5.2.2 2. článek
Účast na společenském životě

Autorita
#

1897 „Soužití mezi lidskými bytostmi nemůže být uspořádané a plodné, není-li v něm právoplatná autorita, která zajišťuje pořádek a stará se dostatečným způsobem o společné dobro.“2589

„Autoritou“ nazýváme vlastnost, jejíž mocí osoby nebo instituce vyhlašují zákony, dávají lidem rozkazy a očekávají od nich, že je budou poslouchat.

#

1898 Každá lidská společnost potřebuje nějakou autoritu, která ji řídí.2590 Taková autorita má svůj základ v lidské přirozenosti. Je nezbytná k jednotě občanské společnosti. Jejím úkolem je všemožně zabezpečovat obecné blaho společnosti.

#

1899 Autorita, jakou požaduje mravní řád, pochází od Boha: „Každý se má podřídit vyšší moci, která vládne, neboť není moci, která by nepocházela od Boha. Ty, které jsou, od Boha jsou zřízeny. Když se tedy někdo staví proti (vládnoucí) moci, staví se proti řádu, který dal Bůh. Kdo se tomu vzpírá, sám na sebe svolává odsouzení“ (Řím 13,1-2).2591

#

1900 Povinná poslušnost všem ukládá, aby si patřičně vážili autority a prokazovali jí úctu, která ji patří, a vděčnost a přívětivost, podle zásluh, i těm osobám, které vykonávají její úřad.

Svatému papeži Klementu Římskému vděčíme za nejstarší církevní modlitbu za politické a vládní představitele2592:

„Pane, dej jim zdraví, pokoj, svornost a vytrvalost, aby mohli bez překážky vykonávat svrchovanou moc, kterou jsi jim udělil. Ty, Pane, nebeský králi věků, dáváš lidským synům slávu, čest a moc nad zemí. Proto řiď, Pane, jejich rozhodování, aby konali, co je dobré a co je ti milé; kéž tak mohou vykonávat moc, kterou jsi jim udělil, zbožně, pokojně a ušlechtile, aby byli hodni tvého milosrdenství.“2593

#

1901 Jestliže autorita odkazuje na řád stanovený Bohem, „je určení způsobu vlády a výběr vedoucích činitelů ponechán svobodné volbě občanů“.2594 Rozmanitost politických režimů je mravně přípustná, jen když tyto režimy přispívají k oprávněnému dobru společnosti, která je přijímá za vlastní. Režimy, jejichž povaha odporuje přirozenému zákonu, veřejnému pořádku a základním právům osob, nemohou uskutečňovat společné dobro národů, jimž se vnutily.

#

1902 Autorita neodvozuje svou mravní právoplatnost sama od sebe. Nemá jednat tyransky, ale má pracovat pro společné dobro jako „mravní síla, která se opírá o svobodu a o vědomí odpovědnosti za přijaté povinnosti a úkoly“.2595 „Lidské zákonodárství nabývá charakter zákona pouze v té míře, v jaké se shoduje se zdravým rozumem; z toho je zřejmé, že odvozuje svou moc z věčného zákona. V té míře, v jaké by se vzdálilo od rozumu, by se mělo prohlásit za nespravedlivé, protože by nesplňovalo pojem zákona: byl by to spíše jistý způsob násilí.“2596

#

1903 Autorita je vykonávána právoplatně jen tehdy, jestliže usiluje o obecné dobro dané skupiny a jestliže používá k dosažení tohoto dobra mravně dovolených prostředků. Stane-li se, že vládcové vydají nespravedlivé zákony nebo učiní opatření protivící se mravnímu řádu, nejsou taková nařízení pro svědomí závazná. „V takovém případě autorita přestává být sama sebou a zvrhává se ve zvůli.“2597

#

1904 „Je lépe, je-li když každá moc je vyrovnávána jinými úřady a oblastmi kompetence, které nepřekračují své zákonné hranice. Je to princip právního státu, v němž vládne zákon, a nikoli lidská svévole.“2598

