4.2.2 5. článek
Pomazání nemocných

#

1499 „Svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží doporučuje celá Církev své nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby jim ulehčil a zachránil je. Vybízí je, aby se dobrovolně přidružili ke Kristovu utrpení a k jeho smrti, a tak byli prospěšní Božímu lidu.“²²¹⁵

Jeho základy v ekonomii spásy

NEMOC V LIDSKÉM ŽIVOTĚ

#

1500 Nemoc a utrpení byly vždy jedny z nejvážnějších problémů, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt.

#

1501 Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolá hledání Boha a návrat k němu.

NEMOCNÝ TVÁŘÍ V TVÁŘ BOHU

#

1502 Člověk Starého zákona prožívá nemoc před Bohem. Před ním také prolévá slzy nad svou nemocí;²²¹⁶ od něho, Pána života a smrti, si snažně vyprošuje uzdravení.²²¹⁷ Nemoc se stává cestou obrácení²²¹⁸ a Božím odpuštěním začíná uzdravení.²²¹⁹ Izrael zakouší, že nemoc je jakýmsi tajemným způsobem spojena s hříchem a zlem, a že věrnost Bohu podle jeho Zákona navrací život: „Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji“ (Ex 15,26). Prorok nahlíží, že utrpení může mít i výkupnou hodnotu za hříchy druhého.²²²⁰ Nakonec Izaiáš ohlašuje, že dopřeje Sionu čas, kdy odpustí každou vinu a vyléčí každou nemoc.²²²¹

KRISTUS – LÉKAŘ

#

1503 Kristův soucit s nemocnými a jeho četná uzdravení nemocných všeho druhu²²²² jsou jasným znamením skutečnosti, že „Bůh navštívil svůj lid“ (Lk 7,16) a že Boží království je blízko. Ježíš nemá jen moc uzdravovat, nýbrž i odpouštět hříchy:²²²³ přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo; je lékařem, jakého nemocní potřebují.²²²⁴ Jeho soucit se všemi trpícími jde tak daleko, že se s nimi ztotožňuje: „Byl jsem nemocen a navštívili jste mě“ (Mt 25,36). Jeho přednostní láska k nemocným nepřestala během staletí zcela zvláštním způsobem podněcovat křesťany k tomu, aby pečovali o všechny, kdo trpí na těle i na duchu. Ona je zdrojem neúnavného úsilí přinášet jim úlevu v jejich trápeních.

#

1504 Ježíš často žádá nemocné, aby věřili.²²²⁵ K uzdravování používá znamení: sliny a vkládání rukou,²²²⁶ bláto a omývání.²²²⁷ Nemocní se snaží dotknout se ho,²²²⁸ „protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny“ (Lk 6,19). Tak se nás Kristus ve svátostech i nadále „dotýká“, aby nás uzdravoval.

#

1505 Kristus, pohnut tolikerým utrpením, nejen dovolil, aby se ho nemocní dotýkali, ale bere jejich trápení za své: „Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci“ (Mt 8,17).²²²⁹ Avšak neuzdravil všechny nemocné. Jeho uzdravení byla znamením příchodu Božího království. Ohlašovala mnohem radikálnější uzdravení: vítězství nad hříchem a nad smrtí skrze jeho velikonoční oběť. Kristus vzal na kříži na sebe celou tíži zla²²³⁰ a „sňal hřích světa“ (Jan 1,29); nemoc je pouze jeho důsledkem. Svým utrpením a svou smrtí na kříži dal Kristus utrpení nový smysl: od té doby nás utrpení může připodobnit Kristu a spojit s jeho vykupitelským utrpením.

„UZDRAVUJTE NEMOCNÉ…“

#

1506 Kristus vybízí své učedníky, aby ho následovali tím, že také sami vezmou na sebe svůj kříž.²²³¹ Tím, že ho následují, nabývají nový způsob vidění nemoci a nemocných. Ježíš je přidružuje ke svému životu chudoby a služby. Dává jim podíl na službě soucitu a uzdravování: „Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je“ (Mk 6,12-13).

#

1507 Vzkříšený Pán obnovuje toto vyslání („V mém jménu… budou vkládat ruce na nemocné a uzdraví je“: Mk 16,17-18) a potvrzuje to znameními (zázraky), které Církev koná, když vzývá jeho jméno.²²³² Tato znamení ukazují zvláštním způsobem, že Ježíš je opravdu „Bůh, který dává spásu“.²²³³

#

1508 Duch svatý dává některým zvláštní charizma uzdravování,²²³⁴ aby ukázal sílu milosti Zmrtvýchvstalého. Nicméně ani nejintenzivnější modlitby nedosáhnou uzdravení všech nemocí. Tak se svatý Pavel musel od Pána naučit: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (1 Kor 12,9); snášená utrpení mohou mít ten smysl, pro který „na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je Církev“ (Kol 1,24).

