6.2.3 6. článek
Šesté přikázání

„Nesesmilníš“ (Ex 20,14; Dt 5,18).

„Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš.“ Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci (Mt 5,27-28).

„Jako muže a ženu je stvořil…“
#

2331 „Bůh je láska a prožívá sám v sobě tajemství osobního společenství a lásky. Když tvoří Bůh člověka podle svého obrazu obrazu… vkládá do lidské přirozenosti také mužské a ženské povolání a zároveň i schopnost a odpovědnost k lásce a společenství.“2920

„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem… jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27); „ploďte a množte se“ (Gn 1,28); „v den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží. Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam, to je člověk“ (Gn 5,1-2).

#

2332 Pohlavnost ovlivňuje všechny stránky lidské osoby v jednotě jejího těla a její duše. Týká se zvláště citů, schopnosti milovat a plodit a všeobecněji způsobilosti navázat vztahy společenství s druhými.

#

2333 Každý člověk, ať muž či žena, musí uznat a přijmout vlastní pohlavnost. Tělesné, mravní a duchovní odlišení i vzájemné doplňování je zaměřeno na dobro manželství a na rozvoj rodinného života. Harmonie dvojice i společnosti zčásti závisí na způsobu, jakým se mezi pohlavími prožívá doplňování, potřeba vzájemné pomoci a opory.

#

2334 „Když stvořil Bůh člověka jako „muže a ženu“, daroval stejným způsobem muži i ženě osobní důstojnost“.2921 „Člověk je osoba, a to muž a žena ve stejné míře. Oba totiž byli stvořeni k obrazu a podobě osobního Boha.“2922

#

2335 Každé z obou pohlaví je se stejnou důstojností, i když odlišným způsobem, obrazem Boží moci i něhy. Spojení muže a ženy v manželství je jeden způsob, jak v těle napodobit velkodušnost a plodnost Stvořitele. „Proto muž opustí svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). Z tohoto spojení pocházejí všechna lidská pokolení.2923

#

2336 Ježíš přišel obnovit stvoření v jeho počáteční čistotě. V horském kázání podává přesný výklad Božího plánu: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš“. Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Mt 5,27-28). Člověk nesmí rozlučovat, co Bůh spojil.2924

Církevní Tradice se dívala na šesté přikázání jako na celkový souhrn lidské sexuality.

Povolání k čistotě
#

2337 Čistota vyjadřuje zdařile integraci pohlavnosti v člověku a tím vnitřní jednotu člověka v jeho tělesném a duchovním bytí. Pohlavnost, v níž se projevuje příslušnost člověka k hmotnému a biologickému světu, se stává osobní a opravdu lidskou, když je zapojena do vztahu osoby k osobě, ve vzájemném, naprostém a časově neomezeném sebedarování muže a ženy.

Ctnost čistoty tedy obsahuje neporušenost osoby a celistvost daru.

INTEGRITA OSOBY
#

2338 Čistá osoba uchovává všechny síly života a lásky, které jsou v ní, nedotčené. Taková integrita zabezpečuje jednotu osoby; vzpírá se každému chování, které by ji zraňovalo. Nepřipouští ani dvojí život, ani dvojsmyslnou řeč.2925

#

2339 Čistota vyžaduje, aby se člověk naučil ovládat; a to je škola lidské svobody. Alternativa je zřejmá: buď člověk poručí svým vášním a dosáhne pokoje, anebo se dá jimi zotročit a stane se nešťastným.2926 „Důstojnost člověka vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením, a ne ze slepého vnitřního popudu nebo pouze z vnějšího donucení. Této důstojnosti člověk dosahuje tím, že se osvobozuje z každého zajetí vášní, směřuje k svému cíli svobodnou volbou dobra a účinně a s vynalézavou přičinlivostí si obstarává vhodné prostředky.“2927

#

2340 Kdo chce zůstat věrný svým křestním slibům a odolávat pokušením, bude se starat o to, aby používal k tomu přiměřených prostředků, jako jsou: sebepoznání, asketická cvičení vhodná pro situace, do nichž se dostává, poslušnost Božích přikázání, úkony mravních ctností a věrnost v modlitbě. „Čistota nás soustředí a znovu nás přivede k oné jednotě, kterou jsme ztratili, když jsme se rozpoltili.“2928

#

2341 Ctnost čistoty úzce souvisí se základní ctností mírnosti, která směřuje k tomu, aby rozum ovládal vášně a choutky lidské smyslnosti.

