6 Druhý oddíl
Desatero Božích přikázání

„MISTŘE, CO MÁM DĚLAT…?“
#

2052 „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?“ Mladíkovi, který se na něho obrací s touto otázkou, Ježíš odpovídá tím, že mu připomíná nutnost uznat Boha jako „jedině dobrého“, jako nejvyšší dobro (par excellence) a jako zdroj všeho dobra. Pak mu Ježíš říká: „Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání.“ A vypočítává mladíkovi přikázání, která se týkají lásky k bližnímu: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, cti otce i matku a miluj svého bližního jako sám sebe.“ Nakonec Ježíš shrnuje všechna tato přikázání do kladné formulace: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 19,16-19).

#

2053 A k této první odpovědi hned přidává druhou: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě“ (Mt 19,21). Tato druhá odpověď však neruší první. Následování Krista zahrnuje zachovávání přikázání. Zákon není zrušen,2714 ale člověk je vyzýván, aby ho našel v osobě svého Mistra, který je jeho dokonalým naplněním. Ve třech synoptických evangeliích na Ježíšovu výzvu k bohatému mladíkovi, aby ho následoval jako učedník v poslušnosti a zachovávání přikázání, navazuje vybídka k chudobě a k čistotě.2715 Evangelijní rady jsou neoddělitelné od přikázání.

#

2054 Ježíš převzal deset přikázání, ale zjevil také sílu Ducha, která v jejich liteře působí. Hlásal „spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů“ (Mt 5,20) a než spravedlnost pohanů.2716 Objasnil všechny požadavky přikázání: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezabiješ!“ …Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,21-22).

#

2055 Když je mu položena otázka „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ (Mt 22,36), Ježíš odpovídá: „„Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Mt 22,37.40).2717 Desatero se musí vysvětlovat ve světle tohoto dvojího a jediného přikázání lásky, plnosti Zákona.

„Vždyť přikázání „nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý“, a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska“ (Řím 13,9-10).

DESATERO V PÍSMU SVATÉM
#

2056 Slovo „desatero“ (dekalog) znamená doslovně „deset slov“ (Ex 34,28; Dt 4,13; 10,4). Těchto „deset slov“ zjevil Bůh svému lidu na posvátné hoře. Napsal je svým „ prstem“ (Ex 31,18),2718 na rozdíl od ostatních příkazů napsaných Mojžíšem.2719 Jsou to Boží slova v jedinečném smyslu. Předává nám je kniha Exodus2720 a kniha Deuteronomium.2721 Již od Starého zákona se posvátné knihy odvolávají na „deset slov“.2722 Avšak jejich plný smysl zjevil teprve Ježíš v Novém zákoně.

#

2057 Celé Desatero se chápe především v souvislosti s exodem (vyjitím vyvoleného lidu z Egypta), který je velkou událostí Božího osvobození v samém středu Staré smlouvy. Ať v negativní formulaci jako zákazy, nebo v pozitivní jako příkazy (jako: cti otce svého i matku svou), stanoví „Deset slov“ podmínky života osvobozeného z otroctví hříchu. Desatero je cesta života:

„Jestliže budeš poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, která já ti dnes přikazuji, a budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš-li chodit po jeho cestách a zachováš-li jeho přikázání, budeš žít a rozmnožíš se“ (Dt 30,16).

Tato osvobozující síla dekalogu se ukáže například v přikázání o sobotním klidu, určeném i cizincům i otrokům:

„Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh, tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem“ (Dt 5,15).

#

2058 „Deset slov“ shrnuje a vyhlašuje Boží zákon: „Tato slova mluvil Hospodin k celému vašemu shromáždění na hoře zprostřed ohně, oblaku a mrákoty mocným hlasem a víc nepřipojil. Napsal je na dvě kamenné desky a dal je mně“ (Dt 5,22). Proto se tyto dvě desky nazývají „Svědectví“ (Ex 25,16). Obsahují totiž dodatky Smlouvy uzavřené mezi Bohem a jeho lidem. Tyto „desky svědectví“ (Ex 31,18; 32,15; 34,29) mají být uloženy do „archy“ (Ex 25,16; 40,1-2).

#

2059 „Deset slov“ pronesl Bůh během jednoho svého zjevení („teofanie“) („Tváří v tvář mluvil s vámi Hospodin na hoře zprostřed ohně“: Dt 5,4). Tato slova patří ke zjevení, jímž Bůh zjevuje sám sebe a svou slávu. Dar přikázání je darem Boha samého a jeho svaté vůle. Bůh se zjevuje svému lidu tím, že mu dává poznat svou vůli.

