4.1.3 3. článek
Svátost eucharistie

#

1322 Svatá Eucharistie dokončuje uvedení do křesťanského života. Ti, kteří byli povýšeni k důstojnosti královského kněžství a biřmováním mnohem hlouběji připodobněni ke Kristu, se prostřednictvím Eucharistie podílejí spolu s celým společenstvím na samotné oběti Pána.

#

1323 „Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého Těla a své Krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované Snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, „v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy“.“²⁰²⁹

Eucharistie – pramen a vrchol života Církve

#

1324 Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“.²⁰³⁰ „Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou Eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější Eucharistie obsahuje celé duchovní dobro Církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb.“²⁰³¹

#

1325 „Společenství božského života a jednota Božího lidu, které vytvářejí podstatu Církve, jsou vyjádřeny a uskutečněny Eucharistií. V ní máme jak vyvrcholení činnosti, kterou Bůh posvěcuje svět v Kristu, tak i bohopoctu, kterou lidé vzdávají Kristu a skrze něj Otci v Duchu svatém.“²⁰³²

#

1326 Konečně se prostřednictvím eucharistické oběti spojujeme již nyní s nebeskou liturgií a předjímáme věčný život, kdy Bůh bude všechno ve všem.²⁰³³

#

1327 Krátce řečeno je Eucharistie souhrnem a celkovým posláním naší víry: „Náš způsob myšlení se shoduje s Eucharistií a Eucharistie zase potvrzuje náš způsob myšlení.“²⁰³⁴

Jak se nazývá tato svátost?

#

1328 Nevyčerpatelné bohatství této svátosti se vyjadřuje různými jmény, která se jí dávají. Každé vyzdvihuje některé její rysy. Nazývá se:

Eucharistie, protože je díkůvzdáním Bohu. Výrazy „eucharistein“ (Lk 22,19; 1 Kor 11,24) a „eulogein“ (Mt 26,26; Mk 14,22) připomínají židovská požehnání, která – především bě hem jídla – velebí Boží díla: stvoření, vykoupení a posvěcení.

#

1329 Večeře Páně,²⁰³⁵ protože jde o večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky v předvečer svého utrpení a o předjímání svatební hostiny Beránka²⁰³⁶ v nebeském Jeruzalémě.

Lámání chleba, protože tento typický obřad židovské večeře použil Ježíš, když požehnal a rozděloval chléb jako „první u stolu“,²⁰³⁷ zvláště během Poslední večeře.²⁰³⁸ Podle tohoto gesta ho učedníci poznali po jeho zmrtvýchvstání;²⁰³⁹ tímto výrazem také první křesťané označovali svá eucharistická shromáždění.²⁰⁴⁰ Tím vyjádřili, že všichni, kteří přijímají jediný rozlámaný chléb, Krista, vstupují do společenství s ním a vytvářejí s ním jedno tělo.²⁰⁴¹

Eucharistická shromáždění [synaxis], poněvadž Eucharistie se slaví ve shromážděních věřících, jež jsou viditelným výrazem Církve.²⁰⁴²

#

1330 Památka utrpení a zmrtvýchvstání Páně. Nejsvětější oběť, protože zpřítomňuje jedinou oběť Krista Spasitele a zahrnuje také oběť Církve; nebo také oběť mše svaté, „oběť chvály“ (Žid 13,15),²⁰⁴³ duchovní oběť,²⁰⁴⁴ oběť čistá²⁰⁴⁵ a svatá, protože je naplněním všech obětí Starého zákona a jejich překonáním. Svatá a božská liturgie, protože veškerá liturgie Církve má svůj střed a svůj nejhutnější výraz ve slavení této svátosti; a v tomtéž smyslu se také nazývá slavením svatých tajemství. Mluví se také o Nejsvětější svátosti, poněvadž je svátost svátostí. Tímto výrazem se označují eucharistické způsoby uchovávané ve svatostánku.

#

1331 Přijímání (communio), protože touto svátostí se spojujeme s Kristem, který nám dá vá účast na svém Těle a na své Krvi, abychom vytvořili jediné tělo;²⁰⁴⁶ kromě se hovoří o svatých věcech²⁰⁴⁷ [ta hagia; sancta] – to je původní význam výrazu „communio sanctorum“, o němž hovoří apoštolské vyznání víry – andělský chléb, nebeský chléb, lék nesmrtelnosti,²⁰⁴⁸ pokrm na cestu (viaticum)…

#

1332 Mše svatá jakožto protože liturgie, v níž bylo zpřítomněno tajemství spásy, končí vysláním věřících, missio („jděte ve jménu Páně“), aby plnili Boží vůli ve svém každodenním životě.

Eucharistie v ekonomii spásy

ZPŮSOBY CHLEBA A VÍNA

#

1333 Středem slavení Eucharistie je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého, stanou Tělem a Krví Krista. Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku až do jeho slavného příchodu to, co On vykonal v předvečer svého utrpení: „Vzal chléb…“, „vzal kalich vína…“. Způsoby chleba a vína, které se tajemně staly Tělem a Krví Krista, i nadále zůstávají znamením kladné hodnoty stvoření. Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno,²⁰⁴⁹ „plod lidské práce“, ale předtím ještě „plod země“ a „plod révy“, dary Stvořitele. V úkonu Melchizedecha, který „obětoval chléb a víno“ (Gn 14,18), vidí Církev předobraz své vlastní oběti.²⁰⁵⁰

#

1334 Ve Staré smlouvě byly chléb a víno přinášen v oběť mezi prvotinami země, na znamení vděčnosti Stvořiteli. Ale tyto dary dostávají také nový význam v souvislosti s Exodem (odchodem Židů z Egypta): nekvašené chleby, které Izrael pojídá každý rok o Velikonocích, připomínají spěch osvobozujícího odchodu z Egypta; vzpomínka na manu na poušti bude stále Izraeli připomínat, že žije z chleba Božího slova.²⁰⁵¹ Každodenní chléb je konečně plodem zaslíbené země, záruka, že Bůh je věrný svým příslibům. „ Kalich požehnání“ (1 Kor 10,16) na závěr židovské velikonoční večeře přidává k slavnostní radosti vína eschatologický rozměr, totiž rozměr mesiášského očekávání obnovy Jeruzaléma. Ježíš při ustanovení své Eucharistie dal nový a definitivní význam požehnání chleba a kalicha.

