1.2.3 Písmo Svaté

Kristus – jediné Slovo Písma svatého
#

101 Bůh, aby se lidem zjevil, hovořil k nim v blahosklonnosti své dobroty lidskými slovy: „Neboť slova totiž, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo lidské tělo.“106

#

102 Bůh ve všech slovech Písma svatého nevyslovuje nic jiného než jen jedno Slovo, své jediné Slovo, v němž se sděluje naprosto celý.107

„Uvědomte si, že je to jedno a totéž Slovo, které se rozprostírá po celém Písmu svatém, a že je to totéž Slovo, které zaznívá v ústech všech svatých spisovatelů: to Slovo, které, poněvadž bylo na počátku Bůh u Boha, nemá zapotřebí slabik, protože nepodléhá času.“108

#

103 Proto Církev měla vždy v úctě Boží Písmo, jako má v úctě samo Tělo Páně. Neustále totiž podává věřícím chléb života, který bere ze stolu jak Božího slova, tak Těla Kristova.109

#

104 Církev neustále nachází v Písmu svatém svou potravu a svou sílu:110 vždyť v něm nepřijímá jen pouhé lidské slovo, ale Boží slovo, jímž skutečně je.111 „V posvátných knihách totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi.“112

Inspirace a pravda Písma svatého
#

105 Bůh je autorem Písma svatého. „Co bylo Bohem zjeveno a je v Písmu svatém obsaženo a vyjádřeno, bylo zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého. Svatá Matka Církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak i Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého, a jako takové byly Církvi předány.“113

#

106 Bůh inspiroval lidské autory posvátných knih. „K sepsání posvátných knih si však Bůh vybral a použil jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to, co on chtěl.“114

#

107 Inspirované knihy učí pravdě. „Protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí považovat za tvrzení Ducha svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmu svatém pro naši spásu.“115

#

108 Nicméně křesťanská víra není „náboženství knihy“. Křesťanství je náboženstvím Božího „Slova“, „ne slova psaného a němého, nýbrž Slova vtěleného a živého.“116 Aby slova nezůstávala mrtvou literou, je nezbytné, aby Kristus, věčné Slovo živého Boha, nám skrze Ducha svatého „otevřel mysl, abychom rozuměli Písmu“ (Lk 24,45).

Duch svatý, vykladatel Písma
#

109 „Protože však Bůh mluví v Písmu svatém prostřednictvím lidí lidským způsobem, musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh.“117

#

110 Abychom pochopili záměr svatopisců, je nutno brát v úvahu poměry v jejich době i jejich kulturu, „literární druhy“ tehdy užívané, způsob chápání, vyjadřování, vyprávění obvyklý v jejich době. „Jinak totiž podávají a vyjadřují pravdu texty v různém smyslu historické, jinak texty prorocké nebo básnické, ještě jinak další druhy slovního projevu.“118

#

111 Protože Písmo svaté je inspirované, je ještě druhá zásada správného výkladu, neméně důležitá než předchozí, bez níž by Písmo zůstalo mrtvou literou: „Písmo svaté se má číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno.“119 Druhý vatikánský koncil uvádí tři měřítka k tomu, aby byl výklad Písma shodný s Duchem, který je inspiroval:120

#

112 1. Bedlivě přihlížet „k obsahu a jednotě celého Písma“. Ať už jsou knihy, ze kterých se skládá, jakkoli různorodé, je přesto Písmo jedno v síle jednoty Božího plánu, v němž Ježíš Kristus je středem a srdcem, otevřeným od jeho Veliké noci.121

„Kristovým srdcem122 je označováno Písmo svaté, které dává poznat Kristovo srdce. Toto srdce bylo před utrpením zavřené, protože Písmo bylo temné. Avšak Písmo se po utrpení otevřelo, takže ti, kteří je už chápou, jsou schopni zvážit a rozeznat, jak mají být vykládána proroctví.“123

#

113 2. Číst Písmo v „živé Tradici celé Církve“. Podle jednoho z církevních otců, „Písmo svaté bylo napsáno dříve v srdci Církve než v hmotných prostředcích, jimiž je vytvářeno (sacra Scriptura principalius est in corde Ecclesiae quam in materialibus instrumentis scripta)“. Vždyť Církev uchovává ve své Tradici živou paměť Božího slova a Duch svatý jí poskytuje duchovní výklad Písma („… podle duchovního smyslu, jímž Duch obdařuje Církev“)124

#

114 3. Přihlížet k „analogii víry“.125 Výrazem „analogie víry“ míníme spojitost pravd víry mezi sebou a v celkovém plánu zjevení.

SMYSLY PÍSMA
#

115 Podle starobylé tradice lze rozlišovat dva smysly Písma: literární a duchovní, který se dále dělí na alegorický, morální a anagogický. Hluboký soulad všech čtyř smyslů zaručuje zachování všeho bohatství Písma při jeho živé četbě v Církvi.

