6.2.2 5. článek
Páté přikázání

„Nezabiješ“ (Ex 20,13).

„Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.“ Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,21-22).

#

2258 „Lidský život je posvátný, protože již od počátku zahrnuje stvořitelskou činnost Boha a stále zůstává ve zvláštním vztahu ke Stvořiteli, svému jedinému cíli. Jen Bůh je Pánem života od jeho počátku až k jeho konci. Nikdo a za žádných okolností si nemůže osobovat právo přímo či nepřímo zničit nevinnou lidskou bytost.“2872

Úcta k lidskému životu
SVĚDECTVÍ BIBLICKÝCH DĚJIN
#

2259 Písmo ve vyprávění o tom, jak Kain zabil Ábela,2873 odhaluje, že již od počátku lidských dějin byl v člověku hněv a žádostivost jako následky prvotního hříchu. Člověk se stal nepřítelem svého bližního. Bůh prohlašuje tuto bratrovraždu za ničemnost: „Cos to učinil? Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra“ (Gn 4,10-11).

#

2260 Smlouva Boha a lidstva je protkána připomínkami na božský dar života a na vražedné násilí člověka:

„A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka… Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím“ (Gn 9,5-6).

Starý zákon vždy považoval krev za posvátné znamení života.2874 Tak je třeba učit v každé době.

#

2261 Písmo upřesňuje zákaz pátého přikázání: „Nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý“ (Ex 23,7). Svévolné zabití nevinného příkře odporuje důstojnosti lidské bytosti, „zlatému pravidlu“ a svatosti Stvořitele. Zákon, který zakazuje tuto vraždu, má všeobecnou platnost: zavazuje všechny a každého, vždy a všude.

#

2262 V horském kázání Pán připomíná přikázání: „Nezabiješ“ (Mt 5,21) a přidává k němu zákaz hněvu, zášti a pomsty. Ba víc: Kristus požaduje od svého učedníka, aby nastavil druhou tvář,2875 aby miloval své nepřátele.2876 On sám se nebránil a Petrovi řekl, aby nechal meč v pochvě.2877

OPRÁVNĚNÁ OBRANA
#

2263 Oprávněná obrana osob a společností netvoří výjimku ze zákazu usmrcení nevinného, jež znamená svévolnou vraždu. „Z osobní obrany mohou vzejít dva důsledky, prvním z nich je uchování vlastního života; zatímco druhým je zabití útočníka… Jen první je chtěné, druhé nikoliv.“2878

#

2264 Láska k sobě je hlavní zásadou mravnosti. Je tedy oprávněné prosazovat respektování svého práva na život. Kdo brání svůj život, není vinen vraždou, i když je donucen zasadit útočníkovi smrtelnou ránu:

„Jestliže někdo při obraně vlastního života užívá většího násilí, než je nezbytné, je jeho čin nedovolený. Jestliže však reaguje na násilí s přiměřenou umírněností, pak je obrana oprávněná… A není nutné pro spásu duše, aby se někdo zřekl oprávněné obrany, aby se vyhnul zabití druhých: protože člověk je povinen se víc starat o svůj život než o život druhých.“2879

#

2265 Oprávněná obrana může být nejen právo, nýbrž i závažná povinnost toho, kdo je odpovědný za život druhých, za obecné blaho rodiny nebo občanského společenství.

#

2266 Zachovat obecné blaho společnosti vyžaduje, aby byl útočník zneškodněn. Z tohoto důvodu tradiční učení Církve uznalo, že je odůvodněné právo a povinnost právoplatné veřejné moci ukládat tresty přiměřené závažnosti zločinu, aniž by vylučovala, v případech krajní závažnosti, trest smrti. Z podobných důvodů mají držitelé veřejné moci právo použít zbraní k odvrácení útočníka od občanského společenství svěřeného jejich odpovědnosti.

Prvním cílem trestu je napravit nepořádek způsobený vinou. Když jej viník dobrovolně přijme, může mít smírnou hodnotu. Kromě toho je cílem trestu obrana veřejného pořádku a bezpečnost osob. Konečně má trest léčebnou hodnotu: podle možností má přispívat k nápravě viníka.2880

#

2267 Dostačují-li nekrvavé prostředky k obraně lidských životů před útočníkem a k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti osob, veřejná moc se omezí na tyto prostředky, protože lépe odpovídají konkrétním podmínkám obecného blaha a více se shodují s důstojností lidské osoby.

