1.2 Druhá kapitola
Bůh přichází vstříc člověku

1.2.1 Boží zjevení

Bůh zjevuje „dobrotivý plán“
#

50 Člověk může přirozeným světlem rozumu bezpečně poznat Boha na základě jeho díla. Existuje však ještě jiný řád poznání, kterého člověk svými vlastními silami vůbec nemůže dosáhnout, totiž řád Božího zjevení.39 Ze zcela svobodného rozhodnutí se Bůh zjevuje a dává člověku tím, že mu vyjevuje své tajemství, svůj dobrotivý plán se všemi lidmi, stanovený přede všemi věky v Kristu. Plně zjevuje svůj plán tím, že posílá svého milovaného Syna Ježíše Krista, našeho Pána, a Ducha svatého.

#

51 „Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle (srov. Ef 1,9): že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti“ (srov. Ef 2,18; 2 Petr 1,4).40

#

52 Bůh, který „přebývá v nepřístupném světle“ (1 Tim 6,16), chce sdílet svůj božský život lidem, které svobodně stvořil, aby je ve svém jediném Synu přijal za adoptivní syny.41 Tím, že se Bůh zjevuje, chce, aby lidé byli schopni mu odpovědět, poznat ho a milovat ho víc, než by toho byli schopni sami od sebe.

#

53 Boží plán zjevení se uskutečňuje zároveň „činy i slovy, které spolu navzájem vnitřně souvisejí“42 a vzájemně se objasňují. To vyžaduje zvláštní „božskou výchovu“: Bůh se sdílí člověku postupně, po etapách jej připravuje na přijetí nadpřirozeného zjevení, jímž dává poznat sama sebe a které vrcholí v osobě a poslání vtěleného Slova, Ježíše Krista.

Svatý Irenej z Lyonu několikrát mluví o této „božské výchově“, když používá o Bohu a člověku obrazu „zvykat si jeden na druhého“:

„Boží Slovo přebývalo v člověku a stalo se Synem člověka, aby si člověk zvykl chápat Boha a Bůh aby si zvykl přebývat v člověku laskavě podle vůle Otcovy.“43

Etapy zjevení
UŽ OD POČÁTKU SE BŮH DÁVÁ POZNAT
#

54 „Bůh, který skrze Slovo všechno tvoří (srov. Jan 1,3) a udržuje, dává lidem ve stvořených věcech trvalé svědectví o sobě (srov. Řím 1,19-20). Protože chtěl otevřít cestu nadpřirozené spásy, zjevil kromě toho již na začátku sám sebe prarodičům.“44 Vybídl je k důvěrnému společenství se sebou samým a přitom je oděl nádhernou milostí a spravedlností.

#

55 Toto zjevení nebylo přerušeno hříchem našich prarodičů. Bůh je totiž „po jejich pádu v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení (srov. Gn 3,15) a neustále pečoval o lidský rod, aby dal věčný život všem, kteří hledají spásu trpělivým konáním dobrých skutků“ (srov. Řím 2,6-7).45

„A když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti. Slitovával ses nad lidmi… Častokrát jsi jim nabízel svou smlouvu.“46

SMLOUVA S NOEMEM
#

56 Když byla hříchem rozbita jednota lidského pokolení, Bůh se zprvu snaží zachránit lidstvo svou neustálou přítomností v jednotlivých etapách lidských dějin. Smlouva s Noemem po potopě47 vyjadřuje zásadu Božího řádu spásy (ekonomie) vůči „národům“, to znamená vůči lidem seskupeným „v různých zemích, různého jazyka a různých čeledí“ (Gn 10,5).48

#

57 Tento řád rozličných národů, zároveň kosmický, společenský a náboženský,49 který Boží prozřetelnost svěřila ochraně andělů,50 má za úkol omezovat pýchu padlého lidstva, které je svorné ve své zvrácenosti51 a chtělo samo vybudovat jednotu v babylonském stylu.52 Avšak následkem hříchu,53 ať už mnohobožství, nebo zbožňování národa a jeho vůdce, ohrožují neustále pohanskou zkažeností prozatímní řád spásy.

