5.1.8 8. článek
Hřích

Milosrdenství a hřích

#

1846 Evangelium nám v Ježíši Kristu zjevuje milosrdenství Boha vůči hříšníkům.²⁵⁵⁰ Anděl to oznamuje Josefovi: „Dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Totéž lze říci o Eucharistii, svátosti vykoupení: „Neboť to je má krev (nové) smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).

#

1847 „Bůh, který nás stvořil bez nás, nechtěl nás spasit bez nás.“²⁵⁵¹ Přijmout jeho milosrdenství od nás vyžaduje, abychom přiznali své viny. „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, (že se dopouštíme) hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý“ (1 Jan 1,8-9).

#

1848 Jak tvrdí svatý Pavel: „Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost.“ Aby milost vykonala své dílo, musí odhalit hřích, aby obrátila naše srdce a dala nám „ospravedlnění, které vede k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána“ (Řím 5,20-21). Jako lékař, který vyšetřuje ránu, než ji začne léčit, tak Bůh vrhá svým Slovem a svým Duchem na hřích jasné světlo.

„Obrácení vyžaduje, aby člověk byl přesvědčen, že zhřešil; zahrnuje vnitřní soud svědomí, a protože ověřuje působení Ducha pravdy v nitru člověka, stává se zároveň novým začátkem milosti a lásky: „Přijměte Ducha svatého.“ Tak v tomto osvětlení, co je hřích, objevujeme dvojí obdarování: dar pravdy svědomí a dar jistoty vykoupení. Duch pravdy je Utěšitel.“²⁵⁵²

Definice hříchu

#

1849 Hřích je provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí; je to přestupek proti pravé lásky k Bohu a bližnímu způsobený zvráceným lpěním na určitých věcech. Hřích zraňuje lidskou přirozenost a vážně narušuje lidskou solidaritu. Byl definován jako „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“.²⁵⁵³

#

1850 Hřích je urážka Boha: „Proti tobě samému jsem hřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé“ (Ž 51,6). Hřích se vzpírá Boží lásce k nám a oddaluje od ní naše srdce. Je neposlušností jako prvotní hřích, je vzpourou proti Bohu, protože člověk chce být „jako Bůh“ (Gn 3,5) tím, že zná a stanoví, co je dobré a co je zlé. Hřích je tedy „sebeláska až k pohrdání Bohem“.²⁵⁵⁴ Kvůli takovému pyšnému sebevyvyšování je hřích pravým opakem poslušnosti Ježíše, který uskutečňuje spásu.²⁵⁵⁵

#

1851 A právě v utrpení, v němž byl hřích přemožen Kristovým milosrdenstvím, ukáže hřích ve svrchované míře svou násilnost a svou mnohonásobnost: nevěra, vražedná zášť, odmítnutí a posměch ze strany předáků i lidu, zbabělost Piláta a krutost vojáků, Jidášova zrada, tak tíživá pro Ježíše, Petrovo zapření, opuštění od učedníků. Nicméně právě v hodině temnot a vlády knížete tohoto světa²⁵⁵⁶ se Kristova oběť skrytě stává pramenem, z něhož bude nevyčerpatelně vyvěrat odpuštění našich hříchů.

Rozmanitost našich hříchů

#

1852 Rozmanitost hříchů je veliká. Písmo uvádí několik seznamů hříchů. List ke Galaťanům staví skutky těla proti ovoci Ducha: „K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to (ještě jednou): lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království“ (Gal 5,19-21).²⁵⁵⁷

#

1853 Hříchy lze rozdělovat podle jejich předmětu, jako se to dělá u každého lidského skutku, nebo podle ctností, jejichž jsou opakem, ať už přemírou nebo nedostatkem, anebo podle přikázání, proti nimž se staví. Lze je také rozdělit podle toho, zda se týkají Boha, bližního nebo nás samých; mohou se rozlišovat duchovní a tělesné hříchy, nebo také hříchy myšlením, slovem, skutkem a opomenutím. Podle Pánova učení je kořen hříchu v srdci člověka, v jeho svobodné vůli. „Neboť ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání. To jsou věci, které člověka poskvrňují“ (Mt 15,19-20). Srdce je sídlem lásky, zdroj dobrých a čistých skutků, které jsou hříchem zraňovány.