VRAŽDA
#

2268 Páté přikázání zakazuje jako těžce hříšné přímé a úmyslné zabití. Vrah a ti, kteří úmyslně spolupracují na zabití, páchají hřích, který volá k nebi o pomstu.2881 Usmrcení nemluvněte,2882 bratrovražda, otcovražda a zabití manžela (manželky) jsou obzvláště těžké zločiny, protože porušují přirozené svazky. Eugenické důvody nebo veřejná hygiena nemohou ospravedlnit žádné zabití, i kdyby to bylo nařízeno veřejnými orgány.

#

2269 Páté přikázání zakazuje dělat něco se záměrem nepřímo vyvolat smrt nějaké osoby. Mravní zákon zapovídá jak vystavovat někoho smrtelnému nebezpečí bez závažného důvodu, tak odmítnout pomoc nějaké ohrožené osobě. Trpí-li lidská společnost hladomory, aniž by byla snaha jim zabránit, je to pohoršující nespravedlnost a těžká vina. Ti, kdo při obchodování používají lichvářských a vykořisťovatelských metod, které vyvolávají hlad a smrt jejich bratří, nepřímo páchají vraždu, za kterou jsou odpovědni.2883 Za nechtěnou vraždu není člověk mravně odpovědný. Avšak není omluven za těžkou vinu, jestliže bez závažných důvodů jednal tak, že způsobil smrt, i když neměl v úmyslu ji přivodit.

POTRAT
#

2270 Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn již od okamžiku početí. Již od první chvíle její existence mají být lidské bytosti přiznána práva osoby, mezi nimiž je nezcizitelné právo každé nevinné bytosti na život.2884

„Dříve než jsem tě vytvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského lůna, posvětil jsem tě“ (Jer 1,5).2885

„Má podstata ti nezůstala utajena, když jsem byl tvořen v skrytu, spřádán v hlubinách země“ (Ž 139,15).

#

2271 Již v prvním století Církev prohlásila, že každý záměrný potrat je mravní špatnost. Toto učení se nezměnilo. Zůstává neměnné. Přímý potrat, ať už chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje mravnímu zákonu:

„Nezabiješ zárodek potratem a nenecháš uhynout novorozeně.“2886

„Bůh, pán nad životem, svěřil totiž lidem vynikající úkol: udržovat život; tento úkol však mají plnit způsobem hodným člověka. Život se má tedy s největší péčí chránit už od samého početí; potrat a usmrcení nemluvněte jsou hanebné zločiny.“2887

#

2272 Formální spolupráce při potratu je těžký hřích. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyobcováním). „Kdo provedl a nechal si provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného“,2888 takže exkomunikace ho „postihuje již spácháním zločinu“2889 a za podmínek, které stanoví právo.2890 Církev tím nemíní zužovat pole milosrdenství. Zdůrazňuje závažnost spáchaného zločinu, nenapravitelnou škodu způsobenou nevinně zabité oběti, jeho rodičům a celé společnosti.

#

2273 Nezcizitelné právo každého nevinného lidského jedince na život je *konstitutivním prvkem občanské společnosti a jejího zákonodárství:

„Nezcizitelná práva osoby musí být uznávána a respektována občanskou společností a politickou mocí; tato lidská práva nezávisí na jednotlivcích, ani na rodičích, a nejsou ani nějakou koncesí společnosti a státu: patří k lidské přirozenosti a jsou vlastní každé osobě kvůli stvořitelskému činu, z něhož vyvozuje svůj původ. Mezi těmito základními právy je třeba uvést… právo na život a fyzickou neporušenost každé lidské bytosti od jejího početí do smrti.“2891

„Ve chvíli, kdy nějaký pozitivní zákon zbavuje nějakou skupinu lidských bytostí ochrany, kterou jim má občanské zákonodárství poskytnout, popírá stát rovnost všech před zákonem. Když stát nedává svou sílu do služby práv každého občana, a zvláště toho, kdo je slabší, jsou ohrožovány samy základy právního státu… Jako důsledek respektování a ochrany, které jsou poskytovány ještě nenarozenému od chvíle jeho početí, zákon má předvídat přiměřené trestní postihy za každé vědomé porušení práv nenarozeného.“2892

#

2274 Protože s embryem (zárodkem) se musí od samého početí zacházet jako s osobou, musí být hájeno ve své integritě (celistvosti), opatrováno, léčeno a pokud možno uzdraveno, tak jako každá jiná lidská bytost.

