6.2.1 4. článek
Čtvrté přikázání

„Cti otce svého i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,12).

„A poslouchal je“ (Lk 2,5).

Sám Pán Ježíš připomenul důležitost tohoto „Božího přikázání“ (Mk 7,8-13). Apoštol učí: „Děti, poslouchejte své rodiče, jak se to sluší u křesťanů, protože tak to má být. Cti svého otce i matku – to je první přikázání, při kterém se slibuje odměna: aby se ti dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi“ (Ef 6,1-3).2842

#

2197 Čtvrté přikázání zahajuje druhou desku Zákona. Ukazuje řád lásky. Bůh chtěl, abychom po něm ctili své rodiče, kterým vděčíme za svůj život a kteří nám předali poznání Boha. Jsme povinni ctít a respektovat všechny, kterým Bůh pro naše dobro předal svou autoritu.

#

2198 Toto přikázání je vyjádřeno kladným způsobem jako povinnost, kterou máme splnit. Ohlašuje následující přikázání, která se týkají zvláštní úcty k životu, k manželství, k majetku, k slovu. Je jedním ze základů sociální nauky Církve.

#

2199 Čtvrté přikázání se výslovně obrací k dětem v rámci jejich vztahů k otci a matce, neboť tento vztah je nejvšeobecnější. Týká se rovněž příbuzenských vztahů s členy celého rodu. Požaduje, abychom zahrnovali ctí, láskou a vděčností prarodiče a předky. Vztahuje se konečně na povinnosti žáků vůči učitelům, zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, podřízených vůči jejich nadřízeným, občanům vůči jejich vlasti, vůči těm, kdo spravují veřejné věci, a vůči vládním představitelům.

Toto přikázání zahrnuje v širším slova smyslu i povinnosti rodičů, poručníků, učitelů, veřejných i vládních představitelů, všech, kteří vykonávají nějakou pravomoc nad druhými nebo nad nějakým společenstvím osob.

#

2200 Zachovávání čtvrtého přikázání má svou odměnu: „Cti svého otce i svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,12).2843 Dodržování tohoto přikázání přináší spolu s duchovními plody i časné plody míru a blahobytu. Naopak přestupování tohoto přikázání působí těžké škody společenství i jednotlivým osobám.

Rodina v Božím plánu
POVAHA RODINY
#

2201 Manželské společenství je založeno na souhlasu manželů. Manželství a rodina jsou zaměřeny k dobru manželů a k plození a výchově dětí. Manželská láska a plození dětí vytvářejí mezi členy téže rodiny osobní vztahy a základní odpovědnosti.

#

2202 Muž a žena spojeni v manželství tvoří spolu se svými dětmi rodinu. Tato instituce předchází jakémukoliv uznání ze strany veřejné moci; sama si zjednává její vážnost. Rodina se bude považovat za normální vztah, podle něhož se mají hodnotit různé způsoby příbuzenství.

#

2203 Bůh tím, že stvořil muže a ženu, ustanovil lidskou rodinu a dal jí základní řád. Její členové jsou osoby stejné důstojnosti. Pro obecné blaho jejích členů a společnosti jsou v rodině různé odpovědnosti, práva a povinnosti.

KŘESŤANSKÁ RODINA
#

2204 „Křesťanská rodina je „specifickým vyjádřením a uskutečněním… církevního společenství… Proto také může a má být nazývána „domácí církví““.2844 Je společenstvím víry, naděje a lásky; v Církvi nabývá zvláštní důležitosti, jak je to zřejmé v Novém zákoně.2845

#

2205 Křesťanská rodina je společenstvím osob, stopou a obrazem společenství Otce a Syna v Duchu svatém. Její plodivá a výchovná činnost je odleskem stvořitelského díla Otce. Rodina je povolána, aby se podílela na modlitbě a oběti Krista. Denní modlitba a čtení Božího slova v ní posilují lásku. Křesťanská rodina působí evangelizačně a misionářsky.