#

2060 Dar přikázání a Zákona je součástí Smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svými. Podle knihy Exodus lid dostává zjevení „deseti slov“ mezi předložením Smlouvy2723 a jejím uzavřením,2724 když se zavázal, že bude „poslušně dělat všechno, co mluvil Hospodin“ (Ex 24,7). Desatero nebývá nikdy předáváno, leda po připomínce Smlouvy („Hospodin, náš

Bůh, s námi uzavřel na Chorebu Smlouvu“: Dt 5,2).

#

2061 Přikázání dostávají svůj plný smysl v rámci Smlouvy. Podle Písma mravní jednání člověka nabývá svého vlastního smyslu ve Smlouvě a skrze ni. První z „Deseti slov“ připomínají, že Bůh miloval svůj lid jako první.

„Člověk z trestu za hřích přišel z ráje svobody do otroctví tohoto světa, a proto první věta Desatera, to je první slova Božích přikázání, se týká svobody: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Ex 20,2; Dt 5,6).2725

#

2062 Vlastní přikázání jsou až na druhém místě; vyjadřují, co vše zahrnuje přináležitost k Bohu stanovená prostřednictvím Smlouvy. Mravný způsob života je odpovědí na iniciativu lásky Pána. Je to vděčnost, projev úcty k Bohu a bohoslužba díkůčinění. Je to spolupráce na plánu, který Bůh uskutečňuje v dějinách.

#

2063 Smlouva a dialog mezi Bohem a člověkem ještě dokládá skutečnost, že všechny příkazy jsou vyhlášeny v první osobě („Já jsem Hospodin…“) a obracejí se k jiné osobě („ty…“). Ve všech Božích přikázáních je jediné osobní zájmeno, které určuje adresáta. Bůh dává poznat svou vůli celému lidu a zároveň každému jedinci zvlášť.

„Pán přikázal milovat Boha a učil spravedlnosti k bližnímu, aby člověk nebyl ani nespravedlivý, ani nehodný Boha. Tak Bůh Desaterem připravoval člověka, aby se stal jeho přítelem a aby byl jedno srdce se svým bližním… Slova Desatera pro nás zůstávají svrchovaně platná. Vůbec nebyla zrušena; nabyla svůj plný význam a rozvoj příchodem Pána v lidském těle.“2726

DESATERO V CÍRKEVNÍ TRADICI
#

2064 Církevní Tradice věrná Písmu a v souladu s Ježíšovým příkladem uznala, že Desatero má základní důležitost a význam.

#

2065 Od doby sv. Augustina má Desatero přední místo jak v katechezi těch, kteří se připravují na křest, tak i v katechezi věřících. V patnáctém století se rozšířil zvyk vyjadřovat Desatero v rýmovaných a kladných formulacích, snadných k naučení nazpaměť. Užívají se dodnes. Církevní katec hismy často vykládaly křesťanskou morálku v pořadí podle „Desatera Božích přikázání.“

#

2066 V průběhu dějin se rozdělení a číslování příkazů měnilo. Tento katechismus se drží rozdělení stanoveného svatým Augustinem, které se stalo v katolické Církvi tradičním. Stejné rozdělení mají i protestantská vyznání. Řečtí otcové vytvořili poněkud odlišné rozdělení, se kterým se setkáváme v pravoslavných církvích a v reformovaných společenstvích.

#

2067 Deset přikázání vyhlašuje požadavky lásky k Bohu a k bližnímu. První tři se vztahují hlavně na lásku k Bohu a dalších sedm na lásku k bližnímu.

„Jako jsou dvě přikázání lásky, v nichž je shrnut celý Zákon i Proroci – říkal Pán… – tak i Desatero přikázání bylo dáno na dvou deskách. Říká se totiž, že tři přikázání byla napsána na jedné a sedm na druhé desce.“2727

#

2068 Tridentský koncil učí, že deset přikázání zavazuje křesťany a že i ospravedlněný člověk je musí zachovávat.2728 2. vatikánský koncil to potvrzuje: „Biskupové jako nástupci apoštolů přijímají od Pána… poslání učit všechny národy a hlásat evangelium všemu tvorstvu, aby všichni lidé dosáhli spásy vírou, křtem a plněním přikázání.“2729

JEDNOTA DESATERA
#

2069 Desatero tvoří nedílný celek. Každé „slovo“ odkazuje ke každému dalšímu slovu i ke všem ostatním; vzájemně se podmiňují. Obě desky se vzájemně vysvětlují; vytvářejí organickou jednotu. Přestoupit jedno přikázání, znamená přestoupit všechna ostatní.2730 Nelze ctít jiné lidi, aniž by se vzdávala chvála Bohu, jejich Stvořiteli. A nebylo by možné klanět se Bohu bez lásky ke všem lidem, jeho tvorům. Desatero spojuje teologální a společenský život člověka.

