8.0.1 1. článek
Shrnutí celého evangelia

#

2761 „Modlitba Páně je opravdu shrnutím celého evangelia.“3332 „Když nám Pán předal tuto formuli modlitby, dodal: „Proste a dostanete““ (Lk 11,9). „Každý tedy může podle svých potřeb vysílat k nebi různé modlitby, začínaje ovšem vždycky modlitbou Páně, která zůstává základní modlitbou.“3333

Ve středu Písma
#

2762 Poté, co svatý Augustin ukázal, jak jsou žalmy hlavním potravou křesťanské modlitby a jak se sbíhají v prosbách Otčenáše, dochází k závěru:

„Projděte všechny modlitby, které jsou v Písmu; myslím, že v nich nelze najít něco, co by nebylo obsaženo v modlitbě Páně.“3334

#

2763 Celé Písmo (Zákon, Proroci i Žalmy) se naplnilo v Kristu.3335 Evangelium je touto „radostnou zvěstí“. Jeho první hlásání shrnul svatý Matouš v horském kázání.3336 Modlitba Otčenáš je tedy středem tohoto hlásání. A právě v této souvislosti se vysvětluje každá prosba modlitby, kterou nám Pán zanechal:

„Modlitba Otčenáš je nejdokonalejší ze všech modliteb… V modlitbě Páně nejen prosíme o všechny věci, po kterých můžeme poctivě toužit, nýbrž i v pořadí, v němž máme po nich toužit: takže tato modlitba učí nejen prosit, nýbrž i řídí všechny naše náklonnosti.“3337

#

2764 Horské kázání je nauka života, modlitba Páně je způsob modlitby, ale v obou dává Duch Pána novou tvářnost našim touhám, těmto vnitřním hnutím, která povzbuzují náš život. Ježíš nás svými slovy učí novému životu a vychovává nás, abychom o něj modlitbou prosili. Na upřímnosti naší modlitby bude záviset, jak opravdový bude náš život v něm.

„Modlitba Páně“
#

2765 Tradiční výraz „modlitba Páně“ znamená, že modlitbě „Otče náš“ nás naučil a dal nám ji Pán Ježíš. Tato modlitba, která pochází od Ježíše, je opravdu jedinečná: je „Pána“. Z jedné strany nám totiž jednorozený Syn slovy této modlitby dává slova, která dal Otec jemu:3338 je učitelem naší modlitby. Na druhé straně vtělené Slovo zná ve svém lidském srdci potřeby svých bratří a svých sester a zjevuje nám je: je vzorem naší modlitby.

#

2766 Ježíš nám však nezanechává nějakou formuli k mechanickému opakování.3339 Jako u kterékoliv ústní modlitby učí Duch svatý Boží děti modlit se k Otci prostřednictvím Božího slova. Ježíš nám nedává jen slova naší dětinné modlitby: dává nám zároveň Ducha, skrze něhož se ta slova v nás stávají „duchem a životem“ (Jan 6,63). A co víc: důkazem a možností naší dětinné modlitby je, že Otec „nám poslal do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!““ (Gal 4,6). Protože naše modlitba tlumočí naše touhy Bohu, je to opět „Bůh, který zkoumá srdce“, Otec, který „ví, co Duch žádá, a jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,27). Modlitba k našemu Otci se začleňuje do tajemného poslání Syna a Ducha svatého.

Modlitba Církve
#

2767 Od svého počátku dostává a prožívá Církev tento nedělitelný dar slov Páně a Ducha svatého. Duch svatý dává slovům Páně v srdcích věřících život. První obce se modlí modlitbu Páně „třikrát denně“3340 místo „osmnácti dobrořečení“ užívaných v židovské zbožnosti.

#

2768 Podle apoštolské tradice je modlitba Páně svou podstatou zakořeněna v liturgické modlitbě:

„Pán nás učí společně se modlit za všechny naše bratry. Vždyť neříká Otče „můj“, jenž jsi na nebesích, ale Otče „náš“, aby naše modlitba stoupala z jediného srdce za celé tělo Církve.“3341

Ve všech liturgických tradicích je modlitba Páně podstatnou částí velkých hodinek posvátného officia (Denní modlitby Církve). Její církevní ráz je však zřejmý především ve třech svátostech uvedení do křesťanského života.

