7.1.3 3. článek
V čase církve

#

2623 V den Letnic sestoupil Duch zaslíbení na učedníky, kteří „všichni byli společně pohromadě“ (Sk 2,1), aby ho očekávali a „jednomyslně setrvávali v modlitbách,“ (Sk 1,14). Duch, který učí Církev a připomíná jí všechno, co Ježíš řekl,³²⁰⁹ ji také vychovává k životu modlitby.

#

2624 V první jeruzalémské obci věřící „setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42). Toto pořadí je typické pro modlitbu Církve: má základ v apoštolské víře, osvědčuje se láskou a je živena Eucharistií.

#

2625 Jsou to především ty modlitby, které sice věřící slyší nebo čtou v Písmu, avšak aktualizují je. Platí to zejména o žalmech, které se již naplnily v Kristu.³²¹⁰ Duch svatý, který tímto způsobem připomíná modlící se Církvi Krista, ji také uvádí do celé pravdy a vzbuzuje nové formulace, která budou vyjadřovat tajemství Krista, jež působí v životě, ve svátostech a v poslání jeho Církve. Tyto nové formulace se pak rozvíjejí ve velkých liturgických a duchovních tradicích. Způsoby modlitby, jaké jsou vyjádřeny v kanonických apoštolských spisech, zůstávají pro křesťanskou modlitbu směrodatné.

Velebení a klanění

#

2626 Velebení vyjadřuje základní směr křesťanské modlitby: je to setkání Boha s člověkem; v něm se Boží dar a jeho přijetí člověkem volají jeden po druhém a spojují se. Modlitba velebení je odpověď člověka na Boží dary: protože Bůh dává požehnání, srdce člověka zase může velebit toho, který je zdrojem všeho požehnání.

#

2627 Tento pohyb vyjadřují dva základní směry: někdy velebení stoupá, neseno Duchem svatým skrze Krista k Otci (velebíme ho, protože nám požehnal);³²¹¹ někdy vyprošuje naše modlitba milost Ducha svatého, která skrze Krista sestupuje od Otce (On nám žehná).³²¹²

#

2628 Klanění je základní postoj člověka, který uznává, že je tvorem před svým Stvořitelem. Velebí velikost Pána,³²¹³ který nás stvořil, a všemocnost Spasitele, který nás osvobozuje od zlého. Duch „padá na tvář“ před „Králem slávy“ (Ž 24,9.10) a uctivě mlčí před Bohem „vždy větším než my“.³²¹⁴ Klanět se třikrát svatému Bohu a svrchovaně láskyhodnému Bohu nás naplňuje pokorou a dodává jistotu našim prosbám.

Prosebná modlitba

#

2629 Slovní zásoba vyjadřující prosbu má v Novém zákoně množství odstínů: žádat, vymáhat, naléhavě volat, vzývat, křičet, ba dokonce „zápasit v modlitbě“.³²¹⁵ Ale nejobvyklejším a také nejspontánnějším výrazem je slovo prosba: právě prosebnou modlitbou vyjadřujeme, že jsme si vědomi svého vztahu k Bohu: jako tvorové nejsme zdrojem své existence, ani pány nad protivenstvími, ani svým posledním cílem, jsme však také hříšníci a jako křesťané víme, že se odvracíme od Otce. Prosba je už návrat k němu.

#

2630 Téměř neznámy jsou v Novém zákoně modlitby nářků, zatímco jsou časté ve Starém zákoně. Ve vzkříšeném Kristu se prosba Církve už opírá o naději, i když ještě čekáme a musíme každý den usilovat o obrácení. Z docela jiné hlubiny vyvěrá křesťanská prosba, kterou svatý Pavel nazývá sténání: toho stvoření, které v porodních bolestech „sténá a trpí“ (Řím 8,22), ale také naše sténání, když očekáváme „vykoupení našeho těla“, neboť „naše spása je předmětem naděje“ (Řím 8,23-24); a jsou to konečně „vzdechy, které nelze vyjádřit“, samého Ducha svatého, který „nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26).

