4.3.1 6. článek
Svátost kněžství

#

1536 Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v Církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství.

(O ustanovení a poslání apoštolské služby, viz články 874-896. Zde se pojednává pouze o svátostném způsobu, kterým je tato služba předávána.)

Proč se tato svátost nazývá „sacramentum ordinis“ (svátost stavu)?
#

1537 Slovo „ordo“ označovalo v římském starověku sbory ustanovené v občanském smyslu, především sbor těch, kteří vládli. „Ordinatio“ (kněžské svěcení) naznačuje zařazení do nějakého „ordo“ (stavu či sboru). V Církvi se ustanovily sbory, které Tradice, ne bez biblického základu,2256 nazývá již od prvotních dob výrazem „taxeis“ (řecky), latinsky „ordines“: tak liturgie hovoří o „ordo episcoporum“ – stavu biskupů –, o „ordo presbyterorum“ – stavu kněží –, o „ordo diaconorum“ – stavu jáhnů. I u ostatních stavů se požívá označení „ordo“: katechumenů, panen, manželů, vdov…

#

1538 Zařazení do některého z těchto církevních stavů se provádělo obřadem „ordinatio“, náboženským a liturgickým úkonem, který tvořilo zasvěcení, požehnání nebo svátost. Dnes je výraz „ordinatio“ vyhrazen svátostnému úkonu, který zařazuje přijímající osobu do stavu biskupů, kněží a jáhnů a který překračuje prostou volbu, označení, pověření nebo ustanovení ze strany společenství, protože uděluje dar Ducha svatého, který uschopňuje vykonávat „posvátnou moc“ (sacra potestas),2257 jež může pocházet pouze od Krista prostřednictvím Církve. „Ordinatio“ se také nazývá „consecratio“ – posvěcení –, protože jím si sám Kristus odděluje kandidáta a uvádí jej v úřad pro svou Církev. Viditelným znamením takového posvěcení je biskupovo vkládání rukou spolu se zásvětnou modlitbou.

Svátost kněžství v ekonomii spásy
KNĚŽSTVÍ VE STARÉM ZÁKONĚ
#

1539 Bůh ustavil vyvolený lid jako „království kněží a svatý národ“ (Ex 19,6).2258 Bůh v izraelském národě si však zvolil jeden ze dvanácti kmenů, totiž kmen Levi, který si vyhradil pro liturgickou službu;2259 sám Bůh je jeho dědičným podílem.2260 Vlastní obřad posvětil počátky kněžství Staré smlouvy.2261 V ní jsou kněží ustanoveni „jako zástupci lidí před Bohem, aby přinášeli dary a oběti za hříchy“.2262

#

1540 Takové kněžství bylo ustanoveno k hlásání Božího slova2263 a k obnovování společenství s Bohem prostřednictvím obětí a modlitby. Nepřinášelo však spásu, muselo znovu a znovu opakovat oběti a nemohlo přivést k definitivnímu posvěcení,2264 které měla zjednat jedině Kristova oběť.

#

1541 Liturgie Církve však vidí v Áronově kněžství a ve službě levitů, stejně jako v sedmdesáti „starších“,2265 předobrazy kněžské služby Nového zákona. Církev latinského obřadu to vyjadřuje v konsekrační prefaci při biskupském svěcení:

„Bože a Otče našeho Pána, Ježíše Krista… Ty jsi dal své Církvi zákony slovem své milosti. Ty jsi od počátku určil rod vzešlý z Abraháma, aby se stal lidem svatým. Ty jsi ustanovil představené a kněze, neponechal jsi svou svatyni bez služebníků…“2266

#

1542 Při svěcení kněží se Církev modlí:

„Svatý Otče, všemohoucí věčný Bože… Už v době starozákonní jsi ustanovil posvátné služby, když sis vyvolil Mojžíše a Árona, aby vedli a posvěcovali tvůj lid, a podřizovals jim pomocníky, aby spolupracovali na tvém díle. Když Izrael putoval pouští, dal jsi Mojžíšova ducha sedmdesáti starším, aby s jejich pomocí snáze vedl tvůj vyvolený lid. A na Áronově důstojnosti jsi dal účast i jeho synům: podle Zákona konali před tebou kněžskou službu a přinášeli ti oběti ve stánku…“2267

#

1543 A v konsekrační modlitbě při jáhenském svěcení Církev vyznává:

„Bože všemohoucí… ty nepřestáváš budovat svou Církev, aby vyrůstala v tvůj příbytek, …ty v ní povoláváš k šíření tvého království své služebníky, které Církev pověřuje trojím stupněm posvátné služby … podobně jako jsi ve Starém zákoně vyvolil syny Léviovy, aby konali službu při tvém svatostánku.“2268

JEDINÉ KRISTOVO KNĚŽSTVÍ
#

1544 Všechny předobrazy kněžství Staré smlouvy nacházejí své naplnění v Ježíši Kristu, jediném „prostředníku mezi Bohem a lidmi“ (1 Tim 2,5). Melchizedech, „kněz Boha Nejvyššího“ (Gn 14,18), je křesťanskou tradicí považován za předobraz kněžství Krista, jediného „velekněze podle řádu Melchizedechova“ (Žid 5,10; 6,20), „svatého, nevinného, neposkvrněného“ (Žid 7,26), který „jedinou obětí přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil“ (Žid 10,14), to jest jedinou obětí svého kříže.