#

2342 Sebeovládání je dlouhodobé dílo. Člověk si nikdy nesmí myslet, že ho dosáhl jednou provždy. Předpokládá úsilí začínat vždy znovu v každém údobí života.2929 V určitých údobích může být požadované úsilí větší, např. v těch, v nichž se vytváří osobnost, v dětství a dospívání.

#

2343 Čistota má své zákony růstu, který prochází úseky poznamenanými nedokonalostí a hodně často hříchem. Ctnostný a čistý člověk „je bytost, která svými četnými svobodnými rozhodnutími den ze dne sebe samu utváří. Proto člověk poznává, miluje a uvádí ve skutek mravní dobro podle stupně svého vlastního růstu“.2930

#

2344 Čistota představuje svrchovaně osobní úkol; zahrnuje také kulturní úsilí, protože „pokrok lidské osoby a rozvoj společnosti na sobě vzájemně závisí“.2931 Čistota předpokládá respektování osobních práv, zvláště práva na informace a výchovu, respektující mravní a duchovní stránky lidského života.

#

2345 Čistota je mravní ctnost. Je také Božím darem, milostí, ovocem Ducha.2932 Duch svatý dává napodobovat Kristovu čistotu2933 tomu, kdo byl znovuzrozen z křestní vody.

BEZVÝHRADNÉ SEBEDAROVÁNÍ
#

2346 Láska je formou všech ctností. Čistota se pod jejím vlivem jeví jako škola osobního dávání se. Sebeovládání je zaměřeno na dar sebe sama. Čistota vede toho, kdo ji žije, aby se stal bližnímu svědkem Boží věrnosti a něžné lásky.

#

2347 Ctnost čistoty rozkvétá v přátelství. Ukazuje učedníkovi, jak následovat a napodobovat toho, který si nás vyvolil za své přátele,2934 který se nám zcela daroval a dává nám účast na svém božském životě. Čistota je příslibem nesmrtelnosti. Čistota se zvláště projevuje v přátelství k bližnímu. Přátelství je velké dobro pro všechny, ať je pěstováno mezi osobami stejného nebo rozdílného pohlaví. Vede k duchovnímu společenství.

RŮZNÉ ZPŮSOBY ČISTOTY
#

2348 Každý pokřtěný je povolán k čistotě. Křesťan „se oblékl v Krista“ (Gal 3,27), vzor každé čistoty. Všichni věřící jsou povoláni, aby vedli čistý život podle svého zvláštního životního stavu. Při křtu se křesťan zavázal prožívat svá citová hnutí v čistotě.

#

2349 „Čistotou se musí vyznačovat osoby podle svých rozličných životních stavech: u některých je to panenství nebo zasvěcený celibát, jež představují vynikající způsob, jak se oddat snadněji nerozděleným srdcem Bohu; u jiných způsobem, který pro všechny určuje mravní zákon, a podle toho, zda to jsou osoby ženaté či provdané nebo svobodné.“2935 Ženaté či provdané osoby jsou povolány žít manželskou čistotu; jiné zachovávají čistotu ve zdrženlivosti.

„Existují tři způsoby ctnosti čistoty: manželský, vdovský a panenský. Nevychvalujeme žádný z nich na úkor druhých. Právě v tom je církevní kázeň bohatá.“2936

#

2350 Snoubenci jsou povoláni žít čistotu ve zdrženlivosti. Na tuto zkušební dobu mají pohlížet jako na čas, kdy se mají učit vzájemné úctě, cvičit se ve věrnosti a naději, že pak přijmou jeden druhého od Boha. Projevy něžnosti, vlastní manželské lásce, vyhradí pro dobu manželství. Vzájemně si budou pomáhat růst v čistotě.

PORUŠOVÁNÍ ČISTOTY
#

2351 Chlípnost je nezřízená touha nebo bezuzdné vyžívání se ve smyslné rozkoši. Pohlavní rozkoš je mravně nezřízená, když se vyhledává pro ni samu, mimo jejího zaměření na plození a na životní spojení.

#

2352 Výrazem sebeukájení (masturbace) se míní vědomé vydráždění pohlavních orgánů s cílem zakoušet pohlavní rozkoš. „Jak učitelský úřad Církve, v linii stálé Tradice, tak i mravní smysl věřících bez váhání tvrdily, že sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený.“ „Vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoli důvodů mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu (zaměření).“ Vyhledává se v něm pohlavní rozkoš mimo „pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození.“2937

K vytvoření správného úsudku o mravní odpovědnosti jednotlivců a ke správné orientaci pastorální činnosti je třeba brát v úvahu citovou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických nebo sociálních činitelů, které oslabují, ne-li přímo zmenšují mravní provinění.