#

2769 Při křtu a při biřmování předání [„traditio“] modlitby Páně značí znovuzrození pro božský život. Protože křesťanská modlitba znamená hovořit s Bohem slovem samého Boha, ti, kterým se „dostalo nového života… živým a neproměnným Božím slovem“ (1 Petr 1,23), se naučí vzývat svého Otce jediným slovem, které on vždy vyslyší. Nyní už tak mohou činit, protože pečeť pomazání Ducha svatého je nezničitelně vtisknuta do jejich srdce, na jejich uši, na jejich rty, na jejich život Božích dětí. Proto je většina patristických komentářů k Otčenáši určena katechumenům a nově pokřtěným. Když se Církev modlí modlitbu Páně, je to vždy lid „znovuzrozených“, který se modlí a dosahuje milosrdenství.3342

#

2770 V eucharistické liturgii se modlitba Páně jeví jako modlitba celé Církve. Tam se zjevuje její plný smysl a její účinnost. Umístěna mezi anaforu (eucharistickou modlitbu) a liturgii přijímání, shrnuje na jedné straně shrnuje všechny prosby a přímluvy vyjádřené v průběhu rozvíjející se epikleze, a na druhé straně klepe na dveře hostiny Božího království, kterou svátostné přijímání má předjímat.

#

2771 V Eucharistii modlitba Páně ukazuje také eschatologický ráz svých proseb. Je typickou modlitbou „posledních časů“, časů spásy, které začaly sesláním Ducha svatého a které skončí návratem Pána. Prosby Otčenáše, na rozdíl od proseb Staré smlouvy, mají svůj základ v tajemství spásy, které se již uskutečnilo jednou provždy v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu.

#

2772 Z této neotřesitelné jistoty víry vyvěrá naděje, která mluví z každé ze sedmi proseb. Vyjadřují sténání současné doby, tohoto času trpělivosti a očekávání, v němž „není ještě zřejmé, čím budeme“ (1 Jan 3,2).3343 Eucharistie a Otčenáš jsou zaměřeny k příchodu Pána, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26).

Souhrn
#

2773 Jako odpověď na prosbu svých učedníků („Pane, nauč nás modlit se“: Lk 11,1) jim Ježíš odevzdává základní křesťanskou modlitbu „Otče náš.“

#

2774 „Modlitba Páně je opravdu shrnutím celého evangelia“,3344 „nejdokonalejší z modliteb“.3345 Je středem Písma.

#

2775 Nazývá se „modlitba Páně“, protože pochází od Pána Ježíše, učitele a vzoru naší modlitby.

#

2776 Modlitba Páně je v pravém slova smyslu modlitbou Církve. Je podstatnou částí velkých hodinek posvátného officia (Denní modlitby Církve) a svátostí uvedení do křesťanského života: křtu, biřmování a Eucharistie. Zařazena do eucharistické oběti, ukazuje „eschatologický“ ráz svých proseb, v naději v Pána, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26).

  1. Tertulián, De oratione, 1.↩︎

  2. Tertulián, De oratione, 10.↩︎

  3. Sv. Augustin, Epistulae, 130,12,22: PL 33, 502.↩︎

  4. Srov. Lk 24,44.↩︎

  5. Srov. Mt 5-7.↩︎

  6. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 83,9.↩︎

  7. Srov. Jan 17,7.↩︎

  8. Srov. Mt 6,7; 1 Král 18,26-29.↩︎

  9. Srov. Didaché, 8,3.↩︎

  10. Sv. Jan Zlatoústý, Homilia in Matthaeum, 19,4: PG 57, 278D.↩︎

  11. Srov. 1 Petr 2,1-10.↩︎

  12. Srov. Kol 3,4.↩︎

  13. Tertulián, De oratione, 1.↩︎

  14. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 83,9.↩︎