#

2206 Vztahy v lůně rodiny vytvářejí podobnost citů, náklonností a zájmů, která se rodí především ze vzájemné úcty jejích členů. Rodina je výsadní společenství povolané k tomu, aby uskutečnilo „vzájemné dorozumění manželů a svědomitou spolupráci rodičů při výchově dětí“.2846

Rodina a společnost
#

2207 Rodina je základní buňkou života společnosti. Je to přirozená společnost, v níž jsou muž i žena povoláni k tomu, aby se sobě navzájem dávali v lásce a v daru života. Autorita, stálost a prožívání vztahů v lů ně rodiny tvoří základy svobody, bezpečnosti a bratrství v rámci společnosti. Rodina je společenství, v němž se lze již od mládí naučit mravním hodnotám, začít uctívat Boha a správně užívat svobody. Rodinný život je uváděním do života společnosti.

#

2208 Rodina má žít takovým způsobem, aby se její členové naučili všímat si a pečovat o mladé i staré, o nemocné osoby i tělesně postižené a chudé. Mnoho rodin nemá v určitých obdobích možnost poskytnout takovou pomoc. V takových případech se musí jiné osoby, jiné rodiny a zástupně (subsidiárně) i společnost, postarat o jejich potřeby: „ Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa“ (Jak 1,27).

#

2209 Rodina musí být podporována a chráněna náležitými sociálními opatřeními. Kde rodiny nejsou s to plnit své úkoly, mají jiné společenské útvary povinnost jim pomáhat a podporovat rodinné zřízení. Podle zásady subsidiarity se větší společenství mají vystříhat toho, aby si neprávem přivlastňovala přednostní práva rodiny nebo aby se vměšovala do jejího života.

#

2210 Důležitost rodiny pro život a blahobyt společnosti2847 ukládá společnosti zvláštní od povědnosti při podporování a upevňování manželství a rodiny. „Všichni, kdo mají vliv na společnost a na společenské skupiny, musí účinně přispívat k povznesení manželství a rodiny. Uznat jejich pravou povahu, hájit ji a podporovat, chránit veřejnou mravnost a příznivě ovlivňovat hmotnou úroveň rodin.“2848

#

2211 Politické společenství má povinnost vážit si rodiny, pomáhat jí a zajišťovat zvláště:

  • svobodu založit rodinu, mít děti a vychovávat je podle svého mravního a náboženského přesvědčení;
  • ochranu stálosti manželského svazku a rodinného zřízení;
  • svobodu vyznávat svou víru, předávat ji, vychovávat v ní děti a použít k tomu nutných prostředků a institucí;
  • právo na soukromé vlastnictví, na svobodu podnikání, na svobodu obstarat si práci a bydlení, právo vystěhovat se;
  • v souladu se zřízeními se v jednotlivých zemích právo na lékařské ošetření, na pomoc starým osobám, na rodinné přídavky;
  • ochranu bezpečnosti a zdraví, zvláště s ohledem na nebezpečí, jako jsou drogy, pornografie a alkoholismus atd.;
  • svobodu vytvářet sdružení s jinými rodinami a mít tak zastoupení před občanskými orgány.2849
#

2212 Čtvrté přikázání vnáší světlo i do jiných vztahů ve společnosti. Ve svých bratřích a ve svých sestrách vidíme děti svých rodičů; ve svých příbuzných potomky svých předků; ve svých spoluobčanech děti své vlasti; v pokřtěných děti Církve, naší Matky; v každé lidské osobě syna nebo dceru toho, který chce být nazýván „náš Otec“. Proto mají naše vztahy s bližními osobní charakter. Bližní není nějaký „jedinec“ lidské pospolitosti; je to „někdo“, kdo pro svůj známý původ zasluhuje zvláštní pozornost a úctu.

#

2213 Lidská společenství se skládají z osob. Jejich dobré spravování se neomezuje pouze na to, aby zaručovalo práva, plnění povinností a dodržování smluv. Spravedlivé vztahy mezi podnikateli a zaměstnanci, mezi vládními představiteli a občany předpokládají přirozenou laskavost odpovídající důstojnosti lidských osob, kterým leží na srdci spravedlnost a bratrství.

