7.2.6 2. článek
Boj o modlitbu
2725 Modlitba je darem milosti a rozhodná odpověď z naší strany. Vždy předpokládá úsilí. Velcí mužové modlitby Starého zákona před Kristem, stejně jako Matka Boží a s ní světci, nás učí, že modlitba je boj. Proti komu? Proti nám samým, proti prohnanosti pokušitele, který dělá vše, aby člověka od modlitby, od spojení s Bohem, odvrátil. Člověk se modlí jak žije, protože žije, jak se modlí. Jestliže nechce denně jednat podle Kristova Ducha, nemůže se ani denně modlit v jeho jménu. „Duchovní boj“ křesťanova nového života je neoddělitelný od boje o modlitbu.
Námitky proti modlitbě
2726 V boji o modlitbu musíme čelit, v sobě i kolem sebe, mylnému pojetí modlitby. Někteří v ní vidí psychologický proces, jiní úsilí o soustředění, aby se dosáhlo prázdnoty v mysli. Leckdo ji omezuje na obřadní zvyky nebo slova. V podvědomí mnoha křesťanů je modlitba činností neslučitelnou se vším, co mají na práci: nemají na ni čas. Ti, kteří hledají Boha prostřednictvím modlitby, rychle malomyslní, protože nevědí, že modlitba pochází také od Ducha svatého, a ne pouze od nich.
2727 Musíme také čelit některým způsobům myšlení „tohoto světa“; nejsme-li bdělí, zjednají si k nám přístup názory, jako např.: pravda je prý jen to, co se dá ověřit rozumem a vědou (modlit se je však tajemství, které překračuje naše vědomí i podvědomí); hodnotu má jen výroba a výkonnost (modlitba je neproduktivní, a tedy neužitečná); smyslnost a pohodlí jako měřítka pravdy, dobra a krásy (modlitba naopak jako „láska ke Kráse“ [filokalia] je zaujata slávou živého a pravého Boha); jako reakce na horečnou činnost je modlitba představována jako útěk před světem (křesťanská modlitba však není odchodem z dějin ani rozchodem se životem).
2728 Konečně náš boj musí čelit tomu, co zakoušíme jako své neúspěchy v modlitbě: malomyslnost nad naší vyprahlostí; smutek nad tím, že nedáváme Pánu všechno, protože máme „mnoho majetku“,3297 zklamání z toho, že jsme nebyli vyslyšeni podle své vůle, naše zraněná pýcha, která se vzpírá připustit, že jsme nehodní hříšníci; přecitlivělost, že nejsme hodni se modlit atd. Závěr je vždycky stejný: Proč se modlit? Abychom překonali tyto překážky, je nutno bojovat o pokoru, důvěru a vytrvalost.
Pokorná bdělost srdce
TVÁŘÍ V TVÁŘ PŘEKÁŽKÁM V MODLITBĚ
2729 Obvyklou obtíží naší modlitby je roztržitost. Při ústní modlitbě se může vztahovat na slova a na jejic h smysl; může se však, mnohem hlouběji, týkat Boha, k němuž se modlíme v ústní modlitbě (liturgické nebo osobní), v rozjímání a vnitřní modlitbě. Honit se za roztržitostmi, to by pak znamenalo padnout do jejich pasti, zatímco se stačí vrátit do svého srdce: roztržitost nám odhaluje to, na čem lpíme, a toto pokorné uvědomění před Pánem musí vyburcovat naši přednostní lásku k němu tím, že mu rozhodně nabídneme své srdce, aby je očistil. Tu je vlastní bojiště: ve volbě Pána, kterému chci sloužit.3298
2730 V kladném smyslu záleží boj proti našemu vlastnickému a tyranskému „já“ v bdělosti, střízlivosti srdce. Když Ježíš zdůrazňuje bdělost, vždy se vztahuje k němu, k jeho příchodu v poslední den a ke každému přítomnému dni. Ženich přichází o půlnoci; světlo, které nesmí zhasnout, je světlo víry: „Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá: Hospodine, hledám tvou tvář“ (Ž 27,8).
