5.3.1 2. článek
Milost a ospravedlnění

Ospravedlnění
#

1987 Milost Ducha svatého má moc nás ospravedlnit, to je očistit nás od našich hříchů a udělit nám „ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista“ (Řím 3,22) a skrze křest:2662

„Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Kdo umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem“ (Řím 6,8-11).

#

1988 Mocí Ducha svatého se podílíme na utrpení Krista tím, že umíráme hříchu, a na jeho zmrtvýchvstání tím, že se rodíme k novému životu; jsme údy jeho těla, kterým je Církev,2663 ratolesti naštěpované na vinný kmen, jímž je on sám.2664

„Skrze Ducha svatého máme účast na Bohu… Tím, že se podílíme na Duchu, stáváme se účastnými božské přirozenosti… To je důvod, proč jsou zbožštěni ti, v nichž přebývá Duch.“2665

#

1989 Prvním dílem milosti Ducha svatého je obrácení, které působí ospravedlnění podle Ježíšova kázání na počátku evangelia: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 4,17). Pod vlivem milosti se člověk obrací k Bohu a odvrací se od hříchu a tak přijímá shůry odpuštění a spravedlnost. „Ospravedlnění… není prosté odpuštění, nýbrž také posvěcení a obnovení vnitřního člověka.“2666

#

1990 Ospravedlnění odděluje člověka od hříchu, který odporuje lásce k Bohu, a očišťuje srdce člověka od hříchu. Ospravedlnění navazuje na iniciativu milosrdenství Boha, který nabízí odpuštění. Odpuštění smiřuje člověka s Bohem, osvobozuje z otroctví hříchu a uzdravuje.

#

1991 Ospravedlnění je zároveň přijetí Boží spravedlnosti skrze víru v Ježíše Krista. Spravedlnost zde znamená přímost, bezprostřednost Boží lásky. Spolu s ospravedlněním se do našich srdcí vlévá víra, naděje a láska a je nám dána poslušnost Boží vůle.

#

1992 Ospravedlnění nám bylo zaslouženo utrpením Krista, který se obětoval na kříži jako živá, svatá a bohumilá oběť a jehož krev se stala nástrojem smíru za hříchy všech lidí. Ospravedlnění se uděluje křtem, svátostí víry. Uvádí nás v soulad se spravedlností Boha, který nás mocí svého milosrdenství činí vnitřně spravedlivými. Cílem ospravedlnění je oslava Boha a Krista a dar věčného života.2667

„V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu. Svědčí o tom už Zákon a Proroci. Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou (spásnou) spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru. Bůh totiž ve své shovívavosti promíjel hříchy, které byly páchány v dřívější době, aby nyní projevil svou (spásnou) spravedlnost a ukázal, že sám je spravedlivý a že ospravedlňuje toho, kdo má víru v Ježíše“ (Řím 3,21-26).

#

1993 Ospravedlnění navozuje spolupráci mezi Boží milostí a svobodou člověka. U člověka se projevuje souhlasem víry se slovem Boha, který ho volá k obrácení, a ve spolupráci lásky s působením Ducha svatého, který ho předchází a ochraňuje. „Když se Bůh dotýká lidského srdce osvícením Ducha svatého, člověk nezůstává naprosto netečným při přijetí tohoto vnuknutí, které může ostatně také odmítnout; nemůže se však ani bez Boží milosti svou svobodnou vůlí připravit na spravedlnost před Bohem.“2668

#

1994 Ospravedlnění je nejvznešenější dílo Boží lásky, jež se ukázala v Ježíši Kristu a byla udělena prostřednictvím Ducha svatého. Svatý Augustin je toho názoru, že „ospravedlnění bezbožníka je větší dílo než stvoření nebe a země“, protože „nebe a země pominou, zatímco spása a ospravedlnění vyvolených zůstávají“.2669 Domnívá se též, že ospravedlnění hříšníků překonává stvoření andělů ve spravedlnosti, protože ukazuje ještě mnohem větší milosrdenství.

#

1995 Duch svatý je vnitřním učitelem. Tím, že ospravedlnění dává život „vnitřnímu člověku“ (Řím 7,22; Ef 3,16), zahrnuje posvěcení celé bytosti.