#

1335 Zázraky rozmnožení chlebů, při nichž Pán pronesl požehnání, rozlámal chleby a rozdělil je prostřednictvím svých učedníků, aby nasytil zástup, jsou předobrazem hojnosti tohoto jediného chleba, kterým Kristova Eucharistie.²⁰⁵² Znamení vody proměněné na víno v Káně²⁰⁵³ už ohlašuje hodinu Ježíšova oslavení. Poukazuje na slavení svatební hostiny v Království Otce, kde budou věřící pít nové víno,²⁰⁵⁴ jež se stalo Krví Kristovou.

#

1336 První oznámení Eucharistie vyvolalo mezi učedníky rozdělení, tak jako je pohoršilo, když jim oznámil, že musí trpět a zemřít: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ (Jan 6,60). Eucharistie a kříž jsou kamenem úrazu. Jde o totéž tajemství, které nepřestává být příležitostí k rozdělení: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,67): tato Pánova otázka znovu a znovu zaznívá v jednotlivých staletích jako výzva jeho lásky, aby každý poznal, že jen On má „slova věčného života“ (Jan 6,68) a že přijmout ve víře dar jeho Eucharistie znamená přijmout jeho samého.

USTANOVENÍ EUCHARISTIE

#

1337 Protože Pán miloval své, prokázal jim svou lásku až do konce. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci, a proto během večeře umyl jejich nohy a dal jim přikázání lásky.²⁰⁵⁵ Aby jim zanechal záruku této lásky, aby se nikdy nevzdálil od svých a aby je učinil je účastnými své velikonoční oběti, ustanovil Eucharistii jako připomínku své smrti a svého zmrtvýchvstání a přikázal svým apoštolům, aby ji slavili až do jeho návratu. V té chvíli je ustanovil „kněžími Nové smlouvy“.²⁰⁵⁶

#

1338 Tři synoptická evangelia a svatý Pavel nám předali vyprávění o ustanovení Eucharistie; u svatého Jana se zase uvádějí Ježíšova slova v synagoze v Kafarnau, která připravují ustanovení Eucharistie: Kristus o sobě říká, že je chlebem života, který sestoupil z nebe.²⁰⁵⁷

#

1339 Ježíš zvolil dobu Velikonoc, aby splnil to, co ohlásil v Kafarnau: dát totiž svým učedníkům své Tělo a svou Krev.

Nastal den nekvašeného chleba, kdy měl být zabit velikonoční beránek. Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: „Jděte a připravte nám velikonočního beránka, abychom ho mohli jíst!“… Odešli… a připravili velikonočního beránka. Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království“… Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!“ Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,7-20).²⁰⁵⁸

#

1340 Ježíš dal židovským Velikonocím jejich definitivní význam tím, že slavil Poslední večeři se svými apoštoly během velikonoční hostiny. Vždyť nová „pascha“, přechod Ježíše k Otci skrze jeho smrt a jeho zmrtvýchvstání, je předjata a slavena v Eucharistii, jež je naplněním židovské paschy, a předjímá závěrečnou paschu Církve ve slávě Království.

„TO ČIŇTE NA MOU PAMÁTKU“

#

1341 Když Ježíš přikazuje, aby se opakovala jeho gesta a jeho slova, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26), nežádá, aby se pouze vzpomínalo na něho a na to, co učinil. Má na mysli liturgické slavení Kristovy památky skrze apoštoly a jejich nástupce; slavení jeho života, jeho smrti, jeho zmrtvýchvstání a jeho přímluvy u Otce.

#

1342 Církev od počátku věrně plnila příkaz Pána. O Církvi v Jeruzalémě je řečeno:

„Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách… Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce“ (Sk 2,42.46).

#

1343 Křesťané se shromažďovali „k lámání chleba“ (Sk 20,7) především „první den v týdnu“, totiž v neděli, v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Od těchto dob se Eucharistie stále slaví až po naše dny, takže se s ní setkáváme v každém kostele a s toutéž základní strukturou. Zůstává středem života Církve.

#

1344 A tak od jednoho slavení Eucharistie k druhému a hlásání Ježíšova velikonočního tajemství, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26), Boží lid na svém putování jde „úzkou cestou kříže“²⁰⁵⁹ k nebeské hostině, kdy všichni vyvolení zasednou ke stolu království.

Liturgické slavení Eucharistie

MŠE SVATÁ BĚHEM STALETÍ

#

1345 Již od druhého století máme svědectví sv. Justina mučedníka o základní linii průběhu slavení Eucharistie. Ta zůstala beze změn až do našich dnů ve všech velkých liturgických rodinách. Justin píše kolem roku 155 pohanskému císaři Antonínu Piovi ( 138161), aby mu vysvětlil, co dělají křesťané:

V den nazývaný „Den slunce“, se shromáždí na stejném místě všichni obyvatelé jak měst, tak venkova.

Čtou se paměti apoštolů nebo spisy proroků, pokud to čas dovoluje.

Potom, když lektor skončil, představený nás v promluvě napomíná a vybízí, abychom ná>sledovali tyto dobré příklady.

Pak všichni společně vstaneme a pronášíme modlitby] jak za sebe…, tak za všechny ostatní, ať jsou kdekoliv, abychom, když jsme poznali pravdu, si zasloužili být shledáni spravedlivými v našem životě a v našich skutcích a věrni přikázáním a dosáhli tak věčné spásy.

Po skončení modliteb se navzájem zdravíme políbením. Potom jsou představenému bratří přineseny chléb a kalich vína smíšeného s vodou.

On jej vezme a vzdává chválu a slávu Otci vesmíru ve jménu Syna a Ducha svatého a dlouze pronáší díkůčinění (řecky: eucharistian) za to, že jsme byli hodni dostat od něho tyto dary. Když skončil modlitbu a díkůčinění, všechen přítomný lid zvolá: „Amen.“

Po díkůčinění představeného a po odpovědi všeho lidu ti, kterým říkáme jáhnové, rozdávají každému z přítomných chléb, víno a vodu, nad nimiž byla vyřčena slova díků, a donesou je nepřítomným.²⁰⁶⁰

#

1346 Eucharistická liturgie se koná podle základní struktury, která se přes všechna staletí uchovala až k nám. Člení se na dvě velké části, které tvoří v základě jednotu:

• shromáždění se, bohoslužba slova se čteními, homilií a přímluvami;
• eucharistická bohoslužba s předkládáním chleba a vína, s proměňováním a s při- jímáním.