2731 Jinou obtíží, zvláště u těch, kteří se chtějí upřímně modlit, je vyprahlost. Je součástí vnitřní modlitby, když se srdce cítí jakoby odloučeno od Boha a bez záliby v duchovních myšlenkách, vzpomínkách a citech. Jsou to chvíle čisté víry, která zůstává s Ježíšem ve smrtelné úzkosti a v hrobě. „Jestliže pšeničné zrno… odumře, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24). Je-li vyprahlost zaviněna tím, že víra nemá kořen, protože slovo padlo na skálu, a víra tudíž nemohla zapustit kořeny, je třeba bojovat o obrácení.3299
TVÁŘÍ V TVÁŘ POKUŠENÍM V MODLITBĚ
2732 Nejčastější a také nejskrytější pokušení je náš nedostatek víry. Neprojevuje se nějakou otevřenou nevěrou, ale spíše tím, že dáváme v praxi přednost nějaké jiné činnosti. Sotva se začneme modlit, napadne nás tisíc prací a starostí, které se zdají naléhavé a vnucují se jako přednostní. Je to opět chvíle pravdy, v níž se ukazuje, čemu dává srdce přednost. Někdy se uchylujeme k Pánu jako k poslednímu útočišti: ale věříme tomu opravdu? Někdy si bereme Pána za spojence, ale v srdci je ještě domýšlivost. Náš nedostatek víry nám v každém případě dává najevo, že ještě nemáme pokorné srdce: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5).
2733 Jiné pokušení, jemuž otevírá dveře domýšlivost, je omrzelost. Tímto termínem otcové duchovního života míní jeden druh skleslosti, zaviněné ochabnutím v askezi, snížením bdělosti, a tím nedostatečným střežením srdce. „Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé“ (Mt 26,41). Z čím větší výšky člověk spadne, tím víc se pohmoždí. Opakem domýšlivosti je bolestná malomyslnost. Kdo je pokorný, nediví své ubohosti: vede ho k větší důvěře, pevnosti ve vytrvalosti.
Dětinná důvěra
2734 Dětinná důvěra prochází zkouškou a osvědčuje se v utrpení.3300 Hlavní obtíž se týká prosebné modlitby za sebe nebo přímluvy za druhé. Někteří se dokonce přestanou modlit, protože si myslí, že jejich prosba nebyla vyslyšena. Tu se kladou dvě otázky: Proč si myslíme, že naše modlitba nebyla vyslyšena? Jak je naše modlitba vyslyšena, jak je „účinná“?
PROČ SI STĚŽOVAT, ŽE JSME NEBYLI VYSLYŠENI?
2735 Jedno zjištění by nás především mělo překvapit. Když chválíme Boha nebo když mu všeobecně vzdáváme díky za jeho dobrodiní, vůbec se nestaráme, zda je mu naše modlitba milá. Výsledek své prosby ale naopak vyžadujeme vidět. Jaký obraz Boha tedy je pohnutkou k naší modlitbě? Je to užitečný prostředek, nebo je to Otec našeho Pána, Ježíše Krista?
2736 Jsme přesvědčeni, že „ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26)? Prosíme Boha o „vhodná dobra“? Náš Otec ví, co potřebujeme, dřív než ho o to prosíme,3301 ale čeká na naši prosbu, protože důstojnost jeho dětí je v jejich svobodě. Je tedy třeba modlit se v jeho Duchu svobody, abychom mohli opravdu poznat jeho přání.3302
2737 „Žádáte, ale nemáte; … prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše“ (Jak 4,2-3).3303 Prosíme-li se srdcem rozděleným, nevěrným,3304 Bůh nás nemůže vyslyšet, protože chce naše dobro, náš život. „Myslíte, že nadarmo stojí v Písmu: Duch, který v nás přebývá, má nás až k žárlivosti rád?“ (Jak 4,5). Náš Bůh je na nás „žárlivý“, a to je znamení, že jeho láska je opravdová. Buďme zajedno s touhou jeho Ducha a budeme vyslyšeni:
„Ať tě nemrzí, že hned nedostáváš od Boha to, oč prosíš; za tvou vytrvalost, že zůstáváš s ním v modlitbě, ti chce dát mnohem víc.“3305 „On chce, aby se v modlitbě osvědčilo naše přání, a my se tak stali schopní přijmout to, co je nám ochoten dát.“3306
JAKÝM ZPŮSOBEM JE NAŠE MODLITBA ÚČINNÁ?