#

58 Smlouva s Noemem zůstává v platnosti po celý čas národů,54 až do všeobecného vyhlášení evangelia. Písmo svaté uctívá některé velké postavy „národů“, jako „spravedlivého Abela“, krále-kněze Melchizedecha,55 předobraz Krista,56 nebo spravedlivé muže „Noema, Daniela a Joba“ (Ez 14,14). Písmo svaté tak ukazuje, jakých výšin svatosti mohou dosáhnout ti, kteří žijí podle Noemovy smlouvy v očekávání, že Kristus „rozptýlené Boží děti shromáždí vjedno“ (Jan 11,52).

BŮH VYVOLIL ABRAHÁMA
#

59 Bůh, aby shromáždil rozptýlené lidstvo, vyvolil Abrama a povolal ho z jeho země, z jeho příbuzenstva a z domu jeho otce,57 aby z něho udělal Abraháma, to znamená „otce mnohých národů“ (Gn 17,5): „Skrze tebe dojdou požehnání všechny národy země“ (Gn 12,3 LXX).58

#

60 Lid vzešlý z Abraháma bude nositelem příslibu daného patriarchům, stane se vyvoleným národem59 a bude povolán připravovat na to, aby se jednoho dne všechny Boží děti shromáždily v jednotě Církve;60 tento lid bude kořenem, na který budou naroubováni pohané, kteří se stali věřícími.61

#

61 Patriarchové a proroci i ostatní postavy Starého zákona byli a vždy budou uctíváni ve všech liturgických tradicích Církve jako svatí.

BŮH UTVÁŘÍ SVŮJ LID IZRAEL
#

62 Po době patriarchů Bůh utváří Izrael jako svůj lid tím, že ho zachrání z egyptského otroctví. Uzavírá s ním úmluvu na Sinaji, a dává mu skrze Mojžíše svůj zákon, aby ho uznával a aby mu sloužil jako jedinému, živému a pravému Bohu, starostlivému otci a spravedlivému soudci, a aby očekával slíbeného Spasitele.62

#

63 Izrael je Boží kněžský národ,63 je nazýván „Hospodinovým jménem“ (Dt 28,10). Je to národ těch, kteří „první… poznali jméno Hospodina, našeho Boha“,64 národ „starších bratří“ v Abrahámově víře.

#

64 Bůh skrze proroky vychovává svůj lid v naději na spásu, v očekávání nové a věčné smlouvy určené všem lidem,65 smlouvy, která bude vepsána do srdcí.66 Proroci hlásají radikální vykoupení Božího lidu, očištění od všech jeho nevěrností,67 spásu, jež zahrne všechny národy.68 Nositeli této naděje budou především chudí a pokorní Páně.69 Svaté ženy jako Sára, Rebeka, Ráchel, Miriam, Debora, Anna, Judit a Ester si uchovaly živou naději na spásu Izraele. Avšak nejzářivější postavou je Maria.70

Ježíš Kristus – „prostředník a plnost celého zjevení“71
BŮH VYSLOVIL VŠECHNO VE SVÉM SLOVU
#

65 „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze prorok. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna“ (Žid 1,12). Kristus, Boží Syn, který se stal člověkem, je jedinečným, dokonalým a definitivním Slovem Otce, který v něm říká všechno, a nebude už jiné slovo než toto. Svatý Jan od Kříže po mnoha jiných to vyjadřuje skvěle v komentáři Žid 1,12:

„Vždyť poté, co nám dal svého Syna, který je jeho Slovem, Bůh nemá jiného slova, které by nám sdělil. On sám sdělil vše naráz a jednou provždy v tomto jediném Slově… Neboť to, co dříve sděloval po částech prorokům, řekl nám cele ve svém Synu, když nám dal to celé, čím je jeho Syn. Proto, kdyby se nyní chtěl někdo Boha na něco dotazovat nebo od něj žádat nějaké vidění či zjevení, nejen že by se dopouštěl pošetilosti, ale urážel by Boha tím, že neupíná svůj zrak jedině na Krista bez vyhledávání jiné věci nebo nějaké novoty.“72

NEBUDE UŽ ŽÁDNÉ JINÉ ZJEVENÍ
#

66 „Křesťanské dílo spásy, tedy jako nová úmluva nikdy nepomine a před slavným zjevením našeho Pána Ježíše Krista nemůžeme už očekávat nové veřejné zjevení“ (srov. 1 Tim 6,14 a Tit 2,13).73 Nicméně, i když je zjevení dokončeno, není však úplně rozvinuto; bude úkolem křesťanské víry postupně během staletí proniknout jeho celý dosah.