„Kdysi jste dávali svoje údy do služeb nečistoty a nevázanosti, takže jste vedli život nezřízený. Teď zase dejte svoje údy do služeb spravedlnosti, abyste vedli život svatý… Nyní však jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služby Bohu. A užitek z toho je vaše posvěcení a nakonec věčný život“ (Řím 6,19.22).

Milost
#

1996 Naše ospravedlnění pochází z Boží milosti. Milost je přízeň, nezasloužená pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpověděli na jeho nabídku stát se Božími dětmi,2670 adoptivními syny,2671 účastnými božské přirozenosti2672 a věčného života.2673

#

1997 Milost je účast na životě Božím; uvádí nás do vnitřní důvěrnosti trinitárního života. Křesťan se křtem podílí na milosti Krista, který je hlavou svého Těla. Jako „adoptivní syn“ může nyní ve spojení s jednorozeným Synem nazývat Boha „Otcem“. Dostává život Ducha, který do něj vdechuje lásku a vytváří Církev.

#

1998 Toto povolání k věčnému životu je nadpřirozené. Zcela závisí na nezasloužené iniciativě Boha, protože jen on se může zjevit a dát sám sebe. Přesahuje schopnost rozumu a síly lidské vůle, jakož i všech tvorů.2674

#

1999 Kristova milost je nezasloužený dar, který nám Bůh dává ze svého života vlitého do naší duše Duchem svatým, aby ji vyléčil z hříchu a posvětil. Je to milost posvěcující nebo zbožšťující, kterou jsme dostali při křtu a která je v nás pramenem díla posvěcení.2675

„Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista“ (2 Kor 5,17-18).

#

2000 Milost posvěcující je stálý dar, trvalá a nadpřirozená dispozice, která zdokonaluje samu duši, aby ji učinila schopnou žít s Bohem a jednat z lásky k němu. Rozlišují se: milost habituální (stav milosti), která je trvalou dispozicí k tomu, aby člověk žil a jednal podle Božího nabádání, a aktuální (pomáhající) milosti, kterými jsou míněny projevy Boží pomoci jak na počátku obrácení, tak během díla posvěcení.

#

2001 Již příprava člověka na přijetí milosti je dílem milosti. Ta je pak nutná, aby probudila a udržovala naši spolupráci na ospravedlnění prostřednictvím víry a na posvěcování prostřednictvím lásky. Bůh v nás tak dovršuje to, co započal: „Začíná totiž tak, že provádí svým zásahem to, že chceme; a dovršuje tím, že spolupracuje s hnutími naší již obrácené vůle.“2676

„Jistě i my pracujeme, ale tak, že spolupracujeme s Bohem, který je činný. Jeho milosrdenství nás předešlo, abychom byli uzdraveni, a bude nás ještě sledovat, abychom po svém uzdravení zesílili; předchází nás, aby nás volal, sleduje nás, aby nás oslavil, předchází nás, abychom žili zbožně, a sleduje nás, abychom s ním žili věčně, protože je jisté, že bez něho nemůžeme dělat nic.“2677

#

2002 Svobodná Boží iniciativa vyžaduje svobodnou odpověď člověka; Bůh totiž stvořil člověka ke svému obrazu a dal mu se svobodou i schopnost Boha poznávat a milovat. Duše nevstupuje do společenství lásky, leč svobodně. Bůh se přímo dotýká srdce člověka a hýbe jím. Vložil do člověka touhu po pravdě a po dobru, kterou může ukojit jen on. Přísliby „věčného života“ odpovídají na tuto touhu tak, že převyšují každou naději:

„Jestliže ty jsi odpočinul sedmého dne po skončení všech velmi dobrých děl… bylo to proto, abys nám předem skrze hlas svého Písma oznámil, že i my po svých dílech, která jsou velmi dobrá, protože ty jsi nám je daroval, odpočineme také v sobotu věčného života v tobě.“2678

#

2003 Milost je především a hlavně darem Ducha, který nás ospravedlňuje a posvěcuje. Avšak milost zahrnuje i dary, které nám Duch uděluje, aby nás připojil ke svému dílu, aby nás uschopnil ke spolupráci na spáse druhých a na růstu Kristova těla, Církve. Svátostné milosti jsou dary vlastní různým svátostem. Jsou pak ještě i zvláštní milosti nazývané také řeckým výrazem „charizmata“, kterého užil svatý Pavel a který znamená přízeň, nezasloužený dar, dobrodiní.2679 Ať je jejich povaha jakákoliv, někdy i mimořádná jako u daru zázraků nebo jazyků, charizmata jsou zaměřena na posvěcující milost a jejich účelem je obecné blaho Církve. Jsou ve službě lásky, která buduje Církev.2680

