7.2.5 1. článek
Způsoby modlitby

Ústní modlitba
#

2700 Bůh mluví k člověku svým slovem. A právě slovy pronášenými v duchu anebo nahlas naše modlitba nabývá konkrétní formy. Ale nejdůležitější věcí při tom je, aby srdce bylo sjednoceno s tím, k němuž mluvíme. „Vyslyšení naší modlitby nezávisí na množství slov, nýbrž na horlivosti našich duší.“3284

#

2701 Ústní modlitba je nezbytnou složkou křesťanského života. Učedníky, přitahované tichou modlitbou svého Mistra, Ježíš učí ústní modlitbě: „Otč e náš“. Ježíš se nemodlil pouze liturgické modlitby synagogy; evangelia nám jej ukazují, jak hlasitě pronáší osobní modlitbu, od jásavého velebení Otce3285 až po prosbu v getsemanské úzkosti.3286

#

2702 Potřeba zapojit do vnitřní modlitby smysly odpovídá požadavku lidské přirozenosti. Jsme tělo a duch, proto cítíme potřebu projevit své city navenek. Musíme se modlit celým svou bytostí, abychom dodali své prosbě co největší sílu.

#

2703 Tato potřeba odpovídá také Božímu požadavku. Bůh hledá ty, kteří ho budou uctívat v Duchu a v pravdě, tudíž živou modlitbou, která vychází z hlubin duše. Chce také vnější výraz, kterým se k vnitřní modlitbě připojuje i tělo, aby modlitba vzdávala Bohu za vše dokonalou čest, na kterou má právo.

#

2704 Protože ústní modlitba je vnější, a tak plně lidská, v pravém slova smyslu modlitbou zástupů. Ale ani ta nejvnitřnější modlitba nesmí zanedbávat modlitbu ústní. Modlitba se stává vnitřní tou měrou, jakou si uvědomujeme toho, „k němuž mluvíme“.3287 Tehdy se ústní modlitba stává první formou kontemplativní (nazíravé) modlitby.

Rozjímání
#

2705 Rozjímání (meditace) je především hledání. Duch se snaží pochopit, proč a jak vést křesťanský život, aby přilnul a kladně odpověděl k tomu, co Pán žádá. Vyžaduje to pozornost, kterou je obtížné ukáznit. Obyčejně si člověk pomáhá nějakou knihou a křesťané jich mají sdostatek: Písmo svaté, zvláště evangelium, svaté obrazy, liturgické texty příslušného dne nebo údobí, spisy duchovních Otců, základní díla spirituality, velká kniha stvoření a dějin, které jsou stránkou Božího „dneška“.

#

2706 Rozjímat o tom, co se čte, znamená přivlastnit si čtené tím, že je konfrontujeme se sebou. Tu se otevírá jiná kniha, totiž kniha života. Přechází se od myšlenek ke skutečnosti. Podle toho, jak mnoho pokory a víry člověk má, objevuje v ní hnutí, která hýbají srdcem a která může rozlišovat. Jde o to, konat pravdu, aby člověk došel ke světlu: „ Pane, co chceš, abych učinil?“

#

2707 Metody rozjímání jsou tak různé, jak různí jsou duchovní učitelé. Křesťan má pravidelně rozjímat, jinak se podobá prvním třem půdám z podobenství o rozsévači.3288 Avšak metoda je pouze průvodce; důležité je postupovat s Duchem svatým po jediné cestě modlitby, kterou je Ježíš Kristus.

#

2708 Rozjímání uvádí v činnost myšlení, představivost, city a touhu. Toto probuzení ducha je nutné, abychom prohloubili pravdy víry, podnítili obrácení srdce a posílili vůli následovat Krista. Křesťanská modlitba se přednostně zaměřuje na rozjímání „tajemství Krista“, jak při „lectio divina“ (božské čtení), tak při růženci. Tento způsob uvažování v modlitbě má velkou hodnotu, ale křesťanská modlitba má směřovat mnohem dál: k poznání lásky Pána Ježíše, ke spojení s ním.

