2.3.5 12. článek
„Věřím v žiot věčný“

#

1020 Pro křesťana, který spojuje svou vlastní smrt s Ježíšovou, je smrt příchodem k němu a vstupem do věčného života. Když Církev nad umírajícím křesťanem naposled vyslovila odpouštějící slova Kristova rozhřešení, naposled mu udělala znamení posilujícího pomazání a dala mu Krista ve svatém přijímání (viatikum) jako pokrm na cestu, obrací se na něho s těmito dojemnými a ubezpečujícími slovy:

„Křesťanská duše, vydej se na cestu z tohoto světa ve jménu Boha, všemohoucího Otce, který tě stvořil, ve jménu Ježíše Krista, Božího Syna, který pro tebe trpěl, ve jménu Ducha svatého, který byl na tebe vylit; kéž ještě dnes dojdeš pokoje v příbytku u Boha na svatém Siónu ve společenství se svatou Bohorodičkou Pannou Marií, se svatým Josefem a se vše>mi anděly a svatými.“ … „Vrať se tedy k svému původci, který tě uhnětl z hlíny země. Kéž ti při odchodu z tohoto života vyjde naproti svatá Panna Maria, andělé a všichni svatí… Kéž uvidíš tváří v tvář svého Vykupitele a kéž na věky požíváš blaženého patření na Boha.“1703

Soukromý soud
#

1021 Smrt ukončuje život člověka, to znamená, ukončuje čas otevřený k přijetí nebo odmítnutí božské milosti projevené v Kristu.1704 Nový zákon mluví o soudu hlavně ve výhledu na konečné setkání s Kristem při jeho druhém příchodu, ale mluví také na více místech o bezprostřední odplatě, kterou po smrti dostane každý podle svých skutků a své víry. Podobenství o chudém Lazarovi1705 a Kristova slova na kříži pronesená k dobrému zločinci1706 stejně jako další texty Nového zákona1707 mluví o konečném osudu duše,1708 který může být pro každého jiný.

#

1022 Každý člověk hned po smrti obdrží ve své nesmrtelné duši při soukromém soudu, který hodnotí jeho život ve vztahu ke Kristu, svou věčnou odplatu: buď projde očišťováním,1709 nebo ihned vchází do nebeské blaženosti,1710 nebo je ihned navždy zavržen.1711 „Až nastane večer života, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali.“1712

Nebe
#

1023 Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství a kdo jsou dokonale očištěni, žijí navždy s Kristem. Jsou navždy podobni Bohu, protože ho vidí „takového, jaký je“ (1 Jan 3,2), tváří v tvář:1713

„Svou apoštolskou autoritou definujeme, že podle všeobecného Božího ustanovení duše všech svatých, kteří zemřeli před Kristovým utrpením… a všech ostatních věřících, kteří zemřeli po přijetí Kristova svatého křtu, na nichž ve chvíli smrti nebylo či nebude, jestliže zemřou v budoucnu, nic k očišťování, nebo jestliže na nich bylo nebo bude něco k očišťování, když se po smrti očistili… ještě před vzkříšením jejich těl a před posledním soudem – a to po nanebevstoupení Pána a Spasitele, Ježíše Krista – byly, jsou a budou v nebi, jsou přidruženy k nebeskému království a k nebeskému ráji s Kristem spolu se svatými anděly. A po utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista viděly a vidí božskou podstatu intuitivním nazíráním a také tváří v tvář bez prostřednictví jakéhokoliv stvoření.“1714

#

1024 Tento dokonalý život, toto společenství života a lásky s Nejsvětější Trojicí, s Pannou Marií, anděly a všemi blaženými se nazývá „nebe“. Nebe je konečným cílem a uskutečněním nejhlubších tužeb člověka, stav svrchovaného a konečného štěstí.

#

1025 Žít v nebi znamená „být s Kristem“.1715 Vyvolení žijí „v něm“, ale uchovávají si, ba nacházejí, svou pravou totožnost, své vlastní jméno:1716

„Život totiž, to je být s Kristem, protože kde je Kristus, tam je život, tam je Království.“1717

#

1026 Ježíš Kristus nám svou smrtí a zmrtvýchvstáním „otevřel“ nebe. Život blažených spočívá v plném vlastnění plodů vykoupení, které zjednal Kristus; ten přidružuje ke své nebeské oslavě ty, kteří v něho uvěřili a zůstali věrni jeho vůli. Nebe je blažené společenství všech, kteří jsou do něho dokonale přivtěleni ke Kristu.