Bohoslužba slova a eucharistická bohoslužba tvoří společně „jeden a tentýž bohoslužebný úkon“;²⁰⁶¹ stůl připravený pro nás v Eucharistii je totiž zároveň stůl Božího slova a stůl Těla Páně.²⁰⁶²

#

1347 Neprobíhala snad takto velikonoční večeře vzkříšeného Ježíše s jeho učedníky? Cestou jim vysvětloval Písma, pak s nimi zasedl ke stolu, „vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim“.²⁰⁶³

PRŮBĚH SLAVENÍ

#

1348 Všichni se shromáždí. Křesťané se scházejí na jedno místo k eucharistickému shromáždění. V jejich čele je sám Kristus, který je hlavním aktérem Eucharistie. Je veleknězem Nové smlouvy. On sám neviditelně předsedá každé eucharistické oběti. Biskup nebo kněz předsedá shromáždění právě proto, že ho zastupuje (tím, že jedná „in persona Christi capitis“), zosobňuje Krista jako Hlavu, ujímá se slova po čteních, přijímá obětní dary a pronáší eucharistickou modlitbu. Všichni se činně podílejí na slavení, každý svým způsobem: lektoři, ti, kteří přinášejí obětí dary, ti, kteří rozdávají přijímání, a všechen lid, který projevuje svou účast skrze „Amen“.

#

1349 Bohoslužba slova zahrnuje „spisy proroků“, to je Starý zákon, a „paměti apoštolů“, neboli jejich listy a evangelia; po homilii, jež vybízí přijmout toto slovo „jako slovo Boží, jímž skutečně je“ (1 Sol 2,13), a uskutečňovat je, následují přímluvy za všechny lidi, podle apoštolova slova: „První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všechny lidi, za krále a za všechny, kdo mají moc“ (1 Tim 2,1-2).

#

1350 Předložení obětních darů (offertorium): Přinášejí se někdy v průvodu, chléb a víno, které kněz bude jménem Krista obětovat v eucharistické oběti, v níž se stanou jeho Tělem a jeho Krví. Je to úkon samého Krista při Poslední večeři, „když vzal chléb a kalich“. „Jen Církev může přinášet Stvořiteli tuto čistou oběť tím, že mu s díkůvzdáním obětuje to, co pochází z jeho stvoření.“²⁰⁶⁴ Přinášení darů a jejich kladení na oltář přebírá Melchizedechův úkon a klade Stvořitelovy dary do Kristových rukou. On pak ve své oběti přivádí k dokonalosti všechny lidské pokusy přinášet oběti.

#

1351 Křesťané již od prvních dob přinášejí spolu s chlebem a vínem pro Eucharistii i své dary, aby je rozdělily mezi ty, kteří jsou v nouzi. Tento zvyk konat sbírku,²⁰⁶⁵ stále časový, má svůj podnět v příkladu Krista, který se stal chudým, aby nás obohatil:²⁰⁶⁶

„Majetní a ti, kdo chtějí, dobrovolně dávají, co kdo chce, a co se vybere, uloží se u představeného. Ten pak podporuje sirotky, vdovy a ty, kdo mají nouzi kvůli nemoci nebo z jiného důvodu; a také vězně a cizince, kteří žijí mezi námi: zkrátka, stará se o každého, kdo je v nouzi.“²⁰⁶⁷

#

1352 Anafora. Eucharistickou modlitbou, modlitbou díkůvzdání a proměňováním se dostáváme k srdci a k vrcholu bohoslužby:

V prefaci Církev vzdává díky Otci, skrze Krista v Duchu svatém, za všechna jeho díla, za stvoření, vykoupení i posvěcení. Tím se celé společenství spojuje s nepřetržitou chválou, kterou nebeská Církev, andělé a všichni svatí zpívají třikrát svatému Bohu.

#

1353 V epiklezi prosí Církev Otce, aby poslal svého svatého Ducha (nebo moc svého požehnání)²⁰⁶⁸ na chléb a víno, aby se jeho mocí staly Tělem a Krví Ježíše Krista, a aby ti, kdo se podílejí na Eucharistii, byli jedno tělo a jeden duch (některé liturgické tradice kladou epiklezi po anamnézi).

V pronášení slov o ustanovení účinnost Kristových slov a úkonů a moc Ducha svatého zpřítomňují svátostně jeho Tělo a Krev pod způsobami chleba a vína, jakož i jeho oběť, přinesenou na kříži jednou provždy.

#

1354 V anamnézi, která následuje, připomíná Církev utrpení, zmrtvýchvstání a slavný návrat Ježíše Krista; předkládá Otci oběť jeho Syna, který nás s ním smiřuje.

V přímluvách dává Církev najevo, že se Eucharistie slaví ve společenství s celou nebeskou i pozemskou Církví živých i mrtvých a ve společenství s pastýři Církve, s papežem, diecézním biskupem, s jeho kněžstvem a jeho jáhny a se všemi biskupy světa a s jejich církvemi.

#

1355 Při přijímání, jemuž předchází modlitba Páně a lámání chleba, dostávají věřící „ nebeský chléb“ a „kalich spásy“, Tělo a Krev Krista, který se dal „za život světa“ (Jan 6,51).

Protože nad tímto chlebem a vínem byly proneseny díky (podle tradičního vyjádření byly „proměněny“), „nazýváme tento pokrm Eucharistie a nikomu není dovoleno, aby se jí účastnil, leč tomu, kdo věří, že naše učení je pravdivé, kdo se očistil koupelí na odpuštění hříchů a k znovuzrození a kdo žije tak, jak učil Kristus“.²⁰⁶⁹

Svátostná oběť: díkůvzdání, památka, přítomnost

#

1356 Slaví-li křesťané Eucharistii již od počátků a formou, která se při velké rozmanitosti dob a liturgií v podstatě nezměnila, pak je to kvůli tomu, že se cítíme vázáni příkazem Pána, daným v předvečer jeho utrpení: „To čiňte na mou památku“ (1 Kor 11,24-25).

#

1357 Tento Pánův příkaz plníme tím, že slavíme památku jeho oběti. Tímto úkonem obětujeme Otci, co nám dal: dary stvoření, chléb a víno, které se mocí Ducha svatého a slovy Kristovými staly jeho Tělem a Krví: tímto způsobem se Kristus stal skutečně a tajemně přítomný.