#

2004 Mezi zvláštními milostmi je vhodné připomenout milosti stavu, které provázejí vykonávání povinností křesťanského života a služeb v Církvi:

„Máme rozmanité duchovní dary podle milosti, která nám byla dána. Kdo má dar mluvit z vnuknutí, ať ho užívá úměrně k vlastní víře. Kdo má dar služby, ať ho uplatňuje ve službě. Kdo má dar vyučovat, ať se věnuje vyučování, kdo dar povzbuzovat, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať to dělá velkodušně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s radostí“ (Řím 12,6-8).

#

2005 Protože milost patří do nadpřirozeného řádu, uniká naší zkušenosti a lze ji poznat jen vírou. Nemůžeme tedy na základě svých pocitů nebo svých skutků dovozovat, že jsme ospravedlněni a spaseni.2681 Nicméně uvažujeme-li podle slova Pána „poznáte je tedy po jejich ovoci“ (Mt 7,20) o Božích dobrodiních v našem v životě i v životě svatých, poskytuje nám to záruku, že milost v nás působí a že nás pobízí ke stále větší víře a postoji důvěryplné chudoby.

Tento postoj je velice pěkně vysvětlen názorně v odpovědi Jany z Arku na lstivý dotaz jednoho z jejích církevních soudců: Na otázku, zda ví, je-li v Boží milosti, odpovídá: „Nejsem-li v ní, kéž mne Bůh do ní uvede; jsem-li, kéž mě v ní ráčí uchovat.“2682

Zásluha

„Bože, … ukazuješ svou slávu na svých svatých. Neboť když korunuješ zásluhy, korunuješ své dary.“2683

#

2006 Výraz „zásluha“ označuje obyčejně patřičnou odměnu, kterou nějaké společenství nebo nějaká společnost dluží některému ze svých členů za činnost, hodnocenou jako dobrou nebo špatnou, zasluhující si odměnu nebo trest. Zásluha patří ke ctnosti spravedlnosti, v souladu se zásadou rovnosti, která je její normou.

#

2007 Člověk si vzhledem k Bohu v přísně právním smyslu nezaslouží nic. Mezi ním a člověkem je nezměrná nerovnost, protože my jsme dostali všechno od něho, našeho Stvořitele.

#

2008 Zásluha člověka u Boha vyplývá v křesťanském životě z toho, že Bůh se svobodně rozhodl nechat člověka spolupracovat na díle své milosti. Prvním je vždy otcovské jednání Boha, tím, že dává podnět, a svobodné jednání člověka v jeho spolupráci je až na druhém místě, takže zásluhy za dobré skutky je třeba přičítat v prvé řadě Bohu a teprve potom věřícímu. Zásluha člověka se ostatně vrací k Bohu, neboť jeho dobré skutky mají svůj původ v Kristu a pocházejí z předcházející a doprovázející pomoci Ducha svatého.

#

2009 Přijetí za syny tím, že nás skrze milost činí účastnými božské přirozenosti, nám může v důsledku daru nezasloužené Boží spravedlnosti udělit opravdovou zásluhu. Je to právo vyplývající z milosti, plné právo lásky, která z nás činí „spoludědice“ Krista a činí nás hodnými dosáhnout „slíbeného dědictví věčného života“.2684 Zásluhy našich dobrých skutků jsou dary Boží dobroty.2685 „Nejprve byla udělována milost, nyní se dává, co je dlužno… tvé zásluhy jsou vlastně jeho dary.“2686

#

2010 Protože v řádu milosti patří iniciativa Bohu, nikdo si nemůže zasloužit první milost, tu, která je na počátku obrácení, odpuštění a ospravedlnění. Pod vlivem Ducha svatého a lásky si potom můžeme pro sebe i pro druhé zasloužit milosti potřebné pro posvěcení a pro růst milosti a lásky, jakož i pro dosažení věčného života. I samotná časná dobra, jako je zdraví a přátelství, si můžeme zasloužit, řídíme-li se Boží moudrostí. Všechny tyto milosti a tato dobra jsou předmětem křesťanské modlitby, která se stará o milost nevyhnutelně potřebnou pro záslužné skutky.