#

2353 Smilstvo je tělesné spojení svobodného muže se svobodnou ženou, kteří neuzavřeli manželství. Závažně odporuje důstojnosti osob a lidské pohlavnosti, přirozeně zaměřené jak na dobro manželů, tak na plození a výchovu dětí. Kromě toho je to těžké pohoršení, pokud se tím mravně kazí mládež.

#

2354 Pornografie spočívá v tom, že se skutečné nebo předstírané pohlavní úkony odcizí intimitě partnerů, aby se záměrně ukazovaly třetím osobám. Pornografie uráží čistotu, protože znetvořuje manželský úkon, důvěrné darování jednoho manžela druhému. Těžce zraňuje důstojnost těch, kteří se k tomu propůjčí (herci, obchodníci, diváci), protože jeden se stává pro druhého předmětem nízké rozkoše a nedovoleného zisku. Jedny i druhé ponořuje do přeludu neskutečného světa. Je to těžký hřích. Občanské zákony mají výrobě a rozšiřování pornografického materiálu zabránit.

#

2355 Prostituce uráží důstojnost osoby, která se prodává, protože se snižuje na pohlavní rozkoš, pro kterou je využívána. Ten, kdo platí, těžce hřeší proti sobě samému: porušuje čistotu, k níž ho zavazuje křest, a poskvrňuje své tělo, chrám Ducha svatého.2938 Prostituce je metla společnosti. Běžně postihuje ženy, ale i muže, děti nebo dospívající mládež (v těchto dvou posledních případech je hřích zároveň pohoršením). Oddat se prostituci je vždy těžce hříšné, nicméně odpovědnost za vinu může být zmenšena bídou, vydíráním nebo společenským tlakem.

#

2356 Znásilnění je násilné vniknutí do pohlavní intimity nějaké osoby. Je potupením spravedlnosti a lásky. Znásilnění hluboce porušuje právo každého na úctu, na svobodu, na tělesnou a mravní neporušenost. Působí těžkou škodu, která může oběť poznamenat na celý život. Je to vždy vnitřně zlý skutek. Ještě těžší je znásilnění spáchané blízkými příbuznými (incest) nebo vychovateli na dětech, které jim byly svěřeny.

ČISTOTA A HOMOSEXUALITA
#

2357 Homosexualita označuje vztahy mezi muži nebo ženami, kteří zakoušejí pohlavní přitažlivost, výlučně nebo převážně, k osobám téhož pohlaví. Během staletí a v různých kulturách se projevuje velmi rozmanitými způsoby. Její psychický zrod zůstává z velké části nevysvětlitelný. Tradice, opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako těžkou mravní spoušť,2939 vždy prohlašovala, že „homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené“.2940 Odporují přirozenému zákonu. Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nej sou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány.

#

2358 Nezanedbatelný počet mužů a žen má vrozené homosexuální sklony. Ti si nevolí svůj homosexuální stav; pro většinu z nich je to zkouška. Proto mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace. Takové osoby jsou povolány naplnit Boží vůli ve svém životě, a jsou-li křesťany, spojit těžkosti, s nimiž se mohou setkat v důsledku svého stavu, s obětí Pána na kříži.

#

2359 Homosexuální osoby jsou povolány k čistotě. Skrze ctnosti sebeovládání, jež vychovávají k vnitřní svobodě, často skrze podporu nezištného přátelství, modlitbu a svátostnou milost mohou a mají se postupně a rozhodně přibližovat ke křesťanské dokonalosti.

Manželská láska
#

2360 Pohlavnost je zaměřena na manželskou lásku muže a ženy. V manželství se stává tělesná intimita manželů znamením a zárukou duchovního společenství. Manželské svazky mezi pokřtěnými jsou posvěceny svátostí.