Povinnosti členů rodiny
POVINNOSTI DĚTÍ
#

2214 Boží otcovství je zdrojem lidského otcovství;2850 v Božím otcovství má úcta k rodičům má svůj základ. Úcta dětí, nezletilých i dospělých, k vlastnímu otci i k vlastní matce2851 pramení z přirozeného citu zrozeného z pouta, které je vzájemně spojuje. Tuto úctu vyžaduje Boží přikázání.2852

#

2215 Úcta dětí k rodičům (pietas filialis) je úkonem vděčnosti vůči těm, kteří je přivedli na svět a svou láskou a prací umožnili jim růst tělesný i růst v moudrosti a v milosti. „Z celého srdce cti svého otce a nikdy nezapomeň na porodní bolesti své matky. Pamatuj, že jim děkuješ za své bytí. Čím se jim můžeš odplatit za to, co ti dali?“ (Sir 7,27-28).

#

2216 Úcta dětí k rodičům se projevuje opravdovou ochotou a poslušností: „Dodržuj, můj synu, příkaz svého otce a nepohrdej naučením své matky… Až půjdeš, povede tě, až si lehneš, bude tě chránit, až se probudíš, bude se s tebou stýkat“ (Př 6,20-22). „Moudrý syn přijímá otcovu kázeň, kdo se pošklebuje, nedbá na domluvu“ (Př 13,1). 532

#

2217 Po celou dobu, v níž syn žije v domě svých rodičů, má poslouchat každé jejich žádosti, odůvodněné jeho vlastním dobrem nebo celé rodiny. „Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů“ (Kol 3,20).2853 Děti mají také poslouchat rozumných rozkazů svých vychovatelů a všech, kterým je jejich rodiče svěřili. Jsou-li však ve svědomí přesvědčeny, že je mravně špatné poslechnout daný rozkaz, ať v tom neposlechnou.

I když děti vyrostou, i nadále mají respektovat své rodiče. Předem vyplní jejich přání, budou je často žádat o radu a přijmou jejich oprávněná napomenutí. S plnoletostí přestává poslušnost dětí vůči rodičům, ale ne úcta, která jim přísluší vždycky. Ta má ve skutečnosti svůj kořen v bázni Boží, v jednom z darů Ducha svatého. 1831

#

2218 Čtvrté přikázání připomíná dětem, které dospěly, jejich odpovědnost vůči rodičům. Podle svých možností jim mají hmotně i mravně pomáhat v letech jejich stáří a v době nemoci, osamocení nebo nouze. Ježíš tuto povinnost vděčnosti připomíná.2854

„Neboť Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku“ (Sir 3,2-6).

„Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle… Kdo opustí otce, je jako rouhač, kdo se oboří na matku, je Pánem proklet“ (Sir 3,12-13.16).

#

2219 Úcta dětí k rodičům napomáhá ke shodě v celém rodinném životě; týká se také vztahů mezi sourozenci. Úcta k rodičům se odráží v celém rodinném prostředí. „Korunou starců jsou synové synů“ (Př 17,6). „Buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce“ (Ef 4,2).

#

2220 Křesťané jsou zvláště vděčni těm, od nichž přijali dar víry, milost křtu a život v Církvi. Mohou to být rodiče, jiní členové rodiny, prarodiče, kněží, katecheté, učitelé nebo přátelé. „V paměti mi ožívá, jak upřímná je tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké, a jak jsem přesvědčen, platí to i o tobě“ (2 Tim 1,5).