Závažnost hříchu: smrtelný a všední hřích

#

1854 Je vhodné hodnotit hříchy na základě jejich závažnosti. V Tradici Církve se prosadilo rozlišování mezi smrtelným a všedním hříchem, které je nastíněno již v Písmu.²⁵⁵⁸ Zkušenost lidí toto rozlišení potvrzuje.

#

1855 Smrtelný hřích ničí v srdci člověka lásku těžkým porušením Božího zákona; odvrací člověka od Boha, který je jeho posledním cílem a jeho blažeností, a to tím, že dává přednost nižšímu dobru před ním.

Všední hřích ponechává lásku „naživu“, ačkoliv ji uráží a zraňuje.

#

1856 Protože smrtelný hřích v nás zasáhne životní zdroj, kterým je láska, vyžaduje náprava nový zásah Božího milosrdenství a obrácení srdce, které se obvykle uskutečňuje ve svátosti smíření:

„Jestliže se vůle zaměří na nějakou věc, která sama sebou odporuje lásce, jež nás směruje k poslednímu cíli, už tím se hřích stává smrtelným,… ať už je namířen proti Boží lásce, jako např. rouhání, křivá přísaha, nebo proti lásce k bližnímu, jako např. vražda, cizoložství. Když se vůle hříšníka obrátí k nějaké věci, která v sobě nese nepořádek, ale není namířena proti lásce k Bohu nebo bližnímu, je to hřích všední, jako např. prázdná slova, nevhodný smích.“²⁵⁵⁹

#

1857 Hřích se stává smrtelným, když při něm spolupůsobí tři podmínky: „Hříchem smrtelným je skutek, který má za předmět závažnou věc, je spáchán s plným vědomím a svobodným souhlasem.“²⁵⁶⁰

#

1858 Závažná věc je upřesněna deseti přikázáními podle odpovědi, kterou dal Ježíš bohatému mladíkovi: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku“ (Mk 10,19). Závažnost hříchů je větší nebo menší: vražda je závažnější než krádež. Je třeba brát v úvahu také postižené osoby: násilí páchané na rodičích je samo sebou mnohem těžší, než násilí páchané na cizím člověku.

#

1859 Aby hřích byl smrtelný, musí ho člověk spáchat s plným vědomím a s plným souhlasem. Při páchání smrtelného hříchu se předpokládá poznání hříšnosti skutku a vědomí, že skutek odporuje Božímu zákonu. Kromě toho se vyžaduje dostatečně svobodný souhlas, aby rozhodnutí bylo opravdu osobní. Jestliže pachatel předstírá nevědomost a tvrdost srdce,²⁵⁶¹ nezmenšuje tím dobrovolný ráz hříchu, ale naopak jej ještě zvětšuje.

#

1860 Nedobrovolná nevědomost může zmírnit, ne-li zrušit odpovědnost za těžkou vinu. Předpokládá se však, že není nikdo, kdo by neznal zásady mravního zákona, které jsou vepsány do svědomí každého člověka. Hnutí smyslnosti, vášně mohou podobně oslabit dobrovolný a svobodný ráz viny; stejně jako vnější nátlak nebo patologické poruchy. Zlomyslně spáchaný hřích s vědomou volbou zla je však hřích nejtěžší.

#

1861 Smrtelný hřích je v radikální možnosti lidské svobody jako sama láska. Důsledkem smrtelného hříchu je ztráta lásky a posvěcující milosti, totiž stavu milosti. Není-li napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobí vyloučení z Kristova království a věčnou smrt v pekle. Naše svoboda má vskutku moc udělat definitivní nezvratná rozhodnutí. Nicméně úsudek o lidech musíme ponechat Boží spravedlnosti a milosrdenství, i když můžeme usoudit, že nějaký skutek je sám o sobě těžkým hříchem.

#

1862 Člověk se dopustí lehkého hříchu, nedodrží-li v nepříliš závažné věci míru, předepsanou mravním zákonem, nebo když neuposlechne mravního zákona v závažné věci, avšak bez plného vědomí a bez svého naprostého souhlasu.