#

1358 Musíme tedy Eucharistii považovat

• za díkůvzdání a chválu Otci,
• za památku oběti Krista a jeho Těla,
• za přítomnost Krista mocí jeho slova a jeho Ducha.

DÍKŮVZDÁNÍ A CHVÁLA OTCI

#

1359 Eucharistie, svátost naší spásy, kterou Kristus zjednal na kříži, je také obětí chvály a díkůvzdání za dílo stvoření. V eucharistické oběti je celé stvoření, které Bůh miluje, představeno Otci prostřednictvím Kristovy smrti a jeho zmrtvýchvstání. Církev může skrze Krista přinášet oběť chvály a díkůvzdání za všechno, co Bůh ve stvoření a v lidstvu učinil dobrého, krásného a spravedlivého.

#

1360 Eucharistie je obětí díků Otci, požehnání, kterým Církev vyjadřuje svou vděčnost Bohu za všechna jeho dobrodiní, za všechno, co vykonal skrze stvoření, vykoupení a posvěcení. Eucharistie znamená především díkůvzdání.

#

1361 Eucharistie je také obětí chvály, kterou Církev zpívá slávu Bohu jménem celého stvoření. Taková oběť chvály je možná jedině skrze Krista: on spojuje věřící se svou osobou, se svou chválou a se svou prosbou, takže oběť chvály Otci je přinášena skrze Krista a s ním, aby byla přijata v něm.

PAMÁTKA KRISTOVY OBĚTI A JEHO TĚLA, CÍRKEV

#

1362 Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, zpřítomnění a svátostné obětování jeho jediné oběti v liturgii Církve, která je jeho Tělem. Ve všech eucharistických modlitbách, po slovech ustanovení, nacházíme modlitbu, která se nazývá anamnéze nebo památka.

#

1363 Památka, podle Písma svatého, není pouze vzpomínka na minulé události, nýbrž hlásání velkolepých děl, které Bůh učinil pro lidi.²⁰⁷⁰ Liturgická oslava těchto událostí je jistým způsobem zpřítomňuje a aktualizuje. Právě tak Izrael chápe své osvobození z Egypta: kdykoliv se slaví Velikonoce, události exodu (odchodu z Egypta) se zpřítomňují ve vědomí věřících, aby s nimi srovnali svůj život.

#

1364 V Novém zákoně dostává památka nový význam. Když Církev slaví Eucharistii, koná památku Kristovy velikonoční oběti, a ta se zpřítomní: oběť, kterou Kristus přinesl jednou provždy na kříži, zůstává vždy časová:²⁰⁷¹ „Kdykoli se slaví na oltáři oběť kříže, ve které je „obětován náš velikonoční beránek, Kristus“, uskutečňuje se dílo našeho vykoupení.“²⁰⁷²

#

1365 Jako památka Kristovy velikonoční oběti je Eucharistie také obětí. Obětní ráz Eucharistie se projevuje v samotných slovech ustanovení: „To je mé tělo, které se za vás vydává“ a „tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,19-20). Kristus dává v Eucharistii totéž tělo, která za nás vydal na kříž, tutéž krev, kterou prolil „za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).

#

1366 Eucharistie je tedy obětí, protože zpřítomňuje oběť kříže, protože je její památkou a protože přivlastňuje její ovoce:

„Kristus Bůh a náš Pán předtím, než se obětoval Bohu Otci jednou provždy svou smrtí na oltáři kříže, aby (jím) zjednal věčné vykoupení; vzhledem k tomu, že jeho kněžství nemělo vyhasnout jeho smrtí (Žid 7,24.27), při Poslední večeři, v noci, kdy byl zrazen (1 Kor 11,23), [chtěl] zanechat Církvi, své milované nevěstě, viditelnou oběť (jak vyžaduje lidská přirozenost), kterou by byla zpřítomňována ona oběť krvavá, kterou měl přinést jednou provždy na kříži a jejíž památka by se prodlužovala až do konce světa (1 Kor 11,23); spasitelná síla téže oběti by se pak vylévala na odpuštění hříchů, kterých se každodenně dopouštíme.“²⁰⁷³

#

1367 Kristova oběť a oběť Eucharistie je jedna jediná oběť: „Vždyť jde o jednu a tutéž oběť a sám Ježíš ji přináší skrze službu kněží, on, který jednoho dne obětoval na kříži sám sebe: různý je pouze způsob, jímž se oběť přináší.“ „V této božské oběti, která se koná ve mši svaté, je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus, který se obětoval jen jedenkrát krvavým způsobem na oltáři kříže.“²⁰⁷⁴

#

1368 Eucharistie je také obětí Církve. Církev, jež je Kristovým Tělem, má účast na oběti své Hlavy. Je s Kristem sama celá obětována. Spojuje se s jeho přímluvou u Otce za všechny lidi. V Eucharistii se stává Kristova oběť také obětí údů jeho Těla. Život věřících, jejich chvála, jejich utrpení, jejich modlitba, jejich práce jsou spojeny s Kristovou chválou a modlitbou, s jeho utrpením a prací i s jeho bezvýhradnou obětí, a tím získávají novou hodnotu. Kristova oběť, přítomná na oltáři, poskytuje všem generacím křesťanů možnost být spojeni s jeho obětí.

V katakombách je často Církev znázorňována jako modlící se žena s rozepjatými pažemi v modlitebním postoji. Jako Kristus rozepjal své ruce na kříži, tak skrze něho, s ním a v něm se Církev obětuje a prosí za všechny lidi.

#

1369 Celá Církve je spojena s Kristovou obětí a s jeho přímluvou. Papež, pověřený Petrovou službou v Církvi, je spojen s každým slavením Eucharistie, v níž je jmenován jako znamení a jako služebník jednoty všeobecné Církve. Místní biskup je vždy odpovědný za Eucharistii, i když jí předsedá nějaký kněz; připomíná se při ní jeho jméno, aby se vyjádřilo, že předsedá místní církvi uprostřed svého kněžstva a za přispění jáhnů. Společenství opět prosí za všechny služebníky, kteří pro ně a s ním přinášejí eucharistickou oběť.

„Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup nebo ten, koho on sám pověřil.“²⁰⁷⁵

„Služba kněží však duchovní oběť věřících dovršuje ve spojení s obětí Krista, jediného Prostředníka; tato oběť se rukama kněží jménem celé Církve přináší nekrvavě a svátostně v Eucharistii, dokud sám Pán nepřijde.“²⁰⁷⁶

#

1370 S Kristovou obětí se nespojují jen údy, které jsou ještě na zemi, nýbrž i ty, které už pobývají v nebeské slávě. Církev totiž přináší eucharistickou oběť ve společenství s nejsvětější Pannou Marií, kterou výslovně připomíná, stejně jako se všemi svatými a se všemi světicemi. Církev je v Eucharistii s Marií jako u paty kříže, spojená s Kristovou obětí a přímluvou.

#

1371 Eucharistická oběť se přináší také za zesnulé věřící, „kteří zemřeli v Kristu a nejsou ještě úplně očištěni“,²⁰⁷⁷ aby mohli vstoupit do Kristova světla a pokoje:

„Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně.“²⁰⁷⁸

„Pak [v anafoře] prosíme také za svaté otce a biskupy a vůbec za všechny, kteří zesnuli před námi, a jsme přesvědčeni, že to velmi prospívá duším, za které je přednášena prosba během svaté, tolik úžasné oběti… Přednášíme-li Bohu modlitby za zemřelé, i když hříšníky… představujeme Krista obětovaného za naše hříchy, snažíce se o to, aby Bůh, přítel lidí, se stal shovívavý k nim i k nám.“²⁰⁷⁹

#

1372 Svatý Augustin obdivuhodně shrnul tuto nauku, jež nás vybízí ke stále hlubší účasti na oběti našeho Spasitele, kterou slavíme v Eucharistii:

„Celá vykoupená obec, tj. shromáždění a společnost svatých, je obětována jako obecná oběť Bohu skrze velikého kněze, který obětoval také sám sebe v umučení za nás, abychom byli tělem tak veliké hlavy, přijav podobu služebníka. … To jest oběť křesťanů: „I když je nás mnoho, jsme jediným tělem v Kristu“ (Řím 12,5). Tu také hojně obětuje Církev ve svátosti obzvláštní, věřícím známé, kterou se naznačuje, že v té věci, kterou obětuje, se obětuje sama.“²⁰⁸⁰

PŘÍTOMNOST KRISTA, SKRZE MOC JEHO SLOVA A DUCHA SVATÉHO

#

1373 „Kristus Ježíš přece zemřel, ano, i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!“ (Řím 8,34). Je ve své Církvi přítomen mnoha způsoby:²⁰⁸¹ ve svém slově, v modlitbě Církve, tam, „kde jsou dva nebo tři shromážděni“ v jeho „jménu“ (Mt 18,20), v chudých, nemocných, ve vězních,²⁰⁸² ve svátostech, jejichž je původcem, v mešní oběti a v osobě služebníka. Ale „zejména (je přítomen) pod eucharistickými způsobami“.²⁰⁸³

#

1374 Způsob Kristovy přítomnosti pod eucharistickými způsobami je jedinečný. Díky němu stojí Eucharistie nad všemi svátostmi a je „jakýmsi vyvrcholením duchovního života a cílem, k němuž směřují všechny svátosti“.²⁰⁸⁴ V Nejsvětější svátosti oltářní je „obsaženo opravdu, skutečně a podstatně tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, s duší a božstvím, a tedy naprosto celý Kristus“.²⁰⁸⁵ „Tato přítomnost se nazývá „skutečná“ ne výlučně, jako by ostatní nebyly „skutečné“, ale je to přítomnost („par excellence“), protože je podstatná, tj., že tímto způsobem je přítomen Kristus, Bůh a člověk, naprosto celý.“²⁰⁸⁶

#

1375 Kristus se stává přítomný v této svátosti proměněním chleba a vína ve své Tělo a ve svou Krev. Církevní otcové vždy rozhodně vyjadřovali víru Církve v účinnost Kristových slov a působení Ducha svatého, díky nimž nastává toto proměnění. Svatý Jan Zlatoústý například tvrdí:

„Nezpůsobí to člověk, že se obětní dary stanou Kristovým Tělem a Krví, nýbrž sám Kristus, který byl za nás ukřižován. Kněz, jako Kristův zástupce, pronáší slova, ale jejich moc a milost jsou Boží. Toto je moje Tělo, říká kněz, a toto slovo proměňuje obětní dary.“²⁰⁸⁷

A svatý Ambrož o eucharistickém proměňování říká:

„Nejde o prvek vytvořený přírodou, nýbrž o podstatu způsobenou formulí proměňování, a účinnost proměňování je větší, než přírodní účinnost, protože následkem proměňování se změní přirozenost… Kristovo slovo, jež mohlo stvořit z ničeho to, co neexistovalo, nemůže snad přeměnit v jinou podstatu to, co už existuje? Dát novou přirozenost věcem není menší skutek, než ji přeměnit.“²⁰⁸⁸

#

1376 Tridentský koncil shrnuje katolickou víru prohlášením: „Protože Kristus, náš Vykupitel, řekl, že to, co obětoval pod způsobou chleba, je opravdu jeho Tělo, bylo v Boží Církvi vždy přesvědčení – a tento posvátný koncil to znovu prohlašuje – že konsekrací ( proměňováním) chleba a vína nastává změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho Krve. Tuto změnu tedy katolická Církev vhodně a přiléhavě nazývá přepodstatnění.“²⁰⁸⁹

#

1377 Kristova eucharistická přítomnost začíná ve chvíli proměňování a trvá, dokud existují eucharistické způsoby. Kristus je celý a celistvý přítomen v každé způsobě a v každé její části; proto lámání chleba nerozděluje Krista.²⁰⁹⁰

#

1378 Úcta k Eucharistii. V mešní liturgii vyjadřujeme svou víru ve skutečnou přítomnost Krista pod způsobami chleba a vína, mezi jiným pokleknutím nebo hlubokou úklonou na znamení klanění se Pánu. „Katolická Církev vzdává tuto bohopoctu eucharistické svátosti nejen během mše svaté, nýbrž i mimo její slavení tím, že se svrchovanou pečlivostí uchovává proměněné hostie a vystavuje je k slavnostnímu uctívání křesťanských věřících a nosí je v průvodu s radostí křesťanského lidu.“²⁰⁹¹

#

1379 „Svatá zásoba“ (svatostánek) byla původně určena k tomu, aby se v ní důstojně uchovávala Eucharistie a aby mohla být donášena nemocným a nepřítomným mimo mši svatou. Tím, že Církev prohloubila víru ve skutečnou přítomnost Krista v Eucharistii, si uvědomila význam tiché adorace Pána, přítomného pod eucharistickými způsobami. Proto má být svatostánek umístěn na zvláště důstojném místě kostela a má být vybudován takovým způsobem, aby zdůrazňoval a ukazoval pravdu, že Kristus je skutečně přítomen v Nejsvětější svátosti.

