8.0.2 2. článek
„Otče náš, jenž jsi na nebesích“

„Odvážit se přiblížit s plnou důvěrou“
#

2777 V římské liturgii je eucharistické společenství vybízeno, aby se modlilo Otče náš s dětinnou důvěrou; východní liturgie užívají a rozvíjejí podobné výrazy: „Odvažovat se s naprostou jistotou“, „Učiň nás hodnými“. U hořícího keře bylo řečeno Mojžíšovi: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky“ (Ex 3,5). Pou ze Ježíš mohl překročit práh božské svatosti: on nás také uvádí před tvář Otce, když „dokonal očištění od hříchů“: „Hle, tady jsem já i moje děti, které mi dal Bůh“ (Žid 2,13):

„Vědomí, jaké máme o svém otrockém stavu, by nám dalo propadnout se pod zem, naše pozemské bytí by se proměnilo v prach, kdyby nás autorita samotného našeho Otce a Ducha jeho Syna nepobízela, abychom se odvážili zvolat: „Abba, Otče“ (Řím 8,15)… Kdy by se slabost nějakého smrtelníka odvážila nazývat Boha svým Otcem, ne-li jen tehdy, když je nitro člověka oživováno mocí shůry?“3346

#

2778 Tato moc Ducha, která nás uvádí do modlitby Páně, je označována ve východní i západní liturgii typicky křesťanským výrazem „parrhésia“, to znamená nefalšovaná prostota, dětinná důvěra, radostná bezpečnost, pokorná odvaha, jistota, že jsme milováni.3347

„Otče!“
#

2779 Dříve než přijmeme tento počáteční vzlet modlitby Páně za svůj, měli bychom pokorně očistit své srdce od jistých falešných obrazů „tohoto světa“. Pokora nám dá uznat, že „Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit“, totiž „maličkým“ (Mt 11,25-27). Očištění srdce se týká obrazů otce a matky, jaké se utvořily v naší osobní a kulturní historii a které ovlivňují náš vztah k Bohu. Bůh, náš Otec, přesahuje kategorie stvořeného světa. Kdo v této oblasti používá o Bohu nebo proti němu své vlastní představy, vytváří si tím modly, které buď uctívá, nebo boří. Modlit se k Otci znamená vstoupit do jeho tajemství, takového, jaké je a jak nám ho Syn zjevil:

„Výraz Bůh-Otec nikdy nikomu nebyl zjeven. Když se sám Mojžíš ptal Boha, kdo je, slyšel jiné jméno. Nám toto jméno bylo zjeveno v Synovi: protože toto jméno zahrnuje nové jméno Otce.“3348

#

2780 Můžeme vzývat Boha jako „Otce“, protože nám to zjevil jeho Syn, který se stal člověkem, a protože nám ho dává poznat jeho Duch. Co člověk nemůže pojmout ani andělské mocnosti vytušit, totiž osobní vztah Syna k Otci,3349 to právě Duch Syna sděluje nám, a my věříme, že Ježíš je Kristus a že jsme zrozeni z Boha.3350

#

2781 Když se modlíme k Otci, jsme ve společenství s ním a s jeho Synem Ježíšem Kristem.3351 Tehdy ho poznáváme a se stále novým úžasem ho uznáváme. První slovo modlitby Páně je spíše klaněním a velebením než úpěnlivou prosbou. Toto je totiž Boží sláva: abychom ho uznali jako „Otce“, jako pravého Boha. Děkujeme mu, že nám zjevil své jméno, že nás obdaroval vírou v něho a že v nás přebývá.

#

2782 Můžeme se klanět Otci, protože nám dal znovu se zrodit k jeho životu tím, že nás přijal za své děti ve svém jednorozeném Synu: křtem nás začleňuje do Těla svého Krista, Pomazaného, a pomazáním svého Ducha, který se vylévá z hlavy do údů, i z nás činí „pomazané“.