#

116 Literární smysl. To je smysl vyznačený slovy Písma a odhalený exegezí, která se řídí pravidly správného výkladu. „Všechny smysly (Písma svatého) mají svůj základ ve smyslu literárním.“126

#

117 Duchovní smysl. Protože Boží plán je jednotný, mohou sloužit jako znamení nejen text Písma, nýbrž i věci a události, o kterých mluví.

  1. Alegorický smysl. Můžeme dosáhnout hlubšího pochopení událostí, chápeme-li jejich význam v Kristu; tak přechod Rudým mořem je znamením Kristova vítězství a také křtu.127

  2. Morální smysl. Události vyprávěné v Písmu nás mohou vést ke správnému jednání. „Bylo to napsáno jako poučení pro nás“ (1 Kor 10,11).128

  3. Anagogický smysl. Je stejně možné vidět věci a události v jejich věčném významu, který nás vede vzhůru (řecky: „anagoge“) k naší nebeské vlasti. Tak je Církev na zemi znamením nebeského Jeruzaléma.129

#

118 Jedno středověké distichon shrnuje význam čtyř smyslů:

Literární smysl učí, co se stalo, alegorický, v co věřit, morální, jak jednat a anagogický, kam směřovat.

Littera gesta docet, quid credas allegoria, Moralis quid agas, quo tendas anagogia.

#

119 „Je povinností exegetů přispívat podle těchto pravidel k pronikavějšímu pochopení a výkladu smyslu Písma svatého, aby na základě předběžné vědecké práce dozrál úsudek Církve. Neboť všechno z oboru výkladu Písma nakonec podléhá posouzení Církve, která plní božský příkaz a službu uchovávat a vykládat Boží slovo.“130

„Nevěřil bych evangeliu, kdyby mě k tomu nepohnula autorita katolické Církve.“131

Kánon Písma svatého
#

120 Apoštolská Tradice umožnila Církvi rozlišit, které spisy měly být pojaty do seznamu svatých knih.132 Tento úplný seznam se nazývá „Kánon“ Písma svatého. Zahrnuje 46 knih Starého zákona (45, považuje-li se Jeremiáš a Nářky za jediný text) a 27 knih Nového zákona:133

Pro Starý zákon: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium (nebo:1. až 5. kniha Mojžíšova), kniha Jozue, kniha Soudců, kniha Rút, dvě knihy Samuelovy, dvě knihy Královské, dvě knihy Kronik, kniha Ezdrášova, kniha Nehemiášova, kniha Tobiáš, kniha Judit, kniha Ester, dvě knihy Makabejské, kniha Job, kniha Žalmů, kniha Přísloví, kniha Kazatel, Píseň písní, kniha Moudrosti, kniha Sirachovcova, kniha proroka Izaiáše, kniha proroka Jeremiáše, kniha Žalozpěvů, kniha proroka Barucha, kniha proroka Ezechiela, kniha proroka Daniela, kniha proroka Ozeáše, kniha proroka Joela, kniha proroka Amosa, kniha proroka Abdiáše, kniha proroka Jonáše, kniha proroka Micheáše, kniha proroka Nahuma, kniha proroka Habakuka, kniha proroka Sofoniáše, kniha proroka Aggea, kniha proroka Zachariáše, kniha proroka Malachiáše.

Pro Nový zákon: Evangelium podle Matouše, Marka, Lukáše, Jana, Skutky apoštolů, Listy svatého Pavla Římanům: první a druhý list Korinťanům, Galaťanům, Efesanům, Filipanům, Kolosanům, dva listy Soluňanům (Thessaloničanům), dva listy Timotejovi, Titovi, Filemonovi, list Židům, list svatého Jakuba, dva listy svatého apoštola Petra, tři listy svatého apoštola Jana, list svatého apoštola Judy a kniha Zjevení svatého apoštola Jana.

STARÝ ZÁKON
#

121 Starý zákon je neodlučitelná část Písma svatého. Jeho knihy jsou inspirované Bohem a uchovávají si nepomíjející hodnotu,134 protože Stará úmluva nikdy nebyla odvolána.

#

122 „Plán spásy ve Starém zákoně byl zaměřen především k tomu, aby připravoval… příchod Krista, vykupitele světa.“ Knihy Starého zákona „sice obsahují též věci nedokonalé a dočasné“, vydávají však svědectví o celé božské pedagogice spásné Boží lásky. „Vyjadřují živý cit vůči Bohu, jsou v nich uloženy vznešené nauky o Bohu, spasitelná moudrost o životě člověka i podivuhodné poklady modliteb“; a konečně je v nich „ukryto tajemství naší spásy“.135

#

123 Křesťané si váží Starého zákona jako ryzího slova Božího. Církev vždycky rozhodně odmítala myšlenku zavrhnout Starý zákon pod záminkou, že by se ve světle Nového zákona stal už „jen přežitkem“ (marcionismus).