Vnitřní modlitba
#

2709 Co to je vnitřní modlitba? Svatá Terezie odpovídá: „Vnitřní modlitba, podle mého názoru, není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, v němž člověk důvěrně hovoří mezi čtyřma očima s tím Bohem, o němž ví, že je jím milován.“3289 Vnitřní modlitba hledá „lásku mého srdce“ (Pís 1,7).3290 Je to Ježíš a v něm Otec. On je hledán, protože touha je vždy začátkem lásky, a je hledán v čisté víře, v té víře, která nám dává narodit se z něho a žít v něm. I ve vnitřní modlitbě může člověk rozjímat, ale pohled je obrácen k Pánu.

#

2710 Volba doby a trvání modlitby závisí na rozhodné vůli odhalující tajemství srdce. Člověk se nemodlí jen proto, že má čas: udělá si čas, aby tu byl pro Pána. Činí tak s pevným rozhodnutím nevzít mu ho zase zpět, ať se dostaví jakékoli zkoušky nebo vyprahlost. Nedá se vždy rozjímat; vždy je však možné se ponořit do vnitřní modlitby, nezávisle na zdravotním stavu, na pracovních podmínkách nebo pocitech. Srdce je místem hledání a setkání, v chudobě a ve víře.

#

2711 Vstup do vnitřní modlitby je podobný vstupu do eucharistické bohoslužby: „usebrat“ srdce, soustředit celé naše bytí pod působení Ducha svatého, přebývat v příbytku Pána, jímž jsme my, vzbudit víru, abychom vstoupili do přítomnosti toho, který nás očekává, odložit naše masky a obrátit srdce k Pánu, který nás miluje, abychom se mu odevzdali jako oběť, kterou je třeba očistit a přeměnit.

#

2712 Vnitřní modlitba je modlitbou Božího dítěte, hříšníka, jemuž bylo odpuštěno a který se otevírá k přijetí lásky, jakou je milován, a který na ni chce odpovědět tím, že ještě více miluje.3291 Avšak ví, že láska, kterou odpovídá, je ta, kterou Duch vylévá do jeho srdce; vždyť všechno je milost od Boha. Vnitřní modlitba je pokorná a prostá odevzdanost do láskyplné vůle Otcovy ve stále hlubším spojení s jeho milovaným Synem.

#

2713 Tak je vnitřní modlitba nejjednodušším výrazem tajemství modlitby. Vnitřní modlitba je dar, milost. Nelze ji přijmout jinak, leč v pokoře a chudobě. Vnitřní modlitba je vztah smlouvy uzavřené Bohem v hloubi našeho bytí.3292 Vnitřní modlitba je společenství: v něm Nejsvětější Trojice přizpůsobuje člověka, Boží obraz, „ke své podobě“.

#

2714 Vnitřní modlitba je také v pravém slova smyslu silný okamžik modlitby. Během vnitřní modlitby v nás Otec mocně posiluje svým Duchem vnitřního člověka, aby Kristus přebýval v našich srdcích skrze víru a abychom byli zakořeněni a zakotveni v lásce.3293

#

2715 Kontemplace (nazírání) je pohled víry upřený na Krista. „Já se dívám na něho a on se dívá na mne,“ říkával svému svatému farářovi venkovan z Arsu o své modlitbě před svatostánkem. Tato pozornost k němu je zřeknutím se vlastního „já“. Jeho pohled očišťuje srdce. Světlo Ježíšova pohledu osvětluje zrak našeho srdce; učí nás vidět všechno ve světle jeho pravdy a jeho soucitu se všemi lidmi. Kontemplace upírá svůj pohled také na tajemství Kristova života. Tímto způsobem vede k „vnitřnímu poznání Pána“, aby ho člověk více miloval a lépe následoval.3294

#

2716 Vnitřní modlitba je naslouchání Božímu slovu. Toto naslouchání není nikterak pasivní, ztotožňuje se s poslušností víry, s bezvýhradným přijetím služebníka a s láskyplným přilnutím dítěte. Podílí se na „ano“ Syna, který se stal služebníkem, a na „fiat“ jeho pokorné služebnice.

