5.3.2 3. článek
Církev, matka a učitelka

#

2030 Křesťan uskutečňuje své povolání v Církvi ve společenství se všemi pokřtěnými. Od Církve přijímá Boží slovo, v němž jsou obsaženy jednotlivé články učení „Kristova zákona“ (Gal 6,2). Od Církve dostává milost svátostí, které jej posilují na „cestě“. Církev mu dává příklad svatosti; její vzor a pramen poznává v nejsvětější Panně Marii; svatost poznává v ryzím svědectví těch, kteří ji žijí; objevuje ji v duchovní tradici a v dlouhých dějinách světců, kteří žili před ním a jejichž památka se v liturgii podle církevního kalendáře slaví.

#

2031 Mravní život je duchovní bohoslužba. Přinášíme svá těla jako „oběť živou, svatou a Bohu milou“ (Řím 12,1) v lůně Kristova Těla, které tvoříme, a ve společenství s jeho eucharistickou obětí. V liturgii a při slavení svátostí se modlitba a poučování (o pravdách víry) spojují s Kristovou milostí, aby osvěcovaly a živily křesťanský způsob jednání. Jako celý křesťanský život, tak i mravní život nachází svůj pramen a své vyvrcholení v eucharistické oběti.

Mravní život a učitelský úřad Církve

#

2032 Církev, „sloup a opora pravdy“ (1 Tim 3,15), „převzala od apoštolů Kristův slavnostní příkaz zvěstovat pravdu o spáse“.²⁶⁹⁵ „Je úkolem Církve „vždy a všude hlásat mravní zásady včetně těch, které se týkají společenského pořádku, a také posuzovat kteroukoli lidskou záležitost, pokud to vyžadují základní práva lidské osobnosti nebo spása duší“.²⁶⁹⁶

#

2033 Učitelský úřad pastýřů Církve se v oblasti morálky obvykle vykonává katechezí a kázáním za pomoci děl teologů a duchovních autorů. Takovým způsobem se pod vedením pastýřů a pod jejich dohledem přenášel z generace na generaci „poklad“ křesťanské morálky, který tvoří souhrn charakteristických pravidel, příkazů a ctností, které pramení z víry v Krista a které oživuje láska. Tato katecheze si tradičně brala za základ vedle Kréda a Otčenáše Desatero, které vyjadřuje zásady mravního života platné pro všechny lidi.

#

2034 Římský velekněz a biskupové jsou „autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé. Lidu sobě svěřenému kážou víru, v kterou má věřit a uplatňovat v životě“.²⁶⁹⁷ Řádný a všeobecný učitelský úřad Svatého otce a s ním spojených biskupů učí věřící pravdám, kterým mají věřit, lásce, kterou mají prokazovat, a blaženosti, v kterou mají doufat.

#

2035 Nejvyšší stupeň účasti na Kristově autoritě zajišťuje charizma neomylnosti. „Sahá tak daleko, jak daleko sahá poklad božského zjevení“;²⁶⁹⁸ vztahuje se také na všechny prvky nauky, včetně morálky, bez nichž uchovávat, vykládat nebo dodržovat pravdy víry vedoucí ke spáse.²⁶⁹⁹

#

2036 Pravomoc učitelského úřadu se vztahuje také na zvláštní příkazy přirozeného zákona, protože jejich dodržování, požadované Stvořitelem, je nutné ke spáse. Když učitelský úřad Církve připomíná příkazy přirozeného zákona, vykonává podstatnou část svého prorockého úřadu – hlásat lidem, co opravdu jsou, a připomínat jim, jací mají být před Bohem.²⁷⁰⁰

#

2037 Boží zákon, svěřený Církvi, je předkládán věřícím jako cesta života a pravdy. Věřící mají tedy právo²⁷⁰¹ být vyučováni podle spásných Božích přikázání, které očišťují úsudek a skrze milost uzdravují zraněný lidský rozum. Mají povinnost zachovávat ustanovení a výnosy vydané právoplatnou církevní autoritou. I když mají taková rozhodnutí disciplinární ráz, vyžadují ochotu v lásce.

#

2038 K učitelské práci a k uplatňování křesťanské morálky Církev potřebuje oddanost pastýřů, vědecké znalosti teologů, přispění všech křesťanů a lidí dobré vůle. Prostřednictvím víry a uplatňováním evangelia jednotlivci zakoušejí, co je to „život v Kristu“, který je osvěcuje a činí je schopnými rozlišovat podle Božího ducha božské skutečnosti od lidských.²⁷⁰² Tak může Duch svatý použít prostých, aby osvítil učené a v důstojnosti výše postavené.