#

67 Během staletí docházelo ke zjevením, jež se nazývají „soukromá“. Některá byla uznána církevní autoritou, avšak nepatří k pokladu víry. Jejich úlohou není „vylepšovat“ nebo „doplňovat“ Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo. Za vedení učitelského úřadu Církve dovede zdravý smysl věřících rozlišit a přijímat, co je v těchto zjeveních opravdová výzva Krista nebo jeho svatých pro Církev. Křesťanská víra nemůže přijmout „zjevení“, která si dělají nárok na překonání nebo opravu zjevení, jehož naplněním je Kristus. To je případ některých mimokřesťanských náboženství a také některých novodobých sekt, které se opírají o taková „zjevení“.

Souhrn
#

68 Bůh se z lásky zjevil a daroval člověku. Nabízí tak definitivní a vyčerpávající odpověď na otázky člověka týkající se smyslu a cíle jeho života.

#

69 Bůh se zjevil člověku tím, že mu postupně činy i slovy zjevoval své tajemství.

#

70 Bůh se kromě svědectví, které vydává sám o sobě ve stvořených věcech, zjevil sebe i našim prarodičům. Mluvil k nim; po pádu jim přislíbil spásu74 a nabídl svou úmluvu.

#

71 Bůh uzavřel s Noemem věčnou úmluvu, je to úmluva mezi Bohem a všemi živými bytostmi.75 Ta bude platit, pokud bude trvat svět.

#

72 Bůh vyvolil Abraháma a uzavřel s ním a jeho potomstvem úmluvu. Utvořil z něho svůj lid, jemuž zjevil skrze Mojžíše svůj zákon. Tento lid připravoval skrze proroky, aby přijal spásu určenou všemu lidstvu.

#

73 Bůh se plně zjevil tím, že poslal svého vlastního Syna, v němž navždy ustanovil svou úmluvu. Syn je definitivním Slovem Otce, takže po něm už nebude žádné jiné zjevení.

  1. Srov. 1. vatikánský koncil: DS 3015↩︎

  2. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 2.↩︎

  3. Srov. Ef 1,4-5.↩︎

  4. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 2.↩︎

  5. Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 3,20,2; srov. též 3,17,1; 4,12,4; 4,21,3.↩︎

  6. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 3.↩︎

  7. Tamtéž.↩︎

  8. Římský misál, IV. eucharistická modlitba.↩︎

  9. Srov. Gn 9,9.↩︎

  10. Srov. Gn 10,20-31.↩︎

  11. Srov. Sk 17,26-27.↩︎

  12. Srov. Dt 4,19; Dt (LXX) 32,8.↩︎

  13. Srov. Mdr 10,5.↩︎

  14. Srov. Gn 11,4-6.↩︎

  15. Srov. Řím 1,18-25.↩︎

  16. Srov. Lk 21,24.↩︎

  17. Srov. Gn 14,18.↩︎

  18. Srov. Žid 7,3.↩︎

  19. Srov. Gn 12,1.↩︎

  20. Srov. Gal 3,8.↩︎

  21. Srov. Řím 11,28.↩︎

  22. Srov. Jan 11,52; 10,16.↩︎

  23. Srov. Řím 11,17-18,24.↩︎

  24. Srov. DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 3.↩︎

  25. Srov. Ex 19,6.↩︎

  26. Římský misál, 6. přímluva na Velký pátek.↩︎

  27. Srov. Iz 2,2-4.↩︎

  28. Srov. Jer 31,31-34; Žid 10,16.↩︎

  29. Srov. Ez 36.↩︎

  30. Srov. Iz 49,5-6; 53,11.↩︎

  31. Srov. Sof 2,3.↩︎

  32. Srov. Lk 1,38↩︎

  33. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 2.↩︎

  34. Sv. Jan od Kříže, Subida del monte Carmelo (Výstup na horu Karmel), 2,22; srov. Denní modlitba Církve, 2.čtení v pondělí druhého týdne adventního.↩︎

  35. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 4.↩︎

  36. Srov. Gn 3,15.↩︎

  37. Srov. Gn 9,16.↩︎