D.↩︎
Srov. Ef 3,9-11.↩︎
Srov. Ef 5,25-27.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 48.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Mulieris dignitatem, 27.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Mulieris dignitatem, 27.↩︎
„Non est enimaliud Dei mysterium, nisi Christus“, sv. Augustin, Epistulae, 187, 11, 34: PL 33, 845.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 48.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 45.↩︎
Pavel VI., projev 22. června 1973.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 7; srov. také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 17.↩︎
Srov. Zj 14,4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 9.↩︎
Srov. Jan 13,34.↩︎
Srov. Řím 8,2; Gal 5,25.↩︎
Srov. Mt 5,13-16.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 9.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptor hominis, 18-21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 12.↩︎
Srov. Jan 12,32.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 36.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 8.↩︎
Sv. Lev Veliký, Sermones, 4, 1: PL 54, 149.↩︎
Srov. Mk 1,16-20; 3,13-19.↩︎
Srov. Mt 13,10-17.↩︎
Srov. Lk 10,17-20.↩︎
Srov. Lk 22,28-30.↩︎
Srov. Jan 14,18.↩︎
Srov. Mt 28,20.↩︎
Srov. Jan 20,22; Sk 2,23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 7.↩︎
Srov. Řím 6,4-5; 1 Kor 12,13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 7.↩︎
Srov. Kol 2,19.↩︎
Srov. Ef 4,11-16.↩︎
Sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 21,8.↩︎
„Redemptor noster unam se personam cum sancta Ecclesia, quam assumpsit, exhibuit.“ – sv. Řehoř Veliký, Moralia in Job, praef., 1,6,4: PL 75, 525A.↩︎
„Caput et membra, quasi una persona mystica“, sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 48, 2, ad 1.↩︎
Sv. Jana z Arku, In Actes du procès.↩︎
Srov. Jan 3,29.↩︎
Srov. Mt 22,1-14; 25,1-13.↩︎
Srov. 1 Kor 6,15-17; 2 Kor 11,2.↩︎
Srov. Zj 22,17; Ef 1,4; 5,27.↩︎
Srov. Ef 5,29.↩︎
Sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 74,4.↩︎
„Quod est spiritus noster, id est anima nostra, ad membra nostra, hoc est Spiritus Sanctus ad membra Christi, ad corpus Christi, quod est Ecclesia“, sv. Augustin, Sermones, 267, 4: PL 38, 1231D.↩︎
Pius XII., encyklika Mystici Corporis: DS 3808.↩︎
Srov. 1 Kor 3,16; Ef 2,21.↩︎
Sv. irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,24,1.↩︎
Pius XII., encyklika Mystici Corporis: DS 3808.↩︎
Srov. Ef 4,16.↩︎
Srov. 1 Kor 12,13.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 12; srov. též 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 3.↩︎
Srov. 1 Kor 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 12.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 12; Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Christifideles laici, 24.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 8.↩︎
Srov. Kongregace pro nauku víry, Dopis anglickým biskupům ze dne 16. září 1864: DS 2888.↩︎
První vatikánský koncil: DS 3013.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 78.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 2.↩︎
Klement Alexandrijský, Paedagogus, 1,6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3.↩︎
Srov. CIC, Kánon 751.↩︎
„Ubi peccata sunt, ibi est multitudo, ibi schismata, ibi haereses, ibi discussiones. Ubi autem virtus, ibi singularitas, ibi unio, ex quo omnium credentium erat cor unum et anima una“, Origenes, Homiliae in Ezechielem, 9,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3; srov. také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 15. 257↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 1.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 8.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 9.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 10.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 4; 9; 11.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 12.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 24.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 39.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 12.↩︎
Srov. Sk 9,13; 1 Kor 6,1; 16,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 48.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 48.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 11.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 42.↩︎
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, Autobiografie, B 3v.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 8; srov. také 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3; 6.↩︎
Srov. 1 Jan 1,8-10.↩︎
Srov. Mt 13,24-30.↩︎
Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 19.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 40; 48-51.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Christifideles laici, 16.↩︎
Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Christifideles laici, 17.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 65.↩︎
Sv. Ignác z Antiochie, Epistula ad Smyrnaeos, 8,2.↩︎
Srov. Ef 1,22-23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 4.↩︎
Srov. Mt 28,19.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 26.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 11; CIC, Kánon 368-369.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 23.↩︎
Sv. Ignác z Antiochie, Epistula ad Romanos, 1,1.↩︎
Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,3,2: srov. 1. vatikánský koncil: DS 3057.↩︎
Sv. Maxim Vyznavač, Opuscula theologica et polemica: PG 91, 137-140.↩︎
Pavel VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 62.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 13.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 15.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 3.↩︎
Pavel VI., proslov ze 14. prosince 1975; srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 13-18.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 16.↩︎
Druhý vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 4.↩︎
Římský misál, Velký pátek, 6. přímluvná modlitba.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 16; srov. také 2. vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 16; srov. také 2. vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 2; Pavel VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 53.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 16.↩︎
Sv. Augustin, Sermones, 96,7,9: PL 38, 588.↩︎
„Pleno dominicae crucis velo Sancti Spiritus flatu in hoc bene navigat mundo“, sv. Ambrož, De virginitate, 18, 188: PL 16, 297B.↩︎
Srov. 1 Petr 3,20-21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 14; srov. Kongregace pro nauku víry, dopis bostonskému arcibiskupovi z 8. srpna 1949: DS 3866-3872.↩︎
Srov. Žid 11,6.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 7.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 2.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 23.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 6; Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 11.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 21.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 5.↩︎
Tertulián, Apologeticus, 50.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 43.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 8; srov. 15.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 1.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 12-20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 8.↩︎
Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 40.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 42-47.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 15.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 48-49.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 52-54.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 6.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 50.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 4.↩︎
Srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 55.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 9.↩︎
Srov. Zj 21,14.↩︎
Srov. Mt 28,16-20; Sk 1,8; 1 Kor 9,1; 15,7-8; Gal 1,1; atd.↩︎
Srov. Sk 2,42.↩︎
Srov. 2 Tim 1,13-14.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 5.↩︎
Římský misál, preface 1. o apoštolech.↩︎
Srov. Jan 13,20; 17,18.↩︎
Srov. Lk 10,16.↩︎
Srov. Jan 15,5.↩︎
Srov. Mt 28,20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 20; srov. sv. Klement Římský, Epistula ad Corinthios, 42; 44.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 20.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 2.↩︎
Srov. Jan 15,5; 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 4.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 3.↩︎
Srov. Zj 19,6.↩︎
Srov. Ef 4,3-5.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 2.↩︎
Srov. Mt 16,18.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 31.↩︎
CIC, Kánon 204,1; srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 31.↩︎
CIC, Kánon 208; srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 32.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 2.↩︎
CIC, Kánon 207,2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 18.↩︎
Srov. Řím 1,1.↩︎
Srov. 1 Kor 9,19.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 5.↩︎
Srov. Jan 17,21-23.↩︎
Srov. Mt 4,19.21; Jan 1,43.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 19.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 19; srov. CIC, Kánon 330.↩︎
Srov. Mt 16,18-19.↩︎
Srov. Jan 21,15-17.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22; srov. také 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22; srov. CIC, Kánon 336.↩︎
CIC, Kánon 337,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23.↩︎
Srov. Gal 2,10.↩︎
Srov. Kánon apoštolů, 34.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 4.↩︎
Srov. Mk 16,15.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 25.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 12; také 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 25; srov. 1. vatikánský koncil: DS 3074.↩︎
Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 10.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 25.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 25.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 25.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 26.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 26.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 27.↩︎
Srov. Lk 22,26-27.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 27.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 27.↩︎
Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Smyrnaeos, 8,1.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 31.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 31.↩︎