Prenatální diagnostika (rozpoznání nemoci před porodem) je mravně dovolená, „ respektujeli život a integritu zárodku a lidského plodu a je-li zaměřena na jeho ochranu nebo na jeho individuální uzdravení… Těžce však odporuje mravnímu zákonu, počítá-li, v závislosti na nálezu, s možností vyvolat potrat: diagnóza se nikdy nesmí rovnat rozsudku smrti“.2893

#

2275 „Zákroky na lidském embryu se mají považovat za dovolené pod podmínkou, že respektují život a integritu embrya, nepřinášejí pro ně neúměrná rizika, nýbrž jsou zaměřeny na jeho uzdravení, na zlepšení jeho zdravotního stavu nebo na jeho individuální přežití.“2894

„Je nemorální získávat lidská embrya určená k použití jako pohotový biologický materiál.“2895

„Některé pokusy zasahovat do chromozómového nebo genetického vlastnictví nejsou léčebné, ale směřují k produkci lidských bytostí vybraných podle pohlaví nebo jiných předem stanovených vlastností [nebo k výrobě lidských tkání a orgánů]. Tyto manipulace [klonování] odporují osobní důstojnosti lidské bytosti, její integritě a její jedinečné a neopakovatelné identitě.“2896

EUTANÁZIE
#

2276 Tělesně postižení a oslabení vyžadují zvláštní respekt. Nemocné nebo jakkoliv postižené osoby mají být podporovány tak, aby mohly vést, nakolik je to možné, normální život.

#

2277 Přímá eutanázie spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti, ať už jsou důvody a prostředky jakékoliv. Je mravně nepřijatelná.

Stejně tak nějaký zákrok nebo opomenutí, které samo od sebe nebo záměrně přivodí smrt, aby se ukončila bolest, je zabitím těžce odporujícím důstojnosti lidské osoby a úcty k živému Bohu, jejímu Stvořiteli. Mylný úsudek, do něhož člověk může v dobré vůli upadnout, nemění povahu tohoto vražedného činu, který je nutno vždy odsoudit a vyloučit.

#

2278 Přerušení nákladných, nebezpečných, mimořádných nebo neúměrných lékařských procedur vzhledem k očekávaným výsledkům může být oprávněné. V takovém případě je to odmítnutí léčby „za každou cenu“. Nechce se tím přivodit smrt: uzná se, že jí nelze zabránit. Rozhodnutí musí udělat pacient, jestliže je k tomu ještě způsobilý a schopný, nebo ti, kteří na to mají podle zákona právo, respektujíce vždy rozumnou vůli a oprávněné zájmy pacienta.

#

2279 I když se má za to, že se už blíží smrt, nelze oprávněně přerušit léčebné procedury, které se obvykle nemocné osobě poskytují. Užívání utišujících prostředků ke zmírnění bolesti umírajícího, i s rizikem, že se ukrátí jeho dny, může odpovídat lidské důstojnosti, není-li smrt chtěna ani jako cíl, ani jako prostředek, nýbrž jen předvídána a připouštěna jako nevyhnutná. Mírnící léčebné zákroky patří k výsostným projevům nezištné lásky. Z tohoto důvodu je třeba k nim vybízet.

SEBEVRAŽDA
#

2280 Každý je odpovědný za svůj život před Bohem, který mu jej dal. On také zůstává jeho svrchovaným pánem. Život máme přijímat s vděčností a ochraňovat jej k jeho cti a ke spáse svých duší. Jsme správci, a ne vlastníky života, který nám Bůh svěřil. Nedisponujeme jím.

#

2281 Sebevražda se příčí přirozenému lidskému sklonu zachovat si svůj život a udržet jej i nadále. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože nespravedlivě láme svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž mám závazky. Sebevražda je proti lásce k živému Bohu.

#

2282 Je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je i těžkým pohoršením. Úmyslná spolupráce na sebevraždě se příčí mravnímu zákonu. Těžké psychické poruchy, úzkost nebo nadměrný strach ze zkoušky, z utrpení nebo z mučení mohou odpovědnost sebevraha zmenšit.

