7.1.2 2. článek
V plnosti času

#

2598 Drama modlitby se nám plně zjevuje ve Slově, které se stalo tělem a přebývá mezi námi. Snažit se pochopit jeho modlitbu prostřednictvím toho, co nám o ní v evangeliu říkají jeho svědkové, znamená přiblížit se k svatému Pánu Ježíši jako k hořícímu keři: nejprve nazírat, jak se modlí, pak naslouchat, jak nás učí modlit se, abychom nakonec poznali, jak vyslýchá naši modlitbu.

JEŽÍŠ SE MODLÍ
#

2599 Boží Syn, který se stal synem Panny, se naučil modlit podle svého lidského srdce. Učí se tomu od své Matky, která uchovávala a rozjímala ve svém srdci o „všech velkých věcech“, které vykonal Všemohoucí.3167 Učí se tomu ve slovech a rytmech modlitby svého lidu, v nazaretské synagoze a ve chrámu. Avšak jeho modlitba vyvěrá z jiného, skrytějšího pramene, jak to dává vytušit již ve věku dvanácti let: „Musím být v tom, co je mého Otce“ (Lk 2,49). Zde se začíná zjevovat novost modlitby v plnosti času: dětinná modlitba, kterou Otec očekával od svých dětí, začíná být konečně prožívána samým jednorozeným Synem v jeho lidství, s lidmi a pro lidi.

#

2600 Evangelium podle svatého Lukáše podtrhuje působení Ducha svatého a smysl pro modlitbu v Kristově poslání. Ježíš se před rozhodujícími chvílemi svého poslání modlí: než o něm Otec při jeho křtu3168 a při jeho proměnění3169 vydá svědectví a předtím, než svým utrpením uskuteční plán Otcovy lásky.3170 Modlí se také před rozhodujícími chvílemi, kterými začíná poslání jeho apoštolů: před volbou a povoláním Dvanácti,3171 před Petrovým vyznáním, že „Ježíš je Boží Mesiáš“,3172 a konečně se modlí, aby víra hlavy apoštolů neselhala v pokušení.3173 Ježíšova modlitba před spásnými činy, které po něm Otec žádá, je pokorné a důvěryplné přilnutí jeho lidské vůle k láskyplné vůli Otce.

#

2601 „Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když skončil, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se““ (Lk 11,1). Není to především z pohledu na modlícího se Mistra, že se v Kristově učedníkovi rodí touha po modlitbě? Může se jí tedy naučit od Učitele modlitby. A právě tím, že budou nazírat Syna a naslouchat mu, se děti naučí modlit se k Otci.

#

2602 Ježíš se často uchyluje do ústraní, do samoty, na horu, nejraději v noci, aby se modlil.3174 Uvádí lidi do své modlitby, protože ve svém vtělení na sebe plně vzal také lidstvo, a je obětuje Otci tím, že obětuje sama sebe. On, Slovo, „které se stalo tělem“, se podílí ve své lidské modlitbě na všem, co prožívají „jeho bratři“ (Žid 2,12); má soucit s jejich slabostmi a chce je od nich osvobodit.3175 Právě proto ho Otec poslal. Jeho slova a jeho skutky se tedy jeví jako viditelný projev jeho modlitby „ve skrytosti“.

#

2603 Evangelisté nám uchovali v plném znění dvě Ježíšovy modlitby z doby jeho veřejné činnosti. Každá začíná díkůvzdáním. V první3176 Ježíš vyznává Otce, uznává a velebí ho, že skryl tajemství Božího království před těmi, kteří se považují za učené, a že je zjevil „maličkým“ (chudí z blahoslavenství). Jeho jásavé: „Ano, Otče!“ vyjadřuje hloubku jeho srdce a jeho přilnutí k tomu, co se Otci „zalíbilo“, jako ozvěna ke „staň se“ jeho Matky ve chvíli početí a jako předehra k tomu druhému, které řekne svému Otci během svého smrtelného zápasu. Celá Ježíšova modlitba spočívá v tomto láskyplném přilnutí jeho lidského srdce k „tajemství… vůle“ Otce (Ef 1,9).

