7.1.1 1. článek
Ve starém zákoně

#

2568 Zjevení modlitby ve Starém zákoně je vepsáno mezi pád a pozvednutí člověka, mezi bolestnou otázku Boha k jeho prvním dětem – „Kde jsi?… Cos to učinil?“ (Gn 3,9.13) – a odpověď jednorozeného Syna při jeho příchodu na svět: „Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli“ (Žid 10,5-7). Tím je modlitba spojena s lidskými dějinami, je to vztah k Bohu v dějinných událostech.

STVOŘENÍ – ZDROJ MODLITBY
#

2569 Modlitba se živí především tím, že vychází ze skutečností stvoření. Prvních devět kapitol Geneze líčí tento vztah k Bohu jako Ábelovu oběť prvotin ze stáda,3131 jako Enochovo vzývání jména Hospodinova,3132 jako chození s Bohem.3133 Noemova oběť se líbí Bohu, který mu žehná a skrze něho žehná celému stvoření,3134 protože Noemovo srdce je spravedlivé a bezúhonné: on také chodí s Bohem.3135 Tuto vlastnost modlitby prožívá množství spravedlivých ve všech náboženstvích.

Bůh ve své nepomíjející smlouvě s živými bytostmi3136 stále lidi volá, aby se k němu modlili. Modlitba je zjevována ve Starém zákoně zejména od dob našeho otce Abraháma.

PŘISLÍBENÍ A MODLITBA VÍRY
#

2570 Jakmile ho Bůh zavolá, Abrahám se vydává na cestu, „jak mu Hospodin přikázal“ (Gn 12,4): jeho srdce je zcela „poddáno slovu“, poslouchá. Pro modlitbu je podstatné naslouchání srdce, které se rozhoduje podle Boha: slova slouží k naslouchání. Avšak Abrahámova modlitba je vyjádřena především činy: je to člověk mlčení, na každé zastávce staví oltář Pánu. Teprve později nacházíme jeho první modlitby vyjádřené slovy: zastřený nářek, připomínající Bohu jeho přísliby, které se, jak se zdá, neuskutečňují.3137 Tak se od počátku objevuje jeden z rysů dramatu modlitby: zkouška víry v Boží věrnost.

#

2571 Protože praotec Abrahám uvěřil v Boha,3138 chodil v jeho přítomnosti ve smlouvě s ním,3139 je ochoten přijmout ve svém stanu tajemného Hosta: je to úchvatné pohostinství v Mamre, je to jako by předehra k zvěstování pravého zaslíbeného Syna.3140 Od té doby, co Bůh zasvětil Abraháma do svého úradku, se jeho srdce přidává k Pánovu soucitu s lidmi a odvažuje se za ně se smělou důvěrou přimlouvat.3141

#

2572 Jako poslední očištění jeho víry bylo na něm požadováno, aby, „třebaže dostal zaslíbení“ (Žid 11,17), obětoval syna, kterého mu Bůh dal. Jeho víra neochabuje: „Bůh sám si vyhlédne beránka k zápalné oběti“ (Gn 22,8); přitom uvažuje, že: „Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé“ (Žid 11,19). Tak je otec věřících připodobněn Otci, který neušetří svého Syna, ale vydá ho za nás všechny.3142 Modlitba obnovuje v člověku podobnost s Bohem a činí ho účastným na moci Boží lásky, která dává spásu mnohým.3143

#

2573 Bůh obnovuje své zaslíbení Jakubovi, předkovi dvanácti izraelských kmenů.3144 Jakub ještě před setkáním s bratrem Ezauem bojuje celou noc s tajemnou osobou, která mu odmítá prozradit své jméno, ale požehná mu před východem slunce, než ho opustí. Duchovní tradice Církve viděla v tomto vyprávění symbol modlitby jako boje víry a vítězství vytrvalosti.3145

MOJŽÍŠ A MODLITBA PROSTŘEDNÍKA
#

2574 Když se začne uskutečňovat zaslíbení (pascha, exodus – vyjití, dar Zákona a uzavření smlouvy), je Mojžíšova modlitba úchvatným obrazem přímluvné modlitby, který dosáhne naplnění v jediném „prostředníku mezi Bohem a lidmi, člověku Ježíši Kristu“ (1 Tim 2,5).