POVINNOSTI RODIČŮ
#

2221 Plodnost manželské lásky se neomezuje pouze na plození dětí, ale má se vztahovat i na jejich mravní výchovu a duchovní formaci. Výchova rodiči „je tak důležitá, že se dá obtížně nahradit, když chybí“.2855 Právo a povinnost vychovávat je pro rodiče prvořadé a nezcizitelné.2856

#

2222 Rodiče se mají dívat na své děti jako na děti Boží a respektovat je jako lidské osoby. Své děti vychovávají k dodržování Božího zákona tím, že jsou sami poslušni vůle nebeského Otce.

#

2223 Rodiče jsou první, kdo mají odpovědnost za výchovu svých dětí. Tuto odpovědnost dosvědčují především vytvořením domova, v němž je běžná něha, odpuštění, úcta, věrnost a nezištná služba. Rodina je zvlášť vhodným místem k výchově ke ctnostem. Tato výchova vyžaduje, aby se děti naučily odříkání, zdravému úsudku a sebeovládání, což jsou podmínky každé pravé svobody. Rodiče mají své děti učit, aby „podřizovaly hmotné a pudové hodnoty vnitřním a duchovním“.2857 Rodiče mají také velikou odpovědnost za to, aby dávali dětem dobrý příklad. Uznají-li před dětmi své chyby, budou s to lépe je vést a napravovat.

„Kdo svého syna miluje, ustavičně ho trestá… Kdo svého syna kárá, bude z něho mít prospěch“ (Sir 30,1-2).

„A vy, otcové, nedrážděte svoje děti ke hněvu, ale vychovávejte je v kázni a napomínejte je z pověření Páně“ (Ef 6,4).

#

2224 Domov vytváří přirozené prostředí pro zasvěcování lidské bytosti do solidarity a společenských odpovědností. Rodiče mají učit své děti, aby se vyvarovaly kompromisů a podlostí, jež ohrožují lidské společnosti.

#

2225 Rodiče dostali z milosti svátosti manželství odpovědnost a výsadu evangelizovat své děti. Už od prvních let života je mají uvádět do tajemství víry, neboť jsou pro děti jejich „prvními hlasateli“.2858 Rodiče se mají snažit, aby se děti už od útlého věku účastnily života Církve. Způsoby života v rodině mohou rozvíjet citové sklony, které pak po celý život tvoří ryzí předpoklady a opory živé víry.

#

2226 Rodiče musí začít vychovávat děti k víře již od nejútlejšího věku. To se uskutečňuje již tehdy, když si členové rodiny pomáhají růst ve víře svědectvím křesťanského života podle evangelia. Rodinná katecheze předchází, doprovází a obohacuje jiné způsoby poučování ve víře. Rodiče mají poslání naučit děti modlit se a objevit v sobě povolání Božích dětí.2859 Farnost je pro křesťanskou rodinu eucharistickým společenstvím a srdcem liturgického života; je to výsadní místo katecheze dětí i rodičů.

#

2227 Děti pak přispívají k růstu svých rodičů ve svatosti.2860 Všichni si mají velkodušně a neúnavně navzájem odpouštět urážky, hádky, křivdy a nedostatek pozornosti, jak k tomu nabádá vzájemná láska a jak to Kristova láska vyžaduje.2861

#

2228 Během dětství se ohled a láska rodičů vyjadřují především v péči a pozornosti, kterou věnují výchově svých dětí, a ve starosti o jejich hmotné a duchovní potřeby. Během jejich dospívání táž úcta a táž oddanost vedou rodiče k tomu, aby děti vychovali ke správnému užívání rozumu a svobody.

#

2229 Rodiče, kteří jsou jako první odpovědni za výchovu dětí, mají právo zvolit pro ně školu, která odpovídá jejich přesvědčení. Toto je základní právo. Rodiče mají v rámci možností povinnost volit školy, které jim mohou nejlepším způsobem pomáhat v jejich úkolu křesťanských vychovatelů.2862 Veřejné orgány mají povinnost zaručit rodičovské právo a zajistit konkrétní podmínky k jeho uplatňování.