NOVÝ ZÁKON
#

124 „Boží slovo, které je Boží silou k spáse pro každého věřícího, je vynikajícím způsobem podáno a projevuje svou sílu v knihách Nového zákona.“136 Tyto knihy nám podávají definitivní pravdu Božího zjevení. Jejich ústředním námětem je Ježíš Kristus, vtělený Boží Syn, jeho skutky, jeho učení, jeho utrpení a jeho oslavení, a také počátky jeho Církve pod vedením Ducha svatého.137

#

125 Evangelia jsou srdcem celého Písma svatého, „neboť jsou hlavním svědectvím o životě a učení vtěleného Slova, našeho Spasitele“.138

#

126 Vznik evangelií je možné rozdělit do tří etap:

  1. Ježíšův život a učení. Církev pevně trvá na tom, že čtyři evangelia, „jejichž historičnost bez váhání potvrzuje, věrně podávají to, co Boží Syn Ježíš v době svého života mezi lidmi pro jejich spásu skutečně konal a učil až do dne, kdy byl vzat do nebe“.

  2. Ústní podání. „Apoštolové pak po nanebevstoupení Pána předali svým posluchačům to, co říkal a dělal, s plnějším porozuměním, jakého se jim, poučeným událostmi Kristova oslavení a vyučeným světlem Ducha pravdy, dostalo.“

  3. Psaná evangelia. „Bibličtí spisovatelé sepsali čtyři evangelia tak, že něco vybrali z množství ústních nebo už i písemných tradic, něco sestavili v celek nebo vysvětlili se zřetelem na tehdejší stav církevních obcí. Přitom zachovali formu hlásání, ale vždy tak, že nám sdělují o Ježíši pravdivé a upřímné údaje.“139

#

127 Evangelium ve čtverém podání zaujímá v Církvi jedinečné místo; dosvědčuje to úcta, jíž je zahrnuje liturgie, a zcela zvláštní přitažlivost, která v každé době působila na světce.

„Není žádný lepší, vzácnější a úchvatnější text, než evangelium. Pozorujte a uchovávejte [v srdci] to, co Kristus, náš Pán a Mistr, učil svými slovy a vykonal svými skutky.“140 „Nade všechno mě udržuje ve chvílích vnitřní modlitby evangelium. V něm nalézám všechno, co potřebuje má ubohá duše. Odhaluji v něm stále nová světla, skrytý a tajemný smysl.“141

JEDNOTA STARÉHO A NOVÉHO ZÁKONA
#

128 Církev už od apoštolských dob,142 a i potom stále vyzdvihovala ve své Tradici jednotu Božího plánu v obou zákonech prostřednictvím typologie. Ta rozpoznává v Božích dílech Starého zákona předobrazy toho, co Bůh v plnosti časů dovršil v osobě svého vtěleného Syna.

#

129 Křesťané tedy čtou Starý zákon ve světle Krista, který zemřel a vstal z mrtvých. Typologická četba odhaluje nevyčerpatelný obsah Starého zákona. Má nám tak připomenout, že si uchovává svou specifickou hodnotu zjevení, jak to potvrdil sám náš Pán.143 Ostatně i Nový zákon je nutno číst ve světle Starého zákona. Prvotní křesťanská katechese se na něj neustále odvolává.144 Podle starobylého rčení „Nový zákon je skryt ve Starém, zatímco Starý je odhalen Novým zákonem“.145

#

130 Typologie vyjadřuje vzestupnou dynamičnost v naplňování Božího plánu, kdy „Bůh bude všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Například povolání patriarchů a vyjití z Egypta neztrácejí v Božím plánu svou cenu, a to proto, že v něm představují etapy určitých mezidobí.

Písmo svaté v životě Církve
#

131 „Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro Církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života.“146 „Věřícím křesťanům musí být dokořán otevřen přístup k Písmu svatému.“147

#

132 „Proto má být studium Písma svatého duší posvátné teologie. Ve slově Písma nachází zdravou výživu a svatou svěžest také služba slova, totiž pastýřské kázání, katecheze a všechna křesťanská výuka, ve které má mít liturgická homilie význačné místo.“148

#

133 Církev „naléhavě a důrazně vybízí také všechny věřící, aby častým čtením Písma svatého získali ‘nesmírně cenné poznání Ježíše Krista’ (Fil 3,8). ‘Neboť neznalost Písma je neznalost Krista’ (Sv. Jeroným).“149

Souhrn
#

134 „Veškerá božská Písma jsou jen jedna kniha a touto jedinou knihou je Kristus; vždyť všechna božská Písma mluví o Kristu a v něm nacházejí naplnění.“150.