#

2575 I zde má iniciativu Bůh. Volá na Mojžíše z hořícího keře.3146 Tato událost zůstane jedním z prvopočátečních předobrazů modlitby v duchovní židovské i křesťanské duchovní tradici. Vždyť jestliže „Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův“ volá svého služebníka Mojžíše, pak proto, že je Bohem živým, který chce, aby lidé žili. Zjevuje se, aby je spasil, ale nikoliv sám nebo proti jejich vůli: povolává Mojžíše, aby ho poslal a dal mu účast na svém soucitu a na svém díle spásy. Vypadá to, jako by byla v tomto poslání snažná božská prosba; a Mojžíš po dlouhé debatě přizpůsobí svou vůli tomu, co chce Bůh Spasitel. Avšak v tom rozhovoru, ve kterém se Pán svěřuje, se Mojžíš i učí modlit: vyhýbá se, namítá, především ale klade otázky. A právě jako odpověď na jeho dotazování mu Pán svěří své nevýslovné Jméno, které se zjeví v jeho velkých činech.

#

2576 Takže, „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem“ (Ex 33,11). Mojžíšova modlitba je typickou rozjímavou modlitbou, díky níž je Boží služebník věrný svému poslání. Mojžíš se často a dlouho „zdržuje“ v rozmluvě s Pánem, vystupuje na horu, aby mu naslouchal a aby ho naléhavě prosil, a pak sestupuje k lidu, aby mu sděloval slova jeho Boha a aby ho vedl. „Má trvalé místo v mém domě. S ním mluvím tváří v tvář, ve viděních“ (Nm 12,7-8); vždyť „Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi“ (Nm 12,3).

#

2577 V tomto důvěrném vztahu k věrnému Bohu, „plnému slitování a nejvýš milosrdnému“,3147 čerpal Mojžíš sílu a houževnatost své přímluvy. Neprosí za sebe, ale za lid, který si Bůh získal. Mojžíš se přimlouvá již během boje s Amalečany,3148 nebo aby dosáhl uzdravení Mirjam.3149 Ale především po odpadlictví lidu, když ho svou přímluvou brání před Bohem (Ž 106,23), se modlí, aby zachránil lid.3150 Pohnutky jeho modlitby (přímluva je také tajemný boj) budou podněcovat odvahu velkých mužů modlitby židovského národa, jakož i Církve: Bůh je láska, tedy je spravedlivý a věrný; nemůže si protiřečit, musí si vzpomenout na své obdivuhodné činy; je v sázce jeho sláva, nemůže opustit tento lid, který nese jeho Jméno.

DAVID A MODLITBA KRÁLE
#

2578 Modlitba Božího lidu se bude rozvíjet ve stínu Božího stánku, to je archy úmluvy a později chrámu. Především vůdcové lidu, pastýři a proroci jej budou učit modlit se. Samuel jako dítě se musel naučit od své matky Anny, jak „stát před Pánem“,3151 a od kněze Eliho, jak naslouchat Božímu slovu: „Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá“ (1 Sam 3, 910). Později i on sám pozná cenu i tíži přímluvy: „Jsem daleko od toho, abych proti Hospodinu hřešil a přestal se za vás modlit. I nadále vás budu vyučovat dobré a přímé cestě“ (1 Sam 12,23).

#

2579 David je v pravém slova smyslu král „podle Božího srdce“, pastýř, který se modlí za svůj lid a jeho jménem, ten, jehož podrobení se Boží vůli, chvála a lítost budou vzorem modlitby pro lid. On je pomazaný Boží, jeho modlitba je věrným přilnutím k Božímu zaslíbení,3152 důvěrou, plnou lásky a radosti, v toho, který jediný je Král a Pán. David, inspirovaný Duchem svatým, je v žalmech prvním prorokem židovské i křesťanské modlitby. Modlitba Krista, pravého Mesiáše a Davidova syna, zjeví a naplní smysl této modlitby.

#

2580 Jeruzalémský chrám, dům modlitby, který chtěl David zbudovat, bude dílem jeho syna Šalomouna. Modlitba posvěcení chrámu3153 se opírá o Boží zaslíbení, o jeho smlouvu, o účinnou přítomnost jeho Jména uprostřed jeho lidu a o připomínku velkolepých činů exodu. Král přitom zvedá své ruce k nebi a prosí Hospodina za sebe, za všechen lid, za budoucí generace, za odpuštění hříchů a za jejich každodenní potřeby, aby všechny národy věděly, že Hospodin je jediný Bůh a že mu zcela patří srdce jeho lidu.

ELIÁŠ, PROROCI A OBRÁCENÍ SRDCE
#

2581 Chrám měl být pro Boží lid místem výchovy k modlitbě: pouti, svátky, oběti, večerní oběť, kadidlo, „předkladné chleby“, všechna tato znamení svatosti a slávy Boha, nejvyššího a zcela blízkého, byly výzvy a cesty modlitby. Obřadnost často strhávala lid k příliš vnějškové bohoslužbě. Byla proto nutná výchova k víře a k obrácení srdce. Toto bylo poslání proroků před vyhnanstvím i po něm.