„Ve skutečnosti Bůh, který nás předurčil k přijetí za syny, nás uzpůsobil pro oslavené tělo Krista. Když jste se tedy stali účastni Krista, jste právem nazýváni „pomazaní“.“3352

„Nový člověk, který se prostřednictvím milosti znovu zrodil a byl navrácen Bohu, říká především „Otče“, protože se stal synem.“3353

#

2783 Prostřednictvím modlitby Páně je nám tak zjeveno, kdo vlastně jsme, současně s tím, že se nám dostává zjevení Otce.3354

„Ach, člověče, neodvažoval ses pozvednout svou tvář k nebi, klopils své oči k zemi a najednou jsi dostal Kristovu milost: byly ti odpuštěny všechny tvé hříchy. Z ničemného služebníka ses stal dobrým synem… Pozvedni tedy své oči k Otci…, který tě vykoupil skrze Syna, a řekni: „Otče náš…“ Ale nedělej si nárok na nějakou výsadu. Jen pro Krista je Otcem zvláštním způsobem, pro nás všechny je všeobecným Otcem, protože jen jeho zrodil, nás však stvořil. Říkej také ty skrze milost: „Otče náš“, abys zasluhoval být jeho synem.“3355

#

2784 Tento nezasloužený dar přijetí za děti od nás vyžaduje trvalé úsilí o obrácení a nový život. Modlitba Otčenáše v nás má rozvíjet dvě základní dispozice:

Toužit a chtít, abychom se mu podobali. Jsme stvořeni k jeho obrazu, milostí nám byla vrácena podobnost s ním a my na to máme odpovědět.

„Když nazýváme Boha „naším Otcem“, je třeba, abychom si vzpomněli, že se máme chovat jako Boží děti.“3356

„Nemůžete nazývat svého Otce Bohem veškeré dobroty, jestliže zůstává vaše srdce kruté a nelidské; v takovém případě totiž už nemáte v sobě znamení dobroty nebeského Otce.“3357

„Je nezbytné bez přestání nazírat krásu Otce a napojit jí duši.“3358

#

2785 Srdce pokorné a plné důvěry nám dá být „jako děti“ (Mt 18,3): vždyť Otec se zjevuje „maličkým“ (Mt 11,25).

„Pohled samotného Boha je velký oheň lásky. Duše se tehdy noří do lásky a pozvedá se v ní a jedná s Bohem jako s vlastním Otcem s mimořádně něžnou zbožností.“3359

„Otče náš: toto jméno v nás vzbuzuje zároveň lásku, horlivost v modlitbě… a také naději, že dostaneme, oč právě prosíme… Vždyť co může Bůh odepřít prosbě svých dětí, když jim už předem udělil, aby byly jeho dětmi?“3360

Otče „náš“
#

2786 Oslovení Otče „náš“ se týká Boha. Zájmenem „náš“ nevyjadřujeme vlastnění, nýbrž úplně nový vztah k Bohu.

#

2787 Když říkáme Otče „náš“, uznáváme nejprve, že všechna jeho zaslíbení lásky, ohlašovaná proroky, se naplnila v nové a věčné smlouvě, v jeho Kristu: my jsme se stali „jeho“ lidem a on je „naším“ Bohem. Tento nový vztah je nezasloužený dar vzájemné sounáležitosti. Láskou a věrností3361 máme odpovídat na „milost“ a „pravdu“, které jsme dostali v Ježíši Kristu (Jan 1,17).

#

2788 Protože modlitba Páně je modlitbou jeho lidu v „posledních časech“, toto „náš“ vyjadřuje také jistotu naší naděje na poslední Boží zaslíbení: v novém Jeruzalémě řekne Bůh vítězi: „Já budu jeho Bohem a on bude mým synem“ (Zj 21,7).

#

2789 Při modlitbě Otče „náš“ se obracíme osobně k Otci našeho Pána Ježíše Krista. Nerozdělujeme božství, protože Otec je jeho „zdrojem a původem“, nýbrž vyznáváme tím, že Syn je jím věčně plozen a že z něho vychází Duch svatý. Ani nesměšujeme osoby, protože vyznáváme, že naše společenství je s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem v jejich jediném Duchu svatém. Nejsvětější Trojice je soupodstatná a nerozdílná. Když se modlíme k Otci, klaníme se mu a oslavujeme ho se Synem a Duchem svatým.