#

2283 Nad věčnou spásou osob, které se usmrtily, se nemá zoufat. Bůh jim může dát příležitost pro spasitelnou lítost cestami, které zná jen on sám. Za osoby, které si sáhly na život, se Církev modlí.

Respektování důstojnosti osob
ÚCTA K DUŠI DRUHÉHO: POHORŠENÍ
#

2284 Pohoršení je postoj nebo chování, které přivádí druhé k páchání zla. Kdo pohoršuje, stává se pokušitelem svého bližního. Působí škodu ctnosti a počestnosti; může strhnout svého bratra do duchovní smrti. Pohoršení je těžkým hříchem, jestliže ten, kdo je svým jednáním nebo opomenutím vyvolává, vědomě uvádí druhé do těžkého hříchu.

#

2285 Pohoršení nabývá zvláštní závažnosti pro postavení těch, kteří je dávají, nebo pro slabost těch, kteří jsou mu vystaveni. Našemu Pánu to dalo podnět k tomuto zlořečení: „Kdo však jedno (dítě) z těchto nepatrných, které ve mě věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře“ (Mt 18,6).2897 Pohoršení je těžké když ti, kdo je dávají, mají podle přirozenosti nebo ze své funkce učit a vychovávat druhé. Ježíš to vytýká zákoníkům a farizeům: přirovnává je k dravým vlkům v beránčím rouchu.2898

#

2286 Pohoršení může být vyvoláno zákonem nebo institucemi, módou nebo veřejným míněním.

Vinni pohoršením se pak stávají ti, kteří zavádějí zákony nebo společenské struktury, které vedou k úpadku mravů a zkáze náboženského života nebo ke „společenským poměrům, které přímo či nepřímo ztěžují a prakticky znemožňují křesťanské jednání ve shodě s přikázáními“.2899 Podobně je tomu u podnikatelů, kteří vydávají předpisy, jež navádějí k podvodu, u učitelů, kteří „dráždí své žáky ke vzdoru“,2900 nebo u těch, kteří tím, že manipulují veřejné mínění, odvracejí od mravních hodnot.

#

2287 Kdo užívá moci, kterou má k dispozici, takovým způsobem, že nutí jednat špatně, je vinen pohoršením a je odpovědný za zlo, které přímo nebo nepřímo podporoval. „Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí!“ (Lk 17,1).

RESPEKTOVÁNÍ ZDRAVÍ
#

2288 Život a tělesné zdraví jsou cenné dary od Boha. Máme o ně rozumně pečovat a brát přitom v úvahu potřeby druhých a obecné blaho.

Péče o zdraví občanů vyžaduje pomoc společnosti, aby se vytvořily existenční podmínky, jež by umožnily lidem růst a dosáhnout zralosti: pokrm a oděv, obydlí, zdravotní péče, základní vzdělání, práce a sociální zajištění.

#

2289 Morálka sice připomíná úctu k tělesnému životu, nedělá z něj však absolutní hodnotu. Staví se proti novopohanskému pojetí, které se snaží podporovat kult těla, obětovat mu vše, zbožňovat tělesnou dokonalost a sportovní úspěch. Jednostranným výběrem silných může toto pojetí vést k převrácenosti mezilidských vztahů.

#

2290 Ctnost mírnosti má člověka k tomu, aby se vyhnul jakékoliv přemíře v jídle, požívání alkoholu, kouření, užívání léků. Ti, kdo ve stavu opilosti nebo pro bezuzdnou zálibu v rychlosti ohrožují na silnicích, na moři nebo při létání bezpečnost druhých i svoji, nesou za to těžkou vinu.

#

2291 Užívání drog působí těžké škody na zdraví a lidském životě. Ponecháme-li stranou přísně léčebné použití, je to těžký přestupek. Pokoutní výroba drog a obchod s nimi je pohoršující činnost; je to přímá spolupráce, protože podněcuje k počínání, které těžce odporuje mravnímu zákonu.

ÚCTA K OSOBĚ A VĚDECKÉ BÁDÁNÍ
#

2292 Vědecké, lékařské nebo psychologické pokusy s osobami nebo s lidskými skupinami mohou přispívat k uzdravení nemocných a k rozvoji veřejného zdravotnictví.