2738 Zjevení modlitby v ekonomii spásy nás učí, že víra se opírá o působení Boha v dějinách. Dětinnou důvěru podnítilo jednání Boha jako takové v utrpení a vzkříšení jeho Syna. Křesťanská modlitba je spolupráce s prozřetelností Boha na jeho plánu lásky k lidem.
2739 U svatého Pavla je tato důvěra odvážná,3307 má svůj základ v modlitbě Ducha v nás a ve věrné lásce Otce, který nám dal svého Syna.3308 Přeměna srdce, které se modlí, je první odpovědí na naši prosbu.
2740 Ježíšova modlitba činí z křesťanské modlitby účinnou prosbu. On je jejím vzorem, modlí se v nás a s námi. Protože srdce Syna nehledá nic jiného než to, co se líbí Otci, jak by mohlo srdce adoptovaných dětí přilnout spíše k darům než k Dárci?
2741 Ježíš také prosí za nás, místo nás a v náš prospěch. Všechny naše prosby byly jednou provždy shrnuty do jeho výkřiku na kříži a vyslyšeny Otcem v jeho vzkříšení, a proto se nepřestává za nás u Otce přimlouvat.3309 Je-li naše modlitba v dětinné důvěře i odvaze rozhodně spojena s Ježíšovou, dosáhneme všeho, oč prosíme v jeho jménu; a ještě mnohem víc než tu či onu věc: samého Ducha svatého, který zahrnuje všechny dary.
Vytrvat v lásce
2742 „Bez přestání se modlete“ (1 Sol 5,17). „Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista“ (Ef 5,20). „Při každé příležitosti proste a modlete se, jak to vnuká Duch. Buďte v tom velmi bdělí a vytrvale se modlete za všechny křesťany“ (Ef 6,18). „Nebylo nám přikázáno stále pracovat, bdít a postit se, kdežto stálá modlitba je pro nás zákonem.“3310 Taková neúnavná horlivost může vyvěrat jen z lásky. Boj modlitby proti naší těžkopádnosti a lenosti je bojem pokorné, důvěřující a vytrvalé lásky. Tato láska otevírá naše srdce pro tři zřejmé, zářivé a oživující skutečnosti víry:
2743 Je vždy možné modlit se; křesťanův čas je časem vzkříšeného Krista, který je s námi „po všechny dny“ (Mt 28,20), ať jsou jakkoliv bouřlivé.3311 Náš čas je v Božích rukou:
„Modlit se často a horlivě je možné i na tržišti nebo během procházky o samotě. Je to možné i ve vašem obchodu, ať už kupujete, nebo prodáváte, nebo také při vaření.“3312
2744 Modlit se – to je životní nutnost. Důkaz z opaku je neméně přesvědčivý: nedáme-li se vést Duchem, upadáme do otroctví hříchu.3313 Jak může být Duch svatý „naším Životem“, je-li naše srdce daleko od něho?
„Nic není tak cenné jako modlitba; ona totiž dělá možným to, co je nemožné, snadným, co je nesnadné. Není možné, aby upadl do hříchu člověk, který se modlí.“3314
„Kdo se modlí, jistě se spasí; kdo se nemodlí, jistě se zahubí.“3315
2745 Modlitba a křesťanský život jsou neodlučitelné, protože jde o jednu a tutéž lásku, o totéž odříkání, které pramení z lásky. Totéž dětinné a láskyplné přizpůsobení Otcovu plánu lásky. Totéž proměňující spojení v Duchu svatém, který nás stále víc připodobňuje Ježíši Kristu. Táž láska pro všechny lidi, láska, kterou miloval Ježíš: „Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“ (Jan 15,16-17).