#

2361 „Sexualita, při níž se muž a žena navzájem darují úkonem, který je vlastní a vyhrazený manželům, naprosto není něco čistě biologického, ale týká se nejvnitřnějšího jádra lidské osoby jako takové. Uskutečňuje se opravdu lidským způsobem jenom tenkrát, když je začleněna do lásky, s jakou se muž a žena sobě navzájem až do smrti bezvýhradně zavazují“.2941

„Tobiáš povstal ze svého lůžka a řekl Sáře: „Sestro, vstaň! Pomodleme se a vyprosme si na našem Pánu, aby nám prokázal milosrdenství a spásu.“ Vstali a počali se modlit a prosit, aby se jim dostalo spásy. Tobiáš začal slovy: „Požehnaný jsi, Bože našich otců, a požehnané tvé jméno po všechny věky a pokolení. Ať ti dobrořečí nebesa a všechno tvé stvoření po všechny věky. Ty jsi učinil Adama. Učinil jsi mu pomoc a podporu, Evu, jeho ženu. Z obou vzešlo lidské potomstvo. Ty jsi řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiňme mu pomoc jemu rovnou.“ Hle, neberu si tuhle svou sestru pro smilnění, nýbrž veden věrností. Přikaž, abych došel smilování já i ona, abychom se dožili stáří.“ A oba řekli: „Amen, amen.“ Pak se uložili k spánku té noci“ (Tob 8,4-9).

#

2362 „Skutky, jimiž manželé dosahují důvěrného a čistého sjednocení, jsou čestné a důstojné; jsou-li prováděny způsobem hodným člověka, vyjadřují a prohlubují vzájemné darování, jímž jeden druhého radostně a vděčně obohacuje.“2942 Sexualita je zdrojem radosti a potěšení:

„Sám Stvořitel… stanovil, aby při naprostém tělesném sebedarování manželé zakoušeli rozkoš a uspokojení jak tělesné, tak duchovní. A proto se manželé nedopouštějí ničeho zlého, když o takovou rozkoš usilují a když se jí oddávají. Přijímají to, co pro ně Stvořitel chtěl. Nicméně manželé mají umět zůstávat v mezích správné umírněnosti.“2943

#

2363 Spojením manželů se uskutečňuje dvojí cíl manželství: blaho samých manželů a předávání života. Tyto dva významy nebo hodnoty manželství se nemohou oddělovat, aniž by negativně ovlivňovaly duchovní život dvojice a neohrozily blaho manželství a budoucnost rodiny.

Z manželské lásky muže a ženy tak vyplývají dva požadavky: totiž požadavek věrnosti a plodnosti.

MANŽELSKÁ VĚRNOST
#

2364 Manželský pár vytváří „důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákony; uskutečňuje se manželskou smlouvou neboli neodvolatelným osobním souhlasem“.2944 Manželé se sobě navzájem dávají definitivně a naprosto. Nejsou už dva, nýbrž od nynějška tvoří jedno tělo. Smlouva, kterou manželé svobodně uzavřeli, jim ukládá povinnost uchovat jeho jednotu a nerozlučitelnost.2945 „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mk 10,9).2946

#

2365 Věrnost vyjadřuje stálost při dodržování daného slova. Bůh je věrný. Svátost manželství umožňuje muži i ženě brát účast na věrnosti Krista vůči jeho Církvi. Tomuto tajemství vydávají před světem svědectví manželskou čistotou.

Svatý Jan Zlatoústý navrhuje mladým manželům, aby ke svým manželkám hovořili takto:

„Vzal jsem tě do své náruče, miluji tě, jsi mi dražší než můj život. Vždyť nynější život je prchavý, a má nejživější touha je prožít jej s tebou tak, abych měl jistotu, že nebudeme odloučeni v životě budoucím… Kladu lásku k tobě nade vše a nic by mě netrápilo víc, než kdybych s tebou nebyl vždycky zajedno.“2947

MANŽELSKÁ PLODNOST
#

2366 Plodnost je dar a cíl manželství; neboť manželská láska svou přirozeností směřuje k tomu, aby byla plodná. Dítě se nepřidružuje k vzájemné lásce manželů zvenčí; pučí v samém srdci tohoto vzájemného darování, jehož je plodem a naplněním. Proto Církev, která „stojí na straně života“,2948 učí, že „každý manželský úkon musí zůstat otevřený předávání života“.2949 „Tato nauka, vícekrát vyložená učitelským úřadem Církve, je založena na nerozlučitelném spojení mezi dvěma významy manželského úkonu, které Bůh chtěl a jež člověk nesmí ze své iniciativy rozdělit: tělesné spojení a plození.“2950

#

2367 Manželé, povolaní předávat život, se podílí na stvořitelské moci a na otcovství Boha.2951 „Manželé vědí, že plněním úkolu dávat život a vychovávat – což je třeba považovat za jejich vlastní poslání – se stávají spolupracovníky lásky Boha Stvořitele a jakoby jejími tlumočníky. Proto mají plnit tento svůj úkol s lidskou a křesťanskou odpovědností.“2952