#

2011 Kristova láska v nás je pramenem všech našich zásluh před Bohem. Tím, že nás milost spojuje s Kristem činnou láskou, zajišťuje nadpřirozený ráz našim skutkům a v důsledku toho jejich záslužnost před Bohem i před lidmi. Svatí si byli vždy hluboce vědomi, že jejich zásluhy byly čirou milostí.

„Po vyhnanství na zemi doufám, že se budu z Tebe radovat ve vlasti; nechci však hromadit zásluhy pro sebe: chci pracovat jen pro Tvou lásku… V pozdním večeru tohoto života se objevím před Tebou s prázdnýma rukama, protože Tě nežádám, Pane, abys počítal mé skutky. Všechny naše spravedlnosti jsou ve Tvých očích poskvrněny. Chci se však obléci do Tvé spravedlnosti a dostat od Tvé lásky, abys byl na věky můj.“2687

Křesťanská svatost
#

2012 „Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému… Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy“ (Řím 8,28-30).

#

2013 „Všichni křesťané, jakéhokoliv stavu a zařazení, jsou povoláni k plnému křesťanskému životu a k dokonalé lásce.“2688 Všichni jsou povoláni k svatosti: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48).

„Věřící ať se snaží všemi silami, které dostali podle míry Kristova daru, aby se následováním Krista a snahou se mu podobat oddali celým srdcem oslavě Boha a službě bližnímu v úplném podřízení Otcově vůli. Svatost Božího lidu tak přinese bohaté plody, jak o tom výmluvně hovoří dějiny Církve v životě tolika svatých.“2689

#

2014 Duchovní pokrok směřuje ke stále důvěrnějšímu spojení s Kristem. Toto spojení se nazývá „mystické“, protože se podílí na Kristově tajemství prostřednictvím svátostí „svatých tajemství“ a v Kristu na tajemství Nejsvětější Trojice. Bůh nás volá všechny k tomuto důvěrnému spojení s ním, i když jen některým jsou uděleny zvláštní milosti nebo mimořádná znamení tohoto mystického života, aby se tak stal zjevným nezasloužený dar, který dostali všichni.

#

2015 Cesta dokonalosti prochází křížem. Bez odříkání a bez duchovního boje není svatosti.2690 Duchovní pokrok vyžaduje askezi a umrtvování, které postupně vedou k životu v pokoji a v radosti blahoslavenství:

„Kdo stoupá, nikdy nepřestává znovu a znovu začínat; nikdy s těmi začátky neskončí. Ten, kdo stoupá, nikdy nepřestává toužit po tom, co už zná.“2691

#

2016 Synové svaté Církve, naší matky, právem doufají v milost vytrvání až do konce a v odměnu Boha, jejich Otce, za dobré skutky vykonané s jeho milostí ve spojení s Ježíšem.2692 Protože se věřící řídí tímtéž životním pravidlem, mají tutéž „blaženou naději“ těch, které Boží milosrdenství shromažďuje „ve svatém městě, novém Jeruzalémě“, který sestupuje z nebe, od Boha, vystrojený „jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,2).

Souhrn
#

2017 Milost Ducha svatého nám uděluje Boží spravedlnost. Tím, že nás Duch vírou a křtem spojuje s utrpením a zmrtvýchvstáním Krista, činí nás účastnými jeho života.

#

2018 Ospravedlnění jako obrácení představuje dvě hlediska. Člověk se pod vlivem milosti obrací k Bohu a odvrací se od hříchu, a tak přijímá odpuštění a spravedlnost shůry.

#

2019 Ospravedlnění zahrnuje odpuštění hříchů, posvěcení a obnovu vnitřního člověka.

#

2020 Ospravedlnění nám bylo zaslouženo Kristovým utrpením a je nám uděleno křtem. Ospravedlnění nás uvádí v soulad se spravedlností Boží, která nás činí spravedlivými. Jeho cílem je oslava Boha a Krista a dar věčného života. Je svrchovaným dílem Božího milosrdenství.