#

1027 Toto tajemství blaženého společenství s Bohem a se všemi, kteří jsou v Kristu, překonává jakékoli chápání a jakoukoli představivost. Písmo svaté o tom mluví obrazně: Život, světlo, pokoj, svatební hostina, víno, království, dům Otce, nebeský Jeruzalém, ráj: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověku nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9).

#

1028 Protože Bůh je transcendentní (přesažný), nemůže být viděn, jaký je, leč že sám otevře člověku své tajemství k bezprostřednímu nazírání a že mu dá k tomu schopnost. Toto nazírání Boha v jeho nebeské slávě nazývá Církev „oblažující patření“:

„Toto bude tvá sláva a tvé štěstí: být připuštěn k patření na Boha, mít čest podílet se na radostech spásy a věčného světla spolu s Kristem, tvým Pánem a Bohem… těšit se v nebeském království spolu se spravedlivými a Božími přáteli z radostí dosažené nesmrtelnosti.“1718

#

1029 Blažení v nebeské slávě i nadále radostně konají Boží vůli vzhledem k ostatním lidem a vzhledem k celému stvoření. Kralují už s Kristem; „budou kralovat na věčné věky“ (Zj 22,5).1719

Konečné očišťování neboli očistec
#

1030 Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti.

#

1031 Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem; to je něco úplně jiného, než trest zavržených. Církev formulovala nauku víry o očistci zvláště na florentském1720 a tridentském1721 sněmu. Církevní Tradice mluví, s odvoláním na některé texty Písma,1722 o očistném ohni:

„Co se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před Posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je Pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,31). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.“1723

#

1032 Toto učení se také opírá o modlitbu za zemřelé, o níž hovoří již Písmo svaté: „Proto dal [Juda Makabejský] přinést smírnou oběť za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy“ (2 Mak 12,46). Církev již od prvních dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště eucharistickou oběť,1724 aby, očištěni, mohli dosáhnout blaženého patření na Boha. Církev také doporučuje almužny, odpustky a kající skutky za zemřelé:

„Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Jestliže Jobovi synové byli očištěni obětí jejich otce,1725 proč bychom měli pochybovat, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby.“1726

Peklo
#

1033 Nemůžeme být spojeni s Bohem, jestliže se svobodně nerozhodneme milovat ho. Avšak nemůžeme milovat Boha, jestliže těžce hřešíme proti němu, proti svému bližnímu a proti sobě samým: „Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý věčný život“ (1 Jan 3,15). Náš Pán nás upozorňuje, že budeme od něho odděleni, jestliže nepřispějeme na pomoc chudým a maličkým v jejich nouzi: jsou totiž jeho bratry.1727 Zemřít ve smrtelném hříchu, aniž by byl smyt lítostí a nepřijmout milosrdnou Boží lásku, to znamená zůstat navždy odděleni od Boha v důsledku našeho svobodného rozhodnutí. A tento stav konečného sebevyloučení ze společenství s Bohem a s blaženými je označováno slovem „peklo“.

#

1034 Ježíš často mluví o „pekle“, o neuhasitelném ohni“,1728 vyhrazeného tomu, kdo až do konce života odmítá uvěřit a obrátit se, tam mohou zahynout jak duše, tak tělo.1729 Ježíš ohlašuje přísnými slovy, že „pošle své anděly, ti posbírají z jeho království… ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece“ (Mt 13,41-42) a že vynese rozsudek: „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně!“ (Mt 25,41).

#

1035 Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, „věčný oheň“.1730 Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha, neboť pouze v Bohu může mít člověk život a štěstí, pro které byl stvořen a po nichž touží. 393

#

1036 Výpovědi Písma svatého a nauka Církve o pekle jsou výzvou k odpovědnosti, s níž má člověk užívat své svobody se zaměřením na svůj věčný osud. Současně jsou i naléhavou výzvou k obrácení: „Vejděte těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě; a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou“ (Mt 7,13-14).