#

2604 Druhou modlitbu zaznamenává svatý Jan3177 před Lazarovým vzkříšením. Předchází mu díkůvzdání: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel“, to znamená, že Otec vždy vyslyší Ježíšovu prosbu. A Ježíš hned dodává: „Věděl jsem sice, že mě vždycky vyslyšíš“, což znamená, že Ježíš prosí vytrvale. Tak nám Ježíšova modlitba uvedená díkůvzdáním zjevuje, jak prosit: dříve než je dar udělen, se Ježíš sjednocuje s tím, který dává a který dává sám sebe ve svých darech. Dárce je mnohem cennější než udělený dar; je „Pokladem“, a právě v něm je srdce jeho Syna; dar je udělován jako „přídavek“.3178

Ježíšova „velekněžská modlitba“3179 zaujímá v uskutečňování spásy jedinečné místo. O ní se bude rozjímat v závěrečné části prvního oddílu. Zjevuje totiž stále aktuální modlitbu našeho Velekněze a zároveň obsahuje to, co nás on učí v modlitbě Otče náš, která bude vyložena v druhém oddílu.

#

2605 Když nadejde hodina, v níž Ježíš dovrší plán Otcovy lásky, dává nahlédnout do nezbadatelné hloubky své synovské modlitby, a to nejen předtím, než se dobrovolně vydá („Otče… ne má vůle ať se stane, ale tvá“ (Lk 22,42)), nýbrž i ve svých posledních slovech na kříži, v nichž modlitba a sebeobětování splývají vjedno: modlit se a dávat se: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34); „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43); „Ženo, to je tvůj syn“ … „To je tvá matka“ (Jan 19,26-27); „Žízním“ (Jan 19,28); „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34);3180 „Dokonáno je!“ (Jan 19,30); „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ (Lk 23,46); až po onen „mocný hlas“, s nímž umírá, když vydechl naposled.3181

#

2606 Do tohoto výkřiku vtěleného Slova se slévají úzkosti lidstva všech dob podrobeného hříchu a smrti, všechny naléhavé prosby a přímluvy dějin spásy. A hle, Otec je přijímá a proti veškeré naději je vyslyší tím, že vzkřísí svého Syna. Tak se naplňuje a dokonává drama modlitby v uskutečňování plánu stvoření a spásy. Žaltář nám nabízí klíč v Kristu. Otec říká v „Dnešku“ zmrtvýchvstání: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě, a dám ti v majetek národy, do vlastnictví končiny země“ (Ž 2,7-8).3182

List Židům dramatickým způsobem vyjadřuje, jak Ježíšova modlitba dosahuje vítězství spásy: „V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoliv to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají“ (Žid 5,7-9).

JEŽÍŠ UČÍ MODLIT SE
#

2607 Když se Ježíš modlí, už tím nás učí modlit se. Božskou cestou naší modlitby je Ježíšova modlitba k Otci. Avšak evangelium nám poskytuje Ježíšovo výslovné učení o modlitbě. Jako vychovatel se nás ujímá tam, kde jsme, a postupně nás vede k Otci. Když se Ježíš obrací k zástupům, které jdou za ním, vychází z toho, co již znají z modlitby podle Staré smlouvy, a otevírá je novosti království, které přichází. Pak jim odhaluje tuto novost v podobenstvích. A konečně bude ke svým učedníkům, kteří mají být vychovateli modlitby v jeho Církvi, otevřeně mluvit o Otci a o Duchu svatém.

#

2608 Již v horském kázání Ježíš zdůrazňuje obrácení srdce: smířit se s bratrem dřív, než člověk přinese oběť na oltář,3183 mít lásku k nepřátelům a modlit se za pronásledovatele,3184 modlit se k Otci „ve skrytosti“ (Mt 6,6), neplýtvat slovy,3185 odpouštět z hloubi srdce v modlitbě,3186 mít čisté srdce a hledat nebeské království.3187 Takové obrácení je zcela zaměřeno k Otci: je synovské.

#

2609 Když se srdce rozhodne takto se obrátit, naučí se modlit ve víře. Víra je synovské přilnutí k Bohu bez ohledu na to, co cítíme nebo chápeme. Stala se možnou, protože milovaný Syn nám otevírá přístup k Otci. Může nás žádat, abychom „hledali“ a „tloukli“, protože on sám je cesta i dveře.3188

#

2610 Jako Ježíš prosí Otce a vzdává mu díky dříve, než dostane jeho dary, tak i nás učí této synovské smělosti: „Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, jste už dostali“ (Mk 11,24). Taková je síla modlitby: „Všechno je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9,23), vírou, která nepochybuje.3189 Jak byl Ježíš zarmoucen „nevěrou“ (Mk 6,6) učedníků a „malověrností“ (Mt 8,26) svých krajanů, tak stojí v údivu nad opravdu velkou vírou římského setníka3190 a kananejské ženy.3191

#

2611 Modlitba víry nespočívá jen v tom říkat „Pane, Pane“, ale v nasměrování srdce tak, aby konalo vůli Otce (Mk 7,21). Ježíš vybízí své učedníky, aby vnášeli do modlitby tuto starost o spolupráci na Božím plánu.3192