#

2021 Milost je pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpovídali na naše povolání stát se adoptivními dětmi. Uvádí nás do vnitřního života Nejsvětější Trojice.

#

2022 Boží iniciativa v díle milosti předchází, připravuje a vyvolává svobodnou odpověď člověka. Milost odpovídá na hluboké touhy lidské svobody; vybízí ji, aby s ní spolupracovala, a zdokonaluje ji.

#

2023 Posvěcující milost je nezasloužený dar, kterým nám Bůh dává svůj život; je vlita Duchem svatým do naší duše, aby ji uzdravila z hříchu a posvětila ji.

#

2024 Posvěcující milost nás činí „bohumilými“. „Charizmata“, zvláštní milosti Ducha svatého, jsou zaměřena na posvěcující milost a jejich cílem je obecné dobro Církve. Bůh působí i prostřednictvím různých aktuálních (pomáhajících) milostí, které se liší od habituální (trvalé) milosti, která je v nás stále.

#

2025 Před Bohem nemáme zásluhu, leda jako důsledek svobodného Božího plánu nechat člověka spolupracovat na díle své milosti. Zásluhu je na prvním místě nutno připisovat Boží milosti, na druhém místě spolupráci člověka. Zásluha člověka tím opět patří Bohu.

#

2026 V síle našeho adoptivního synovství nám může milost Ducha svatého udělit opravdovou zásluhu jako důsledek nezasloužené Boží spravedlnosti. Naše láska je hlavním pramenem zásluh před Bohem.

#

2027 Nikdo si nemůže zasloužit první milost, která je na počátku obrácení. Pod vlivem Ducha svatého si můžeme zasloužit pro sebe i pro druhé všechny milosti, potřebné k dosažení věčného života, jakož i potřebná hmotná dobra.

#

2028 „K plnosti křesťanského života a k dokonalosti lásky jsou povoláni všichni křesťané.“2693 „Křesťanská dokonalost má jen jedinou hranici: totiž, že je bez hranic.“2694

#

2029 „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“ (Mt 16,24).

  1. Srov. Řím 6,3-4.↩︎

  2. Srov. 1 Kor 12.↩︎

  3. Srov. Jan 15,1-4.↩︎

  4. Sv. Atanáš, Epistulae ad Serapionem, 1,24: PG 26, 585B.↩︎

  5. Tridentský koncil: DS 1528.↩︎

  6. Srov. Tridentský koncil: DS 1529.↩︎

  7. Tridentský koncil: DS 1525.↩︎

  8. Sv. Augustin, In Evangelium Johannis tractatus, 72,3.↩︎

  9. Srov. Jan 1,12-18.↩︎

  10. Srov. Řím 8,14-17.↩︎

  11. Srov. 2 Petr 1,3-4.↩︎

  12. Srov. Jan 17,3.↩︎

  13. Srov. 1 Kor 2,7-9.↩︎

  14. Srov. Jan 4,14; 7,38-39.↩︎

  15. Sv. Augustin, De gratia et libero arbitrio, 17: PL 44, 901.↩︎

  16. Sv. Augustin, De natura et gratia, 31: PL 44, 264.↩︎

  17. Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 13,36,51.↩︎

  18. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 12.↩︎

  19. Srov. 1 Kor 12.↩︎

  20. Srov. Tridentský koncil: DS 1533-1534.↩︎

  21. Sv. Jana z Arku, Akta procesu.↩︎

  22. Římský misál, preface o svatých I, kde se cituje sv. Augustin, „doktor milosti“; srov. Enarratio in Osalmos, 102,7.↩︎

  23. Tridentský koncil: DS 1546.↩︎

  24. Tridentský koncil: DS 1548.↩︎

  25. Sv. Augustin, Sermones, 298, 4-5: PL 38, 1367.↩︎

  26. Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, Úkon milosrdné lásky.↩︎

  27. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 40.↩︎

  28. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 40.↩︎

  29. Srov. 2 Tim 4.↩︎

  30. Sv. Řehoř z Nyssy, Homiliae in Canticum, 8: PG 44, 941C.↩︎

  31. Srov. Tridentský koncil: DS 1576.↩︎

  32. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 40.↩︎

  33. Sv. Řehoř z Nyssy, De vita Mosis: PG 44, 300D.↩︎