#

2039 Úřady mají být vykonávány v duchu bratrské služby a v oddanosti Církvi, ve jménu Pána.²⁷⁰³ Zároveň se má svědomí každého při posuzování vlastních osobních skutků vyhnout tomu, aby zůstalo uzavřeno v mezích individuální úvahy. Má se, jak nejlépe umí, otevírat úvaze o blahu všech, jak je to vyjádřeno v mravním zákonu, přirozeném i zjeveném, a v důsledku toho i v církevním zákoně a v zaručené nauce učitelského úřadu o mravních otázkách. Není správné stavět osobní svědomí a rozum proti mravnímu zákonu a učitelskému úřadu Církve.

#

2040 Tak se může rozvíjet mezi křesťany ryzí synovské smýšlení vůči Církvi. Je to obvyklý rozvoj křestní milost, která nás zrodila v lůně Církve a jíž jsme se stali údy Kristova Těla. Církev nám ve své mateřské péči zprostředkovává Boží milosrdenství, které vítězí nad všemi našimi hříchy a působí především ve svátosti smíření. Jako starostlivá matka nám Církev denně prostřednictvím liturgie rozdává hojnou stravu slova a Eucharistie (našeho) Pána.

Církevní přikázání

#

2041 Církevní přikázání se nacházejí v této linii mravního života, která navazuje na liturgický život a z něho se také živí. Závazný charakter takových pozitivních zákonů, vyhlášených odpovědnými pastýři Církve, má zaručit věřícím nezbytné minimum ducha modlitby, mravního úsilí a růstu lásky k Bohu a bližnímu:

#

2042 První přikázání (účastnit se v neděli a v zasvěcené svátky celé mše svaté) požaduje od věřících, aby se zúčastnili eucharistické oběti, k níž se shromažďuje křesťanské společenství v den, který připomíná zmrtvýchvstání Páně.²⁷⁰⁴ Druhé přikázání (vyzpovídat se ze svých hříchů alespoň jednou za rok) zajišťuje přípravu na Eucharistii prostřednictvím přijetí svátosti smíření, kterou pokračuje dílo křestního obrácení a odpuštění.²⁷⁰⁵ Třetí přikázání (přijmout Tělo Páně alespoň ve velikonoční době) zaručuje minimum v přijímání Těla a Krve Páně ve spojení s velikonočními svátky, pramenem a středem křesťanské liturgie.²⁷⁰⁶

#

2043 Čtvrté přikázání (světit zasvěcené svátky) doplňuje zachovávání neděle účastí na hlavních liturgických svátcích ke cti tajemství Pána, Panny Marie a svatých.²⁷⁰⁷

Páté přikázání (zachovávat stanovené posty) zajišťuje prostor pro askezi a pokání, které nás připravují na liturgické svátky; přispívají k tomu, abychom dovedli získat nadvládu nad svými pudy a svobodu srdce.²⁷⁰⁸

Věřící jsou také povinni přispívat na hmotné potřeby Církve, každý podle svých možností.²⁷⁰⁹

Mravní život a svědectví misijního poslání

#

2044 Věrnost pokřtěných je základní podmínkou pro hlásání evangelia a pro poslání Církve ve světě. Aby poselství spásy ukázalo před lidmi sílu své pravdy a vyzařovalo ji, musí být potvrzováno svědectvím života křesťanů. „Svědectví křesťanského života a dobré skutky, konané v nadpřirozeném duchu, mají sílu přitahovat lidi k víře a k Bohu.“²⁷¹⁰

#

2045 Protože křesťané jsou údy Těla, jehož hlavou je Kristus,²⁷¹¹ přispívají k budování Církve stálostí svého přesvědčení i svých mravů. Církev roste, rozkvétá a šíří se prostřednictvím svatosti svých věřících,²⁷¹² „dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, (kdy se na nás uskuteční) Kristova plnost“ (Ef 4,13).

#

2046 Křesťané svým životem podle Krista urychlují příchod Božího království, „království pravdy… spravedlnosti… a pokoje“.²⁷¹³ Kvůli tomu nezanedbávají své pozemské úkoly; věrni svému Mistru je plní poctivě, trpělivě a s láskou.

Souhrn

#

2047 Mravní život je duchovní bohoslužba. Křesťanské jednání nachází svůj pokrm v liturgii a ve slavení svátostí.

#

2048 Církevní přikázání se týkají mravního i křesťanského života, který je vždy spojen s liturgií, kterou se sytí.

#

2049 Pastýři Církve vykonávají svůj učitelský úřad v oblasti morálky obvykle katechezí a kázáním; základem je Desatero, které vyjadřuje zásady mravního života, platné pro všechny lidi.

#

2050 Římský velekněz a biskupové hlásají jako autentičtí učitelé Božímu lidu víru, kterou je nutno věřit a uplatňovat ji v mravech. Je také na nich, aby se vyslovili k mravním otázkám týkajícím se přirozeného zákona a rozumu.

#

2051 Neomylnost učitelského úřadu pastýřů se vztahuje na všechny prvky nauky, včetně morálky, bez nichž nelze uchovat, vykládat nebo dodržovat pravdy víry vedoucí ke spáse.