#

2612 V Ježíšovi „je Boží království velmi blízko“; on volá k obrácení a k víře, ale také k bdělosti. V modlitbě učedník bdí a vyhlíží toho, který je a který přichází, v památce prvního příchodu v pokoře těla a v naději na jeho druhého příchodu ve slávě.3193 Modlitba učedníků ve společenství s jejich Mistrem je boj, a právě tím, že bdí na modlitbách, neupadnou do pokušení.3194

#

2613 Tři zvlášť důležitá podobenství o modlitbě nám uchoval svatý Lukáš:

První „o neodbytném příteli“3195 vybízí k modlitbě konané s naléhavostí: „Tlučte a bude vám otevřeno.“ Tomu, kdo se takto modlí, nebeský Otec „dá všechno, co potřebuje“, a hlavně Ducha svatého, v němž jsou všechny dary.

Druhé o „neodbytné vdově“3196 je zaměřeno na jednu z vlastností modlitby: je třeba se stále modlit, neochabovat, mít trpělivost víry. „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“

Třetí podobenství „o farizeovi a celníkovi“3197 se týká pokory srdce, které se modlí: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným.“ Církev si tuto modlitbu: „Kyrie eleison!“ neustále osvojuje.

#

2614 Když Ježíš otevřeně svěřuje svým učedníkům tajemství modlitby k Otci, odhaluje jim, jaká bude muset být jejich modlitba, a také naše, až se vrátí k Otci ve svém oslaveném lidství. Co je nyní nové, je to, že je třeba prosit v jeho jménu.3198 Víra v něho uvádí učedníky do poznání Otce, protože Ježíš je „Cesta, Pravda a Život“ (Jan 14,6). Víra nese své ovoce v lásce: zachovávat jeho slovo, jeho přikázání, zůstávat s ním v Otci, který nás v něm miluje tak, že v nás přebývá. V této nové smlouvě je jistota, že naše prosby budou vyslyšeny, založena na Ježíšově modlitbě.3199

#

2615 A navíc, je-li naše modlitba spojena s Ježíšovou, Otec nám dá „jiného Přímluvce“, aby byl „s námi navždy: Ducha pravdy“ (Jan 14,16-17). Tato novost modlitby a jejích podmínek se ukáže v řeči na rozloučenou.3200 Křesťanská modlitba je v Duchu svatém společenstvím lásky s Otcem, nejen skrze Krista, nýbrž i v něm: „Dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste, a dostanete, aby se vaše radost byla naplnila“ (Jan 16,24).

JEŽÍŠ VYSLÝCHÁ MODLITBU
#

2616 Modlitba k Ježíšovi je jím už vyslyšena během jeho veřejné činnosti, a to prostřednictvím znamení (zázraků), která předjímají moc jeho smrti a jeho zmrtvýchvstání: Ježíš vyslýchá modlitbu víry, vyjádřenou slovy,3201 nebo v mlčení.3202 Naléhavá prosba slepců „ Synu Davidův, smiluj se nad námi“ (Mt 9,27), „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou“ (Mk 10,47) přešla do tradice „Ježíšovy modlitby“: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou hříšným!“ Ať se jedná o uzdravení z nemoci, nebo o odpuštění hříchů, Ježíš na modlitbu, která ho s vírou vzývá, vždy odpovídá: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila.“

Svatý Augustin obdivuhodně shrnuje tři rozměry Ježíšovy modlitby: „On se za nás modlí jako náš kněz, modlí se za nás jako naše hlava; My se modlíme k němu jako k svému Bohu. Poznávejme tedy naše hlasy v něm i jeho hlas v nás.“3203

MODLITBA PANNY MARIE
#

2617 Mariina modlitba nám byla zjevena na úsvitu plnosti časů. Před vtělením Božího Syna a před vylitím Ducha svatého její modlitba jedinečným způsobem spolupracuje na dobrotivém plánu Otce: ve chvíli zvěstování na početí Krista3204 a o Letnicích na zrodu Církve, Kristova těla.3205 Ve víře jeho pokorné služebnice se Božímu daru dostává přijetí, na které čekal už počátku časů. Ta, kterou Všemohoucí „naplnil milostí“, odpovídá obětí celé své bytosti: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“ Fiat (staň se) je křesťanská modlitba: cele patřit jemu, protože on cele patří nám.