#

1545 Kristova výkupná oběť je jedinečná, přinesená jednou provždy. Je však zpřítomňována v eucharistické oběti Církve. Totéž platí pro Kristovo jediné kněžství: je zpřítomňováno služebným kněžstvím, aniž je tím umenšována jedinečnost Kristova kněžství. „Vždyť jen Kristus je pravý kněz, zatímco ostatní jsou jeho služebníky.“2269

DVOJÍ ÚČAST NA JEDINÉM KRISTOVĚ KNĚŽSTVÍ
#

1546 Kristus, velekněz a jediný prostředník, učinil z Církve „královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (Zj 1,6).2270 Celé společenství jako takové je kněžské. Věřící vykonávají své křestní kněžství účastí na poslání Krista, kněze, proroka a krále, každý podle svého vlastního povolání. Právě svátostmi křtu a biřmování jsou věřící posvěceni, aby tvořili „…svaté kněžstvo“.2271

#

1547 Služebné nebo hierarchické kněžství biskupů a kněží a všeobecné kněžství všech věřících, i když „jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněžství Kristově“, přesto se podstatně liší, ačkoliv „jsou ve vzájemném vztahu“.2272 V jakém smyslu? Zatímco se všeobecné kněžství věřících uskutečňuje v rozvoji křestní mi losti, v životě víry, v naději a lásce, životě podle Ducha, služebné kněžství slouží všeobecnému kněžství, je zaměřeno na rozvoj křestní milosti všech křesťanů. Je to jeden z prostředků, jimiž Kristus pokračuje v budování a vedení Církve. Právě proto se předává zvláštní svátostí, svátostí kněžství.

V OSOBĚ KRISTA–HLAVY
#

1548 V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své Církvi jako Hlava svého Těla, Pastýř svého stádce, Velekněz výkupné oběti, Učitel pravdy. To vyjadřuje Církev, když říká, že silou svátosti kněžství kněz jedná „in persona Christi capitis“ – v osobě Krista-Hlavy:2273

„Je to týž kněz Ježíš Kristus, kterého služebník skutečně zastupuje. Služebník pak je v síle kněžského svěcení, které přijal, připodobněn Veleknězi, má moc působit silou samého Krista, kterého zastupuje („virtute ac persona ipsius Christi“).“2274

„Kristus je pramenem každého kněžství: vždyť kněz Starého zákona byl jeho předobrazem, zatímco kněz Nového zákona jedná v osobě Krista.“2275

#

1549 Skrze svátostné kněžství, zvláště biskupů a kněží, se přítomnost Krista jako Hlavy Církve stala viditelná uprostřed společenství věřících.2276 Podle krásného obratu svatého Ignáce z Antiochie biskup je typos tou Patros, je jakoby živý obraz Boha Otce.2277

#

1550 Tato Kristova přítomnost v knězi se nemá chápat tak, jakoby kněz byl obrněn proti veškeré lidské slabosti; vládychtivosti, omylům, či dokonce proti hříchu. Síla Ducha svatého neručí za všechny skutky kněží stejným způsobem. Zatímco ve svátostech je tato záruka dána tak, že ani hřích udělovatele nemůže zabránit účinku milosti, existuje mnoho jiných činů, v nichž jeho lidský charakter zanechává stopy, jež nejsou vždy znamením věrnosti evangeliu, a které proto mohou škodit apoštolské plodnosti Církve.

#

1551 Kněžství je služebné. „Tento úkol, který Pán svěřil pastýřům svého lidu, je skutečné sloužení.“2278 Kněžství je zcela zaměřeno na Krista a na lidi. Naprosto závisí na Kristu a na jeho jediném kněžství a bylo ustanoveno ve prospěch lidí a společenství Církve. Svátost kněžství uděluje „posvátnou moc“, a to právě moc Kristovu. Měřítkem pro výkon takové autority musí tedy být vzor Krista, který se z lásky stal posledním a služebníkem všech.2279 „Pán výslovně zdůraznil, že péče o jeho stádce je důkaz lásky k němu.“2280

„JMÉNEM CELÉ CÍRKVE“
#

1552 Služebné kněžství nemá jen úkol zastupovat Krista – Hlavu Církve před shromážděním věřících; kněz také jedná jménem celé Církve, když přednáší Bohu modlitbu Církve2281 a především, když přináší eucharistickou oběť.2282