#

2368 Zvláštní hledisko této odpovědnosti se týká odpovědného rodičovství. Z pádných důvodů mohou manželé chtít zrození svých dětí oddálit. Musí si však ověřit, zda jejich přání není plodem sobectví a zda je v souladu se správnou velkodušností odpovědného rodičovství. Kromě toho uspořádají své chování podle objektivních mravních měřítek:

„Když tedy běží o to, jak uvést v soulad manželskou lásku s odpovědným sdělováním života, nezávisí mravní povaha jednání jen na upřímném úmyslu a zhodnocení pohnutek, ale musí se určovat objektivními měřítky, vzatými z přirozenosti lidské osoby a jejích činů; tato měřítka uchovávají celý smysl vzájemného darování i lidského plození v ovzduší pravé lásky. To ovšem nelze uskutečnit, nepěstuje-li se poctivě ctnost manželské čistoty.“2953

#

2369 „Dodrží-li se obě podstatná hlediska, spojení i plození, uchovává si manželský úkon úplně smysl vzájemné a pravé lásky a své zaměření na svrchované povolání člověka k otcovství.“2954

#

2370 Občasná zdrženlivost, metody odpovědného plánování rodičovství na základě sebepozorování a volba neplodných údobí2955 jsou ve shodě s objektivními měřítky mravnosti. Takové metody respektují tělo manželů, povzbuzují vzájemnou něhu a podporují výchovu k ryzí svobodě. Vnitřně špatné je naopak „každé jednání, které před manželským stykem nebo při něm nebo při rozvíjení jeho přirozených účinků má za cíl nebo prostředek zabránit početí“.2956

„Zatímco pohlavní spojení celou svou povahou vyjadřuje bezvýhradné vzájemné sebedarování manželů, stává se z něho antikoncepcí projev objektivně opačný, sebedarování neúplné. Tak přistupuje k odmítnutí otevřenosti pro život také zfalšování vnitřní pravdy manželské lásky, která je povolána k sebeodevzdání celé osoby,… Antropologický a současně mravní rozdíl mezi antikoncepcí a volbou vhodného období je spjat se dvěma vzájemně se vylučujícími představami o osobě a lidské sexualitě.“2957

#

2371 „Budiž všem jasno, že život lidí a úkol sdělovat ho dál se neomezuje jen na tento svět a nemůže se posuzovat a chápat jen podle jeho měřítek, nýbrž vždycky má vztah k věčnému určení člověka.“2958

#

2372 Stát je odpovědný za blahobyt občanů. Je oprávněné, když z tohoto důvodu dělá opatření k usměrňování přírůstku obyvatelstva. Může to dělat objektivní a taktní informací, avšak nikdy autoritářskými a donucovacími rozkazy. Nemůže oprávněně nahradit iniciativu manželů, kteří jsou prvními, kdo jsou odpovědni za plození a výchovu svých dětí.2959 Není oprávněn podporovat prostředky na usměrňování demografického růstu, které odporují mravnosti.

DAR DÍTĚTE
#

2373 Písmo svaté a tradiční praxe Církve vidí v početných rodinách znamení Božího požehnání a velkodušnosti rodičů.2960

#

2374 Utrpení manželské dvojice, která zjistí, že je neplodná, je velké. „Co mi chceš dát? – prosí Abraham Boha – Jsem stále bezdětný“ (Gn 15,2). „Dej mi syny! Nedáš-li, umřu!“ křičí Ráchel na manžela Jákoba (Gn 30,1).

#

2375 Bádání zaměřené na zmenšení lidské neplodnosti je třeba povzbuzovat s podmínkou, že se „dá do služby lidské osoby, jejích nezcizitelných práv a jejího pravého a celistvého blaha ve shodě s Božími záměry a s jeho vůlí“.2961

#

2376 Techniky, které štěpí spojení rodičů zásahem nějaké osoby cizí manželskému páru (darování spermatu nebo vaječné buňky, propůjčení dělohy), jsou těžce nečestné. Takové techniky (inseminace a umělá oplodnění od jiného dárce) porušují právo dítěte narodit se z otce a matky, které zná a kteří jsou spojeni manželstvím. Zrazují „výlučné právo manželů stát se otcem a matkou jeden prostřednictvím druhého“.2962