DESATERO A PŘIROZENÝ ZÁKON
#

2070 Desatero přikázání je součástí Božího zjevení. Zároveň nás učí pravému lidství. Vyzdvihuje základní povinnosti, a tedy nepřímo základní práva, která tkví v přirozenosti lidské osoby. Desatero je přednostním vyjádřením „přirozeného zákona“.

„Už od počátku Bůh vepsal do srdce lidí příkazy přirozeného zákona. Pak se jen omezil na to, aby jim je připomenul. Tím připomenutím je Desatero.“2731

#

2071 I když jsou přikázání přístupná pouhému rozumu, byla zjevena. Hříšné lidstvo potřebovalo toto zjevení, aby dosáhlo plného a bezpečného poznání požadavků přirozeného zákona:

„Ve stavu hříchu bylo zapotřebí úplného výkladu přikázání Desatera, protože světlo rozumu se zatemnilo a vůle sešla na scestí.“2732

Boží přikázání poznáváme prostřednictvím Božího zjevení, které nám předkládá Církev, a hlasem mravního svědomí.

ZÁVAZNOST DESATERA
#

2072 Protože desatero Božích přikázání vyjadřuje základní povinnosti člověka k Bohu a k bližnímu, zjevuje ve svém základním obsahu těžké závazky. Ty jsou v podstatě neměnné a zavazují vždy a všude. Nikdo od nich nemůže zprostit. Bůh vryl deset přikázání do srdce lidské bytosti.

#

2073 Poslušnost vůči přikázáním zahrnuje také závazky, jejichž předmět je sám o sobě lehký. Tak páté přikázání zakazuje slovní urážku, která se však může stát těžkým hříchem jen podle okolností a úmyslu toho, kdo ji pronáší.

„BEZE MNE NEMŮŽETE DĚLAT NIC“
#

2074 Ježíš říká: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; neboť beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Ovocem, naznačeným těmito slovy, je svatost života oplodněného spojením s Kristem. Když věříme v Ježíše Krista, podílíme se na jeho tajemstvích a zachováváme jeho přikázání, sám Spasitel přichází, aby v nás miloval svého Otce a své bratry, našeho Otce a naše bratry. Jeho Osoba se stává díky Duchu živým a vnitřním pravidlem našeho chování: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12).

Souhrn
#

2075 „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?“ – „Chceš-li vejít do Života, zachovávej přikázání“ (Mt 19,16-17).

#

2076 Ježíš dosvědčil svým jednáním a svým kázáním trvalou platnost Desatera.

#

2077 Dar Desatera je udělen v rámci Smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svým lidem. Boží přikázání dostávají svůj pravý význam ve Smlouvě a jejím prostřednictvím.

#

2078 Církevní tradice, věrná Písmu a v souladu s Ježíšovým příkladem, uznala základní důležitost a význam Desatera.

#

2079 Desatero tvoří organickou jednotu, v níž každé „slovo“ nebo „přikázání“ odkazuje ke všem ostatním. Přestoupením jednoho přikázání je porušen celý zákon.2733

#

2080 Desatero je přednostním vyjádřením přirozeného zákona. Poznáváme je skrze Boží zjevení a lidským rozumem.

#

2081 Desatero přikázání vyjadřuje ve svém základním obsahu těžké závazky. Poslušnost vůči těmto přikázáním zahrnuje však také závazky, jejichž předmět je sám o sobě lehký.

#

2082 Co Bůh přikazuje, to činí možným svou milostí.

  1. Srov. Mt 5,17.↩︎

  2. Srov. Mt 19,6-12.21.23-29.↩︎

  3. Mt 5,46-47.↩︎

  4. Srov. Dt 6,5; Lv 19,18.↩︎

  5. Srov. Dt 5,22.↩︎

  6. Srov. Dt 31,9.24.↩︎

  7. Srov. Ex 20,1-17.↩︎

  8. Srov. Dt 5,6-22.↩︎

  9. Srov. Oz 4,2; Jer 7,9; Ez 18,5-9.↩︎

  10. Srov. Ex 19.↩︎

  11. Srov. Ex 24.↩︎

  12. Origenes, Homilie in Exodum, 8,1.↩︎

  13. Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4, 16, 3-4.↩︎

  14. Sv. Augustin, Sermones, 33,2,2: PL 38, 208.↩︎

  15. Srov. tridentský koncil: DS 1569-1570.↩︎

  16. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium) 24.↩︎

  17. Srov. Jak 2,10-11.↩︎

  18. Sv. Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,5,1.↩︎

  19. Sv. Bonaventura, In libros sententiarum, 4,37,1,3.↩︎

  20. Srov. Jak 2,10-11.↩︎