Obecné blaho
#

1905 V souladu se společenskou přirozeností člověka má dobro každého jednotlivce nutně vztah k obecnému blahu. Obecné blaho tedy nemůže být definováno, leč ve vztahu k lidské osobě:

„Nežijte osamoceni, uzavřeni do sebe, jako byste už byli utvrzeni ve spravedlnosti; naopak společně se, abyste hledali to, co napomáhá k blahu všech.“2599

#

1906 Obecným blahem se má rozumět „souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“.2600 Obecné blaho se týká života všech. Od každého jednotlivce a mnohem více od těch, kteří vykonávají vedoucí funkci (autoritu), vyžaduje rozvážnost. Obsahuje tři podstatné prvky:

#

1907 Na prvním místě předpokládá respektování osoby jako takové. Ve jménu obecnéhoA blaha je veřejná moc zavázána respektovat základní a nezadatelná práva lidské osoby. Společnost je povinna dovolit každému svému členu uskutečnit své vlastní povolání. Obecné blaho spočívá zvláště v podmínkách pro uplatňování přirozených svobod, které jsou nezbytné pro plný rozvoj lidského povolání: tedy v právu „na jednání podle správných příkazů svého svědomí, na ochranu soukromého života a na spravedlivou svobodu i ve věcech náboženských“.2601

#

1908 Na druhém místě obecné blaho vyžaduje společenský blahobyt a rozvoj skupiny samé. Rozvoj je souhrnem všech sociálních povinností. Jistě, vládní moc musí rozhodovat ve jménu obecného blaha mezi různými jednotlivými zájmy. Musí však každému zpřístupnit to, co tento jedinec potřebuje, aby mohl vést opravdu lidský život: potravu, oblečení, zdraví, práci, výchovu a kulturu, pravdivou informaci, právo založit si rodinu, atd.2602

#

1909 Obecné blaho zahrnuje konečně mír, to znamená stálost a bezpečnost spravedlivého řádu. Předpokládá tedy, že veřejná moc zaručuje čestnými prostředky bezpečnost společnosti i jejích členů. Ta je základem práva na oprávněnou osobní i kolektivní obranu.

#

1910 Jestliže každé lidské společenství je nositelem obecného blaha, které mu dovoluje být tím, za co se považuje, nachází své nejplnější uskutečnění v politickém společenství. Úkolem státu je hájit a podporovat obecné blaho občanské společnosti, občanů a jejich sdružení.

#

1911 Vzájemná závislost lidí se zvětšuje. Krok za krokem se rozšiřuje na celou zemi. Jednota lidské rodiny, která shromažďuje bytosti mající stejnou přirozenou důstojnost, zahrnuje celosvětové obecné blaho. To vyžaduje takovou organizaci společenství národů, aby umožňovala „starat se o uspokojování různých potřeb lidí jak v oblasti společenského života, do níž patří výživa, zdraví, výchova…, tak v některých zvláštních podmínkách, které mohou někde vzniknout…, mírnit útrapy uprchlíků… nebo i pomáhat vystěhovalcům a jejich rodinám“.2603

#

1912 Obecné blaho je vždy zaměřeno na rozvoj osob: „Uspořádání věcí má být podřízeno řádu osob, a ne naopak.“2604 Takové uspořádání se zakládá na pravdě, buduje se ve spravedlnosti a je oživováno láskou.

Odpovědnost a participace (spoluúčast)
#

1913 Participace je dobrovolné a velkodušné zapojení osoby do sociálního dění. Je nutné, aby se všichni – každý podle místa, které zaujímá, a úlohy, kterou zastává – podíleli na vzestupu obecného blaha. Tato povinnost je zakořeněna v důstojnosti lidské osoby.