#

2293 Základní vědecké bádání, jakož i aplikované bádání, představuje významný projev nadvlády člověka nad stvořením. Věda a technika jsou cennými zdroji, jsou-li dávány do služby člověka a podporují-li jeho všestranný rozvoj ku prospěchu všech; nemohou však samy stanovit smysl existence a lidského pokroku. Věda a technika jsou zaměřeny na člověka, z něhož vyvozují svůj původ i rozvoj; určení svého cíle a vědomí svých mezí nacházejí tedy v osobě a v jejích mravních hodnotách.

#

2294 Je klamné požadovat pro vědecké bádání a jeho uplatňování mravní nestrannost. Na druhé s traně nemohou být orientační měřítka odvozena ani z prosté technické účinnosti, ani z užitečnosti, kterou může mít pro jedny na úkor druhých, ani, což je ještě horší, z převládajících ideologií. Věda a technika vyžadují, pro vlastní vnitřní význam, bezpodmínečné respektování základních měřítek mravnosti; musí být ve službě lidské osoby, jejích nezcizitelných práv, jejího ryzího a celkového dobra, ve shodě s plánem a vůlí Boha.

#

2295 Bádání nebo pokusy na lidské bytosti nemohou opravňovat k zákrokům, které jsou samy o sobě proti důstojnosti osob a mravnímu zákonu. Případný souhlas jednotlivců takové zákroky neospravedlňuje. Pokusy na lidské bytosti nejsou mravně oprávněné, je-li jimi vystavena nepřiměřeným či odvratitelným nebezpečím pro život nebo pro tělesnou a duševní integritu (celistvost). Pokusy na lidských bytostech nejsou v souladu s důstojností osoby, tím spíše, jsou-li prováděny bez jasného souhlasu dotyčné osoby nebo jejích blízkých, kteří jsou k tomu oprávněni.

#

2296 Transplantace orgánů není mravně přijatelná, jestliže dárce nebo jeho blízké, k tomu oprávněné osoby, nedali jasný souhlas. Transplantace orgánů je ve shodě s mravním zákonem a může být záslužná, jestliže tělesné a duševní škody a nebezpečí, jimž se vystavuje dárce, jsou přiměřené dobru, o které se usiluje u příjemce. Je mravně nepřípustné způsobit přímo zmrzačení nebo smrt lidské bytosti, aby se tím třeba jen oddálilo úmrtí jiných osob.

RESPEKT K TĚLESNÉ INTEGRITĚ
#

2297 Únosy a braní rukojmí působí hrůzovládu a hrozbami se přitom vykonává nepřípustný nátlak na oběti. Jsou to činy mravně nedovolené. Terorismus, který vyhrožuje, zraňuje a zabíjí bez rozlišování, je těžce proviněním proti spravedlnosti a lásce. Mučení, které používá tělesného nebo mravního násilí, aby se vynutilo přiznání, aby se potrestali viníci, aby se zastrašili odpůrci a aby se ukojila zášť, odporuje úctě k lidské osobě a lidské důstojnosti. Kromě případů z přísně terapeutických důvodů jsou proti mravnímu zákonu přímo zamýšlené amputace, mrzačení nebo sterilizace nevinných osob.2901

#

2298 V minulých dobách se právoplatné veřejné orgány běžně uchylovaly ke krutým zákrokům, aby udržely pořádek a zákon, často aniž by proti tomu církevní pastýři protestovali; ti sami ve svých vlastních soudech používali předpisů římského práva o mučení. Vedle takových politováníhodných faktů však Církev vždy učila povinnosti milosti a milosrdenství; zakázala klerikům prolévat krev. V nedávné době se stalo zřejmé, že takové kruté zákroky nebyly ani nutné pro veřejný pořádek, ani ve shodě se zákonnými právy lidské osoby. Naopak vedou k horším degradacím. Je nutno zasazovat se za jejich zrušení. Je třeba se modlit za oběti i za jejich mučitele.

ÚCTA K MRTVÝM
#

2299 Umírajícím se má prokazovat pozornost a péče, aby se jim pomáhalo prožívat jejich poslední chvíle důstojně a pokojně. Mají být podporováni modlitbou svých příbuzných. Ti pak ať se postarají, aby nemocní přijali ve vhodnou dobu svátosti, které připravují na setkání s živým Bohem.