#

1509 „Uzdravujte nemocné!“ (Mt 10,8). Církev dostala tento úkol od Pána a snaží se ho uskutečňovat jak péčí, kterou poskytuje nemocným, tak přímluvnou modlitbou, kterou ji doprovází. Věří v oživující přítomnost Krista, lékaře duší i těl. Tato přítomnost zvláště působí ve svátostech a zcela mimořádně v Eucharistii, v chlebu, který dává věčný život²²³⁵ a na jehož spojení s tělesným zdravím naráží svatý Pavel.²²³⁶

#

1510 Apoštolská Církev zná ještě zvláštní obřad ve prospěch nemocných, dosvědčený svatým Jakubem: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,14-15). Tradice rozpoznala v tomto obřadu jednu ze sedmi svátostí Církve.²²³⁷

SVÁTOST NEMOCNÝCH

#

1511 Církev věří a vyznává, že mezi sedmi svátostmi existuje jedna svátost určená zvláštním způsobem k tomu, aby posilovala ty, kteří jsou postiženi nemocí: pomazání nemocných:

„Toto posvátné pomazání nemocných bylo ustanoveno jako opravdová svátost ve vlastním slova smyslu v Novém zákoně naším Pánem Ježíšem Kristem; byla sice naznačena u Marka, ale věřícím ji doporučil a uvedl ve známost Jakub, apoštol a bratr Pána.“²²³⁸

#

1512 V liturgické tradici jak východní, tak západní, jsou od dávných dob svědectví pomazání nemocných prováděné posvěceným olejem. Během staletí bylo pomazání nemocných udělováno stále výlučněji těm, kteří už umírali. Z toho důvodu dostalo název „Poslední pomazání“. Navzdory tomuto vývoji liturgie nikdy nepřestala prosit Pána, aby nemocný znovu nabyl zdraví, může-li to prospět jeho spáse.²²³⁹

#

1513 Apoštolská konstituce „Sacram unctionem infirmorum“ z 30. listopadu 1972, v duchu 2. vatikánského koncilu²²⁴⁰ stanovila, že v budoucnosti má být dodržováno v římském obřadu následující:

„Svátost pomazání nemocných se uděluje nemocným v nebezpečí smrti tak, že se mažou patřičně posvěceným olejem (olivovým nebo jiným rostlinným) na čele a na rukou a říká se přitom jedenkrát: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství posílí milostí Ducha svatého, ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní.““²²⁴¹

Kdo přijímá a kdo uděluje tuto svátost?

V PŘÍPADĚ TĚŽKÉ NEMOCI…

#

1514 Pomazání nemocných „není svátostí jen pro ty, kdo se ocitli v krajním nebezpečí života. Proto je příhodná doba pro její přijetí jistě už tehdy, když věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří“.²²⁴²

#

1515 Jestliže nemocný, který přijal pomazání, znovu nabude zdraví, může v případě další těžké nemoci tuto svátost znovu přijmout. Během téže nemoci lze svátost opakovat, jestliže nastane zhoršení. Je vhodné přijmout pomazání nemocných před těžkým chirurgickým zákrokem. Totéž platí u starých osob, jejichž slabosti stále přibývá.

„… AŤ SI ZAVOLÁ PŘEDSTAVENÉ CÍRKEVNÍ OBCE“

#

1516 Pomazání nemocných mohou udělovat pouze duchovní (biskupové a kněží).²²⁴³ Je povinností pastýřů poučovat věřící o blahodárných účincích této svátosti. Věřící pak ať povzbuzují nemocné, aby se obrátili na kněze pro přijetí této svátosti. Nemocní pak ať se připraví na její přijetí v dobrém rozpoložení za pomoci jejich pastýře a celého společenství Církve, které se vybízí, aby zahrnulo nemocné zcela zvláštním způsobem svými modlitbami a svou bratrskou pozorností.

Jak se slaví tato svátost?

#

1517 Pomazání nemocných je, jako všechny svátosti, slavením liturgie ve společenství,²²⁴⁴ ať už se koná v rodině, v nemocnici nebo v kostele, pro jednoho nemocného nebo pro skupinu nemocných. Je velmi vhodné ji slavit během Eucharistie, památky velikonoční oběti Pána. Dovolují-li to okolnosti, může slavení svátosti předcházet svátost pokání a být ukončeno Eucharistií. Eucharistie jakožto svátost Kristovy velikonoční oběti, měla by být vždycky poslední svátostí pozemské pouti, „pokrmem na cestu“ (viatikum) pro „přechod“ do věčného života.