„Protože však neznáme den ani hodinu, je třeba, jak nás napomíná Pán, stále bdít, abychom si po skončení svého jediného pozemského života zasloužili přijít s ním ke svatební hostině a přidružit se k požehnaným, a ne, aby nám bylo rozkázáno jako špatným a lenivým služebníkům odejít do věčného ohně, do vnější temnoty, kde „bude pláč a skřípění zubů“.“1731

#

1037 Bůh nikoho předem neurčuje, že půjde do pekla;1732 to je následek svobodného odvrácení od Boha (smrtelný hřích), v němž se setrvává až do konce. V eucharistické bohoslužbě a v každodenních modlitbách věřících Církev prosí o milosrdenství Boha, který „nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na k pokání“ (2 Petr 3,9):

„Přijmi tedy milostivě, Bože, oběť svých služebníků i celé své rodiny… Dej našim dnům svůj řád a mír. Vysvoboď nás od věčné záhuby a připočti k zástupu vyvolených.“1733

V. Poslední soud
#

1038 Vzkříšení všech mrtvých, „spravedlivých i nespravedlivých“ (Sk 24,15), bude předcházet Poslednímu soudu. Bude to „hodina, kdy všichni ve hrobech uslyší… hlas [Syna člověka] a vyjdou: ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,28-29). Tehdy Kristus přijde „ve své slávě a s ním všichni andělé… a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po pravici, kozly po levici… A ti půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života“ (Mt 25,31.32.46).

#

1039 Před Kristem, který je Pravda, bude s konečnou platností odhalena pravda o vztahu každého člověka k Bohu.1734 Poslední soud jasně ukáže, až do nejmenších důsledků, dobro, které každý vykonal nebo opomenul vykonat během svého pozemského života:

„Všechno zlo, které špatní lidé páchají, je zaznamenáno, aniž o tom vědí. V den, kdy Bůh nebude mlčet (Ž 50,3)… se obrátí k ničemníkům a řekne jim: „Já jsem umístil na zemi své chudé pro vás. Já, jejich hlava, jsem seděl na nebi po pravici svého Otce, ale na zemi mé údy mívaly hlad. Kdybyste obdarovali mé údy, váš dar by došel až k hlavě. Když jsem umístnil své chudé na zemi, ustanovil jsem je svými poslíčky, aby donášeli vaše dobré skut>ky do mého pokladu: vy jste nic nevložili do mých rukou, proto také u mne nic nemáte.“1735

#

1040 Poslední soud nastane ve chvíli Kristova slavného návratu. Jen Otec zná jeho hodinu a den; On sám rozhodne, kdy má přijít. Skrze svého Syna Ježíše tehdy pronese své konečné slovo nad celými dějinami. Poznáme poslední smysl celého díla stvoření a celé ekonomie spásy a pochopíme obdivuhodné cesty, po kterých Boží prozřetelnost vedla každou věc k jejímu poslednímu cíli. Poslední soud ukáže, že Boží spravedlnost vítězí nad všemi nespravedlnostmi spáchanými jeho tvory a že Boží láska je silnější, než smrt.1736

#

1041 Poselství Posledního soudu volá k obrácení, pokud Bůh ještě lidem dává „dobu příhodnou, den spásy“ (2 Kor 6,2). Vnuká svatou Boží bázeň. Podněcuje k úsilí o spravedlnost Božího království. Hlásá „blaženou naději“ (Tit 2,13) na návrat Pána, který „přijde v onen den, aby došel slávy ve svých věřících a aby na sebe soustředil obdiv u všech, kdo víru přijali“ (2 Sol 1,10).

Naděje v nové nebe a novou zemi
#

1042 Na konci času dojde Boží království své plnosti. Po všeobecném soudu budou spravedliví navždy kralovat s Kristem, oslaveni na těle i na duchu, a i samotný vesmír bude obnoven:

„Církev… bude dovršena teprve v nebeské slávě, až přijde čas, kdy bude všechno obnoveno. Pak bude s lidským pokolením dokonale v Kristu obnoven celý svět, který je těsně spojen s člověkem a jeho prostřednictvím dosahuje svého cíle.“1737

#

1043 Tuto tajemnou obnovu, která přemění lidstvo i svět, nazývá Písmo svaté „novým nebem a novou zemí“ (2 Petr 3,13).1738 Konečně se uskutečnění Boží úmysl, „že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (Ef 1,10).