#

2377 Tyto techniky (inseminace a umělé oplodnění homologické), prováděné uvnitř manželského páru, snad nepůsobí takové škody, ale zůstávají mravně nepřijatelné. Oddělují pohlavní úkon od úkonu plození. Akt, kterým se počíná existence dětí, už není úkonem, kterým se dávají dvě osoby jedna druhé, nýbrž úkon, „který svěřuje život a totožnost embrya moci lékařů a biologů a zavádí vládu techniky nad původem o určením lidské osoby. Takový vztah nadvlády sám o sobě odporuje důstojnosti a rovnosti, jaká musí být společná rodičům i dětem““2963 „Z mravního hlediska je plození zbaveno své vlastní dokonalosti, když není chtěno jako plod manželského styku, a tedy zvláštního úkonu manželského spojení…; pouze respektování pouta, které existuje mezi významy manželského úkonu a respektováním jednoty lidské bytosti, umožňuje plození ve shodě s důstojností osoby.“2964

#

2378 Dítě není něco, co se rodičům dluží, ale je to dar. „Největším darem manželství je lidská osoba. Dítě nemůže být považováno za předmět vlastnictví; za něco, k čemu by vedlo uznání domnělého „práva na dítě“. V této oblasti má pouze dítě opravdová práva: „právo být plodem zvláštního úkonu manželské lásky svých rodičů a také právo být respektováno jako osoba od chvíle svého početí“.2965

#

2379 Evangelium ukazuje, že tělesná neplodnost není absolutním zlem. Manželé, kteří vyčerpali oprávněné lékařské zákroky, a přesto trpí neplodností, ať se spojí s křížem Pána, pramenem veškeré duchovní plodnosti. Mohou projevit svou velkodušnost tím, že přijmou za vlastní opuštěné děti anebo že budou konat významné služby ve prospěch bližních.

Porušování důstojnosti manželství
#

2380 Cizoložství. Toto slovo označuje manželskou nevěrnost. Když dva partneři, z nichž je alespoň jeden sezdaný, mají mezi sebou pohlavní styk, i třeba náhodný, dopouštějí se cizoložství. Kristus odsuzuje cizoložství spáchané i prostou žádostivostí.2966 Šesté přikázání a Nový zákon cizoložství naprosto zakazují.2967 Proroci pranýřují jeho těžkou hříšnost, vidí v něm symbol hříchu modloslužby.2968

#

2381 Cizoložství je křivda. Kdo je spáchá, nedodržuje přijaté závazky. Zraňuje ono znamení smlouvy, kterým je manželský svazek, pošlapává práva druhého manžela a zasazuje ránu instituci manželství tím, že porušuje smlouvu, která je jejím základem. Ohrožuje blaho lidského pokolení a dětí, které potřebují stálý svazek rodičů.

ROZLUKA
#

2382 Pán Ježíš trval na prvotním úmyslu Stvořitele, který chtěl, aby manželství bylo nerozlučitelné.2969 Ruší ústupky, které se vloudily do Starého zákona.2970 Manželství mezi pokřtěnými, „uznané a dokonané, nemůže být rozloučeno žádnou lidskou mocí a ze žádného důvodu s výjimkou smrti“.2971

#

2383 Odloučení manželů při trvání manželského svazku může být v jistých případech oprávněné, jak je uvádí kanonické právo.2972

Jestliže občanský rozvod je jediným možným způsobem, jak zajistit určitá oprávněná práva, jako je péče o děti nebo ochrana majetku, je možné se s tím smířit, a není to pak nějaká mravní vina.

#

2384 Rozluka je těžké provinění proti přirozenému zákonu. Osobuje si právo zrušit smlouvu, kterou manželé svobodně uzavřeli s tím, že budou žít jeden s druhým až do smrti. Rozluka porušuje Smlouvu spásy, jejímž znamením je svátostné manželství. Uzavření nového sňatku, i když je uznáván občanským zákonem, zvětšuje závažnost porušení; manžel nebo manželka, kteří znovu uzavřeli sňatek, žijí tak ve stavu veřejného a trvalého cizoložství:

„Jestliže se manžel po odloučení od vlastní manželky spojí s jinou ženou, je sám cizoložníkem, protože dává takové ženě páchat cizoložství; a žena, která s ním bydlí, je cizoložnice, protože k sobě přivábila manžela jiné.“2973

#

2385 Nemravná povaha rozluky vyplývá i z nepořádku, který vnáší do rodiny a do společnosti. Takový nepořádek působí vážné škody: manželovi (manželce), který byl opuštěn(a); dětem, zraněným odloučením rodičů a často jimi navzájem přetahovaným; společnosti, pro kterou je svými nakažlivými účinky opravdovou sociální ranou.