#

2790 Výraz „náš“ gramaticky označuje nějakou skutečnost společnou více osobám. Je pouze jeden Bůh a je uznáván za Otce těmi, které On skrze víru v jeho jednorozeného Syna znovu zrodil prostřednictvím vody a Ducha svatého.3362 Toto nové společenství Boha a lidí je církev: spojená s jediným Synem, který se stal „prvním z mnoha bratří“ (Řím 8,29), je ve společenství s jedním a týmž Otcem v jednom a témž Duchu svatém.3363 Při modlitbě Otče „náš“ se každý pokřtěný modlí v tomto společenství: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32).

#

2791 Proto navzdory rozdělení křesťanů modlitba k „našemu“ Otci zůstává společným majetkem a naléhavou výzvou pro všechny pokřtěné. Ve společenství s Kristem se mají skrze víru a křest podílet na Ježíšově modlitbě za jednotu jeho učedníků.3364

#

2792 Konečně, modlíme-li se „Otče náš“ v pravdě, vycházíme z individualismu, protože nás osvobozuje láska, kterou přijímáme. Slovo „náš“ na počátku modlitby Páně, stejně jako slovo „my“ posledních čtyř proseb, nikoho nevylučuje. Aby bylo to, co říkáme, pravdivé,3365 musí být překonána naše rozdělení a naše protiklady.

#

2793 Pokřtění se nemohou modlit k „našemu“ Otci, aniž by mu předkládali všechny, za které on vydal svého milovaného Syna. Boží láska je bez hranic, i naše modlitba má být taková.3366 Modlitba Otčenáše nás otevírá rozměrům jeho lásky, která se ukázala v Kristu: modlíme se se všemi a za všechny lidi, kteří ho ještě neznají, „aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno“.3367 Tato božská péče o všechny lidi a o celé stvoření oduševňovala všechny velké muže a ženy modlitby; má vést naši modlitbu k velkodušné lásce, když se odvažujeme říkat „Otče náš“.

„Jenž jsi na nebesích“
#

2794 Tento biblický výraz neznamená místo [„prostor“], nýbrž způsob existence; ne jak je Bůh vzdálen, nýbrž jak je vznešený. Náš Otec není „jinde“ – je „za hranicí všeho“, co můžeme z jeho svatosti chápat. Právě proto, že třikrát svatý, je velmi blízko pokornému a zkroušenému srdci:

„Právem se rozumí slovům „Otče náš, jenž jsi na nebesích“ tak, že se týkají srdce spravedlivých, kde Bůh přebývá jako ve svém chrámu. Proto ten, kdo se modlí, bude toužit, aby v něm přebýval ten, jehož vzývá.“3368

„„Nebesa“ by mohli být také ti, kdo v sobě nosí obraz nebe, u nichž Bůh přebývá a prochází se.“3369

#

2795 Symbol nebes nás odkazuje na tajemství smlouvy, které prožíváme, když se modlíme Otčenáš. On je v nebesích: to je jeho příbytek; otcovský dům je tedy naše „vlast“. Hřích nás totiž uvrhl do vyhnanství ze země smlouvy3370 a právě obrácení srdce3371 nám dává vrátit se k Otci, k nebi. Je to Kristus, v němž se nebe a země smířily,3372 protože sám Syn „sestoupil z nebe“ a na nebesa se vracíme společně s ním skrze jeho kříž, jeho vzkříšení a jeho nanebevstoupení.3373

#

2796 Když se Církev modlí „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, vyznává, že jsme Boží lid, kterému již Bůh v Kristu Ježíši „vykázal místo v nebi“ (Ef 2,6), lid „s Kristem skrytý v Bohu“ (Kol 3,3), zatímco zároveň v současném stavu „vzdycháme plni touhy po tom, abychom si mohli vzít na sebe ještě jako šat i svůj příbytek z nebe“ (2 Kor 5,2).3374