#

2230 Když děti dospějí, mají povinnost a právo zvolit si své povolání a svůj životní stav. Tuto novou odpovědnost na sebe vezmou v důvěrném vztahu ke svým rodičům, od kterých si vyžádají a rádi přijmou upozornění a rady. Rodiče se vyhnou tomu, aby nutili své děti k volbě povolání nebo k volbě manžela či manželky. Tato povinnost zdrženlivosti jim nezakazuje, ale naopak spíše ukládá, aby jim pomáhali moudrými radami, zvláště když mají v úmyslu založit rodinu.

#

2231 Někteří se neožení či nevdají, aby se mohli starat o své rodiče nebo o své bratry a sestry, aby se mnohem výlučněji věnovali nějakému povolání, nebo pro jiné pádné důvody. Ti mohou velkolepým způsobem přispívat k blahu lidské rodiny.

Rodina a Boží království
#

2232 I když jsou rodinné svazky důležité, přesto nejsou absolutní. Čím více dítě dorůstá do své zralosti a lidské a duchovní nezávislosti, tím více se mu objasňuje a sílí jeho zvláštní povolání, které pochází od Boha. Rodiče budou respektovat takové povolání a napomáhat, aby na ně jejich děti odpověděly a šly za ním. Je třeba být přesvědčen, že prvním povoláním křesťana je následovat Ježíše:2863 „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden“ (Mt 10,37).

#

2233 Stát se Ježíšovým učedníkem znamená přijmout pozvání patřit k Boží rodině, vést život shodný s Božím životním stylem: „Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka“ (Mt 12,50). Rodiče budou přijímat a respektovat s radostí a díkůvzdáním Pánovo volání, kterým se obrátil na jedno z jejich dětí, aby ho následovalo v panenství či panictví pro království v zasvěceném životě nebo v kněžském povolání.

Veřejná moc v občanské společnosti
#

2234 Čtvrté přikázání Boží nám předpisuje ctít také všechny, kteří k našemu dobru dostali od Boha autoritu ve společnosti. Osvětluje jak povinnosti toho, kdo vykonává pravomoc, tak těch, kteří z ní mají prospěch.

POVINNOSTI OBČANSKÝCH ORGÁNŮ
#

2235 Ti, kteří dostali úřední moc, ji mají vykonávat jako službu. „Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem“ (Mt 20,26). Vykonávání nějaké úřední moci je mravně vymezeno jejím božským původem, její rozumnou povahou a jejím specifickým předmětem. Nikdo nesmí nařídit nebo ustanovit to, co je proti důstojnosti osob a proti přirozenému zákonu.

#

2236 Výkon úřední moci se snaží ozřejmit správnou stupnici hodnot, aby usnadňoval výkon svobody a odpovědnosti všech. Představení ať provádějí moudře distributivní spravedlnost tím, že budou počítat s potřebami a spoluprací každého v zájmu svornosti a pokoje. Ať se postarají o to, aby nařízení a směrnice, které vydávají, neuváděly do pokušení tím, že staví proti sobě osobní zájem a zájem společenství.2864

#

2237 Politická moc je povinna respektovat základní práva lidské osobnosti. Ať se snaží vykonávat spravedlnost humánně a respektovat při tom práva každého jedince, především rodin a potřebných. Občanská práva mohou a musí být zaručena podle požadavků obecného blaha. Nemohou být veřejnými orgány odňata bez oprávněného a přiměřeného důvodu. Výkon politických práv je zaměřen na obecné blaho národa a lidského společenství.

POVINNOSTI OBČANŮ
#

2238 Ti, kteří jsou podřízeni vládní autoritě, mají své nadřízené považovat za zástupce Boha, který je ustanovil správci svých darů:2865 „Kvůli Pánu se podřizujte každému lidskému zřízení… Jednejte jako lidé svobodní, a ne jako lidé, kteří svobodou zakrývají svou špatnost, ale chovejte se jako Boží služebníci“ (1 Petr 2,13.16). Poctivá spolupráce dává občanům právo a někdy ukládá i povinnost spravedlivě protestovat proti tomu, co se zdá být škodlivé pro důstojnost osob a blaho společenství.