#

1380 Je velmi případné, že Kristus chtěl zůstat přítomen pro svou Církev tímto vpravdě jedinečným způsobem. Protože se chystal své učedníky opustit ve své viditelné podobě, chtěl nám zůstavit svou svátostnou přítomnost; a protože se chystal obětovat se na kříži pro naši spásu, chtěl, abychom měli památku lásky, kterou nás miloval „až do krajnosti“ (Jan 13,1), až k darování svého života. A opravdu svou přítomností v Eucharistii zůstává tajemně mezi námi jako ten, který nás miloval a který se za nás vydal,²⁰⁹² a zůstává takto pod způsobami, které vyjadřují a sdělují tuto lásku:

„Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se šli s ním setkat v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává.“²⁰⁹³

#

1381 „„Nelze vnímat smysly, že je v této svátosti přítomno pravé Tělo a pravá Krev Krista“ – říká svatý Tomáš – „nýbrž pouze vírou, která se opírá o Boží autoritu.“ Proto v komentáři k úryvku ze sv. Lukáše 22,19: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“, říká svatý Cyril: „Netaž se, zda je to pravda, ale spíše s vírou přijmi slova Spasitele: on nelže, protože on sám je pravda“.“²⁰⁹⁴

Adoro te devote, latens Deitas…

Klaním se ti vroucně, skrytý Bože náš,

jenž tu ve svátosti sebe ukrýváš:

tobě srdcem svým se zcela poddávám,

před tebou svou slabost, Bože, vyznávám.

Zrakem, hmatem, chutí tebe nevnímám

a jen sluchem svým tě jistě poznávám.

Věřím vše, co hlásal světu Kristus Pán,

v něm je základ pravdy lidstvu dán.

(Sv. Tomáš Akvinský, hymnus Adoro te devote)

Velikonoční hostina

#

1382 Mše svatá je zároveň a neoddělitelně památka oběti, v níž se zpřítomňuje oběť na kříži a posvátná hostina společenství Těla a Krve Páně. Avšak slavení eucharistické oběti je zcela zaměřeno na důvěrné spojení věřících s Kristem ve svatém přijímání. Jít k přijímání, to je přijmout samotného Krista, který se za nás obětoval.

#

1383 Oltář, kolem něhož se Církev shromažďuje ke slavení Eucharistie, představuje obě dvě hlediska téhož tajemství: obětní oltář a stůl Páně, a to tím více, že křesťanský oltář je symbolem samého Krista, který je přítomen ve shromáždění svých věřících jako oběť přinesená za naše smíření a zároveň jako nebeský pokrm, který se nám dává. „Co jiného je oltář, než obraz Kristova Těla?“ – říká svatý Ambrož,²⁰⁹⁵ a jinde: „Oltář je obrazem těla Kristova a Kristovo Tělo je na oltáři.“²⁰⁹⁶ Liturgie vyjadřuje tuto jednotu oběti a společenství mnoha modlitbami. Římská církev se například modlí ve své anafoře takto:

„V pokoře tě prosíme, všemohoucí Bože: Přikaž svému svatému andělu, ať ji přenese na tvůj nebeský oltář, před tvář tvé božské velebnosti. A nás všechny, kdo máme účast na tomto oltáři a přijmeme toto svaté Tělo a Krev tvého Syna, naplň veškerým nebeským požehnáním a milostí.“²⁰⁹⁷

„VEZMĚTE A JEZTE Z TOHO VŠICHNI“: PŘIJÍMÁNÍ

#

1384 Pán se k nám obrací s naléhavou výzvou, abychom ho přijímali v eucharistické svátosti: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53).

#

1385 Abychom odpověděli na tuto výzvu, musíme se připravit na tuto tak velikou a tak svatou chvíli. Svatý Pavel nás vybízí ke zpytování svědomí: „Kdo by tedy jedl chléb (Páně) nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a tělo (Páně) nerozlišuje (od obyčejného chleba), jí a pije si odsouzení“ (1 Kor 11,27-29). Kdo je si vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí přijmout svátost smíření dříve než přistoupí k přijímání.

#

1386 Tváří v tvář velikosti této svátosti věřící nemůže než pokorně a s vroucí vírou pronášet setníkovu prosbu:²⁰⁹⁸ „Domine, non sum dignus ut intres sub tectum meum: sed tantum dic verbo, et sanabitur anima mea“ (Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“).²⁰⁹⁹ V „Božské liturgii“ svatého Jana Zlatoústého se věřící modlí v tomtéž duchu:

„Ó, Boží Synu, dej mi dnes účast na tvé mystické hostině. Neprozradím tvé tajemství tvým nepřátelům, ani ti nedám Jidášův polibek, ale jako lotr po pravici ti říkám: Rozpomeň se na mne, až budeš ve svém království.“²¹⁰⁰

#

1387 Aby se věřící vhodně připravili na přijetí této svátosti, zachovávají půst, předepsaný v jejich církvi.²¹⁰¹ Tělesný postoj (chování, šaty) má vyjadřovat úctu, slavnostní ráz a radost této chvíle, v níž se Kristus stává naším hostem.

#

1388 Odpovídá to samotnému významu Eucharistie, když věřící přijímají pokaždé, kdykoliv jsou na mši svaté, mají-li ovšem požadované předpoklady: „Velmi se doporučuje dokonalejší účast na mši svaté v tom smyslu, že věřící po kněžském přijímání přijímají také tělo Páně z téže oběti.“²¹⁰²

#

1389 Církev ukládá věřícím, aby se „o nedělích a svátcích účastnili Boží liturgie“²¹⁰³ a aby přijímali alespoň jednou za rok Eucharistii, pokud možno ve velikonočním období,²¹⁰⁴ a aby byli na ni připraveni svátostí smíření. Církev však vřele doporučuje věřícím, aby přijímali Eucharistii v neděli a ve sváteční dny nebo i častěji, ano i každý den.