#

1553 „Jménem celé Církve.“ To neznamená, že kněží jsou delegáti společenství. Modlitba a oběť Církve jsou neoddělitelné od modlitby a oběti Krista, její hlavy. Je to vždy uctívání Krista v Církvi a skrze Církev. Je to celá Církev, Kristovo tělo, která se modlí a obětuje „per ipsum, et cum ipso et in ipso“ – skrze něho a s ním a v něm – v jednotě Ducha svatého Bohu Otci. Celé Tělo, „caput et membra“ – hlava i údy – se modlí a obětuje; proto ti, kdo jsou v Těle služebníky ve vlastním slova smyslu, jsou nazýváni nejen služebníky Krista, nýbrž i služebníky Církve. Právě proto, že služebné kněžství zastupuje Krista, může zastupovat Církev.

Tři stupně svátosti kněžství
#

1554 „Bohem ustanovenou církevní službu vykonávají na různých stupních kněžství ti, kteří se už odedávna nazývají biskupy, kněžími a jáhny.“2283 Katolická nauka, vyjádřená v liturgii, v učitelském úřadu a ve stálé praxi Církve uznává, že existují dva různé stupně služebné účasti na Kristově kněžství: biskupství a kněžství. Jáhenství je určeno k tomu, aby jim pomáhalo a sloužilo. Proto výraz „sacerdos“ – kněz – označuje v současném způsobu vyjadřování biskupa a kněze, ale ne jáhna. Nicméně katolická nauka učí, že stupně účasti na kněžství (biskupství a kněžství) a stupeň určený ke sloužení (jáhenství), se udělují všechny tři svátostným úkonem, který se latinsky nazývá „ordinatio“, jinak svátost kněžství (sacramentum ordinis):

„Ať všichni mají úctu k jáhnům jako k samému Ježíši Kristu, k biskupovi jako k obrazu Otce a ke kněžím jako k Božímu senátu a jako ke sboru apoštolů: bez nich není Církev.“2284

BISKUPSKÉ SVĚCENÍ – PLNOST SVÁTOSTI KNĚŽSTVÍ
#

1555 „Mezi různými službami, které se vykonávají v Církvi hned od prvních dob, má podle svědectví ústního podání nejvýznačnější místo úřad těch, kteří jsou ustanoveni jako biskupové a v nichž jsou prostřednictvím nepřetržité posloupnosti od počátku výhonky apoštolské setby.“2285

#

1556 Aby splnili své vznešené poslání, „Kristus obdařil apoštoly zvláštním vylitím Ducha svatého… Také oni svým pomocníkům předali vkládáním rukou duchovní dar, který v biskupském svěcení došel až k nám“.2286

#

1557 2. vatikánský koncil učí, že „biskupským svěcením se uděluje plnost svátosti kněžství, která se i v liturgických zvyklostech Církve i u svatých otců nazývá nejvyšším kněžstvím a plností posvátné služby“.2287

#

1558 „Biskupské svěcení uděluje spolu s kněžským úřadem také úřad učitelský a pastýřský… vkládáním rukou a slovy svěcení se uděluje milost Ducha svatého a vtiskuje posvátné znamení, takže biskupové jedinečným a viditelným způsobem zaujímají místo samého Krista učitele, pastýře a velekněze“.2288 „A tak se biskupové stali skrze Ducha svatého, který jim byl dán, pravými a autentickými učiteli víry, velekněžími a pastýři.“2289

#

1559 „Členem biskupského sboru se někdo stává svátostným svěcením a hierarchickým společenstvím s hlavou a členy biskupského sboru.“2290 Základní rys a kolegiální povaha biskupského stavu se projevují, mimo jiné, ve starobylé praxi Církve, která pro posvěcení nového biskupa vyžaduje účast více biskupů.2291 Pro právoplatné svěcení biskupa se dnes vyžaduje zvláštní výnos římského biskupa, protože ten je svrchovaným viditelným poutem společenství místních církví v jediné Církvi a ručitelem jejich svobody.

#

1560 Každý biskup má, jako Kristův náměstek, pastýřský úřad v místní církvi, která mu byla svěřena, ale zároveň má společně se všemi bratry v biskupském úřadě na starosti péči o všechny církve: „Je-li každý biskup vlastním pastýřem pouhé části stádce, svěřeného jeho péči, pak jako pravoplatný nástupce apoštolů z božského ustanovení je solidárně spoluzodpovědným za apoštolské poslání Církve.“2292

#

1561 To, co tu bylo právě řečeno, vysvětluje, proč Eucharistie, kterou slaví biskup, má zcela zvláštní význam jako projev Církve shromážděné kolem oltáře za předsednictví toho, který je viditelným zástupcem Krista, dobrého Pastýře a Hlavy své Církve.2293