#

2239 Je povinností občana přispívat spolu s veřejnými orgány k blahu společnosti v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody. Milovat vlast a sloužit jí vyplývá z povinné vděčnosti a z řádu lásky. Podřízenost právoplatné autoritě a služba obecnému blahu vyžadují, aby občané plnili své funkce v životě politického společenství.

#

2240 Podřízenost autoritě a spoluzodpovědnost za obecné blaho nesou s sebou mravní požadavek platit daně, vykonávat volební právo a bránit zemi.

„Dávejte každému, co mu patří: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu uctivost, tomu uctivost, komu čest, tomu čest“ (Řím 13,7).

„Křesťané… bydlí ve své vlasti, ale jako poutníci; podílí se na veřejném životě jako občané, ale na ničem nelpí jako cizinci… Poslouchají platné zákony, ale svým životem překonávají zákony… Tak vznešené je místo, které jim Bůh vykázal, a není dovoleno z něho zběhnout!“2866

Apoštol vybízí, aby se konaly modlitby a díkůvzdání „za krále a za všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti“ (1 Tim 2,2).

#

2241 Bohatší národy mají podle možností přijímat cizince, který hledá bezpečí a prostředky potřebné k životu, jež nemůže najít v zemi, odkud pochází. Veřejné orgány se mají starat o to, aby bylo respektováno přirozené právo, které staví hosta pod ochranu těch, kteří ho přijmou.

Politické orgány s ohledem na obecné blaho, za něž jsou odpovědny, mohou podřídit přistěhovalecké právo různým právním podmínkám, zvláště co se týká povinností vystěhovalců vůči zemi, která je přijímá. Přistěhovalec má s vděčností respektovat hmotné a duchovní dědictví země, která jej hostí, poslouchat její zákony a přispívat na její náklady.

#

2242 Občan je svém svědomí vázán nejednat podle nařízení občanských orgánů, jsou-li tyto příkazy proti požadavkům mravního řádu, proti základním lidským právům nebo proti učení evangelia. Odepření poslušnosti občanským orgánům, když jejich požadavky odporují požadavkům správného svědomí, má své ospravedlnění v rozlišování mezi službou Bohu a službou politickému společenství: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt 22,21). „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29).

„Když však veřejná moc překračuje svou pravomoc a občany utlačuje, nemají odmítat, co objektivně vyžaduje obecné blaho: má jim však být dovoleno hájit svá práva i práva svých spoluobčanů proti zneužívání moci, ovšem v mezích přirozeného práva a zásad evangelia.“2867

#

2243 Odpor vůči útlaku politické moci může oprávněně sáhnout ke zbraním, jen když jsou splněny všechny následující podmínky: 1. v případě jistého, závažného a dlouhodobého porušování základních práv; 2. když byly vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými cestami; 3. když se tím nevyvolají ještě horší nepořádky; 4. když je oprávněná naděje na úspěch; 5. není-li možné rozumně předvídat lepší řešení.

STÁT A CÍRKEV
#

2244 Každá instituce je ovlivněna, alespoň implicitně, pojetím člověka a jeho určení; z toho vyplývají kritéria jejího posuzování, její stupnice hodnot a způsoby jednání. Většina společností vychází při zřizování svých institucí z určité nadřazenosti člověka nad věcmi. Pouze božsky zjevené náboženství jasně uznalo původ a cíl člověka v Bohu, Stvořiteli a Vykupiteli. Církev vybízí nositele politické moci, aby se ve svých úsudcích a rozhodnutích řídili zjevenou pravdou o Bohu a o člověku.