#

1518 Slovo a svátost tvoří jeden neoddělitelný celek. Bohoslužba slova s předcházejícím kajícím úkonem zahajuje slavení. Kristova slova a svědectví apoštolů povzbuzují víru nemocného i společenství, aby prosili Pána o sílu jeho Ducha.

#

1519 Slavení svátosti zahrnuje hlavně tyto prvky: „představení církevní obce“ (Jak 5,14) mlčky vkládají ruce na nemocné; modlí se nad nimi ve víře Církve:²²⁴⁵ je to epikleze vlastní této svátosti; pak vykonají mazání olejem, pokud možná posvěceným od biskupa. Tyto liturgické úkony naznačují, jakou milost tato svátost uděluje nemocným.

Účinky slavení této svátosti

#

1520 Zvláštní dar Ducha svatého. Základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Tato milost je darem Ducha svatého, který obnovuje důvěru a víru v Boha a posiluje proti pokušením zlého ducha, to je proti pokušením malomyslnosti a úzkosti před smrtí.²²⁴⁶ Tato podpora Pána prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle.²²⁴⁷ Kromě toho „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,15).²²⁴⁸

#

1521 Spojení s Kristovým utrpením. Skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Spasitele. Utrpení, následek dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spásném díle.

#

1522 Církevní milost. Nemocní, kteří přijímají tuto svátost a „dobrovolně se přidružují ke Kristovu utrpení a jeho smrti“ jsou tak „prospěšní Božího lidu“.²²⁴⁹ Slavením této svátosti ve společenství svatých se Církev přimlouvá za zlepšení stavu nemocného. A nemocný opět milostí této svátosti přispívá ze své strany k posvěcení Církve a k dobru všech lidí, pro které Církev trpí a obětuje se skrze Krista Bohu Otci.

#

1523 Příprava na poslední přechod. Je-li svátost nemocných udělována všem, kteří trpí těžkou nemocí nebo slabostí, tím spíše ji dostávají ti, kteří se chystají opustit tento život, proto se také nazývá „sacramentum exeuntium“.²²⁵⁰ Pomazání nemocných dokonává naše připodobnění se Kristově smrti a vzkříšení, započatému křtem. Doplňuje svatá pomazání, které poznamenávají celý křesťanský život; křestní pomazání, které v nás zpečetilo nový život, a biřmovací pomazání, které nás posílilo pro životní boj. Toto poslední pomazání ochraňuje konec naší pozemské existence jakoby pevnou hradbou se zřetelem na poslední boje před vstupem do Otcova domu.²²⁵¹

Pokrm na cestu (viatikum), poslední svátost křesťana

#

1524 Církev, kromě pomazání nemocných, poskytuje těm, kteří se chystají opustit tento život, Eucharistii jako pokrm na cestu. Je-li přijata v této chvíli přechodu k Otci, má společenství Kristova Těla a Krve mimořádný význam a důležitost. Je semenem věčného života a silou vzkříšení, podle slov Páně: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). Eucharistie, svátost Krista, který zemřel a vstal z mrtvých, je v takových případech svátostí přechodu ze smrti do života, z tohoto světa k Otci.²²⁵²

#

1525 Jako svátosti křtu, biřmování a Eucharistie tvoří jednotu nazývanou „svátosti uvedení do křesťanského života“, tak lze říci, že svátost pokání, pomazání nemocných a Eucharistie jako „pokrm na cestu“ tvoří na konci křesťanského života „svátosti, připravující na věčnou Vlast“ nebo svátosti uzavírající pozemské putování.

Souhrn

#

1526 „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,14-15).

#

1527 Cílem svátosti pomazání nemocných je udělit zvláštní milost křesťanu, který zakouší těžkosti v důsledku těžké nemoci nebo stáří.

#

1528 Vhodný okamžik k přijetí svatého pomazání nadchází, když se věřící začíná dostávat do nebezpečí smrti pro nemoc nebo pro stáří.

#

1529 Křesťan může přijmout svaté pomazání, kdykoliv těžce onemocní, a stejně tak po prvním přijetí, kdykoliv se nemoc zhorší.

#

1530 Svátost pomazání nemocných mohou udělovat pouze duchovní (kněží a biskupové); při jejím udělování používají olej posvěcený biskupem nebo, v případě potřeby, tím knězem, který uděluje svátost.

#

1531 Podstatné při slavení této svátosti je mazání olejem na čelo a na ruce nemocného (v římském obřadu) nebo na jiné části těla (na Východě;, mazání je doprovázeno liturgickou modlitbou celebrujícího kněze, který vyprošuje zvláštní milost této svátosti.

#

1532 Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky:

• spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé Církve;
• útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo stáří;
• odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve svátosti pokání;
• uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše;
• přípravu na přechod do věčného života.