„Neustále se modlí ten, kdo svou modlitbu spojuje se skutky a skutky s modlitbou. Jenom tak můžeme pokládat zásadu neustálé modlitby za uskutečnitelnou.“3316
Ježíšova velekněžská modlitba
2746 Když přišla jeho hodina, Ježíš se modlí k Otci.3317 Jeho modlitba, nejdelší, jakou nám evangelium zaznamenává, objímá celé dílo stvoření a spásy, jakož i jeho smrt a jeho vzkříšení. Modlitba Ježíšovy hodiny zůstane vždy jeho, tak jako jeho pascha, která se udála „jednou provždy“, zůstane přítomna v liturgii jeho Církve.
2747 Křesťanská Tradice ji právem nazývá Ježíšovou „kněžskou modlitbou“. Je to modlitba našeho Velekněze, je neoddělitelná od jeho oběti, od jeho „přechodu“ [paschy] k Otci, kde je zcela „zasvěcen“ Otci.3318
2748 V této velikonoční obětní modlitbě všechno „je přivedeno k jednotě“ v něm:3319 Bůh i svět, Slovo i tělo, věčný život i čas, láska, která se vydává, a hřích, který ji zrazuje, přítomní učedníci i ti, kteří pro jejich slovo uvěří v něho, zmaření sebe sama i sláva. Je to modlitba jednoty.
2749 Ježíš zcela dokončil dílo Otce a jeho modlitba, stejně jako jeho oběť, sahá až do konce časů. Modlitba jeho hodiny naplňuje poslední časy a přivádí je k jejich dovršení. Ježíš, Syn, jemuž Otec dal všechno, se zcela odevzdal Otci a zároveň se vyjadřuje se svrchovanou svobodou3320 pro moc, kterou mu Otec dal nad každou lidskou bytostí. Syn, který se stal služebníkem, je Pán, Pantokrator (Vševládný). Náš Velekněz, který se za nás modlí, je také ten, který se modlí i v nás; je to Bůh, který nás vyslyší.
2750 Pronikneme-li do svatého jména Pána Ježíše, můžeme si vnitřně osvojit modlitbu, které nás učí: „Otče náš“. Jeho „velekněžská modlitba“ vzbuzuje v nitru velké prosby Otčenáše: starost o jméno Otce,3321 vášnivou horlivost o jeho království (slávu),3322 splnění Otcovy vůle, jeho plánu spásy3323 a osvobození od zlého.3324
Souhrn
2752 Modlitba předpokládá úsilí a boj se sebou samým a proti úkladům pokušitele. Boj, jímž je modlitba, je neoddělitelný od „duchovního boje“, je nutný, aby si člověk navykl jednat podle Kristova Ducha: člověk se modlí, jak žije, protože žije, jak se modlí.
2753 V boji o modlitbu musíme čelit mylnému pojetí modlitby, různým sklonům naší povahy a zkušenostem s našimi neúspěchy. Na tato pokušení, která vzbuzují pochybnosti o užitečnosti, ba dokonce o možnosti modlitby, je třeba odpovídat pokorou, důvěrou a vytrvalostí.
2754 Největším nebezpečím při modlitbě je roztržitost a vyprahlost. Lék lze najít ve víře, v obrácení a bdělosti srdce.
2755 Modlitbu ohrožují dvě častá pokušení: nedostatek víry a omrzelost, jež je jedním druhem skleslosti zaviněné ochabnutím v askezi, a vedoucí k malomyslnosti.
2756 Dětinná důvěra prochází zkouškou, když máme pocit, že nejsme vždy vyslyšeni. Evangelium nás vybízí, abychom se ptali sami sebe, je-li naše modlitba ve shodě s přáním Ducha.
2757 „Bez přestání se modlete“ (1 Sol 5,17). Modlit se je možné vždycky, a je to dokonce životní nutnost. Modlitbu a křesťanský život od sebe nelze odloučit.