SVĚCENÍ KNĚŽÍ – SPOLUPRACOVNÍKŮ BISKUPŮ
#

1562 „Kristus, kterého Otec posvětil a poslal na svět, poskytl prostřednictvím apoštolů účast na svém posvěcení a poslání jejich nástupcům, totiž biskupům; ti svěřili úkoly své služby v různých stupních různým jedincům v Církvi.“2294 „Služba biskupů byla v podřízeném stupni svěřena kněžím, aby byli zařazením do kněžského stavu spolupracovníky biskupského stavu v zájmu řádného plnění Kristem svěřeného apoštolského poslání.“2295

#

1563 „Jelikož je funkce kněží spojena s biskupským stavem, podílí se na autoritě, s níž sám Kristus své Tělo buduje, posvěcuje a řídí. Proto kněžství kněží sice předpokládá svátosti zakládající život křesťana, avšak uděluje se zvláštní svátostí. Skrze ni jsou kněží pomazáním Ducha svatého označeni zvláštním znamením a tím jsou připodobněni Kristu Knězi tak, že mohou jednat jménem Krista-Hlavy.“2296

#

1564 „Kněží sice nedosáhli vrcholu kněžství a ve vykonávání své moci závisí na biskupech, jsou však s ním spojeni kněžskou důstojností a mocí svátosti kněžství podle obrazu Krista, nejvyššího a věčného kněze;2297 jsou posvěceni, aby hlásali evangelium, aby se stali pastýři věřících a konali bohoslužby jako praví kněží Nového zákona.“2298

#

1565 Z moci svátosti kněžství se kněží podílejí na všeobecném rozsahu poslání, které Kristus svěřil apoštolům: „Duchovní dar, který kněží přijali svěcením, je neopravňuje k nějakému omezenému a úzce ohraničenému poslání, „nýbrž k nejširšímu a všeobecnému poslání spásy „až na konec země““,2299 „aby s odhodlanou myslí všude hlásali evangelium“.2300

#

1566 „Svůj posvátný úřad však vykonávají zejména v eucharistické bohoslužbě neboli shromáždění, kde zastupují Krista, hlásají jeho tajemství a spojují prosby věřících s obětí jejich hlavy. V mešní oběti zpřítomňují a přivlastňují až do příchodu Páně jedinou oběť Nového zákona, totiž oběť Krista obětujícího sama sebe jednou provždy Otci jako neposkvrněný obětní dar.“2301 Celé jejich služebné kněžství bere svou sílu z této jediné oběti.2302

#

1567 „Kněží, pečliví spolupracovníci biskupského stavu, jeho pomocníci a nástroj, povolaní sloužit Božímu lidu, tvoří se svým biskupem jediný kněžský sbor určený pro různé úkoly. V jednotlivých místních shromážděních věřícího lidu jaksi zpřítomňují biskupa, s nímž jsou důvěrně a velkodušně spojeni. Jeho povinnosti a starosti berou na sebe, pokud jim to přísluší, a v denní péči vykonávají.“2303 Kněží nemohou vykonávat svou službu jinak, než že jsou podřízeni biskupovi a setrvávají ve společenství s ním. Slib poslušnosti bis kupovi, který skládají při svěcení, a políbení biskupa na konci obřadu svěcení znamenají, že je biskup považuje za své spolupracovníky, za své syny, za své bratry a za své přátele, a že oni ho mají na oplátku milovat a poslouchat.

#

1568 „Všichni kněží, kteří byli svěcením včleněni do kněžského stavu, jsou mezi sebou spojeni hlubokým, svátostným bratrstvím. Zvláště pak v diecézi, jejíž službě jsou přiděleni, vytvářejí jeden kněžský sbor.“2304 Jednota kněžského sboru má svůj liturgický výraz ve zvyklosti, podle níž během obřadu svěcení vkládají ruce po biskupovi také kněží.

SVĚCENÍ JÁHNŮ – „KE SLUŽBĚ“
#

1569 „Na nižším stupni hierarchie jsou jáhnové, na něž jsou vkládány ruce nikoli ke kněžství, nýbrž ke službě.“2305 Při jáhenském svěcení vkládá ruce pouze biskup; tím naznačuje, že jáhen je zvláštním způsobem spojen s biskupem při úkolech svého jáhenství.2306

#

1570 Jáhni se podílejí vlastním způsobem na Kristově poslání a milosti.2307 Svěcení jim vtiskuje znamení („charakter“), které nic nedokáže smazat a které je připodobňuje Kristu, který se stal „jáhnem“, totiž služebníkem všech.2308 Jáhnové mají mimo jiné přisluhovat biskupům a kněžím při slavení božských tajemství, především Eucharistie, rozdávat ji, být přítomni jménem Církve při uzavírání manželství a žehnat mu, hlásat evangelium a kázat, přesedat pohřebním obřadům a věnovat se různým charitativním službám.2309