#

1390 Protože Kristus je svátostně přítomen pod každou způsobou, přijímání jen pod jednou způsobou chleba dovoluje přijmout celý plod eucharistické milosti. Z pastoračních důvodů se v latinském obřadu tento způsob přijímání právoplatně ustálil jako nejběžnější. Nicméně „plněji je vyjádřeno svátostné znamení při svatém přijímání, když se podává pod obojí způsobou, neboť v této formě dokonaleji vyniká znamení eucharistické hostiny“.²¹⁰⁵ Toto je obvyklá forma přijímání ve východních obřadech.

PLODY PŘIJÍMÁNÍ

#

1391 Přijímáním vzrůstá naše spojení s Kristem. Přijímat Tělo Páně při přijímání přináší jako hlavní plod důvěrné spojení s Ježíšem Kristem. Pán totiž řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56). Život v Kristu má svůj základ v eucharistické hostině: „Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne“ (Jan 6,57).

„Když o svátcích Pána věřící přijímají Tělo Syna, zvěstují si navzájem radostnou zvěst, že je nám darován závdavek života, jako když anděl řekl Marii Magdaléně: „Kristus vstal z mrtvých!“ Opravdu již nyní život a vzkříšení jsou uděleny tomu, kdo přijímá Krista.“²¹⁰⁶

#

1392 Co působí hmotný pokrm v našem tělesném životě, to podivuhodným způsobem uskutečňuje přijímání v našem duchovním životě. Přijímání Těla vzkříšeného Krista, „ Duchem svatým oživeného a oživujícího“,²¹⁰⁷ uchovává, rozmnožuje a obnovuje milost přijatou při křtu a dává jí růst. Růst křesťanského života vyžaduje, aby byl živen eucharistickým přijímáním, chlebem našeho putování až do chvíle smrti, kdy nám bude dán jako pokrm na cestu (viatikum).

#

1393 Přijímání nás odděluje od hříchu. Kristovo Tělo, které přijímáme ve svatém přijímání, „se vydalo za nás“, a Krev, kterou pijeme, „byla prolita za všechny na odpuštění hříchů“. Proto nás Eucharistie nemůže spojit s Kristem, aniž by nás zároveň neočistila od spáchaných hříchů a nechránila nás proti hříchům budoucím:

„„Kdykoliv totiž jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně.“²¹⁰⁸ Zvěstujeme-li smrt, zvěstujeme odpuštění hříchů. Jestliže pokaždé, když se prolévá jeho krev, prolévá se na odpuštění hříchů, musím ji přijímat vždycky, protože mi vždycky odpouští hříchy. Já, který hřeším, musím stále užívat léku.“²¹⁰⁹

#

1394 Jako tělesný pokrm slouží k tomu, aby obnovil ztracené síly, tak Eucharistie posiluje lásku, která má v každodenním životě sklon slábnout; takto oživovaná láska zahlazuje všední hříchy.²¹¹⁰ Když se nám Kristus dává, oživuje naši lásku a dává nám schopnost zbavit se nezřízeného lpění na tvorech a zakořenit se v něm:

„Protože tedy Kristus za nás zemřel z lásky, pak kdykoli při mešní oběti konáme památku jeho smrti, žádáme tím o lásku skrze příchod svatého Ducha. Pokorně si vyprošujeme, abychom právě pro lásku, s níž se Kristus dal za nás ukřižovat, i my mohli tím, že přijmeme milosti Ducha svatého, považovat svět za ukřižovaný pro nás a nás ukřižované pro svět… A protože jsme obdrželi dar lásky, umírejme hříchu a žijme pro Boha.“²¹¹¹

#

1395 Toutéž láskou, kterou v nás zažíhá, nás Eucharistie do budoucna uchovává před smrtelnými hříchy. Čím více máme účast na Kristově životě a čím více roste naše přátelství, tím nesnadněji se od něho oddělíme smrtelným hříchem. Eucharistie není zaměřena na odpuštění smrtelných hříchů. To přísluší svátosti smíření. Eucharistii je naopak vlastní být svátostí těch, kdo jsou v plném společenství Církve.

#

1396 Jednota mystického těla: Eucharistie utváří Církev. Ti, kdo přijímají Eucharistii, jsou mnohem úžeji spojeni s Kristem. Stejným poutem je Kristus spojuje se všemi věřícími v jednom jediném Těle: v Církvi. Přijímání obnovuje, posiluje a prohlubuje toto přivtělení k Církvi, které již bylo uskutečněno prostřednictvím křtu. Křtem jsme byli povoláni utvořit jedno jediné tělo.²¹¹² Eucharistií se naplňuje toto povolání: „Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,16-17):

„Jste-li tělo Kristovo a jeho údy, je na oltáři Páně předkládáno vaše tajemství a vy přijímáte své tajemství. Odpovídáte: „Amen“ („Ano, tak tomu je!“) na to, co přijímáte, a touto svou odpovědí to podepisujete. Vždyť se ti říká: „Tělo Kristovo“, a ty odpovídáš: „Amen.“ Buď tedy údem Kristovým, aby tvé Amen bylo upřímné.“²¹¹³

#

1397 Eucharistie zavazuje ve vztahu k chudým. Abychom přijímali v pravdě Kristovo Tělo a Krev, jež byly za nás vydány, musíme poznávat Krista ve svých nejchudších bratřích:²¹¹⁴

„Tys pil Krev Páně a nepoznáváš svého bratra. Zneuctíváš právě tento stůl tím, že si myslíš, že není hoden podílet se na tvém pokrmu ten, který byl uznán hodným účastnit se tohoto stolu. Bůh tě zbavil všech tvých hříchů a pozval tě na tuto hostinu. A ty ses ani potom nestal milosrdnějším.“²¹¹⁵

#

1398 Eucharistie a jednota křesťanů. Před velebností této svátosti svatý Augustin zvolá:

„Ó, svátosti zbožnosti! Ó, znamení jednoty! Ó, pouto lásky!“²¹¹⁶ Čím bolestněji se pociťují rozdělení Církve, která zabraňují společné účasti na stolu Páně, tím naléhavější jsou modlitby k Pánu za to, aby nadešly dny úplné jednoty těch, kteří v něho věří.