Pius XII., projev 20. února 1946: citováno Janem Pavlem II., Apoštolská exortace Christifideles laici, 9.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 33.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 34; srov. 10.↩︎
CIC, Kánon 835,4.↩︎
Srov. CIC, Kánon 230,1.↩︎
CIC, Kánon 230,3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 35.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 71, 4, ad 3.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 35.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 6; srov. také 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 15.↩︎
Srov. CIC, Kánon 774; 776; 780.↩︎
Srov. CIC, Kánon 229.↩︎
Srov. CIC, Kánon 823,1.↩︎
CIC, Kánon 212,3.↩︎
Srov. Fil 2,8-9.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 36.↩︎
Sv. Ambrož, Expositio Psalmi CXVIII, 14, 30: PL 15, 1403A.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 36.↩︎
Pavel VI., encyklika Evangelii nuntiandi, 73.↩︎
Srov. CIC, Kánon 129,2.↩︎
Srov. CIC, Kánon 443,4.↩︎
Srov. CIC, Kánon 463,1.2.↩︎
Srov. CIC, Kánon 511; 536.↩︎
Srov. CIC, Kánon 517,2.↩︎
Srov. CIC, Kánon 492,1; 536.↩︎
Srov. CIC, Kánon 1421,2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 36.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 33.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 44.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 42-43; také 2. vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 1.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 5.↩︎
Srov. CIC, Kánon 573.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 43.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 1.↩︎
Srov. CIC, Kánon 605.↩︎
CIC, Kánon 603,1.↩︎
Srov. 1 Kor 7,34-36.↩︎
CIC, Kánon 604,1.↩︎
Zasvěcení panen.↩︎
Římský pontifikál, Zasvěcení panen, Úvod, 1.↩︎
CIC, Kánon 604,1.↩︎
Římský pontifikál, Zasvěcení panen, Úvod, 2.↩︎
Srov. CIC, Kánon 604,2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) 15.↩︎
Srov. CIC, Kánon 573.↩︎
Srov. CIC, Kánon 607.↩︎
CIC, Kánon 591.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 33-35.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes) 18; 40.↩︎
Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 69.↩︎
CIC, Kánon 710.↩︎
Pius XII., Apoštolská konstituce Provida Mater.↩︎
Druhý vatikánský koncil, PC (Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis), 11.↩︎
Srov. CIC, Kánon 713,2.↩︎
CIC, Kánon 731,1.2.↩︎
CIC, Kánon 783; srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 69.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 31.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 44.↩︎
CIC, Kánon 207,1.2.↩︎
CIC, Kánon 331.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 2.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23.↩︎
Druhý vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem) 2↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 43,4.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 36.↩︎
Niketos, Explanatio symboli, 10: PL 52, 871B.↩︎
Sv. Tomáš Akvinský, Expositio in symbolum apostolicum, 10.↩︎
Římský katechismus, 1, 10, 24.↩︎
Římský katechismus, 1, 10, 24.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 12.↩︎
Římský katechismus, 1, 10, 27.↩︎
Srov. Lk 16,1-3.↩︎
Srov. 1 Kor 10,24.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 49.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 49.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 49.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 49.↩︎
Umírající sv. Dominik svým bratřím; srov. Jordán Saský, Libellus de principiis Ordinis praedicatorum, 93.↩︎
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, Novissima verba.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 50.↩︎
Sv. Polykarp ze Smyrny, Martyrium Polycarpi, 17.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 50.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 51.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 3.↩︎
Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 30.↩︎
Sv. Augustin, De sancta virginitate, 6: PL 40, 399, cit. na 2. vatikánském koncilu, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 53.↩︎
Pavel VI., projev z 21. listopadu 1964.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 57.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 58.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 69.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 59.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 59; srov. prohlášení dogmatu o nanebevzetí nejsvětější Panny Marie papežem Piem XII. v roce 1950: DS 3903.↩︎
Byzantská liturgie, tropář slavnosti Nanebevzetí (15.srpna).↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 53.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 63.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 61.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 62.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 60.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 62.↩︎
Pavel VI., Apoštolské exhortace Marialis cultus, 56.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 66.↩︎
Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium) 103.↩︎
Srov. Pavel VI., Apoštolské exhortace Marialis cultus, 42.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 69.↩︎
Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 68.↩︎
Pavel VI., Vyznání Božího lidu, 15.↩︎