#

1044 V tomto novém vesmíru,1739 v nebeském Jeruzalémě, bude Bůh přebývat mezi lidmi. „Setře jim každou slzu s očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo“ (Zj 21,4).1740

#

1045 Co se týká člověka, bude v tomto dovršení konečně zcela uskutečněna jednota lidského pokolení, kterou chtěl Bůh již od stvoření, a ustanovil putující Církev v dějinách „ jakoby svátostí“ této jednoty.1741 Ti, kteří budou spojeni s Kristem, vytvoří společenství vykoupených, „svaté město“ Boží (Zj 21,2), „choť Beránkovu“ (Zj 21,9). Toto společenství už nebude zraňováno hříchem, necudnostmi,1742 sobectvím, které ničí nebo zraňují pozemské společenství lidí. Blažené patření, v němž se bude Bůh nevyčerpatelným způsobem otevírat vyvoleným, bude nevysychajícím pramenem věčného štěstí, míru a vzájemného sdílení.

#

1046 Pokud jde o vesmír, zjevení potvrzuje hluboké spojení osudu hmotného světa a člověka:

„Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť celé tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti…Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení… A víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoli už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme… vykoupení našeho těla (Řím 8,19-23).“

#

1047 Také viditelný vesmír je tedy určen k tomu, aby byl přeměněn, „aby i sám svět, obnovený ve svém prvotním stavu, byl už bez jakékoliv překážky ve službách spravedlivých“ tím, že se bude podílet na jejich oslavení ve vzkříšeném Ježíši Kristu.1743

#

1048 „Neznáme čas, kdy dospěje k svému konci země a lidstvo, ani způsob přeměny vesmíru. Tento viditelný svět zohyzděný hříchem sice pomine, ale dostává se nám poučení, že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi, ve které přebývá spravedlnost a jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji.“1744

#

1049 „Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit k úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo oné nové lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin nového věku. I když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, má přesto tento pokrok pro Boží království velký význam, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti.“1745

#

1050 „Neboť… všechny tyto dobré plody přírody i našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu zde na zemi rozmnožili, potom opět nalezneme, avšak očištěné od každé skvrny, ozářené a přetvořené, až Kristus odevzdá Otci věčné a všeobecné království.“1746 Pak bude Bůh „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), ve věčném životě: „Skutečný a pravý život je Otec, který skrze Syna vylévá v Duchu svatém své dary na všechny, nevyjímaje žádného. A z jeho milosrdenství se i nám lidem dostalo nepomíjejícího zaslíbení věčného života.“1747

Souhrn
#

1051 Každý člověk dostává ve své nesmrtelné duši svou věčnou odplatu hned po své smrti, při soukromém soudu, od Krista, soudce živých i mrtvých.

#

1052 „Věříme, že duše všech, kteří umírají v Kristově milosti… tvoří Boží lid za hranicemi smrti, která bude s konečnou platností přemožena v den vzkříšení, kdy budou tyto duše spojeny s vlastními těly.“1748

#

1053 „Věříme, že množství duší, shromážděné kolem Ježíše a Marie v ráji, tvoří nebeskou Církev, kde tyto duše ve věčné blaženosti vidí Boha tak, jak je, a kde v různém stupni a různým způsobem se podílejí spolu se svatými anděly na božské vládě příslušející Kristu ve slávě, přimlouvají se za nás a pomáhají nám v našich slabostech svou bratrskou péčí.“1749

#

1054 Ti, kteří umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti, která je nutná pro vstup do Boží radosti.

#

1055 Církev na základě „společenství svatých“ doporučuje zesnulé Božímu milosrdenství, přimlouvá se za ně, zvláště však za ně přináší eucharistickou oběť.

#

1056 Církev podle Kristova příkladu varuje věřící před „smutnou a trýznivou skutečností věčné smrti“,1750 nazývanou také „peklem“.

#

1057 Hlavním pekelným trestem je věčné odloučení od Boha; člověk může mít jen v Bohu život a štěstí, pro které byl stvořen a po nichž touží.

#

1058 Církev se modlí, aby se nikdo neztratil: „Pane, nedopusť, abych se kdy odloučil od tebe.“ Je-li pravda, že se nikdo sám nemůže spasit, je také pravda, že Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili“ (1 Tim 2,4), a že u něho „je možné všechno“ (Mt 19,26).