#

135 „Písmo svaté obsahuje Boží slovo, a protože jsou inspirováno, je to opravdu slovo Boží.“151

#

136 Bůh je autorem Písma svatého v tom smyslu, že inspiruje jeho lidské autory; působí v nich a skrze ně. Tak nám dává jistotu, že jejich spisy neomylně učí spásné pravdě.152

#

137 Výklad inspirovaných knih Písma musí především soustředit pozornost na to, co chce Bůh prostřednictvím svatých autorů (či svatopisců) zjevit k naší spáse. „Co je dílem Ducha, nelze plně chápat leč pod vlivem Ducha.“153

#

138 Církev přijímá 46 knih Starého zákona a 27 knih Nového zákona jako inspirované a má je v úctě.

#

139 Na prvním místě jsou čtyři evangelia, protože jejich středem je Kristus.

#

140 Jednota obou Zákonů vyvěrá z jednoty Božího plánu a jeho zjevení: Starý zákon připravuje Nový, zatímco Nový naplňuje Starý; oba dva se navzájem osvětlují; oba dva jsou opravdové Boží Slovo.

#

141 „Církev vždy měla v úctě Písmo svaté jako samo tělo Páně“154; v obou nachází celý křesťanský život svou potravu a svou vlastní normu. „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku“ (Ž 119,105).155

  1. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 13.↩︎

  2. Srov. Žid 1,1-3.↩︎

  3. Sv. Augustin, Enarratio in Psalmos, 103,4,1.↩︎

  4. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 21.↩︎

  5. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 24.↩︎

  6. Srov. 1 Sol 2,13.↩︎

  7. Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 21.↩︎

  8. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 11.↩︎

  9. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 11.↩︎

  10. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 11.↩︎

  11. Sv. Bernard z Clairvaux, Homilia super missus est, 4,11: PL 183, 86B.↩︎

  12. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 12,1.↩︎

  13. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 12,3.↩︎

  14. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 12,5.↩︎

  15. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 12,5.↩︎

  16. Srov. Lk 24,25-27.44-46↩︎

  17. Srov. Ž 22,15.↩︎

  18. Sv. Tomáš Akvinský, Expositio in Psalmos, 21,11.↩︎

  19. „… secundum spiritualem sensum quem Spiritus donat Ecclesiae“, Origenes, Homiliae in Leviticum, 5,5.↩︎

  20. Srov. Řím 12,6.↩︎

  21. „Omnes sensus (scilicet sacrae Scripturae) fundentur super litteralem“, sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I,1,10, ad. 1.↩︎

  22. Srov. 1 Kor 10,2.↩︎

  23. Srov. Žid 3,1-4,11.↩︎

  24. Srov. Zj 21,1-22,5.↩︎

  25. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 12,5.↩︎

  26. „Ego vero Evangelio non crederem, nisi me catholicae Ecclesiae commoveret auctoritas“, sv. Augustin, Contra epistulam Manichaei quam vocant fundamenti, 5,6; PL 42, 176.↩︎

  27. Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 8,3.↩︎

  28. Srov. Decretum Damasi: DS 179; florentský koncil (1442): DS 179: 1334-1336; tridentský koncil: DS 179: 1501-1504.↩︎

  29. Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 14.↩︎

  30. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 15.↩︎

  31. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 17.↩︎

  32. Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 20.↩︎

  33. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 18.↩︎

  34. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 19.↩︎

  35. Sv. Cesarie Mladší, A sainte Richilde et sainte Radegonde: Sources crétiennes, 345, 480.↩︎

  36. Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, Autobiografické spisy, A, 83v.↩︎

  37. Srov. 1 Kor 10,6.11; Žid 10,1; 1 Petr 3,21.↩︎

  38. Srov. Mk 12,29-31.↩︎

  39. Srov. 1 Kor 5,6-8; 10,1-11.↩︎

  40. „Novum in Vetere latet et in Novo Vetus patet“, sv. Augustin, Quaestiones in Heptateuchum, 2,73; PL 34, 623; srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 16.↩︎

  41. Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 21.↩︎

  42. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 22.↩︎

  43. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 24.↩︎

  44. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 25.↩︎

  45. „Omnis Scriptura divina unus liber est, et ille unus liber Christus est, quia omnis Scriptura divina de Christo loquitur, et omnis Scriptura divina in Christo impletur“, Hugo od sv. Viktora, De arca Noe, 2,8; PL 176, 642C.↩︎

  46. Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 24.↩︎

  47. Druhý vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 11.↩︎

  48. Origenes, Homiliae in Exodum, 4,5.↩︎

  49. Srov. 2. vatikánský koncil, DV (Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum) 21.↩︎

  50. Srov. Iz 50,4.↩︎