Společnosti, které pravdu neznají nebo ji odmítají ve jménu své nezávislosti na Bohu, jsou vedeny k tomu, aby hledaly své opěrné body a svůj cíl samy v sobě nebo aby si je vypůjčovaly od nějaké ideologie. Přitom nesnášejí, aby se hájilo objektivní měřítko dobra a zla, a osobují si nad člověkem a nad jeho osudem totalitní moc, ať už veřejně, nebo skrytě, jak to dokazují dějiny.2868

#

2245 Církev, která na základě svého poslání a své kompetence se nijak neztotožňuje s politickým společenstvím, je zároveň znamením a ochranou transcendentního charakteru lidské osoby. „Církev… zároveň ctí a podporuje i politickou svobodu a odpovědnost občanů.“2869

#

2246 K poslání Církve patří „posuzovat z hlediska mravního i ty věci, které patří do oblasti politiky, vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása duší. Přitom bude používat všech prostředků, ale jen takových, které jsou v souladu s evangeliem a dobrem všech lidí v různých dobách a situacích“.2870

Souhrn
#

2247 „Cti otce svého a svou matku“ (Dt 5,16; Mk 7,10).

#

2248 Podle čtvrtého přikázání Bůh chtěl, abychom po něm ctili své rodiče a ty, kterým předal, k našemu dobru, autoritu (pravomoc).

#

2249 Manželské společenství je založeno na smlouvě a vzájemném souhlasu manželů. Manželství a rodina jsou zaměřeny na blaho manželů, plození a výchovu dětí.

#

2250 „Šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství.“2871

#

2251 Děti mají své rodiče ctít, být jim vděčny, náležitě je poslouchat a pomáhat jim. Úcta dětí k rodičům podporuje soulad celého rodinného života.

#

2252 Rodiče jsou první odpovědni za výchovu svých dětí k víře, k modlitbě a ke všem ctnostem. Mají povinnost podle možností se postarat o hmotné a duchovní potřeby svých dětí.

#

2253 Rodiče mají respektovat povolání svých dětí a podporovat je. Ať si sami připomenou, že prvním povoláním křesťana je následovat Ježíše, a ať to naučí své děti.

#

2254 Veřejná moc je povinna respektovat základní práva lidské osoby a podmínky pro uplatňování její svobody.

#

2255 Povinností občanů je spolupracovat s veřejnými orgány na budování společnosti v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody.

#

2256 Občan je ve svědomí zavázán neplnit taková nařízení občanských orgánů, která odporují požadavkům mravního řádu. „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29).

#

2257 Každá společnost se při svém posuzování a jednání opírá o pojetí člověka a jeho určení. Bez světla výpovědí evangelia o Bohu a o člověku se společnosti stanou snadno totalitními.

  1. Srov. Dt 5,16.↩︎

  2. Srov. Dt 5,16.↩︎

  3. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 21; srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium),↩︎

  4. Srov. Ef 5,21-6,4; Kol 3,18-21; 1 Petr 3,1-7.↩︎

  5. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 52.↩︎

  6. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 47.↩︎

  7. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 52.↩︎

  8. Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 46.↩︎

  9. Srov. Ef 3,14.↩︎

  10. Srov. Př 1,8; Tob 4,3-4.↩︎

  11. Srov. Ex 20,12.↩︎

  12. Srov. Ef 6,1.↩︎

  13. Srov. Mk 7,10-12.↩︎

  14. Druhý vatikánský koncil, GE (Prohlášení o křesťanské výchově Gravissimum educationis), 3.↩︎

  15. Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 36.↩︎

  16. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 36.↩︎

  17. Druhý vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎

  18. Srov. 2. vatikánský koncil, LG (Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium), 11.↩︎

  19. Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 48.↩︎

  20. Srov. Mt 18,21-22; Lk 17,4.↩︎

  21. Srov. 2. vatikánský koncil, GE (Prohlášení o křesťanské výchově Gravissimum educationis), 6.↩︎

  22. Srov. Mt 16,25.↩︎

  23. Srov. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 25.↩︎

  24. Srov. Řím 13,1-2.↩︎

  25. Dopis Diognetovi, 5, 5.10; 6,10.↩︎

  26. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 74.↩︎

  27. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 45; 46.↩︎

  28. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 76.↩︎

  29. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 76.↩︎

  30. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 47.↩︎