#

2618 Evangelium nám ukazuje, jak se Maria s vírou modlí a přimlouvá: v Káně3206 Ježíšova matka prosí svého Syna za potřeby pro svatební hostinu, která je znamením jiné hostiny, totiž svatby Beránka, který na prosbu své Nevěsty Církve obětuje své Tělo a svou Krev. A je to právě v hodině Nové smlouvy u paty kříže,3207 kdy je Maria vyslyšena jako Žena, nová Eva, pravá „Matka živých“.

#

2619 A proto Mariin chvalozpěv3208 (latinský „Magnificat“, byzantské „Megalinario“) je zároveň zpěvem Matky Boží i Církve, zpěvem Sionské dcery a nového Božího lidu, zpěvem díkůvzdání za plnost milostí udělených v díle spásy, zpěvem „chudých“, jejichž naděje je dovršena splněním zaslíbení daných „našim otcům, Abrahámovi a jeho potomstvu na věky“.

Souhrn
#

2620 Dokonalým vzorem modlitby v Novém zákoně je Ježíšova synovská modlitba. Ježíšova modlitba, konaná často v samotě, v mlčení, zahrnuje plné přilnutí lásky k vůli Otcově až po kříž a naprostou důvěru, že bude vyslyšena.

#

2621 Ježíš při svém vyučování vychovává své učedníky k tomu, aby se modlili s čistým srdcem, s živou a vytrvalou vírou, se synovskou smělostí. Vyzývá je k bdělosti a vybízí je, aby se obraceli se svými prosbami k Bohu v jeho jménu. Ježíš Kristus sám vyslyší prosby, které jsou k němu vysílány.

#

2622 Modlitba Panny Marie, v jejím „Fiat“ (staň se) a v jejím Magnificat (chvalozpěvu), se vyznačuje velkodušnou obětí celé její bytosti ve víře.

  1. Srov. Lk 1,49; 2,19; 2,51.↩︎

  2. Srov. Lk 3,21.↩︎

  3. Srov. Lk 9,28.↩︎

  4. Srov. Lk 22,41-44.↩︎

  5. Srov. Lk 6,12.↩︎

  6. Srov. Lk 9,18-20.↩︎

  7. Srov. Lk 22,32.↩︎

  8. Srov. Mk 1,35; 6,46; Lk 5,16.↩︎

  9. Srov. Žid 2,15; 4,15.↩︎

  10. Srov. Mt 11,25-27 a Lk 10,21-22.↩︎

  11. Srov. Jan 11,41-42.↩︎

  12. Srov. Mt 6,21.33.↩︎

  13. Srov. Jan 17.↩︎

  14. Srov. Ž 22,2.↩︎

  15. Srov. Mk 15,37; Jan 19,30b.↩︎

  16. Srov. Sk 13,33.↩︎

  17. Srov. Mt 5,23-24.↩︎

  18. Srov. Mt 5,44-45.↩︎

  19. Srov. Mt 6,7.↩︎

  20. Srov. Mt 6,14-15.↩︎

  21. Srov. Mt 6,21.25.33.↩︎

  22. Srov. Mt 7,7-11.13-14.↩︎

  23. Srov. Mt 21,21.↩︎

  24. Srov. Mt 8,10.↩︎

  25. Srov. Mt 15,28.↩︎

  26. Srov. Mt 9,38; Lk 10,2; Jan 4,34.↩︎

  27. Srov. Mk 13; Lk 21,34-36.↩︎

  28. Srov. Lk 22,40.46.↩︎

  29. Srov. Lk 11,5-13.↩︎

  30. Srov. Lk 18,1-8.↩︎

  31. Srov. Lk 18,9-14.↩︎

  32. Srov. Jan 14,13.↩︎

  33. Srov. Jan 14,13-14.↩︎

  34. Srov. Jan 14,23-26; 15,7.16; 16,13-15; 16,23-27.↩︎

  35. Malomocný: srov. Mk 1,40-41; Jairus: srov. Mk 5,36; Kananejka: srov. Mk 7,29; kající se zločinec na kříži: srov. Lk 23,39-43.↩︎

  36. Ti, kteří přinesli ochrnulého: srov. Mk 2,5; žena trpící krvotokem, která se dotýká jeho šatů: srov. Mk 5,28; slzy a drahocenný olej kajícnice: srov. Lk 7,37-38.↩︎

  37. Sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 85,1; srov. Denní modlitba Církve, Všeobecné pokyny, 7.↩︎

  38. Srov. Lk 1,38.↩︎

  39. Srov. Sk 1,14.↩︎

  40. Srov. Jan 2,1-12.↩︎

  41. Srov. Jan 19,25-27.↩︎

  42. Srov. Lk 1,46-55.↩︎