#

1059 „Svatá římská Církev věří a pevně vyznává, že v den Posledního soudu se všichni lidé objeví se svými těly před Kristovým soudem, aby vydali počet ze svých skutků.“1751

#

1060 Na konci časů Boží království dosáhne své plnosti. Pak budou spravedliví kralovat s Kristem na věky, oslaveni v těle i v duši, a i sám hmotný vesmír bude proměněn. Bůh pak bude „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), ve věčném životě.

  1. Římský misál, Odporučení umírajícího Bohu, 146 (modlitby).↩︎

  2. Srov. 1 Tim 1,9-10.↩︎

  3. Srov. Lk 16,22.↩︎

  4. Srov. Lk 23,43.↩︎

  5. Srov. 2 Kor 5,8; Fil 1,23; Žid 9,27; 12,13.↩︎

  6. Srov. Mt 16,26.↩︎

  7. Srov. 2. lyonský koncil: DS 857-858; 2. florentský koncil: DS 1304-1306; Tridentský koncil: DS 1820.↩︎

  8. Srov. Benedikt XII., konstituce Benedictus Deus: DS 1000-1001; Jan XXII., bula Ne super his: DS 990.↩︎

  9. Srov. Benedikt XII., konstituce Benedictus Deus: DS 1002.↩︎

  10. Srov. sv. Jan od Kříže, Dichos de luz y amor (Slova světla a lásky), 64.↩︎

  11. Srov. 1 Kor 13,12; Zj 22,4.↩︎

  12. Benedikt XII., konstituce Benedictus Deus: DS 1000; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 49.↩︎

  13. Srov. Jan 14,3; Fil 1,23; 1 Sol 4,17.↩︎

  14. Srov. Zj 2,17.↩︎

  15. „Vita est enim esse cum Christo; ideo ubi Christus, ibi vita, ibi regnum“, sv. Ambrož, Expositio Evangelii secundum Lucam, 10, 121: PL 15, 1834 A.↩︎

  16. Sv. Cyprián z Kartága, Epistulae, 56, 10, 1: PL 4, 357 B.↩︎

  17. Srov. Mt 25,21.23.↩︎

  18. Srov. DS 1304.↩︎

  19. Srov. DS 1820; 1580.↩︎

  20. Srov. např. 1 Kor 3,15; 1 Petr 1,7.↩︎

  21. Srov. sv. Řehoř Veliký, Dialogi, 4, 39.↩︎

  22. Srov. 2. lyonský koncil: DS 856.↩︎

  23. Srov. Job 1,5.↩︎

  24. Srov. sv. Jan Zlatoústý, Homiliae in primam ad Corinthios, 41,5: PG 61, 594-595.↩︎

  25. Srov. Mt 25,31-46.↩︎

  26. Srov. Mt 5,22.29; 13,42.50; Mk 9,43-48.↩︎

  27. Srov. Mt 10,28.↩︎

  28. Srov. vyznání „Quicumque“: DS 76; synoda v Cařihradu: DS 409.411; 4. lateránský koncil: DS 801; 2. lyonský koncil: DS 858; Benedikt XII., konstituce Benedictus Deus: DS 1002; Florentský koncil (1441): DS 1351; Tridentský koncil: DS 1575; Pavel VI., Vyznání Božího lidu, 12.↩︎

  29. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 48.↩︎

  30. Srov. 2. oranžský koncil: DS 397; Tridentský koncil: DS 1567.↩︎

  31. Římský misál, římský kánon.↩︎

  32. Srov. Jan 12,49.↩︎

  33. Sv. Augustin, Sermones, 18,4,4: PL 38, 130-131.↩︎

  34. Srov. Pís 8,6.↩︎

  35. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 48.↩︎

  36. Srov. Zj 21,1.↩︎

  37. Srov. Zj 21,5.↩︎

  38. Srov. Zj 21,27.↩︎

  39. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 1.↩︎

  40. Srov. Zj 21,27.↩︎

  41. Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 5, 32, 1.↩︎

  42. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 39,1.↩︎

  43. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 39,2.↩︎

  44. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) 39,3; srov. také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 2.↩︎

  45. Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses illuminandorum, 18,29: PG 33, 1049; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení ve čtvrtek 17. týdne liturgického mezidobí.↩︎

  46. Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 28.↩︎

  47. Pavel VI., Vyznání víry Božího lidu, 29.↩︎

  48. Kongregace pro klérus, Directorium catecheticum generale, 69.↩︎

  49. Druhý lyonský koncil: DS 859; srov. Tidentský koncil: DS 1549.↩︎