#

2582 Eliáš je otcem proroků, „pokolení těch, kteří hledají Boha, kteří hledají jeho tvář“.3154 Jeho jméno, „Hospodin je můj Bůh“, ohlašuje volání lidu jako odpověď na Eliášovu modlitbu na hoře Karmel.3155 Apoštol Jakub odkazuje na Eliáše, když nás vybízí k modlitbě: „Mnoho zmůže a velmi je účinná modlitba spravedlivého“ (Jak 5,16b).

#

2583 Když se Eliáš během svého útočiště u potoka Kerítu naučil milosrdenství, učí vdovu ze Sarepty víře v Boží slovo a tu víru pak potvrdí svou naléhavou modlitbou: Bůh vrátí k životu vdovina syna.3156

Při oběti na hoře Karmel, při rozhodující zkoušce víry Božího lidu, na Eliášovu prosbu Hospodinův oheň stráví celopal ve chvíli, kdy se přináší večerní oběť. Eliášova slova: „Odpověz mi, Hospodine, odpověz mi,…“ (1 Král 18,37) přejímají východní liturgie v eucharistické epiklezi.3157

Nakonec, když pokračoval v cestě a vydal se do pouště k místu, kde se živý a pravý Bůh zjevil svému lidu, vstupuje Eliáš, stejně jako Mojžíš, „do jeskyně“, až „přejde“ tajemná přítomnost Boha.3158 Avšak bude to teprve na hoře Proměnění, kdy se zjeví ten, jehož Tvá ř hledají.3159 Na tváři ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista se zrcadlí poznání Boží slávy.3160

#

2584 Proroci čerpají světlo a sílu pro své poslání tím, že stojí „tváří v tvář před Bohem“. Jejich modlitba není útěk před nevěrným světem, nýbrž naslouchání Božímu slovu, někdy debata nebo nářek, vždy přímluva, která očekává a připravuje zásah Boha zachránce, Pána dějin.3161

ŽALMY, MODLITBA SHROMÁŽDĚNÍ
#

2585 Od Davida až do příchodu Mesiáše obsahují svaté knihy modlitební texty, které dosvědčují, jak se stále více prohlubovala modlitba za sebe i za druhé.3162 Žalmy byly postupně sebrány do sbírky pěti knih: Žalmy (nebo „chvály“), mistrovské dílo modlitby Starého zákona.

#

2586 Žalmy živí a vyjadřují modlitbu Božího lidu jako shromáždění o velkých svátcích v Jeruzalémě a každou sobotu v synagogách. Tato modlitba je zároveň osobní i společná; týká se těch, kteří se modlí, i všech ostatních lidí; modlitba stoupá ze Svaté země a z obcí v diaspoře, ale objímá celé stvoření; připomíná spásné události minulosti a sahá až k naplnění dějin; slaví památku Božích zaslíbení, která se už uskutečnila, a očekává Mesiáše, který je definitivně splní. Žalmy, pronášené v modlitbě a naplněné v Kristu, zůstávají podstatné pro modlitbu jeho Církve.3163

#

2587 Žaltář je kniha, v níž se Boží slovo stává modlitbou člověka. V jiných knihách Starého zákona „slova hlásají díla“ (Boha pro lidi) a „objasňují tajemství v nich obsažené“.3164 V žaltáři, když žalmista zpívá pro Boha, vyjadřují slova Boží jeho spásná díla. Tentýž Duch inspiruje Boží dílo a odpověď člověka a Kristus oboje navzájem spojí. V něm nás žalmy nepřestávají učit se modlit.

#

2588 Rozmanité výrazové formy modlitby žalmů se rodí při chrámové bohoslužbě i v srdci člověka. Ať jde o hymnus, modlitbu nářků nebo díkůvzdání, prosbu jednotlivce nebo celého společenství, o královský nebo poutní zpěv, o rozjímání plném moudrosti, jsou žalmy zrcadlem Božích činů v dějinách jeho lidu i zrcadlem lidských situací, které prožíval žalmista. Některý žalm může zrcadlit minulou událost, ale je tak střízlivý, že se jej vskutku mohou modlit lidé všech stavů a všech dob.