#

1399 Východní církve, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, slaví Eucharistii s velikou láskou. „Jelikož tyto Církve, i když odloučené, mají pravé svátosti a především, vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a Eucharistii, které je s námi dosud těsně pojí.“²¹¹⁷ „Jisté společenství „in sacris“, ve svatých věcech“, tedy v Eucharistii, „za vhodných okolností a se souhlasem církevní autority je nejen možné, ale dokonce se doporučuje“.²¹¹⁸

#

1400 Církevní společenství vzniklá z reformace, odloučená od katolické církve, „neuchovala původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství“.²¹¹⁹ A z tohoto důvodu není pro katolickou církev možné vzájemné eucharistické přijímání s těmito společenstvími. Nicméně když tato společenství „při večeři Páně připomínají jeho smrt a vzkříšení, vyznávají, že je to znamení života ve společenství s Kristem, a očekávají jeho slavný příchod“.²¹²⁰

#

1401 Naskytne-li se závažná potřeba velké naléhavosti, mohou podle úsudku diecézního biskupa katoličtí kněží udělovat svátosti (Eucharistii, smíření a pomazání nemocných) i jiným křesťanům, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví, ovšem jen když o to sami zcela dobrovolně požádají: v takových případech je nutné, aby projevili katolickou víru, pokud se týká těchto svátostí, a aby měli požadovanou dispozici.²¹²¹

Eucharistie – „zástava budoucí slávy“

#

1402 V jedné starobylé modlitbě Církev oslavuje tajemství Eucharistie: „Ó, svatá hostino, při níž se sytíme Kristem. Koná se památka jeho utrpení; mysl se naplňuje milostí a dává se zástava budoucí slávy“. Je-li Eucharistie památkou velikonoční oběti Pána, jestliže naší účastí na oltáři býváme naplněni „veškerým nebeským požehnáním a milostí“,²¹²² pak Eucharistie také předjímá nebeskou slávu.

#

1403 Při Poslední večeři sám Pán obrátil pozornost svých učedníků na naplnění velikonoční oběti v Božím království: „Pravím vám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy z nového plodu budu pít s vámi v Království svého Otce“ (Mt 26,29).²¹²³ Kdykoliv Církev slaví Eucharistii, připomíná tento příslib a její pohled se obrací k „Tomu, který přichází“.²¹²⁴ V modlitbě vzývá jeho příchod: „Marana tha“ (1 Kor 16,22 Vulg.), „Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,20), „Kéž přijde tvá milost a kéž pomine tento svět!“²¹²⁵

#

1404 Církev ví, že již od nynějška Pán přichází ve své Eucharistii a že je v ní přítomný uprostřed nás. Tato přítomnost je však skrytá. A proto slavíme Eucharistii „a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista“²¹²⁶ a prosíme o splnění naší naděje, „že s nimi budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu; potom už nebude pláč, protože tě uvidíme tváří v tvář, a budeme ti podobni navěky, Bože náš, a věčně tě budeme chválit, skrze našeho Pána Ježíše Krista“.²¹²⁷

#

1405 Nemáme bezpečnější záruku a zřejmější znamení této veliké naděje, těchto „ nových nebes a nové země, kde bude mít svůj domov spravedlnost“ (2 Petr 3,13), než je právě Eucharistie. Kdykoliv se totiž slaví toto tajemství, vždy „se uskutečňuje dílo našeho vykoupení“,²¹²⁸ a lámeme „tentýž chléb, který je lékem nesmrtelnosti, lékem, abychom nezemřeli, ale žili věčně v Ježíši Kristu“.²¹²⁹

Souhrn

#

1406 Ježíš říká: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky… Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný… zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,51.54.56).

#

1407 Eucharistie je srdce a vrchol života Církve, protože zde Kristus přidružuje svou Církev a všechny její údy ke své oběti chvály a díkůvzdání, přinesené jednou provždy na kříži; prostřednictvím této oběti vylévá milosti spásy na své Tělo, kterým je Církev.

#

1408 Součástí slavení Eucharistie je vždy: hlásání Božího slova, díkůvzdání Bohu Otci za všechna jeho dobrodiní, především za dar jeho Syna, proměňování chleba a vína a účast na liturgické hostině prostřednictvím přijímání Těla a Krve Páně. Tyto prvky tvoří jediný a týž bohoslužebný úkon.

#

1409 Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, tedy díla spásy, uskutečněného Kristovým životem, smrtí a vzkříšením; a zpřítomněného liturgickým úkonem.

#

1410 Eucharistickou oběť přináší sám Kristus, nejvyšší a věčný kněz Nové smlouvy, který jedná skrze službu kněží. A navíc je to sám Kristus, skutečně přítomný pod způsobami chleba a vína, který je obětním darem eucharistické oběti.

#

1411 Předsedat Eucharistii a proměňovat chléb a víno, aby se staly Tělem a Krví Páně, mohou jen platně posvěcení kněží.

#

1412 Podstatná znamení eucharistické svátosti jsou: obilný chléb a víno z vinné révy, na které se svolává požehnání Ducha svatého a nad kterými kněz pronáší slova proměňování, která vyslovil Ježíš během Poslední večeře: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává… Toto je kalich mé krve….“

#

1413 Skrze proměňování se působí přepodstatnění chleba a vína v Tělo a Krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu, skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím.²¹³⁰

#

1414 Jako oběť je Eucharistie také přinášena na smír za hříchy živých i mrtvých, a proto, abychom dostali od Boha duchovní nebo časná dobra.

#

1415 Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím nedostal rozhřešení ve svátosti smíření.

#

1416 Svaté přijímání Kristova Těla a Krve zvětšuje v tom, kdo přijímá, spojení s Pánem, odpouští mu všední hříchy a chrání ho před těžkými hříchy. Vzhledem k tomu, že jsou posilovány svazky lásky mezi přijímajícím a Kristem, přijímání této svátosti posiluje jednotu Církve, mystického Těla Kristova.

#

1417 Církev vřele doporučuje věřícím, aby přijímali svaté přijímání, kdykoliv se účastní eucharistické oběti; ukládá jim to za povinnost alespoň jednou za rok.

#

1418 Protože v Oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu.“²¹³¹

#

1419 Protože Kristus přešel z tohoto světa k Otci, dává nám v Eucharistii záruku budoucí slávy u sebe: účast na Nejsvětější oběti nás ztotožňuje s jeho Srdcem, je oporou našim silám během pouti tímto životem, dává nám toužit po věčném životě a spojuje nás už nyní s nebeskou Církví, s Pannou Marií a všemi svatými.