#

1571 Po 2. vatikánském koncilu latinská církev obnovila jáhenství „jako vlastní a trvalý hierarchický stupeň“,2310 zatímco východní církve si je uchovávaly vždycky. Stálé jáhenství, které se může udělovat ženatým mužům, je důležitým obohacením pro poslání Církve. Je vskutku vhodné a užitečné, aby mužové, kteří v Církvi fakticky konají vpravdě jáhenskou službu, ať již v liturgii nebo v pastoraci, při sociálních nebo charitativních dílech, „byli posilněni a těsněji spojeni s oltářem vkládáním rukou, dochovaným už od apoštolů, aby pak plnili svou službu účinněji s pomocí svátostné milosti jáhenství.“2311 1579

Jak se uděluje svěcení?
#

1572 Slavnost svěcení biskupa, kněží nebo jáhnů vyžaduje pro svou důležitost v životě místní církve, aby se na ní shromáždil co největší počet věřících. Má se konat, pokud možno, v neděli a v katedrále způsobem slavnostním a přiměřeným takové okolnosti. Tři svěcení, biskupa, kněze a jáhna, mají tutéž strukturu. Jejich místo je v průběhu eucharistické liturgie.

#

1573 Podstatný obřad svátosti kněžství spočívá pro všechny tři stupně ve vkládání rukou biskupa na hlavu svěcence, jakož i ve specifické modlitbě svěcení, kterou se vyprošuje vylití Ducha svatého a jeho darů potřebných pro službu, pro kterou je kandidát svěcen.2312

#

1574 Jako u všech svátostí doprovázejí tuto slavnost některé další obřady. Tyto, i když se v různých liturgických tradicích značně mění, přece mají společné to, že vyjadřují rozmanité aspekty svátostné milosti. Tak v latinském obřadu úvodní obřady, představení a volba kandidáta svěcení, biskupova homilie, dotazování kandidáta, litanie ke všem svatým, dosvědčují, že volba kandidáta byla provedena ve shodě s praxí Církve, a uvádějí do slavnostního úkonu svěcení. Po něm následují jiné obřady, které vyjadřují a doplňují tajemství, které se naplnilo: u biskupa a kněze je to pomazání svatým křižmem, znamení zvláštního pomazání Duchem svatým, jež činí jejich službu plodnou; předání evangeliáře, prstenu, mitry a pastýřské berly biskupovi jako znamení jeho apoštolského poslání hlásat Boží slovo, jeho věrnosti Církvi, Kristově nevěstě, a jeho úkolu pást Pánovo stádo; knězi se předává patena a kalich, „oběť věřících“, neboť je povolán, aby ji přinášel Bohu; předání evangeliáře jáhnovi, který dostal poslání hlásat Kristovo evangelium.

Kdo může tuto svátost udělit?
#

1575 Kristus vyvolil apoštoly a dal jim účast na svém poslání a na jeho pravomoci. Vyvýšen po pravici Otce neopouští své stádce, ale ustavičně je chrání skrze svaté apoštoly a dodnes je vede pod vedením týchž pastýřů, kteří nyní pokračují v jeho díle.2313 Kristus tedy ustanovuje některé za apoštoly a jiné za pastýře.2314 Nadále působí prostřednictvím biskupů.2315

#

1576 Protože svátost kněžství je svátostí apoštolské služby, je vyhrazeno biskupům jako nástupcům apoštolů, aby předávali tento „duchovní dar“,2316 „výhonek apoštolské setby“.2317 Právoplatně svěcení biskupové, tj. ti, kteří jsou v linii apoštolské posloupnosti, udělují platně tři stupně svátosti kněžství.2318

Kdo může tuto svátost přijmout?
#

1577 „Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž [‘vir’].“2319 Pán Ježíš vyvolil muže [‘viri’], aby vytvořil sbor dvanácti apoštolů,2320 a apoštolové udělali totéž, když si vybírali spolupracovníky,2321 kteří měli po nich pokračovat v jejich poslání.2322 Sbor biskupů, s nimiž jsou kněží spojeni v kněžství, zpřítomňuje a aktualizuje sbor Dvanácti až do Kristova návratu. Církev si je vědoma závaznosti této volby, kterou vykonal sám Pán. Proto není možné svěcení žen.2323

#

1578 Nikdo nemá právo dostat svátost kněžství. Nikdo si totiž nemůže tento úřad přivlastnit. Člověk k němu musí povolán Bohem.2324 Kdo si myslí, že poznává znamení Božího volání k službě udělované svěcením, musí vlastní touhu pokorně podřídit autoritě Církve, neboť odpovědnost a právo povolat někoho k přijetí svěcení spadá do její pravomoci. Jako každou milost, i tuto svátost lze přijímat jen jako nezasloužený dar.