#

2589 V žalmech lze rozeznat stálé rysy, jako je: prostota a spontánnost modlitby; touha po samém Bohu skrze všechno a se vším, co je v jeho stvoření dobré; svízelná situace věřícího, který ve své přednostní lásce k Pánu je vystaven davu nepřátel a pokušením; a v očekávání toho, co udělá věrný Bůh, jistota o jeho lásce a odevzdanost do jeho vůle. Modlitba žalmů je vždy proniknuta chválou, a proto titul sbírky plně odpovídá tomu, co nám předává: „Chvály.“ Vzhledem k tomu, že je sestavená pro bohoslužbu shromáždění, dává nám zaslechnout výzvu k modlitbě, na kterou zpěvem odpovídá: „Aleluja!“, „Chvalte Pána!“

„Co je půvabnější než žalm? Krásně o tom mluví sám David, který říká: „Chvalte Hospodina, protože žalm je dobrý: Ať zní našemu Bohu příjemné a krásné chválení.“ A skutečně, v žalmech je všechno: dobrořečení lidu, a Boží chvála vzdávaná shromážděním i hold veškerenstva; v žalmech promlouvá vesmír; zaznívá hlas Církve, zní v nich zpěvem vyznání víry…“3165

Souhrn
#

2590 „Modlitba je povznesení duše k Bohu a prosba k Bohu o vhodná dobra.“3166

#

2591 Bůh neúnavně volá každého člověka k tajemnému setkání se sebou samým. Modlitba doprovází celé dějiny spásy jako vzájemné volání mezi Bohem a člověkem.

#

2592 Modlitba Abraháma a Jakuba se jeví jako boj víry vedený v důvěře v Boží věrnost a v jistotě vítězství, které je slíbeno těm, kdo vytrvají.

#

2593 Mojžíšova modlitba je odpovědí na iniciativu živého Boha k záchraně jeho lidu. Je předobrazem přímluvné modlitby jediného prostředníka, Ježíše Krista.

#

2594 Modlitba Božího lidu se rozvíjí ve stínu Božího stánku, archy úmluvy a chrámu, pod vedením pastýřů, hlavně krále Davida a proroků.

#

2595 Proroci volají k obrácení srdce, a zatímco dychtivě hledají Boží tvář, jako Eliáš, přimlouvají se za lid.

#

2596 Žalmy jsou mistrovským dílem modlitby Starého zákona. Mají dvě neoddělitelné složky: osobní a společnou. Tím, že připomínají Boží zaslíbení, která se již uskutečnila, a doufají v příchod Mesiáše, vztahují se na všechny dimenze dějin.

#

2597 Žalmy, pronášené v modlitbě a naplněné v Kristu, jsou podstatným a trvalým prvkem modlitby jeho Církve. Žalmy jsou vhodné pro lidi všech stavů a všech dob.

  1. Srov. Gn 4,4.↩︎

  2. Srov. Gn 4,26.↩︎

  3. Srov. Gn 5,24.↩︎

  4. Srov. Gn 8,20-9,17.↩︎

  5. Srov. Gn 6,9.↩︎

  6. Srov. Gn 9,8-16.↩︎

  7. Srov. Gn 15,2-3.↩︎

  8. Srov. Gn 15,6.↩︎

  9. Srov. Gn 17,1-2.↩︎

  10. Srov. Gn 18,1-15; Lk 1,26-38.↩︎

  11. Srov. Gn 18,16-33.↩︎

  12. Srov. Řím 8,32.↩︎

  13. Srov. Řím 4,16-21.↩︎

  14. Srov. Gn 28,10-22.↩︎

  15. Srov. Gn 32,25-31; Lk 18,1-8.↩︎

  16. Srov. Ex 3,1-10.↩︎

  17. Srov. Ex 34,6.↩︎

  18. Srov. Ex 17,8-13.↩︎

  19. Srov. Nm 12,13-14.↩︎

  20. Srov. Ex 32,1-34,9.↩︎

  21. Srov. 1 Sam 1,9-18.↩︎

  22. Srov. 2 Sam 7,18-29.↩︎

  23. Srov. 1 Král 8,10-61.↩︎

  24. Srov. Ž 24,6.↩︎

  25. Srov. 1 Král 18,39.↩︎

  26. Srov. 1 Král 17,7-24.↩︎

  27. Srov. 1 Král 18,20-39.↩︎

  28. Srov. 1 Král 19,1-14; Ex 33,19-23.↩︎

  29. Srov. Lk 9,28-36.↩︎

  30. Srov. 2 Kor 4,6.↩︎

  31. Srov. Am 7,2.5; Iz 6,5.8.11; Jer 1,6; 15,15-18; 20,7-18.↩︎

  32. Srov. Ezd 9,6-15; Neh 1,4-11; Jon 2,3-10; Tob 3,11-16; Jud 9,2-14.↩︎

  33. Srov. Denní modlitba Církve, Všeobecné pokyny, 100-109.↩︎

  34. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum), 2.↩︎

  35. Sv. Ambrož, Enarrationes in Psalmos, 1,9: PL 14, 924; srov. Denní modlitba Církve, 2. čtení v sobotu 10. týdne v mezidobí.↩︎

  36. Sv. Jan Damašský, De fide orthodoxa, 3,24: PG 94, 1089D.↩︎