#

2717 Vnitřní modlitba je ticho, „symbol budoucího světa“3295 či „mlčící láska“.3296 Ve vnitřní modlitbě slova nejsou řeči, ale něco jako ratolesti, které živí oheň lásky. A v tomto tichu, nesnesitelném pro „vnějškového“ člověka, nám Otec vyslovuje své vtělené Slovo, jež trpělo, zemřelo a vstalo z mrtvých, a synovský Duch nám dává účast na Ježíšově modlitbě.

#

2718 Vnitřní modlitba je spojení s Kristovou modlitbou v té míře, v jaké nám dává podílet se na jeho tajemství. Kristovo tajemství slaví Církev v Eucharistii a Duch svatý je dává prožívat ve vnitřní modlitbě, aby se projevilo účinnou láskou.

#

2719 Vnitřní modlitba je společenstvím lásky. Přináší Život pro mnohé v té míře, v jaké souhlasí přebývat v temné noci víry. Velikonoční noc vzkříšení prochází skrze noc smrtelné úzkosti a hrobu. Toto jsou tři silné okamžiky Ježíšovy hodiny, kterou jeho Duch (a ne tělo, které je slabé) dává prožívat ve vnitřní modlitbě. Je nutno chtít „jedinou hodinu bdít“ s ním (Mt 26,40-41).

Souhrn
#

2720 Církev vybízí věřící k pravidelné modlitbě: každodenní modlitby, liturgie Denní modlitby Církve, nedělní mše svatá, svátky liturgického roku.

#

2721 Křesťanská tradice zahrnuje tři významné projevy života modlitby: ústní modlitbu, rozjímání a vnitřní modlitbu. Je jim společná usebranost srdce.

#

2722 Ústní modlitba, založená na jednotě těla a ducha v lidské přirozenosti, přidružuje tělo k vnitřní modlitbě srdce, podle příkladu Krista, který se modlí ke svému Otci a učí své učedníky „Otče náš“.

#

2723 Rozjímání je hledání v modlitbě, které uvádí v činnost myšlení, představivost, city a touhu. Jeho cílem je, aby si člověk ve víře přivlastnil předmět, o němž uvažuje a který konfrontuje se skutečností svého života.

#

2724 Vnitřní modlitba je prostým vyjádřením tajemství modlitby: je to pohled víry upřený na Ježíše, naslouchání Božímu Slovu, mlčící láska. Uskutečňuje spojení s Kristovou modlitbou v té míře, v jaké nám dává podílet se na jeho tajemství.

  1. Sv. jan Zlatoústý, Eclogae ex diversis homoliis, 2: PG 63, 583A.↩︎

  2. Srov. Mt 11,25-26.↩︎

  3. Srov. Mk 14,36.↩︎

  4. Sv. Terezie od Ježíše, Camino de perfectcion (Cesta k dokonalosti), 26.↩︎

  5. Srov. Mk 4,4-7.15-19.↩︎

  6. Sv. Terezie od Ježíše, Vlastní životopis, 8.↩︎

  7. Srov. Pís 3,1-4.↩︎

  8. Srov. Lk 7,36-50; 19,1-10.↩︎

  9. Srov. Jer 31,33.↩︎

  10. Srov. Ef 3,16-17.↩︎

  11. Srov. sv. Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, 104.↩︎

  12. Sv. Izák Ninivský, Tractatus mystici, edice Bedjan, 66.↩︎

  13. Sv. Jan od Kříže, Dichos de luz y amor (Slova světla a lásky), 2,53.↩︎