#

1579 Všichni posvěcení služebníci latinské církve, s výjimkou trvalých jáhnů, jsou vybíráni z věřících mužů, kteří jsou svobodní a mají úmysl zachovávat celibát „pro nebeské království“ (Mt 19,12). Jsou povoláni, aby se zasvětili Pánu a „jeho věcem“2325 s nerozděleným srdcem, a tak se zcela dávají Bohu a lidem. Celibát je znamením tohoto nového života, k jehož službě je služebník Církve posvěcen; když jej přijímá s radostným srdcem, hlásá skvělým způsobem Boží království.2326

#

1580 Ve východních církvích je už po staletí v platnosti kázeň rozdílná: zatímco biskupové jsou vybíráni jedině z těch, kteří žijí v celibátu, mohou být na jáhny a kněze svěceni ženatí mužové. Tato praxe je už dlouhou dobu považována za oprávněnou; tito kněží vykonávají svou plodnou službu v lůně svých společenství.2327 Z druhé strany je kněžský celibát ve východních církvích ve veliké vážnosti a četní kněží jej dobrovolně zvolili pro Boží království. Jak na Východě, tak na Západě se nemohou oženit ti, kteří už svátost kněžství přijali.

Účinky svátosti kněžství
NEZRUŠITELNÉ ZNAMENÍ
#

1581 Skrze zvláštní milosti Ducha svatého tato svátost připodobňuje svého nositele Kristu tak, aby sloužil jako Kristův nástroj pro jeho Církev. Kněžským svěcením je oprávněn jednat jako představitel Krista, hlavy Církve, v jeho trojím úřadu kněze, proroka a krále.

#

1582 Jako v případě křtu a biřmování se tato účast na Kristově úřadu se uděluje jednou provždy. Svátost kněžství také uděluje nezrušitelné duchovní znamení a nemůže být opakována ani udělena na omezený čas.2328

#

1583 Platně posvěcený jednotlivec může být jistě z oprávněných důvodů zproštěn závazků a funkcí spojených se svěcením nebo mu může být zakázáno, aby ji vykonával,2329 ale nikdy se nemůže znovu stát laikem ve vlastním slova smyslu,2330 protože znamení vtisknuté svěcením zůstává navždy. Povolání a poslání, které dostal v den svého svěcení, ho natrvalo poznamenávají.

#

1584 Nehodnost posvěceného služebníka nebrání Kristu, aby skrze něho působil,2331 protože jeho prostřednictvím jedná a působí spásu koneckonců sám Kristus. Svatý Augustin se o tom vyjadřuje s důrazem:

„Pyšný služebník patří dohromady s ďáblem; avšak kvůli tomu není znesvěcen Kristův dar; to, co skrze něho protéká, zůstává čisté: to, co jím protéká, zůstává průzračné a dospívá až k plodné zemi… Duchovní síla svátosti je totiž jako světlo: přichází čisté k těm, kteří mají být osvíceni, a není zakaleno, i když musí procházet nečistými bytostmi.“2332

MILOST DUCHA SVATÉHO
#

1585 Milost Ducha svatého vlastní této svátosti spočívá v připodobnění Kristu – knězi, učiteli a pastýři, jehož služebníkem je svěcenec ustanoven.

#

1586 Pro biskupa je to především milost síly („Tvůj Duch, který vládne a vede“: modlitba biskupského svěcení v latinském obřadu): milost vést a moudře a neohroženě hájit svou Církev jako otec a pastýř, s nezištnou láskou ke všem a s přednostní láskou k chudým, nemocným a potřebným.2333 Tato milost ho nutí, aby hlásal evangelium všem, aby byl vzorem svého stádce, aby šel před ním po cestě posvěcení tím, že se ztotožní v Eucharistii s Kristem, knězem a obětí, a aby neváhal dát život za své ovce:

„Otče, který znáš srdce, uděl tomuto služebníkovi, kterého jsi vyvolil k biskupskému úřadu, aby pásl tvé svaté stádce a bezúhonně a ke tvé cti vykonával svrchovanou kněžskou důstojnost tím, že ti bude sloužit ve dne v noci; aby činil tvou tvář neustále příznivou a aby poskytoval dary tvé svaté Církve; aby měl v síle ducha svrchovaného kněžství moc odpouštět hříchy podle tvého příkazu, aby rozděloval úkoly podle tvé vůle a každé pouto rozvazovat v síle moci, kterou jsi dal apoštolům; aby ti byl milý pro svou laskavost a pro čistotu svého srdce tím, že ti bude obětovat příjemnou vůni skrze Ježíše Krista, tvého Syna…“2334

#

1587 Duchovní dar udělený kněžským svěcením vyjadřuje modlitba byzantského obřadu. Když biskup vkládá ruce, říká mimo jiné:

„Pane, naplň Duchem svatým toho, kterého jsi ráčil povýšit ke kněžské důstojnosti, aby byl hoden stát bezúhonný před tvým oltářem, hlásat evangelium tvého království, konat službu tvého slova pravdy, přinášet ti dary a duchovní oběti; obnovovat tvůj lid prostřednictvím lázní znovuzrození; takže sám půjde vstříc našemu velikému Bohu a Spasiteli Ježíši Kristu, tvému jedinému Synu, v den jeho druhého příchodu a dostane od tvé nesmírné dobroty odplatu za věrné plnění své služby.“2335