#

2631 Prosba o odpuštění je první podnět k prosebné modlitbě.³²¹⁶ Je předpokladem spravedlivé a čisté modlitby. Důvěrná pokora nás navrací do světla společenství s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem a do společenství s druhými:³²¹⁷ tehdy „dostáváme od něho všechno, zač prosíme“ (1 Jan 3,22). Prosba o odpuštění předchází jak eucharistické liturgii, tak i osobní modlitbě.

#

2632 Středem křesťanské prosby je touha po Božím království, které podle Ježíšova učení přichází, a jeho hledání.³²¹⁸ Prosby jsou odstupňovány: nejprve se prosí o Království, pak o to, co je nutné k jeho přijetí a k spolupráci na jeho příchodu. Tato spolupráce na poslání Krista i Ducha svatého, které je nyní posláním Církve, je předmětem modlitby společenství apoštolů.³²¹⁹ Modlitba sv. Pavla, apoštola v pravém slova smyslu, nám ukazuje, jak musí božská péče o všechny církve pronikat křesťanskou modlitbu.³²²⁰ Prostřednictvím modlitby pracuje každý pokřtěný na příchodu Božího království.

#

2633 Když se člověk takto podílí na spásné Boží lásce, lze pochopit, že se všechny potřeby mohou stát předmětem prosby. Kristus, který vzal na sebe všechno, aby všechno vykoupil, je oslaven prosbami, s nimiž se v jeho jménu obracíme k Otci.³²²¹ Právě na základě tohoto ujištění nás apoštolové Jakub³²²² a Pavel vyzývají, abychom se modlili za všech okolností.³²²³

Přímluvná modlitba

#

2634 Přímluva je prosebná modlitba, která nás více připodobňuje Ježíšově modlitbě. On je jediný přímluvce u Otce za všechny lidi, zvláště za hříšníky.³²²⁴ „Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“ (Žid 7,25). Sám Duch svatý „se za nás přimlouvá“ a jeho přímluva „za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,26-27).

#

2635 Přimlouvat se, žádat o něco ve prospěch druhého, je od dob Abraháma vlastní srdci, které je v souladu s Božím milosrdenstvím. V čase Církve se křesťanská přímluva podílí na přímluvě Kristově: je výrazem společenství svatých. Kdo se modlí, nehledá v přímluvě to, co slouží jen jeho „vlastnímu prospěchu, ale i prospěchu druhých“ (Fil 2,4), ba dokonce se modlí i za ty, kteří mu ubližují.³²²⁵

#

2636 První křesťanské obce hluboce prožívaly tento způsob sdílení.³²²⁶ Apoštol Pavel je tak činí účastnými své služby evangeliu,³²²⁷ ale také se za ně přimlouvá.³²²⁸ Přímluva křesťanů nezná hranic: „…za všechny lidi… za všechny, kdo mají moc“ (1 Tim 2,1), za ty, kteří pronásledují,³²²⁹ za spásu těch, kteří odmítají evangelium.³²³⁰

Modlitba díkůvzdání

#

2637 Vzdávání díků charakterizuje modlitbu Církve, která slavením Eucharistie ukazuje a stává se stále víc tím, co je. Vždyť Kristus v díle spásy osvobozuje stvoření od hříchu a smrti, aby je znovu posvětil a přivedl nazpět k Otci, k jeho slávě. Díkůvzdání údů Těla se podílí na díkůvzdání Hlavy.

#

2638 Stejně jako předmětem prosebné modlitby se může každá událost a každá potřeba stát i důvodem k díkůvzdání. Listy svatého Pavla často začínají a končí díkůvzdáním a vždy je tam přítomen Pán Ježíš. „Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh po vás chce v Kristu Ježíši“ (1 Sol 5,18). „Buďte vytrvalí v modlitbě, buďte při ní bdělí a vděční“ (Kol 4,2).