#

2300 S těly zesnulých se má zacházet s úctou a láskou ve víře a v naději na vzkříšení. Pohřbívání mrtvých je jeden ze skutků tělesného milosrdenství;2902 vzdává čest Božím dětem, chrámům Ducha svatého.

#

2301 Pitva mrtvých může být mravně přípustná kvůli soudnímu řízení nebo kvůli vědeckému bádání. Nezištné darování orgánů po smrti je oprávněné a může být záslužné.

Církev dovoluje kremaci, jestliže taková volba nezpochybňuje víru ve vzkříšení z mrtvých.2903

Obrana míru
MÍR
#

2302 Když náš Pán připomíná přikázání „Nezabiješ“ (Mt 5,21), požaduje pokoj srdce a pranýřuje nemravnost vražedného hněvu a zášti.

Hněv je touha po pomstě. „Toužit po pomstě za zlo toho, kterého je třeba potrestat, je nedovolené“; je však chvályhodné uložit odčinění, „aby se napravily neřesti a uchovala se spravedlnost“.2904 Jestliže jde hněv až tak daleko, že člověk chce s plným vědomím zabít bližního nebo ho vážně zranit, těžce to odporuje lásce; je to smrtelný hřích. Pán říká: „Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,22).

#

2303 Dobrovolná nenávist odporuje lásce. Nenávist k bližnímu je hříchem, když pro něho člověk uváženě chce zlo. Zášť k bližnímu je těžkým hříchem, když někdo vědomě chce, aby bližní měl velkou škodu. „Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce…“ (Mt 5,44-45).

#

2304 Úcta k lidskému životu a jeho rozvoj vyžadují mír. Mír, to není pouhý neválečný stav a nemůže se omezit jen na zabezpečení rovnováhy mezi nepřátelskými silami. Míru na zemi nelze dosáhnout bez ochrany majetku osob, svobodné komunikace mezi lidskými bytostmi, respektování důstojnosti osoby a národů a trvalého pěstování bratrství. Je to „klid řádu“.2905 Je plodem spravedlnosti2906 a důsledkem lásky.2907

#

2305 Pozemský mír je obrazem a plodem míru Krista, mesiášského „knížete pokoje“ (Iz 9,5). Kristus svou krví na kříži „zrušil příčinu nepřátelství na svém těle“ (Ef 2,14).2908 Smířil lidi s Bohem a učinil ze své Církve znamení jednoty lidského pokolení a jeho spojení s Bohem. „On je náš pokoj“ (Ef 2,14) a prohlašuje „tvůrce pokoje za blahoslavené“ (Mt 5,9).

#

2306 Ti, kteří se na obranu lidských práv zříkají násilných a krvavých akcí a sahají k obranným prostředkům, které jsou dosažitelné i těm nejslabším, vydávají svědectví o lásce, pokud přitom nejsou porušována práva a povinnosti jiných lidí a společností. Právem se potvrzuje závažnost tělesných a mravních rizik, sahá-li se k násilí přinášejícímu zkázu a mrtvé.2909

VYVAROVAT SE VÁLKY
#

2307 Páté přikázání zakazuje svévolné zničení lidského života. Kvůli zlu a nespravedlnostem, které vyvolává každá válka, Církev naléhavě všechny vybízí, aby se modlili a zasazovali o to, aby nás Boží dobrota uchránila odvěké pohromy válek.2910

#

2308 Všichni občané a všichni vládní představitelé mají povinnost zasazovat se o to, aby nedošlo k válkám.

„Dokud bude hrozit nebezpečí války a nebude existovat příslušná mezinárodní autorita vybavená dostatečnými mocenskými prostředky, dotud se nebude moci upřít vládám právo na spravedlivou obranu.“2911

#

2309 Přísně se musí zvážit striktní podmínky, které ospravedlňují oprávněnou obranu vojenskou mocí. Takové rozhodnutí je pro svou závažnost podrobeno přísným podmínkám mravní oprávněnosti. Je třeba:

  • aby škoda způsobená národu nebo společenství národů útočníkem byla trvalá, těžká a jistá;
  • aby se všechny jiné prostředky, jak tomu zabránit, ukázaly neproveditelné nebo neúčinné;
  • aby byly odůvodněné vyhlídky na úspěch;
  • aby použití zbraní nevyvolalo mnohem těžší zla a zmatky než zlo, které je třeba odstranit. Při hodnocení této podmínky je třeba pečlivě zvážit sílu moderních ničivých prostředků.