#

1588 Co se týká jáhnů, svátostná milost jim dává potřebnou sílu, aby sloužili Božímu lidu v „diakonii“ (službě) liturgie, slova a lásky, ve společenství s biskupem a jeho kněžstvem.2336

#

1589 Před velikostí milosti kněžství a kněžských povinností si svatí učitelé uvědomovali, jak je naléhavá výzva k obrácení, aby celým svým životem odpovídali Tomu, jehož služebníky se stali prostřednictvím svátosti. Tak svatý Řehoř Naziánský, mladičký kněz, volá:

„Je třeba začít očišťováním sebe sama dříve, než budu očišťovat druhé; je třeba být poučen, abych mohl poučovat; je třeba stát se světlem, abych mohl osvěcovat, přiblížit se k Bohu, abych k němu přibližoval druhé; být posvěcován, abych posvěcoval, vedl za ruku a radil s rozvahou.“2337 „Vím, čími jsme služebníky, na jaké výši se nacházíme a kdo je Ten, k němuž směřujeme. Znám Boží vznešenost a lidskou slabost, ale také sílu.“2338 Kdo je to tedy kněz? Je „…obhájcem pravdy, povznáší se s anděly, oslavuje s archanděly, jeho službou stoupají obětní dary na nebeský oltář, sdílí Kristovo kněžství, vtiskuje nový tvar tvoru, obnovuje [v něm] obraz [Boha], činí z něj nové stvoření pro nadpozemský svět, a aby se vyjádřilo, co je v tom nejvznešenější, je zbožštěn a zbožšťuje“.2339

A Svatý farář arský: „Kněz pokračuje v díle vykoupení na zemi“ … „Kdyby člověk dobře pochopil, čím je kněz na zemi, nezemřel by hrůzou, ale láskou“ … „Kněžství je láska Ježíšova srdce.“2340

Souhrn
#

1590 Svatý Pavel říká svému žáku Timotejovi: „A proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou“ (2 Tim 1,6), a „Kdo usiluje o to, aby se stal církevním představeným, snaží se o vznešený úřad“ (1 Tim 3,1). A Titovi říkal: „Nechal jsem tě na Krétě kvůli tomu, abys uspořádal, co ještě chybí, a abys v každém městě ustanovil starší, jak jsem ti nařídil“ (Tit 1,5).

#

1591 Celá Církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Taková účast se nazývá „všeobecné kněžství věřících“. Na jeho základě a v jeho službách existuje jiná účast na poslání Kristově: totiž služba udělená svátostí kněžství, jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Krista uprostřed společenství.

#

1592 Služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí [munus docendi], konají bohoslužbu [munus liturgicum] a vedou duchovní správu [munus regendi].

#

1593 Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům ve třech stupních: biskupském, kněžském, jáhenském. Služby udělené svěcením jsou pro organickou strukturu Církve nenahraditelné: bez biskupa, kněží a jáhnů nelze mluvit o Církvi.2341

#

1594 Biskup dostává plnost svátosti kněžství, kterou se zařazuje do biskupského sboru a stává se viditelnou hlavou místní církve, která je mu svěřena. Biskupové jako nástupci apoštolů a členové sboru se podílejí na apoštolské odpovědnosti a na poslání celé Církve pod pravomocí papeže, nástupce svatého Petra.

#

1595 Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů; jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů; shromážděni kolem svého biskupa tvoří „kněžstvo“, které společně s ním nese odpovědnost za místní církev. Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad.

#

1596 Jáhni jsou služebníci posvěcení pro služebné úkoly v Církvi; nedostávají svátostné kněžství, ale svěcení jim uděluje důležité úkoly ve službě slova, v bohoslužbě, v duchovní správě a ve službách lásky; tyto úkoly mají plnit pod pastýřskou pravomocí svého biskupa.

#

1597 Svátost kněžství se uděluje prostřednictvím vkládání rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou se svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého, potřebné pro jeho službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení.

#

1598 Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě.

#

1599 V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem.

#

1600 Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům.

  1. Srov. Žid 5,6; 7,11; Ž 110,4.↩︎

  2. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.↩︎

  3. Srov. Iz 61,6.↩︎

  4. Srov. Nm 1,48-53.↩︎

  5. Srov. Joz 13,33.↩︎

  6. Srov. Ex 29,1-30; Lv 8.↩︎

  7. Srov. Žid 5,1.↩︎

  8. Srov. Mal 2,7-9.↩︎

  9. Srov. Žid 5,3; 7,27; 10,1-4.↩︎

  10. Srov. Nm 11,24-25.↩︎

  11. Římský pontifikál, Svěcení biskupů, kněží a jáhnů, 47.↩︎

  12. Římský pontifikál, Svěcení biskupů, kněží a jáhnů, 131.↩︎

  13. Římský pontifikál, Svěcení biskupů, kněží a jáhnů, 207.↩︎

  14. Sv. Tomáš Akvinský, In ad Hebraeos, 7,4.↩︎

  15. Srov. Zj 5,9-19; 1 Petr 2,5.9.↩︎

  16. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.↩︎

  17. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.↩︎

  18. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10; 28; také 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 33; 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 11; 2.↩︎