#

1863 Lehký hřích oslabuje lásku; projevuje nezřízenou náklonnost ke stvořeným věcem; je překážkou v pokroku duše při cvičení ve ctnostech a při konání mravního dobra; zaslu huje časné tresty. Vědomý všední hřích, který zůstal bez lítosti, nás disponuje ke spáchání smrtelného hříchu. Nicméně všední hřích nás nestaví proti Boží vůli a Božímu přátelství; neruší smlouvu s Bohem. Člověk ho může s Boží milostí napravit. „Nezbavuje posvěcující milosti, Božího přátelství, lásky, tedy ani věčné blaženosti.“²⁵⁶²

„Dokud člověk žije v těle, nemůže se úplně vyhnout hříchu, byť i jen lehkému. Přesto nesmíš tyto hříchy zlehčovat, i když se jim říká lehké. Považuješ je za nic, když je vážíš, ale jaká hrůza, když je počítáš! Mnoho lehkých věcí, dají-li se dohromady, tvoří jednu těžkou: mnoho kapek naplní řeku a mnoho zrnek tvoří hromadu. Jaká naděje tedy zbývá? Především jdi ke zpovědi…“²⁵⁶³

#

1864 „Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nedojde odpuštění na věky, ale bude vinen věčným hříchem“ (Mk 3,29).²⁵⁶⁴ Boží milosrdenství nezná hranic, když však je někdo vědomě odmítá prostřednictvím lítosti přijmout, odmítá odpuštění vlastních hříchů a spásu nabídnutou Duchem svatým.²⁵⁶⁵ Taková zatvrzelost může vést k definitivní nekajícnosti a k věčné záhubě.

Šíření hříchu

#

1865 Hřích strhává ke hříchu; opakováním týchž skutků plodí neřest. Z toho vyplývají zvrácené náklonnosti, které zatemňují svědomí a zkreslují konkrétní hodnocení dobra a zla. Takovým způsobem má hřích tendenci se šířit a upevňovat, ale nemůže zničit až do základů mravní smysl.

#

1866 Neřesti mohou být seřazeny souběžně se ctnostmi, jejichž jsou opakem, nebo mohou být spojeny s hlavními hříchy, které křesťanská zkušenost rozlišuje podle Jana Kassiána a svatého Řehoře Velikého.²⁵⁶⁶ Nazývají se hlavní, protože plodí jiné hříchy, jiné neřesti. Jsou to: pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost nebo zahálčivost.

#

1867 Katechetická tradice také připomíná, že existují „hříchy do nebe volající“. Volají k nebi: krev Ábela;²⁵⁶⁷ sodomský hřích;²⁵⁶⁸ nářek utiskovaného lidu v Egyptě;²⁵⁶⁹ nářek cizince, vdovy a sirotka;²⁵⁷⁰ nespravedlnost vůči zaměstnanci (najaté osobě).²⁵⁷¹

#

1868 Hřích je osobní skutek. Kromě toho máme odpovědnost za hříchy, které spáchali jiní, když při nich spolupracujeme:

• když se na nich přímo a dobrovolně podílíme;
• když je nařídíme, když k nim radíme, když je chválíme nebo schvalujeme;
• když je neoznámíme nebo jim nezabráníme, jsme-li povinni to učinit;
• když chráníme ty, kteří páchají zlo.

#

1869 Tak hřích dělá z lidí spoluviníky druhých a působí, že mezi nimi vládne žádostivost, násilí a nespravedlnost. Hříchy vedou ke vzniku společenských poměrů a institucí, které jsou v protikladu k Boží dobrotě. „Struktury hříchu“ jsou výrazem a důsledkem osobních hříchů. Přivádějí své oběti k tomu, aby samy páchaly zlo. V analogickém smyslu vytvářejí „sociální hřích“.²⁵⁷²

Souhrn

#

1870 „Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství“ (Řím 11,32).

#

1871 Hřích je „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“.²⁵⁷³ Je to urážka Boha. Staví se proti Bohu neposlušností, která je protikladem Kristovy poslušnosti.

#

1872 Hřích je skutek proti rozumu. Zraňuje přirozenost člověka a vážně narušuje lidskou solidaritu.

#

1873 Kořen všech hříchů je v lidském srdci. Druhy hříchů a jejich závažnost se měří hlavně podle jejich předmětu.

#

1874 Spáchat smrtelný hřích znamená volit úmyslně, to je vědomě a dobrovolně, skutek, který je ve vážném protikladu k Božímu zákonu a poslednímu cíli člověka. Smrtelný hřích v nás ničí lásku, bez níž je nemožná věčná blaženost. Když hříšník tohoto hříchu nelituje, odsuzuje se k věčné smrti.

#

1875 Všední hřích představuje mravní nepořádek, lze ho napravit láskou, kterou v nás tento hřích nechává „naživu“.

#

1876 Opakování hříchů, i všedních, plodí neřesti, mezi něž jsou zahrnuty i hlavní hříchy.