#

1914 Participace se uskutečňuje především tím, že se člověk stará o ty oblasti, v nichž na sebe bere osobní zodpovědnost: skrze péči, s níž se věnuje výchově vlastní rodiny, skrze svědomitost, s níž koná svou práci, se podílí na blahu druhých i společnosti.2605

#

1915 Občané se mají, pokud je to možné, činně účastnit veřejného života. Způsoby takové účasti mohou být v různých zemích a v různých kulturách různé. „Zaslouží chválu, jak některé národy umožňují co největší části občanů podíl na řízení veřejných záležitostí v opravdové svobodě.“2606

#

1916 Participace všech na uskutečňování obecného blaha vyžaduje, jako každá mravní povinnost, neustále obnovované obrácení společenských spolučinitelů. Podvod a jiná obcházení, jimiž se někteří vyhýbají zákonným omezením a sociálním povinnostem, je třeba rozhodně odsoudit, protože jsou neslučitelné s požadavky spravedlnosti. Je třeba se podporovat instituce, které slouží ke zlepšení životních podmínek lidí.2607

#

1917 Je povinností těch, kteří vykonávají vládní funkce, aby upevňovali hodnoty, které budí důvěru členů skupiny a podněcují je, aby se dali do služby svým bližním. Spoluúčast na životě společnosti začíná od výchovy a vzdělání. „Právem můžeme předpokládat, že budoucnost lidstva je v rukou těch, kteří jsou schopni předat budoucím generacím důvody k životu a naději.“2608

Souhrn
#

1918 „Každý se má podřídit vyšší moci, která vládne, neboť není moci, která by nepocházela od Boha. Ty, které jsou, od Boha jsou zřízeny“ (Řím 13,1).

#

1919 Každé lidské společenství potřebuje autoritu (vládní moc), aby se uchovalo a rozvíjelo.

#

1920 „Stát a veřejná moc mají svůj základ v lidské přirozenosti, a proto patří k Bohem stanovenému řádu.“2609

#

1921 Autorita je vykonávána právoplatným způsobem, jestliže se věnuje uskutečňování obecného blaha společnosti. K jeho dosažení musí užívat prostředky mravně přijatelné.

#

1922 Rozmanitost politických zřízení je oprávněná, pod podmínkou, že přispívají k blahu společenství.

#

1923 Politická autorita má být vykonávána v mezích mravního řádu a má zaručovat podmínky pro uplatňování svobody.

#

1924 Obecné blaho je „souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“.2610

#

1925 Obecné blaho obsahuje tři podstatné prvky: respektování a rozvíjení základních práv osoby; blahobyt a rozvoj duchovních i časných dober společnosti; pokoj a bezpečnost skupiny i jejích členů.

#

1926 Důstojnost lidské osoby zahrnuje úsilí o obecné blaho. Každý má povinnost starat se o zakládání a podporování institucí, které zlepšují životní podmínky lidí, a má je podporovat.

#

1927 Úkolem státu je obhajovat a podporovat obecné blaho občanské společnosti. Obecné blaho celé lidské rodiny vyžaduje organizaci mezinárodní společnosti.

  1. bl. Jan XXIII., encyklika Pacem in terris, 46.↩︎

  2. Srov. Lev XIII., encyklika Immortale Dei; také encyklika Diuturnum illud.↩︎

  3. Srov. 1 Petr 2,13-17.↩︎

  4. Srov. 1 Tim 2,1-2.↩︎

  5. Sv. Klement Římský, Epistula ad Corinthios, 61,1-2.↩︎

  6. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 74.↩︎

  7. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes) , 74.↩︎

  8. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II, 93, 3, ad 2.↩︎

  9. bl. Jan XXIII., encyklika Pacem in terris, 51.↩︎

  10. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 44.↩︎

  11. List Barnabášův, 4,10.↩︎

  12. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26; srov. 74.↩︎

  13. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26.↩︎

  14. Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26.↩︎

  15. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 84.↩︎

  16. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26.↩︎

  17. Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 43.↩︎

  18. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 31.↩︎

  19. Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 30.↩︎

  20. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 31.↩︎

  21. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 74.↩︎

  22. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 26.↩︎