Toto jsou tradiční prvky vypočítávané v nauce o tzv. „spravedlivé válce“.

Hodnocení takových podmínek mravní oprávněnosti přísluší prozíravému úsudku těch, kteří mají odpovědnost za obecné blaho.

#

2310 Veřejná moc má v tomto případě právo a povinnost uložit občanům povinnosti nutné k národní obraně.

Ti, kteří slouží vlasti ve vojsku, ať se považují za služebníky bezpečnosti a svobody národů. Když tento úkol správně plní, opravdu přispívají k obecnému blahu národa a k upevnění míru.2912

#

2311 Veřejná moc se má vhodně postarat o případy těch, kteří z důvodu svědomí odmítají používat zbraní; ti mají nicméně poskytnout lidskému společenství služby nějakým jiným způsobem.2913

#

2312 Církev i lidský rozum prohlašují, že během ozbrojených konfliktů stále platí mravní zákon. „A když už naneštěstí válka vypukne, neznamená to, že již je tím válčícím stranám všechno dovoleno.“2914

#

2313 Je třeba lidsky zacházet s nebojujícími, se zraněnými vojáky a se zajatci a respektovat je.

Akce vědomě odporující mezinárodnímu právu a jeho všeobecným zásadám, stejně jako nařízení, která je ukládají, jsou zločiny. Slepá poslušnost není dostatečnou omluvou těch, kteří se jim podřizují. Vyhlazení nějakého obyvatelstva, národa nebo národnostní menšiny musí tak být odsouzeno jako smrtelný hřích. Člověk je mravně povinen odporovat rozkazům, které nařizují genocidu.

#

2314 „Každá válečná akce, směřující bezohledně k zničení celých měst nebo rozsáhlých území i s jejich obyvateli, je zločin proti Bohu i proti člověku, který je třeba s rozhodností a bez váhání odsoudit.“2915 Rizikem moderní války je poskytování příležitosti držitelům vědeckých a zvláště atomových, biologických a chemických zbraní ke spáchání takových zločinů.

#

2315 Hromadění zbraní se mnohým jeví jako paradoxní způsob, jak odradit případné protivníky od války. Vidí v nich nejúčinnější prostředky k zabezpečení míru mezi národy. Proti takovému zastrašovacímu prostředku je třeba vznést přísné mravní výhrady. Závody ve zbrojení nezabezpečují mír. Příčiny války vůbec neodstraní, naopak hrozí, že je zhorší. Nesmírné výdaje na přípravu stále nových zbraní zabraňují přispět na pomoc obyvatelstvu trpícímu nouzí;2916 jsou překážkou rozvoje národů. Horečné zbrojení rozmnožuje příčiny konfliktů a zvyšuje nebezpečí, že se budou rozšiřovat.

#

2316 Výroba a obchod se zbraněmi se dotýkají obecného blaha národů a mezinárodního společenství. Veřejné orgány mají tedy právo a povinnost omezit je jasnými předpisy. Sledování krátkodobých osobních nebo kolektivních zájmů nemůže ospravedlnit iniciativy, které by rozdmýchávaly násilí a konflikty mezi národy a ohrožovaly mezinárodní právní řád.

#

2317 Nespravedlnosti, přehnané nerovnosti hospodářského nebo sociálního rázu, závist, nedůvěra a pýcha, které zhoubně řádí mezi lidmi i národy, neustále ohrožují mír a vyvolávají války. Všechno, co se koná k odstranění těchto nepořádků, přispívá k budování míru a k zažehnání války:

„Protože jsou lidé hříšní, hrozí jim nebezpečí války a bude hrozit až do Kristova příchodu; ale pokud jsou spojeni v lásce a přemáhají hřích, přemáhají i násilí, dokud se nesplní slovo: „Skují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit““ (Iz 2,4).2917

Souhrn
#

2318 V rukou Božích „je všechno živé; duch každého smrtelníka“ (Job 12,10).

#

2319 Každý lidský život, od chvíle početí až do smrti, je posvátný, protože živý a svatý Bůh chtěl lidskou osobu pro ni samu, aby byla k jeho obrazu a podobě.