„Křesťané jsou v těle, ale nežijí podle těla. Tráví svůj život na zemi, ale jsou občany nebes.“3375

Souhrn
#

2797 Prostá a dětinná důvěra, pokorná a radostná jistota, to je postoj, jaký má zaujímat ten, kdo se modlí „Otče náš“.

#

2798 Můžeme vzývat Boha jako „Otce“, protože nám to zjevil Boží Syn, který se stal člověkem; k němu jsme křtem vtěleni a v něm jsme přijati za Boží děti.

#

2799 Modlitba Páně nás uvádí do společenství s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Zároveň nám zjevuje, kdo vlastně jsme.3376

#

2800 Modlitba k našemu Otci v nás musí rozvíjet vůli podobat se mu a vytvářet srdce pokorné a plné důvěry.

#

2801 Říkáme-li Otče „náš“, dovoláváme se Nové smlouvy v Ježíši Kristu, společenství s Nejsvětější Trojicí a božské lásky, která prostřednictvím Církve objímá celý svět.

#

2802 Výraz „jenž jsi na nebesích“ neoznačuje místo, ale vznešenost Boha a jeho přítomnost v srdci spravedlivých. Nebe, dům Otce, je pravou vlastí, do které putujeme a do níž již patříme.

  1. Sv. Petr Chryzolog, Sermones, 71: PL 52, 401CD.↩︎

  2. Srov. Ef 3,12; Žid 3,6; 4,6; 10,19; 1 Jan 2,28; 3,21; 5,14.↩︎

  3. Tertulián, De oratione, 3.↩︎

  4. Srov. Jan 1,1.↩︎

  5. Srov. 1 Jan 5,1.↩︎

  6. Srov. 1 Jan 1,3.↩︎

  7. Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses mystagogicae, 3,1: PG 33, 1088A.↩︎

  8. Sv. Cyprián Kartaginský, De oratione dominica, 9: PL 4, 525A..↩︎

  9. Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 22.↩︎

  10. Sv. Ambrož, De sacramentis, 5,19: PL 16, 540C.↩︎

  11. Sv. Cyprián Kartaginský, Deoratione dominica, 11: PL 4, 526B.↩︎

  12. Sv. Jan Zlatoústý, Homilia in illud „Angusta est porta“ et de oratione Domini: PG 51, 44B.↩︎

  13. Sv. Řehoř z Nyssy, Homiliae in orationem dominicam, 2: PG 44, 1148B.↩︎

  14. Sv. Jan Kassián, Collationes, 9,18: PL 49, 788C.↩︎

  15. Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 2,4,16: PL 34, 1276.↩︎

  16. Srov. Oz 2,21-22; 6,1-6.↩︎

  17. Srov. 1 Jan 5,1; Jan 3,5.↩︎

  18. Srov. Ef 4,4-6.↩︎

  19. Srov. 2. vatikánský koncil, UR (Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio) , 8; 22.↩︎

  20. Srov. Mt 5,23-24; ,14-16.↩︎

  21. Srov. 2. vatikánský koncil, NAe (Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate), 5.↩︎

  22. Jan 11,52.↩︎

  23. Sv. Augustin, De sermone Domini in monte, 2,5,17: PL 34, 1277.↩︎

  24. Sv. Cyril Jeruzalémský, Catecheses mistagogicae, 5,11: PG 33, 1117B.↩︎

  25. Srov. Gn 3.↩︎

  26. Srov. Jer 3,19-4,1a; Lk 15,18.21.↩︎

  27. Srov. Iz 45,8; Ž 85,12.↩︎

  28. Srov. Jan 12,32; 14,2-3; 16,28; 20,17; Ef 4,9-10; Žid 1,3; 2,13.↩︎

  29. Srov. Fil 3,20; Žid 13,14.↩︎

  30. List Diognetovi, 5,8-9.↩︎

  31. Srov. 2. vatikánský koncil, GS (Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes), 22.↩︎