Modlitba chvály

#

2639 Chvála je způsob modlitby, která bezprostředněji uznává, že Bůh je Bůh! Opěvuje ho pro něho samého, oslavuje ho, protože on je, bez ohledu na to, co koná. Je to podíl na blahoslavenství čistých srdcí, která milují Boha ve víře, dříve než ho spatří ve slávě. Skrze chválu se Duch spojuje s naším duchem, aby dosvědčoval, že jsme Boží děti,³²³¹ vydává svědectví jednorozenému Synu, v němž jsme byli přijati za syny a skrze něhož oslavujeme Otce. Chvála zahrnuje ostatní způsoby modlitby a pozvedá je tomu, který je jejich pramenem i cílem: „jeden Bůh, Otec, od něhož pochází všechno, a pro nějž jsme tu i my“ (1 Kor 8,6).

#

2640 Svatý Lukáš ve svém evangeliu často zaznamenává úžas a chválu nad podivuhodnými činy Krista; podtrhuje je také při zásazích Ducha svatého, které jsou popsány ve Skutcích apoštolů: život jeruzalémské obce,³²³² uzdravení chromého, vykonané Petrem a Janem,³²³³ jásot zástupu, který za to Boha velebí,³²³⁴ radost pohanů z pisidské Antiochie, „kteří velebili slovo Páně“ (Sk 13,48).

#

2641 „Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu“ (Ef 5,19).³²³⁵ Jako inspirovaní pisatelé Nového zákona, tak i první křesťanská společenství pročítají znovu knihu Žalmů a opěvují jimi Kristovo tajemství. V nové síle Ducha skládají tak chvalozpěvy a duchovní písně, inspirujíce se přitom neslýchanou událostí, kterou Bůh uskutečnil ve svém Synu: je to jeho vtělení, jeho smrt vítězící nad smrtí, jeho vzkříšení, jeho nanebevstoupení na Boží pravici.³²³⁶ Z těchto „divů“ uskutečňování celého díla spásy stoupá doxologie, chvála Bohu.³²³⁷

#

2642 Zjevení toho, „co se má brzo stát“ – Apokalypsa (kniha Zjevení) – se opírá o chvalozpěvy nebeské liturgie,³²³⁸ ale též o přímluvu „svědků“ (mučedníků: Zj 6,10). Proroci a svatí, všichni, kteří byli na zemi zabiti pro své svědectví vydané Kristu,³²³⁹ nesmírný zástup těch, kteří přišli z velkého protivenství, nás předešli do království, zpívají chvály na oslavu toho, který sedí na trůnu, a Beránka.³²⁴⁰ Ve společenství s nimi i pozemská Církev ve víře a ve zkouškách zpívá tyto chvalozpěvy. Víra v prosbách i přímluvách doufá proti veškeré naději a vzdává díky „Otci světel“, od něhož „sestupuje každý dokonalý dar“ (Jak 1,17). Víra je tak čirou chválou.

#

2643 Eucharistie obsahuje a vyjadřuje všechny způsoby modlitby: je „čistou obětí“ celého Kristova Těla ke slávě jeho jména.³²⁴¹ Podle východních i západních tradic je „obětí chvály.“

Souhrn

#

2644 Duch svatý, který učí Církev a připomíná jí všechno, co Ježíš řekl, ji také vychovává k životu modlitby tím, že v ní povzbuzuje projevy, které se obnovují v rámci trvalých forem: velebení, prosby, přímluvy, vzdávání díků a chvály.

#

2645 Lidské srdce může velebit toho, který je pramenem veškerého požehnání, protože Bůh mu žehná.

#

2646 Předmětem prosebné modlitby je odpuštění, hledání Božího království, jakož i každá opravdová potřeba.

#

2647 Přímluvná modlitba spočívá v prosbě ve prospěch druhého. Nezná hranic a zahrnuje i nepřátele.

#

2648 Každá radost a každé utrpení, každá událost a každá potřeba může být pohnutkou pro díkůvzdání, které tím, že se podílí na Kristově díkůvzdání, má naplňovat celý život: „Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu“ (1 Sol 5,18).

#

2649 Zcela nezištná modlitba chvály se soustřeďuje na Boha; opěvuje ho pro něho samého, oslavuje ho, protože je, bez ohledu na to, co koná.