#

2386 Může se stát, že jeden z manželů je nevinnou obětí rozluky dokonané podle občanského zákona; ten se pak neprohřešuje proti mravnímu příkazu. Je totiž značný rozdíl mezi manželem, který se upřímně snažil zůstat věrný svátosti manželství, a přesto je nespravedlivě opuštěn, a mezi tím, který svým těžkým proviněním zničí kanonicky platné manželství.2974

JINÁ PORUŠOVÁNÍ DŮSTOJNOSTI MANŽELSTVÍ
#

2387 Lze chápat drama člověka, který touží přijmout evangelium a shledá, že je povinen zapudit jednu nebo více žen, s nimiž po léta žil manželským životem. Nicméně mnohoženství je v rozporu s mravním zákonem. Radikálně odporuje manželskému společenství; „přímo totiž popírá Boží plán, jaký byl zjeven na počátku. Neboť odporuje stejné osobní důstojnosti muže a ženy, kteří se v manželství darují jeden druhému s láskou, jež je úplná, a tím samým jediná a výlučná“.2975 Křesťan, který předtím žil v mnohoženství, má kvůli spravedlnosti závažnou povinnost respektovat závazky, které na sebe vzal vůči oněm ženám, které byly jeho manželkami, a vůči svým dětem.

#

2388 Krvesmilstvo spočívá v intimních vztazích mezi rodinnými příslušníky nebo příbuznými v takovém stupni, který je překážkou manželství mezi nimi.2976 Svatý Pavel pranýřuje toto mimořádně těžké provinění: „Proslýchá se, že je u vás nemravnost… že totiž někdo žije s manželkou vlastního otce… Ve jménu našeho Pána Ježíše… ať je ten člověk vydán satanovi, aby tak tělo bylo důkladně ztrestáno…“ (1 Kor 5,1.4-5). Krvesmilstvo kazí rodinné vztahy a naznačuje úpadek do zvířeckosti.

#

2389 Ke krvesmilství je možno připojit pohlavní zneužívání páchané dospělými na dětech nebo dospívajících svěřených jejich ochraně. V takovém případě je provinění zároveň pohoršlivým útokem na tělesnou i mravní integritu mladých, kteří tím zůstanou poznamenáni na celý život, a taktéž je to těžké porušení výchovné odpovědnosti.

#

2390 Když muž a žena odmítají dát právní a veřejnou formu svazku, který zahrnuje pohlavní intimnosti, jde o volnou lásku.

Výraz „volná láska“ je klamný: jaký smysl může mít spojení lásky, v němž se osoby navzájem k ničemu nezavazují a projevují tak nedostatek důvěry k druhému, k sobě samému nebo k budoucnosti?

Výraz „volná láska“ pokrývá rozmanité situace: konkubinát (nemanželské soužití), odmítání manželství jako takového, neschopnost dlouhodobě se zavázat.2977 Všechny tyto situace jsou urážkou manželství; ničí samotnou ideu rodiny; oslabují smysl pro věrnost. Odporují mravnímu zákonu: pohlavní styk má své výlučné místo v manželství; mimo ně je to vždy těžký hřích a připravuje člověka o možnost přijímat svátosti.

#

2391 V současné době si mnozí lidé, mají-li v úmyslu oženit se nebo vdát, dělají nárok na jakési „právo na zkoušku“. Ať jsou úmysly těch, kteří se oddávají předčasným pohlavním stykům, sebepevnější, takové styky „neumožňují zabezpečit ve své upřímnosti a věrnosti meziosobní vztah mezi mužem a ženou a zvláště chránit jej před rozmary a vrtochy“.2978 Tělesné spojení je mravně oprávněné pouze tehdy, když muž a žena vytvoří definitivní společenství života. Lidská láska nepřipouští „zkoušku“. Vyžaduje, aby se osoby sobě dávaly navzájem bezvýhradně a definitivně.2979

Souhrn
#

2392 „Láska je základní a přirozené povolání každého člověka.“2980

#

2393 Když Bůh stvořil lidskou bytost jako muže a ženu, dává jednomu i druhému stejným způsobem osobní důstojnost. Každý, muž i žena, má uznat a přijmout vlastní pohlavní totožnost.

#

2394 Kristus je vzorem čistoty. Každý pokřtěný je povolán, aby vedl čistý život podle vlastního životního stavu.

#

2395 Čistota znamená integraci sexuality v osobě. Vyžaduje, aby se člověk naučil ovládat.