#

2320 Zabití lidské bytosti těžce odporuje důstojnosti osoby a svatosti Stvořitele.

#

2321 Zákaz zabít člověka neruší právo zneškodnit nespravedlivého útočníka. Oprávněná obrana je závažnou povinností toho, kdo má odpovědnost za život druhého nebo za obecné blaho.

#

2322 Dítě má právo na život již od svého početí. Přímý potrat, to je chtěný jako cíl nebo jako prostředek, je „hanebnost“2918 těžce odporující mravnímu zákonu. Církev trestá tento zločin proti lidskému životu kanonickým trestem exkomunikace (vyobcování).

#

2323 Zárodek musí být chráněn v celé své integritě, opatrován, léčen a pokud možno uzdraven jako každá jiná lidská bytost, protože se s ním musí od samého početí zacházet jako s osobou.

#

2324 Dobrovolná eutanázie je vražda, ať jsou její způsoby a důvody jakékoliv. Těžce odporuje důstojnosti lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu Stvořiteli.

#

2325 Sebevražda těžce odporuje spravedlnosti, naději a lásce. Páté přikázání ji zakazuje.

#

2326 Pohoršení je těžkým proviněním, když ten, kdo je vyvolává svým jednáním nebo opomenutím, vědomě uvádí jiné do hříchu.

#

2327 Je třeba učinit všechno, co je rozumně možné, aby nedocházelo k válce, a to kvůli zlu a nespravedlnostem, která působí. Církev se modlí: „Od hladu, moru a války vysvoboď nás, Pane.“

#

2328 Církev i lidský rozum prohlašují, že během ozbrojených konfliktů stále platí mravní zákon. Akce vědomě odporující mezinárodnímu právu a jeho všeobecným zásadám jsou zločinem.

#

2329 „Závody ve zbrojení jsou nejtěžší rána lidstva a neúnosně poškozují chudé.“2919

#

2330 „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9).

  1. Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, intr. 5: AAS 80 (1988), 70-102.↩︎

  2. Srov. Gn 4,8-12.↩︎

  3. Srov. Lv 17,14.↩︎

  4. Srov. Mt 5,22-39.↩︎

  5. Srov. Mt 5,44.↩︎

  6. Srov. Mt 26,52.↩︎

  7. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 64,7.↩︎

  8. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 64,7.↩︎

  9. Srov. Lk 23,40-43.↩︎

  10. Srov. Gn 4,10.↩︎

  11. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 51.↩︎

  12. Srov. Am 8,4-10.↩︎

  13. Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, I,1.↩︎

  14. Srov. Job 10,8-12; Ž 22,10-11.↩︎

  15. Didaché, 2; srov. List Barnabášův, 19,5; List Diognetovi, 5,5; Tertulián, Apologeticus, 9.↩︎

  16. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 51.↩︎

  17. CIC, Kánon 1398.↩︎

  18. CIC, Kánon 1314.↩︎

  19. Srov. CIC, Kánon 1323-1324.↩︎

  20. Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, III.↩︎

  21. Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, III.↩︎

  22. Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, I, 2.↩︎

  23. Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, I, 3.↩︎

  24. Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, I, 5.↩︎

  25. Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, I, 6.↩︎

  26. Srov. 1 Kor 8,10-13.↩︎

  27. Srov. Mt 7,15.↩︎

  28. Pius XII., projev 1. června 1941.↩︎

  29. Srov. Ef 6,4; Kol 3,21.↩︎

  30. Srov. Pius XI., encyklika Casti connubii: DS 3722.↩︎

  31. Srov. Tob 1,16-18.↩︎

  32. Srov. CIC, Kánon 1176,3.↩︎

  33. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II, 158, 1, ad 3.↩︎

  34. Sv. Augustin, De civitate Dei, 19,13.↩︎

  35. Srov. Iz 32,17.↩︎

  36. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 78.↩︎

  37. Srov. Kol 1,20-22.↩︎

  38. Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 78.↩︎

  39. Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 81.↩︎

  40. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 79.↩︎

  41. Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 79.↩︎

  42. Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 79.↩︎

  43. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 79.↩︎

  44. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 80.↩︎

  45. Srov. Pavel VI., encyklika Populorum progressio, 53.↩︎

  46. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 78.↩︎

  47. Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 27.↩︎

  48. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 81.↩︎