  19. Pius XII., encyklika Mediator Dei.↩︎

  20. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, III, 22, 4.↩︎

  21. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.↩︎

  22. Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Trallianos, 3,1; srov. Epistula ad Magnesios, 6,1.↩︎

  23. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 24.↩︎

  24. Srov. Mk 10,43-45; 1 Petr 5,3.↩︎

  25. Sv. Jan Zlatoústý, De sacerdotio, 2,4: PG 48, 635D; srov. Jan 21,15-17.↩︎

  26. Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 33.↩︎

  27. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 10.↩︎

  28. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.↩︎

  29. Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Trallianos, 3,1.↩︎

  30. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 20.↩︎

  31. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.↩︎

  32. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.↩︎

  33. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.↩︎

  34. Druhý vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ), 2.↩︎

  35. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22.↩︎

  36. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 22.↩︎

  37. Pius XII., encyklika Fidei donum; srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 23; také 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 4; 36; 37; 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes), 5; 6; 38.↩︎

  38. Srov. 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 41; také 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 26.↩︎

  39. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.↩︎

  40. Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.↩︎

  41. Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.↩︎

  42. Srov. Žid 5,1-10; 7,24;9,11-28.↩︎

  43. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.↩︎

  44. Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 10.↩︎

  45. Druhý vatikánský koncil, OT (Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius), 20.↩︎

  46. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.↩︎

  47. Srov. 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.↩︎

  48. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 28.↩︎

  49. Druhý vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 8.↩︎

  50. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 29; srov. také 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 15.↩︎

  51. Srov. sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 8.↩︎

  52. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 41; také 2. vatikánský koncil, AA (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem), 16.↩︎

  53. Srov. Mk 10,45; Lk 22,27; sv. Polykarp ze Smyrny, Epistula ad Philippenses, 5,2.↩︎

  54. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 29; také 2. vatikánský koncil, SC (Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium), 35,4; 2. vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes), 16.↩︎

  55. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 29.↩︎

  56. Druhý vatikánský koncil, AG (Dekret o misijní činnosti Ad gentes), 16.↩︎

  57. Srov. Pius XII., Apoštolská konstituce Sacramentum ordinis: DS 3858.↩︎

  58. Srov. Římský misál, preface o apoštolech I.↩︎

  59. Srov. Ef 4,11.↩︎

  60. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.↩︎

  61. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21.↩︎

  62. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 20.↩︎

  63. Srov. Inocenc III., list Eius exemplo: DS 794; 4. lateránský koncil: DS 802; CIC, Kánon 1012; CCEO, kán. 744; 747.↩︎

  64. CIC, Kánon 1024.↩︎

  65. Srov. Mk 3,14-19; Lk 6,12-16.↩︎

  66. Srov. 1 Tim 3,1-13; 2 Tim 1,6; Tit 1,5-9.↩︎

  67. Sv. Klement Římský, Epistula ad Corinthios, 42,4; 44,3.↩︎

  68. Srov. Jan Pavel II., encyklika Mulieris dignitatem, 26-27; Kongregace pro nauku víry, prohlášení Inter insigniores: AAS 69 (1977), 98-116.↩︎

  69. Srov. Žid 5,4.↩︎

  70. Srov. 1 Kor 7,32.↩︎

  71. Srov. 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 16.↩︎

  72. Srov. 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 16.↩︎

  73. Srov. Tridentský koncil: DS 1767; 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 21; 28; 29; také 2. vatikánský koncil, PO (Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis), 2.↩︎

  74. Srov. CIC, Kánon 290-293; Kánon 1336, 1,3°.5°; Kánon 1338,2.↩︎

  75. Srov. Tridentský koncil: DS 1774.↩︎

  76. Srov. Tridentský koncil: DS 1612; Kostnický koncil: DS 1154.↩︎

  77. Sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 5,15.↩︎

  78. Srov. 2. vatikánský koncil, ChD (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi Christus Dominus ) 13 a 16.↩︎

  79. Sv. Hippolyt Římský, Traditio apostolica, 3.↩︎

  80. Z byzantské liturgie, Euchologion.↩︎

  81. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 29.↩︎

  82. Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 2,71: PG 35, 480B.↩︎

  83. Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 2,74: PG 46, 481B.↩︎

  84. Sv. Řehoř Naziánský, Orationes, 2,73: PG 35, 481A.↩︎

  85. B. Nodet, Jean-Maria Vianney, Curé d´Ars, 100.↩︎

  86. Srov. sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Trallianos, 3,1.↩︎