#

2396 Mezi hříchy, které odporují čistotě, je třeba uvést sebeukájení, smilstvo, pornografii a homosexuální úkony.

#

2397 Svobodně uzavřená smlouva mezi manžely zahrnuje věrnou lásku. Ta ukládá povinnost uchovat nerozlučitelnost jejich manželství.

#

2398 Plodnost je dobro, dar, cíl manželství. Tím, že manželé dávají život, se podílejí na Božím otcovství.

#

2399 Regulace početí představuje jeden z rysů odpovědného otcovství a mateřství. Dobré úmysly manželů neospravedlňují používání prostředků mravně nepřijatelných (např. přímá sterilizace nebo antikoncepce).

#

2400 Cizoložství a rozluka, mnohoženství a volná láska jsou těžkými urážkami důstojnosti manželství.

  1. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 81.↩︎

  2. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 22; srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 49.↩︎

  3. Jan Pavel II., Apoštolský list Mulieris dignitatem, 6.↩︎

  4. Srov. Gn 4,1-2.25-26; 5,1.↩︎

  5. Srov. Mt 19,6.↩︎

  6. Srov. Mt 5,37.↩︎

  7. Srov. Sir 1,22.↩︎

  8. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 17.↩︎

  9. Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 10,29,40.↩︎

  10. Srov. Tit 2,1-6.↩︎

  11. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 34.↩︎

  12. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 29.↩︎

  13. Srov. Gal 5,22.↩︎

  14. Srov. 1 Jan 3,3.↩︎

  15. Srov. Jan 15,15.↩︎

  16. Kongregace pro nauku víry, prohl. Persona humana, 11: AAS 68 (1976), 77-96.↩︎

  17. Sv. Ambrož, De viduis, 23: PL 153, 225A.↩︎

  18. Kongregace pro nauku víry, prohl. Persona humana, 9.↩︎

  19. Srov. 1 Kor 6,15-20.↩︎

  20. Srov. Gn 19,1-20; Řím 1,24-27; 1 Kor 6,10; 1 Tim 1,10.↩︎

  21. Kongregace pro nauku víry, prohl. Persona humana, 8.↩︎

  22. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 11.↩︎

  23. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 49.↩︎

  24. Pius XII., promluva 29. října 1951.↩︎

  25. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 48.↩︎

  26. Srov. CIC, Kánon 1056.↩︎

  27. Srov. Mt 19,1-12; 1 Kor 7,10-11.↩︎

  28. Sv. Jan Zlatoústý, Homiliae in ad Ephesios, 20,8: PG 62, 146-147.↩︎

  29. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 30.↩︎

  30. Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 11.↩︎

  31. Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 12; srov. Pius XI., encyklika Casti connubii.↩︎

  32. Srov. Ef 3,14; Mt 23,9.↩︎

  33. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 50.↩︎

  34. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 51.↩︎

  35. Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 12.↩︎

  36. Srov. Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 16.↩︎

  37. Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 14.↩︎

  38. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 32.↩︎

  39. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 51.↩︎

  40. Srov. Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 23; také encyklika Populorum progressio, 37.↩︎

  41. Druhý vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 50.↩︎

  42. Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, úvod, 2.↩︎

  43. Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, úvod, 2,1.↩︎

  44. Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, úvod, 2,5.↩︎

  45. Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, úvod, 2,4.↩︎

  46. Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae, úvod, 2,8.↩︎

  47. Srov. Mt 5,27-28.↩︎

  48. Srov. Mt 5,32; Mk 10,11; 1 Kor 6,9-10.↩︎

  49. Srov. Oz 2,7; Jer 5,7; 13,27.↩︎

  50. Srov. Mt 5,31-32; 19,3-9; Mk 10,9; Lk 16,18; 1 Kor 7,10-11.↩︎

  51. Srov. Mt 19,7-9.↩︎

  52. CIC, Kánon 1141.↩︎

  53. Srov. CIC, Kánon 1151-1155.↩︎

  54. Sv. Basil z Cesareje, Moralia, reg. 73: PG 31, 849D-853B.↩︎

  55. Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 84.↩︎

  56. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 19; srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 47.↩︎

  57. Srov. Lv 18,7-20.↩︎

  58. Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 81.↩︎

  59. Kongregace pro nauku víry, prohl. Persona humana, 7.↩︎

  60. Srov. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 80.↩︎

  61. Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio, 11.↩︎